Ještě nedávno byly pro pravici mandatorní výdaje fuj zlo. Vyhozené peníze, úplatky voličům, populismus a mít na něco nátok bylo nemravné a kazilo to charakter. Pak stačila taková drobnost, jako že vláda vyhlásila nové nouzové opatření v boji proti epidemii COVID-19 na základě zákona o ochraně zdraví a ne zákona o krizovém řízení a rázem je všechno jinak, protože nějaký chytrý právník vyšťoural, že v tom novém zákoně není nic o nároku na náhradu škody, což v tom starém bylo. A začaly se dít věci. Jak jde o nároky podnikatelů, přestaly být mandatorní, neboli nárokové, výdaje najednou eklhaft. A včerejší bojovníci za malý chudý stát se dnes ptají, jak k tomu podnikatelé přijdou, že nebudou mít nárok na náhradu škody? A vláda ne najednou fuj zlá a nemravná ne proto, že někomu platí, ale proto, že někomu platit nechce.
Přitom je to celé na hlavu postavené. Už jenom představa, že by stát mohl a měl nést odpovědnost za něco, co nezpůsobil a mohl ovlivnit jen minimálně. V každé pojistné smlouvě, všude je nějaká klausule vis maior, jen pro stát by najednou neměla platit? Tak si to alespoň představují ti, kteří stát jinak odmítají a daně platit nechtějí. Najednou je jim stát ale dobrý a čekají, že ten samý stát bude platit jim – a ještě to považují za svůj nárok. Kde by na to ten stát asi vzal? Zvýšením daní? To je přece pro pravici tabu, nehledě k tomu, že kde nic není, ani čert nebere, a tady teď bude hodně málo. Takže si má stát půjčit? To je přece pro pravici také tabu. Stejně jako tisk nekrytých peněz. Zdá se ovšem, že nic z toho by najednou nemusel být problém. To, co je podle pravice nepřípustné, když jde to to zajistit zdravotnictví a školství jako široce dostupnou veřejnou službu, či důstojný život pro všechny, je najednou přijatelné a nutné, když jde o záchranu byznysu. A měl by na to být nárok a kdo ho neuznává, je… co vlastně? Komunista? Estébák? To jsem nějak nepostřehl.
Aby bylo jasno, nemám nic proti státní pomoci podnikatelům, zejména těm malým, jen mi vadí, že by na to měli mít nárok, jako kdyby to byl stát, kdo tuhle situaci způsobil. Ale ještě více mi vadí, že se za nároky podnikatelů teď nejvíce berou ti, kteří zatím vždy nároky jiných, zejména když šlo o nároky na zdravotní péči či bydlení, rozhodně odmítali. Jestli chtějí tenhle nárok mít, musí na oplátku uznat nároky druhých. A měli by uznat i to, že pokud má být stát v podobně krizových situacích, v jaké se právě nacházíme, schopen adekvátně reagovat a kompenzovat existenční problémy, které standardní tržní ekonomika v takových krizích nevyhnutelně přináší, musí k tomu mít i zdroje, které ale nikdy mít nemůže, pokud většina v zemi vytvořené nadhodnoty odplyne podle paradigmatu nadřazenosti vlastnického práva do soukromých rukou, kde bude nedotknutelná.
Tribun 
Jako obvykle: Vytloukání renty, privatizace zisků, socializace ztrát.
Pokud jde o suverénní emisi peněz a „rozhazování peněz z vrtulníků“ např. formou nepodmíněného základního příjmu, zdá se, že se na jejich (ne)přípustnost přece jenom mění názor i u mainstreamových ekonomů. Důležité je udržet existenci výrobních kapacit, byť i dočasně odstavených, a koupěschopnost obyvatelstva, třeba i za cenu řízené inflace.
On taky není podnikatel jako podnikatel. Většina OSVČ v režimu „one-man-business“ jede ve švarc-systému a jejich pozice je horší než pozice zaměstnanců. Jejich nárok bych postavil na roveň nároku zaměstnanců. (Otázkou samozřejmě je, zda to zákonodárci, exekutiva i státní byrokracie dokážou rozlišit. Ale třeba je tahle krize konečně pohne k nějakým ráznějším krokům proti švarc-systému.)
Ovšem tenhle tweet soudruha Dlouhého
„Nabádat manažery, aby se vzdali odměn, a společností, aby se vzdaly zisků, pro ochranu zdraví a života zaměstnanců, je nevkusně populistické a na hraně zdravého rozumu.“
jsem pořád ještě neskousl a nějak nechápu, jak je možné, že ten soudruh je stále ještě u koryta…
A věc má při vší bídě i komické stránky: Viz kroky vedoucí k vyklizení největšího pražského bordelu a nastěhování bezdomovců do něj… :-D
Žádná milost, mandatorni výdaje nejsou kompenzace a SANKCE za nezaplacené arbitráže za poškození soukromého vlastnictvi. Kdyby na stát těch cca 50tis. firem co jim Babis zakázal vykonávat základních lidské právo, mít právo vydělávat si podnikáním, nedoplatil by se. Musel by vzít důchodcům duchody a ještě si pujcit od komunistů z Číny skrze Tvrdikovu CEFC, aby to všechno zaplatil. Podobnou škodu způsobili podnikatelum jen největší diktatori světa, Stalin, Mao a Ho Či Min. Až tohle vše ustane měly by se rozjet arbitráže, jak po válce by měly zasednou „polní arbitráže“ aby to vosejpalo. Každý z vlády, kdo nebude mít na zaplacení že svého rezortu, doplatí že svého. Anebo nastoupí do služby. Jistě jste četl něco od Bozky Němcovy a víte co to byla služba na panském, dnes služby také máme, jen s.tim rozdílem, že služebnou, dnes se jim říká au-pair, paní na úklid nebo „pan na bazén“…Ty soudy budou nejenže s velkým penale, ne jako bonus pro poškozeného, ale půjdou jako běžná pokuta do státní kasy jako penále za morální hazard, někdy znovu zkoušet omezit lidská práva do podoby nějaké diktátorské orientalni despocie.
Aby se dalo o nějakých lidských právech vůbec mluvit, musí nejprve nějaký člověk existovat, tedy být živý. Tahle krize mj. v plné nahotě ukazuje, jak ta tzv. základní lidská práva., kolem kterých je kapitalismus vystaven. nejsou ani lidská, ani práva, a už vůbec ne fundamentální.
To je ovšem spíše politická otázka, Tribune.
Vláda vyhrožuje podnikatelům, že jim nic nedá, či dá málo, a výsledkem mohou být velice nepříjemné ústavní tahanice, a ruku na srdce, žádný soud se neřídí zákony, nebo dokonce nějakým svědomím.
Argument, že vláda za „to“ nemůže je jen poloviční, protože za ta opatření vláda může.
Postup vlády je v tomto případě minimálně neopatrný.
Opatření byla dejme tomu nutná, a já se klaním k této variantě (ale je plno jiných, kteří to zpochyňují- bez ohledu na status výdělečné činnosti či politické orientace) ) ale až to skončí, tak se to bude bagatelizovat, jako migrační invaze.
Na prvním místě ve skutečnosti není v žádném systému zisk, ani v tom kapitalistikém, ale politika, prostě moc.
Takže opatření, JAKÁKOLIV, musí být nejprve poměřena politicky, tedy jaksi „zajištěna“, aby neposloužila opozičním dravcům k útoku na moc, pak na zisk, a nakonec na zdraví obyvatel.
A věřte tomu, že nakonec i ty státní náhrady komukoliv budou ve skutečnosti zisk.
A to „zajištění“ mělo být jasné vyjádření vůči těm, kdo utrpí ztráty, dříve, než začnou prudit.