Prostě nemoc chudých

Nejlepší podle jeho zkušeností byl přípravek Fav-Afrique francouzské farmaceutické společnosti Sanofi, který působil proti jedu deseti afrických nejnebezpečnějších hadů. V roce 2014 však společnost Sanofi přestala lék vyrábět, protože produkce nepřinášela zisky. Výroba antisér představuje dlouhotrvající, nákladný proces, a protože velká většina lidí, kteří je potřebují, žije v rozvojových zemích, nepřinášejí tyto přípravky farmaceutickým společnostem žádné velké příjmy.
(…)
Uštknutí hadem je nemocí chudých, proto se o ně zákonodárci nezajímají.
Thomas Nicolon: Smrtící uštknutí; National Geographic 12/2020

…bez komentáře.

O čem se nemluví

Pandemie COVID-19 je v poslední době dominantní téma. Covidu je všude plno, nemluví se skoro o ničem jiném. Mluví se hodně, ale o ne o všem. Mluví se o tom, o čem chtějí mluvit ti, kteří mají přistup do novin, televize a formují veřejnou debatu. Ti, jejichž hlas nebyl slyšet nikdy a nikdy nikoho nezajímali, nejsou slyšet ani teď a ani teď nikoho nezajímají. Čestnou výjimkou je text Marina Vrby Mnoho Čechů už si protipandemická opatření prostě nemůže dovolit, bez něhož bych si ani já tento zcela zásadní aspekt covidové krize nejspíš neuvědomil, nebo ho bral na lehkou váhu:

Uprostřed toho všeho se významná část společnosti domnívá, že to všechno je hoax, nebo alespoň celou věc zlehčuje jako nevinnou chřipečku. (…) Proč si ale vůbec něco takového někteří lidé myslí? Často se na to odpovídá, že jsou prostě hloupí, sama tato odpověď ale moc chytrá není. Proč si tedy lidé něco takového myslí? Protože si zkrátka nemohou dovolit přijmout, že je to s covidem vážné. Protože se nacházejí v zemi, kde třetina domácností nemá ani deset tisíc na náhlý výdaj a v níž se nachází přes milion registrovaných živnostníků (nemalá část z nich ve švarcsystému), bezmála 200 tisíc samoživitelek a samoživitelů a skoro 800 tisíc lidí v exekuci. Jarní opatření tyto lidi úplně vysála, existenčně ohrozila nebo rovnou poslala do bankrotu. Pandemie je pro ně ekonomickou katastrofou nikoli jako statistický údaj o snížení HDP za poslední kvartál, ale jako reálné ohrožení jejich živobytí. Jinými slovy: virus se tu nepotkal s nějakými lidmi ve vzduchoprázdnu, ale s velmi konkrétní realitou České republiky 21. století.
Nemyslí si, že pandemie představuje skutečné riziko, protože je pociťuji jako pro mě příliš abstraktní, zatímco existenční hrozbu vyplývající z protipandemických opatření pociťuji velmi reálně. Lidé samozřejmě ne vždy své zájmy artikulují přímo – v jistých situacích je převlékají (i sami před sebou) do zdánlivě věcných postojů. Přiznat si, že jsou díky covidu na pokraji bankrotu, by vnímali jako ponižující.
Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit.

Veřejný prostor je plný celebrit ať již pseudokulturních nebo podnikatelských, ale ty mají většinou dost velké rezervy na to, aby nějak přežili, stejně jako mají sociální kapitál dost velký na to, aby jim někdo pomohl, a to včetně státu, u kterého si umí prolobovat podporu. A pak jsou tu lidé, kteří žádné rezervy nemají, protože jsou chudí, a ze stejného důvodu je nulový i jejich sociální kapitál. Ale o těch se nemluví, i když je jich podle všeho naprostá většina. Nejsou totiž dost sexy. Jsou chudí. Jsou hloupí (přesněji se tak jeví, protože zjevná hloupost v naprosté většině případů není příčnou jejich chudoby, ale jejím důsledkem). Jsou nezajímaví, a když, tak leda jako kuriózní objekt do voyeurské reality show.

Ale je tu ještě přinejmenším jeden důvod, proč se o lidech na dně a o tom, jak na ně dopadne covidová krize, nemluví: protože by se muselo mluvit o tom, o čem se mluvit nechce – o selhání polistopadového vývoje, o tom, že poražených je víc, než vítězů, o nízkých mzdách a prekarizované práci, o nedostupnosti bydlení; jsou problémy, o nichž nelze mluvit bez toho, že by se zpochybnil kapitalismus – a ten je tabu. A tak se mlčí. Že hodně lidem hrozí extrémní existenční tíseň? Kdo by se zajímal o lidi na okraji, co jsou chudí a nejsou sexy. Ve vítězném neoliberálním narativu pro někoho tak trapně neúspěšného není místo. A nejen v narativu.

Akorát tedy je těch přehlížených, které se zatím daří úspěšně ignorovat, mnohem víc, než těch, kteří se jejich existencí a jejich problémy odmítají dát obtěžovat a úspěšně je vytěsňují ze svého světa i z veřejného prostoru, který zcela ovládají. Co se asi stane, až zdeptaní lidé nebudou zoufalstvím vědět, co dál? To se dost možná již brzy dozvíte i ve svém životě. Snad by bylo lepší než to zkoušet udělat něco proto, aby k tomu vůbec nedošlo. Pro začátek by možná úplně stačilo vzít problém na vědomí, začít o něm mluvit a lidem, kteří se nemohou dovolit ten luxus chovat se v pandemii rozumně, se přestat smát, ale začít pracovat na tom, aby si ten luxus dovolit mohli.

Afinita chudých k autoritám

Opět cituji svého oblíbeného Petra Houdka, tentokráte z článku Blázni, hodiny a nedůvěra:

V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené.

Přičemž tedy nijak nezastírám, že z mého pohledu se jedná o poznatek kontraintuitivní, vždy jsem měl – i pod dojmem zobrazení např. jihoamerických favel v populární kultuře, protiromských stereotypů či klišé o no-go zónách – dojem, že spíše pravý opak je pravdou, jenže to je dojem založený na povrchním náhledu, hlubší poznání může být přesně opačné. Navíc je tu otázka, nakolik jsou konflikty mezi lidmi z ghett a autoritami, resp. většinovou spolčeností, provokovány těmi z ghetta, či zda k nim naopak nedochází navzdory jejich snahám nevybočovat. A pak je tu rovněž otázka, jak vlastně jsou definováni chudí, jestli „jen“ jako prekarizovaní, nebo už jako vyloučení a deklasovaní. Nicméně je to další střípek do mozaiky poznání, že chudoba není příčina, ale následek, že chudí jsou oběťmi toho, co je jim vyčítáno a že společnost nejde léčit tím, že chudí budou omezováni na lidských a občanských právech.

Chudoba je příčina, nikoliv následek

Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává. (…) [chudí] Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.
Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.
Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry… Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.
Chudoba debilizuje

Krutá a zbytečná chudoba

Česká republika, Evropa, nejbohatší region světa na počátku 21. století. A přesto jsou zde ke slyšení příběhy, jako ty z reportáže o lidech žijících pod hranicí chudoby, kterou zveřejnil server SeznamZprávy.cz. I kdyby ty tři příběhy byly všecky, které by ke slyšení byly, je to o tři víc, než je nezbytně nutné a slušné. Ale ony nejsou, to jen tito lidé a jejich trápení nikoho nezajímají, protože kazí povinný narativ o dobrém demokratickém dnes a zlém totalitním kdysi. Chudáci, socky, lidé, které nikdo nechce vidět a nikomu na nich nezáleží, protože to jediné, na čem záleží – přesněji má záležet – je, že už nejsou u moci komunisti. Nejsou. Zato jsou tu místo nich podmínky, které je k moci vynesly, abych parafrázoval spisovatele Vaculíka.

Pokračovat ve čtení „Krutá a zbytečná chudoba“ →

Saša nakládá

Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Pokračovat ve čtení „Saša nakládá“ →

Když nemůžou, přitlač

Po snížení příspěvku na živobytí pro dlouhodobě nezaměstnané se od června snižuje i doplatek na bydlení. Prý aby se zaťal tipec obchodníkům s chudobou a bytovým lichvářům, tedy těm, které stát a municipality aktivně pomáhaly vytvořit a vykrmit, mj. i fundamentalistickou privatizací bytového fondu. Co teď stát čeká? Že když sníží doplatek na bydlení, že lichváři adekvátní sníží ceny? To se samozřejmě nestane, jen ti na úplném dně to budou mít zase o něco těžší, zase pro ně bude složitější vyjít s penězi, zase to dopadne především na jejich děti, zase zbude méně peněz na jídlo, na boty, na dopravu, zase bude méně motivace zapojit se do života společnosti a respektovat její většinová pravidla. Upřímně, takhle nastavená pravidla si o nějaké to porušování vyloženě říkají. Nebo co jiného může čekat společnost, která čím je bohatší, tím krutěji se chová k chudým? Ekonomika šlape, nezaměstnanost klesá (byť kolikrát za cenu pracující chudoby), tak kdy jindy by si mohli i ti nejchudší polepšit? Místo toho se jim ale ještě trochu přitáhnu šrouby. Ať vidí, zač je toho loket! Jen ať má mizerně placený zaměstnanec dobrý pocit, že se nemusí dělit s „parazity“, pak se ze samé radosti nebude ptát, proč je tak mizerně placený. Jen aby se nám tahle uvědomělá krutost brzy nevymstila. Už jenom tím, když ekonomika škobrtne a z masy „slušných“ Čechů se naráz stanou také „paraziti“.

Plnou parou back! Back! Back! Back!

Ti, kteří podporu od státu potřebují nejvíce, tedy dlouhodobě nezaměstnaní, jí budou mít méně a na její místo nastoupí prachsprostá šikana a vykořisťování (sic!). Opakuji, šikana a vykořisťování, nikoliv spravedlivý trest za lenost a jinou nemravnost, jak to nejspíš vidí politici, zejména ti pravicoví. Protože jak jinak pojmenovat situaci, kdy bude (viz tato zpráva) dlouhodobě nezaměstnaným snížen příspěvek na živobytí z už tak směšných 3310,- Kč na sprostých 2200,- Kč?

Pravda, mohou si k nim přilepšit vykonáním tzv. veřejné služby o celých 484,- Kč pokud jich odpracují 20 hodin. Opakuji: 484,- Kč za 20 hodin práce, tedy 24,20 Kč za 1 hodinu práce. A to jim obec tu veřejnou službu ani nemusí nabídnout. A teď pozor! Minimální hodinová mzda je 66,- Kč za hodinu (viz MPSV). A těch hodin musí odpracovat opravdu 20 a více, za 19,99999 nedostanou nic. Může někdo za takových podmínek po dlouhodobě nezaměstnaných spravedlivě požadovat, aby veřejnou službu vykonávali? Obzvláště když si obce pochvalují, že jim tak zákon zajistí lacinou pracovní sílu, protože za konkurenceschopnou mzdu si ji nemohou dovolit? Dochází vám, že se tu bavíme de facto o nucených pracích?

To jako společnost opravdu neumíme nic lepšího, než si takhle vyskakovat na ty, co jsou úplně na dně? To opravdu za podmínek konjunktury a nízké nezaměstnanosti nemáme na to, abychom podpořili ty nejchudší, a musíme jim z toho mála, co mají, ještě brát? To nás těch pár korun vytrhne? Nebo jde o dobrý pocit, že na chudé je přísnost? To ale není znak vyspělé společnosti, vyspělá společnost je přísná na bohaté.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, jak asi bude veřejnosti prospěšná práce lidí, kteří ani v podmínkách konjunktury neseženou práci a k tomu jsou demotivováni represí?

Tohle je úplně zbytečná a iracionální sociální krutost, zcela neadekvátní roku 2017, Střední Evropě s situaci, kdy je hrubá lidská práce stále více vytěsňována robotizací.

Tohle není pokrok, to je regres jako prase, plíživý návrat k nevolnictví a omezování osobních práv a svobod až někam k bodu, kdy z nich nezbude nic a zůstanou jen práva a svobody ekonomické, opřené o dostatečný kapitál.

Proč chudé děti nejedí zdravě

Dovolil jsem si pořídit neumělý překlad klíčové pasáže z článku Why Rich Kids Like the Taste of Health Food:

Vyhozené jídlo jsou vyhozené peníze a rodiny s napjatým rozpočtem pocítí, když dítě zdravé jídlo nedojí. Nová studie ukazuje, že nízkopříjmové rodiny s větší pravděpodobností vzdají snahu krmit své děti zdravě a raději dají dětem co, o čem vědí, že to děti snědí, zatímco bohatší si mohou dovolit krmit děti zdravě tak dlouho, až se děti na zdravé jídlo naučí.

Za sebe k tomu dodám, že právě toto je důvod, proč si myslím, že by školní jídelny měly vařit zdravě a pestře, aby se chudé děti měli možnost seznámit i s jiným jídlem, než je chutný (protože sladký a tučný) krmný odpad, proč do škol patří ovoce a mléko a naopak nepatří automaty na brambůrky, čokoládu a kokakolu.

Chudoba je politický problém

Když přijde řeč na uprchlíky, tak je kde kdo, křiklounem z hospody počínaje a předsedou vlády konče, začne rozdělovat na „ekonomické“ a „politické“, přičemž těm politickým je ochoten dát alespoň minimální naději na azyl v České republice, ale těm ekonomickým ani náhodou, protože to jsou pro něj jen lidé, kteří chtějí koláče bez práce, chtějí se mít jako prasata v žitě a za tím účelem nás sem chtějí přijít vyjídat a parazitovat na našem sociálním systému.

Pokračovat ve čtení „Chudoba je politický problém“ →