Není úniku


Ve svém „Vánoční poselství“ se prezident Zeman přímo ukázkově přilísal k tomu nejhnědějšímu a nejzpátečnějšímu, co česká politika nabízí, když rázně odmítl Green Deal, tedy plán EU (zatím pohříchu vágní a nezávazný) na ekologickou reformu energetiky a ústup od fosilních paliv. On, který si vždy tolik zakládal na svém intelektu, tím spáchal hned dva těžké a nebezpečné intelektuální zločiny:

Za prvé, ať už z neznalosti nebo z intelektuální lenosti, zopakoval a svojí autoritou podpořil zcela lživý narativ o tom, že za stoupajícími cenami energií stojí regulace trhu zavedená EU, zejména emisní povolenky, přestože příčina je ve skutečnosti přesně opačná a důvodem je deregulace a neuvážený přechod na spotové ceny v době, kdy byly shodou okolností krátkodobě nižší, než dlouhodobé kontrakty nasmlouvané s Ruskem. Evropa tehdy „moudře“ donutila Rusko prodávat za nižší tržní ceny a teď je hrozně zaskočená, že Rusko trvá na tržních cenách i poté, co výrazně stouply.

Druhý a těžší ze Zemanových intelektuálních zločinů spočívá v tom, že lže (sic!) veřejnosti o tom, jaké jsou příčiny energetické „krize“ (zatím se opravdu o krizi hovořit nedá, jakkoliv se její nástup nevyhnutelně blíží) a jak se jí dá čelit, když za viníka opět označil EU a Green Deal a v zásadě tvrdí, že k vyřešení problému s cenou a dostupností energií stačí Green Deal odmítnout. Jenže tak to není. Bez ohledu na to, bude-li Green Deal přijat nebo odmítnut, na nás negativní důsledky konce fosilní bonanzy prostě dopadnou. Odmítnutí Green Dealu je pouze o pár let odvrátí, ale za tu cenu, že na nás pak odpadnou o to tvrději a naše schopnost adaptace bude výrazně nižší.

Před realitou prostě není úniku. Můžeme před ní ještě nějaký čas zavírat oči a lhát si do kapsy, ale ani volný trh realitu nezmění, jen nám pomůže zastírat vlastní odpovědnost. Nakonec ale stejně budeme muset platit. V penězích i životní úrovni. Na tom nic změnit nemůžeme. Jediné, co můžeme, je připravit se. Rozložit náklady v čase. Začít si zvykat. A čím dřív s tím začneme, tím méně pak budeme trpět. Bohužel, naši vládnoucí elitu z větší části tvoří lidé jako Zeman – lidé minulosti; lidé děsící se změny; lidé, kteří se radši dnes přecpou k prasknutí, jen aby za týden pomřeli hlady, protože představa, že by měli už navždy jíst střídmě, je pro ně svatokrádežná; lidé, kteří ochotně obětují druhé, protože si příliš zvykli na to, že jejich účty vždy zaplatí někdo jiný; lidé, kteří nejsou schopni pochopit, že Země je kulatá, tedy omezená a konečná, a že na konečné a omezené planetě není žádný neomezený a nekonečný růst, zejména vyžaduje-li reálné vstupy, možný.

Manifest nevoliče


„Jděte k volbám. Je jedno, koho budete volit, hlavně jděte volit.“ Takové apely teď na mě útočí ze všech stran, od politiků přes celebrity po obskurní existence na sociálních sítích. Jenže mně není jedno, koho budu volit. Mě nestačí volit proti něčemu, v případě těchto voleb pak dokonce prostě proti někomu, já chci volit pro něco. A pokud to něco v nabídce není, pak je logické k volbám prostě nejít. To mám snad volit někoho, koho nechci a komu nevěřím, jenom proto, aby nevyhrál někdo, koho si přeji jen o trochu méně? Čeho tím dosáhnu kromě toho, že budu spoluzodpovědný za další rozklad společnosti? Volit menší zlo dává smysl jedině, pokud není jiná možnost, ale dokud je tu třetí možnost nevolit, pak je třeba nevolit, protože zlo je pořád zlo. Že se tak připravím o možnost ovlivnit, jak bude Česká republika vypadat? Tu možnost stejně nemám, protože v nabídce není nic, co bych doopravdy chtěl, takže i když za mě rozhodnou jiní, výsledek bude úplně stejný, jako když budu volit sám; jen svědomí budu mít o něco čistší. Mě totiž nestačí, že si mohu vybrat z desítek značek a obalů se stejným obsahem, mě záleží právě na tom obsahu.

Možná, že kdybych si přečetl volební programy, tak bych o nějakém nakonec usoudil, že je v něm víc dobrého, než špatného, ale to jsem tentokrát neudělal a dělat ani nehodlám, protože volební program nelze oddělit od těch, kteří jej budou prosazovat, a politici mě jeden jako druhý přesvědčili, že nikdo z nich nebude schopen ani ochoten ten program realizovat, protože ani jeden z nich nepřišel s pozitivní vizí co a proč by být mělo. Místo toho je veřejný prostor zaplněn zcela uniformním sdělením toho, co a proč by být nemělo. Všichni jsou proti Babišovi, jen Babiš je proti všem. A i když souhlasím s tím, co a proč by být nemělo, nestačí mi to, pokud není jasně řečeno, co bude, až nebude Babiš. Možná to někde ve svých programech strany mají, ale pokud to politici nedokáží ani před volbami ani říct, proč mám věřit tomu, že to po volbách zrealizují?

Nemám nic proti volbám (i když souhlasím s anarchistickým bonmotem, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, což ostatně ani není bonmot, protože tak je to dokonce napsáno přímo v ústavě), ale trvám na tom, že nevolit je naprosto legitimní postoj v situaci, kdy nemůžu s čistým svědomím dát hlas nikomu. Volby jsou příliš vážná věc na to, aby člověk volil lehkovážně kohokoliv jenom proto, aby volil. Naše demokracie se dopracovala do stavu, kdy je to jen povrchní, falešná a bulvární hra, a takové hry já se účastnit nechci. Chcete, abych šel k volbám? Tak mě přesvědčte. Ale argumenty a programem, ne citovým vydíráním. Ale protože vy o můj hlas zjevně nestojíte, já nevidím důvod, proč vám ho dávat.

Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem


Démonizaci maďarského premiéra Viktora Orbána jsem nikdy nebral příliš vážně, považuje ji za folklór liberální propagandy. Stačil ovšem jeden rozhovor, ve kterém dostal Orbán příležitost se projevit, abych dal liberálům za pravdu. Byl to rozhovor s bývalým šéfredaktorem Lidových noviny Ištvánem Léko, a u toho začnu.

Pokračovat ve čtení „Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem“

Náš zákazník, náš pán


Náš zákazník, náš pán. Znáte přeci tohle krásně starosvětské motto, které tolikrát zdobilo každý druhý kvelb v filmech natočených nebo zasazených do První republiky, a které mělo v moderní době symbolizovat kvalitativní rozdíl mezi neochotným komunálním podnikem socialismu a přeochotným živnostníkem kapitalismu. Náš zákazník, náš pán, pořád se zaklínají obchodníci, živnostníci a podnikatelé. A vy jim to věříte, protože jim to chcete věřit, chcete věřit tomu, že podnikatelé mají zájem o vaši zakázku a že udělají vše pro to, aby vám vyhověli. A tak nějak počítáte s tím, že si za to nechají zaplatit.

A těch pár, co zareagovalo, přijeli se podívat a vzali si zadání? To samé! Konec komunikace, už se neozvali. Ani neposlali nabídku, ani nevycouvali, prostě nic. Ani na urgence nereagovali! Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Tohle chování řeznického psa se se zásadou náš zákazník náš pán přece neslučuje. Nechci snad tolik, když chci, aby mi podnikatelé odpovídali na maily a pokud nemají o zakázku zájem, tak ji korektně ukončili a dali mi vědět? Nebo ano?

Já jim chci zaplatit! To o moje peníze nestojí? Tak ať si řeknou o víc, když je jim to málo, ale ať nemlčí. Jenže to je právě to, co oni dělají – odmlčí se. To čekají, že se budu doprošovat? Ale to já nebudu. Nebudu vnucovat svoje peníze někomu, kdo o ně zjevně nestojí. Vždyť bych se ani nemohl spolehnout na to, že práci odvede kvalitně, když o ní nejen že nemá zájem, ale není schopen nebo ochoten ani rozumně komunikovat.

Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Já nemám problém akceptovat, že někdo nemá o zakázku zájem z důvodů, které mi nakonec ani nemusí vysvětlovat, ale nedokáži akceptovat absenci fundamentálních pravidel mezilidské komunikace – pozdravit, poprosit, poděkovat, omluvit se, odpovědět na pozdrav.

A pokud mi chcete tvrdit, že je to tak zcela v pořádku, protože na trhu je převis poptávky nad nabídkou, tak vám řeknu jediné: „Běžte do prdele s trhem. Slušné chování musí být automatické a na trhu nezávislé. Slušné chování musí být něco, co se nekupuje, ani neprodává, ale co určuje, jak obchod probíhá.“

Náš zákazník, náš pán? Pozor na to, je to past.

Jak jsem se nenakazil


Protože uběhlo již téměř čtrnáct dní od posledního případu, kdy jsem se choval hloupě a nezodpovědně (a téměř tři týdny od toho předposledního) a já i rodina jsme stále zdrávi necovidováni, mohu myslím s vysokou mírou jistoty prohlásit, že jsem se nenakazil (ťuky ťuk, dřevo pojď mi hop). Tedy abych byl úplně přesný, tehdy jsem se nenakazil, protože bohužel nelze vyloučit, že jsem se nakazil někdy jindy někde jinde a nemám žádnou jistotu, že nemoc nepropukne zítra. Holt dneska člověk neví dne ani hodiny.

Pokud jsem se tedy nenakazil, ač jsem se choval rizikově (do blbců mi nadávat nemusíte, už jsem si vynadal sám), jak je to možné a co z toho plyne?

a) Měl jsem štěstí. To je sice legitimní možnost, ale nedá se s ní příliš pracovat a hlavně se na ni nedá spoléhat. Sázka na štěstí není spolehlivé řešení ne pro všechny, ale pro nikoho.

b) Žádná epidemie covidu ve skutečnosti neexistuje a žádné nebezpeční nehrozí. Tato možnost je sice obecně velmi oblíbená, ale jaksi není úplně v souladu s realitou, respektive předpokládá masivní konspiraci, na které se podílejí nejen politici, ale především lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, příbuzní zemřelých i sami zemřelí, takže s v součtu několik desítek tisíc, možná až stovky tisíc osob. Pokud si mám vybrat mezi lékařem, kterému v nemocnici denně pod rukama umírají lidé na údajně neexitující nemoc, a chlápkem, který na ni nevěří, protože se nechce omezovat v pochlastávání a jeho osobní „svoboda“ (rozuměj pohodlí) je pro něj víc, než životy druhých, což by si, pokud by připustil existenci epidemie, sám před sebou už tak snadno neobhájil, tak si rozhodně vybere toho doktora, bez ohledu na to, že na rozdíl od toho chlápka nemá ani za mák zdravého selského rozumu.

c) Skutečně rizikové chování je ještě výrazně rizikovější, než bylo to mé.

d) Roušky (v mém případě respirátor), řádně dezinfikované ruce a rozestupy jsou jako profylaxe vysoce efektivní.

Pokud jsou správné hypotézy c) a d), což je vzhledem k tomu, že a) je nepoužitelná a b) nesmyslná, velmi pravděpodobné, a dám je dohromady, protože jsou rub a líc téže mince, pak musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit, jaké skopičiny musejí lidé vyvádět, že se epidemii nedaří zvládnout. A to je děsivé, protože pokud platí c) a d), tak je zvládnutí epidemie velmi snadné a velmi levné a stačí k němu jen trochu rozumu a kázně. Jinými slovy, za ten průser, ve kterém jsme, si můžeme jen a pouze sami a vláda je při vší své neschopnosti víceméně z obliga, protože za to, jestli dodržuje základní jednoduchá pravidla, která, jak je vidět na mém příkladu, odpustí i řadu chyb, je zodpovědný každý sám za sebe. Pokud se nemýlím, tak epidemii covidu můžeme krásně zvládnout sami i bez vlády – nebo jsme alespoň mohli, teď je už je možná pozdě – stačí jen málo: rozum, kázeň, zodpovědnost. A to je problém, protože naše společnost má hodnotový žebříček nastavený přesně opačně: na svobodu sobeckého individua.

Nouze stavu nouze


Jsem asi ten poslední, kdo nevěří na pandemii covidu a místo toho věří na spiknutí elit s cílem ukrást lidem svobodu, jsem asi ten poslední, kdo zprávy kolabujících nemocnicích považuje za dezinformace, jsem asi ten poslední, kdo věří na promořování místo očkování a jsem určitě ten poslední, kdo myslí, že covid je jen chřipečka. Zato jsem rozhodně první mezi těmi, kteří nepochybují o nutnosti protiepidemických opatření a s nimi souvisejících omezení a nařízení.

Nicméně mám silné pochybnosti o tom, že nejlepším řešením problému jménem „pandemie covid-19“ je permanentní nouzový stav. Nouzový stav byl samozřejmě adekvátní reakcí před rokem, kdy úder pandemie nastolil zcela novou, mimořádnou a v zásadě neznámou situaci a bylo třeba na ni reagovat. Jenže po roce už nejde o nic mimořádného ani neznámého. Už víme, s kým máme tu čest i jak mu čelit, už nejsou potřeba mimořádné pravomoci pro operativní řízení, protože z pandemie se stal de facto nový normál, a tak by i řízení společnosti mělo být normální. Ne normální jako před pandemií, ale normální jako v pandemií.

Měli jsme rok na to, abychom přijali „lex covid“, zákonný rámec pro zvládnutí epidemie bez nutnosti nouzového stavu. Řešení je pořád stejné: ruce, roušky, rozestupy a očkování. Už víme co a jak máme dělat a nijak dramaticky se to nemění. Nepotřebujeme nouzový stav, abychom ve čtvrtek mohli operativně zkoušet pravý opak toho, co jsme zkoušeli v pondělí, protože víme, že od pondělí do neděle musíme dělat to samé: ruce, roušky, rozestupy a očkování. A to může a měl by řešit speciální zákon pro speciální příležitost, jehož platnost je podmíněna trváním pandemie.

Se správným zákonem nepotřebujeme nouzový stav ani proto, abychom mohli nutit lidi (ne)dělat to, co rozumný člověk (ne)dělá i bez nouzového stavu. To, že takový zákon ani po roce nemáme, nesvědčí ani tak o diktátorských choutkách našich politiků, jako o jejich totální neschopnosti a bezkoncepčnosti.

Časová omezenost nouzového stavu a nutnost jej neustále obnovovat, je po roce boje s pandemií, který zdaleka není u konce, kontraproduktivní, protože může u občanů vyvolávat dojem, že se problém může rychle vyřešit, že už za měsíc to může být zásadně lepší, že stačí nouzový stav neprodloužit a bude to lepší. Jenže ono nebude.

Přestaňme si nouzovým stavem nalhávat, že pandemie brzy skončí, zrušme nouzový stav, protože situace s pandemií už dávní není ani nová, ani mimořádná, a řešme problém cestou standardních, byť ad hoc, zákonů.

Z moci soukromé zavřeno


Pokus o dobytí amerického Kapitolu trumpisty, altrightisty, qannonisty a jinou patologickou sedlinou 6.1.2021 skončil po pár hodinách, pěti mrtvých a spoustě rozbitého skla tím, že se na nevýhře Donalda Trumpa v prezidentských volbách nic nezměnilo. Nejhmatatelnější výsledek tohoto povstání ve sklenici piva tak nakonec bylo zablokování skoro všech účtů stále ještě pár dní úřadujícího amerického prezidenta na sociálních sítích, jeho první jednoznačná deklarace, že úřad Bidenovi předá, a zděšení Američanů z toho, jak chutná jejich vlastní medicína. Tedy ne že by si to oni sami většinově uvědomovali, ale zbytek světě vidí jasně, že útok na Kapitol se odehrál přesně v intencích barevných revolucí a dalších USA podporovaných hnutí požadujících z ulice revizi výsledků voleb, a to včetně organizace protestů na sociálních sítích. A tím se dostáváme k jádru pudla…

Tou sociální sítí, na které se útočníci zorganizovali, byl totiž Parlel, síť, o níž jsem doteď ani nevěděl, že vůbec existovala. Ten minulý čas je zcela na místě, protože už reálně neexistuje. Efektivně ji zlikvidovaly velké internetové korporace, když Google její aplikaci odstranil ze svého aplikačního storu a následně jí Amazon vypnul servery. Potrefené husy samozřejmě hned začaly kejhat o omezování svobody slova, aniž by si uvědomili, že obě soukromé firmy jen uplatnily svoje právo dělat si se svým majetkem, co je napadne, tedy právo, které ti samí lidé jinak považují za absolutně nejsvatější. Tak třeba teď alespoň části z nich dojde, jak je nedotknutelnost soukromého vlastnictví problematická, zejména jde o vlastnictví infrastruktury.

Sice bych nejspíš měl být rád, že fašistům (minimálně na část z nich toho dnes již poněkud zprofanované označení sedí jako prdel na hrnec) konečně někdo šlápnul na krk sebral jim možnost snadné organizace a propagace, ale nejsem. Nejsem, protože mi v hlavně na pozadí pořád zní Niemöller se svým: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Dnes sice umlčeli bílou lůzou, ale zítra mohou korporace takto umlčet ekologické aktivisty či bojovníky za sociální spravedlnost, práva žen, rovnost homosexuálů a vlastně každého, o kom usoudí, že jim kazí nebo by mohl kazit kšefty. Na každého se dá totiž aplikovat ta část smluvních podmínek těchto korporací o „nečinění zlého“, o níž jsem si až doteď myslel, že je tam kvůli tomu, aby firmy mohly zasáhnout proti těm, kteří využívají jejich infrastrukturu k ofenzivím útokům na další služby či infrastrukturu, jako jsou útoky typu DoS či provozování phishingových serverů, botnetů etc. Firmy se ale zjevně nežinýrují vztáhnout tato ustanovení i na služby, které na nikoho neútočí, ale jen zprostředkovávají závadný obsah.

Samozřejmě, že Parler se může zařídit podle dobré rady, kterou měla pravice zatím vždy připravenou pro levici, když ji vyháněla z médií: založte si vlastní a pište si tam. A Parler s tím podle vlastních slov také hned začal. Jenže i když si Parler nakoupí vlastní servery, jakou má záruku, že mu je opět pod záminkou porušení bodu smluvních podmínek o „nečinění zla“ nevypne majitel hostingového centra, kam je Parlel umístí? Dobře, servery si můžou šéfové Parleru dát do svých garáží, ale kde mají jistotu, že jim majitel drátů pod stejnou záminkou neodstřihne internetové připojení? Nebo elektrárna elektřinu pro pohon serverů? I kdyby si pořídili skoro všechno vlastní, jednu věc vlastní nikdy mít nemohou: internet. Pořád bude něco, co jim může někdo pod záminkou porušení smluvních podmínek upřít a znemožnit jim tak fungování.

A není jen internet. Představte si, že vám operátor zruší SIM, protože jste telefonovali někomu, kdo je nějakém blacklistu.

Kde je hranice mezi tím, co si soukromý vlastník ještě dovolit může, a co už nesmí, i když jde o jeho majetek? Otázka stejně stará, jako dělnické hnutí samo. Za sebe to vidím tak, že provozovatel webu nebo sociální sítě, kterou provozuje pod svojí značkou, jako je třeba Twitter, může příspěvky i účty mazat (byť by toto své právo měl využívat velmi střídmě a uvážlivě), ale majitel hostingu nemůže vypnout server, které někdo provozuje pod svojí značkou, stejně jako majitel přenosové infrastruktury nemůže odmítnout spojení, která na závadový server vedou, jenom proto, dotyčný provozuje něco, co se majitelům infrastruktury nelíbí. Alespoň ne bez soudního příkazu.

Jako společnost na jednu stranu potřebujeme mít možnost regulovat aktivity, které nás ohrožují (obchod s drogami, dětskou pornografii a krácení daní také regulujeme a vyjma kriminálníků a hrstky zákonně zlých myslitelů na tom nikomu nic špatného nevidí), na druhou stranu potřebujeme ochranu před svévolí a aktivismem korporací, aby nemohly vypnout každého, kdo se jim znelíbí, třeba tím, že bude kritizovat pracovní podmínky v některé z jejich divizí. (Ano, na tebe myslím, Amazone.) Toto vybalancovat bude těžké, ale měli bychom na tom začít usilovně pracovat. A zcela přitom ignorovat koncept nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože je-li někdo tak velký a silný, že má moc nad ostatními, musí být regulován, stejně jako musí být regulována možnost imunizovat podněcování násilí a nenávisti odvoláváním se na svobodu slova.

Přemýšlím o tom, tak jako by o tom měl přemýšlet snad každý, ale zatím jsem nevymyslel nic víc, než co jsem vám teď předložil. Ale jak říkají Číňané: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Tak bychom měli vyrazit. Máme před sebou jedno z nejdůležitějších dilemat, která musíme rozhodnout, dilema, které je ve své podstatě velmi staré a stále nevyřešené, a které se teď jen připomíná v nové formě, umocněné technologickým pokrokem: Jedinec, nebo společnost? Veřejné, nebo soukromé? Právo, nebo povinnost?

Hlavně nenechme se zaslepit tím, že velké soukromé korporace pro jednou stojí zdánlivě na té správné straně.

Kdo chce Prymulu bít, hospodu si najde


Předesílám, že jsem přesvědčen o tom, že zvládnutí epidemie by nemělo stát a padat s jedním úředníkem, takže je mi nakonec jedno, jestli se ministr zdravotnictví bude jmenovat Petr nebo Pavel, Adam nebo Roman nebo třeba Kryšpín. Už mi ale jedno není, proč a jak v té funkci někdo skončí, tím spíš, když ten někdo je evidentně odborník na svém místě a skončí takovým fofrem, že by Usain Bolt mohl závidět, za okolností všeobecně podezřelých.

Že je Prymula blbec, protože se nechal vyfotit bez roušky, jejíž nošení sám nařídil, v čase a místě, kde by podle jeho vlastních nařízení neměl nikdo být, je bez debaty. A tuplovaný, že se za to nedokázal omluvit. Ale nemohu si pomoci, kdyby za to dostal pokutu, bylo by to myslím výchovnější, než odvolání, protože pokutu může a v takové situaci by navíc i měl dostat každý, zatímco z funkce ministra mohl být odvolán jen on. A jestli si někdo myslí, že se tím nějak zásadně spraví důvěra veřejnosti ve vládu, tak já si to nemyslím.

Ta rychlost, s jakou ho Andrej Babiš, který má jinak na všechno dost času, a ve spoustě kauz, ve kterých jde o životní prostředí nebo dotace Agrofertu, nekoná vůbec, odvolala, přesvědčivě nepůsobí. A jestli byl tak rychlý kvůli PR, tedy primárně z populistických důvodů. tím hůř. Důvěryhodně nepůsobí ani jak, jak rychle a ochotně rezignoval zkušený skandalista Faltýnek, který tam s Prymulou byl. Pochybnosti vyvolává i to, že se vůbec nemluví o těch dalších dvou (nejdřív byl jeden, teď už prý dva), kteří na té schůzce byli s nimi, a nikdo radši nešťourá do toho, o čem tam mluvili.

A pak je tu ta šťastná náhoda, že jeden bulvár a právě ten a nikdo jiný, byl ve správný čas na správném místo. Náhoda, nebo dostal echo? Či snad úkol? Nebo sledují takhle každého ministra, co kdyby?

Každopádně mi přijde zvláštní, když na odvolání ministra stačí jediná fotka, na které se neděje nic horšího, než že na dvou metrech kde nemohl potkat nikoho déle než na pár vteřin, neměl roušku. A jako důkaz porušení zákazu provozu restaurací úplně stačí, že vychází ze dveří s nápisem Restaurace, aniž by se kdokoliv namáhal najít alespoň kuchaře nebo číšníka, který by pod příslibem anonymity a za drobný úplatek (to je přece běžná bulvární praxe, nebo ne?) potvrdil, že jim vařil a obsluhoval je.

Všechny tyhle náhody a nejasnosti mě znepokojují rozhodně víc, než nějaká nenasazená rouška, protože kdyby se Babiš nechtěl Prymuly zbavit, tak by se ho určitě pokusil podržet a nehodil ho tak rychle a ochotně přes palubu. Smrtí to na sto honů politiku, zákulisními machinacemi a pochybnými kšefty. tedy něčím, co je nepřijatelné i za normální okolností, ale v krizi by mělo jít úplně stranou. A tohle pozadí by mě zajímalo rozhodně víc, než kde byl Prymula a co tam dělal. Jenže díky rychlému a razantnímu konci Prymuly se na to už nikdo ptát nebude. Takže už se asi nikdy nedozvíme, jestli šlo přímo Prymulu osobně a o to dostat ho ze hry, nebo jestli posloužil jen jako pes k vrtění. Jediné, čím si můžeme být téměř jisti, že nešlo o roušku, i když veřejnosti se to tak prodává a veřejnost to tak chce vidět, paradoxně zejména ta její část, která je k vládě nejvíce kritická.

P.S. Co by se asi stalo, kdyby tu roušku měl? Bylo by všechno v pořádku a nic by se nedělo, nebo by kauza byla tak jako tak. jenom jinak?

1488


Zpráva z tisku:

Specializovaný soud ve slovenském Pezinku odsoudil předsedu Lidové strany Naše Slovensko (LSNS) Mariana Kotlebu na čtyři roky a čtyři měsíce za propagaci nacismu. Toho se měl podle soudu dopustit jako předseda Banskobystrického kraje rozdáváním šeků v hodnotě 1488 eur sociálně slabším rodinám.

https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/kotleba-dostal-za-propagaci-fasismu-ctyri-roky-natvrdo-40339035

A nyní hlas lidu, hlas boží:

  • kdyby někomu třeba přišla složenka na 1488 Kč tak to neplaťte a rovnou volejte slovenský fízly
  • Už podal někdo trestní oznámení ? Jazykový kurz za 1488 Kč, to by na Slovensku neprošlo.
  • Za 40 let komunistické vlády se nestalo ani jednou, že by byl někdo poslán do vězení za použití politicky nekorektní číslovky.
  • Když zavřeli na Slovensku Kotlebu za 1488, tak navrhuji žalovat Google, protože DNS servery mají IP 8.8.8.8. To je 2x Heil Hitler.
  • O Kotlebu bych neopřel ani kolo. Nicméně poslat ho za tohle do vězení, za číslo 1488, je totální úlet.
  • A cislo 1488 opravdu nic nedokazuje. Treva mam yolik penez prave ted v penezence. Zavrou me za to?
  • Kdyby bylo číslo 1488 trestné, muselo by se to zveřejnit ve Sbírce a ne to ad-hoc používat k šikanování slušných lidí.
  • O Kotlebovi si mohu myslet cokoliv, ale rozhodně bych nechtěl žít v zemi, kde člověk dostane více než čtyři roky vězení za to, že napsal nějakou cifru na šek. Podobným způsobem se dá dostat do basy (zbavit se ho) takřka každý.

Závěr učiněný veřejností je jasný: 1488 je zcela nevinné číslo, za jehož použití nemůže být nikdo odsouzen, slovenská justice se totálně zbláznila, Kotleba se stal obětí justičního zločinu a spravedlnost dostala na prdel.

Já to vidím přesně naopak. Spravedlnost má být slepá, nikoliv blbá. Je dobře, že Kotlebovi neprošlo dělat ze všech blbce a smát se jim to obličeje. 1488 je samozřejmě jen jedno z mnoha čísel a skutečně může být zcela nevinné – třeba jako přeplatek z vyúčtování ze plyn nebo jako součet tří položek na faktuře. Nikdo ale nikomu neposílá 1488 peněz jen tak, to je v rozporu z přirozenou lidskou potřebnou mít vše ucelené a kulaté. Pokud někdo někomu pošle 1488 bez předchozího výpočtu, tak tím prostě něco sděluje.

Je to úplně stejné, jako kdyby americký nacionalista poslal někomu 2001 dolarů, ruský nacionalista 1812 rublů, český antikomunista 1968 a český havlista 1989 korun nebo německý royalista 1871 marek. Pokud neznamená nic Kotlebových 1488 na šeku, pak neznamená nic ani Jágrových 68 na dresu. Ale všichni víme, že těch 68 něco znamená a co to znamená. A stejně tak něco znamená i Kotlebových 1488, i když třeba všichni nevíme co.

1488 je nevinné bezvýznamné číslo jen mimo kontext. Ale to je i hákový kříž. Zatímco hákový kříž na hinduistickém chrámu je zcela nevinný, hákový kříž na židovské synagoze je vina sama. A tak je to i s 1488 a mnoha dalšími čísly. Sama o sobě nic neznamenají, ale v určitém kontextu mohou mít zcela zásadní symbolický význam. A Kotleba takový kontext představuje.

V zásadě je mi úplně jedno, jestli Kotleba půjde, nebo nepůjde sedět, na jeho detenci žádný zájem nemám. Zato mám eminentní zájem na tom, aby nikdo, ani soud, nebyl povinen nechat ze sebe dělat blbce. Takže pochvala a poděkování soudu na Slovensko a prostředníček všem těm, kteří se připadají jako velcí zastánci svobody a spravedlnosti, když se nad jeho rozsudkem pohoršují ale ve skutečnosti se zastávají jen práva šmejdů dělat ze všech blbce. Nebo si připravují půdu pro vlastní beztrestnost. Aby totiž mohl být Kotleba nevinný, musela být splněna jedna podmínka, jejíž splnění ovšem znamená totální likvidaci společnosti: ani slova ani čísla nic neznamenají, žádné významy nejsou sdílené a cokoliv může znamenat zároveň všechno i nic.

Kapitalismus to dělá horší


Pandemie COVID-19 je bez debat velice vážná zdravotní krize. A mohla by zdravotní krizí i zůstat, nebýt kategorického imperativu kapitalismu vydělávej, nebo zemři, který z krize zdravotní dělá krizi existenční. Na každou epidemii infekční nemoci spolehlivě zabírá přerušení šíření skrze přerušení sociálních kontaktů. Jenže to v kapitalismu nejde. V kapitalismu nejde vypnout a zůstat doma. V kapitalismu musí každý pořád vydělávat, aby mohl zaplatit náklady na své živobytí. Kapitalismus nikomu nic neodpustí, ani v krizi. Nájmy, úroky, zisky – to všechno se musí v kapitalismu platit bez ohledu na zdravotní či přímo životní rizika. Kdo zvolní, kdo zůstane doma, toho kapitalismus potrestá. Zodpovědnost vůči spoluobčanům kapitalismus neocení, bez ohledu na to, že bez ní žádný kapitalismus ani být nemusí, protože kde nejsou lidé, není ani kapitalismus.

Kapitalismus je ještě jakž takž dobrý systém do tučných let, kdy všechno funguje, všeho je dost, je kde brát na zisky a odshora dolů prokape dostatek bohatství na to, aby si většina mohla alespoň trochu nabrat, trochu, kterou jim kapitalismus sice hned zase vezme a začne ji tlačit nahoru, ale dovolí jim za ni existovat. Když ale přijde krize a s ní léta hubená, kapitál se svých zisků nevzdá, i když na ně není kde brát. Už není, co by prokapávalo, ale kapitál na svých úrocích, nájmech a ziscích trvá a saje a saje, až ty nejslabší vysaje úplně. Lidi to intuitivně vědí (intuitivně, protože jsou kapitalisty ovládanými médii pečlivě vzděláváni tak, aby si to neuvědomovali rozumově a nezačali o nevyhnutelnosti a neměnnosti kapitalismu pochybovat) a pud sebezáchovy jim velí ten okamžik oddálit co nejvíce, proto riskují a ohrožují sebe i své okolí, protože kapitál si žádá své výpalné a oni na něj musí nějak vydělat.

Kdyby se podařilo alespoň po dobu zdravotní krize kapitalismus suspendovat, ne odsunout na později, ale skutečně vypnout, určitě by se zdravotní krize dala zvládnout lépe. Kdyby se lidé nemuseli bát, že když zůstanou doma, zničí jim to život, snad bych jich doma zůstalo víc a šíření viru by se zpomalilo. Kdyby v krizi systém lidi finančně nevysával a nestresoval, ale naopak jim třeba v podobě nepodmíněného základního příjmu dal existenční bezpečí, zvládnutí zdravotní krize by to jistě přispělo a riziko existenční krize oddálilo. Je opravdu tak nesmyslná představa, že kdyby se hospodský nemusel bát, že nebude mít co jíst a přijde na něj exekutor, že by hospodu prostě neotevřel? Jenže když platit musí, protože kapitalismus si to žádá, jinak ho zničí, co má dělat? Riskuje. Otevře. Je to jeho osobní selhání, nebo selhání systému, který ho k tomu nutí?

Zdravotní krize je dost velký problém sám o sobě, tak proč k ní přidávat ještě krizi existenční? Protože kapitalismus je tabu a je lepší mít zhroucený zdravotní systém a stovky a tisíce mrtvých, než připustit, že kapitalismus není jedná možnost a že společnost může fungovat i jinak a že je to pro zvládání krizí někdy dokonce nezbytné?

Máme problém, velký problém, a ten problém si děláme ještě horší, když bazírujeme na systému, který nutí společnost dělat pravý opak toho, co je pro vyřešení problému nezbytné. Ale máme také možnost volby. Volby mezi mezi ziskem a člověkem, volby mezi kapitalismem a existencí. Volby, které v důsledku klimatický změn, robotizace etc. už stejně nikdy neutečeme.