Category: Studovna

Lesní socialismus


Když se budete bavit s liberálem, anarchokapitalistou nebo dokonce s objektivistou, budou vás vehementně přesvědčovat, že konkurence je fundamentální a univerzální princip života, že silní přežívají a slabí hynou, vždy a všude. Blbost. Možná to tak funguje mezi vrcholovými predátory nebo elitními obchodníky (což je víceméně jedno a totéž), ale rozhodně to není univerzální princip. Například les takhle nefunguje. Les totiž není jen skrumáž izolovaných jedinců (stromů), kteří se snaží odstavit ostatní od vody, půdy a Slunce, až by ideálně zůstali široko daleko sami – jak by ho svrchu jmenování rádi viděli, protože tak chtějí vidět i lidskou společnost – les je pravý opak. Les je systém. Les je společenství. Stromy v lese nejsou izolované, ale jsou navzájem propojené podhoubím (mykorhiza se tomu říká), které stromům slouží jako komunikační síť a jehož fungování poznávají vědci v plné šíří až v poslední době. Stromy si přes houbová vlákna vyměňují nejenom jako informace (například specifické molekuly produkované imunitním systémem při napadení škůdci, které aktivují obrannou reakci ještě nenapadených jedinců a zvyšují tak jejich šanci na úspěšné zdolání infekce), ale i produkty metabolismu a vzájemně se tak vyživují. Kdo má, pomáhá tomu, kdo zrovna nemá, a to i napříč druhy. Stálezelené na jaře pomáhají těm opadavým nastartovat vegetační cyklus, listnaté pak na oplátku přispívají semenáčkům jehličnanů. Kdyby totiž platila poučka o konkurenci, neměli by semenáčky v konkurenci nejenom dospělých jedinců svého druhu, ale i bylinného patra, téměř žádnou šanci přežit. Prosperují právě proto, že se s nimi přes síť houbových vláken dělí o potřebné zdroje ti jedinci, kteří počáteční úskalí růstu již překonali. Je to zkrátka takový lesní socialismus. A les je jeden z nejrozšířenějších a nejstabilnějších biotopů na planetě. A co je dobré pro les, je dobré i pro člověka, protože lidé, stejně jako stromy, nejsou izolovaní, ale provázané v široké síti vztahů a interakcí. Skeptiku viz práci Suzanne Simardové.

Reklamy

Co se týče přežití


Z doporučeného a doporučeníhodného textu Přežití nejbohatších vyjímáme:

Na začátku 90. let digitální budoucnost působila jako otevřená našim invencím. Technologie byla hřištěm kontrakultury, která viděla příležitost vytvořit více inkluzivní, rozprostřenou a pro-human budoucnost. Jenže zájmy byznysu viděly jen nový potenciál pro stejné staré vytěžování a technologové byly sváděni akciovými trhy.  (…) Technologie se namísto příběhu kolektivního rozkvětu stala věcí osobního přežití. Poukazovat na to zároveň znamenalo zapsat se jako nepřítel trhu nebo anti-technologický mrzout.

Vytěsnění chudoby a nákazy mimo naše zorné pole nezmizí, když si na hlavu nasadíme brýle pro virtuální realitu a ponoříme se do alternativní reality. Čím déle budeme ignorovat sociální, ekonomické a environmentální ozvěny, tím větší problémem budou. To na druhou stranu motivuje ještě větší stahování se, izolacionismus a apokalyptickou fantazii – ještě zoufaleji vymyšlené technologie a byznysplány. (…) Čím jsme oddanější tomuto pohledu na svět, tím více vidíme lidské bytosti jako problém a technologii jako řešení.

Věděli, že pro jejich ochranu budou zapotřebí ozbrojení strážci, aby je ochránili před zuřivými davy. Jenže jak jim zaplatí, když peníze budou bezcenné? Co strážcům zabrání v tom, aby si vybrali svého vlastního vůdce? (…) Když se hedgeoví investoři Ruskoffa zeptali na nejlepší způsob, jak získat autoritu nad jejich strážci po „události“, odpověděl jim, že nejlepší bude se k nim chovat velice dobře už teď. Měli by se k nim chovat, jako by to byli členové jejich rodiny, a čím více dokáží rozšířit tento étos začlenění do zbytku své byzynsové praxe, řízení dodavatelského řetězce, snahy o udržitelnost a distribuci bohatství, tím menší bude šance, že dojde k „události“.  (…)  Byli ohromeni jeho optimismem, ale vážně ho nebrali. Nezajímalo je, jak se vyhnout kalamitě; byli přesvědčeni, že jsme zašli příliš daleko. Přes všechno jejich bohatství a moc nevěřili, že mohou ovlivnit budoucnost.

Determinováni kontextem


Cituji z Čím míň toho je, tím víc je to vidět:

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa. (…) Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální.

Neboli, jak to chápu já, tak žádné absolutní pravdy neexistují, hodnocení všeho je relativní a všichni jsme determinováni kontextem. A svobodná vůle?  Ale jistě – v mezích kontextu. Aktuální jevy, jejichž hodnocení je určováno právě tímto efektem, si jistě každý hravě dosadí sám. Co z toho plyne? Nic s tím nenaděláme, takhle prostě lidský mozek funguje. Nemá smysl pokoušet se to přetlačit, je ale třeba mít to na paměti, když člověk soudí a odsuzuje. Jediné, co pomůže, je pochybnost. Nic nemusí být takové, jak to vypadá, ani když to vidíme na vlastní oči.

Co se to tu děje?


Dostal jsem od čtenáře tip na postarší článek z Britských listů (které sám už nesleduji), který končí podle mě brilantní pointou:

Tak se, milí žáci, před našima očima rodí systém, který je opakem sociálního státu 20. století. Není ani liberální a ani socialistický, zato si z obou bere to nejhorší. Je to systém, ve kterém se společenské rozdíly prohlubují, a zároveň se zmenšují svobody jednotlivců. Je to systém, ve kterém už jednotlivec neví, kde končí stát a začíná firma nebo kde končí svoboda rozhodování a začíná manipulace. Pro tento systém ještě nemáme jméno.

I když, nemáme jméno… na první pohled to vypadá jako starý známý fašismus. Ale jen na první pohled, tak abychom se nenechali zmást. Kvalita té nové hydry bude nepochybně jiná, už jenom kvůli pokrokům techniky.

Slovanská duše


Pokud bych měl hovořit o mentalitě, vidím jeden zásadní rozdíl, který nás i vás odlišuje například od Germánů – slovanský duch. A to znamená, že u nás pocit spravedlnosti dominuje nad zákonem. A v německé duši zákon vždy dominuje nad spravedlností.

(Sergej Baburin)

Proto chodí chlapi do válek


Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. (…) jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti.

 

První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.

(Z Tři sestry postmoderních válek, rozhovoru se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem)

Tribunův komentář jednou větou: Chlapi chodí do válek, protože jsou zblblí, uhranutí, svým způsobem zdrogovaní; nic vznešeného ani svobodného na tom není.

 

 

Bolševismus, stalinismus, ruská revoluce a velký teror


Z  rozhovoru s „americkou historičkou a odbornicí na dějiny Sovětského svazu Wendy Z. Goldman o revoluci, teroru a mechanismech represe a strachu“:

Pokud se dále podíváme na kampaně proti vreditelstvu či záměrným sabotážím, zjistíme, že sice začaly shora, dělníci se na nich však výrazně podíleli tím, že obviňovali nadřízené z poškozování, zvláště v případech, kdy byla porušována bezpečnostní opatření nebo šlo o špatné bydlení či stravování. Dělníci vyslovovali své stížnosti jazykem teroru, protože chápali, že to k jejich pracovním podmínkám přitáhne pozornost; věděli, že pokud si budou pouze stěžovat, nic se nezmění.

Města se plnila miliony lidí přicházejících z venkova, došlo k obrovské krizi bydlení. Společnost procházela hlubokými sociálními otřesy. (…) A pak tu je třetí aspekt: Hitler se připravoval na válku. V roce 1937 bylo již Španělsko fašistické a bylo zřejmé, že sovětský socialistický experiment byl ohrožen a že Západ Sovětskému svazu nijak nepomůže – stejně jako nepomohl Československu. (…) Všechny tyto vnitřní i vnější okolnosti vyvolaly v sovětském vedení strach či dokonce paranoiu, že země je obklopena a prostoupena nepřáteli a že profylaktická očista je nezbytná k tomu, aby byla připravena na válku.

Zprvu bolševici působili skrze sověty. O převzetí moci začali usilovat, až když byli přesvědčeni, že většina sovětů tento krok podporuje. Na krátkou dobu se bolševici dělili o moc s esery, ale ti opustili vládu po brestlitevské smlouvě v březnu 1918, protože s ní nesouhlasili. To, že bolševici zůstali jako jediná strana u moci, nebyl záměr, ale důsledek okolností. Revolucionáři byli vystaveni obrovskému dilematu: máme společenskou podporu nezbytnou k tomu, abychom provedli socialistickou revoluci v primárně rolnické zemi? Menševici odpověděli, že nikoliv, a že bychom tedy měli jít domů, sednout si na židli, číst si noviny a nechat kapitalismu volný průběh.

Velký teror totiž začal nenápadně, jako protiteroristická kampaň. Jak se ale z protiteroristické kampaně stane teror proti celé populaci? Když vláda zatýká lidi a vynucuje z nich přiznání, někteří se přiznají k něčemu, co není pravda; pak se začne zdát, že se jedná o daleko širší spiknutí, je zatýkáno ještě více lidí, kteří se doznávají, a tak dále.

Izrael není v právu


Několik vět z textu Zdeňka Jehličky Hamás v českých hlavách, který si v mainstreamu nikdy nepřečtete, protože masakry Palestinců izraelskou armádou ani neomlouvá, ani neoslavuje, ale nazývá pravým jménem:

Hranice Gazy sice Palestinci pociťují každodenně přímo fyzicky, oficiálně však sotva existují. Izrael usilující o co největší zábor Palestiny totiž svoje hranice nevyhlásil, a tak je ani nemá. Nemá je na Západním břehu Jordánu, kde se segregační zeď zakusuje hluboko za pomyslnou hraniční zelenou linii, nemá je ani v Jeruzalémě, jehož východní část protiprávně anektoval, a pevnou hranici nemá ani s pásmem Gazy. Systém vojenských kontrolních stanovišť (checkpointů) rozesetých po Západním břehu Jordánu nelze za hranice považovat už jen proto, že jsou účelově zřizovány ke kontrole palestinských obcí a k ochraně zdejších nelegálních izraelských osad.

V izraelském odvolání se na válečný stav se však skrývá problém. Za těchto okolností by musel i sám Izrael uznat palestinský odpor za legitimní, neboť je nelogické ohánět se válkou, a označovat přitom nepřítele stojícího proti útočícím vojákům za teroristu. Nehledě na to, že Palestincům umožňuje právo na odpor proti okupaci samotné mezinárodní právo, konkrétně rezoluce VS OSN č. 3013 z roku 1973. Vyhlášení válečného stavu by však pro Izrael znamenalo i souzení podle válečného práva.

Tvrdí-li totiž Izrael, že Gaza je nezávislá a bez jeho přímé kontroly, musí zároveň Palestincům v Gaze přiznat právo na obranu svého území před nepřátelskou střelbou, a to včetně práva bránit svoji pomyslnou hranicí. A pokud už Izrael přizná, že přes vojenské stažení Gazu i nadále kontroluje (a podle Haagské konvence „účinná kontrola“ představuje formu okupace), musí dle mezinárodního práva přiznat okupovaným Palestincům právo na odpor. Obyvatelé Gazy tak mají v obou případech legitimní právo napadnout vojenské síly nepřítel.

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Gurmánský antikomunismus


Historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist. (zdroj)

Tohle snad komentář ani nepotřebuje. Další ilustrace toho, kam vede fanatický exaltovaný antikomunismus a jak to dopadá, když účel světí prostředky. I když v případě kozáků šlo prostě jen o to, žer mohli, že je za to nikdo nepotrestal, ba možná dokonce pochválil. A možná by pochválil i dnes. Tak nezbývá, než doufat, že něco takového je už za hranici, které je pro všelijaké demokraty a liberály nepřekročitelná., že tohle je něco, co by slušný, vzdělaný, inteligentní, mravný a vůbec lepší člověk, za které se antikomunisté rádi považují, neomlouval a nebagatelizoval.

P.S. Dneska, jak rostou stesky to po nedostatku antikomunismu a nadávky na „rehabilitaci“ Marxe, je připomínka jedné z forem razantního antikomunismu více než aktuální.