Category: Studovna

Marxismus pro ekology


Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. Marxismus nám pak může být dobrým pomocníkem (a zlým pánem) už proto, že k označení onoho systému nepoužívá eufemismy typu „tržní hospodářství“, ale mluví vždy, důsledně a někdy až otravně o kapitalismu, kapitalismu, kapitalismu.

Kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby.

Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. (tedy ideální svoboda vs. reálné řízení a nucení, pozn. T.)

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků.

Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“.

(zdroj: Martin Škabraha: Marx to říkal)

Reklamy

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Celý příspěvek

Proč lidé více soucítí se psy, než s jinými lidmi?


Už mnohokrát jsem si říkal, jak je to možné, že opuštění psy a kočky dokáží vzedmout takové vlny solidarity a zajistit (si) peníze i ve společnosti, ve které jde de facto o luxus, protože v ní materiálně, sociálně a emocionálně strádá i mnoho dětí i dospělých? Jak to, že lidé tak špatně snáší ubližování zvířatům, ale ubližování lidem jim nevadí? Evidentně nejsem jediný, všimli si toho i vědci a udělali výzkumy, z nichž vyplývá následující (zdroj):

V očích většiny lidí jsou psi zranitelní na stejné úrovni jako lidské děti, ne-li výše. S logikou to často nemá co dělat. Máme pocit, že se psi nemohou sami ochránit. (…) Psi obvykle bezvýhradně poslouchají své lidské pány, což lidem samozřejmě imponuje a mají pak tendenci psy považovat za zranitelné. Mnoho plemen psů jsme si také podvědomě vyšlechtili tak, že připomínají lidské děti, jak vzhledem, tak i chováním. A jak se poslední dobou ukazuje ve výzkumu, psi nás dovedou svými výrazy a chováním dost úspěšně manipulovat.

Pro začátek dobré, ale pořád to nevysvětluje, jak to, že někteří lidé dokáží mít soucit se psy, ale k lidem slabým, zranitelným a závislým, ba i přímo poslušným – a to včetně dětí! –  se dokáží chovat velmi krutě, a to kolikrát i programově.

Teror, který nepohoršuje


Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Dobrá rada pro levici


Tak přeci jenom ještě jedna douška k volbám, tentokrát od Kateřiny Smejkalové:

Musí být znovu zřetelné, že protivníkem prekarizovaných lidí z českým maloměst není syrský uprchlík, ale zaměstnavatel porušující zákoník práce a zároveň odmítající zvýšení pracovní mzdy nebo exekutor bránící kvůli svým ziskům současný systém exekucí.

Tečka


Zatím asi nejlepší komentářkomentář k výsledkům voleb napsal M. Balaštík a já myslím, že s tím bychom mohli s pohoršováním se nad jejich výsledky skončit, protože k tomu není moc, co dodat:

(…) přese všechen nesouhlas se nestalo nic jiného než to, co je v demokracii obvyklé: vyhrála strana, která dostala nejvíc hlasů. Důvod k hysterii, emigraci ani nenávisti vůči těm, kdo jí dali hlas, to není. Pokud se cítíme být součástí státního společenství, kde vládne demokracie a hodnota člověka není odvislá od jeho názorů, příjmů, společenského postavení nebo inteligence, nemáme jinou možnost než to přijmout jako fakt. V opačném případě musíme otevřeně připustit (…) že demokracie není vhodný způsob řízení dnešní společnosti a začít se poohlížet po jiném.

Není nic jednoduššího, než přistoupit na to, že za stěnami naší bubliny je jiný svět, se kterým se nedokážeme domluvit, který má jiné hodnoty, jiné autority a taky jiné dějiny a jinou představu o budoucnosti. A že nás tím ohrožuje.  Je to z hlediska myšlení pohodlné a z hlediska sebeprožívání svůdné (…) Utvrzujeme-li se vzájemně jeden před druhým o své oddanosti demokracii, evropským hodnotám či Václavu Havlovi, vysmíváme-li se hlouposti a lžím Andreje Babiše či Tomia Okamury, nejde o žádnou hlubokou myšlenkovou aktivitu ani se tím nestáváme lepšími. Jde pouze o rituální tance, které nás mají stmelit. A v tom je další nebezpečí: Tím, že si přivlastňujeme určité hodnoty a činíme je předmětem nekritického kultu provázeného zvláštními rituály a vlastním jazykem, uzavíráme k nim přístup těm, kteří jsou mimo bublinu nebo nejsou ochotní přistoupit na to, že jde o nezpochybnitelné fetiše.

Poznámky k moderní ekonomice


Nárůst bezplatných služeb, které přinesl internet, sice snižuje ceny, a tedy hrubý domácí produkt, ale zároveň zvyšuje blahobyt. Podobný efekt může mí tzv. síťová ekonomika internetových platforem, která efektivněji propojuje poskytovatele služeb s jejich příjemci, a vytváří tak hodnoty, které nejsme schopni pořádně měřit.

(Maria Staszkiewicz: Krásné nové peníze)

Poprava jednoho mýtu


Ze Zídkovy recenze knihy W. Jakshe Zmizelé vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí:

Soubor reportáží, které Wenzel Jaksch publikoval v letech 1924-1928 v ústředním listě německé sociální demokracie Sozialdemokrat, by si měli přečíst všichni, kdo se dodnes drží mýtu o ekonomické a sociální vyspělosti meziválečného Československa. (…) objel české Sudety opravdu důkladně (…) A všude nacházel z dnešního pohledu jen těžko představitelnou bídu tamního německého obyvatelstva: početné rodiny živořící ve vlhkých chatrčích, podvyživené dělníky otročící za několik korun denní mzdy a zadlužené u lichvářů, děti, které nemohou chodit do školy, protože musí se sourozenci dělit o dřeváky či jedinou košili.

Pak následuje několik příkladů té bídy (které chci věřit by nikoho nepotěšily, ale v dnešní době slávy sociálních sadistů si nejsem tak úplně jistý) a konstatování, že to do značné míry byl i důsledek národností politiky buržoazního československého státu. Každopádně to však byla jedna z hlavních příčin popularity nacistů v Sudetech.

Moje řeč


Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:

Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?

K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?

Kapitalistické pojmy a dojmy


Z eseje J. Nožíka Co se slovem na „K“, které se nesmí vyslovovat?:

Jak upozorňoval Fernand Braudel, jeden z největších historiků dvacátého století, je analytickou chybou zaměňovat „kapitalismus“ za „trh“, stejně jako zaměňovat „kapitalisty“ za „podnikatele“. Používání termínů „liberální demokracie“, „tržní mechanismus“ a „kapitalismus“ jako synonym vede k nesmyslným potyčkám na levici i pravici a debatu strhává k absurdním dogmatickým přestřelkám.

Kapitalismus může prosperovat pouze pokud se mu podaří podřídit si trh a splynout se státem. (…) Centralizace soukromé moci prostřednictvím kapitálu se vymkla jakékoliv kontrole a privátní zájmy úzké elity ohrožují bezpečnost a svobodu nás všech.

Jak se tedy tváří v tvář globální klimatické katastrofě hlavní kapitalistické síly rozhodly zareagovat? Z hlediska kapitalistů racionálně: ropné společnosti si spočítaly, že zatímco náklady celoplanetární katastrofy budou platit všichni, zisky z jejího rozpoutání prostřednictvím prodeje fosilních paliv připadnou pouze jim.

Takže, milé děti, teď už to víte a už si kapitalistické pojmy a dojmy plést nebudete a kdo je pořád bude zaměňovat, nebude tak činit z nevědomosti, ale ze zlé vůle podvádět, svádět a manipulovat.