Triumf liberalismu


Jako by přes všechny řeči o liberalismu a sdílení ekonomiky i hodnot sílila obava z navázání osobního kontaktu. (…) shrnul politolog Patrik Deneem: „Dopracovali jsme se do stavu osvobozených bytostí, kterou jsou si navzájem neustálou hrozbou.

Zbyněk Petráček, LN 30.11.2019

Dobře připravený převrat


Již od ledna tu následující citace čeká na nejlepší příležitost ke zveřejnění a ta příležitost přišla právě teď. Lidé už toho možná měli dost, ale byl tu někdo, kdo byl připraven, aby spontánní vystoupení lidu podchytil, využil a nasměroval.

Máme doklady, že na začátku roku ´89 Pavel Tigrid, jeden z nejvýznamnějších představitelů československého exilu, navíc s úzkými kontakty na americké tajné služby, vydal ve svém časopise Svědectví článek na podporu prezidentské kandidatury [Václava] Havla, kterého i jinak propagoval. Jednalo se patrně o reakci na zprávy, že prezident Husák je na tom zdravotně špatně (…) Tigrid se proto snažil převzít iniciativu a dokonce nechal vyrobit takové odznáčky s nápisem „Havel for President“, které následně distribuoval.

(Mgr. Michal Macháček, Ph.D., historik)

Opomíjené aspekty konce komunistického experimentu


Výběr z recenze Ondřeje Bělíčka na knihu britských historiků 1989: A Global History of Eastern Europe:

Kořeny dramatických událostí roku 1989 nachází už v souvislosti s finanční krizí sedmdesátých let. Zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. Brettonwoodského ekonomického systému započal širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Právě zde se podle Jamese Marka začíná drolit solidární projekt alternativního ekonomického modelu socialistických zemí východní Evropy se zeměmi třetího světa v Africe, Asii, na blízkém Východě, ale i v Latinské Americe. (…) Tlak západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, vedl socialistické země k tvrdšímu vymáhání dluhů od spřátelených mimoevropských zemí. V této době například zcela utichlo volání socialistických zemí po úplném odpuštění dluhu africkým zemím. Těsnější spolupráce s těmito institucemi byla pro zástupce socialistických zemí „školou kapitalismu“, která je vedla ke snaze aplikovat určité aspekty tržního hospodářství v rámci centralizovaného ekonomického modelu. (…) Proces pádu komunistického režimu rozhodně nepostupoval samovolně pod tíhou hospodářských problémů socialistického bloku, jak by se mohlo zdát. Postupné opuštění socialistického modelu a integrace s globálním kapitalismem bylo z velké části rozhodnutí elit, jež považovaly socialistický projekt za vyčerpaný. (…) Jak poměrně podrobně ukazuje ve své knize, šířící se myšlenky neoliberalismu se mezi ekonomy socialistických zemí setkávaly s takřka fanatickým obdivem. Vzorem pro ně však nebyly země Západu, jak by se mohlo zdát, ale spíš Pinochetovo Chile nebo vojenský režim v Jižní Koreji.

Opoziční skupiny, které se ocitly u vyjednávacího procesu s komunistickou mocí, se však přílišné demokratizace společnosti obávaly. Existovala oprávněná obava před nekontrolovaným vynořením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Systém západní parlamentní demokracie byl způsob, jak tyto spodní proudy společnosti kontrolovat a omezovat nepřiměřené nároky na demokracii

Zatímco Evropa slavila znovusjednocení Západu s Východem, některé části světa, zejména Afrika a třetí svět, sledovaly tento proces se znepokojením. Africké země se obávaly návratu koloniální Evropy, která začne znovu plundrovat její kontinent, a také rasismu. (…) Křesťanství jako základní hodnota Evropy bývala vždy spojována především s disidentskými skupinami, které křesťanství považovaly za součást boje proti bezbožnému komunismu. Jak ukazují nedávné historické výzkumy, řada národoveckých komunistů se dávno před rokem 1989 obracela zpět ke křesťanským tradicím. Tento obrat často souvisel i s odklonem od solidarity s arabskými zeměmi. Islám po roce 1989 nahradil komunismus coby „největší hrozby pro Evropu“. (…) Bílá, křesťanská a sjednocená Evropa představovala pro země Třetího světa, zejména pak africké a arabské, novou hrozbu.

Až zase budou monopoly fňukat


Monopoly – a ty farmaceutické v tom obzvláště vynikají – mají ve zvyku fňukat, že nemohou sloužit lidu, pokud nemají pomocí patentů a podobných opatření garantován náležitý zisku. Jak to vypadá v reálu popisují Lékaři bez hranic:

Na konci 90. let minulého století zuřila v rozvojových zemích epidemie HIV/AIDS. Nemocní se tam nedostali k léčbě, byla příliš drahá. Podobně tomu bylo i u dalších chorob: tuberkulózy, malárie nebo spavé nemoci.Léky byly nákladné, neefektivní, popřípadě toxické. Na některá onemocnění neexistovaly vůbec. Jejich vývoj a výroba nebyly pro farmaceutické společnosti dost lukrativní. A pokud už účinný lék existoval, zůstával nedosažitelný za hradbou patentů a monopolů, které udržovaly jeho cenu příliš vysokou.

(…)

Cena léků na HIV klesla až o 99%. V roce 2000 stála antiretrovirotika potřebná pro jednoho člověka na rok přes 230 tisíc Kč, dnes je lze pořídit už za 2300 Kč. Dramatický pokles ceny zpřístupnil léčbu milionům lidí. Podařilo se jej dosáhnout rozbitím monopolů, díky kterému posílila konkurence a výroba cenově dostupných generických léků.

Problém s dostupností léků totiž nespočívá v tom, že by farmaceutické korporace málo vydělávaly, ale v tom, že je farmaceutický průmysl přenechán soukromému kapitálu. A ten samozřejmě nemá za cíl vyrábět léky, ale vydělávat. Výroba léků je jen prostředkem. Ochrana zájmů kapitálu lepší a dostupnější zdravotní péči nezajistí, tu může zajistit jedině její pravý opak. A je nesmysl tvrdit, že se vývoj léků zastaví, pokud jej přestanou velké farmaceutické firmy financovat, protože, jak je vidět, to stejně nikdy nedělaly. Pořád jsou tu vlády, univerzity, neziskové organizace. Ty nejpotřebnější léky stejně nikdy nebyly a nebudou tak ekonomicky zajímavé, aby se o ně korporace měly zájem. Nenechme se proto korporacemi vydírat a až zase budou fňukat, jak je ničí regulace na straně jedné a liberalizace (to když jde o omezování patentové ochrany) na straně druhé, pošleme je hezky od plic tam, kam Slunce nechodí.

Parazité slávy


V blízkosti úspěšných a všeobecně populárních se vždycky najde lidí, kteří se v odlesku jejich slávy rádi přihřejí – ať již nekritickým obdivem, nebo jízlivým odsudkem.

Marta Švagrová

Rodinné tajemství nacismu


V reakci na Budoucnost českého antikomunismu mi od čtenáře přišel odkaz na esej Pavla Barši (mimochodem, zřejmě posledního českého intelektuála hodného toho označení) Slepá ulička antitotalitarismu. Je to esej velmi hutná a výživná, takže se z ní nakrmíme několikrát. Tentokrát o – dnes poměrně úspěšně vytěsněním – pochopení Evropy pro nacismus.

Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou

Když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.

Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.

Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.

Poznámky k oligarchii


Vypsány odsud:

Byznys je součástí jejich politického poselství, na které přilákali voliče. Což je hrozné. Každý byznys je totiž v podstatě diktatura. Firma není demokratická, ale autoritářská instituce. Když oligarchové tvrdí, že chtějí řídit stát jako firmu, ve skutečnosti to znamená: nechceme slyšet žádnou kritiku. Chceme jednat rychle a bez překážek.

K tomu, aby se dostali k moci, nepotřebují vojáky, mučírny ani násilí. Prostě vládnou pomocí peněz.

Proletáři všech zemí světa se nikdy nespojili. Národní hranice a kulturní nebo rasové rozdíly se ukázaly jako mocnější politický faktor. A proč? Kapitál a peníze se ve světě můžou libovolně přesouvat z místa na místo. Jenže lidé ne. Lidé spolu místo toho soupeří o přízeň kapitálu, bojují o to, kdo udělá stejnou práci za míň peněz a podobně.

Kapitalismus nejdřív zničí sám sebe. Ale jinak, než si myslel Karl Marx. Marx se spletl, když věřil, že lidé získají kritické vědomí a změní systém k lepšímu. Když se podíváte do historie, zjistíte, že každá civilizace nejdřív zničila samu sebe a zkolabovala za cenu obrovských ztrát. Až pak se něco změnilo. To se v lidských dějinách bohužel neustále opakuje.

Pravicoví populisté lidem prodávají sobectví, takže to mají snazší. 

Jeffrey A. Winrters

Petrloo


Před dvěma sty lety, 16. srpna 1819, byla v Manchesteru na St Petr´s Field krvavě rozehnána šedesátitisícová demonstrace za volební reformu. Události dodnes patří mezi klíčové, byť mimo Velkou Británii pozapomenuté, milníky boje za sociální a politická práva v 19. století.

Jan Adamec

Tehdy to ale nebylo šedesát tisíc studentů, úředníků či živnostníků, kteří tvoří gró demonstrací dnes, bylo to šedesát tisíc dělníků. A místní buržoazní elity samozřejmě náležitě zpanikařili, protože dělníci byli póvl, který neměl mít žádná práva. A poslali na demonstranty svoje milice i pravidelnou armádu. Výsledek: několik mrtvých a stovky zraněných, které lékaři odmítali ošetřovat, protože buřiči a rouhači jen dostali, co jim patřilo. A to včetně žen, na které měli milicionáři obzvláště spadeno, protože je chtěli „vyléčit“ z blouznění o rovnosti, a dětí. Událost pak byla některými novináři pojmenována Petrloo v narážce na Waterloo, kde Británie na rozdíl od Petrloo, slavně zvítězila.

Dnes se na naše dějiny díváme spíše očima vládců, intelektuálů, umělců a vědců. Bývalý režimu v nás vyvinul k milníkům “třídního boje” spolehlivou alergickou reakci, býť spíše než o boj za světlé zítřky šlo v těchto střetech o obyčejnou snahu řemeslníků, dělníků, tovaryšů a jejich rodin žít materiální zabezpečení a důstojný život a cítit se jako rovnocenný člověk a občan.

Jan Adamec

Cena za kapitalismus


Opakování je matka moudrosti. Tentokrát nám to bude opakovat Lukáš Ulrych v článku Superbohatí a cena za extrémní majetkovou nerovnost. Snad po 101. zmoudří i někdo z těch, kteří se moudrosti děsí jak čert kříže.

Cena v podnikavosti

(…) mají kapitalisté – jakožto podnikatelé – v kapitalistické společnosti zásadní společenskou funkci, a tou je tvůrčí rozšiřování produktivních společenských kapacit. V důsledku toho roste bohatství společnosti. Tuto společenskou roli však kapitalisté plní čím dál tím méně. Superbohatí dnes totiž častěji získávají příjem z renty. A proto jsou méně podnikateli a namísto toho, aby vytvářeli něco nového, podrobují své kontrole již existující zdroje (znalosti, pozemky, peníze) a vylučují z nich ostatní. V této souvislosti Mezinárodní měnový fond přišel se zjištěním, že suberbohatí na celém světě přestávají reinvestovat zisky svých společností do jejich rozvoje, ale místo toho je hromadí v hotovosti nebo s nimi spekulují na burzách. Superboháči přestávají plnit společenskou roli produktivních podnikatelů a stávají se z nich gambleři světové spekulační hry s cennými papíry

Cena v prosperitě

Růst nerovnosti ve skutečnosti ekonomický růst podvazuje a dokonce i snižuje. Následkem zvýšení příjmů nejbohatších 20 procent obyvatel o jedno procento HDP bylo snižování ekonomického růstu o 0,08 procenta, zatímco pokud se příjem nejchudších dvaceti procent obyvatel zvýší o pouhé jedno procento HDP, zvýší se růst o 0,38 procenta. Bohatství tak nepřekapává shora dolů, ale plyne zespodu nahoru. Pokud politici a ekonomové tak ochotně podporovali bohaté, aby ještě více zbohatli ve jménu obecného blaha, je nyní načase ve jménu téhož obecného blaha světové bohatství přerozdělit. Existence extrémní nerovnosti, chudoba a nízké mzdy nejsou dílem náhody či přirozeného běhu věcí, ale věcí politické volby a priorit mocných.

Cena v demokracii

Právě demokracie představuje největší ohrožení majetku nejbohatších, jelikož nad nimi neustále visí Damoklův meč vyššího zdanění, kterému nejbohatší se aktivně brání. Není proto divu, že pokud hrozilo ohrožení jejich majetku, ochotně pomáhali k moci antidemokratickým silám.  (…) Po druhé světové válce se obranná strategie nejbohatších změnila. Místo aby se zasazovali o svržení demokracie, politiky si jednoduše začali kupovat. Využívají zásadního problému současné demokracie, tedy faktu, že peníze lze transformovat na politický vliv (…) Vede to k oligarchizaci politiky, kdy začíná být čím dál tím více jedno, koho si zvolíte, protože ekonomický vliv nejbohatších zajistí, že agenda ohrožující jejich zájmy neprojde.  (…) Současná extrémní nerovnost ovšem koncentruje nezměrné bohatství a z něho vycházející politickou moc do rukou velmi malého počtu lidí.

Riziko vesmírných letů


Ze 135 letů raketoplánu skončily dva katastrofou, z nichž si každý vyžádala sedm životů. Pokud bychom přijali takový poměr selhání u komerčních dopravních letadel, na která v této zemi spoléháme, tolerovali bychom více než 500 havárií každý den.

NG 7/2019

Raketoplány už sice nelétají a nové stroje na tom možná budou o něco lépe (ostatně tuším, že ruské rakety i jsou, alespoň ty, které létají s posádkami), ale pro běžné použití bez nádechu dobrodružné cesty do neznáme by se spolehlivost musela zvýšit o několik řádů. Vesmír asi ještě dlouho zůstane doménou odvážných, ovšem jedině pokud společnost bude ochotna se s nimi o to riziko podělit alespoň tím, že jej bude akceptovat, a je držet u země jenom proto, že by se jim mohlo něco stát.