Proč a jak se přepisují dějiny


Když jsem psal své zamyšlení Byl jsem u toho, když se psaly dějiny o překrucování a falšování dějin Druhé světové války, nikdy by mne nenapadlo, že se na to samé téma a lépe vyjádří i bývalý prezident V. Klaus (ano ten, se kterým se jinak neshodnu ani na tom, kolik je hodin) se svým bývalým kancléřem J. Weigelem. A to dokonce tak, že bych neměl problém se pod jeho text podepsat krví. Zjevně čím méně mluví Klaus o ekonomii či klimatologii, tím lépe mu to myslí. Proto text nazvaný Kdo vlastně vyhrál světovou válku? drze přejímám s jedinou úpravou: vyretušoval jsem větu, která jej zbytečně devalvuje a sráží na úroveň ahistorického kladiva na současné politické problémy, které tak správně exprezident revizionistům (sic!) vyčítá.

P.S. Možná jsem už jen paranoidní, ale přijde mi, že tento Klausův text prošel bez větší pozornosti, zatímco každého jeho sebemenšího a sebebanálnějšího prdu byly doposavad všechna média plná.

Pokračovat ve čtení „Proč a jak se přepisují dějiny“

Byl jsem u toho, když se psaly dějiny


Co se reálně stane je věc jedna, jak se na to vzpomíná, jak se o tom učí a jak se kolem toho staví politické mýty je věc druhá, odlišná a často zcela nezávislá. Reálné dějiny se dějí, ty ideální se píší. Píši a přepisují. Je stará pravda, že dějiny píší vítězové. Ne vždy je ale píší vítězové na polích válečných, často je i se značným odstupem času píší a přepisují vítězově válek kulturních a politických. Příkladem budiž dějiny Druhé světové války, které teď, po 75 letech, začínají vypadat hodně jinak, bez ohledu na to, že válka dávno skončila a co se stalo, nedá se odestát. Začínají vypadat jinak, protože je přepisují vítězové kulturní války o geopolitickou orientaci našeho národa. A protože na východě, od kterého se odvracíme – od kterého nás chtějí i násilím odvrátit! – je Rusko, mění se dějiny Druhé světové války tak, aby z nich už Rusko nevycházelo jako hrdina a osvoboditel, ale jako barbarský dobyvatel.

Dobře je to vidět třeba na tom, jak se nově interpretují nezměrné lidské oběti, které Rusko – tehdy ještě jako Sovětský svaz, což je zcela zásadní rozdíl, o němž ještě bude řeč – přineslo na oltář vítězství. Zatímco ještě před pár lety byly důvodem respektu a důkazem zásadního podílu Ruska na porážce nacismu (proti komu se ve válce bojovalo je další podstatný, ale opomíjený detail, o kterém rovněž bude ještě řeč), dnes se z nich stává důvod posměchu pro neschopnost ruského velení a důkaz toho, jak málo si v Rusku váží lidského života. Úplně se při tom zapomíná, že osud, který Němci východní Evropě chystali a který jí dali ochutnat v Leningradu či Babim Jaru, byl tisíckrát horší a že ruské vedení mělo na výběr jen mezi zemřou mnozí a zemřou všichni.

Přepisuje se i příběh toho, jak válka začala. Faktory jako obsazení Porúří či Mnichovská dohoda jsou upozaďovány a místo toho je zdůrazňován pakt Ribbentrop-Molotov a na jeho základě pak Sovětský svaz nově, avšak o to intenzivněji, označován za spoluviníka vypuknutí války a dokonce spojence Třetí říše. Jako kdyby pro rozšíření války na celý kontinent nebyla invaze Německa do Belgie a Francie vůbec podstatná a Británie válčila s Říší už od německé invaze do Polska. Jako kdyby západní země s nacistickým Německem nikdy nevyjednávaly a nikdy s ním neobchodovaly. Obzvláště pikantní je pak označování Sovětského svazu za spojence Třetí říše v bývalém Československu, když skutečným spojencem Německa, který aktivně bojoval po jeho boku, bylo, na rozdíl od SSSR, Slovensko. O tom se ale cudně mlčí, stejně jako o Rumunsku, Maďarsku či Itálii. Proč? Odpověď je nabíledni: není politický zájem na tom tyto země diskreditovat. Zato je ale eminentní zájem na diskreditaci Ruska.

Poslední smutnou, ale poučnou kapitolou inovace dějin (dosavadní výklad je totiž údajně zastaralý a tendenční) je konec války a porážka nacismu. Už neslavíme osvobození, protože jsme prý nebyli osvobozeni, ale obsazeni. Alespoň z té větší části, ze které vyhnal Němce Sovětský svaz. Pomníky rudoarmějcům bouráme, nebo alespoň zanedbáváme, a když už nějaké Rusy oslavujeme, tak Vlasovce, tedy spojence Němců, kteří zradili nejprve SSSR a pak na poslední chvíli i ty Němce. Pokud už si připomínáme osvobození, tak jenom po demarkační čáru, kam došli Američané. Děláme při tom ale, jako kdyby osvobodili Československo celé. Zásluhy Rusů bagatelizujeme, jako kdyby jejich válečné úsilí nemělo na porážku Třetí říše žádný vliv a třeba Praha se mohla osvobodit sama kdykoliv mezi roky 1939-1945 a že se tak stalo až na konci války byl rozmar odboje a ne důsledek tlaku, který na Třetí říši Sovětský svaz vyvíjel.

Takhle my teď přepisujeme dějiny. Přepisujeme je, protože ty staré, kde svoboda přišla z východu, se nám dnes, kdy má být se svobodou spojován výhradně západ, už nehodí. Přepisujeme je, protože je dnes žádoucí vnímat Sovětský svaz potažmo Rusko výhradně negativně. Přepisujeme je, abychom se Rusku pomstili za invazi v roce 1968. Abychom se mu pomstili za něco, co ale udělal Sovětský svaz. Jenže my neumíme a nechceme rozlišovat mezi Ruskem a Sovětským svazem, či mezi Ruskem a komunismem. Přepisujeme je, aby platila rovnice východ = zlo. Přepisujeme je, aby západ nezůstával poskvrněn nacismem. Přepisujeme je my všichni, někdo tím, že to dělá, a jiný tím, že mu to toleruje.

A při tom, jak je přepisujeme, tak chtě nechtě nacismus rehabilitujeme. Čím více problematizujeme Sovětský svaz, tím se Třetí říše stává měně problematickou a ukradené hodinky jsou dnes považovány pomalu za větší zločin, než vyhlazené vesnice. Je to možná nezamýšlený, ale logický, a pro mnohé přijatelný, důsledek antikomunismem motivované démonizace Ruska za každou cenu. Pokud už Rusko nesmí být ani historicky náš přítel, pak se logicky musí stát naším přítelem jeho nepřítel. Zmínka o antikomunismu přitom není náhodná. Hlavním důvodem, proč musí být zničeny veškeré pozitivní obrazy Ruska je jednoduše ten, že se jedná o nástupnický stát Sovětského svazu a Sovětský svaz byl motorem komunismu. A to je něco, co antikomunisté, kteří dnes ovládají veřejný diskurs, nedokáží odpustit. Komunismus nesmí uspět. Nikdy a v ničem, ani kdyby to měla být porážka nacismu.

A já už nemám ani sílu, abych se kvůli tomu vztekal, já to už jen smutně pozoruji a pomalu se smiřuji s tím, že kruh se uzavírá a Hitler se opět stává docela šikovným spojencem v boji proti komunismu. Staří umírají, mladí válku nezažili a nedostatek osobní zkušenosti jim neumožňuje správně rozlišovat mezi hrůzou fronty na banány a hrůzou fronty na kulku do hlavy. Mění se zkušenost a s ní se mění i dějiny. To mě nepřekvapuje. Co mě překvapuje je rychlost a snadnost, s jakou se dají změnit. Jediné, co s tím mohu udělat, je pamatovat si, že to kdysi bylo jinak a kdo, kdy, proč a jak je změnil. A až budu umírat, mohu si pyšně říct: Byl jsem u toho, když se psaly dějiny. Tedy spíš přepisovaly, než psaly, protože napsány již byly dávno a na tom, že Německo válku začalo a prohrálo a kdo ho porazil, se nic změnit nedá. Jen zapomenout a lhát.

Opomíjené konsekvence Mnichova


Mnichovské řešení, při němž byl SSSR zcela ignorován, však představovalo zásadní úder Litvinovově politice kolektivní bezpečnosti a zřejmě též důležitý milník na cestě k uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939.

(Vít Smetana: Deset tezí o Mnichovu, DaS 10/2018)

Mnichov 1938


Hezké kulaté výročí si říká o zamyšlení (uznávám, trochu opožděné, ale chvíli trvalo, než jsem si ho sesumíroval, a ještě déle, než jsem ho sepsal) a i když vím, že riskuji definitivní ztrátu čtenářů, jejichž řady už tak dost prořídly poté, co se ukázalo, že nechci potápět lodě s uprchlíky ve Středozemním moři, tak si to zamyšlení neodpustím.

Pokračovat ve čtení „Mnichov 1938“

Představuje si to jako Merkelová válku


Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.

To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.

Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.

Pokračovat ve čtení „Představuje si to jako Merkelová válku“

Dopis starostovi MČ Praha 6 proti manipulaci s maršála Koněva


Protože se s následujícím textem, původně zveřejněným zde, zcela ztotožňuji a nechci, aby zapadl jako letmá zmínka na Twitteru, rozhodl jsem je převzít celý jak je:

Vážený pane starosto,
vážení zastupitelé MČ Praha 6,

obracíme se na Vás přímo od pomníku maršála I. S. Koněva na území vaší MČ. 120 let od jeho narození jsme si připomněli už dnes i proto, aby se pietního aktu mohly zúčastnit i paní Anna a Jelena Koněvovy, maršálovy vnučky.

Snaha znesvětit jeho památku vyvolává rozhořčenou reakci napříč českou i zahraniční veřejností. I na dnešním setkání zazněly nejen česká a ruská, nýbrž také izraelská státní hymna – a zásluhy maršála Koněva o záchranu miliónů Židů, jimž jinak hrozilo vyhubení, tu vyzvedl i izraelský rabín. Aby také on, podobně jako další vystupující, rozhodně odsoudil nemístné pokusy zhanobit maršálův pomník i jakýmsi „doplňkem“ jeho životopisu.

Biografie jiných osobností protihitlerovské koalice obsahuje kapitoly, jež zmařily milióny nevinných životů. Troufne si kdokoli „dopisovat“ je například na sochu Winstona Churchilla? Je důstojné „přepisovat“ dějiny legendami, podle nichž se Praha „osvobodila sama“, a Rudá armáda jakoby „přišla k hotovému“? Uzavřelo by velení okupačních vojsk, jichž se na našem území stále nacházel více než milión, příměří s domácím odbojem, pokud by k Praze nesměřovaly vítězné divize Rudé armády?

Právě ta se o porážku fašismu zasloužila rozhodující měrou a přinesla největší oběti i za naše osvobození. Pokusy tuto hrdinskou epopej zlehčit, ba znesvětit její památná místa „dodatky“ na čísi dnešní politickou objednávku jsou vrcholem nevkusu.

Tím naléhavěji Vás žádáme, abyste této svévoli učinili přítrž.
Jelena Koněva, vnučka maršála Koněva
Anna Koněva, vnučka maršála Koněva
Jaroslav Vodička, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu
David Bohbot, izraelský rabín
Josef Skála, místopředseda KSČM
Jaroslav Kohlíček, poslanec Evropského parlamentu
Jaroslav Doubrava, senátor
Jaroslav Foldyna, poslanec
Petr Šmíd, náměstek hejtmana Ústeckého kraje
Hynek Blaško, generálmajor v.v.

Tradiční slabost Západu pro fašisty


Jedním z nejvíce neslýchaných případů této praxe ochrany válečných zločinců vyšel najevo v roce 2005 s odtajněním dokumentů British Home Office (ministerstva vnitra), které ukázaly, že britská vláda ochránila minimálně 8000 členů divize zbraní-SS Halič (Galicie) před spravedlností, která je by čekala v Sovětském svazu. (…)  Britská vláda v rozporu s dohodami, které učinila na Jaltě, odmítla repatriovat divizi Halič do Sovětského svazu a místo toho ji odeslala do jiného zajateckého tábora v Bellaria-Igea Marina v severní Itálii. Zde pak trojice význačných ukrajinských fašistů – Mykola Lebeď, otec Ivan Hryjok a biskup Ivan Bučko přesvědčili Vatikán, aby ve prospěch vojáků zakročil, když je biskup Bučko představil jako „dobré katolíky a zuřivé antikomunisty“. (…) Jedním z klíčových britských zastánců tohoto rozhodnutí byl major Denis Hills. Major Hills byl ochotný vojáky ochránit, a ačkoliv říkal, že „ví, co jsou SS zač“, prohlásil také, že „armáda se o válečné zločiny nezajímá“. Podle údajů v knize MI6: Inside the Convert World of Her Majesty´s Secret Service britského akademika Stephena Dorilla se major Hills sám označoval za fašistu a skalního antikomunistu, který se rozhodl za každou cenu zajistit, že divize Halič bude přemístěna do Británie. (…) Dokumenty British Home Office odtajněné v roce 2005 detailně ukázaly, kam až byli britští vládní úředníci ochotni zajít, aby členům divize Halič zajistili občanství a zaměstnání. (…) Dokumenty Home Office také ukazují, že se o původu lidí z divize Halič všeobecně vědělo. Bylo velmi dobře známo, že si tito lidé počínali za války „špatně a je pravděpodobné, že by došlo k problémům, pokud by byli zaměstnáni na pracovišti s Poláky“. (…) Zajímavou složkou těchto dokumentů a zejména vyjednávání kanadského poslance Pančuka byly snahy vzbudit sympatie k mužům divize Halič s odkazem na to, že bojovali proti Rusům a komunistům a nikoliv proti „západním spojencům“. (…)  Britští historici Andrew Thompson a David Cesarani ve svém výzkumu ukázali, že „do Británie přijeli váleční zločinci celého spektra národností“, kteří se pod záminkou poválečných programů usazování a doplňování pracovních sil snažili vyhnout repatriaci na sovětské území.

(zdroj: Když se brání spravedlnosti: Jak britská vláda ochránila 8000 vojáků zbraní SS z divize Halič)

Zdůrazněné pasáže jsou klíčové pro pochopení proč takové ohledy k SS-manům a představují zároveň spojující linii k dnešku a současný postojům a politikám Západu.

Bratrstvo neohrožených


Když už jsem na něj u Pacifiku narazil, tak jsem si řekl, že se na Bratrstvo neohrožených také podívám. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si u každého dílu říkal, že tohle jsem přece už viděl, až jsem si to nakonec řekl u všech. Viděl, ale žádný zvláštní dojem na mě Bratrstvo neudělalo, když jsem to zapomněl. A to přesto, že řemeslně je to opět velmi vydařený počin a vyprávění, až na drobné škobrtnutí někde ve dvou třetinách (asi jiný režisér, což by se dalo ověřit, ale nestojí mi to za to), odsýpá a drží pozornost. Jenže co naplat, když je to konvenční vyprávění konvenčního příběhu o amerických hrdinech v uniformách na druhé evropské frontě Druhé světové války. Příběhu až barvotiskového, ve kterém jsou všichni američtí vojáci chytří, ukáznění a stateční a srabi, blbci, vyčůránci a sadističtí maniaci úplně chybí. V tomto ohledu byl Pacifik lepší, protože méně prvoplánový a ukazující alespoň něco nového, co případnou prvoplánovost kompenzuje.

Schválně jsem se u Bratrstva zaměřil na zobrazení Němců a opravdu – jsou to lidé. Zlí, lhostejní, nebezpeční, ale pořád lidé, že až zběsilost některých Američanů vůči nim vypadá přepjatě a nespravedlivě. (Viz právě zobrazení Japonců v Pacifiku.)

V jistém směru ale může Bratrstvo korigovat i pohled na působení amerických vojáků v Evropě: minimálně pro prvosledové jednotky to až do jara 1945 nebyla žádná bezstarostná kovbojská jízda, byť se jejich ztráty se ztrátami Rudé armády samozřejmě nedají srovnávat.