Křesťanství pro ateisty


Takto v jednom rozhovoru definoval křesťanství Jan Dus z Lékařů bez hranice:

Křesťanství podle mě prospělo lidstvu trojím: milosrdenstvím, odpuštěním a prací. Křesťanství pochopilo smysl milosrdenství: o nemocné ebolou je třeba se postarat. Prostě proto, že ti lidé trpí. Tečka. Na odpuštění dnes hodně zapomínáme. A přitom každý z nás potřebuje dostat šanci začít znovu. Ne jen jednou, ne jen sedmkrát… To, co mne na misích nejvíc bere, je pohled na lidi, kteří nedostali šanci. Nikdy. Žádnou. Já jsem těch příležitostí dostal kvanta. Každý z nás. A práce? V řadě kultur je práce ponížením, nezbytností chudých. Já si práce vážím. Je to paráda, že můžeme svýma rukama a hlavou měnit svět kolem sebe.

Myslím, že církevní otcové by ho za takovou definici nepochválili. Žádný Bůh, žádná Trojice, žádné stvoření, žádné spasení… jen lidé a svět, v němž žijí a jenž podle své vůle mění. Ale mě se to právě proto líbí. Líbí se mi taková definice, protože si vystačí se světem a s lidmi a obejde se bez zázraků a transcendencí. Je v tom pokora i naděje, je v tom i víra – ale v víra v člověka, ne v Boha. Jestli je toto křesťanství, ať si je. Jestli je toto křesťanství, pak jak jsem ateista, tak budu klidně a hrdě křesťan. Bez ohledu na to, že taková definice je pro mě především prostě materialistická etika. Ale právě proto je mi sympatická, že nepotřebuje ani Boha, ani stvoření, ani zázraky, ani vykoupení, ani církev, ale vystačí si s tím, co je výsostně lidské: odpuštění, soucit, pokora a práce.

Kdyby bylo na světě víc křesťanů podle Duse a méně podle Duky, hned byl nám bylo lépe. Zatím je to bohužel přesně naopak. Přitom, je na takovéto etice něco špatně? Má nějakou zásadní chybu, kromě toho, že nelegitimuje moc, bohatství a nerovnost vůbec? Já myslím, že nic. Že tady máme dobrý návod, jak spravit svět, který náboženství robilo. Jen si musíme přiznat, že žijeme tady a teď a že je to jen a jen na nás, jak budeme žít a jak budeme svět, o nějž jsme se nijak nezasloužili, ale který je naším jediným domovem, spravovat. Určitě nic nezkazíme, když to zkusíme podle křesťanství pana Duse. I my ateisté a materialisté.

Reklamy

Pod falešnou vlajku


Netrvalo to dlouho – a určitě to začalo o dost dřív, než se do dostalo ke mně – a internetem se šíří podezření hraničící s jistotou, že teroristický útok v novozélandském Christchurchi byl útok pod falešnou vlajkou. Tedy něco na způsob přepadení vysílačky v Gliwici, incidentu v Tonkinském zálivu nebo operace Gladio. Tedy něco, o čem víme, že jsou toho vlády schopny a že to dělají.

Continue reading „Pod falešnou vlajku“

Co nás zničí


Podle toho, co slyším v televizi a čtu v nejenom v novinách, ale čím dál častěji i na sociálních sítích, je naše civilizace (rozuměj západní civilizace bílého muže) v kritickém ohrožení, přičemž zničit ji hrozí především: uprchlíci (před válkou a zejména před chudobou), mísení kultur a ras, emancipace žen, dekriminalizace homosexuality (o manželství osob stejného pohlaví nemluvě), třiceti pěti hodinový pracovní týden, školní obědy zdarma, sociální jistoty či ochrana přírody obecně a omezená spotřeba zvláště (viz též seznam rad, jak zachránit svět).

Já si ale na základě čerstvé osobní zkušenosti myslím, že to, co nás jednou
skutečně zničí, bude – nedůvěra. Vzájemná nedůvěra a podezřívavost, kdy jakoukoliv vstřícnost od druhého chápeme apriori jako past a za cokoliv, co pro nás druhý nezištně (protože „zisk“ v podobě radosti, že mohl pomoci, nebo že prostě jen nebyl sám, nechápeme a neuznáváme), už nedokážeme být ani vděční, protože pořád čekáme, kdy a v jaké podobě přijde „účet“. A když žádný nepřichází, místo úlevy nastoupí strach, co je špatně a kdy to přijde?

Už nedokážeme věřit jeden druhému nezištnost, už nedokážeme brát jeden druhého jako dva lidi, kteří si navzájem pomáhají, protože člověk je tvor společenský, který sám bez druhých nedokáže nic, a jehož lidskost se konstruuje právě a jedině ve vzájemné interakci rovného s rovným. Místo toho jsme se naučili sebe i ostatní reflektovat jen jako lovce a jeho kořist. Když nevyděláváme my na druhém, musí zákonitě vydělávat druhý na nás. A pokud není na první pohled zjevné jak, není to proto, že by se na nás vydělat nesnažil, ale proto, že je tak rafinovaný, že to nedokážeme odhalit. Lovec a kořist. Zdroj a jeho utilizace.

A protože nikdo nechceme být kořist, jsme neustále ve střehu. Nikomu nevěříme, každého podezříváme. Odmítáme pomáhat druhým a odmítáme nechat si od druhých pomoci, protože nejsou žádní druzí. Jsou jen ti, na kterých chceme sami vydělat (protože musíme, nechceme-li sami zahynout), a ti, kteří chtějí vydělat na nás. Kooperace je vytlačována konkurencí. Přestáváme být společností lidí a stáváme se masou člověků.

Bohužel, je to svým perverzním způsobem racionální, protože systém, ve kterém žijeme, je nastaven tak, že právě ten, kdo sám dokáže nejlépe nedůvěřovat a nejlépe zneužívat zbytky důvěry druhých, je nejvíce odměněn. Penězi, i prestiží. Tak jsme ho nastavili. Je to naše volba. Naše hloupá volba. Hloupá, ale snadná, protože z krátkodobé perspektivy se to vyplácí. Ale my jsme lidé, ne jepice. Nežijeme den, nebo týden, svá mláďata neodstavujeme po roce, ale po desítkách let. Žijeme v dlouhodobém horizontu, ale plánujeme v krátkodobém.

A tak se nedůvěrou, kterou nás chrání před tím, aby na nás druzí vydělávali, připravujeme o to jediné, co nám dlouhodobě umožňuje přežívat: spojenectví s ostatními lidmi, důvěru, přátelství a spolupráci. Jako jednotlivci jsme slabí a bezbranní, prosperovat dokážeme jedině jako společnost. I ti zdánlivě nejsilnější a nejsamostatnější jedinci přežívají a prosperují jenom proto, že existuje společnost, která jejich prosperitu zajistí, i kdyby jenom tím, že na ní mohou parazitovat.

Nezničí nás snaha o pokrok, i když znamená riziko chyb a omylů, zničí nás ztráta schopnosti důvěřovat si a s tím ruku v ruce jdoucí nutkání jít si navzájem po krtku. Ta neustálá ostražitost, ta permanentní „bojová pohotovost“, kterou si vynucuje nedůvěra a náhrada paradigmatu spolupráce paradigmatem konkurence, nás stojí tolik času a energie, že nám už nezbývá na řešení toho, co nás skutečně ohrožuje, ať už jsou to války, chudoba, epidemie, stoupající rezistence na antibiotika, klimatické změny, znečištění životního prostředí či vymírání hmyzu a s ním ruku v ruce jdoucí riziko katastrofálních neúrod.

Začíná to tím, že si principiálně nedůvěřujeme, abychom na sobě mohli lépe vydělávat, a skončí to tím, že nezbude nikdo, kdo by vydělával, ani nikdo, na kom by vydělávat mohl, jak málo nás zbude, pokud vůbec někdo zbude. Ty skutečně vážné problémy, které nás ohrožují, totiž dokážeme řešit jedině společně. K tomu je ale potřeba důvěra, bez důvěry zůstaneme sami, i když nás jsou miliardy.

Most!?


Dokoukal jsem Most! Ano, díval jsem se. Dívali se všichni, tak jsem se díval také, abych o nic nepřišel. Proč předstírat, že jsem se nedival? Stejně by to každý chápal jen jako lacinou pózu. Díval jsem a nemůžu říct, že by se mi Most! vůbec nelíbil. Svým způsobem se mi i docela líbil. A nejspíš by se mi líbil mnohem víc, kdybych z toho hypu kolem neměl pocit, že si mi líbit musí.

Continue reading „Most!?“

Pár slov k tzv. nenávisti


Ještě podivnější jsou lidé postižení nenávistí k vlastní civilizaci.

Konkrétně tohle naspal Douglas Murray, ale nebyl ani první, ani jediný, variací na toto téma je celá plejáda. Například „sebenenávidějící se Žid“, což je nálepka používaná v Izraeli k umlčení židovských kritiků Státu Izrael, které nelze dost dobře umlčet obligátní nálepkou „antisemita“.

A já mám s těmihle nálepkami určenými k umlčení kritiky zevnitř docela problém, protože mám obecně problém s konceptem co je moje, to je správné. Tím spíše, je-li to moje jenom proto, že jsem do toho byl vržen, ale sám jsem se o to nijak nepřičinil. Vadí mi, když mě někdo nutí fandit Spartě jenom proto, že jsem se narodil v Praze.

Copak pochybovat, ptát se, hledat cesty ke zlepšení je nenávist?

Pokud je opakem nenávisti láska – a na tom myslím panuje natolik široká shoda, že není důvod o tom diskutovat – pak domyšleno do důsledků Murray říká, že milovat znamená odvrhnout rozum i svědomí. Jenže takové milování není láska, ale chtíč. A je celkem jedno, jde-li o vlast, civilizaci či ženu.

Pochybnost není projev nenávisti, ale odpovědnosti. Pokud někdo pochybuje o tom, co a jak dělá, nebo co a jak je činěno v jeho jménu a s jeho souhlasem, pak neprojevuje nenávist, ale naopak odpovědnost. A klidně i tu lásku, má-li tedy smysl mluvit o lásce v souvislosti se vztahováním se k civilizaci.

Ale ani ti, kteří nekriticky bazírují na tom, že co oni činí, dobře a spravedlivě činí, protože tak činí oni, ať již v malém jako jednotlivci, nebo ve velkém jako civilizace, neprojevují nenávist – ti projevují jenom hloupost. Nebezpečnou hloupost. I když kus nenávist ke každému, kdo není jako oni, v tom bude jistě také. Ale nakonec nenávist jen forma hlouposti?

Takže až vám bude někdo nadávat, že nenávidíte sami sebe a svoji civilizaci, berte to tak, že je to hlupák, který vás chválí.

Nejnovější variace na asociální reformu důchodů


Tak se nám pan premiér zasnil a vysnil důchodovou reformu z pera pana Rusnoka. Takže už asi tušíte, komu taková reforma půjde k duhu a kdo ji zaplatí. Jestli jsem to pochopil správně (věřte novinářům), tak aktuální reforma má (opět) stát na těchto třech pilířích: individuální úspory, rovný důchod a úlevy pro rodiče (nebo také tresty pro bezdětné, podle toho, jak se na to chcete dívat).

Continue reading „Nejnovější variace na asociální reformu důchodů“

Rozum především


Nedávno skončilo takové to období, kdy v televizi nedávají nic jiného, než pohádky (pro detailisty: pořady s princeznami nebo čerty). A jak toho bylo hodně, nešlo přehlédnout jeden společný aspekt: snad v každé pohádce zazní nějaká variace na radu: „Až se budeš muset rozhodnout, nepoužívej rozum, ale srdce.“ Jako kdyby rozumem nešlo udělat správné rozhodnutí. A tohle valí dětem do hlavy 24/7 skoro měsíc. Jak se ale má tedy hrdina rozhodovat, když ne rozumem? Citem? Iracionálně? Či snad impulsivně?

Jak by asi pohádky vypadaly, kdyby se hrdinové tou dobrou radou skutečně řídili? Bajaja by utekl posraný strachy dřív, než by draka vůbec spatřil, Popelka by macechu i své nevlastní sestry umlátila pohrabáčem, princ by Růženku nejprve znásilnil (pokud by ji vůbec líbal) a Honza by dědečka u cesty zmlátil a okradl. Tohle se ovšem v pohádkách neděje. Proč ne? Podle mě je to proto, že se všichni ti Honzové, princové a Bajajové navzdory všem těm moudrým radám ve skutečnosti rozhodují rozumem.

Rozum totiž není jen asociální ekonomický kalkul. Rozum je orientace v situaci, hodnocení variant a informací, rozume je ale i vědomí vlastních limitů. Použít sociální či emocionální inteligenci není nerozumné, vsadit na intuici pokud poznám, že nemám pro daný problém dostatek informací a zkušeností není nerozumné. Nerozumné je něco dělat a nevědět co a proč. Volba nestandardní strategie v nestandardní situaci nerozumná není, nerozumné je tupé opakování naučených postupů v naprosto nevhodných situacích jenom proto, že tak se to dělá vždycky. Ani ten soucit není nerozumný, jen je to rozum, který se nevejde do schématu má dáti-dal.

Podle mě je chyba učit děti od mala, že hlava je v rozporu se srdcem a že rozum lidi jenom plete. Důsledky tohoto konceptu můžeme vidět dnes a denně všude kolem sebe: v zákonech, v parlamentech, v řízení firem, v mezilidských vztazích. Část populace si zakládá na tom, že je blbá jak štoky, druhá část si zakládá na tom, že je bezohledná a bezcitná, ale pro všechny je rozum v rozporu s citem. A to je chyba. Rozum je to, co dělá člověka člověkem. Neměli bychom odmítat rozum jenom proto, že velmi inteligentní bývají bezcitní a vypočítaví.

Až budete v koncích, zapomeňte na srdce zblblé adrenalinem a vezměte rozum do hrsti, i kdyby to mělo znamenat, že půjdete hlavou proti zdi, protože vám něco navzdory všem faktům říká, že ta zeď je jenom iluze. Jenom rozumný člověk si totiž dokáže uvědomit, že věci nemusí být takové, jak se zdají být, jenom rozumný člověk si umí být vědom svých omezení. Rozdělit se o poslední skývu chleba je rozumné, i když to uděláte ze soucitu. Nerozumné je vyhodit ji s tím, že Pánbůh dá. Ale to se v pohádkách neděje. V pohádkách je totiž ve skutečnosti víc rozumu, než si pohádkáři pod vlivem náboženství uvědomovali. My už bychom ale snad tohle jho na krku vláčet nemuseli, a už vůbec bychom ho neměli věšet na krk našim dětem. Bez rozumu je budoucnost jen sázka do loterie.

Vesty rudé od krve


Už řadu týdnů – nevím přesně kolik a nechce se mi to ani zjišťovat, protože na přesném počtu stejně nezáleží, ať tak či tak je to dost na to, aby bylo zjevné, že nejde o chvilkové hnutí mysli – probíhají ve Francii protesty tzv. Žlutých vest (které tak pojmenovalo samo sebe podle svých „uniforem“, za které si zvolilo to, co měl každý po ruce – žlutou reflexní vestu). Už řadu týdnů proti těmto protestům francouzská policie tvrdě zasahuje, už řadu týdnů jsou ulice francouzských měst plné slzného plynu, proudů z vodních děl, požárů a – krve. Mezi zraněními, která si demonstranti ze střetů s policií odnášejí, nejsou nijak výjimečné ani vyťaté oči, o zlámaných nosech nemluvě.

Přesto mediální obraz těchto protestů vypadá, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. Větší pozornost je věnována hrstce demonstrantů na Rudém náměstí, než tisícům v ulicích jedné z metropolí EU. A když už na ně dojde řeč, tak je čeká jen bagatelizace a diskreditace. Prý jsou to protidemokratické živly (sic!) zaplacené Putinem (sic! sic!).  O příčinách protestů se mlčí, o hloubce frustrace části francouzské – a tedy evropské(!) –  populace nepadne ani slovo. Možnost, že by ti lidé protestovali z vlastního racionálního rozhodnutí, protože je tíží reálné problémy, se nepřipouští. Situaci ve Venezuele komentuje EU hned a ostře, k tomu, co se děje v jejím vlastním domě, mlčí.

Tak dlouho politické a mediální elity Evropy ignorovaly obavy a problémy Britů, až si Britové vybrali Brexit. Teď ignorují obavy a problémy Francouzů. Kam si myslí, že to asi povede? Jak dlouho si myslí, že mohou EU udržet pohromadě výmluvami na Rusko? Jestli někdo ohrožuje další existenci EU, tak to není ani Putin, ani evropští populisté – jsou to od běžného života odtržené a do sebe zahleděné evropské elity, kterým jsou starosti a obavy obyčejných lidí s odpuštěním u prdele, a které nezajímá nic jiného, než jak si udržet svůj mocenský a především diskurzivní monopol. Jsou to politici a intelektuálové, kteří evidentní nespokojenost vlastních občanů ignorují a bagatelizují, kdo je nahání do náručí populistů a nacionalistů.

Nic neškodí EU tak, jako mlčení kolem Žlutých vest, mlčení k tomu, kolik z nich se už zbarvilo krví do ruda, tiché přitakávání policejnímu násilí proti těm, kterým nerozumím a se kterými nesouhlasím, nic neohrožuje jednotu EU tak, jako pohrdání obyčejnými lidmi, kteří nechtějí nic víc, než to, co jim ti, kteří je nyní bijí, vždycky slibovali a čím se vždy zaklínali a pořád zaklínají – lidská a občanská práva a svobody a mezi nimi to nejzákladnější: pocit kontroly nad vlastním životem.

Ve Francii už týdny krvácí víc, než pár demonstrantů z periférie, ve Francii za tichého přihlížení ostatních krvácí celá Evropa. Pod pendreky francouzské policii a za výmluvného mlčení jindy tak angažovaných „držitelů klíčů“ z tzv. seriózních médií pomalu ale jistě mizí budoucnost Evropy.  Je to věru smutný pohled na evropské elity, které umí dobře poradit kde komu, jen se svým vlastním světem si nevědí a tak nalhávají sobě i všem ostatním, že se nic neděje, vše je v pořádku a situace je nadmíru výborná.

Jenže ona není.

Agresor altruista


Zní to jako špatný vtip, jako zpupnost nejhrubšího zrna, jako naprostá ztráta soudnosti. Zní to takto a řekl to prezident USA při nedávné inspekci amerických okupačních sil v Iráku:

Amerika by neměla bojovat za každý národ na této zemi, aniž by za to byla odměněna. Pokud chtějí, abychom bojovali, musí zaplatit.

Takže aby bylo jasno, ty nevzdělané stádo tupých vidláků z východu, nebohá Amerika nese na svých bedrech břímě světa. Hrozně ráda by mír, ale musí válčit po celém světě za ostatní, a ještě to všechno sama platí. Ale dělá to jen proto, že chápe svou povinnost a odpovědnost, sama žádné zájmy za svými hranicemi nemá, a pokud má, tak je v žádném případě neprosazuje (a nikdy neprosazovala) vojensky. Opravdu nevím, co si svět bez dobrodiní americké agrese počne. Jediná možnost je začít si za to požehnaní platit, protože USA už nikoho zadarmo bombardovat nebudou. Chceš státní převrat? Zaplať! Chceš být bombardován? Zaplať! Chceš okupaci? Zaplať! Chceš mrtvé civilisty, vypálené školy, sankce, embarga, zničená města? Zaplať! Amerika už to pro tebe zadarmo neudělá.

Snad by takové „státnické“ prohlášení nebyl ani takový problém, kdyby to byl jen další z blábolů šmelináře, kterému se udělal prezident. Bohužel je to podle všeho v USA široce rozšířený blud, nevyhnutelný následek postižení mesianistickým mindrákem. Je-li příznakem šílenství ztráta soudnosti a kontaktu s realitu, pak jsou Američané evidentně kolektivně těžce duševně nemocní. A to už problém je, tím spíš, že takhle banda šílenců je těžce ozbrojená vším, co moderní civilizace nabízí, od jaderných zbraní přes mafiánské metody po akciové trhy.

Demokrati všech zemí, třeba se spojte a na hlavu se stavte, ale tuhle absurditu, která by nebyla vtipná ani na Silvestra, už ničím netrumfnete. A nejenom do konce roku. Válka je mír, mír je válka. Orwell se může jít zahrabat.

Jak zachránit svět


Ne, já nevím, jak zachránit svět. Vědí to ale jiní a pro mě je čest, že mohu přispět alespoň tím, že jejich nápady sepíši do stručného, a po hříchu nutně neúplného, přehledu. Co je tedy možné a nutné udělat pro záchranu světa? Svět spasí, nebo jej alespoň před pádem do propasti pomůže ochránit, kupříkladu toto:

  • Nechat chudé děti hladovět.
  • Neomezovat spotřebu fosilních paliv.
  • Zakázat islám a homosexualitu. To pro začátek, později zahájit aktivní profylaktická opatření (prostě ty šmejdy postřílet).
  • Nepřijímat uprchlíky a vůbec nepomáhat lidem v nouzi.
  • Neomezovat těžbu (ani uhlí, ani dřeva, ani ropy, prostě ničeho), odlesňování, spotřebu vody etc.
  • Vždy dát přednost nižším okamžitým nákladům před dlouhodobým přínosem.
  • Neregulovat, deregulovat; globální kapitál především.
  • Zakázat komunismus, marxismus, marxleninismus, neomarxismus a pro jistotu i klasicismus.
  • Zdi, ploty, pasti, kulomety, svěcená voda.
  • Nebýt změkčilý, nenechat se zmást soucitem. Soucit je zrada, žádní bližní neexistují, jen nepřátelé, nájezdníci a kořist.
  • Neobtěžovat ty šťastnější nešťastnými příběhy a ty bohatší chudobou. Ani svojí, ani cizí.
  • Rozpustit EU, rozpustit OSN, rozpustit parlamenty, moc předat armádě.
  • Trestat potulku, žebrotu, hodně dětí, málo dětí.
  • Rasová a třídní segregace.
  • Neutrácet státní rozpočty za sociální, zdravotní a vesmírné programy, ušetřené peníze dát na armádu a snižování daní pro bohaté.
  • Snižovat daně
  • Rušit zákony, ty na „ochranu“ spotřebitelů a „ochranu“ přírody především.
  • Netřídit odpad, používat v maximální možné míře jednorázové obaly, nejlépe igelitové pytlíky.
  • Zredukovat stát na armáda a represivní aparát.
  • Nepodporovat chudé, hnědé, blbé, beznohé i jiné.
  • Podporovat nerovnost, vymýtit z právních řádů veškerá sociální práva. (Alespoň ta, když to s lidskými a občanskými nepůjde).
  • Nekecat, nemyslet jednat. (A jednat znamená zabíjet.)
  • Nepřipustit rovnost, prosazovat nerovnost.
  • Nezachraňovat chudé lidi a vyvržené velryby.

Nutně jsem mnohé vynechal a mnohé trestuhodně zjednodušil, proto vlastní nápady, postřehy a upřesnění směle pište do komentářů, protože vám jistě osud světa není lhostejný. Pamatujte, že jen málo problémů nelze vyřešit násilím a krutostí. A já nepochybuji o tom, že společně recept na záchranu starého dobrého světa dáme dohromady. Jen si tedy nejsem už tolik jistý tím, že ten krásný starý svět za tu záchranu stojí.