Category: Res politica

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.

Reklamy

Proč nevyhrála slušnost


Proč nevyhrála slušnost?

Krátka odpověď: protože vůbec nebyla ve hře.

Dlouhá odpověď: protože pouhá absence vulgarismů ještě není slušnost a volební kampaň nejsou jen kandidáti, ale i jejich podporovatelé. Nestačí vynechávat v řeči vulgarismy, aby byl člověk slušný, takhle chápou slušnost jen maloměšťáci. Slušnost, to je především úcta k druhým. Ke všem druhým, i k těm nesympatickým, i k těm, kterým nerozumíme. Slušnost je úcta k odlišné životní zkušenosti a k odlišným prioritám. A nic takového v kampani nebylo, a ze všeho nejméně na straně těch, kteří se návratem ke slušnosti nejvíce zaklínali. Těm totiž nebylo zároveň žinantní psát a mluvit o idiotech a ovarech, smát se tělesným handicapům, přát si něčí (víme čí) brzkou smrt, chlubit se svojí vzdělaností a příslušností k centru a posmívat se těm, kteří mají formální vzdělání nižší a ať již volbou či osudem je jejich domovem periferie. A to není slušné, stejně jako vydávat svoje názory za pravdu a výsledek lepšího vzdělání, lepšího intelektu a lepší morálky. Toho všeho ale byla předvolební kampaň plná, tak plná, že v ní pro slušnost nezbylo místo.

A stejně tak, žiji-li v demokracii a prohlašuji-li se za demokrata, je vrcholem neslušnosti odmítat výsledky voleb, prohlašovat, že kandidát, kterého jsem nevolil, není můj prezident, a plédovat za omezení volebního práva pro ty, kdo volili jinak, nebo jim alespoň nadávat a posmívat se jim, že blbí a navedení zároveň. Je-li po mém, není to demokracie, ale diktatura. Demokracie nastává až s úctou takovým výsledkům voleb, které nejsou podle mého gusta.

I kdyby se nakrásně stal novým prezidentem Drahoš, národ by byl pořád rozdělený a slušnost aby hledal s lupou v kupce sena. Jen by to navenek vypadalo decentněji. Ale jaký to má smysl, žít v přetvářce? Sprosťáci budou mít za prezidenta sprosťáka právě proto, že jsou sami sprosťáci. Čím dřív to pochopí, tím lépe pro všechny.

Seru na volby


Už mě nebaví ty vyděračské apely, abych šel volit, jedno koho, hlavně abych volil. Proč, když si nedokážu vybrat, když žádný z kandidátů není na výši mých nároků? Když v takové situaci půjdu volit jenom proto, abych volil, tak i kdyby vyhrál ten, pro kterého jsem hlasoval já, stejně to bude někdo, koho jsem nechtěl. No a co? V demokracii už to tak bývá, že je nakonec zvolen někdo jiný, než koho člověk volil, a když už vyhraje, tak se stejně musí o moc s někým dělit. Skutečný demokrat se totiž nepozná podle, že brání soukromé vlastnictví, ale právě podle toho, že přijímá výsledky voleb. A když si nevyberu sám, tak přijmu toho, koho mi vyberou spoluobčané. Vždycky se snažím volit pozitivně, tedy pro něco nebo pro někoho, a nikoliv negativně, tedy proti někomu nebo něčemu. Jedinou výjimku jsem udělal při minulé prezidentské volbě, kdy jsem volil Zemana, abych pomohl zastavit hrůzu jménem Schwarzenberg a jak to dopadlo víme všichni – ukázalo se, že toto prostě není dobrá strategie. A protože tentokrát jsem si nevybral nikoho, koho bych s čistým svědomím mohl volit pozitivně, rozhodl jsem se že, že s čistým svědomím nebudu volit vůbec. Tentokrát se nenechám zmanipulovat. Tentokrát se nestanu spoluviníkem toho, co přijde. Jak v druhém kole, to ještě uvidím, jestli mne některý z kvalifikantů ještě přesvědčí. Pokud ano, hlas mu dám, ale rozhodně ho nebudu volit jenom proto, abych volil proti jeho sokovi. Volební právo se to jmenuje právě proto, že to je právo, nikoliv povinnost. Kdyby to byla povinnost, jmenovalo by se to volební povinnost.

Máme se dobře, jen špatným způsobem


Proč nezakončit rok 2017 s trochou optimismu? Ano, máme se dobře. Máme se velice dobře, lépe, než naprostá většina lidí na této naší společné a jediné planetě, v tomto jediném domově, který máme jako lidstvo k dispozici. Máme se dobře, tak co by na tom mohlo být špatně? Špatně je to, že nám to stačí, že se nechceme mít lépe, že jsme si nechali vsugerovat, že naše současná situace je vrcholem možného, že lépe být nemůže, že za ni máme být vděční a na nic si nestěžovat; že se máme spokojit s tím, že spousty jiných jsou na tom hůř a neusilovat o změnu. Ale kdo jiný by se o tu změnu měl pokusit, když ne my, co máme dostatek zdrojů na to, abychom si to mohli dovolit? Chtít to po těch, kteří žijí ze dne na den, z ruky do úst, je pokrytectví, alibismus a cynismus. Oni tu možnost nemají, my ano. Usilovat o lepší svět je zodpovědnost nás, co k tomu máme prostředky, jak materiální, tak intelektuální. Rezignovat na toto úsilí jenom proto, že se máme dobře, je zločin proti lidskosti. Už jenom proto, že po rezignaci bude následovat stagnace a po stagnaci regres. Pokud si myslíme, že zachráníme alespoň sebe, když se podvolíme současnému řádu světa, je to fatální omyl – sebe nezachráníme, jen protáhneme vlastní agónii, ve které nám jedinou útěchou bude sledovat, jak trpí ti, které jsme hodili přes palubu. Pokud nás tedy nestáhnou s sebou v zoufalé snaze přežít. Že to moc optimisticky nezní? Ale zní, jen je třeba to vidět ze správného úhlu: ještě máme dost sil, ještě máme dost prostředků, pořád ještě ze sebe můžeme tu apatii setřást a začít něco dělat. Můžeme skoncovat s vděčností za drobky s panských stolů. Stačí chtít. A nebát se. Nebát se myslet. Nebát se myslet jiný svět, svět bez nerovnosti, svět bez smluv na ochranu investic, svět bez rezervních měn krytých jadernými zbraněmi, svět bez úroků z fiat měn, svět bez kapitalistů a bez kapitalismu. Protože to, že se máme dobře, není zásluha kapitalismu. Ten může vše, co máme, zničit, ale nikdy nám to nemůže zaručit. To, co máme, nám nedarovali kapitalisté, ale všechno jsme to sami vybudovali vlastní prací, včetně práce duševní a práce minulé. Kapitalismus nemá ani za mák podílu na tom, že žijeme vy výhodných klimatických podmínkách v úrodné krajině, ani na rozmanitých historických okolnostech, jejichž plody sklízíme. Nenechme si namluvit, že jedině v kapitalismu je naděje, že jakákoliv změna bude k horšímu, že k němu máme nějaké závazky a povinnosti, protože nás vyrval ze spárů totality. Nevyrval, jen rudou nahradil hnědou a železo sametem. Vezměme kapitalisty za jejich vlastní slova o svobodě a mysleme skutečně svobodně, mimo triumfující paradigma. Nenechme se paralyzovat legendami o svobodě, demokracii, prosperitě a prokapávání bohatství. Udělejme to, dokud je čas. Odmítněme ideál konce dějin. Úroky, víza, deriváty, patenty a autorská práva nejsou žádné přírodní zákony. Sami jsme si je vymysleli, sami je můžeme změnit. Máme se dobře, ale můžeme se mít ještě lépe. Lepší svět pro nás nemusí být automaticky horší svět pro ostatní, ba právě na opak, stačí změnit paradigma. Není v tom snad dost optimismu pro všechny?

Dopis starostovi MČ Praha 6 proti manipulaci s maršála Koněva


Protože se s následujícím textem, původně zveřejněným zde, zcela ztotožňuji a nechci, aby zapadl jako letmá zmínka na Twitteru, rozhodl jsem je převzít celý jak je:

Vážený pane starosto,
vážení zastupitelé MČ Praha 6,

obracíme se na Vás přímo od pomníku maršála I. S. Koněva na území vaší MČ. 120 let od jeho narození jsme si připomněli už dnes i proto, aby se pietního aktu mohly zúčastnit i paní Anna a Jelena Koněvovy, maršálovy vnučky.

Snaha znesvětit jeho památku vyvolává rozhořčenou reakci napříč českou i zahraniční veřejností. I na dnešním setkání zazněly nejen česká a ruská, nýbrž také izraelská státní hymna – a zásluhy maršála Koněva o záchranu miliónů Židů, jimž jinak hrozilo vyhubení, tu vyzvedl i izraelský rabín. Aby také on, podobně jako další vystupující, rozhodně odsoudil nemístné pokusy zhanobit maršálův pomník i jakýmsi „doplňkem“ jeho životopisu.

Biografie jiných osobností protihitlerovské koalice obsahuje kapitoly, jež zmařily milióny nevinných životů. Troufne si kdokoli „dopisovat“ je například na sochu Winstona Churchilla? Je důstojné „přepisovat“ dějiny legendami, podle nichž se Praha „osvobodila sama“, a Rudá armáda jakoby „přišla k hotovému“? Uzavřelo by velení okupačních vojsk, jichž se na našem území stále nacházel více než milión, příměří s domácím odbojem, pokud by k Praze nesměřovaly vítězné divize Rudé armády?

Právě ta se o porážku fašismu zasloužila rozhodující měrou a přinesla největší oběti i za naše osvobození. Pokusy tuto hrdinskou epopej zlehčit, ba znesvětit její památná místa „dodatky“ na čísi dnešní politickou objednávku jsou vrcholem nevkusu.

Tím naléhavěji Vás žádáme, abyste této svévoli učinili přítrž.
Jelena Koněva, vnučka maršála Koněva
Anna Koněva, vnučka maršála Koněva
Jaroslav Vodička, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu
David Bohbot, izraelský rabín
Josef Skála, místopředseda KSČM
Jaroslav Kohlíček, poslanec Evropského parlamentu
Jaroslav Doubrava, senátor
Jaroslav Foldyna, poslanec
Petr Šmíd, náměstek hejtmana Ústeckého kraje
Hynek Blaško, generálmajor v.v.

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Celý příspěvek

Po volbách


Takže tu kratší a napínavější část máme za sebou, hlasy jsou sečteny a mandáty rozděleny. Teď začne nudné povolební vyjednávání, korumpování a vydírání ve snaze sestavit vládu nebo alespoň získat důvěru ve Sněmovně, začne dělání kompromisů, rezignace na programy, oslabování silných slov a skloňování „státnického postoje“ ve všech pádech. Příležitostí ke komentářům a prognózám tak bude ještě víc, než dost.

Co ale lze bez debaty konstatovat již teď, to je triumf ANO, neoddiskutovatelný úspěch Pirátů a SPD (o níž jsem až včerejška netušil, že existuje, a myslel si, že je to pořád Úsvit – vidíte, i já mám svoji bublinu), pro mě nepochopitelné (a nepříjemné) zmrtvýchvstání ODS, nezničitelnost KDU-ČSL, existenční závislost TOP09 na jediném městě, totiž Praze, marginálnost STAN (kterým jsem nakonec docela fandil) a především naprostý debakl KSČM a ČSSD.

Zejména té ČSSD je škoda, protože to byla jediná klasická levicová strana neskanzenového typu, jenže ta je teď na nejméně jedno volební období odepsaná, protože zůstalo příliš málo kapustičky pro příliš mnoho slymáčků, takže se dá očekávat intenzivní hledání viníků (pokud možno těch nezúčastněných) a dlouhý a zavilý vnitrostranický boj o poslední zbytky prebend.

K ANO není moc co dodat, všechno je jak na talíři. Výsledek očekávatelný a nepochopitelný snad jen v pražské kavárenské bublině. To, co městské elity irituje nejvíce, to zbytek republiky neřeší, a když, tak to interpretuje přesně opačně. To ale není chyba toho zbytku republiky, to je chyba těch elit, které neumí své postoje vysvětlit a prodat, což je jen logický důsledek jejich arogance. Výsledek voleb není selhání občanů ani známka zaostalosti a demence většiny Čechů, jak bude jistě ještě mnohokrát prezentováno, zejména ze strany těch, které sami sebe za elitu považují, ale jen a pouze nezájmu minority z centra a situaci majority na periférii a neschopnosti a neochoty chápat a brát vážně jejich problémy a obavy. To samé pak platí o SPD. Ta strana by nikdy nezískala ani mandát, kdyby těm lidem, co ji volili, jiní místo urážek a posměšků naslouchali a alespoň předstírali zájem.

Řeknu to ještě jinak: to, že voliči rozhodli jinak, než by si stávající elity přály, není defekt demokracie, ani její deficit, ale její imanentní vlastnost. Jestli chcete víc, musíte být příště přesvědčivější a situačně adekvátnější, protože takové či onaké omezování volebního práva více demokracie nezajistí. Jestli se bojíte lidu, tak si nehrajte s ním na demokracii. A když už si hrajete, tak hrajte podle pravidel.

Nakonec ještě pár slov k Pirátům, protože jsem je, stejně jako před čtyřmi lety, volil, a teď mám obavy, aby nedopadli stejně jako Zelení, když se za Bursíka poprvé dostali do parlamentu, hned vlezli do vlády a prošustrovali tam, co se dalo. Pro hodnocení Pirátů ale budou klíčové až další volby – pokud v nich propadnou, pak se ukáže, že letos posbíraly jen protestní hlasy a hlasy z hecu. Pokud ale obhájí plus minus stejný výsledek, bude možno vyvodit, že jejich letošní zisk stojí na programu, prioritách a reálné korespondenci prioritami a postoji voličů. Což je něco, co mohou nejvíce ovlivnit sami tím, jak se budou teď ve sněmovně chovat, jak budou hlasovat a jak odolají pokušení vlády. I já se ale musím nechat překvapit, protože, to přiznávám, i pro mě jsou trochu nečitelní. Jedno vím ale jistě: horší než ti, co tam byli doteď, nebo tam teď přijdou, určitě nebudou.

Do voleb


Tak zítra to vypukne a v sobotu je po všem. A víte co? Nějak mě to letos nechává chladným. Předvolební debaty jsem odignoroval, ani to volební programy jsem nečetl. Já vím, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, ale přesto jsem ještě nikdy neměl tak intenzivní pocit, že o nic nejde a nic se nezmění, jako letos. Snad je to tím, že z politiky úplně zmizela jakákoliv témata, problémy a řešení. Jediné, co zůstává, jen na čím dál tím křečovitější antikomunismus. Jenže zatímco nás tzv. demokratičtí politici strašili komunisty, vyrostl jim za zády Babiš a přerostl jim přes hlavu. Tak teď zkoušejí strašit i Babišem, ale moc jim to nejde, protože i proti němu používají argument, že byl v KSČ. Jako by na tom u kapitalisty v kapitalismu záleželo.

Celý příspěvek

Inlinové kontrakty Uberu


Četl jsem kdysi jednu sci-fi povídku, ve které třetí či čtvrtou světovou válku vyhrála česká armáda. Tehdy totiž byly zbraně natolik sofistikované, že zabíjeli pouze vojáky a ne civilisty. A česká armáda přišla na to, jak toho využít: pokud na českého vojáka letěla kulka, armáda ho prostě propustila. V tu ránu z něj byl civilista a kulka ho nezasáhla. Hned poté jej opět přijala a voják bojoval dál. Vteřinu voják, vteřinu civilista, střídalo se to rychle podle potřeby. A pokud mne paměť neklame, tak ten tento mechanismus měl název inline kontrakt.

Tohle bylo sci-fi, ale firmy jako v poslední době tolik skloňovaný Uber, fungují na velice podobném principu, jen v opačném gardu: zaměstnance přijmou, jen když pro něj mají práci, a pak ho hned propustí. Prostě neplnohodnotné úvazky a externalizace nákladů dotažené do dokonalosti. Zaměstnanci – de facto i de iure ovšem subkontraktoři – si na své náklady pořizují vše vlastní, nesou většinu komerčního rizika, a firma jim zaplatí jen tehdy, pokud má jistotu, že na nich vydělá.

Aby to vypadalo dobře a lákavě – i když spoustě lidí takový mechanismus přijde sexy i bez toho – říká se tomu sdílená ekonomika, což je ovšem zavádějící, protože ve skutečnosti se o inovaci kapitalistického vykořisťování. Tam, kde dochází k těžbě renty – a to v případě Uberu jednoznačně dochází, navíc je to primární smysl jeho existence – nemůže být o nějakém sdílení řeč. Podstatou sdílení je totiž eliminace kapitalistického obchodního modelu, nikoliv jeho intenzifikace, jako v tomu právě v případě Uberu.

Ekonomika i společnost se mění, ale problémy, které tyto změny přinášejí, platformy typu Uber neřeší, jen je transformují na nové, na které společnost pro jejich novost není citlivá a jako problémy je nevnímá. V aktuálním sporu mezi taxikáři a uberáři tak nejde o spor mezi těmi, kteří problémy vytváří a těmi, kteří je řeší, ale o boj o dominanci mezi problémem starým a novým.

Jako společnost nás pak čeká – a to nevyhnutelně, volbu máme pouze v tom, jak brzy se tomu začneme věnovat – odpověď na otázku, jestli princip inlinových kontraktů přijmeme, nebo odmítneme. A pokud ha přijmeme, tak zda se všemi negativními dopady prekarizace, která se na něj váže, nebo se pokusíme je vyřešit další inovací, například nějakou variantou nepodmíněného základního příjmu.