Category: Studovna

Krize identity „slušného člověka“


Každá identita bez nepřítele chřadne a uvadá. Péče o ni je tak vždy zároveň péčí o obraz našeho nepřítele – o onu demarkační linii, na kterou je potřeba postavit plot, jenž jasně odlišuje, kde se nachází naše-správné a kde už je ono cizí-špatné.

Sami sebe tedy nechápeme jenom skrze to, čím jsme, ale také skrze to, čím nejsme. Nepřítel je naším vnějškem.

Říct o někom, že je fašista, komunista nebo neomarxista, znamená především varovat před nebezpečím, které představuje. Slova tu nemají jen popisovat realitu, ale utvářet ji.

Na pozadí prošedivělého a přestárlého komunismu je to právě „nový levičák“, kdo nastupuje na místo nepřítele, který vymezuje identitu vykleštěné pravice. Jakožto kulturní (neo)marxista představuje skutečného židobolševika pro 21. století: je jednotný, spiknutý, u moci a je všude. Představuje rakovinu našeho normálního světa, do kterého jako čaroděj přivolává démony z jiných dimenzí: cizince, muslimy, cikány, homosexuály, feministky. Je často překvapivé, jak se jednotícím prvkem těchto jinak nesourodých a exotických bytostí často stává jejich údajně nespoutaná sexualita,

Sexualita potlačená šosáckou konzervativní morálkou a seberealizace potlačená námezdní prací vytváří autoritářskou životní formu, která volá po univerzální sebedisciplinaci všech. Toto potlačování sebe sama – v posteli i na pracovišti – tvoří osu slušného člověka, který si o všech svých různorodých nepřátelích myslí pořád to samé: jsou to nemakačenka, kteří žijí z našich peněz svým nezřízeným erotickým životem.

(Kulturní neomarxismus jako nový nepřítel)

Jak rozumět násilí na demonstracích


Demonstrace v Hamburku proti papalášskému sjezdu G20 opět strhli pozornost k tématu nepokojných až násilných demonstrací (a odvedli ji od problematičnosti kapitalismu a globalizace, ale to je zase jiný příběh). Napsáno toho bylo na to konto aktuálně celkem dost, zde je malý výběr.

Celý příspěvek

Oběti mučení


Moji pacienti volali o pomoc jediným způsobem, kterého v té chvíli byli schopni. I přes všechno, co jsem do té doby četla o mučení, jsem nepoznala jeho následky na lidech, které jsem vyšetřovala.

I když se píše rok 2017, v řadě zemí po celém světě dochází k mučení lidí. Přesto však není odborná lékařská veřejnost ve velké míře schopna mezi svými pacienty identifikovat oběti mučení. Univerzitní osnovy se problematikou mučení rovněž nezabývají. A společnost obecně má představu o mučení jen z filmů a televizních seriálů, ve kterých je často toto jednání zobrazováno jako legitimní nástroj k vynucení informací i přesto, že studie prokázaly, že je pro získávání spolehlivých informací velice neefektivní.

Mučení dost často nezanechává žádné zjevné jizvy na těle, ale uvnitř takového těla se nachází zlomený člověk, jehož duše je poznamenaná spoustou ran.

(Všechno, co nechcete vědět o mučení)

 

Zakopaný pes globalizace


Karol Modzelewský v rozhovoru pro A2:

Globalizace do značné míry připravila národní státy o důležité nástroje kontroly nad ekonomikou, jenže občanská společnost, která si osvojila demokratické principy, existuje na úrovni národních států, a nikoli na úrovni globální. Následkem toho všude sílí pocit, že demokratické mechanismy nedávají občanům šanci ovlivňovat podmínky svých každodenních životů, a rozčarování z neoliberalismu nakonec diskredituje i samotný liberalismus.

A ještě jeden zásadní postřeh:

Solidaritu jsem ostatně odedávna považoval za antitezi atomizace, o kterou se opírala diktatura.

Pouze pro chudé


Jeden by čekal, že v roce 2017 v Evropě nápisy jako: „Pouze pro bílé“, „Pouze pro barevné“ nebo „Pouze pro bohaté“ už existovat nebudou. A také že neexistují, napsané to nikde není, jen je to realita, jak dokládá Fenomén „poor door”. V Británii má řada bytových domů speciální vchody pro chudé:

kdy jsou obyvatelé „cenově dostupných“ bytů nuceni používat oddělený postranní vchod umístěný hned vedle popelnic, nemají k dispozici výtah ani parkování a dokonce mají zakázáno vstupovat na zahradu, která k domu náleží. Jejich dětem se tak denně přes okenní tabulku naskýtá pohled, jak movitější rezidenti v zeleni venčí psy; ony samy si zde však pohrát nesmí (…) rezidenčních objektů, kde jsou nemajetní prostorově odděleni od majetných, neustále přibývá (…) uspořádáno tak, aby dvě kategorie obyvatel domu vůbec nepřišly do vzájemného kontaktu

Spolu, ale odděleně, což bylo mimochodem heslo jihoafrického apartheidu. Tak ne přátelé, tohle opravdu není žádný pokrok, to je regres jako sviňa. Tohle je v Británii, ale je opravdu vyloučené, aby to brzy bylo i u nás? Zvlášť když je to něco tak úžasně antimultikulti? Můžete se stokrát chlácholit nadějí, že vy budete vždycky chodit hlavním vchodem, zatímco ten vedlejší bude pro imigranty, cikány a nezaměstnané, ale pravděpodobnost, že to budete vy, kdo jím bude chodit, je mnohem větší, prostě proto, že v segregované společnosti se na dno padá mnohem snáze a rychleji. Jak že to říkal ten Vaculík? Komunismus je pryč a místo něj tu máme příčiny, z nich vznikl.

 

Mýtus šestidenní války


Mýtus šestidenní války: Není pravda, že se Izrael „jen“ bránil, Izrael nebyl napaden, dokonce nebyl ani přímo ohrožen, ale zaútočil sám, aby demonstroval sílu a získal území, zejména palestinská, na nichž poté organizoval „zeštíhlování“ palestinské populace, neboli etnické čistky. Dalším důvodem bylo uvolnění kapacit lidských a materiálních vázaných v armádě ve stavu pohotovosti. Oslavy vítězství jsou tak de facto oslavy okupace.

Kapitalismus platforem II


V návaznosti na Kapitalismus platforem doplnění z Pokud nebudeme opatrní, technologie lidstvo zničí:

Práce zprostředkovaná platformami se příliš neliší od toho, jak lidé pracovali v druhé polovině 19. století, když ještě neexistovalo stálé zaměstnání. Je to skutečně radikální změna ve vývoji poválečné ekonomiky.

Každý freelancer musí neustále žonglovat s mnoha zakázkami a mnoha platformami, na kterých si práci hledá. Můžeme to přirovnat k tomu, kdyby byl slavný fotbalista jako Pavel Nedvěd placený jen tehdy, když dá gól. Nebo kuchař, který nedostává měsíční mzdu, ale je placený za každé jídlo. Nemáte žádnou jistotu a musíte si při práci pořád hledat další zakázky.

Tyto firmy utvářejí takzvanou společnost freelancerů a dodavatelů, kteří nemají zdravotní a sociální pojištění. Jsou to [platformní kapitalisté] neoliberálové, kteří se zhlédli v Ayn Randové a její Atlasově vzpouře.

Internet ve spárech kapitalismu


Všechno se mění, i internet, který se, zjednodušeně řečeno, mění z více či méně regulované kvaziveřejné infrastruktury určené pro vzájemné propojování počítačů na neregulovanou privátní infrastrukturu určenou k distribuci obsahu. Dobře to popisuje článek Globální internet umírá, řítíme se do pozlacené éry obřích CDN a je to přesně ten druh změn, které jsou nenápadné a mimo okruh „insiderů“ nezjistitelné, jejich dopady ale mohou být globální. Jejich závažnou samozřejmě závisí na tom, jestli internet považujete primárně za infrastrukturu, nebo za obsah, jestli se v „internetovém moři“ cítíte spíše jako pirát, suverénní kapitán či pasažér-konzument.

Celý příspěvek

Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Svoboda těch nejbohatších nás vykořisťovat


Výtah z brilantního textu (liberálové, klidně se poserte, jen mi ty svoje sračky tady nepatlejte) George Monbiota  Svoboda – pro koho a na čí účet?

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.  Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“