Afinita chudých k autoritám


Opět cituji svého oblíbeného Petra Houdka, tentokráte z článku Blázni, hodiny a nedůvěra:

V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené.

Přičemž tedy nijak nezastírám, že z mého pohledu se jedná o poznatek kontraintuitivní, vždy jsem měl – i pod dojmem zobrazení např. jihoamerických favel v populární kultuře, protiromských stereotypů či klišé o no-go zónách – dojem, že spíše pravý opak je pravdou, jenže to je dojem založený na povrchním náhledu, hlubší poznání může být přesně opačné. Navíc je tu otázka, nakolik jsou konflikty mezi lidmi z ghett a autoritami, resp. většinovou spolčeností, provokovány těmi z ghetta, či zda k nim naopak nedochází navzdory jejich snahám nevybočovat. A pak je tu rovněž otázka, jak vlastně jsou definováni chudí, jestli „jen“ jako prekarizovaní, nebo už jako vyloučení a deklasovaní. Nicméně je to další střípek do mozaiky poznání, že chudoba není příčina, ale následek, že chudí jsou oběťmi toho, co je jim vyčítáno a že společnost nejde léčit tím, že chudí budou omezováni na lidských a občanských právech.

Chudoba je příčina, nikoliv následek


Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává. (…) [chudí] Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry… Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Chudoba debilizuje

Krutá a zbytečná chudoba


Česká republika, Evropa, nejbohatší region světa na počátku 21. století. A přesto jsou zde ke slyšení příběhy, jako ty z reportáže o lidech žijících pod hranicí chudoby, kterou zveřejnil server SeznamZprávy.cz. I kdyby ty tři příběhy byly všecky, které by ke slyšení byly, je to o tři víc, než je nezbytně nutné a slušné. Ale ony nejsou, to jen tito lidé a jejich trápení nikoho nezajímají, protože kazí povinný narativ o dobrém demokratickém dnes a zlém totalitním kdysi. Chudáci, socky, lidé, které nikdo nechce vidět a nikomu na nich nezáleží, protože to jediné, na čem záleží – přesněji má záležet – je, že už nejsou u moci komunisti. Nejsou. Zato jsou tu místo nich podmínky, které je k moci vynesly, abych parafrázoval spisovatele Vaculíka.

Pokračovat ve čtení „Krutá a zbytečná chudoba“

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Pokračovat ve čtení „Saša nakládá“

Když nemůžou, přitlač


Po snížení příspěvku na živobytí pro dlouhodobě nezaměstnané se od června snižuje i doplatek na bydlení. Prý aby se zaťal tipec obchodníkům s chudobou a bytovým lichvářům, tedy těm, které stát a municipality aktivně pomáhaly vytvořit a vykrmit, mj. i fundamentalistickou privatizací bytového fondu. Co teď stát čeká? Že když sníží doplatek na bydlení, že lichváři adekvátní sníží ceny? To se samozřejmě nestane, jen ti na úplném dně to budou mít zase o něco těžší, zase pro ně bude složitější vyjít s penězi, zase to dopadne především na jejich děti, zase zbude méně peněz na jídlo, na boty, na dopravu, zase bude méně motivace zapojit se do života společnosti a respektovat její většinová pravidla. Upřímně, takhle nastavená pravidla si o nějaké to porušování vyloženě říkají. Nebo co jiného může čekat společnost, která čím je bohatší, tím krutěji se chová k chudým? Ekonomika šlape, nezaměstnanost klesá (byť kolikrát za cenu pracující chudoby), tak kdy jindy by si mohli i ti nejchudší polepšit? Místo toho se jim ale ještě trochu přitáhnu šrouby. Ať vidí, zač je toho loket! Jen ať má mizerně placený zaměstnanec dobrý pocit, že se nemusí dělit s „parazity“, pak se ze samé radosti nebude ptát, proč je tak mizerně placený. Jen aby se nám tahle uvědomělá krutost brzy nevymstila. Už jenom tím, když ekonomika škobrtne a z masy „slušných“ Čechů se naráz stanou také „paraziti“.

Plnou parou back! Back! Back! Back!


Ti, kteří podporu od státu potřebují nejvíce, tedy dlouhodobě nezaměstnaní, jí budou mít méně a na její místo nastoupí prachsprostá šikana a vykořisťování (sic!). Opakuji, šikana a vykořisťování, nikoliv spravedlivý trest za lenost a jinou nemravnost, jak to nejspíš vidí politici, zejména ti pravicoví.  Protože jak jinak pojmenovat situaci, kdy bude (viz tato zpráva) dlouhodobě nezaměstnaným snížen příspěvek na živobytí z už tak směšných 3310,- Kč na sprostých 2200,- Kč?

Pravda, mohou si k nim přilepšit vykonáním tzv. veřejné služby o celých 484,- Kč pokud jich odpracují 20 hodin. Opakuji: 484,- Kč za 20 hodin práce, tedy 24,20 Kč za 1 hodinu práce. A to jim obec tu veřejnou službu ani nemusí nabídnout. A teď pozor! Minimální hodinová mzda je 66,- Kč za hodinu (viz MPSV). A těch hodin musí odpracovat opravdu 20 a více, za 19,99999 nedostanou nic. Může někdo za takových podmínek po dlouhodobě nezaměstnaných spravedlivě požadovat, aby veřejnou službu vykonávali? Obzvláště když si obce pochvalují, že jim tak zákon zajistí lacinou pracovní sílu, protože za konkurenceschopnou mzdu si ji nemohou dovolit? Dochází vám, že se tu bavíme de facto o nucených pracích?

To jako společnost opravdu neumíme nic lepšího, než si takhle vyskakovat na ty, co jsou úplně na dně? To opravdu za podmínek konjunktury a nízké nezaměstnanosti nemáme na to, abychom podpořili ty nejchudší, a musíme jim z toho mála, co mají, ještě brát? To nás těch pár korun vytrhne? Nebo jde o dobrý pocit, že na chudé je přísnost? To ale není znak vyspělé společnosti, vyspělá společnost je přísná na bohaté.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě,  jak asi bude veřejnosti prospěšná práce lidí, kteří ani v podmínkách konjunktury neseženou práci a k tomu jsou demotivováni represí?

Tohle je úplně zbytečná a iracionální sociální krutost, zcela neadekvátní roku 2017, Střední Evropě s situaci, kdy je hrubá lidská práce stále více vytěsňována robotizací.

Tohle není pokrok, to je regres jako prase, plíživý návrat k nevolnictví a omezování osobních práv a svobod až někam k bodu, kdy z nich nezbude nic a zůstanou jen práva a svobody ekonomické, opřené o dostatečný kapitál.

Proč chudé děti nejedí zdravě


Dovolil jsem si pořídit neumělý překlad klíčové pasáže z článku Why Rich Kids Like the Taste of Health Food:

Vyhozené jídlo jsou vyhozené peníze a rodiny s napjatým rozpočtem pocítí, když dítě zdravé jídlo nedojí. Nová studie ukazuje, že nízkopříjmové rodiny s větší pravděpodobností vzdají snahu krmit své děti zdravě a raději dají dětem co, o čem vědí, že to děti snědí, zatímco bohatší si mohou dovolit krmit děti zdravě tak dlouho, až se děti na zdravé jídlo naučí.

Za sebe k tomu dodám, že právě toto je důvod, proč si myslím, že by školní jídelny měly vařit zdravě a pestře, aby se chudé děti měli možnost seznámit i s jiným jídlem, než je chutný (protože sladký a tučný) krmný odpad, proč do škol patří ovoce a mléko a naopak nepatří automaty na brambůrky, čokoládu a kokakolu.

Chudoba je politický problém


Když přijde řeč na uprchlíky, tak je kde kdo, křiklounem z hospody počínaje a předsedou vlády konče, začne rozdělovat na „ekonomické“ a „politické“, přičemž těm politickým je ochoten dát alespoň minimální naději na azyl v České republice, ale těm ekonomickým ani náhodou, protože to jsou pro něj jen lidé, kteří chtějí koláče bez práce, chtějí se mít jako prasata v žitě a za tím účelem nás sem chtějí přijít vyjídat a parazitovat na našem sociálním systému.

Pokračovat ve čtení „Chudoba je politický problém“

Mýtus bezvýznamné chudoby


Z článku Úvod do praktické sociologie: Rizika popírání chudoby:

Debata o nerovnostech byla v Česku dlouho ovlivněna výkladem „tvrdých dat“, který měl ukázat, že chudoba u nás prakticky neexistuje. Kdyby to tak opravdu bylo, proč se pak Češi v hodnocení prakticky každého tématu (…) štěpí primárně na základě socioekonomických faktorů?

Číslo relativní příjmové chudoby tedy neříká, že máme málo chudých, ale že relativně málo lidí svou bídou vyčnívá z méně prosperující poloviny obyvatel.

V Česku je relativně málo lidí trpících těžkou materiální deprivací (nemohou si dovolit čtyři a více položek z devíti zkoumaných), ale hodně těch, kteří trpí nějakými lehčími formami takto měřené chudoby.

Kvůli vysokému procentu příjmů, které dávají na základní výdaje, si mohou jen těžko dovolit nějaké životní strategie – tedy to, co by je přibližovalo střední třídě.

Právě asymetrické životní zkušenosti jsou jedním z důvodů vzájemného nepochopení mezi různými částmi společnosti, když přijde na životní úroveň a věci, které jsou její optikou posuzovány.