Category: Res politica

Vyšetřování skončilo, zapomeňte


Vzpomínáte na akci Fénix? S velkým humbukem tehdy policie oznámila rozprášení údajné levicové teroristické buňky, podle policejních komuniké těsně před útokem na vojenský vlak, to vše jenom proto, aby to teď skončilo naprostou blamáží, protože soud všechny obžalované zprostil obvinění, především proto, že nelze zjistit, co byla vlastní iniciativa obžalovaných a co práce policejních agentů-provokatérů. Je to pár dní – a je ticho po pěšině. Zkusili jsme – nevyšlo to. Žádné pohoršení nad policejní zvůlí se nekoná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pokud se něco takového stane nějakému podnikateli – i velmi kontroverznímu – je z toho hned aféra. Ale jak jde o levicové aktivisty, aféra se nekoná. Stejně to byli nějaké divné (slušný člověk jim nerozumí) a nebezpečné (mají jiný vztah k autoritě vlastnictví, než slušný člověk) šmažky (oblíbený stereotyp bagatelizující a deklasující levicový aktivismus), tak co by ještě chtěli? Tyhle „smažky“ budou dost možná chtít po stát odškodné, které dost možná dostanou, ta správná otázka ale zní, co by měla chtít společnost? Má chtít, aby se na tento renonc cudně zapomnělo, nebo má chtít, aby policie přestala na společenskou objednávku vyrábět delikvenci tam, kde není, ale kde by podle dominantního pravicového narativu být měla? Nadšené znepokojení ministra Stropnického, když mu jiný anarchista podpálil terasu, je v tomto směru zcela příznačné. Bylo by velmi špatné, kdyby tenhle Fénix povstal z  popela. To se ale zcela jistě stane, pokud teď nezazní jasné a ve společnosti široce rozkročené: „Ne policejním provokacím a kriminalizaci levicových postojů.“

Advertisements

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Celý příspěvek

Prosím přiměřeně


Máme tu 21.srpen a s ním výročí invaze spřátelených zemí do Československa roku 1968, již tradičně nazývané „sovětská“, nověji „ruská“, aby ta pachuť zůstala, ačkoliv se jí aktivně zúčastnili i Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci (ti byli obzvláště aktivní, dnešní terminologií vyložení jestřábi). Obligátní dvě minuty nenávisti k Rusku a Rusům se dnes změní na dvacetičtyřhodinovku, ne-li týdenní maraton. Potřeba některý jedinců nenávidět Rusko a Rusy je přímo fyzická a srpnová invaze, zredukovaná na sovětskou, potažmo ruskou roli, a následná okupace představují pro tuto nenávist vítanou živnou půdu. Jenže, přátelé, nemohu si pomoci, ale intenzita alergie na Rusy je zcela nepřiměřená tomu, co v roce 1968 provedli. Není nejmenší důvod je za to chválit, byla to tehdy od sovětského vedení kolosální politický chyba a nepěkný podraz na spojence, ani je omlouvat, ale ve srovnání jinými nepříjemnostmi, které nás ve dvacátém století potkaly, se zase zase až tak moc nestalo. Mrtvých v souvislosti s invazí v roce 1968 se po nejnovějším navýšení uvádí 137. Jediný spojenecký nálet na Prahu v roce 1945, navíc omyl, má na kontě obětí 701, další, tentokrát plánovaný 235. O následcích německé okupace a Protektorátu, jdoucích do stovek tisíc nemluvě. Přitom Američanům jsme nikdy nic ani nezazlívali a Němcům jsem odpustili, a pokud ne přímo odpustili, tak s nimi alespoň umíme a chceme vycházet a dědictví Protektorátu není v česko-německých vztazích každodenní agendou. Proč to samé nejde s Rusy? Proč nedokážeme odpustit i jim, proč nedokážeme vycházet i s nimi? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si Indové dennodenně připomínali britskou okupaci, nebo že by Vietnamci byli fanaticky na kordy s USA, přitom v obou případech by byly důvody řádově pádnější, než u české averze k Rusům. Česká reakce na Rusy, opřená o okupaci z roku 1968, která zcela přebila mnohem významnější osvobození v roce 1945, je zcela nepřiměřená a nedospělá. A český národ už by sakra dospět potřeboval.

Co se (ne)děje ve Venezuele


Ve Venezuele se něco děje, není to nic pěkného a situace eskaluje. To je ale asi tak všechno, na čem se shodneme, protože mediální pokrytí je jako obvykle povrchní, zkratkovité a tendenční a naprostá většina zpráv o Venezuele se nese v duchu ideologické zkratky, o nevyhnutelném krachu socialismu. Fundovaný rozbor situace, dynamiky venezuelské společnosti, příčin a následků se (bohužel jako obvykle) nekoná. Dílem proto, že to složité a nejsou lidi (a s rušením „zbytečných“ humanitních oborů jich bude nadále ubývat), kteří by toho byli schopni, dílem jistě i proto, že ona floskule o „krachu socialismu“ je tak lákavá.

Celý příspěvek

Prasečák


Tuto úvahu na téma prasečák na místě bývalého romského tábora v Letech u Písku jsem si původně sesumíroval v hlavně v reakci na tento tweet

a následné vysvětlení: „Teď pointa. Napřed fakta: u Bystřice(BN) stál za války pracovní tábor pro nežidovské míšence. Dnes po jeho okraji  vede E55, většina plochy jsou domy a pole. Bylo zde kolem 1500 osob (např. spisovatel Karel Nový), také pár Romů. Zemřeli jen 4 vězni. A teď otázky: když zbouráme prasečák a nepřeložíme E55, ukážeme tím (dle vzoru Lety), že položidé nejsou rovni jiným obětem nacismu? Nebo to tolik nevadí, když tábor byl RELATIVNĚ humánní? Já opravdu nevím. Reakce a zamyšlení (i bez reakce) vítány.“ Měl jsem ale dovolenou, tak jsem ji v té hlavně nechal.

Včera ale vlastník prasečáku souhlasil, že prasečák odprodá vládě (která jej velmi pravděpodobně zavře a zbourá) a dnes se na to konto objevil článek s titulkem Naprosté vítězství cikánů – vláda chce vykoupit vepřín v Letech (záměrně nelinkuji, abych tomu šálku žluče nedělal reklamu, koho zajímá, najde ho tom, kde jsou selsky rozumně politicky nekorektní a nemají rádi Židy (mj.); pikantní ovšem je, jak je ten titulek věcně zcela špatně). A už to muselo ven.

I já jsem klik na „Ne“, ani mě by nevadilo, kdyby v Letech vedla dálnice a nepožadoval bych její zbourání. To bylo instinktivní rozhodnutí, které jsem po vysvětlení začal promýšlet – a opět skončil u nevadilo. Důvody jsou dva: technický a symbolický.

Technický důvod je jasný: zbourat nebo přeložit prasečák je jednodušší, než zbourat nebo přeložit dálnici, i dopady jsou řádově menší (pokud vůbec nějaké) a protože nejsem fundamentalista, tak bych na základě poměru „cena/výkon“ dálnici nechal. Ostatně, není snad jediné naše město, které by nestálo na kostech těch, kteří v něm žili (a trpěli!) v minulosti.

Pak je tu ovšem zcela zásadní rovina symbolická. Prase je v naší kultuře prostě nadávka, zvíře nečisté, a existence prasečáku na místě romského (cikánského) tábora je silným symbolem podřadného postavení Romů v naší společnosti. Zachovat prasečák znamená toto podřadné postavení potvrdit, zlikvidovat ho znamená podřadné postavení Romů zpochybnit a naznačit, že jsou stejně hodnotní lidé, jako my, a jejich perzekuce je stejně nemravná, jako kdyby byl perzekvován kdokoliv jiný. Tuto symbolickou hodnotu dálnice nemá, nikdo není méně člověkem proto, že přes jeho pomyslné kosti vede hodnotově neutrální dálnice a nezíská více lidskosti, pokud by ji někdo zboural. V případě prasečáku je to ale očividně přesně naopak, viz citovaný titulek (který v českém chucpenetu dozajista nebude výjimkou potvrzující pravidlo o slušných Češích).

Proto je prasečák v letech tak důležitý. Ne kvůli produkci masa, ne kvůli těm pár pracovním místům, které jsou na něj navázány, ale jako symbol konzervativních hodnot, symbol vzpoury proti „politické korektnosti“ a „neomarxismu“. Zbořit prasečák v Letech znamená nabořit svět zamindrákovaných českých nácíčků. A ti to dobře vědí a proto tak kvičí.

Nebýt této symbolické hodnoty, nebo kdyby to nebyl ausgerechnet zrovna prasečák, mohl by podnik zůstat stát, takhle ale bude skutečným vítězstvím, pokud bude zbourán. Nebude to ale vítězství Romů, nebo dokonce Cikánů – bude to vítězství nás všech. Ve světě, kde je přijatelné, ba přímo žádoucí, aby prasečák dělal z koncentráčníků symbolicky prasata, totiž čeká nějaký ten koncentrák na každého, jen v něm Češi nebudou dělat bachaře, ale mukly.

Pravičák je celosvětová diagnóza


Při cestách internetem jsem narazil na příběh jedné americké matky postiženého chlapce, která zveřejnila účet za jeho léčení, aby ukázala, jak důležité je veřejné zdravotní pojištění:

Please pay this amount: : $500. I burst out laughing with the sheer relief of it all. Thank goodness for insurance. I pulled up my calculator and started adding numbers (…) I got to the end I smiled wryly. $231,115, give or take a dollar or two. The price of a four-chambered heart.

I snapped a picture of the bill and opened Twitter on my phone, absentmindedly imagining that someone might be interested in knowing why we medical mamas care so much about laws that ensure our access to affordable health care, why Obamacare has been a lifeline to our children, banning lifetime limits and ensuring that no one would deny them coverage simply because they’d been born with preexisting conditions like heterotaxy.

Celý příspěvek

Jak rozumět násilí na demonstracích


Demonstrace v Hamburku proti papalášskému sjezdu G20 opět strhli pozornost k tématu nepokojných až násilných demonstrací (a odvedli ji od problematičnosti kapitalismu a globalizace, ale to je zase jiný příběh). Napsáno toho bylo na to konto aktuálně celkem dost, zde je malý výběr.

Celý příspěvek

Nebezpečný zbraňový populismus


Patřím k lidem, kteří cítí bezpečněji ne proto, že mohou nosit zbraň, ale proto, že ji nosit nemusí. Jsem totiž toho názoru, že jediným smyslem existence zbraní je zabíjení a má-li být normální mít zbraň, potom musí být logicky normální i zabíjet se navzájem. A v tom pokrok nevidím ani nic jiného dobrého, středověk už jsme měli.

Celý příspěvek

Děti, škola, rodiče


Blíží se konec školního roku, s ním vysvědčení a s vysvědčením dobré rady odborníků, jak s oznámkovanou ratolestí jednat. Prý nebít, ale chválit, protože „zejména u dětí na prvním stupni základní školy nesou za jejich výsledky ve škole odpovědnost právě rodiče, kteří často nemají čas ani chuť se potomkům dostatečně věnovat.“ Tak to alespoň píší zde.

Aniž bych chtěl zlehčovat rodičovskou odpovědnost, považuji za nutné připomenout, že ve škole tráví dítko více času, než s rodiči, navíc v mnohem lepší mentální kondici. Kdo se někdy zkoušel učit s dítětem v šest večer, když je on i nezvedenec unavený, dá mi jistě za pravdu, že je to krajně neefektivní. Roli a zodpovědnost školy prostě nelze podceňovat a házet vše na rodiče.

Celý příspěvek