Jak jsem se nenakazil


Protože uběhlo již téměř čtrnáct dní od posledního případu, kdy jsem se choval hloupě a nezodpovědně (a téměř tři týdny od toho předposledního) a já i rodina jsme stále zdrávi necovidováni, mohu myslím s vysokou mírou jistoty prohlásit, že jsem se nenakazil (ťuky ťuk, dřevo pojď mi hop). Tedy abych byl úplně přesný, tehdy jsem se nenakazil, protože bohužel nelze vyloučit, že jsem se nakazil někdy jindy někde jinde a nemám žádnou jistotu, že nemoc nepropukne zítra. Holt dneska člověk neví dne ani hodiny.

Pokud jsem se tedy nenakazil, ač jsem se choval rizikově (do blbců mi nadávat nemusíte, už jsem si vynadal sám), jak je to možné a co z toho plyne?

a) Měl jsem štěstí. To je sice legitimní možnost, ale nedá se s ní příliš pracovat a hlavně se na ni nedá spoléhat. Sázka na štěstí není spolehlivé řešení ne pro všechny, ale pro nikoho.

b) Žádná epidemie covidu ve skutečnosti neexistuje a žádné nebezpeční nehrozí. Tato možnost je sice obecně velmi oblíbená, ale jaksi není úplně v souladu s realitou, respektive předpokládá masivní konspiraci, na které se podílejí nejen politici, ale především lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, příbuzní zemřelých i sami zemřelí, takže s v součtu několik desítek tisíc, možná až stovky tisíc osob. Pokud si mám vybrat mezi lékařem, kterému v nemocnici denně pod rukama umírají lidé na údajně neexitující nemoc, a chlápkem, který na ni nevěří, protože se nechce omezovat v pochlastávání a jeho osobní „svoboda“ (rozuměj pohodlí) je pro něj víc, než životy druhých, což by si, pokud by připustil existenci epidemie, sám před sebou už tak snadno neobhájil, tak si rozhodně vybere toho doktora, bez ohledu na to, že na rozdíl od toho chlápka nemá ani za mák zdravého selského rozumu.

c) Skutečně rizikové chování je ještě výrazně rizikovější, než bylo to mé.

d) Roušky (v mém případě respirátor), řádně dezinfikované ruce a rozestupy jsou jako profylaxe vysoce efektivní.

Pokud jsou správné hypotézy c) a d), což je vzhledem k tomu, že a) je nepoužitelná a b) nesmyslná, velmi pravděpodobné, a dám je dohromady, protože jsou rub a líc téže mince, pak musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit, jaké skopičiny musejí lidé vyvádět, že se epidemii nedaří zvládnout. A to je děsivé, protože pokud platí c) a d), tak je zvládnutí epidemie velmi snadné a velmi levné a stačí k němu jen trochu rozumu a kázně. Jinými slovy, za ten průser, ve kterém jsme, si můžeme jen a pouze sami a vláda je při vší své neschopnosti víceméně z obliga, protože za to, jestli dodržuje základní jednoduchá pravidla, která, jak je vidět na mém příkladu, odpustí i řadu chyb, je zodpovědný každý sám za sebe. Pokud se nemýlím, tak epidemii covidu můžeme krásně zvládnout sami i bez vlády – nebo jsme alespoň mohli, teď je už je možná pozdě – stačí jen málo: rozum, kázeň, zodpovědnost. A to je problém, protože naše společnost má hodnotový žebříček nastavený přesně opačně: na svobodu sobeckého individua.

Nouze stavu nouze


Jsem asi ten poslední, kdo nevěří na pandemii covidu a místo toho věří na spiknutí elit s cílem ukrást lidem svobodu, jsem asi ten poslední, kdo zprávy kolabujících nemocnicích považuje za dezinformace, jsem asi ten poslední, kdo věří na promořování místo očkování a jsem určitě ten poslední, kdo myslí, že covid je jen chřipečka. Zato jsem rozhodně první mezi těmi, kteří nepochybují o nutnosti protiepidemických opatření a s nimi souvisejících omezení a nařízení.

Nicméně mám silné pochybnosti o tom, že nejlepším řešením problému jménem „pandemie covid-19“ je permanentní nouzový stav. Nouzový stav byl samozřejmě adekvátní reakcí před rokem, kdy úder pandemie nastolil zcela novou, mimořádnou a v zásadě neznámou situaci a bylo třeba na ni reagovat. Jenže po roce už nejde o nic mimořádného ani neznámého. Už víme, s kým máme tu čest i jak mu čelit, už nejsou potřeba mimořádné pravomoci pro operativní řízení, protože z pandemie se stal de facto nový normál, a tak by i řízení společnosti mělo být normální. Ne normální jako před pandemií, ale normální jako v pandemií.

Měli jsme rok na to, abychom přijali „lex covid“, zákonný rámec pro zvládnutí epidemie bez nutnosti nouzového stavu. Řešení je pořád stejné: ruce, roušky, rozestupy a očkování. Už víme co a jak máme dělat a nijak dramaticky se to nemění. Nepotřebujeme nouzový stav, abychom ve čtvrtek mohli operativně zkoušet pravý opak toho, co jsme zkoušeli v pondělí, protože víme, že od pondělí do neděle musíme dělat to samé: ruce, roušky, rozestupy a očkování. A to může a měl by řešit speciální zákon pro speciální příležitost, jehož platnost je podmíněna trváním pandemie.

Se správným zákonem nepotřebujeme nouzový stav ani proto, abychom mohli nutit lidi (ne)dělat to, co rozumný člověk (ne)dělá i bez nouzového stavu. To, že takový zákon ani po roce nemáme, nesvědčí ani tak o diktátorských choutkách našich politiků, jako o jejich totální neschopnosti a bezkoncepčnosti.

Časová omezenost nouzového stavu a nutnost jej neustále obnovovat, je po roce boje s pandemií, který zdaleka není u konce, kontraproduktivní, protože může u občanů vyvolávat dojem, že se problém může rychle vyřešit, že už za měsíc to může být zásadně lepší, že stačí nouzový stav neprodloužit a bude to lepší. Jenže ono nebude.

Přestaňme si nouzovým stavem nalhávat, že pandemie brzy skončí, zrušme nouzový stav, protože situace s pandemií už dávní není ani nová, ani mimořádná, a řešme problém cestou standardních, byť ad hoc, zákonů.

Z moci soukromé zavřeno


Pokus o dobytí amerického Kapitolu trumpisty, altrightisty, qannonisty a jinou patologickou sedlinou 6.1.2021 skončil po pár hodinách, pěti mrtvých a spoustě rozbitého skla tím, že se na nevýhře Donalda Trumpa v prezidentských volbách nic nezměnilo. Nejhmatatelnější výsledek tohoto povstání ve sklenici piva tak nakonec bylo zablokování skoro všech účtů stále ještě pár dní úřadujícího amerického prezidenta na sociálních sítích, jeho první jednoznačná deklarace, že úřad Bidenovi předá, a zděšení Američanů z toho, jak chutná jejich vlastní medicína. Tedy ne že by si to oni sami většinově uvědomovali, ale zbytek světě vidí jasně, že útok na Kapitol se odehrál přesně v intencích barevných revolucí a dalších USA podporovaných hnutí požadujících z ulice revizi výsledků voleb, a to včetně organizace protestů na sociálních sítích. A tím se dostáváme k jádru pudla…

Tou sociální sítí, na které se útočníci zorganizovali, byl totiž Parlel, síť, o níž jsem doteď ani nevěděl, že vůbec existovala. Ten minulý čas je zcela na místě, protože už reálně neexistuje. Efektivně ji zlikvidovaly velké internetové korporace, když Google její aplikaci odstranil ze svého aplikačního storu a následně jí Amazon vypnul servery. Potrefené husy samozřejmě hned začaly kejhat o omezování svobody slova, aniž by si uvědomili, že obě soukromé firmy jen uplatnily svoje právo dělat si se svým majetkem, co je napadne, tedy právo, které ti samí lidé jinak považují za absolutně nejsvatější. Tak třeba teď alespoň části z nich dojde, jak je nedotknutelnost soukromého vlastnictví problematická, zejména jde o vlastnictví infrastruktury.

Sice bych nejspíš měl být rád, že fašistům (minimálně na část z nich toho dnes již poněkud zprofanované označení sedí jako prdel na hrnec) konečně někdo šlápnul na krk sebral jim možnost snadné organizace a propagace, ale nejsem. Nejsem, protože mi v hlavně na pozadí pořád zní Niemöller se svým: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Dnes sice umlčeli bílou lůzou, ale zítra mohou korporace takto umlčet ekologické aktivisty či bojovníky za sociální spravedlnost, práva žen, rovnost homosexuálů a vlastně každého, o kom usoudí, že jim kazí nebo by mohl kazit kšefty. Na každého se dá totiž aplikovat ta část smluvních podmínek těchto korporací o „nečinění zlého“, o níž jsem si až doteď myslel, že je tam kvůli tomu, aby firmy mohly zasáhnout proti těm, kteří využívají jejich infrastrukturu k ofenzivím útokům na další služby či infrastrukturu, jako jsou útoky typu DoS či provozování phishingových serverů, botnetů etc. Firmy se ale zjevně nežinýrují vztáhnout tato ustanovení i na služby, které na nikoho neútočí, ale jen zprostředkovávají závadný obsah.

Samozřejmě, že Parler se může zařídit podle dobré rady, kterou měla pravice zatím vždy připravenou pro levici, když ji vyháněla z médií: založte si vlastní a pište si tam. A Parler s tím podle vlastních slov také hned začal. Jenže i když si Parler nakoupí vlastní servery, jakou má záruku, že mu je opět pod záminkou porušení bodu smluvních podmínek o „nečinění zla“ nevypne majitel hostingového centra, kam je Parlel umístí? Dobře, servery si můžou šéfové Parleru dát do svých garáží, ale kde mají jistotu, že jim majitel drátů pod stejnou záminkou neodstřihne internetové připojení? Nebo elektrárna elektřinu pro pohon serverů? I kdyby si pořídili skoro všechno vlastní, jednu věc vlastní nikdy mít nemohou: internet. Pořád bude něco, co jim může někdo pod záminkou porušení smluvních podmínek upřít a znemožnit jim tak fungování.

A není jen internet. Představte si, že vám operátor zruší SIM, protože jste telefonovali někomu, kdo je nějakém blacklistu.

Kde je hranice mezi tím, co si soukromý vlastník ještě dovolit může, a co už nesmí, i když jde o jeho majetek? Otázka stejně stará, jako dělnické hnutí samo. Za sebe to vidím tak, že provozovatel webu nebo sociální sítě, kterou provozuje pod svojí značkou, jako je třeba Twitter, může příspěvky i účty mazat (byť by toto své právo měl využívat velmi střídmě a uvážlivě), ale majitel hostingu nemůže vypnout server, které někdo provozuje pod svojí značkou, stejně jako majitel přenosové infrastruktury nemůže odmítnout spojení, která na závadový server vedou, jenom proto, dotyčný provozuje něco, co se majitelům infrastruktury nelíbí. Alespoň ne bez soudního příkazu.

Jako společnost na jednu stranu potřebujeme mít možnost regulovat aktivity, které nás ohrožují (obchod s drogami, dětskou pornografii a krácení daní také regulujeme a vyjma kriminálníků a hrstky zákonně zlých myslitelů na tom nikomu nic špatného nevidí), na druhou stranu potřebujeme ochranu před svévolí a aktivismem korporací, aby nemohly vypnout každého, kdo se jim znelíbí, třeba tím, že bude kritizovat pracovní podmínky v některé z jejich divizí. (Ano, na tebe myslím, Amazone.) Toto vybalancovat bude těžké, ale měli bychom na tom začít usilovně pracovat. A zcela přitom ignorovat koncept nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože je-li někdo tak velký a silný, že má moc nad ostatními, musí být regulován, stejně jako musí být regulována možnost imunizovat podněcování násilí a nenávisti odvoláváním se na svobodu slova.

Přemýšlím o tom, tak jako by o tom měl přemýšlet snad každý, ale zatím jsem nevymyslel nic víc, než co jsem vám teď předložil. Ale jak říkají Číňané: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Tak bychom měli vyrazit. Máme před sebou jedno z nejdůležitějších dilemat, která musíme rozhodnout, dilema, které je ve své podstatě velmi staré a stále nevyřešené, a které se teď jen připomíná v nové formě, umocněné technologickým pokrokem: Jedinec, nebo společnost? Veřejné, nebo soukromé? Právo, nebo povinnost?

Hlavně nenechme se zaslepit tím, že velké soukromé korporace pro jednou stojí zdánlivě na té správné straně.

Kdo chce Prymulu bít, hospodu si najde


Předesílám, že jsem přesvědčen o tom, že zvládnutí epidemie by nemělo stát a padat s jedním úředníkem, takže je mi nakonec jedno, jestli se ministr zdravotnictví bude jmenovat Petr nebo Pavel, Adam nebo Roman nebo třeba Kryšpín. Už mi ale jedno není, proč a jak v té funkci někdo skončí, tím spíš, když ten někdo je evidentně odborník na svém místě a skončí takovým fofrem, že by Usain Bolt mohl závidět, za okolností všeobecně podezřelých.

Že je Prymula blbec, protože se nechal vyfotit bez roušky, jejíž nošení sám nařídil, v čase a místě, kde by podle jeho vlastních nařízení neměl nikdo být, je bez debaty. A tuplovaný, že se za to nedokázal omluvit. Ale nemohu si pomoci, kdyby za to dostal pokutu, bylo by to myslím výchovnější, než odvolání, protože pokutu může a v takové situaci by navíc i měl dostat každý, zatímco z funkce ministra mohl být odvolán jen on. A jestli si někdo myslí, že se tím nějak zásadně spraví důvěra veřejnosti ve vládu, tak já si to nemyslím.

Ta rychlost, s jakou ho Andrej Babiš, který má jinak na všechno dost času, a ve spoustě kauz, ve kterých jde o životní prostředí nebo dotace Agrofertu, nekoná vůbec, odvolala, přesvědčivě nepůsobí. A jestli byl tak rychlý kvůli PR, tedy primárně z populistických důvodů. tím hůř. Důvěryhodně nepůsobí ani jak, jak rychle a ochotně rezignoval zkušený skandalista Faltýnek, který tam s Prymulou byl. Pochybnosti vyvolává i to, že se vůbec nemluví o těch dalších dvou (nejdřív byl jeden, teď už prý dva), kteří na té schůzce byli s nimi, a nikdo radši nešťourá do toho, o čem tam mluvili.

A pak je tu ta šťastná náhoda, že jeden bulvár a právě ten a nikdo jiný, byl ve správný čas na správném místo. Náhoda, nebo dostal echo? Či snad úkol? Nebo sledují takhle každého ministra, co kdyby?

Každopádně mi přijde zvláštní, když na odvolání ministra stačí jediná fotka, na které se neděje nic horšího, než že na dvou metrech kde nemohl potkat nikoho déle než na pár vteřin, neměl roušku. A jako důkaz porušení zákazu provozu restaurací úplně stačí, že vychází ze dveří s nápisem Restaurace, aniž by se kdokoliv namáhal najít alespoň kuchaře nebo číšníka, který by pod příslibem anonymity a za drobný úplatek (to je přece běžná bulvární praxe, nebo ne?) potvrdil, že jim vařil a obsluhoval je.

Všechny tyhle náhody a nejasnosti mě znepokojují rozhodně víc, než nějaká nenasazená rouška, protože kdyby se Babiš nechtěl Prymuly zbavit, tak by se ho určitě pokusil podržet a nehodil ho tak rychle a ochotně přes palubu. Smrtí to na sto honů politiku, zákulisními machinacemi a pochybnými kšefty. tedy něčím, co je nepřijatelné i za normální okolností, ale v krizi by mělo jít úplně stranou. A tohle pozadí by mě zajímalo rozhodně víc, než kde byl Prymula a co tam dělal. Jenže díky rychlému a razantnímu konci Prymuly se na to už nikdo ptát nebude. Takže už se asi nikdy nedozvíme, jestli šlo přímo Prymulu osobně a o to dostat ho ze hry, nebo jestli posloužil jen jako pes k vrtění. Jediné, čím si můžeme být téměř jisti, že nešlo o roušku, i když veřejnosti se to tak prodává a veřejnost to tak chce vidět, paradoxně zejména ta její část, která je k vládě nejvíce kritická.

P.S. Co by se asi stalo, kdyby tu roušku měl? Bylo by všechno v pořádku a nic by se nedělo, nebo by kauza byla tak jako tak. jenom jinak?

1488


Zpráva z tisku:

Specializovaný soud ve slovenském Pezinku odsoudil předsedu Lidové strany Naše Slovensko (LSNS) Mariana Kotlebu na čtyři roky a čtyři měsíce za propagaci nacismu. Toho se měl podle soudu dopustit jako předseda Banskobystrického kraje rozdáváním šeků v hodnotě 1488 eur sociálně slabším rodinám.

https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/kotleba-dostal-za-propagaci-fasismu-ctyri-roky-natvrdo-40339035

A nyní hlas lidu, hlas boží:

  • kdyby někomu třeba přišla složenka na 1488 Kč tak to neplaťte a rovnou volejte slovenský fízly
  • Už podal někdo trestní oznámení ? Jazykový kurz za 1488 Kč, to by na Slovensku neprošlo.
  • Za 40 let komunistické vlády se nestalo ani jednou, že by byl někdo poslán do vězení za použití politicky nekorektní číslovky.
  • Když zavřeli na Slovensku Kotlebu za 1488, tak navrhuji žalovat Google, protože DNS servery mají IP 8.8.8.8. To je 2x Heil Hitler.
  • O Kotlebu bych neopřel ani kolo. Nicméně poslat ho za tohle do vězení, za číslo 1488, je totální úlet.
  • A cislo 1488 opravdu nic nedokazuje. Treva mam yolik penez prave ted v penezence. Zavrou me za to?
  • Kdyby bylo číslo 1488 trestné, muselo by se to zveřejnit ve Sbírce a ne to ad-hoc používat k šikanování slušných lidí.
  • O Kotlebovi si mohu myslet cokoliv, ale rozhodně bych nechtěl žít v zemi, kde člověk dostane více než čtyři roky vězení za to, že napsal nějakou cifru na šek. Podobným způsobem se dá dostat do basy (zbavit se ho) takřka každý.

Závěr učiněný veřejností je jasný: 1488 je zcela nevinné číslo, za jehož použití nemůže být nikdo odsouzen, slovenská justice se totálně zbláznila, Kotleba se stal obětí justičního zločinu a spravedlnost dostala na prdel.

Já to vidím přesně naopak. Spravedlnost má být slepá, nikoliv blbá. Je dobře, že Kotlebovi neprošlo dělat ze všech blbce a smát se jim to obličeje. 1488 je samozřejmě jen jedno z mnoha čísel a skutečně může být zcela nevinné – třeba jako přeplatek z vyúčtování ze plyn nebo jako součet tří položek na faktuře. Nikdo ale nikomu neposílá 1488 peněz jen tak, to je v rozporu z přirozenou lidskou potřebnou mít vše ucelené a kulaté. Pokud někdo někomu pošle 1488 bez předchozího výpočtu, tak tím prostě něco sděluje.

Je to úplně stejné, jako kdyby americký nacionalista poslal někomu 2001 dolarů, ruský nacionalista 1812 rublů, český antikomunista 1968 a český havlista 1989 korun nebo německý royalista 1871 marek. Pokud neznamená nic Kotlebových 1488 na šeku, pak neznamená nic ani Jágrových 68 na dresu. Ale všichni víme, že těch 68 něco znamená a co to znamená. A stejně tak něco znamená i Kotlebových 1488, i když třeba všichni nevíme co.

1488 je nevinné bezvýznamné číslo jen mimo kontext. Ale to je i hákový kříž. Zatímco hákový kříž na hinduistickém chrámu je zcela nevinný, hákový kříž na židovské synagoze je vina sama. A tak je to i s 1488 a mnoha dalšími čísly. Sama o sobě nic neznamenají, ale v určitém kontextu mohou mít zcela zásadní symbolický význam. A Kotleba takový kontext představuje.

V zásadě je mi úplně jedno, jestli Kotleba půjde, nebo nepůjde sedět, na jeho detenci žádný zájem nemám. Zato mám eminentní zájem na tom, aby nikdo, ani soud, nebyl povinen nechat ze sebe dělat blbce. Takže pochvala a poděkování soudu na Slovensko a prostředníček všem těm, kteří se připadají jako velcí zastánci svobody a spravedlnosti, když se nad jeho rozsudkem pohoršují ale ve skutečnosti se zastávají jen práva šmejdů dělat ze všech blbce. Nebo si připravují půdu pro vlastní beztrestnost. Aby totiž mohl být Kotleba nevinný, musela být splněna jedna podmínka, jejíž splnění ovšem znamená totální likvidaci společnosti: ani slova ani čísla nic neznamenají, žádné významy nejsou sdílené a cokoliv může znamenat zároveň všechno i nic.

Kapitalismus to dělá horší


Pandemie COVID-19 je bez debat velice vážná zdravotní krize. A mohla by zdravotní krizí i zůstat, nebýt kategorického imperativu kapitalismu vydělávej, nebo zemři, který z krize zdravotní dělá krizi existenční. Na každou epidemii infekční nemoci spolehlivě zabírá přerušení šíření skrze přerušení sociálních kontaktů. Jenže to v kapitalismu nejde. V kapitalismu nejde vypnout a zůstat doma. V kapitalismu musí každý pořád vydělávat, aby mohl zaplatit náklady na své živobytí. Kapitalismus nikomu nic neodpustí, ani v krizi. Nájmy, úroky, zisky – to všechno se musí v kapitalismu platit bez ohledu na zdravotní či přímo životní rizika. Kdo zvolní, kdo zůstane doma, toho kapitalismus potrestá. Zodpovědnost vůči spoluobčanům kapitalismus neocení, bez ohledu na to, že bez ní žádný kapitalismus ani být nemusí, protože kde nejsou lidé, není ani kapitalismus.

Kapitalismus je ještě jakž takž dobrý systém do tučných let, kdy všechno funguje, všeho je dost, je kde brát na zisky a odshora dolů prokape dostatek bohatství na to, aby si většina mohla alespoň trochu nabrat, trochu, kterou jim kapitalismus sice hned zase vezme a začne ji tlačit nahoru, ale dovolí jim za ni existovat. Když ale přijde krize a s ní léta hubená, kapitál se svých zisků nevzdá, i když na ně není kde brát. Už není, co by prokapávalo, ale kapitál na svých úrocích, nájmech a ziscích trvá a saje a saje, až ty nejslabší vysaje úplně. Lidi to intuitivně vědí (intuitivně, protože jsou kapitalisty ovládanými médii pečlivě vzděláváni tak, aby si to neuvědomovali rozumově a nezačali o nevyhnutelnosti a neměnnosti kapitalismu pochybovat) a pud sebezáchovy jim velí ten okamžik oddálit co nejvíce, proto riskují a ohrožují sebe i své okolí, protože kapitál si žádá své výpalné a oni na něj musí nějak vydělat.

Kdyby se podařilo alespoň po dobu zdravotní krize kapitalismus suspendovat, ne odsunout na později, ale skutečně vypnout, určitě by se zdravotní krize dala zvládnout lépe. Kdyby se lidé nemuseli bát, že když zůstanou doma, zničí jim to život, snad bych jich doma zůstalo víc a šíření viru by se zpomalilo. Kdyby v krizi systém lidi finančně nevysával a nestresoval, ale naopak jim třeba v podobě nepodmíněného základního příjmu dal existenční bezpečí, zvládnutí zdravotní krize by to jistě přispělo a riziko existenční krize oddálilo. Je opravdu tak nesmyslná představa, že kdyby se hospodský nemusel bát, že nebude mít co jíst a přijde na něj exekutor, že by hospodu prostě neotevřel? Jenže když platit musí, protože kapitalismus si to žádá, jinak ho zničí, co má dělat? Riskuje. Otevře. Je to jeho osobní selhání, nebo selhání systému, který ho k tomu nutí?

Zdravotní krize je dost velký problém sám o sobě, tak proč k ní přidávat ještě krizi existenční? Protože kapitalismus je tabu a je lepší mít zhroucený zdravotní systém a stovky a tisíce mrtvých, než připustit, že kapitalismus není jedná možnost a že společnost může fungovat i jinak a že je to pro zvládání krizí někdy dokonce nezbytné?

Máme problém, velký problém, a ten problém si děláme ještě horší, když bazírujeme na systému, který nutí společnost dělat pravý opak toho, co je pro vyřešení problému nezbytné. Ale máme také možnost volby. Volby mezi mezi ziskem a člověkem, volby mezi kapitalismem a existencí. Volby, které v důsledku klimatický změn, robotizace etc. už stejně nikdy neutečeme.

O čem se nemluví


Pandemie COVID-19 je v poslední době dominantní téma. Covidu je všude plno, nemluví se skoro o ničem jiném. Mluví se hodně, ale o ne o všem. Mluví se o tom, o čem chtějí mluvit ti, kteří mají přistup do novin, televize a formují veřejnou debatu. Ti, jejichž hlas nebyl slyšet nikdy a nikdy nikoho nezajímali, nejsou slyšet ani teď a ani teď nikoho nezajímají. Čestnou výjimkou je text Marina Vrby Mnoho Čechů už si protipandemická opatření prostě nemůže dovolit, bez něhož bych si ani já tento zcela zásadní aspekt covidové krize nejspíš neuvědomil, nebo ho bral na lehkou váhu:

Uprostřed toho všeho se významná část společnosti domnívá, že to všechno je hoax, nebo alespoň celou věc zlehčuje jako nevinnou chřipečku. (…) Proč si ale vůbec něco takového někteří lidé myslí? Často se na to odpovídá, že jsou prostě hloupí, sama tato odpověď ale moc chytrá není. Proč si tedy lidé něco takového myslí? Protože si zkrátka nemohou dovolit přijmout, že je to s covidem vážné. Protože se nacházejí v zemi, kde třetina domácností nemá ani deset tisíc na náhlý výdaj a v níž se nachází přes milion registrovaných živnostníků (nemalá část z nich ve švarcsystému), bezmála 200 tisíc samoživitelek a samoživitelů a skoro 800 tisíc lidí v exekuci. Jarní opatření tyto lidi úplně vysála, existenčně ohrozila nebo rovnou poslala do bankrotu. Pandemie je pro ně ekonomickou katastrofou nikoli jako statistický údaj o snížení HDP za poslední kvartál, ale jako reálné ohrožení jejich živobytí. Jinými slovy: virus se tu nepotkal s nějakými lidmi ve vzduchoprázdnu, ale s velmi konkrétní realitou České republiky 21. století.

Nemyslí si, že pandemie představuje skutečné riziko, protože je pociťuji jako pro mě příliš abstraktní, zatímco existenční hrozbu vyplývající z protipandemických opatření pociťuji velmi reálně. Lidé samozřejmě ne vždy své zájmy artikulují přímo – v jistých situacích je převlékají (i sami před sebou) do zdánlivě věcných postojů. Přiznat si, že jsou díky covidu na pokraji bankrotu, by vnímali jako ponižující.

Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit.

Veřejný prostor je plný celebrit ať již pseudokulturních nebo podnikatelských, ale ty mají většinou dost velké rezervy na to, aby nějak přežili, stejně jako mají sociální kapitál dost velký na to, aby jim někdo pomohl, a to včetně státu, u kterého si umí prolobovat podporu. A pak jsou tu lidé, kteří žádné rezervy nemají, protože jsou chudí, a ze stejného důvodu je nulový i jejich sociální kapitál. Ale o těch se nemluví, i když je jich podle všeho naprostá většina. Nejsou totiž dost sexy. Jsou chudí. Jsou hloupí (přesněji se tak jeví, protože zjevná hloupost v naprosté většině případů není příčnou jejich chudoby, ale jejím důsledkem). Jsou nezajímaví, a když, tak leda jako kuriózní objekt do voyeurské reality show.

Ale je tu ještě přinejmenším jeden důvod, proč se o lidech na dně a o tom, jak na ně dopadne covidová krize, nemluví: protože by se muselo mluvit o tom, o čem se mluvit nechce – o selhání polistopadového vývoje, o tom, že poražených je víc, než vítězů, o nízkých mzdách a prekarizované práci, o nedostupnosti bydlení; jsou problémy, o nichž nelze mluvit bez toho, že by se zpochybnil kapitalismus – a ten je tabu. A tak se mlčí. Že hodně lidem hrozí extrémní existenční tíseň? Kdo by se zajímal o lidi na okraji, co jsou chudí a nejsou sexy. Ve vítězném neoliberálním narativu pro někoho tak trapně neúspěšného není místo. A nejen v narativu.

Akorát tedy je těch přehlížených, které se zatím daří úspěšně ignorovat, mnohem víc, než těch, kteří se jejich existencí a jejich problémy odmítají dát obtěžovat a úspěšně je vytěsňují ze svého světa i z veřejného prostoru, který zcela ovládají. Co se asi stane, až zdeptaní lidé nebudou zoufalstvím vědět, co dál? To se dost možná již brzy dozvíte i ve svém životě. Snad by bylo lepší než to zkoušet udělat něco proto, aby k tomu vůbec nedošlo. Pro začátek by možná úplně stačilo vzít problém na vědomí, začít o něm mluvit a lidem, kteří se nemohou dovolit ten luxus chovat se v pandemii rozumně, se přestat smát, ale začít pracovat na tom, aby si ten luxus dovolit mohli.

Výzkumná zpráva č.1


Potkala mě včera taková věc, že jsem byl retweetnut do cizí bubliny, podle všeho bubliny lidí, co nemají rádi Rusko, komunisty, Čínu, komunisty, Babiše, komunisty, Zemana a – komunisty. Od té doby mám timeline zavalenou reakcemi spravedlivě rozhořčených občanů. Nestěžuji si, nelituji se a nečekám politování od nikoho jiného, tohle je prostě riziko podnikání (publikování). Poněkud neplánovaně jsem tak podnikl zatím nejhlubší sociologickou sondu mezi lidi, kteří sami sebe – alespoň pokud jsem je správně pochopil – považují za intelektuální a morální elitu a strážce svobody a demokracie. A tak jsem nejspíš zjistil, že bolševismus je mentální nastavení, které není ani zdaleka vázáno a omezena na členy VKS(b).

Je teď úplně jedno, co z toho, co jsem napsal, ten poprask způsobilo. Meritum věci je vedlejší, nehledě k tomu, že to nebylo ani zdaleka to nejdůležitější, co jsem kdy napsal a není důvod tu marginální noticku udržovat při životě jejím opakováním. Jde o ty reakce, o jejich kvalitu i kvantitu. Kvantita je, alespoň pro mě, zcela nezvyklá. A podle mě i zcela neodpovídající významu toho, co jsem napsal, nicméně asi jsem zasáhl nějaký neuralgický bod (možná kult osobnosti Václava Havla?) a začala smršť reakcí, která ze všeho nejvíce připomíná nájezd zdivočelého stáda. O poznámce o stádu mne vede uniformita komentářů včetně formulací. To ale pořád není to hlavní.

Hlavní je kvalita: z několika desítek reakcí byly jen dvě (slovy dvě) takové, které byly slušné a věcné. Všechny ostatní obsahovaly větší či menší urážky, vulgarity a „argumentaci“ tím, že jsem komunista, bolševik etc. Pokud už obsahovaly myšlenku, tak svědčila o naprostém nepochopení toho, co jsem napsal. Přitom – proč to nepřiznat – ty dvě slušné a věcné reakce by mě docela dobře přesvědčily, abych svůj názor korigoval. A i kdyby ne, alespoň to bylo něco, s čím by se dalo polemizovat. Ale jak polemizovat s agresivním a vulgárním výkřikem?

Asi takhle: Pokud si někdo myslí, že mám někde ve výpočtu početní chybu, je v pořádku napsat: „Na řádku 5 máte chybu v součtu.“ Možná tam je, možná není, ale můžeme si to vyjasnit. Ale když někdo napíše: „Komunistický prase, nauč se počítat,“ co s tím asi tak mohu dělat? I kdybych tam tu chybu měl, těžko mi to pomůže ji najít a opravit. Celkem nemám problém s tím, že mi nějaký anonym (na sociálních sítích jsme všichni anonymové sui generis, resp. alespoň já občanskou identitu nicků, se kterými diskutuji, nikdy neřeším) nadává, mám ale problém s tím, když reakce tohoto typu o několik řádů převyšují ty slušné a věcné, zejména reagují-li tak lidé, kteří sami sebe považují za morální vzory a usurpují si právo určovat, co je správně a co špatné. Oč méně mi vadí nesouhlas, o to více mě irituje vulgarita, agrese a arogance.

Ze všeho nejvíce mi ale vadí, s jakou samozřejmostí se lidé, kteří by se určitě označili za slušné, protože stojí na straně svobody a demokracie proti komunismus (zkratka zavádějící a veskrze mylná, ale podle všeho dobře vystihující jejich postoje), uchylují k agresivitě a vulgaritě, zřejmě v přesvědčení, že oni mohou, protože stojí na správné straně. Tak vám nevím, ale není právě tohle ovládání veřejného prostoru z pozice síly, vynucování jediného správného názoru násilím (zatím naštěstí jen verbálním) a odmítání diskuse definičním znakem bolševismu?

Závěry mé malé nedobrovolné sociologické sondy mezi liberální a demokratickou elitu (či rusofóbní a sinofóbní antikomunisty, opravdu nevím, jak jinak tu jejich bublinu definovat) jsou tristní: diskuse je pasé, nadávka je argument, pochybnost je slabost, realita nesmí ohrožovat ideály, naše hodnoty a vidění světa z nás dělají jediné autority pravdy, která je tak zjevná a samozřejmá, že se o ní nemusí a nesmí diskutovat.

Tohle mentální nastavení je pro společnost snad ještě nebezpečnější, než globální oteplování.

Je evidentní, že lepší lidé na Twitteru se od rasistické svoloče na Novinkách liší jen v tom, že svoji nenávist nesměřují na Cikány, ale na komunisty (přičemž komunistou je pro ně každý, kdo nesdílí jejich názory a postoje).

Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?


Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?“

Proč je Babiš na pozici a opozice – v opozici


Premiér Babiš je – s notnou dávkou eufemismu řečeno – velice kontroverzní figura. Prostě hajzlík. Bezskrupulózní oligarcha s agresivnímu obchodními praktikami, toho času jisticí trhy pro své firmy přisáté na státní rozpočet z premiérské sesle a nacházející se v hlubokém a permanentním střetu zájmů. A přesto má svých třicet procent voličské podpory jistých a opozice, která to kritizuje, paběrkuje v o řád nižších číslech. Proč? Důvodů je několik, ale nahrubo shrnuto do jednoho bodu je odpověď až trapně jednoduchá: protože pro mnoho lidí je to pořád nejlepší volba.

Pokud bych důvody rozebrat podrobněji, tak nemůžu začít nikde jinde než u toho, že opozice, která na současnou situaci právem žehrá, hledá chyby všude jinde, než u sebe. Za Babišovu dominanci mohou komunisti (ne Filipovi, ale ještě Jakešovi) – protože ti mohou vždycky za vše – prezident, Rusové, Číňané a v neposlední řadě – hloupí voliči. Těžko říct, proč si opozice myslí, že získá voliče tím, že je bude urážet a posmívat se jim, ale přesně to dělá. A pak se diví. A tomu se zase divím já.

Druhý, zcela zásadní důvod je ten, kdo opozici tvoří – ODS a TOP09, tedy strany, které už u moci byly a s jejichž vládou mají lidé zkušenosti, které nechtějí opakovat. Opozice to neuslyší ráda, vlastně to tady neuslyší vůbec, ale i kdyby slyšela., tak to stejně nepochopí, ale pro nemálo občanů je Babiš prostě menší zlo, než Topolánek a Kalousek, resp. Kalousek a Fiala. Hodně tím, že odejde Babiš, nic nezíská, ale může hodně ztratit. Zkušenost s dnešní opozicí u moci je pořád čerstvá a bolavá.

S tím souvisí třetí důvod: opozice se ani nepokouší předstírat, že ji problémy lidí zajímají a chce je řešit. Ty reálné a přízemní problémy, jako jsou mizerné mzdy a exekuce, které lidi skutečně pálí. Nějaký střet zájmů a šmelení s dotacemi je pro většinu lidí příliš vzdálené a abstraktní a i kdyby se ho nakrásně podařilo odstranit, tak to na životy lidí nebude mít žádný dopad. Mnoha lidem nevadí, že Babiš krade, protože kradou všichni, takže jim vyhovuje, že krade někde daleko a ne přímo v jejich peněženkách, jako to dělala dnešní opozice. Je to sice krátkozraké, ale když třicet let poslouchají, že mají myslet především na sebe a ke společnosti žádnou odpovědnost nemají, divíte se jim? Lidi trápí úplně jiné problémy, než čistota demokratických mechanismů.

Dnešní opozice je v pozici sytého, který nechápavě kroutí hlavou nad tím, že hladový nesdílí jeho pohoršení ze špatně vychlazeného šampaňského, a neumí si to vysvětlit jinak, než že ten hladový musí být nějaký blbec. Jenže on není, jen si nemůže dovolit ten luxus řešit problémy nadstavby, protože ho pálí problémy základny.

A to všechno dohromady je důvod, proč je opozice pořád v opozici a Babiš má své jisté, i když všichni vědí, co je zač, a symbolické pohlavky mu posílají už i z Evropského parlamentu. Babiš totiž není příčina, ale následek. Babiš je u moci jenom proto, že u ní kdysi byla dnešní opozice. Až opozice dokáže přesvědčit voliče, že jim na nich záleží, a to nejen před volbami, ale i po nich, až opozice přestane být arogantní, pak se za Babišem zavře voda. Ale to pravicová opozice nikdy nedokáže, protože potom by to nebyla pravice.

Jinými slovy: Babiše drží u moci opozice. A bude ho tam držet tak dlouho, dokud bude stejně ostentativně elitářsky arogantní, jako je teď. A to bude ještě dlouho, protože jen jedna věc se ekluje opozici víc, než Babiš – socialismus. Jenže co platné, na kapitalistu nic jiného, než socialismu neplatí.