Z moci soukromé zavřeno

Pokus o dobytí amerického Kapitolu trumpisty, altrightisty, qannonisty a jinou patologickou sedlinou 6.1.2021 skončil po pár hodinách, pěti mrtvých a spoustě rozbitého skla tím, že se na nevýhře Donalda Trumpa v prezidentských volbách nic nezměnilo. Nejhmatatelnější výsledek tohoto povstání ve sklenici piva tak nakonec bylo zablokování skoro všech účtů stále ještě pár dní úřadujícího amerického prezidenta na sociálních sítích, jeho první jednoznačná deklarace, že úřad Bidenovi předá, a zděšení Američanů z toho, jak chutná jejich vlastní medicína. Tedy ne že by si to oni sami většinově uvědomovali, ale zbytek světě vidí jasně, že útok na Kapitol se odehrál přesně v intencích barevných revolucí a dalších USA podporovaných hnutí požadujících z ulice revizi výsledků voleb, a to včetně organizace protestů na sociálních sítích. A tím se dostáváme k jádru pudla…

Tou sociální sítí, na které se útočníci zorganizovali, byl totiž Parlel, síť, o níž jsem doteď ani nevěděl, že vůbec existovala. Ten minulý čas je zcela na místě, protože už reálně neexistuje. Efektivně ji zlikvidovaly velké internetové korporace, když Google její aplikaci odstranil ze svého aplikačního storu a následně jí Amazon vypnul servery. Potrefené husy samozřejmě hned začaly kejhat o omezování svobody slova, aniž by si uvědomili, že obě soukromé firmy jen uplatnily svoje právo dělat si se svým majetkem, co je napadne, tedy právo, které ti samí lidé jinak považují za absolutně nejsvatější. Tak třeba teď alespoň části z nich dojde, jak je nedotknutelnost soukromého vlastnictví problematická, zejména jde o vlastnictví infrastruktury.

Sice bych nejspíš měl být rád, že fašistům (minimálně na část z nich toho dnes již poněkud zprofanované označení sedí jako prdel na hrnec) konečně někdo šlápnul na krk sebral jim možnost snadné organizace a propagace, ale nejsem. Nejsem, protože mi v hlavně na pozadí pořád zní Niemöller se svým: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Dnes sice umlčeli bílou lůzou, ale zítra mohou korporace takto umlčet ekologické aktivisty či bojovníky za sociální spravedlnost, práva žen, rovnost homosexuálů a vlastně každého, o kom usoudí, že jim kazí nebo by mohl kazit kšefty. Na každého se dá totiž aplikovat ta část smluvních podmínek těchto korporací o „nečinění zlého“, o níž jsem si až doteď myslel, že je tam kvůli tomu, aby firmy mohly zasáhnout proti těm, kteří využívají jejich infrastrukturu k ofenzivím útokům na další služby či infrastrukturu, jako jsou útoky typu DoS či provozování phishingových serverů, botnetů etc. Firmy se ale zjevně nežinýrují vztáhnout tato ustanovení i na služby, které na nikoho neútočí, ale jen zprostředkovávají závadný obsah.

Samozřejmě, že Parler se může zařídit podle dobré rady, kterou měla pravice zatím vždy připravenou pro levici, když ji vyháněla z médií: založte si vlastní a pište si tam. A Parler s tím podle vlastních slov také hned začal. Jenže i když si Parler nakoupí vlastní servery, jakou má záruku, že mu je opět pod záminkou porušení bodu smluvních podmínek o „nečinění zla“ nevypne majitel hostingového centra, kam je Parlel umístí? Dobře, servery si můžou šéfové Parleru dát do svých garáží, ale kde mají jistotu, že jim majitel drátů pod stejnou záminkou neodstřihne internetové připojení? Nebo elektrárna elektřinu pro pohon serverů? I kdyby si pořídili skoro všechno vlastní, jednu věc vlastní nikdy mít nemohou: internet. Pořád bude něco, co jim může někdo pod záminkou porušení smluvních podmínek upřít a znemožnit jim tak fungování.

A není jen internet. Představte si, že vám operátor zruší SIM, protože jste telefonovali někomu, kdo je nějakém blacklistu.

Kde je hranice mezi tím, co si soukromý vlastník ještě dovolit může, a co už nesmí, i když jde o jeho majetek? Otázka stejně stará, jako dělnické hnutí samo. Za sebe to vidím tak, že provozovatel webu nebo sociální sítě, kterou provozuje pod svojí značkou, jako je třeba Twitter, může příspěvky i účty mazat (byť by toto své právo měl využívat velmi střídmě a uvážlivě), ale majitel hostingu nemůže vypnout server, které někdo provozuje pod svojí značkou, stejně jako majitel přenosové infrastruktury nemůže odmítnout spojení, která na závadový server vedou, jenom proto, dotyčný provozuje něco, co se majitelům infrastruktury nelíbí. Alespoň ne bez soudního příkazu.

Jako společnost na jednu stranu potřebujeme mít možnost regulovat aktivity, které nás ohrožují (obchod s drogami, dětskou pornografii a krácení daní také regulujeme a vyjma kriminálníků a hrstky zákonně zlých myslitelů na tom nikomu nic špatného nevidí), na druhou stranu potřebujeme ochranu před svévolí a aktivismem korporací, aby nemohly vypnout každého, kdo se jim znelíbí, třeba tím, že bude kritizovat pracovní podmínky v některé z jejich divizí. (Ano, na tebe myslím, Amazone.) Toto vybalancovat bude těžké, ale měli bychom na tom začít usilovně pracovat. A zcela přitom ignorovat koncept nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože je-li někdo tak velký a silný, že má moc nad ostatními, musí být regulován, stejně jako musí být regulována možnost imunizovat podněcování násilí a nenávisti odvoláváním se na svobodu slova.

Přemýšlím o tom, tak jako by o tom měl přemýšlet snad každý, ale zatím jsem nevymyslel nic víc, než co jsem vám teď předložil. Ale jak říkají Číňané: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Tak bychom měli vyrazit. Máme před sebou jedno z nejdůležitějších dilemat, která musíme rozhodnout, dilema, které je ve své podstatě velmi staré a stále nevyřešené, a které se teď jen připomíná v nové formě, umocněné technologickým pokrokem: Jedinec, nebo společnost? Veřejné, nebo soukromé? Právo, nebo povinnost?

Hlavně nenechme se zaslepit tím, že velké soukromé korporace pro jednou stojí zdánlivě na té správné straně.

Majetnický efekt

Z Houdkovy studnice, tentokrát z článku Té lípy se nevzdám:

Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků. Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty. (…) Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé. (…) Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní.
Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat. Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. (…) Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho.

Právo na vodu

V uplynulém týdnu vyvolala pobouření zpráva, že lidé i firmy se budou muset dělit o své studny nebo rybníky s celou obcí. Jak k tomu chudák kdo má přijde, že by se měl dělit s někým, kdo nemá? Ta zpráva je zajímavá hned ze dvou důvodů:

Tím prvním je přístup úředníků, kteří jakýkoliv problém chtějí hned řešit novým ad hoc zákonem, aniž by hledali způsob, jak využít zákony stávají, v tomto případě zákony o krizovém řízení, bezpečnosti státu etc, které všechny znají povinnost právnických i fyzických osob v případě vyhlášeného stavu nebezpečí, nouze či ohrožení – a fatální sucho takovým stavem, stejně jako povodeň či požár, jistě je – poskytnout prostředky (věcné či práci) k řešení situace. A soudě podle paniky, již propukla kolem toho, že by lidem měla přibýt nová zákonná povinnost, to nedochází ani veřejnosti, a to ani té jinak poměrně poučené.

Tím druhým a mnohem podstatnějším důvodem je však názorná ukázka toho, jak lidé přemýšlí: u nikoho z těch, co reagovali, jsem totiž nezaznamenal ani stín pochybností, že to budou oni, kdo bude tu vodu mít a komu ji budou chtít stát a sousedé „ukrást“. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být oni, kdo zůstane bez vody a existenčně závislý na sousedovi, který vodu má. Nikdo z nich nenapsal, že pokud by o vodu měl přijít on, tiše a pokorně zahyne i se svou rodinou, hlavně když „majetek“ souseda zůstane nedotčený. A nikdo také nepsal nic o tom, jestli se bude s uspokojením dívat na to, jak kousek od „jeho“ vody umírají druzí žízní, nebo jestli se někam schová, aby se na ty trapné scény, které budou jeho méněcenní sousedé nejspíš předvádět, nemusel dívat. Nikdo se také nezamyslel nad tím, jak bude chtít tu „svoji“ vodu bránit proti lidem, kteří nemohou nic ztratit, jenom získat, a jestli je tak zásadový, že se už z principu o vodu i všechno ostatní raději rozdělí se žoldáky, které si bude muset najmout na její hlídání, než se sousedy. A to nemluvím o tom, že pokud by k takové situaci došlo, tak by nastal stav tzv. krajní nouze, kdy trestnost činů jinak trestných zaniká, takže žádná krádež by se nekonala, ani kdyby si sousedi pro tu vodu i přes nesouhlas „majitele“ přišli.

Lidé si podle všeho zkrátka nedokáží představit situaci skutečné nouze,, kdy by voda či jiný fundamentální předpoklad přežití chyběla reálně, a ne jen ekonomicky, stejně jako si nedokáží představit sami sebe jako ty méně šťastné a závislé na lidskosti svých bližních. Přitom skutečnost, že vám vyschne studna, nijak nesouvisí s tím, jestli jste se dobře učili a kolik vyděláváte. Zatím byl vody dostatek a nebylo třeba to řešit, ale to se může změnit (a nejspíš už se to i mění) a jako společnost bychom proto měli začít promýšlet a připravovat takový přístup k vodě, jaký máme ke vzduchu. Rozhodně ne naopak!.

Vlastnictví není přirozené

V jinak pohříchu poněkud zmateném textu A. Votruby Podstata vlastnictví je kolektivní je zajímavá úvodní pasáž:

Vlastnické právo není dáno člověku přírodou. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by mít vlastnické právo člověka žádnou přednost před vlastnickým právem dalších živých bytostí. Přesto člověk nikdy nepociťoval nic nemorálního v tom vyhnat zvíře z jeho brlohu, vzít si med lesních včel apod. Pravda je tedy jiná: O vlastnickém právu má smysl uvažovat pouze mezi bytostmi, mezi nimiž už existuje společenský vztah. Vlastnické právo není nějakou biologickou, nebo metafyzickou kategorií, jak se nám snaží sugerovat Lockova teorie, ale záležitostí sociální. Krátce řečeno: Nejprve vznikla společnost, teprve potom vlastnické právo.

Tahle pravda, jakkoliv je v zásadě banální, je jednou z nejskrývanějších pravd o našem světě. Ideologie liberalismu, která dnešnímu světu dominuje, dělá všechno proto, aby ji zakryla, utajila, postavila mimo zorné pole politického myšlení. I dnes je nerozporovaným axiomem liberalismu, že vlastnictví předcházelo společnost.

Povšimněme si, že z Hobbsova modelu vyplývá úplně jiný názor na podstatu vlastnického práva. V přirozeném stavu nic takového neexistuje. Věci může užívat ten, kdo uhájí jejich držbu v permanentní válce. Nehraje při tom roli, jestli je vyrobil, nebo uloupil. Vlastnické právo, jakož i celá morálka, vzniká teprve se vznikem státu.

Manifest třídní justice

Jak praví klasik, právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon. Soudce je potom, kdo pod maskou nezávislosti toto právo aplikuje. Bylo tomu tak v padesátých letech a je tomu tak i nyní, jak ukazuje rozsudek nad squatterem z Cibulky, v němž soudce-kazatel pravil takto:

Přičemž oprávněnou dispozicí s tím majetkem je nepochybně i to, pokud se vlastník rozhodne nechat majetek ležet ladem. V rámci toho samozřejmě dochází k těm smutným situacím, kdy tedy nějaký majetek takto může zchátrat, nicméně nikde není dána povinnost majetek využívat účelně, takové doby tu byly a myslím, že nikdo soudný v demokratické společnosti nemůže žádat, aby taková povinnost byla nastolena.

Pan soudce je nepochybně perspektivní režimní kádr se smyslem pro třídní spravedlnost: vlastník může vše, vlastníkovi nesmí nikdo nic. Kampak se asi panu soudci ztratil Článek 11 odst. (3) LZPS, kterou pan soudce argumentuje? Možná do kolonky „nehodící se škrtněte.“ S takovouhle „demokracií“ běžte, vaše ctihodnosti, laskavě do tmy. Já raději zůstanu u té skutečné, ve které ani vlastní nemůže vše a i vlastník musí něco respektovat. Pokud se to tedy ještě smí.

Kup si svoji babičku

Perverzní problémy mívají perverzní řešení. Na americkém jihu například existovali i černí otrokáři:

Podle něj [Woodsona] se většina černošských otrokářů stala otrokáři prostě proto, že si koupili své rodinné příslušníky, což bylo ve své době neskonale snazší, než z nich z nich učinit svobodné občany.

(prof. Paul von Blumen)

Vlastním, tedy jsem

Také vám pojem vlastník či majitel evokuje někoho, kdo něco získal koupí, dědictvím, privatizací, atd. prostě jakkoliv jinak, než vlastní prací? A že předmět vlastnictví lze libovolně zcizit, aniž by to na podstatě věci cokoliv zásadního změnilo? Mně tedy ano a proto mi připadá nepatřičné, když se píše nebo mluví o majitelce medaile či vlastníkovi diplomu. Jak medaile, tak diplom totiž patří tomu, kdo je získal, a jsou ze své podstaty nepřenositelné. Medaili sice můžete prodat v aukci, ale pořád to budete vy, kdo ji vyhrál, diplom si sice můžete koupit v Plzni nebo prodat v Kyjevě, ale pořád to budete vy, kdo příslušné vzdělání (ne)získal. Diplom či medaile je věc, která patří vám a k vám, jenže pokud se hovoří o jejím vlastnictví – což je myslím produkt ekonomismus, protože dříve nic takového nebývalo – tak se tím dává najevo, že se s ním může obchodovat. Možná jsou zoufale nemoderní, ale skutečně si myslím, že medaile by se měly vyhrávat, a ne kupovat.

Zaslepenost vlastnictvím

Dobrou ukázkou toho, jak koncept superiority vlastnictví determinuje a omezuje množinu přípustných řešení, nabízí noticka Pravidla NASA možná pomohou zachovat a chránit lunární minulost v posledním čísle NG, která se týká ochrany památek (stopy v prachu, vlajky, přístroje), které na Měsíci zanechaly mise Apollo:

To vše by případně mohli poškodit budoucí výzkumníci. Oficiální ochrana těchto míst v rámci UNESCO nepřichází v úvahu, jelikož Měsíc nemá žádného vlastníka.

Za likvidační hrozbu je zde dogmaticky označováno něco, co je ve skutečnosti jedinečnou příležitostí – absence vlastníka. Nemá-li totiž Měsíc žádného vlastníka, znamená to, že neexistuje nikdo, kdo by mohl chtít dovést své vlastnické právo – tedy absolutní panství nad předmětem vlastnictví – až do krajnosti, jíž je zničení věci, protože i to patří k právům vlastníka. Absence vlastníka neznamená, že si s danou věcí může kdokoliv dělat cokoliv, v takovém případě by totiž jako vlastník vystupoval každý, absence vlastníka znamená, že s danou věcí nemůže dělat nikdo nic, rozhodně ne bez konsensu s ostatními, kteří na dané věci mohou mít zájem. Dokud nebude Měsíc soukromý, je před lidmi v bezpečí. Největší nebezpečí pro něj plyne z toho, že jak je vidět, lidé neumějí uvažovat jinak, než v intencích vlastnického systému.