Tagged: antikomunismus

Gurmánský antikomunismus


Historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist. (zdroj)

Tohle snad komentář ani nepotřebuje. Další ilustrace toho, kam vede fanatický exaltovaný antikomunismus a jak to dopadá, když účel světí prostředky. I když v případě kozáků šlo prostě jen o to, žer mohli, že je za to nikdo nepotrestal, ba možná dokonce pochválil. A možná by pochválil i dnes. Tak nezbývá, než doufat, že něco takového je už za hranici, které je pro všelijaké demokraty a liberály nepřekročitelná., že tohle je něco, co by slušný, vzdělaný, inteligentní, mravný a vůbec lepší člověk, za které se antikomunisté rádi považují, neomlouval a nebagatelizoval.

P.S. Dneska, jak rostou stesky to po nedostatku antikomunismu a nadávky na „rehabilitaci“ Marxe, je připomínka jedné z forem razantního antikomunismu více než aktuální.

Reklamy

Na okraj jednoho sjezdu


Včera měla KSČM sjezd. Možná ho má ještě dneska, občas tyhle dýchánky bývají dvoudenní, nevím, to hlavní pozdvižení na vsi bylo včera. Antikomunisté se mocně pohoršovali hned po dvou liniích: že strana s přívlastkem „komunistická“ v názvu vůbec smí nějaký sjezd mít, a že na ten sjezd přijel pronést zdravici prezident republiky Zeman, čímž stranu legitimoval a sebe ještě více zdiskreditoval. Jenže KSČM je strana nejenom legální, ale i legitimní a prezident Zeman tak jenom udělal konec té trapné hře na to, že s komunisty se nemluví, protože komunisté jsou už desítky let zcela normalizovanou a integrální stranou našeho (pseudo)demokratického zřízení. Mluvili s nimi vždycky všichni a oni vždycky mluvili se všemi tak, že nebýt toho přívlastku komunistická, nikdo by nepoznal, že ta strana není socdem. Chápu, že se antikomunistům existence komunistické strany nelíbí, ale chlapci a děvčata z lepších rodin by měli konečně pochopit, že jedinou příčinou toho, že KSČM stále existuje, jsou oni sami, respektive to, že jejich jedinou politikou je antikomunismus, kvůli kterému bagatelizují (nemůžou za to komunisti, není to problém) a neřeší (nic jiného, než existence komunistů, není problém) skutečné problémy, jako jsou sociální a ekonomické nespravedlnosti, které jsou a historicky vždy byly katalyzátorem vzniku komunistických stran (hlavně těch skutečných, které byly komunisté ne jenom podle názvu). Vadí vám komunisté? Udělejte vše pro to, aby jejich existence nedávala smysl. Zákazy nic nevyřeší, jen problém zametou na čas pod koberec. A protože tohle „demokraté“ zjevně nechápou a hlavně nechtějí, protože by se museli zříct svých privilegií a svého monopolu na moc a na pravdu, budou tady komunisté v té či oné podobně s námi tak dlouho, dokud tu s námi bude kapitalismus a průmyslová civilizace.

Teror, který nepohorší II


Masakr korejských komunistů na ostrově Čedžu, o kterém včera psal Český rozhlas, se v mnohém podobá masakru komunistů v Indonésii. Společným jmenovatelem této zostřené formy antikomunismu – který nepochybně mnohým „demokratům“ imponoval tehdy a mnohým imponuje i nyní – je aktivní podpora USA. To jenom až zase budou USA někoho obviňovat z porušování lidských práv:

Pro mnohé Jihokorejce je dodnes obtížné mluvit o masakru, který se udál před 70 lety na ostrově Čedžu. Krvavé potlačení komunistických příznivců ze strany Soulu, jež mělo roku 1948 za následek desetitisíce obětí, lidé nazývají pouze jako „událost z 3. dubna“.

Zásah jihokorejské armády proti levicovým povstalcům, kteří měli ideově blízko k režimu ze severu Korejského poloostrova, stál život více než 30 tisíc lidí a byl jedním z prvních velkých masakrů po druhé světové válce.

Událost byla po desetiletí tabu, protože většina viníků pocházela z vlastních řad – z jihokorejské armády. Ti navíc měli podporu ze strany velení amerických jednotek, které se na území pozdější Jižní Koreje nacházely od konce druhé světové války.

Jižní Korea v současné době umožňuje novinářům přístup na zelené pláně, kde vojáci oběsili celé rodiny. Na místě jsou také hroby dětí.

Tato 79letá žena přitom dobře ví, co to znamená mlčet. Byla svědkem toho, když vojáci tehdy na louce u jedné vesnice postříleli její příbuzné. Při střelbě zemřelo 398 osob. Po desetiletí nepromluvila ze strachu, že by ji mohli označit za komunistku.

Po konci japonské okupace Korejského poloostrova v roce 1945 našly na ostrově Čedžu útočiště levicové skupiny, které se zasazovaly o jednotnou Koreu. To se ale nelíbilo tehdy nejsilnějšímu muži jihu Korejského poloostrova I Sung-manovi – v českém prostředí známém i jako Li Syn-man – který s pomocí americké vojenské vlády v průběhu roku 1948 šplhal na vrchol mocenské hierarchie.

Osmdesát procent obětí má na svědomí jihokorejská armáda. Soulu k vítězství nad rebely mnohokrát gratulovala americká vojenská správa země.

A pak se mi divte, že nemám pro antikomunismus pochopení.

Nervíky na pochodu


Říkejme jim třeba pražská kavárna, demokraté nebo městští liberální voliči, prostě ti, kteří pořád mluví o svobodě a demokracii, ale jejich postoji jsou ve skutečnosti rusofobie, atlantismus, antikomunismus a s ním ruku v ruce jdoucí vzývání kapitalismu, to vše většinou přepjaté jak zákon káže. Tak ti teď zažívají těžké období – hroutí se jim totiž svět. To, co mělo být věčné a neměnné, se pomalu ale jistě mění a oni ztrácejí svůj politický monopol. Rusko stále existuje, USA se stále nestaly jediným globálním hegemonem a volby nedopadají ani zdaleka tak, jak by si oni přáli. Na Hradě Zeman, v parlamentu Babiš a v čele výboru pro kontrolu GIBS komunista Ondráček.

Jak v takové situaci zareaguje slušný, vzdělaný a inteligentní demokrat? Arogancí, agresí (zatím naštěstí jen verbální) a nenávistí. Nikdy nebyl veřejný prostor tak plný „debilů“ a „sviní“, jako od té doby, co nezanedbatelná část voličů odmítla jejich priority. Nemohu si pomoci, ale nevidím z jejich strany ani náznak reflexe, ani sebemenší snahu pochopit, proč jejich priority, hodnoty a koncepty ztrácejí atraktivitu, zato návrhy na omezení volebního práva pro, kteří nevolí stejně, jako oni, se to jen hemží.

Že je to konec polistopadového režimu? Dost možná. No a co? Časy se mění, lidé se mění, podmínky se mění, zkušenosti se mění. A proto se mění i politika. Nikdy nebyla žádná garance, že teď už bude navždy u moci jen jeden druh lidí, to jen hlupáci uvěřili v konec dějin. A i proto dějiny neskončily, ale právě zrovna teď dělají další krůček, protože ti, kteří v jejich konec věřili, zapomněli, že nejsou na světě sami. Mění se společnost a mění se i politika. To je demokracie. Jenom v totalitě se nic nemění, jenom v totalitě je možné politický monopol. Pokud si chce někdo v demokracii udržet politickou dominanci, nemůže se spoléhat na zastrašování, vydírání ani represivní aparát (který ostatně nedokáže zachránit ani tu totalitu, jak by demokratům mohl potvrdit třeba právě ten Ondráček, kdyby se ho demokraté neštítili).

Až se demokraté vzpamatují, až začnou znova přemýšlet, třeba jim dojde, že se nic neděje bez důvodu, že se sice mohou stokrát chlácholit tím, že ostatní jsou jen zmanipulovaná hlupáci, ale na faktu, že lidé volí racionálně, i když volí jinak, to nic nemění. Pokud polistopadový režim končí, není to proto, že by lidé zapomínali, nebo že by byli líní, hloupí, závistiví či jinak vadní – je to jen a pouze kvůli tomu, jakou zkušenost s tím polistopadovým režimem udělali. Zvážili, co jim dal a co jim vzal a vyšlo ji, že jim víc vzal, než dal.

V zájmu nás nejen nás všech, ale i té zprofanované demokracie, nezbývá než doufat, že se ty nervíky na pochodu z hroutícího se světa pražské kavárně brzy uklidní, agresivní nenávistná rétorika pomine, že demokraté místo nadávek začnou argumentovat a hledat jiné cesty k prosazení svých priorit, než jsou zákazy a příkazy, že konečně pochopí, že jim republika nepatří, ale že ji sdílejí se spoustou dalších lidí, které musejí brát vážně a se kterými se musejí dohodnout, pokud chtějí být skutečnými demokraty, a ne jen militantními antikomunisty.

Opravdu doufám, že demokraté udrží nervíky na uzdě, protože takhle dusno už v téhle zemi dlouho nebylo.

Teror, který nepohorší


Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Co nás skutečně ohrožuje


Ještě jedna citace, která mi ušetří psaní s výjimkou symbolického podpisu (který samozřejmě patří i ke zbytku text), tentokrát z textu 17. listopad: zhroucení postkomunismu:

Tím, co nás skutečně ohrožuje, je především bída, strach a pocit bezmoci obyčejných lidí. Všichni si čím dál více uvědomujeme, že nastává přelomová éra, ve které půjde o hodně. A klíčovou otázkou je, zda se podaří do veřejného prostoru vrátit kritiku ekonomické moci, zájem o obyčejného člověka, demokracii a lidskou důstojnost. Tento národ totiž skutečně v ohrožení je. Jeho úhlavním nepřítelem však nejsou imigranti, nýbrž nadnárodní firmy, které odvádějí ze země desítky miliard ročně. Jsou to bezohlední zaměstnavatelé, kteří považují občany za pouhé „lidské zdroje“. A v neposlední řadě zbabělé politické elity, které nevytváří podmínky pro slušný život, ale vezou se na vlně xenofobie.

Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají


Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.

Celý příspěvek

Poslední bitva vzplála


Kdyby bral člověk hysterické komentáře premiéra Nečase k personálním změnám v ÚSTR vážně – a leccos nasvědčuje tomu, že Petr Nečas je vážně myslí a pravicoví fanatici je vážně berou – tak poslední bitva mezi dobrem a zlem, pravicí a levicí, už opět vzplála a bojištěm, na němž se rozhoduje o osudu lidstva, se stal ÚSTR. Odvolání ředitele Úřadu (sic!) totiž podle něj není rutinní změna na manažerském postu, jakých dozorčí rady provádějí po celé zemi tucet do týdne, ale komunisticko-socialistický puč, jehož cílem je „ovládnou výklad historie levicovou lží“. Jako kdyby smyslem Úřadu nebylo nahlížet historii prizmatem pravicovým a jako kdyby byl Úřad rovnou zrušen, a ne jen vyměněn ředitel.

Celý příspěvek

Jáchymov na vás!


Nahnal bych vás do mišelinky tahat gumy, šmejdi jedni intelektuálský. Nebo rovno do Jáchymova, ať si pořádně máknete, než zhebnete, muklové. Co tomu říkáte? Jak se vám to líbí? Že skáčete metr dvacet do vzduchu, vidíte rudě a blekotáte něco o nenávisti a lidských a občanských právech? Já se vám nedivím, já bych také viděl rudě. Stejně jako vidím rudě, když nějaký novodobý neohrožený antikomunista hlásá: „U konce jsou vaši dnové, přijdou noví Mašínové.“ (zdroj) Možná je to nadsázka, ale co když je to vážně míněná výhružka fyzickou likvidací politické konkurenci, které nejsou tzv. demokrati schopni čelit atraktivitou vlastní nabídky? Lze se ve světle historických zkušeností spoléhat na to, že antikomunisté budou respektovat lidská a občanská práva těch, které označí za komunisty, a tedy ze svého pohledu ne-občany a ne-lidi? A vy, kteří jde s takovými hesly na náměstí, potom vyčítáte komunistům, že zavírají lidi do lágrů… To snad měli čekat, až jim někdo po mašínovsku zakroutí krkem?

Pokud už listujete sbírkou zákonů a sumírujete trestní oznámení za „propagaci“, vězte, že pointa je jinde, než v oslavě třídního boje. Nechci tvrdit, že násilí nic neřeší a že síle lze čelit jedině slabostí (i když i to je možné), tvrdím ale, že si nikdo nemůže osobovat monopol na násilí a že každý, demokraty nevyjímaje, by měl ctít elementární maximu „nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Ačkoliv mohou znít banálně, tak na příslovích jako „čím kdo zachází, tím také schází,“ nebo „kdo seje vítr, sklíží bouři,“ něco je. Nevím, jak by, ale jí bych dal přednost tomu, aby džin občanské války zůstal v láhvi, i kdyby to mělo znamenat tolerovat toho, s kým nesouhlasím. Už jenom kvůli té pitomé svobodě, bez které budeme žít v zase v nějaké formě totality.

Není antikomunista jako antikomunista


V poslední době se opět zdvihá dobře živená vlna antikomunismu. Protože žádné volby, ve kterých by KSČM měla své želízko v ohni, na obzoru nejsou, jeví se jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že jde o způsob, jak překřičet realitu a zamaskovat skutečné problémy a jejich pravé viníky. No a vlna antikomunismu s sebou nutně nese antikomunisty. Jenže antikomunisté, to není ani zdaleka není homogenní masa rytířů bez bázně a hany. Patří k nim jak bandité typu bratří Mašínů, jimž má boj proti komunismu posvětit jejich zločiny, tak kariérní oportunisté typu kandidáta na prezidenta Fischera, kteří se před rokem 1989 dali ke komunistům, aby se z nich po roce 1989 stali horliví bojovníci proti komunismu, ale i plejáda keťasů, šmelinářů, veksláků a kolaborantů, kteří nebyli s režimem za dobře jenom proto, že o ně sám režim nestál, a teď jsou z nich děsní hrdinové a perzekvovaní chudinkové. A pak jsou zde lidé typu Jaroslava Brodského nebo Františka Zahrádky, letošního laureáta tzv. Ceny paměti národa, kteří také byli proti komunistům, dokonce aktivně (rozhodně aktivněji, než řada dnešních horlivých) a s plným vědomím toho, co dělají, proč to dělají a co u toho riskují. S takovými lidmi můžete nesouhlasit, ale musíte je respektovat. Zvláště mluví-li tak, jako výše zmiňovaný František Zahrádka:

A stálo vám to utrpení za to?

– Jistě.

Třináct let jste byl zavřený!

– Jenže já jsem nebyl žádná nevinná oběť, já do toho šel s vědomím, že mě na hranici můžou zastřelit. Šel jsem ve stopách svého otce.