Category: Res politica

Slavíte si? Tak si slavte!


Dnes slavíme 100. výročí vzniku Československa. Kdo to neví, ten je nejspíš mrtvý, protože těm oslavám se nedá uniknout. Jsou všude, v celém veřejném prostoru. Jsou všude a jsou až vlezlé a mně nejenom proto připadají poněkud nemístné. Už jenom to, že Česká republika slaví 100. výročí vzniku Československa – státu, který už dvacet pět let neexistuje a který jsme sami aktivně demontovali. A teď děláme, jako kdyby se nic nestalo a pořád jsme byli ten stát, který před 100 lety povstal na troskách Rakousko-Uherska. Proč jsme se tedy v roce 1992 víc nesnažili Československo zachovat, když nám na něm dnes tak záleží? Ještě větší problém mám ale s tím, že se pokrytecky slaví vznik republiky ve státě, který již dávno rozhodně není „věcí veřejnou“. Česká republika je republikou jen podle jména, není to „věc veřejná“ všech svých občanů, ale soukromá věc jen některých z nich, jako jsou Babiš, Bakala, Kelner, Koláček, Valenta, etc. etc., kteří navíc namnoze mají i občanství jiných států, aby se jim odtud lépe utíkalo. A také soukromá věc zahraničních investorů a nadnárodního kapitálu. Pro naprostou většinu českých občanů je stát více drábem, než matkou. Okázalé vlastenčení to možná na chvíli přehluší, přes záplavu vlajek to mnozí ani nepostřehnou, ale je to tak. Jako kdyby pro republiku stačilo jméno, vlajka a trochu toho území. Ale kde jsou lidi? Kde je lidská vzájemnost? Kde je něco společného, sdíleného, něco, za bychom bojovali a o co bychom se dělili, něco, co by bylo víc, než jen povrchní klubistické fanouškovství? Bohužel, stádnost není státnost. Vždyť i ten jazyk sdílíme už spíše z lenosti naučit se jiný, než z lásky k němu samému a k lidem, kteří jím shodou okolností také hovoří. Celé dny, týdny a roky se patláme jen v minulosti. I v tento sváteční den, kdy by bylo tak příhodné mluvit o tom, zda chceme dalších 100 let a jaké by ty další roky měly být, se pořád dokola řeší jen minulost. To není oslava, to je funus nadějí, že vůbec nějak budoucnost máme. Upřímně řečeno, jsem z toho docela skleslý. Uvědomuji si zcela jasně, že ještě před pár lety bych to vnímal docela jinak a oslavy 100 let Československa bych vítal s hrdostí. Ale to bylo vy dobách, kdy Československo ještě existovalo a kdy pořád žila naděje, že republika v jeho oficiálním názvu bude něco víc, než označení formu ve stylu „akciová společnost“. V dobách, kdy jsem mohl stát, jehož jsem dnes občanem (sice dobrovolně, ale víceméně z lenosti), považovat za svůj. Ale proč oslavovat stát, který mi byl zkonfiskován a následně i se mnou zprivatizován, takže už ho za svůj mohu považovat jen stěží? Žádný stát přece nemá hodnotu sám o sobě, ale jen jako institucionalizované lidské společenství. A to české se rozpadá a nemalý díl viny na tom má právě i pojetí současného českého státu. A my oslavujeme stát, jako kdyby na lidech nezáleželo. Takže jestli chcete slavit, slavte, ale beze mě. Já mám na stát větší nároky, než aby měl vlajku, hymnu, území a represivní aparát, který bude bránit zisky těch, kteří na něm a lidech, kteří v něm žijí, vydělávají.

Reklamy

Terminologické okénko


Moc bych za to nedal, že už jsem se tu na toto téma již vyjadřoval, ale než abych to hledal, raději to napíši znova, protože opakování je matka moudrosti a tohle podle všeho opakovat potřebuje. Jde o termíny jako okupace, vražda, terorismus či žoldák, které opět přišly na přetřes v souvislosti s percepcí nedávné smrti tří českých vojáků v Afghánistánu, následnou odplatou 601. sks a neprodleně navazujícím, i když nesouvisejícím, dalším útokem na české vojáky v Afghánistánu.

Celý příspěvek

Mnichov 1938


Hezké kulaté výročí si říká o zamyšlení (uznávám, trochu opožděné, ale chvíli trvalo, než jsem si ho sesumíroval, a ještě déle, než jsem ho sepsal) a i když vím, že riskuji definitivní ztrátu čtenářů, jejichž řady už tak dost prořídly poté, co se ukázalo, že nechci potápět lodě s uprchlíky ve Středozemním moři, tak si to zamyšlení neodpustím.

Celý příspěvek

Misijní imperialismus


Když jsem četl článek USA vyhlašují světovou náboženskou válku, otevírala se mi kudla v kapse, co si to ti Američané zase dovolují. Považte sami:

V říjnu 2018 uběhne 20 let od přijetí neobyčejného zákona – „Zákona o mezinárodní svobodě náboženského vyznání“ (H.R.2431) v Kongresu USA. Jeho neobyčejnost spočívá v tom, že se v souvislosti s ním jedna země vyhlásila za „nejsvobodnější“ a na tomto základě si sama přivlastnila právo na vměšování do vnitřních věcí jiných států. Přitom si za základ vzala nejsakrálnější – náboženský faktor. Logika (lze-li to nazvat logikou) autorů zákona H.R.243 byla následující: Jestliže na území USA existují náboženské obce všech světových náboženství, pak má Washington právo vystupovat v roli jejich „ochránce“ v ostatních zemích. (…) Přisvojili si právo vyhlásit válku v případě, že „se dojde k závěru o pronásledování určité náboženské skupiny ve kterékoli zemi“.

I když ve svém věku a při své sečtělosti už vím, že neexistuje špatnost, které by se USA štítily, stejně mi to nedalo, protože tohle už by bylo opravdu „zu viel“, a ten americký zákon jsem si našel v originále. (Malá poznámka na okraj: jestli jsem někdy nadával na užvaněnost a nesrozumitelnost českých zákonů, tak se jim teď zpětně omlouvám, protože ve srovnání s těmi americkými jsou stručné a srozumitelné.) Jeho preambule říká v podstatě totéž:

To express United States foreign policy with respect to, and to strengthen United States advocacy on behalf of, individuals persecuted in foreign countries on account of religion; to authorize United States actions in response to violations of religious freedom in foreign countries; to establish an Ambassador at Large for International Religious Freedom within the Department of State, a Commission on International Religious Freedom, and a Special Adviser on International Religious Freedom within the National Security Council; and for other purposes.

Jen o té válce jsem v něm nenašel ani slovo. Pravda, nepřečetl jsem torturu celou slovo od slova, uchýlil jsem se k vyhledávání takových klíčových slov jako „war“, „military“, „army“, „force“, a „power“, včetně krále eufemismů „defense“, ale nenašel jsem v tomto smyslu nic (pokud se tedy v právnických textech pro válku nepoužívá nějaká mně neznámý exotický či archaický termín). Také jsem možná hledal jen ve špatné verzi a válčení zavedla až některá novela, protože neumím poznat, jakou verzi jsem to vlastně četl. Ale přeci jenom, jistou drobnou naději, že i kovbojové mají zábrany, to skýtá.

Ovšem aby toho optimismu nebylo příliš, ta škála opatření, kterou tento americký zákon předpokládá, je poměrně široká, vesměs se ale jedná o různé sankce, embarga a další formy politické a ekonomické šikany. Ale i bez války – kterou ostatně USA stejně nevyhlašují, ale rovnou bombardují – je takový zákon flagrantní ukázkou principu exteritoriality, kterou USA uplatňují na celý svět. Pokud jste si snad dosud nepřipouštěli, že zahraniční politika USA je politika imperialistická, tady to máte černé na bílem. A není to imperialismus jen tak obyčejný, tohle je imperialismus misijní. V podstatě džihád.

A jestliže platí, že Bůh chrání USA, musím se ptát: Kdo ochrání nás ostatní před USA i před Bohem?

Přizdisráči


Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.

Celý příspěvek

Co se děje ve Venezuele


Na svůj dotaz

jsem dostal jedinou kloudnou odpověď od Morybunda, a protože napsal něco, co si jinde nepřečtete, ale napsal to doprostřed flamu, rozhodl jsem se to vytáhnout:

Dobrý den,
na twitteru jste položil do pléna otázku „Co se dnes děje ve Venezuele?“. Omlouvám se, že se na ni pokusím odpovědět zde, poněvadž twitterový účet nevlastním a myslím, že tam je snad i nějak omezen počet znaků, takže se příliš rozepisovat nelze. Začal bych asi tím, že je skutečně nutno se na celou věc podívat bez klišé o socialismu. Tato klišé jsou totiž pouze jedním z nástrojů neoliberální pravicové propagandy, ovládající téměř celý svět. Dobře to popsal v jedné své úvaze Andre Vltchek na příkladu ČLR – když se tam něco podaří (přehrada Tři soutěsky, lunární vozítko, železnice do Lhasy…), tak je to jedině proto, že opustili „zatuchlý socialismus“ a vydali se cestou „volnotržního kapitalismu“, když se něco nepodaří, tak se to nepodařilo v komunistické Číně…

Diskreditace všeho levicového po celém světě je v běhu již desítky let a ze strany neoliberálů jde o věc pochopitelnou, leč notně průhlednou, vyčpělou a hloupou. A tak i v případě Venezuely musí být každý článek (který navíc nikdo není schopen napsat o vlastní invenci a podložit jej fakty z vlastního studia zdrojů, ale pouze otrockými překlady korporátních výstupů největších tiskových agentur) začínat slovy „v socialistické Venezuele“ a končit „také nedostatek toaletního papíru“, aby si každý p.t. občan správně dovodil kýženou rovnici, že cokoliv nalevo=socialismus=hlad, bída a neštovice. Venezuela je požehnáním pro globální kapitalismus, který v ní má opět svůj příklad „nehodný následování“ pro všechny, kteří by se snad opovážili jít vlastní cestou.

Konkrétní fakta bez frází o socialismu jsou asi taková, že ROPA. Ta tvoří více než 90% exportu a při dnešních tržních cenách tak zkrátka nejsou peníze. Diverzifikace průmyslu na jiné exportní komodity (v případě Ven. třeba hliník) byla započata, ale skrze výše popsané zatím nedokončena. Dá se říci, že s dramatickým propadem cen ropy před pár lety se zastavilo téměř vše – především budování dopravní infrastruktury, která byla pro další rozvoj ekonomiky klíčová. Nebyly zkrátka peníze. Do toho, proč si to nepřiznat, vstupuje také neschopnost a korupce – nicméně, proč si to opět nepřiznat, ta tam byla i před Chávezem a Madurem. Třaskavá směs „mismanagementu“, nízkých cen ropy, neutuchajících snah opozice o „změnu“ (všemi prostředky) a zahraničních sankcí je příčinou současného neutěšeného stavu věcí. Podle všemožných průzkumů (které jsou, pravda, problematické), je však obyvatelstvo kritické jak k vládě, tak k opozici zhruba stejnou měrou. Opozice si nabíhá také tím, že se obrací ke Spoj. státům ve stylu Zvacího dopisu, což i zavilý antimadurista považuje za nepřípustné. Vláda je také pod tlakem početných skupin „grassroots socialistů“, kteří naopak požadují daleko radikálnější přístup k řešení krize. Ti stojí neochvějně především za odkazem Cháveze a jsou k vládě a systému kritičtí zleva. Hodně lidí z Venezuely emigruje z ekonomických pohnutek do okolních zemí – stejně jako za Cháveze do Venezuely emigrovaly miliony Kolumbijců. V okolních státech však nezřídka čelí opovržení – co naplat, když vládu ve většině okolních zemí dočasně převzali pravicoví populisté a ti hrají na nacionální strunu. Řešením vlády na tuto situaci je v současnosti probíhající denominace Bolívaru a jeho navázání na kryptoměnu Petro, která je kryta ropným bohatstvím a Petro Oro, která je kryta zlatem. Jedno Petro=60 dolarů=3600 nových Bolívarů. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně sofistikovaný, dlouho připravovaný a nákladný systém, někteří analytici předpokládají, že Venezuele v tomto pomáhalo Rusko. Cílem je obejití zahraničních sankcí a oslabení, či zničení černého trhu s dolarem, který nabyl neuvěřitelných rozměrů (také díky vlivnému protirežimnímu webu sídlícímu v USA, který denně určoval nesmyslně nadsazené směnné kurzy, které pak prodejci ve Venezuele automaticky používali). Různých pokusů o ekonomické oživení tam už bylo několik, ale vždy mi připadaly takové „ad hoc“ a šité horkou jehlou, tento pokus s Petrem snad bude úspěšnější.

Závěrem snad jen tolik, že ve Venezuele to dnes opravdu není jednoduché, ale označit to jako vinu socialismu je stejné sofisma jako „Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy? Tedy máš rohy!“ . Příčiny krize jsou vícevrstvé, částečně domácího, částečně zahraničního původu. Řešení musí být systémové a nebude hotové za týden. Patrně bude muset dojít i ke změnám na nejvyšších postech a je otázka, jak to dotčení budou přijímat. Doušku o „vidíte, to je socialismus v praxi“ snad nejlépe popírá realita, kdy mnozí Venezeulané, kteří nemohou současnému vedení státu přijít na jméno, při vyslovení jména Chávez jihnou a vzpomínají na „staré dobré časy“. A Chávez, jak všichni dobře víme i díky masmediální masáži, byl přeci socialista jako řemen.

 

Lobotomie Atentátem


O seriálu Atentát jsem zde již psal, že jsem ho ani nedokoukal. Tak teď jsem ho dokoukal. To jsem si dal. Stupidita tohoto díla totiž rostla exponenciálně a zatímco první díly ještě šly, tak závěr byl pro mě přímo fyzické utrpení, až takové, že jsem ho vlastně ani tentokrát nedokoukal úplně a poslední scénu jsem si musel nechat převyprávět. To prostě nešlo snést. No uznejte sami: postavy bez se vysvětlení začnou chovat v přímém rozporu s tím, jak si počínaly doposud, mrtví ožívají, špičkoví agenti se chovají s takovou mírou amatérismu, která by byla nepředstavitelná i na skautském táboře, novodobý Rasputin začaruje nejprve mobilní síť a potom vlak a nakonec se kdovíproč samovznítí. Skutečnost, že jde o prvoplánovou a amatérsky podanou protiruskou agitku (tím něčím, na co má fingovaný atentát upozornit, je vysoce postavený ruský agent na Pražském hradě, jak se nakonec ukáže – pozor spoiler, ale pro vaše dobro, abyste se na to nemuseli dívat – tak vysoce postavený, že výš už to ani nejde), je vedle všech těch ostatních lapsů podružná. A vůbec to nevypadá, že by to byla ze strany tvůrců hra, snaha o multižánrovost (detektivka, investigativní reportáž a mysteriozní projekt v jednom, ale postupně), či promyšlená provokace, ještě tak testování hranic, co ještě divák a produkce skousnou, ale to je neomlouvá, jen dokresluje jejich aroganci. Podle těch protiruských ostnů musel tohle psát někdo z pražské kavárny, ale v té kavárně před tím pil něco úplně jiného než kávu, pil to dlouho a pil toho hodně. Neberu nikomu právo na fikci, ale ani fikce nesmí být blábol. A když se pokouším o surrealismus, tak to musím sakra umět. A produkce mě musí hlídat. Jinak vznikají atentáty na příčetnost p.t. obecenstva.

Válka je tabu


Pustil jsem si válečný film Hacksaw Ridge, v české distribuci a absurdním dovětkem Zrození hrdiny. Film je podle skutečných událostí a ukazuje příběh vojáka, který se přihlásil do armády, aby mohl sloužit své vlasti, ale důsledně odmítal nosit zbraň, takže dělal zdravotníka a po bojišti se pohyboval neozbrojen. Na místě Hacksaw Ridge kdesi na Okinawě pak sám vynesl z mlýnku na maso 75 svých spolubojovníků. Prostě borec.

A že ten nesmyslný mlýnek na maso je ztvárněn velmi naturalisticky. Vlastně ideální předpoklady pro natočení protiválečného filmu, jenže právě to Hacksaw Ridge v žádném případě není! Nikdy nikdo v celém filmu nezpochybní válku jako takovou, a to ani hlavní hrdina, který sice odmítá sám střílet, ale jinak se proti válečné mašinérii nebouří. Nikdo se za celý film nezeptá, jaký má smysl zabíjet se daleko od domova, který nikdo neohrožuje, s lidmi, se kterými si až do okamžiku, než se potkali ba bojišti, nic neudělali. Nikdo neřekne švejkovské: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!?“ Vždyť ani hlavní hrdina není dáván za vzor hodný následování (proto také považuji ten český distribuční dovětek za absurdní), ale je představen spíše jako kuriozita, kterou lze nakonec tolerovat, protože nenarušuje a nezpochybňuje válečné nadšení.

Já vím, že i Američané umí točit protiválečné filmy, ale žádný takový z poslední doby si nevybavuji, zato filmů, které válku obhajují a oslavují hrdiny vzniká pořád dost a dost. A když už přímo neoslavují, tak alespoň nekritizují, tak jako Hacksaw Ridge. A to už chce kus umění – a pořádnou porci otrlosti a drzosti – ukazovat pořád dokola utrhané ruce a nohy vyhřezlá střeva a ani na okamžik nezapochybovat. Nemusí to být nutně spiknutí, možná je to jen tvůrčí konformita, ale militarizace západní společnosti je stále intenzivnější.

Právo na vodu


V uplynulém týdnu vyvolala pobouření zpráva, že lidé i firmy se budou muset dělit o své studny nebo rybníky s celou obcí. Jak k tomu chudák kdo má přijde, že by se měl dělit s někým, kdo nemá? Ta zpráva je zajímavá hned ze dvou důvodů:

Tím prvním je přístup úředníků, kteří jakýkoliv problém chtějí hned řešit novým ad hoc zákonem, aniž by hledali způsob, jak využít zákony stávají, v tomto případě zákony o krizovém řízení, bezpečnosti státu etc, které všechny znají povinnost právnických i fyzických osob v případě vyhlášeného stavu nebezpečí, nouze či ohrožení – a fatální sucho takovým stavem, stejně jako povodeň či požár, jistě je – poskytnout prostředky (věcné či práci) k řešení situace. A soudě podle paniky, již propukla kolem toho, že by lidem měla přibýt nová zákonná povinnost, to nedochází ani veřejnosti, a to ani té jinak poměrně poučené.

Tím druhým a mnohem podstatnějším důvodem je však názorná ukázka toho, jak lidé přemýšlí: u nikoho z těch, co reagovali, jsem totiž nezaznamenal ani stín pochybností, že to budou oni, kdo bude tu vodu mít a komu ji budou chtít stát a sousedé „ukrást“. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být oni, kdo zůstane bez vody a existenčně závislý na sousedovi, který vodu má. Nikdo z nich nenapsal, že pokud by o vodu měl přijít on, tiše a pokorně zahyne i se svou rodinou, hlavně když „majetek“ souseda zůstane nedotčený. A nikdo také nepsal nic o tom, jestli se bude s uspokojením dívat na to, jak kousek od „jeho“ vody umírají druzí žízní, nebo jestli se někam schová, aby se na ty trapné scény, které budou jeho méněcenní sousedé nejspíš předvádět, nemusel dívat. Nikdo se také nezamyslel nad tím, jak bude chtít tu „svoji“ vodu bránit proti lidem, kteří nemohou nic ztratit, jenom získat, a jestli je tak zásadový, že se už z principu o vodu i všechno ostatní raději rozdělí se žoldáky, které si bude muset najmout na její hlídání, než se sousedy. A to nemluvím o tom, že pokud by k takové situaci došlo, tak by nastal stav tzv. krajní nouze, kdy trestnost činů jinak trestných zaniká, takže žádná krádež by se nekonala, ani kdyby si sousedi pro tu vodu i přes nesouhlas „majitele“ přišli.

Lidé si podle všeho zkrátka nedokáží představit situaci skutečné nouze,, kdy by voda či jiný fundamentální předpoklad přežití chyběla reálně, a ne jen ekonomicky, stejně jako si nedokáží představit sami sebe jako ty méně šťastné a závislé na lidskosti svých bližních. Přitom skutečnost, že vám vyschne studna, nijak nesouvisí s tím, jestli jste se dobře učili a kolik vyděláváte. Zatím byl vody dostatek a nebylo třeba to řešit, ale to se může změnit (a nejspíš už se to i mění) a jako společnost bychom proto měli začít promýšlet a připravovat takový přístup k vodě, jaký máme ke vzduchu. Rozhodně ne naopak!.

Důležité zprávy ukrývejte pečlivě


Sobotní Lidové noviny. Na první straně vývar z tygrů a uprchlíci. Na druhé straně vývar z tygrů a tygří produkty, na třetí straně vývar z tygrů a jak je to možné. Hlavní rozhovor čísla na předposlední straně je na téma – vývar z tygrů. Nic proti tygrům, jednou jsou to zvířata chráněná, nikoliv jateční, takže je to téma, ale ten prostor je zcela neadekvátní významu, jaký tato kauza má, jakkoliv je emocionálně nosná, protože kočičky. Mnohem zásadnější jsou ale informace o plánech USA na další válku, tentokráte konečně (!) v Íránu, které se ovšem krčí na straně šest. A netvrďte mi, že výběr strany, na které je ten který text zařazen, je zcela bez významu, že tím redakce nic nesleduje, že tím nedává najevo, jaký význam tomu kterému textu přikládá a že tím alespoň částečně neřídí, kolik čtenářů si ten který text přečte.

Co že se to tedy na té straně šest v textu Břetislava Turečka píše, že to musí být alespoň schované, když už to z nějakého důvodu (nejspíš okurková sezóna a málo obsahu) vyšlo?

Američané šikují svět proti Íránu

Spojené státy podporované Izraelem a Saúdskou Arábií pracují na podvracení teheránského režimu.

(…) rezonuje stále silněji i v médiích. Někteří komentátoři píší o „fanatickém režimu ajatoláhů“, ačkoliv bezpečnostní experti se až nápadně shodují na tom, že na počínání íránského establishmentu není nic fanatického a že má-li něco vyvolávat obavy, pak je to naopak jeho chladná racionalita.

Svržení íránského režimu by pak podle zastánců tvrdé linie vedlo „ku prospěchu samotné země i ke zklidnění ve světě“. S prakticky totožnými sliby řada amerických mediálních a politických činitelů lobbovala před lety i za svržení Saddáma Husajna. A podobně, jako se na počátku minulé dekády hledají stahovala smyčka kolem Iráku, i nyní USA hledají spojence v Íránu, kteří by tažení proti teheránským mocenským elitám dodali punc domácí reformy.

(…)

Při vzpomínce na to, jak USA „zklidňovali“ Vietnam, Irák, Libyi či Afghánistán se já tedy rozhodně klidnější necítím. A při vědomí, že to plánují ve spolku se Saúdskou Arábii, tedy nejtužší současnou diktaturou vyrůstající wahhábismu, tedy nejrigidnější, nejtemnější a nejpuritánštější formy islámu, jsem klidný ještě méně.

Mimochodem, tím domácím íránským spojencem, čili pátou kolonou, má být organizace Lidoví mudžáhidové (MEK) sídlící v Paříži, již se ještě nedávno hlásila k marxismu a figurovala na seznamu teroristických organizací EU i USA a již má v samotném Íránu mizivou podporu.

Zpráva o další chystané válce, o další plánované várce válečných zločinů, z nichž budeme v důsledku svého spojenectví s notorickým agresorem zodpovědní i my, je při vší úctě k tygrům mnohem důležitější, než černý obchod s tygřími mláďaty odchovanými v zajetí. Ta neúcta k tygrům je totiž jen logickým důsledkem neúcty k lidem, kterou si ovšem nechceme přiznat, abychom ji nemuseli pojmenovat pravým jménem – imperialismus.