Tagged: válka

Válka je tabu


Pustil jsem si válečný film Hacksaw Ridge, v české distribuci a absurdním dovětkem Zrození hrdiny. Film je podle skutečných událostí a ukazuje příběh vojáka, který se přihlásil do armády, aby mohl sloužit své vlasti, ale důsledně odmítal nosit zbraň, takže dělal zdravotníka a po bojišti se pohyboval neozbrojen. Na místě Hacksaw Ridge kdesi na Okinawě pak sám vynesl z mlýnku na maso 75 svých spolubojovníků. Prostě borec.

A že ten nesmyslný mlýnek na maso je ztvárněn velmi naturalisticky. Vlastně ideální předpoklady pro natočení protiválečného filmu, jenže právě to Hacksaw Ridge v žádném případě není! Nikdy nikdo v celém filmu nezpochybní válku jako takovou, a to ani hlavní hrdina, který sice odmítá sám střílet, ale jinak se proti válečné mašinérii nebouří. Nikdo se za celý film nezeptá, jaký má smysl zabíjet se daleko od domova, který nikdo neohrožuje, s lidmi, se kterými si až do okamžiku, než se potkali ba bojišti, nic neudělali. Nikdo neřekne švejkovské: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!?“ Vždyť ani hlavní hrdina není dáván za vzor hodný následování (proto také považuji ten český distribuční dovětek za absurdní), ale je představen spíše jako kuriozita, kterou lze nakonec tolerovat, protože nenarušuje a nezpochybňuje válečné nadšení.

Já vím, že i Američané umí točit protiválečné filmy, ale žádný takový z poslední doby si nevybavuji, zato filmů, které válku obhajují a oslavují hrdiny vzniká pořád dost a dost. A když už přímo neoslavují, tak alespoň nekritizují, tak jako Hacksaw Ridge. A to už chce kus umění – a pořádnou porci otrlosti a drzosti – ukazovat pořád dokola utrhané ruce a nohy vyhřezlá střeva a ani na okamžik nezapochybovat. Nemusí to být nutně spiknutí, možná je to jen tvůrčí konformita, ale militarizace západní společnosti je stále intenzivnější.

Reklamy

Důležité zprávy ukrývejte pečlivě


Sobotní Lidové noviny. Na první straně vývar z tygrů a uprchlíci. Na druhé straně vývar z tygrů a tygří produkty, na třetí straně vývar z tygrů a jak je to možné. Hlavní rozhovor čísla na předposlední straně je na téma – vývar z tygrů. Nic proti tygrům, jednou jsou to zvířata chráněná, nikoliv jateční, takže je to téma, ale ten prostor je zcela neadekvátní významu, jaký tato kauza má, jakkoliv je emocionálně nosná, protože kočičky. Mnohem zásadnější jsou ale informace o plánech USA na další válku, tentokráte konečně (!) v Íránu, které se ovšem krčí na straně šest. A netvrďte mi, že výběr strany, na které je ten který text zařazen, je zcela bez významu, že tím redakce nic nesleduje, že tím nedává najevo, jaký význam tomu kterému textu přikládá a že tím alespoň částečně neřídí, kolik čtenářů si ten který text přečte.

Co že se to tedy na té straně šest v textu Břetislava Turečka píše, že to musí být alespoň schované, když už to z nějakého důvodu (nejspíš okurková sezóna a málo obsahu) vyšlo?

Američané šikují svět proti Íránu

Spojené státy podporované Izraelem a Saúdskou Arábií pracují na podvracení teheránského režimu.

(…) rezonuje stále silněji i v médiích. Někteří komentátoři píší o „fanatickém režimu ajatoláhů“, ačkoliv bezpečnostní experti se až nápadně shodují na tom, že na počínání íránského establishmentu není nic fanatického a že má-li něco vyvolávat obavy, pak je to naopak jeho chladná racionalita.

Svržení íránského režimu by pak podle zastánců tvrdé linie vedlo „ku prospěchu samotné země i ke zklidnění ve světě“. S prakticky totožnými sliby řada amerických mediálních a politických činitelů lobbovala před lety i za svržení Saddáma Husajna. A podobně, jako se na počátku minulé dekády hledají stahovala smyčka kolem Iráku, i nyní USA hledají spojence v Íránu, kteří by tažení proti teheránským mocenským elitám dodali punc domácí reformy.

(…)

Při vzpomínce na to, jak USA „zklidňovali“ Vietnam, Irák, Libyi či Afghánistán se já tedy rozhodně klidnější necítím. A při vědomí, že to plánují ve spolku se Saúdskou Arábii, tedy nejtužší současnou diktaturou vyrůstající wahhábismu, tedy nejrigidnější, nejtemnější a nejpuritánštější formy islámu, jsem klidný ještě méně.

Mimochodem, tím domácím íránským spojencem, čili pátou kolonou, má být organizace Lidoví mudžáhidové (MEK) sídlící v Paříži, již se ještě nedávno hlásila k marxismu a figurovala na seznamu teroristických organizací EU i USA a již má v samotném Íránu mizivou podporu.

Zpráva o další chystané válce, o další plánované várce válečných zločinů, z nichž budeme v důsledku svého spojenectví s notorickým agresorem zodpovědní i my, je při vší úctě k tygrům mnohem důležitější, než černý obchod s tygřími mláďaty odchovanými v zajetí. Ta neúcta k tygrům je totiž jen logickým důsledkem neúcty k lidem, kterou si ovšem nechceme přiznat, abychom ji nemuseli pojmenovat pravým jménem – imperialismus.

Proto chodí chlapi do válek


Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. (…) jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti.

 

První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.

(Z Tři sestry postmoderních válek, rozhovoru se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem)

Tribunův komentář jednou větou: Chlapi chodí do válek, protože jsou zblblí, uhranutí, svým způsobem zdrogovaní; nic vznešeného ani svobodného na tom není.

 

 

Nepřátelská zóna


Potřeba nenáročné zábavy na páteční večer mě přivedla až k válečnému filmu Nepřátelská zóna (ČSDF) ze současného Afghánistánu inspirovanému skutečnými událostmi, které potkaly okupační jednotky ISAF. Po stránce příběhu vlastně banalita, vše nakonec dobře dopadne, žádný hodný voják NATO nezemře, profesionálů jak nasráno a i ten vrtulníček nakonec zachrání. Tak proč o tom píši? Protože ten film není americký, ale španělský a je to ku prospěchu věci. Po technické stránce si s hollywoodskou propagandistickou tvorbou vůbec nezadá, jeden podstatný rozdíl tu ale je, a to je právě ten agitační aspekt: na rozdíl od amerických spektáklů plných patriotického patosu a obhajoby až oslavy příslušného vojenského dobrodružství, Španělé tohle vůbec neřeší. Za celou dobu nepadne ani slovo povinnosti, o svobodě, demokracii a obraně „naši“ hodnot. Španělé vůbec neřeší, proč tam jsou a jestli jsou tam správně, tedy něco, co Američané v takovém filmu mít musí, i kdyby odpověď měla nakonec zní „pro peníze“  a „ne“, prostě tam jsou a dělají co umí, přežili a splnili rozkazy. Ve výsledku je ten film určitě lepší, než kolik naznačují % na ČSFD a rozdíl proti sestřelenému černému jestřábu rozhodně není 24%.

Chcete válku?


Chcete válku? Ne? A vy? A vy? A vy tam vzadu, chcete válku? Také ne? Kdo tady chcete válku? Nikdo? Znáte vůbec někoho, kdo chce válku? Myslím osobně, ne jako účet na sociální síti nebo podpis v novinách. Že neznáte? Já také ne. Takhle to vypadá, že válku nikdo nechce, a přesto k ní celý svět směřuje. Znamená to snad, že nás, co nechceme válku, je reálně menšina a někde existuje většina, která po válce touží, se kterou se ale mentálně i fyzicky zcela míjíme? Nebo je válečných štváčů menšina, hrstka psychopatických jedinců, kteří jsou ale víc vidět a slyšet, protože jsou vlezlí a agresivní a usurpují si právo mluvit i za nás, prostě proto, protože jsou to psychopati? Nevím, jak to zjistit, ale pevně věřím, že přesně tak to je, že normálních, mentálně i morálně normálních lidí, kteří nechtějí válku, je většina a válčit chce jen defektní menšina tvorů, kteří jsou lidmi jen podle anatomie. Co to ale znamená, pokud jich je menšina? To znamená, že reálnou moc máme my, že oni bez nás nic neudělají, že oni ke svojí válce potřebují nás. Mohou stokrát dávat rozkazy, když my je neposlechneme, žádná válka nebude. Stačí odepřít poslušnost, odmítnout loajalitu a svět bude mít naději. A také by se to mělo těm válečným štváčům říct. Měli by dostat jasný vzkaz: „Nechceme vaši válku. Nebudeme pro vás zabíjet a nebudeme pro vás umírat.“ A ten vzkaz by měl zaznít tak hlasitě, aby ho slyšeli až v Londýně a Washingtonu, tak zřetelně, aby mu rozuměli i v Paříži a Rijádu. Dostanou elity ten vzkaz včas? A dostanou ho vůbec? Nebo se, stejně jako v roce 1914, necháme zblbnou kecy o národu, cti a povinnosti, žvásty o svobodě, demokracii a lidských právech? Lidé jsou blbí, zlí a nepoučitelní a já mám strach, že animální cit opět zvítězí nad humánním rozumem a válka bude. Ne proto, že by byla nevyhnutelná, ale právě proto, že je úplně hloupá a zbytečná. Ale pokud se tak stane, tak to bude zřejmě definitivně naposledy.

Nejvyšší standardy osobního a profesionálního chování


Saúdská Arábie je prominentní spojenec USA v Perském zálivu a tím volky nevolky i spojenec náš. Tento náš spojenec vede válku v Jemenu a vede ji krutě. Dají je na rožeň a bijí kabely. Stovky lidí v Jemenu mučí v tajných věznicích.

Příslušníci sil USA se na výsleších podílejí tak, že pošlou arabským spojencům otázky na zadrženého a ti jim obratem poskytují videozáznamy z výslechu nebo přepisy. Američané odmítají, že by v jejich přítomnosti byl někdo v rozporu s mezinárodním právem mučen. „Vždy dodržujeme nejvyšší standardy osobního a profesionálního chování,“ řekla mluvčí Pentagonu Dana Whiteová.

Můžeme se stokrát tvářit, že se nás to netýká, že to není naše odpovědnost, ale jednou je to náš spojenec, takže to co dělá on, děláme z morálního hlediska i my. Ale kdyby šlo „jen“ o morálku. Jde i o elementární příčetnost, protože právě takhle stvoří Američané v kobkách abú-Ghraibu Islámský stát – mučením, krutostmi, dehumanizací. Bojím se domyslet, co stvoří s pomocí Saúdů v Jemenu, ale jsem jsem si jistý, že to nic pěkného nebude. A bude to – opět! – naše odpovědnost. Čím kdo zachází, tím také schází a my velice pravděpodobně zajdeme na americké standardy osobního a profesionálního chování. Na esesácké standardy z nacistických lágrů, které jsou v důsledku našeho servilního „spojenectví“ s USA i našimi standardy.

 

Válka na krámě


„Hrozí nám velká válka se Severní Koreou, připustil Trump.“ Marně hledám jakýkoliv náznak toho, že válka je opravdu hrozba a až ta nejzazší možnost, marně hledám jasné ujištění, že USA válku nechtějí a že ji nezačnou. Trump to připustil stejným tónem, jako kdyby připouštěl, že zítra bude pršet, nebo že pozítří půjde do kina. Ale co když nebudou nic dávat? No tak bude válka s KLDR.

Pro Američany je válka možná, pro Američany je válka nutná, pro Američany je válka normální. Přinejmenším pro ty u moci. Pro ně a pro jejich nohsledy všude po světě. Nebo jste snad postřehli, že by se někdo proti takovým výrokům ohradil, že by se někdo ze „spojenců“ od USA distancoval, že by je za jejich válečnickou rétoriku kritizoval, že by na ně chtěl uvalit sankce? Samozřejmě, že nepostřehli, protože když mluví o válce USA, tak je to v pořádku, na takové válce není nic špatného. Pro Američany už vůbec ne, bude se přece zase válčit daleko od Ameriky, budou hořet cizí města a umírat cizí lidé a jestli při tom zemřou nějací američtí vojáci, tak budou prohlášeni za hrdiny a bude třeba je pomstít – a tedy válčit dál.

Pro Američany je válka jako houska na krámě, pokračování politiky a podnikání (sic!) jinými prostředky, ne-li politika sama. Jsou to USA, kdo má svědomí ty nejhnusnější války poslední doby a jejich ještě hnusnější následky (ano, mluvím o Iráku, Afghánistánu a Islámském státu), za válečného štváče je ale v našich médiích vždy označen někdo jiný – ten, koho chtějí USA napadnout. Třeba zrovna ta KLDR, která se teď může těšit z implicitního perfidního spojenectví s USA, které ústy svého prezidenta právě dodaly režimu Severní Koree argumenty na podporu jeho snahy opatřit si jaderné zbraně na svoji obranu. Jestli nás zase zatáhnou do další hnusné a zbytečné války (jiné ostatně ani neexistují), nedívejte se při hledání viníka na toho, na koho ukazují prstem, ale raději na toho, kdo ukazuje. O nevyhnutelnosti války totiž mluví jenom ten, kdo válčit chce a komu válka připadá normální.

Jen mrtví se dočkají konce války


Ať už jste doufali, že s nástupem Donalda Trumpa USA změní, nebo jste se toho naopak obávali, můžete zůstat v klidu. USA se nemění, USA jsou stále stejně panovačné, pokrytecké a agresivní impérium, jakým vždycky byly. Dokázaly to právě teď vojenským útokem na Sýrii pod záminkou chemického útoku syrského režimu proti civilistům v Idlibu.

Celý příspěvek

Jemen – pečlivý nezájem


Zatímco je pozornost světa upřena k událostem v Sýrii, v poslední době zejména v Aleppu, odehrává se na Blízkém Východě jiná hnusná a krutá válka – v Jemenu. O ní se ale mluví minimálně, jako kdyby nebyla ani zajímavá, ani důležitá, jako by v ní lidé zase až tak moc netrpěli. Ale oni trpí, zejména děti, vinou války a hladu umírá každých deset minut jedno jemenské dítě na podvýživu, průjem či infekční onemocnění dýchacích cest. Takové malé kolaterální ztráty. Jsou snad jemenské děti méně děti, než ty syrské? Jsou méně hodny zájmu světa, protože jsou chudší, protože nemají satelitní telefon a účet na Twitteru?

Celý příspěvek

Lidstvo je potomstvo blbé a zločinné


K takovému závěru nutně musí dojít každý, kdo si přečte Válečné zločiny od Mojmíra Grygara. Mimo jiné si uvědomí, že válečné zločiny jsou tradiční a standardní metoda západních demokracií, že lidé mají tendenci pohrdat spíše pacifisty, než militaristy, že barbarství světem vládlo, vládne a zřejmě bude vládnout i dál a že jsme vůbec na nejlepší cestě do prdele. Je to poznání stejně nutné, jako je banální a marné. Ale přesto, takhle z odstupu bez bezprostředního uhranutí válkou, je to více patrné a třeba si více lidí uvědomí stupiditu a absurditu násilí a války a (geo)politiky vůbec.