Konec jednoho snu


Ať jsme šli kamkoliv, lidé namísto toho, aby říkali: „No dobrá, vy Američané jste to dokázali,“ všude volali: „Dokázali jsme to! My lidstvo, my lidská rasa, my lidé jsme to dokázali.“

Michael Collins, pilot velitelského modulu Apolla 11

Michael Collins ale není zdaleka jediný z těch, kdo se na přistání na Měsíci podíleli, který mluví podobně. Hodně z těch, kteří vzpomínají, vzpomínají na to, jak to tehdy lidé na celém světě vnímali jako svůj úspěch, jako úspěch lidstva. I sami Američané to tak vnímali. Ať už to začalo jakkoliv, ať už to na začátku byla jen další z bitev Studené války, nebo nebyla, mnozí z těch, kteří u toho byli, mluví tak, že to nakonec vnímali jako svůj díl práce na počinu celého lidstva. Amstrongovo: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ bylo sice pečlivě promyšlené, ale přesto zcela upřímné a zcela v duchu doby.

Bylo to krásné a je to pryč. Nepochybně dříve či později nějací lidé na Měsíci opět přistanou, pokud ne rovnou na Marsu, ale až tam přistanou, tak už to nebudeme my lidé, ale budou to Boeing, SpaceX, Virgin Galactic. A nepoletí tam proto, že je to obtížné, ale proto, že už je to tak snadné, aby se na tom dalo vydělat. Nepoletí tam, aby objevovali, ale aby těžili. Nepoletí tam, kde by to mohlo být zajímavé, ale tam, kde to bude nejlukrativnější. Nepoletí tam pro naše naděje, ale pro svoje kapsy.

Kosmonautika totiž se za poslední roky hodně změnila, když se v ní začal intenzivně angažovat soukromý kapitál, který ucítil dividendy stejně, jako žralok cítí krev. Pro někoho tak konečně dostala smysl, protože podle něj mají právo na existenci jen takové podniky, které jsou soukromé a ziskové, pro jiného je tato kapitalistická normalizace začátkem konce snu lidstva o vesmíru, začátkem nového kolonialismu.

Ze společného se stalo soukromé. Vesmír už nikdy nebude pro všechny. Ani ve snu.

Reklamy

Mars čeká


Že před padesáti lety na Měsíci nikdo nepřistál a všechno to bylo jen zinscenované je jedna z nejznámějších konspiračních teorií. A také z nejzáhadnějších, protože vnitřně nejrozpornějších. Co by předstíráním přistání na Měsíci získali Američané je nabíledni, ale co by tím, že s nimi tu hru budou hrát, získali Sověti? Prý to bylo výměnou za něco, ale za co, to už konspirátoři neřeknou. A vezmu-li v úvahu, že se Sovětský svaz se za jásotu a přispění USA nakonec rozpadl, nenapadá mě opravdu nic, čím by mohli tehdy Američané Sověty uplatit. Co by muselo být, že by to ani v tom zmatku po rozpadu SSSR nikdo nevynesl?

Jak vůbec je možné, že nikdo z těch tisíců lidí, kteří by se na té konspiraci museli podílet, už jenom tím, že tvrdí, že se podíleli na letu na Měsíc, za celých těch padesát nepromluvil? Ať už z touhy po slávě, ze špatného svědomí nebo proto, že je prostě senilní? Vždyť těm lidem je už přes osmdesát! Proč by tu hru na přistání na Měsíci, které nebylo, pořád všichni tak vážně a důsledně hráli, když účelu bylo dávno dosaženo a případné prozrazení by dnes už nic neznamenalo a nezměnilo? Američané bez problémů ustáli mnohem větší skandály, při kterých umírali lidé po tisících, tak by jim jedno falešné přistání na Měsíci mohlo jen těžko ublížit. Vesmír už dneska nikoho nenadchne, Kubrick, Clarke a 2001 Vesmírná odysea jsou minulost.

Jak Američanům většinou nevěřím ani nos mezi očima, tak v tom, že na Měsíci přistáli, jim věřím. Už jenom proto, že o tom mluví úplně jinak, než o svých jiných „úspěších“ při šíření „svobody“ a „demokracie“. A je tu i jeden podstatný rozdíl oproti dnešku: nadšení 60. let 20. století do letů do vesmíru, které my dnes už nemáme. Není nic divného na tom, že Američané dokázali přistát na Měsíci v roce 1969, protože tehdy měli chuť, elán a odvahu. Divné by bylo, kdyby to dokázali dnes, když se duch doby posunul od objevování k obchodování.

Věřím – protože musím věřit, či nevěřit, jelikož osobně si to nemám jak ověřit – že Američané v roce 1969 na Měsíci přistáli. A přiznávám, že věřím i proto, že věřit chci, protože je to něco dobrého, krásného a nadějného, něco takového, co nám dnes jako lidstvu tak moc chybí. Největší záhadou tak pro mě zůstává, proč je pro některé lidi tak důležité, aby přistání na Měsíci byl podvod? Proč dávají přednost víře v malost, podlost a neschopnost člověka před vírou ve velikost a dovednost lidstva?

Další na řadě je Mars. Ne proto, že by to už bylo snadné, nebo bezpečné, ale právě proto, že to takové není. Stejně jako na Měsíc tam poletí lidé, kteří rozhodně nebudou typickými zástupci lidstva, ale stejně jako na Měsíc tam my ostatní poletíme ve svých snech a nadějích s nimi. Tak konec výmluv, Mars čeká.

Zneuctěný Měsíc


V souvislosti s 50. výročím přistání Apolla 11 na Měsíci se vyrojila velká spousta článků a komentářů, od oslavných přes osvětové po konspiračně-teoretické. A potom komentář prominentního komentátora Lidových novin Petráčka. Chudák starý pán má svojí nenávistí k Rusku už tak rozežraný mozek, že zplodil komentář, ve kterém přistání na Měsíci zredukoval na triumf USA a debakl SSSR. Nic pro něj není důležitější, než že „hodní naši“ (USA) porazili ty „zlé cizí“ (SSSR), což tak podle vlastních slov vnímal již v roce 1969. Neil Amstrong, Edwin Aldrin i Michael Collins byli sice všichni vojáci, ale neexistují žádné náznaky toho, že by svoji cestu na Měsíc vnímali jako vojenskou misi. Na rozdíl od komentátora Petráčka, který jestli byl hodně daleko, tak v New Yorku. Člověk se při čtení toho jeho komentáře nemůže ubránit dojmu, že kdyby to tenkrát dopadlo opačně a na Měsíci místo USA přistál jako první SSSR, nic by to nejenom neznamenalo, ale bylo by zbytečné, ne-li rovnou nemravné. Takových peněz a pro nic, Ale takový náhled si ani Měsíc, ani američtí astronauti, ani nikdo z těch, kdo na tom úžasném vzepětí pracovali, a už vůbec ne nikdo z těch statisíců lidí na Zemi, kteří to tehdy s bázní a pýchou sledovali v přímém přenosu, nezaslouží. Ano, samozřejmě, že šlo o prestiž USA, a ze začátku pouze o ni. Ale na konci už šlo o prestiž celého lidstva. A pořád o ni jde. A pak přijde nějaký Petráček a řekne: „Hurá, Sparta porazila Slávii“ a ze splněného snu lidstva udělá historku okresního formátu. Jsem sám, komu to přijde přízemní a neuctivé? Bohužel, kvůli tomuhle Petráčkovskému přístupu, který lety do vesmíru nechápe jako pokrok lidstva, ale vítězství klubu, zachází vesmírný program na úbytě. Protože proč posílat astronauty na Mars, když Rusko mohou stejně dobře ponížit i nějací úředníci tady na Zemi?

Riziko vesmírných letů


Ze 135 letů raketoplánu skončily dva katastrofou, z nichž si každý vyžádala sedm životů. Pokud bychom přijali takový poměr selhání u komerčních dopravních letadel, na která v této zemi spoléháme, tolerovali bychom více než 500 havárií každý den.

NG 7/2019

Raketoplány už sice nelétají a nové stroje na tom možná budou o něco lépe (ostatně tuším, že ruské rakety i jsou, alespoň ty, které létají s posádkami), ale pro běžné použití bez nádechu dobrodružné cesty do neznáme by se spolehlivost musela zvýšit o několik řádů. Vesmír asi ještě dlouho zůstane doménou odvážných, ovšem jedině pokud společnost bude ochotna se s nimi o to riziko podělit alespoň tím, že jej bude akceptovat, a je držet u země jenom proto, že by se jim mohlo něco stát.

Velká vesmírná loupež


Říkali jste si, že vesmír vám může být ukradený? Tak to jste si říkali správně, protože vám také ukraden byl. Ukradly ho USA čerstvým zákonem, který „umožňuje komerční dobývání minerálů i dalších materiálů, včetně vody, z asteroidů a měsíců“ a rozšiřuje tak perverzní princip exteritoriality na ještě perverznější exterestrialitu. Vesmír jistě není zakázané území, ale pokud má někdo právo regulovat jeho využívání, je to „veřejná“ OSN a nikoliv „soukromé“ USA. To už by rovnou mohl někdo prohlásit za své Slunce nebo vzduch, vždyť také dosud neměly vlastníka, tak proč si je nezabrat a pak je někomu nepronajmout? USA tímto jednostranným aktem ustavily dost nebezpečný precedens: až sem totiž jednoho krásného dne přiletí mimozemšťané a prohlásí Zemi za své vlastnictví, nezbude nám než sklapnout podpatky a zasalutovat, protože neudělají nic jiného, než jsme udělali my.

Ztratit hvězdy


Noční oblohaTzv. světelný smog je problém, o kterém se velmi málo mluví, a když už, tak jej většina lidí jako problém vůbec nevnímá, navzdory tomu, že živočichům (podle všeho včetně člověka) i rostlinám způsobuje dezorientaci v čase a prostoru a má i další negativní vlivy. Ztížená možnost pozorování hvězd, které nejsou na nebi kvůli všem těm pouličním osvětlením a obchodním centrům vůbec vidět, vedle toho vypadá jako jako banalita. A pro astronomy paradoxně možná i je, protože ti mají k dispozici všechny ty Hubbly a radioteleskopy a pozorováním oblohy ze Země už asi ani žádný velký nečekají (pokud to čte nějaký astronom a má pocit, že je třeba to uvést na pravou míru, je vítán).

Pokračovat ve čtení „Ztratit hvězdy“

Nebojte se černých děr


Nevím, jestli to byl spíš důsledek četby sci-fi, nebo produkt mé vlastní laické představy o tom, jak černé díry fungují, ale vždy jsem si myslel, že černá díra je jako vysavač, který nemilosrdně nasává vše kolem, až pohltí celý vesmír. Logicky je to úplně jinak:

Černá díra nemá větší sací výkon, než běžná hvězda; pouze disponuje mimořádně pevnou gravitační vazbou. Kdyby se naše Slunce náhle stalo černou dírou (…) zachovalo by si stejnou hmotnost, jen jeho průměr by se smrskl z 1329000 kilometrů na méně než 6,5 kilometru. Země by byla chladná a temná, ale její oběžná dráha kolem Slunce by se nezměnila. Tato černá díra by působila na naši planetu stejnou gravitační silou, jako Slunce.

(NG 3/2014)