Perličky z české legislativy II – Zákon pečující


Vyšla novela [1] zákona o lesích [2], která do §19 zavádí odstavec 2 následujícího znění (zvýraznění vlastní):

(2) Při vstupu do lesa podle odstavce 1 je každý povinen přizpůsobit své jednání stavu přírodního prostředí v lese a zvýšenému nebezpečí, které je se vstupem do lesa spojeno, a dbát své osobní bezpečnosti nebo bezpečnosti osob svěřených. Uvedená povinnost platí i při pohybu na účelových komunikacích v lese, vyznačených stezkách, pěšinách a trasách, odpočinkových místech a tábořištích. Vlastník lesa neodpovídá za škody na majetku, zdraví nebo životě vzniklé při využití práva podle odstavce 1, ledaže by škodu způsobil úmyslně.“.

Po věcné stránce samozřejmě nemám námitek, v lese by se měl člověk chovat opatrně a přiměřeně stavu prostředí i svým schopnostem, a nejenom v lese. Jenom nechápu, proč to musí být napsané v zákoně? Copak tohle někomu nedojde samo s sebou? To budeme mít zákon i na to, že když se mi chce čůrat, tak mám jít na záchod a pak po sobě spláchnout? A když už to v tom zákoně je, jaké z toho plynou sankce? Jestli je to jen deklaratorní, tak je to ještě více na palici, zejména s ohledem na odstavec 1, který zní (zvýraznění vlastní):

(1) Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.

Není snad celý nový odstavec 2 obsažen ve slovech na vlastní nebezpečí z dávno existujícího odstavce 1? Opravte mne, jestli se mýlím, ale podle mě je. Celý odstavec 2 je redundantní a over-paternalistický. A zcela jistě není v našem prvním řádu ani první, ani poslední svého druhu. Méně odstavců 2 a více důvěry v rozum a příčetnost občanů i úředníků chtělo by se zvolat, kdyby byla naděje, že někdo poslouchá.

Perličky z české legislativy I – seznam bezpečných zemí


Budiž tato noticka prvním počinem nového nepravidelného cyklu Perličky z české legislativy, který brán poctivě by vydal na samostatný blog a zaměstnal na plný úvazek středně velkou redakci.

Dnes je na paškále vyhláška č. 68/2019 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, stanovující tzv. seznam bezpečných zemí, tj. zemí, z nichž pocházející žadatelé o azyl jsou automaticky odmítnuti.

Co je na tom seznamu tak kuriózního? Za prvé délka, či přesněji krátkost. Jen dvacet čtyři zemí ze sto devadesáti tří členských států OSN je podle úředníků českého ministerstva vnitra bezpečných. Jinými slovy, planeta Země je podle našich úředníků v zásadě velmi nebezpečné místo. (Podperlička: V seznamu bezpečných zemí nejsou jmenovány státy EU, ovšem v zákoně jsem nic o tom, že by byly automaticky považovány za bezpečné, nenašel, našel jsem jen, že žádost o azyl občana státu EU je nepřípustná [je u toho tedy ještě nějaká podmínka, u níž ovšem není jasné, zda se vztahuje k té žádosti, nebo k tomu členskému státu. Inu, česká legislativa.])

No a za druhé, nikoliv však nakonec, je kuriózní obsah. Tak jsou za bezpečnou zemi považovány například USA nebo Indie, ale už ne Brazílie nebo Japonsko. je tam Ghana, ale už ne Egypt. Island, ale ne Izrael. A samozřejmě chybí Rusko nebo Čína. A jako třešnička na dortu Ukrajina. Rozvrácená zbídačená Ukrajina se zcela nefunkčním státním aparátem, která má k právnímu státu dál, než Zimbabwe, země přímo řízená oligarchy a tajnými službami, ve které jsou politicky motivované – a tudíž nejenom nikdy nevyšetřené, ale ani nevyšetřované – vraždy zcela běžné, a to včetně vražd jinak protežovaných novinářů a opozičních politiků. Tak takhle Ukrajina, ze které po Západem sponzorované demokratizaci utíká, kdo může, je podle českého ministerstva vnitra bezpečnou zemí. Ovšem pozor, „s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů“. Jak jinak.

Čert vezmi realitu, tenhle seznam diktovala politika a zapisovala loajalita. Nevím, jak vy, ale já bych raději žil ve spoustě zemí, které na seznamu bezpečných zemí nejsou, a naopak v žádném případě nechtěl žít v některé z těch údajně bezpečných. Český stát má velmi osobitý – ba perverzní – smysl pro bezpečí.