Potřebujeme roboty


Dlouhodobě zastávám názor, že mezi nejvíce nedoceněné profese patří zdravotní sestry, obzvláště ve srovnání s právníky, ekonomy, exekutory a soukromými zubaři. Lékař vám spraví tělo, ale mysl vám před rozvratem zachrání jedině sestra, která o vás potom pečuje. Péče, ten projev lidské sounáležitosti a zájmu o druhého, je právě to, co dělá člověka člověkem a činí rozdíl mezi tělem a masem. A tyto nepostradatelné sestry, které teď pracují v „covidáriích“, to mají ještě těžší, než obvykle. Kvůli každé prkotině, kvůli každému kontaktu s nemocným, se musí pracně oblékat do ochranných oděvů, ze kterých se pak zase pracně svlékají, což je nepochybně musí stát spousty fyzických i psychických sil. Ale je to rozumné, plýtvat jejich vzácnými, omezenými a pro zajištění psychické kondice pacientů nezbytnými silami na takové činnosti, jako je dolévání čaje a vylévání mísy? Nemohly by tyto technické obslužné činnosti zastat roboti? Příslušná technologie už je k dispozici. A myslím, že i pro pacienta by bylo lepší, když mu čaj obrate dolije robot, který je k dispozici okamžitě (a navíc není živý, takže se nemůže nakazit a šířit infekci dál), než když musí čekat na sestru, která se kvůli tomu musí dlouho a složitě oblékat do vrstev ochranných obleků, které pak zase složitě vysvléká. Proč nešetřit čas a síly sester pro činnosti, které roboti tak dobře nezastanou, a rutinní dřinu nesvěřit právě robotům? Myslím, že kdyby se chtělo, tak by to šlo. Dnes už ano.

Kapacita zdravotního systému


Znáte to, prokrastinace je potvora. Já jsem teď prokrastinoval s tabulkou kapacity zdravotního systému zveřejněnou na covidovém webu ministerstva zdravotnictví. Ale nějak jsem ta čísla neuměl uchopit, tak jsem k nim doplnil počty obyvatel krajů z Wikipedie a spočítal, kolik obyvatel připadá na jedno lůžko. Výsledek máte tady obrázku, protože jsem líný to vkládat jakoukoliv sofistikovanější formou:

Popravdě, bez dalšího z toho moc moudrý nejsem a nejspíš nebude nikdo, ale jedno pravidlo zde vidím: zatímco nejlepší poměry jsou v Praze, nejhorší ve Středočeském kraji. To podle mě znamená, že až přijde do ještě užších, Středočeši obsadí pražská lůžka, takže Pražáci rozhodně nemají vyhráno.

A až ta covidová krize pomine, bylo by možná od věci začít řešit, proč středočeské zdravotnictví nemá adekvátní kapacity. Praha nemůže na svých bedrech nést celou republiku. Už jenom proto, že kdyby klopýtla, potlučou se všichni.

Kapitalismus to dělá horší


Pandemie COVID-19 je bez debat velice vážná zdravotní krize. A mohla by zdravotní krizí i zůstat, nebýt kategorického imperativu kapitalismu vydělávej, nebo zemři, který z krize zdravotní dělá krizi existenční. Na každou epidemii infekční nemoci spolehlivě zabírá přerušení šíření skrze přerušení sociálních kontaktů. Jenže to v kapitalismu nejde. V kapitalismu nejde vypnout a zůstat doma. V kapitalismu musí každý pořád vydělávat, aby mohl zaplatit náklady na své živobytí. Kapitalismus nikomu nic neodpustí, ani v krizi. Nájmy, úroky, zisky – to všechno se musí v kapitalismu platit bez ohledu na zdravotní či přímo životní rizika. Kdo zvolní, kdo zůstane doma, toho kapitalismus potrestá. Zodpovědnost vůči spoluobčanům kapitalismus neocení, bez ohledu na to, že bez ní žádný kapitalismus ani být nemusí, protože kde nejsou lidé, není ani kapitalismus.

Kapitalismus je ještě jakž takž dobrý systém do tučných let, kdy všechno funguje, všeho je dost, je kde brát na zisky a odshora dolů prokape dostatek bohatství na to, aby si většina mohla alespoň trochu nabrat, trochu, kterou jim kapitalismus sice hned zase vezme a začne ji tlačit nahoru, ale dovolí jim za ni existovat. Když ale přijde krize a s ní léta hubená, kapitál se svých zisků nevzdá, i když na ně není kde brát. Už není, co by prokapávalo, ale kapitál na svých úrocích, nájmech a ziscích trvá a saje a saje, až ty nejslabší vysaje úplně. Lidi to intuitivně vědí (intuitivně, protože jsou kapitalisty ovládanými médii pečlivě vzděláváni tak, aby si to neuvědomovali rozumově a nezačali o nevyhnutelnosti a neměnnosti kapitalismu pochybovat) a pud sebezáchovy jim velí ten okamžik oddálit co nejvíce, proto riskují a ohrožují sebe i své okolí, protože kapitál si žádá své výpalné a oni na něj musí nějak vydělat.

Kdyby se podařilo alespoň po dobu zdravotní krize kapitalismus suspendovat, ne odsunout na později, ale skutečně vypnout, určitě by se zdravotní krize dala zvládnout lépe. Kdyby se lidé nemuseli bát, že když zůstanou doma, zničí jim to život, snad bych jich doma zůstalo víc a šíření viru by se zpomalilo. Kdyby v krizi systém lidi finančně nevysával a nestresoval, ale naopak jim třeba v podobě nepodmíněného základního příjmu dal existenční bezpečí, zvládnutí zdravotní krize by to jistě přispělo a riziko existenční krize oddálilo. Je opravdu tak nesmyslná představa, že kdyby se hospodský nemusel bát, že nebude mít co jíst a přijde na něj exekutor, že by hospodu prostě neotevřel? Jenže když platit musí, protože kapitalismus si to žádá, jinak ho zničí, co má dělat? Riskuje. Otevře. Je to jeho osobní selhání, nebo selhání systému, který ho k tomu nutí?

Zdravotní krize je dost velký problém sám o sobě, tak proč k ní přidávat ještě krizi existenční? Protože kapitalismus je tabu a je lepší mít zhroucený zdravotní systém a stovky a tisíce mrtvých, než připustit, že kapitalismus není jedná možnost a že společnost může fungovat i jinak a že je to pro zvládání krizí někdy dokonce nezbytné?

Máme problém, velký problém, a ten problém si děláme ještě horší, když bazírujeme na systému, který nutí společnost dělat pravý opak toho, co je pro vyřešení problému nezbytné. Ale máme také možnost volby. Volby mezi mezi ziskem a člověkem, volby mezi kapitalismem a existencí. Volby, které v důsledku klimatický změn, robotizace etc. už stejně nikdy neutečeme.

O čem se nemluví


Pandemie COVID-19 je v poslední době dominantní téma. Covidu je všude plno, nemluví se skoro o ničem jiném. Mluví se hodně, ale o ne o všem. Mluví se o tom, o čem chtějí mluvit ti, kteří mají přistup do novin, televize a formují veřejnou debatu. Ti, jejichž hlas nebyl slyšet nikdy a nikdy nikoho nezajímali, nejsou slyšet ani teď a ani teď nikoho nezajímají. Čestnou výjimkou je text Marina Vrby Mnoho Čechů už si protipandemická opatření prostě nemůže dovolit, bez něhož bych si ani já tento zcela zásadní aspekt covidové krize nejspíš neuvědomil, nebo ho bral na lehkou váhu:

Uprostřed toho všeho se významná část společnosti domnívá, že to všechno je hoax, nebo alespoň celou věc zlehčuje jako nevinnou chřipečku. (…) Proč si ale vůbec něco takového někteří lidé myslí? Často se na to odpovídá, že jsou prostě hloupí, sama tato odpověď ale moc chytrá není. Proč si tedy lidé něco takového myslí? Protože si zkrátka nemohou dovolit přijmout, že je to s covidem vážné. Protože se nacházejí v zemi, kde třetina domácností nemá ani deset tisíc na náhlý výdaj a v níž se nachází přes milion registrovaných živnostníků (nemalá část z nich ve švarcsystému), bezmála 200 tisíc samoživitelek a samoživitelů a skoro 800 tisíc lidí v exekuci. Jarní opatření tyto lidi úplně vysála, existenčně ohrozila nebo rovnou poslala do bankrotu. Pandemie je pro ně ekonomickou katastrofou nikoli jako statistický údaj o snížení HDP za poslední kvartál, ale jako reálné ohrožení jejich živobytí. Jinými slovy: virus se tu nepotkal s nějakými lidmi ve vzduchoprázdnu, ale s velmi konkrétní realitou České republiky 21. století.

Nemyslí si, že pandemie představuje skutečné riziko, protože je pociťuji jako pro mě příliš abstraktní, zatímco existenční hrozbu vyplývající z protipandemických opatření pociťuji velmi reálně. Lidé samozřejmě ne vždy své zájmy artikulují přímo – v jistých situacích je převlékají (i sami před sebou) do zdánlivě věcných postojů. Přiznat si, že jsou díky covidu na pokraji bankrotu, by vnímali jako ponižující.

Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit.

Veřejný prostor je plný celebrit ať již pseudokulturních nebo podnikatelských, ale ty mají většinou dost velké rezervy na to, aby nějak přežili, stejně jako mají sociální kapitál dost velký na to, aby jim někdo pomohl, a to včetně státu, u kterého si umí prolobovat podporu. A pak jsou tu lidé, kteří žádné rezervy nemají, protože jsou chudí, a ze stejného důvodu je nulový i jejich sociální kapitál. Ale o těch se nemluví, i když je jich podle všeho naprostá většina. Nejsou totiž dost sexy. Jsou chudí. Jsou hloupí (přesněji se tak jeví, protože zjevná hloupost v naprosté většině případů není příčnou jejich chudoby, ale jejím důsledkem). Jsou nezajímaví, a když, tak leda jako kuriózní objekt do voyeurské reality show.

Ale je tu ještě přinejmenším jeden důvod, proč se o lidech na dně a o tom, jak na ně dopadne covidová krize, nemluví: protože by se muselo mluvit o tom, o čem se mluvit nechce – o selhání polistopadového vývoje, o tom, že poražených je víc, než vítězů, o nízkých mzdách a prekarizované práci, o nedostupnosti bydlení; jsou problémy, o nichž nelze mluvit bez toho, že by se zpochybnil kapitalismus – a ten je tabu. A tak se mlčí. Že hodně lidem hrozí extrémní existenční tíseň? Kdo by se zajímal o lidi na okraji, co jsou chudí a nejsou sexy. Ve vítězném neoliberálním narativu pro někoho tak trapně neúspěšného není místo. A nejen v narativu.

Akorát tedy je těch přehlížených, které se zatím daří úspěšně ignorovat, mnohem víc, než těch, kteří se jejich existencí a jejich problémy odmítají dát obtěžovat a úspěšně je vytěsňují ze svého světa i z veřejného prostoru, který zcela ovládají. Co se asi stane, až zdeptaní lidé nebudou zoufalstvím vědět, co dál? To se dost možná již brzy dozvíte i ve svém životě. Snad by bylo lepší než to zkoušet udělat něco proto, aby k tomu vůbec nedošlo. Pro začátek by možná úplně stačilo vzít problém na vědomí, začít o něm mluvit a lidem, kteří se nemohou dovolit ten luxus chovat se v pandemii rozumně, se přestat smát, ale začít pracovat na tom, aby si ten luxus dovolit mohli.

Promořování je až poslední možnost


Přes veškerou osvětu je promořování stále velmi populární strategií boje s epidemií COVID-19. Spíš než hlubší znalosti z oborů imunologie, epidemiologie a virologie ovšem za touto popularitou stojí fakt, že promořování neklade na lidi žádné nároky, nechce po nich žádnou kázeň ani odříkání ani odpovědnost. A pak nejspíš i zcela iracionální víra, že ať bude procento nakažených, vážně postižených a mrtvých jakékoliv, mě a mojí rodiny se to nedotkne, ale budou vždy jiní, druzí, cizí.

Cožpak o to, promořování je jedna z možných strategií, ale měla by to být až poslední možnost v situaci, kdy nic jiného nezbývá. Lidem ve středověku nic jiného nezbývalo, a proto se při morových ranách promořovali. Sice si tato strategie vyžádala ztrátu 30% populace, ale nakonec nějak fungovala, čehož jsme přímým důkazem. Ztráty způsobené COVID-19 by zřejmě byly nižší, ale pořád by to byly stovky, či spíše tisíce. Zbytečné stovky a tisíce, protože my dnes máme, na rozdíl od našich předků, i jiné možnosti. Máme vědu a techniku, která nám umožňuje problém „urvat“ silou: nemusíme riskovat smrt a dlouhodobé následky tisíců či desetitisíců, stačí v karanténním režimu přečkat mezidobí do doby, než budeme mít vakcínu. My tu možnost máme.

Proti tuberkolóze, tetanu, spalničkám, černému kašli či neštovicím se také nepromořujeme, ale očkujeme. Na promořování je vždy času dost, když selže všechno ostatní. V případě COVID-19 ale zatím neselhalo nic jiného, než kázeň a odpovědnost občanů. Zvolit si promořování v situaci, kdy máme k dispozici dostatečné vědecké a technické kapacity, znamená rezignovat na podstatu naší civilizace, na veškerý pokrok, a vrátit se zpět k pověrám, zaříkání a modlitbám. Možná, že nám nakonec nic jiného nezbyde, ale ten konec se ještě ani nepřiblížil. Tak ho zbytečně nepřivolávejme promořováním a odmítáním roušek, rozestupů a hygieny.

Vláda měla. Ale mohla?


Kritika vlády za nezvládnutí druhé vlny epidemie COVID-19 (poněkud absurdní v situaci, kdy lidé programově odmítají dodržovat i ta nejméně restriktivní opatření a záměrně se chovají rizikově) se mj. týká nedostatečné kapacity testovaní a neschopnosti hygienických stanic efektivně trasovat (ponechme teď stranou, že trasovat plné stadiony a koncerty na náměstí, tedy záměrně komunitní šíření hraničící možná i s trestním zákoníkem a zcela jistě s elementární příčetností, ani dost dobře nejde) a že vláda měla kapacity hygienických stanic i jejich technické vybavení navýšit.

Ano, měla. Ale mohla?

Ptám zcela vážně a bez špetky sarkasmu: Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítá, že neudělal? Mohla přijmou desítky nebo možná stovky nových úředníků bez úpravy tabulkových míst a příslušných rozpočtů? Mohla za tři měsíce reálně nakoupit počítače a telekomunikační linky v situaci, kdy na všechno musí být výběrové řízení, který se musí vypsat, pak vypořádat námitky neúspěšných účastníků a to všechno v zákonných lhůtách? Možná by mohla, pokud by stále trval stav nouze. Ale ten, pokud si dobře pamatuji, chtěla opozice i veřejnost co nejdříve zrušit. Kdyby vláda přes léto skutečně udělala všechno to, co mohla a měla (ponechme teď stranou, že nejspíš ani nechtěla), nekřičela by pak opozice pro změnu něco o rozkrádání, obcházení zákonů etc.? Ale to nechme stranou a vraťme se zpět k jádru pudla:

Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítám, že neudělala?

Aby bylo jasno, nehájím vládu, ale žaluji na společenskou objednávku a podle ní nastavený systém, ve kterém je stát co nejmenší s co nejméně pravomocemi a svázaný maximem zákonů, které dávají úředníkům minimální či vůbec žádný prostor jednat kreativně a flexibilně i krizové situaci, která byla evidentně mimo představivost zákonodárce.

Neskromné přání


Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Podepisuji


Stále se rozrůstající skupina českých intelektuálů zveřejnila následující prohlášení, které mně sice k podpisu nedali, ale já nemohu jinak, než ho vzít za své a svůj podpis k němu připojit. Je tristně příznačné, že informaci o něm jsem našel jen na DR a A2larmu, ale už ne v médiích, která zasahují větší díl české populace. Ale co se divím? To není obyčejné prohlášení, to je plnokrevný politický program, na kterém se dá postavit politická strana, která by můj – a jistě nejen můj – hlas měla jistý. A je to program, který žádá tak radikální revizi současného společenského uspořádání včetně zpochybnění mnoha fundamentálních dogmat kapitalismu, že se ho držitelé moci musí bát a štítit. Instinktivně, protože některé body musí být zcela mimo jejich chápání.

Pokračovat ve čtení „Podepisuji“

Pro ty, co pořád nechápou, k čemu je karanténa dobrá


Důležité jsou přitom selekční tlaky, které vybírají mutace, jež se ujmou a rozšíří se a vytlačí mutace jiné. V případě, že aktivně vyhledáváme a izolujeme jedince s těžkým průběhem nemoci, spontánně selektujeme ve prospěch mutantů, kteří si svého hostitele šetří. Děláme to i tím, že jsme si nasadili roušky a nestýkáme se ve větších počtech. Penalizujeme tím varianty viru, které jsou na svého hostitele zlé.

prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc.

Úspěch, který netěší


Všechno zatím ukazuje na to, že COVID-19 jsme jako národ zvládli více než dobře: mrtvých je málo a největší ztráty, když nepočítám zanícené mindráky, jsou hospodářské, což je sice nepříjemné, ale jsme dost bohatý národ na to, abychom to ustáli. Alespoň tedy první vlnu jsme zvládli, přičemž nás, už vzhledem k tomu, jak upadá kázeň a ostražitost (flákání nošení roušek, dodržování odstupů etc.), velmi pravděpodobně ještě nejméně jedna čeká. Ale získali jsme čas a zkušenosti. Víme, co nám chybí, kde máme rezervy, co funguje a co už méně a na tu druhou se můžeme připravit jak materiálně (zásoby ochranných pomůcek), tak organizačně (režim v nemocnicích, komunikace, koordinace, řízení státu) i morálně (kázeň v dodržování pravidel, respekt jeden k druhému). Moc tomu nevěřím, že to uděláme, ale ta možnost tady je.

Na každý pád jsme dopadli lépe, než mnoho jiných (vrozený odpor k chvástavosti mi brání napsat že většina, i když podle všech čísel to tak je). Možná nás to bude stát o trochu víc, ale poměr cena/výkon je myslím více, než uspokojivý. A přesto se žádná radost nekoná. Nikde, ani na sociálních sítích, ani v médiích, nevidí žádnou radost, žádnou pýchu, žádné uspokojení z dobře vykonané práce. Neříkám, že bychom si teď měli ustlat na vavřínech, ale trochu si zvednout sebevědomí a říct si, že to všechno mělo smysl, bychom snad mohli. A měli. Nemyslíte?

Nebo to všechno žádný smysl nemělo? Místo radosti z dobře vykonané práce vidím všude jen vztek nad tím, co nebylo zrovna ideální. Jako kdyby vedle toho špatného na tom dobrém vůbec nezáleželo. A bohužel to vypadá, že to je jen kvůli tomu, kdo zrovna sedí v premiérském křesle. Když je to Babiš, nesmí se nic podařit. Jenže i když vláda udělala hodně chyb, nezorala úplně všechno a ani mnohem lepší výkon by o mnoho lepší výsledky nepřinesl. Tak jsou dobré. Nelze tvrdit, že nás vláda spasila, ale nezle tvrdit ani to, že nás zničila. Byli a jsme v tom společně a tak bychom to měli i brát: ocenit úspěch a poučit se z chyb, a ne hledat jen chyby a ignorovat kvůli nim to, co se povedlo.

Za sebe to řeknu takhle: Nebudu posílat panu Babišovi děkovné dopisy, protože to není žádný hrdina bez bázně a hany, který nás zachránil, ale nebudu mu posílat ani ty výhružné. A nenechám si ani radost z toho, že je vše na dobré cestě, zkazit tím, že je premiérem zrovna on. A už vůbec nebudu požadovat, aby se při druhé vlně dělalo všechno úplně jinak. Jsem rád, jak to zatím(!) dopadlo, jsem rád, že vláda dokázala dělat i odvážná a nepopulární opatření a doufám, že až přijde druhá vlna, tak ať už bude premiérem kdokoliv, nebude se bát konat, i kdyby u toho měl dělat chyby, a nenechá národ napospas epidemii jenom proto, že si nebude chtít nikoho rozházet.

Přes veškerou špatnou zkušenost totiž pořád věřím tomu, že dokážeme poznat, kdy si můžeme dovolit luxus tzv. svobody a kdy musíme zatnout zuby a snést takové či onaké omezení v zájmu svém i ostatních.

Považuji prozatímní stav boje s epidemií za úspěch, který mne těší, zvlášť když vidím, kolik lidí dokázalo nekecat a makat, a upřímně nechápu ty, kteří si toto potěšení nechávají kazit malichernou politikou.