Tagged: kapitalismus

Klimatický imperialismus


Něco si tady odložím z textu Tomáše Schejbala Klima versus impérium, neb byla věčná škoda, kdyby to zapadlo:

Naomi Kleinová před několika lety pochopila souvislost globálního oteplování s kapitalismem a také nutnost skloubit boj za klimatickou spravedlnost s tou sociální.

Obloukem přes Negriho a Hardtovu analýzu světového systému, popsaného roku 2000 v jejich knize Impérium, se pak dostáváme k otázce, proč nás kapitalismus škrtí všemi svými chapadly, ke kterým nepatří zdaleka jen klimatický rozvrat, ale také dluhy, nerovnosti, chudoba, války, rasismus a v poslední době vzestup fašismu.

Protivníkem lidstva a veškerého života na planetě je globální kapitál, deteritorializovaný suverén emancipovaný od národních států a představovaný třídou diskrétních elit, žijících v soukromých ohrazených komunitách v bezpečí před problémy, které mají na svědomí. Tyto socioekonomické struktury utvořené v éře globalizace během posledních několika desetiletí však stojí na bází imperialismu 20. století, který rozdělil svět na cizopasná civilizační centra a chudé zemědělské periferie.

Lidové vrstvy západních zemí, jejichž stále rostoucí blahobyt byl vykoupen bídou zbytku světa, si nakonec nechaly rozmluvit své revoluční představy o proměně společnosti k obrazu svému. Reformní liberálové a umírnění socialisté nakonec přiměli lidi spokojit se s odstraněním chudoby u nich doma, aniž by došlo k překonání její příčiny.

Klimatické hnutí se svým bojem proti fosilnímu kapitálu snaží předejít scénáři etnicko-kulturního konfliktu, který by v případě zvýšení mořské hladiny znamenal zostřený boj o zmenšený prostor. Tak jako se imperiální politici 19. století snažili předejít sociálním konfliktům jejich transformací v rasismus, těžko očekávat od energetické lobby humánnější politiku, neboť pro ni bude výhodnější klimatické hnutí násilně potlačit fašistickými metodami a úzkosti vystrašeného obyvatelstva směřovat proti nově příchozím. Univerzální emancipační příběh by se i proto měl i nadále věnovat všem problémům, kterým v současnosti čelíme.

Text končí větou: „Autor je leninista“. Evidentně potřebujeme leninisty k tomu, aby pojmenovali problémy, na které demokraté svojí submisivitou vůči kapitálu zadělali.

Update 22.11.2018: Zdrojový článek už není pod uvedeným odkazem dostupný, po jeho osudu reakce pátrá.

Reklamy

Za kapitalismus proti kapitalismu


Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?

Když ptáčka lapají, divně mu zpívají


IMG_20181022_075014 (2)

Tyhle bilboardy jsem viděl už loni a letos kolem nich chodím zase. A zase mi to vrtá hlavou, proč někdo při shánění zaměstnanců inzeruje, kolik si u nich můžete vydělat za 2 měsíce, když mzda se v Čechách standardně uvádí za měsíc? Ani v zemích, kde se běžně používají jiné srovnávací termíny, jsem se nikdy nesetkal s tím, že by zaměstnavatel uváděl, kolik si u něho můžete vydělat za dva týdny nebo za dva roky. Tak proč to zkouší Amazon u nás? Protože 26 925,- už nevypadá vůbec tak lákavě, a už vůbec ve srovnání s průměrnou mzdou 31 851,-? Vždyť je to méně i než medián, který je aktuálně 27 236,- (oboje zdroj ČSÚ). Tohle je ale hodně podivná náborová taktika. Pokud se tedy nejedná přímo o podraz na cílovou skupinu, což jsou pro Amazon zejména lidé prostí a nevzdělaní (mám z dobrého zdroje, jaký typ lidí ve skladech Amazonu pracuje). Ale třeba právě takhle vypadá ten konec levné práce, když firma raději vymýšlí triky, než by férově řekla, kolik platí za měsíc, protože ví, že s tak mizernou mzdou není konkurenceschopná. (Ale jo, chápu, že to je asi PR ekvivalent fráze „cena již od“, který znamená, že ty peníze dostanete, když vydržíte dva měsíce plnit nějaké podmínky. Jenže neznamená to pak, že reálná mzda bude ve většině případů ještě nižší?)

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Marxismus pro ekology


Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. Marxismus nám pak může být dobrým pomocníkem (a zlým pánem) už proto, že k označení onoho systému nepoužívá eufemismy typu „tržní hospodářství“, ale mluví vždy, důsledně a někdy až otravně o kapitalismu, kapitalismu, kapitalismu.

Kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby.

Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. (tedy ideální svoboda vs. reálné řízení a nucení, pozn. T.)

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků.

Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“.

(zdroj: Martin Škabraha: Marx to říkal)

Moje řeč


Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:

Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?

K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?

Kapitalistické pojmy a dojmy


Z eseje J. Nožíka Co se slovem na „K“, které se nesmí vyslovovat?:

Jak upozorňoval Fernand Braudel, jeden z největších historiků dvacátého století, je analytickou chybou zaměňovat „kapitalismus“ za „trh“, stejně jako zaměňovat „kapitalisty“ za „podnikatele“. Používání termínů „liberální demokracie“, „tržní mechanismus“ a „kapitalismus“ jako synonym vede k nesmyslným potyčkám na levici i pravici a debatu strhává k absurdním dogmatickým přestřelkám.

Kapitalismus může prosperovat pouze pokud se mu podaří podřídit si trh a splynout se státem. (…) Centralizace soukromé moci prostřednictvím kapitálu se vymkla jakékoliv kontrole a privátní zájmy úzké elity ohrožují bezpečnost a svobodu nás všech.

Jak se tedy tváří v tvář globální klimatické katastrofě hlavní kapitalistické síly rozhodly zareagovat? Z hlediska kapitalistů racionálně: ropné společnosti si spočítaly, že zatímco náklady celoplanetární katastrofy budou platit všichni, zisky z jejího rozpoutání prostřednictvím prodeje fosilních paliv připadnou pouze jim.

Takže, milé děti, teď už to víte a už si kapitalistické pojmy a dojmy plést nebudete a kdo je pořád bude zaměňovat, nebude tak činit z nevědomosti, ale ze zlé vůle podvádět, svádět a manipulovat.

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Celý příspěvek

Chudí bohatí


Zajímavý text nazvaný What the Rich Won’t Tell You vyšel v New Your Times. Řeč je v něm o bohatých Američanech, ale do značné míry se dá myslím vztáhnout i na bohaté – či zbohatlé – Čechy. A co že to bohatí neřeknou? Neřeknou, že jsou bohatí a jak jsou bohatí a své bohatství dokonce tají, třeba i tak, že odstraňují cenovky, aby personál v domácnosti (dříve by se řeklo služebnictvo) nevěděl, za kolik nakupují (což on ale samozřejmě ví, takže jde o rituál bez reálného efektu). Přitom se sami za bohaté nepovažují a mluví o sobě jako „normálních lidech“ a „střední třídě“, protože se srovnávají s těmi ještě bohatšími, své nerovnosti a svých privilegií jsou si však vědomi, a i proto o svém bohatství mlčí. Aby bylo jasno, o jak bohatých lidech je řeč, tak jsou to ti, kteří mají majetek v řádech desítek miliónů dolarů a roční příjmy na rodinu ve vyšších statisících až milionech.

We often imagine that the wealthy are unconflicted about their advantages and in fact eager to display them. Since Thorstein Veblen coined the term “conspicuous consumption” more than a century ago, the rich have typically been represented as competing for status by showing off their wealth. Our current president is the conspicuous consumer in chief, the epitome of the rich person who displays his wealth in the glitziest way possible.

Yet we believe that wealthy people seek visibility because those we see are, by definition, visible. In contrast, the people I spoke with expressed a deep ambivalence about identifying as affluent. Rather than brag about their money or show it off, they kept quiet about their advantages.

To hide the price tags is not to hide the privilege; the nanny is no doubt aware of the class gap whether or not she knows the price of her employer’s bread. Instead, such moves help wealthy people manage their discomfort with inequality, which in turn makes that inequality impossible to talk honestly about — or to change.

My interviewees never talked about themselves as “rich” or “upper class,” often preferring terms like “comfortable” or “fortunate.” Some even identified as “middle class” or “in the middle,” typically comparing themselves with the super-wealthy, who are especially prominent in New York City, rather than to those with less.

When I used the word “affluent” in an email to a stay-at-home mom with a $2.5 million household income, a house in the Hamptons and a child in private school, she almost canceled the interview, she told me later. Real affluence, she said, belonged to her friends who traveled on a private plane.

At the same time, the rise of finance and related fields means that many of the wealthiest are the “working rich,” not the “leisure class” Veblen described. The quasi-aristocracy of the WASP upper class has been replaced by a “meritocracy” of a more varied elite. Wealthy people must appear to be worthy of their privilege for that privilege to be seen as legitimate.

Another woman told me about a child she knew of whose father had taken the family on a $10,000 vacation; afterward the child had said, “It was great, but next time we fly private like everyone else.”

These efforts respond to widespread judgments of the individual behaviors of wealthy people as morally meritorious or not. Yet what’s crucial to see is that such judgments distract us from any possibility of thinking about redistribution. When we evaluate people’s moral worth on the basis of where and how they live and work, we reinforce the idea that what matters is what people do, not what they have. With every such judgment, we reproduce a system in which being astronomically wealthy is acceptable as long as wealthy people are morally good.