Tagged: Rusko

Jedině loajální je způsobilý


Představte si hypotetickou situaci: na invalidním vozíku sedí starý muž v rozpuku senility a před plným sálem se z kusu papíru pokouší něco číst. Obtížně artikuluje, občas něco nesrozumitelně vykřikne, slintá a u toho jak bernardýn a před chvílí se pomočil. A teď hádanka: je takový muž způsobilý k výkonu funkce českého prezidenta? Ale pozor, je to chyták.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Víte? Jestli ne, já vám to prozradím: záleží na tom, co čte, kdo to napsal a co tam napsal. Jestli je to něco ostentativně a vášnivě protiruského, jestli to bylo napsáno ve Washingtonu, nebo alespoň v Bruselu, tak způsobilý je. Pokud v tom ale zazní jediný tón pochopení pro ruské zájmy, jediný náznak toho, že by bylo rozumné mít s Ruskem přátelské vztahy, tak způsobilý není. Vůbec to nesouvisí s fyzickou a mentální kondicí dotyčného, jen s jeho loajalitou k tzv. Západu. Nekritickou loajalitou, dlužno dodat.

Ano, prezident Zeman očividně tělesně chátrá, a podle mých zdrojů chátrá i duševně a na to konto by možná opravdu mohl „být prohlášen za neschopného výkonu funkce“ jak navrhuje senátor Dienstbier, ale v žádném případě jeho případná nezpůsobilost pro výkon funkce nesouvisí s tím, že nedrží „generální linii strany a vlády“ ve vztahu k Rusku. že poukazuje na to, že „císař je nahý“, tedy že Krym je ruský a je to „faith accompli“ a že protiruské sankce by měly být zrušeny už jenom proto, že nefungují.

Za důvod nezpůsobilosti k výkonu funkce by se Zemanovy výroky týkající se Ruska daly považovat pouze v případě, že by mluvil o tom, jak se těší, až si zajde s Leninem na pirožky. A i potom pouze proto, že Lenin je už 95 let po smrti.

Jiný názor totiž není neschopnost!

Reklamy

Prosím přiměřeně


Máme tu 21.srpen a s ním výročí invaze spřátelených zemí do Československa roku 1968, již tradičně nazývané „sovětská“, nověji „ruská“, aby ta pachuť zůstala, ačkoliv se jí aktivně zúčastnili i Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci (ti byli obzvláště aktivní, dnešní terminologií vyložení jestřábi). Obligátní dvě minuty nenávisti k Rusku a Rusům se dnes změní na dvacetičtyřhodinovku, ne-li týdenní maraton. Potřeba některý jedinců nenávidět Rusko a Rusy je přímo fyzická a srpnová invaze, zredukovaná na sovětskou, potažmo ruskou roli, a následná okupace představují pro tuto nenávist vítanou živnou půdu. Jenže, přátelé, nemohu si pomoci, ale intenzita alergie na Rusy je zcela nepřiměřená tomu, co v roce 1968 provedli. Není nejmenší důvod je za to chválit, byla to tehdy od sovětského vedení kolosální politický chyba a nepěkný podraz na spojence, ani je omlouvat, ale ve srovnání jinými nepříjemnostmi, které nás ve dvacátém století potkaly, se zase zase až tak moc nestalo. Mrtvých v souvislosti s invazí v roce 1968 se po nejnovějším navýšení uvádí 137. Jediný spojenecký nálet na Prahu v roce 1945, navíc omyl, má na kontě obětí 701, další, tentokrát plánovaný 235. O následcích německé okupace a Protektorátu, jdoucích do stovek tisíc nemluvě. Přitom Američanům jsme nikdy nic ani nezazlívali a Němcům jsem odpustili, a pokud ne přímo odpustili, tak s nimi alespoň umíme a chceme vycházet a dědictví Protektorátu není v česko-německých vztazích každodenní agendou. Proč to samé nejde s Rusy? Proč nedokážeme odpustit i jim, proč nedokážeme vycházet i s nimi? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si Indové dennodenně připomínali britskou okupaci, nebo že by Vietnamci byli fanaticky na kordy s USA, přitom v obou případech by byly důvody řádově pádnější, než u české averze k Rusům. Česká reakce na Rusy, opřená o okupaci z roku 1968, která zcela přebila mnohem významnější osvobození v roce 1945, je zcela nepřiměřená a nedospělá. A český národ už by sakra dospět potřeboval.

Rusofóbní perverze


Nelze být rusofób a zůstat příčetný. A když nejste příčetný, tak z vás padají články jako je tento, ve kterém spolu s „autoritami“ hořekujete nad tím, že by se s nástupem D. Trumpa do Bílého domu mohly oteplit vztahy s Ruskem a zmírnit či dokonce zrušit protiruské sankce, a v nich „perly“ jako: „Je to tragický den pro střední Evropu. Tragický pro celou Evropu.“ Příčetní lidé si pak marně lámou hlavu nad tím, co vlastně chcete, protože jim přijde neuvěřitelné, že by někdo dával přednost konfrontaci a konfliktu, nebo dokonce válce, před mírem a spolupráci. Ptají se „proč?“, jako kdyby na světě nebylo už tak dost válek, násilí, politiky a barbarství. A nevědí. Nakonec většina z nich skončí u dvou možností: buď vám rusofóbie vlezla na mozek, nebo musíte být demokrat. Každopádně, příčetný člověk bude raději vlasti-EU-NATO-zrádce v míru, než loajální občan ve válce.

Jak se Petra Procházková střelila do nohy


Petru Procházkou jistě netřeba představovat, je to známá česká novinářka, či spíše spin-doktorka, zaměřující se na Rusku a na jeho diskreditaci a démonizaci, z jejíchž textů vychází Rusko jako upadající zaostalá diktatura, která disponuje tak masivní materiální, morální a technickou převahou, že se před ním musí celý svět třást hrůzou. To se pak projevuje třeba uštěpačnými poznámkami na adresu jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, které jsou sice možná věcně správné, důsledně při nich ovšem ignoruje dost zásadní fakt, že zastaralý Admirál Kuzněcov, na rozdíl od supermoderních lodí NATO, které ho pronásledovaly Středozemním mořem, k té Sýrii alespoň doplul. Nicméně teď nejde o Admirála Kuzněcova, nebo alespoň ne přímo o něj, ale o její Osobní výběr ze světového tisku v sobotních LN, který byl celý z tisku ruského a v jehož světle ruský tisk vypadá jako všechno možné, jen ne monotónní nekritický tiskový orgán Kremlu, jak jinak Procházková ruská média standardně líčí. Nepochybně i pro svůj obraz totalitního Ruska despoty Putina našla v ruském tisku vhodné příklady, nicméně ty, které vybrala, jsou z mého pohledu velmi kritické až opoziční, přičemž se ale nejedná o žádné obskurní provinční plátky či salónní samizdaty, ale v zásadě o mainstream. Takovéhle profesionální selhání by spin-doktorku formátu Petry Procházkové potkávat nemělo.

Zhrzená rusofóbie


Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se  v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.

Vliv Ruska volby v USA


Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.

Vytrestaný rusofob


Příběh pobytu ruského umělce (říkejme mu tak, když si sám tak chce říkat) Vorotkina a torza jeho skupiny (teď už vlastně rodiny) Vojna v Čechách je směšný, trapný i poučný zároveň. Pan Vorotkin byl v Praze nedávno zatčen, ovšem jak se ukázalo, nebylo to kvůli tomu, že na něj byl v Rusku vydán mezinárodní zatykač, ale proto, že kradl v obchodě. A nekradl proto, že by byl na útěku a neměl pro sebe a pro děti co do úst, ale kradl z principu (jak sám říká, „osvobozoval zboží od jeho ceny“). V Čechách také nebyl tou dobou první den a neutekl sem z Ruska, ale přicestoval z Vídně po té, co před tím cestoval po Evropě.

Celý příspěvek

Odkud vichr války vane


Karel Dolejší z Britských listů sepsal další ze svých protiruských opusů, ve kterém varuje před eskalací v Sýrii, za kterou ponese Rusko odpovědnost tím, že nepřestává překážet plánům NATO a drží padnout Assada. Ve své zaslepenosti pan Dolejší nějak nepostřehl, že všechny argumenty, kterými se snaží před Ruskem varovat, ve skutečnosti ukazují na někoho úplně jiného.

Celý příspěvek