My máme prezidenta, ó my se máme


Tento text asi nebude příliš originální ani aktuální, ale cítím v kostech, že se mi bude špatně spát, když za volbou prezidenta neudělám tuhle tečku, když už jsem ji nakousl. Jenže co k tomu říct? Jedině snad „hlubokomyslné“ dopadlo to, jak to dopadlo. Dopadlo to špatně, ale moc šancí na lepší výsledek nebylo, jen na jinak špatný.

Generál Petr Pavel porazil oligarchu Andreje Babiše. Babiše se tak zbavíme (zdá se, že zhrzený spasitel národa se úplně stahuje s politiky) a místo něj budeme mít generála. To není nepodstatný detail, protože na „generálovi“ byla Pavlova kampaň postavena a voliči to sežrali i s navijákem. Po desítkách let propagandy líčící každého vojáka jako hrdinu prostě nešlo nezvolit generála, protože čím víc voják, tím víc hrdina. Vlastně ani nevím, kdo dělal Pavlovi marketing, ale Prchala si přehledem namazal na chleba.

V zájmu poctivosti je totiž třeba uznat, že i když volby nebyly úplně fér, protože Pavlovi stranila snad všechna média (moderátoři ho nenutili ho odpovídat ne otázky, zatímco Babiše ano, Pavla s jeho starším vyjádřením, že o politiku nemá zájem, nikdy nekonfrontovali, zatímco Babiše s jeho rovněž starším, že prezidentem být nechce, pravidelně a opakovaně ano), nebylo to to, co nakonec rozhodlo. Babišův způsob vyjadřování je zkrátka s ambicí být prezidentem neslučitelný, stejně jako jeho „superschopnost“ nechat se chytit do každé pasti, kterou mu moderátoři připravili. Rozdíl v počtu hlasů byl sice výrazně vyšší, než jsem čekal, ale nemá smysl hledat volební podvody tam, kde vysvětlení stačí marketing a zamilovanost (sic!)

Takže máme prezidentem generála a ten nenechal nikoho na pochybách, že role nemluvného a razantního vojáka je mu šitá na míru. Ztotožnil se s ní natolik, že si ani neuvědomil, že ještě není prezident, protože ještě nesložil přísahu a prezidentem je do vypršení mandátu stále Zeman, a začal velice rázně a aktivisticky. A zfanatizované davy z toho šílí nadšením. A právě tyhle davy, které se nechali uhranout značkovým produktem Antibabiš, mohou být ještě větší problém, než sám Pavel, protože budou chtít svoji „drogu“, tj. razantního až arogantního prezidenta, který je víc voják, než diplomat, ve stále vyšších dávkách. Ale jeden problém je ještě větší: lidé za Pavlem, kteří ho stvořili, financovali a „naprogramovali“, neboli radili mu a vybírali mu poradce. Pavel je tak obklopen politickými, vojenskými i ekonomickými jestřáby. Zdá se, že někteří jeho voliči už z toho začínají trochu střízlivět, ale je pozdě.

Nový prezident s vládní Pětikoalicí už stačil vytvořit sice neformální, ale o to efektivnější Šestikoalici. Pavel i vláda sice opakovali, že Pavel není vládní kandidát, ale vláda mu hodně umetala cestu k vítězství (už jenom tím, že vědoma si své pochybné popularity, stáhla se před finále volby zcela z veřejného prostoru i politického provozu) a hned po zvolení převedl Pavel takové souznění s Fialou, že by to nebylo normální ani u milenců.

A to je asi tak vše. Politická mafie kolem ODS (TOP09 není žádná alternativa, je to jen jiný obal na tomtéž sračkovitém produktu) ovládla definitivně všechny ústavní instituce v zemi a jen nabyla jistoty, že prezident nepoužije právo vetovat zákony, čímž si u Pavla jistá být může, začala s ofenzivou proti občanům: daně zvýšit, věk pro odchod do důchodu také (obzvláště pikantní, ale symptomatická je v tomto bodě podpora důchodce Pavla), výdaje na armádu ještě víc, zdravotnictví nechat na pospas trhu, zprivatizovat, co ještě po Klausovi zbylo…

Prostě zase jednou mají Češi přesně to, co chtěli, a jediná otevřená otázka je, jestli opravdu chtěli tohle, nebo se jen nechali zblbnout tím, že Pavel není Babiš? Každopádně si to teď budou muset odžít. Bohužel, s nimi i všichni ti, kteří Pavla nechtěli, a to rozhodně nejsou ani zdaleka jenom voliči Babiše. Ti na tom budou obzvláště špatně, protože pro ně žádné růžové brýle nezbyly.

Kdyby alespoň existovala nějaká opozice, kdyby stála vláda proti prezidentovi, tak by se těch pět let dalo nějak překlepat, ale teď, když jedna strana (strana, nikoliv značka), která se navíc neštítí ničeho, protože se považuje za „slušnou“ a „hodnotově orientovanou“, bude mít veškerou moc ve státě, bude to asi „veselé“. A jak známo z historie, stačí i pár týdnů, natožpak pět let.

Pokud bych měl výsledek prezidentských voleb naroubovat na klasické chléb a hry, tak bych to viděl asi následovně: nový prezident podpoří vládu, až nám bude chtít vzít chléb, ale nabídne nám za to hry. Válečné hry. S někým jako je Kolář za zády, kdo bude tahat za špagátky – a to nutně někdo bude, protože Pavel se zatím jeví tak, že osobně mnoho rozhledu a názorů nemá a přejímá postoje svých poradců – to ani jinak dopadnout nemůže.

Inventura prezidentských kandidátů – Díl 3. Babiš, Diviš, Hilšer


č. 7 Andrej Babiš

Předseda nejsilnější (pseudo)opoziční strany a bývalý premiér, který tak dlouho opakoval, že na prezidenta kandidovat nechce, až do toho vlaku na poslední chvíli naskočil a hned jako žhavý kandidát. Mnohem žhavější, než si je většina, která kontroluje obsah v médiích a na sociálních sítích, ochotna připustit, protože jeho voliči se rekrutují z řad těch, které oni naprosto ignorují a když už je vezmou na vědomí, tak jen proto, aby se nad ně mohli povyšovat a posmívat se jim. Babiše budou volit ti, co jsou establishmentem odstrčení a nemají zastání. A to navzdory tomu, že jen málokdo je v naší kapitalistické zemi víc establishment, než právě kapitalista Babiš. Jenže Babiš alespoň předstírá, že bere jejich starosti vážně a nevysmívá se jim.

A proto může Babiš ještě překvapit, protože mnoho jeho voličů v průzkumech ze strachu pravděpodobně lže, protože ta vulgární nenávist, která se na Babiše a jeho voliče snáší ze strany samozvaných „lepších“ lidí (prý vzdělanějších a kultivovanějších nositelů vyšších hodnot) určitě dělá své. Pokud ovšem vyhraje, což není zdaleka nemožné, bude to problém, protože Babiš je politik, který rozděluje společnost, a ta část, která ho nesnáší (a nesnáší ho snad ještě víc, než Zemana), se projevuje hodně agresivně a je otázka, zda nepřejde od slov k činům. I kdyby jen všichni hromadně emigrovali, jak slibují/vyhrožují, bude to pro stát problém.

Přitom Babiš je podle mého názoru v tom rozdělování společnosti víceméně nevinně, nedělá nic zvláštního, co by nedělali jiní, to jen část společnosti se rozhodla, že zrovna on bude ten úhelný kámen, na němž se podle ní bude lámat kdo přijatelný a kdo podřadný. Ne, že by byl Babiš nějaké neviňátko, je to samozřejmě pěkný zmetek, stejně jako všichni popřevratoví zbohatlíci. Je pravda, že Babiš se navíc jeví jako srab a podrazák, který úspěchy připisuje pouze sobě a neúspěchy hází ne všechny ostatní (podobnost s vládní mantrou za vše může Babiš a Putin je v tomto případě pouze náhodná), ale to je možná jen tím, že je více na očích, že se na rozdíl od ostatních oligarchů nestraní světel lamp. Ani tím, že svoji kariéru nastartoval již za minulého režimu, se od kolegů oligarchů i kolegů kandidátů nijak neliší. Přesto je to právě on, kdo rozděluje společnost. Zde je moje hypotéza, proč tomu tak je: na rozdíl od všech ostatních oligarchů, kteří se drží stranou a „jen“ tahají za špagátky sponzorských darů a kontaktů, takže umožňují předstírat, že ač žijeme v kapitalismu, moc nemají kapitalisté, ale lid, Babiš toto hru tím, že reálnou moc kapitalisty otevřeně propojuje se symbolickou mocí politika, kazí. Svět chce být klamán, ale Babiš neklame.

Pro mě osobně Babiš není ideální kandidát, vlastně mi přijde velmi nevhodný, ale pořád mi přijde lepší, než Pavel nebo Nerudová, a to z jednoho prostého důvodu: je to oportunista bez ideálů. A jsme k idealistickým aktivistům, zejména rekrutují-li se z tzv. slušných lidí, demokratů a liberálů, skeptický, protože jak ukazuje zkušenost, lidé, kteří věří ve vyšší hodnoty, ztrácejí zábrany a jsou schopni čehokoliv, protože jsou přece slušní a proto vše, co dělají musí být slušné také.

A že je Babiš trestně stíhaný a brzy možný i odsouzený? Nevadí, to patří přece k české tradici, že prezident musí sedět. A popravdě řečeno, představa absurdní frašky, kdy Babiš uděluje milost sám sobě, je v tom dnešním marasmu natolik lákavé povyražení, že bych ho volil snad jen proto, abych to mohl vidět. Koneckonců, horší než ti, co tam byli, nebo co by tam být mohli, být nemůže.

č. 8 Karel Diviš

Diviš mě zaujal především tím, že jsem o něm nikdy před tím neslyšel. Ostatní kandidáti jsou buď zkušení političtí matadoři nebo se již pohybovali ve veřejných funkcích nebo se svojí kandidaturou alespoň veřejně koketovali, ale Diviš nic a najednou byl tady. Bez silné mediální podpory, bez zjevné klientelistické sítě, bez početného fanklubu fanatických podporovatelů dokázal zorganizovat sběr podpisů takovým způsobem, že při přezkumu u NSS zesměšnil Ministerstvo vnitra a obstál, na rozdíl od ezoangažovaného také podnikatele Janečka. A to není úplně málo.

V debatách se Diviš jeví jako umírněný, středový, konzervativní, žádná změna by s ním nepřišla (kromě změny stylu a personálu, samozřejmě), ale kdyby nastala ta nepravděpodobná situace, že by vyhrál, asi by mi to nevadilo. A to je něco, co o mnohých jiných říct nemůžu.

Bohužel toto ale nemohu říct mnoho ani o jeho názorech, těch pár vět, co tu a tam utrousí (není to jeho vina, v televizi prostě víc místa nedostane) k utvoření si komplexní představy nestačí. Vlastně i tím je pro mě zajímavý, jak je pro mě těžké udělat si na něj názor. Ale možná, že právě někoho takového na Hradě potřebujeme, někoho nevyhraněného, neaktivistického kdo bude prostě jen plnit svoje úřední povinnosti a „jmenuje“ nebude chápat jako „rozhoduje“.

č. 9 Marek Hilšer

Hilšer, stejně jako Fischer, neúspěšně kandidoval již v minulých volbách, a je pro mě tak trochu záhadou, proč to zkouší znova, když mu musí být jasné, že opět neuspěje. Nejmenší rozpočet, nejmenší fanklub a druhá kandidátská liga, takže se o prostor v médiích musí dělit s pěti dalšími, čili ani jako způsob, jak propagovat své názory, se jeho kandidatura brát nedá.

Přitom když jsem ho nedávno slyšel mluvit v televizi, tak je mi záhadou, že už není vláčen virtuálními stokami s cejchem komunisty na čele, protože to, co říkal, rozhodně nebyl žádný ancap. Ale asi to byla jen shoda okolností, protože kdyby byl levicový politik, tak už bych to dávno věděl. Nebo i pravicový, ale výrazný. Hilšer je ale většinu času zalezlý v Senátu, o jeho činnosti se nic neví, a pak se zjeví před volbami a pustí se do křížku s těžkými váhami, které ve srovnání s ním možná neudělali pro společnost vůbec nic, ale umějí to prodat.

Možná největší problém kandidátů, jako je Hilšer, je ale formát televizních debat, kterých je několik málo krátce před volbami a sejde se v nich až moc kandidátů na to, aby každý z nich mohl mít prostor, který by dával smysl a umožňoval skutečnou diskusi a prezentaci názorů. Na druhou stranu ale chápu, že TV nebudou dávat příliš prostoru něčemu, co lidi dlouhodobě nezajímá a nezabaví. Nevím, jak z toho ven. Demokracie si žádá poučené voliče, ale volič se těžko poučí, když politické diskuse často připomínají dryáčnické hádky katových pacholků o to, kdo koho pověsí na nejbližší kandelábr. Chtělo by to nějak kultivovat, ale jak, když zároveň chcete lidi na jednu stranu aktivizovat pro sebe a přitom paralyzovat jejich aktivitu proti sobě? To asi moc jinak, než vyvoláváním strachu, hledáním nepřítele, štvaním proti němu a bulvárním klouzáním po povrchu nejde. Zrovna Hilšer se mi zdá být dobrým příkladem toho, že politik, který tento model nepřijme nebo neumí provozovat, nemá v současné politice mnoho šancí.

Inventura prezidentských kandidátů – Díl 2. Pavel, Zima, Nerudová


Tento díl bude dlouhý až nejdelší a výživný až nejvýživnější, protože do něj řízením osudu (čti losu) padli dva ze tří největších favoritů.

č. 4 Petr Pavel

Kandidát zajímavější víc tím, co se kolem něj děje a odhaluje, než tím, jaký sám o sobě je, protože co si budeme nalhávat, Petr Pavel je především mediálním a marketingovým produktem, který se přesně trefil po poptávky. Ani podnikatel ani politik, ale voják ve výslužbě tak oslovuje ty, kteří se podnikateli a politiky cítí zklamáni a podvedeni. Alespoň tedy myslím, mě totiž neoslovuje. A jestli, tak jedině v negativním slova smyslu, protože mě děsí. Nemohu si pomoci, ale volební slogan vzývající „řád“ prezentovaný vojákem mi zavání řádem kasárenským. A Petr Pavel je stále voják tělem i duší a ani se nesnaží předstírat cokoliv jiného, ostatně jeho kampaň je na „generálovi“ založená: lidé podle ní nemají volit občana Pavla, ale generála Pavla.

Že je Pavel svým myšlením stále voják dokazuje snad pokaždé, když otevře ústa. A to není dobré, protože voják je zvyklý nejen poroučet, ale hlavně poslouchat. Koho bude poslouchat Pavel se ovšem můžeme jen dohadovat a seznam jeho sponzorů asi nebude v tomto směru vyčerpávající. Jedno je ale jisté: až za ním někdo z těch, kteří ho do funkce dostanou (což, přiznejme si, je poměrně pravděpodobné) přijde a řekne mu: „Udělej“, Pavel ho poslechne a nepřijde mu na tom nic divného. A že ten někdo nebudou jeho voliči, ale sponzoři a organizátoři v pozadí, je snad více, než jasné. A to nemluvím o tom, že celá jeho profesní kariéra byla založená na tom, že problémy řešil silou.

Na Pavlovi je asi nejzajímavější to, jak efektivně může fungovat převlékání kabátů, pokud je dostatečně okaté a patetické. Nevadí, že je to bývalý kariérní důstojník ČSLA, člen KSČ, za minulého režimu rozvědčík etc. etc., stačilo, aby oblékl uniformu NATO a vše je smyto, zapomenuto a odpuštěno. Alespoň tedy v jeho případě, jiným ani obrácení kabátu a plná a velmi angažovaná integrace do kapitalismu nepomohla. Aby bylo jasno, že dobře sloužil za minulého režimu a ještě lépe za současného by mi nevadilo, kdyby zůstal vojákem, protože voják má sloužit, to je jeho práce. U politika už mi to vadí, ale ze všeho nejvíce mi vadí ten dvojí metr, kdy u Pavla nevadí, co je u jiného zásadní problém, tedy jeho komunistická minulost.

Bohužel, přesně to, co mně na Pavlovi vadí, mase mých spoluobčanů imponuje, takže se dost možná dočkáme vojáka na ústavním postu nejvyšším. Trochu ironické, vzpomenete-li si, jak jedním z požadavků Listopadu 1989 byla civilní kontrola armády a ministrem obrany najednou nesměl být voják. Tehdy jsem s tím nesouhlasil, postupem času jsem však tento princip přijal za svůj a teď si s ním naopak připadám div ne jako disident.

Panel je miláček médií č. 1, který je opakovaně prezentován jako jeden z mála, který má šanci na postup do druhého kola, což mu nepochybně nahání body, protože hodně voličů se tím nechá ovlivnit a bude volit někoho, kdo máš šanci na postup jenom proto, aby „neplýtvali hlasem“. Těžko říct proč a zda je to vědomé, ale média pro Pavla pracují zcela evidentně.

č. 5 Tomáš Zima

Pokud si dobře pamatuji, byl Zima jeden z prvních lidí, který svoji kandidaturu veřejně připustil, takže se o něm nějaký čas docela mluvilo a psalo, bohužel dávno nejen před vypuknutím předvolební kampaně, ale i před oficiálním vyhlášením voleb, a teď už je kolem něj víceméně ticho po pěšině. Přiznám se, že jsem sám o hlasu pro tohoto bývalého rektora Univerzity Karlovy uvažoval, ovšem nikoliv kvůli jeho názorům, ale pro svoji slabost pro akademickou sféru. Nicméně když nikdo jiný, tak prof. Fiala, toho času předseda vlády, mne z důvěry v akademiky definitivně vyléčil. Akademické zázemní zkrátka není zárukou lidských kvalit a i se třemi tituly před, dvěma za jménem a citačním indexem vysokým jak Petřínská rozhledna může být člověk šmejd.

Program pana Zimy je sbírka banálních konstatování bez velké vize ukotvená někde v politickém středu a snaze nikoho neodradit, což ale nakonec nemusí být vůbec na závadu, alespoň ve srovnání s jinými kandidáty, kteří se tváří, že spasí malý český svět, Zima sám sebe prezentuje jako konsenzuálního kandidáta. Ať už je to proto, že takový skutečně je, nebo je to jen dobře zvládnutý marketing, je tahle jeho prezentace decela uvěřitelná.

Kdyby se Zima stal novým prezidentem – jakože se jím nestane, to už si jisté kruhy*) ohlídají – tak by mě to zase až tak moc nevadilo, což se o některých jiných rozhodně říct nedá.

*) Jaké jsou to kruhy nevím, ale nějaké to být musejí, protože je vyloučeno, aby si Pavel a Nerudová získali tak mocnou mediální podporu sami, to není v silách jednoho člověka ani časově, ani finančně, ani organizačně.

č. 6 Danuše Nerudová

Představa ženy v úřadě prezidenta mi není nesympatická, ale nesmí stačit, že je to žena. Přesně k tomu ale Nerudová směřuje. Řeknu to poněkud vulgárně, ale výstižnější to podle mě napsat nejde: to jediné, čím se Nerudová liší od svých mužských konkurentů, je to, co má mezi nohama. Jinak je jen další nerozeznatelná kandidátka „Pražské kavárny“, snad jenom otevřeněji prokorporátní a pohrdající lidmi, kterým nerozumí (a ani rozumět nechce), protože se s jejich socio-ekonomickou realitou zcela míjí. A od té doby, co nedávno vyšlo najevo, že tato bývalá rektorka Mendelovy univerzity provozovala v Brně doktorskou obdobu magisterských titulů z plzeňských práv je ještě polistopadově konformnější, než se zdálo.

Stačí pohled na její otevřený účet a na to, kdo a jaké částky (jednoznačně nejvyšší z celého pelotonu) jí tam posílá a není těžké se dovtípit, čí zájmy především bude hájit. A co teprve její manžel v pozadí, takto spolumajitel jedné z největších právnických firem v Česku, která v posledních letech nechyběla snad u žádného šméčka, a tuplem pak u takového, kde se škodilo životnímu prostředí,

Na druhou stranu je třeba uznat, že její podpora zejména mezi mladými voliči je autentická. Má to ale prosté vysvětlení (teď to beru podle své dcery, abyste mě neosočovali, že si vymýšlím): mladí lidé k tomu přistupují čistě esteticky. O politiku se nezajímají, nějaké názory, hodnoty, postoje jsou jim víceméně ukradené a jediné, co je pro ně podstatné je, že Nerudová je fešná ženská a že bude z estetického hlediska reprezentovat lépe, než Zeman na vozíku, a nevadí ani kdyby nebyla nic jiného, než ramínko na šaty.

Kdosi Nerudouvou nazval „českou Čaputovou“ a celkem to myslím vystihl. Zdánlivě jiná a nová, ve skutečnosti zcela stejná, pevně integrovaná a status quo absolutně neohrožující. Na Nerudové je dobře vidět, jak povrchní a vyprázdněná může politika být a přitom se těšit nadšení a podpoře, když se šikovně prodá.

Nerudová je miláček médií č. 2 a i to (ne-li především to) jí dává dobrou šanci na nejen na postup do druhého kola, ale i na celkové vítězství. Protože co si budeme nalhávat, pro ty, kterým stačí, že není ani Babiš ani Zeman, je kandidátka přímo ideální a pro nás ostatní v nabídce nikdo není.

Inventura prezidentských kandidátů – Díl 1. Fišer, Bašta, Středula


Seznam kandidátů na prezidenta je díky Nejvyššímu správnímu soudu konečný (díky bez ironie, minimálně tentokrát soudci rozhodli dobře a poctivě si to i se svým aparátem odpracovali, když kandidátní listiny překontrolovali pečlivěji, než Ministerstvo vnitra i než volební štáby), volební čísla jsou vylosována a tak se můžeme na tu sebranku podívat. Kandidátů zůstalo devět a tak si je můžu podle vylosovaných kandidátních čísel elegantně rozdělit do tří dílů po třech, aby byly jednotlivé blogy jednak kratší a jednak jich bylo víc, což by mělo můj poněkud zanedbaný blog oživit.

č. 1 Pavel Fischer

Jeden z těch, které bych s trochou nadsázky mohl zařadit do škatulky nevím, neznám, neviděl jsem. Bez nadsázky pak musím uznat, že jméno i tvář znám, ale o jeho názorech nemám valné ponětí. Asi proto, že tam, co se pohybuji já, názory někoho, jako je Fischer, nezajímají. Na základě toho, co o ně vím, bych ho charakterizoval jako kandidáta „Pražské kavárny“, jednoho z mnoha a jednoho z těch, kteří jsou reálně bez velké šance na úspěch.

Kandidátem „Pražské kavárny“ pak míním konzervativního kandidáta v tom smyslu, že chce za každou cenu udržet politický a ekonomický status quo, prozápadního v tom smyslu, že se ostentativně distancuje od všeho východního a nekriticky adoruje západ, který už dobrých třicet let neexistuje (pokud takový vůbec kdy existoval), rusofóbního, antikomunistického a v důsledku toho i antiekologického a asociální, protože veškeré požadavky na revizi kapitalismu jsou pro něj totéž, co touha po komunismu. Nedílnou součástí hodnotového systému takového kandidáta je kult osobnosti Václava Havla. A samozřejmě je takový kandidát elitářský a pohrdá nižšími společenskými třídami, na jejichž více či méně přímém vykořisťování (sic!) je ovšem existenčně i statusově závislý, což ovšem není schopen ani pochopit, natožpak připustit, a bídu uprostřed dostatku považuje za nutnou jako motivaci k práci a spravedlivou jako trest za osobní selhání. Tuto velmi obecnou a v mnoha nuancích jistě nepřesnou definici kandidáta „Pražské kavárny“ si zapamatujte, budu se na ni ještě odkazovat.

Specifikem kandidáta Fischera je snad jen afinita k církvi. Pro absolutní no-go, ale obávám se, že jenom pro mě. Přesto bez šance.

Pokud jsem se snad v něčem výše uvedeném zásadně mýlil, jistě mne rádi a ochotně opravíte, ale jsem ji téměř jistý, že to nebude nutné. Jen pro upřesnění, a to i do budoucna, dodávám, že pod „mýlil jsem se“ rozumím třeba to, že Fischer je ve skutečnosti trockista nebo fašista, nebo že má minimálně jistý postup do druhého kola, a ne že máte jiný názor na to, jestli by byl dobrý prezident.

č. 2 Jaroslav Bašta

Jméno Jaroslava Bašty sice není neznámé, fajnšmekři si jistě vzpomenou i na to, že býval ministrem bez portfeje, a opravdoví labužníci pak i na to, že byl chartista a angažoval se v Polistopadových tajných službách, ale nic z toho ještě nedává jeho kandidatuře smysl. Tím spíš, že ho nominovala SPD, která je sice parlamentní stranou, ale dost pochybuji o tom, že zrovna Jaroslav Bašta je prototypem politika, s nímž by se volič SPD dokázal ztotožnit (to už by u nich měl podle mě větší šanci třeba takový Pavel). Ani jako vehikl, který má dostat do veřejného prostoru ideje SPD, Bašta vzhledem ke svým vyjadřovacím schopnostem nemůže posloužit. Bašta už je starý, ale dojmem moudrého starce nepůsobí, nemá osobnost, která by mohla vykompenzovat jeho věk a podle všeho ne zrovna 100% tělesné zdraví. Samozřejmě bez šance.

č. 3 Josef Středula

Formálně jediný kandidát, který hodnotově stojí jinde, než zbytek pelotonu, to jest alespoň trochu nalevo. Ovšem není to žádný radikál ani revolucionář, nýbrž – nomen omen – kandidát patřící na politický střet, jenž současný systém nejen příliš neohrožuje, ale dokonce ani moc nekritizuje. Přesto, a to nejspíš hlavně proto, že se jedná o předsedu odborů, je pravici trnem v oku a při zaslechnutí jeho jména propadá panice a vyšiluje kvůli střetu zájmů, když jako vrchní odborář kandiduje na prezidenta. (Že kandidatura podnikatelů pravici nevadí a střet zájmů v ní nevidí netřeba jistě dodávat.)

Středula jistě není ideální kandidát a mám k němu celou řadu výhrad, zejména co se jeho názorů na zahraniční politiku týče, ale pořád mi vadí asi ze všech nejméně a dokonce se s ním v mnoha věcech shodnu, takže pokud k volbám vůbec půjdu, budu volit jeho. A to přesto, že jsem začal pochybovat o tom, jestli svoji kandidaturu vůbec myslí vážně, protože po něm není ani vidu, ani slechu. To ovšem není ani po většině kandidátů s výjimkou Nerudové, Pavla a Babiše, takže je to možná jen prostý důsledek toho, že je mainstreamovými médii ignorován, stejně jako většina kandidátů s výjimkou tří výše jmenovaných, kterým média kdo ví proč (asi peníze a s nimi spojené zájmy, co jiného) dopřávají prostoru měrou vydatnou.

Jestli mi něco na Středulovi opravdu, ale opravdu nevadí, tak to, že má drahé hodinky, protože na rozdíl od pravičáků nejsem přesvědčen o tom, že autentický levicový kandidát musí být tak chudý, že nemá ani na lístek na autobus, aby mohl dojet na Kavčí hory do televizní debaty, a vůbec byl i jinak pro svoji chudobu neškodný. To už mi víc vadí jistá pachuť (zdravím do té staré židovské anekdoty), která zůstala po přečtení svědectví lidí, kteří s ním údajně osobně jednali a on se jim na těch jednáních jevil jako vypočítavý hajzlík. Jenže co s tím? Ani Ježíš Kristus nebyl dokonalý, protože měnil vodu na víno a ne na pivo, takže bych mu to šanci dal. Horší než ten, který tam je teď, i než ten, který tam bude potom, pokud to nebude právě Středula, rozhodně nebude. Reálně asi bez šance, ale když nic jiného, dodává těm volbám iluzi reálně volit mezi něčím a něčím jiným.

Kdo chtěl vědět, mohl, kdo měl vědět měl, nechtěl


Pár postřehů ze staršího rozhovoru s politologem Janem Charvátem, který vyšel pod všeříkajícím názvem Nespokojené jsme dlouho přehlíželi. Teď se divíme, že se radikalizují. To lidé v sobotu na Václaváku opravdu nespadli z nebe.

To, co dělají proruští trollové, je, že frustraci lidí usměrňují, ale nejsou schopni ji vytvořit. Kdyby přišli do společnosti spokojených lidí, tak v ní nebudou úspěšní.

Když v 90. letech vznikala média, tak se zformoval velmi specifický pohled, který měl velmi jasno v tom smyslu, že tady je zlo, což je komunismus, a dobro v podobě demokracie a liberálního kapitalismu. Pokud jste tehdy říkal, že všechno neběží správně, tak to pro tento pohled automaticky znamenalo, že jste komunista. 

Jako společnost teď zápasíme s tím, že dvacet let od revoluce jsme říkali, že je naprosto fér, aby každý měl svůj vlastní názor. Jenže vlastně jsme tím mysleli, aby všichni měli stejný názor jako my. A až v posledních deseti nebo patnácti letech zjišťujeme, že lidé mají opravdu různé názory a že nám to vlastně vadí.

Musíme si připustit, že politika je řemeslo, jenže s tím máme už od první republiky problém. Pro nás je politika boj dobra se zlem. Velmi často symbolický boj. A pak jsme zaskočení tím, že existuje politika ve smyslu toho, kolik bude stát mléko a rohlíky. A ještě více jsme zaskočení, že řadu lidí zajímá více mléko a rohlíky než ideály, pod kterými si neumí nic představit, protože se jich nedotýkají. 

Aktivista je pro spoustu lidí sprosté slovo. A výsledkem je, že nikdo jiný se za vás nepere. (…) Protože se u nás od 90. let vžilo, že aktivismus a občanská společnost jsou divné. Václav Klaus mluvil o nikým nevolené občanské společnosti. Řekli jsme si, že veřejný prostor mají obsadit jenom politické strany. Vy jako člověk se nemáte vyjadřovat veřejně, pokud to neděláte přes politickou stranu. 

Proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu


Čas na sepsání úvahy o tom, proč Rusko nezaútočí ne Ukrajinu, se krátí, protože k útoku má dojít příští středu. Alespoň to tedy říkají USA, kteří jsou ovšem jediní, kdo o ruském plánu zaútočit na Ukrajinu mluví jako o hotové věci.

Zatím ale k žádnému útoku nedošlo a ani takový útok nedává smysl. Je samozřejmě logické, že případný vstup Ukrajiny do NATO je pro Rusko nepřijatelný a Rusové se právem cítí podvedeni, protože jim bylo slíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, přitom přesně to dělá a ještě jakýkoliv takový slib vehementně popírá. (Kdysi jsem četl vyjádření jakéhosi amerického diplomata, který u příslušných jednání údajně byl, že slib sice padl, ale USA byly od začátku rozhodnuté, že ho nedodrží, protože slib daný nepříteli nic neznamená.) Válka by tento problém sice vyřešila, ale za jakou cenu? Na silové řešení je vždycky času dost a Ukrajina zatím v NATO není. Tedy snad není, vycházím z toho, že minimálně v Čechách by se něco takového dávno rozkecalo. Je to rozhodně silnější předpoklad, než že se členské státy NATO budou řídit Severoatlantickou smlouvou, protože její porušování je na denním pořádku, což říkám jako někdo, kdo ji četl celou, čímž se nejspíš liším od většiny českých expertů na zahraniční politiku, kteří z ní znají pouze článek 5, který navíc ani neumějí interpretovat.

Ale zpět k věci. Rusko na Ukrajinu nezaútočí, protože by tím nic nezískalo, i když je pravda, že ztratit už mnoho nemá co. Nicméně, než přejdu k podrobnějším úvahám, musím pro poctivost předeslat, že třeba Američané útokem na Irák také „nic“ nezískali. „Nic“ dávám do uvozovek, protože možná získali něco, z čeho jako „blbý komunista“ nemám pojem. (Iráčané ovšem získali nic bez uvozovek, což je nejspíš odměna, která čeká i Ukrajince.)

Proč by ale Rusko začínalo velkou konvenční válku? Současná ruská vojenská doktrína je, pokud vím, založená na asymetrickém konfliktu. Masivní nasazení vojsk a okupace jsou ve vztahu k USA – a o USA zde jde především, Ukrajina je pouze nástrojem jejich zahraniční politiky – zcela symetrickou odpovědí. Mnohem větší smysl dává vmanévrovat USA do další blamáže (kterou budou Američané samozřejmě vydávat za svoje velké vítězství) tím, že se žádný útok konat nebude. Až tohle zopakují třikrát čtyřikrát, americká „varování“ značně ztratí na důvěryhodnosti.

Ale řekněme, že Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí. Co tím získá? Značné území, ale copak není samo velké dost? Navíc území, které bude muset spravovat a které bude osídlené značně nepřátelským obyvatelstvem, které se bude těšit absolutní morální i materiální podpoře NATO. To by snad dávalo smysl, kdyby Ukrajina disponovala nějakými pro Rusko životně důležitými zdroji nerostného bohatství, ale ta, pokud vím, nic takového nemá. Přitom by Rusko riskovalo, že se jeho vojenská mašinérie zadrhne a pověst mocné armády, se kterou není radno si zahrávat, utrpí šrámy. A to vše v situaci, kdy ani nadšení samotných Rusů pro válku, která nepřinese nic, než náklady, ztráty na životech a další komplikace, nebude zřejmě valné. To, co dávalo smysl při anexi Krymu nebo při angažmá v Sýrii při likvidaci Islámského státu teď příliš smyslu mít nebude.

A další věc, možná nikoliv nejmenší, Rusové nebudou chtít přijít o evropské trhy pro svůj plyn a ropu. Čína, jakkoliv po surovinách hladová, je nahradit nedokáže, už jenom proto. A Rusové musí moc dobře vědět, že Evropané budou raději loajálně mrznout a hladovět, jenom aby Rusko „potrestali“. O dalších sankcích omezujících ruské možnosti obchodovat s kýmkoliv na světě, omezení svobody pohybu a pobytu pro ruské občany a pravděpodobné konfiskace ruských aktiv mimo samotné Rusko, ani nemluvě.

Podle mého názoru Rusko získá víc tím, že na Ukrajinu nezaútočí (minimálně z USA udělá před celým světem hysterické lháře), než by mohlo získat tím, že zaútočí. Pokud má v evropských zemí ještě nějaké přátele, ti budou v případě útoku naprosto zdiskreditováni, budou umlčeni, možná i internováni, a už Rusku nikdy v ničem nepomohou. Pokud Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí, nažene celou Evropu do náruče USA a jen tím upevní jejich panství nad starým kontinentem. Naopak nezaútočí-li, může tím prohloubit drobné rozpory mezi Američany, kteří nejdou pro ránu nikdy daleko, a Evropany, kteří mají k válkám přeci jenom poněkud rezervovanější postoj.

Teď už nezbývá než čekat, jak to dopadne, a doufat, že to dopadne dobře.

Američané v Kapitolu


Abych konečně pochopil, co že se toho 6. ledna 2021 ve Washingtonu D.C., USA, vlastně stalo (stručně: dav Trumpových příznivců zaútočil na Kapitol a na chvíli ho obsadil, více viz wiki), pustil jsem si na HBO GO dokument Čtyři hodiny v Kapitolu, na jehož základě jsem usoudil, že se toho zase tak moc nestalo, ale Američani z toho mají trauma. Ale popořadě…

Pokračovat ve čtení „Američané v Kapitolu“

Není úniku


Ve svém „Vánoční poselství“ se prezident Zeman přímo ukázkově přilísal k tomu nejhnědějšímu a nejzpátečnějšímu, co česká politika nabízí, když rázně odmítl Green Deal, tedy plán EU (zatím pohříchu vágní a nezávazný) na ekologickou reformu energetiky a ústup od fosilních paliv. On, který si vždy tolik zakládal na svém intelektu, tím spáchal hned dva těžké a nebezpečné intelektuální zločiny:

Za prvé, ať už z neznalosti nebo z intelektuální lenosti, zopakoval a svojí autoritou podpořil zcela lživý narativ o tom, že za stoupajícími cenami energií stojí regulace trhu zavedená EU, zejména emisní povolenky, přestože příčina je ve skutečnosti přesně opačná a důvodem je deregulace a neuvážený přechod na spotové ceny v době, kdy byly shodou okolností krátkodobě nižší, než dlouhodobé kontrakty nasmlouvané s Ruskem. Evropa tehdy „moudře“ donutila Rusko prodávat za nižší tržní ceny a teď je hrozně zaskočená, že Rusko trvá na tržních cenách i poté, co výrazně stouply.

Druhý a těžší ze Zemanových intelektuálních zločinů spočívá v tom, že lže (sic!) veřejnosti o tom, jaké jsou příčiny energetické „krize“ (zatím se opravdu o krizi hovořit nedá, jakkoliv se její nástup nevyhnutelně blíží) a jak se jí dá čelit, když za viníka opět označil EU a Green Deal a v zásadě tvrdí, že k vyřešení problému s cenou a dostupností energií stačí Green Deal odmítnout. Jenže tak to není. Bez ohledu na to, bude-li Green Deal přijat nebo odmítnut, na nás negativní důsledky konce fosilní bonanzy prostě dopadnou. Odmítnutí Green Dealu je pouze o pár let odvrátí, ale za tu cenu, že na nás pak odpadnou o to tvrději a naše schopnost adaptace bude výrazně nižší.

Před realitou prostě není úniku. Můžeme před ní ještě nějaký čas zavírat oči a lhát si do kapsy, ale ani volný trh realitu nezmění, jen nám pomůže zastírat vlastní odpovědnost. Nakonec ale stejně budeme muset platit. V penězích i životní úrovni. Na tom nic změnit nemůžeme. Jediné, co můžeme, je připravit se. Rozložit náklady v čase. Začít si zvykat. A čím dřív s tím začneme, tím méně pak budeme trpět. Bohužel, naši vládnoucí elitu z větší části tvoří lidé jako Zeman – lidé minulosti; lidé děsící se změny; lidé, kteří se radši dnes přecpou k prasknutí, jen aby za týden pomřeli hlady, protože představa, že by měli už navždy jíst střídmě, je pro ně svatokrádežná; lidé, kteří ochotně obětují druhé, protože si příliš zvykli na to, že jejich účty vždy zaplatí někdo jiný; lidé, kteří nejsou schopni pochopit, že Země je kulatá, tedy omezená a konečná, a že na konečné a omezené planetě není žádný neomezený a nekonečný růst, zejména vyžaduje-li reálné vstupy, možný.

Manifest nevoliče


„Jděte k volbám. Je jedno, koho budete volit, hlavně jděte volit.“ Takové apely teď na mě útočí ze všech stran, od politiků přes celebrity po obskurní existence na sociálních sítích. Jenže mně není jedno, koho budu volit. Mě nestačí volit proti něčemu, v případě těchto voleb pak dokonce prostě proti někomu, já chci volit pro něco. A pokud to něco v nabídce není, pak je logické k volbám prostě nejít. To mám snad volit někoho, koho nechci a komu nevěřím, jenom proto, aby nevyhrál někdo, koho si přeji jen o trochu méně? Čeho tím dosáhnu kromě toho, že budu spoluzodpovědný za další rozklad společnosti? Volit menší zlo dává smysl jedině, pokud není jiná možnost, ale dokud je tu třetí možnost nevolit, pak je třeba nevolit, protože zlo je pořád zlo. Že se tak připravím o možnost ovlivnit, jak bude Česká republika vypadat? Tu možnost stejně nemám, protože v nabídce není nic, co bych doopravdy chtěl, takže i když za mě rozhodnou jiní, výsledek bude úplně stejný, jako když budu volit sám; jen svědomí budu mít o něco čistší. Mě totiž nestačí, že si mohu vybrat z desítek značek a obalů se stejným obsahem, mě záleží právě na tom obsahu.

Možná, že kdybych si přečetl volební programy, tak bych o nějakém nakonec usoudil, že je v něm víc dobrého, než špatného, ale to jsem tentokrát neudělal a dělat ani nehodlám, protože volební program nelze oddělit od těch, kteří jej budou prosazovat, a politici mě jeden jako druhý přesvědčili, že nikdo z nich nebude schopen ani ochoten ten program realizovat, protože ani jeden z nich nepřišel s pozitivní vizí co a proč by být mělo. Místo toho je veřejný prostor zaplněn zcela uniformním sdělením toho, co a proč by být nemělo. Všichni jsou proti Babišovi, jen Babiš je proti všem. A i když souhlasím s tím, co a proč by být nemělo, nestačí mi to, pokud není jasně řečeno, co bude, až nebude Babiš. Možná to někde ve svých programech strany mají, ale pokud to politici nedokáží ani před volbami ani říct, proč mám věřit tomu, že to po volbách zrealizují?

Nemám nic proti volbám (i když souhlasím s anarchistickým bonmotem, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, což ostatně ani není bonmot, protože tak je to dokonce napsáno přímo v ústavě), ale trvám na tom, že nevolit je naprosto legitimní postoj v situaci, kdy nemůžu s čistým svědomím dát hlas nikomu. Volby jsou příliš vážná věc na to, aby člověk volil lehkovážně kohokoliv jenom proto, aby volil. Naše demokracie se dopracovala do stavu, kdy je to jen povrchní, falešná a bulvární hra, a takové hry já se účastnit nechci. Chcete, abych šel k volbám? Tak mě přesvědčte. Ale argumenty a programem, ne citovým vydíráním. Ale protože vy o můj hlas zjevně nestojíte, já nevidím důvod, proč vám ho dávat.

Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem


Démonizaci maďarského premiéra Viktora Orbána jsem nikdy nebral příliš vážně, považuje ji za folklór liberální propagandy. Stačil ovšem jeden rozhovor, ve kterém dostal Orbán příležitost se projevit, abych dal liberálům za pravdu. Byl to rozhovor s bývalým šéfredaktorem Lidových noviny Ištvánem Léko, a u toho začnu.

Pokračovat ve čtení „Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem“