Za vším špatným hledej ekonoma


Kdybychom bývali navrhli naše zdravotnické a produkční systémy tak, aby byly schopné vypořádat se s touto nevyhnutelnou událostí, měli bychom: 1. zvýšenou kapacitu zdravotnických systémů, (…); 2. připravené zásoby (…); 3. robustní ekonomiku s krátkými dodavatelskými řetězci (…); 4. bezplatné systémy monitorování zdraví, které zajistí, že během pandemie můžeme snadno identifikovat nositele nemocí; 5. rozšířené monetární systémy, aby v případě pandemie zafinancovaly běžné výdaje převážné části populace.

My jsme ale udělali naprostý opak, a tak máme: 1. zdravotní systémy s omezenou schopností vypořádat se se standardními epizodickými problémy; 2. ekonomický systém, v němž je výroba soustředěna do zemí s nízkými mzdami (…); 3. soukromý sektor, jemuž jsme dovolili dosáhnout nejvyšší úrovně zadlužení podniků a domácností v historii (…).

Proč? Především proto, že politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy

Důvodem je, že když už politici studují, pak nestudují epidemiologii, inženýrství nebo matematiku. A pokud na univerzitě vystudují nějakou analytickou disciplínu, je to skoro vždycky ekonomie

Kvůli ekonomickému zázemí nejsou politici a byrokraté schopni plně porozumět takovéto krizi a zároveň nekriticky přijímají rady ekonomů. Proto zavedli politiky, jež snížily naši schopnost vyrovnat se s pandemií, vytvořili systémy produkce a distribuce, které drasticky zesílily její škodlivé dopady.

Steve Keen: Koronavirus nekompromisně odhaluje omyly v základech neoklasické ekonomie a globalizace

Zhýčkaní proti zhýčkaným


Já vím, že nošení roušky je nepříjemné a obtěžující. Nejenom, že se v tom špatně dýchá (a jak porostou teploty, bude se dýchat ještě hůř), ale člověk na to musí pořád myslet. Uvědomuji si i to, že pro mnoho lidí je to nepochopitelné, protože chrání před něčím, co není vidět (kdyby to přenášeli komáři, lidí zpochybňujících užitečnost moskytiér by bylo určitě nejméně o řád méně, než těch, kteří zpochybňují užitečnost roušek), a uvědomuji si i to, že efekt je vlastně neviditelný, protože rozlišit situaci, kdy se epidemie nešíří, protože roušky výborně fungují, od situace, kdy jsou roušky zbytečné, protože se epidemie nešíří, na úrovni každodenní zkušenosti prostě nejde. Stejně tak chápu, že pro mnoho lidí jsou zavřené hranice natolik symbolicky a emocionálně dominantní, že přehluší vše ostatní.

To vše si uvědomuji, ale přesto mě lidé, kteří nechtějí nosit roušky ani dodržovat ostatní karanténní opatření a hranice by otevřeli bez ohledu na rizika, iritují. Iritují mě tím, jak nejsou ochotni či dokonce vůbec schopni snést dočasně trochu toho nepohodlí. Protože to, o čem se tady bavíme, nejsou žádná existenciální omezení, ale jen nepříjemnosti, zejména ve srovnání s tím, co horšího by nás mohlo potkat. Pořád ještě na nás nikdo nestřílí a nehází nám bomby na hlavu. Pořád ještě máme co jíst i pít a kam složit hlavu. Jenže jsme zhýčkaní a je nám zatěžko i to málo, co se po nás žádá teď. Nikdo se nechce omezovat, nikdo nechce slevovat ze svých standardů, a už vůbec ne proto, aby „jenom“ dělal něco pro druhé. Jako by si nikdo neuvědomoval, že jsme tu jen a pouze díky tomu, že naši předci dokázali zatnout zuby a obětovat se.

Pokud nezvládáme a nechceme zvládat tak jednoduché věci jako nosit roušky a nechodit do hospody, co budeme dělat, až bude skutečně zle a realita nám sáhne ne na pohodlí, ale na existenci? Třeba až se prostě neurodí, protože bude sucho. A to není žádný hypotetický scénář z daleké budoucnosti, ale realita dneška. Už letos hrozí kvůli suchu výrazný propad výnosů. Klimatické změny nejsou totiž žádný výmysl, ale vytěsněná realita. A stejně jako nezmizí virus jenom proto, že na něj nebudeme věřit, nezmizí ani klimatické změny a s nimi spojené hrozby jenom proto, že je budeme bagatelizovat.

Nebo až někdo, komu už nezbylo nic, než tanky, nám v zoufalství na těch tancích přijdete vzít i skrovné zbytky toho, co ještě budeme mít my? Nebo když ty tanky pošle někdo, kdo bude chtít „vrtět psem“, odvést pozornost a nasměrovat hněv lidí od sebe a své odpovědnosti na jiné zoufalce, kteří sice za nic nemohou, ale mají tu šikovnou vlastnost, že se snadno identifikují a lze z nich dobře kreslit nepřátele?

Epidemie COVID-19 je zkouška, ve které zatím selháváme, protože jsme si příliš zvykli na to, že můžeme mít vše a nikdo a nic nám v tom nesmí bránit. De iure nesmí, jenže tady nejsme v ideálním světě práva, ale v reálném světě fyzické reality. Ještě nám, s výjimkou nakažených a ohrožených, a to nejsme zdaleka všichni, nejde o existenci, zatím nám jde jenom o pohodlí. A stejně to nezvládáme a ještě se tím pyšně chlubíme. Opravdu nechci vidět, co se stane, až nás dožene sucho, neúroda a hlad nebo některá z dalších morových ran, co jsme si je na sebe upletli. Moc nevěřím tomu, že čím větší bude stres, tím lepší bude výkon. S dodržováním karantény máme problém už po měsíci. Jak chceme zvládnou větší výzvy, které se potáhnou celá léta?

Pravice objevuje půvaby mandatorních výdajů


Ještě nedávno byly pro pravici mandatorní výdaje fuj zlo. Vyhozené peníze, úplatky voličům, populismus a mít na něco nátok bylo nemravné a kazilo to charakter. Pak stačila taková drobnost, jako že vláda vyhlásila nové nouzové opatření v boji proti epidemii COVID-19 na základě zákona o ochraně zdraví a ne zákona o krizovém řízení a rázem je všechno jinak, protože nějaký chytrý právník vyšťoural, že v tom novém zákoně není nic o nároku na náhradu škody, což v tom starém bylo. A začaly se dít věci. Jak jde o nároky podnikatelů, přestaly být mandatorní, neboli nárokové, výdaje najednou eklhaft. A včerejší bojovníci za malý chudý stát se dnes ptají, jak k tomu podnikatelé přijdou, že nebudou mít nárok na náhradu škody? A vláda ne najednou fuj zlá a nemravná ne proto, že někomu platí, ale proto, že někomu platit nechce.

Přitom je to celé na hlavu postavené. Už jenom představa, že by stát mohl a měl nést odpovědnost za něco, co nezpůsobil a mohl ovlivnit jen minimálně. V každé pojistné smlouvě, všude je nějaká klausule vis maior, jen pro stát by najednou neměla platit? Tak si to alespoň představují ti, kteří stát jinak odmítají a daně platit nechtějí. Najednou je jim stát ale dobrý a čekají, že ten samý stát bude platit jim – a ještě to považují za svůj nárok. Kde by na to ten stát asi vzal? Zvýšením daní? To je přece pro pravici tabu, nehledě k tomu, že kde nic není, ani čert nebere, a tady teď bude hodně málo. Takže si má stát půjčit? To je přece pro pravici také tabu. Stejně jako tisk nekrytých peněz. Zdá se ovšem, že nic z toho by najednou nemusel být problém. To, co je podle pravice nepřípustné, když jde to to zajistit zdravotnictví a školství jako široce dostupnou veřejnou službu, či důstojný život pro všechny, je najednou přijatelné a nutné, když jde o záchranu byznysu. A měl by na to být nárok a kdo ho neuznává, je… co vlastně? Komunista? Estébák? To jsem nějak nepostřehl.

Aby bylo jasno, nemám nic proti státní pomoci podnikatelům, zejména těm malým, jen mi vadí, že by na to měli mít nárok, jako kdyby to byl stát, kdo tuhle situaci způsobil. Ale ještě více mi vadí, že se za nároky podnikatelů teď nejvíce berou ti, kteří zatím vždy nároky jiných, zejména když šlo o nároky na zdravotní péči či bydlení, rozhodně odmítali. Jestli chtějí tenhle nárok mít, musí na oplátku uznat nároky druhých. A měli by uznat i to, že pokud má být stát v podobně krizových situacích, v jaké se právě nacházíme, schopen adekvátně reagovat a kompenzovat existenční problémy, které standardní tržní ekonomika v takových krizích nevyhnutelně přináší, musí k tomu mít i zdroje, které ale nikdy mít nemůže, pokud většina v zemi vytvořené nadhodnoty odplyne podle paradigmatu nadřazenosti vlastnického práva do soukromých rukou, kde bude nedotknutelná.

Coronavirus ante portas


Tak coronavirus je už v Itálii. On je tedy i ve Španělsku, Německu nebo Francii, ale jenom Itálie kvůli němu uzavřelo několik obcí do karantény. A je-li v Itálii, může se snadno dostat i do Česka. Měli bychom se bát? Přiznávám, že jako laik mám trochu problém s tím, že na jedné straně lékaři tvrdí, že COVID-19 (tak se ten prevít jmenuje) je jen horší chřipka a že za stejnou dobu, za kterou na něj v Itálii zemřeli tři lidé, jich na sezónní chřipku zemřelo přes dvě stě, a na druhé straně vlády vyhlašují karantény, uzavírají města a vůbec přijímají poměrně razantní opatření. To mi nějak nejde dohromady. Nicméně jsem optimista a věřím, že při úrovni a dostupnosti našeho zdravotnictví a solidní kondici většiny populace pro nás COVID-19 nepředstavuje až takové nebezpečí a morová rána jako ze středověku nás nečeká.

Čeká nás ale něco jiného, co nám může dát také pěkně zabrat, totiž mimořádná opatření, na která není naše společnost podle mého názoru mentálně připravená. Když si vzpomenu, jaký nepředstavitelný problém pro spoustu lidí znamenalo, že by ve svátky měly být zavřené obchody a oni si nemohli nakoupit, nedovedu si představit, že bude kvůli karanténě zavřeno ne dva dny, ale dva týdny. Dokáží se dnes lidé vůbec zásobit tak, aby přežili výpadek zásobování? Má vůbec stát pro případ karantény připraveny nejen materiální zásoby, ale i operační plány na zásobování obyvatelstva v situace, kdy bude běžný trh vyřazen ze hry? A budou se lidé schopni popasovat s regulací cen či dokonce zavedením přídělového systému? Jsou Češi schopni se v případě nutnosti uskrovnit a omezit, nebo i v karanténě pojedou to svoje já, já, já, jenom já, já nic nemusím, nikdo mi nic nesmí nařizovat a budou nařízená opatření ignorovat? Chaos, panika, agresivita, sobectví, keťasení a další formy šmejdství – to všechno může nadělat víc škod a utrpení, než ten prevít COVID-19.

A to jsou jen bezprostřední dopady, ale čekat se dají i dlouhodobé související s propadem ekonomiky. Případná epidemie a s ní související opatření mohou zasadit těžkou ránou ekonomice, a to včetně krachů firem, kolapsů důchodových fondů, nárůstů nezaměstnanosti, zvýšení neschopnosti splácet dluhy etc. a to vše může na občany dopadnou i s odstupem řady let. Budeme pasivně přijímat nárůst exekucí, chudoby, bezdomovectví a dalších logických důsledků standardních tržních mechanismů i v situaci, kdy byl trh zcela ovládán vis maior epidemie? Neměli bychom už teď přemýšlet nad tím, jaký postoj zaujmeme k člověku, který sice přežil epidemii, nebo se dokonce z nákazy za nemalého úsilí lékařů vyléčil, ale teď je bez práce, bez domova a bez důchodu, protože pokles trhu?

Nepochybuji o tom, že z medicínského hlediska COVID-19 zvládneme, už si ale nejsem tak jistý, že jsme na něj připraveni i politicky, ekonomicky a sociálně.

Fašismus je když…


Praktický návod k rozpoznání fašismu podle Martina Hekrdly z článku Kam nepatříme:

  1. Všeobecný pocit zdrcující krize či alespoň všeobecné nejistoty (…) a napohled je není možné řešit dosavadními postupy. Ty dosud (údajně) nadřazovaly práva povinnostem, jedince kolektivu a nemorální osoby „slušným lidem“. Musí to být naopak. (…)  Krizový stav je vždy provázen škálou navýsost oprávněných sociálních lamentací proti „šmejdům“ všeho druhu. Převažuje však inkviziční moralizování, nikoli fundamentální kritika systémové struktury. Jde vlastně jen o výměnu osob, třídní struktura zůstává netknuta.

  2. Společnost, národ, pospolitost jsou ovládány přesvědčením, že se staly obětí vnějšího i vnitřního nepřítele, který musí být – pro uchování samotné existence, jejího způsobu života, „kultury“, „našich dětí“ atd. – poražen, umlčen a eliminován.

  3. Krizové výjimečné postupy, nekompromisní obrana společnosti před nepřáteli, celku před částmi a většiny před (libovolnou) menšinou, znamenají účinnou „nekorektnost“ v řeči i jednání, včetně otevřených výzev k násilí i násilí samotné.

Kdo tato kritéria splňuje více, kdo méně a kdo zcela nechť laskavý čtenář posoudí sám.

Islám je pozadu


Janika zveřejnila překlad článku To je svatá válka, idioti s jehož intencí střetu civilizací sice nesouhlasím, ale je v něm jeden podle mě zcela zásadní odstavec:

Západ, Evropa přišly k dnešní svobodě po staletích utrpení. Můžete změnit manžela – a nebudete kamenováni, můžete se rouhat – a neupálí vás a nepověsí na šibenici. Můžete nosit krátkou sukni a nenazvou vás děvkou. Užíváme si radosti z plodů staletí bojů, plodů vítězství nad našimi vlastními fanatiky, a zaplatili jsme za to vysokou cenu, ztratili v bitvách mnoho životů – ano, bojovali jsme mezi sebou, když Západ byl mladý a religiózní. Ale dnes jsou mladí a religiózní jiní: student s transparentem, kata, uřezávající hlavy, fanatik, připravený vybouchnout s třiceti bezvěrci a jít do nebe. Z hlediska historie – jsou to noví barbaři.

Proč zásadní? Protože to znamená, že pokud s sebou islám nese nějaké problémy – a on je nese, protože jakožto náboženství je nevyhnutelně nést musí – pak jejich řešení nemůže být silové, nemůže spočívat v tom, že se degradujeme zpět na úroveň islámu, že se vrátíme tam, kde už jsme jednou byli, vzájemně se zničíme a pokud přece přežijeme, budeme se opět klopotně drápat zpět tam, kde jsme teď. Cesta zpět není řešení, tím může být jedině cesta vpřed. Řečeno vulgárně, musíme islám zkorumpovat stejně, jako Řím zkorumpoval barbary.

Čekání na černou labuť


Drahou vlast už zase vovinuly nějaký mraky. To máte krize v Řecku, válka na Ukrajině, do toho imigranti a jako pevný bod ve vesmíru daně a Cikáni. Není toho na jednu drahou vlast už trochu moc? Kupodivu není, alespoň podle novin, kterým jasně dominuje bulvárek a soudničky a jinak je vše při starém, voda teče, slunce svítí, výplata chodí, pivo zdražuje, ale pořád se ještě nestřílí a nehladoví.

Pokračovat ve čtení „Čekání na černou labuť“

Oběti krize


Rusko je na prahu ekonomické krize a taková krize, to je prevít. Kolikrát způsobí, že lidé přijdou o práci, ba i o domovy, někteří si budou muset utáhnou opasky a někteří budou doslova živořit, těžké časy čekají především penzisty, ale strádat budou i děti, které si už nebudou dovolit školní obědy, pokud tedy budou moci vůbec chodit do školy. To všechno jsou jistě smutné a tragické příběhy, ale neměli bychom kvůli nim zapomínat na skutečné oběti krize – na hokejisty z KHL. Jen si to představte: máte smlouvu na 10 miliónů Kč, ale protože vás vyplácí v rublech, tak najednou dostanete jen nějakých 5 miliónů. To je tak kruté a nespravedlivé… A svět cynicky mlčí…