Výzkumná zpráva č.1


Potkala mě včera taková věc, že jsem byl retweetnut do cizí bubliny, podle všeho bubliny lidí, co nemají rádi Rusko, komunisty, Čínu, komunisty, Babiše, komunisty, Zemana a – komunisty. Od té doby mám timeline zavalenou reakcemi spravedlivě rozhořčených občanů. Nestěžuji si, nelituji se a nečekám politování od nikoho jiného, tohle je prostě riziko podnikání (publikování). Poněkud neplánovaně jsem tak podnikl zatím nejhlubší sociologickou sondu mezi lidi, kteří sami sebe – alespoň pokud jsem je správně pochopil – považují za intelektuální a morální elitu a strážce svobody a demokracie. A tak jsem nejspíš zjistil, že bolševismus je mentální nastavení, které není ani zdaleka vázáno a omezena na členy VKS(b).

Je teď úplně jedno, co z toho, co jsem napsal, ten poprask způsobilo. Meritum věci je vedlejší, nehledě k tomu, že to nebylo ani zdaleka to nejdůležitější, co jsem kdy napsal a není důvod tu marginální noticku udržovat při životě jejím opakováním. Jde o ty reakce, o jejich kvalitu i kvantitu. Kvantita je, alespoň pro mě, zcela nezvyklá. A podle mě i zcela neodpovídající významu toho, co jsem napsal, nicméně asi jsem zasáhl nějaký neuralgický bod (možná kult osobnosti Václava Havla?) a začala smršť reakcí, která ze všeho nejvíce připomíná nájezd zdivočelého stáda. O poznámce o stádu mne vede uniformita komentářů včetně formulací. To ale pořád není to hlavní.

Hlavní je kvalita: z několika desítek reakcí byly jen dvě (slovy dvě) takové, které byly slušné a věcné. Všechny ostatní obsahovaly větší či menší urážky, vulgarity a „argumentaci“ tím, že jsem komunista, bolševik etc. Pokud už obsahovaly myšlenku, tak svědčila o naprostém nepochopení toho, co jsem napsal. Přitom – proč to nepřiznat – ty dvě slušné a věcné reakce by mě docela dobře přesvědčily, abych svůj názor korigoval. A i kdyby ne, alespoň to bylo něco, s čím by se dalo polemizovat. Ale jak polemizovat s agresivním a vulgárním výkřikem?

Asi takhle: Pokud si někdo myslí, že mám někde ve výpočtu početní chybu, je v pořádku napsat: „Na řádku 5 máte chybu v součtu.“ Možná tam je, možná není, ale můžeme si to vyjasnit. Ale když někdo napíše: „Komunistický prase, nauč se počítat,“ co s tím asi tak mohu dělat? I kdybych tam tu chybu měl, těžko mi to pomůže ji najít a opravit. Celkem nemám problém s tím, že mi nějaký anonym (na sociálních sítích jsme všichni anonymové sui generis, resp. alespoň já občanskou identitu nicků, se kterými diskutuji, nikdy neřeším) nadává, mám ale problém s tím, když reakce tohoto typu o několik řádů převyšují ty slušné a věcné, zejména reagují-li tak lidé, kteří sami sebe považují za morální vzory a usurpují si právo určovat, co je správně a co špatné. Oč méně mi vadí nesouhlas, o to více mě irituje vulgarita, agrese a arogance.

Ze všeho nejvíce mi ale vadí, s jakou samozřejmostí se lidé, kteří by se určitě označili za slušné, protože stojí na straně svobody a demokracie proti komunismus (zkratka zavádějící a veskrze mylná, ale podle všeho dobře vystihující jejich postoje), uchylují k agresivitě a vulgaritě, zřejmě v přesvědčení, že oni mohou, protože stojí na správné straně. Tak vám nevím, ale není právě tohle ovládání veřejného prostoru z pozice síly, vynucování jediného správného názoru násilím (zatím naštěstí jen verbálním) a odmítání diskuse definičním znakem bolševismu?

Závěry mé malé nedobrovolné sociologické sondy mezi liberální a demokratickou elitu (či rusofóbní a sinofóbní antikomunisty, opravdu nevím, jak jinak tu jejich bublinu definovat) jsou tristní: diskuse je pasé, nadávka je argument, pochybnost je slabost, realita nesmí ohrožovat ideály, naše hodnoty a vidění světa z nás dělají jediné autority pravdy, která je tak zjevná a samozřejmá, že se o ní nemusí a nesmí diskutovat.

Tohle mentální nastavení je pro společnost snad ještě nebezpečnější, než globální oteplování.

Je evidentní, že lepší lidé na Twitteru se od rasistické svoloče na Novinkách liší jen v tom, že svoji nenávist nesměřují na Cikány, ale na komunisty (přičemž komunistou je pro ně každý, kdo nesdílí jejich názory a postoje).

Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?


Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?“

Proč je Babiš na pozici a opozice – v opozici


Premiér Babiš je – s notnou dávkou eufemismu řečeno – velice kontroverzní figura. Prostě hajzlík. Bezskrupulózní oligarcha s agresivnímu obchodními praktikami, toho času jisticí trhy pro své firmy přisáté na státní rozpočet z premiérské sesle a nacházející se v hlubokém a permanentním střetu zájmů. A přesto má svých třicet procent voličské podpory jistých a opozice, která to kritizuje, paběrkuje v o řád nižších číslech. Proč? Důvodů je několik, ale nahrubo shrnuto do jednoho bodu je odpověď až trapně jednoduchá: protože pro mnoho lidí je to pořád nejlepší volba.

Pokud bych důvody rozebrat podrobněji, tak nemůžu začít nikde jinde než u toho, že opozice, která na současnou situaci právem žehrá, hledá chyby všude jinde, než u sebe. Za Babišovu dominanci mohou komunisti (ne Filipovi, ale ještě Jakešovi) – protože ti mohou vždycky za vše – prezident, Rusové, Číňané a v neposlední řadě – hloupí voliči. Těžko říct, proč si opozice myslí, že získá voliče tím, že je bude urážet a posmívat se jim, ale přesně to dělá. A pak se diví. A tomu se zase divím já.

Druhý, zcela zásadní důvod je ten, kdo opozici tvoří – ODS a TOP09, tedy strany, které už u moci byly a s jejichž vládou mají lidé zkušenosti, které nechtějí opakovat. Opozice to neuslyší ráda, vlastně to tady neuslyší vůbec, ale i kdyby slyšela., tak to stejně nepochopí, ale pro nemálo občanů je Babiš prostě menší zlo, než Topolánek a Kalousek, resp. Kalousek a Fiala. Hodně tím, že odejde Babiš, nic nezíská, ale může hodně ztratit. Zkušenost s dnešní opozicí u moci je pořád čerstvá a bolavá.

S tím souvisí třetí důvod: opozice se ani nepokouší předstírat, že ji problémy lidí zajímají a chce je řešit. Ty reálné a přízemní problémy, jako jsou mizerné mzdy a exekuce, které lidi skutečně pálí. Nějaký střet zájmů a šmelení s dotacemi je pro většinu lidí příliš vzdálené a abstraktní a i kdyby se ho nakrásně podařilo odstranit, tak to na životy lidí nebude mít žádný dopad. Mnoha lidem nevadí, že Babiš krade, protože kradou všichni, takže jim vyhovuje, že krade někde daleko a ne přímo v jejich peněženkách, jako to dělala dnešní opozice. Je to sice krátkozraké, ale když třicet let poslouchají, že mají myslet především na sebe a ke společnosti žádnou odpovědnost nemají, divíte se jim? Lidi trápí úplně jiné problémy, než čistota demokratických mechanismů.

Dnešní opozice je v pozici sytého, který nechápavě kroutí hlavou nad tím, že hladový nesdílí jeho pohoršení ze špatně vychlazeného šampaňského, a neumí si to vysvětlit jinak, než že ten hladový musí být nějaký blbec. Jenže on není, jen si nemůže dovolit ten luxus řešit problémy nadstavby, protože ho pálí problémy základny.

A to všechno dohromady je důvod, proč je opozice pořád v opozici a Babiš má své jisté, i když všichni vědí, co je zač, a symbolické pohlavky mu posílají už i z Evropského parlamentu. Babiš totiž není příčina, ale následek. Babiš je u moci jenom proto, že u ní kdysi byla dnešní opozice. Až opozice dokáže přesvědčit voliče, že jim na nich záleží, a to nejen před volbami, ale i po nich, až opozice přestane být arogantní, pak se za Babišem zavře voda. Ale to pravicová opozice nikdy nedokáže, protože potom by to nebyla pravice.

Jinými slovy: Babiše drží u moci opozice. A bude ho tam držet tak dlouho, dokud bude stejně ostentativně elitářsky arogantní, jako je teď. A to bude ještě dlouho, protože jen jedna věc se ekluje opozici víc, než Babiš – socialismus. Jenže co platné, na kapitalistu nic jiného, než socialismu neplatí.

Byl jsem u toho, když se psaly dějiny


Co se reálně stane je věc jedna, jak se na to vzpomíná, jak se o tom učí a jak se kolem toho staví politické mýty je věc druhá, odlišná a často zcela nezávislá. Reálné dějiny se dějí, ty ideální se píší. Píši a přepisují. Je stará pravda, že dějiny píší vítězové. Ne vždy je ale píší vítězové na polích válečných, často je i se značným odstupem času píší a přepisují vítězově válek kulturních a politických. Příkladem budiž dějiny Druhé světové války, které teď, po 75 letech, začínají vypadat hodně jinak, bez ohledu na to, že válka dávno skončila a co se stalo, nedá se odestát. Začínají vypadat jinak, protože je přepisují vítězové kulturní války o geopolitickou orientaci našeho národa. A protože na východě, od kterého se odvracíme – od kterého nás chtějí i násilím odvrátit! – je Rusko, mění se dějiny Druhé světové války tak, aby z nich už Rusko nevycházelo jako hrdina a osvoboditel, ale jako barbarský dobyvatel.

Dobře je to vidět třeba na tom, jak se nově interpretují nezměrné lidské oběti, které Rusko – tehdy ještě jako Sovětský svaz, což je zcela zásadní rozdíl, o němž ještě bude řeč – přineslo na oltář vítězství. Zatímco ještě před pár lety byly důvodem respektu a důkazem zásadního podílu Ruska na porážce nacismu (proti komu se ve válce bojovalo je další podstatný, ale opomíjený detail, o kterém rovněž bude ještě řeč), dnes se z nich stává důvod posměchu pro neschopnost ruského velení a důkaz toho, jak málo si v Rusku váží lidského života. Úplně se při tom zapomíná, že osud, který Němci východní Evropě chystali a který jí dali ochutnat v Leningradu či Babim Jaru, byl tisíckrát horší a že ruské vedení mělo na výběr jen mezi zemřou mnozí a zemřou všichni.

Přepisuje se i příběh toho, jak válka začala. Faktory jako obsazení Porúří či Mnichovská dohoda jsou upozaďovány a místo toho je zdůrazňován pakt Ribbentrop-Molotov a na jeho základě pak Sovětský svaz nově, avšak o to intenzivněji, označován za spoluviníka vypuknutí války a dokonce spojence Třetí říše. Jako kdyby pro rozšíření války na celý kontinent nebyla invaze Německa do Belgie a Francie vůbec podstatná a Británie válčila s Říší už od německé invaze do Polska. Jako kdyby západní země s nacistickým Německem nikdy nevyjednávaly a nikdy s ním neobchodovaly. Obzvláště pikantní je pak označování Sovětského svazu za spojence Třetí říše v bývalém Československu, když skutečným spojencem Německa, který aktivně bojoval po jeho boku, bylo, na rozdíl od SSSR, Slovensko. O tom se ale cudně mlčí, stejně jako o Rumunsku, Maďarsku či Itálii. Proč? Odpověď je nabíledni: není politický zájem na tom tyto země diskreditovat. Zato je ale eminentní zájem na diskreditaci Ruska.

Poslední smutnou, ale poučnou kapitolou inovace dějin (dosavadní výklad je totiž údajně zastaralý a tendenční) je konec války a porážka nacismu. Už neslavíme osvobození, protože jsme prý nebyli osvobozeni, ale obsazeni. Alespoň z té větší části, ze které vyhnal Němce Sovětský svaz. Pomníky rudoarmějcům bouráme, nebo alespoň zanedbáváme, a když už nějaké Rusy oslavujeme, tak Vlasovce, tedy spojence Němců, kteří zradili nejprve SSSR a pak na poslední chvíli i ty Němce. Pokud už si připomínáme osvobození, tak jenom po demarkační čáru, kam došli Američané. Děláme při tom ale, jako kdyby osvobodili Československo celé. Zásluhy Rusů bagatelizujeme, jako kdyby jejich válečné úsilí nemělo na porážku Třetí říše žádný vliv a třeba Praha se mohla osvobodit sama kdykoliv mezi roky 1939-1945 a že se tak stalo až na konci války byl rozmar odboje a ne důsledek tlaku, který na Třetí říši Sovětský svaz vyvíjel.

Takhle my teď přepisujeme dějiny. Přepisujeme je, protože ty staré, kde svoboda přišla z východu, se nám dnes, kdy má být se svobodou spojován výhradně západ, už nehodí. Přepisujeme je, protože je dnes žádoucí vnímat Sovětský svaz potažmo Rusko výhradně negativně. Přepisujeme je, abychom se Rusku pomstili za invazi v roce 1968. Abychom se mu pomstili za něco, co ale udělal Sovětský svaz. Jenže my neumíme a nechceme rozlišovat mezi Ruskem a Sovětským svazem, či mezi Ruskem a komunismem. Přepisujeme je, aby platila rovnice východ = zlo. Přepisujeme je, aby západ nezůstával poskvrněn nacismem. Přepisujeme je my všichni, někdo tím, že to dělá, a jiný tím, že mu to toleruje.

A při tom, jak je přepisujeme, tak chtě nechtě nacismus rehabilitujeme. Čím více problematizujeme Sovětský svaz, tím se Třetí říše stává měně problematickou a ukradené hodinky jsou dnes považovány pomalu za větší zločin, než vyhlazené vesnice. Je to možná nezamýšlený, ale logický, a pro mnohé přijatelný, důsledek antikomunismem motivované démonizace Ruska za každou cenu. Pokud už Rusko nesmí být ani historicky náš přítel, pak se logicky musí stát naším přítelem jeho nepřítel. Zmínka o antikomunismu přitom není náhodná. Hlavním důvodem, proč musí být zničeny veškeré pozitivní obrazy Ruska je jednoduše ten, že se jedná o nástupnický stát Sovětského svazu a Sovětský svaz byl motorem komunismu. A to je něco, co antikomunisté, kteří dnes ovládají veřejný diskurs, nedokáží odpustit. Komunismus nesmí uspět. Nikdy a v ničem, ani kdyby to měla být porážka nacismu.

A já už nemám ani sílu, abych se kvůli tomu vztekal, já to už jen smutně pozoruji a pomalu se smiřuji s tím, že kruh se uzavírá a Hitler se opět stává docela šikovným spojencem v boji proti komunismu. Staří umírají, mladí válku nezažili a nedostatek osobní zkušenosti jim neumožňuje správně rozlišovat mezi hrůzou fronty na banány a hrůzou fronty na kulku do hlavy. Mění se zkušenost a s ní se mění i dějiny. To mě nepřekvapuje. Co mě překvapuje je rychlost a snadnost, s jakou se dají změnit. Jediné, co s tím mohu udělat, je pamatovat si, že to kdysi bylo jinak a kdo, kdy, proč a jak je změnil. A až budu umírat, mohu si pyšně říct: Byl jsem u toho, když se psaly dějiny. Tedy spíš přepisovaly, než psaly, protože napsány již byly dávno a na tom, že Německo válku začalo a prohrálo a kdo ho porazil, se nic změnit nedá. Jen zapomenout a lhát.

Úspěch, který netěší


Všechno zatím ukazuje na to, že COVID-19 jsme jako národ zvládli více než dobře: mrtvých je málo a největší ztráty, když nepočítám zanícené mindráky, jsou hospodářské, což je sice nepříjemné, ale jsme dost bohatý národ na to, abychom to ustáli. Alespoň tedy první vlnu jsme zvládli, přičemž nás, už vzhledem k tomu, jak upadá kázeň a ostražitost (flákání nošení roušek, dodržování odstupů etc.), velmi pravděpodobně ještě nejméně jedna čeká. Ale získali jsme čas a zkušenosti. Víme, co nám chybí, kde máme rezervy, co funguje a co už méně a na tu druhou se můžeme připravit jak materiálně (zásoby ochranných pomůcek), tak organizačně (režim v nemocnicích, komunikace, koordinace, řízení státu) i morálně (kázeň v dodržování pravidel, respekt jeden k druhému). Moc tomu nevěřím, že to uděláme, ale ta možnost tady je.

Na každý pád jsme dopadli lépe, než mnoho jiných (vrozený odpor k chvástavosti mi brání napsat že většina, i když podle všech čísel to tak je). Možná nás to bude stát o trochu víc, ale poměr cena/výkon je myslím více, než uspokojivý. A přesto se žádná radost nekoná. Nikde, ani na sociálních sítích, ani v médiích, nevidí žádnou radost, žádnou pýchu, žádné uspokojení z dobře vykonané práce. Neříkám, že bychom si teď měli ustlat na vavřínech, ale trochu si zvednout sebevědomí a říct si, že to všechno mělo smysl, bychom snad mohli. A měli. Nemyslíte?

Nebo to všechno žádný smysl nemělo? Místo radosti z dobře vykonané práce vidím všude jen vztek nad tím, co nebylo zrovna ideální. Jako kdyby vedle toho špatného na tom dobrém vůbec nezáleželo. A bohužel to vypadá, že to je jen kvůli tomu, kdo zrovna sedí v premiérském křesle. Když je to Babiš, nesmí se nic podařit. Jenže i když vláda udělala hodně chyb, nezorala úplně všechno a ani mnohem lepší výkon by o mnoho lepší výsledky nepřinesl. Tak jsou dobré. Nelze tvrdit, že nás vláda spasila, ale nezle tvrdit ani to, že nás zničila. Byli a jsme v tom společně a tak bychom to měli i brát: ocenit úspěch a poučit se z chyb, a ne hledat jen chyby a ignorovat kvůli nim to, co se povedlo.

Za sebe to řeknu takhle: Nebudu posílat panu Babišovi děkovné dopisy, protože to není žádný hrdina bez bázně a hany, který nás zachránil, ale nebudu mu posílat ani ty výhružné. A nenechám si ani radost z toho, že je vše na dobré cestě, zkazit tím, že je premiérem zrovna on. A už vůbec nebudu požadovat, aby se při druhé vlně dělalo všechno úplně jinak. Jsem rád, jak to zatím(!) dopadlo, jsem rád, že vláda dokázala dělat i odvážná a nepopulární opatření a doufám, že až přijde druhá vlna, tak ať už bude premiérem kdokoliv, nebude se bát konat, i kdyby u toho měl dělat chyby, a nenechá národ napospas epidemii jenom proto, že si nebude chtít nikoho rozházet.

Přes veškerou špatnou zkušenost totiž pořád věřím tomu, že dokážeme poznat, kdy si můžeme dovolit luxus tzv. svobody a kdy musíme zatnout zuby a snést takové či onaké omezení v zájmu svém i ostatních.

Považuji prozatímní stav boje s epidemií za úspěch, který mne těší, zvlášť když vidím, kolik lidí dokázalo nekecat a makat, a upřímně nechápu ty, kteří si toto potěšení nechávají kazit malichernou politikou.

Nad rozsudkem městského soudu


Už od včerejška se tu hádáme (viz rekapitulace twitterového flamu níže) o rozhodnutí městského soudu v Praze, který zrušil některá opatření Ministerstva zdravotnictví mající za účel zvládnutí epidemie COVID-19. Já nad tím kroutím hlavou, jako nad absurdní sabotáží snahy o zvládnutí epidemie, moji oponenti to slaví jako triumf demokracie a právního státu. Takže abychom se nehádali o tom, co jedna paní povídala, i kdyby ta paní byla tisková mluvčí toho soudu, našel jsem a přečetl příslušný rozsudek.

Předně musím zopakovat, že nejsem právník. Ani tak vzděláním, jako myšlením. Čili naprosto chápu, čím, jak a proč soud argumentuje, ale přijde mi to místy až absurdní a odtržené od reality. Zejména ta absolutní přednost formy před obsahem, kterou se právnické myšlení vyznačuje. A také předesílám, že až na drobné výjimky nebudu z rozsudku přímo citovat, protože bych ho musel přepsat skoro celý, a většina z toho, nad čím mi zůstává rozum stát, není otázka jedné věty nebo odstavce, ale celkového vyznění.

Inkriminovaný rozsudek má dvě dominantní části: v první se soud vypořádává s přípustností žaloby jako takové, ve druhé pak s věcnou přípustností Ministerstva zdravotnictví napadané rozhodnutí vydat.

Číst první část pro mne bylo utrpením. Ne kvůli množství citací, odkazů, čísel a datumů, ale kvůli tomu, jak při tom trpěla moje víra v nezávislé soudy, právní stát (neplést se spravedlností) a spravedlnost (neplést s právem). Celá tato část na mne působila dojmem, že soud mocí mermo chce žalobu projednat a tak hledá rozličné kličky a skulinky, jak ji připustit. Ba co hůř, měl jsem dojem, jako kdyby soud předem chtěl vydat rozsudek, který vydal, a u kamaráda si objednal žalobu, o které by mohl rozhodnout, přičemž mu řekl, že už nějak vymyslí, jak to udělat, aby jí mohl vyhovět. Jak byla dříve obhajoba součástí obžaloby, tak tady jsem měl dojem, že soud je žalující stranou. Ukotvení soudu v hodnotovém rámci liberalismu je tu evidentní a hraničí až s aktivismem.

Druhá část, ve které soud argumentuje, proč napadená opatření zrušil, resp. proč Ministerstvu zdravotnictví nepříslušelo je vůbec vydat a měla je vydávat vláda, je zcela odlišná. Soud zde argumentuje věcně, konzistentně a v zásadě mě přesvědčil, že rozhodl věcně správně. Vidím tu ale jiný problém: v klíčových bodech (zejména 147, 148 a 149) není citován ani jeden zákon, ani jeden paragraf a argumentace staví čistě na právní teorii a filosofii práva. Věrné a stručné shrnutí nabízí příslušná tisková zpráva.

To samo o sobě není špatně, jen mám problém pak na základě takto postavené argumentace přijmout závěr, že vláda – což je populární mylná interpretace, protože jde o Ministerstvo zdravotnictví – jednala protizákonně. Naopak, soud jasně deklaruje (a tady už budu přímo citovat bod 161: „Soud je srozuměn se skutečností, že rovněž pro odpůrce a výkonnou moc obecně byla nastalá situace výjimečnou, a to též z hlediska práva, neboť v minulosti nečelil takovému nebezpečí ohrožujícímu zdraví obyvatel. Proto také (a i s ohledem na absenci jakékoli relevantní judikatury) mohl být odpůrce přesvědčen o správnosti svého postupu.“ Soud tedy jasně odmítá úmysl vlády, resp. Ministerstva, někomu škodit nebo obcházet zákon, což je druhá populární mylná interpretace.

A pak mám tedy trochu problém s tím, že takto pojaté právo je nedostupné a nesrozumitelné pro laika, který si sice může stokrát přečíst zákon, ale stejně není schopen domyslet, co to pro něj vlastně znamená, protože slova v zákonech nestačí a jsou k nim nutná ještě za z právnických učebnic, které Ústava jako součást právního řádu nezmiňuje, ale soudy je tak evidentně berou. Co nevadí třeba u medicíny, protože nikdo po laikovi nechce, aby si operoval slepé střevo, je velký problém u práva, jehož dodržování se čeká i od laika.

Soudu v důsledku – a sám to jasně deklaruje v bodě 164 („Soud nakonec uvádí, že napadená opatření obecné povahy zrušil ke dni 27. 4. 2020. Vláda bude mít do této doby možnost vydat krizová opatření zákonným způsobem, tj. formou opatření přijatých vládou a nikoli odpůrcem. Takto soud postupoval s ohledem na fakt, že si je vědom účelu, pro který byla přijata předmětná omezení základních práv a svobod.“) – nejde o zrušení opatření a uvolnění režimu, ale pouze o narovnání formální stránky přijetí příslušných opatření ideálnějším (ve smyslu ideálů právní teorie) způsobem.

Další populárně mylnou interpretací je podle mého soudu názor, že městský soud svým rozsudkem otevřel dveře k žalobám o náhradu škody. To však soud vůbec neřešil, naopak v bodě 138 jasně říká: „Z těchto důvodů soud nedospěl k závěru, že by bylo možno napadené právní akty prohlásit za nicotné.“ Tady, pravda, už mohu narážet na meze své právní erudice, ale podle mě to znamená, že v době mezi vyhlášením opatření a zrušujícím rozsudkem nelze na opatření hledět jako na nezákonná a tedy zakládající nárok na náhradu škody (jiná věc je, že poněkud paradoxně tento nárok explicitně zakládá Krizový zákony, který teď musí vláda použít).

Ani oponenti práva vlády přijímat omezení pro celý stát (viz můj nedávný text Záhada zamčené republiky) nenajdou v tomto rozsudku zastání, protože soud opět jasně v bodě 153 říká, že: „Tato
formulace nikterak nevylučuje, že vymezeným územím může být celá Česká republika, naopak a contrario z § 14 odst. 4 písm. h) vyplývá, že zákonodárce předjímal, že takto vláda může omezit svobodu pohybu na celém území státu.“

Podrženo sečteno, nemám osobně ani tak problém z rozsudkem Městského soudu, se kterým nakonec do značné míry souhlasím, jako s jeho (dez)interpretací širokou veřejností. Soud neřekl, že vláda nesmí řídit stát, že nesmí ukládat povinnosti a omezovat svobody, neřekl, že odteď může každý vše, řekl jen a pouze tolik, že když už vláda vyhlásí stav nouze, musí se – i na symbolický důkaz toho, že stát funguje a má situaci pod kontrolou – řídit zákony pro krizové řízení a postupovat formálně úzkostlivě čistě. Radost s justicí posvěcené protibabišovské revoluce a zelené pro dojení státu na žalobách o náhradu škody tak podle mě není vůbec na místě a do značné míry se míjí s tím, co soud judikoval, byť sám soud by s takovým vývojem podle všeho problém neměl.

Pokračovat ve čtení „Nad rozsudkem městského soudu“

Zhýčkaní proti zhýčkaným


Já vím, že nošení roušky je nepříjemné a obtěžující. Nejenom, že se v tom špatně dýchá (a jak porostou teploty, bude se dýchat ještě hůř), ale člověk na to musí pořád myslet. Uvědomuji si i to, že pro mnoho lidí je to nepochopitelné, protože chrání před něčím, co není vidět (kdyby to přenášeli komáři, lidí zpochybňujících užitečnost moskytiér by bylo určitě nejméně o řád méně, než těch, kteří zpochybňují užitečnost roušek), a uvědomuji si i to, že efekt je vlastně neviditelný, protože rozlišit situaci, kdy se epidemie nešíří, protože roušky výborně fungují, od situace, kdy jsou roušky zbytečné, protože se epidemie nešíří, na úrovni každodenní zkušenosti prostě nejde. Stejně tak chápu, že pro mnoho lidí jsou zavřené hranice natolik symbolicky a emocionálně dominantní, že přehluší vše ostatní.

To vše si uvědomuji, ale přesto mě lidé, kteří nechtějí nosit roušky ani dodržovat ostatní karanténní opatření a hranice by otevřeli bez ohledu na rizika, iritují. Iritují mě tím, jak nejsou ochotni či dokonce vůbec schopni snést dočasně trochu toho nepohodlí. Protože to, o čem se tady bavíme, nejsou žádná existenciální omezení, ale jen nepříjemnosti, zejména ve srovnání s tím, co horšího by nás mohlo potkat. Pořád ještě na nás nikdo nestřílí a nehází nám bomby na hlavu. Pořád ještě máme co jíst i pít a kam složit hlavu. Jenže jsme zhýčkaní a je nám zatěžko i to málo, co se po nás žádá teď. Nikdo se nechce omezovat, nikdo nechce slevovat ze svých standardů, a už vůbec ne proto, aby „jenom“ dělal něco pro druhé. Jako by si nikdo neuvědomoval, že jsme tu jen a pouze díky tomu, že naši předci dokázali zatnout zuby a obětovat se.

Pokud nezvládáme a nechceme zvládat tak jednoduché věci jako nosit roušky a nechodit do hospody, co budeme dělat, až bude skutečně zle a realita nám sáhne ne na pohodlí, ale na existenci? Třeba až se prostě neurodí, protože bude sucho. A to není žádný hypotetický scénář z daleké budoucnosti, ale realita dneška. Už letos hrozí kvůli suchu výrazný propad výnosů. Klimatické změny nejsou totiž žádný výmysl, ale vytěsněná realita. A stejně jako nezmizí virus jenom proto, že na něj nebudeme věřit, nezmizí ani klimatické změny a s nimi spojené hrozby jenom proto, že je budeme bagatelizovat.

Nebo až někdo, komu už nezbylo nic, než tanky, nám v zoufalství na těch tancích přijdete vzít i skrovné zbytky toho, co ještě budeme mít my? Nebo když ty tanky pošle někdo, kdo bude chtít „vrtět psem“, odvést pozornost a nasměrovat hněv lidí od sebe a své odpovědnosti na jiné zoufalce, kteří sice za nic nemohou, ale mají tu šikovnou vlastnost, že se snadno identifikují a lze z nich dobře kreslit nepřátele?

Epidemie COVID-19 je zkouška, ve které zatím selháváme, protože jsme si příliš zvykli na to, že můžeme mít vše a nikdo a nic nám v tom nesmí bránit. De iure nesmí, jenže tady nejsme v ideálním světě práva, ale v reálném světě fyzické reality. Ještě nám, s výjimkou nakažených a ohrožených, a to nejsme zdaleka všichni, nejde o existenci, zatím nám jde jenom o pohodlí. A stejně to nezvládáme a ještě se tím pyšně chlubíme. Opravdu nechci vidět, co se stane, až nás dožene sucho, neúroda a hlad nebo některá z dalších morových ran, co jsme si je na sebe upletli. Moc nevěřím tomu, že čím větší bude stres, tím lepší bude výkon. S dodržováním karantény máme problém už po měsíci. Jak chceme zvládnou větší výzvy, které se potáhnou celá léta?

Záhada zamčené republiky


Už před pár dny jsem o tom diskutoval na Twitteru, teď vyšlo v podstatě to samé i na serveru Českého rozhlasu. Stručně řečeno, přední ústavní právníky Kysela tvrdí, že zákon nezná možnost uzavřít hranice směrem ven, a další mu přizvukují, že nic takového v ústavě není. Ponechme teď stranou, jestli je takové opatření (dlouhodobě) nutné, ponechme stranou i to, zda bylo platně vyhlášeno, protože to je otázka trochu jiná (na kterou by se nicméně dal dle mého soudu přiměřeně aplikovat princip krajní nouze) a zaměřme se na to, zda je možné.

Já totiž tvrdím, že takové omezení možné je, neboť Listina základních práv a svobod, takto součást ústavního pořádku, explicitně umožňuje práva a svobody omezit, a to na základě čl. 4, odst. 2: „Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.“ a dále čl. 14, odst. 3: „Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.“ Ústavní zákon 110/1998 sb. o bezpečnosti České republiky pak dále v čl. 2 dvě říká: „(1) Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. (2) Nouzový stav a stav ohrožení státu se vyhlašuje pro omezené nebo pro celé území státu, válečný stav se vyhlašuje pro celé území státu.“ a v čl. 6, odst. (1): „Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.“

Nemohu si pomoci, ale já tam nikde nevidím nic o tom, že by omezení nešlo vyhlásit na celé území státu, což je argumenty pana Kysely a jeho kolegů, naopak tam čtu explicitní pravý opak. Podmínka omezeného území platí jen pro omezení z důvody ochrany přírody. Určitým územím z čl. 6 totiž může být podle čl. 2 i celé území státu.

Uvažujte dále se mnou: svoboda pohybu a pobytu je jednou ze svobod garantovaných Listinou práv a svobod, která ale zároveň připouští její omezení z důvodů ochrany zdraví, což je přesně současná situace. Opuštění republiky je pak jen speciálním případem svobody pohybu a pobytu (pokud se na tomto neshodneme, je jakákoliv další diskuse zbytečná, ale nedovedu si představit konstrukci, podle které by opuštění jakéhokoliv místa, tedy i republiky, nesouviselo s pohybem a místem pobytu). Ergo „uzamčení republiky“ je opatření sice krajní, ale zcela v souladu s Listinou, potažmo Ústavou.

Je možné, že pan Kysela byl u toho, když se ústava sepisovala a ví, co do ní autoři napsat chtěli a jak to, co tam napsali, mysleli. Já u toho nebyl a tak jsem odkázaný jen na to, co do ní skutečně napsali. A to je podle mě jednoznačné, jak jsem už popsal výše. A nikdo mi zatím uspokojivě nedokázal, že se mýlím, že význam citovaných pasáží je zcela jiný, a nepředložil jiné argumenty, než svůj po výtce sentimentální nesouhlas s uzavřením hranic a překvapení nad tím, že Ústava vládě umožňuje něco, co on by jí nikdy neumožnil. V méně sofistikované, ale zřejmě o to upřímnější podobě, pak ve formě odmítnutí uzavření hranic, protože byly uzavřené za komunistů.

Zkuste mi tedy, bez komunistů a spekulací o tom, jak to asi otcové Ústavy mysleli, vysvětlit, jak a proč to, co je v Listině a Zákoně napsáno, neznamená to, co je tam napsáno, ale něco tak trochu úplně jiného. A neodvolávejte se při tom na autoritu pana Kysely a dalších právníků, kteří u mě právě pro toto ignorování zjevného a vymýšlení skrytého, autoritu ztrácejí.

Nejde o to, aby byly uzavřené hranice, jde mi to, jestli je vůbec v silách běžného občana zákon chápat a řídit se jím, nebo jestli je pro něj zákon stejně nedostupný, jako ve středověku Bible, a stejně jako ve středověku musel mít zprostředkování kněze, který věděl, co v Bibli sice nebylo napsáno, ale určitě to tak bylo myšleno, musí mít dnes zprostředkování právníka, soudce či politika, který ví, co zákona míní bez ohledu na to, co zákona říká, protože je nadán jakousi zvláštní milostí, v tomto případě zřejmě milostí té jediné a pravé svobody a demokracie.

Dáme globalizaci šanci?


Nevím, jak pro vás, ale pro mě má pojem „globalizace“ spíš pejorativní nádech. Slyším v něm volný pohyb kapitálu, který si cestuje po světě za nízkými náklady a vysokými příjmy, které pak schovává do daňových rájů, a nechává za sebou vydrancovanou krajinu a zbídačené lidi. Globalizace je pro mě kolonialismus, který místo armády a námořnictva používá banky a finanční trhy. Ale jak tak teď sleduji, co se děje ve světě v souvislosti s pandemií COVID-19, uvědomuji si, že globalizace může znamenat i něco dost jiného, totiž prostý fakt, že jsme všichni lidé a sdílíme spolu jednu jedinou planetu.

Jak se pandemická vlna valí světem, můžeme si navzájem pomoci – tam, kde ještě není, mohou vyrábět ochranné pomůcky pro místa, kde nákaza zrovna zuří nejvíce a tam, kde už mají nejhorší za sebou, mohou dát volné kapacity k dispozici těm, u nichž kulminuje a jejich vlastní kapacity nestačí. Jinými slovy, nevidím nic špatného na tom, že než to přišlo k nám, posílali jsme respirátory do Číny a teď je pro změnu z Číny nakupujeme. Sice to funguje na komerční bázi, ale to je detail, který se dá ještě poladit. Hlavní je, že globálně se globální problém řeší snáz, než lokálně, byť lokální strategie mohou být situačně adekvátnější a efektivnější.

A postřehl jsem ještě jednu věc – jako lidé jsem si podobnější, než jsem si myslel. Starosti, řešení i humor lidí reagujících na pandemii a s ní související opatření, zejména karanténu, jsou po celé planetě velmi podobné a univerzálně srozumitelné. Uznávám, že tento pohled je možná zkreslený tím, že lidé mimo můj civilizačně-kulturní okruh pro mne v podstatě neexistují (jazyková bariéra je svině, co si budem), ale ta moje civilizačně-kulturní bublina je myslím přesto dost velká na to, abych si mohl myslet, že máme společného víc, než by bylo mnohým milo. Přitom bych neřekl, že se jedná o projev hollywoodsko-cocacolové unifikace, ta by vypadala jinak. Stále ještě nejsme stejní – jen navzájem srozumitelní.

Společný problém, společné řešení, společný prožitek na globální úrovni, ale žádné všichni proti všem, jako za světové války, nýbrž spolu – třeba nás to změní, třeba nás to něco naučí. Snad jsem jen v důsledku klesající intenzity sociální interakce iracionálně optimistický, ale co už, pesimista umí být každý blbec, teď je ideální čas na optimismus.

Pravice objevuje půvaby mandatorních výdajů


Ještě nedávno byly pro pravici mandatorní výdaje fuj zlo. Vyhozené peníze, úplatky voličům, populismus a mít na něco nátok bylo nemravné a kazilo to charakter. Pak stačila taková drobnost, jako že vláda vyhlásila nové nouzové opatření v boji proti epidemii COVID-19 na základě zákona o ochraně zdraví a ne zákona o krizovém řízení a rázem je všechno jinak, protože nějaký chytrý právník vyšťoural, že v tom novém zákoně není nic o nároku na náhradu škody, což v tom starém bylo. A začaly se dít věci. Jak jde o nároky podnikatelů, přestaly být mandatorní, neboli nárokové, výdaje najednou eklhaft. A včerejší bojovníci za malý chudý stát se dnes ptají, jak k tomu podnikatelé přijdou, že nebudou mít nárok na náhradu škody? A vláda ne najednou fuj zlá a nemravná ne proto, že někomu platí, ale proto, že někomu platit nechce.

Přitom je to celé na hlavu postavené. Už jenom představa, že by stát mohl a měl nést odpovědnost za něco, co nezpůsobil a mohl ovlivnit jen minimálně. V každé pojistné smlouvě, všude je nějaká klausule vis maior, jen pro stát by najednou neměla platit? Tak si to alespoň představují ti, kteří stát jinak odmítají a daně platit nechtějí. Najednou je jim stát ale dobrý a čekají, že ten samý stát bude platit jim – a ještě to považují za svůj nárok. Kde by na to ten stát asi vzal? Zvýšením daní? To je přece pro pravici tabu, nehledě k tomu, že kde nic není, ani čert nebere, a tady teď bude hodně málo. Takže si má stát půjčit? To je přece pro pravici také tabu. Stejně jako tisk nekrytých peněz. Zdá se ovšem, že nic z toho by najednou nemusel být problém. To, co je podle pravice nepřípustné, když jde to to zajistit zdravotnictví a školství jako široce dostupnou veřejnou službu, či důstojný život pro všechny, je najednou přijatelné a nutné, když jde o záchranu byznysu. A měl by na to být nárok a kdo ho neuznává, je… co vlastně? Komunista? Estébák? To jsem nějak nepostřehl.

Aby bylo jasno, nemám nic proti státní pomoci podnikatelům, zejména těm malým, jen mi vadí, že by na to měli mít nárok, jako kdyby to byl stát, kdo tuhle situaci způsobil. Ale ještě více mi vadí, že se za nároky podnikatelů teď nejvíce berou ti, kteří zatím vždy nároky jiných, zejména když šlo o nároky na zdravotní péči či bydlení, rozhodně odmítali. Jestli chtějí tenhle nárok mít, musí na oplátku uznat nároky druhých. A měli by uznat i to, že pokud má být stát v podobně krizových situacích, v jaké se právě nacházíme, schopen adekvátně reagovat a kompenzovat existenční problémy, které standardní tržní ekonomika v takových krizích nevyhnutelně přináší, musí k tomu mít i zdroje, které ale nikdy mít nemůže, pokud většina v zemi vytvořené nadhodnoty odplyne podle paradigmatu nadřazenosti vlastnického práva do soukromých rukou, kde bude nedotknutelná.