Tagged: politika

Vyšetřování skončilo, zapomeňte


Vzpomínáte na akci Fénix? S velkým humbukem tehdy policie oznámila rozprášení údajné levicové teroristické buňky, podle policejních komuniké těsně před útokem na vojenský vlak, to vše jenom proto, aby to teď skončilo naprostou blamáží, protože soud všechny obžalované zprostil obvinění, především proto, že nelze zjistit, co byla vlastní iniciativa obžalovaných a co práce policejních agentů-provokatérů. Je to pár dní – a je ticho po pěšině. Zkusili jsme – nevyšlo to. Žádné pohoršení nad policejní zvůlí se nekoná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pokud se něco takového stane nějakému podnikateli – i velmi kontroverznímu – je z toho hned aféra. Ale jak jde o levicové aktivisty, aféra se nekoná. Stejně to byli nějaké divné (slušný člověk jim nerozumí) a nebezpečné (mají jiný vztah k autoritě vlastnictví, než slušný člověk) šmažky (oblíbený stereotyp bagatelizující a deklasující levicový aktivismus), tak co by ještě chtěli? Tyhle „smažky“ budou dost možná chtít po stát odškodné, které dost možná dostanou, ta správná otázka ale zní, co by měla chtít společnost? Má chtít, aby se na tento renonc cudně zapomnělo, nebo má chtít, aby policie přestala na společenskou objednávku vyrábět delikvenci tam, kde není, ale kde by podle dominantního pravicového narativu být měla? Nadšené znepokojení ministra Stropnického, když mu jiný anarchista podpálil terasu, je v tomto směru zcela příznačné. Bylo by velmi špatné, kdyby tenhle Fénix povstal z  popela. To se ale zcela jistě stane, pokud teď nezazní jasné a ve společnosti široce rozkročené: „Ne policejním provokacím a kriminalizaci levicových postojů.“

Advertisements

Jak jsem si neposlechl Babiš a zanevřel na politiku


Omylem (no dobře, byla to lenost) jsem se včera ocitl před obrazovkou s pořadem TV Nova Letní interview. Už z upoutávek jsem měl vážnou pochybnost o smyslu a úrovni tohoto pořadu, protože moderátorku s tak bídným vyjadřováním a zoufalou dikcí (kde jsou ty doby, kdy moderátoři v médiích museli umět vyslovovat) jsem snad ještě neviděl. No a já padl zrovna na Babiše. Vydržel jsem asi pět minut pak udělal to, co jsem měl udělat už dávno – vypnul TV. Jestli se o někom dá říct, že „mele hovna“, tak je to Babiš. To, co říkal, prostě nemělo ani hlavu ani patu, jen chrlil floskule o tom, jak on to s lidem (nebo lidmi?) jako jediný myslí dobře a všichni ostatní proti němu intrikují. Ne, že by se obsahově nějak zásadně lišil od Kalouska, Klause a dalších podobných výtečníků, ale po formální stránce je Babiš o dvě tří třídy níž. Ať říká, co říká, vždycky řekne vše a nikdy nic. A moderátorka mu k tomu ještě podkuřuje způsobem, vedle kterého působí i Drtinová jako profesionálka. A dost se bojím, že to s jinými „politickými vůdci“ (ano, tak jim říká) bude lepší. Tohle, že má být politika? Na základě tohohle se někdo má a může rozhodovat, koho volit? Tak to potěš koště. A protože nic lepšího se asi tuto sezónu čekat nedá, vážně uvažuji o tom, že jestli půjdu na podzim k volbám, tak si ten volební lístek, který do urny hodím, prostě vylosuji. Sice z omezené množiny, abych neriskoval, že mi padne „topka“ nebo klérofašisti, ale vylosuji.

Tiše, vůdce maká a sní


Andrej Babiš sepsal cosi, co v tomto rozhovoru označuje za Vizi 2035, prezentuje to jako dlouhodobý program ANO, který nemá nic společného s letošními volbami, oficiálně se to jmenuje O čem sním, když náhodou spím, všechny v tom zaujala zmínka o tom, že se děti mají učit o kolonizaci Marsu a nikde se to nedá sehnat, ani na webu ANO, který jsem kvůli tomu obětavě navštívil.

Celý příspěvek

Doba a dílo Andreje Babiše


Situace kolem magnáta a ministra v jedné osobě A. Babiše pomalu ale jistě opouští doménu frašky (Sorry jako) a vstupuje do domény panoptika (Účetní udělala chybu). Babiš plácá, jak mu to přijde po ruku a novináři, včetně těch, které neplatí, se ho už ani nepokoušejí chytit za slovo. Voliči ho pak přímo žerou a popularita Babiše a jeho politického křídla ANO roste a jestli se nic mimořádného nestane, tak na podzim bude premiérem a to nám teprve ukáže, jak se nefláká, maká a řídí stát jako firmu.

Celý příspěvek

Eroze atlantické internacionály


Dvě nenápadné zprávy, které mají velmi pravděpodobně větší význam, než jakému by nasvědčoval prostor, který jim česká média věnovala, přišly v minulých dnes z východu Evropy: Novým bulharským prezidentem bude Proruský kandidát Rumen Radev a V Moldavsku bude prezidentem proruský Dodon. Protože je velmi nepravděpodobné, že by protiruské a prozápadní síly v obou zemích neměly vůbec žádnou marketingovou, morální, organizační a materiální podporu ze Západu, lze z toho vyvodit, podpora „atlantické internacionále“ (americkému vůdcovství) začíná erodovat. Proamerické liberální elity samozřejmě mohou i tyto výsledky diskreditovat a bagatelizovat tak, jako to vždycky dělají, tj. obviňovat Rusko z jejich ovlivňování či osočovat voliče z hlouposti, nicméně indicie, že USA sponzorovaná konfrontace s Ruskem již není tak atraktivní a Evropané, alespoň ti východní, dávají přednost spolupráci a mírovému soužití se svým blízkým sousedem, to jsou. Otázka je, zda bude atlantická internacionála podobné výsledky ochotna do budoucna tolerovat, nebo zda ve svých satelitech zintenzivní management demokracie.

Zhrzená rusofóbie


Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se  v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.

Kdo je Brady?


Jiří Brady, muž, který s posledních dnech a týdnech bez nadsázky hýbe státem, byl ještě před pár týdny, snad s výjimkou hrstky historiků, naprosto neznámý. Pak se stal ústřední postavou aféry „daj-li medaili nebo nedaj-li medaili“ a od té doby je ho všude plno a medaile a ocenění se na něj jen sypou. Ale za co? Kdo vlastně je Jiří Brady, muž, o němž se buď mělo mluvit už dávno, nebo naopak i nadále mlčet? Asi by to šlo dohledat v archivech či na internetu, ale v případě muže, z jehož (ne)ocenění prezidentem se stalo takové politikum, bych čekal, že se to dozvím od těch politiků, kteří se s ním teď nechávají tak houfně fotit. Čekal bych, že v takového situace se po důvodech jeho ocenění nebudu muset pídit sám, ale že je dostanu naservírované na stříbrném podnose. Jenže zatím jsem se dozvěděl jenom to, že byl za války v koncentráku, což je sice smutné, ale bohužel nikoliv výjimečné, že je strýcem ministra Hermana (jak to, že v této souvislosti ještě nebyla řeč o možném nepotismu?) a že mu prezident Zeman odmítl udělit medaili, kterou mu prve udělit chtěl. To všechno je jistě zajímavé, ale na státní vyznamenání to nestačí. Alespoň tedy doufám. Takže kdo ten Brady vlastně je, co vykonal tak výjimečného, čím si to (ne)státní vyznamenání zasloužil? Nevím, ač bych jako občan vědět měl i bez toho, abych po tom musel složitě pátrat. Mě zkrátka nestačí, že mi vláda, opozice nebo Pražská kavárna řekne: „Na, tady máš hrdinu a padouch je tamhle na Hradě.“ Já chci víc, tím víc, čím méně mi toho nabízejí.

Vliv Ruska volby v USA


Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.