Category: Res politica

Americký imperialismus žije


Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou  A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.

 

Reklamy

Chcete válku?


Chcete válku? Ne? A vy? A vy? A vy tam vzadu, chcete válku? Také ne? Kdo tady chcete válku? Nikdo? Znáte vůbec někoho, kdo chce válku? Myslím osobně, ne jako účet na sociální síti nebo podpis v novinách. Že neznáte? Já také ne. Takhle to vypadá, že válku nikdo nechce, a přesto k ní celý svět směřuje. Znamená to snad, že nás, co nechceme válku, je reálně menšina a někde existuje většina, která po válce touží, se kterou se ale mentálně i fyzicky zcela míjíme? Nebo je válečných štváčů menšina, hrstka psychopatických jedinců, kteří jsou ale víc vidět a slyšet, protože jsou vlezlí a agresivní a usurpují si právo mluvit i za nás, prostě proto, protože jsou to psychopati? Nevím, jak to zjistit, ale pevně věřím, že přesně tak to je, že normálních, mentálně i morálně normálních lidí, kteří nechtějí válku, je většina a válčit chce jen defektní menšina tvorů, kteří jsou lidmi jen podle anatomie. Co to ale znamená, pokud jich je menšina? To znamená, že reálnou moc máme my, že oni bez nás nic neudělají, že oni ke svojí válce potřebují nás. Mohou stokrát dávat rozkazy, když my je neposlechneme, žádná válka nebude. Stačí odepřít poslušnost, odmítnout loajalitu a svět bude mít naději. A také by se to mělo těm válečným štváčům říct. Měli by dostat jasný vzkaz: „Nechceme vaši válku. Nebudeme pro vás zabíjet a nebudeme pro vás umírat.“ A ten vzkaz by měl zaznít tak hlasitě, aby ho slyšeli až v Londýně a Washingtonu, tak zřetelně, aby mu rozuměli i v Paříži a Rijádu. Dostanou elity ten vzkaz včas? A dostanou ho vůbec? Nebo se, stejně jako v roce 1914, necháme zblbnou kecy o národu, cti a povinnosti, žvásty o svobodě, demokracii a lidských právech? Lidé jsou blbí, zlí a nepoučitelní a já mám strach, že animální cit opět zvítězí nad humánním rozumem a válka bude. Ne proto, že by byla nevyhnutelná, ale právě proto, že je úplně hloupá a zbytečná. Ale pokud se tak stane, tak to bude zřejmě definitivně naposledy.

Nervíky na pochodu


Říkejme jim třeba pražská kavárna, demokraté nebo městští liberální voliči, prostě ti, kteří pořád mluví o svobodě a demokracii, ale jejich postoji jsou ve skutečnosti rusofobie, atlantismus, antikomunismus a s ním ruku v ruce jdoucí vzývání kapitalismu, to vše většinou přepjaté jak zákon káže. Tak ti teď zažívají těžké období – hroutí se jim totiž svět. To, co mělo být věčné a neměnné, se pomalu ale jistě mění a oni ztrácejí svůj politický monopol. Rusko stále existuje, USA se stále nestaly jediným globálním hegemonem a volby nedopadají ani zdaleka tak, jak by si oni přáli. Na Hradě Zeman, v parlamentu Babiš a v čele výboru pro kontrolu GIBS komunista Ondráček.

Jak v takové situaci zareaguje slušný, vzdělaný a inteligentní demokrat? Arogancí, agresí (zatím naštěstí jen verbální) a nenávistí. Nikdy nebyl veřejný prostor tak plný „debilů“ a „sviní“, jako od té doby, co nezanedbatelná část voličů odmítla jejich priority. Nemohu si pomoci, ale nevidím z jejich strany ani náznak reflexe, ani sebemenší snahu pochopit, proč jejich priority, hodnoty a koncepty ztrácejí atraktivitu, zato návrhy na omezení volebního práva pro, kteří nevolí stejně, jako oni, se to jen hemží.

Že je to konec polistopadového režimu? Dost možná. No a co? Časy se mění, lidé se mění, podmínky se mění, zkušenosti se mění. A proto se mění i politika. Nikdy nebyla žádná garance, že teď už bude navždy u moci jen jeden druh lidí, to jen hlupáci uvěřili v konec dějin. A i proto dějiny neskončily, ale právě zrovna teď dělají další krůček, protože ti, kteří v jejich konec věřili, zapomněli, že nejsou na světě sami. Mění se společnost a mění se i politika. To je demokracie. Jenom v totalitě se nic nemění, jenom v totalitě je možné politický monopol. Pokud si chce někdo v demokracii udržet politickou dominanci, nemůže se spoléhat na zastrašování, vydírání ani represivní aparát (který ostatně nedokáže zachránit ani tu totalitu, jak by demokratům mohl potvrdit třeba právě ten Ondráček, kdyby se ho demokraté neštítili).

Až se demokraté vzpamatují, až začnou znova přemýšlet, třeba jim dojde, že se nic neděje bez důvodu, že se sice mohou stokrát chlácholit tím, že ostatní jsou jen zmanipulovaná hlupáci, ale na faktu, že lidé volí racionálně, i když volí jinak, to nic nemění. Pokud polistopadový režim končí, není to proto, že by lidé zapomínali, nebo že by byli líní, hloupí, závistiví či jinak vadní – je to jen a pouze kvůli tomu, jakou zkušenost s tím polistopadovým režimem udělali. Zvážili, co jim dal a co jim vzal a vyšlo ji, že jim víc vzal, než dal.

V zájmu nás nejen nás všech, ale i té zprofanované demokracie, nezbývá než doufat, že se ty nervíky na pochodu z hroutícího se světa pražské kavárně brzy uklidní, agresivní nenávistná rétorika pomine, že demokraté místo nadávek začnou argumentovat a hledat jiné cesty k prosazení svých priorit, než jsou zákazy a příkazy, že konečně pochopí, že jim republika nepatří, ale že ji sdílejí se spoustou dalších lidí, které musejí brát vážně a se kterými se musejí dohodnout, pokud chtějí být skutečnými demokraty, a ne jen militantními antikomunisty.

Opravdu doufám, že demokraté udrží nervíky na uzdě, protože takhle dusno už v téhle zemi dlouho nebylo.

Krutá a zbytečná chudoba


Česká republika, Evropa, nejbohatší region světa na počátku 21. století. A přesto jsou zde ke slyšení příběhy, jako ty z reportáže o lidech žijících pod hranicí chudoby, kterou zveřejnil server SeznamZprávy.cz. I kdyby ty tři příběhy byly všecky, které by ke slyšení byly, je to o tři víc, než je nezbytně nutné a slušné. Ale ony nejsou, to jen tito lidé a jejich trápení nikoho nezajímají, protože kazí povinný narativ o dobrém demokratickém dnes a zlém totalitním kdysi. Chudáci, socky, lidé, které nikdo nechce vidět a nikomu na nich nezáleží, protože to jediné, na čem záleží – přesněji má záležet – je, že už nejsou u moci komunisti. Nejsou. Zato jsou tu místo nich podmínky, které je k moci vynesly, abych parafrázoval spisovatele Vaculíka.

Celý příspěvek

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.

Proč nevyhrála slušnost


Proč nevyhrála slušnost?

Krátka odpověď: protože vůbec nebyla ve hře.

Dlouhá odpověď: protože pouhá absence vulgarismů ještě není slušnost a volební kampaň nejsou jen kandidáti, ale i jejich podporovatelé. Nestačí vynechávat v řeči vulgarismy, aby byl člověk slušný, takhle chápou slušnost jen maloměšťáci. Slušnost, to je především úcta k druhým. Ke všem druhým, i k těm nesympatickým, i k těm, kterým nerozumíme. Slušnost je úcta k odlišné životní zkušenosti a k odlišným prioritám. A nic takového v kampani nebylo, a ze všeho nejméně na straně těch, kteří se návratem ke slušnosti nejvíce zaklínali. Těm totiž nebylo zároveň žinantní psát a mluvit o idiotech a ovarech, smát se tělesným handicapům, přát si něčí (víme čí) brzkou smrt, chlubit se svojí vzdělaností a příslušností k centru a posmívat se těm, kteří mají formální vzdělání nižší a ať již volbou či osudem je jejich domovem periferie. A to není slušné, stejně jako vydávat svoje názory za pravdu a výsledek lepšího vzdělání, lepšího intelektu a lepší morálky. Toho všeho ale byla předvolební kampaň plná, tak plná, že v ní pro slušnost nezbylo místo.

A stejně tak, žiji-li v demokracii a prohlašuji-li se za demokrata, je vrcholem neslušnosti odmítat výsledky voleb, prohlašovat, že kandidát, kterého jsem nevolil, není můj prezident, a plédovat za omezení volebního práva pro ty, kdo volili jinak, nebo jim alespoň nadávat a posmívat se jim, že blbí a navedení zároveň. Je-li po mém, není to demokracie, ale diktatura. Demokracie nastává až s úctou takovým výsledkům voleb, které nejsou podle mého gusta.

I kdyby se nakrásně stal novým prezidentem Drahoš, národ by byl pořád rozdělený a slušnost aby hledal s lupou v kupce sena. Jen by to navenek vypadalo decentněji. Ale jaký to má smysl, žít v přetvářce? Sprosťáci budou mít za prezidenta sprosťáka právě proto, že jsou sami sprosťáci. Čím dřív to pochopí, tím lépe pro všechny.

Seru na volby


Už mě nebaví ty vyděračské apely, abych šel volit, jedno koho, hlavně abych volil. Proč, když si nedokážu vybrat, když žádný z kandidátů není na výši mých nároků? Když v takové situaci půjdu volit jenom proto, abych volil, tak i kdyby vyhrál ten, pro kterého jsem hlasoval já, stejně to bude někdo, koho jsem nechtěl. No a co? V demokracii už to tak bývá, že je nakonec zvolen někdo jiný, než koho člověk volil, a když už vyhraje, tak se stejně musí o moc s někým dělit. Skutečný demokrat se totiž nepozná podle, že brání soukromé vlastnictví, ale právě podle toho, že přijímá výsledky voleb. A když si nevyberu sám, tak přijmu toho, koho mi vyberou spoluobčané. Vždycky se snažím volit pozitivně, tedy pro něco nebo pro někoho, a nikoliv negativně, tedy proti někomu nebo něčemu. Jedinou výjimku jsem udělal při minulé prezidentské volbě, kdy jsem volil Zemana, abych pomohl zastavit hrůzu jménem Schwarzenberg a jak to dopadlo víme všichni – ukázalo se, že toto prostě není dobrá strategie. A protože tentokrát jsem si nevybral nikoho, koho bych s čistým svědomím mohl volit pozitivně, rozhodl jsem se že, že s čistým svědomím nebudu volit vůbec. Tentokrát se nenechám zmanipulovat. Tentokrát se nestanu spoluviníkem toho, co přijde. Jak v druhém kole, to ještě uvidím, jestli mne některý z kvalifikantů ještě přesvědčí. Pokud ano, hlas mu dám, ale rozhodně ho nebudu volit jenom proto, abych volil proti jeho sokovi. Volební právo se to jmenuje právě proto, že to je právo, nikoliv povinnost. Kdyby to byla povinnost, jmenovalo by se to volební povinnost.

Máme se dobře, jen špatným způsobem


Proč nezakončit rok 2017 s trochou optimismu? Ano, máme se dobře. Máme se velice dobře, lépe, než naprostá většina lidí na této naší společné a jediné planetě, v tomto jediném domově, který máme jako lidstvo k dispozici. Máme se dobře, tak co by na tom mohlo být špatně? Špatně je to, že nám to stačí, že se nechceme mít lépe, že jsme si nechali vsugerovat, že naše současná situace je vrcholem možného, že lépe být nemůže, že za ni máme být vděční a na nic si nestěžovat; že se máme spokojit s tím, že spousty jiných jsou na tom hůř a neusilovat o změnu. Ale kdo jiný by se o tu změnu měl pokusit, když ne my, co máme dostatek zdrojů na to, abychom si to mohli dovolit? Chtít to po těch, kteří žijí ze dne na den, z ruky do úst, je pokrytectví, alibismus a cynismus. Oni tu možnost nemají, my ano. Usilovat o lepší svět je zodpovědnost nás, co k tomu máme prostředky, jak materiální, tak intelektuální. Rezignovat na toto úsilí jenom proto, že se máme dobře, je zločin proti lidskosti. Už jenom proto, že po rezignaci bude následovat stagnace a po stagnaci regres. Pokud si myslíme, že zachráníme alespoň sebe, když se podvolíme současnému řádu světa, je to fatální omyl – sebe nezachráníme, jen protáhneme vlastní agónii, ve které nám jedinou útěchou bude sledovat, jak trpí ti, které jsme hodili přes palubu. Pokud nás tedy nestáhnou s sebou v zoufalé snaze přežít. Že to moc optimisticky nezní? Ale zní, jen je třeba to vidět ze správného úhlu: ještě máme dost sil, ještě máme dost prostředků, pořád ještě ze sebe můžeme tu apatii setřást a začít něco dělat. Můžeme skoncovat s vděčností za drobky s panských stolů. Stačí chtít. A nebát se. Nebát se myslet. Nebát se myslet jiný svět, svět bez nerovnosti, svět bez smluv na ochranu investic, svět bez rezervních měn krytých jadernými zbraněmi, svět bez úroků z fiat měn, svět bez kapitalistů a bez kapitalismu. Protože to, že se máme dobře, není zásluha kapitalismu. Ten může vše, co máme, zničit, ale nikdy nám to nemůže zaručit. To, co máme, nám nedarovali kapitalisté, ale všechno jsme to sami vybudovali vlastní prací, včetně práce duševní a práce minulé. Kapitalismus nemá ani za mák podílu na tom, že žijeme vy výhodných klimatických podmínkách v úrodné krajině, ani na rozmanitých historických okolnostech, jejichž plody sklízíme. Nenechme si namluvit, že jedině v kapitalismu je naděje, že jakákoliv změna bude k horšímu, že k němu máme nějaké závazky a povinnosti, protože nás vyrval ze spárů totality. Nevyrval, jen rudou nahradil hnědou a železo sametem. Vezměme kapitalisty za jejich vlastní slova o svobodě a mysleme skutečně svobodně, mimo triumfující paradigma. Nenechme se paralyzovat legendami o svobodě, demokracii, prosperitě a prokapávání bohatství. Udělejme to, dokud je čas. Odmítněme ideál konce dějin. Úroky, víza, deriváty, patenty a autorská práva nejsou žádné přírodní zákony. Sami jsme si je vymysleli, sami je můžeme změnit. Máme se dobře, ale můžeme se mít ještě lépe. Lepší svět pro nás nemusí být automaticky horší svět pro ostatní, ba právě na opak, stačí změnit paradigma. Není v tom snad dost optimismu pro všechny?