Mnichov 1938

Hezké kulaté výročí si říká o zamyšlení (uznávám, trochu opožděné, ale chvíli trvalo, než jsem si ho sesumíroval, a ještě déle, než jsem ho sepsal) a i když vím, že riskuji definitivní ztrátu čtenářů, jejichž řady už tak dost prořídly poté, co se ukázalo, že nechci potápět lodě s uprchlíky ve Středozemním moři, tak si to zamyšlení neodpustím.

Když se v českém kontextu řekne „Mnichov“, každému automaticky naskočí Mnichovská dohoda (či Mnichovský diktát, jak kdo chcete), v jejímž důsledku přišla mobilizace vniveč a První republika ztratila Sudety a změnila se v republiku Druhou (upřímně fašistickou, či spíše fašizující, protože než se stačila zfašizovat úplně, přišla okupace a Protektorát).

V českém kontextu se k Mnichovu váže jedno specifikum, totiž mýtus o zradě západních spojenců na mladém československém státě. Je to tak další křivda, kterou si hýčkáme. Problém je v tom, že hovořit o zradě znamená nejenom hovořit ahistoricky se znalostí věcí příštích, ale především zcela ignorovat kataklyzmatickou zkušenost První světové války. Tato zkušenost byla tak děsivá a traumatická, že se nelze divit, že politici v roce 1938 dělali všechno možné pro to, aby se už neopakovala. Obětovat mladý stát za tu šanci na mír stálo a pokud si myslíte něco jiného, tak nemáte sebemenší představu o tom, co je to válka, a už vůbec ne o tom, co byla zač ta Velká.

Chápu ale, že Čechům se to dobře neposlouchá, protože Mnichov je pilířem české identity. Jenže kvůli čemu měli jít tehdy velmoci do války? Kvůli tomu, aby státu, který před dvaceti lety ještě ani neexistoval, zůstalo území, na němž žijí v převážné většině lidé, kteří s tím státem nechtějí mít nic společného a nechtějí v něm žít. Nedívejte se na to teď očima Čecha, ale očima Francouze či Angličana.

Je myslím chyba hodnotit Mnichov prizmatem toho, co následovalo. V září 1938 ještě nebyla Třetí říše tou říší absolutního zla, jíž byla v květnu 1945. Hitler tehdy nedělal nic, co bylo nějak fatálně cizí tehdejším západním hodnotám. Proti komu mířily perzekuce v Německu? Proti Židům, komunistům a homosexuálům, tedy proti skupinám, které byly neoblíbené a nežádoucí i na západě. Signály toho, co přijde, nebyl v roce 1938 podle mého soudu nikdo schopen rozeznat, pokud si to naopak přímo nepřál a neprohádal jen v míře.  Je tu totiž taková „drobnost“, jako že Západ v Třetí říši viděl svůj vehikl proti Sovětskému svazu a komunistickému hnutí a pokud Hitler chtěl táhnout na východ a perzekvovat komunisty, Západ rozhodně neměl v úmyslu mu v tom bránit, ba právě naopak – východ byl směr žádoucí; ostatně, jen si vzpomeňte, jak po napadení Polska (tedy směr na východ) západní mocnosti sice vyhlásily Německu válku, ale byla to tzv. Podivná válka, ve které se nebojovalo až do okamžiku, kdy se Německo obrátilo na západ a napadlo Belgii a Francii.

Konečně, bylo jen vlastním rozhodnutím ČSR, že Michovský diktát neodmítla a nebojovala. Upřímně řečeno, odmítnout boj s vlastní armádou nadrženou na válku za zády chtělo od Beneše podle mého soudu mnohem víc kuráže, než poslat muže, kteří chtěli umírat, na smrt. (Tohle není z mé strany nějaká prvoplánová provokace, ale promýšlím to už léta.) Současné ostouzení prezidenta Beneše za to, jak se zachoval v roce 1938, podle mého názoru beztak souvisí mnohem více s rokem 1948. než s rokem 1938, a slouží jako příprava k diskreditaci jeho počínání během Vítězného února.

Tím se ovšem dostáváme k dalšímu klišé spojenému s Mnichovem, k velkému příběhu o „zlomené páteři“, kterým začaly všechny naše lapálie 20. století a bez kterého by nebyl ani Únor 1948 ani Srpen 1968. Jenže kdyby se bojovalo, tak by dost možná nebyl ani žádný jiný únor a ani žádný jiný srpen, protože by nebylo už vůbec nic. Možná, možná by to zase taková katastrofa nebyla, protože Wehrmacht ze září 1938 nebyl Wehrmacht ze září 1939 až vůbec ne Wehrmacht z května 1940. Možná se dalo vyhrát, nebo alespoň uhrát plichtu, na každý pád by se dějiny vyvíjely jinak (námět na nový identární mýtus: mohli jsme zachránit svět před WWII.). Ovšem jinak včetně toho, že psancem Evropy, který do ní znova přinesl válku, by nebyla Třetí říše, ale ČSR.

S Mnichovem se však pojí ještě jeden méně známý aspekt, totiž mindrák, který z něj mají USA (sic!). Američané si totiž vzali do hlavy, že jedna s Hitlerem byla chyba a demokracie nesmějí ustupovat (opět ten zatracený americký mesianismus a komplex vyvoleného národa), a od konce WWII s odvoláním na Mnichov odmítají vyjednávat a každou krizi by nejraději řešili z pozice síly. Korea, Vietnam, Nikaragua, Irák… Mnichov není minulost, ale velice drahá a krvavá přítomnost.

V Mnichově se v roce 1938 beze sporu psaly dějiny, ale nebyly to české dějiny, byly to světové dějiny. O ČSR tehdy vůbec nešlo, to byla jen shoda historických okolností, že právě ona se stala jeho objektem. V Mnichově šlo tehdy o mnohem víc a když se mluví o Mnichovu, bylo by záhodno mluvit především o tom, o čem se povětšinou mlčí, totiž o traumatu Velké války, o afinitě Západu k hitlerovskému Německu, o imperialismu a o logice geopolitiky. O Československo, jakkoliv to pro něj byla tehdy zkušenost traumatická, tehdy zase až tak moc nešlo.

Přiznejme si to a najděme si nějaký jiný národní mýtus, který nebude tak velikášský a ponižující zároveň. Přestaňme přemýšlet, co jsme tehdy mohli a měli udělat jinak, protože to už nezměníme, a přemýšlejme raději o tom, co bychom mohli a měli dělat jinak dnes, protože nějaká moderní variace na Mnichov rozhodně není vyloučena, tím spíše, že svět je ovládán stále stejnou ideologií, jako na konci 30. let dvacátého století, po 80 letech na periferii slušné společnosti se do něj pod prapory nacionalismu vrací fašismus a demokracie je stále více otevřeně bojující.

Reklamy

48 comments

  1. astraustralia

    Zajimavy pohled na Mnichov 1938 Tribune, kde se podle zdokumentovaneho prubehu jednani dohodlo odtrzeni “ Sudet“ a uzemi kde Nemci sidlili, ale Vy to vidite jinak.

    Vy vlastne omlouvate Mnichovskou dohodu, kdyz pisete ze za tim bylo
    o čem se povětšinou mlčí, totiž o traumatu Velké války!
    O Československo, jakkoliv to pro něj byla tehdy zkušenost traumatická, tehdy zase až tak moc nešlo.

    A tak se vratil premier Anglie domu a pravil svemu lidu „zachranil jsem mir“ Trauma valky zazehnano.
    Obdiv Vasi bystrosti Tribune :-)
    Druha objevna a obohacujici informace od Vas je o tom,
    že svět je ovládán stále stejnou ideologií, jako na konci 30. let dvacátého století, po 80 letech na periferii slušné společnosti se do něj pod prapory nacionalismu vrací fašismus a demokracie je stále více otevřeně bojující.
    Pri Vasem rozhledu, nic Vam nerika zakon o Akci a Reakci ?
    Proc asi se pod tim co nazyvate prapory objevuji Vami vyjmenovane reakce ?

    Napiste dalsi clanek jak se dejiny opakuji a stejne jako nenavist fasismu k Zidum skoncila valkou
    stejne tak dnes nenavist k immigrantum skonci podobne.
    Pritom by stacilo tak malo, jen trochu vice lasky :-)
    Aby to fungovalo je treba pouha malickost, ze k pratelstvi i v pripade jen dvou jedincu musi byt vstricni oba!
    Kdyz jeden nechce, neni mirumilovnemu pomoci :-(
    Je smutne ze nesrozumitelnost toho ma vzdy za nasledek ty nejsmutnejsi konce. :-(

      • astraustralia

        Lidé se nemusí milovat, aby si po krku nešli, ale musí se nenávidět, aby si po něm šli.
        Nesouhlasim Tribune, to jste zrovna nepremyslel kdyz jste to psal.
        Lide se zabijeji z mnoha jinych duvodu a nenavist tam vubec neni, casto staci velice malo jak dejiny ukazuji,
        kdyz zapremyslite doplnite si sam:-)
        Preventivni utok na Irak nebyl vubec z nenavisti, ale jen vysledek potreby zlikvidovat prekazejiciho!
        Opomel jsem Vam odpovedet na Vasi vetu

        ..a i když vím, že riskuji definitivní ztrátu čtenářů, jejichž řady už tak dost prořídly poté, co se ukázalo,
        že nechci potápět lodě s uprchlíky ve Středozemním moři, tak si to zamyšlení neodpustím.

        Tribune nejde o Vase ctenare jde o ty kteri vzdali snahu si s Vami povidat kdyz vite ze jedine spravne a lidske reseni je nepotapet.
        Zde v Australii jsme meli podobny problem s nelegalnimi pristehovalci co prijizdeli na lodich lodickach ci clunech.
        „Boat people“ se jim tu rika.
        Kdyz tu vladla ALP (Labor) tak to bylo podle Vas. Preci ty lode nemuzeme potapet.! Lidumilne vykrikovala vlada pracujicich.
        Za nynejsi vlady (Liberal) se lodickari odvezou zpet do Indonesie a lode se potopi! Prazdne !
        A konec! Zadne paseracke lidumilne prevozniceni se nekona !

        Mate stejnou moznost. Je znama mapa trasy a jmenovite lode paseraku(humanitarnich).
        Snadne reseni po vylozeni lidi lode potopit !
        Na tom ovsem nemaji predstavitele EU zajem, takze tlak Africanu poroste. Chystaji se milliony!

        Je treba se invazi millionu branit. Jakoby nevite jak protoze „potapet“ je nelidske.
        Potopit lode prevozniku a zabranit naslednemu krvavemu stretu je nutne protoze sebezachovne!
        Zazpivete si pisen Woskovce a Vericha.
        Proti proudu a proti vetru nasili, jak zpivaji W+V.
        Ten vitr byl tehdy nacisticke Nemecko, ted je to vitr z Afriky !
        PROTI VETRU

          • astraustralia

            Nepodsouvejte!
            Vy vite co maji na mysli „ti“ ?
            Nevim co maji na mysli „ti“ ktere mate na mysli Vy.
            Mluvim o reseni jake zacala uplatnovat Australska vlada v poslednich letech.
            Ano bylo potopeno jiz nekolik desitek zabavenych lodi. Samozrejme prazdnych, mysleno bez „boat people“ a bez posadky.
            Nekolik „capitanu“ ci majitelu lidi , odsouzenych za pasovani lidi sedi jeste dnes v Australskem vezeni.
            Nevim co brani vladcum EU aby se zachovali podobne a paseraky eliminovali.

  2. XY

    „Nedívejte se na to teď očima Čecha, ale očima Francouze či Angličana.“
    No, to je právě ten problém, Tribune, jak známo, ten argument zněl: Přece nepůjdeme do války kvůli státu, o němž tady nikdo nic neví (a ČSR, jak správně podotýkáte, nebyla tehdy subjektem, leč objektem dějin). S lehkostí opuštěný hodnotový princip (acta sunt servanta, říká náš pan prezident) se Západu utěšeně vymstil, Hitlerovo Německo bylo Západu kultivovanou zemí (sic!), (svou kultivovanost vzápětí potvrdila Kristallnachtem), mír byl zachráněn, jak jásal Romain Rolland… Že Třetí říše byla vhodnou k boji proti hordám bolševiků na východě, kde Západ vyhořel jako dobře proschlé seno se sými intervencemi, je pravda; jeho evropské jádro (Anglie a Francie) pak dostaly od fýrera utěšenou lekci – i za tu bezzubou „podivnou válku“ na sklonku 30. let.
    Upřímně řečeno, spíše rozumím jízlivému kolegovi nade mnou (je to Astr, není to Astr?) než vám. Asi jsem přece jen zajatcem těch národních mýtů – a přitom vlastně o nic nešlo. Zdá se mi, že sám sebe usvědčujete z omylu, ale co je moje zdání…

    • Tribun

      O jakých hodnotách to mluvíte? Ale opatrně s těmi hodnotami, protože jsou to právě hodnoty, kvůli čemu se lidé zabíjejí. Když chcete loupit, máte zábrany, protože si chcete lup užít, ale hodnoty nejsou z tohoto světa, pro ty se umírá a zabíjí bez zábran.

      • XY

        Hodnoty? Kromě té nepatrnosti, že Francie a její spojenci na Západě nebyli ochotni ani připraveni hájit systém, který vybojovali za 1. WW a smluvně zakotvili do řady spojeneckých smluv proti Německu, včetně klíčové spojenecké smlouvy s ČSR (takovou poslední příležitostí Západu dostát slovu byla Hitlerova remilitarizace Porýní 1936), mluvím třeba o nesporně demokratických principech, na nichž byly založeny nejen vlády Francie a Británie a také ČSR. To vše hodil Mnichov přes palubu. Přitom o expanzivních cílech Třetí říše v r. 1938 nemohlo být (a jistě ani nebylo) na Západě pochyb (dokazuje to mj. intenzivní zbrojení Západu v čase poskytnutém tou skvělou mírovou smlouvou z Mnichova). V Mnichově velmoci víceméně znovu legalizovaly expanzivní hitlerovské Německo s jeho antisemitskými zákony (prakticky od roku 1933, právně od r. 1935); teorií germánské rasové výlučnosti včetně nástrojů, s jejichž pomocí nacisté uskutečňovali svůj program – tedy přesně to, co bylo předmětem spojeneckých žalob proti zodpovědným osobám v Norimberku.
        K tomu Benešovi – dosud nikdo nevyvrátil fakt, že bez vojenské spolupráce a pomoci zvenčí nebyla ČSR dlouhodobě hájitelná (omezené lidské a materiální zdroje versus geografická poloha); jakmile tahle možnost padla, byl vojenský osud republiky ve válečném konfliktu s Německem jednoznačně předurčen. Osudem malých států je spojovat se do vojenských aliancí větších celků, osudem takových aliancí je pak nespolehlivá křehkost, založená na utilitárních zájmech ostatních členů takových spolků, jak se ukázalo v Mnichově.

    • astraustralia

      XY je to Astr, nedovolilo mi to pokracovat pod starym jmenem az Astraustralia mi to schvalilo.
      Nejsem prvnim take Taras je s cislem 2 a dalsi podobne.
      Omlouvat traumatem z valky Francii/Anglii a a za pravo na udrzeni miru na neurcito obetovat Ceskoslovensko,
      na takovy pohled jsem neumel jinak nez jizlive, sorry

  3. hamilbar

    Na rozdíl od přispěvků nademnou, já bych vás Tribune podpořil. Vycházím z toho, že naprosto prvotním a nejdůležitějším důvodem pro vznik Československa byly zcela sobecké zájmy vítězných mocností, zvláště pak Francie, ve vztahu k Německu. Nebýt těchto zájmů, mohli by si bývali otcové zakladatelé Masaryk, Štefánik a Beneš své skvělé nápady naložit tak leda do octa. Leč zájmy byly a tak se nápady výše zmíněných pánů hodily. No a když se hodily, tak byly realizovány a ve Versailles vítězné mocnosti stvořily Československo.

    No a když ho stvořily, proč by ho, když přestalo vyhovovat jejich zájmům, nemohly zase zrušit? Tady se ovšem s vámi rozcházím v hodnocení traumatu z Velké Války. Vládnoucí elity žádným traumatem netrpěly. Traumatem trpěl lid, navíc vhodně podporovaný zdělovacími prostředky. Není nad PR.

    P.S. Dal bych si něco k snědku, ale bojím se otevřít lednici. Voni ti imigranti…

    • Tribun

      Vládnoucí elity možná traumatem netrpěly, ale báli se svého traumatizovaného lidu, který nechtěly dráždit další válkou. Co kdyby se to tentokrát s tou konverzí internacionály na nacionálu nepovedlo? Všechny ty republiky rad byly memento, kterého si byly elity dobře vědomi.

  4. Seal

    No, Tribune, ono po všech těch moudrech, které se nás vysypaly v souvislosti s výročím Mnichova, je to vaše psaní s lehkým časovým odstupem asi ještě těžší :-). Už nejmíň tak deset let zastávám názor, že novodobá česká posedlost minulostí, reprezentovaná najmě spolkem Post Bellum, českými politiky a veřejnoprávní televizí, není vlastně nic jiného než útěk z dnešní reality. Kdyby v tom byl aspoň onen známý pokus o hledání smyslu českých dějin, ale to, co se děje dneska, je spíš jenom taková podivná občansko-politická samoobsluha, ve které si kdekdo z té historie uždibuje jenom to, co se mu právě hodí. Mnichov 1938 se tak letos prodával jako „poučení“, „odkaz“ i „dědictví“. Krutě se zkrátka mýlili všichni ti, kteří předpokládali, že na rozdíl od připomínky srpna1968 proběhne výročí Mnichova téměř bez povšimnutí. Začínám se proto už teď obávat, co všechno se ještě strhne v říjnu, kdy nás čeká opravdu kulaté výročí. Nevím, jestli je to jenom můj dojem, ale mám pocit, že tentokrát v médiích hodně absentovaly texty, které se místo nadčasových závěrů snažily mnichovské události skutečně přiblížit. Na jednu takovou „bílou vránu“ sem proto kvůli úplnosti přidám link: https://www.reflex.cz/clanek/causy/90214/mnichov-1938-strhujici-vypraveni-o-udalostech-pred-zradou-i-hitlerovych-obavach-z-ceskoslovenskych-divizi.html

  5. Ota

    Myslím, že naše snaha kolaborovat a udávat a tím si vyřizovat osobní msty za bolístky a osobní (-nostní) ponížení byla jádrem fašizace druhé republiky. Francie a Británie jednala v zájmu svých voličů, jak by dneska řekli soudruzi národovci. Že kdyby pár leteckých svazů vzalo kobercovým bombardováním Porůří, Stuttgart, Brémy, Hamburg a nakonec i ten Mnichov a Norimberk, bohužel nikoho nenapadlo. Přitom by to bylo BOMBARDOVÁNÍ VÍCE NEŽ JEN HUMANITÁRNÍ…..

    • Tribun

      Proč by si soudruzi kapitalisti poškozovali svoje investice bombardováním? To Německo nakonec zničili stejně jenom proto, aby celé neschramstnul SSSR. Kdyby nebyli Rusové ve válce tak úspěšní, tak by se Západ s Říši jistě nějak domluvil. Ostatně, zkuste mi uvést jediný příklad, kdy bombardování čehokoliv a kohokoliv cokoliv vyřešilo. Co vy vlastně navrhujete je preventivní totální válka. Můžete být myslím klidný, vím nejméně o jedné zemi, jejíž doktrína na podobných principech založena. Sice ještě nikam mír nepřinesla, ale zato toho už hodně vybombardovala.

  6. tresen

    Zvoní, zvoní zrady zvon!
    Po padesát let obehrávaný mýtus národního básníka dobře vystihuje český mnichovský mýtus, o němž tvrdím, že se stal hlavním duchovním nástrojem k satelizaci a sovětizaci Československa a že je zdůvodněním legitimity prosovětského režimu dodnes.
    Jan Tesař
    Myslet si o tomto historikovi můžete co chcete, ale poctivou práci s prameny mu asi upřít nemůžete. A vzbuzuje otázky, jako je třeba ta, kterou položil Čestmír Pelikán:
    Byli jsme na tom za první republiky skutečně tak skvěle s morálkou? Bylo vůbec co „lámat“? Nebylo to spíš tak, že se československý národ po dvacet let jen zhlížel v odlesku velké záře Masarykovy?

    • Seal

      Tesař to psal na jaře 1989, tedy ještě za normalizačního režimu, kdy ten odkaz na „satelizaci a sovětizaci Československa“ měl své oprávnění. Podle tehdejšího oficiálního výkladu byl přece SSSR jedinou velmocí, která nám byla ochotna bezvýhradně a opravdově pomoci. No a protože tahle legenda padla (historici ji nepotvrdili), nosná je především Tesařova polemika s Patočkou, který tvrdil, že Beneš zlomil morální páteř národa, jenž byl připraven a odhodlán k boji. Skutečným mnichovským traumatem se stala 2. republika, která se rychle fašizovala zevnitř díky české pravici. Paradoxně tomu udělal přítrž Hitler svou březnovou okupací, takže se můžeme dohadovat, kam až byli schopni Beran a spol. ve svém odmítání liberální demokracie a nastolování autoritativního státu zajít (klasicky nedokončený „reformní“ cyklus). Po skončení 2. světové války už nikdo o mnichovském traumatu nemluvil, protože bylo smeteno druhým odbojem a poválečným obnovením republiky. Téma Mnichova coby trauma se vrátilo až s únorem 1948, a potom hlavně se srpnem 1968. Šlo přitom o nová reálná traumata, která se jenom pro snadnější stravitelnost balila do pláště minulosti. Současné vzpomínání na Mnichov spíš jelo ve vzorci, jakým se dříve připomínala Bílá hora, anebo Lipany. Zajímala by mě proto hlavně současná Tesařova reflexe, nežli to, co napsal před třiceti lety. Byl to totiž mimochodem i on, kdo po potlačení dubčekovského pražského jara hledal paralely nastupující normalizace v tom, jak vypadal stav české společnosti na začátku nacistické okupace v roce 1939. Dělal to ovšem profesionálně, nikoli jako Patočka, který kvůli morálnímu odsouzení Beneše dosáhl podle Tesaře absolutního primátu v opovrhování fakty.

  7. Miguzzi

    Dobrý den Tribune. Nesouhlasím s Vaším pohledem na situaci. Vyjímečně, ale o to více :) Popořádku a vybrané (je tam toho více) : výrok, že se po odtržení Sudet stala naše republika upřímně fašistickou je silný kafe a nevím kde jste na tom byl. Že by ty davy Čechů vyhnaných z pohraničí přinesli do vnitrozemí čerstvý závan fašismu ? Dále, definice zrady dle encyklopedie je, že zrada je záměrné a druhou stranou nečekané porušení závazku, povinnosti, očekávání, slibu. Měli jsme platné a závazné mezinárodní smlouvy a ty nebyly jednostranně dodrženy. Nevím, jak jinak nazvat toto jednání Francie a VB než zradou. To, že Chamberlain argumentoval stejně jako Vy, že chce zachránit mír, bylo silně kritizováno již tehdy (myslím tím tehdy v Anglii) a ve finále zničilo jeho kariéru. Píšete, že to zrada nebyla, ale v další větě píšete o obětování mladého státu. To si protiřečíte. A jestli byla ČR mladá nebo stará navíc není relevantní. Jestli jsme se měli bránit je „kdybyhistorie“ a ani argumenty Pro ani Proti nemají jinou váhu než subjektivně emoční. K tomu bych asi momentálně víc nepsal. Ale dále např. píšete, že v Mnichově se psali ne české, ale světové dějiny (to se nějak vylučuje ? My nejsme součástí světa ?) a že o ČR zas až tak nešlo. No já nevím, ale ČR muselo odevzdat část území. O tom chcete říct, že o nás nešlo ? Postoj mocností : udělejte co říkáme jinak vás zničíme a označíme za příčinu všeho zla není zradou ? Nechtěli jsme nic jiného, než v klidu žít, udělali jsme pro to vše co bylo potřeba a stejně nám to bylo k ničemu. Slovní spojení o zlomené páteři není klišé, jak píšete, je to popis stavu. Je to důsledek toho, jaká jsme měly očekávání a naděje a toho, co se pak ve skutečnosti stalo. Nikoliv však naší iniciativou. Dříve se Mnichov popisoval slovy „o nás bez nás“. Myslím, že to je stále ten nejjednodušší a zároveň nejpravdivější popis stavu. Prostě, když to shrnu – pěkná prasárna. Ale my za to tehdy fakt nemohli.

    • Tribun

      Nezlobte se na mě, ale tohle je z vaší strany provinční vidění situace, které efektivně brání tomu pochopit i jiné souvislosti, než ty, které se nás bezprostředně dotýkají. Státy vznikají a zanikají, nejsou to žádné věčné a neměnné entity. Politika je svinstvo a ta imperiální dvojnásob. Čekat od mocností cokoliv jiného byla naivita. Nikdy by nebránili ČSR, vždy jen svoje zájmy, které tehdy viděli jinde. Tohle musíme pochopit, pokud má být Mnichov dobrý k něčemu jinému, než k litování se.

      Pokud bych v souvislosti s tehdejšími událostmi někde viděl zradu, tak v oportunismu Polska a Maďarska či pozdějším vzniku Slovenského štátu. Já si opravdu nedovedu představit, jak by mohla republika dál existovat s tak velkou německou menšinou, která v ní žít nechce (z dobrých důvodů, dlužno dodat), Mnichov Nemnichov. Dopadli bychom jako na Donbassu.

      • XY

        No dobře, Tribune, a z jakého důvodu bych měl přijmout tuhle argumentaci? Co je na tom k pochopení? Západ se bál zasáhnout, dokud byl čas (Bylo to tuším čs. zamini, které v čase Adolfova výletů do Porůří upozorňovalo Francii, že jsme připraveni naplnit čs.-francouzské vojenské dohody, včetně vojenského řešení – to byl rok 1936, kdy by to ještě mělo smysl…) Velmocenské zájmy jsou jistě jedna věc, ale není přece nejmenšího důvodu nenazývat oportunní velomocenskou politiku tak, čím ve skutečnosti byla – totiž obyčejným svinstvem. Proč vyhrazovat termín zrada pouze Polákům, kteří už byli jasní a čitelní v roce 1934, když uzavřeli s Německem smlouvu o přátelství (nebo jak to dnes nazvat) a to navzdory všem varováním a nabídkám z Prahy? Proč to vyčítat Maďarsku, které se nikdy nesmířilo se ztrátou Horní Země? Proč Slovákům, kteří viděli, jak Berlín zatočil s Čechy a Moravany? Atd., atd. Jistěže je to norma velmocenského chování, ale to nám snad nebrání nazývat je pravým jménem? Nějak se to podobá chování pojišťoven za časů zátop na přelomu tisíciletí. Po léta inkasovaly od majitelů nemovitostí pojistné, a ti žili v přesvědčení, že pojištění proti vodě znamená i pojištění proti povodni. Když pak přišlo na lámání chleba, pojišťovny poškozeným vysvětlily, že pojištění proti vodě je něco jiného a na povodeň se nevztahuje. Myslím, že to dokonce prosadily i soudně. A feritig. Právně v pořádku, fakticky samozřejmě podraznické svinstvo.

        Ale vzato kol a kolem, exilová Benešova vláda tuhle zoufalou situaci po Mnichovu uhrála docela mistrovsky. Za cenu nějakých 300 – 400 tisíc mrtvých dosáhla odsunu, obnovení státu v původních hranicích bez dosti sporné Podkarpatské Rusi (o tu by se dnes nejspíš casnovali Slováci s Maďary a Ukrajinci), vedla válku proti Rajchu víceméně mimo vlastní území a byla na straně vítězů.
        Že se to muselo projevit v charakteru zdejšího lidu je nepochybné, byť si zrovna nejsem jist závěry o polámaných páteřích.

      • Seal

        Nemám pocit, že by se Poláci zachovali nějak vyloženě špatně. A už vůbec si nemyslím, že by i na československé straně existovala ve 30. letech nějaká velká vůle k vzájemné užší spolupráci vzhledem k Německu. V případě Těšínska šlo o historický spor a o nic víc si Poláci s výjimkou několika slovenských vesnic ani neřekli. Vrátilo se jim to pak 17. září 1939, kdy Sověti na základě prakticky stejného principu okupovali východní Polsko. Sbližování nastalo až po 15. březnu 1939, protože ani na Západě si už někdo nemohl dělat iluze, že Klajpeda a Gdaňsk včetně koridoru jsou poslední německé územní požadavky. Sblížení s Polskem pak v počáteční fázi 2. světové války vyvrcholilo nakonec neuskutečněným projektem československo-polské konfederace. Těžko by podobný nápad mohl vůbec vzniknout, kdyby na čs. straně existoval pocit křivdy. Dnešní „poučení z Mnichova“ je zvláštní především v případě Maďarska. Je to totiž nikoli Polsko, ale hlavně Orbán a spol., kteří už od vstupu ČR do Evropské unie soustavně zpochybňují tzv. Benešovy dekrety. Jde o zjevný důsledek nástupu maďarského nacionalismu, o kterém se u nás poněkud záhadně mlčí. Skoro to až vypadá, že čeští novovlastenci to považují po rozdělení státu za ryze slovenský problém, ale v tom se samozřejmě hodně mýlí. Pokud se Evropa začne nacionalizovat, no tak pak samozřejmě poválečné vysídlení menšin dostane punc historické křivdy. Smlouvy, nesmlouvy. Až donedávna jsem si myslel, že obrana poválečného uspořádání Evropy, ke kterému patří i Benešovy dekrety, patří mezi přirozené české zájmy. Ale evidentně tomu tak už není. Česká politická scéna se sice dokáže pořád vymezovat proti úletům Merkelové nebo Posselta, ale když ještě podivnější věci pronáší jejich potencionální spojenec proti bolševické/nacistické EU, tak pozoruhodným způsobem drží klapačky. No hlavně že nás současně ujišťují, že oni by teda tu tehdejší mnichovskou krizi zvládli. Jo, asi tak jako Beran, který tvrdil, že za všechno mohla Benešova protiněmecká orientace zahraniční politiky. Že prý si měl vzít naopak příklad z Polska, no a že on to teď zkrátka jako hlava okleštěné republiky napraví. Reparát se ale jaksi nepovedl, takže prakticky hned po 15. březnu 1939 už Beneš nebyl tím pánem s „plánem – aeroplánem“, ale naopak uznávaným národním vůdcem. Na charakteru zdejšího lidu se to projevilo nejenom rychlým vznikem domácího a zahraničního odboje, ale i tím, že bytostně nenáviděl nejenom německou menšinu a okupanty, ale že ze ztroskotání 1. republiky vinil nikoli Beneše, ale politické strany, které si kvůli svým materiálním zájmům rozparcelovali republiku. Možná, že i v tom by mohlo vězet nějaké poučení, teda pokud by současný politický ansábl fakt nechtěl kopírovat prvorepublikovou parlamentní trajektorii.

        • XY

          „.. už vůbec si nemyslím, že by i na československé straně existovala ve 30. letech nějaká velká vůle k vzájemné užší spolupráci vzhledem k Německu.“

          No, to byste se měl možná podívat do Benešových Pamětí – z hlavy to nevím přesně, ale o čs.-polské spojenectví proti Německu usiloval přinejmenším tuším od 33. roku – byla to záležitost bytostně strategická. Jak se ukázalo, marně. Poláci vsadili na jinou kartu – také marně. Pak se tahle snaha obnovila za okupace – čs. a polská exilová vláda vyjednávaly spolu možnostii čs.-polské unie. To za vlídného dohledu britského zamnini. Daleko se ovšem nedostali, protože strejček Josif dal nevybíravě najevo, že si nic takového ve střední Evropě nepřeje.
          Jinak si myslím, že se s vámi docela shoduji.

          • Seal

            Škoda, XY, že to nevíte přesně. Předpokládám, že bych se tam dočetl něco o tom, že hlavní překážkou československo-polského sbížení byl Josef Beck. To je právě ten problém, že politika se dělá s těmi, kteří v ní reálně jsou, a nikoli s těmi, které bychom tam měli mít. Hrad si už za Masaryka jasně uvědomoval, že Polsko a Československo představují dva vnitřně odlišné státy a velmi se obával toho, že by v ČSR mohl vzrůstat polský politický vliv. Což by samozřejmě bližší spolupráce přinesla; to se táhlo už od doby, kdy v Polsku převzal moc generál Pilsudski. Proto také po nebezpečné epizodě s Paktem čtyř obě země volí jinou bezpečnostní architekturu. Polsko má tu svoji smlouvu o neútočení s Německem a ČSR jde cestou Východního paktu prosazovaného Francií. A ten skutečně nejde označovat za usilování o čs.-polského spojenectví, když si uvědomíte, jaké vztahy mělo Polsko se SSSR. Bez ohledu na to, co píše Beneš v pamětech (anebo, co se pak v roce 1938 sondovalo), tak čs. zahraniční politika především realisticky usilovala o pacifikaci Polska pomocí Francie a SSSR. Řekl bych, že to snadné získání Těšínska už ve Varšavě vnímali jako varování. Polští nacionalisté se sice dozajista radovali, ale mnichovskou konferencí se také Polsko ocitlo na vedlejší koleji. S Velkou Británií pak sice diplomaticky ukočírovali i garanci pro Gdaňsk, ale ani tak neodvrátili vypuknutí války. No a strýček Josif, měřeno ironií dějin, na tom taky nebyl o mnoho líp. Viz projev Vjačeslava, nového diplomatického guru, který přednesl 31. srpna 1939 na zasedání Nejvyššího sovětu o čerstvě podepsané smlouvě s Německem. Fakt to i po tolika letech stojí za odcitování:
            „Zvláště někteří francouzští a britští socialističtí vůdcové ostře odsoudili tuto dohodu. Tito lidé jsou rozhodnuti, že Sovětský svaz musí bojovat proti Německu na straně Británie a Francie. Člověk by si skutečně mohl myslet, zda se tito váleční štváči nepomátli.(Smích.)
            Podle sovětsko-německé dohody Sovětský svaz není povinný bojovat ani na britské, ani na německé straně. Sovětský svaz sleduje svou vlastní politiku, kterou určují zájmy lidu Sovětského svazu a nikoho jiného. (Bouřlivé ovace.)
            Jestliže mají tito pánové takovou neodolatelnou touhu jít do války, ať tedy jdou do války sami, bez Sovětského svazu. (Smích a potlesk.)
            Uvidíme, jací z nich budou bojovníci. (Bouřlivý smích a potlesk.)“
            Zkrátka s Hitlerem si tehdy v Evropě naběhli snad úplně všichni. No a protože se chtěli poučit,tak ještě v závěru války založili OSN. Jenže, jak už to bývá, stačí trochu přestavět kulisy a rázem se začne vytrácet i to nejušlechtilejší předsevzetí.

            • XY

              No, Seale, strávil jsem několik rozsáhlých chvil u knihoven, ale mohu toliko konstatovat, že první a druhý díl Benešových Pamětí (vydání nějak 1946-7) změnil svou podstatu z konkrétního bytí v méně konkrétní – totiž v existenční formu „někde jsou“ (což je přímý a bezprostřední následek přesunu několika knihoven prostřednictvím banánových krabic). Nalezl jsem toliko III. díl – Mnichovské dny – vydané LP 1968. Podoben jsa tak hlavě nejmenovaného státu a nemaje žádného asistenta, tím méně mluvčího, jemuž bych zadal, aby v příslušných dílech vyhledal a ověřil má tvrzení, spoléhám toliko na nespolehlivou paměť: Je to v jedné kapitole s pasážemi, kde Beneš po návratu z odzbrojovací konference Společnosti národů – píše se rok 1932 – svolává čs. generalitu a jasnozřivě jí sděluje, že mají čtyři roky na to, aby se nachystali na důkladnou vojenskou obranu státu – tak průkazné byly výsledky té odzbrojovací konference. Sekl se o dva roky. Ten, od něhož hrozilo největší nebezpečí, byl na západních hranicích ČSR, o pouhý rok později se tam dostává k moci režim, jenž strhne svět do 2. světové války. Proto Beneš usiluje o smlouvu s Polskem, která by významně zkomplikovala německé vojenské postavení, i Polsko, které stejně jako ČSR vzniklo na základě výsledků 1 WW, bylo Německem ohroženo ze západu i severovýchodu, gdaňský koridor byl Říši z pochopitelných důvodů trnem v oku – dělil německé území na dvě části, ČSR měla to pohraničí s německým obyvatelstvem. Oba velmocenští evropští garanti poválečného uspořádání neměli vůli ani sílu k tomu, aby udrželi, co před dvaceti lety zaplatili krví. Francie měla dost starostí se sebou, Británie horko těžko udržovala své koloniální panství. Na jejich selhání se celá bezpečnostní architektura poválečné Evropy zhroutila: – na obsazení demilitarizovaného pásma velmoci nedokázaly reagovat, na anšlus Rakouska rovněž – ČSR velmoci hodily Německu do chřtánu, válku kvůli Polsku zahájily pouze formálně a Francie sama se pak zhroutila asi za šest týdnů.
              Když se páni vyslanci Anglie a Francie dostavili 30.9. ve 13:15 na čs. ministerstvo zahraničí, aby se dotázali, zda-li vláda československá učinila nějaké rozhodnutí ve věci konference mnichovské, odpověděl jim ministr Krofta mj.“
              „…pro nás je to katastrofa, již jsme nezasloužili. Podrobujeme se a budeme se snažit zajistit svému národu život pokojný. Nevím, budou-li z rozhodnutí tohoto, učiněného v Mnichově, mít prospěch vaše země, ale jistě nejsme poslední, po nás budou postiženi jiní.“
              Prorocká slova! Možná by si měl Tribun všimnout, jak tohle úzké provincionální hledisko přesně vystihlo následující světové dění. Proto mi připadá jeho nový mnichovský „narativ“ zcela mimo mísu.

              • Seal

                XY, to jste si s tím hledáním nemusel dávat takovou práci. Jde o léta 1932 – 1934, kdy už bylo jasné, že Německo chce hrát znovu roli silného státu. O tom byl ostatně i ten Pakt čtyř, který se ČSR + Malé dohodě a Polsku ještě podařilo zvrátit. Nepochybuji o tom, že Beneš dělal Polsku diplomatické návrhy, nicméně tady byl těšínský problém, který by se v případě spojenectví musel ke spokojenosti Polska nějak vyřešit. Asi bychom se proto museli podívat i na to, jak v této době vypadaly polsko-francouzské vztahy. Beneš byl realista, tak určitě chápal, že Polsko si tou bilaterální smlouvou zajišťuje svoji západní hranici. ČSR podobný hraniční problém neměla, což Benešovi umožnilo manévrovat v situaci, kdy i Německo v diplomatických sondážích pak v roce 1936 nabídlo uzavření podobné smlouvy i Praze. Benešova sázka byla na Francii, Společnost národů a návrat Ruska do evropské politiky. Bez aktivní účasti Anglie a Francie v evropských záležitostech nemělo postavení obou států zkrátka žádné rozumné řešení. Nehledě na to, že na konci té trajektorie, která byla vidět minimálně od obsazení Porůří, stála nová Velká válka. Řekl bych , že sám Beneš to svoje poučení z těchto událostí vtěsnal až do knihy Demokracie dnes a zítra. Tu už psal vyloženě pro novou dobu, bez nutnostnosti obhajovat svoji prvorepulbikovou politiku. Asi je zbytečné se ptát, proč se vlastně mnichovská krize neřešila ve Společnosti národů. Ale otevřeně se přiznávám, že vůbec nechápu, o jakou politiku se pokouší ČR v OSN nebo v UNESCO. Zato mám vtíravý pocit, že dochází k podobné korozi mezinárodního uspořádání, jakou zažil už Beneš v případě Společnosti národů. Stejně tak nadčasové mi připadá jeho rozlišování mezi národním vlastenectvím a vypjatým nacionalismem autoritativních režimů: „Autoritativní režimy provádějí pak v praxi politiku, v níž otázku národa, národní a státní hrdosti, cti a prestiže vybičovávají do nemožných forem a stupňů, stavějí na pranýř všechno mezinárodní, ať se vyskytuje v jakékoliv formě, všechne pacifism…, odmírají všechnu universálnost a pojem lidství a lidskosti. Znamená to,že důsledně zavrhují, pranýřují a pronásledují všeko to, s čím demokracie XVIII. a XIX. století přišla jako s novou vyšší morálkou a civilisací, mající vést moderní svět XX. století.“ A to nemluvím ani o tom, že Beneš viděl nástup všech možných odrůd fašismu ve „strachu konservativních elementů buržoasních z komunismu a sociální revoluce“ a v různých projevech praktického selhávání demokracie. které jsou dnes skoro taky jako přes kopírák.
                Ale dost bylo Beneše, kterého v českém politickém vesmíru stejně už dávno nikdo nečte; což se evidentně nezlepšilo ani při letošním výročí Mnichova. Šlágrem tohoto víkendu jsou naopak volby, tak ještě připodotknu, že po všech těch profesionálních, komentátorských moudrech mě zase – jako už po několikáté – přišla zajímavá hlavně Apolena: http://a2larm.cz/2018/10/vitezem-voleb-je-petr-fiala-a-pravice-ano-slavi-nevyhru-a-praha-zaziva-obrat/

                • XY

                  No, ještě k tomu Benešovi, co ho dnes nikdo nečte – myslím, že je to docela chyba. Ale kdo nehledá, najde: Uklízeje jinou literaturu, nalezl jsem oba svazky v místech, kde mne hledat nenapadlo – takže z radostí sděluji, že v druhém díle Pamětí (Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství), Orbis, Praha 1947, se nalézají tři kapitoly s hutným přehledem osudných dvacetiletých dějů první republiky (str. 1-70); autor konstatuje, že už od počátku 20. let byl zahájen boj za revizi versailleského míru. Po volebním úspěchu nacistů v r. 1932 a jejich převzetí moci v r. 1933, odchodu Německa z odzbrojovací konference v říjnu 1933 a ze Společnosti národů, byl Pakt čtyř prvním pokusem zkonstruovat systém, jenž se tak osvědčil v Mnichově. Ten se tehdy ještě podařilo rozbít, ale v 38, už zafungoval dokonale. Jistě to souvisí s fenoménem mezinárodního práva, jehož nevyřčenou podstatou je okolnost, že se opírá o právo silnějšího. Tady s vámi velmi souhlasím – ty pochmurné paralely s dneškem jsou nabíledni. Jakási pravidla platí nanejvýš pro tu masovou státní droboť, velmoci si pak dělají, co chtějí, autorita takových Společností národů či OSN upadá, protože nejsilnější se jejich pravidly nenechají svazovat a není síly, která by je k tomu donutila. Proto se ani Mnichov nedostal na jednání SN; velmoci prostě měly dost sil, aby tomu zabránily.
                  Jinak k tomu Polsku Beneš píše: „(pokusili jsme se za plného souhlasu našeho vládního tábora doplnit linii čs. zahraniční politiky v letech 1932 – 33 dohodou s Polskem) …Je už dnes všeobecně známo, že jsem dohodu politickou s podkladem a přípravou pro dohodu vojenskou nabídl v září 1932 ministru Beckovi. Slíbil mi tehdy, že o tom uváží a pak mi sdělí. Když odpověď nepřicházela, nabídku jsme opakovali z jara 1933 (…) prostřednictvím polského vyslance v Praze W. Grzybowského. A když ani pak odpověď nepřišla, pověřil jsem našeho vyslance dr. V. Girsu, aby nabídku znovu opakoval ve Varšavě. Ani pak odpověď nepřišla. Zato však 26. ledna 1934 byl podepsán v Berlíně známý – a osudný – pakt polsko německý, čímž příprava Německa na jeho útok v letech 1938-39 byla v podstatě umožněna….“(str.11)
                  No nic, bylo by to nadlouho. Snad abych se potěšil, že jsem díky téhle pozapomenuté epizodě mohl zkoncentrovat tři svazky Beneše do pozice jsou přesně tady a tady. Apolenu si rád přečtu; jak jsem se prozatím podíval na výsledky, vzbuzují spíše sarkastický úšklebek… Komentáře hlavy státu učiněné prostřednictvím Blesku (sic!) vyvolávají tutéž reakci.

                • Seal

                  XY, samozřejmě by to bylo na dlouho, protože Beneš nevysvětluje, proč Poláci tu jeho nabídku vlastně odmítli. Nechci jim dělat advokáta, ale zkrátka si nemyslím, že by jim smlouva s ČSR nabízela řešení toho, co tehdy považovali za svůj aktuální problém: Hodně nejistou hranici s Německem, pokud by skutečně vstoupil v život ten Pakt čtyř, tedy aliance velmocí coby evropský garanční systém, kterou navrhl Mussolini. K tomu historik Pavel Šrámek: „Nezájem velmocí na udržení statu quo v Evropě a neschopnost Společnosti národů vedly menší státy ke snaze postarat se o sebe podle svého uvážení. Příkladem je Polsko, které uzavřelo v roce 1932 pakt o neútočení se Sovětským svazem a v roce 1934 obdobný pakt s Německem. Belgie zase vyhlásila v roce 1936 neutralitu. Francouzský plán tzv. východního paktu, který by garantoval hranice východních sousedů Německa, tak nenašel příliš porozumění. Torzem uvažovaného paktu se nakonec stala jen francouzsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci a po ní následující obdobná smlouva československo-sovětská, podepsaná 16. května 1935…“
                  Viz: http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/studie/5.htm
                  Jinak s výsledkem komunálních voleb přímo v místě u mě spokojenost. ODS a TOP09 dostaly zaslouženě po jednom mandátu a ostatní parlamentní strany se do zastupitelstva tentokrát ani nedostaly. Takže nám tu povládne sestava místních politiků, kteří se už dříve blýskli třeba tím, kolik peněz dokázali nalézt v obecní kase a investovali je mnohem víc do kvality života v obci než do oné pověstné pravicové prosperity. Spíš jsem teď zvědav na Hauptstadt, kde ANO a ODS dostala po zásluze lehce přes tlamku. Teoreticky se tak otevřela cesta k podvázání vskutku hodně tučných penězovodů, ale to je současně i ten problém, že je ve hře hodně velký balík prachů. A samozřejmě i osobní ambice, což mi přijde docela zarážející hlavně u Pirátů. Ani nemluvě o Pospíšilovi, který má evidentně muka už jenom z toho, že to projel v preferenčních hlasech s Marvanovou a navíc teď musí kraulovat v poli neortodoxních politiků.

                • XY

                  Ale vysvětluje –
                  1. nekompabilita režimů obou států
                  2. klasické polské velikášství – snaha být také velmocí s nezávislou zahraniční politikou – vzkaz Francii
                  3. pravděpodobně i protičeský resentiment za Těšínsko, o něž se Polsko hned po Mnichovu ultimativně přihlásilo
                  4. iluze, že v příštím Paktu čtyř bude mít polský hlas větší váhu
                  5. přesvědčení, že s Německem mají na deset let pokoj…

                  Ve skutečnosti si Poláci nevšimli(???), že jejich smlouva s Německem o neútočení vůbec nepokrývá otázku hranic a že jejich smlouva je v konfliktu s versailleským systémem Evropy, resp. asi to věděli a počítali s trikem, který Benešovi nabízeli Hitlerovi emisaři v roce 1936: Čs.-německá smlouva je sice v rozporu se závazky ČSR k francouzskému spojenci, ale to přece vůbec nevadí – kdyby snad náhodou došlo k německému konfliktu s Francií, ČSR by prostě svou smlouvu „neuvedla v život“. Na tom také skončila čs.-německá vyjednávání…
                  Představa, že jsou zajištěni dvěma smlouvami o neútočení, padla bezezbytku v roce 1939.

                  Tady ve štatlu nás čeká koalice Ano/ODS + pravděpodobně Piráti (nepřitřou-li se místo nich lidovci či kdo). V té bramboračce se moc dobrého najít nedá; ovšem občané rozhodli, děj se vůle boží… :-)

                • Seal

                  XY, na ty věci kolem Paktu čtyř a Polska odkážu už jenom Benenešova životopisce Jindřicha Dejmka. Jeho biografie je na Google Books bohoužel jako vždycky poněkud vykuchaná, ale stručně ten vývoj popisuje i v jedné užitečné knížce, která je k dispozici volně na webu: http://www.cepin.cz/docs/dokumenty/Dejmek_komplet.pdf
                  Jinak ODS tam u vás jako vždycky: Přece podle Fialy nebude spolupracovat s levicovým hnutím ANO, ale na druhou stranu to není diktátorská strana, takže ponechá volnou ruku regionům. Tady u nás se to taky dobře mele. TOP09+STAN neskrývají, že by nejraději chtěli sestavit středopravicovou koalici. No a pražská ODS přímo řekla, že nejlepší koalice by byla ODS, TOP09 a Praha sobě. Respekt Čižinskému, který rovnou prohlásil, že s ODS vyjednávat nebude. Což teda Udzenija fakt nechápe, protože oni jsou přece v Praze vítězem voleb a Čižinský coby lidovec je jejich přirozený spojenec. Mám pocit, že Piráti v tom od sečtení hlasů lítají jako nudle v bandě. Pokud nechápou, že musí tlačit hlavně na Pospíšila, tak se s těmi svými nápady na zlepšení chodu magistrátu mohou leda tak vyfotit. „Pořádek proti anarchii“, stálo přece hodně srozumitelně na plakátech pražské ODS.

                • XY

                  Prohnaný popelář a primátor Vokřál (Ano) má tč. představu obří velkokoalice, v níž by byli účastni všichni, s výjimkou SPD (jmenují-li se tak ti okamurovci). Zajímavý politický tah, jak zkoupat všechny v jedné vodě za laskavého dozoru hlavního architekta takového uskupení. Uvidíme, jak se panstvo dohodne. :-) To víte, tady jsou provinčnější poměry než ve stolici.

                • Seal

                  No tak v Práglu si s nápadem podobné národní fronty pohrávala Marvanová, ale ke vzteku Udžejiny rychle pochopila, že přes něco podobného povolební vlak zatím nejede. Tady se peče jiná bouda: Rychlé investice do infrastrukturních projektů, bydlení atd. Viz Pospíšil, který chce mít jasný harmonogram, kdy, kde a co se zainvestuje. Hodně mě zajímá, kdo první (a jestli vůbec) Pospíšilovi na to řekne, že se do toho plánu musí už dopředu zahrnout taky způsob finacování. Cvičně jsem se díval na pražské dluhopisy, které teď dělají něco málo přes 10 mld. Kč. Při cca dvojnásobném zadlužení (+ úvěry) a příjmech cca 60 mld. si Praha může dopřát (když nezvolí úvěr) další pětimiliardovou emisi s úrokem asi 3,5 – 4,5%. Bude to stačit? Ať byla Krnáčová jakákoliv, dělala jednu pozitivní věc: Škrtila rozpočet, aby mohla Praha splácet obří dluh, který před tím nasekali primátoři za ODS. Dokázala ho za čtyři roky stáhnout o více jak třetinu, takže není divu, že si různé zájmové skupiny kolem pražského magistrátu dneska připadají tak vyprahlé. A Piráti do té pověstné chobotnice teď chtějí tepat, jakse sami vyjadřují, tak akorát všelékem transparence :-)

                • Tribun

                  Tenhle úspěch Krnáčové ovšem ANO nejenom že nedokázalo prodat, ale ani se o to nepokusilo.

                • XY

                  Při pohledu z lontu se zdá, že Krnáčová byla předurčena pro roli beránka, snímajícího hříchy světa – jako taková potom logicky nemohla mít žádné úspěchy… :-)

                • Seal

                  XY, to je jak z Nerudy: Kdo chvíli stál, už stojí opodál. K tomu od vás přímo z Brna V. Dostál: „Jakkoli se zdá dnešní vývoj dramatický a bleskový, pomyslný bod zlomu nastal už včera: Vokřál sice Pirátům nabídl účast v široké koalici, avšak bez jejich zastoupení v Radě. To lídr Pirátů Tomáš Koláčný odmítl akceptovat. A pokud jde o výše uvedený slib ohledně primátorské funkce, řekl nám, že ho Piráti podmiňovali schopnosti vítěze voleb nalézt většinu v zastupitelstvu. V danou chvíli tudíž nebylo pro zkušené harcovníky z ODS a ČSSD nic jednoduššího, než přijít za Piráty s lepší nabídkou než Vokřál. Ten tak záhy ztratil většinu, což Pirátům uvolnilo ruce k tomu, aby získali podíl na moci i post náměstka.“
                  Celý ten Dostálův komentář stojí za přečtení: https://www.info.cz/volby/komunalni-volby-2018/brnenska-kralovrazda-babis-s-vokralem-sili-pirati-skacou-po-hlave-do-pasti-komentar-v-dostala-36965.html

                • XY

                  Heleme se, starý dobrý vrt už taky dal vale spíše nadšeneckému než zabezpečenému Referendu a přesídlil do Infa… Jinak se dojmy shodují – nějak mi to připomíná pochmurnou dobu konce 80. let, kdy byly aspoň dobré anekdoty. Nevím už, který zázračný recept na rozběh zastavujícího se hospodářství to byl (nebo, že by to už byla slavná Perestrojka?), kdy princip věci vysvětloval vzdělanější soudruh nějakému pomalejšímu soudruhovi tím, že přesypával kuličky z jednoho kýblu do druhého. Pomalejší soudruh na to kouká a táže se – nojo, ale co se změnilo? A vzdělanější praví: Nic, ale ten kravál, co to nadělá!
                  Že se socani dnes ocitají v pozici lidovců, to už ani nepřekvapí. Piráti v téže pozici jsou pak docela zábavní – asi jako nešťastný Matěj Hollan v roli primátorova náměstka.

  8. Miguzzi

    Myslím si, že jste se nechal trochu unést. Souhlasím (ale s velkou výhradou) s tím (chtěl jsem jsem to napsat už v prvním příspěvku), že jediné, z čeho bychom mohli tehdejší naše představitele „obvinit“ byla jistá naivita. Ale to stále nevysvětluje a neomlouvá postoj Francie, VB atd. Zavázat se k něčemu a pak to neudělat to je…. no já nevím…to je prostě zrada. Ale pragmatické pojmenování situace přece ještě neznamená, že je z toho nutné vyvozovat provinčnost, ublíženectví, nedostatečné vidění souvislostí, litování se apod. Historie lidstva je historií podlosti, vypočítavosti a zrady. Odnese to vždy ten slabší. Tehdy jsme to odnesli my. Prostě s náma vyjebali. Ale já dnes nad tím nebrečím, nepřipadám si kvůli tomu morálně silnější než Západ, jen to prostě beru na vědomí jako historickou událost. S drsným poučením. Tak drsným, že si opravdu myslím, že to lidem „zlomilo páteř“. Ve smyslu totální ztráta iluzí. Na druhou stranu přece nebudu dělat, že se to nestalo. Nebo si myslíte, že rozhodování o osudech lidí z jiného státu (kmene) z pozice síly by mělo být standardem v mezinárodních vztazích ?

    • tresen

      Jestli byl tehdy někdo postižen naivitou, pak to byl hlavně Chamberlain. Částečně asi i Daladier, ten hlavně ve špatném odhadu času, který Francie získá tím, že nechá bestii požadovanou kořist.
      Zapomínáte taky na jednu podstatnou věc: V celé Evropě nebyl takřka nikdo, kdo by se na věc dokázal dívat československýma očima. To bylo hlavní selhání naší diplomacie, že nechala Hitlera, aby všem vnutil německou verzi toho, o co jde. Obyčejní Evropané, nejen politici, přejali jako hotovou věc, že Němci v českém pohraničí trpí, zatímco československý příběh o demokracii, ohrožené agresivitou Hitlerovy říše, se neujal. Samozřejmě taky proto, že jeho přijetí znamenalo válku.
      Předejít tomuto vývoji mimo jiné znamenalo získávat české Němce od počátků nového státu pro společnou práci na uskutečňování Masarykových idejí. K tomu se bohužel česká společnost neodhodlala.
      Takhle vývoj dospěl do bodu, kdy západní politici mohli jen těžko jít proti přesvědčení lidu svých zemí, že tím, kdo ohrožuje evropský mír, je Československo, ať už vítězství tohoto narativu dopomáhali aktivně či pasivně.

      • Miguzzi

        Vlastně taky souhlas. Proto jsem napsal, že s velkou výhradou. Spoléhání se na platné smlouvy by totiž snad mělo být v pořádku. Důvěra není přece naivita. Na druhou stranu se bavíme o politice, dokonce o politice mocností vůči jedné podmocnosti, takže….

        • Tribun

          Spoléhat na smlouvy lze jenom v situaci, kdy existuje moc, která je může vymáhat nebo jejich porušení sankcionovat. Pokud je ale jednou ze smluvních stran sama taková moc, nebo taková moc neexistuje, je jakákoliv smlouva jen nezávazná deklarace.

      • XY

        „…získávat české Němce od počátků nového státu pro společnou práci na uskutečňování Masarykových idejí. K tomu se bohužel česká společnost neodhodlala.“
        Hm, kde se tedy vzali ministři německých stran v čs. vládách, odkud spadli Jakschovi sociální demokrati do Británie?

        • tresen

          Myslím, že ti ministři ani sociální demokrati /budiž vzdána čest těm německým i českým, co vzdorovali nacionalismu/ nedokázali vymazat pocit obyvatel pohraničí, že čeští soudní a správní úředníci, pošťáci, nádražáci a další státní zaměstnanci, kteří se valili do pohraničí po vzniku nového státu, aby naplnili místa, kde byla požadována znalost češtiny, jsou v lepším případě náplava a v horším nechtěná vrchnost. Tenhle dojem podtrhávalo neutuchající národní juchání ve všech myslitelných formách. Jestli existoval způsob, jak dát německým sedlákům a měšťanům na vědomí, že jsou plnoprávní spoluobčané všech těch juchajících sokolů a do svérázu oděných ouřadů, nejspíš nebyl uplatňován příliš viditelně.
          Nakonec ani ti Jakschovi lidé v Británii nebyli ze strany exilové vlády zahrnováni pozorností, jakou by si zasloužili.

          • XY

            No, zrovna u té železnice a pošt z principu přece nemohl být na řídících postech zaměstnán nikdo, kdo nerozumí česky. Dodnes jsou tu problémy s vlaky mířícími proti sobě – a to se všude česky mluví. Národní juchání bylo vždy oboustrannou záležitostí, místy i pěkně rasovou, jak dokazují dobové spisy německých nacionálů z jižní Moravy, Jaksch v Británii měl chudák ideje, které už pohřbila historie – a přesto na nich trval. Mmch – takový Benešem odmítnutý Jakschův požadavek, aby spravedlnost nad německými nácky českého původu byla prosazena výhradně českoněmeckýma rukama Jakschových lidí, byl založen na občanském nebo nacionálním principu?

            • XY

              Jen potvrzení toho, že Jakschovy vize byly s vizemi exilové vlády zcela nekompatibilní a po té, co nacisté názorně předvedli své hospodaření v protektorátu, už úplně nemístné (např. požadavek autonomie, převzatý z Henleinova Karlovarského programu).

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s