Tagged: nerovnost

Chudí bohatí


Zajímavý text nazvaný What the Rich Won’t Tell You vyšel v New Your Times. Řeč je v něm o bohatých Američanech, ale do značné míry se dá myslím vztáhnout i na bohaté – či zbohatlé – Čechy. A co že to bohatí neřeknou? Neřeknou, že jsou bohatí a jak jsou bohatí a své bohatství dokonce tají, třeba i tak, že odstraňují cenovky, aby personál v domácnosti (dříve by se řeklo služebnictvo) nevěděl, za kolik nakupují (což on ale samozřejmě ví, takže jde o rituál bez reálného efektu). Přitom se sami za bohaté nepovažují a mluví o sobě jako „normálních lidech“ a „střední třídě“, protože se srovnávají s těmi ještě bohatšími, své nerovnosti a svých privilegií jsou si však vědomi, a i proto o svém bohatství mlčí. Aby bylo jasno, o jak bohatých lidech je řeč, tak jsou to ti, kteří mají majetek v řádech desítek miliónů dolarů a roční příjmy na rodinu ve vyšších statisících až milionech.

We often imagine that the wealthy are unconflicted about their advantages and in fact eager to display them. Since Thorstein Veblen coined the term “conspicuous consumption” more than a century ago, the rich have typically been represented as competing for status by showing off their wealth. Our current president is the conspicuous consumer in chief, the epitome of the rich person who displays his wealth in the glitziest way possible.

Yet we believe that wealthy people seek visibility because those we see are, by definition, visible. In contrast, the people I spoke with expressed a deep ambivalence about identifying as affluent. Rather than brag about their money or show it off, they kept quiet about their advantages.

To hide the price tags is not to hide the privilege; the nanny is no doubt aware of the class gap whether or not she knows the price of her employer’s bread. Instead, such moves help wealthy people manage their discomfort with inequality, which in turn makes that inequality impossible to talk honestly about — or to change.

My interviewees never talked about themselves as “rich” or “upper class,” often preferring terms like “comfortable” or “fortunate.” Some even identified as “middle class” or “in the middle,” typically comparing themselves with the super-wealthy, who are especially prominent in New York City, rather than to those with less.

When I used the word “affluent” in an email to a stay-at-home mom with a $2.5 million household income, a house in the Hamptons and a child in private school, she almost canceled the interview, she told me later. Real affluence, she said, belonged to her friends who traveled on a private plane.

At the same time, the rise of finance and related fields means that many of the wealthiest are the “working rich,” not the “leisure class” Veblen described. The quasi-aristocracy of the WASP upper class has been replaced by a “meritocracy” of a more varied elite. Wealthy people must appear to be worthy of their privilege for that privilege to be seen as legitimate.

Another woman told me about a child she knew of whose father had taken the family on a $10,000 vacation; afterward the child had said, “It was great, but next time we fly private like everyone else.”

These efforts respond to widespread judgments of the individual behaviors of wealthy people as morally meritorious or not. Yet what’s crucial to see is that such judgments distract us from any possibility of thinking about redistribution. When we evaluate people’s moral worth on the basis of where and how they live and work, we reinforce the idea that what matters is what people do, not what they have. With every such judgment, we reproduce a system in which being astronomically wealthy is acceptable as long as wealthy people are morally good.

 

Advertisements

Bohatství západu a globální renta


Na celosvětové úrovni existuje jakási renta, tedy určité množství peněz, na které nemusejí ti, jimž se ho dostává, nijak zvlášť pracovat, a na němž obyvatelé bohatých zemí participují v mnohem větší míře než jejich chudí sousedé. (…) K tomu se ovšem musíme vrátit nejméně o pět set let nazpět do historie. Právě v této době totiž položil západní člověk, kterému se dnes dostává převážná většina zmíněné globální renty, prostřednictvím dvou brutálních procesů základy její existence.

Dominující výklad historie nazývá toto období eufemisticky „původní akumulací kapitálu“, většinou se však cudně vyhýbá jádru věci – kdo byl tímto procesem nejvíce zatížen. (…) Dva hlavní pilíře procesu zvaného původní akumulace kapitálu totiž představovalo brutální drancování jednak rolnických společností v západním světě, jednak v podstatě všech ostatních civilizací nepatřících k západnímu světu. V prvním stadiu se odehrála na samotném území Západu nucená přeměna sakrálního řádu zemědělství na desakralizovaný řád zakládající se na zisku. V rámci ní byly masy rolníků zbaveny majetku a donuceny přesídlit do měst, kde pracovaly jako námezdní dělníci v manufakturách. Minimálně o dva řády vyšší je však objem zdrojů, které Západ získal vydrancováním ostatních civilizací. Objem materiálních zdrojů, které z těchto území vysál, představuje několikanásobek veškerého současného světového materiálního bohatství. Z toho všeho je jasně vidět, že ačkoliv se v současnosti zdá, že tato globální renta je přímým „osobním“výkonem západního člověka, ve skutečnosti tomu tak není.

(Lásló Bogár, Střet o kontrolu globální renty)

Miliardářská „háelpéčka“


Nenechte se zmást tím, že je text Lukáše Senfta Narodit se bohatý, zemřít ještě bohatší vtipný, jsou to tragické a hluboké lidské příběhy, kterým musí čelit kapitalistická šlechta při udržování svých privilegií.

Neustále se ale šíří legendy o odvážných podnikatelích, kteří začali od píky a někam to dotáhli. (…) Hrdinové těchto příběhů přitom většinou neriskují a ve výsledku ani nepracují. Maká za ně kapitál, který „nebojácně“ investovali z rodinné pokladny. Makají za ně zaměstnanci. Makají za ně děti.

 

Primář a socka


Zaujal mě článek o tom, že primář dostal za odebraný řidičský průkaz šanci na odškodnění. Protože jsem si plně vědom toho, jak zkreslovat a zjednodušovat novináři umějí, předesílám, že nejde o konkrétního primáře a konkrétní kauzu, protože čert ví, jak to doopravdy bylo. Přesto mě ale některé aspekty – pokud jsou tedy pravdivé – poněkud, řekněme, no zaskočili. Nejde o to, že by měl pan primář dostat odškodnění, pokud bylo zadržení řidičáku skutečně protiprávní, není co řešit a na odškodnění nárok má. Jde mi o následující dva momenty:

po státu požadoval devadesát tisíc korun jako odškodné za to, že téměř rok nemohl používat automobil a do práce musel dojíždět městskou hromadnou dopravou

prvoinstanční Obvodní soud pro Prahu 1 a následně městský soud v odvolacím řízení věc posoudily nesprávně, když nezkoumaly vznik morální újmy z hlediska K-ova postavení primáře

Z obou totiž plyne, že pro primáře, právě proto, že je to primář, znamená používání MHD zásadní  příkoří. Jinými slovy, stát tu skrze své soudy hlásí k ochraně statusu příslušníka elity a akceptuje jeho nadřazené postavení vůči lidem, kteří musí kvůli svému nižšímu statusu cestování MHD strpět. Jiná – ovšem podobně zvrácená – situace by nastala, pokud by soudy judikovaly, že používáním MHD se děje příkoří každému. 

Pozérské kecy o tom, jak by někdo  do „socky“ nevlezl, tu najednou získávají posvěcení státní autority. A já to beru osobně, protože se cítím dotčen – zkrácen na svých osobnostních právech – tím, že bych měl být považován za občana druhé kategorie jenom proto, že jezdím MHD. Řekl bych to tak: jízda MHD primářovy cti netratí, na rozdíl od jeho povyšování nad ty, kteří jí jezdí.

Filantrokapitalismus


Kdo nečetl esenciální text Petra Bittnera Boháči jdou do nebe, tomu poslouží můj stručný výtah:

Filantrokapitalismus je označení pro systém, jenž vyprodukoval superbohatou třídu mecenášů, kteří jednou rukou okrádají celý svět o prostředky nezbytné pro fungování veřejných systémů, aby druhou rukou jako alternativní redistribuční orgán rozdávali pouhé přebytky z tohoto lupu všude tam, kde sami uznají za vhodné. Za tuhle destabilizaci západních demokracií sklízí potlesk dojatých obětí.

Peter Buffet, syn magnáta Warrena Buffeta se nechal slyšet, že „filantropie je tu především proto, aby ze sebe miliardáři mohli mít lepší pocit“. Podle Buffeta jde o jakousi „pračku špinavého svědomí“, která nasazuje lidštější tvář predátorskému kapitalistovi a „současně udržuje stávající nerovnosti“, ze kterých může takový člověk dál těžit.

Daří se mu platit tak nízké daně, že kdyby se stejně „svobodně“ chovali všichni, veřejný sektor by přestal existovat a západ by se patrně proměnil v jednu velkou no-go zónu. Vtip je samozřejmě v tom, že podobná daňová „optimalizace“ je dostupná jen vyvoleným, přičemž náklady na jejich prázdniny splácí všichni ostatní.

Miliardářská filantropie je vždy zištná.

Malý pražský apartheid


Vytáhla mne včera žena na procházku do pražských Vysočan, že prý jak tam postavili ty nové domy místo továren, že je to tam teď pěkné, lavičky, hřiště pro děti a tak. A tak jsme šli a sluníčko svítilo a tím také to hezké skončilo. Tolik plotů, zamčených branek a cedulí „Soukromý pozemek, nepovolaným vstup zakázán“ na jednom místě jsem snad ještě neviděl. Jestli si myslíte, že prostě půjdete ulicí a někam dojdete, tak v nových ještě lepších Vysočanech daleko nedojdete, protože narazíte na plot. Nemáš klíče? Nemáš nárok! Tady je to jen pro zvané. Připadal jsem jako černoch v bělošské čtvrti, jako Žid při procházce spořádaným árijským městem. Co na tom, že jsem Pražák jak poleno, tady mezi těma náplavama jsem byl najedou občan druhé kategrie, ten bez klíče. A to jsem, prosím pěkně, nechtěl nikomu koukat do kuchyně, nechtěl jsem nikomu lézt do obýváku, chtěl jsem jen jít po ulici, jenže tady už soukromé metastázovalo do veřejného. Ještě bych pochopil plot kolem předzahrádky (byť mi přijde divné a z pohledu urbanismu absurdní, že jsou jen pro ty z přízemí), kolem rodinných domků bývá také, ale tady je ještě předzahrádka kolem předzahrádky, samozřejmě zamčená. Vrcholem všeho ovšem bylo zamčené dětské hřiště vedle veřejné komunikace. A zkuste malému dítěti vysvětlit, že si nesmí jít hrát na hřiště, protože někdo, kdo sice nemá důvod, ale má tu moc, se rozhodl mu v tom zabránit, že někdo s klíčem rozhodl, že ono není dost dobré na to, aby si hrálo na písku s jeho dětmi. Vědomí, že už zase je třeba něco takového dětem vůbec vysvětlovat, je frustrující. A na druhou stranu, co vyroste z dětí žijících od mala v „ghettu“ mezi ploty a zámky, naučené dělit lidi na ty, kteří smějí a kteří nesmějí, a zvyklé na to, že ony jsou ti, kteří smějí? Už dávno nežijeme spolu, dokonce už nežijeme ani vedle sebe – my už žijeme proti sobě.

Past chudoby


Na iDnes vyšel zajímavý (protože ideologicky nepředpojatý, což je dnes v Čechách vzácné) rozhovor se sociologem Danielem Prokopem o roli vzdělávacího systému v reprodukci nerovnosti. Je to sice čtení neradostné, nikoliv však beznadějné, protože když víme, že něco děláme špatně, můžeme se zamyslet nad tím, jak to dělat lépe.

Celý příspěvek

Fiškusovo schéma


Podle této zprávy patří mezi největší věřitele USA patří daňové ráje, ve kterých korporace, včetně těch amerických. parkuji svoje zisky aby nemusely platit daně. Tyto peníze jsou posléze investovány do amerických dluhopisů, které vláda USA vydává, aby nahradila příjmy z výběru daní, a za to inkasují od americké vlády úrok. Nejenom, že se v USA vyhnou placení daní, ale ještě si za to od USA nechají zaplatit. A nejenom v USA, toto je nepochybně globální záležitost. No řekněte, není to geniální? A zcela bezpečné, protože v neoliberálním kapitalismu není něco takového nejenom nelegální, ale ani nemravné. Koneckonců, bylo přece věděcky dokázáno, tak za rozpočtové deficity může přebujelý sociální stát, nezaměstnaní a komunisti. Mě to ale stejně připadá, jako když si okradený půjčuje od zloděje vlastní peníze.

Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají


Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.

Celý příspěvek

Nepěkná praxe líbivé teorie


Nakonec to vždycky dopadne přesně tak, jak se dalo čekat. Všiml si toho i Pavel Šplíchal v Superbohatí a my:

Vítězové a poražení posledních pěti let jsou jasní, a nejen v Británii. Politika škrtů snížila životní standard i vyhlídky do budoucna většině lidí, ale superbohatí vyšli z krize nebývale posíleni: Od krachu v roce 2008 byly škrty v rozpočtu 80 miliard liber, stejnou částku dostali bankéři v bonusech. (…) Snížit zdanění pro ty nejbohatší sice nutně znamenalo snížení výdajů na sociální stát, a tedy zvýšení nerovnosti, ale díky daňovým odpustkům pro boháče se mělo bohatství rozlít celou společností. Na tvrdých datech dnes vidíme, že se tak nestalo. Jediné v čem měla Thatcherová naprostou pravdu, bylo očekávané zvýšení nerovnosti. (…) Ideály thatcherismu a reaganismu většině lidí k bohatství nepomohly. Ono totiž jednoduše směrem dolů neprokapává – koncentruje se nahoře. Jedinou funkcí, kterou superbohatí ve Spojeném království mají, tak zůstává optické vylepšování ekonomických ukazatelů. Jejich profit se zahrnuje do průměru, a pokud by se odstěhovali jinam, prosperita země by se opticky zmenšila.