Potřebujeme změnu paradigmatu


Vždycky jsme měl podezření, že Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity, je chytrá ženská. Asi proto jí nikdo neposlouchá. Nemá totiž žádnou úctu před tabu našich časů. Zato ví co je třeba změnit a jak. Až budeme mít jako společnost méně Klausů a více Nerudových, budeme mít naději. Posuďte sami.

Jediné daně, které si můžeme dovolit zvyšovat, jsou ty ekologické. Zdanění práce v tuto chvíli je už tak vysoké, že to vytváří bariéry na trhu práce. Musíme se přesunout od zdanění práce ke zdanění kapitálu a majetku. Jsme zemí, která má toto zdanění neuvěřitelně nízké. Je také potřeba ukázat na daně z příjmů korporací, protože u velkých nadnárodních společností mluvíme o změně paradigmatu, mluvíme o tom, že by se mohlo zdaňovat něco jiného, než zisk.

Od druhé světové války aplikujeme v ekonomice model ekonomického růstu. Všechno podřizujeme maximálnímu ekonomickému zisku. Ukazatel HDP ale není jediný správný ukazatel pro měření blahobytu společnosti. Můžete mít pětiprocentní růst HDP každý rok i v situaci, kdy obyvatelé nemají přístup k pitné vodě. 

Bavíme se o změně společenského zřízení — že bychom od kapitalismu měli přejít ke stakeholder kapitalismu, ve kterém společnosti nesledují jen maximalizaci zisku, ale taky další společenské cíle.

My ekonomové strašně málo zdůrazňujeme sociální prvek v ekonomii. Stát nemůže dělat pouze efektivní věci. Z povahy věci bude v některých oblastech vždycky neefektivní. Příkladem mohou být ochrana klimatu a sociální služby. 

Trh to nevyřeší, protože se jedná o tržní selhání. To, že by trh vyřešil něco sám, jsme si mysleli u zdaňování korporací. A výsledek? Závod ke dnu

https://denikreferendum.cz/clanek/31759-rozhovor-s-danusi-nerudovou-lidi-uz-vic-danit-nelze-korporace-ano

Kapitalismus to dělá horší


Pandemie COVID-19 je bez debat velice vážná zdravotní krize. A mohla by zdravotní krizí i zůstat, nebýt kategorického imperativu kapitalismu vydělávej, nebo zemři, který z krize zdravotní dělá krizi existenční. Na každou epidemii infekční nemoci spolehlivě zabírá přerušení šíření skrze přerušení sociálních kontaktů. Jenže to v kapitalismu nejde. V kapitalismu nejde vypnout a zůstat doma. V kapitalismu musí každý pořád vydělávat, aby mohl zaplatit náklady na své živobytí. Kapitalismus nikomu nic neodpustí, ani v krizi. Nájmy, úroky, zisky – to všechno se musí v kapitalismu platit bez ohledu na zdravotní či přímo životní rizika. Kdo zvolní, kdo zůstane doma, toho kapitalismus potrestá. Zodpovědnost vůči spoluobčanům kapitalismus neocení, bez ohledu na to, že bez ní žádný kapitalismus ani být nemusí, protože kde nejsou lidé, není ani kapitalismus.

Kapitalismus je ještě jakž takž dobrý systém do tučných let, kdy všechno funguje, všeho je dost, je kde brát na zisky a odshora dolů prokape dostatek bohatství na to, aby si většina mohla alespoň trochu nabrat, trochu, kterou jim kapitalismus sice hned zase vezme a začne ji tlačit nahoru, ale dovolí jim za ni existovat. Když ale přijde krize a s ní léta hubená, kapitál se svých zisků nevzdá, i když na ně není kde brát. Už není, co by prokapávalo, ale kapitál na svých úrocích, nájmech a ziscích trvá a saje a saje, až ty nejslabší vysaje úplně. Lidi to intuitivně vědí (intuitivně, protože jsou kapitalisty ovládanými médii pečlivě vzděláváni tak, aby si to neuvědomovali rozumově a nezačali o nevyhnutelnosti a neměnnosti kapitalismu pochybovat) a pud sebezáchovy jim velí ten okamžik oddálit co nejvíce, proto riskují a ohrožují sebe i své okolí, protože kapitál si žádá své výpalné a oni na něj musí nějak vydělat.

Kdyby se podařilo alespoň po dobu zdravotní krize kapitalismus suspendovat, ne odsunout na později, ale skutečně vypnout, určitě by se zdravotní krize dala zvládnout lépe. Kdyby se lidé nemuseli bát, že když zůstanou doma, zničí jim to život, snad bych jich doma zůstalo víc a šíření viru by se zpomalilo. Kdyby v krizi systém lidi finančně nevysával a nestresoval, ale naopak jim třeba v podobě nepodmíněného základního příjmu dal existenční bezpečí, zvládnutí zdravotní krize by to jistě přispělo a riziko existenční krize oddálilo. Je opravdu tak nesmyslná představa, že kdyby se hospodský nemusel bát, že nebude mít co jíst a přijde na něj exekutor, že by hospodu prostě neotevřel? Jenže když platit musí, protože kapitalismus si to žádá, jinak ho zničí, co má dělat? Riskuje. Otevře. Je to jeho osobní selhání, nebo selhání systému, který ho k tomu nutí?

Zdravotní krize je dost velký problém sám o sobě, tak proč k ní přidávat ještě krizi existenční? Protože kapitalismus je tabu a je lepší mít zhroucený zdravotní systém a stovky a tisíce mrtvých, než připustit, že kapitalismus není jedná možnost a že společnost může fungovat i jinak a že je to pro zvládání krizí někdy dokonce nezbytné?

Máme problém, velký problém, a ten problém si děláme ještě horší, když bazírujeme na systému, který nutí společnost dělat pravý opak toho, co je pro vyřešení problému nezbytné. Ale máme také možnost volby. Volby mezi mezi ziskem a člověkem, volby mezi kapitalismem a existencí. Volby, které v důsledku klimatický změn, robotizace etc. už stejně nikdy neutečeme.

Jak úřady šikanují slušné podnikatele


Do Prahy se nastěhovala společnost EUROBILLBOARD původem z Českých Budějovic z Fischer holdingu, která pod zástěrkou (ne)propojeného pavouka (ne)dohledatelných firem pronajímá billboardy umístěné na cizích pozemcích bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka. Jejich právníky dokonale zpracovaný zamlžený systém, kdy pronajimatel je jiný než provozovatel, a ten jiný než vlastník, zneužívá proces správního řízení. Když náhodou odstranění skutečně hrozí, firma billboard o pár metrů posune a jede se nanovo. 

https://www.facebook.com/mcpraha14/posts/2033214636809965

Ale hlavně že bude pořád někdo tvrdit, že je u nás svoboda podnikání omezována a rdoušena. Tohle je jen další z důkazů, že „svoboda“ podnikání musí být omezování a jedině přísná a důsledná regulace může zajistit svobodu i pro jiné, než agresivní parazity a predátory.

Majetnický efekt


Z Houdkovy studnice, tentokrát z článku Té lípy se nevzdám:

Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků. Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty. (…) Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé. (…) Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní.

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat. Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. (…) Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho.

Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita


Výpisky z rozhovoru s Clivem Spashem, které jsou sice spíše přepisem, ale co mám dělat, když ten člověk mluví k věci a dotýká se tolika fundamentálních problémů a přitom je nahlíží z úhlu, který jde dnes stejně vzácný, jako nutný?

Varování: Následující řádky mohou přivodit vážné zdravotní problémy liberálům, ekonomistům, absolventům Vysoké školy života a dalším vyznavačům růstu, uhlí, betonu, oceli a expanze.

Pokračovat ve čtení „Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita“

Až zase budou monopoly fňukat


Monopoly – a ty farmaceutické v tom obzvláště vynikají – mají ve zvyku fňukat, že nemohou sloužit lidu, pokud nemají pomocí patentů a podobných opatření garantován náležitý zisku. Jak to vypadá v reálu popisují Lékaři bez hranic:

Na konci 90. let minulého století zuřila v rozvojových zemích epidemie HIV/AIDS. Nemocní se tam nedostali k léčbě, byla příliš drahá. Podobně tomu bylo i u dalších chorob: tuberkulózy, malárie nebo spavé nemoci.Léky byly nákladné, neefektivní, popřípadě toxické. Na některá onemocnění neexistovaly vůbec. Jejich vývoj a výroba nebyly pro farmaceutické společnosti dost lukrativní. A pokud už účinný lék existoval, zůstával nedosažitelný za hradbou patentů a monopolů, které udržovaly jeho cenu příliš vysokou.

(…)

Cena léků na HIV klesla až o 99%. V roce 2000 stála antiretrovirotika potřebná pro jednoho člověka na rok přes 230 tisíc Kč, dnes je lze pořídit už za 2300 Kč. Dramatický pokles ceny zpřístupnil léčbu milionům lidí. Podařilo se jej dosáhnout rozbitím monopolů, díky kterému posílila konkurence a výroba cenově dostupných generických léků.

Problém s dostupností léků totiž nespočívá v tom, že by farmaceutické korporace málo vydělávaly, ale v tom, že je farmaceutický průmysl přenechán soukromému kapitálu. A ten samozřejmě nemá za cíl vyrábět léky, ale vydělávat. Výroba léků je jen prostředkem. Ochrana zájmů kapitálu lepší a dostupnější zdravotní péči nezajistí, tu může zajistit jedině její pravý opak. A je nesmysl tvrdit, že se vývoj léků zastaví, pokud jej přestanou velké farmaceutické firmy financovat, protože, jak je vidět, to stejně nikdy nedělaly. Pořád jsou tu vlády, univerzity, neziskové organizace. Ty nejpotřebnější léky stejně nikdy nebyly a nebudou tak ekonomicky zajímavé, aby se o ně korporace měly zájem. Nenechme se proto korporacemi vydírat a až zase budou fňukat, jak je ničí regulace na straně jedné a liberalizace (to když jde o omezování patentové ochrany) na straně druhé, pošleme je hezky od plic tam, kam Slunce nechodí.

Poznámky k oligarchii


Vypsány odsud:

Byznys je součástí jejich politického poselství, na které přilákali voliče. Což je hrozné. Každý byznys je totiž v podstatě diktatura. Firma není demokratická, ale autoritářská instituce. Když oligarchové tvrdí, že chtějí řídit stát jako firmu, ve skutečnosti to znamená: nechceme slyšet žádnou kritiku. Chceme jednat rychle a bez překážek.

K tomu, aby se dostali k moci, nepotřebují vojáky, mučírny ani násilí. Prostě vládnou pomocí peněz.

Proletáři všech zemí světa se nikdy nespojili. Národní hranice a kulturní nebo rasové rozdíly se ukázaly jako mocnější politický faktor. A proč? Kapitál a peníze se ve světě můžou libovolně přesouvat z místa na místo. Jenže lidé ne. Lidé spolu místo toho soupeří o přízeň kapitálu, bojují o to, kdo udělá stejnou práci za míň peněz a podobně.

Kapitalismus nejdřív zničí sám sebe. Ale jinak, než si myslel Karl Marx. Marx se spletl, když věřil, že lidé získají kritické vědomí a změní systém k lepšímu. Když se podíváte do historie, zjistíte, že každá civilizace nejdřív zničila samu sebe a zkolabovala za cenu obrovských ztrát. Až pak se něco změnilo. To se v lidských dějinách bohužel neustále opakuje.

Pravicoví populisté lidem prodávají sobectví, takže to mají snazší. 

Jeffrey A. Winrters

Nápadný půvab regulace


V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací. Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.