Vždycky, když už si začnu myslet, že je hysterie kolem uprchlíků za námi, začne nové kolo. A nemyslím teď nedávný incident z Brna, ve kterém figuruje pár vypečených cizinců, ale výroky, jako je ten Pečinkův:

Tady se úplně přestalo rozlišovat mezi uprchlíky, tedy lidmi, kteří prchají, před nějakou politickou zvůlí, a ekonomickými migranty.

Chtěl tím snad Pečinka říct, že víc trpí ten, kdo nemůže tisknou protivládní pamflety, než ten, kdo nemůže nakrmit děti? Nebo tím snad chtěl říct, že bída je úděl, který musí člověk snášet a nesmí se mu protivit? Pokud nechtěl, tak to ale řekl. A pokud chtěl, měl by se stydět. A já se trochu bojím, že chtěl, protože mezi tzv. lepšími lidmi se stále drží –  pokud ne přímo šíří – protokapitalistická protestantská víra, že bída je spravedlivý trest za nemravný život. že příčiny bídy nejsou objektivní, ale subjektivní. A od takového myšlení je k přesvědčení, že pomoc člověku, který utíká před bídou, je vlastně nemravná, už jen krůček. A potom, akceptovat bídu jako zlo znamená připustit, že kapitalismus, pro nějž je bída přirozeným projevem tržních vztahů, je ve své podstatě vadný. A protože kapitalismus je tabu, budeme dál lidi selektovat jak na rampě v Osvětimi – ti vlevo ještě mohou chvíli žít, pokud si to zaslouží, ti vpravo musí pro vyšší princip mravní zemřít. A je celkem jedno. jestli je tím principem rasa, národ, nebo trh, smrt je smrt, bolest je bolest a hlad je hlad. To jen vzdělaní a kultivovaní myslitelé z blahobytné Evropy si myslí, že víc bolí, když jsou ústa zavřená, než když do nich není co dát. Chcete dopřát lidem svobodu? Dopřejte jim nejprve život.

Bylo mi doporučeno, abych si jako odstrašující případ humanistické perverze přečetl verše zveřejněné v článku Uprchlická krize v poezii: Až dneska večer usneš, oplotím tě drátem. Tak jsem se začetl a našel jsem – tedy s tou rezervou, že poezii nehovím – výběr básní od průměrných až podprůměrných k velmi zdařilým, z nich asi největší dojem na mě udělal původně text písně Uprchlíci nemůžou za vase posraný životy od autorky(!) s pseudonymem Potmě:

Uprchlíci nemůžou za vaše posraný životy
Ztracený iluze v pevnosti Evropy
Uprchlice nemůžou za tvuj posranej život
Postavenej z předsudků a pokřivenejch hodnot

Chceš nenávidět lidi jen protože jsou jiný
Ve vlkhkejch snech se vidíš jak je střílíš
Obviňuješ druhý vůbec nevíš jak to chodí
Kdo nosí čí kabát kdo si za čím stojí
Absence myšlení jiní ti definují cíle
Katalogy lidí který je třeba nenávidět
Nechal sis namluvit co si máš myslet
Na co se dívat a co vlastně vidět
Vyprávějí ti vymyšlenej příběh
Imaginární okovy koncepce národa
Díky státu jsi zapomněl co je svoboda
Svoboda to jsou svobodný lidi
Tvůj hrudník ostnatým drátem oplotili
Jak se žije když umíš jenom nenávidět
Když přeješ lidem smrt a přeješ si je střílet
Migrace je otázka života a smrti a ne nějakej výlet
Jednou se budeš divit že tě nenávidí
V jejich srdcích Nezbylo místo pro cit
po tom co viděli jejich oči
Utopils jejich lidskost a soucit
V moři předsudků utopils jejich soucit

Fašistům jednadvacátýho století se říká slušný lidi
Český mámy svý děti vyzbrojili
Touhou po stavění zdí
Pokojíčky vyzdobený spektakulární lží

Polib mi prdel s jakýmsi státem
Až dneska večer usneš oplotím tě drátem
Nechám tě žít v soukromý totalitě
Tak si to chtěl Nebo jaks to myslel
Když si říkal že bys je střílel.

Pokračovat ve čtení „Uprchlíci nemůžou za vase posraný životy“ →