Tagged: kapitalismus

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Celý příspěvek

Advertisements

Chudí bohatí


Zajímavý text nazvaný What the Rich Won’t Tell You vyšel v New Your Times. Řeč je v něm o bohatých Američanech, ale do značné míry se dá myslím vztáhnout i na bohaté – či zbohatlé – Čechy. A co že to bohatí neřeknou? Neřeknou, že jsou bohatí a jak jsou bohatí a své bohatství dokonce tají, třeba i tak, že odstraňují cenovky, aby personál v domácnosti (dříve by se řeklo služebnictvo) nevěděl, za kolik nakupují (což on ale samozřejmě ví, takže jde o rituál bez reálného efektu). Přitom se sami za bohaté nepovažují a mluví o sobě jako „normálních lidech“ a „střední třídě“, protože se srovnávají s těmi ještě bohatšími, své nerovnosti a svých privilegií jsou si však vědomi, a i proto o svém bohatství mlčí. Aby bylo jasno, o jak bohatých lidech je řeč, tak jsou to ti, kteří mají majetek v řádech desítek miliónů dolarů a roční příjmy na rodinu ve vyšších statisících až milionech.

We often imagine that the wealthy are unconflicted about their advantages and in fact eager to display them. Since Thorstein Veblen coined the term “conspicuous consumption” more than a century ago, the rich have typically been represented as competing for status by showing off their wealth. Our current president is the conspicuous consumer in chief, the epitome of the rich person who displays his wealth in the glitziest way possible.

Yet we believe that wealthy people seek visibility because those we see are, by definition, visible. In contrast, the people I spoke with expressed a deep ambivalence about identifying as affluent. Rather than brag about their money or show it off, they kept quiet about their advantages.

To hide the price tags is not to hide the privilege; the nanny is no doubt aware of the class gap whether or not she knows the price of her employer’s bread. Instead, such moves help wealthy people manage their discomfort with inequality, which in turn makes that inequality impossible to talk honestly about — or to change.

My interviewees never talked about themselves as “rich” or “upper class,” often preferring terms like “comfortable” or “fortunate.” Some even identified as “middle class” or “in the middle,” typically comparing themselves with the super-wealthy, who are especially prominent in New York City, rather than to those with less.

When I used the word “affluent” in an email to a stay-at-home mom with a $2.5 million household income, a house in the Hamptons and a child in private school, she almost canceled the interview, she told me later. Real affluence, she said, belonged to her friends who traveled on a private plane.

At the same time, the rise of finance and related fields means that many of the wealthiest are the “working rich,” not the “leisure class” Veblen described. The quasi-aristocracy of the WASP upper class has been replaced by a “meritocracy” of a more varied elite. Wealthy people must appear to be worthy of their privilege for that privilege to be seen as legitimate.

Another woman told me about a child she knew of whose father had taken the family on a $10,000 vacation; afterward the child had said, “It was great, but next time we fly private like everyone else.”

These efforts respond to widespread judgments of the individual behaviors of wealthy people as morally meritorious or not. Yet what’s crucial to see is that such judgments distract us from any possibility of thinking about redistribution. When we evaluate people’s moral worth on the basis of where and how they live and work, we reinforce the idea that what matters is what people do, not what they have. With every such judgment, we reproduce a system in which being astronomically wealthy is acceptable as long as wealthy people are morally good.

 

Jeden svět kapitalistům nestačí


Z textu Už nežijeme ve společném světě Lukáše Likavčana:

S likvidací sociálního státu a deregulací trhu v západních zemích na konci sedmdesátých let se jejich elity v podstatě rozhodly opustit myšlenku sdíleného světa, ve kterém se můžeme všichni společně zachránit (…) environmentální degradace a klimatická změna nedopadá na všechny lidi stejně. Dostáváme se tak ke kategorii environmentální a klimatické spravedlnosti, která je pevně propletena s nerovností ekonomickou, sociální, genderovou nebo etnickou. (…) Lidé, kteří dnes drží v rukou politickou a ekonomickou moc, na nás zapomněli. Musíme se zachránit sami, což v tomto případě znamená zbavit se extraktivní logiky pozdního kapitalismu. (…) Takový úkol si v první řadě vyžaduje jednotlivce vybavené silnou zkušeností odporu, připravené čelit nespravedlnostem přehřívající se planety a schopné představit si novou postkapitalistickou budoucnost.

Hra Monopoly měla původně ukazovat zla kapitalismu


Hra Monopoly měla původně ukazovat zla kapitalismu, Američanka, která vymyslela Monopoly, zamýšlela hru jako praktickou ukázku kritiky soukromého vlastnictví, měla dvě sady pravidel (Prosperita = vítězí všichni, Monopoly = zvítězí ten, kdo donutí zbankrotovat ostatní); hru si sice nechala patentovat, ale nakonec si ji přivlastnil kapitalista („Byl to výmysl, který se ironií dějin stal ztělesněním vnitřních hodnot samotné hry Monopoly: hoň se za bohatstvím a znič své protivníky, pokud se chceš dostat nahoru.“).

Jak rozumět násilí na demonstracích


Demonstrace v Hamburku proti papalášskému sjezdu G20 opět strhli pozornost k tématu nepokojných až násilných demonstrací (a odvedli ji od problematičnosti kapitalismu a globalizace, ale to je zase jiný příběh). Napsáno toho bylo na to konto aktuálně celkem dost, zde je malý výběr.

Celý příspěvek

Kapitalismus platforem II


V návaznosti na Kapitalismus platforem doplnění z Pokud nebudeme opatrní, technologie lidstvo zničí:

Práce zprostředkovaná platformami se příliš neliší od toho, jak lidé pracovali v druhé polovině 19. století, když ještě neexistovalo stálé zaměstnání. Je to skutečně radikální změna ve vývoji poválečné ekonomiky.

Každý freelancer musí neustále žonglovat s mnoha zakázkami a mnoha platformami, na kterých si práci hledá. Můžeme to přirovnat k tomu, kdyby byl slavný fotbalista jako Pavel Nedvěd placený jen tehdy, když dá gól. Nebo kuchař, který nedostává měsíční mzdu, ale je placený za každé jídlo. Nemáte žádnou jistotu a musíte si při práci pořád hledat další zakázky.

Tyto firmy utvářejí takzvanou společnost freelancerů a dodavatelů, kteří nemají zdravotní a sociální pojištění. Jsou to [platformní kapitalisté] neoliberálové, kteří se zhlédli v Ayn Randové a její Atlasově vzpouře.

Internet ve spárech kapitalismu


Všechno se mění, i internet, který se, zjednodušeně řečeno, mění z více či méně regulované kvaziveřejné infrastruktury určené pro vzájemné propojování počítačů na neregulovanou privátní infrastrukturu určenou k distribuci obsahu. Dobře to popisuje článek Globální internet umírá, řítíme se do pozlacené éry obřích CDN a je to přesně ten druh změn, které jsou nenápadné a mimo okruh „insiderů“ nezjistitelné, jejich dopady ale mohou být globální. Jejich závažnou samozřejmě závisí na tom, jestli internet považujete primárně za infrastrukturu, nebo za obsah, jestli se v „internetovém moři“ cítíte spíše jako pirát, suverénní kapitán či pasažér-konzument.

Celý příspěvek

Svoboda těch nejbohatších nás vykořisťovat


Výtah z brilantního textu (liberálové, klidně se poserte, jen mi ty svoje sračky tady nepatlejte) George Monbiota  Svoboda – pro koho a na čí účet?

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.  Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“

Rockefellerismus


O lidech, jako jsou Rockefellerové, se většinou příliš nemluví, a když, tak o tom, jak jsou bohatí, případně jsou opěvováno drobky z jejich stolu, které dávají na charitu, ale už se nemluví o tom, jak ke svému majetku přišli. Přitom právě to je na nich nejzajímavější, protože to vypovídá mnohé, ne-li všechno, o tom, jaký je systém, který jim umožnil zbohatnout, jaké morálně-volní vlastnosti tento systém preferuje a odměňuje, na druhé straně potom jací lidé tento systém podporují a formují k obrazu svému. Tím systémem je samozřejmě kapitalismus, který ovšem v rockefellerském pojetí přechází v učebnicový imperialismu. Vzhledem k bytostnému propojení rockefellerů (sic!) s kapitalismem se ovšem vnucuje otázka, zda neodhodit maskující označení kapitalismus a nenazývat tento systém prostě rockefellerismem.

Celý příspěvek