Takže máme za sebou další volby, můžeme si tudíž říct, co jsme se díky nim dozvěděli. Tak předně, dopadly i beze mě. Je to osvobozující vědět, že na člověku nezáleží, že je jen jeden z mnoha a že se něco obejde bez něj. Sláva, budoucnost Evropy už neleží na mých bedrech.

Zpráva která potěší, byť není důvod ji přeceňovat, je konec pana Štětiny v Evropském parlamentu. Jestli to ovšem bude znamenat i jeho konec v politice, nebo nám bude o to víc otravovat vzduch v Praze, o co méně bude v Bruselu, to se teprve ukáže.

Zpráva, která nepotěší, a ani ji nejde dost dobře přecenit, je debakl ČSSD, která skončila bez mandátu před branami Evropského parlamentu, kterými naopak s jedním mandátem prošla i ta ostrakizovaná KSČM. Všechny ostatní mandáty se staly kořistí pravice. (Ano, pravice. To, že někdo není otevřený fašista nebo libertarián ještě neznamenám, že není pravičák. Pozná se to totiž především podle toho, jak moc jde po krku lidem a jak snaživě umetá cestičku kapitálu.) Až si jeden říká, jestli i ta KSČM není navzdory své občasné levicové rétorice zakuklená pravice? Každopádně, pokud je toto předzvěst výsledků parlamentních voleb – a jsou všechny důvody se domnívat, že ano, protože evropská témata v kampani téměř nefigurovala – čekají nás krušné časy. Přesto pořád zůstává otázka, jestli svým debaklem ČSSD jen zaplatila za kurvení se s ANO ve vládě, jak si myslí Jakub Patočka, nebo jestli je to projev hlubších a komplexnějších změn v české politice, což je výklad, ke kterému se co rozený pesimista kloním já. ČSSD je sice škoda, ale nevidím nic a nikoho, na koho by se mohla vymlouvat.

Absurdita evropských voleb je dobře vidět na tom, jak voliči protlačili do EP Alexandra Vondru, tedy člověka zásadně antievropského, který nikdy nechtěl nic jiného, než slabou Evropu sloužící silným USA. Ale takových kuriozit by se našlo všude po Evropě plno.

Zcela zásadní zprávou, ovšem lokálního významu, která se do výsledků evropských voleb pouze promítla, je neoddiskutovatelný úspěch Babišova ANO. Toto je reálný obraz jeho podpory, ne plná náměstí žádající jeho odchod. Plná náměstí sice vypadají impozantně, ale jsou na nich zřejmě všichni, kteří Babiše nechtějí, zatímco ti, kteří ho chtějí – nebo jim alespoň nevadí, což bude asi častější případ – se scházejí u voleb. A tam se jich opět sešlo víc, než dost. Je evidentní, že i kdyby Babiš náměstí vyslyšel a rezignoval, vrátí se po příštích volbách hlavním vchodem.

A pak je tu zpráva významu celoevropského, která ovšem příliš optimistická není: před veškerou snahu elit předstírat, že je to naopak, se žádná společná Evropa zatím nekoná. Nikde v Evropě nefigurují společná evropská témata, všude se hraje na národní notu. Opravte mě, pokud se mýlím, ale nikde v Evropě jsem nezaregistroval jedinou skutečně evropskou stranu, tedy stranu, která by pod stejným názvem a se stejným programem kandidovala v celé Evropě. Za takovou nelze považovat ani Piráty, byť ty stejný název i blízký program mají, protože i oni jsou pořád jen jednotlivé národní strany.

Evropané by se měli konečně rozhoupat a buď se vrátit do 19. století k národním státům, nebo udělat krok do století 21. k jednomu suverénnímu státu, ale tohle plácání se někde mezi je k ničemu. Stejně, jako by si měli ujasnit, jestli se chtějí vzdát všech civilizačních výhod, kterým se těší, a lézt kapitálu do zadku, nebo jestli chtějí zůstat výspou civilizace, která drží kapitál na uzdě a nutí ho sloužit lidem, místo aby nutila lidi sloužit kapitálu. O ničem z toho ale tyhle volby opět nebyly. Tak snad příště.

P.S. Jistě můžete žehrat na mizernou účast voličů, ale uvědomte si, že ta je přímo úměrná tomu, jak moc si voliči myslí, že o něčem rozhodují. ať tím, jaký mají vliv, nebo tím, jestli se vůbec o něčem rozhoduje.