Category: Res politica

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Celý příspěvek

Reklamy

Po volbách


Takže tu kratší a napínavější část máme za sebou, hlasy jsou sečteny a mandáty rozděleny. Teď začne nudné povolební vyjednávání, korumpování a vydírání ve snaze sestavit vládu nebo alespoň získat důvěru ve Sněmovně, začne dělání kompromisů, rezignace na programy, oslabování silných slov a skloňování „státnického postoje“ ve všech pádech. Příležitostí ke komentářům a prognózám tak bude ještě víc, než dost.

Co ale lze bez debaty konstatovat již teď, to je triumf ANO, neoddiskutovatelný úspěch Pirátů a SPD (o níž jsem až včerejška netušil, že existuje, a myslel si, že je to pořád Úsvit – vidíte, i já mám svoji bublinu), pro mě nepochopitelné (a nepříjemné) zmrtvýchvstání ODS, nezničitelnost KDU-ČSL, existenční závislost TOP09 na jediném městě, totiž Praze, marginálnost STAN (kterým jsem nakonec docela fandil) a především naprostý debakl KSČM a ČSSD.

Zejména té ČSSD je škoda, protože to byla jediná klasická levicová strana neskanzenového typu, jenže ta je teď na nejméně jedno volební období odepsaná, protože zůstalo příliš málo kapustičky pro příliš mnoho slymáčků, takže se dá očekávat intenzivní hledání viníků (pokud možno těch nezúčastněných) a dlouhý a zavilý vnitrostranický boj o poslední zbytky prebend.

K ANO není moc co dodat, všechno je jak na talíři. Výsledek očekávatelný a nepochopitelný snad jen v pražské kavárenské bublině. To, co městské elity irituje nejvíce, to zbytek republiky neřeší, a když, tak to interpretuje přesně opačně. To ale není chyba toho zbytku republiky, to je chyba těch elit, které neumí své postoje vysvětlit a prodat, což je jen logický důsledek jejich arogance. Výsledek voleb není selhání občanů ani známka zaostalosti a demence většiny Čechů, jak bude jistě ještě mnohokrát prezentováno, zejména ze strany těch, které sami sebe za elitu považují, ale jen a pouze nezájmu minority z centra a situaci majority na periférii a neschopnosti a neochoty chápat a brát vážně jejich problémy a obavy. To samé pak platí o SPD. Ta strana by nikdy nezískala ani mandát, kdyby těm lidem, co ji volili, jiní místo urážek a posměšků naslouchali a alespoň předstírali zájem.

Řeknu to ještě jinak: to, že voliči rozhodli jinak, než by si stávající elity přály, není defekt demokracie, ani její deficit, ale její imanentní vlastnost. Jestli chcete víc, musíte být příště přesvědčivější a situačně adekvátnější, protože takové či onaké omezování volebního práva více demokracie nezajistí. Jestli se bojíte lidu, tak si nehrajte s ním na demokracii. A když už si hrajete, tak hrajte podle pravidel.

Nakonec ještě pár slov k Pirátům, protože jsem je, stejně jako před čtyřmi lety, volil, a teď mám obavy, aby nedopadli stejně jako Zelení, když se za Bursíka poprvé dostali do parlamentu, hned vlezli do vlády a prošustrovali tam, co se dalo. Pro hodnocení Pirátů ale budou klíčové až další volby – pokud v nich propadnou, pak se ukáže, že letos posbíraly jen protestní hlasy a hlasy z hecu. Pokud ale obhájí plus minus stejný výsledek, bude možno vyvodit, že jejich letošní zisk stojí na programu, prioritách a reálné korespondenci prioritami a postoji voličů. Což je něco, co mohou nejvíce ovlivnit sami tím, jak se budou teď ve sněmovně chovat, jak budou hlasovat a jak odolají pokušení vlády. I já se ale musím nechat překvapit, protože, to přiznávám, i pro mě jsou trochu nečitelní. Jedno vím ale jistě: horší než ti, co tam byli doteď, nebo tam teď přijdou, určitě nebudou.

Do voleb


Tak zítra to vypukne a v sobotu je po všem. A víte co? Nějak mě to letos nechává chladným. Předvolební debaty jsem odignoroval, ani to volební programy jsem nečetl. Já vím, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, ale přesto jsem ještě nikdy neměl tak intenzivní pocit, že o nic nejde a nic se nezmění, jako letos. Snad je to tím, že z politiky úplně zmizela jakákoliv témata, problémy a řešení. Jediné, co zůstává, jen na čím dál tím křečovitější antikomunismus. Jenže zatímco nás tzv. demokratičtí politici strašili komunisty, vyrostl jim za zády Babiš a přerostl jim přes hlavu. Tak teď zkoušejí strašit i Babišem, ale moc jim to nejde, protože i proti němu používají argument, že byl v KSČ. Jako by na tom u kapitalisty v kapitalismu záleželo.

Celý příspěvek

Inlinové kontrakty Uberu


Četl jsem kdysi jednu sci-fi povídku, ve které třetí či čtvrtou světovou válku vyhrála česká armáda. Tehdy totiž byly zbraně natolik sofistikované, že zabíjeli pouze vojáky a ne civilisty. A česká armáda přišla na to, jak toho využít: pokud na českého vojáka letěla kulka, armáda ho prostě propustila. V tu ránu z něj byl civilista a kulka ho nezasáhla. Hned poté jej opět přijala a voják bojoval dál. Vteřinu voják, vteřinu civilista, střídalo se to rychle podle potřeby. A pokud mne paměť neklame, tak ten tento mechanismus měl název inline kontrakt.

Tohle bylo sci-fi, ale firmy jako v poslední době tolik skloňovaný Uber, fungují na velice podobném principu, jen v opačném gardu: zaměstnance přijmou, jen když pro něj mají práci, a pak ho hned propustí. Prostě neplnohodnotné úvazky a externalizace nákladů dotažené do dokonalosti. Zaměstnanci – de facto i de iure ovšem subkontraktoři – si na své náklady pořizují vše vlastní, nesou většinu komerčního rizika, a firma jim zaplatí jen tehdy, pokud má jistotu, že na nich vydělá.

Aby to vypadalo dobře a lákavě – i když spoustě lidí takový mechanismus přijde sexy i bez toho – říká se tomu sdílená ekonomika, což je ovšem zavádějící, protože ve skutečnosti se o inovaci kapitalistického vykořisťování. Tam, kde dochází k těžbě renty – a to v případě Uberu jednoznačně dochází, navíc je to primární smysl jeho existence – nemůže být o nějakém sdílení řeč. Podstatou sdílení je totiž eliminace kapitalistického obchodního modelu, nikoliv jeho intenzifikace, jako v tomu právě v případě Uberu.

Ekonomika i společnost se mění, ale problémy, které tyto změny přinášejí, platformy typu Uber neřeší, jen je transformují na nové, na které společnost pro jejich novost není citlivá a jako problémy je nevnímá. V aktuálním sporu mezi taxikáři a uberáři tak nejde o spor mezi těmi, kteří problémy vytváří a těmi, kteří je řeší, ale o boj o dominanci mezi problémem starým a novým.

Jako společnost nás pak čeká – a to nevyhnutelně, volbu máme pouze v tom, jak brzy se tomu začneme věnovat – odpověď na otázku, jestli princip inlinových kontraktů přijmeme, nebo odmítneme. A pokud ha přijmeme, tak zda se všemi negativními dopady prekarizace, která se na něj váže, nebo se pokusíme je vyřešit další inovací, například nějakou variantou nepodmíněného základního příjmu.

 

Vyšetřování skončilo, zapomeňte


Vzpomínáte na akci Fénix? S velkým humbukem tehdy policie oznámila rozprášení údajné levicové teroristické buňky, podle policejních komuniké těsně před útokem na vojenský vlak, to vše jenom proto, aby to teď skončilo naprostou blamáží, protože soud všechny obžalované zprostil obvinění, především proto, že nelze zjistit, co byla vlastní iniciativa obžalovaných a co práce policejních agentů-provokatérů. Je to pár dní – a je ticho po pěšině. Zkusili jsme – nevyšlo to. Žádné pohoršení nad policejní zvůlí se nekoná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pokud se něco takového stane nějakému podnikateli – i velmi kontroverznímu – je z toho hned aféra. Ale jak jde o levicové aktivisty, aféra se nekoná. Stejně to byli nějaké divné (slušný člověk jim nerozumí) a nebezpečné (mají jiný vztah k autoritě vlastnictví, než slušný člověk) šmažky (oblíbený stereotyp bagatelizující a deklasující levicový aktivismus), tak co by ještě chtěli? Tyhle „smažky“ budou dost možná chtít po stát odškodné, které dost možná dostanou, ta správná otázka ale zní, co by měla chtít společnost? Má chtít, aby se na tento renonc cudně zapomnělo, nebo má chtít, aby policie přestala na společenskou objednávku vyrábět delikvenci tam, kde není, ale kde by podle dominantního pravicového narativu být měla? Nadšené znepokojení ministra Stropnického, když mu jiný anarchista podpálil terasu, je v tomto směru zcela příznačné. Bylo by velmi špatné, kdyby tenhle Fénix povstal z  popela. To se ale zcela jistě stane, pokud teď nezazní jasné a ve společnosti široce rozkročené: „Ne policejním provokacím a kriminalizaci levicových postojů.“

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Celý příspěvek

Prosím přiměřeně


Máme tu 21.srpen a s ním výročí invaze spřátelených zemí do Československa roku 1968, již tradičně nazývané „sovětská“, nověji „ruská“, aby ta pachuť zůstala, ačkoliv se jí aktivně zúčastnili i Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci (ti byli obzvláště aktivní, dnešní terminologií vyložení jestřábi). Obligátní dvě minuty nenávisti k Rusku a Rusům se dnes změní na dvacetičtyřhodinovku, ne-li týdenní maraton. Potřeba některý jedinců nenávidět Rusko a Rusy je přímo fyzická a srpnová invaze, zredukovaná na sovětskou, potažmo ruskou roli, a následná okupace představují pro tuto nenávist vítanou živnou půdu. Jenže, přátelé, nemohu si pomoci, ale intenzita alergie na Rusy je zcela nepřiměřená tomu, co v roce 1968 provedli. Není nejmenší důvod je za to chválit, byla to tehdy od sovětského vedení kolosální politický chyba a nepěkný podraz na spojence, ani je omlouvat, ale ve srovnání jinými nepříjemnostmi, které nás ve dvacátém století potkaly, se zase zase až tak moc nestalo. Mrtvých v souvislosti s invazí v roce 1968 se po nejnovějším navýšení uvádí 137. Jediný spojenecký nálet na Prahu v roce 1945, navíc omyl, má na kontě obětí 701, další, tentokrát plánovaný 235. O následcích německé okupace a Protektorátu, jdoucích do stovek tisíc nemluvě. Přitom Američanům jsme nikdy nic ani nezazlívali a Němcům jsem odpustili, a pokud ne přímo odpustili, tak s nimi alespoň umíme a chceme vycházet a dědictví Protektorátu není v česko-německých vztazích každodenní agendou. Proč to samé nejde s Rusy? Proč nedokážeme odpustit i jim, proč nedokážeme vycházet i s nimi? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si Indové dennodenně připomínali britskou okupaci, nebo že by Vietnamci byli fanaticky na kordy s USA, přitom v obou případech by byly důvody řádově pádnější, než u české averze k Rusům. Česká reakce na Rusy, opřená o okupaci z roku 1968, která zcela přebila mnohem významnější osvobození v roce 1945, je zcela nepřiměřená a nedospělá. A český národ už by sakra dospět potřeboval.

Co se (ne)děje ve Venezuele


Ve Venezuele se něco děje, není to nic pěkného a situace eskaluje. To je ale asi tak všechno, na čem se shodneme, protože mediální pokrytí je jako obvykle povrchní, zkratkovité a tendenční a naprostá většina zpráv o Venezuele se nese v duchu ideologické zkratky, o nevyhnutelném krachu socialismu. Fundovaný rozbor situace, dynamiky venezuelské společnosti, příčin a následků se (bohužel jako obvykle) nekoná. Dílem proto, že to složité a nejsou lidi (a s rušením „zbytečných“ humanitních oborů jich bude nadále ubývat), kteří by toho byli schopni, dílem jistě i proto, že ona floskule o „krachu socialismu“ je tak lákavá.

Celý příspěvek

Prasečák


Tuto úvahu na téma prasečák na místě bývalého romského tábora v Letech u Písku jsem si původně sesumíroval v hlavně v reakci na tento tweet

a následné vysvětlení: „Teď pointa. Napřed fakta: u Bystřice(BN) stál za války pracovní tábor pro nežidovské míšence. Dnes po jeho okraji  vede E55, většina plochy jsou domy a pole. Bylo zde kolem 1500 osob (např. spisovatel Karel Nový), také pár Romů. Zemřeli jen 4 vězni. A teď otázky: když zbouráme prasečák a nepřeložíme E55, ukážeme tím (dle vzoru Lety), že položidé nejsou rovni jiným obětem nacismu? Nebo to tolik nevadí, když tábor byl RELATIVNĚ humánní? Já opravdu nevím. Reakce a zamyšlení (i bez reakce) vítány.“ Měl jsem ale dovolenou, tak jsem ji v té hlavně nechal.

Včera ale vlastník prasečáku souhlasil, že prasečák odprodá vládě (která jej velmi pravděpodobně zavře a zbourá) a dnes se na to konto objevil článek s titulkem Naprosté vítězství cikánů – vláda chce vykoupit vepřín v Letech (záměrně nelinkuji, abych tomu šálku žluče nedělal reklamu, koho zajímá, najde ho tom, kde jsou selsky rozumně politicky nekorektní a nemají rádi Židy (mj.); pikantní ovšem je, jak je ten titulek věcně zcela špatně). A už to muselo ven.

I já jsem klik na „Ne“, ani mě by nevadilo, kdyby v Letech vedla dálnice a nepožadoval bych její zbourání. To bylo instinktivní rozhodnutí, které jsem po vysvětlení začal promýšlet – a opět skončil u nevadilo. Důvody jsou dva: technický a symbolický.

Technický důvod je jasný: zbourat nebo přeložit prasečák je jednodušší, než zbourat nebo přeložit dálnici, i dopady jsou řádově menší (pokud vůbec nějaké) a protože nejsem fundamentalista, tak bych na základě poměru „cena/výkon“ dálnici nechal. Ostatně, není snad jediné naše město, které by nestálo na kostech těch, kteří v něm žili (a trpěli!) v minulosti.

Pak je tu ovšem zcela zásadní rovina symbolická. Prase je v naší kultuře prostě nadávka, zvíře nečisté, a existence prasečáku na místě romského (cikánského) tábora je silným symbolem podřadného postavení Romů v naší společnosti. Zachovat prasečák znamená toto podřadné postavení potvrdit, zlikvidovat ho znamená podřadné postavení Romů zpochybnit a naznačit, že jsou stejně hodnotní lidé, jako my, a jejich perzekuce je stejně nemravná, jako kdyby byl perzekvován kdokoliv jiný. Tuto symbolickou hodnotu dálnice nemá, nikdo není méně člověkem proto, že přes jeho pomyslné kosti vede hodnotově neutrální dálnice a nezíská více lidskosti, pokud by ji někdo zboural. V případě prasečáku je to ale očividně přesně naopak, viz citovaný titulek (který v českém chucpenetu dozajista nebude výjimkou potvrzující pravidlo o slušných Češích).

Proto je prasečák v letech tak důležitý. Ne kvůli produkci masa, ne kvůli těm pár pracovním místům, které jsou na něj navázány, ale jako symbol konzervativních hodnot, symbol vzpoury proti „politické korektnosti“ a „neomarxismu“. Zbořit prasečák v Letech znamená nabořit svět zamindrákovaných českých nácíčků. A ti to dobře vědí a proto tak kvičí.

Nebýt této symbolické hodnoty, nebo kdyby to nebyl ausgerechnet zrovna prasečák, mohl by podnik zůstat stát, takhle ale bude skutečným vítězstvím, pokud bude zbourán. Nebude to ale vítězství Romů, nebo dokonce Cikánů – bude to vítězství nás všech. Ve světě, kde je přijatelné, ba přímo žádoucí, aby prasečák dělal z koncentráčníků symbolicky prasata, totiž čeká nějaký ten koncentrák na každého, jen v něm Češi nebudou dělat bachaře, ale mukly.

Pravičák je celosvětová diagnóza


Při cestách internetem jsem narazil na příběh jedné americké matky postiženého chlapce, která zveřejnila účet za jeho léčení, aby ukázala, jak důležité je veřejné zdravotní pojištění:

Please pay this amount: : $500. I burst out laughing with the sheer relief of it all. Thank goodness for insurance. I pulled up my calculator and started adding numbers (…) I got to the end I smiled wryly. $231,115, give or take a dollar or two. The price of a four-chambered heart.

I snapped a picture of the bill and opened Twitter on my phone, absentmindedly imagining that someone might be interested in knowing why we medical mamas care so much about laws that ensure our access to affordable health care, why Obamacare has been a lifeline to our children, banning lifetime limits and ensuring that no one would deny them coverage simply because they’d been born with preexisting conditions like heterotaxy.

Celý příspěvek