Dáme globalizaci šanci?


Nevím, jak pro vás, ale pro mě má pojem „globalizace“ spíš pejorativní nádech. Slyším v něm volný pohyb kapitálu, který si cestuje po světě za nízkými náklady a vysokými příjmy, které pak schovává do daňových rájů, a nechává za sebou vydrancovanou krajinu a zbídačené lidi. Globalizace je pro mě kolonialismus, který místo armády a námořnictva používá banky a finanční trhy. Ale jak tak teď sleduji, co se děje ve světě v souvislosti s pandemií COVID-19, uvědomuji si, že globalizace může znamenat i něco dost jiného, totiž prostý fakt, že jsme všichni lidé a sdílíme spolu jednu jedinou planetu.

Jak se pandemická vlna valí světem, můžeme si navzájem pomoci – tam, kde ještě není, mohou vyrábět ochranné pomůcky pro místa, kde nákaza zrovna zuří nejvíce a tam, kde už mají nejhorší za sebou, mohou dát volné kapacity k dispozici těm, u nichž kulminuje a jejich vlastní kapacity nestačí. Jinými slovy, nevidím nic špatného na tom, že než to přišlo k nám, posílali jsme respirátory do Číny a teď je pro změnu z Číny nakupujeme. Sice to funguje na komerční bázi, ale to je detail, který se dá ještě poladit. Hlavní je, že globálně se globální problém řeší snáz, než lokálně, byť lokální strategie mohou být situačně adekvátnější a efektivnější.

A postřehl jsem ještě jednu věc – jako lidé jsem si podobnější, než jsem si myslel. Starosti, řešení i humor lidí reagujících na pandemii a s ní související opatření, zejména karanténu, jsou po celé planetě velmi podobné a univerzálně srozumitelné. Uznávám, že tento pohled je možná zkreslený tím, že lidé mimo můj civilizačně-kulturní okruh pro mne v podstatě neexistují (jazyková bariéra je svině, co si budem), ale ta moje civilizačně-kulturní bublina je myslím přesto dost velká na to, abych si mohl myslet, že máme společného víc, než by bylo mnohým milo. Přitom bych neřekl, že se jedná o projev hollywoodsko-cocacolové unifikace, ta by vypadala jinak. Stále ještě nejsme stejní – jen navzájem srozumitelní.

Společný problém, společné řešení, společný prožitek na globální úrovni, ale žádné všichni proti všem, jako za světové války, nýbrž spolu – třeba nás to změní, třeba nás to něco naučí. Snad jsem jen v důsledku klesající intenzity sociální interakce iracionálně optimistický, ale co už, pesimista umí být každý blbec, teď je ideální čas na optimismus.

Pravice objevuje půvaby mandatorních výdajů


Ještě nedávno byly pro pravici mandatorní výdaje fuj zlo. Vyhozené peníze, úplatky voličům, populismus a mít na něco nátok bylo nemravné a kazilo to charakter. Pak stačila taková drobnost, jako že vláda vyhlásila nové nouzové opatření v boji proti epidemii COVID-19 na základě zákona o ochraně zdraví a ne zákona o krizovém řízení a rázem je všechno jinak, protože nějaký chytrý právník vyšťoural, že v tom novém zákoně není nic o nároku na náhradu škody, což v tom starém bylo. A začaly se dít věci. Jak jde o nároky podnikatelů, přestaly být mandatorní, neboli nárokové, výdaje najednou eklhaft. A včerejší bojovníci za malý chudý stát se dnes ptají, jak k tomu podnikatelé přijdou, že nebudou mít nárok na náhradu škody? A vláda ne najednou fuj zlá a nemravná ne proto, že někomu platí, ale proto, že někomu platit nechce.

Přitom je to celé na hlavu postavené. Už jenom představa, že by stát mohl a měl nést odpovědnost za něco, co nezpůsobil a mohl ovlivnit jen minimálně. V každé pojistné smlouvě, všude je nějaká klausule vis maior, jen pro stát by najednou neměla platit? Tak si to alespoň představují ti, kteří stát jinak odmítají a daně platit nechtějí. Najednou je jim stát ale dobrý a čekají, že ten samý stát bude platit jim – a ještě to považují za svůj nárok. Kde by na to ten stát asi vzal? Zvýšením daní? To je přece pro pravici tabu, nehledě k tomu, že kde nic není, ani čert nebere, a tady teď bude hodně málo. Takže si má stát půjčit? To je přece pro pravici také tabu. Stejně jako tisk nekrytých peněz. Zdá se ovšem, že nic z toho by najednou nemusel být problém. To, co je podle pravice nepřípustné, když jde to to zajistit zdravotnictví a školství jako široce dostupnou veřejnou službu, či důstojný život pro všechny, je najednou přijatelné a nutné, když jde o záchranu byznysu. A měl by na to být nárok a kdo ho neuznává, je… co vlastně? Komunista? Estébák? To jsem nějak nepostřehl.

Aby bylo jasno, nemám nic proti státní pomoci podnikatelům, zejména těm malým, jen mi vadí, že by na to měli mít nárok, jako kdyby to byl stát, kdo tuhle situaci způsobil. Ale ještě více mi vadí, že se za nároky podnikatelů teď nejvíce berou ti, kteří zatím vždy nároky jiných, zejména když šlo o nároky na zdravotní péči či bydlení, rozhodně odmítali. Jestli chtějí tenhle nárok mít, musí na oplátku uznat nároky druhých. A měli by uznat i to, že pokud má být stát v podobně krizových situacích, v jaké se právě nacházíme, schopen adekvátně reagovat a kompenzovat existenční problémy, které standardní tržní ekonomika v takových krizích nevyhnutelně přináší, musí k tomu mít i zdroje, které ale nikdy mít nemůže, pokud většina v zemi vytvořené nadhodnoty odplyne podle paradigmatu nadřazenosti vlastnického práva do soukromých rukou, kde bude nedotknutelná.

Renesance fašismu


V Krystalu už však autor míří ukazovákem přímo na nás: „Žije mezi námi málo šelem / Nepřítomnost dravců nás zahřála / Nepřítomnost prolité krve nás zchladila / a tak degenerujeme vlažní / Hygiena šelem je to, co nám schází.“ To jsou velmi trefné verše o rozbředlosti naší zdegenerované, od samého léčení nemocné společnosti, které vládne podivná korektnost a kde se ze všech sil snažíme, aby vyhrávali slabší a prohrávali silnější. Hlavně všechno civilizovaně pokřivit tak. aby byly rovné šance.

Toto není manifest české obce fašistické, ani citát z obskurního blogu či dílo anonymního hrdiny z hlubin internetu – toto je citát z recenze (sic!) Ondřeje Horáka na básnickou (sic!) sbírku Bohdana Chlíbce v Lidových novinách (sic!) z minulé soboty. Jistě, že jsem všiml již dříve, jak si ostatně museli všimnout snad všichni, kdo nejsou slepí, zejména v souvislosti revizionistickým (sic!) přístupem k 2. světové válce a s tím, jak se pomalu, ale jistě proměňují role viníků a obětí, že imunitní reakce společnosti na fašismus slábne, ale takto otevřené a jasné vzývání fašistického ducha v médiu hlavního proudu, to je pro mne novinka. Strašidelná novinka.

Politologický purista se se mnou možná bude hádat, že toto žádný fašismus není, protože to nevykazuje ten či onen znak, nebo ta či ona nuance není přesná, ale pro mne je fašismus právě toto uctívání síly a pohrdání slabostí. Co může být více fašistické, než odmítání rovnosti mezi lidmi? V čem se lépe odráží ideová blízkost dnešních fašistů a jeho otců-zakladateli, než ve varování před celospolečenskou degenerací zapříčiněnou jedem liberalismu, tolerance a změkčilosti?

Podstata tohoto sdělení renomovaného novináře a kritika je úplně stejná, jako to, co světu sdělují současní vydavatelé Hitlerových spisů a klasických děl německého vulgárního antisemitismu, jak je perfektně vystihla šifra FRZ v článku na A2Larmu:

Takřka všechny Kamasovy výroky se točí kolem tématu úpadku západní civilizace, který je způsobem oslabováním „bílého národa“ a volá po nástupu „silných jedinců“, kteří „se zbraní v ruce, v mrazu a fujavici nasazují na úpatí Krušných hor vlastní život na obranu vlasti proti nájezdům z Německa se rozprchnuvších hord negrů a Levantinců“. Erik Sedláček i Pavel Kamas se trvale staví do role ulačovaných a perzekuovaných bojovníků za pravdu.

Možná jsem naivní, ale ještě před pár lety by volání po fyzické likvidaci jiných, či sice vlastních, ale slabých a nemocných, prošlo bez povšimnutí, protože by nikoho neoslovovalo. Dnes se šíří po internetu jako lavina a počty těch, kteří se od něj distancují, jsou srovnatelné s počty těch, kteří na něm nic špatného nevidí, pokud na něj přímo nepřísahají. Nejsem ale zase tak naivní, abych si myslel, že je to jen módní výstřelek nebo chyba algoritmů Facebooku. Je to evidentní trend a pokud neroste počet zjevných i latentních fašistů, rozhodně roste jejich podíl na obsahu médií a sociálních sítí. Co by před pár lety schovávali a spiklenecky šifrovali, to dnes říkají otevřeně.

Zatímco se liberálové vyčerpávají v urputných bojích proti dávno poraženému komunismus, fašisté nabírají síly a sebevědomí. Žádný div, když nápad na progresivní zdanění nebo regulaci Airbnb vyvolá větší odpor, než názor, že by si lidé neměli být rovni. Nechci tvrdit, že nebýt antikomunismus, neměl by fašismus šanci, ale trvám na tom, že zaslepený antikomunismus stojí síly, které pak chybí v boji proti fašismu. Tedy za předpokladu, že fašismus je stále pro většinu elit nepřijatelný. A to je něco, čím si už vůbec nejsem jistý, zejména vidím-li, jak si padají do náruče redaktor Lidových novin s notorickým náckem z Guidemedia. Tím hůř, pokud se ti dva v životě nepotkali.

Trochu se bojím, že přibývá lidí, kterým fašismus přestává být proti mysli a vidí v něm když ne řešení, tak alespoň inspiraci. Proč? Ze stejných důvodů, které stály za jeho rozkvětem v 1. pol. 20. století: strach, nejistota a deziluze dole, garance privilegií nahoře a beztrestnost násilí na všech úrovních.

Pokud bych měl parafrázovat výrok Ludvíka Vaculíka o tom, že komunismus padl a místo něj tu máme zpět příčiny, z nich vznikl, tak fašismus povstal, protože tu zpět máme příčiny, z nichž vnikl. Máme je zpět, protože jsme to dovolili. Máme je zpět, protože někteří to tak chtěli a ti, co to nechtěli, byli umlčeni. Byli umlčeni, protože nelze bojovat proti fašismus a nezadat si s komunismem. Fašismus vystrkuje růžky, protože není efektivnější antikomunismus, než fašismus. Snad liberálním elitám včas dojde, že se pokoušejí hasit oheň benzínem.

Fašismus, ten primitivní kult smrti, síly a nerovnosti vstává z popela. Snad se ho podaří zadupat včas zpátky dřív, protože jestli ne… víme, jak to dopadlo posledně. Problém je v tom, že fašismus, na rozdíl od svých antagonistů, nejenom že nemá problém s etnickými, národními, sociálními či ekonomickými privilegii, on je přímo podporuje. Proto je plně kompatibilní s kapitalismem, nedotknutelností soukromého, protežováním bohatých a disciplinací chudých. A proto bychom neměli fašismus podceňovat. A proto také, chceme-li se ubránit fašismu, nestačí mít se na pozoru jenom před fašisty, je nutné mít se na pozoru i před liberály. Jejich implicitní spojenectví při obraně kapitalismu se totiž může snadno změnit v explicitní.

Řídit stát jako hitparádu


Premiér Babiš navrhl odvolání ministra dopravy Kremlíka, protože nezvládl zakázka na e-shop na dálniční známky. Nezvládl znamená, že měla stát 400 miliónů, ale jeden pak napsal, že je to hodně, a druhý, že to udělá za víkend zadarmo a pan ministr se během pár dní musel poroučet. Co na tom, že jeden si plete informační systém s webovým formulářem a druhý vývoj softwaru s programováním. Čtyři sta miliónů je hodně a když je „zachráníte“, tak jsou PR bodíky vaše. A tak premiér Babiš odstřelil od boku ministra, protože čtyři sta miliónů je jednoduché a srozumitelné pro všechny voliče, na rozdíl od komplexity vývoje, údržby a provozování informačního systému. Tím neříkám, že cena 400 miliónů je za daný produkt adekvátní, to podle všeho není, ale to momentálně nikdo nemůže vědět, ani premiér Babiš, protože kvalifikovaný audit nemohl tak rychle nikdo udělat.

Nedokončená dálniční síť, nedokonče železniční koridory, neexistují rychlodráha na ruzyňské letiště, privatizací rozvrácená osobní železniční doprava, tranzitní doprava neúnosně zatěžující obce, problémy s parkováním přímo ohrožující životy i majetek statisíců občanů (pražská sídliště jsou pro kvůli zaparkovaným osobním automobilům prakticky neprůjezdná) ani tisíc a jeden další problém, nic z toho ministru dopravy vaz nezlomilo, ale jeden předražený informační systém ano, protože ten se dá snadno „vyřešit“ a to řešení výhodně prodat.

Svojí židlí si tak zatím může být ministra zdravotnictví Vojtěch, protože kolabující zdravotnictví, zhoršující se dostupnost zdravotní péče, nedostatek personálu, neustále rostoucí průměrný věk lékařů, které nenahrazující mladí absolventi, ani nedostupnost léků, které jsou sice nezbytné, ale málo se na nich vydělává, se snadno nezredukují do jednoho impozantního čísla, které pak někdo rozmázne v novinách. Možná ale jednou draze nakoupí dekubitní matrace a dobrovolníci panu premiérovi nabídnou, že přes víkend nacpou stejný počet slamníků zadarmo a pan ministr pojede jako namydlený blesk.

Protože pan premiér neřídí stát ani jako veřejně prospěšnou společnost, ale ani jako tu firmu, pan premiér řídí stát jako hitparádu: zařazuje a vyřazuje písničky podle toho, jak to vypadá, že se budou lidem líbit. Hitparádu populární hudby, dlužno dodat, protože ničím složitějším, než je Eva a Vašek, by si nedovolil své voliče zatěžovat. Symfonický orchestr možná hraje krásně, volič Wagnera neocení, tak proč ho s ním obtěžovat.

Tak schválně, jak si povede skokan měsíce Havlíček.

Zpověď dítěte svého věku


Jak teď máme to kulaté výročí převratu a každý druhý při té příležitosti vzpomíná na to, jak za komunistů trpěl, a rozhodl jsem se i já přispět svojí troškou vzpomínek do mlýna dějin a zavzpomínat, jak moc jsem za komunistů „trpěl“ já jak „nesnesitelně“ se žilo celé naší rodině.

Skutečně to bylo „strašné“. Měli jsem byt, který byl nejenom suchý, ale i dostatečně velký pro celou rodinu, a v tom bytě se v zimě topilo a teplá i studená voda tekla po celý rok, stejně jako šla po celá rok elektřina (občasné krátkodobé výpadky nepopírám, ale kdyby významné, asi by mi v paměti utkvěly, jenže ony neutkvěly). Že bych se na záchodě utíral něčím jiným, než toaletním papírem, si také nevzpomínám. Jídla jsme měli dostatek a bylo pestré. Je sice pravda, že banány a mandarinky nebyly k dispozici po celý rok, ale jenom na Vánoce, nicméně jako dítě jsem nebral nijak úkorně (prostě jsem nechápal, jak zásadní omezení mých lidských práv to je, což ostatně nechápu dodnes). Ale abych jenom nechválil, třeba Čtyřlístek se sháněl velmi špatně a narazit obchodě na takové to jahodové mlíčko bylo vyložené štěstí.

Jak jste asi pochopili už dávno, a jestli ne dávno, tak nejpozději teď, nepocházím z disidentské rodiny. Neměli jsme důvod užírat se nějakými křivdami, protože komunisti nám nikdy nic nevzali. Nebylo totiž co. Tedy abych byl přesný, babiččině rodině sebrali pole a krávu (nebo dvě pole a dvě krávy?), ale babička si nikdy nestěžovala. Už nezjistím, jestli si nestěžovala proto, že se bála (jak káže současný diskurs), nebo jí to zase až tolik netrápilo. Ale když vyprávěla o tom, jak se její matka na tom poli udřela k smrti, nějak jsem tu úžasnou výhodu vlastnictví kouska pole a trochy dobytka nikde neviděl. A jestli jsem babičku někdy viděl skleslou, tak až po převratu, když se kvůli restitucím rozhádala s bratrem.

Ale nepocházím ani z prominentní rodiny, stejný životní standard měli všichni kolem nás. V mých dětských očích i výrazně vyšší, protože z mého pohledu naprostá většina spolužáků běžně jezdila v létě k moři a v zimě na hory lyžovat, a nic z toho my jsme nemohli. Ne, že by nám to zlá Strana zakazovala, prostě jsme na to neměli peníze. Proto jsme také neměli třeba video, v důsledku čehož jsem o přestávkových kritických seminářích na téma Terminátor, Predátor a Emanuella byl za těžkého outsidera.

Opravdu si nevybavuji, že by za reálného socialismu někdo z mého okolí jakkoliv strádal. Což samozřejmě neznamená, že nikdo perzekvovaný a frustrovaný nebyl, možná jsem to jen jako dítě nevnímal, takže uvádím to je především jako kontrast k dnešku, kdy ve svém okolí znám až příliš mnoho lidí (i jeden by byl až moc, ale je jich bohužel víc), kterým ničí životy nový „svobodný“ režim. A je to tak zjevné, že to vidí i moje děti.

To, co mi na starém režimu vadilo, jsou v podstatně jen anekdotické banality a jako takové si je i vybavuji. Třeba všudypřítomná hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, jejichž kontraproduktivitu a absurdní odtrženost od nálady ve společnosti jsem si i jako dítě velmi dobře uvědomoval. Nebo soudružku učitelku třídní, která se nás zoufale snažila nahnat do lampiónového průvodu na počest VŘSR apelem, že je to naše „morální povinnost“ a udělala tím pro diskreditaci komunismu v našich mladých duších víc, než všechny Svobodné Evropy dohromady (už ani nevím, jestli jsme tam tehdy šli). Nebo když se ve škole vybíralo na nějaký fond solidarity a já se divil, proč vybíráme na polskou Solidaritu, když s ní nekamarádíme? (Ty peníze byly nakonec snad pro Nikaraguu.)

Co už taková sranda nebyla a byla to jedna z těch věcí, které ukazovaly odvrácenou tvář režimu, byly neustálé kádrové prověrky, které se projevovaly například tím, že jsme jako děti musely v žákovských knížkách vyplňovat dotazníky, kde byly kolonky jako „Politická angažovanost rodičů“, kam moje zcela apolitická matka psala alespoň členství v ROH, aby se vlk nažral.

Nebo když otec z jakési schůze přinesl protistátní vtip (který si pamatuji dodnes a který nebyl ani protistátní, ani vtipný), jehož znalostí jsem se druhý den chlubil ve škole jenom proto, abych posléze nenašel odvahu ho říct. Dodnes nevím, jestli to byla obyčejná úcta k autoritám (týkal se Jakeše), nebo režimem naučené přesvědčení, že majestát strany a vlády se nezlehčuje.

Pak už si pamatuji jen časté vojenské kolony a „regulovčíky“, které jim vytvářely cestu. Ani nevím, jestli to byly Sověti, nebo ČSLA. Že byla v roce 1968 nějaká invaze a že nás Sověti svým způsobem okupují (jejich přítomnost byla velmi nenápadná) jsem nevěděl a ani mě nikdy nenapadlo, že by tu neměli být, protože mi přišlo logické, že když nás v roce 1945 osvobodili, že už tu zůstali, aby nás chránili. (To jsem prosím vymyslel zcela sám, režimní školství je v tom naprosto nevinně.) Zato jsem věděl, že západní Čechy osvobodili Američané, kterým dokonce zůstal někde na Rokycansku jeden zapomenutý pomníček. Takže jsem se pak pro změnu moc divil, jak to, že někdo něco takové neví, když přece musí vědět všichni. Nemuseli.

Asi bych si dokázal vzpomenout ještě na mnoho dalších fragmentů, ale myslím, ale je to zbytečné. Žádná vzpomínku na to, jak jsme já, nebo kdokoliv, koho bych znal, úpěli pod knutou totality, tam nemám. Občasné nepohodlí, sem tam nepochopitelná průda, to ano, ostatně jako dnes, ale nic, co by můj život poznamenalo na léta dopředu. A protože o vzpomínky na to, jak jsem netrpěl, dnes zájem není, tak už končím. Tím neříkám, že netrpěl nikdo a já mu to neberu (i když omezení majetkových a stavových výsad za utrpení neuznávám), jen žádám, abyste mi nebrali, že jsem netrpěl, a nenutili mi, že jsem trpěl. Já jsem netrpěl. A nehodlám se za to stydět, stejně jako nehodlám konjukturalisticky předstírat, že jsem trpěl.

A že mi stačilo jídlo, teplo a střecha nad hlavou? To přece není málo a dnes to nemá zdaleka každý. Přitom je to nezpochybnitelný základ jakýchkoliv vyšších ambicí. Humanismus a hlad nejdou dohromady, stejně jako nejde bída dohromady se svobodou.

Rozdělená společnost


Dnes a denně, zas a znova si část společnosti stěžuje na to, že je česká společnost jako celek rozdělená. Je přitom evidentní, že je toto rozdělení podle stěžovatelů zásadně špatně, už méně zřetelné ale je, jak je vlastně rozdělena, proč je to podle nich špatně a jak by to mělo být správně. Nezbývá, než se pokusit na tyto otázky odpovědět sám.

Tak především, za všechny ty teď už roky, kdy stesky na rozdělenou společnost čtu a poslouchám, nikdy jsem nepostřehl, že by tyto stížnosti mířily na ekonomické, sociální či etnické bariéry, které by společnost rozdělovaly. Stížnosti nemíří na to, že by se stěžovatelé s někým potkávat nemohli, oni si stěžují, že s někým potkávat musí – s lidmi, kteří jsou jiní, s lidmi kteří mají jiné názory, jiné preference, jiné sympatie a jinak volí. Zatím to nikdo z nich neřekl na plná ústa, ale nabízí se logická úvaha, že ti, kteří na rozdělenou společnost žehrají, by zřejmě nejraději měli společnost sjednocenou. Sjednocenou pod jednou stranou, jednou vládou a jedním praporem – tím jejich.

Je to o to absurdnější, že na rozdělenou společnost nejvíce nadávají ti, kteří se zároveň nejhlasitěji hlásí k odkazu tzv. Sametové revoluce. A jak já si ji pamatuji, tak jedním z nejhlasitěji a nejzřetelněji artikulovaných požadavků tehdy nebyla restaurace kapitalismu (po té otevřeně nevolal nikdo), ale požadavek plurality, požadavek konce vlády jedné jediné strany s jednou jedinou ideologií a nastolení takových poměrů, kdy nebude existence různých názorů a postojů nejenom trestná, ale ani divná.

Teď tu pluralitu máme – a je to špatně. Ti samí lidé, kteří těžce nesli, když museli mlčet sami, teď těžce nesou, když nemusí mlčet druzí. Jestli někdo rozděluje společnost, tak jsou to právě oni se svými požadavky na dělení občanů na správně (jako oni) a špatně (jinak, než oni) smýšlející, a ne prezident Zeman, kterého z toho systematicky obviňují. Prezident nenutí jednoho, aby stát tady, druhého, aby stál tamhle, a oba, aby se navzájem nenáviděli a nadávali si. Že je prezidentem zrovna Zeman není příčinou, ale projevem toho tzv. rozdělení, ve skutečnosti přirozené pestrosti.

Osobně si myslím, že je lepší „rozdělená“ společnost, ve které vedle sebe koexistuje celá plejáda názorů, než „sjednocená“, ve které je připuštěn jen jeden jediný „správný“ názor, a která zkolabuje v okamžiku, kdy kontrola ochabne a přijde nevyhnutelná konfrontace s názorem odlišným. I já vidím, že je naše společnost nemocná, což se projevuje stále vyhrocenějšími mezilidskými vztahy, ale nesouhlasím ani s tím, že je nemocná proto, že je rozdělená, ani s tím, že je rozdělená proto, že je nemocná. Je nemocná proto, že se není schopna vypořádat s něčím tak přirozeným a jádru zdravým, jako je koexistence různých názorů, priorit, zkušeností a řešení. A těžko společnost uzdravíme tím, že se pokusíme jednu její nezanedbatelnou část amputovat. Tím totiž nezískáme jednu zdravou společnost, ale dvě nemocné, teď už definitivně rozdělené. A právě proto bych byl velmi, rád, kdyby se ji nepokoušeli „léčit“ ti, kterým se nejvíce zdá nemocná.

Správně špatně


Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.

Strážci revoluce z Brna


Vím, že není nic staršího, než včerejší zprávy, a přesto hodlám psát o něčem, co není dokonce ani včerejší. Jenže to příliš tlačí a musí to ven. Nejde o nic jiného, než o rozhodnutí Ústavního soudu zamítnout dodatečné zdanění církevních restitucí (Ježíši, jak mě to slovo „restituce“ nejde přes pusu, protože evokuje dojem něčeho správného, což tohle svinstvo v mých očích rozhodně není). Ale není to vztek, co mě tlačí, na to už jsem příliš smířený a poučeny, je to spíš smutek. Smutek, že Ústavní soud nesebral odvahu a nepřekročil svůj vlastní stín, ale definitivně se etabloval jako pevný pilíř režimu, i smutek nad tím, jak v konečném důsledku absurdně – i když juristicky nepochybně brilantně, tak jako ostatně vždy – ústavní soudci své rozhodnutí zdůvodnili.

Bohužel se nedá hovořit o překvapení, protože jde spíše o potvrzení toho, že i nezávislost soudců má své meze dané vládnoucí ideologií. Prostě tak, jako za minulého režimu by žádný soud nezpochybnil znárodnění, tak dnes žádný nezpochybní restituce. A jakkoliv antikomunisté toto rozhodnutí oslavují jako nápravu spravedlnosti, nejde o nic jiného, než o svého druhu pomstu za režim minulý, eminentní politikum, symbolické gesto potvrzující vítězství Sametové revoluce, spravedlnosti navzdory. Aby se totiž dalo o spravedlnosti v tomto kontextu alespoň přemýšlet, nesmělo by být „vracení“ (protože ve skutečnosti v mnoha případech jde o darování) majetku paušální a podle diktátu církev, ale případ od případu a s ohledem na dopady, jaké to bude mít tady a teď. Ale víme všichni, že přinejmenším do příští revoluce to je pláč nad rozlitým mlékem.

Co mi ale vadí nejvíc a vlastně to není ani tak věc meritorní, jako principiální, to je zdůvodnění, které ústavní soudci použili: dodatečný zdaněním prý bylo porušeno ústavou zaručené legitimní očekávání. Proč mi to vadí? Za prvé proto, že domyšleno do důsledků to znamená, že můžeme klidně zrušit parlament, protože ten nemůže nic měnit, jelikož každá změna porušuje něčí legitimní očekávání, že nebudou dotčeny jeho sobecké zájmy.

A s tím úzce souvisí za druhé, totiž že církve, resp. politikum církevních restitucí, získali to privilegium, že jejich legitimní očekávání dostalo přednost před jinými legitimními očekáváními, například před legitimní očekáváním občanů, že o tak zásadních věcech, jako se zcizení a privatizace nezanedbatelné části veřejného majetku, se bude rozhodovat v referendu, a pokud ne v referendu, tak v parlamentu, ale způsobem korektním a transparentním, což v žádném případě nebyl případ církevních restitucí.

Ale toto pořadí priorit samozřejmě není ani náhodné, ani běžné – je revoluční. To, co byla dřív preference dělníků, to je dnes preference buržoazie a kléru. Nezáleží na tom, že je třicet let od převratu, revoluce ještě definitivně nezvítězila a tak je potřeba ji pohlídat a podpořit. Obzvláště v době, kdy jsou si revolucionáři stále méně jisti tím, že je o jejich revoluci všeobecný zájem. Strážci revoluce z Brna tak přišli v pravý čas s jasným vzkazem: revoluce není mrtvá, revoluce žije, a my budeme bdít, aby nikdy nezemřela.

Vyhynutí z vyděšení


Víte, jak se říká, že nejhorší smrt je z vyděšení? Tak starší bílí muži musí být na pokraji vyhynutí. protože ti jsou vyděšení úplně ze všeho. Jsou vyděšení, že by ve vrcholných politických a manažerských funkcích měly figurovat ženy, jsou vyděšení, že homosexuálové by měli mít stejná práva jako heterosexuálové, včetně uzavírání manželství, jsou vyděšení, že by byty měly sloužit k bydlení a ne jako spekulativní investice nebo zdroj zisku z krátkodobých pronájmů, jsou vyděšení, že by mohla skončit preference individuální automobilové dopravy, a když už jsme u těch aut, jsou vyděšení, že by je místo spalovacího motoru měla pohánět elektřina, jsou vyděšení, že když čím dál tím víc práce zastanou roboti, že nebudou muset všichni pracovat, jsou vyděšení, že by měli potkávat lidi jiné barvy pleti a jiné kultury, jsou vyděšení, že by se měli s někým dělit, jsou vyděšení, že by měli být šetrní k přírodě, jsou vyděšení z šestnáctileté holky a z toho, že ji někdo poslouchá, a že ten někdo je mladý, který tady bude, až oni tady nebudou. Jsou vyděšení ze ztráty mocenského, morálního a diskurzivního monopolu. Ale asi nejvíc jsou vyděšení z lidí, kteří nejsou vyděšení z toho samého, z čeho oni, a co hůř, děsí se něčeho úplně jiného. A jsou vyděšení z toho, že takoví lidé nejsou zavření v ústavech nebo táborech, ale mohou svoje názory zveřejňovat a dokonce je pouštějí do rozhlasu a televize. A já? Já jsem vyděšený z vyděšených starších bílých mužů. Něco mi totiž říká, že před jejich snahou zachránit svůj svět mě ani můj věk, ani pohlaví ani barva pleti neochrání. Jediná naděje je, že na to svoje vyděšení zemřou. I když… jsou to muži a jsou starší, možná bude stačit počkat, statistika je neúprosná. Jen doufám, že těch deset dvacet let budeme mít.

Budoucnost českého antikomunismu


Včera zaujala zpráva o tom, že podle jednoho z volebních modelů by se KSČM po 30 letech od převratu poprvé nedostala do Sněmovny. Sláva, hurá, Bůh nás miluje. Frenetické nadšení zavládlo zejména mezi členy a stoupenci TOP09, které ten samý model předpovídá úplně stejný osud se stejnými 4,5% voličských preferencí. Nechme teď stranou, že říkat si komunista a být komunista není totéž a že KSČM je podle západoevropských standardů navzdory svému názvu spíše umírněná sociální demokracie, a položme si otázku, jestli by mezi českými antikomunisty neměla místo nadšení zavládnout spíše panika?

Protože co si počne český antikomunista bez českého komunisty? Kým bude strašit? Proti komu bude mobilizovat? Na koho se bude vymlouvat? Není snad právě antikomunismus onou Masarykovou konstituční ideo, s níž současný český stát stojí a padá? Bez obav. Český antikomunista není žádný malý blbec. Český antikomunista je velký blbec. Ale jako správný pionýr je vždy připraven. Český antikomunista má vždy v záloze dostatek „komunistů“, kterými bude strašit, proti kterým bude mobilizovat a na které bude svalovat vinu za to, že u nás ještě nenastal fašistický ráj na zemi. Český antikomunista má v záloze hned tři esa v rukávu: Piráty, Zelené a Rusy.

Nehledejte v tom politickou, programovou nebo historickou logiku, pro českého antikomunistu je „komunistou“ každý, s kým nesouhlasí, komu nerozumí, nebo koho se bojí. A vždycky bude dost těch, kterými se dá strašit a které lze nenávidět, stejně jako bude vždycky dost těch, kteří se potřebují bát a nenávidět, protože to je jediný způsob, jak se umějí vypořádat se světem, který se mění a kterému nerozumí. Každý potřebuje jistoty. A antikomunismus nabízí jistoty po čertech solidní. Budoucnost českého antikomunismu je navzdory skomírání KSČM zajištěna, protože český antikomunismus se neváže na komunisty a neskončí, když skončí oni – český antikomunismus se váže na nepřítele. A nepřítelem může být kdokoliv, jen pro zachování „značky“ dostane nálepku „komunista“. Český antikomunismus je totiž taková permanentní kulturní kontrarevoluce a jako takové se jí realita netýká.

Jen lituji Piráty a Zelené, protože to, co ze strany „slušných a zdravě selsky rozumných vlastenců“ zažívají teď, je čajíček proti tomu, co je čeká, až si z nich antikomunisté definitivně udělají svého nového Velkého Komunistu.