Category: Studovna

Nepohodlná fakta o Krymu


Z článku Jana Schneidera Kerčský incident, Husův odkaz a Krym:

Vysvětlením je zřejmě to, že neschvalují Chruščovovu anexi Krymu z roku 1954. Je třeba zdůraznit, že odpůrci současného stavu, kdy je Krym součástí Ruska, jsou tedy nutně zastánci Chruščovovy anexe, tedy typického projevu sovětského režimu, pro který jinak nemají než slova odsouzení.

V případě Krymu je zamlčováno referendum z 20. ledna 1991, zda má být obnovena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Šlo tehdy o administrativní „povýšení“ Krymu z „oblasti“ na „autonomní republiku“. Zúčastnilo se 81 procent oprávněných voličů, 94 procent z nich řeklo, že ano. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR příslušný zákon schválil a Krym se s účinností od 19. června 1991 stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny.

Dne 21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.

Referendum z 16. března 2014 bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché. V roce 2010 byla totiž uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností až do roku 2042. Milan Syruček (Rusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Praha 2015) uvádí, že Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.

Reklamy

Klimatický imperialismus


Něco si tady odložím z textu Tomáše Schejbala Klima versus impérium, neb byla věčná škoda, kdyby to zapadlo:

Naomi Kleinová před několika lety pochopila souvislost globálního oteplování s kapitalismem a také nutnost skloubit boj za klimatickou spravedlnost s tou sociální.

Obloukem přes Negriho a Hardtovu analýzu světového systému, popsaného roku 2000 v jejich knize Impérium, se pak dostáváme k otázce, proč nás kapitalismus škrtí všemi svými chapadly, ke kterým nepatří zdaleka jen klimatický rozvrat, ale také dluhy, nerovnosti, chudoba, války, rasismus a v poslední době vzestup fašismu.

Protivníkem lidstva a veškerého života na planetě je globální kapitál, deteritorializovaný suverén emancipovaný od národních států a představovaný třídou diskrétních elit, žijících v soukromých ohrazených komunitách v bezpečí před problémy, které mají na svědomí. Tyto socioekonomické struktury utvořené v éře globalizace během posledních několika desetiletí však stojí na bází imperialismu 20. století, který rozdělil svět na cizopasná civilizační centra a chudé zemědělské periferie.

Lidové vrstvy západních zemí, jejichž stále rostoucí blahobyt byl vykoupen bídou zbytku světa, si nakonec nechaly rozmluvit své revoluční představy o proměně společnosti k obrazu svému. Reformní liberálové a umírnění socialisté nakonec přiměli lidi spokojit se s odstraněním chudoby u nich doma, aniž by došlo k překonání její příčiny.

Klimatické hnutí se svým bojem proti fosilnímu kapitálu snaží předejít scénáři etnicko-kulturního konfliktu, který by v případě zvýšení mořské hladiny znamenal zostřený boj o zmenšený prostor. Tak jako se imperiální politici 19. století snažili předejít sociálním konfliktům jejich transformací v rasismus, těžko očekávat od energetické lobby humánnější politiku, neboť pro ni bude výhodnější klimatické hnutí násilně potlačit fašistickými metodami a úzkosti vystrašeného obyvatelstva směřovat proti nově příchozím. Univerzální emancipační příběh by se i proto měl i nadále věnovat všem problémům, kterým v současnosti čelíme.

Text končí větou: „Autor je leninista“. Evidentně potřebujeme leninisty k tomu, aby pojmenovali problémy, na které demokraté svojí submisivitou vůči kapitálu zadělali.

Update 22.11.2018: Zdrojový článek už není pod uvedeným odkazem dostupný, po jeho osudu reakce pátrá.

Americká demokracie


USA se s oblibou pasují do role arbitra demokracie a po celém světě poučují, jak má demokracie vypadat, a osobují si jednostranné právo rozhodovat o tom, kde které volby byly demokratické, a které ne. Jenže samy USA mají v tomto směru máslo na hlavě a ani volby v USA nebývají nejsou bez poskvrnky. Největší rozdíl proti těm pranýřovaným je v tom, že v USA není omezováno volební právo pasivní, ale volební právo aktivní. Rozšířené jsou zejména tyto triky:

  1. Promazávání volebních seznamů s odůvodněním, že jsou v nich chyby, což v kombinaci s tím, že v USA volební seznamy nevytvářejí úřady, ale voliči se do nich musí méně či více (to častěji) složitě registrovat vede k tomu, že typicky nevolí lidé, kteří mají dost starostí sami se sebou, tedy chudí a černí (což je většinou jedno a totéž).
  2. Rušení volebních místností v chudinských čtvrtích, takže roste pravděpodobnost, že to po několika hodinách čekání chudší voliči vzdají a neodvolí.
  3. Cílené utváření volebních obvodů tak, aby v kombinace s většinovým volebním systém zajistili vítězství tomu, kdo kreslil hranice, i když má nižší podporu; existuje proto dokonce termín „gerrymandering“.
  4. Odebírání volebního práva odsouzeným, které jim ovšem po vykonání trestu není automaticky vraceno (jako například ve Francii), ale musejí o jeho vrácení složitě žádat s nejistým výsledkem; to je problém zejména s ohledem na velké počty odsouzených za bagatelní trestné činy, za které jsou masově trestáni opět především chudí a barevní (viz též problematika soukromých věznic a poptávky po bezproblémových lehce zvladatelných vězních).

(Zdroj: seriózní tisk)

K rozdílům mezi Západem a Východem


Krzysztof Zanussi, polský režisér:

Je to jiná kultura, jiná společnost. Byzantská, zatímco my jsme Římané. Platónská, zatímco my jsme aristotelští. Mnoho z prvků které tvořily fenomén homo sovieticus, náleží ke staré ruské tradici a také k ortodoxní tradici. Mimo jiné je to podezřívavý přístup k novinkám. Západní svět, zejména ten anglosaský, má sklon přeceňovat věci, které jsou nové. Když se podíváte na zboží v supermarketech všude jsou ta velká tři písmena – NEW, která říkají, že to starší bylo méně dobré, i když je to často naopak. Východ naopak přijímá pokrok velmi váhavě, protože oni jsou ti strážci ortodoxie. Berou to tak, že mají povinnost chránit tradici, jinak dojde k jejímu pokřivení. A vzhledem k množství herezí které, se v dějinách východního křesťanství vyskytly, zejména mezi Řeky, víme že měli pravdu. Oni skutečně museli bránit podstatu křesťanského odkazu. Na Západě s prostomyslnými Barbary to bylo jednodušší, co se jim řeklo, to přijali. A hereze nebyly zase tak časté. Jinými slovy jsme to my, kdo patří k té méně duševně aktivní části evropské tradice.

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.

Lesní socialismus


Když se budete bavit s liberálem, anarchokapitalistou nebo dokonce s objektivistou, budou vás vehementně přesvědčovat, že konkurence je fundamentální a univerzální princip života, že silní přežívají a slabí hynou, vždy a všude. Blbost. Možná to tak funguje mezi vrcholovými predátory nebo elitními obchodníky (což je víceméně jedno a totéž), ale rozhodně to není univerzální princip. Například les takhle nefunguje. Les totiž není jen skrumáž izolovaných jedinců (stromů), kteří se snaží odstavit ostatní od vody, půdy a Slunce, až by ideálně zůstali široko daleko sami – jak by ho svrchu jmenování rádi viděli, protože tak chtějí vidět i lidskou společnost – les je pravý opak. Les je systém. Les je společenství. Stromy v lese nejsou izolované, ale jsou navzájem propojené podhoubím (mykorhiza se tomu říká), které stromům slouží jako komunikační síť a jehož fungování poznávají vědci v plné šíří až v poslední době. Stromy si přes houbová vlákna vyměňují nejenom jako informace (například specifické molekuly produkované imunitním systémem při napadení škůdci, které aktivují obrannou reakci ještě nenapadených jedinců a zvyšují tak jejich šanci na úspěšné zdolání infekce), ale i produkty metabolismu a vzájemně se tak vyživují. Kdo má, pomáhá tomu, kdo zrovna nemá, a to i napříč druhy. Stálezelené na jaře pomáhají těm opadavým nastartovat vegetační cyklus, listnaté pak na oplátku přispívají semenáčkům jehličnanů. Kdyby totiž platila poučka o konkurenci, neměli by semenáčky v konkurenci nejenom dospělých jedinců svého druhu, ale i bylinného patra, téměř žádnou šanci přežit. Prosperují právě proto, že se s nimi přes síť houbových vláken dělí o potřebné zdroje ti jedinci, kteří počáteční úskalí růstu již překonali. Je to zkrátka takový lesní socialismus. A les je jeden z nejrozšířenějších a nejstabilnějších biotopů na planetě. A co je dobré pro les, je dobré i pro člověka, protože lidé, stejně jako stromy, nejsou izolovaní, ale provázané v široké síti vztahů a interakcí. Skeptiku viz práci Suzanne Simardové.

Co se týče přežití


Z doporučeného a doporučeníhodného textu Přežití nejbohatších vyjímáme:

Na začátku 90. let digitální budoucnost působila jako otevřená našim invencím. Technologie byla hřištěm kontrakultury, která viděla příležitost vytvořit více inkluzivní, rozprostřenou a pro-human budoucnost. Jenže zájmy byznysu viděly jen nový potenciál pro stejné staré vytěžování a technologové byly sváděni akciovými trhy.  (…) Technologie se namísto příběhu kolektivního rozkvětu stala věcí osobního přežití. Poukazovat na to zároveň znamenalo zapsat se jako nepřítel trhu nebo anti-technologický mrzout.

Vytěsnění chudoby a nákazy mimo naše zorné pole nezmizí, když si na hlavu nasadíme brýle pro virtuální realitu a ponoříme se do alternativní reality. Čím déle budeme ignorovat sociální, ekonomické a environmentální ozvěny, tím větší problémem budou. To na druhou stranu motivuje ještě větší stahování se, izolacionismus a apokalyptickou fantazii – ještě zoufaleji vymyšlené technologie a byznysplány. (…) Čím jsme oddanější tomuto pohledu na svět, tím více vidíme lidské bytosti jako problém a technologii jako řešení.

Věděli, že pro jejich ochranu budou zapotřebí ozbrojení strážci, aby je ochránili před zuřivými davy. Jenže jak jim zaplatí, když peníze budou bezcenné? Co strážcům zabrání v tom, aby si vybrali svého vlastního vůdce? (…) Když se hedgeoví investoři Ruskoffa zeptali na nejlepší způsob, jak získat autoritu nad jejich strážci po „události“, odpověděl jim, že nejlepší bude se k nim chovat velice dobře už teď. Měli by se k nim chovat, jako by to byli členové jejich rodiny, a čím více dokáží rozšířit tento étos začlenění do zbytku své byzynsové praxe, řízení dodavatelského řetězce, snahy o udržitelnost a distribuci bohatství, tím menší bude šance, že dojde k „události“.  (…)  Byli ohromeni jeho optimismem, ale vážně ho nebrali. Nezajímalo je, jak se vyhnout kalamitě; byli přesvědčeni, že jsme zašli příliš daleko. Přes všechno jejich bohatství a moc nevěřili, že mohou ovlivnit budoucnost.

Determinováni kontextem


Cituji z Čím míň toho je, tím víc je to vidět:

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa. (…) Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální.

Neboli, jak to chápu já, tak žádné absolutní pravdy neexistují, hodnocení všeho je relativní a všichni jsme determinováni kontextem. A svobodná vůle?  Ale jistě – v mezích kontextu. Aktuální jevy, jejichž hodnocení je určováno právě tímto efektem, si jistě každý hravě dosadí sám. Co z toho plyne? Nic s tím nenaděláme, takhle prostě lidský mozek funguje. Nemá smysl pokoušet se to přetlačit, je ale třeba mít to na paměti, když člověk soudí a odsuzuje. Jediné, co pomůže, je pochybnost. Nic nemusí být takové, jak to vypadá, ani když to vidíme na vlastní oči.

Co se to tu děje?


Dostal jsem od čtenáře tip na postarší článek z Britských listů (které sám už nesleduji), který končí podle mě brilantní pointou:

Tak se, milí žáci, před našima očima rodí systém, který je opakem sociálního státu 20. století. Není ani liberální a ani socialistický, zato si z obou bere to nejhorší. Je to systém, ve kterém se společenské rozdíly prohlubují, a zároveň se zmenšují svobody jednotlivců. Je to systém, ve kterém už jednotlivec neví, kde končí stát a začíná firma nebo kde končí svoboda rozhodování a začíná manipulace. Pro tento systém ještě nemáme jméno.

I když, nemáme jméno… na první pohled to vypadá jako starý známý fašismus. Ale jen na první pohled, tak abychom se nenechali zmást. Kvalita té nové hydry bude nepochybně jiná, už jenom kvůli pokrokům techniky.

Slovanská duše


Pokud bych měl hovořit o mentalitě, vidím jeden zásadní rozdíl, který nás i vás odlišuje například od Germánů – slovanský duch. A to znamená, že u nás pocit spravedlnosti dominuje nad zákonem. A v německé duši zákon vždy dominuje nad spravedlností.

(Sergej Baburin)