Není úniku

Ve svém „Vánoční poselství“ se prezident Zeman přímo ukázkově přilísal k tomu nejhnědějšímu a nejzpátečnějšímu, co česká politika nabízí, když rázně odmítl Green Deal, tedy plán EU (zatím pohříchu vágní a nezávazný) na ekologickou reformu energetiky a ústup od fosilních paliv. On, který si vždy tolik zakládal na svém intelektu, tím spáchal hned dva těžké a nebezpečné intelektuální zločiny:

Za prvé, ať už z neznalosti nebo z intelektuální lenosti, zopakoval a svojí autoritou podpořil zcela lživý narativ o tom, že za stoupajícími cenami energií stojí regulace trhu zavedená EU, zejména emisní povolenky, přestože příčina je ve skutečnosti přesně opačná a důvodem je deregulace a neuvážený přechod na spotové ceny v době, kdy byly shodou okolností krátkodobě nižší, než dlouhodobé kontrakty nasmlouvané s Ruskem. Evropa tehdy „moudře“ donutila Rusko prodávat za nižší tržní ceny a teď je hrozně zaskočená, že Rusko trvá na tržních cenách i poté, co výrazně stouply.

Druhý a těžší ze Zemanových intelektuálních zločinů spočívá v tom, že lže (sic!) veřejnosti o tom, jaké jsou příčiny energetické „krize“ (zatím se opravdu o krizi hovořit nedá, jakkoliv se její nástup nevyhnutelně blíží) a jak se jí dá čelit, když za viníka opět označil EU a Green Deal a v zásadě tvrdí, že k vyřešení problému s cenou a dostupností energií stačí Green Deal odmítnout. Jenže tak to není. Bez ohledu na to, bude-li Green Deal přijat nebo odmítnut, na nás negativní důsledky konce fosilní bonanzy prostě dopadnou. Odmítnutí Green Dealu je pouze o pár let odvrátí, ale za tu cenu, že na nás pak odpadnou o to tvrději a naše schopnost adaptace bude výrazně nižší.

Před realitou prostě není úniku. Můžeme před ní ještě nějaký čas zavírat oči a lhát si do kapsy, ale ani volný trh realitu nezmění, jen nám pomůže zastírat vlastní odpovědnost. Nakonec ale stejně budeme muset platit. V penězích i životní úrovni. Na tom nic změnit nemůžeme. Jediné, co můžeme, je připravit se. Rozložit náklady v čase. Začít si zvykat. A čím dřív s tím začneme, tím méně pak budeme trpět. Bohužel, naši vládnoucí elitu z větší části tvoří lidé jako Zeman – lidé minulosti; lidé děsící se změny; lidé, kteří se radši dnes přecpou k prasknutí, jen aby za týden pomřeli hlady, protože představa, že by měli už navždy jíst střídmě, je pro ně svatokrádežná; lidé, kteří ochotně obětují druhé, protože si příliš zvykli na to, že jejich účty vždy zaplatí někdo jiný; lidé, kteří nejsou schopni pochopit, že Země je kulatá, tedy omezená a konečná, a že na konečné a omezené planetě není žádný neomezený a nekonečný růst, zejména vyžaduje-li reálné vstupy, možný.

Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice

Tak jsi konečně přečetl ten slavný Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice, který nám má zajistit dostatek čisté elektřiny. Čisté v tomto případě znamená především čisté od ruských a čínských firem, protože jediné jediné opatření, které ten zákon zná, jsou velké centrální jaderné zdroje, ten nic z ekologického hlediska dvakrát čistého. Je to stejně sranda, jak se názvem i textem ten zákon pořád snaží tvářit jako něco úplně jiného, než. Protože není nic jiného, než závazek České republiky zaplatit výstavbu nového (vlastně blíže neupřesněného počtu nových) „nízkouhlíkových výroben“ a v nich vyrobenou elektřinu pak 30 let nakupovat. Jenom tedy nechápu, proč když se takto Česká republika může stát de facto obchodníkem s elektřinou, nemůže se stát rovnou stavebníkem a postavit si tu „jaderku“ sama a bez marže? A jen tak mimochodem, o Rusku ani o Číně není v tom zákoně ani slovo. Kýženou politickou čistotu má zřejmě zajistit inkorporace Dohody Světové obchodní organizace o vládních zakázkách, což je ovšem přeci jenom něco poněkud jiného, než čím se naši politici chlubili, když tento zákonný paskvil schválili. Paskvil, protože místo vytváření prostoru pro nová řešení petrifikuje jediné konkrétní stále více zastaralé.

Sucho je problém

Že jsou změny klimatu obecně a u nás sucho zvláště velký problém, si začíná uvědomovat stále více lidí, i když pohříchu většina z nich až když si nemůže napustit bazén. Naštěstí se najdou i tací, co se snaží něco změnit, a o tom je článek Jiří Malík: Budovat přehrady nám proti suchu nepomůže. Potřebujeme vodu pozdržet v půdě a krajině, který není ani moc dlouhý, takže si ho přečtete sami a já vám tu k tomu přičiním pár svých poznámek:

Sucho je řešitelný problém, ale nevyřeší ho trh a deregulace, ale pouze a jedině inteligentní a razantní regulace v podobně krajinného inženýrství.
Garance 100% vyřešení problému ovšem neexistuje. Můžeme si být jistí, že když nic neuděláme a nic nezměníme, na 100% to bude horší, ale když to řešit budeme, vyřešit to nemusíme, jen zmírníme následky. To ale pořád není málo!
Sucho lze v celé republice vyřešit relativně levně, za cca 800 miliard. To mi nepřijde jako tolik peněz ve srovnání s tím, že nám jde o holou existenci. Větším problémem je čas, který si za peníze nekoupíme, ale potřeba ho budou roky, možná desítky let.
Tak jako sucho nezná a nerespektuje ani národní hranice, ani zápisy v katastru nemovitostí, tak i řešení musí tyto hranice překonat, tj. vlastníci pozemků, kteří budou nutná opatření odmítat, budou muset být k jejich přijetí donuceni, nebo vyvlastněni, protože krajina je vysoce komplexní systém reálného kontinua, se kterým nelze pracovat ideálně-diskrétními metodami kapitalistické civilizace. Život musí dostat přednost před nedotknutelností vlastnictví. Tohle bude nakonec asi větší problém, než peníze, protože spousta lidí radši chcípne i se svojí kozou, než by sousedovým dětem dali trochu mléka.
Nezanedbatelná komplikace řešení problému se suchem spočívá v tom, že současná situace je kvalitativně i kvantitativně nakolik vzdálená jak zkušenosti, tak erudici mnoha lidí, kteří se nedokáží smířit s tím, že co se v mládí naučili, je jim v stáří k ničemu, že problém sucha raději vytěsňují a neřeší.
Sucho je problém nejenom z pohledu fungování zemědělství a zásobování pitnou vodou, ale i hlediska energetiky, protože vyschlé řeky znamenají nedostatek chladící vody pro elektrárny, což znamená odstávky ve výrobě elektřiny a tím blackouty, což povede k odstávkám nejenom v dalších průmyslu, ale třeba i k nedostatku elektřiny pro čerpání a distribuci pitné vody. Je otázka, nakolik by tady pomohla decentralizace energetických zdrojů a náhrady jaderných a uhelných elektráren obnovitelnými zdroji?
Suma sumárum: máme problém, máme i řešení, teď jen musíme někde najít odvahu a vůli to řešení na ten problém použít. Jak bude řešení sucha politicky a kulturně těžké jsme z donucení vyzkoušeli teď při koronavirové krizi, protože i tu by spousta lidí raději vůbec neřešila, než aby se v něčem omezila nebo změnila své „normální“ chování. protože oni budou mít štěstí a na ostatních nezáleží.

Jsem optimista, pesimistů přibývá

Kojot se sice v poslední době poněkud odmlčel, ale když už promluví, jak je to, jak když práskne bičem, tak jako v Všichni tady chcípneme (z které ze slušnosti jen cituji, i když jsem měl sto chutí to převzít celé, jak mi mluví z duše):

Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdoğany, Netanjahuy, Orbányči Babiše. (…) Elita nejbohatších už dnes řeší přežití svých rodin na bezpečných místech v případě kolapsu, ti možná přežijí, jejich užiteční idioti, kteří dnes vyřvávají cosi o „gretenismu“ samozřejmě nikoli, protože je to z hlediska elit stejná lůza, jako kdokoli jiný. Cikán z ghetta nebo úspěšný realitní agent, všechno stejná lůza z pohledu miliardáře. (…) Tak nějak tušíte, že to dost možná může být pravda, ale jako člověk, kterému oznámili, že je v posledním stádiu rakoviny, tomu prostě odmítáte uvěřit. Klimatická změna se neděje, doktoři se spletli, nakonec se najde zázračný lék a Země je placatá. (…) Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.

Ale i když mi mluví z duše, v jednom bodě se lišíme. Tím, jak přibývá pesimistů, já se stávám optimistou. Oni to totiž nejsou pesimisté, ale realisté. A čím víc bude lidí, kteří si uvědomují, že máme vážně velký problém a čas na řešení se krátí, tím větší je šance, že se s tím podaří něco udělat. Možná jsem jen naivní (ostatně naivita je, jak známo, vlastní sestra optimismu), ale nedovedu si představit, že by ta rostoucí masa lidí, která vidí problém a chce změnu, neměla mít žádný vliv. I na ty elity, které jsou na přízni mas životně závislé. Jen tedy doufám, že ta masa není jen lokální v rámci mé okrajové kulturně-sociální bubliny. Jestli ano, tak tady všichni chcípneme. Ne jeden po druhé, až přijde náš čas, jak to vždycky bylo, a doufejme, že ještě dlouho bude, ale všichni naráz jako druh.

Nápadný půvab regulace

V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací.Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.

Lesní socialismus

Když se budete bavit s liberálem, anarchokapitalistou nebo dokonce s objektivistou, budou vás vehementně přesvědčovat, že konkurence je fundamentální a univerzální princip života, že silní přežívají a slabí hynou, vždy a všude. Blbost. Možná to tak funguje mezi vrcholovými predátory nebo elitními obchodníky (což je víceméně jedno a totéž), ale rozhodně to není univerzální princip. Například les takhle nefunguje. Les totiž není jen skrumáž izolovaných jedinců (stromů), kteří se snaží odstavit ostatní od vody, půdy a Slunce, až by ideálně zůstali široko daleko sami – jak by ho svrchu jmenování rádi viděli, protože tak chtějí vidět i lidskou společnost – les je pravý opak. Les je systém. Les je společenství. Stromy v lese nejsou izolované, ale jsou navzájem propojené podhoubím (mykorhiza se tomu říká), které stromům slouží jako komunikační síť a jehož fungování poznávají vědci v plné šíří až v poslední době. Stromy si přes houbová vlákna vyměňují nejenom jako informace (například specifické molekuly produkované imunitním systémem při napadení škůdci, které aktivují obrannou reakci ještě nenapadených jedinců a zvyšují tak jejich šanci na úspěšné zdolání infekce), ale i produkty metabolismu a vzájemně se tak vyživují. Kdo má, pomáhá tomu, kdo zrovna nemá, a to i napříč druhy. Stálezelené na jaře pomáhají těm opadavým nastartovat vegetační cyklus, listnaté pak na oplátku přispívají semenáčkům jehličnanů. Kdyby totiž platila poučka o konkurenci, neměli by semenáčky v konkurenci nejenom dospělých jedinců svého druhu, ale i bylinného patra, téměř žádnou šanci přežit. Prosperují právě proto, že se s nimi přes síť houbových vláken dělí o potřebné zdroje ti jedinci, kteří počáteční úskalí růstu již překonali. Je to zkrátka takový lesní socialismus. A les je jeden z nejrozšířenějších a nejstabilnějších biotopů na planetě. A co je dobré pro les, je dobré i pro člověka, protože lidé, stejně jako stromy, nejsou izolovaní, ale provázané v široké síti vztahů a interakcí. Skeptiku viz práci Suzanne Simardové.

Jeden svět kapitalistům nestačí

Z textu Už nežijeme ve společném světě Lukáše Likavčana:

S likvidací sociálního státu a deregulací trhu v západních zemích na konci sedmdesátých let se jejich elity v podstatě rozhodly opustit myšlenku sdíleného světa, ve kterém se můžeme všichni společně zachránit (…) environmentální degradace a klimatická změna nedopadá na všechny lidi stejně. Dostáváme se tak ke kategorii environmentální a klimatické spravedlnosti, která je pevně propletena s nerovností ekonomickou, sociální, genderovou nebo etnickou. (…) Lidé, kteří dnes drží v rukou politickou a ekonomickou moc, na nás zapomněli. Musíme se zachránit sami, což v tomto případě znamená zbavit se extraktivní logiky pozdního kapitalismu. (…) Takový úkol si v první řadě vyžaduje jednotlivce vybavené silnou zkušeností odporu, připravené čelit nespravedlnostem přehřívající se planety a schopné představit si novou postkapitalistickou budoucnost.

Po vyvolených potopa

Takzvané globální oteplování, přesněji globální změny klimatu, je stejně nezpochybnitelné, jako nezvratné. Už to nezastavíme, už nenapravíme, už se tomu můžeme jenom přizpůsobit. Z tohoto pohledu není sabotáž mezinárodních dohod o ochraně klimatu ze strany USA zase až takový problém, protože adaptace, tedy nějaká forma geoinženýrství v kombinaci s reformou energetiky, nebyla nikdy prioritou, vždy se tlačilo především na snižování emisí. Symbolicky je však odstoupení ekonomické i politické velmoci od dohod zcela zásadní, protože vysílá celému světu jednoznačný vzkaz: nic nedělejte, žádné nebezpečí nehrozí, dál žijte na dluh, dál dotujte svoje ekonomiky externalitami. Takže to teď buď bude tak, že veškeré snahy o řešení problému klimatických změn, dokud jej ještě řešit jde, půjdou k ledu, nebo ostatní státy vytrvají a USA budou na jejich úsilí parazitovat.

Svým způsobem se ale USA nezachovaly nijak překvapivě, protože vykořisťování zbytku světa je jejich bytostný princip. USA se zachovaly pro sebe typicky arogantně a agresivně. Mezi odstoupením od klimatických dohod a mechanismem banánových republik není zase až takový rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. USA posedlé mindrákem vyvoleného národa se zkrátka chovají standardně imperialisticky stylem po nás potopa.

Je ovšem otázka, zda toto rozhodnutí, které bude jistě racionalizována řečmi o ekonomice, národních zájmech a konkurenčních výhodách, není v podstatě metafyzické a nekoření právě v tom komplexu Bohem (sic!) vyvoleného národa? Protože kdyby Bůh chtěl, aby se se dobře žilo na Vanautu, založil by Spojené státy na Vanautu. Protože jsou ale v Americe, plyne z toho, že Bohu na nějakém Vanautu nezáleží a proto ani vyvolený americký národ na nějaké Vanautu nemusí brát žádné ohledy a klidně ho může utopit v rozpuštěném polárním ledu. A protože je americký národ Bohem vyvolený, je pod jeho ochranou a on už se postará, aby klimatické změny Ameriku neohrozily a jako deus-ex-machina (jak také jinak, když je Bůh) přijde s nějakou novou technologií, zázračným objevem, nebo prostě zařídí, že se nic nestane. A nebo také nezařídí a pak to bude boží trest a to je také v naprostém pořádku a bude stačí víc modlení a víc svatých válek, aby se problém vyřešil.

Kombinace moci, pověrčivosti a z ní plynoucí nezodpovědnosti, která USA tvoří, je nebezpečná pro celý svět. Přitom, kdyby se ta moc použila správně, mohla by celému světu prospět. Jenže to by si, mimo jiné, museli Američané nejprve uvědomit, že celý svět není jen Amerika a že ten zbytek tu není proto, aby jim sloužil.

Hodně štěstí nám všem, protože Američané nám moc jiných možností řešení, než je naděje, jako obvykle opět nenechali.

Průmyslová civilizace nevyhnutelně směřuje k rozpadu

Globální průmyslová civilizace by se v nadcházejících desetiletích mohla úplně rozložit v důsledku neudržitelného vyčerpání přírodních zdrojů a stále nerovnějšímu přerozdělování bohatství.

Nahromaděné přebytky nejsou rovnoměrně rozdělovány do celé společnosti, ale ovládají je elity. Obyčejní lidé sice bohatství produkují, ale elity jim dávají k dispozici jen jeho minimum, většinou pouze k minimálnímu přežití

Elity nakonec začnou spotřebovávat příliš mnoho, což vede k hladomoru mezi chudými, a to nakonec způsobí rozklad společnosti.

Elity jsou chráněny před nejškodlivějšími důsledku rozkladu životního prostředí daleko delší dobu než chudí, což Elitám umožňuje, aby se chovaly, jako by nic nehrozilo, navzdory hrozící katastrofě. Tento mechanismus vysvětluje, jak je možné, že Elity v minulosti dopustily rozklad své civilizace – netušily totiž, že se nacházejí na trajektorii směřující ke katastrofě.

(zdroj: Průmyslová civilizace směřuje k „nezvratnému rozkladu“)

Až se sucho zeptá

Po všech těch kvótách pro ženy, právech homosexuálů, špatně placených bankéřích, zákazech podávání alkoholu ve Sněmovně a ňadrech provinčních hvězdiček dnes Aktuálně upozornilo na skutečný problém – vytrácející se schopnost české krajiny zadržovat vodu, která ústí v povodně (menší problém) na straně jedná a sucha (větší problém) na straně druhé. Problém o to vážnější, že jej nikdo neřeší navzdory tomu, že voda je strategický zdroj, jehož význam bude s největší pravděpodobností v budoucnu narůstat. Bylo by prozíravé již dnes začít na zvýšení retenční schopnosti krajiny pracovat, abychom předešli očekávatelným problémům v budoucnosti. Až voda nebude, žádný trh nám ji nezajistí, o dostatek vody v budoucnosti se musíme postarat tady a teď. A jak se zdá, náklady by ani nebyli nijak enormní, mnohem větším problémem bude překonat lenost a nerozhodnost a začít v předstihu řešit problém, který aktuálně neexistuje, ale až nastane, bude neřešitelný. Jenže to také předpokládá mít koncepci, plán a cíl, jímž není nic jiného, než veřejný zájem, tedy pravý opak protežovaného zájmu soukromého, znamená to dělat něco pro všechny bez ohledu na to, jestli na tom (na řešení, nikoliv realizaci) někdo vydělá. Je otázka, jestli toho liberalismem zpitomělá společnost bude schopna, ale pokud ne, tak veškeré další problémy už bude řešit někdo jiný.