Pod falešnou vlajku


Netrvalo to dlouho – a určitě to začalo o dost dřív, než se do dostalo ke mně – a internetem se šíří podezření hraničící s jistotou, že teroristický útok v novozélandském Christchurchi byl útok pod falešnou vlajkou. Tedy něco na způsob přepadení vysílačky v Gliwici, incidentu v Tonkinském zálivu nebo operace Gladio. Tedy něco, o čem víme, že jsou toho vlády schopny a že to dělají.

Pokračovat ve čtení „Pod falešnou vlajku“
Reklamy

Sázka na jistotu


Pokud nejste vyloženě hazardní hráči, můžete si vsadit na jistotu. Třeba na Americkou intervenci ve Venezuele. To je téměř jisté, ostatně USA už v tom mají dlouhou a bohatou tradici, v Americe snad s výjimkou Kanady není země, ve které by USA neintervenovaly. Ale pořád je to jen téměř jisté. Pokud ale chcete absolutní jistotu, můžete si vsadit na to, že až ta intervence začne, bude se její zdůvodnění – z nějakého mě nepochopitelného důvodu mají Američané potřebu své avantýry zdůvodňovat – hemžit frázemi jako „blaho venezuelského lidu“, „podpora demokracie“, „ochrana svobody“, „ochrana lidských práv“ etc. A stejně jisté je, že ti samí lidé, kteří neustále nasazují na Rusko za anexi Krymu a nikdy neprokázané angažmá na Ukrajině, a kteří kvůli tomu nálepkují Rusko jako nebezpečného agresora, budou USA hájit stejně vášnivě, jako pranýřují Rusko. Možná, že k té intervenci nakonec nedojde, nebo tu špinavou práci za USA udělá někdo jiný (momentálně to vypadá na Kolumbii nebo Českou republiku), ale jestli k ní bude, tak to bude přesně tak, jak jsem právě napsal. Vsadíte se?

Evropa nechce být dospělá


Takhle se nechal na adresu Donalda Trumpa a jeho zahraničně-politické vize slyšet německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier: „Politika strachu a izolace povede k menší, nikoli větší bezpečnosti, a bude nebezpečná nejen pro Spojené státy, ale i pro Evropu a zbytek světa.“ Místo toho, aby řekl, že Evropa umí být sama sebou a je připravená zaujmout Američany uvolněné místo, tak div ne neškemrá o jejich kuratelu. Kde je nějaká evropská vize, nějaké evropské sebevědomí? S takovouhle se bude proti -exitům těžko argumentovat.

Furt to samé, i na Haiti


Četl jsem posledním čísle NG moc pěknou reportáž z Haiti a v ní falší učebnicový příklad toho, jak kapitalismus, resp. imperialismus, negativně ovlivňují až devastují lidi a celé společnosti. Český překlad jsem sice nenašel, ale zato jsem našel anglický originál, takže příslušné pasáže ocituji z něj:

[Dictator] Baby Doc was just 19 when he came to power, a pudgy teenager with a taste for the fast life. Most Haitians assumed his tenure would be mercifully short-lived. But the U.S., which had been sending up to $3.8 million a year in aid when Baby Doc took over—as a reward for the country’s anticommunist stance—hiked that figure to $35.5 million in 1975, because of Baby Doc’s pledge to continue his father’s anticommunist ideology and because the son was more blatantly sycophantic to U.S. business interests.

Ten months after Baby Doc left, the International Monetary Fund loaned Haiti $24.6 million. In return the Haitian government was required to reduce tariffs on imported rice and other agricultural products. A trade liberalization push in the mid-1990s—championed by President Bill Clinton, a longtime visitor to Haiti and a self-proclaimed supporter of its people—pried open Haiti’s markets even more, and rice tariffs were lowered from 50 percent to 3 percent. Heavily subsidized U.S. rice flooded the Haitian markets, much of it from Arkansas, Clinton’s home state. Haitian farmers’ rice couldn’t compete with the cheap and donated imports.

Two months later the senate passed a nonbinding resolution calling for a moratorium on mining. To get around the deadlock, Haitian government officials invited the World Bank to redraft the mining law, which it did, in close consultation with mining-company officials. (…) that Haitians had been left out of World Bank–funded efforts to draft new legislation intended to attract foreign investors to finance extraction of Haiti’s gold and other minerals. (…) Some Haitian activists see the World Bank’s cozy relationship with foreign mining companies and disregard for the concerns of Haitian civil society groups as an exhausting repetition of the disastrous arrival of cheap U.S. rice.

Byl jednou jednou jeden zpolitizovaný proces


Právě probíhají soudní proces s ukrajinskou letkyní Savčenkovou je učebnicovou ukázkou politického – či spíše zpolitizovaného – procesu. Je to především sama Savčenková, kdo ho politizuje tím, drží hladovky a místo, aby před soudem vypovídala, tak vydává politická prohlášení. Zpolitizovala ho západní média, která důsledně ignorují věcnou podstatu procesu a nahlížejí ho prizmatem toho, kdo na jaké straně stojí; zpolitizovala ho i tím, že si za objekt svého intenzivního zájmu vybrala právě proces se Savčenkovou a ne některý ze stovek či tisíců dalších pochybných procesů, co jich ve světě od USA přes EU (o Africe nemluvě) až po Rusko je, jen jejich aktéři mají tu smůlu, že nejdou využít k protiruské propagandě. A zpolitizovali ho i západní politici, kteří za Savčenkovou houfně orodují, jako kdyby to byla nějaká disidentka a ne vojenská pilotka, která z podstaty své profese musí snášet vyšší míru rizika a nižší míru ochrany. Jediné, čeho tímto nadržováním Savčenkové Západ dosáhne bude to, že ještě víc poškodí důvěru mezi Ruskem a sebou jen o to víc utvrdí Rusy v jejich obavách, že jim chce Západ diktovat. Je otázka, nakolik tento proces jako politický chápe ruský, ale je evidentní, že Západ ho jako politický chce a potřebuje.

Nevytírá si námi Turecko tak trochu?


Premiér B. Sobotka poskytl sobotním LN obsáhlý (dvě strany) rozhovor. Česká obec vlastenecká ho nejspíš „ukřižuje“ za větu: „Jsem přesvědčen, že levicové lídry za deset dvacet let najdeme spíše mezi dobrovolníky, kteří v létě odjeli na Balkán a pomáhali uprchlíkům,“ já však považuji za závažnější jiné premiérovo sdělení:

Jednoduché řešení nemá ani migrační krize. (…) Turecko nereaguje dostatečně razantně. (…) Abychom měli Turecko, které bude kooperovat, protože bude mít šanci na strategické partnerství s Evropou a na sblížení. Ne Turecko vůči Evropě odtažité – vývoj v posledních letech k tomu vedl, Turecko se vzdalovalo a k ničemu dobrému to nevedlo, jak teď vidíme.

Pokračovat ve čtení „Nevytírá si námi Turecko tak trochu?“

USA si musí uvědomit


USA si musí uvědomit, že Írán nebude nečinně přihlížet, pokud je region destabilizován nebo když se někdo podílí na tajných válečných operacích napříč mezinárodními hranicemi a v jiných státech.

Pokud je mi známo, tak íránský ministr zahraniční Mohammad Džavád Zaríf nikdy nic takového neřekl, na rozdíl od svého amerického kolegy Johna Kerryho, který řekl víceméně to samé, jen s jinak dosazenými proměnnými:

Írán si musí uvědomit, že USA nebudou nečinně přihlížet, pokud je region destabilizován nebo když se někdo podílí na tajných válečných operacích napříč mezinárodními hranicemi a v jiných státech.

Přitom stejně jako Zaríf by mohl mluvit i Lavrov nebo Wang I a měli by pravdu, jenom Kerry si to ale může dovolit, aniž by riskoval „ostrou reakci mezinárodního společenství“. A právě absence takové reakce je důvodem, proč je fiktivní výrok Zarífa i skutečný výrok Kerryho pro náš svět tak univerzálně platný a výstižný.

Suveréénitáá


Komunisté se jezdili do Moskvy učit, demokraté si jezdí do Washingtonu pro instrukce a na kobereček. Jestli přišel někdy čas se stydět za českého politika, tak nebylo kvůli pár obhroublým výrazům prezidenta Zemana, ani kvůli jeho konstruktivnímu a nekonfrontačnímu přístupu k Rusku, ale včera kvůli servilitě premiéra Sobotky hraničící se zbabělostí, který se neohradil proti vměšování se amerických představitelů do vnitřních záležitostí ČR a nezastal se svého prezidenta před neomaleným kádrováním jakéhosi amerického senátora (Senátor McCain se opřel do Zemana kvůli jeho sympatiím k Rusku), ale naopak ve zjevné snaze zalíbit se svým americkým protějškům (nebo by snad bylo na místě napsat pánům?) vypeskoval náměstka ministra zahraničí za to, že nedělá politiku podle požadavků USA (Vláda se hlásí k Havlovu odkazu a náměstek Drulák to musí respektovat). Samozřejmě, že lze s USA spolupracovat a vyhovět jim, když o to požádají, ale aby USA údajně suverénní Česko takto úkolovaly a český premiér ve Washingtonu v uctivém předklonu úslužně žmoulal čepici a dělal americké administrativě poslíčka, to je trochu moc. Ale snad teď alespoň Češi lépe pochopí, jak to s tou naší svobodou a suverenitou vlastně je. Jestliže pod Moskvou byla naše suverenita omezená, alespoň se poctivě přiznávalo, jak to s ní vlastně je. Pod Washingtonem je naše suverenita pro změnu sdílená, což evidentně znamená tolik, že nám USA na revanš za to, že jsme jim dovolili si část naší suverenity vzít, dovolují jim sloužit. Přiznejme si poctivě, že rozdíl mezi Moskvou a Washingtonem je pouze kosmetický.

Šest set osmdesát tři odepsaných duší


Egyptský soud vynesl 683 rozsudků smrti za podíl na násilných demonstracích a útoku na policejní stanici, při kterém padl 1 policista (zpráva). Dlužno dodat, že šlo o nepokoje v důsledku protestů proti sesazení prezidenta Mursího, který byl sice zvolen demokraticky, ale za „špatnou“ stranu. A asi i proto Západ teď pokrytecky mlčí. Nebo kde je smršť protestů proti porušování lidských práv a apelů na jejich dodržování srovnatelná s tou, která se snesla na Rusko poté, co přijalo zákon podmínečně omezující veřejnou prezentaci sexuální orientace, tedy něčeho ze své podstaty ryze soukromého? Těžko říct, co jsou ti v Egyptě odsouzení vlastně zač, možná jsou tu skutečně pěkná kvítka, ale průmyslový způsob vynášení trestů, notabene trestů smrti, by snad minimálně pochybnosti, když už ne protesty, vyvolat měl! Tak proč teď západní politické, novinářské a kavárenské elity mlčí? Přece jde o univerzální lidská práva, nebo ne? Proč se Západ zajímá více o pohodlí několika výtržnic v Rusku, než o život stovek Egypťanů odsouzených k drakonickým trestům ve velmi pochybném procesu?

Tři důvody, proč je referendum na Krymu samozřejmě platné


  1. Referendum o osamostatnění Krymu a jeho připojení k Ruské federaci (sic!) údajně není platné, protože odporuje ukrajinské ústavě. To je ovšem podstat prohlášení nezávislosti, pokud by Krym již nezávislý podle stávající ukrajinské ústavy byl, nebylo by co řešit. Americké kolonie také vyhlásily nezávislost v rozporu s britskou ústavou, a vznik ČSR určitě také nebyl z pohledu Rakousko-Uherské ústavy úplně košer.
  2. Stejně jako prezident Janukovič fakticky přišel o vládu nad Ukrajinou, byť je podle ústavy stále prezidentem, protože ukrajinský lid se tak rozhodl, tak přišel kyjevský parlament o vládu nad Krymem, protože obyvatelé Krymu se tak rozhodli.
  3. Stále oblíbenějším argumentem je, že referendum na Krymu nemůže být platné, protože uskutečnilo za podmínek vojenské okupace, která svobodné rozhodování vylučuje. Problém ovšem je, že krymští považují ruské vojáky za své a pranic se jich nebojí, zatímco za cizí považují ukrajinské. Kdyby ruští vojáci na Krymu nebyli, žádné referendum by se nekonalo, nebo by bylo krymským důrazně rozmluveno. Ruští vojáci tak v tomto případě byli paradoxně spíše zárukou svobodného rozhodnutí, než donucením.