Nejsou jen vakcíny


Když se už bojíte mRNA vakcín, tak já vás dorazím:

Komáří populace korálových ostrovů Florida Keys ležících mezi Floridou a Kubou dostala letos na jaře posilu v podobě tři čtvrtě miliardy samečků komára tropického. Vypustila je tu britská biotechnologická firma Oxitec. Samečci se živí nektarem, takže se obyvatelé ostrovů nemusí bát jejich krvežíznivých ataků. Komáři z Oxitexu jsou určeni k tomu, aby zplodili potomstvo s místními samičkami a předali mu vlohu, kterou jim do dědičné informace vložili genoví inženýři. Tato vloha zahubí dcery dřív, než dospějí a nakladou vajíčka. Synové s ní přežijí bez úhony a budou ji přenášet nadalší generace. Americké úřady si od vypuštění komáras kódovým označením OX5034 slibují razantní oslabení komáří populace na ostrovech a pokles počtu onemocnění, která komáři přenášejí.

doc. Petr v LN

Proč někteří lidé odmítají očkování? – vysvětlení


Očkování nepochybně zachránila mnoho milionů životů. Přesto již od samotného vzniku očkování na konci 18. století existuje proti této metodě silný odpor části veřejnosti, včetně některých vzdělaných a vlivných osobností. (…) klíčem je strach a úzkost, především pokud jde o strach ze smrti (…) lidská psychika, díky svým velkolepým výkonům, neustále vystavena nutnosti čelit realitě smrti, kterou si v koutku duše uvědomujeme. Je to ale velmi náročné a řada lidí se proto podvědomě uchyluje k různým formám odmítání či popírání. (…) Řada psychologických studií ukazuje, že byť jen nenápadné zmínky o smrti vedou u řady lidí k zuřivé obraně vlastních náboženských a kulturních postojů či „svobod“. Rovněž se stávají agresivními vůči těm, kteří zastávají jiné názory. (…) Podle psychologů tedy nejde o nějakou zlou vůli, snahu škodit nebo třeba nebetyčnou hloupost. Ve skutečnosti je viníkem strach, tedy strach ze smrti. Dotyční lidé si strach kompenzují přesvědčením, že jim se to stát nemůže, to ti ostatní se nakazí nebo dokonce zemřou. 

Proč někteří lidé odmítají očkování?  

Z dějin boje proti/budování světového terorismu


Zdroj neuvádím, protože si jej nepamatuji a nenapsal jsem si ho, vím jen, že to bylo někde v Lidovkách. Jestli se někdo poznáte jako autor, přihlaste se.

Působil zde kupříkladu proslulý levicový venezuelský terorista Carlos Šakal, konvertující k islámu, nebo egyptský šejk Omar Abdel Rahmán, jehož fatwá kdysi Ospravedlnila atentát as-Sádáta a který poté pro CIA po celém světě rekrutoval arabské dobrovolníky do protisovětského džihádu v Afghánistánu, aby nakonec zosnoval první bombový útok na newyorská Dvojčata (1993). Americká CIA si nicméně nepřála zatčení a veřejné souzení bin Ládina, věděl toho příliš mnoho. Namísto toho se ho pokusila izolovat vytlačením z centra světových revolucionářů v Súdánu do periferního Afghánistánu, kde se ovšem právě etabloval Tálibán (1996). Z bin Ládina se tak stává psanec prchající z vlasti do exilu, přičemž se na své cestě propojuje s mnoha dalšími podobně smýšlejícími militanty.

Muslimský svět však Deklaraci téměř nezaregistroval. Charta světové islámské fronty pro džihád proti židům a křižákům (1998) již získá větší publicitu. Přiznává čerstvý neúspěch alžírského a egyptského džihádu vedeného proti blízkým nepřátelům, a místo toho opět vyzývá k útokům proti Američanům. Tentokrát však nikoli jen pouze na příslušníky ozbrojených sil dislokovaných v Saúdské Arábii, ale i na americké civilisty a jejich spojence, a to kdekoli na světě. Pozornost Chartě zajistilo, že její vydání provází masivní simultánní sebevražedný útok na americké ambasády v Keni a Tanzanii. Odkaz na „okupaci” Saúdské Arábie podtrhne, když k němu dojde u příležitosti sedmého výročí pozvání amerických vojsk ze strany saúdskoarabské monarchie. Dopad Charty na globální muslimské publikum navíc posílila kontraproduktivní silová reakce Spojených států. Američané totiž bez zjevné spojitosti s bin Ládinem rozbombardovali chemičky v súdánském Chartúmu, na jejichž produkci byli v této nejchudší arabské zemi závislí běžní lidé. Další americký útok mířil na základny pákistánských militantů, kteří bojovali proti Indii v Kašmíru, ani s nimi ovšem bin Ládin neměl nic do činění. Bin Ládin se tak pomalu stával hrdinou odporu proti arogantní moci Spojených států, rozsévajících po světě bez rozmyslu smrt a utrpení.

Who Destroyed the USSR?


I’m too lazy to translate, so just excerpt from Gorbachev blames communist hardliners & nationalists for Soviet collapse, most others blame him, but USSR was doomed from start:

Gorbachev is right to remind people of the situation when he took power in 1985. The Soviet model had reached the limits of its potential. Central state planning was incapable of responding effectively to the demands of a modern, high-tech economy. Social problems such as absenteeism, alcoholism and crime were on the rise. There was a growing sense that something had to be done.

What sunk the union was the August 1991 coup. The members of the Emergency Committee that tried to overthrow Gorbachev are thus partially responsible for the fact that Russia, Ukraine and other ex-Soviet states are now separate countries.

But while the hardliners made this possible, Yeltsin and his supporters were only too happy to exploit the opportunity. From early 1990 onwards, they played the ‘Russia card’ against the central leadership. Because Gorbachev controlled federal-level institutions, they set about capturing control of Russian institutions, demanded the transfer of power from the federal level to the Russian level and, in March 1991, issued a Declaration of Sovereignty of the Russian Federation.

This fatally undermined the union. It could tolerate the Baltic states separating, but it couldn’t survive Russia separating. Once the country’s liberals, to suit their political ambitions, decided to adopt the slogan “Russia for the Russians”, the USSR was doomed.

So, why did the USSR collapse? Because Gorbachev unleashed a process he couldn’t control and never understood. Because hardliners tried to stop him. And because liberals decided it suited their purposes to smash the union and have an independent Russia.

Tři poznámky k fiskálnímu systému


Pár výpisů z rozhovoru s Filipem Pertoldem:

Danění práce

Znamená to, že daníme práci dominantně zdravotním a sociálním pojištěním. Což má neblahý dopad na nízkopříjmové skupiny – na tohle nelze uplatnit žádnou slevu na poplatníka, jako tomu je u daní z příjmu fyzických osob. Jedná se o lineární sazbu, opět zastropovanou nahoře pro vysokopříjmové skupiny. Zatěžuje každou korunu stejně a kvůli tomu se nízkopříjmové výdělky zatěžují hrozně moc. Stačí si spočítat odvody na minimální mzdě. A s tím se nikdo neodvažuje hýbat a hýbe se pouze s daní z příjmu, ale opět: ty platí bohatší a jim se tím zase ulevuje. Chudým, kteří platí dominantně odvody, se neulevuje nikdy. 

Snížení sazby daně z příjmu fyzických osob znamená, že zdaňujeme nízkopříjmovou práci na zaměstnaneckém kontraktu, což ale často lidi z nižších vrstev žene do alternativních forem práce a smluv, které jsou zdaněné méně a neplatí se z nich odvody. To pak ale vede k tomu, že tito lidé nejsou chráněni zákoníkem práce, jsou prekarizovaní a vytlačováni na okraj.

Zrušení superhrubé mzdy

Zrušení zdanění superhrubé mzdy se odehrálo uprostřed tvrdého lockdownu, lidi neměli ani šanci peníze utratit. Zároveň byla tato změna přímo zaměřená na bohatší vrstvy, které to vůbec nepotřebovaly (…) nechápe, proč se lidem během pandemie jednoduše neposlaly třeba šeky, nějaká jednorázová pomoc. Protože během epidemie někteří lidé potřebují rychle pomoc. Zároveň má každá vláda v takové situaci velmi málo informací o tom, co za lidi to je. (…) I proto se v takových chvílích uplatňuje princip plošné, jednorázové a rychlé pomoci. To se do ekonomiky stejně rychle a stejně jednorázově vrátí. Z tohoto hlediska nedávalo zrušení zdanění superhrubé mzdy žádný smysl.

Šetření

Co se pak týká šetření, je to velký problém, a speciálně u nás. To jsme si zažili například za Kalouska. Ne že by nebylo kde šetřit, ono je kde – například v oblasti byznysu, který český stát v porovnání s dalšími zeměmi OECD extrémně dotuje. Jenže to se snadno řekne, ale mnohem hůř prosazuje, protože byznys si své zájmy vždy ohlídá.

Afghánské lekce


Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

  1. Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
  2. Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
  3. Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
  4. Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
  5. Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západ, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
  6. K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západ politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánsitánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat? Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni co zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné. kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR


Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“

Inženýrské argumenty pro základní příjem


Se svolením autora přináším překlad článku An Engineering Argument for Basic Income, který mne zaujal až tak, že jsem ho prostě přeložit musel. Odpusťte prosím překladu jeho nedokonalost, překládat je těžší, než rozumět. Protože jde o překlad, jsou reálie sice americké, ale podle mých znalostí více či méně platné i pro českou situaci.


Inženýrské argumenty pro základní příjem

Využití principů odolnosti proti selhání pro kritické systémy podpory života

Scott Santens

Původně jsem na šel studovat na Colorado School of Mines abych se stal inženýrem. Sice jsem za dva roky zběhl studovat psychologii, ale přemýšlet o světě jako inženýr jsem už nikdy nepřestal a stále na věci nahlížím ze stejné perspektivy jako tehdy, když jsem chtěl být inženýrem: na čem jedině záleží je realita, co funguje a co ne. Mám rád matematiku a vědu, ale co skutečně zbožňuji je to, jak inženýři matematiku a vědu používají k tomu, aby věci vylepšili. Být inženýr znamená být realista. Dávat přednost praxi před teorií. Chápat, že mapa není krajina.

Existuje jedno pravidlo, které všichni inženýři znají, pravidlo, známé i jako Murphyho zákon: Cokoliv se může pokazit se také pokazí. Když to máte na paměti, je vám jasné, že se selháním musíte při návrhu čehokoliv počítat. Nechceme, aby se věci pokazily, ale víme, že se pokazí, počítáme s tím a přemýšlíme o tom, jak bychom měli zareagovat, až se pokazí.

Pokračovat ve čtení „Inženýrské argumenty pro základní příjem“

Prostě nemoc chudých


Nejlepší podle jeho zkušeností byl přípravek Fav-Afrique francouzské farmaceutické společnosti Sanofi, který působil proti jedu deseti afrických nejnebezpečnějších hadů. V roce 2014 však společnost Sanofi přestala lék vyrábět, protože produkce nepřinášela zisky. Výroba antisér představuje dlouhotrvající, nákladný proces, a protože velká většina lidí, kteří je potřebují, žije v rozvojových zemích, nepřinášejí tyto přípravky farmaceutickým společnostem žádné velké příjmy.

(…)

Uštknutí hadem je nemocí chudých, proto se o ně zákonodárci nezajímají.

Thomas Nicolon: Smrtící uštknutí; National Geographic 12/2020

…bez komentáře.