Zprávy z voleb


Takže máme za sebou další volby, můžeme si tudíž říct, co jsme se díky nim dozvěděli. Tak předně, dopadly i beze mě. Je to osvobozující vědět, že na člověku nezáleží, že je jen jeden z mnoha a že se něco obejde bez něj. Sláva, budoucnost Evropy už neleží na mých bedrech.

Zpráva která potěší, byť není důvod ji přeceňovat, je konec pana Štětiny v Evropském parlamentu. Jestli to ovšem bude znamenat i jeho konec v politice, nebo nám bude o to víc otravovat vzduch v Praze, o co méně bude v Bruselu, to se teprve ukáže.

Zpráva, která nepotěší, a ani ji nejde dost dobře přecenit, je debakl ČSSD, která skončila bez mandátu před branami Evropského parlamentu, kterými naopak s jedním mandátem prošla i ta ostrakizovaná KSČM. Všechny ostatní mandáty se staly kořistí pravice. (Ano, pravice. To, že někdo není otevřený fašista nebo libertarián ještě neznamenám, že není pravičák. Pozná se to totiž především podle toho, jak moc jde po krku lidem a jak snaživě umetá cestičku kapitálu.) Až si jeden říká, jestli i ta KSČM není navzdory své občasné levicové rétorice zakuklená pravice? Každopádně, pokud je toto předzvěst výsledků parlamentních voleb – a jsou všechny důvody se domnívat, že ano, protože evropská témata v kampani téměř nefigurovala – čekají nás krušné časy. Přesto pořád zůstává otázka, jestli svým debaklem ČSSD jen zaplatila za kurvení se s ANO ve vládě, jak si myslí Jakub Patočka, nebo jestli je to projev hlubších a komplexnějších změn v české politice, což je výklad, ke kterému se co rozený pesimista kloním já. ČSSD je sice škoda, ale nevidím nic a nikoho, na koho by se mohla vymlouvat.

Absurdita evropských voleb je dobře vidět na tom, jak voliči protlačili do EP Alexandra Vondru, tedy člověka zásadně antievropského, který nikdy nechtěl nic jiného, než slabou Evropu sloužící silným USA. Ale takových kuriozit by se našlo všude po Evropě plno.

Zcela zásadní zprávou, ovšem lokálního významu, která se do výsledků evropských voleb pouze promítla, je neoddiskutovatelný úspěch Babišova ANO. Toto je reálný obraz jeho podpory, ne plná náměstí žádající jeho odchod. Plná náměstí sice vypadají impozantně, ale jsou na nich zřejmě všichni, kteří Babiše nechtějí, zatímco ti, kteří ho chtějí – nebo jim alespoň nevadí, což bude asi častější případ – se scházejí u voleb. A tam se jich opět sešlo víc, než dost. Je evidentní, že i kdyby Babiš náměstí vyslyšel a rezignoval, vrátí se po příštích volbách hlavním vchodem.

A pak je tu zpráva významu celoevropského, která ovšem příliš optimistická není: před veškerou snahu elit předstírat, že je to naopak, se žádná společná Evropa zatím nekoná. Nikde v Evropě nefigurují společná evropská témata, všude se hraje na národní notu. Opravte mě, pokud se mýlím, ale nikde v Evropě jsem nezaregistroval jedinou skutečně evropskou stranu, tedy stranu, která by pod stejným názvem a se stejným programem kandidovala v celé Evropě. Za takovou nelze považovat ani Piráty, byť ty stejný název i blízký program mají, protože i oni jsou pořád jen jednotlivé národní strany.

Evropané by se měli konečně rozhoupat a buď se vrátit do 19. století k národním státům, nebo udělat krok do století 21. k jednomu suverénnímu státu, ale tohle plácání se někde mezi je k ničemu. Stejně, jako by si měli ujasnit, jestli se chtějí vzdát všech civilizačních výhod, kterým se těší, a lézt kapitálu do zadku, nebo jestli chtějí zůstat výspou civilizace, která drží kapitál na uzdě a nutí ho sloužit lidem, místo aby nutila lidi sloužit kapitálu. O ničem z toho ale tyhle volby opět nebyly. Tak snad příště.

P.S. Jistě můžete žehrat na mizernou účast voličů, ale uvědomte si, že ta je přímo úměrná tomu, jak moc si voliči myslí, že o něčem rozhodují. ať tím, jaký mají vliv, nebo tím, jestli se vůbec o něčem rozhoduje.

Reklamy

Selhání evropských intelektuálů


Jenže osvícenská Evropa se od dnešní lišila ještě v dalším podstatném bodu. Nebyla věinově sekulární a ateistická. Evropští sekulární enci byli i díky polemikám radikálů s církvemi navyklí polemice s boženstvím. Nebáli se vyslovit zor na nepřípustnost té či oné doktríny a uměli argumentovat. Dnes jako bychom stáli před falešnou volbou, zda jakýmkoli muslimům vše věřit, nebo vše odmítat. Schopnost polemizovat vsak vyžaduje jistou schopnost rozlišovat. Dnešní evropští intelektuálové již tuto schopnost polemizovat s boženstvím nemajía to je jednou z příčin naší neschopnosti polemizovat s islámem.

(Ivo Cerman: Je možné tolerovat islám? in DaS 3/2016)

Silvestrovská speciálka v Kolíně


Incident z přelomu roku z Kolína nad Rýnem, kdy došlo k poměrně rozsáhlému napadání žen ze strany migrantů, není asi nutné představovat, jsou ho plné (a stále plnější) všechny weby a noviny.  Zatím vše nasvědčuje tomu, že nešlo o spontánní „vzplanutí“, ale o organizovanou a koordinovanou záležitost. A zatímco se všichni spokojují s tím kdo tuto akci vykonal,  já se ptám kdo a proč ji organizoval? Je na ní totiž jedna podezřelá věc: je až příliš dokonalá, až příliš odpovídá předsudkům a obavám, které v souvislosti s migranty panují. Nepokusil se náhodou někdo tyto obavy naplnit, aby přiživil strach z migrantů, torpédoval snahu o jejich přijímání a dále rozštěpil Evropany a postavil je proti migrantům i proti sobě navzájem? Ale kdo?

Pokračovat ve čtení „Silvestrovská speciálka v Kolíně“

Možná souvislost mezi uprchlíky a terorismem


Se zajímavou teorií o souvislosti terorismu a uprchlické krize přišel americký profesor Alan Krueger:

Přijímání uprchlíků je především humanitární otázka s správná cesta, jak se postavit k tamní občanské válce. Jedním z vysvětlení rostoucí intenzity teroristických útoků přitom je, že se islamisté cítí slabí protože Evropa se zachovala pohostinně vůči lidem prchajícím před nimi. A proto se dnes snaží na Evropu tlačit, aby tento svůj přístup změnila.

Ponechme teď stranou, že pan profesor je Američan, tedy de facto nezúčastněný pozorovatel, i to, že Evropa se nezachovala ani tak pohostinně, jako nebyla schopna se domluvit a reagovat. Pokud si toto odmyslíme, nemohlo by na tom zrnko pravdy být? Islámský stát vládne skrze strach. Lidem, kteří mohou odejít a nemusí se ho tudíž bát, vládnout nemůže. Ale jestli se Evropa z uprchlíků podělá, tak bude vládnout nejenom jim, ale Evropě.

Německo podle Schimanskiho


Tak jsem včera koukal Schimanskiho (neptejte se proč, neumím to racionální vysvětlit), byl to asi druhý nebo třetí nový díl, který jsem viděl, a kromě toho, že tahle německá legenda je už dávno překonaná, jsem si všiml ještě něčeho: Německo, které je vidět v těchto nových dílech je dost jiné, než to Německo, které bylo v těch starých, které tady běžely za „totáče“. Tohle nové Schimanského Německo je zlomené, vybydlené, rozklížené, zchudlé a bez budoucnosti. Vedle něj i ten Bronx z Pevnosti Apačů vypadal jako celkem slušné místo k životu. Tak vám nevím, ale jestli si tvůrci nevymýšlejí a já se nepletu, tak má Německo asi vážný problém. A když má problém Německo, má ho i Evropa.

Stín islamismu


S sobotních Lidovkách vyšel článek Josefa Mlejnka věnovaný zesnulému francouzskému filosofovi André Glucksmannovi1, ve kterém mne zaujala tato Glucksmannova teze:

Stejně jako v případě komunismu a nacismu, představuje islamismus vrcholný triumf vůle k ničení: raději chtít nic, než nic nechtít.

Co když to vášnivé odmítnutí islámu a islamismu většinou naší společnosti (která tyto dva pojmy beztak nerozlišuje a ani nemá ambici je rozlišovat) je ve skutečnosti projevem archetypálního stínu, který islamismus ve vztahu k současné Evropě přestavuje? Co když za tím vášnivým odmítnutím není nesouhlas, ale závist? Závist, že muslimským radikálům ještě o něco jde, i kdyby to něco mělo být tak extrémní, jako je nic? Protože zpohodlnělí a blahobytní Evropané již mají vše, vybudováním sociálního státu završili úsilí předchozích generací (a byť je aktivně demontován, jeho destrukce ještě nedosáhla takové míry, aby jeho případná rekonstrukce dokázala inspirovat) a teď nemají, o co by usilovali, jejich životům chybí vektor. Tedy něco, co islamisté evidentně mají, byť je to perverzní vektor ničení. Proto možná ta šílená touha po konfliktu, protože válka by byla alespoň něco. Islamisté tento superindividuální vektor mají a mnozí Evropané, kteří vidí, že může existovat, ho teď chtějí také. Chtějí raději nic, protože nic nechtít jim rozežírá mysl. Dost možná, že Evropané nechtějí bojovat ani tak proti islamismismu, jako s ním proti prázdnotě. Jestli ano, tak se chytili do pasti, protože ať udělají cokoliv, výsledkem jejich úsilí bude Nic.


  1. Tady si nedovedu odpustit poznámku poněkud od věci na téma hodnotová a morální dezorientace českých intelektuálů, protože Mlejnek Glucksmana v tomtéž článku pochválí za to, že odsoudil sovětské koncentráky stejně jako za to, že podpořil ty americké.