Proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu


Čas na sepsání úvahy o tom, proč Rusko nezaútočí ne Ukrajinu, se krátí, protože k útoku má dojít příští středu. Alespoň to tedy říkají USA, kteří jsou ovšem jediní, kdo o ruském plánu zaútočit na Ukrajinu mluví jako o hotové věci.

Zatím ale k žádnému útoku nedošlo a ani takový útok nedává smysl. Je samozřejmě logické, že případný vstup Ukrajiny do NATO je pro Rusko nepřijatelný a Rusové se právem cítí podvedeni, protože jim bylo slíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, přitom přesně to dělá a ještě jakýkoliv takový slib vehementně popírá. (Kdysi jsem četl vyjádření jakéhosi amerického diplomata, který u příslušných jednání údajně byl, že slib sice padl, ale USA byly od začátku rozhodnuté, že ho nedodrží, protože slib daný nepříteli nic neznamená.) Válka by tento problém sice vyřešila, ale za jakou cenu? Na silové řešení je vždycky času dost a Ukrajina zatím v NATO není. Tedy snad není, vycházím z toho, že minimálně v Čechách by se něco takového dávno rozkecalo. Je to rozhodně silnější předpoklad, než že se členské státy NATO budou řídit Severoatlantickou smlouvou, protože její porušování je na denním pořádku, což říkám jako někdo, kdo ji četl celou, čímž se nejspíš liším od většiny českých expertů na zahraniční politiku, kteří z ní znají pouze článek 5, který navíc ani neumějí interpretovat.

Ale zpět k věci. Rusko na Ukrajinu nezaútočí, protože by tím nic nezískalo, i když je pravda, že ztratit už mnoho nemá co. Nicméně, než přejdu k podrobnějším úvahám, musím pro poctivost předeslat, že třeba Američané útokem na Irák také „nic“ nezískali. „Nic“ dávám do uvozovek, protože možná získali něco, z čeho jako „blbý komunista“ nemám pojem. (Iráčané ovšem získali nic bez uvozovek, což je nejspíš odměna, která čeká i Ukrajince.)

Proč by ale Rusko začínalo velkou konvenční válku? Současná ruská vojenská doktrína je, pokud vím, založená na asymetrickém konfliktu. Masivní nasazení vojsk a okupace jsou ve vztahu k USA – a o USA zde jde především, Ukrajina je pouze nástrojem jejich zahraniční politiky – zcela symetrickou odpovědí. Mnohem větší smysl dává vmanévrovat USA do další blamáže (kterou budou Američané samozřejmě vydávat za svoje velké vítězství) tím, že se žádný útok konat nebude. Až tohle zopakují třikrát čtyřikrát, americká „varování“ značně ztratí na důvěryhodnosti.

Ale řekněme, že Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí. Co tím získá? Značné území, ale copak není samo velké dost? Navíc území, které bude muset spravovat a které bude osídlené značně nepřátelským obyvatelstvem, které se bude těšit absolutní morální i materiální podpoře NATO. To by snad dávalo smysl, kdyby Ukrajina disponovala nějakými pro Rusko životně důležitými zdroji nerostného bohatství, ale ta, pokud vím, nic takového nemá. Přitom by Rusko riskovalo, že se jeho vojenská mašinérie zadrhne a pověst mocné armády, se kterou není radno si zahrávat, utrpí šrámy. A to vše v situaci, kdy ani nadšení samotných Rusů pro válku, která nepřinese nic, než náklady, ztráty na životech a další komplikace, nebude zřejmě valné. To, co dávalo smysl při anexi Krymu nebo při angažmá v Sýrii při likvidaci Islámského státu teď příliš smyslu mít nebude.

A další věc, možná nikoliv nejmenší, Rusové nebudou chtít přijít o evropské trhy pro svůj plyn a ropu. Čína, jakkoliv po surovinách hladová, je nahradit nedokáže, už jenom proto. A Rusové musí moc dobře vědět, že Evropané budou raději loajálně mrznout a hladovět, jenom aby Rusko „potrestali“. O dalších sankcích omezujících ruské možnosti obchodovat s kýmkoliv na světě, omezení svobody pohybu a pobytu pro ruské občany a pravděpodobné konfiskace ruských aktiv mimo samotné Rusko, ani nemluvě.

Podle mého názoru Rusko získá víc tím, že na Ukrajinu nezaútočí (minimálně z USA udělá před celým světem hysterické lháře), než by mohlo získat tím, že zaútočí. Pokud má v evropských zemí ještě nějaké přátele, ti budou v případě útoku naprosto zdiskreditováni, budou umlčeni, možná i internováni, a už Rusku nikdy v ničem nepomohou. Pokud Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí, nažene celou Evropu do náruče USA a jen tím upevní jejich panství nad starým kontinentem. Naopak nezaútočí-li, může tím prohloubit drobné rozpory mezi Američany, kteří nejdou pro ránu nikdy daleko, a Evropany, kteří mají k válkám přeci jenom poněkud rezervovanější postoj.

Teď už nezbývá než čekat, jak to dopadne, a doufat, že to dopadne dobře.

Američané v Kapitolu


Abych konečně pochopil, co že se toho 6. ledna 2021 ve Washingtonu D.C., USA, vlastně stalo (stručně: dav Trumpových příznivců zaútočil na Kapitol a na chvíli ho obsadil, více viz wiki), pustil jsem si na HBO GO dokument Čtyři hodiny v Kapitolu, na jehož základě jsem usoudil, že se toho zase tak moc nestalo, ale Američani z toho mají trauma. Ale popořadě…

Pokračovat ve čtení „Američané v Kapitolu“

Není úniku


Ve svém „Vánoční poselství“ se prezident Zeman přímo ukázkově přilísal k tomu nejhnědějšímu a nejzpátečnějšímu, co česká politika nabízí, když rázně odmítl Green Deal, tedy plán EU (zatím pohříchu vágní a nezávazný) na ekologickou reformu energetiky a ústup od fosilních paliv. On, který si vždy tolik zakládal na svém intelektu, tím spáchal hned dva těžké a nebezpečné intelektuální zločiny:

Za prvé, ať už z neznalosti nebo z intelektuální lenosti, zopakoval a svojí autoritou podpořil zcela lživý narativ o tom, že za stoupajícími cenami energií stojí regulace trhu zavedená EU, zejména emisní povolenky, přestože příčina je ve skutečnosti přesně opačná a důvodem je deregulace a neuvážený přechod na spotové ceny v době, kdy byly shodou okolností krátkodobě nižší, než dlouhodobé kontrakty nasmlouvané s Ruskem. Evropa tehdy „moudře“ donutila Rusko prodávat za nižší tržní ceny a teď je hrozně zaskočená, že Rusko trvá na tržních cenách i poté, co výrazně stouply.

Druhý a těžší ze Zemanových intelektuálních zločinů spočívá v tom, že lže (sic!) veřejnosti o tom, jaké jsou příčiny energetické „krize“ (zatím se opravdu o krizi hovořit nedá, jakkoliv se její nástup nevyhnutelně blíží) a jak se jí dá čelit, když za viníka opět označil EU a Green Deal a v zásadě tvrdí, že k vyřešení problému s cenou a dostupností energií stačí Green Deal odmítnout. Jenže tak to není. Bez ohledu na to, bude-li Green Deal přijat nebo odmítnut, na nás negativní důsledky konce fosilní bonanzy prostě dopadnou. Odmítnutí Green Dealu je pouze o pár let odvrátí, ale za tu cenu, že na nás pak odpadnou o to tvrději a naše schopnost adaptace bude výrazně nižší.

Před realitou prostě není úniku. Můžeme před ní ještě nějaký čas zavírat oči a lhát si do kapsy, ale ani volný trh realitu nezmění, jen nám pomůže zastírat vlastní odpovědnost. Nakonec ale stejně budeme muset platit. V penězích i životní úrovni. Na tom nic změnit nemůžeme. Jediné, co můžeme, je připravit se. Rozložit náklady v čase. Začít si zvykat. A čím dřív s tím začneme, tím méně pak budeme trpět. Bohužel, naši vládnoucí elitu z větší části tvoří lidé jako Zeman – lidé minulosti; lidé děsící se změny; lidé, kteří se radši dnes přecpou k prasknutí, jen aby za týden pomřeli hlady, protože představa, že by měli už navždy jíst střídmě, je pro ně svatokrádežná; lidé, kteří ochotně obětují druhé, protože si příliš zvykli na to, že jejich účty vždy zaplatí někdo jiný; lidé, kteří nejsou schopni pochopit, že Země je kulatá, tedy omezená a konečná, a že na konečné a omezené planetě není žádný neomezený a nekonečný růst, zejména vyžaduje-li reálné vstupy, možný.

Manifest nevoliče


„Jděte k volbám. Je jedno, koho budete volit, hlavně jděte volit.“ Takové apely teď na mě útočí ze všech stran, od politiků přes celebrity po obskurní existence na sociálních sítích. Jenže mně není jedno, koho budu volit. Mě nestačí volit proti něčemu, v případě těchto voleb pak dokonce prostě proti někomu, já chci volit pro něco. A pokud to něco v nabídce není, pak je logické k volbám prostě nejít. To mám snad volit někoho, koho nechci a komu nevěřím, jenom proto, aby nevyhrál někdo, koho si přeji jen o trochu méně? Čeho tím dosáhnu kromě toho, že budu spoluzodpovědný za další rozklad společnosti? Volit menší zlo dává smysl jedině, pokud není jiná možnost, ale dokud je tu třetí možnost nevolit, pak je třeba nevolit, protože zlo je pořád zlo. Že se tak připravím o možnost ovlivnit, jak bude Česká republika vypadat? Tu možnost stejně nemám, protože v nabídce není nic, co bych doopravdy chtěl, takže i když za mě rozhodnou jiní, výsledek bude úplně stejný, jako když budu volit sám; jen svědomí budu mít o něco čistší. Mě totiž nestačí, že si mohu vybrat z desítek značek a obalů se stejným obsahem, mě záleží právě na tom obsahu.

Možná, že kdybych si přečetl volební programy, tak bych o nějakém nakonec usoudil, že je v něm víc dobrého, než špatného, ale to jsem tentokrát neudělal a dělat ani nehodlám, protože volební program nelze oddělit od těch, kteří jej budou prosazovat, a politici mě jeden jako druhý přesvědčili, že nikdo z nich nebude schopen ani ochoten ten program realizovat, protože ani jeden z nich nepřišel s pozitivní vizí co a proč by být mělo. Místo toho je veřejný prostor zaplněn zcela uniformním sdělením toho, co a proč by být nemělo. Všichni jsou proti Babišovi, jen Babiš je proti všem. A i když souhlasím s tím, co a proč by být nemělo, nestačí mi to, pokud není jasně řečeno, co bude, až nebude Babiš. Možná to někde ve svých programech strany mají, ale pokud to politici nedokáží ani před volbami ani říct, proč mám věřit tomu, že to po volbách zrealizují?

Nemám nic proti volbám (i když souhlasím s anarchistickým bonmotem, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, což ostatně ani není bonmot, protože tak je to dokonce napsáno přímo v ústavě), ale trvám na tom, že nevolit je naprosto legitimní postoj v situaci, kdy nemůžu s čistým svědomím dát hlas nikomu. Volby jsou příliš vážná věc na to, aby člověk volil lehkovážně kohokoliv jenom proto, aby volil. Naše demokracie se dopracovala do stavu, kdy je to jen povrchní, falešná a bulvární hra, a takové hry já se účastnit nechci. Chcete, abych šel k volbám? Tak mě přesvědčte. Ale argumenty a programem, ne citovým vydíráním. Ale protože vy o můj hlas zjevně nestojíte, já nevidím důvod, proč vám ho dávat.

Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem


Démonizaci maďarského premiéra Viktora Orbána jsem nikdy nebral příliš vážně, považuje ji za folklór liberální propagandy. Stačil ovšem jeden rozhovor, ve kterém dostal Orbán příležitost se projevit, abych dal liberálům za pravdu. Byl to rozhovor s bývalým šéfredaktorem Lidových noviny Ištvánem Léko, a u toho začnu.

Pokračovat ve čtení „Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem“

Náš zákazník, náš pán


Náš zákazník, náš pán. Znáte přeci tohle krásně starosvětské motto, které tolikrát zdobilo každý druhý kvelb v filmech natočených nebo zasazených do První republiky, a které mělo v moderní době symbolizovat kvalitativní rozdíl mezi neochotným komunálním podnikem socialismu a přeochotným živnostníkem kapitalismu. Náš zákazník, náš pán, pořád se zaklínají obchodníci, živnostníci a podnikatelé. A vy jim to věříte, protože jim to chcete věřit, chcete věřit tomu, že podnikatelé mají zájem o vaši zakázku a že udělají vše pro to, aby vám vyhověli. A tak nějak počítáte s tím, že si za to nechají zaplatit.

A těch pár, co zareagovalo, přijeli se podívat a vzali si zadání? To samé! Konec komunikace, už se neozvali. Ani neposlali nabídku, ani nevycouvali, prostě nic. Ani na urgence nereagovali! Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Tohle chování řeznického psa se se zásadou náš zákazník náš pán přece neslučuje. Nechci snad tolik, když chci, aby mi podnikatelé odpovídali na maily a pokud nemají o zakázku zájem, tak ji korektně ukončili a dali mi vědět? Nebo ano?

Já jim chci zaplatit! To o moje peníze nestojí? Tak ať si řeknou o víc, když je jim to málo, ale ať nemlčí. Jenže to je právě to, co oni dělají – odmlčí se. To čekají, že se budu doprošovat? Ale to já nebudu. Nebudu vnucovat svoje peníze někomu, kdo o ně zjevně nestojí. Vždyť bych se ani nemohl spolehnout na to, že práci odvede kvalitně, když o ní nejen že nemá zájem, ale není schopen nebo ochoten ani rozumně komunikovat.

Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Já nemám problém akceptovat, že někdo nemá o zakázku zájem z důvodů, které mi nakonec ani nemusí vysvětlovat, ale nedokáži akceptovat absenci fundamentálních pravidel mezilidské komunikace – pozdravit, poprosit, poděkovat, omluvit se, odpovědět na pozdrav.

A pokud mi chcete tvrdit, že je to tak zcela v pořádku, protože na trhu je převis poptávky nad nabídkou, tak vám řeknu jediné: „Běžte do prdele s trhem. Slušné chování musí být automatické a na trhu nezávislé. Slušné chování musí být něco, co se nekupuje, ani neprodává, ale co určuje, jak obchod probíhá.“

Náš zákazník, náš pán? Pozor na to, je to past.

Jak jsem se nenakazil


Protože uběhlo již téměř čtrnáct dní od posledního případu, kdy jsem se choval hloupě a nezodpovědně (a téměř tři týdny od toho předposledního) a já i rodina jsme stále zdrávi necovidováni, mohu myslím s vysokou mírou jistoty prohlásit, že jsem se nenakazil (ťuky ťuk, dřevo pojď mi hop). Tedy abych byl úplně přesný, tehdy jsem se nenakazil, protože bohužel nelze vyloučit, že jsem se nakazil někdy jindy někde jinde a nemám žádnou jistotu, že nemoc nepropukne zítra. Holt dneska člověk neví dne ani hodiny.

Pokud jsem se tedy nenakazil, ač jsem se choval rizikově (do blbců mi nadávat nemusíte, už jsem si vynadal sám), jak je to možné a co z toho plyne?

a) Měl jsem štěstí. To je sice legitimní možnost, ale nedá se s ní příliš pracovat a hlavně se na ni nedá spoléhat. Sázka na štěstí není spolehlivé řešení ne pro všechny, ale pro nikoho.

b) Žádná epidemie covidu ve skutečnosti neexistuje a žádné nebezpeční nehrozí. Tato možnost je sice obecně velmi oblíbená, ale jaksi není úplně v souladu s realitou, respektive předpokládá masivní konspiraci, na které se podílejí nejen politici, ale především lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, příbuzní zemřelých i sami zemřelí, takže s v součtu několik desítek tisíc, možná až stovky tisíc osob. Pokud si mám vybrat mezi lékařem, kterému v nemocnici denně pod rukama umírají lidé na údajně neexitující nemoc, a chlápkem, který na ni nevěří, protože se nechce omezovat v pochlastávání a jeho osobní „svoboda“ (rozuměj pohodlí) je pro něj víc, než životy druhých, což by si, pokud by připustil existenci epidemie, sám před sebou už tak snadno neobhájil, tak si rozhodně vybere toho doktora, bez ohledu na to, že na rozdíl od toho chlápka nemá ani za mák zdravého selského rozumu.

c) Skutečně rizikové chování je ještě výrazně rizikovější, než bylo to mé.

d) Roušky (v mém případě respirátor), řádně dezinfikované ruce a rozestupy jsou jako profylaxe vysoce efektivní.

Pokud jsou správné hypotézy c) a d), což je vzhledem k tomu, že a) je nepoužitelná a b) nesmyslná, velmi pravděpodobné, a dám je dohromady, protože jsou rub a líc téže mince, pak musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit, jaké skopičiny musejí lidé vyvádět, že se epidemii nedaří zvládnout. A to je děsivé, protože pokud platí c) a d), tak je zvládnutí epidemie velmi snadné a velmi levné a stačí k němu jen trochu rozumu a kázně. Jinými slovy, za ten průser, ve kterém jsme, si můžeme jen a pouze sami a vláda je při vší své neschopnosti víceméně z obliga, protože za to, jestli dodržuje základní jednoduchá pravidla, která, jak je vidět na mém příkladu, odpustí i řadu chyb, je zodpovědný každý sám za sebe. Pokud se nemýlím, tak epidemii covidu můžeme krásně zvládnout sami i bez vlády – nebo jsme alespoň mohli, teď je už je možná pozdě – stačí jen málo: rozum, kázeň, zodpovědnost. A to je problém, protože naše společnost má hodnotový žebříček nastavený přesně opačně: na svobodu sobeckého individua.

Nouze stavu nouze


Jsem asi ten poslední, kdo nevěří na pandemii covidu a místo toho věří na spiknutí elit s cílem ukrást lidem svobodu, jsem asi ten poslední, kdo zprávy kolabujících nemocnicích považuje za dezinformace, jsem asi ten poslední, kdo věří na promořování místo očkování a jsem určitě ten poslední, kdo myslí, že covid je jen chřipečka. Zato jsem rozhodně první mezi těmi, kteří nepochybují o nutnosti protiepidemických opatření a s nimi souvisejících omezení a nařízení.

Nicméně mám silné pochybnosti o tom, že nejlepším řešením problému jménem „pandemie covid-19“ je permanentní nouzový stav. Nouzový stav byl samozřejmě adekvátní reakcí před rokem, kdy úder pandemie nastolil zcela novou, mimořádnou a v zásadě neznámou situaci a bylo třeba na ni reagovat. Jenže po roce už nejde o nic mimořádného ani neznámého. Už víme, s kým máme tu čest i jak mu čelit, už nejsou potřeba mimořádné pravomoci pro operativní řízení, protože z pandemie se stal de facto nový normál, a tak by i řízení společnosti mělo být normální. Ne normální jako před pandemií, ale normální jako v pandemií.

Měli jsme rok na to, abychom přijali „lex covid“, zákonný rámec pro zvládnutí epidemie bez nutnosti nouzového stavu. Řešení je pořád stejné: ruce, roušky, rozestupy a očkování. Už víme co a jak máme dělat a nijak dramaticky se to nemění. Nepotřebujeme nouzový stav, abychom ve čtvrtek mohli operativně zkoušet pravý opak toho, co jsme zkoušeli v pondělí, protože víme, že od pondělí do neděle musíme dělat to samé: ruce, roušky, rozestupy a očkování. A to může a měl by řešit speciální zákon pro speciální příležitost, jehož platnost je podmíněna trváním pandemie.

Se správným zákonem nepotřebujeme nouzový stav ani proto, abychom mohli nutit lidi (ne)dělat to, co rozumný člověk (ne)dělá i bez nouzového stavu. To, že takový zákon ani po roce nemáme, nesvědčí ani tak o diktátorských choutkách našich politiků, jako o jejich totální neschopnosti a bezkoncepčnosti.

Časová omezenost nouzového stavu a nutnost jej neustále obnovovat, je po roce boje s pandemií, který zdaleka není u konce, kontraproduktivní, protože může u občanů vyvolávat dojem, že se problém může rychle vyřešit, že už za měsíc to může být zásadně lepší, že stačí nouzový stav neprodloužit a bude to lepší. Jenže ono nebude.

Přestaňme si nouzovým stavem nalhávat, že pandemie brzy skončí, zrušme nouzový stav, protože situace s pandemií už dávní není ani nová, ani mimořádná, a řešme problém cestou standardních, byť ad hoc, zákonů.

Z moci soukromé zavřeno


Pokus o dobytí amerického Kapitolu trumpisty, altrightisty, qannonisty a jinou patologickou sedlinou 6.1.2021 skončil po pár hodinách, pěti mrtvých a spoustě rozbitého skla tím, že se na nevýhře Donalda Trumpa v prezidentských volbách nic nezměnilo. Nejhmatatelnější výsledek tohoto povstání ve sklenici piva tak nakonec bylo zablokování skoro všech účtů stále ještě pár dní úřadujícího amerického prezidenta na sociálních sítích, jeho první jednoznačná deklarace, že úřad Bidenovi předá, a zděšení Američanů z toho, jak chutná jejich vlastní medicína. Tedy ne že by si to oni sami většinově uvědomovali, ale zbytek světě vidí jasně, že útok na Kapitol se odehrál přesně v intencích barevných revolucí a dalších USA podporovaných hnutí požadujících z ulice revizi výsledků voleb, a to včetně organizace protestů na sociálních sítích. A tím se dostáváme k jádru pudla…

Tou sociální sítí, na které se útočníci zorganizovali, byl totiž Parlel, síť, o níž jsem doteď ani nevěděl, že vůbec existovala. Ten minulý čas je zcela na místě, protože už reálně neexistuje. Efektivně ji zlikvidovaly velké internetové korporace, když Google její aplikaci odstranil ze svého aplikačního storu a následně jí Amazon vypnul servery. Potrefené husy samozřejmě hned začaly kejhat o omezování svobody slova, aniž by si uvědomili, že obě soukromé firmy jen uplatnily svoje právo dělat si se svým majetkem, co je napadne, tedy právo, které ti samí lidé jinak považují za absolutně nejsvatější. Tak třeba teď alespoň části z nich dojde, jak je nedotknutelnost soukromého vlastnictví problematická, zejména jde o vlastnictví infrastruktury.

Sice bych nejspíš měl být rád, že fašistům (minimálně na část z nich toho dnes již poněkud zprofanované označení sedí jako prdel na hrnec) konečně někdo šlápnul na krk sebral jim možnost snadné organizace a propagace, ale nejsem. Nejsem, protože mi v hlavně na pozadí pořád zní Niemöller se svým: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Dnes sice umlčeli bílou lůzou, ale zítra mohou korporace takto umlčet ekologické aktivisty či bojovníky za sociální spravedlnost, práva žen, rovnost homosexuálů a vlastně každého, o kom usoudí, že jim kazí nebo by mohl kazit kšefty. Na každého se dá totiž aplikovat ta část smluvních podmínek těchto korporací o „nečinění zlého“, o níž jsem si až doteď myslel, že je tam kvůli tomu, aby firmy mohly zasáhnout proti těm, kteří využívají jejich infrastrukturu k ofenzivím útokům na další služby či infrastrukturu, jako jsou útoky typu DoS či provozování phishingových serverů, botnetů etc. Firmy se ale zjevně nežinýrují vztáhnout tato ustanovení i na služby, které na nikoho neútočí, ale jen zprostředkovávají závadný obsah.

Samozřejmě, že Parler se může zařídit podle dobré rady, kterou měla pravice zatím vždy připravenou pro levici, když ji vyháněla z médií: založte si vlastní a pište si tam. A Parler s tím podle vlastních slov také hned začal. Jenže i když si Parler nakoupí vlastní servery, jakou má záruku, že mu je opět pod záminkou porušení bodu smluvních podmínek o „nečinění zla“ nevypne majitel hostingového centra, kam je Parlel umístí? Dobře, servery si můžou šéfové Parleru dát do svých garáží, ale kde mají jistotu, že jim majitel drátů pod stejnou záminkou neodstřihne internetové připojení? Nebo elektrárna elektřinu pro pohon serverů? I kdyby si pořídili skoro všechno vlastní, jednu věc vlastní nikdy mít nemohou: internet. Pořád bude něco, co jim může někdo pod záminkou porušení smluvních podmínek upřít a znemožnit jim tak fungování.

A není jen internet. Představte si, že vám operátor zruší SIM, protože jste telefonovali někomu, kdo je nějakém blacklistu.

Kde je hranice mezi tím, co si soukromý vlastník ještě dovolit může, a co už nesmí, i když jde o jeho majetek? Otázka stejně stará, jako dělnické hnutí samo. Za sebe to vidím tak, že provozovatel webu nebo sociální sítě, kterou provozuje pod svojí značkou, jako je třeba Twitter, může příspěvky i účty mazat (byť by toto své právo měl využívat velmi střídmě a uvážlivě), ale majitel hostingu nemůže vypnout server, které někdo provozuje pod svojí značkou, stejně jako majitel přenosové infrastruktury nemůže odmítnout spojení, která na závadový server vedou, jenom proto, dotyčný provozuje něco, co se majitelům infrastruktury nelíbí. Alespoň ne bez soudního příkazu.

Jako společnost na jednu stranu potřebujeme mít možnost regulovat aktivity, které nás ohrožují (obchod s drogami, dětskou pornografii a krácení daní také regulujeme a vyjma kriminálníků a hrstky zákonně zlých myslitelů na tom nikomu nic špatného nevidí), na druhou stranu potřebujeme ochranu před svévolí a aktivismem korporací, aby nemohly vypnout každého, kdo se jim znelíbí, třeba tím, že bude kritizovat pracovní podmínky v některé z jejich divizí. (Ano, na tebe myslím, Amazone.) Toto vybalancovat bude těžké, ale měli bychom na tom začít usilovně pracovat. A zcela přitom ignorovat koncept nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože je-li někdo tak velký a silný, že má moc nad ostatními, musí být regulován, stejně jako musí být regulována možnost imunizovat podněcování násilí a nenávisti odvoláváním se na svobodu slova.

Přemýšlím o tom, tak jako by o tom měl přemýšlet snad každý, ale zatím jsem nevymyslel nic víc, než co jsem vám teď předložil. Ale jak říkají Číňané: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Tak bychom měli vyrazit. Máme před sebou jedno z nejdůležitějších dilemat, která musíme rozhodnout, dilema, které je ve své podstatě velmi staré a stále nevyřešené, a které se teď jen připomíná v nové formě, umocněné technologickým pokrokem: Jedinec, nebo společnost? Veřejné, nebo soukromé? Právo, nebo povinnost?

Hlavně nenechme se zaslepit tím, že velké soukromé korporace pro jednou stojí zdánlivě na té správné straně.

Kdo chce Prymulu bít, hospodu si najde


Předesílám, že jsem přesvědčen o tom, že zvládnutí epidemie by nemělo stát a padat s jedním úředníkem, takže je mi nakonec jedno, jestli se ministr zdravotnictví bude jmenovat Petr nebo Pavel, Adam nebo Roman nebo třeba Kryšpín. Už mi ale jedno není, proč a jak v té funkci někdo skončí, tím spíš, když ten někdo je evidentně odborník na svém místě a skončí takovým fofrem, že by Usain Bolt mohl závidět, za okolností všeobecně podezřelých.

Že je Prymula blbec, protože se nechal vyfotit bez roušky, jejíž nošení sám nařídil, v čase a místě, kde by podle jeho vlastních nařízení neměl nikdo být, je bez debaty. A tuplovaný, že se za to nedokázal omluvit. Ale nemohu si pomoci, kdyby za to dostal pokutu, bylo by to myslím výchovnější, než odvolání, protože pokutu může a v takové situaci by navíc i měl dostat každý, zatímco z funkce ministra mohl být odvolán jen on. A jestli si někdo myslí, že se tím nějak zásadně spraví důvěra veřejnosti ve vládu, tak já si to nemyslím.

Ta rychlost, s jakou ho Andrej Babiš, který má jinak na všechno dost času, a ve spoustě kauz, ve kterých jde o životní prostředí nebo dotace Agrofertu, nekoná vůbec, odvolala, přesvědčivě nepůsobí. A jestli byl tak rychlý kvůli PR, tedy primárně z populistických důvodů. tím hůř. Důvěryhodně nepůsobí ani jak, jak rychle a ochotně rezignoval zkušený skandalista Faltýnek, který tam s Prymulou byl. Pochybnosti vyvolává i to, že se vůbec nemluví o těch dalších dvou (nejdřív byl jeden, teď už prý dva), kteří na té schůzce byli s nimi, a nikdo radši nešťourá do toho, o čem tam mluvili.

A pak je tu ta šťastná náhoda, že jeden bulvár a právě ten a nikdo jiný, byl ve správný čas na správném místo. Náhoda, nebo dostal echo? Či snad úkol? Nebo sledují takhle každého ministra, co kdyby?

Každopádně mi přijde zvláštní, když na odvolání ministra stačí jediná fotka, na které se neděje nic horšího, než že na dvou metrech kde nemohl potkat nikoho déle než na pár vteřin, neměl roušku. A jako důkaz porušení zákazu provozu restaurací úplně stačí, že vychází ze dveří s nápisem Restaurace, aniž by se kdokoliv namáhal najít alespoň kuchaře nebo číšníka, který by pod příslibem anonymity a za drobný úplatek (to je přece běžná bulvární praxe, nebo ne?) potvrdil, že jim vařil a obsluhoval je.

Všechny tyhle náhody a nejasnosti mě znepokojují rozhodně víc, než nějaká nenasazená rouška, protože kdyby se Babiš nechtěl Prymuly zbavit, tak by se ho určitě pokusil podržet a nehodil ho tak rychle a ochotně přes palubu. Smrtí to na sto honů politiku, zákulisními machinacemi a pochybnými kšefty. tedy něčím, co je nepřijatelné i za normální okolností, ale v krizi by mělo jít úplně stranou. A tohle pozadí by mě zajímalo rozhodně víc, než kde byl Prymula a co tam dělal. Jenže díky rychlému a razantnímu konci Prymuly se na to už nikdo ptát nebude. Takže už se asi nikdy nedozvíme, jestli šlo přímo Prymulu osobně a o to dostat ho ze hry, nebo jestli posloužil jen jako pes k vrtění. Jediné, čím si můžeme být téměř jisti, že nešlo o roušku, i když veřejnosti se to tak prodává a veřejnost to tak chce vidět, paradoxně zejména ta její část, která je k vládě nejvíce kritická.

P.S. Co by se asi stalo, kdyby tu roušku měl? Bylo by všechno v pořádku a nic by se nedělo, nebo by kauza byla tak jako tak. jenom jinak?