Pár slov o tradiční rodině


Před časem jsem četl následující slova, která mne zaujala, a tak jsem si je zapsal:

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? (…) Copak narození dítěte z gamet, z vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček, dvou spermií, nebo ze vzduchu, je mýtus?

Vztah matky a dítěte se totiž brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění v triadický a každý v tomto trojúhelníku má vývojové úkoly. Vzniká organismus na vyšší úrovni, který se vyvíjí jako celek, podobně jako jednotlivý organismus. Nejde jej krájet na části bez následků.

(Ludmila Trapková: Rodina? Co tím máte na mysli?)

Nevím, jak vy, ale já v těchto slovech nevidím nic, s čím by se nedalo souhlasit. A přesto je to svým způsobem celé špatně. Třeba ten údajný mýtus o ideální rodině. Tak za prvé, že se dítě rodí ženě z embrya, které vzniklo spojením vajíčka a spermie, nikdo nikdy nezpochybňoval. Pokud to autorka myslela jako kritiku genderu a feminismu (to takhle s odstupem času nedokážu posoudit), tak je podle mého názoru mimo, protože biologické pohlaví a jeho funkce při rozmnožování opět nikdo nikdy nezpochybňoval. To, co feministky a genderoví aktivisté zpochybňují, jsou fixní sociální role jdoucí za rámec biologie, tedy např. názor, že když dva homosexuálové nemohou mít společné biologické dítě, nemohou spolu vychovávat ani dítě nebiologické a tvořit rodinu sociálně.

Popravdě řečeno, ideální nukleární rodina je skutečně novodobý mýtus, protože historicky děti vždy vychovávala širší rodina či komunita a rodiče se o ně příliš nestarali a nevázali se na ně, což bylo ostatně vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti logické. Ideální rodina možná není vyloženě mýtus, ale rozhodně to není žádná staletími osvědčená hodnota, za což ostatně můžeme být vděční.

A podobně nezastupitelnost dvou rodičů při vývoji dítěte asi nikdo nezpochybňuje, co už ale zpochybnit lze je nutnost, aby ti dva byli biologický muž a biologická žena, či dokonce biologický otec a biologická matka. Určitě to není na škodu, pokud tomu tak je, ale různé sociálně-reálné role a vztahy jsou důležitější, než ideální biologické. Určitě je pro dítě lepší, když vyrůstá s otcem a matkou, ale je jeden z nich patologická osobnost, bude dítěti určitě lépe bez něj. Mít jen matku není žádný med, ale pořád lepší, než mít ideální rodinu s maminkou i tatínkem, který je denně v lihu a maminku obden mlátí. A pořád je lepší mít dva tatínky, než maminku, která o dítě nestojí a dává mu to najevo.

Naše biologie a anatomie samozřejmě určuje mnohé a žádná svobodná vůle a deregulace s tím nic nenadělá, zároveň ale neurčuje vše a my bychom se měli naučit rozlišovat, co je biologické a co je sociální, co nepřetlačíme na straně jedné a co nemá smysl vynucovat na straně druhé.

Vliv situace na organismus


Především je naprosto nezbytné, aby medicína už konečně přestala vnímat člověka jako oživený rozumný stroj, standardně nastavený biologický preparát a konečně pokorně přijala za svou tu nepopíratelnou pravdu a skutečnost, že emoce jsou tělesné stavy, které nastavují lidský organismus do zásadně odlišných biologických poloh. Že smutný člověk je něco zcela jiného než veselý člověk a zcela jinak, než ti dva, bude fyziologicky nastaven zklamaný vzteklík. 

Emoce nejsou efemérní motýlci, emoce jsou neurochemické děje řídící chod těla.

Už před půlstoletím se objevily první práce poukazující na to, že dominantní vůdci šimpanzí tlupy mají jako hlavní řídící neurotransmiter noradrenalin, zatímco „proletariát“ je ovládán kortikoidy, že tedy jiné sociální postavení má za následek naprosto jiné fyziologické poměry, že z principu organismus ředitele podniku je jiný než organismus vrátného tamtéž. Dnes řada studií ukazuje, jak tyhle skutečnosti působí epigenetické změny.

http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=34085

Demokracie pod tlakem antikomunismu


Toto je avizovaná druhá porce z eseje Pavla Barši Slepá ulička antitotalitarismu:

Celková bilance tohoto století svědčí spíše o tom, že by se komunismus se svým rovnostářským univerzalismem nebyl schopen dlouhodobě prosadit proti partikularistickým hodnotám národa a patriarchální autority, pokud by si tyto hodnoty nepřisvojil a svůj původní slib všelidského bratrství nezradil.

Toto poučení z 20. století je ostatně stvrzeno i dnešní situací: liberální demokracie nečelí náporu nějakého znovuoživeného totalitarismu, kombinujícího krajní pravici s krajní levicí, jak tvrdí nejslavnější Judtův intelektuální dědic, americký historik Timothy Snyder (1969) v Cestě k nesvobodě (přeložil Martin Pokorný, Prostor a Paseka 2019), ale „jen“ oprášenému pravicovému nacionalismu, rasismu, patriarchalismu a morálního konzervatismu.

Dnes již je jasné, že liberálnědemokratická zřízení v Evropě i Americe (včetně Brazílie antikomunisty Bolsonara) neohrožuje znovuoživený marxismus či komunismus, ale konzervatismus a nacionalismus, které používají proti liberalismu často stejné ideologické zbraně, které si už vyzkoušely v boji proti marxismu a komunismu.

Od pravicových liberálů, s nimiž sdílejí antitotalitní paradigma, se Judt a Snyder odlišují ostrým vědomím, že důležitým strukturálním faktorem, jenž kypří půdu pro nástup antidemokratických sil, je sociální nerovnost generovaná neoliberálním kapitalismem. Antitotalitní paradigma jim však zabraňuje hledat jeho politicko-ekonomickou alternativu. Tu totiž v minulých sto padesáti letech nabízela právě krajní levice s projekty socialismu a komunismu. A protože ji spolu s krajní pravicí podřadili pod největší zlo minulého století, nezbývá těmto levicovým liberálům než buďto nostalgicky evokovat ztracený ráj regulovaného kapitalismu padesátých a šedesátých let (jako Judt ve Zle se vede zemi), nebo navzdory uznání onoho strukturálního zdroje nástupu antidemokratických sil koncentrovat všechnu pozornost na domnělý zdroj geopolitický v podobě Putinova Ruska (jako Snyder v Cestě k nesvobodě).

Triumf liberalismu


Jako by přes všechny řeči o liberalismu a sdílení ekonomiky i hodnot sílila obava z navázání osobního kontaktu. (…) shrnul politolog Patrik Deneem: „Dopracovali jsme se do stavu osvobozených bytostí, kterou jsou si navzájem neustálou hrozbou.

Zbyněk Petráček, LN 30.11.2019

Dobře připravený převrat


Již od ledna tu následující citace čeká na nejlepší příležitost ke zveřejnění a ta příležitost přišla právě teď. Lidé už toho možná měli dost, ale byl tu někdo, kdo byl připraven, aby spontánní vystoupení lidu podchytil, využil a nasměroval.

Máme doklady, že na začátku roku ´89 Pavel Tigrid, jeden z nejvýznamnějších představitelů československého exilu, navíc s úzkými kontakty na americké tajné služby, vydal ve svém časopise Svědectví článek na podporu prezidentské kandidatury [Václava] Havla, kterého i jinak propagoval. Jednalo se patrně o reakci na zprávy, že prezident Husák je na tom zdravotně špatně (…) Tigrid se proto snažil převzít iniciativu a dokonce nechal vyrobit takové odznáčky s nápisem „Havel for President“, které následně distribuoval.

(Mgr. Michal Macháček, Ph.D., historik)

Opomíjené aspekty konce komunistického experimentu


Výběr z recenze Ondřeje Bělíčka na knihu britských historiků 1989: A Global History of Eastern Europe:

Kořeny dramatických událostí roku 1989 nachází už v souvislosti s finanční krizí sedmdesátých let. Zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. Brettonwoodského ekonomického systému započal širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Právě zde se podle Jamese Marka začíná drolit solidární projekt alternativního ekonomického modelu socialistických zemí východní Evropy se zeměmi třetího světa v Africe, Asii, na blízkém Východě, ale i v Latinské Americe. (…) Tlak západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, vedl socialistické země k tvrdšímu vymáhání dluhů od spřátelených mimoevropských zemí. V této době například zcela utichlo volání socialistických zemí po úplném odpuštění dluhu africkým zemím. Těsnější spolupráce s těmito institucemi byla pro zástupce socialistických zemí „školou kapitalismu“, která je vedla ke snaze aplikovat určité aspekty tržního hospodářství v rámci centralizovaného ekonomického modelu. (…) Proces pádu komunistického režimu rozhodně nepostupoval samovolně pod tíhou hospodářských problémů socialistického bloku, jak by se mohlo zdát. Postupné opuštění socialistického modelu a integrace s globálním kapitalismem bylo z velké části rozhodnutí elit, jež považovaly socialistický projekt za vyčerpaný. (…) Jak poměrně podrobně ukazuje ve své knize, šířící se myšlenky neoliberalismu se mezi ekonomy socialistických zemí setkávaly s takřka fanatickým obdivem. Vzorem pro ně však nebyly země Západu, jak by se mohlo zdát, ale spíš Pinochetovo Chile nebo vojenský režim v Jižní Koreji.

Opoziční skupiny, které se ocitly u vyjednávacího procesu s komunistickou mocí, se však přílišné demokratizace společnosti obávaly. Existovala oprávněná obava před nekontrolovaným vynořením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Systém západní parlamentní demokracie byl způsob, jak tyto spodní proudy společnosti kontrolovat a omezovat nepřiměřené nároky na demokracii

Zatímco Evropa slavila znovusjednocení Západu s Východem, některé části světa, zejména Afrika a třetí svět, sledovaly tento proces se znepokojením. Africké země se obávaly návratu koloniální Evropy, která začne znovu plundrovat její kontinent, a také rasismu. (…) Křesťanství jako základní hodnota Evropy bývala vždy spojována především s disidentskými skupinami, které křesťanství považovaly za součást boje proti bezbožnému komunismu. Jak ukazují nedávné historické výzkumy, řada národoveckých komunistů se dávno před rokem 1989 obracela zpět ke křesťanským tradicím. Tento obrat často souvisel i s odklonem od solidarity s arabskými zeměmi. Islám po roce 1989 nahradil komunismus coby „největší hrozby pro Evropu“. (…) Bílá, křesťanská a sjednocená Evropa představovala pro země Třetího světa, zejména pak africké a arabské, novou hrozbu.

Až zase budou monopoly fňukat


Monopoly – a ty farmaceutické v tom obzvláště vynikají – mají ve zvyku fňukat, že nemohou sloužit lidu, pokud nemají pomocí patentů a podobných opatření garantován náležitý zisku. Jak to vypadá v reálu popisují Lékaři bez hranic:

Na konci 90. let minulého století zuřila v rozvojových zemích epidemie HIV/AIDS. Nemocní se tam nedostali k léčbě, byla příliš drahá. Podobně tomu bylo i u dalších chorob: tuberkulózy, malárie nebo spavé nemoci.Léky byly nákladné, neefektivní, popřípadě toxické. Na některá onemocnění neexistovaly vůbec. Jejich vývoj a výroba nebyly pro farmaceutické společnosti dost lukrativní. A pokud už účinný lék existoval, zůstával nedosažitelný za hradbou patentů a monopolů, které udržovaly jeho cenu příliš vysokou.

(…)

Cena léků na HIV klesla až o 99%. V roce 2000 stála antiretrovirotika potřebná pro jednoho člověka na rok přes 230 tisíc Kč, dnes je lze pořídit už za 2300 Kč. Dramatický pokles ceny zpřístupnil léčbu milionům lidí. Podařilo se jej dosáhnout rozbitím monopolů, díky kterému posílila konkurence a výroba cenově dostupných generických léků.

Problém s dostupností léků totiž nespočívá v tom, že by farmaceutické korporace málo vydělávaly, ale v tom, že je farmaceutický průmysl přenechán soukromému kapitálu. A ten samozřejmě nemá za cíl vyrábět léky, ale vydělávat. Výroba léků je jen prostředkem. Ochrana zájmů kapitálu lepší a dostupnější zdravotní péči nezajistí, tu může zajistit jedině její pravý opak. A je nesmysl tvrdit, že se vývoj léků zastaví, pokud jej přestanou velké farmaceutické firmy financovat, protože, jak je vidět, to stejně nikdy nedělaly. Pořád jsou tu vlády, univerzity, neziskové organizace. Ty nejpotřebnější léky stejně nikdy nebyly a nebudou tak ekonomicky zajímavé, aby se o ně korporace měly zájem. Nenechme se proto korporacemi vydírat a až zase budou fňukat, jak je ničí regulace na straně jedné a liberalizace (to když jde o omezování patentové ochrany) na straně druhé, pošleme je hezky od plic tam, kam Slunce nechodí.

Parazité slávy


V blízkosti úspěšných a všeobecně populárních se vždycky najde lidí, kteří se v odlesku jejich slávy rádi přihřejí – ať již nekritickým obdivem, nebo jízlivým odsudkem.

Marta Švagrová

Rodinné tajemství nacismu


V reakci na Budoucnost českého antikomunismu mi od čtenáře přišel odkaz na esej Pavla Barši (mimochodem, zřejmě posledního českého intelektuála hodného toho označení) Slepá ulička antitotalitarismu. Je to esej velmi hutná a výživná, takže se z ní nakrmíme několikrát. Tentokrát o – dnes poměrně úspěšně vytěsněním – pochopení Evropy pro nacismus.

Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou

Když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.

Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.

Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.

Poznámky k oligarchii


Vypsány odsud:

Byznys je součástí jejich politického poselství, na které přilákali voliče. Což je hrozné. Každý byznys je totiž v podstatě diktatura. Firma není demokratická, ale autoritářská instituce. Když oligarchové tvrdí, že chtějí řídit stát jako firmu, ve skutečnosti to znamená: nechceme slyšet žádnou kritiku. Chceme jednat rychle a bez překážek.

K tomu, aby se dostali k moci, nepotřebují vojáky, mučírny ani násilí. Prostě vládnou pomocí peněz.

Proletáři všech zemí světa se nikdy nespojili. Národní hranice a kulturní nebo rasové rozdíly se ukázaly jako mocnější politický faktor. A proč? Kapitál a peníze se ve světě můžou libovolně přesouvat z místa na místo. Jenže lidé ne. Lidé spolu místo toho soupeří o přízeň kapitálu, bojují o to, kdo udělá stejnou práci za míň peněz a podobně.

Kapitalismus nejdřív zničí sám sebe. Ale jinak, než si myslel Karl Marx. Marx se spletl, když věřil, že lidé získají kritické vědomí a změní systém k lepšímu. Když se podíváte do historie, zjistíte, že každá civilizace nejdřív zničila samu sebe a zkolabovala za cenu obrovských ztrát. Až pak se něco změnilo. To se v lidských dějinách bohužel neustále opakuje.

Pravicoví populisté lidem prodávají sobectví, takže to mají snazší. 

Jeffrey A. Winrters