Tagged: kniha

Nepřečteš dvakrát stejnou knihu


Při stěhování části knihovny tam a zase zpátky mi rukama znova prošel Odlesk boží slávy a když mi ho tak osud přihrál, tak jsem ho s chutí přečetl znova. Z té původní recenze to není patrné (vlastně vyznívá přesně opačně), ale pamatuji si, jak jsem z něj byl při prvním čtení jsem trochu rozpačitý, jak mi střídání času a roubování jednoho příběhu na dvě časové roviny přišlo poněkud vyumělkované; v recenzi jsem se to tehdy ovšem nejspíš styděl přiznat.

Jenže když jsem teď knihu četl podruhé, tak jsem si to, co mne prve dráždilo, vyloženě užíval. Stejný kniha, nejenom doslova a do písmene, ale i do posledního flíčku a ohnutého listu, stejný příběh, stejný překlad, stejný čtenář – a přesto tak odlišný čtenářský zážitek. Čili je-li stejná kniha, musel se změnit čtenář. Buď jsem za ta léta slevil ze svých nároků, nebo – a k této variantě se nejenom z ješitných důvodů přikláním – jsem si rozšířil obzory a mohl si tak knihu lépe vychutnat.

Lidé, čtěte! Čtěte a nebojte se přečíst jednu a tu samou knihu dvakrát, protože vás možná čeká něco nového, co vám při prvním čtení nebylo dostupné.

Advertisements

Tom Egeland: Nostradamova závěť


Nostradamova závěť Toma Egelanda je perfektním příkladem toho, že ani prvotřídní suroviny nezaručí, že výsledný eintopf bude delikatesa. V Nostradamově závěti (viz ČBDB, kde až jsem zjistil, že jde o 4. pokračování jakési série, což mnohé vysvětluje) je přitom všechno: tajná organizace po staletí střežící tajemství, do známých knih zakódovaná vodítka k jeho odhalení, Archa úmluvy, Alexandrijská knihovna, utajený kvazibojový řád z konspiračních teorií, který, jak se ukáže, skutečně existuje a poněkud se vymkl se kontrole papeže, pyramidy, Sfinga, templáři a samozřejmě Vatikán. A ovšem krásná žena. Nostradamova závěť  je v podstatě pastiš Brownovy Šifry mistra Leonarda, jejíchž kvalit ovšem nedosahuje v duchu přísloví mnoho psů, zajícova smrt. To ale neznamená, že by se Nostradamova závěť špatně četla, z tohoto pohledu jde o slušné řemeslo, působí však poněkud banálně, recyklovaně, jako vrstvení populárních motivů a komerční exploatace ověřených vzorů. Přitom pár dobrých motivů problematizujících náboženství a víru v Nostradamově závěti je, ale jsou pohříchu utopené (nebo alibisticky schované?) v přehršli dalších. Jako kdyby se chtěl Engeland pochlubit, co všechno ví. Bohužel tím nejenom že vystřílel spoustu munice, ale naprosto při tom rozstřílel cíl.

A. C. Doyle: Údolí strachu


Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.

Celý příspěvek

Imogen Robertsonová: Anatomie vraždy


Anatomie vraždy je soudobá detektivka zasazená do Londýna 18. století, ve které hrají hlavní role opera, špionáž a emancipovaná žena. Anatomie vraždy je detektivka čtivá a napínavá, zároveň z ní ale čiší řemeslnost takovým způsobem, že součástí mého čtenářského zážitku byla i anatomie liberálních postupů, kdy jsem vedle vyšetřování vraždy se zájmem – kolikrát větším – sledoval, jaké literární triky a postupy, které se takto snad musí učit na všelijakých těch kurzech tvůrčího psaní, autorka používá.

Ta zmiňovaná emancipovaná hlavní hrdinka je sice emancipovaná sympaticky, ale setkává se na svou dobu s až podezřele vstřícným přijetím všech vrstev společnosti. Vyloženě zde chybí konflikt, který by tehdy musel být nevyhnutelný.

Dlouho jsem měl též problém nějak skousnout tu posedlost špióny, zejména v kontrastu s všeobecnou bídou většiny Londýňanů, která, na rozdíl od francouzských a amerických (zrovna zuří americká válka o nezávislost) nikoho netrápí; revolucionář ani jeden, zato patrioty by mohly dláždit náměstí. Nicméně pak jsem si uvědomil, jak to dnes my máme se špióny ruskými a pochopil jsem.

 

Průzkum sečtělosti


Co je psáno, to je dáno.  Jak je psáno v Koránu, nejlepší je to po ránu. Čtěte Bibli, tam to všechno je. Moudrá naučení nás nabádají, že knihy jsou zdrojem poznání, a tak lidé čtou. Nebo jen mluví o tom, co tak která kniha říká, aniž by ji vůbec osobně četli, znaje ji jen z vyprávění? Schválně, kdo z vás osobně četl některou z následujících knih? Snažil jsem s přehršle všech vybrat takové, o jejichž existenci všichni vědí, nebo alespoň tuší, a na jejichž základě jsou činěny dalekosáhlé závěry, přitom lze ale s úspěchem pochybovat o tom, že je také všichni četli.

Umberto Eco: Pražský hřbitov


Pražský hřbitov je román o spiknutí s cílem vyvolat dojem existujícího židovského spiknutí, jinak též román o vzniku Protokolů sionských mudrců. S výjimkou té ústřední jsou všechny postavy skutečné, nebo na skutečných založené, i události a reálie jsou skutečné, jen příběh je více či méně realistická – především ale čtivá – fikce. Jistý kpt. Simonini, dobrodruh, gurmán (zejména ze začátku připomíná román místy kuchařku), tajný agent a excelentní padělatel se živí tím, že vytváří falsa dokumentů (zejména závětí), a baví se tím, že dělá tajného agenta a organizuje speciální manipulační a diskreditační operace. Přitom po celý svůj poměrně dlouhý život cizeluje příběh o schůzce rabínů na pražském židovském hřbitově za účelem organizace spiknutí proti gojim, který zdělil po svém dědovi, takto zavilém antisemitovi, a který postupně rozšiřuje a prodává, až nakonec vyústí ve známé Protokoly židovských mudrců (proč by si někdo takovou práci objednával vysvětluje tento citát z knihy), protože „lidé snadněji uvěří tomu, co už četli nebo slyšeli, než něčemu zcela novému.“

Celý příspěvek