Tagged: vlastnictví

Právo na vodu


V uplynulém týdnu vyvolala pobouření zpráva, že lidé i firmy se budou muset dělit o své studny nebo rybníky s celou obcí. Jak k tomu chudák kdo má přijde, že by se měl dělit s někým, kdo nemá? Ta zpráva je zajímavá hned ze dvou důvodů:

Tím prvním je přístup úředníků, kteří jakýkoliv problém chtějí hned řešit novým ad hoc zákonem, aniž by hledali způsob, jak využít zákony stávají, v tomto případě zákony o krizovém řízení, bezpečnosti státu etc, které všechny znají povinnost právnických i fyzických osob v případě vyhlášeného stavu nebezpečí, nouze či ohrožení – a fatální sucho takovým stavem, stejně jako povodeň či požár, jistě je – poskytnout prostředky (věcné či práci) k řešení situace. A soudě podle paniky, již propukla kolem toho, že by lidem měla přibýt nová zákonná povinnost, to nedochází ani veřejnosti, a to ani té jinak poměrně poučené.

Tím druhým a mnohem podstatnějším důvodem je však názorná ukázka toho, jak lidé přemýšlí: u nikoho z těch, co reagovali, jsem totiž nezaznamenal ani stín pochybností, že to budou oni, kdo bude tu vodu mít a komu ji budou chtít stát a sousedé „ukrást“. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být oni, kdo zůstane bez vody a existenčně závislý na sousedovi, který vodu má. Nikdo z nich nenapsal, že pokud by o vodu měl přijít on, tiše a pokorně zahyne i se svou rodinou, hlavně když „majetek“ souseda zůstane nedotčený. A nikdo také nepsal nic o tom, jestli se bude s uspokojením dívat na to, jak kousek od „jeho“ vody umírají druzí žízní, nebo jestli se někam schová, aby se na ty trapné scény, které budou jeho méněcenní sousedé nejspíš předvádět, nemusel dívat. Nikdo se také nezamyslel nad tím, jak bude chtít tu „svoji“ vodu bránit proti lidem, kteří nemohou nic ztratit, jenom získat, a jestli je tak zásadový, že se už z principu o vodu i všechno ostatní raději rozdělí se žoldáky, které si bude muset najmout na její hlídání, než se sousedy. A to nemluvím o tom, že pokud by k takové situaci došlo, tak by nastal stav tzv. krajní nouze, kdy trestnost činů jinak trestných zaniká, takže žádná krádež by se nekonala, ani kdyby si sousedi pro tu vodu i přes nesouhlas „majitele“ přišli.

Lidé si podle všeho zkrátka nedokáží představit situaci skutečné nouze,, kdy by voda či jiný fundamentální předpoklad přežití chyběla reálně, a ne jen ekonomicky, stejně jako si nedokáží představit sami sebe jako ty méně šťastné a závislé na lidskosti svých bližních. Přitom skutečnost, že vám vyschne studna, nijak nesouvisí s tím, jestli jste se dobře učili a kolik vyděláváte. Zatím byl vody dostatek a nebylo třeba to řešit, ale to se může změnit (a nejspíš už se to i mění) a jako společnost bychom proto měli začít promýšlet a připravovat takový přístup k vodě, jaký máme ke vzduchu. Rozhodně ne naopak!.

Reklamy

Vlastnictví není přirozené


V jinak pohříchu poněkud zmateném textu A. Votruby Podstata vlastnictví je kolektivní je zajímavá úvodní pasáž:

Vlastnické právo není dáno člověku přírodou. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by mít vlastnické právo člověka žádnou přednost před vlastnickým právem dalších živých bytostí. Přesto člověk nikdy nepociťoval nic nemorálního v tom vyhnat zvíře z jeho brlohu, vzít si med lesních včel apod. Pravda je tedy jiná: O vlastnickém právu má smysl uvažovat pouze mezi bytostmi, mezi nimiž už existuje společenský vztah. Vlastnické právo není nějakou biologickou, nebo metafyzickou kategorií, jak se nám snaží sugerovat Lockova teorie, ale záležitostí sociální. Krátce řečeno: Nejprve vznikla společnost, teprve potom vlastnické právo.

Tahle pravda, jakkoliv je v zásadě banální, je jednou z nejskrývanějších pravd o našem světě. Ideologie liberalismu, která dnešnímu světu dominuje, dělá všechno proto, aby ji zakryla, utajila, postavila mimo zorné pole politického myšlení. I dnes je nerozporovaným axiomem liberalismu, že vlastnictví předcházelo společnost.

Povšimněme si, že z Hobbsova modelu vyplývá úplně jiný názor na podstatu vlastnického práva. V přirozeném stavu nic takového neexistuje. Věci může užívat ten, kdo uhájí jejich držbu v permanentní válce. Nehraje při tom roli, jestli je vyrobil, nebo uloupil. Vlastnické právo, jakož i celá morálka, vzniká teprve se vznikem státu.

Manifest třídní justice


Jak praví klasik, právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon. Soudce je potom, kdo pod maskou nezávislosti toto právo aplikuje. Bylo tomu tak v padesátých letech a je tomu tak i nyní, jak ukazuje rozsudek nad squatterem z Cibulky, v němž soudce-kazatel pravil takto:

Přičemž oprávněnou dispozicí s tím majetkem je nepochybně i to, pokud se vlastník rozhodne nechat majetek ležet ladem. V rámci toho samozřejmě dochází k těm smutným situacím, kdy tedy nějaký majetek takto může zchátrat, nicméně nikde není dána povinnost majetek využívat účelně, takové doby tu byly a myslím, že nikdo soudný v demokratické společnosti nemůže žádat, aby taková povinnost byla nastolena.

Pan soudce je nepochybně perspektivní režimní kádr se smyslem pro třídní spravedlnost: vlastník může vše, vlastníkovi nesmí nikdo nic. Kampak se asi panu soudci ztratil Článek 11 odst. (3) LZPS, kterou pan soudce argumentuje? Možná do kolonky „nehodící se škrtněte.“ S takovouhle „demokracií“ běžte, vaše ctihodnosti, laskavě do tmy. Já raději zůstanu u té skutečné, ve které ani vlastní nemůže vše a i vlastník musí něco respektovat. Pokud se to tedy ještě smí.

Kup si svoji babičku


Perverzní problémy mívají perverzní řešení. Na americkém jihu například existovali i černí otrokáři:

Podle něj [Woodsona] se většina černošských otrokářů stala otrokáři prostě proto, že si koupili své rodinné příslušníky, což bylo ve své době neskonale snazší, než z nich z nich učinit svobodné občany.

(prof. Paul von Blumen)

Vlastním, tedy jsem


Také vám pojem vlastník či majitel evokuje někoho, kdo něco získal koupí, dědictvím, privatizací, atd. prostě jakkoliv jinak, než vlastní prací? A že předmět vlastnictví lze libovolně zcizit, aniž by to na podstatě věci cokoliv zásadního změnilo? Mně tedy ano a proto mi připadá nepatřičné, když se píše nebo mluví o majitelce medaile či vlastníkovi diplomu. Jak medaile, tak diplom totiž patří tomu, kdo je získal, a jsou ze své podstaty nepřenositelné. Medaili sice můžete prodat v aukci, ale pořád to budete vy, kdo ji vyhrál, diplom si sice můžete koupit v Plzni nebo prodat v Kyjevě, ale pořád to budete vy, kdo příslušné vzdělání (ne)získal. Diplom či medaile je věc, která patří vám a k vám, jenže pokud se hovoří o jejím vlastnictví – což je myslím produkt ekonomismus, protože dříve nic takového nebývalo – tak se tím dává najevo, že se s ním může obchodovat. Možná jsou zoufale nemoderní, ale skutečně si myslím, že medaile by se měly vyhrávat, a ne kupovat.

Zaslepenost vlastnictvím


Dobrou ukázkou toho, jak koncept superiority vlastnictví determinuje a omezuje množinu přípustných řešení, nabízí noticka Pravidla NASA možná pomohou zachovat a chránit lunární minulost v posledním čísle NG, která se týká ochrany památek (stopy v prachu, vlajky, přístroje), které na Měsíci zanechaly mise Apollo:

To vše by případně mohli poškodit budoucí výzkumníci. Oficiální ochrana těchto míst v rámci UNESCO nepřichází v úvahu, jelikož Měsíc nemá žádného vlastníka.

Za likvidační hrozbu je zde dogmaticky označováno něco, co je ve skutečnosti jedinečnou příležitostí – absence vlastníka. Nemá-li totiž Měsíc žádného vlastníka, znamená to, že neexistuje nikdo, kdo by mohl chtít dovést své vlastnické právo – tedy absolutní panství nad předmětem vlastnictví – až do krajnosti, jíž je zničení věci, protože i to patří k právům vlastníka. Absence vlastníka neznamená, že si s danou věcí může kdokoliv dělat cokoliv, v takovém případě by totiž jako vlastník vystupoval každý, absence vlastníka znamená, že s danou věcí nemůže dělat nikdo nic, rozhodně ne bez konsensu s ostatními, kteří na dané věci mohou mít zájem. Dokud nebude Měsíc soukromý, je před lidmi v bezpečí. Největší nebezpečí pro něj plyne z toho, že jak je vidět, lidé neumějí uvažovat jinak, než v intencích vlastnického systému.