Jak jsem se nenakazil


Protože uběhlo již téměř čtrnáct dní od posledního případu, kdy jsem se choval hloupě a nezodpovědně (a téměř tři týdny od toho předposledního) a já i rodina jsme stále zdrávi necovidováni, mohu myslím s vysokou mírou jistoty prohlásit, že jsem se nenakazil (ťuky ťuk, dřevo pojď mi hop). Tedy abych byl úplně přesný, tehdy jsem se nenakazil, protože bohužel nelze vyloučit, že jsem se nakazil někdy jindy někde jinde a nemám žádnou jistotu, že nemoc nepropukne zítra. Holt dneska člověk neví dne ani hodiny.

Pokud jsem se tedy nenakazil, ač jsem se choval rizikově (do blbců mi nadávat nemusíte, už jsem si vynadal sám), jak je to možné a co z toho plyne?

a) Měl jsem štěstí. To je sice legitimní možnost, ale nedá se s ní příliš pracovat a hlavně se na ni nedá spoléhat. Sázka na štěstí není spolehlivé řešení ne pro všechny, ale pro nikoho.

b) Žádná epidemie covidu ve skutečnosti neexistuje a žádné nebezpeční nehrozí. Tato možnost je sice obecně velmi oblíbená, ale jaksi není úplně v souladu s realitou, respektive předpokládá masivní konspiraci, na které se podílejí nejen politici, ale především lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, příbuzní zemřelých i sami zemřelí, takže s v součtu několik desítek tisíc, možná až stovky tisíc osob. Pokud si mám vybrat mezi lékařem, kterému v nemocnici denně pod rukama umírají lidé na údajně neexitující nemoc, a chlápkem, který na ni nevěří, protože se nechce omezovat v pochlastávání a jeho osobní „svoboda“ (rozuměj pohodlí) je pro něj víc, než životy druhých, což by si, pokud by připustil existenci epidemie, sám před sebou už tak snadno neobhájil, tak si rozhodně vybere toho doktora, bez ohledu na to, že na rozdíl od toho chlápka nemá ani za mák zdravého selského rozumu.

c) Skutečně rizikové chování je ještě výrazně rizikovější, než bylo to mé.

d) Roušky (v mém případě respirátor), řádně dezinfikované ruce a rozestupy jsou jako profylaxe vysoce efektivní.

Pokud jsou správné hypotézy c) a d), což je vzhledem k tomu, že a) je nepoužitelná a b) nesmyslná, velmi pravděpodobné, a dám je dohromady, protože jsou rub a líc téže mince, pak musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit, jaké skopičiny musejí lidé vyvádět, že se epidemii nedaří zvládnout. A to je děsivé, protože pokud platí c) a d), tak je zvládnutí epidemie velmi snadné a velmi levné a stačí k němu jen trochu rozumu a kázně. Jinými slovy, za ten průser, ve kterém jsme, si můžeme jen a pouze sami a vláda je při vší své neschopnosti víceméně z obliga, protože za to, jestli dodržuje základní jednoduchá pravidla, která, jak je vidět na mém příkladu, odpustí i řadu chyb, je zodpovědný každý sám za sebe. Pokud se nemýlím, tak epidemii covidu můžeme krásně zvládnout sami i bez vlády – nebo jsme alespoň mohli, teď je už je možná pozdě – stačí jen málo: rozum, kázeň, zodpovědnost. A to je problém, protože naše společnost má hodnotový žebříček nastavený přesně opačně: na svobodu sobeckého individua.

Nouze stavu nouze


Jsem asi ten poslední, kdo nevěří na pandemii covidu a místo toho věří na spiknutí elit s cílem ukrást lidem svobodu, jsem asi ten poslední, kdo zprávy kolabujících nemocnicích považuje za dezinformace, jsem asi ten poslední, kdo věří na promořování místo očkování a jsem určitě ten poslední, kdo myslí, že covid je jen chřipečka. Zato jsem rozhodně první mezi těmi, kteří nepochybují o nutnosti protiepidemických opatření a s nimi souvisejících omezení a nařízení.

Nicméně mám silné pochybnosti o tom, že nejlepším řešením problému jménem „pandemie covid-19“ je permanentní nouzový stav. Nouzový stav byl samozřejmě adekvátní reakcí před rokem, kdy úder pandemie nastolil zcela novou, mimořádnou a v zásadě neznámou situaci a bylo třeba na ni reagovat. Jenže po roce už nejde o nic mimořádného ani neznámého. Už víme, s kým máme tu čest i jak mu čelit, už nejsou potřeba mimořádné pravomoci pro operativní řízení, protože z pandemie se stal de facto nový normál, a tak by i řízení společnosti mělo být normální. Ne normální jako před pandemií, ale normální jako v pandemií.

Měli jsme rok na to, abychom přijali „lex covid“, zákonný rámec pro zvládnutí epidemie bez nutnosti nouzového stavu. Řešení je pořád stejné: ruce, roušky, rozestupy a očkování. Už víme co a jak máme dělat a nijak dramaticky se to nemění. Nepotřebujeme nouzový stav, abychom ve čtvrtek mohli operativně zkoušet pravý opak toho, co jsme zkoušeli v pondělí, protože víme, že od pondělí do neděle musíme dělat to samé: ruce, roušky, rozestupy a očkování. A to může a měl by řešit speciální zákon pro speciální příležitost, jehož platnost je podmíněna trváním pandemie.

Se správným zákonem nepotřebujeme nouzový stav ani proto, abychom mohli nutit lidi (ne)dělat to, co rozumný člověk (ne)dělá i bez nouzového stavu. To, že takový zákon ani po roce nemáme, nesvědčí ani tak o diktátorských choutkách našich politiků, jako o jejich totální neschopnosti a bezkoncepčnosti.

Časová omezenost nouzového stavu a nutnost jej neustále obnovovat, je po roce boje s pandemií, který zdaleka není u konce, kontraproduktivní, protože může u občanů vyvolávat dojem, že se problém může rychle vyřešit, že už za měsíc to může být zásadně lepší, že stačí nouzový stav neprodloužit a bude to lepší. Jenže ono nebude.

Přestaňme si nouzovým stavem nalhávat, že pandemie brzy skončí, zrušme nouzový stav, protože situace s pandemií už dávní není ani nová, ani mimořádná, a řešme problém cestou standardních, byť ad hoc, zákonů.

Proč vláda epidemii nezvládá


Proč vláda nezvládá epidemii?

Krátká odpověď: Protože je to vláda podnikatelů.

Delší odpověď: Protože je to vláda podnikatelů, která řídí stát jako firmu.

Dlouhá odpověď: Protože je to vláda podnikatelů a epidemie je problém, který nejde vyřešit ani úplatky, ani právníky, ani účetními triky, ani zapojením bílých koní, ani převedením dluhů na eseróčko a jeho následným krachem, ani krácením daní, ani offshoringem, ani propouštěním, ani švarcystémem, ani marketingem, ani rebrandingem, ani zničením konkurence, ani… ani… ani.. prostě ničím z toho, co podnikatelé pro řešení problémů v podnikání běžně využívají a co ovládají. Epidemie je problém, který je společný všem a nejde ho vyřešit tím, že se přehraje na někoho jiného. Jenže to je právě ten způsob, jakým jsou podnikatelé po generace naučení problémy řešit. Epidemie je globální systémový problém, ale podnikatelé jsou zvyklí řešit jen lokální problémy svého byznysu a z toho, co jejich byznys přesahuje, nemají pojem. Někdo, kdo je celý život zvyklý expandovat na úkor druhých, nemůže úspěšně vyřešit problém, který nelze vyřešit jinak, než kontrakcí v zájmu druhých. Dokud nám budou vládnout podnikatelé, kteří řídí stát jako firmu, tak se budeme v epidemii plácat jako nudle v bandě. Stát není firma. Stát potřebuje úplně jiný způsob řízení i v normální situaci, natožpak v krizi. Dokud se nezmění vláda – a nestačí pouze personálně, musí to být změna principiální – tak nám ani testování, ani trasování ani očkování stačit nemusí.

A máme zaracha


No dobrá, možná jsme ho měli i dřív a já si toho nějak nevšiml, ale kvůli tomu humbuku kolem (ne)uzavření hranic jsem si čerstvé Usnesení vlády České republiky č. 79 o přijetí krizového opatření, kterým se omezuje volný pohyb osob, přečetl podrobněji a ejhle: v bodě II.7 vláda sice uděluje výjimku pro cesty za účelem pobytu v přírodě nebo parcích a sportování na venkovních sportovištích, jenže v nikde celém opatření není ani zmínka o tom, že by se člověk přírodě, parku či sportovišti mohl zdržovat, naopak se několikrát opakuje, že vláda zakazuje volný pohyb osob na území celé České republiky, nebo že nařizuje omezit pohyb na veřejně přístupných místech na dobu nezbytně nutnou a pobývat v místě svého bydliště s výjimkou případů uvedených v bodech I. a II. Jenže ty výjimky se týkají cest, nikoliv pobytu.

Nevím, jak vám, ale mě z toho tak nějak logicky plyne, že do přírody sice můžu jít, ale nesmím v ní být. To je přeci ten správný právnický výklad. Nebo minimálně výklad, kterým mě nějaký úředník může zvalchovat. Sice si dovedu představit i výklad takový, že člověk může vykonávat činnost, za jejímž účelem je ze zákazu udělena výjimka, ale takový výklad by byl zase v rozporu s tradicí výkladu například Listiny práv a svobod, ze které také například co se týče práva na zdraví, život či bydlení neplyne prakticky vůbec nic.

Kdo chce Prymulu bít, hospodu si najde


Předesílám, že jsem přesvědčen o tom, že zvládnutí epidemie by nemělo stát a padat s jedním úředníkem, takže je mi nakonec jedno, jestli se ministr zdravotnictví bude jmenovat Petr nebo Pavel, Adam nebo Roman nebo třeba Kryšpín. Už mi ale jedno není, proč a jak v té funkci někdo skončí, tím spíš, když ten někdo je evidentně odborník na svém místě a skončí takovým fofrem, že by Usain Bolt mohl závidět, za okolností všeobecně podezřelých.

Že je Prymula blbec, protože se nechal vyfotit bez roušky, jejíž nošení sám nařídil, v čase a místě, kde by podle jeho vlastních nařízení neměl nikdo být, je bez debaty. A tuplovaný, že se za to nedokázal omluvit. Ale nemohu si pomoci, kdyby za to dostal pokutu, bylo by to myslím výchovnější, než odvolání, protože pokutu může a v takové situaci by navíc i měl dostat každý, zatímco z funkce ministra mohl být odvolán jen on. A jestli si někdo myslí, že se tím nějak zásadně spraví důvěra veřejnosti ve vládu, tak já si to nemyslím.

Ta rychlost, s jakou ho Andrej Babiš, který má jinak na všechno dost času, a ve spoustě kauz, ve kterých jde o životní prostředí nebo dotace Agrofertu, nekoná vůbec, odvolala, přesvědčivě nepůsobí. A jestli byl tak rychlý kvůli PR, tedy primárně z populistických důvodů. tím hůř. Důvěryhodně nepůsobí ani jak, jak rychle a ochotně rezignoval zkušený skandalista Faltýnek, který tam s Prymulou byl. Pochybnosti vyvolává i to, že se vůbec nemluví o těch dalších dvou (nejdřív byl jeden, teď už prý dva), kteří na té schůzce byli s nimi, a nikdo radši nešťourá do toho, o čem tam mluvili.

A pak je tu ta šťastná náhoda, že jeden bulvár a právě ten a nikdo jiný, byl ve správný čas na správném místo. Náhoda, nebo dostal echo? Či snad úkol? Nebo sledují takhle každého ministra, co kdyby?

Každopádně mi přijde zvláštní, když na odvolání ministra stačí jediná fotka, na které se neděje nic horšího, než že na dvou metrech kde nemohl potkat nikoho déle než na pár vteřin, neměl roušku. A jako důkaz porušení zákazu provozu restaurací úplně stačí, že vychází ze dveří s nápisem Restaurace, aniž by se kdokoliv namáhal najít alespoň kuchaře nebo číšníka, který by pod příslibem anonymity a za drobný úplatek (to je přece běžná bulvární praxe, nebo ne?) potvrdil, že jim vařil a obsluhoval je.

Všechny tyhle náhody a nejasnosti mě znepokojují rozhodně víc, než nějaká nenasazená rouška, protože kdyby se Babiš nechtěl Prymuly zbavit, tak by se ho určitě pokusil podržet a nehodil ho tak rychle a ochotně přes palubu. Smrtí to na sto honů politiku, zákulisními machinacemi a pochybnými kšefty. tedy něčím, co je nepřijatelné i za normální okolností, ale v krizi by mělo jít úplně stranou. A tohle pozadí by mě zajímalo rozhodně víc, než kde byl Prymula a co tam dělal. Jenže díky rychlému a razantnímu konci Prymuly se na to už nikdo ptát nebude. Takže už se asi nikdy nedozvíme, jestli šlo přímo Prymulu osobně a o to dostat ho ze hry, nebo jestli posloužil jen jako pes k vrtění. Jediné, čím si můžeme být téměř jisti, že nešlo o roušku, i když veřejnosti se to tak prodává a veřejnost to tak chce vidět, paradoxně zejména ta její část, která je k vládě nejvíce kritická.

P.S. Co by se asi stalo, kdyby tu roušku měl? Bylo by všechno v pořádku a nic by se nedělo, nebo by kauza byla tak jako tak. jenom jinak?

Potřebujeme roboty


Dlouhodobě zastávám názor, že mezi nejvíce nedoceněné profese patří zdravotní sestry, obzvláště ve srovnání s právníky, ekonomy, exekutory a soukromými zubaři. Lékař vám spraví tělo, ale mysl vám před rozvratem zachrání jedině sestra, která o vás potom pečuje. Péče, ten projev lidské sounáležitosti a zájmu o druhého, je právě to, co dělá člověka člověkem a činí rozdíl mezi tělem a masem. A tyto nepostradatelné sestry, které teď pracují v „covidáriích“, to mají ještě těžší, než obvykle. Kvůli každé prkotině, kvůli každému kontaktu s nemocným, se musí pracně oblékat do ochranných oděvů, ze kterých se pak zase pracně svlékají, což je nepochybně musí stát spousty fyzických i psychických sil. Ale je to rozumné, plýtvat jejich vzácnými, omezenými a pro zajištění psychické kondice pacientů nezbytnými silami na takové činnosti, jako je dolévání čaje a vylévání mísy? Nemohly by tyto technické obslužné činnosti zastat roboti? Příslušná technologie už je k dispozici. A myslím, že i pro pacienta by bylo lepší, když mu čaj obrate dolije robot, který je k dispozici okamžitě (a navíc není živý, takže se nemůže nakazit a šířit infekci dál), než když musí čekat na sestru, která se kvůli tomu musí dlouho a složitě oblékat do vrstev ochranných obleků, které pak zase složitě vysvléká. Proč nešetřit čas a síly sester pro činnosti, které roboti tak dobře nezastanou, a rutinní dřinu nesvěřit právě robotům? Myslím, že kdyby se chtělo, tak by to šlo. Dnes už ano.

Kapacita zdravotního systému


Znáte to, prokrastinace je potvora. Já jsem teď prokrastinoval s tabulkou kapacity zdravotního systému zveřejněnou na covidovém webu ministerstva zdravotnictví. Ale nějak jsem ta čísla neuměl uchopit, tak jsem k nim doplnil počty obyvatel krajů z Wikipedie a spočítal, kolik obyvatel připadá na jedno lůžko. Výsledek máte tady obrázku, protože jsem líný to vkládat jakoukoliv sofistikovanější formou:

Popravdě, bez dalšího z toho moc moudrý nejsem a nejspíš nebude nikdo, ale jedno pravidlo zde vidím: zatímco nejlepší poměry jsou v Praze, nejhorší ve Středočeském kraji. To podle mě znamená, že až přijde do ještě užších, Středočeši obsadí pražská lůžka, takže Pražáci rozhodně nemají vyhráno.

A až ta covidová krize pomine, bylo by možná od věci začít řešit, proč středočeské zdravotnictví nemá adekvátní kapacity. Praha nemůže na svých bedrech nést celou republiku. Už jenom proto, že kdyby klopýtla, potlučou se všichni.

Kapitalismus to dělá horší


Pandemie COVID-19 je bez debat velice vážná zdravotní krize. A mohla by zdravotní krizí i zůstat, nebýt kategorického imperativu kapitalismu vydělávej, nebo zemři, který z krize zdravotní dělá krizi existenční. Na každou epidemii infekční nemoci spolehlivě zabírá přerušení šíření skrze přerušení sociálních kontaktů. Jenže to v kapitalismu nejde. V kapitalismu nejde vypnout a zůstat doma. V kapitalismu musí každý pořád vydělávat, aby mohl zaplatit náklady na své živobytí. Kapitalismus nikomu nic neodpustí, ani v krizi. Nájmy, úroky, zisky – to všechno se musí v kapitalismu platit bez ohledu na zdravotní či přímo životní rizika. Kdo zvolní, kdo zůstane doma, toho kapitalismus potrestá. Zodpovědnost vůči spoluobčanům kapitalismus neocení, bez ohledu na to, že bez ní žádný kapitalismus ani být nemusí, protože kde nejsou lidé, není ani kapitalismus.

Kapitalismus je ještě jakž takž dobrý systém do tučných let, kdy všechno funguje, všeho je dost, je kde brát na zisky a odshora dolů prokape dostatek bohatství na to, aby si většina mohla alespoň trochu nabrat, trochu, kterou jim kapitalismus sice hned zase vezme a začne ji tlačit nahoru, ale dovolí jim za ni existovat. Když ale přijde krize a s ní léta hubená, kapitál se svých zisků nevzdá, i když na ně není kde brát. Už není, co by prokapávalo, ale kapitál na svých úrocích, nájmech a ziscích trvá a saje a saje, až ty nejslabší vysaje úplně. Lidi to intuitivně vědí (intuitivně, protože jsou kapitalisty ovládanými médii pečlivě vzděláváni tak, aby si to neuvědomovali rozumově a nezačali o nevyhnutelnosti a neměnnosti kapitalismu pochybovat) a pud sebezáchovy jim velí ten okamžik oddálit co nejvíce, proto riskují a ohrožují sebe i své okolí, protože kapitál si žádá své výpalné a oni na něj musí nějak vydělat.

Kdyby se podařilo alespoň po dobu zdravotní krize kapitalismus suspendovat, ne odsunout na později, ale skutečně vypnout, určitě by se zdravotní krize dala zvládnout lépe. Kdyby se lidé nemuseli bát, že když zůstanou doma, zničí jim to život, snad bych jich doma zůstalo víc a šíření viru by se zpomalilo. Kdyby v krizi systém lidi finančně nevysával a nestresoval, ale naopak jim třeba v podobě nepodmíněného základního příjmu dal existenční bezpečí, zvládnutí zdravotní krize by to jistě přispělo a riziko existenční krize oddálilo. Je opravdu tak nesmyslná představa, že kdyby se hospodský nemusel bát, že nebude mít co jíst a přijde na něj exekutor, že by hospodu prostě neotevřel? Jenže když platit musí, protože kapitalismus si to žádá, jinak ho zničí, co má dělat? Riskuje. Otevře. Je to jeho osobní selhání, nebo selhání systému, který ho k tomu nutí?

Zdravotní krize je dost velký problém sám o sobě, tak proč k ní přidávat ještě krizi existenční? Protože kapitalismus je tabu a je lepší mít zhroucený zdravotní systém a stovky a tisíce mrtvých, než připustit, že kapitalismus není jedná možnost a že společnost může fungovat i jinak a že je to pro zvládání krizí někdy dokonce nezbytné?

Máme problém, velký problém, a ten problém si děláme ještě horší, když bazírujeme na systému, který nutí společnost dělat pravý opak toho, co je pro vyřešení problému nezbytné. Ale máme také možnost volby. Volby mezi mezi ziskem a člověkem, volby mezi kapitalismem a existencí. Volby, které v důsledku klimatický změn, robotizace etc. už stejně nikdy neutečeme.

O čem se nemluví


Pandemie COVID-19 je v poslední době dominantní téma. Covidu je všude plno, nemluví se skoro o ničem jiném. Mluví se hodně, ale o ne o všem. Mluví se o tom, o čem chtějí mluvit ti, kteří mají přistup do novin, televize a formují veřejnou debatu. Ti, jejichž hlas nebyl slyšet nikdy a nikdy nikoho nezajímali, nejsou slyšet ani teď a ani teď nikoho nezajímají. Čestnou výjimkou je text Marina Vrby Mnoho Čechů už si protipandemická opatření prostě nemůže dovolit, bez něhož bych si ani já tento zcela zásadní aspekt covidové krize nejspíš neuvědomil, nebo ho bral na lehkou váhu:

Uprostřed toho všeho se významná část společnosti domnívá, že to všechno je hoax, nebo alespoň celou věc zlehčuje jako nevinnou chřipečku. (…) Proč si ale vůbec něco takového někteří lidé myslí? Často se na to odpovídá, že jsou prostě hloupí, sama tato odpověď ale moc chytrá není. Proč si tedy lidé něco takového myslí? Protože si zkrátka nemohou dovolit přijmout, že je to s covidem vážné. Protože se nacházejí v zemi, kde třetina domácností nemá ani deset tisíc na náhlý výdaj a v níž se nachází přes milion registrovaných živnostníků (nemalá část z nich ve švarcsystému), bezmála 200 tisíc samoživitelek a samoživitelů a skoro 800 tisíc lidí v exekuci. Jarní opatření tyto lidi úplně vysála, existenčně ohrozila nebo rovnou poslala do bankrotu. Pandemie je pro ně ekonomickou katastrofou nikoli jako statistický údaj o snížení HDP za poslední kvartál, ale jako reálné ohrožení jejich živobytí. Jinými slovy: virus se tu nepotkal s nějakými lidmi ve vzduchoprázdnu, ale s velmi konkrétní realitou České republiky 21. století.

Nemyslí si, že pandemie představuje skutečné riziko, protože je pociťuji jako pro mě příliš abstraktní, zatímco existenční hrozbu vyplývající z protipandemických opatření pociťuji velmi reálně. Lidé samozřejmě ne vždy své zájmy artikulují přímo – v jistých situacích je převlékají (i sami před sebou) do zdánlivě věcných postojů. Přiznat si, že jsou díky covidu na pokraji bankrotu, by vnímali jako ponižující.

Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit.

Veřejný prostor je plný celebrit ať již pseudokulturních nebo podnikatelských, ale ty mají většinou dost velké rezervy na to, aby nějak přežili, stejně jako mají sociální kapitál dost velký na to, aby jim někdo pomohl, a to včetně státu, u kterého si umí prolobovat podporu. A pak jsou tu lidé, kteří žádné rezervy nemají, protože jsou chudí, a ze stejného důvodu je nulový i jejich sociální kapitál. Ale o těch se nemluví, i když je jich podle všeho naprostá většina. Nejsou totiž dost sexy. Jsou chudí. Jsou hloupí (přesněji se tak jeví, protože zjevná hloupost v naprosté většině případů není příčnou jejich chudoby, ale jejím důsledkem). Jsou nezajímaví, a když, tak leda jako kuriózní objekt do voyeurské reality show.

Ale je tu ještě přinejmenším jeden důvod, proč se o lidech na dně a o tom, jak na ně dopadne covidová krize, nemluví: protože by se muselo mluvit o tom, o čem se mluvit nechce – o selhání polistopadového vývoje, o tom, že poražených je víc, než vítězů, o nízkých mzdách a prekarizované práci, o nedostupnosti bydlení; jsou problémy, o nichž nelze mluvit bez toho, že by se zpochybnil kapitalismus – a ten je tabu. A tak se mlčí. Že hodně lidem hrozí extrémní existenční tíseň? Kdo by se zajímal o lidi na okraji, co jsou chudí a nejsou sexy. Ve vítězném neoliberálním narativu pro někoho tak trapně neúspěšného není místo. A nejen v narativu.

Akorát tedy je těch přehlížených, které se zatím daří úspěšně ignorovat, mnohem víc, než těch, kteří se jejich existencí a jejich problémy odmítají dát obtěžovat a úspěšně je vytěsňují ze svého světa i z veřejného prostoru, který zcela ovládají. Co se asi stane, až zdeptaní lidé nebudou zoufalstvím vědět, co dál? To se dost možná již brzy dozvíte i ve svém životě. Snad by bylo lepší než to zkoušet udělat něco proto, aby k tomu vůbec nedošlo. Pro začátek by možná úplně stačilo vzít problém na vědomí, začít o něm mluvit a lidem, kteří se nemohou dovolit ten luxus chovat se v pandemii rozumně, se přestat smát, ale začít pracovat na tom, aby si ten luxus dovolit mohli.

Promořování je až poslední možnost


Přes veškerou osvětu je promořování stále velmi populární strategií boje s epidemií COVID-19. Spíš než hlubší znalosti z oborů imunologie, epidemiologie a virologie ovšem za touto popularitou stojí fakt, že promořování neklade na lidi žádné nároky, nechce po nich žádnou kázeň ani odříkání ani odpovědnost. A pak nejspíš i zcela iracionální víra, že ať bude procento nakažených, vážně postižených a mrtvých jakékoliv, mě a mojí rodiny se to nedotkne, ale budou vždy jiní, druzí, cizí.

Cožpak o to, promořování je jedna z možných strategií, ale měla by to být až poslední možnost v situaci, kdy nic jiného nezbývá. Lidem ve středověku nic jiného nezbývalo, a proto se při morových ranách promořovali. Sice si tato strategie vyžádala ztrátu 30% populace, ale nakonec nějak fungovala, čehož jsme přímým důkazem. Ztráty způsobené COVID-19 by zřejmě byly nižší, ale pořád by to byly stovky, či spíše tisíce. Zbytečné stovky a tisíce, protože my dnes máme, na rozdíl od našich předků, i jiné možnosti. Máme vědu a techniku, která nám umožňuje problém „urvat“ silou: nemusíme riskovat smrt a dlouhodobé následky tisíců či desetitisíců, stačí v karanténním režimu přečkat mezidobí do doby, než budeme mít vakcínu. My tu možnost máme.

Proti tuberkolóze, tetanu, spalničkám, černému kašli či neštovicím se také nepromořujeme, ale očkujeme. Na promořování je vždy času dost, když selže všechno ostatní. V případě COVID-19 ale zatím neselhalo nic jiného, než kázeň a odpovědnost občanů. Zvolit si promořování v situaci, kdy máme k dispozici dostatečné vědecké a technické kapacity, znamená rezignovat na podstatu naší civilizace, na veškerý pokrok, a vrátit se zpět k pověrám, zaříkání a modlitbám. Možná, že nám nakonec nic jiného nezbyde, ale ten konec se ještě ani nepřiblížil. Tak ho zbytečně nepřivolávejme promořováním a odmítáním roušek, rozestupů a hygieny.