Renesance fašismu


V Krystalu už však autor míří ukazovákem přímo na nás: „Žije mezi námi málo šelem / Nepřítomnost dravců nás zahřála / Nepřítomnost prolité krve nás zchladila / a tak degenerujeme vlažní / Hygiena šelem je to, co nám schází.“ To jsou velmi trefné verše o rozbředlosti naší zdegenerované, od samého léčení nemocné společnosti, které vládne podivná korektnost a kde se ze všech sil snažíme, aby vyhrávali slabší a prohrávali silnější. Hlavně všechno civilizovaně pokřivit tak. aby byly rovné šance.

Toto není manifest české obce fašistické, ani citát z obskurního blogu či dílo anonymního hrdiny z hlubin internetu – toto je citát z recenze (sic!) Ondřeje Horáka na básnickou (sic!) sbírku Bohdana Chlíbce v Lidových novinách (sic!) z minulé soboty. Jistě, že jsem všiml již dříve, jak si ostatně museli všimnout snad všichni, kdo nejsou slepí, zejména v souvislosti revizionistickým (sic!) přístupem k 2. světové válce a s tím, jak se pomalu, ale jistě proměňují role viníků a obětí, že imunitní reakce společnosti na fašismus slábne, ale takto otevřené a jasné vzývání fašistického ducha v médiu hlavního proudu, to je pro mne novinka. Strašidelná novinka.

Politologický purista se se mnou možná bude hádat, že toto žádný fašismus není, protože to nevykazuje ten či onen znak, nebo ta či ona nuance není přesná, ale pro mne je fašismus právě toto uctívání síly a pohrdání slabostí. Co může být více fašistické, než odmítání rovnosti mezi lidmi? V čem se lépe odráží ideová blízkost dnešních fašistů a jeho otců-zakladateli, než ve varování před celospolečenskou degenerací zapříčiněnou jedem liberalismu, tolerance a změkčilosti?

Podstata tohoto sdělení renomovaného novináře a kritika je úplně stejná, jako to, co světu sdělují současní vydavatelé Hitlerových spisů a klasických děl německého vulgárního antisemitismu, jak je perfektně vystihla šifra FRZ v článku na A2Larmu:

Takřka všechny Kamasovy výroky se točí kolem tématu úpadku západní civilizace, který je způsobem oslabováním „bílého národa“ a volá po nástupu „silných jedinců“, kteří „se zbraní v ruce, v mrazu a fujavici nasazují na úpatí Krušných hor vlastní život na obranu vlasti proti nájezdům z Německa se rozprchnuvších hord negrů a Levantinců“. Erik Sedláček i Pavel Kamas se trvale staví do role ulačovaných a perzekuovaných bojovníků za pravdu.

Možná jsem naivní, ale ještě před pár lety by volání po fyzické likvidaci jiných, či sice vlastních, ale slabých a nemocných, prošlo bez povšimnutí, protože by nikoho neoslovovalo. Dnes se šíří po internetu jako lavina a počty těch, kteří se od něj distancují, jsou srovnatelné s počty těch, kteří na něm nic špatného nevidí, pokud na něj přímo nepřísahají. Nejsem ale zase tak naivní, abych si myslel, že je to jen módní výstřelek nebo chyba algoritmů Facebooku. Je to evidentní trend a pokud neroste počet zjevných i latentních fašistů, rozhodně roste jejich podíl na obsahu médií a sociálních sítí. Co by před pár lety schovávali a spiklenecky šifrovali, to dnes říkají otevřeně.

Zatímco se liberálové vyčerpávají v urputných bojích proti dávno poraženému komunismus, fašisté nabírají síly a sebevědomí. Žádný div, když nápad na progresivní zdanění nebo regulaci Airbnb vyvolá větší odpor, než názor, že by si lidé neměli být rovni. Nechci tvrdit, že nebýt antikomunismus, neměl by fašismus šanci, ale trvám na tom, že zaslepený antikomunismus stojí síly, které pak chybí v boji proti fašismu. Tedy za předpokladu, že fašismus je stále pro většinu elit nepřijatelný. A to je něco, čím si už vůbec nejsem jistý, zejména vidím-li, jak si padají do náruče redaktor Lidových novin s notorickým náckem z Guidemedia. Tím hůř, pokud se ti dva v životě nepotkali.

Trochu se bojím, že přibývá lidí, kterým fašismus přestává být proti mysli a vidí v něm když ne řešení, tak alespoň inspiraci. Proč? Ze stejných důvodů, které stály za jeho rozkvětem v 1. pol. 20. století: strach, nejistota a deziluze dole, garance privilegií nahoře a beztrestnost násilí na všech úrovních.

Pokud bych měl parafrázovat výrok Ludvíka Vaculíka o tom, že komunismus padl a místo něj tu máme zpět příčiny, z nich vznikl, tak fašismus povstal, protože tu zpět máme příčiny, z nichž vnikl. Máme je zpět, protože jsme to dovolili. Máme je zpět, protože někteří to tak chtěli a ti, co to nechtěli, byli umlčeni. Byli umlčeni, protože nelze bojovat proti fašismus a nezadat si s komunismem. Fašismus vystrkuje růžky, protože není efektivnější antikomunismus, než fašismus. Snad liberálním elitám včas dojde, že se pokoušejí hasit oheň benzínem.

Fašismus, ten primitivní kult smrti, síly a nerovnosti vstává z popela. Snad se ho podaří zadupat včas zpátky dřív, protože jestli ne… víme, jak to dopadlo posledně. Problém je v tom, že fašismus, na rozdíl od svých antagonistů, nejenom že nemá problém s etnickými, národními, sociálními či ekonomickými privilegii, on je přímo podporuje. Proto je plně kompatibilní s kapitalismem, nedotknutelností soukromého, protežováním bohatých a disciplinací chudých. A proto bychom neměli fašismus podceňovat. A proto také, chceme-li se ubránit fašismu, nestačí mít se na pozoru jenom před fašisty, je nutné mít se na pozoru i před liberály. Jejich implicitní spojenectví při obraně kapitalismu se totiž může snadno změnit v explicitní.

Rul­ing class preferrence for fas­cism


Karl Korsch, for ex­ample, noted that the World War I-era slo­gan “Down with the im­per­i­al­ist war!” had “lost all of its former re­volu­tion­ary force at the present time, when it fits in so per­fectly with the tend­en­cies of the bour­geois ap­peas­ers and isol­a­tion­ists,” while the slo­gan “De­feat of one’s own coun­try!” had be­come “a prac­tic­al policy of that sub­stan­tial part of the rul­ing class in vari­ous European coun­tries that pre­ferred the vic­tory of fas­cism to the loss of its eco­nom­ic and polit­ic­al su­prem­acy.”

Tradiční slabost Západu pro fašisty


Jedním z nejvíce neslýchaných případů této praxe ochrany válečných zločinců vyšel najevo v roce 2005 s odtajněním dokumentů British Home Office (ministerstva vnitra), které ukázaly, že britská vláda ochránila minimálně 8000 členů divize zbraní-SS Halič (Galicie) před spravedlností, která je by čekala v Sovětském svazu. (…)  Britská vláda v rozporu s dohodami, které učinila na Jaltě, odmítla repatriovat divizi Halič do Sovětského svazu a místo toho ji odeslala do jiného zajateckého tábora v Bellaria-Igea Marina v severní Itálii. Zde pak trojice význačných ukrajinských fašistů – Mykola Lebeď, otec Ivan Hryjok a biskup Ivan Bučko přesvědčili Vatikán, aby ve prospěch vojáků zakročil, když je biskup Bučko představil jako „dobré katolíky a zuřivé antikomunisty“. (…) Jedním z klíčových britských zastánců tohoto rozhodnutí byl major Denis Hills. Major Hills byl ochotný vojáky ochránit, a ačkoliv říkal, že „ví, co jsou SS zač“, prohlásil také, že „armáda se o válečné zločiny nezajímá“. Podle údajů v knize MI6: Inside the Convert World of Her Majesty´s Secret Service britského akademika Stephena Dorilla se major Hills sám označoval za fašistu a skalního antikomunistu, který se rozhodl za každou cenu zajistit, že divize Halič bude přemístěna do Británie. (…) Dokumenty British Home Office odtajněné v roce 2005 detailně ukázaly, kam až byli britští vládní úředníci ochotni zajít, aby členům divize Halič zajistili občanství a zaměstnání. (…) Dokumenty Home Office také ukazují, že se o původu lidí z divize Halič všeobecně vědělo. Bylo velmi dobře známo, že si tito lidé počínali za války „špatně a je pravděpodobné, že by došlo k problémům, pokud by byli zaměstnáni na pracovišti s Poláky“. (…) Zajímavou složkou těchto dokumentů a zejména vyjednávání kanadského poslance Pančuka byly snahy vzbudit sympatie k mužům divize Halič s odkazem na to, že bojovali proti Rusům a komunistům a nikoliv proti „západním spojencům“. (…)  Britští historici Andrew Thompson a David Cesarani ve svém výzkumu ukázali, že „do Británie přijeli váleční zločinci celého spektra národností“, kteří se pod záminkou poválečných programů usazování a doplňování pracovních sil snažili vyhnout repatriaci na sovětské území.

(zdroj: Když se brání spravedlnosti: Jak britská vláda ochránila 8000 vojáků zbraní SS z divize Halič)

Zdůrazněné pasáže jsou klíčové pro pochopení proč takové ohledy k SS-manům a představují zároveň spojující linii k dnešku a současný postojům a politikám Západu.

Hitler byl celkem vzato nevinnej


Hitlerovi muži, Hitlerovy ženy, Hitlerovy zbraně, Hitlerovi generálové, Hitler sem a Hitler tam, Hitler kam se podíváš. Hitler táhne, Hitler fascinuje, Hitler je ale zároveň ztělesněním zla, synonymem nacismu a Druhé světové války, archilotr, masový vrah, válečný zločinec a strůjce holokaustu. Řekne se Hitler a tohle všechno se nám hned vybaví. Jenže on to nebyl Hitler, kdo vypálil Lidice a Oradour-sur-Glane, nebyl to Hitler, kdo obléhal Leningrad, nebyl to Hitler, kdo pálil širou Rus, nebyl to Hitler, kdo provozoval koncentrační tábory… nic z toho by se nestalo, nebýt tisíců Hitlerových stoupenců. Řada z nich pojmenovaná, řada z nich potrestaná, ale naprostá většina bezejmenná a zapomenutá, jako kdyby nikdy nebyli. Ve skutečnosti to ale byli právě oni, kdo v Hitlerově jméně a Hitlerem inspirován konal, kdo to všechno spáchal a kdo nese skutečnou odpovědnost, ne ten neduživý histrión, jehož jméno se stalo synonymem zla o němž se mluví tak často a hodně, až se zapomíná na ty, kteří to vše reálně spáchali. Menší část s vlastní iniciativy, větší poslušně, se svědomím ochromeným slušností, poslušností a povinností. Druhý Hitler už nepřijde, ale slušní lidé s vědomím povinnosti vůči národu jsou zde stále.

Fašismus je když…


Praktický návod k rozpoznání fašismu podle Martina Hekrdly z článku Kam nepatříme:

  1. Všeobecný pocit zdrcující krize či alespoň všeobecné nejistoty (…) a napohled je není možné řešit dosavadními postupy. Ty dosud (údajně) nadřazovaly práva povinnostem, jedince kolektivu a nemorální osoby „slušným lidem“. Musí to být naopak. (…)  Krizový stav je vždy provázen škálou navýsost oprávněných sociálních lamentací proti „šmejdům“ všeho druhu. Převažuje však inkviziční moralizování, nikoli fundamentální kritika systémové struktury. Jde vlastně jen o výměnu osob, třídní struktura zůstává netknuta.

  2. Společnost, národ, pospolitost jsou ovládány přesvědčením, že se staly obětí vnějšího i vnitřního nepřítele, který musí být – pro uchování samotné existence, jejího způsobu života, „kultury“, „našich dětí“ atd. – poražen, umlčen a eliminován.

  3. Krizové výjimečné postupy, nekompromisní obrana společnosti před nepřáteli, celku před částmi a většiny před (libovolnou) menšinou, znamenají účinnou „nekorektnost“ v řeči i jednání, včetně otevřených výzev k násilí i násilí samotné.

Kdo tato kritéria splňuje více, kdo méně a kdo zcela nechť laskavý čtenář posoudí sám.

Vašku, jsi prase a hovado


Václava Bartušky jsem si celkem vážil, ale s tím je konec. Byla to moje chyba, mělo mě varovat, že pán je demokrat a že od demokrata se cynismu lze nadát spíš, než slušnosti. O čem mluvím? O tom, o čem mluví i mnozí další – v blogosféře Vlk či Merlin, na „vyšší“ úrovni pak Martin Řezanka a pozastavil se nad tím dokonce i rusofób Dolejší – ale o čem se na té nejvyšší úrovni „seriózních“ mínkotvorných médií mlčí a mlčet bude asi i nadále – o Bartuškovu schvalování vražd na Ukrajině, a to včetně upálení (sic!) desítek lidí v Oděse.

Citovat toho pána nebudu, protože nechci ten jeho nenávistný žvást šířit dál, řeknu jen tolik, že nikoliv lidé jako Putin, ale lidé jako Bartuška představují skutečně nebezpečí pro Evropu, protože to, co pan Bartuška řekl, není nic menšího, než první krok na cestě k vyhlazovacím táborům a plynovým komorám.

Ale co je ještě horší, než kecy nějakého „demokrata“, který se neovládl, je to ticho, které po jeho neomluvitelném a neakceptovatelném výroku za hranicí trestného činu (z tohoto směru mu ale v zemi, kde házení vajec na prezidenta není ani přestupek, žádné problémy nehrozí) v oficiální rovině vládne, ta absence jasné distance od pana Bartušky a jeho sankcionalizace ze strany tzv. elit. Ono zřejmě i tady platí, že mlčení znamená souhlas. Že by nakonec tohle byly ta naše nadřazené západní hodnoty?

V kontextu morálního kodexu a světonázoru takových pánů Bartušků pak pověstný i Gottwaldův výrok o tom, že se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii krkem, vyznívá úplně jinak.

Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají


Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.

Pokračovat ve čtení „Američané přijíždějí a odjíždějí, ale Čecháčci zůstávají“

Pravda o Jasenovci


  • Komise, podle slov profesora Živanoviće, v roce 2008 stanovila, že počet Srbů zabitých v Jasenovci převyšuje 700.000, Židů 23.000 a Romů 80.000. V loňském roce komise uveřejnila údaje, které vycházejí z neúplných výzkumů, a které uvádějí, že v dětských koncentračních táborech na území Nezávislého státu Chorvatsko bylo zabito 42.791 dětí srbských, 5.737 romských dětí ů a 3.710 dětí židovských, všechny ve věku do 14 let.
  • Na jednom zasedání v New Yorku jsem uveřejnil, že jsme došli ke jménům 371 katolických kněží, kteří podřezávali, vraždili, mučili, znásilňovali své oběti a dělali spoustu dalších zvěrstev. (…)  A téměř všichni z nich byli členy františkánského řádu.
  • Takže neustále kladu otázku, jak máme zjistit jména těch obětí, které, například, byly spáleny v Pećilijevských vápenkách v Jasenovci, nebo které byly uvařeny v kotlích, kde se z lidského tuku dělalo mýdlo. Měl jsem to mýdlo smíchané s pískem v ruce. Ve Smederevu ho Němci během války distribuovali prostřednictvím Červeného kříže. Nevíme ani jména obětí, které jako ostrovy mrtvol pluly z Jasenovce Sávou a Dunajem. Osobně jsem je pozoroval, jak je vyvrhovala voda na obou březích těchto řek.

(zdroj: Pravda o Jasenovci se tají po celá desetiletí)