Tagged: antikomunismus

Teror, který nepohoršuje


Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Reklamy

Co nás skutečně ohrožuje


Ještě jedna citace, která mi ušetří psaní s výjimkou symbolického podpisu (který samozřejmě patří i ke zbytku text), tentokrát z textu 17. listopad: zhroucení postkomunismu:

Tím, co nás skutečně ohrožuje, je především bída, strach a pocit bezmoci obyčejných lidí. Všichni si čím dál více uvědomujeme, že nastává přelomová éra, ve které půjde o hodně. A klíčovou otázkou je, zda se podaří do veřejného prostoru vrátit kritiku ekonomické moci, zájem o obyčejného člověka, demokracii a lidskou důstojnost. Tento národ totiž skutečně v ohrožení je. Jeho úhlavním nepřítelem však nejsou imigranti, nýbrž nadnárodní firmy, které odvádějí ze země desítky miliard ročně. Jsou to bezohlední zaměstnavatelé, kteří považují občany za pouhé „lidské zdroje“. A v neposlední řadě zbabělé politické elity, které nevytváří podmínky pro slušný život, ale vezou se na vlně xenofobie.

Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají


Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.

Celý příspěvek

Poslední bitva vzplála


Kdyby bral člověk hysterické komentáře premiéra Nečase k personálním změnám v ÚSTR vážně – a leccos nasvědčuje tomu, že Petr Nečas je vážně myslí a pravicoví fanatici je vážně berou – tak poslední bitva mezi dobrem a zlem, pravicí a levicí, už opět vzplála a bojištěm, na němž se rozhoduje o osudu lidstva, se stal ÚSTR. Odvolání ředitele Úřadu (sic!) totiž podle něj není rutinní změna na manažerském postu, jakých dozorčí rady provádějí po celé zemi tucet do týdne, ale komunisticko-socialistický puč, jehož cílem je „ovládnou výklad historie levicovou lží“. Jako kdyby smyslem Úřadu nebylo nahlížet historii prizmatem pravicovým a jako kdyby byl Úřad rovnou zrušen, a ne jen vyměněn ředitel.

Celý příspěvek

Jáchymov na vás!


Nahnal bych vás do mišelinky tahat gumy, šmejdi jedni intelektuálský. Nebo rovno do Jáchymova, ať si pořádně máknete, než zhebnete, muklové. Co tomu říkáte? Jak se vám to líbí? Že skáčete metr dvacet do vzduchu, vidíte rudě a blekotáte něco o nenávisti a lidských a občanských právech? Já se vám nedivím, já bych také viděl rudě. Stejně jako vidím rudě, když nějaký novodobý neohrožený antikomunista hlásá: „U konce jsou vaši dnové, přijdou noví Mašínové.“ (zdroj) Možná je to nadsázka, ale co když je to vážně míněná výhružka fyzickou likvidací politické konkurenci, které nejsou tzv. demokrati schopni čelit atraktivitou vlastní nabídky? Lze se ve světle historických zkušeností spoléhat na to, že antikomunisté budou respektovat lidská a občanská práva těch, které označí za komunisty, a tedy ze svého pohledu ne-občany a ne-lidi? A vy, kteří jde s takovými hesly na náměstí, potom vyčítáte komunistům, že zavírají lidi do lágrů… To snad měli čekat, až jim někdo po mašínovsku zakroutí krkem?

Pokud už listujete sbírkou zákonů a sumírujete trestní oznámení za „propagaci“, vězte, že pointa je jinde, než v oslavě třídního boje. Nechci tvrdit, že násilí nic neřeší a že síle lze čelit jedině slabostí (i když i to je možné), tvrdím ale, že si nikdo nemůže osobovat monopol na násilí a že každý, demokraty nevyjímaje, by měl ctít elementární maximu „nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Ačkoliv mohou znít banálně, tak na příslovích jako „čím kdo zachází, tím také schází,“ nebo „kdo seje vítr, sklíží bouři,“ něco je. Nevím, jak by, ale jí bych dal přednost tomu, aby džin občanské války zůstal v láhvi, i kdyby to mělo znamenat tolerovat toho, s kým nesouhlasím. Už jenom kvůli té pitomé svobodě, bez které budeme žít v zase v nějaké formě totality.

Není antikomunista jako antikomunista


V poslední době se opět zdvihá dobře živená vlna antikomunismu. Protože žádné volby, ve kterých by KSČM měla své želízko v ohni, na obzoru nejsou, jeví se jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že jde o způsob, jak překřičet realitu a zamaskovat skutečné problémy a jejich pravé viníky. No a vlna antikomunismu s sebou nutně nese antikomunisty. Jenže antikomunisté, to není ani zdaleka není homogenní masa rytířů bez bázně a hany. Patří k nim jak bandité typu bratří Mašínů, jimž má boj proti komunismu posvětit jejich zločiny, tak kariérní oportunisté typu kandidáta na prezidenta Fischera, kteří se před rokem 1989 dali ke komunistům, aby se z nich po roce 1989 stali horliví bojovníci proti komunismu, ale i plejáda keťasů, šmelinářů, veksláků a kolaborantů, kteří nebyli s režimem za dobře jenom proto, že o ně sám režim nestál, a teď jsou z nich děsní hrdinové a perzekvovaní chudinkové. A pak jsou zde lidé typu Jaroslava Brodského nebo Františka Zahrádky, letošního laureáta tzv. Ceny paměti národa, kteří také byli proti komunistům, dokonce aktivně (rozhodně aktivněji, než řada dnešních horlivých) a s plným vědomím toho, co dělají, proč to dělají a co u toho riskují. S takovými lidmi můžete nesouhlasit, ale musíte je respektovat. Zvláště mluví-li tak, jako výše zmiňovaný František Zahrádka:

A stálo vám to utrpení za to?

– Jistě.

Třináct let jste byl zavřený!

– Jenže já jsem nebyl žádná nevinná oběť, já do toho šel s vědomím, že mě na hranici můžou zastřelit. Šel jsem ve stopách svého otce.