Tagged: svoboda

Případ s burkou


Včera přišla tato zpráva:

Zahalování obličeje není základní lidské právo, rozhodl soud ve Štrasburku. Otázka, zda je celoobličejový závoj v belgickém veřejném prostoru přijatelný, je otázkou rozhodnutí (belgické) společnosti.

A já se přiznám, že jsem z toho poněkud zmatený. Co je tedy základní lidské právo, když ne chodit si oblékaný tak, jak chci? Podle mě je základní lidské právo mj. právě to, že mne nikdo nemůže nutit chodit zahalený, ale stejně tak mě nikdo nesmí nutit odhalovat to, co nechci. To si soudci neuvědomují, jakou Pandořinu skříňku takovým verdiktem otvírají? Pokud si společnost může určit, že zahalování je nepřijatelné, může si stejně dobře určit, že je povinné. Dokážu pochopit postoj, že si společnost může určovat pravidla a individuální práva v obecném zájmu omezovat, ale to je něco jiného, než volbu oblečení z těch práv rovnou vyjmout. Co bude vyjmuto příště?

Advertisements

Internet ve spárech kapitalismu


Všechno se mění, i internet, který se, zjednodušeně řečeno, mění z více či méně regulované kvaziveřejné infrastruktury určené pro vzájemné propojování počítačů na neregulovanou privátní infrastrukturu určenou k distribuci obsahu. Dobře to popisuje článek Globální internet umírá, řítíme se do pozlacené éry obřích CDN a je to přesně ten druh změn, které jsou nenápadné a mimo okruh „insiderů“ nezjistitelné, jejich dopady ale mohou být globální. Jejich závažnou samozřejmě závisí na tom, jestli internet považujete primárně za infrastrukturu, nebo za obsah, jestli se v „internetovém moři“ cítíte spíše jako pirát, suverénní kapitán či pasažér-konzument.

Celý příspěvek

Svoboda těch nejbohatších nás vykořisťovat


Výtah z brilantního textu (liberálové, klidně se poserte, jen mi ty svoje sračky tady nepatlejte) George Monbiota  Svoboda – pro koho a na čí účet?

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.  Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“

Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

Peníze a svoboda jedno jsou?


Václav Klaus opět straší, že zákaz hotovosti omezí naši svobodu. Ponechme teď stranou, že se hotovost nikdo zakazovat nechystá a pokud z jejího užívání sejde, bude to spíše prostým vyvanutím poté, co lidé spontánně přejdou na jiné transakční mechanismy, a zamysleme se nad tím zda v případě zrušení hotovosti skutečně „stát získá nad lidmi větší kontrolu“, nebo zda dojde pouze k omezení „svobody“ daňových úniků, což je zřejmě ta jediná „svoboda“, na níž Klausovi záleží („Bude to provedeno s úmyslem omezit svobodu člověka, k níž volné, nikým nekontrolované a nikým neevidované používání peněz patří.“)?

Zrušení hotovosti (o zrušení peněz řeč není, takže komunismus nemusíme brát v úvahu) a její náhrada bezhotovostními transakcemi skutečně může vést k nárůstu množství údajů, které jsou o lidech shromažďovány, to ale pouze za předpokladu, že by se nezměnila technologie; bezhotovostní transakce lze samozřejmě realizovat i anonymně (ani hotovost není úplně anonymní, protože při její výměně vás může někdo vidět). Budou to však jen další z mnoha údajů, které po sobě občan Západu zanechává, ať již v podobě retenčních dat telefonních operátorů, průjezdů mýtnými branami či internetových logů. Člověk, kterých chce zmizet, si poradí i bez hotovosti, situaci běžného občana případné zrušení hotovosti už příliš nezmění (nezhorší).

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, tu větší kontrolu nezíská primárně stát, ale soukromé korporace, které transakční systémy provozují. Klausovo strašení státem je buď cílené odvádění pozornosti od podstaty problému, nebo projev fanatismu. Pokud by Klause skutečně zajímala svoboda jednotlivce, pak by neměl brojit proti rušení hotovosti, ale brát se za zrušení peněz jako takových.

Pro samý liberalismus zapomínáme na svobodu


Občas člověk nevidí něco, co má přímo před očima, nebo si neuvědomuje, co vlastně vidí, dokud mu to někdo jiný neukáže. Tak jako Ján Simkanič ve své eseji Kde je ta slavná svoboda?, ze které cituji (ale vřele doporučuji přečíst si ji celou):

Dnes monopolistické praktiky považujeme za přirozenou součást prostředí. Jako vítězství toho nejlepšího, jako výsledek svobodného střetu konkurenčních sil, jako oslavu liberální neregulované soutěže. A zatím ještě dostatečně nevidíme, že na konci na nás nejspíš čeká jen omezená možnost volby a méně osobních a sociálních práv.(…) Globální firma může po celém světě konkurovat cenou, rychlostí vývoje i kvalitou produktu, jaké místní prostředí nemá šanci vygenerovat. A celý svět tak lze držet pod krkem distribučních a obchodních podmínek nastavených vítězem (the winner takes all economy). (…) A uživatelé jásají, protože chléb ještě nestojí zas tak moc a her je nekonečně. Zatím. Až „kreativní destrukce“, jak je tento proces ekonomy nazýván, zasáhne i jejich zaměstnání, až limity pravidel omezujících jejich chování začnou pociťovat na vlastní kůži, až zjistí, že skutečně nemají možnost volby, mohou být překvapeni. (…) Dnešní inovace byla už včera stará a dost možná za sebou zanechá tisíce nebo miliony nezaměstnaných, bezprizorních a vyloučených. Kultura, služby, e-commerce. Všude vítězí jen několik superhvězd, zatímco paralelně mizí střední životaschopná vrstva a naprostá většina se nimrá v přítmí marginálnosti a stále větší závislosti.

Co je možné, není nutné


Jen poznámka na okraj kulminující debaty o svobodě slova, která propukla po vystřílení redakce jednoho drzého časopisu (oslavovaný šéfredaktor byl podle všeho komunista jak poleno a na pohřbu mu hráli Internacionálu, to jen tak na okraj, aby bylo vidět, že ani propagandisté to nemají vždy lehké): poměřovat svobodu slova možností posmívat a nemožností objektu se účinně bránit je sice možné, ale není to dvakrát vypovídající, zejména v situaci, kdy objekt té srandy není subjektem moci. Mnohem přesnější by bylo měřit v podmínkách Evropy svobodu slova možností smát se katolické církvi, židům, demokracii či kapitalismu a (ne)možností těchto hus se bránit. Ale k věci… omezovat svobodu slova jenom proto, aby nebyl uražen něčí jemnocit, pošlapány něčí bábovičky či dotčeno něčí tabu, je hloupé a nebezpečné. Svoboda slova by měla být co nejširší, klidně neomezená, ale sami mluvčí by si měli neuhlídat, aby nesklouzávali k jejím okrajům a neříkali něco, co druhé se druhých jenom dotýká, ale nic nového neříká. Říct by mělo být možné vše, ale ne vše je nutné vyslovit. A už vůbec není třeba to řvát.

Dětičky je třeba kout, dokud jsou malé


Kdykoliv jsem včera zabrousil na některý z veřejnoprávních (!) dětských kanálů, ať už televizní, nebo rozhlasový, vždy jsem přišel zrovna v okamžiku, kdy dětičky dostávaly nalejvárnu o svobodě, jak dřív žádná nebyla a jak teď je a jak je to skvělé, že ji máme. Každý režim má svoje, ten minulý měl zase pionýry, a každý chce to svoje zasít na co nejúrodnější půdu, ale stejně si myslím, že děti by z propagandy měly být vynechané. Jo kdyby jim někdo říkal, co to znamená být svobodný, jak svobodně žít a že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, proč ne, ale tohle nebyla osvěta, to bylo oznámení: máte svobodu a tomu věřte. Na nic se neptejte, protože kdo se moc ptá, tak si svobody neváží. A hlavně si na nic neztěžujte, protože máte svobodu, takže nemáte důvod ke stížnostem, a že máte svobodu poznáte tak, že jsme vám to řekli. Chudáci děti, kteří chtějí pohádku a místo ní dostávají politické školení, chudáci rodiče, kteří musejí dětem vysvětlovat, že ani tak nezpochybnitelná autorita, jako je televize nebo paní učitelka, nemusí mít vždycky pravdu, a chudáci děti těch dětí, které nikdo nenaučí přemýšlet o tom, co to svoboda je, ale prostě budou věřit, že oni svobodní jsou, bez ohledu na okolnosti.