Štítek: svoboda

Z moci soukromé zavřeno


Pokus o dobytí amerického Kapitolu trumpisty, altrightisty, qannonisty a jinou patologickou sedlinou 6.1.2021 skončil po pár hodinách, pěti mrtvých a spoustě rozbitého skla tím, že se na nevýhře Donalda Trumpa v prezidentských volbách nic nezměnilo. Nejhmatatelnější výsledek tohoto povstání ve sklenici piva tak nakonec bylo zablokování skoro všech účtů stále ještě pár dní úřadujícího amerického prezidenta na sociálních sítích, jeho první jednoznačná deklarace, že úřad Bidenovi předá, a zděšení Američanů z toho, jak chutná jejich vlastní medicína. Tedy ne že by si to oni sami většinově uvědomovali, ale zbytek světě vidí jasně, že útok na Kapitol se odehrál přesně v intencích barevných revolucí a dalších USA podporovaných hnutí požadujících z ulice revizi výsledků voleb, a to včetně organizace protestů na sociálních sítích. A tím se dostáváme k jádru pudla…

Tou sociální sítí, na které se útočníci zorganizovali, byl totiž Parlel, síť, o níž jsem doteď ani nevěděl, že vůbec existovala. Ten minulý čas je zcela na místě, protože už reálně neexistuje. Efektivně ji zlikvidovaly velké internetové korporace, když Google její aplikaci odstranil ze svého aplikačního storu a následně jí Amazon vypnul servery. Potrefené husy samozřejmě hned začaly kejhat o omezování svobody slova, aniž by si uvědomili, že obě soukromé firmy jen uplatnily svoje právo dělat si se svým majetkem, co je napadne, tedy právo, které ti samí lidé jinak považují za absolutně nejsvatější. Tak třeba teď alespoň části z nich dojde, jak je nedotknutelnost soukromého vlastnictví problematická, zejména jde o vlastnictví infrastruktury.

Sice bych nejspíš měl být rád, že fašistům (minimálně na část z nich toho dnes již poněkud zprofanované označení sedí jako prdel na hrnec) konečně někdo šlápnul na krk sebral jim možnost snadné organizace a propagace, ale nejsem. Nejsem, protože mi v hlavně na pozadí pořád zní Niemöller se svým: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Dnes sice umlčeli bílou lůzou, ale zítra mohou korporace takto umlčet ekologické aktivisty či bojovníky za sociální spravedlnost, práva žen, rovnost homosexuálů a vlastně každého, o kom usoudí, že jim kazí nebo by mohl kazit kšefty. Na každého se dá totiž aplikovat ta část smluvních podmínek těchto korporací o „nečinění zlého“, o níž jsem si až doteď myslel, že je tam kvůli tomu, aby firmy mohly zasáhnout proti těm, kteří využívají jejich infrastrukturu k ofenzivím útokům na další služby či infrastrukturu, jako jsou útoky typu DoS či provozování phishingových serverů, botnetů etc. Firmy se ale zjevně nežinýrují vztáhnout tato ustanovení i na služby, které na nikoho neútočí, ale jen zprostředkovávají závadný obsah.

Samozřejmě, že Parler se může zařídit podle dobré rady, kterou měla pravice zatím vždy připravenou pro levici, když ji vyháněla z médií: založte si vlastní a pište si tam. A Parler s tím podle vlastních slov také hned začal. Jenže i když si Parler nakoupí vlastní servery, jakou má záruku, že mu je opět pod záminkou porušení bodu smluvních podmínek o „nečinění zla“ nevypne majitel hostingového centra, kam je Parlel umístí? Dobře, servery si můžou šéfové Parleru dát do svých garáží, ale kde mají jistotu, že jim majitel drátů pod stejnou záminkou neodstřihne internetové připojení? Nebo elektrárna elektřinu pro pohon serverů? I kdyby si pořídili skoro všechno vlastní, jednu věc vlastní nikdy mít nemohou: internet. Pořád bude něco, co jim může někdo pod záminkou porušení smluvních podmínek upřít a znemožnit jim tak fungování.

A není jen internet. Představte si, že vám operátor zruší SIM, protože jste telefonovali někomu, kdo je nějakém blacklistu.

Kde je hranice mezi tím, co si soukromý vlastník ještě dovolit může, a co už nesmí, i když jde o jeho majetek? Otázka stejně stará, jako dělnické hnutí samo. Za sebe to vidím tak, že provozovatel webu nebo sociální sítě, kterou provozuje pod svojí značkou, jako je třeba Twitter, může příspěvky i účty mazat (byť by toto své právo měl využívat velmi střídmě a uvážlivě), ale majitel hostingu nemůže vypnout server, které někdo provozuje pod svojí značkou, stejně jako majitel přenosové infrastruktury nemůže odmítnout spojení, která na závadový server vedou, jenom proto, dotyčný provozuje něco, co se majitelům infrastruktury nelíbí. Alespoň ne bez soudního příkazu.

Jako společnost na jednu stranu potřebujeme mít možnost regulovat aktivity, které nás ohrožují (obchod s drogami, dětskou pornografii a krácení daní také regulujeme a vyjma kriminálníků a hrstky zákonně zlých myslitelů na tom nikomu nic špatného nevidí), na druhou stranu potřebujeme ochranu před svévolí a aktivismem korporací, aby nemohly vypnout každého, kdo se jim znelíbí, třeba tím, že bude kritizovat pracovní podmínky v některé z jejich divizí. (Ano, na tebe myslím, Amazone.) Toto vybalancovat bude těžké, ale měli bychom na tom začít usilovně pracovat. A zcela přitom ignorovat koncept nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože je-li někdo tak velký a silný, že má moc nad ostatními, musí být regulován, stejně jako musí být regulována možnost imunizovat podněcování násilí a nenávisti odvoláváním se na svobodu slova.

Přemýšlím o tom, tak jako by o tom měl přemýšlet snad každý, ale zatím jsem nevymyslel nic víc, než co jsem vám teď předložil. Ale jak říkají Číňané: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Tak bychom měli vyrazit. Máme před sebou jedno z nejdůležitějších dilemat, která musíme rozhodnout, dilema, které je ve své podstatě velmi staré a stále nevyřešené, a které se teď jen připomíná v nové formě, umocněné technologickým pokrokem: Jedinec, nebo společnost? Veřejné, nebo soukromé? Právo, nebo povinnost?

Hlavně nenechme se zaslepit tím, že velké soukromé korporace pro jednou stojí zdánlivě na té správné straně.

Determinováni kontextem


Cituji z Čím míň toho je, tím víc je to vidět:

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa. (…) Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální.

Neboli, jak to chápu já, tak žádné absolutní pravdy neexistují, hodnocení všeho je relativní a všichni jsme determinováni kontextem. A svobodná vůle?  Ale jistě – v mezích kontextu. Aktuální jevy, jejichž hodnocení je určováno právě tímto efektem, si jistě každý hravě dosadí sám. Co z toho plyne? Nic s tím nenaděláme, takhle prostě lidský mozek funguje. Nemá smysl pokoušet se to přetlačit, je ale třeba mít to na paměti, když člověk soudí a odsuzuje. Jediné, co pomůže, je pochybnost. Nic nemusí být takové, jak to vypadá, ani když to vidíme na vlastní oči.

Případ s burkou


Včera přišla tato zpráva:

Zahalování obličeje není základní lidské právo, rozhodl soud ve Štrasburku. Otázka, zda je celoobličejový závoj v belgickém veřejném prostoru přijatelný, je otázkou rozhodnutí (belgické) společnosti.

A já se přiznám, že jsem z toho poněkud zmatený. Co je tedy základní lidské právo, když ne chodit si oblékaný tak, jak chci? Podle mě je základní lidské právo mj. právě to, že mne nikdo nemůže nutit chodit zahalený, ale stejně tak mě nikdo nesmí nutit odhalovat to, co nechci. To si soudci neuvědomují, jakou Pandořinu skříňku takovým verdiktem otvírají? Pokud si společnost může určit, že zahalování je nepřijatelné, může si stejně dobře určit, že je povinné. Dokážu pochopit postoj, že si společnost může určovat pravidla a individuální práva v obecném zájmu omezovat, ale to je něco jiného, než volbu oblečení z těch práv rovnou vyjmout. Co bude vyjmuto příště?

Internet ve spárech kapitalismu


Všechno se mění, i internet, který se, zjednodušeně řečeno, mění z více či méně regulované kvaziveřejné infrastruktury určené pro vzájemné propojování počítačů na neregulovanou privátní infrastrukturu určenou k distribuci obsahu. Dobře to popisuje článek Globální internet umírá, řítíme se do pozlacené éry obřích CDN a je to přesně ten druh změn, které jsou nenápadné a mimo okruh „insiderů“ nezjistitelné, jejich dopady ale mohou být globální. Jejich závažnou samozřejmě závisí na tom, jestli internet považujete primárně za infrastrukturu, nebo za obsah, jestli se v „internetovém moři“ cítíte spíše jako pirát, suverénní kapitán či pasažér-konzument.

Pokračovat ve čtení „Internet ve spárech kapitalismu“ →

Svoboda těch nejbohatších nás vykořisťovat


Výtah z brilantního textu (liberálové, klidně se poserte, jen mi ty svoje sračky tady nepatlejte) George Monbiota  Svoboda – pro koho a na čí účet?

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.  Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“

Práce, forma otroctví?


K zamyšlení fragment textu J. Fialy Práce: horší než otroctví:

Co vlastně znamená pracovat za mzdu? Není náhodou námezdní práce jen jiná forma otroctví? (…) Dnešní páni si nás najímají pouze dočasně – na část dne. Jenže podstata zůstala. Pracovat beztak musíme většinu našeho života. Často dřeme za směšnou mzdu a na konci nás čeká ještě úsměvnější důchod (i když kdo ví jestli). (…) Je na pováženou, jak snadno jsme si na tohle všechno zvykli. Přitom ještě v 19. století se věřilo, že práce za mzdu se od otroctví nijak zvlášť neliší. Paradoxně to byla americká Republikánská strana, která razila heslo: „Odpor proti námezdnímu otroctví.“ Lidé se ptali, jestli je tak velký rozdíl mezi tím, když si vás někdo koupí na část dne nebo napořád. Dnes nám tento rozdíl naopak připadá samozřejmý. Stejně jako se kdysi otroci ztotožňovali se svými pány a popírali, že jsou otroky, i my se ztotožňujeme se svými zaměstnavateli. (…) Navíc nám přibyla pořádná nejistota. Zatímco páni se museli o své otroky postarat, námezdní práce tuhle povinnost odbourala. Pro bohaté je to výhodné: nemusí investovat do lidí a můžou je nechat, ať mezi sebou soupeří o práci a bojí se o živobytí, místo aby se bouřili.

Peníze a svoboda jedno jsou?


Václav Klaus opět straší, že zákaz hotovosti omezí naši svobodu. Ponechme teď stranou, že se hotovost nikdo zakazovat nechystá a pokud z jejího užívání sejde, bude to spíše prostým vyvanutím poté, co lidé spontánně přejdou na jiné transakční mechanismy, a zamysleme se nad tím zda v případě zrušení hotovosti skutečně „stát získá nad lidmi větší kontrolu“, nebo zda dojde pouze k omezení „svobody“ daňových úniků, což je zřejmě ta jediná „svoboda“, na níž Klausovi záleží („Bude to provedeno s úmyslem omezit svobodu člověka, k níž volné, nikým nekontrolované a nikým neevidované používání peněz patří.“)?

Zrušení hotovosti (o zrušení peněz řeč není, takže komunismus nemusíme brát v úvahu) a její náhrada bezhotovostními transakcemi skutečně může vést k nárůstu množství údajů, které jsou o lidech shromažďovány, to ale pouze za předpokladu, že by se nezměnila technologie; bezhotovostní transakce lze samozřejmě realizovat i anonymně (ani hotovost není úplně anonymní, protože při její výměně vás může někdo vidět). Budou to však jen další z mnoha údajů, které po sobě občan Západu zanechává, ať již v podobě retenčních dat telefonních operátorů, průjezdů mýtnými branami či internetových logů. Člověk, kterých chce zmizet, si poradí i bez hotovosti, situaci běžného občana případné zrušení hotovosti už příliš nezmění (nezhorší).

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, tu větší kontrolu nezíská primárně stát, ale soukromé korporace, které transakční systémy provozují. Klausovo strašení státem je buď cílené odvádění pozornosti od podstaty problému, nebo projev fanatismu. Pokud by Klause skutečně zajímala svoboda jednotlivce, pak by neměl brojit proti rušení hotovosti, ale brát se za zrušení peněz jako takových.

Pro samý liberalismus zapomínáme na svobodu


Občas člověk nevidí něco, co má přímo před očima, nebo si neuvědomuje, co vlastně vidí, dokud mu to někdo jiný neukáže. Tak jako Ján Simkanič ve své eseji Kde je ta slavná svoboda?, ze které cituji (ale vřele doporučuji přečíst si ji celou):

Dnes monopolistické praktiky považujeme za přirozenou součást prostředí. Jako vítězství toho nejlepšího, jako výsledek svobodného střetu konkurenčních sil, jako oslavu liberální neregulované soutěže. A zatím ještě dostatečně nevidíme, že na konci na nás nejspíš čeká jen omezená možnost volby a méně osobních a sociálních práv.(…) Globální firma může po celém světě konkurovat cenou, rychlostí vývoje i kvalitou produktu, jaké místní prostředí nemá šanci vygenerovat. A celý svět tak lze držet pod krkem distribučních a obchodních podmínek nastavených vítězem (the winner takes all economy). (…) A uživatelé jásají, protože chléb ještě nestojí zas tak moc a her je nekonečně. Zatím. Až „kreativní destrukce“, jak je tento proces ekonomy nazýván, zasáhne i jejich zaměstnání, až limity pravidel omezujících jejich chování začnou pociťovat na vlastní kůži, až zjistí, že skutečně nemají možnost volby, mohou být překvapeni. (…) Dnešní inovace byla už včera stará a dost možná za sebou zanechá tisíce nebo miliony nezaměstnaných, bezprizorních a vyloučených. Kultura, služby, e-commerce. Všude vítězí jen několik superhvězd, zatímco paralelně mizí střední životaschopná vrstva a naprostá většina se nimrá v přítmí marginálnosti a stále větší závislosti.

Co je možné, není nutné


Jen poznámka na okraj kulminující debaty o svobodě slova, která propukla po vystřílení redakce jednoho drzého časopisu (oslavovaný šéfredaktor byl podle všeho komunista jak poleno a na pohřbu mu hráli Internacionálu, to jen tak na okraj, aby bylo vidět, že ani propagandisté to nemají vždy lehké): poměřovat svobodu slova možností posmívat a nemožností objektu se účinně bránit je sice možné, ale není to dvakrát vypovídající, zejména v situaci, kdy objekt té srandy není subjektem moci. Mnohem přesnější by bylo měřit v podmínkách Evropy svobodu slova možností smát se katolické církvi, židům, demokracii či kapitalismu a (ne)možností těchto hus se bránit. Ale k věci… omezovat svobodu slova jenom proto, aby nebyl uražen něčí jemnocit, pošlapány něčí bábovičky či dotčeno něčí tabu, je hloupé a nebezpečné. Svoboda slova by měla být co nejširší, klidně neomezená, ale sami mluvčí by si měli neuhlídat, aby nesklouzávali k jejím okrajům a neříkali něco, co druhé se druhých jenom dotýká, ale nic nového neříká. Říct by mělo být možné vše, ale ne vše je nutné vyslovit. A už vůbec není třeba to řvát.