Štítek: kapitalismus

Liberalizace nefunguje, je to oficiální


Série pádů obchodníků s energiemi v Německu, u nás, ve Velké Británii i jinde v Evropě ukazuje, že dosavadní model energetického trhu s velkou mírou volnosti a spoustou hráčů, kteří nemají vlastní zdroje elektřiny či plynu, je v ohrožení. Nyní můžete obchodovat s něčím, co nemusíte mít dopředu nakoupené či zajištěné. Tento model se ukazuje jako velmi riskantní.

Lze takové vyjádření chápat jinak, než že liberalizace a deregulace nefungují? A nelze to snad považovat za oficiální přiznání jejich selhání, když něco takového řekne Václav Bartuška, p.t. vyslanec pro energetickou bezpečnost? Myslím to teď ryze věcně, protože formálně by pan Bartuška ani nikdo jiný z jeho myšlenkového a hodnotového okruhu nic takového zcela jistě nikdy nepřipustil.

Záhady pobrexitové Británie


Jak jste asi zaregistrovali, v Británii mají v poslední době velké problémy se zásobováním, protože chybějí řidiči nákladních automobilů (v počtu asi 100 000). Tohle ještě žádná záhada není, naprostou většinu těchto profesí vykonávali gastarbeiteři z jiných zemí EU, kteří po Brexitu z britského pracovního trhu zmizeli. Záhada pro mě ale je, jak to, že to trh už dávno nevyřešil? Velká Británie je, když nepočítám Rusko a východoevropské kolonie, ta nejméně socialistická země Evropy. Člověku, který třicet let neposlouchá nic jiného, než jak jedině trh dokáže vše nejlépe vyřešit, to pak logicky začne vrtat hlavou. A stejně tak mu začne vrtat hlavou, jak může mít nedostatek pracovní síly takový dopad, když práce není podstatná a to jediné, na čem záleží, je vlastnictví, potažmo kapitál? Je možné, že by trh sám o sobě na všechno nestačil, že by nedokázal zvýšit ceny za práci řidičů tak, aby se buď zvýšila nabídka, nebo snížila poptávka? Je možné, že by práce nebyla tak bezvýznamná, jak nám tvrdí, ale záleželo na ní víc, než na rentě? Jak říkám, samá záhada.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Kdo koho vlastně koupil?


Odpočineme si od politiky u ekonomiky (takže vlastně neodpočineme). Asi jste zaregistrovali zprávu, že Česká zbrojovka kupuje americký Colt. LN k tomu napsaly: „Česká zbrojovka Group (CZG) kupuje podle právě podepsané dohody Colt za 220 milionů dolarů (zhruba 4,7 miliardy korun) v hotovosti a dále za 1 098 620 nově vydaných kmenových akcií CZG.“ Přiznám se bez mučení, akciové trhy a akciové společnosti nejsou tak úplně moje doména, takže mi to třeba někdo vysvětlíte jinak, ale pokud platí, že akcie je vlastnický podíl, tak pokud Colt získá akcie Zbrojovky, pak Colt příslušnou část Zbrojovky vlastní, nebo ne? Takže kdo koho vlastně kupuje? Asi se do toho kapitalismu vážně nehodím, ale tyhle hrátky, kdy se společnosti vlastní do kruhu navzájem, až nakonec vlastní samy sebe, mi prostě hlava nějak nebere.

Prostě nemoc chudých


Nejlepší podle jeho zkušeností byl přípravek Fav-Afrique francouzské farmaceutické společnosti Sanofi, který působil proti jedu deseti afrických nejnebezpečnějších hadů. V roce 2014 však společnost Sanofi přestala lék vyrábět, protože produkce nepřinášela zisky. Výroba antisér představuje dlouhotrvající, nákladný proces, a protože velká většina lidí, kteří je potřebují, žije v rozvojových zemích, nepřinášejí tyto přípravky farmaceutickým společnostem žádné velké příjmy.

(…)

Uštknutí hadem je nemocí chudých, proto se o ně zákonodárci nezajímají.

Thomas Nicolon: Smrtící uštknutí; National Geographic 12/2020

…bez komentáře.

Potřebujeme změnu paradigmatu


Vždycky jsme měl podezření, že Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity, je chytrá ženská. Asi proto jí nikdo neposlouchá. Nemá totiž žádnou úctu před tabu našich časů. Zato ví co je třeba změnit a jak. Až budeme mít jako společnost méně Klausů a více Nerudových, budeme mít naději. Posuďte sami.

Jediné daně, které si můžeme dovolit zvyšovat, jsou ty ekologické. Zdanění práce v tuto chvíli je už tak vysoké, že to vytváří bariéry na trhu práce. Musíme se přesunout od zdanění práce ke zdanění kapitálu a majetku. Jsme zemí, která má toto zdanění neuvěřitelně nízké. Je také potřeba ukázat na daně z příjmů korporací, protože u velkých nadnárodních společností mluvíme o změně paradigmatu, mluvíme o tom, že by se mohlo zdaňovat něco jiného, než zisk.

Od druhé světové války aplikujeme v ekonomice model ekonomického růstu. Všechno podřizujeme maximálnímu ekonomickému zisku. Ukazatel HDP ale není jediný správný ukazatel pro měření blahobytu společnosti. Můžete mít pětiprocentní růst HDP každý rok i v situaci, kdy obyvatelé nemají přístup k pitné vodě. 

Bavíme se o změně společenského zřízení — že bychom od kapitalismu měli přejít ke stakeholder kapitalismu, ve kterém společnosti nesledují jen maximalizaci zisku, ale taky další společenské cíle.

My ekonomové strašně málo zdůrazňujeme sociální prvek v ekonomii. Stát nemůže dělat pouze efektivní věci. Z povahy věci bude v některých oblastech vždycky neefektivní. Příkladem mohou být ochrana klimatu a sociální služby. 

Trh to nevyřeší, protože se jedná o tržní selhání. To, že by trh vyřešil něco sám, jsme si mysleli u zdaňování korporací. A výsledek? Závod ke dnu. 

https://denikreferendum.cz/clanek/31759-rozhovor-s-danusi-nerudovou-lidi-uz-vic-danit-nelze-korporace-ano

Kapitalismus to dělá horší


Pandemie COVID-19 je bez debat velice vážná zdravotní krize. A mohla by zdravotní krizí i zůstat, nebýt kategorického imperativu kapitalismu vydělávej, nebo zemři, který z krize zdravotní dělá krizi existenční. Na každou epidemii infekční nemoci spolehlivě zabírá přerušení šíření skrze přerušení sociálních kontaktů. Jenže to v kapitalismu nejde. V kapitalismu nejde vypnout a zůstat doma. V kapitalismu musí každý pořád vydělávat, aby mohl zaplatit náklady na své živobytí. Kapitalismus nikomu nic neodpustí, ani v krizi. Nájmy, úroky, zisky – to všechno se musí v kapitalismu platit bez ohledu na zdravotní či přímo životní rizika. Kdo zvolní, kdo zůstane doma, toho kapitalismus potrestá. Zodpovědnost vůči spoluobčanům kapitalismus neocení, bez ohledu na to, že bez ní žádný kapitalismus ani být nemusí, protože kde nejsou lidé, není ani kapitalismus.

Kapitalismus je ještě jakž takž dobrý systém do tučných let, kdy všechno funguje, všeho je dost, je kde brát na zisky a odshora dolů prokape dostatek bohatství na to, aby si většina mohla alespoň trochu nabrat, trochu, kterou jim kapitalismus sice hned zase vezme a začne ji tlačit nahoru, ale dovolí jim za ni existovat. Když ale přijde krize a s ní léta hubená, kapitál se svých zisků nevzdá, i když na ně není kde brát. Už není, co by prokapávalo, ale kapitál na svých úrocích, nájmech a ziscích trvá a saje a saje, až ty nejslabší vysaje úplně. Lidi to intuitivně vědí (intuitivně, protože jsou kapitalisty ovládanými médii pečlivě vzděláváni tak, aby si to neuvědomovali rozumově a nezačali o nevyhnutelnosti a neměnnosti kapitalismu pochybovat) a pud sebezáchovy jim velí ten okamžik oddálit co nejvíce, proto riskují a ohrožují sebe i své okolí, protože kapitál si žádá své výpalné a oni na něj musí nějak vydělat.

Kdyby se podařilo alespoň po dobu zdravotní krize kapitalismus suspendovat, ne odsunout na později, ale skutečně vypnout, určitě by se zdravotní krize dala zvládnout lépe. Kdyby se lidé nemuseli bát, že když zůstanou doma, zničí jim to život, snad bych jich doma zůstalo víc a šíření viru by se zpomalilo. Kdyby v krizi systém lidi finančně nevysával a nestresoval, ale naopak jim třeba v podobě nepodmíněného základního příjmu dal existenční bezpečí, zvládnutí zdravotní krize by to jistě přispělo a riziko existenční krize oddálilo. Je opravdu tak nesmyslná představa, že kdyby se hospodský nemusel bát, že nebude mít co jíst a přijde na něj exekutor, že by hospodu prostě neotevřel? Jenže když platit musí, protože kapitalismus si to žádá, jinak ho zničí, co má dělat? Riskuje. Otevře. Je to jeho osobní selhání, nebo selhání systému, který ho k tomu nutí?

Zdravotní krize je dost velký problém sám o sobě, tak proč k ní přidávat ještě krizi existenční? Protože kapitalismus je tabu a je lepší mít zhroucený zdravotní systém a stovky a tisíce mrtvých, než připustit, že kapitalismus není jedná možnost a že společnost může fungovat i jinak a že je to pro zvládání krizí někdy dokonce nezbytné?

Máme problém, velký problém, a ten problém si děláme ještě horší, když bazírujeme na systému, který nutí společnost dělat pravý opak toho, co je pro vyřešení problému nezbytné. Ale máme také možnost volby. Volby mezi mezi ziskem a člověkem, volby mezi kapitalismem a existencí. Volby, které v důsledku klimatický změn, robotizace etc. už stejně nikdy neutečeme.

Jak úřady šikanují slušné podnikatele


Do Prahy se nastěhovala společnost EUROBILLBOARD původem z Českých Budějovic z Fischer holdingu, která pod zástěrkou (ne)propojeného pavouka (ne)dohledatelných firem pronajímá billboardy umístěné na cizích pozemcích bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka. Jejich právníky dokonale zpracovaný zamlžený systém, kdy pronajimatel je jiný než provozovatel, a ten jiný než vlastník, zneužívá proces správního řízení. Když náhodou odstranění skutečně hrozí, firma billboard o pár metrů posune a jede se nanovo. 

https://www.facebook.com/mcpraha14/posts/2033214636809965

Ale hlavně že bude pořád někdo tvrdit, že je u nás svoboda podnikání omezována a rdoušena. Tohle je jen další z důkazů, že „svoboda“ podnikání musí být omezování a jedině přísná a důsledná regulace může zajistit svobodu i pro jiné, než agresivní parazity a predátory.

Majetnický efekt


Z Houdkovy studnice, tentokrát z článku Té lípy se nevzdám:

Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků. Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty. (…) Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé. (…) Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní.

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat. Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. (…) Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho.