Osvěžující rouhání


Papouškovat autority je snadné a bezpečné, to dovede každý. Je to ale k ničemu, nikam nás to neposouvá, a pokud to znamená jen zas a znova opakovat chyby, je to vyloženě nebezpečné, ne-li přímo zločinné, pokud se to dělá záměrně. Tím více ale potřebujeme někoho, kdo umí myslet „out of the box“, a nejenom umí, ale má pak i odvahu s tím, co si myslí, vyjít na veřejnost. Tak jako Kate Raworthová. Dovedu si živě představit, jací lidé budou mít problém odkazované či níže citované vůbec dočíst do konce (zatímco jim nebude dělat nejmenší problém vymyslet tisíc a jeden způsob, jak Kate ve jménu „svobody“ umlčet), ale tím víc je třeba, aby v tom Kate nebyla sama.

Dovolte mi nejprve vysvětlit, proč jsou vůbec zákony a regulace potřeba. Ve své podstatě jde v ekonomii především o zákony. A nemám na mysli ony takzvané „ekonomické zákony“, které si neoklasičtí ekonomové vymysleli, aby se mohli tvářit, že je ekonomie věda postavená na stejně solidním základě, jako newtonovská fyzika. Zákon nabídky a poptávky, zákon trhu, zákon klesajících výnosů: nic z toho doopravdy neexistuje jako obecný, daný princip, jímž by se fungování ekonomiky řídilo. Jen se tou terminologií vytváří zdání jakoby vědecké exaktnosti.

[Ekonomický systém]  Musí být ale také distributivní, čili fungovat tak, aby dynamika trhů nekoncentrovala statky a příjmy v rukou úzké menšiny, jednoho procenta nejbohatších – jak je tomu teď – ale smysluplně je distribuovala mezi všechny lidi. Takže vrátím-li se k vaší otázce: jak se k takovému uspořádání dostat? Regulací struktury ekonomiky. Neoklasičtí a neoliberální ekonomové se příliš soustředí na cenové mechanismy. Kupříkladu zdanit či jinak zpoplatnit fosilní paliva je určitě dobrý nápad, ale nestačí to. (…) Nestačí chtít po firmě, aby se nějak přizpůsobila té či oné dani či jinému cenovému signálu. Ne, je třeba ji přimět, aby přehodnotila samo jádro svého ekonomického modelu. Kupříkladu rozhodneme-li se, podobně jako to teď udělala Evropská unie, zakázat od roku 2025 jednorázové plasty či igelitové sáčky, jde o jasnou regulaci, která zasáhne samo jádro byznysu s plasty či obaly. Hráčům na trhu tak nebude stačit jen začít jinak počítat náklady – budou muset přepracovat svou nabídku výrobků a reorganizovat dodavatelské řetězce. Zákony a regulace tak v dlouhodobém výhledu dovedou změnit mnohem víc, než pouhé cenové mechanismy.

Finanční systémy i peníze jako takové jsou struktura – a jisté mocenské zájmy se dnes snaží udržet stávající podobu této struktury, protože představuje zdroj snadného zisku pro privilegovanou menšinu nejbohatších.

Je jasné, že země jako Zambie, Nepál či Bangladéš zoufale chtějí růst, aby naplnily potřeby svých obyvatel. Ale podíváme-li se na země jako Nizozemsko či Belgie, které mají enormní příjmy a stále chtějí mít jen víc a víc? To jen ilustruje, jak absurdní naše posedlost růstem je: bez ohledu na to, jak bohatá ta která země už je, můžete se vsadit, že její politici věří, že lékem na všechny její problémy je další růst.

chci být ale nerozumná – být rozumná dnes znamená být takzvaně „racionální“. „Ale prosím tě, moje milá, buď rozumná, přestaň snít.“ My ale musíme snít, jinak nás vždycky nacpou zpět do krabice toho, co je přijatelné si myslet a říkat. Je na čase se proti tomu vzbouřit a být „nerozumní“.

Reklamy

Jak zachránit svět


Ne, já nevím, jak zachránit svět. Vědí to ale jiní a pro mě je čest, že mohu přispět alespoň tím, že jejich nápady sepíši do stručného, a po hříchu nutně neúplného, přehledu. Co je tedy možné a nutné udělat pro záchranu světa? Svět spasí, nebo jej alespoň před pádem do propasti pomůže ochránit, kupříkladu toto:

  • Nechat chudé děti hladovět.
  • Neomezovat spotřebu fosilních paliv.
  • Zakázat islám a homosexualitu. To pro začátek, později zahájit aktivní profylaktická opatření (prostě ty šmejdy postřílet).
  • Nepřijímat uprchlíky a vůbec nepomáhat lidem v nouzi.
  • Neomezovat těžbu (ani uhlí, ani dřeva, ani ropy, prostě ničeho), odlesňování, spotřebu vody etc.
  • Vždy dát přednost nižším okamžitým nákladům před dlouhodobým přínosem.
  • Neregulovat, deregulovat; globální kapitál především.
  • Zakázat komunismus, marxismus, marxleninismus, neomarxismus a pro jistotu i klasicismus.
  • Zdi, ploty, pasti, kulomety, svěcená voda.
  • Nebýt změkčilý, nenechat se zmást soucitem. Soucit je zrada, žádní bližní neexistují, jen nepřátelé, nájezdníci a kořist.
  • Neobtěžovat ty šťastnější nešťastnými příběhy a ty bohatší chudobou. Ani svojí, ani cizí.
  • Rozpustit EU, rozpustit OSN, rozpustit parlamenty, moc předat armádě.
  • Trestat potulku, žebrotu, hodně dětí, málo dětí.
  • Rasová a třídní segregace.
  • Neutrácet státní rozpočty za sociální, zdravotní a vesmírné programy, ušetřené peníze dát na armádu a snižování daní pro bohaté.
  • Snižovat daně
  • Rušit zákony, ty na „ochranu“ spotřebitelů a „ochranu“ přírody především.
  • Netřídit odpad, používat v maximální možné míře jednorázové obaly, nejlépe igelitové pytlíky.
  • Zredukovat stát na armáda a represivní aparát.
  • Nepodporovat chudé, hnědé, blbé, beznohé i jiné.
  • Podporovat nerovnost, vymýtit z právních řádů veškerá sociální práva. (Alespoň ta, když to s lidskými a občanskými nepůjde).
  • Nekecat, nemyslet jednat. (A jednat znamená zabíjet.)
  • Nepřipustit rovnost, prosazovat nerovnost.
  • Nezachraňovat chudé lidi a vyvržené velryby.

Nutně jsem mnohé vynechal a mnohé trestuhodně zjednodušil, proto vlastní nápady, postřehy a upřesnění směle pište do komentářů, protože vám jistě osud světa není lhostejný. Pamatujte, že jen málo problémů nelze vyřešit násilím a krutostí. A já nepochybuji o tom, že společně recept na záchranu starého dobrého světa dáme dohromady. Jen si tedy nejsem už tolik jistý tím, že ten krásný starý svět za tu záchranu stojí.

Klimatický imperialismus


Něco si tady odložím z textu Tomáše Schejbala Klima versus impérium, neb byla věčná škoda, kdyby to zapadlo:

Naomi Kleinová před několika lety pochopila souvislost globálního oteplování s kapitalismem a také nutnost skloubit boj za klimatickou spravedlnost s tou sociální.

Obloukem přes Negriho a Hardtovu analýzu světového systému, popsaného roku 2000 v jejich knize Impérium, se pak dostáváme k otázce, proč nás kapitalismus škrtí všemi svými chapadly, ke kterým nepatří zdaleka jen klimatický rozvrat, ale také dluhy, nerovnosti, chudoba, války, rasismus a v poslední době vzestup fašismu.

Protivníkem lidstva a veškerého života na planetě je globální kapitál, deteritorializovaný suverén emancipovaný od národních států a představovaný třídou diskrétních elit, žijících v soukromých ohrazených komunitách v bezpečí před problémy, které mají na svědomí. Tyto socioekonomické struktury utvořené v éře globalizace během posledních několika desetiletí však stojí na bází imperialismu 20. století, který rozdělil svět na cizopasná civilizační centra a chudé zemědělské periferie.

Lidové vrstvy západních zemí, jejichž stále rostoucí blahobyt byl vykoupen bídou zbytku světa, si nakonec nechaly rozmluvit své revoluční představy o proměně společnosti k obrazu svému. Reformní liberálové a umírnění socialisté nakonec přiměli lidi spokojit se s odstraněním chudoby u nich doma, aniž by došlo k překonání její příčiny.

Klimatické hnutí se svým bojem proti fosilnímu kapitálu snaží předejít scénáři etnicko-kulturního konfliktu, který by v případě zvýšení mořské hladiny znamenal zostřený boj o zmenšený prostor. Tak jako se imperiální politici 19. století snažili předejít sociálním konfliktům jejich transformací v rasismus, těžko očekávat od energetické lobby humánnější politiku, neboť pro ni bude výhodnější klimatické hnutí násilně potlačit fašistickými metodami a úzkosti vystrašeného obyvatelstva směřovat proti nově příchozím. Univerzální emancipační příběh by se i proto měl i nadále věnovat všem problémům, kterým v současnosti čelíme.

Text končí větou: „Autor je leninista“. Evidentně potřebujeme leninisty k tomu, aby pojmenovali problémy, na které demokraté svojí submisivitou vůči kapitálu zadělali.

Update 22.11.2018: Zdrojový článek už není pod uvedeným odkazem dostupný, po jeho osudu reakce pátrá.

Za kapitalismus proti kapitalismu


Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?

Když ptáčka lapají, divně mu zpívají


IMG_20181022_075014 (2)

Tyhle bilboardy jsem viděl už loni a letos kolem nich chodím zase. A zase mi to vrtá hlavou, proč někdo při shánění zaměstnanců inzeruje, kolik si u nich můžete vydělat za 2 měsíce, když mzda se v Čechách standardně uvádí za měsíc? Ani v zemích, kde se běžně používají jiné srovnávací termíny, jsem se nikdy nesetkal s tím, že by zaměstnavatel uváděl, kolik si u něho můžete vydělat za dva týdny nebo za dva roky. Tak proč to zkouší Amazon u nás? Protože 26 925,- už nevypadá vůbec tak lákavě, a už vůbec ve srovnání s průměrnou mzdou 31 851,-? Vždyť je to méně i než medián, který je aktuálně 27 236,- (oboje zdroj ČSÚ). Tohle je ale hodně podivná náborová taktika. Pokud se tedy nejedná přímo o podraz na cílovou skupinu, což jsou pro Amazon zejména lidé prostí a nevzdělaní (mám z dobrého zdroje, jaký typ lidí ve skladech Amazonu pracuje). Ale třeba právě takhle vypadá ten konec levné práce, když firma raději vymýšlí triky, než by férově řekla, kolik platí za měsíc, protože ví, že s tak mizernou mzdou není konkurenceschopná. (Ale jo, chápu, že to je asi PR ekvivalent fráze „cena již od“, který znamená, že ty peníze dostanete, když vydržíte dva měsíce plnit nějaké podmínky. Jenže neznamená to pak, že reálná mzda bude ve většině případů ještě nižší?)

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Marxismus pro ekology


Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. Marxismus nám pak může být dobrým pomocníkem (a zlým pánem) už proto, že k označení onoho systému nepoužívá eufemismy typu „tržní hospodářství“, ale mluví vždy, důsledně a někdy až otravně o kapitalismu, kapitalismu, kapitalismu.

Kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby.

Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. (tedy ideální svoboda vs. reálné řízení a nucení, pozn. T.)

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků.

Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“.

(zdroj: Martin Škabraha: Marx to říkal)

Moje řeč


Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:

Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?

K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?

Kapitalistické pojmy a dojmy


Z eseje J. Nožíka Co se slovem na „K“, které se nesmí vyslovovat?:

Jak upozorňoval Fernand Braudel, jeden z největších historiků dvacátého století, je analytickou chybou zaměňovat „kapitalismus“ za „trh“, stejně jako zaměňovat „kapitalisty“ za „podnikatele“. Používání termínů „liberální demokracie“, „tržní mechanismus“ a „kapitalismus“ jako synonym vede k nesmyslným potyčkám na levici i pravici a debatu strhává k absurdním dogmatickým přestřelkám.

Kapitalismus může prosperovat pouze pokud se mu podaří podřídit si trh a splynout se státem. (…) Centralizace soukromé moci prostřednictvím kapitálu se vymkla jakékoliv kontrole a privátní zájmy úzké elity ohrožují bezpečnost a svobodu nás všech.

Jak se tedy tváří v tvář globální klimatické katastrofě hlavní kapitalistické síly rozhodly zareagovat? Z hlediska kapitalistů racionálně: ropné společnosti si spočítaly, že zatímco náklady celoplanetární katastrofy budou platit všichni, zisky z jejího rozpoutání prostřednictvím prodeje fosilních paliv připadnou pouze jim.

Takže, milé děti, teď už to víte a už si kapitalistické pojmy a dojmy plést nebudete a kdo je pořád bude zaměňovat, nebude tak činit z nevědomosti, ale ze zlé vůle podvádět, svádět a manipulovat.