Peter May: Muž z ostrova Lewis

Už dlouho jsem žádnou knihu nepřečetl s takovou chutí – co chutí, lačností – jako Muže z ostrova Lewis Petera Maye (ČBDB). Přitom nechybělo mnoho a anotace lákající slovy: „Emocionální tajemství obyvatel pochmurného ostrova jsou ještě hlubší, než jeho rašeliniště,“ by mne spolehlivě odradila. Doporučení od přítele ale bylo silnější. Z nějakého důvodu jsem zprvu myslel, že Muž z ostrova Lewis bude jen další z řady „severských“ detektivek a jejich variací, což se zápletka spočívající v nálezu mumie v rašeliništi, která, jak se brzy ukáže, není stará tisíce let, ale jen něco přes padesát, včetně toho, že byl dosti brutálně zavražděn, zdála jen podporovat. Jenže pátrání po identitě mrtvoly a jejím vrahovi se nakonec ukáže jen jako platforma, na níž je vyprávěn příběh o hledání minulosti, na kterou by se dalo snadno zeptat, kdyby ovšem ten jediný, u koho lze s otázkami začít, netrpěl stařeckou demencí.

Půvab Muže z ostrova Lewis nespočívá v démoničnosti a rafinovanosti hlavního padoucha, jak je tomu třeba u Nesbø (omlouvám se, ale neumím ho vyskloňovat), ani ve vyprávění plném zvratů a nečekaných odhalení. Samotný zločin je celkem banální a zhruba od poloviny čtenář i tuší, jak to zhruba bude. Půvab Muže z ostrova Lewis, což je skutečný ostrov ve vnějších Hebridách, tedy součást Skotska, je v tom, jak autor brilantně evokuje krajinu kamení a rašelinišť, ve které na strom nenarazíš, krajinu neustálých bouří a dešťů, krajinu, která nutně formuje mezilidské vztahy. Je to příběh lidí, kteří mají v dobrém i zlém společnou minulost, ale přesto spolu musí nějak vycházet, protože před sebou nemají kam utéct, tedy pokud nechtějí opustit ostrov úplně, což ovšem znamená opustit domov. Je to i příběh dementního starce, který žije minulostí, protože o přítomnost ho okrádá demence. (Pokud máte se stařeckou demencí tu pochybnou čest jako já, tak víte, o čem mluvím, pokud ne, tak buďte rádi, doufejte, že to tak zůstane, a věřte tomu, že tu hrůzu May zachycuje celkem věrně). A je to i příběh o temném středověku, který v padesátých letech dvacátého století stále vládne ve skotských sirotčincích. A jestli ne středověku, tak kapitalismu z časů Dickense určitě.

Všechno dohromady je to pak dobře vyprávěný příběh, který nestaví jenom na ději, ale i na zachycení osudů, míst i doby. Příběh, který, jak jsem se dočetl, je druhým z trilogie, kde první díl je prý ještě lepší a třetí o poznání horší. Znalost prvního dílu pro pochopení a vychutnání druhého ovšem nutná není, a tak zůstanu u Muže z ostrova Lewis. Knihu, ve které se řeší vražda, ale není to detektivka, knihu, u které vás drží dobře vyprávěný příběh, které není zdaleka tím jediným, co kniha nabízí.

Jo Nesbø: Levhart

Levhart je další případ samorostlého norského alkoholika Harryho Holeho, který časově bezprostředně navazuje na Sněhuláka. Sněhuláka už si moc nepamatuji, ale myslím, že nebyl tak překombinovaný, jako Levhart. Levhart, to je festival vice či méně logických zvratů, „okořeněný“ několika nadbytečnými či nevyužitými dějovými liniemi. Tím nechci říct, že je to špatná kniha, jen je výsostně žánrová – tedy severská detektivka. A to je vlastně všechno, co se o dá o ději i formě sdělit, aniž by člověk prozrazoval příliš. Je tam spousta mrtvých, všechno je nakonec úplně jinak a hlavní hrdina je, na rozdíl od Netopýra, už jen instrument, značka, která prodává.

Pro mě byl tak Levhart zajímavý především tím, že už jsem ho četl. Na každé stránce jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem tuhle knihu již četl, ale nikdy jsem nevěděl, co bude dál. Úplně se mi po prvním přečtení vykouřila z hlavy. Jen v úplném závěru jsem si matně něco málo vybavil. Také zajímavý čtenářský zážitek, číst jednu knihu dvakrát poprvé.

P.S. Pokud jste někdo četl a máte tip, proč se kniha jmenuje Levhart, sem s ním. Mě to přijde, jako by Nesbø náhodně vybíral slova pícháním prstem do slovníku a hledáním prvního, které bude mít dostatečně správný zvuk.

Nepřečteš dvakrát stejnou knihu

Při stěhování části knihovny tam a zase zpátky mi rukama znova prošel Odlesk boží slávy a když mi ho tak osud přihrál, tak jsem ho s chutí přečetl znova. Z té původní recenze to není patrné (vlastně vyznívá přesně opačně), ale pamatuji si, jak jsem z něj byl při prvním čtení jsem trochu rozpačitý, jak mi střídání času a roubování jednoho příběhu na dvě časové roviny přišlo poněkud vyumělkované; v recenzi jsem se to tehdy ovšem nejspíš styděl přiznat.

Jenže když jsem teď knihu četl podruhé, tak jsem si to, co mne prve dráždilo, vyloženě užíval. Stejný kniha, nejenom doslova a do písmene, ale i do posledního flíčku a ohnutého listu, stejný příběh, stejný překlad, stejný čtenář – a přesto tak odlišný čtenářský zážitek. Čili je-li stejná kniha, musel se změnit čtenář. Buď jsem za ta léta slevil ze svých nároků, nebo – a k této variantě se nejenom z ješitných důvodů přikláním – jsem si rozšířil obzory a mohl si tak knihu lépe vychutnat.

Lidé, čtěte! Čtěte a nebojte se přečíst jednu a tu samou knihu dvakrát, protože vás možná čeká něco nového, co vám při prvním čtení nebylo dostupné.

Tom Egeland: Nostradamova závěť

Nostradamova závěť Toma Egelanda je perfektním příkladem toho, že ani prvotřídní suroviny nezaručí, že výsledný eintopf bude delikatesa. V Nostradamově závěti (viz ČBDB, kde až jsem zjistil, že jde o 4. pokračování jakési série, což mnohé vysvětluje) je přitom všechno: tajná organizace po staletí střežící tajemství, do známých knih zakódovaná vodítka k jeho odhalení, Archa úmluvy, Alexandrijská knihovna, utajený kvazibojový řád z konspiračních teorií, který, jak se ukáže, skutečně existuje a poněkud se vymkl se kontrole papeže, pyramidy, Sfinga, templáři a samozřejmě Vatikán. A ovšem krásná žena. Nostradamova závěť je v podstatě pastiš Brownovy Šifry mistra Leonarda, jejíchž kvalit ovšem nedosahuje v duchu přísloví mnoho psů, zajícova smrt. To ale neznamená, že by se Nostradamova závěť špatně četla, z tohoto pohledu jde o slušné řemeslo, působí však poněkud banálně, recyklovaně, jako vrstvení populárních motivů a komerční exploatace ověřených vzorů. Přitom pár dobrých motivů problematizujících náboženství a víru v Nostradamově závěti je, ale jsou pohříchu utopené (nebo alibisticky schované?) v přehršli dalších. Jako kdyby se chtěl Engeland pochlubit, co všechno ví. Bohužel tím nejenom že vystřílel spoustu munice, ale naprosto při tom rozstřílel cíl.

A. C. Doyle: Údolí strachu

Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.

Pokračovat ve čtení „A. C. Doyle: Údolí strachu“ →

Imogen Robertsonová: Anatomie vraždy

Anatomie vraždy je soudobá detektivka zasazená do Londýna 18. století, ve které hrají hlavní role opera, špionáž a emancipovaná žena. Anatomie vraždy je detektivka čtivá a napínavá, zároveň z ní ale čiší řemeslnost takovým způsobem, že součástí mého čtenářského zážitku byla i anatomie liberálních postupů, kdy jsem vedle vyšetřování vraždy se zájmem – kolikrát větším – sledoval, jaké literární triky a postupy, které se takto snad musí učit na všelijakých těch kurzech tvůrčího psaní, autorka používá.

Ta zmiňovaná emancipovaná hlavní hrdinka je sice emancipovaná sympaticky, ale setkává se na svou dobu s až podezřele vstřícným přijetím všech vrstev společnosti. Vyloženě zde chybí konflikt, který by tehdy musel být nevyhnutelný.

Dlouho jsem měl též problém nějak skousnout tu posedlost špióny, zejména v kontrastu s všeobecnou bídou většiny Londýňanů, která, na rozdíl od francouzských a amerických (zrovna zuří americká válka o nezávislost) nikoho netrápí; revolucionář ani jeden, zato patrioty by mohly dláždit náměstí. Nicméně pak jsem si uvědomil, jak to dnes my máme se špióny ruskými a pochopil jsem.

Průzkum sečtělosti

Co je psáno, to je dáno. Jak je psáno v Koránu, nejlepší je to po ránu. Čtěte Bibli, tam to všechno je. Moudrá naučení nás nabádají, že knihy jsou zdrojem poznání, a tak lidé čtou. Nebo jen mluví o tom, co tak která kniha říká, aniž by ji vůbec osobně četli, znaje ji jen z vyprávění? Schválně, kdo z vás osobně četl některou z následujících knih? Snažil jsem s přehršle všech vybrat takové, o jejichž existenci všichni vědí, nebo alespoň tuší, a na jejichž základě jsou činěny dalekosáhlé závěry, přitom lze ale s úspěchem pochybovat o tom, že je také všichni četli.

Umberto Eco: Pražský hřbitov

Pražský hřbitov je román o spiknutí s cílem vyvolat dojem existujícího židovského spiknutí, jinak též román o vzniku Protokolů sionských mudrců. S výjimkou té ústřední jsou všechny postavy skutečné, nebo na skutečných založené, i události a reálie jsou skutečné, jen příběh je více či méně realistická – především ale čtivá – fikce. Jistý kpt. Simonini, dobrodruh, gurmán (zejména ze začátku připomíná román místy kuchařku), tajný agent a excelentní padělatel se živí tím, že vytváří falsa dokumentů (zejména závětí), a baví se tím, že dělá tajného agenta a organizuje speciální manipulační a diskreditační operace. Přitom po celý svůj poměrně dlouhý život cizeluje příběh o schůzce rabínů na pražském židovském hřbitově za účelem organizace spiknutí proti gojim, který zdělil po svém dědovi, takto zavilém antisemitovi, a který postupně rozšiřuje a prodává, až nakonec vyústí ve známé Protokoly židovských mudrců (proč by si někdo takovou práci objednával vysvětluje tento citát z knihy), protože „lidé snadněji uvěří tomu, co už četli nebo slyšeli, než něčemu zcela novému.“

Pokračovat ve čtení „Umberto Eco: Pražský hřbitov“ →