Jsem optimista, pesimistů přibývá


Kojot se sice v poslední době poněkud odmlčel, ale když už promluví, jak je to, jak když práskne bičem, tak jako v Všichni tady chcípneme (z které ze slušnosti jen cituji, i když jsem měl sto chutí to převzít celé, jak mi mluví z duše):

Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdoğany, Netanjahuy, Orbányči Babiše. (…) Elita nejbohatších už dnes řeší přežití svých rodin na bezpečných místech v případě kolapsu, ti možná přežijí, jejich užiteční idioti, kteří dnes vyřvávají cosi o „gretenismu“ samozřejmě nikoli, protože je to z hlediska elit stejná lůza, jako kdokoli jiný. Cikán z ghetta nebo úspěšný realitní agent, všechno stejná lůza z pohledu miliardáře. (…) Tak nějak tušíte, že to dost možná může být pravda, ale jako člověk, kterému oznámili, že je v posledním stádiu rakoviny, tomu prostě odmítáte uvěřit. Klimatická změna se neděje, doktoři se spletli, nakonec se najde zázračný lék a Země je placatá. (…) Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.

Ale i když mi mluví z duše, v jednom bodě se lišíme. Tím, jak přibývá pesimistů, já se stávám optimistou. Oni to totiž nejsou pesimisté, ale realisté. A čím víc bude lidí, kteří si uvědomují, že máme vážně velký problém a čas na řešení se krátí, tím větší je šance, že se s tím podaří něco udělat. Možná jsem jen naivní (ostatně naivita je, jak známo, vlastní sestra optimismu), ale nedovedu si představit, že by ta rostoucí masa lidí, která vidí problém a chce změnu, neměla mít žádný vliv. I na ty elity, které jsou na přízni mas životně závislé. Jen tedy doufám, že ta masa není jen lokální v rámci mé okrajové kulturně-sociální bubliny. Jestli ano, tak tady všichni chcípneme. Ne jeden po druhé, až přijde náš čas, jak to vždycky bylo, a doufejme, že ještě dlouho bude, ale všichni naráz jako druh.

Reklamy

Nápadný půvab regulace


V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací. Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.

Lesní socialismus


Když se budete bavit s liberálem, anarchokapitalistou nebo dokonce s objektivistou, budou vás vehementně přesvědčovat, že konkurence je fundamentální a univerzální princip života, že silní přežívají a slabí hynou, vždy a všude. Blbost. Možná to tak funguje mezi vrcholovými predátory nebo elitními obchodníky (což je víceméně jedno a totéž), ale rozhodně to není univerzální princip. Například les takhle nefunguje. Les totiž není jen skrumáž izolovaných jedinců (stromů), kteří se snaží odstavit ostatní od vody, půdy a Slunce, až by ideálně zůstali široko daleko sami – jak by ho svrchu jmenování rádi viděli, protože tak chtějí vidět i lidskou společnost – les je pravý opak. Les je systém. Les je společenství. Stromy v lese nejsou izolované, ale jsou navzájem propojené podhoubím (mykorhiza se tomu říká), které stromům slouží jako komunikační síť a jehož fungování poznávají vědci v plné šíří až v poslední době. Stromy si přes houbová vlákna vyměňují nejenom jako informace (například specifické molekuly produkované imunitním systémem při napadení škůdci, které aktivují obrannou reakci ještě nenapadených jedinců a zvyšují tak jejich šanci na úspěšné zdolání infekce), ale i produkty metabolismu a vzájemně se tak vyživují. Kdo má, pomáhá tomu, kdo zrovna nemá, a to i napříč druhy. Stálezelené na jaře pomáhají těm opadavým nastartovat vegetační cyklus, listnaté pak na oplátku přispívají semenáčkům jehličnanů. Kdyby totiž platila poučka o konkurenci, neměli by semenáčky v konkurenci nejenom dospělých jedinců svého druhu, ale i bylinného patra, téměř žádnou šanci přežit. Prosperují právě proto, že se s nimi přes síť houbových vláken dělí o potřebné zdroje ti jedinci, kteří počáteční úskalí růstu již překonali. Je to zkrátka takový lesní socialismus. A les je jeden z nejrozšířenějších a nejstabilnějších biotopů na planetě. A co je dobré pro les, je dobré i pro člověka, protože lidé, stejně jako stromy, nejsou izolovaní, ale provázané v široké síti vztahů a interakcí. Skeptiku viz práci Suzanne Simardové.

Jeden svět kapitalistům nestačí


Z textu Už nežijeme ve společném světě Lukáše Likavčana:

S likvidací sociálního státu a deregulací trhu v západních zemích na konci sedmdesátých let se jejich elity v podstatě rozhodly opustit myšlenku sdíleného světa, ve kterém se můžeme všichni společně zachránit (…) environmentální degradace a klimatická změna nedopadá na všechny lidi stejně. Dostáváme se tak ke kategorii environmentální a klimatické spravedlnosti, která je pevně propletena s nerovností ekonomickou, sociální, genderovou nebo etnickou. (…) Lidé, kteří dnes drží v rukou politickou a ekonomickou moc, na nás zapomněli. Musíme se zachránit sami, což v tomto případě znamená zbavit se extraktivní logiky pozdního kapitalismu. (…) Takový úkol si v první řadě vyžaduje jednotlivce vybavené silnou zkušeností odporu, připravené čelit nespravedlnostem přehřívající se planety a schopné představit si novou postkapitalistickou budoucnost.

Po vyvolených potopa


Takzvané globální oteplování, přesněji globální změny klimatu, je stejně nezpochybnitelné, jako nezvratné. Už to nezastavíme, už nenapravíme, už se tomu můžeme jenom přizpůsobit. Z tohoto pohledu není sabotáž mezinárodních dohod o ochraně klimatu ze strany USA zase až takový problém, protože adaptace, tedy nějaká forma geoinženýrství v kombinaci s reformou energetiky, nebyla nikdy prioritou, vždy se tlačilo především na snižování emisí. Symbolicky je však odstoupení ekonomické i politické velmoci od dohod zcela zásadní, protože vysílá celému světu jednoznačný vzkaz: nic nedělejte, žádné nebezpečí nehrozí, dál žijte na dluh, dál dotujte svoje ekonomiky externalitami. Takže to teď buď bude tak, že veškeré snahy o řešení problému klimatických změn, dokud jej ještě řešit jde, půjdou k ledu, nebo ostatní státy vytrvají a USA budou na jejich úsilí parazitovat.

Svým způsobem se ale USA nezachovaly nijak překvapivě, protože vykořisťování zbytku světa je jejich bytostný princip. USA se zachovaly pro sebe typicky arogantně a agresivně. Mezi odstoupením od klimatických dohod a mechanismem banánových republik není zase až takový rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. USA posedlé mindrákem vyvoleného národa se zkrátka chovají standardně imperialisticky stylem po nás potopa.

Je ovšem otázka, zda toto rozhodnutí, které bude jistě racionalizována řečmi o ekonomice, národních zájmech a konkurenčních výhodách, není v podstatě metafyzické a nekoření právě v tom komplexu Bohem (sic!) vyvoleného národa? Protože kdyby Bůh chtěl, aby se se dobře žilo na Vanautu, založil by Spojené státy na Vanautu. Protože jsou ale v Americe, plyne z toho, že Bohu na nějakém Vanautu nezáleží a proto ani vyvolený americký národ na nějaké Vanautu nemusí brát žádné ohledy a klidně ho může utopit v rozpuštěném polárním ledu. A protože je americký národ Bohem vyvolený, je pod jeho ochranou a on už se postará, aby klimatické změny Ameriku neohrozily a jako deus-ex-machina (jak také jinak, když je Bůh) přijde s nějakou novou technologií, zázračným objevem, nebo prostě zařídí, že se nic nestane. A nebo také nezařídí a pak to bude boží trest a to je také v naprostém pořádku a bude stačí víc modlení a víc svatých válek, aby se problém vyřešil.

Kombinace moci, pověrčivosti a z ní plynoucí nezodpovědnosti, která USA tvoří, je nebezpečná pro celý svět. Přitom, kdyby se ta moc použila správně, mohla by celému světu prospět. Jenže to by si, mimo jiné, museli Američané nejprve uvědomit, že celý svět není jen Amerika a že ten zbytek tu není proto, aby jim sloužil.

Hodně štěstí nám všem, protože Američané nám moc jiných možností řešení, než je naděje, jako obvykle opět nenechali.

Průmyslová civilizace nevyhnutelně směřuje k rozpadu


Globální průmyslová civilizace by se v nadcházejících desetiletích mohla úplně rozložit v důsledku neudržitelného vyčerpání přírodních zdrojů a stále nerovnějšímu přerozdělování bohatství.

Nahromaděné přebytky nejsou rovnoměrně rozdělovány do celé společnosti, ale ovládají je elity. Obyčejní lidé sice bohatství produkují, ale elity jim dávají k dispozici jen jeho minimum, většinou pouze k minimálnímu přežití

Elity nakonec začnou spotřebovávat příliš mnoho, což vede k hladomoru mezi chudými, a to nakonec způsobí rozklad společnosti.

Elity jsou chráněny před nejškodlivějšími důsledku rozkladu životního prostředí daleko delší dobu než chudí, což Elitám umožňuje, aby se chovaly, jako by nic nehrozilo, navzdory hrozící katastrofě. Tento mechanismus vysvětluje, jak je možné, že Elity v minulosti dopustily rozklad své civilizace – netušily totiž, že se nacházejí na trajektorii směřující ke katastrofě.

(zdroj: Průmyslová civilizace směřuje k „nezvratnému rozkladu“)

Až se sucho zeptá


Po všech těch kvótách pro ženy, právech homosexuálů, špatně placených bankéřích, zákazech podávání alkoholu ve Sněmovně a ňadrech provinčních hvězdiček dnes Aktuálně upozornilo na skutečný problémvytrácející se schopnost české krajiny zadržovat vodu, která ústí v povodně (menší problém)  na straně jedná a sucha (větší problém) na straně druhé. Problém o to vážnější, že jej nikdo neřeší navzdory tomu, že voda je strategický zdroj, jehož význam bude s největší pravděpodobností v budoucnu narůstat. Bylo by prozíravé již dnes začít na zvýšení retenční schopnosti krajiny pracovat, abychom předešli očekávatelným problémům v budoucnosti. Až voda nebude, žádný trh nám ji nezajistí, o dostatek vody v budoucnosti se musíme postarat tady a teď. A jak se zdá, náklady by ani nebyli nijak enormní, mnohem větším problémem bude překonat lenost a nerozhodnost a začít v předstihu řešit problém, který aktuálně neexistuje, ale až nastane, bude neřešitelný. Jenže to také předpokládá mít koncepci, plán a cíl, jímž není nic jiného, než veřejný zájem, tedy pravý opak protežovaného zájmu soukromého, znamená to dělat něco pro všechny bez ohledu na to, jestli na tom (na řešení, nikoliv realizaci) někdo vydělá. Je otázka, jestli toho liberalismem zpitomělá společnost bude schopna, ale pokud ne, tak veškeré další problémy už bude řešit někdo jiný.

Veškerý odpor je marný, vzdejte se, budete amazonizováni


Světový internetově-maloobchodní kolos Amazon chce postavit v Česku dvě distribuční centra (lidé v jedné z dotčených obcí jsou proti, samozřejmě nezávazně) pro západní Evropu, ten samý Amazon, který válčí kvůli mzdám se zaměstnanci v Německu a o němž v Británii vyšlo najevo, jak špatné pracovní podmínky v jeho skladech panují. Proč chce firma, která tu nepodniká a podnikat ani nehodlá, stavět svá logistická centra zrovna u nás? Není to náhodou proto, že zde očekává větší vstřícnost úřadů, které ji pod záminkou podpory zahraničních investic nebudou obtěžovat sociálními a environmentálními (takový obří sklad vygeneruje značné objemy kamionové dopravy) standardy, a laxní veřejné mínění, které v případě sporů nepostaví na stranu zaměstnanců, ale na stranu firmy?

Dva tisíce pracovních míst mimo sezónu a dalších deset tisíc ve špičce skutečně není málo, ale to nám to nekvalifikovaná a neperspektivní pracovní místa opravdu stojí za to? To opravdu chceme sociálním a environmentálním dumpingem dotovat nízké ceny pro naše bohatší západní sousedy? Amazona se zdá být přesně tím typem investora – či přesněji řečeno kolonizátora – od kterého bychom se měli držet dál. Distribuční sklady Amazonu nám nic nedají, jen nás budou stát další půdu, další životní prostředí a další porci sebeúcty, kterou pro budoucnost tak nutně potřebujeme.

Vítejme zahraniční investice, ale takové, ze kterých budou mít prospěch obě strany, ne jen investor, kterému na pár let „podržíme“, než vytěžené zmačká a zahodí. Jestli máme jakou společnost nějaký skutečně vážný problém, tak to není dědictví čtyřicet let komunismu, ale právě servilita vůči investorům-kolonizátorům, jako je Amazon. Jestli se chceme nechat „amazonizovat“ jenom proto, abychom demonstrovali, že patříme na západ, tak jsme mohli před dvaceti lety rovnou vyrazit někam hodně daleko na východ.

Šumava s.r.o. v likvidaci


Bývalý ministr životního prostředí M. Bursík už zná odpověď na svoji včerejší otázku, zda vláda zruší Šumavský národní park? Ta odpověď zni nepřekvapivě ano. Nepřekvapivě, protože jen máloco leží liberálům v žaludku tak, jako chráněná území, přírodní rezervace a národní parky, tedy silně regulované oblasti, které kapitál nemůže pod heslem po nás potopa drancovat po libosti. Pro lidi typu ministra životního prostředí (sic!) Chalupy (ale klidně bych mohl vyjmenovat celou českou pravicovou scénu), posedlé ziskem, penězi a HDP, představují národní parky apod. území, která leží ladem. Pro tyhle lidi nemá životní prostředí cenu samo o sobě, ale pouze jako potenciální zdroj k vytěžení, a o Šumavě to platí dvojnásob. Oni nepochopí, že hodnota Šumavy není v tom, kolik % HDP tvoří, ale právě v tom, že není plundrována podnikateli bez zábran a bez odpovědnosti, že stojí na okraji systému drancování a vykořisťování (nebojme se toho slova, výstižnější beztak nemáme) a není jím ještě zcela pohlcena. Proto musí být Šumava zglajšajtována, proto vláda udělá vše proto, aby se z ní stal další tuctový hospodářský les bez stopy jedinečnosti, výjimečnosti a zcela bezcenný a nepoužitelný pro každého, kdo nesdílí hodnotový systém kapitalismu.