The power of literacy

A mind trained with the written word is different from a mind without it. The organization of thought required for reading is very different from that in an oral environment.

Literacy changes the way people think, or rather it opens up a new manner of thinking. It doesn’t necessarily supplant the discursive oral communication (elite Ancient Greek society, existing on the bleeding edge of the novel technology of writing, considered both oral and written language, in their proper uses, to be learned forms of culture). However, literate cultures have different qualities from illiterate ones. 

Complex mathematics do not arise in oral cultures. This is not to say oral cultures cannot do math — you can find oral cultures comfortable with surprisingly high multiplication baked into their number systems. However, no purely oral culture has developed algebra or complex geometry.

Literacy is not just a communicative tool, although it is that too. Literacy causes a shift in how people think. It enables and enforces certain kinds of structured thought and is a step away from the gestalt, ad hoc compositional thought of discursive or oral communication. 

https://thesenecaeffect.blogspot.com/2021/11/the-age-of-illiteracy-what-is-exactly.html

23 komentářů: „The power of literacy

  1. Tento text je z listopadu, ale za přečtení stojí i novější Ugovy posty týkající se vědy a vztahu vědců i laiků k vědě. Ugo Bardi sám je vědec, takže má svrchované právo takhle mluvit, i když většina konformistů ve vědecké obci ho pravděpodobně prohlásí za disidenta.

    Věci jsou vždycky složitější, než jakými se jeví po prvním ohledání… A naše mozky s sebou vláčí fylogenetické i sociobiologické dědictví našich opičích předků, které nám moc nepomáhá řešit průsery způsobené koneckonců námi samotnými. Je to je právě to dědictví, které je jejich příčinou, a my se bláhově domníváme, že nám je totéž dědictví vyřeší… Jenže nic lepšího po ruce nemáme; zbývající alternativní možnost pak už jenom je vzdát to a nepokoušet se řešit nic. Například takový taoismus však tuto alternativu považuje za zcela legitimní. Soudě podle toho, jak dlouho tento světový názor v hlavách významné části lidstva vydržel, to možná není úplně od věci…

    1. Neřešit je náročnější, než řešit, protože řešení dává iluzi toho, že máme věci pod kontrolou. A kategorický imperativ být aktivní máme my Evropané v memech, ne-li v genech. Zatracený protestantismus.

      1. Tak v tom případě má Čína oproti Západu velkou civilizační výhodu. Místo na řešení pseudoproblémů se může soustředit na to podstatné. A vrcholové vedení, lhostejno zda císař nebo generální tajemník, má jenom jeden podstatný úkol: Udržovat harmonii mezi nebesy a zemí (nebo výrobními vztahy a výrobními silami). Protože každé vychýlení z rovnováhy má za následek reakci v opačném směru, stejně velkou jako bylo to vychýlení, což je nežádoucí. Vládce, který tento úkol neplní, je považován za neschopného a nežádoucího a někdy situace vyžaduje co nejrychleji se ho jakýmkoli způsobem zbavit.

  2. Konec myšlení trénovaného psaným slovem je na obzoru. Text je stále masivněji nahrazován mluveným slovem, respektive jeho záznamem. Média tomuto trendu už podlehla, krásná literatura k tomu spěje prostřednictvím nahrávek. Odolává snad už jen věda, ale to se říká kdoví jestli. Možná si už i vědci radši přeposílají nahrávky přednášek než jejich přepisy.

    1. Přímým důsledkem je i neschopnost rostoucího počtu lidí sestavit třeba i jen krátký logicky uspořádaný a srozumitený text. Živý příklad takové entity pan domácí bůhvíproč drží ve svém zdejším bestiáriu…

      1. To není bůhví proč, to je protože veškeré deratizační pokusy selhaly a já nemám ani čas ani chuť se tou entitou více zaobírat. Vzhledem k tomu, že je snadné ji po prvních pár slovech identifikovat i bez podpisu, tak ji prostě ignoruji.

      2. Velmi přínosný argument „ad moverum“ na údajně nelogický text (pro zastánce „vědeckosti „a logičnosti marxismu-leninismu nemůže být třeba logická teorie peněz a hospodářského cyklu od ?Ludwiga von Misese. Ale prosba o jeho eliminaci pro jeho ekonomické postuláty, resp. snad jejich „nelogičnost“ proti „loličnosti“ teze „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“ – tak požadavek na jeho eliminaci vznesli ve své době ani ne komunisté, ale toliko jen nacisté.

        Dnes je podobná prosba od opuštěného důchodce, kterého se zřekly i jeho vlastní děti, o to smutnější. Působí tragikomicky asi jako prosba o zamezení sousedovi v poslouchání Hlasu Ameriky s argumentem, že to jeho věčné hlasité „pískání“ ruší jejich domácnost při sledování „Ženy za pultem“.

        „Logičnost“ takové prosby je navýsost jasná. Nejedná se rozhodně o neukojitelnou zášť vůči zastánci jiného typu ideologie než je marxismus-leninismus, ale jen a toliko o jeho touhu po hodnotném kulturním prožitku s možností maximálního soustředění se na mimořádně emočně prožitý herecký výkon protagonistky hlavní role.

  3. „Konec myšlení trénovaného psaným slovem…“
    Co ještě horší, konec schopnosti imaginace nad psaným textem.
    Nerad se dívám na filmy podle literární předlohy, kterou znám.
    I když jsou třeba výborné kvality, není to prostě ve shodě s mým vnitřním příběhem, který jsem si vytvořil při čtení.
    A ani ty nejlepší filmy ho nepřekonají.

    1. Ono to není jen ztráta imaginace. V poslední době je to i ztráta možnosti získat potřebou informaci z pěti řádků textu, protože je k dispozici (možná!) jen někde uvnitř dvouhodinového videa.

  4. jestli by za druh literatury měl být považován speciálně patřit subžánr komentářů deprivantů na proruských webech velebící komunistické období totalitních vlád komunistických stran východního bloku, sloužil by zajisté TENTO WEB jako nutný studijní materiál pro psychoanalýzu a pak hlavně pro neurologické percepce u pychosomatických problémů zaměřených na gerontologii. Neb ta nanejvýš „opisně“ (ad hominem, ad extrementum) popisuje kontemplativní aberaci v myslích marxleninských poražených z jejich dříve vedeného ( a dávno také již prohraného) třídního boje (jak nám=budovatelům socialismu, bylo dobře v panelácích a ve frontách na auta jejichž kvalita odpovídala ruským hodinkám Poběda, které za hodinu „urazily“ někdy i „dobrých“ 50, ale spíše však mnohem méně minut) a jak třídní nepřátelé ujařmení fáráním v uranových dolech, dostali spravedlivou odplatu za to, že si dovolili vynikat intelektuálně a společensky distingovanýn chováním nad dělnickou třídou v období první republiky.

    Je tedy nanejvýš přínosné, mít „literární“ vhled do niter dušÍ těch kteří i bez nutnosti „internace“ pro jejich nenávistné stavy a touze po další třídní odplatě na liberálně smýšlejících, spokojeně si žijících lidech současnosti, plně postačí jako forma trestu za jejich antispolečenské a sociopatické snění o další třídní vendettě, že se jejich život po r. 89 změnil v peklo na zemi, nejen skrze jejich materiální, ale především společenskou deprivaci z vyloučení a opovržení pro jejich neukojitelnou touhu po další exploataci třídní nenávisti vůči přirozeným ekonomickým a intelektuálním elitám.

    Psycholog Alfred Adler přišel s vizí neurofysiologická koncepce „optimální frustrace“ tedy řízené a umenšované u těch, kteří závist a nenávist proměňují na sebepoškozování, které jim slouží jako ventil této vlastní frustrace. Proto vzali lidem takto postiženým ostré a tupé předměty a vesměs jim dali nějakou intelektuálně nenamáhavou práci na zahradě, třeba pletí jahod bez hrábí nebo motyčky, a snažili se je aspoň trochu tvořivě „přetvořit“ z pozice agresivního zvířete aspoň trochu na lidské bytosti.

    A to tímto všem zde, přeji i já.

    A ještě malá poznámka – vegetativní rozmnožování „informovanosti“ formou zasílání řetězových e-mailových zpráv obvykle začínající „….moje velmi dobrá známá z Emeriky…“ je snad ještě horším důkazem o postupující idiocii a senilitě dříve narozených, než je jen postupující „fachidiocie“ našich někdejších „specialistů“ v obvykle dnes zcela ahistorických oborech někdejšího socialistického plánování ekonomiky ( zaměřené na těžké strojírenství) a páchající tak vlastně zdravotně-ekologickou katastrofu naší zemi, a následně pak díky nutnosti hluboké ekonomické transformace a zavádění informatizace a služeb do dominantních sektorů ekonomiky, i o katastrofu dramatického propadu životní úrovně v tzv. „postižených“ regionech).

    Jsem rád, že Praha je jedním se drží jako jeden z nejbohatších regionů Evropy, předstihnuvší třeba i zemědělsky dominantní region jižního Bavorska nebo taktéž region s nutností vypořádat se útlumem masivní produkce dnes (nejen covidem) průmyslem postižené ekonomické závislosti na automotive, italského regionu Piemonte s jeho přirozeným centrem Torinem.

  5. OT:
    „Kritika Činy kvůli Ujgurům by hned zněla důvěryhodněji, kdyby ji nekritizovali ti samí lidé, kteří neochvějně stojí za Izraelem v jeho zacházení s Palestinci.“

    Jako ne že by se mi zacházení s Palestinci líbilo, ale ten Váš oslí můstek s Čínou je pěkná chazerai. Hlásají snad Ujgurové, že chtějí všechny Číňany nahnat do moře? A i kdyby to hlásali, bylo by to reálné? Oproti tomu se tohoto plánu se Židy (podporovaní okolními arabskými (a také jedním perským) státy) Palestinci nikdy nevzdali. A než tu zase začnete stavět Vámi oblíbený řetězec událostí, na jehož počátku stojí nakba, tak prosím nezapomeňte na Hebronský masakr, který byl jak před nakbou, tak před vznikem Hagany. Že se takhle násilně deformovaných analogií dopouštíte zrovna Vy, který se pořád snažíte někoho přesvědčit o tom, že mezi nacismem a bolševismem je nějaký podstatný rozdíl …

    1. A já bych k tomu ještě dodal, že ti, kdo už od konce 19. století, ještě za osmanské a později za britské správy, prodávali palestinskou půdu sionistickým imigrantům a zakladatelům kibuců, byli převážně velcí arabští pozemkoví vlastníci. Často šlo o stejné osoby, které se později aktivně účastnily boje proti židovskému státu.

      Taky se málo mluví a píše o tom, že arabští držitelé izraelských pasů žijící na izraelském (tj. nikoli palestinském) území mají v podstatě stejná občanská práva jako sekulární izraelští Hebrejci a většinou mnohem vyšší životní úroveň než Palestinci. (Použil jsem toho výrazu, protože s ohledem na rozdíly mezi přístupy státu Izrael ke svým sekulárním a ortodoxním občanům hebrejského jazyka v tomto kontextu přesně nevím, zda napsat židé nebo Židé.) Z toho plyne často rezervovaný nebo přímo negativní postoj arabských obyvatel Izraele (asi 1,2 miliónu, většinou jse o sunnitské muslimy) ve vztahu k Palestincům a jejich reprezentaci. A to ani nemluvím o Drúzech, beduínech a arabských křesťanech…

      V Izraeli je zkrátka spousta věcí jinak, než jak je zjednodušeně vidí našinec, nota bene zvyklý čerpat informace výhradně z médií.

  6. A mezitím se v mediálním kraválu způsobeném válkou na Ukrajině ztrácejí mnohé zásadní věci. Například tato:
    https://a2larm.cz/2022/03/soukrome-zakladni-skoly-dal-unikaji-ze-systemu-ktery-je-dnes-uz-rozbity/

    Rozklad zdejšího zhrouceného státu postoupil do dalšího levelu: Na soukromé a církevní školy prvního stupně základního vzdělání, které je nota bene povinné, se má uzákonit konání přijímacích zkoušek a tím legalizovat dosavadní nezákonná praxe, kdy se na těchto školách platí školné, čímž se filtrují nežádoucí uchazeči z chudších vrstev. Nikoho nezajímá, že už v r. 2011 konstatoval Nejvyšší správní soud (a později Ústavní soud potvrdil), že veškeré vzdělávání poskytované podle školského zákona je veřejnou službou.

    Facit: Soukromé i církevní školy musí zajišťovat všem dětem rovný přístup ke vzdělání a přispívat ke snižování nerovností. To samozřejmě tyto školy narušují již z principu, kdy vyčleňují děti rodičů, kteří si školné nemohou dovolit zaplatit. Stále se však musely držet zásady přijímání dětí na základě rovných podmínek, což mnohé nedělaly a byly za to postihovány.
    […]
    Umožnit církevním a soukromým školám si děti vybírat dle vlastních kritérií je pokračováním tohoto trendu, který jde proti elementárním cílům vzdělávání. Umožní soukromým školám vybrat si děti z rodin, které mají dobré ekonomické a sociální zázemí, což se, jak víme, projevuje v různých testech studijních předpokladů, školní připravenosti a podobně. Status rodičů se tak zaměňuje za nadání nebo studijní předpoklady dětí. A o děti, které výběrovým sítem neprojdou, se pak budou muset postarat školy státní. Výsledek nepomůže vůbec nikomu.
    Není to ovšem problém pouze soukromých škol, ale také mnohých škol veřejných, kdy rodiče s patřičným sociálním kapitálem ví, na kterou základní školu dítě poslat, a které se naopak vyhnout. A je dlouhodobým selháním státu, že těmto rozdílům mezi školami přihlíží a umožňuje jejich další prohlubování.
    Mezinárodně podstatně úspěšnější finské školství se naopak dlouhodobě soustředí na to, aby kvalita všech škol byla vyrovnaná, a rodiče neměli důvod složitě řešit jejich výběr. České školství ale usiluje spíše o přesný opak. O vytváření a udržování výběrových škol různého druhu, aby „talentované“ děti nepřišly zkrátka, místo aby se zaměřilo na rozvíjení talentu každého dítěte, které překročí práh školy.

    1. Ale kdo by se dnes odvážil mluvit o něčem jiném a odvádět tak pozornost? A odvádění už může být považováno za schvalování.

      1. odvádění už může být považováno za schvalování…
        ale no tak, to bych od vás nečekala:-(

    2. nemám nic proti obsahu, jen mám pocit, že a priori považujete církevní a soukromé školy za „kvalitnější“. ale to zdaleka není vždy pravda.

      1. Já ne, za kvalitnější je považují ti, kdo jsou ochotní platit tam školné a nutit své děti skládat tam přijímací zkoušky. Nicméně jestli to projde, bude to další stupeň segregace, která může být některými považována za znak té „lepší kvality“; ta pro některé rodiče z vrstev „lepších lidí“ může spočívat i v tom, že jejich děcka přece nebudou nucena chodit do školy s nějakými cikánskými haranty…

    3. Možná ztrácím přehled /o cíkevních školách nemám páru vůbec/, ale měla jsem dojem, že za vznikem většiny škol mimo státní systém byla snaha nabídnout jiný styl výuky, na české poměry nonkonformní. Jestli pak mnohé z nich začaly vybírat školné, možná za tím nebyl zájem filtrovat uchazeče, ale prostá potřeba přežít.
      Nechci tvrdit, že to, co popisuje článek, neexistuje. Jen mi připadá, že nestátní vzdělávací scéna nejspíš není černobílá.

      1. To nic nemění na věci, že snahu o zavedení přijímacích zkoušek zákonem (!!!) ve školách, které jsou součástí povinného základního vzdělání, lze považovat za nezákonnou; a nepochybuji o tom, že bude-li takový zákon přijat, bude následně zrušen Ústavním soudem.

Váš příspěvek do svévolně moderované diskuse

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s