Petrloo


Před dvěma sty lety, 16. srpna 1819, byla v Manchesteru na St Petr´s Field krvavě rozehnána šedesátitisícová demonstrace za volební reformu. Události dodnes patří mezi klíčové, byť mimo Velkou Británii pozapomenuté, milníky boje za sociální a politická práva v 19. století.

Jan Adamec

Tehdy to ale nebylo šedesát tisíc studentů, úředníků či živnostníků, kteří tvoří gró demonstrací dnes, bylo to šedesát tisíc dělníků. A místní buržoazní elity samozřejmě náležitě zpanikařili, protože dělníci byli póvl, který neměl mít žádná práva. A poslali na demonstranty svoje milice i pravidelnou armádu. Výsledek: několik mrtvých a stovky zraněných, které lékaři odmítali ošetřovat, protože buřiči a rouhači jen dostali, co jim patřilo. A to včetně žen, na které měli milicionáři obzvláště spadeno, protože je chtěli „vyléčit“ z blouznění o rovnosti, a dětí. Událost pak byla některými novináři pojmenována Petrloo v narážce na Waterloo, kde Británie na rozdíl od Petrloo, slavně zvítězila.

Dnes se na naše dějiny díváme spíše očima vládců, intelektuálů, umělců a vědců. Bývalý režimu v nás vyvinul k milníkům “třídního boje” spolehlivou alergickou reakci, býť spíše než o boj za světlé zítřky šlo v těchto střetech o obyčejnou snahu řemeslníků, dělníků, tovaryšů a jejich rodin žít materiální zabezpečení a důstojný život a cítit se jako rovnocenný člověk a občan.

Jan Adamec
Reklamy

Cena za kapitalismus


Opakování je matka moudrosti. Tentokrát nám to bude opakovat Lukáš Ulrych v článku Superbohatí a cena za extrémní majetkovou nerovnost. Snad po 101. zmoudří i někdo z těch, kteří se moudrosti děsí jak čert kříže.

Cena v podnikavosti

(…) mají kapitalisté – jakožto podnikatelé – v kapitalistické společnosti zásadní společenskou funkci, a tou je tvůrčí rozšiřování produktivních společenských kapacit. V důsledku toho roste bohatství společnosti. Tuto společenskou roli však kapitalisté plní čím dál tím méně. Superbohatí dnes totiž častěji získávají příjem z renty. A proto jsou méně podnikateli a namísto toho, aby vytvářeli něco nového, podrobují své kontrole již existující zdroje (znalosti, pozemky, peníze) a vylučují z nich ostatní. V této souvislosti Mezinárodní měnový fond přišel se zjištěním, že suberbohatí na celém světě přestávají reinvestovat zisky svých společností do jejich rozvoje, ale místo toho je hromadí v hotovosti nebo s nimi spekulují na burzách. Superboháči přestávají plnit společenskou roli produktivních podnikatelů a stávají se z nich gambleři světové spekulační hry s cennými papíry

Cena v prosperitě

Růst nerovnosti ve skutečnosti ekonomický růst podvazuje a dokonce i snižuje. Následkem zvýšení příjmů nejbohatších 20 procent obyvatel o jedno procento HDP bylo snižování ekonomického růstu o 0,08 procenta, zatímco pokud se příjem nejchudších dvaceti procent obyvatel zvýší o pouhé jedno procento HDP, zvýší se růst o 0,38 procenta. Bohatství tak nepřekapává shora dolů, ale plyne zespodu nahoru. Pokud politici a ekonomové tak ochotně podporovali bohaté, aby ještě více zbohatli ve jménu obecného blaha, je nyní načase ve jménu téhož obecného blaha světové bohatství přerozdělit. Existence extrémní nerovnosti, chudoba a nízké mzdy nejsou dílem náhody či přirozeného běhu věcí, ale věcí politické volby a priorit mocných.

Cena v demokracii

Právě demokracie představuje největší ohrožení majetku nejbohatších, jelikož nad nimi neustále visí Damoklův meč vyššího zdanění, kterému nejbohatší se aktivně brání. Není proto divu, že pokud hrozilo ohrožení jejich majetku, ochotně pomáhali k moci antidemokratickým silám.  (…) Po druhé světové válce se obranná strategie nejbohatších změnila. Místo aby se zasazovali o svržení demokracie, politiky si jednoduše začali kupovat. Využívají zásadního problému současné demokracie, tedy faktu, že peníze lze transformovat na politický vliv (…) Vede to k oligarchizaci politiky, kdy začíná být čím dál tím více jedno, koho si zvolíte, protože ekonomický vliv nejbohatších zajistí, že agenda ohrožující jejich zájmy neprojde.  (…) Současná extrémní nerovnost ovšem koncentruje nezměrné bohatství a z něho vycházející politickou moc do rukou velmi malého počtu lidí.

Riziko vesmírných letů


Ze 135 letů raketoplánu skončily dva katastrofou, z nichž si každý vyžádala sedm životů. Pokud bychom přijali takový poměr selhání u komerčních dopravních letadel, na která v této zemi spoléháme, tolerovali bychom více než 500 havárií každý den.

NG 7/2019

Raketoplány už sice nelétají a nové stroje na tom možná budou o něco lépe (ostatně tuším, že ruské rakety i jsou, alespoň ty, které létají s posádkami), ale pro běžné použití bez nádechu dobrodružné cesty do neznáme by se spolehlivost musela zvýšit o několik řádů. Vesmír asi ještě dlouho zůstane doménou odvážných, ovšem jedině pokud společnost bude ochotna se s nimi o to riziko podělit alespoň tím, že jej bude akceptovat, a je držet u země jenom proto, že by se jim mohlo něco stát.

Bílý černoch v Americe


Vzpomíná, jak přijel do Spojených států z Velké Británie, kde během dospívání musel neustále poslouchat, že vlastně není žádný pořádný Angličan, protože jeho příjmení není anglické a má tmavší barvu pleti. Jakmile ale přijel do nové země, ostatní je začali řadit mezi bělochy. (…) Alespoň symbolicky však s Afroameričany nese část jejich břemene. Naučil se od nich, že být Afroameričanem v New Yorku „znamená nikdy neběhat po ulici a nikdy nedržet nic v ruce, protože by si policisté mohli myslet, že se jedná o zbraň“ – jinak vás policista na základě několikavteřinového vizuálního vyhodnocení může na místě zastřelit.

Nicholas Mirzoeff

Preference šmejdů


Na blog Petra Houdka Pokusy na lidech a společnosti většinou jen odkazuji, tentokrát ale prostě citovat musím. Tak tedy, byl jednou jeden experiment…

Úloha staví člověka v roli rádce před dilema: být čestný a vydělat stejně jako spoluhráč? Nebo se zneužitím situace obohatit na jeho úkor a přijít si tak na dvojnásobek? (…) Je pochmurným zjištěním, že většina rádců se chopí příležitosti a spoluhráče podvede. Paradoxně, i když o zjevném konfliktu zájmů rádce hráči vědí, většina mu věří – a tedy spláče nad prodělkem. (…) Zpět k headhunterům – poté, co viděli rádce, měli určit, nakolik se hodí do různých povolání a pozic. Ač je podle univerzálních předpokladů nečestné či podvodné chování odsouzeníhodné – a snižuje hodnotu člověka na trhu práce – ukázalo se, že nejde všude o imperativ: podvádějící hráči byli disproporčně preferováni nad upřímnými pro práci v investičním bankovnictví, v reklamním a PR sektoru či na různých obchodních pozicích. (…) Ukazují, že postačuje, aby o určitých profesích panoval byť jen stereotyp, že v nich uspějí bezcharakterní „střelci“. Bez ohledu na to, zda je to pravda, pak dochází k selekci právě těch lidí, kteří stereotyp naplňují – čímž se nakonec stane realitou.

SS-mani svobody a demokracie


Až vám bude zase někdo tvrdit, že „u Kábulu se bobuje za Prahu“, nebo že Západ v Afghánistánu, Iráku a všude jinde brání naší civilizaci a naše hodnoty, dejte mu přečíst tento rozhovor s bývalým americkým vojákem a dnes doktorandem historie, aby pochopil – bude-li toho tedy vůbec schopen a bude-li k tomu ochoten – kdo, jak a proč u toho Kábulu za ty naše západní hodnoty bojuje. Někomu to možná bude imponovat, pro mě je ale tohle hodně smutná a ostudná zpráva o těch našich hodnotách. O našich, i když v ní americký voják mluví a americké kultuře a americké armádě, protože co naplat, USA jsou hegemonem Západu a naše nekritické přijímání všeho, co dělají, i toho, jak to dělají, z nás dělá nezpochybnitelné podílníky na tom všem. Přesněji řečeno – spoluviníky.

Začíná to už ve výcvikových táborech…

Vojenské prostředí představuje nejstarší a svébytnou kulturu beztrestnosti a jako takové ho obklopuje mlčení. Tahle beztrestnost se stala součástí armádního genotypu. A netýká se to jen jednotek Navy SEAL, ale vojenského prostředí vůbec, včetně agresivní zahraniční politiky i státu ve státě, jakým je americký vojenský průmysl. Je to svět, který uniká pokusům o kontrolu a který nad sebou nemá žádnou vládu. Vysoko postavení lidé tu nahromadili tolik moci, že je nikdo nebude volat k zodpovědnosti za jejich činy. (…) Stěžovat si na kohokoli se nevyplácí. Úsilí, které bys do toho zápasu musel vložit, jednoduše nestojí za to. Byrokracie a právní tahanice by tě pohltily na mnoho let, vypovídání by bylo nesnesitelné, ničilo by ti to psychiku, všichni by se tě zřekli. A ty jsi součástí skupiny a chceš přežít. Takže mlčky souhlasíš s dalším a dalším porušováním svých práv a osobních hranic. Je to pořád horší. Jsi jako žába, která se dlouho vařila v hrnci, a válka je jen poslední etapa tohoto procesu. Na bitevní pole přicházíš už dokonale vycvičený – což je pravděpodobně největší tajemství současné armády – k nedostatku disciplíny. Té morální. Nemáš skrupule, už jsi dávno zvyklý fungovat v prostředí nemorálního a trestuhodného jednání.

… pokračuje to na „bitevním poli“…

A víte, jak jsme říkali těm pachatelům? Kovbojové. Kovbojská kultura a kontext válek kovbojů s Indiány nám leccos prozrazují o té části amerického vědomí, která se skrývá pod skořápkou „válek o nezávislost a demokracii“. (…) Užívání slova „kovbojové“ při popisu jednotek Navy SEAL se zdá vhodné z několika důvodů. Ihned to přivolá obraz Divokého západu jako prostoru chaosu, násilí a bezpráví, který leží někde na periferii amerického imperialismu. (…) Pravda o chování Američanů k původním obyvatelům amerického impéria je v oficiálním diskursu odsunuta stranou a nahrazena tématem humanitárních intervencí, exportu demokracie a podobně. V jistém smyslu jsou války v Afghánistánu a Iráku opět posouváním amerických hranic. Není náhoda, že tamní oddíly říkají, že jsou „in country“, tedy „u sebe“, „v zemi“. To je obrat, který pochází ještě z dob války ve Vietnamu, ale jak upozorňuje historička Roxanne Dunbar-Ortiz, užíval se už dříve a je to vlastně zkrácená podoba výroku „Jsem v zemi Indiánů“. (…) Protože tento dvojí standart existoval na americkém pohraničí vždy. Na úrovni rétoriky a ideologie jsou hranice místem, kam Američané rozšiřují pole svobody, demokracie a vlády práva. Ve skutečnosti je to ale naopak – jde o nebezpečný prostor, kde panuje výjimečný stav, kde se znevažují lidská práva a normy a kde neplatí demokratické záruky. V tomto smyslu se od koloniálních dob nezměnilo nic. Týká se to jak Dakoty v 19. století, tak afghánské provincie Hílmand v 21. století nebo v současnosti předměstí Washingtonu a Baltimoru zaplavených policajty. Armáda normalizuje chování, které je z pohledu většiny lidí abnormální. A tyto excesy se plíživě stávají normou, integrální součástí každodennosti. Začíná to už ve vojenském výcvikovém středisku.

… a má to svoje hluboké příčiny.

Nejčastěji slyšíme, že se to dělá pro vaši bezpečnost. Sem tam se sice stane něco dramatického, ale někdo nás musí bránit, a my zase musíme bránit své obránce…

Ale co když o bezpečnost nejde? Možná tu hrají roli jiné motivy? Kapitalismus si žádá akumulaci kapitálu: abys mohl rozšiřovat trh, musíš pro něj nejdřív udělat místo, a to vyžaduje pravidelné a strukturované násilí. Politolog Cedric Robinson navíc mluvil o rasovém kapitalismu. Kapitalismus podle něj nebyl žádnou revolucí a rozhodně neukončil bývalý feudální řád. Naopak, vyrostl z něj, a to na rasismem prosáklé půdě západní kultury. Kapitalismus a rasismus tudíž postupovaly ruku v ruce a vznikl rasový kapitalismus – systém prosycený diskriminací, násilím, policejní kontrolou, regulací nadměrné populace, nevolnictvím a někdy – jako v tomto případě – válečnými zločiny.

Politici a vojáci z povolání často říkají, že to, co se děje v rekrutských táborech a na frontě, je nutné a že je to dočasný ústupek, výjimečný stav, opak toho, co je skutečná Amerika – můj pohled je ale přesně opačný. Militární kultura odráží jádro problému současné americké demokracie a společnosti.


Už chápete, proč jsem tento text nazval, jak jsem ho nazval? Protože není nejmenší důvod dělat rozdíly mezi vojáky Třetí říše a té dnešní americké. Pokud máme pochopení pro ty americké, měli bychom chápat i ty nacistické, protože i ti se nevzali odnikud, ale produktem propagandy a intenzivního výcviku. A naopak, pokud odsuzujeme válečné zločiny SS-manů, měli bychom stejně odsuzovat i válečné zločiny amerických mariňáků a nenechat se přitom zaslepit vlajkou nebo zmást tím, že jedni prohráli, zatímco ty druhé to teprve čeká.

Jak bohatí prospívají společnosti


Návyková látka OxyContin způsobila v USA opiátovou epidemii a vydělala rodině Sacklerových miliardy dolarů. Přesto se o jejich členech hovoří především jako o milovnících umění. (…) Podle posledních dat CDC zemře denně na území USA kolem 130 lidí předávkování opiáty, což je dokonce více, než počet úmrtí způsobených střelnými zbraněmi (108 lidí denně). V současnosti jde doslova o epidemii, jíž způsobila společnost Purdue Pharma a Sacklerovi. (…) Jejich prodejci tvrdili, že se jedná o převratný lék – rychle uleví od bolesti, úleva trvá až dvanáct hodin a není návykový. Pilulky se začaly předepisovat téměř jako aspirin i na ty nejbanálnější bolesti a Sacklerovi vydělávali miliardy. Když se pak po jedenácti letech ukázalo, že o svém produktu lhali, a OxyContin je vysoce návykový, měla rodina již jmění ve výši 10 miliard dolarů.

Martin Hampejs: Mecenáši zbohatli na závislostech; Lidové noviny 27.4.2019

Osvěžující rouhání


Papouškovat autority je snadné a bezpečné, to dovede každý. Je to ale k ničemu, nikam nás to neposouvá, a pokud to znamená jen zas a znova opakovat chyby, je to vyloženě nebezpečné, ne-li přímo zločinné, pokud se to dělá záměrně. Tím více ale potřebujeme někoho, kdo umí myslet „out of the box“, a nejenom umí, ale má pak i odvahu s tím, co si myslí, vyjít na veřejnost. Tak jako Kate Raworthová. Dovedu si živě představit, jací lidé budou mít problém odkazované či níže citované vůbec dočíst do konce (zatímco jim nebude dělat nejmenší problém vymyslet tisíc a jeden způsob, jak Kate ve jménu „svobody“ umlčet), ale tím víc je třeba, aby v tom Kate nebyla sama.

Dovolte mi nejprve vysvětlit, proč jsou vůbec zákony a regulace potřeba. Ve své podstatě jde v ekonomii především o zákony. A nemám na mysli ony takzvané „ekonomické zákony“, které si neoklasičtí ekonomové vymysleli, aby se mohli tvářit, že je ekonomie věda postavená na stejně solidním základě, jako newtonovská fyzika. Zákon nabídky a poptávky, zákon trhu, zákon klesajících výnosů: nic z toho doopravdy neexistuje jako obecný, daný princip, jímž by se fungování ekonomiky řídilo. Jen se tou terminologií vytváří zdání jakoby vědecké exaktnosti.

[Ekonomický systém]  Musí být ale také distributivní, čili fungovat tak, aby dynamika trhů nekoncentrovala statky a příjmy v rukou úzké menšiny, jednoho procenta nejbohatších – jak je tomu teď – ale smysluplně je distribuovala mezi všechny lidi. Takže vrátím-li se k vaší otázce: jak se k takovému uspořádání dostat? Regulací struktury ekonomiky. Neoklasičtí a neoliberální ekonomové se příliš soustředí na cenové mechanismy. Kupříkladu zdanit či jinak zpoplatnit fosilní paliva je určitě dobrý nápad, ale nestačí to. (…) Nestačí chtít po firmě, aby se nějak přizpůsobila té či oné dani či jinému cenovému signálu. Ne, je třeba ji přimět, aby přehodnotila samo jádro svého ekonomického modelu. Kupříkladu rozhodneme-li se, podobně jako to teď udělala Evropská unie, zakázat od roku 2025 jednorázové plasty či igelitové sáčky, jde o jasnou regulaci, která zasáhne samo jádro byznysu s plasty či obaly. Hráčům na trhu tak nebude stačit jen začít jinak počítat náklady – budou muset přepracovat svou nabídku výrobků a reorganizovat dodavatelské řetězce. Zákony a regulace tak v dlouhodobém výhledu dovedou změnit mnohem víc, než pouhé cenové mechanismy.

Finanční systémy i peníze jako takové jsou struktura – a jisté mocenské zájmy se dnes snaží udržet stávající podobu této struktury, protože představuje zdroj snadného zisku pro privilegovanou menšinu nejbohatších.

Je jasné, že země jako Zambie, Nepál či Bangladéš zoufale chtějí růst, aby naplnily potřeby svých obyvatel. Ale podíváme-li se na země jako Nizozemsko či Belgie, které mají enormní příjmy a stále chtějí mít jen víc a víc? To jen ilustruje, jak absurdní naše posedlost růstem je: bez ohledu na to, jak bohatá ta která země už je, můžete se vsadit, že její politici věří, že lékem na všechny její problémy je další růst.

chci být ale nerozumná – být rozumná dnes znamená být takzvaně „racionální“. „Ale prosím tě, moje milá, buď rozumná, přestaň snít.“ My ale musíme snít, jinak nás vždycky nacpou zpět do krabice toho, co je přijatelné si myslet a říkat. Je na čase se proti tomu vzbouřit a být „nerozumní“.

Američané válku ve Vietnamu prohráli


Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je  zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat  jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

 

Opomíjené konsekvence Mnichova


Mnichovské řešení, při němž byl SSSR zcela ignorován, však představovalo zásadní úder Litvinovově politice kolektivní bezpečnosti a zřejmě též důležitý milník na cestě k uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939.

(Vít Smetana: Deset tezí o Mnichovu, DaS 10/2018)