Tagged: Rusko

Nepohodlná fakta o Krymu


Z článku Jana Schneidera Kerčský incident, Husův odkaz a Krym:

Vysvětlením je zřejmě to, že neschvalují Chruščovovu anexi Krymu z roku 1954. Je třeba zdůraznit, že odpůrci současného stavu, kdy je Krym součástí Ruska, jsou tedy nutně zastánci Chruščovovy anexe, tedy typického projevu sovětského režimu, pro který jinak nemají než slova odsouzení.

V případě Krymu je zamlčováno referendum z 20. ledna 1991, zda má být obnovena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Šlo tehdy o administrativní „povýšení“ Krymu z „oblasti“ na „autonomní republiku“. Zúčastnilo se 81 procent oprávněných voličů, 94 procent z nich řeklo, že ano. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR příslušný zákon schválil a Krym se s účinností od 19. června 1991 stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny.

Dne 21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.

Referendum z 16. března 2014 bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché. V roce 2010 byla totiž uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností až do roku 2042. Milan Syruček (Rusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Praha 2015) uvádí, že Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.

Reklamy

Bude bum?


Mistrovství světa v kopané v Rusku včera začalo a ještě nic nebouchlo ani nikdo nestřílel. Kéž by to tak zůstalo. Ale skutečně se žádní teroristé o nic nepokusí? Taková příležitost! Navíc zrovna v Rusku už k několika spektakulárním teroristickým útokům došlo, někteří „bojovníci za svobodu“ z Kavkazu se neštítí ničeho, co může Moskvě uštědřil „lekci“, a teď navíc mají ty nejznámější firmy z IS důvod mít na Rusy pifku jako nikdo jiný, protože to byl právě vstup Ruska do války v Sýrii, co významně přispělo k porážce Islámského státu, pokud o ní přímo nerozhodlo. To jsou okolnosti, řekněme, objektivní, na kterých by měla zavládnout všeobecná shoda. Pak jsou zde ovšem ještě okolnosti jiné, nazvěme je třeba subjektivní, či konspirační, a sice stupňující se nepřátelství Západu k Rusku a snaha Rusku škodit na všech frontách. A co více by poškodilo důvěryhodnost Rusko, než „neschopnost“ překazit teroristický útok na nejsledovanější sportovní šampionát na Zemi? Co by lépe podpořilo stereotyp o zemi v rozkladu s neschopnou vládou, který umí jen šikanovat „nezávislé“ novináře, ale s teroristy si poradit nedokáže? Odolá Západ tomuto pokušení? A nemusí jít hned o aktivní podporu takovému útoku, ať již materiální, či organizační, úplně stačí nic neudělat a Rusům nic neříct v případě, že se západní tajné služby o plánování takového útoku dozví. Odolá Západ tomuto pokušení? Protože spoléhat na to, že Západ by nikdy nic takového neudělal, a už vůbec ne, když by tím ohrozil bezpečí svých občanů, je liché. Západ už mnohokrát prokázal, že se žádné špinavosti neštítí, když je účel dostatečně „svatý“, a že své občany na oltář vítězství obětuje bez mrknutí oka. To všechno je ale ve stínu a nám – nám, protože teroristický útok na tak eminentně apolitickou a humanistickou (navázaný hyperbyznys teď nechávám stranou) událost, jakou je mistrovství světa v jakémkoliv sportu, by byl útokem na nás všechny – nezbývá, než doufat ve schopnost Ruska, neschopnost teroristů a příčetnost Západu. Ať se stane, co se stane, nebuďme překvapeni. Doufejme v nejlepší, ale nepodceňujme nejhorší.

Bolševismus, stalinismus, ruská revoluce a velký teror


Z  rozhovoru s „americkou historičkou a odbornicí na dějiny Sovětského svazu Wendy Z. Goldman o revoluci, teroru a mechanismech represe a strachu“:

Pokud se dále podíváme na kampaně proti vreditelstvu či záměrným sabotážím, zjistíme, že sice začaly shora, dělníci se na nich však výrazně podíleli tím, že obviňovali nadřízené z poškozování, zvláště v případech, kdy byla porušována bezpečnostní opatření nebo šlo o špatné bydlení či stravování. Dělníci vyslovovali své stížnosti jazykem teroru, protože chápali, že to k jejich pracovním podmínkám přitáhne pozornost; věděli, že pokud si budou pouze stěžovat, nic se nezmění.

Města se plnila miliony lidí přicházejících z venkova, došlo k obrovské krizi bydlení. Společnost procházela hlubokými sociálními otřesy. (…) A pak tu je třetí aspekt: Hitler se připravoval na válku. V roce 1937 bylo již Španělsko fašistické a bylo zřejmé, že sovětský socialistický experiment byl ohrožen a že Západ Sovětskému svazu nijak nepomůže – stejně jako nepomohl Československu. (…) Všechny tyto vnitřní i vnější okolnosti vyvolaly v sovětském vedení strach či dokonce paranoiu, že země je obklopena a prostoupena nepřáteli a že profylaktická očista je nezbytná k tomu, aby byla připravena na válku.

Zprvu bolševici působili skrze sověty. O převzetí moci začali usilovat, až když byli přesvědčeni, že většina sovětů tento krok podporuje. Na krátkou dobu se bolševici dělili o moc s esery, ale ti opustili vládu po brestlitevské smlouvě v březnu 1918, protože s ní nesouhlasili. To, že bolševici zůstali jako jediná strana u moci, nebyl záměr, ale důsledek okolností. Revolucionáři byli vystaveni obrovskému dilematu: máme společenskou podporu nezbytnou k tomu, abychom provedli socialistickou revoluci v primárně rolnické zemi? Menševici odpověděli, že nikoliv, a že bychom tedy měli jít domů, sednout si na židli, číst si noviny a nechat kapitalismu volný průběh.

Velký teror totiž začal nenápadně, jako protiteroristická kampaň. Jak se ale z protiteroristické kampaně stane teror proti celé populaci? Když vláda zatýká lidi a vynucuje z nich přiznání, někteří se přiznají k něčemu, co není pravda; pak se začne zdát, že se jedná o daleko širší spiknutí, je zatýkáno ještě více lidí, kteří se doznávají, a tak dále.

Chcete válku?


Chcete válku? Ne? A vy? A vy? A vy tam vzadu, chcete válku? Také ne? Kdo tady chcete válku? Nikdo? Znáte vůbec někoho, kdo chce válku? Myslím osobně, ne jako účet na sociální síti nebo podpis v novinách. Že neznáte? Já také ne. Takhle to vypadá, že válku nikdo nechce, a přesto k ní celý svět směřuje. Znamená to snad, že nás, co nechceme válku, je reálně menšina a někde existuje většina, která po válce touží, se kterou se ale mentálně i fyzicky zcela míjíme? Nebo je válečných štváčů menšina, hrstka psychopatických jedinců, kteří jsou ale víc vidět a slyšet, protože jsou vlezlí a agresivní a usurpují si právo mluvit i za nás, prostě proto, protože jsou to psychopati? Nevím, jak to zjistit, ale pevně věřím, že přesně tak to je, že normálních, mentálně i morálně normálních lidí, kteří nechtějí válku, je většina a válčit chce jen defektní menšina tvorů, kteří jsou lidmi jen podle anatomie. Co to ale znamená, pokud jich je menšina? To znamená, že reálnou moc máme my, že oni bez nás nic neudělají, že oni ke svojí válce potřebují nás. Mohou stokrát dávat rozkazy, když my je neposlechneme, žádná válka nebude. Stačí odepřít poslušnost, odmítnout loajalitu a svět bude mít naději. A také by se to mělo těm válečným štváčům říct. Měli by dostat jasný vzkaz: „Nechceme vaši válku. Nebudeme pro vás zabíjet a nebudeme pro vás umírat.“ A ten vzkaz by měl zaznít tak hlasitě, aby ho slyšeli až v Londýně a Washingtonu, tak zřetelně, aby mu rozuměli i v Paříži a Rijádu. Dostanou elity ten vzkaz včas? A dostanou ho vůbec? Nebo se, stejně jako v roce 1914, necháme zblbnou kecy o národu, cti a povinnosti, žvásty o svobodě, demokracii a lidských právech? Lidé jsou blbí, zlí a nepoučitelní a já mám strach, že animální cit opět zvítězí nad humánním rozumem a válka bude. Ne proto, že by byla nevyhnutelná, ale právě proto, že je úplně hloupá a zbytečná. Ale pokud se tak stane, tak to bude zřejmě definitivně naposledy.

Jedině loajální je způsobilý


Představte si hypotetickou situaci: na invalidním vozíku sedí starý muž v rozpuku senility a před plným sálem se z kusu papíru pokouší něco číst. Obtížně artikuluje, občas něco nesrozumitelně vykřikne, slintá a u toho jak bernardýn a před chvílí se pomočil. A teď hádanka: je takový muž způsobilý k výkonu funkce českého prezidenta? Ale pozor, je to chyták.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Víte? Jestli ne, já vám to prozradím: záleží na tom, co čte, kdo to napsal a co tam napsal. Jestli je to něco ostentativně a vášnivě protiruského, jestli to bylo napsáno ve Washingtonu, nebo alespoň v Bruselu, tak způsobilý je. Pokud v tom ale zazní jediný tón pochopení pro ruské zájmy, jediný náznak toho, že by bylo rozumné mít s Ruskem přátelské vztahy, tak způsobilý není. Vůbec to nesouvisí s fyzickou a mentální kondicí dotyčného, jen s jeho loajalitou k tzv. Západu. Nekritickou loajalitou, dlužno dodat.

Ano, prezident Zeman očividně tělesně chátrá, a podle mých zdrojů chátrá i duševně a na to konto by možná opravdu mohl „být prohlášen za neschopného výkonu funkce“ jak navrhuje senátor Dienstbier, ale v žádném případě jeho případná nezpůsobilost pro výkon funkce nesouvisí s tím, že nedrží „generální linii strany a vlády“ ve vztahu k Rusku. že poukazuje na to, že „císař je nahý“, tedy že Krym je ruský a je to „faith accompli“ a že protiruské sankce by měly být zrušeny už jenom proto, že nefungují.

Za důvod nezpůsobilosti k výkonu funkce by se Zemanovy výroky týkající se Ruska daly považovat pouze v případě, že by mluvil o tom, jak se těší, až si zajde s Leninem na pirožky. A i potom pouze proto, že Lenin je už 95 let po smrti.

Jiný názor totiž není neschopnost!

Prosím přiměřeně


Máme tu 21.srpen a s ním výročí invaze spřátelených zemí do Československa roku 1968, již tradičně nazývané „sovětská“, nověji „ruská“, aby ta pachuť zůstala, ačkoliv se jí aktivně zúčastnili i Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci (ti byli obzvláště aktivní, dnešní terminologií vyložení jestřábi). Obligátní dvě minuty nenávisti k Rusku a Rusům se dnes změní na dvacetičtyřhodinovku, ne-li týdenní maraton. Potřeba některý jedinců nenávidět Rusko a Rusy je přímo fyzická a srpnová invaze, zredukovaná na sovětskou, potažmo ruskou roli, a následná okupace představují pro tuto nenávist vítanou živnou půdu. Jenže, přátelé, nemohu si pomoci, ale intenzita alergie na Rusy je zcela nepřiměřená tomu, co v roce 1968 provedli. Není nejmenší důvod je za to chválit, byla to tehdy od sovětského vedení kolosální politický chyba a nepěkný podraz na spojence, ani je omlouvat, ale ve srovnání jinými nepříjemnostmi, které nás ve dvacátém století potkaly, se zase zase až tak moc nestalo. Mrtvých v souvislosti s invazí v roce 1968 se po nejnovějším navýšení uvádí 137. Jediný spojenecký nálet na Prahu v roce 1945, navíc omyl, má na kontě obětí 701, další, tentokrát plánovaný 235. O následcích německé okupace a Protektorátu, jdoucích do stovek tisíc nemluvě. Přitom Američanům jsme nikdy nic ani nezazlívali a Němcům jsem odpustili, a pokud ne přímo odpustili, tak s nimi alespoň umíme a chceme vycházet a dědictví Protektorátu není v česko-německých vztazích každodenní agendou. Proč to samé nejde s Rusy? Proč nedokážeme odpustit i jim, proč nedokážeme vycházet i s nimi? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si Indové dennodenně připomínali britskou okupaci, nebo že by Vietnamci byli fanaticky na kordy s USA, přitom v obou případech by byly důvody řádově pádnější, než u české averze k Rusům. Česká reakce na Rusy, opřená o okupaci z roku 1968, která zcela přebila mnohem významnější osvobození v roce 1945, je zcela nepřiměřená a nedospělá. A český národ už by sakra dospět potřeboval.

Rusofóbní perverze


Nelze být rusofób a zůstat příčetný. A když nejste příčetný, tak z vás padají články jako je tento, ve kterém spolu s „autoritami“ hořekujete nad tím, že by se s nástupem D. Trumpa do Bílého domu mohly oteplit vztahy s Ruskem a zmírnit či dokonce zrušit protiruské sankce, a v nich „perly“ jako: „Je to tragický den pro střední Evropu. Tragický pro celou Evropu.“ Příčetní lidé si pak marně lámou hlavu nad tím, co vlastně chcete, protože jim přijde neuvěřitelné, že by někdo dával přednost konfrontaci a konfliktu, nebo dokonce válce, před mírem a spolupráci. Ptají se „proč?“, jako kdyby na světě nebylo už tak dost válek, násilí, politiky a barbarství. A nevědí. Nakonec většina z nich skončí u dvou možností: buď vám rusofóbie vlezla na mozek, nebo musíte být demokrat. Každopádně, příčetný člověk bude raději vlasti-EU-NATO-zrádce v míru, než loajální občan ve válce.

Jak se Petra Procházková střelila do nohy


Petru Procházkou jistě netřeba představovat, je to známá česká novinářka, či spíše spin-doktorka, zaměřující se na Rusku a na jeho diskreditaci a démonizaci, z jejíchž textů vychází Rusko jako upadající zaostalá diktatura, která disponuje tak masivní materiální, morální a technickou převahou, že se před ním musí celý svět třást hrůzou. To se pak projevuje třeba uštěpačnými poznámkami na adresu jediné ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov, které jsou sice možná věcně správné, důsledně při nich ovšem ignoruje dost zásadní fakt, že zastaralý Admirál Kuzněcov, na rozdíl od supermoderních lodí NATO, které ho pronásledovaly Středozemním mořem, k té Sýrii alespoň doplul. Nicméně teď nejde o Admirála Kuzněcova, nebo alespoň ne přímo o něj, ale o její Osobní výběr ze světového tisku v sobotních LN, který byl celý z tisku ruského a v jehož světle ruský tisk vypadá jako všechno možné, jen ne monotónní nekritický tiskový orgán Kremlu, jak jinak Procházková ruská média standardně líčí. Nepochybně i pro svůj obraz totalitního Ruska despoty Putina našla v ruském tisku vhodné příklady, nicméně ty, které vybrala, jsou z mého pohledu velmi kritické až opoziční, přičemž se ale nejedná o žádné obskurní provinční plátky či salónní samizdaty, ale v zásadě o mainstream. Takovéhle profesionální selhání by spin-doktorku formátu Petry Procházkové potkávat nemělo.

Zhrzená rusofóbie


Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se  v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.