Štítek: nerovnost

Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají


Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.

Pokračovat ve čtení „Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají“ →

Nepěkná praxe líbivé teorie


Nakonec to vždycky dopadne přesně tak, jak se dalo čekat. Všiml si toho i Pavel Šplíchal v Superbohatí a my:

Vítězové a poražení posledních pěti let jsou jasní, a nejen v Británii. Politika škrtů snížila životní standard i vyhlídky do budoucna většině lidí, ale superbohatí vyšli z krize nebývale posíleni: Od krachu v roce 2008 byly škrty v rozpočtu 80 miliard liber, stejnou částku dostali bankéři v bonusech. (…) Snížit zdanění pro ty nejbohatší sice nutně znamenalo snížení výdajů na sociální stát, a tedy zvýšení nerovnosti, ale díky daňovým odpustkům pro boháče se mělo bohatství rozlít celou společností. Na tvrdých datech dnes vidíme, že se tak nestalo. Jediné v čem měla Thatcherová naprostou pravdu, bylo očekávané zvýšení nerovnosti. (…) Ideály thatcherismu a reaganismu většině lidí k bohatství nepomohly. Ono totiž jednoduše směrem dolů neprokapává – koncentruje se nahoře. Jedinou funkcí, kterou superbohatí ve Spojeném království mají, tak zůstává optické vylepšování ekonomických ukazatelů. Jejich profit se zahrnuje do průměru, a pokud by se odstěhovali jinam, prosperita země by se opticky zmenšila.

Investice do dětí se vyplatí celé společnosti


Podle některých lidí jsou pro charakter člověka určující geny, určují temperament, inteligenci, chování, etc. a to prý až z 70%-80%. Pokud by to byla pravda, pak by samozřejmě nemělo smysl pokoušet ze změnit člověka změnou podmínek, v nichž žije, protože žádná výchova, vzdělání, podpora, pozitivní diskriminace ani rovné příležitosti mnoho nezmohou proti dominantní roli genů. K čemu boj s chudobou a sociální spravedlnost, když za bídu a kriminalitu nemohou podmínky, ale geny? Chápu, že pro některé lidi je to velmi lákavá představa, protože jim dává důvod, proč nic nedělat, ale má to háček – vědecké studie ukazují pravý opak:

Pokračovat ve čtení „Investice do dětí se vyplatí celé společnosti“ →

Chudoba prosperitu nezajistí


 

U jednoho s příslušníků crème de la crème americké elity se probudil pud sebezáchovy rozhodl se varovat své nechutně bohaté soudruhy, že jestli budou dál tlačit na pilu, tak si naběhnou na vidle.

Naše země se rychle stává méně kapitalistickou a více feudální společností. Pokud se naše politika dramaticky nezmění, střední třída úplně zmizí a my se vrátíme do Francie pozdního 18. století. Těsně před revolucí. Žádná společnost nedokáže vydržet takhle rostoucí nerovnost.

Což je důvod, proč základním zákonem kapitalismu musí být: Mají-li pracovníci více peněz, podniky mají více zákazníků. Což činí střední třídu spotřebitelů, ne bohaté byznysmeny, jako jsme my, opravdovými tvůrci pracovních míst. Což znamená, že prosperující střední třída je zdrojem americké prosperity, není toho důsledkem. Střední třída nám vytváří bohaté lidi, ne naopak.

Standardní odpovědí v diskusi minimální mzdy od republikánů a jejich obchodních příznivců i od spousty demokratů je to, že zvyšování minimální mzdy nás bude stát pracovní místa. Podniky budou muset propouštět zaměstnance. (…) Problém nás byznysmenů tkví v tom, že máme rádi naše zákazníky bohaté a naše zaměstnance chudé. (…) Bylo tu 75 let stížností z velkých podniků. Když byla zavedena minimální mzda, když ženy musely být placeny spravedlivě, kdy byla zakázaná dětská práce. Pokaždé kapitalisté řekli to samé – no, a teď všichni zbankrotujeme! Budeme muset zavřít. Budeme muset všechno položit. To se nestalo. Ve skutečnosti, jak ukazují údaje, když se lépe postaráme o pracovníky, byznys na tom vydělá. (…) Dvě města v zemi s nejvyšší mírou růstu počtu pracovních míst v malých a středních podnicích jsou San Francisco a Seattle. Hádejte, která města mají nejvyšší minimální mzdu? San Francisco a Seattle.

Nejzákeřnější představa v ekonomice stékajících kapek je ta, že když bohatí bohatnou, je to dobré pro ekonomiku, a když chudí bohatnou, je to pro ekonomiku špatné.

Kdyby se každý z nás narodil v Kongu nebo v Somálsku, byl by z nás jen nějaký bosý chlap, stojící vedle prašné silnice a prodávající ovoce. To neznamená, že Somálsko a Kongo nemají dobré podnikatele. Je to jen tak, že ti nejlepší tam musí prodávat na kraji silnice, protože jen to si mohou jejich zákazníci dovolit.

Menší nerovnost a obnovená střední třída bude podporovat rychlejší hospodářský růst.

Investování do střední třídy funguje. A daňové úlevy pro bohaté lidi, jako jsme my, nefungují.

Pýcha demokratizace


Ve stínu bulvárních orgií nad smrtí jedné nešťastné ženské dnes poněkud zapadla zpráva o tom, že od chudoby dělí mnoho lidí jen stokoruny a v ní nejméně dvě pasáže, které by měl každý rozumný (slušnosti se už dávno nedovolávám) člověk vnímat jako alarmující:

Ekonomičtí experti Českomoravské konfederace odborových svazů ale současně upozorňují, že řadu lidí od oficiálního začlenění do pásma chudoby dělí příjem vyšší o pár desetikorun.

Jinými slovy, reálně chudých je významně více, než vykazují statisticky sledující formální chudoby. Mimo jiné to znamená i to, že vláda může snadno úpravou metodiky vykazovanou míru (rizika) chudobu výrazně snížit, aniž by se v reálu cokoliv změnilo.

Určitou absurditou je, že do pásma chudoby se dostávají i lidé pracující za minimální mzdu, která je v současnosti nižší než hladina příjmu pro pásmo chudoby.

Je tohle opravdu společnost, kterou bychom měli chtít? Je tohle společnost, která má perspektivu a která není pro část svých členů vězením, ale nabízí svobodu a důstojnost pro všechny? Je tohle jediný výsledek dvaceti let demokratizace a budování kapitalismu?

Vyspělost společnosti a kvalitu života nelze posuzovat podle toho, jak bohatí jsou ti nejbohatší, či kolik svobody mají predátoři, ale vždy pouze a jedině podle toho, jak dokáže nabídnout podporu, důstojnost a participaci i těm nejslabším a nejchudším. V tomto směru Česká republika nejenom že žalostně selhává, ale nic ani nenasvědčuje tomu, že by česká společnost měla ambici s tím cokoliv dělat a změnit Klondike pro šmejdy v domov pro všechny.

Vrozená smrtelná nemoc neregulovaného kapitalismu


Z článku Důkaz, že dnešní kapitalismus ohrožuje civilizaci:

Kdokoliv, kdo má možnost vlastnit bohatství v éře, kdy profit z něho převyšuje mzdy a výkonnost ekonomiky, rychle disproporčně a stále více zbohatne. V takové situaci je v ekonomice daleko atraktivnější být rentiérem, než riskovat jako podnikatel. Bohatí nemusejí riskovat inovace a ani nemusejí investovat do výroby: jediné, co potřebují, je hromadit svou rentu a své daňové úlevy. Všechno ostatní pro ně udělá úrok. Bohatí umějí nesmírně efektivně ochránit své bohatství před zdaňováním a daňové břemeno nyní nesou jen lidé se středními příjmy. V důsledku toho nesou břemeno plateb za veřejné služby, jako je vzdělání, zdravotnictví a bytový fond jen průměrní daňoví poplatníci, kteří ale nemají dost peněz na financování těchto veřejných služeb. Nerovnost bohatství se tak stává receptem pro zpomalující se rentiérské ekonomiky, které nemají zájem o ekonomické inovace.