Slovo do pranice


Konečně někdo, do se jen neohlíží do minulosti, ale napadlo ho podívat se také do buducnosti. Jevgenij Morozov a jeho text Digitální veřejná infrastruktura: sociálnědemokratický projekt pro 21. století:

Ve výsledku totiž neoliberalismus stojí na potlačování jakékoliv formy koordinace, která není založená na trhu, tedy například na principech solidarity a rovnosti. Stručně řečeno, neoliberální projekt usiluje o zúžení pestrého repertoáru různých forem hospodářské a společenské organizace na jedinou: na konkurenci. (…) Neoliberálům se podařilo zúžit naši představivost. Přesvědčili nás o tom, že veškeré problémy se vyřeší zvětšováním konkurence.

Očekává se, že všechny problémy vyřeší Amazon, Facebook a Google nebo alespoň start-upy. Prakticky se nedostává prostoru pro představy o alternativních uspořádáních digitálního prostoru, jež by mohly mít pod kontrolou odbory, družstva pracujících nebo obce.

Snad ani nenajdeme lepší argument dokazující plýtvání v kapitalismu, než je soudobý závod o umělou inteligenci. Když se množství firem dělajících totéž zvýší z deseti na sto, situace se nijak nezlepší. (…) Naopak je potřeba centralizovaný přístup, ve kterém se umělá inteligence pojme jako infrastruktura. 

Sociální stát jsme postavili na velmi důležitém předpokladu: některé služby jsou tak zásadní k tomu, aby lidé a společnost jako celek prosperovali, že je nutné je dekomodifikovat. (…) Stoupenci demokratické levice proto už nemohou zlehčovat, jak důležité je získat nad digitální infrastrukturou veřejnou kontrolu.

Nevykládejte si to špatně, nejsem proti regulacím. Dnes však nedokáží zajistit ani přetrvání úspěchů, kterých sociální demokracie dosáhla už v minulém století — zejména proto, že současná politická i intelektuální rovnováha sil má k převaze idejí solidarity a rovnosti velmi daleko.

Plánem nemůže být jen to, že velké firmy se rozpustí a nahradí se mnoha menšími. Tak by mohl vypadat cíl liberálů nebo středopravicových stran, ne však sociální demokracie. (…) Cílem musí být vznik „něčeho úplně jiného“. Ale tak či onak to nebude možné bez zlomení moci Googlu a Facebooku.

Za druhé musíme podstoupit ambiciózní intelektuální dobrodružství, v němž znovu promyslíme, co by mohla znamenat sociální demokracie ve 21. století. Dosud se to žádné ze sociálnědemokratických stran v Evropě, severní ani Latinské Americe dostatečně dobře nepovedlo.

Potřebujeme změnu paradigmatu


Vždycky jsme měl podezření, že Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity, je chytrá ženská. Asi proto jí nikdo neposlouchá. Nemá totiž žádnou úctu před tabu našich časů. Zato ví co je třeba změnit a jak. Až budeme mít jako společnost méně Klausů a více Nerudových, budeme mít naději. Posuďte sami.

Jediné daně, které si můžeme dovolit zvyšovat, jsou ty ekologické. Zdanění práce v tuto chvíli je už tak vysoké, že to vytváří bariéry na trhu práce. Musíme se přesunout od zdanění práce ke zdanění kapitálu a majetku. Jsme zemí, která má toto zdanění neuvěřitelně nízké. Je také potřeba ukázat na daně z příjmů korporací, protože u velkých nadnárodních společností mluvíme o změně paradigmatu, mluvíme o tom, že by se mohlo zdaňovat něco jiného, než zisk.

Od druhé světové války aplikujeme v ekonomice model ekonomického růstu. Všechno podřizujeme maximálnímu ekonomickému zisku. Ukazatel HDP ale není jediný správný ukazatel pro měření blahobytu společnosti. Můžete mít pětiprocentní růst HDP každý rok i v situaci, kdy obyvatelé nemají přístup k pitné vodě. 

Bavíme se o změně společenského zřízení — že bychom od kapitalismu měli přejít ke stakeholder kapitalismu, ve kterém společnosti nesledují jen maximalizaci zisku, ale taky další společenské cíle.

My ekonomové strašně málo zdůrazňujeme sociální prvek v ekonomii. Stát nemůže dělat pouze efektivní věci. Z povahy věci bude v některých oblastech vždycky neefektivní. Příkladem mohou být ochrana klimatu a sociální služby. 

Trh to nevyřeší, protože se jedná o tržní selhání. To, že by trh vyřešil něco sám, jsme si mysleli u zdaňování korporací. A výsledek? Závod ke dnu

https://denikreferendum.cz/clanek/31759-rozhovor-s-danusi-nerudovou-lidi-uz-vic-danit-nelze-korporace-ano

Situace kolem Náhorního Karabachu


Možná je to jen můj předsudek vůči českým médiím, ale nevybavuji se, že bych v nich někde viděl tak kvalitní rozbor situace kolem Náhorního Karabachu (pokud to nevíte, protože u nás se řeší hlavně hašteření vlády s opozicí, tak Arménie s Ázerbajdžánem už jsou zase na horké nože), jako napsal pro RT prof. Paul Robinson (Renewed Azerbaijan/Armenia conflict a new threat to Russia’s delicate balancing act with key player Turkey). Nemám ani čas ani chuť to překládat, tak alespoň stručný výtah:

Kořen problémů lze hledat v tom, že po revoluci v roce 1917 dostala řada národů v tehdejším Rusku autonomii, ovšem zatímco některé dostaly vlastní sovětské republiky, jiné jen autonomní oblasti. Po rozpadu SSSR se plnohodnotné republiky vydaly cestou samostatnosti a sebeurčení, což chtěly i mnohé národy v autonomních oblastech bez vlastní republiky, ale to už byl problém, protože nové státy se nechtěly dělit. A to je i případ Náhorního Karabachu, Armény obývané enklávy v Ázerbajdžánu.

První válka o Náhorní Karabach tak vypukla hned po rozpadu SSSR v 90. letech 20. století (přesný rok jsem nenašel, situace prostě nějaký čas eskalovala, než explodovala). Tehdy vyhrála Arménie a Náhorní Karabach získal „nezávislost“ (nikdo ho neuznával a byl zcela závislý na Arménii). Ázerbajdžán se s porážkou ovšem nikdy nesmířil.

Pak byl 30 let relativní klid, až teď boje opět prudce eskalují (hlášeny jsou desítky mrtvých, Arménie mobilizuje). Co se změnilo? Ázerbajdžán zbohatl na fosilních palivech a přečíslil Arménii i v počtu obyvatelstva v poměru 10 mil. ku 3 mil. Plus se emancipuje i významný Ázerbajdžánský spojenec Turecko. Ázerbajdžán tudíž ucítil příležitost jak materiální tak morální přepsat dějiny.

Role Turecka je zcela zásadní, protože předurčuje i postoj Ruska. Rusko deklarovalo neutralitu a vyzvalo k deeskalaci, tedy de facto k zachování status quo, což je výhodné pro ruského spojence Arménii. Rusko má ovšem omezený manévrovací prostor, protože už vede s Tureckem nejméně dvě proxy války nižší intenzity v Sýrii a Libyi, zároveň ale potřebuje Turecko jako svého obchodního partnera, přitom ale nepotřebuje, ale Turecko oslabovalo jeho vliv na Kavkaze.

Klíč ke (de)eskalaci tak zřejmě drží Turecko, protože Rusko do otevřeného střetu s ním nyní nepůjde. Bude tedy zajímavé, za co Turecko s Ruskem uplatnění svého vlivu na Ázerbajdžán vyhandluje. Pokud nic handlovat nebude, znamená to, že Turecko se cítí stále silnější a otevřeně se hlásí k imperiální roli minimálně na lokální scéně. Což by mohl být pro Evropu, která s ním sousedí, dost problém.

Co když je v Bělorusku všechno trochu jinak?


Západní tisk vyzdvihuje Světlanu Tichanovskou jako vítěze běloruských prezidentských voleb a obviňuje odcházejícího prezidenta Alexandra Lukašenka z násilí, protěžování příbuzných a volebních manipulací. Analýza této země však ukazuje, že politika jejího prezidenta odpovídá přáním jejích občanů. Za tímto vymyšleným sporem se skrývá přízrak ukrajinského Euromajdanu a vyprovokovaná roztržka s Ruskem. Jedním z cílů převratu na Majdanu (Ukrajina 2013-2014) bylo přerušení hedvábné stezky v Evropě. Čína reagovala změnou trasy a průchodem přes Bělorusko. Od té doby se Minsk pokoušel chránit před stejnou destabilizací tím, že prováděl vyváženější politiku vůči Západu, účastnil se vojenských manévrů s Moskvou a souhlasil s dodávkami zbraní Daeši (IS), proti kterému bojovala Moskva v Sýrii.

I když je docela možné, že volby byly zmanipulovány ve prospěch úřadujícího prezidenta, je vysoce nepravděpodobné, že by se Světlana Tichanovská přiblížila většině, protože to, co reprezentuje, je drtivé většině Bělorusů cizí. Asi posledních třicet let se v zemi vede debata o její evropské identitě. Je kulturně blízká proamerické západní Evropě, nebo patří do slovanské proruské Evropy? Odpověď bezpochyby zní, že Bělorusové jsou kulturně ruští. (…) Na rozdíl od Ukrajiny, která je rozdělena do dvou kulturně odlišných zón (proněmecký západ a proruský východ), si Bělorusko v zásadě myslí, že je ruské, i když politicky nezávislé na Moskvě.

Jak již bylo řečeno, Bělorusové mohou mít námitky vůči prezidentu Lukašenkovi, ale nikoliv proti jeho politice. Všichni znalci země, ať už mezi jeho příznivci, či oponenty, připouštějí, že jeho politika je v souladu se zájmy Bělorusů. 

Na rozdíl od ukrajinského Euromajdanu však po Evropské unii není ani stopy. Nejpravděpodobnější tedy je, že Washington organizuje regionální aktéry (Polsku, Ukrajinu, Litvu) proti slovanskému světu.

http://messin.cz/?p=1840

Majetnický efekt


Z Houdkovy studnice, tentokrát z článku Té lípy se nevzdám:

Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků. Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty. (…) Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé. (…) Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní.

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat. Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. (…) Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho.

Sídelní kaše


Jedním z nejvíce zanedbaných problémů české společnosti je urbanismus, tedy otázka struktury a fungování našich obcí, tedy míst, kde žijeme, tedy našich domovů. Otázka urbanismu je otázka, kterou dlouhodobě nejenom neřešíme, ale vyloženě ignorujeme. Dokážeme řešit jednotlivé domy, ale nedokážeme řešit města. Výsledkem je pak tzv. sídelní kaše a s ní spojená řada problémů, které „řešíme“ tím, že intenzifikujeme tendence, které k nim vedou. Na opomíjené téma urbanismu nyní vyšel dobrý článek Hybaj do polí od Petera Bednára. A protože je to téma opomíjené, výtah z něj bude nutně delší:

Pokračovat ve čtení „Sídelní kaše“

Pár slov Jiřího Pelána


O nenahraditelnosti literatury

Ale začal jsem sledovat i televizní seriálovou adaptaci románu a najednou z toho vylezlo, že pokud jdete jenom po příběhu, zbude z toho strašně málo. Zajímavost textu je tu dána podtexty a také stylistickou bravurou. 

O diskusích

Kdo chce diskutovat je nepřijatelný Je to stará struktura neboť člověk Nové doby nastane se nazpaměť. (…) Od jisté doby se tam četl pouze moudra, která slyším ze všech stran, pouze inteligentněji komentovaná. (…) K diskusi je rozhodně dost materiálu, ale k žádné diskuzi už léta nedochází, ani ze strany učitelů ani ze strany studentů. (…) Ochota klást si otázky a nepřijímat mlčky příkazy jakoby se vypařila.

O akademickém provozu

Opatřili jsme si novou latinu – je jí angličtina. Tenhle koncept má však i svou odvrácenou stranu, a tou je v rámci této široké platformy stále menší zájem o domácích kulturu. A to není náhodné, to je zakódována už v samotné koncepci. Chcete-li mluvit anglicky na světovém fóru, nemůžete si vybírat lokální témata, musíte být více teoretičtí, napojit se na meteorologie, jež jsou v současnosti v kurzu, a nejlepší bude, když budete provádět nějakou globální metakritik. 

O proměně dramatu

Každopádně je to velká proměna paradigmatu. Všimněte si, že do první poloviny 20. století jste pro každé století našla v Literárních dějinách kapitolu, která se jmenovala Drama, protože drama bylo vedle lyriky a epiky třetí velkým žánr. Tuhle kapitolu ale už pro dnešek v kompendiích nenajdete, z literárního prostoru divadlo odchází. Je tu velký důraz na performance a na vizualitu, ne na literárnost textu. Důležitý je režisér, ne autor.