Štítek: NATO

Jak to bylo se slibem, který údajně nikdy nebyl


Těmi, kteří stojí neochvějně za americkou zahraniční politikou a expanzí NATO na východ k ruským hranicím jsem byl opakovaně důrazně umlčován, že žádný slib, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, nikdy neexistoval a Rusko hysterčí (a já lžu), když se mu to nelíbí. A jako důkaz mi byl opakovaně předkládán článek na pro-NATO webu. Naštěstí neexistují jen pro-NATO weby v češtině, ale jsou zde i jiné zdroje, které na celý problém vrhají poněkud jiné světlo. Jako například německý Der Spiegel a jeho článek Is Vladimir Putin Right? ze kterého cituji:

But the recollections of those involved aren’t always consistent. Roland Dumas, who served as the French foreign minister in 1990, would later say that a pledge was made that NATO troops would not advance closer to the territory of the former Soviet Union. But the U.S. secretary of state at the time, James Baker, has denied that any such promise was ever made – a claim that some of his own diplomats, however, have contradicted. Jack Matlock, who was the U.S. ambassador to Moscow at the time, has said that „categorical assurances“ were given to the Soviet Union that NATO would not expand eastward.

Luckily, there are plenty of documents available from the various countries that took part in the talks, including memos from conversations, negotiation transcripts and reports. According to those documents, the U.S., the UK and Germany signaled to the Kremlin that a NATO membership of countries like Poland, Hungary and the Czech Republic was out of the question. In March 1991, British Prime Minister John Major promised during a visit to Moscow that „nothing of the sort will happen.“

In a Jan. 31, 1990, speech, he [Hans-Dietrich Genscher] proposed that NATO issue a statement saying: „Whatever happens to the Warsaw Pact, there will be no expansion of NATO territory to the east and closer to the borders of the Soviet Union.“ Genscher’s speech was well received by the allied governments in Britain, the U.S., France and Italy.

In early February, Genscher and Baker presented the idea in Moscow independently of one another. The German foreign minister assured the Kremlin that: „For us, it is a certainty that NATO will not expand to the east. And that applies generally,“ clearly meaning beyond just East Germany.

Given the documents available, some even speculate that the West intentionally misled the Soviets from the very beginning. A few weeks after his trip to the Kremlin, in any case, Baker expressly told Genscher that some Eastern European countries were eager to join NATO

Ale jistě, můžete se točit na tom, že: „There is, of course, no legally binding agreement between the two sides from the period following the fall of the Berlin Wall.“ nebo na tom, že se šlo o sliby jednotlivých států a jejich představitelů, nikoliv NATO jako takového, nebo na tom, že situace se změnila, nic to ale nezmění na tom, že: „Years later, Genscher said that the expansion was just fine from a formally legal point of view. But it was impossible to deny, he said, that it was counter to the spirit of the understandings reached in 1990.„

Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR


Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“ →

Nepohodlná fakta o Krymu


Z článku Jana Schneidera Kerčský incident, Husův odkaz a Krym:

Vysvětlením je zřejmě to, že neschvalují Chruščovovu anexi Krymu z roku 1954. Je třeba zdůraznit, že odpůrci současného stavu, kdy je Krym součástí Ruska, jsou tedy nutně zastánci Chruščovovy anexe, tedy typického projevu sovětského režimu, pro který jinak nemají než slova odsouzení.

V případě Krymu je zamlčováno referendum z 20. ledna 1991, zda má být obnovena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Šlo tehdy o administrativní „povýšení“ Krymu z „oblasti“ na „autonomní republiku“. Zúčastnilo se 81 procent oprávněných voličů, 94 procent z nich řeklo, že ano. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR příslušný zákon schválil a Krym se s účinností od 19. června 1991 stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny.

Dne 21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.

Referendum z 16. března 2014 bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché. V roce 2010 byla totiž uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností až do roku 2042. Milan Syruček (Rusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Praha 2015) uvádí, že Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.

Evropská armáda kontra NATO


Když před časem premiér Sobotka nesměle nadhodil, že by mělo být zřízena celoevropská armáda, dostalo se mu místo uznání, že s tím konečně někdo přišel, razantního odmítnutí hned ze dvou stran. Na té jedné to byli ti, kteří jakékoliv posilování EU vidí neradi, místo integrace by raději dezintegraci a takový atribut státnosti, jakým je armáda, je pro ně noční můrou. Ale snad ještě hlasitěji se ozývali ti, pro které společná evropská armáda představuje nežádoucí konkurenci NATO, přesněji řečeno by ho z pohledu Evropy učinila nadbytečným, až zbytečným. A to je zase noční můra pro ty, kteří NATO vnímají jako skvělou záminku a efektivní kanál k vojenské přítomnosti USA v Evropě, a pro které je roztříštěnost evropských sil rovněž vynikajícím prostředkem zajišťování americké dominance. (Z toho mimochodem jasně plyne i skutečný účel NATO, který s jakoukoliv obranou Evropy má jen velmi málo společného.) Zatímco ti první chtějí alespoň pořád Evropu, byť jinou, ti druzí chtějí jen americký satelit. Přitom emancipace od NATO a společná evropská jsou nejlogičtějším a nejefektivnějším krokem k zajištění evropské bezpečnosti a samostatnosti.

Odkud vichr války vane


Karel Dolejší z Britských listů sepsal další ze svých protiruských opusů, ve kterém varuje před eskalací v Sýrii, za kterou ponese Rusko odpovědnost tím, že nepřestává překážet plánům NATO a drží padnout Assada. Ve své zaslepenosti pan Dolejší nějak nepostřehl, že všechny argumenty, kterými se snaží před Ruskem varovat, ve skutečnosti ukazují na někoho úplně jiného.

Pokračovat ve čtení „Odkud vichr války vane“ →

Když jde o NATO, musí jít zákony i ústava stranou


Vysílání vojáků do misí odporuje ústavě, zjistili poslanci. Běží to tak už kolik let, ale tentokrát se zákonodárci rozhodli k tomu postavit čelem a změnit – ústavu.  No ano, pokud nějaký zákon nebo dokonce sama ústava překážejí NATO, tak se v horším případě ignorují a v tom lepším změní. Že by se snad měly zákony dodržovat a přehodnotit náš vztah k NATO tak, aby byl v souladu s ústavním pořádkem republiky, to našim poslancům snad ani na mysl nepřišlo.

Pokračovat ve čtení „Když jde o NATO, musí jít zákony i ústava stranou“ →

Když je málo oleje, tak se olej dolije II


Spolu s tím, jak Kyjevu zase dochází dech a u Delbaceva mele z posledního, v USA sílí chuť vyzbrojit Ukrajinu útočnými zbraněmi. Tomu nelze rozumět jinak, než jako potvrzení toho, že Rusko mělo od počátku pravdu, když tvrdilo, že USA chtějí Ukrajinu zahrnout do své sféry vlivu, a že se při snaze tohoto cíle dosáhnout nebudou USA ohlížet na mrtvé a zraněné, ani na zničené domy a továrny. Když se buduje impérium, na nějakou tu krvavou třísku se nehledí. Místo snahy o příměří otevřená snaha po eskalaci konfliktu. Jenže tento přístup Washingtonu nebude ve svém důsledku znamenat nic jiného, než zelenou pro Moskvu, která už se nebude muset žinýrovat a bude moci rozjet vojentorg na plné obrátky. A tedy další eskalaci konfliktu. A protože ve Washingtonu nemohou být tak hloupí, aby jim to nedošlo, logicky z toho plyne, že právě toho je jejich cílem. A proč? Z tak „ušlechtilých“ pohnutek, jako je hamižnost a touha po moci.

Nesmíme ale přitom zapomínat ani na to, že o dodávkách cepů a sudlic ve Washingtonu určitě nepřemýšlejí, že mají na mysli zbraně mnohem modernější a výkonnější, které je ale zároveň obtížné ovládat a jejich obsluha se musí vycvičit, tedy zbraně, které ukrajinská armáda cvičená v používání zbraní sovětské provenience nebude schopna používat. Co z toho plyne? Že kromě zbraní budou USA muset dodat i personál, který je buď bude přímo používat, nebo v jejich používání bude cvičit Ukrajince. A ať už to bude formou soukromé korporace typu Academi (bývalý Blackwater), nebo servisní organizace z východní Evropy typu Česká republika, Polsko, Litva, v každém případě půjde o přímé zapojení USA do války na Ukrajině, což zpřevodováno přes NATO znamená, že i naše. Můžete se na to dívat zleva zprava, shora zdola, ale pokud jste alespoň elementárně příčetní, nic dobrého na to neuvidíte. Nevím jak vy, ale já nechci ani umírat ani zabíjet jen pro větší slávu Impéria.

Frajer, nebo hrdina?


Bývalý vojenský lékař, mj. velitel 11. polní nemocníce v Afghánistánu, pplk. v.z. MUDr. Marek Obrtel, se rozhodl na protest proti NATO požádat o „odejmutí vyznamenání z  vojenských operací AČR pod hlavičkou NATO“. Včera o tom napsaly Parlamentní listy – a tím to zhaslo, všude jinde ticho po pěšině. Lidovky nic, Novinky nic, Dnes nic, Aktuálně nic… žádný div, taková zpráva se dnes nehodí, je příliš rušivá, kazí obraz Čechů jako k NATO loajálních a k Rusku nepřátelských. Na druhou stranu, kdyby se začalo o Obrtelově gestu psát ve velkém, udělají z něj noviny blázna, hlupáka, nevzdělance, zrádce a raritu. Toho rizika, že bude zesměšněn, zdiskreditován a korunován obludnou psí hlavou, si musel být Marek Obrtel vědom, a přesto do toho šel napsal ministru obrany a vládě otevřený dopis. V dnešní rozjitřené a vybičované atmosféře to není jen frajeřina, ale odvaha srovnatelná minimálně s tou, kterou si před lety žádal podpis pod Chartou 77.

Pokračovat ve čtení „Frajer, nebo hrdina?“ →

Naše jejich armáda


Kdo chtěl, mohl se dnes dočíst, že naši zpolitizovanou armádu řídili Sověti. Kdo u čtení i přemýšlel, mohl si položit otázku, v čem je rozdíl oproti současnosti, kdy naší armádu řídí NATO? Že nás Sověti nutili přezbrojovat a kupovat ruské zbraně? Za prvé je celkem logické, že vrchní velení jakékoliv aliance chce, aby všechny jednotky byly navzájem kompatibilní, za druhé je to šikovný způsob, jak ze závislého území zinkasovat zisky. Že Sověti rozhodovali o tom, jak a k čemu bude naše armáda použita? Jistě, to je podstata koordinace činností a v NATO to není jiné. Armády malých členů NATO již dávno nejsou budovány na vševojskovém základě, ale specializují se a počítá se s tím, že chybějící kompetence v případě potřeby doplní další členové. Vezměte si jen takový detail, že si naše armáda pořizuje vybavení do pouště, přestože nikde v místech přirozeného působení naší armády, tedy plus mínus střední Evropa, žádné pouště nejsou. Tak proč? Protože NATO. Jeden podstatný rozdíl mezi Varšavskou smlouvou a NATO ovšem existuje: zatímco Sověti s naší armádou sice počítali, ale nikdy ji nepoužili, ani v Polsku, ani v Afghánistánu, za zájmy NATO (tj. USA) naše armáda bojuje nepřetržitě už dobře 10 let.