Zpověď dítěte svého věku


Jak teď máme to kulaté výročí převratu a každý druhý při té příležitosti vzpomíná na to, jak za komunistů trpěl, a rozhodl jsem se i já přispět svojí troškou vzpomínek do mlýna dějin a zavzpomínat, jak moc jsem za komunistů „trpěl“ já jak „nesnesitelně“ se žilo celé naší rodině.

Skutečně to bylo „strašné“. Měli jsem byt, který byl nejenom suchý, ale i dostatečně velký pro celou rodinu, a v tom bytě se v zimě topilo a teplá i studená voda tekla po celý rok, stejně jako šla po celá rok elektřina (občasné krátkodobé výpadky nepopírám, ale kdyby významné, asi by mi v paměti utkvěly, jenže ony neutkvěly). Že bych se na záchodě utíral něčím jiným, než toaletním papírem, si také nevzpomínám. Jídla jsme měli dostatek a bylo pestré. Je sice pravda, že banány a mandarinky nebyly k dispozici po celý rok, ale jenom na Vánoce, nicméně jako dítě jsem nebral nijak úkorně (prostě jsem nechápal, jak zásadní omezení mých lidských práv to je, což ostatně nechápu dodnes). Ale abych jenom nechválil, třeba Čtyřlístek se sháněl velmi špatně a narazit obchodě na takové to jahodové mlíčko bylo vyložené štěstí.

Jak jste asi pochopili už dávno, a jestli ne dávno, tak nejpozději teď, nepocházím z disidentské rodiny. Neměli jsme důvod užírat se nějakými křivdami, protože komunisti nám nikdy nic nevzali. Nebylo totiž co. Tedy abych byl přesný, babiččině rodině sebrali pole a krávu (nebo dvě pole a dvě krávy?), ale babička si nikdy nestěžovala. Už nezjistím, jestli si nestěžovala proto, že se bála (jak káže současný diskurs), nebo jí to zase až tolik netrápilo. Ale když vyprávěla o tom, jak se její matka na tom poli udřela k smrti, nějak jsem tu úžasnou výhodu vlastnictví kouska pole a trochy dobytka nikde neviděl. A jestli jsem babičku někdy viděl skleslou, tak až po převratu, když se kvůli restitucím rozhádala s bratrem.

Ale nepocházím ani z prominentní rodiny, stejný životní standard měli všichni kolem nás. V mých dětských očích i výrazně vyšší, protože z mého pohledu naprostá většina spolužáků běžně jezdila v létě k moři a v zimě na hory lyžovat, a nic z toho my jsme nemohli. Ne, že by nám to zlá Strana zakazovala, prostě jsme na to neměli peníze. Proto jsme také neměli třeba video, v důsledku čehož jsem o přestávkových kritických seminářích na téma Terminátor, Predátor a Emanuella byl za těžkého outsidera.

Opravdu si nevybavuji, že by za reálného socialismu někdo z mého okolí jakkoliv strádal. Což samozřejmě neznamená, že nikdo perzekvovaný a frustrovaný nebyl, možná jsem to jen jako dítě nevnímal, takže uvádím to je především jako kontrast k dnešku, kdy ve svém okolí znám až příliš mnoho lidí (i jeden by byl až moc, ale je jich bohužel víc), kterým ničí životy nový „svobodný“ režim. A je to tak zjevné, že to vidí i moje děti.

To, co mi na starém režimu vadilo, jsou v podstatně jen anekdotické banality a jako takové si je i vybavuji. Třeba všudypřítomná hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, jejichž kontraproduktivitu a absurdní odtrženost od nálady ve společnosti jsem si i jako dítě velmi dobře uvědomoval. Nebo soudružku učitelku třídní, která se nás zoufale snažila nahnat do lampiónového průvodu na počest VŘSR apelem, že je to naše „morální povinnost“ a udělala tím pro diskreditaci komunismu v našich mladých duších víc, než všechny Svobodné Evropy dohromady (už ani nevím, jestli jsme tam tehdy šli). Nebo když se ve škole vybíralo na nějaký fond solidarity a já se divil, proč vybíráme na polskou Solidaritu, když s ní nekamarádíme? (Ty peníze byly nakonec snad pro Nikaraguu.)

Co už taková sranda nebyla a byla to jedna z těch věcí, které ukazovaly odvrácenou tvář režimu, byly neustálé kádrové prověrky, které se projevovaly například tím, že jsme jako děti musely v žákovských knížkách vyplňovat dotazníky, kde byly kolonky jako „Politická angažovanost rodičů“, kam moje zcela apolitická matka psala alespoň členství v ROH, aby se vlk nažral.

Nebo když otec z jakési schůze přinesl protistátní vtip (který si pamatuji dodnes a který nebyl ani protistátní, ani vtipný), jehož znalostí jsem se druhý den chlubil ve škole jenom proto, abych posléze nenašel odvahu ho říct. Dodnes nevím, jestli to byla obyčejná úcta k autoritám (týkal se Jakeše), nebo režimem naučené přesvědčení, že majestát strany a vlády se nezlehčuje.

Pak už si pamatuji jen časté vojenské kolony a „regulovčíky“, které jim vytvářely cestu. Ani nevím, jestli to byly Sověti, nebo ČSLA. Že byla v roce 1968 nějaká invaze a že nás Sověti svým způsobem okupují (jejich přítomnost byla velmi nenápadná) jsem nevěděl a ani mě nikdy nenapadlo, že by tu neměli být, protože mi přišlo logické, že když nás v roce 1945 osvobodili, že už tu zůstali, aby nás chránili. (To jsem prosím vymyslel zcela sám, režimní školství je v tom naprosto nevinně.) Zato jsem věděl, že západní Čechy osvobodili Američané, kterým dokonce zůstal někde na Rokycansku jeden zapomenutý pomníček. Takže jsem se pak pro změnu moc divil, jak to, že někdo něco takové neví, když přece musí vědět všichni. Nemuseli.

Asi bych si dokázal vzpomenout ještě na mnoho dalších fragmentů, ale myslím, ale je to zbytečné. Žádná vzpomínku na to, jak jsme já, nebo kdokoliv, koho bych znal, úpěli pod knutou totality, tam nemám. Občasné nepohodlí, sem tam nepochopitelná průda, to ano, ostatně jako dnes, ale nic, co by můj život poznamenalo na léta dopředu. A protože o vzpomínky na to, jak jsem netrpěl, dnes zájem není, tak už končím. Tím neříkám, že netrpěl nikdo a já mu to neberu (i když omezení majetkových a stavových výsad za utrpení neuznávám), jen žádám, abyste mi nebrali, že jsem netrpěl, a nenutili mi, že jsem trpěl. Já jsem netrpěl. A nehodlám se za to stydět, stejně jako nehodlám konjukturalisticky předstírat, že jsem trpěl.

A že mi stačilo jídlo, teplo a střecha nad hlavou? To přece není málo a dnes to nemá zdaleka každý. Přitom je to nezpochybnitelný základ jakýchkoliv vyšších ambicí. Humanismus a hlad nejdou dohromady, stejně jako nejde bída dohromady se svobodou.

Rozdělená společnost


Dnes a denně, zas a znova si část společnosti stěžuje na to, že je česká společnost jako celek rozdělená. Je přitom evidentní, že je toto rozdělení podle stěžovatelů zásadně špatně, už méně zřetelné ale je, jak je vlastně rozdělena, proč je to podle nich špatně a jak by to mělo být správně. Nezbývá, než se pokusit na tyto otázky odpovědět sám.

Tak především, za všechny ty teď už roky, kdy stesky na rozdělenou společnost čtu a poslouchám, nikdy jsem nepostřehl, že by tyto stížnosti mířily na ekonomické, sociální či etnické bariéry, které by společnost rozdělovaly. Stížnosti nemíří na to, že by se stěžovatelé s někým potkávat nemohli, oni si stěžují, že s někým potkávat musí – s lidmi, kteří jsou jiní, s lidmi kteří mají jiné názory, jiné preference, jiné sympatie a jinak volí. Zatím to nikdo z nich neřekl na plná ústa, ale nabízí se logická úvaha, že ti, kteří na rozdělenou společnost žehrají, by zřejmě nejraději měli společnost sjednocenou. Sjednocenou pod jednou stranou, jednou vládou a jedním praporem – tím jejich.

Je to o to absurdnější, že na rozdělenou společnost nejvíce nadávají ti, kteří se zároveň nejhlasitěji hlásí k odkazu tzv. Sametové revoluce. A jak já si ji pamatuji, tak jedním z nejhlasitěji a nejzřetelněji artikulovaných požadavků tehdy nebyla restaurace kapitalismu (po té otevřeně nevolal nikdo), ale požadavek plurality, požadavek konce vlády jedné jediné strany s jednou jedinou ideologií a nastolení takových poměrů, kdy nebude existence různých názorů a postojů nejenom trestná, ale ani divná.

Teď tu pluralitu máme – a je to špatně. Ti samí lidé, kteří těžce nesli, když museli mlčet sami, teď těžce nesou, když nemusí mlčet druzí. Jestli někdo rozděluje společnost, tak jsou to právě oni se svými požadavky na dělení občanů na správně (jako oni) a špatně (jinak, než oni) smýšlející, a ne prezident Zeman, kterého z toho systematicky obviňují. Prezident nenutí jednoho, aby stát tady, druhého, aby stál tamhle, a oba, aby se navzájem nenáviděli a nadávali si. Že je prezidentem zrovna Zeman není příčinou, ale projevem toho tzv. rozdělení, ve skutečnosti přirozené pestrosti.

Osobně si myslím, že je lepší „rozdělená“ společnost, ve které vedle sebe koexistuje celá plejáda názorů, než „sjednocená“, ve které je připuštěn jen jeden jediný „správný“ názor, a která zkolabuje v okamžiku, kdy kontrola ochabne a přijde nevyhnutelná konfrontace s názorem odlišným. I já vidím, že je naše společnost nemocná, což se projevuje stále vyhrocenějšími mezilidskými vztahy, ale nesouhlasím ani s tím, že je nemocná proto, že je rozdělená, ani s tím, že je rozdělená proto, že je nemocná. Je nemocná proto, že se není schopna vypořádat s něčím tak přirozeným a jádru zdravým, jako je koexistence různých názorů, priorit, zkušeností a řešení. A těžko společnost uzdravíme tím, že se pokusíme jednu její nezanedbatelnou část amputovat. Tím totiž nezískáme jednu zdravou společnost, ale dvě nemocné, teď už definitivně rozdělené. A právě proto bych byl velmi, rád, kdyby se ji nepokoušeli „léčit“ ti, kterým se nejvíce zdá nemocná.

Správně špatně


Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.

Strážci revoluce z Brna


Vím, že není nic staršího, než včerejší zprávy, a přesto hodlám psát o něčem, co není dokonce ani včerejší. Jenže to příliš tlačí a musí to ven. Nejde o nic jiného, než o rozhodnutí Ústavního soudu zamítnout dodatečné zdanění církevních restitucí (Ježíši, jak mě to slovo „restituce“ nejde přes pusu, protože evokuje dojem něčeho správného, což tohle svinstvo v mých očích rozhodně není). Ale není to vztek, co mě tlačí, na to už jsem příliš smířený a poučeny, je to spíš smutek. Smutek, že Ústavní soud nesebral odvahu a nepřekročil svůj vlastní stín, ale definitivně se etabloval jako pevný pilíř režimu, i smutek nad tím, jak v konečném důsledku absurdně – i když juristicky nepochybně brilantně, tak jako ostatně vždy – ústavní soudci své rozhodnutí zdůvodnili.

Bohužel se nedá hovořit o překvapení, protože jde spíše o potvrzení toho, že i nezávislost soudců má své meze dané vládnoucí ideologií. Prostě tak, jako za minulého režimu by žádný soud nezpochybnil znárodnění, tak dnes žádný nezpochybní restituce. A jakkoliv antikomunisté toto rozhodnutí oslavují jako nápravu spravedlnosti, nejde o nic jiného, než o svého druhu pomstu za režim minulý, eminentní politikum, symbolické gesto potvrzující vítězství Sametové revoluce, spravedlnosti navzdory. Aby se totiž dalo o spravedlnosti v tomto kontextu alespoň přemýšlet, nesmělo by být „vracení“ (protože ve skutečnosti v mnoha případech jde o darování) majetku paušální a podle diktátu církev, ale případ od případu a s ohledem na dopady, jaké to bude mít tady a teď. Ale víme všichni, že přinejmenším do příští revoluce to je pláč nad rozlitým mlékem.

Co mi ale vadí nejvíc a vlastně to není ani tak věc meritorní, jako principiální, to je zdůvodnění, které ústavní soudci použili: dodatečný zdaněním prý bylo porušeno ústavou zaručené legitimní očekávání. Proč mi to vadí? Za prvé proto, že domyšleno do důsledků to znamená, že můžeme klidně zrušit parlament, protože ten nemůže nic měnit, jelikož každá změna porušuje něčí legitimní očekávání, že nebudou dotčeny jeho sobecké zájmy.

A s tím úzce souvisí za druhé, totiž že církve, resp. politikum církevních restitucí, získali to privilegium, že jejich legitimní očekávání dostalo přednost před jinými legitimními očekáváními, například před legitimní očekáváním občanů, že o tak zásadních věcech, jako se zcizení a privatizace nezanedbatelné části veřejného majetku, se bude rozhodovat v referendu, a pokud ne v referendu, tak v parlamentu, ale způsobem korektním a transparentním, což v žádném případě nebyl případ církevních restitucí.

Ale toto pořadí priorit samozřejmě není ani náhodné, ani běžné – je revoluční. To, co byla dřív preference dělníků, to je dnes preference buržoazie a kléru. Nezáleží na tom, že je třicet let od převratu, revoluce ještě definitivně nezvítězila a tak je potřeba ji pohlídat a podpořit. Obzvláště v době, kdy jsou si revolucionáři stále méně jisti tím, že je o jejich revoluci všeobecný zájem. Strážci revoluce z Brna tak přišli v pravý čas s jasným vzkazem: revoluce není mrtvá, revoluce žije, a my budeme bdít, aby nikdy nezemřela.

Vyhynutí z vyděšení


Víte, jak se říká, že nejhorší smrt je z vyděšení? Tak starší bílí muži musí být na pokraji vyhynutí. protože ti jsou vyděšení úplně ze všeho. Jsou vyděšení, že by ve vrcholných politických a manažerských funkcích měly figurovat ženy, jsou vyděšení, že homosexuálové by měli mít stejná práva jako heterosexuálové, včetně uzavírání manželství, jsou vyděšení, že by byty měly sloužit k bydlení a ne jako spekulativní investice nebo zdroj zisku z krátkodobých pronájmů, jsou vyděšení, že by mohla skončit preference individuální automobilové dopravy, a když už jsme u těch aut, jsou vyděšení, že by je místo spalovacího motoru měla pohánět elektřina, jsou vyděšení, že když čím dál tím víc práce zastanou roboti, že nebudou muset všichni pracovat, jsou vyděšení, že by měli potkávat lidi jiné barvy pleti a jiné kultury, jsou vyděšení, že by se měli s někým dělit, jsou vyděšení, že by měli být šetrní k přírodě, jsou vyděšení z šestnáctileté holky a z toho, že ji někdo poslouchá, a že ten někdo je mladý, který tady bude, až oni tady nebudou. Jsou vyděšení ze ztráty mocenského, morálního a diskurzivního monopolu. Ale asi nejvíc jsou vyděšení z lidí, kteří nejsou vyděšení z toho samého, z čeho oni, a co hůř, děsí se něčeho úplně jiného. A jsou vyděšení z toho, že takoví lidé nejsou zavření v ústavech nebo táborech, ale mohou svoje názory zveřejňovat a dokonce je pouštějí do rozhlasu a televize. A já? Já jsem vyděšený z vyděšených starších bílých mužů. Něco mi totiž říká, že před jejich snahou zachránit svůj svět mě ani můj věk, ani pohlaví ani barva pleti neochrání. Jediná naděje je, že na to svoje vyděšení zemřou. I když… jsou to muži a jsou starší, možná bude stačit počkat, statistika je neúprosná. Jen doufám, že těch deset dvacet let budeme mít.

Budoucnost českého antikomunismu


Včera zaujala zpráva o tom, že podle jednoho z volebních modelů by se KSČM po 30 letech od převratu poprvé nedostala do Sněmovny. Sláva, hurá, Bůh nás miluje. Frenetické nadšení zavládlo zejména mezi členy a stoupenci TOP09, které ten samý model předpovídá úplně stejný osud se stejnými 4,5% voličských preferencí. Nechme teď stranou, že říkat si komunista a být komunista není totéž a že KSČM je podle západoevropských standardů navzdory svému názvu spíše umírněná sociální demokracie, a položme si otázku, jestli by mezi českými antikomunisty neměla místo nadšení zavládnout spíše panika?

Protože co si počne český antikomunista bez českého komunisty? Kým bude strašit? Proti komu bude mobilizovat? Na koho se bude vymlouvat? Není snad právě antikomunismus onou Masarykovou konstituční ideo, s níž současný český stát stojí a padá? Bez obav. Český antikomunista není žádný malý blbec. Český antikomunista je velký blbec. Ale jako správný pionýr je vždy připraven. Český antikomunista má vždy v záloze dostatek „komunistů“, kterými bude strašit, proti kterým bude mobilizovat a na které bude svalovat vinu za to, že u nás ještě nenastal fašistický ráj na zemi. Český antikomunista má v záloze hned tři esa v rukávu: Piráty, Zelené a Rusy.

Nehledejte v tom politickou, programovou nebo historickou logiku, pro českého antikomunistu je „komunistou“ každý, s kým nesouhlasí, komu nerozumí, nebo koho se bojí. A vždycky bude dost těch, kterými se dá strašit a které lze nenávidět, stejně jako bude vždycky dost těch, kteří se potřebují bát a nenávidět, protože to je jediný způsob, jak se umějí vypořádat se světem, který se mění a kterému nerozumí. Každý potřebuje jistoty. A antikomunismus nabízí jistoty po čertech solidní. Budoucnost českého antikomunismu je navzdory skomírání KSČM zajištěna, protože český antikomunismus se neváže na komunisty a neskončí, když skončí oni – český antikomunismus se váže na nepřítele. A nepřítelem může být kdokoliv, jen pro zachování „značky“ dostane nálepku „komunista“. Český antikomunismus je totiž taková permanentní kulturní kontrarevoluce a jako takové se jí realita netýká.

Jen lituji Piráty a Zelené, protože to, co ze strany „slušných a zdravě selsky rozumných vlastenců“ zažívají teď, je čajíček proti tomu, co je čeká, až si z nich antikomunisté definitivně udělají svého nového Velkého Komunistu.

Jsem optimista, pesimistů přibývá


Kojot se sice v poslední době poněkud odmlčel, ale když už promluví, jak je to, jak když práskne bičem, tak jako v Všichni tady chcípneme (z které ze slušnosti jen cituji, i když jsem měl sto chutí to převzít celé, jak mi mluví z duše):

Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdoğany, Netanjahuy, Orbányči Babiše. (…) Elita nejbohatších už dnes řeší přežití svých rodin na bezpečných místech v případě kolapsu, ti možná přežijí, jejich užiteční idioti, kteří dnes vyřvávají cosi o „gretenismu“ samozřejmě nikoli, protože je to z hlediska elit stejná lůza, jako kdokoli jiný. Cikán z ghetta nebo úspěšný realitní agent, všechno stejná lůza z pohledu miliardáře. (…) Tak nějak tušíte, že to dost možná může být pravda, ale jako člověk, kterému oznámili, že je v posledním stádiu rakoviny, tomu prostě odmítáte uvěřit. Klimatická změna se neděje, doktoři se spletli, nakonec se najde zázračný lék a Země je placatá. (…) Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.

Ale i když mi mluví z duše, v jednom bodě se lišíme. Tím, jak přibývá pesimistů, já se stávám optimistou. Oni to totiž nejsou pesimisté, ale realisté. A čím víc bude lidí, kteří si uvědomují, že máme vážně velký problém a čas na řešení se krátí, tím větší je šance, že se s tím podaří něco udělat. Možná jsem jen naivní (ostatně naivita je, jak známo, vlastní sestra optimismu), ale nedovedu si představit, že by ta rostoucí masa lidí, která vidí problém a chce změnu, neměla mít žádný vliv. I na ty elity, které jsou na přízni mas životně závislé. Jen tedy doufám, že ta masa není jen lokální v rámci mé okrajové kulturně-sociální bubliny. Jestli ano, tak tady všichni chcípneme. Ne jeden po druhé, až přijde náš čas, jak to vždycky bylo, a doufejme, že ještě dlouho bude, ale všichni naráz jako druh.

Nápadný půvab regulace


V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací. Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.

Konec jednoho snu


Ať jsme šli kamkoliv, lidé namísto toho, aby říkali: „No dobrá, vy Američané jste to dokázali,“ všude volali: „Dokázali jsme to! My lidstvo, my lidská rasa, my lidé jsme to dokázali.“

Michael Collins, pilot velitelského modulu Apolla 11

Michael Collins ale není zdaleka jediný z těch, kdo se na přistání na Měsíci podíleli, který mluví podobně. Hodně z těch, kteří vzpomínají, vzpomínají na to, jak to tehdy lidé na celém světě vnímali jako svůj úspěch, jako úspěch lidstva. I sami Američané to tak vnímali. Ať už to začalo jakkoliv, ať už to na začátku byla jen další z bitev Studené války, nebo nebyla, mnozí z těch, kteří u toho byli, mluví tak, že to nakonec vnímali jako svůj díl práce na počinu celého lidstva. Amstrongovo: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ bylo sice pečlivě promyšlené, ale přesto zcela upřímné a zcela v duchu doby.

Bylo to krásné a je to pryč. Nepochybně dříve či později nějací lidé na Měsíci opět přistanou, pokud ne rovnou na Marsu, ale až tam přistanou, tak už to nebudeme my lidé, ale budou to Boeing, SpaceX, Virgin Galactic. A nepoletí tam proto, že je to obtížné, ale proto, že už je to tak snadné, aby se na tom dalo vydělat. Nepoletí tam, aby objevovali, ale aby těžili. Nepoletí tam, kde by to mohlo být zajímavé, ale tam, kde to bude nejlukrativnější. Nepoletí tam pro naše naděje, ale pro svoje kapsy.

Kosmonautika totiž se za poslední roky hodně změnila, když se v ní začal intenzivně angažovat soukromý kapitál, který ucítil dividendy stejně, jako žralok cítí krev. Pro někoho tak konečně dostala smysl, protože podle něj mají právo na existenci jen takové podniky, které jsou soukromé a ziskové, pro jiného je tato kapitalistická normalizace začátkem konce snu lidstva o vesmíru, začátkem nového kolonialismu.

Ze společného se stalo soukromé. Vesmír už nikdy nebude pro všechny. Ani ve snu.

Mars čeká


Že před padesáti lety na Měsíci nikdo nepřistál a všechno to bylo jen zinscenované je jedna z nejznámějších konspiračních teorií. A také z nejzáhadnějších, protože vnitřně nejrozpornějších. Co by předstíráním přistání na Měsíci získali Američané je nabíledni, ale co by tím, že s nimi tu hru budou hrát, získali Sověti? Prý to bylo výměnou za něco, ale za co, to už konspirátoři neřeknou. A vezmu-li v úvahu, že se Sovětský svaz se za jásotu a přispění USA nakonec rozpadl, nenapadá mě opravdu nic, čím by mohli tehdy Američané Sověty uplatit. Co by muselo být, že by to ani v tom zmatku po rozpadu SSSR nikdo nevynesl?

Jak vůbec je možné, že nikdo z těch tisíců lidí, kteří by se na té konspiraci museli podílet, už jenom tím, že tvrdí, že se podíleli na letu na Měsíc, za celých těch padesát nepromluvil? Ať už z touhy po slávě, ze špatného svědomí nebo proto, že je prostě senilní? Vždyť těm lidem je už přes osmdesát! Proč by tu hru na přistání na Měsíci, které nebylo, pořád všichni tak vážně a důsledně hráli, když účelu bylo dávno dosaženo a případné prozrazení by dnes už nic neznamenalo a nezměnilo? Američané bez problémů ustáli mnohem větší skandály, při kterých umírali lidé po tisících, tak by jim jedno falešné přistání na Měsíci mohlo jen těžko ublížit. Vesmír už dneska nikoho nenadchne, Kubrick, Clarke a 2001 Vesmírná odysea jsou minulost.

Jak Američanům většinou nevěřím ani nos mezi očima, tak v tom, že na Měsíci přistáli, jim věřím. Už jenom proto, že o tom mluví úplně jinak, než o svých jiných „úspěších“ při šíření „svobody“ a „demokracie“. A je tu i jeden podstatný rozdíl oproti dnešku: nadšení 60. let 20. století do letů do vesmíru, které my dnes už nemáme. Není nic divného na tom, že Američané dokázali přistát na Měsíci v roce 1969, protože tehdy měli chuť, elán a odvahu. Divné by bylo, kdyby to dokázali dnes, když se duch doby posunul od objevování k obchodování.

Věřím – protože musím věřit, či nevěřit, jelikož osobně si to nemám jak ověřit – že Američané v roce 1969 na Měsíci přistáli. A přiznávám, že věřím i proto, že věřit chci, protože je to něco dobrého, krásného a nadějného, něco takového, co nám dnes jako lidstvu tak moc chybí. Největší záhadou tak pro mě zůstává, proč je pro některé lidi tak důležité, aby přistání na Měsíci byl podvod? Proč dávají přednost víře v malost, podlost a neschopnost člověka před vírou ve velikost a dovednost lidstva?

Další na řadě je Mars. Ne proto, že by to už bylo snadné, nebo bezpečné, ale právě proto, že to takové není. Stejně jako na Měsíc tam poletí lidé, kteří rozhodně nebudou typickými zástupci lidstva, ale stejně jako na Měsíc tam my ostatní poletíme ve svých snech a nadějích s nimi. Tak konec výmluv, Mars čeká.