Smíšené pocity


Už dlouho jsem nebyl na Pražském hradě. Tak dlouho, že syn ho ještě nikdy neviděl jinak, než z dálky. Dřív, to jsem tam chodil někdy i každý den. Ne na Hrad, ale přes Hrad, cestou z Pohořelce na Klárov. Pražský hrad byl přirozenou součástí města, ve kterém jsem žil. Pak přišly změny. Hrad tam byl pořád, ale to, co mne odrazovalo, začalo převažovat nad tím, co mne lákalo: davy turistů, vstupné, bezpečnostní rámy u vstupu… Pražský hrad se pro mě stal cystou uprostřed rodného města, ve kterém jsem si stále více připadal jako nevítaný vetřelec, který jenom zabírá místo někomu, na kom by se dalo vydělávat.

Pokračovat ve čtení „Smíšené pocity“

A tohle podepisuji také


Po 11 bodech je tu další text Za Prahu udržitelnou a sousedskou, pod který bych se opět klidně podepsal. Kdyby to tedy bylo možné, a množina signatářů nebyla již podle všeho uzavřena (výtah):

Do Prahy přijelo minulý rok přibližně osm milionů turistů. Čísla zveřejněná Českým statistickým úřadem ale ukazují návštěvnost pouze v oficiálních ubytovacích zařízeních. Není možné do nich započítat krátkodobé ubytovací kapacity. Celkové číslo je tak pravděpodobně zhruba o třetinu vyšší. Třikrát větší Berlín má dnes méně turistů než naše hlavní město. Pro řadové obyvatele, kteří v Praze bydlí, žijí a utváří ji, představuje turismus závažný problém.

Nekontrolovaný byznys mění charakter Prahy. Vytlačuje místní obyvatele a nahrazuje lokální atmosféru založenou na komunitním životě a sousedství bezduchým „disneylandem“, finančně nedostupným bydlením a byznysovými projekty, ze kterých má užitek jen úzká skupina lidí. Ubývá služeb, které jsou pro normální život zásadní, a přibývá těch, které slouží jen turistickým účelům.

Proto požadujeme zahájení veřejné debaty (například formou veřejných diskusí nebo kulatých stolů) nad těmito body:

  • Omezení tzv. krátkodobých pronájmů pouze na sdílení bytů
    Pod rouškou „sdílení“ a „pronajímání“ se provozují ubytovací služby ve čtrnácti tisících bytech, které často po desítkách patří velkým poskytovatelům a které z osmdesáti procent tvoří celé byty nabízené jako hotelové pokoje. (…) Sdílet by mělo být možné pouze jeden vlastní byt, ve kterém majitel skutečně bydlí.
  • Důraz na dostupné a kvalitní bydlení
    Výstavba bytů v posledních letech roste, ale luxusní a investiční byty větší dostupnost bydlení nezajišťují. Naopak často přispívají k gentrifikaci, zvyšování cen bydlení v okolí a vymísťování nízkopříjmových skupin obyvatel. 
  • Nerozšiřování letiště
     Rozšíření počítá s tím, že by letiště do roku 2028 mělo zdvojnásobit své kapacity: v roce 2019 odbavilo necelých sedmnáct milionů pasažérů, dostavba má umožnit odbavení třicet milionů osob ročně. Investice je v rozporu s ekologickými limity planety i s platným hodnocením vlivu záměru na životní prostředí.
  • Podporu lokálním podnikům a službám, které pečují o běžný život obyvatel
    Obyčejné obchody mizí, zato cannabisové lízátko za padesát korun nebo „staročeský“ trdelník se dají koupit na každém rohu. Matrjošky, falešný křišťál nebo thajské masáže však Prahu ani Českou republiku nereprezentují a město zahlcují vizuálním smogem. I turistická nabídka může být vkusná, ekologická a kvalitní.
  • Větší péči o veřejný prostor
    Rozšiřujme parky a zeleň, zklidňujme ulice a zobytňujme veřejný prostor. Lidé se v něm musí cítit bezpečně a v přístupu k němu překonávat co nejméně bariér – fyzických i ekonomických. Prostupnost pro pěší a cyklisty místo pohozených sdílených koloběžek. Nové parky v prolukách místo ubývajícího prostoru pro relaxační aktivity.
  • Větší zapojování občanů do rozhodování o rozvoji Prahy
    I když se jich volení zástupci zeptají, nakonec rozhodují potřeby developerů a logika co největšího zisku. Ta však nereaguje na dvě největší krize: bytovou a ekologickou.
  • Péči o kulturní dědictví respektující názory a cítění obyvatel, pro které je město domovem
  • Zdravé životní prostředí, redukce tepelného ostrova a intenzity automobilového provozu
    U velkých stavebních zásahů ve vnitřním městě bychom měli důsledně požadovat, aby ponechávaly dostatečnou plochu zeleni korigující městský tepelný ostrov, nebyly předimenzované a nevedly ke zhoršování kvality ovzduší generováním nadměrného počtu cest autem.

Romantika zimní Prahy


Pokud žádnou zimu ani romantiku nevidíte, vězte, že já také ne. Přitom pamatuji jak sníh, tak romantiku, ale poslední dobou je sněhu čím dál méně (letos nebyl už vůbec žádný) a romantiky také, tu postupně vytlačují turisté a komerce. Možná, že někdo umí ještě vyfotit Prahu tak, aby v sobě měla něco tajemného, ale já už to nesvedu. Město, ve kterém jsem se narodil, a které ještě před pár desítkami let dýchalo tajemnem, je mrtvé. Stal se z něj Disneyland pro turisty, zbyly z něj jen nablýskané kulisy. I když většina domů stále stojí tam, kde vždy stávala, a většina ulic se jmenuje tak, jak se vždy jmenovala, je to už jiné město. O poznání bohatší a o poznání chladnější. Lidský rozměr se vytrácí. Já se v Praze narodil a žiji v ní celý život, přesto se v ní čím dál tím víc cítím jako cizinec a centru se už vyloženě vyhýbám. A nejsou to jen davy turistů a hospody, kam se člověk bojí vstoupit, aby mu nedávali najevo nelibost nad tím, že není movitý turista, kterého by mohli oškubat, je to i – a možná především – uzavřený Pražský hrad a vstupné tam, kam jsem dřív chodil volně, jako je sv. Vít nebo Zlatá ulička. Ta fotka to vlastně vystihuje velice věrně: je banální, nezajímavá, prázdná, zbytečná. Nalijme si čistého vína: současná Praha má asi takový genius loci, jako montovaná tovární hala někde u výpadovky. A stejně tak i funguje, stejně tak se k ní lidé chovají. Mnoho z nich v přesvědčení, že tak to je správné, tak to má být. Vítejte v Praze, výkladní skříni devastační prosperity.

Sdílený byt


Víkendový protest připomněl kontroverze ohledně tzv. sdílení bytů přes platformu Airbnb. Proč jsem zdůraznil sdílení? Protože ve většině případů o žádné sdílení nejde a byt není sdílený jenom proto, že je obchod, jehož je předmětem, uzavřen na portálu, který sdílení umožňuje a snad na něm kdysi i začínal. Takže jak to s tím sdílením bytů a navazujícími regulacemi a povinnostmi vlastně je?

Pokud bydlím sám ve velkém bytě, kam se ještě někdo vejde, můžu byt sdílet s někým dalším, s kým se podělím o místo a o náklady. Ať již formou klasického podnájmu, nebo krátkodobě přes nějaký portál. To není třeba nijak zvlášť regulovat ani danit.

Pokud jedu na čtrnáct dní na dovolenou, můžu na těch čtrnáct dní byt někomu přenechat, alespoň bude využití a někdo mi zalije květiny. To není třeba nijak zvlášť regulovat, ani danit.

V obou uvedených případech se totiž dělím o byt, ve kterém žiji, tj. užívám ho pro vlastní potřebu. Pokud ovšem nesdílím byt, ve kterém žiji, ale pronajímám pět dalších bytů, které vlastním, tak už to není sdílení, ale podnikání, která může a musí být regulováno a daněno.

Pod zmínkami o protestu a morální podpoře pražského primátora, které se protestujícím dostalo. se ovšem okamžitě vyrojilo strašení komunismem, který by prý regulace tohoto byznysu znamenala, a šermování „úctou k soukromému vlastnictví“. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví ovšem končí tam, kde začíná veřejný zájem, což je myšlenka zcela samozřejmá v Německu či Rakousku, ale div ne kacířská v Česku. Nicméně i bez toho lze nároky „airbnbařů“ na nedotknutelnost odmítnout a zcela si přitom vystačíme s onou „úctou k soukromému vlastnictví“. V soukromém vlastnictví totiž není jen pronajímaný byt, ale ale i ostatní byty v domě. A vlastníci ostatních bytů mají též nárok na „úctu ke svému soukromému vlastnictví“, která není o nic menší jenom proto, že oni na svém bytě nevydělávají, ale žijí v něm.

Nenapadá mne nic, co by se dalo k tématu dodat a co by mohlo jakkoliv zpochybnit možnost a nutnost „sdílení“ bytů přes Airbnb regulovat a danit.

Dobře skryto průhledností


Panuje všeobecné přesvědčení, že lékem na korupci a pletichy ve veřejné a státní správně je transparentnost, tedy že bude vše veřejné a na všechno a na všechny bude vidět. To je ovšem iluze. Transparentnost může naopak vše jen víc zamlžit, přitom ale dodat punc otevřenosti, tedy v důsledku nic nevyřešit a přitom vytvářet iluzi řešení. Příkladem budiž územní plánování v Praze. Vše – alespoň nakolik to mohu posoudit – je zveřejněno zde. To všechno jsou desítky stran hutné právnické a úřednické mluvy kombinované se stovkami stran odborných posudků. Kdo může tohle přečíst, pochopit a navíc v reálném čase tak, aby stihl lhůty pro podání námitek, pokud narazí na známky pletich či korupce? Jsem pevně přesvědčen, že nikdo, dokonce ani ten, kdo zná všechny procesy, všechny kódy (třeba využití plochy) a tomu, co čte, rozumí, protože je toho prostě moc. Bez týmu odborníků, kteří by si ovšem dokázali zjednat přístup i právnickými kličkami, je celá transparentnost v této oblasti k ničemu. Běžný občan – a běžným občanem rozumím průměrně inteligentního zaměstnaného člověka – jen stěží může cokoliv kontrolovat, i kdyby chtěl. Kvalitativně i kvantitativně je toho prostě víc, než je kapacita běžného občana. Celá slavná transparentnost tak jen pomáhá legitimovat až obstrukčně složité procesy v oblasti, která je vzhledem k kořistnickým zájmům developerů a cenám pozemků a nemovitostí v Praze korupcí a pletichami vysloveně těhotná. Transparentnost sama o sobě je k ničemu, pokud to, co odkrývá, není samo o sobě jednoduché a srozumitelné. V opačném případě je to jen fíkový list.

Kliniku vám nenecháme


Tak to vypadá, že nedávná demonstrace na její podporu po žhářském útoku byla labutí písní Klinky. Stavební úřad Prahy 3 totiž zázračně nalezl dávno ztracené kolaudační rozhodnutí, podle kterého je Klinik klinika a jakékoliv jiné využití je v rozporu se zákonem a ÚZSM, jenž budovu vlastní, na to konto zřejmě neprodlouží aktivistům, kteří toto doupě subverze provozují, nájemní smlouvu. Uznávám, že na její prodloužení asi nemají aktivisté právní nárok a dobře věděli, za jakých podmínek v budově mohou fungovat, ale to nic nemění na tom, že se podle mého názoru jedná jen šikovnou záminku, asi jako když Al Caponeho dostali na nezaplacené daně. Kde se tak najednou vzala ta zásadovost stavebního úřadu, když jinak jsou stavební úřady známy tím, že nemají problém přimhouřit oko a zpětně legalizovat i černé stavby? Jestli ono to nebude spíš tím, že městská část nechce, „aby byla Praha 3 bojištěm levicových a pravicových extrémistů,“ jak podle Metra stojí v oficiálním dopise radnice vládě. Prostě žádné levičáky, co nám kazí metropolitní kapitalistickou TINU a ukazují, že to jde i zadarmo a bez dolování renty, tady nechceme. Podle mě jsou ale podniky jako Klinka přesně tím, co ze sterilní kancelářské fabriky dělá živoucí město. Kanceláří je v Praze už dost, co Praze chybí jsou Klinky. Jenže o ně Praha zájem nemá, nejspíš ze stejných důvodů, z jakých jde na ruku developerům – z ideologických. Paní starostka Prahy 3 je totiž z TOP09. To dává smysl, ne?

Dejvická kyselka


O lapálii s vodou v pražských Dejvicích už ví asi každý, kdo neví, může nahlédnout třeba sem. Je to jistě nemilé, ale hlavní problém s vodou v Praze není jedna havárie, jakkoliv je nepříjemná a nebezpečná, ba dokonce ani zastaralost pražské vodovodní sítě, nýbrž něco, okolo čeho mainstreamové články chodí jako okolo horké kaše a co když už zmíní, tak jenom v náznaku a rozhodně to nijak nerozvádějí, totiž skutečnost, že dodávka pitné vody v Praze není veřejná služba, ale soukromý byznys, a jejím účelem tudíž není zajištění pitné vody pro obyvatele, ale generování zisku pro soukromý kapitál (že zahraniční, to snad není třeba dodávat). Jakákoliv údržba a rozvoj sítě pak samozřejmě představují další náklady, které zbytečně snižují zisk. V Praze – ale nejenom v Praze, toto je pattern používaný napříč celou republikou – je to pak „vylepšeno“ ještě tím, že vodárenská společnost Veolia vodovodní infrastrukturu nevlastní, ale jenom na ní vydělává, infrastruktura je vlastnictví „neviditelné“ veřejné společnosti Pražská vodohospodářská společnost (PVS), která je za její údržbu zodpovědná (blíže viz zde). Veolia tedy inkasuje, ale investovat nemusí a nemůže. Lze tedy dovodit, že náhrady škody, zejména provozovatelům restaurací, které Veolia bez reptání slibuje, bude chtít refundovat od vlastníka infrastruktury, na jehož majetku k havárii došlo. Rád bych se mýlil, ale s největší pravděpodobností to dopadne tak, že škody zaplatí přímo (v ceně vody) či nepřímo (v poklesu hodnoty veřejného majetku) Pražené a Veolia vysmátá a napakovaná odejde středem. Kdyby zisky z prodeje vody v Praze v Praze i zůstávaly, bylo by i více peněz na údržbu a rozvoj sítě a pravděpodobnost havárií, jako je ta aktuální v Dejvicích, by byla nižší. Jenže to by chtělo myslet v úplně jiných kategoriích, než jsou privatizace a zisk.

Malý pražský apartheid


Vytáhla mne včera žena na procházku do pražských Vysočan, že prý jak tam postavili ty nové domy místo továren, že je to tam teď pěkné, lavičky, hřiště pro děti a tak. A tak jsme šli a sluníčko svítilo a tím také to hezké skončilo. Tolik plotů, zamčených branek a cedulí „Soukromý pozemek, nepovolaným vstup zakázán“ na jednom místě jsem snad ještě neviděl. Jestli si myslíte, že prostě půjdete ulicí a někam dojdete, tak v nových ještě lepších Vysočanech daleko nedojdete, protože narazíte na plot. Nemáš klíče? Nemáš nárok! Tady je to jen pro zvané. Připadal jsem jako černoch v bělošské čtvrti, jako Žid při procházce spořádaným árijským městem. Co na tom, že jsem Pražák jak poleno, tady mezi těma náplavama jsem byl najedou občan druhé kategrie, ten bez klíče. A to jsem, prosím pěkně, nechtěl nikomu koukat do kuchyně, nechtěl jsem nikomu lézt do obýváku, chtěl jsem jen jít po ulici, jenže tady už soukromé metastázovalo do veřejného. Ještě bych pochopil plot kolem předzahrádky (byť mi přijde divné a z pohledu urbanismu absurdní, že jsou jen pro ty z přízemí), kolem rodinných domků bývá také, ale tady je ještě předzahrádka kolem předzahrádky, samozřejmě zamčená. Vrcholem všeho ovšem bylo zamčené dětské hřiště vedle veřejné komunikace. A zkuste malému dítěti vysvětlit, že si nesmí jít hrát na hřiště, protože někdo, kdo sice nemá důvod, ale má tu moc, se rozhodl mu v tom zabránit, že někdo s klíčem rozhodl, že ono není dost dobré na to, aby si hrálo na písku s jeho dětmi. Vědomí, že už zase je třeba něco takového dětem vůbec vysvětlovat, je frustrující. A na druhou stranu, co vyroste z dětí žijících od mala v „ghettu“ mezi ploty a zámky, naučené dělit lidi na ty, kteří smějí a kteří nesmějí, a zvyklé na to, že ony jsou ti, kteří smějí? Už dávno nežijeme spolu, dokonce už nežijeme ani vedle sebe – my už žijeme proti sobě.

Mlčenlivost chrání nás


Při svém brouzdání po úřední desce pražského magistrátu jsem objevil další perličku – dokument SMHMP 1074957_2012.pdf. Magistrát v něm jakémusi panu Lukešovi sděluje, že jeho žádosti z roku 2012 o „sdělení výše platu a výše odměn jednotlivých vedoucí odborů a ředitele Magistrátu hlavního města Prahy a dále pak o sdělení důvodů jednotlivých odměn v uplynulých dvou letech,“ podanou podle zákona o svobodném  přístupu k informacím, definitivně nevyhoví a na 13 stranách hutné úředničiny vysvětluje, proč nechce a nemůže daňovému poplatníkovi říct, jak jsou jeho daně využívány.

Pokračovat ve čtení „Mlčenlivost chrání nás“

Z pacienta zákazníkem snadno a rychle


Už dobře půl roku, a možná i o něco déle, se na úřední desce pražského magistrátu objevují dokumenty nadepsané Oznámení o ukončení poskytování zdravotních služeb (např. [1] [2] [3], měl jsem jich v záložkách mnohem více, ale většina jich už není k nalezení, magistrát je z nástěnky zřejmě po nějaké zákonné lhůtě stáhl a i tyto tři nejspíše časem zmizí), které  mají jedno společné: oznamují, že ke dni „D“ ukončuje MUDr. Pan Doktor poskytování zdravotních služeb a ode dne „D+1“ hodlá v jejich poskytování pokračovat MUDr. Pan Doktor, s.r.o. (občas nějaká jiná firma, zcela výjimečně jiný lékař a snad v jediném případě bylo poskytování zdravotních služeb ukončeno bez náhrady).

To může znamenat jediné: lékaři z nějakých důvodů, a není zase až důležité z jakých, převádějí své soukromé praxe na firmy. Bezprostřední dopady na zdravotní péči taková změna zřejmě nebude mít žádné, ale to ještě neznamená, že je bezvýznamná – dochází zde totiž k zásadní kvalitativní změně vztahu lékaře a pacienta ze vztahu člověk-člověk na vztah zákazník-obchodník, tedy komercionalizaci zdravotní péče a komoditizaci zdraví jako takového.

Zatímco totiž na lékaře lze apelovat jako na člověka, na jeho soucit a svědomí, a požadovat od něj ošetření i v situaci, kdy pacient nebude z komerčního hlediska zajímavý, od firmy nikdo nic takového rozumně požadovat nemůže, účelem firmy je podnikat a generovat zisk, nikoliv léčit a poskytovat zdravotní péči (to může být prostředek, ale není to účel její existence). Pomalu, plíživě, ale zřejmě nezvratně se zdravotní péče mění z veřejné služby na soukromý byznys. Zřejmě i s tím rizikem, že vám firma vypoví smlouvu, když na vás přestane vydělávat.