Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. (…) jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti.
První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.
(Z Tři sestry postmoderních válek, rozhovoru se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem)
Tribunův komentář jednou větou: Chlapi chodí do válek, protože jsou zblblí, uhranutí, svým způsobem zdrogovaní; nic vznešeného ani svobodného na tom není.
Tribun 
„extatický aktér“ to je něco jako mixér v extázi ? ) Autor má na mysli to revoluční barikádové pouliční hnutí, barevné revoluce? Může mít částečně pravdu, ale myslím že trochu zapomíná (schválně?) na jednu věc: aby vznikla válka dlouhodobá a skutečná, na to musí někdo přidat peníze, a že kdo dá peníze vyžaduje disciplínu – jinak hrozí, že se mu ještě ten večer vojsko rozprchne po nejbližších senících, a kultivační drama dosáhne vrcholu úplně jinde než by chtěl ) Takhle vypreparované mi to určitým způsobem připomnělo taky popis umění, jakože pocit, že mě něco přesahuje, poddávám se emocím, natahuju do sebe estetiku a mýty z minulosti – není nic vznešeného ani svobodného. Rozumím, vy nikdy nechcete útočit. Ale to jste ani nikdy nemusel nic bránit? Kdyby vám někdo chtěl ukrást ženu, peníze, byt – necukalo by vám to uvnitř? Nebyl byste poněkud agresivní?
Kde není válka, lidi si na ni hrají.
řekněte to lidem kteří mají rádi, eh, národ. A co obrana, platí to i na ty co se brání? Co naši letci v Británii za 2.sv. války? Jaké projevy hnutí mysli byste na nich pozoroval v případě jejich dobrovolném zapojení se do války?
Jinak jsem vcelku konformní se stavem – kdy nikdo nemá žádné právo někoho nutit jít do války, tedy že jakoukoli mobilizaci mám právo ignorovat. Válku, včetně té obranné má mít stát zajišťěnu skrze profesionální armádu a jako občan mám jedinou povinnost – platit daně (v tomto případě třeba navýšené o válečnou daň). Ale stát kterého jsem občanem nemá právo mě nutit být na jeho území, když probíhá válka, stejně jako to, abych se tam zdržoval i před ní. Jistě lze trestat neuposlechnutí nástupu do války, ale myslím, že existuje dost zemí, které by na takovýto požadavek na vydání daného člověka, co žije na jeho území, a co se nechce vrátit do země kde má (třeba jen jedno z celé řady) občanství. za účelem obrany vlasti před nepřítelem v případě války (ať by byl jejím viníkem kdokoli, a třeba by ona „vlast“ byla i zemí napadenou) prostě nereflektovaly…
Je to tak, stát už nemá ty prostředky nad jednotlivcem jako měl dřív, díky unikátnímu a zcela přelomovému politickému systému jménem LIBERALISMUS….To je změna – viz minulé téma a replika na jakéhosi anonyma, včetně hloupé repliky Tribuny, že liberalismus je tu moc krátce – tak toto neplatilo nikdy, nikdy co je stát státem – tedy nějakých 5.000 let. Je to už dostatečně dlouhá doba, Tribune? Tato změna je natolik unikátní, že prostě nemá jakékoli srovnání, aby instituce politická, ekonomická a nakonec sociální – nemá jakákoli práva zkrotit byť jen jednoho odbojného, a aspoň trochu i více na úrovni intelektuálně a kognitivně vybaveného člověka, co díky možnostem které mu dává světová tržní ekonomika, princip otevřené společnosti, téměř absolutní právo volného pohybu (v atlantickém prostoru), technologie a občanské, nestátní instituce (které se mohou nezištně postavit na jeho fyzickou obranu, podívejme se třeba na světové politické disidenty jaký vliv má třeba jen to, že se za něj postaví nadnárodní instituce jako Human Rights Watch, Amnesty International – že se i diktátoři zaleknou je nechat sprostě popravit, byť by to byla jen jakási „náhoda“ jako když umřel třicátník Magnitskij v ruském vězení na akutní zánět slepého střeva) tak prostě stát je dnes oproti jakémukoli systému KDYKOLI předtím, neschopný a moci zbavený věčný tyran, na který se dá v zásadních situacích – jako třeba jít do války (bránit „vlast“ anebo „národ“) – udělat dlouhý nos…