Co když je v Bělorusku všechno trochu jinak?


Západní tisk vyzdvihuje Světlanu Tichanovskou jako vítěze běloruských prezidentských voleb a obviňuje odcházejícího prezidenta Alexandra Lukašenka z násilí, protěžování příbuzných a volebních manipulací. Analýza této země však ukazuje, že politika jejího prezidenta odpovídá přáním jejích občanů. Za tímto vymyšleným sporem se skrývá přízrak ukrajinského Euromajdanu a vyprovokovaná roztržka s Ruskem. Jedním z cílů převratu na Majdanu (Ukrajina 2013-2014) bylo přerušení hedvábné stezky v Evropě. Čína reagovala změnou trasy a průchodem přes Bělorusko. Od té doby se Minsk pokoušel chránit před stejnou destabilizací tím, že prováděl vyváženější politiku vůči Západu, účastnil se vojenských manévrů s Moskvou a souhlasil s dodávkami zbraní Daeši (IS), proti kterému bojovala Moskva v Sýrii.

I když je docela možné, že volby byly zmanipulovány ve prospěch úřadujícího prezidenta, je vysoce nepravděpodobné, že by se Světlana Tichanovská přiblížila většině, protože to, co reprezentuje, je drtivé většině Bělorusů cizí. Asi posledních třicet let se v zemi vede debata o její evropské identitě. Je kulturně blízká proamerické západní Evropě, nebo patří do slovanské proruské Evropy? Odpověď bezpochyby zní, že Bělorusové jsou kulturně ruští. (…) Na rozdíl od Ukrajiny, která je rozdělena do dvou kulturně odlišných zón (proněmecký západ a proruský východ), si Bělorusko v zásadě myslí, že je ruské, i když politicky nezávislé na Moskvě.

Jak již bylo řečeno, Bělorusové mohou mít námitky vůči prezidentu Lukašenkovi, ale nikoliv proti jeho politice. Všichni znalci země, ať už mezi jeho příznivci, či oponenty, připouštějí, že jeho politika je v souladu se zájmy Bělorusů. 

Na rozdíl od ukrajinského Euromajdanu však po Evropské unii není ani stopy. Nejpravděpodobnější tedy je, že Washington organizuje regionální aktéry (Polsku, Ukrajinu, Litvu) proti slovanskému světu.

http://messin.cz/?p=1840

Majetnický efekt


Z Houdkovy studnice, tentokrát z článku Té lípy se nevzdám:

Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků. Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty. (…) Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé. (…) Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní.

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat. Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. (…) Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho.

Sídelní kaše


Jedním z nejvíce zanedbaných problémů české společnosti je urbanismus, tedy otázka struktury a fungování našich obcí, tedy míst, kde žijeme, tedy našich domovů. Otázka urbanismu je otázka, kterou dlouhodobě nejenom neřešíme, ale vyloženě ignorujeme. Dokážeme řešit jednotlivé domy, ale nedokážeme řešit města. Výsledkem je pak tzv. sídelní kaše a s ní spojená řada problémů, které „řešíme“ tím, že intenzifikujeme tendence, které k nim vedou. Na opomíjené téma urbanismu nyní vyšel dobrý článek Hybaj do polí od Petera Bednára. A protože je to téma opomíjené, výtah z něj bude nutně delší:

Pokračovat ve čtení „Sídelní kaše“

Pár slov Jiřího Pelána


O nenahraditelnosti literatury

Ale začal jsem sledovat i televizní seriálovou adaptaci románu a najednou z toho vylezlo, že pokud jdete jenom po příběhu, zbude z toho strašně málo. Zajímavost textu je tu dána podtexty a také stylistickou bravurou. 

O diskusích

Kdo chce diskutovat je nepřijatelný Je to stará struktura neboť člověk Nové doby nastane se nazpaměť. (…) Od jisté doby se tam četl pouze moudra, která slyším ze všech stran, pouze inteligentněji komentovaná. (…) K diskusi je rozhodně dost materiálu, ale k žádné diskuzi už léta nedochází, ani ze strany učitelů ani ze strany studentů. (…) Ochota klást si otázky a nepřijímat mlčky příkazy jakoby se vypařila.

O akademickém provozu

Opatřili jsme si novou latinu – je jí angličtina. Tenhle koncept má však i svou odvrácenou stranu, a tou je v rámci této široké platformy stále menší zájem o domácích kulturu. A to není náhodné, to je zakódována už v samotné koncepci. Chcete-li mluvit anglicky na světovém fóru, nemůžete si vybírat lokální témata, musíte být více teoretičtí, napojit se na meteorologie, jež jsou v současnosti v kurzu, a nejlepší bude, když budete provádět nějakou globální metakritik. 

O proměně dramatu

Každopádně je to velká proměna paradigmatu. Všimněte si, že do první poloviny 20. století jste pro každé století našla v Literárních dějinách kapitolu, která se jmenovala Drama, protože drama bylo vedle lyriky a epiky třetí velkým žánr. Tuhle kapitolu ale už pro dnešek v kompendiích nenajdete, z literárního prostoru divadlo odchází. Je tu velký důraz na performance a na vizualitu, ne na literárnost textu. Důležitý je režisér, ne autor. 

Rasa je sociální konstrukt


Když vám někdo napíše, že rasy neexistují, řeknete si nejspíš, že to bude nějaká intelektuálská hovadina, protože máloco je tak evidentní, jako že černoši jsou černí a běloši bílí (a rudoši prý rudí, ale mně přišli vždy prostě snědí). Jenže ono se ukazuje, hovadina je spíš věřit na rasy a na to, že je člověk svojí rasou determinován nejenom vizuálně, ale i intelektuálně a morálně. Barva kůže je prostě něco tak nápadného a reflexivně snadno uchopitelného, že se málokdo pokusí podívat se na problém hlouběji.

A když už se to pokusí uchopit vědecky a vědecky dokázat, že existuje na první pohled snadno rozpoznatelný a neopravitelný lidský odpad, může se stát, že zjistí pravý opak. Je-li to vědec poctivý, tak s tím přesto půjde ven a není jeho chybou, že o výsledky jeho výzkumu, které předsudky nepotvrzují, ač právě to si od nich zadavatel sliboval, není mezi veřejností valný zájem.

Přes sto let starý příběh, který je pořád trapně aktuální, se stal asi takhle:

Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).

Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.

Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. 

Tak existují rasy, nebo neexistují? Ono je to vlastně jedno. Problém není v tom, jestli rasy existují, ale v tom, jestli nezměnitelně a nevyhnutelně předurčují člověka. Když to nebudou rasy, najdou si lidé něco jiného, od jazyka přes pohlaví po společenskou třídu. Zoufalá potřeba nevyhnutelné nerovnosti si vždycky najde cestu. Rasismus ve všech svých podobách je totiž otázkou subjektu, nikoliv objektu, stejně jako jakékoli jiné osobní selhání.

Nazdar subjekti!

Manifest radikála


Někdejší předseda Zelených Matěj Stropnický se nyní se stranou rozešel a učinil tak formou manifestu, který nelze nazvat jinak, než manifest radiála. Je to na dnešní zkrotlé časy sympatický počin hraničící s odvahou šílence (což si sám uvědomuje, když na konci píše: „Překonat nedůvěru a strpět posměch bude těžké a pravděpodobnější je, že se mi to nepovede. Že se u toho umažu, je zároveň jisté. Proto ale opouštím salon a odcházím do hampejzů. Nyní jsem tedy prokletý.“), který ovšem právě proto klade jednu dost zásadní otázku: Je to opravdu manifest radikála? Nejsme jenom už tak zhýčkaní, zlenivělí a systémem zpacifikovaní, že nám to jako radikální připadá, přitom je to ve skutečnosti krotké a konformní? Každopádně má hoch pravdu: Nic se nezmění, dokud pro nás bude zachování systému důležitější, než jeho změna. Nic se nezmění, dokud alespoň někteří z nás nevystoupí z konformní zóny a nezačnou myslet v intencích liberální demokracie nemyslitelné. První krok by mohl vypadat třeba právě takhle. I když od autora je to možná jen svého druhu narcistní póza, někdo by ho mohl a měl vzít za slovo.

Odcházím, protože jsem poznal na vlastní kůži a v mnoha opakujících se situacích limity liberálního prostředí i to, že jsou zelení jeho pevnou součástí.

Nejsem liberál, ani levicový liberál. Liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase.

Jenomže já současný světový, ale i český, a dokonce třeba i jen žižkovský pořádek považuji za natolik nespravedlivý a utlačivý, že ho nedokážu a ani nechci hájit proti hněvu lidí ani v podobě obrany demokracie. Nespokojenost je tak velká a zároveň tak nenapravitelná, že lidé své elity jen vyměňují, aniž se cokoli podstatného mění.

Zjistil jsem ale, že většina hnutí nemá tentýž cíl. Že je ochotno se spokojit s mnohem menším málem. A pozvolna mi docházelo, že aby dosáhlo aspoň toho mála, musí se opírat o podporu té části veřejnosti, které ve skutečnosti o velké změny nejde, které vyhovují majetkové i příjmové nerovnosti, a která je součástí a nejpevnější oporou systému, o jehož odstranění nepřestávám usilovat. 

S liberály jsem poznal, že je možné řešit dílčí problémy, s podmínkou nedotknutelnosti problému základního.

Proto hledám spojence jiné, takové, kteří logiku systému popírají, kteří jej negují, protože se na nich systém živí, z nich roste a tvoří své rozpory včetně ničení planety; hledám takové spojence, kteří nespravedlnost systému zakoušejí svými životy.

Nechci už stát na straně mocenských, finančních, majetkových a intelektuálních elit ani s odůvodněním, že udělám všechno pro to, aby záchrana planety — před nimi samými — dále nezhoršila životní podmínky ostatních. A není to malověrnost — nechci se na tom podvodu podílet.

K revizionismu potřetí


Už jsem tu psal sám za sebe i citoval Klause, zdaleka nejlépe ale nakonec napsal Lukáš Rychetský v eseji Beze studu. Kulturní rasismus a česká válka o výklad dějin. Takového texty jsou o to naléhavější a potřebnější, že lidé jako Štětina beze studu a bez pokárání začínají tvrdit, že třeba vypálení Lidic by zločin komunistů, i když jediní komunisté, kteří tam tehdy byli, byli ti, co stáli před popravčí četou u zdi Horákova statku. Současná vlna revizionismu není náhodná, o to více je třeba chápat kdo a proč má na ní zájem.

Pokračovat ve čtení „K revizionismu potřetí“