Jeden svět kapitalistům nestačí

Z textu Už nežijeme ve společném světě Lukáše Likavčana:

S likvidací sociálního státu a deregulací trhu v západních zemích na konci sedmdesátých let se jejich elity v podstatě rozhodly opustit myšlenku sdíleného světa, ve kterém se můžeme všichni společně zachránit (…) environmentální degradace a klimatická změna nedopadá na všechny lidi stejně. Dostáváme se tak ke kategorii environmentální a klimatické spravedlnosti, která je pevně propletena s nerovností ekonomickou, sociální, genderovou nebo etnickou. (…) Lidé, kteří dnes drží v rukou politickou a ekonomickou moc, na nás zapomněli. Musíme se zachránit sami, což v tomto případě znamená zbavit se extraktivní logiky pozdního kapitalismu. (…) Takový úkol si v první řadě vyžaduje jednotlivce vybavené silnou zkušeností odporu, připravené čelit nespravedlnostem přehřívající se planety a schopné představit si novou postkapitalistickou budoucnost.

Reklamy

50 comments

  1. hank

    On už bohužel nestačí ani nekapitalistům… Průměrný jouda na zeměkouli spotřebuje k nepříliš luxusnímu životu už cca 1.7násobek jejích zdrojů, zatímco průměrý jouda v USA by těch zeměkoulí potřeboval dokonce 5. A pod tím průměrem 1.7 jsou obyvatelé takových zemí jako je třeba Indie, kteří budou v historicky krátké době nejvíc ohroženi důsledky klimatické změny a bez šance účinně jí čelit.

    Dokonce i já, důchodce, který zhruba 2/3 potravin spotřebuje ze zdrojů v okruhu do 20 km a autem jezdí 1-2x týdně nanejvýš do stejné vzdálenosti, jsem si na té kalkulačce tady http://www.hraozemi.cz//files/ekostopa/ekostopa.php
    spočítal, že toho globálního průměru 1.7 dosahuju, a přitom jsem (jestli dobře počítám) na 60% ekologické stopy průměrného českého Pepy Koblihy. A na ten kýžený jednonásobek bych se zřejmě dostal úplným vyloučením masa a průmyslově vyráběných/balených potravin z jídelníčku a/nebo zrušením auta.

    Jediným zdrojem mého poněkud zlomyslného uspokojení je skutečnost, že se toho dvojího světa už nejspíš nedožiju. Nicméně na druhé straně mě taky trochu zlomyslně mrzí, že už neuvidím, jak se ti, kdo věří, že budou zachráněni, utopí/uvaří/vyhladoví spolu se všemi ostatními. A statistika praví, že někdo (nikoli nutně ten nejbohatší/nejmocnější) přežije vždycky, takže úplný konec druhu Homo by to znamenat nemuselo.

    • jeste asocialnejsi grupa

      Budiz vam utechou, ze i kdybyste to auto zrusil uplne a na maso se dival jenom na obrazku, ja tu ekologickou stopu zvladnu s prehledem dorovnat i za vas … A zhruba tak za deset dalsich, pokud mam byt uprimny.

        • hank

          A ještě se tím chlubí. Ale přijde čas, kdy se za to takoví jako on budou přinejmenším stydět, pokud je rovnou nějaká moc (a nemusí být zrovna úřední) nedonutí srovnat se v zájmu přežití lidstva do lajny .

          • jeste asocialnejsi grupa

            aj aj, posledni bitva vzplala ? nebo jakpak si mam vyvestlit tu „neuredni“ moc …

            a ne, komunista opravdu nejsem, a ani s tim nehodlam nikterak zacinat.

          • jeste asocialnejsi grupa

            mimochodem, u kus nize uvadite, ze klimaticke i spolecenske zmeny nastupuji pomalu a postupne … troufam si tedy tvrdit, ze nez k nejake opravdove zmene dojde, ja uz tady davno nebudu, a jako spravny agnostik neresim, co bude po me smrti. bud tam na me nekdo ceka, a tuto moznost jsem ochoten tak nejak risknout, nu a nebo neceka, a pak uz je to stejne jedno.

            • Tribun

              Čímž jenom dokazujete, jak je individualismus nepřirozený, protože přirozené je řešit pouze to, co bude po vás = zachování druhu.

              • jeste asocialnejsi grupa

                ja povazuji za prirozene resit nikoliv to, co bude, ale to, co je … a je jedno, co bude po me smrti, protoze to uz tady ja nebudu.

                • Tribun

                  Jediné ospravedlnění vaší existence je zajištění existence budoucích generací.

                • jeste asocialnejsi grupa

                  ne, to tedy opravdu neni … zadne budouci generace zajistovat nehodlam, zcela se spokojim s tim, abych si svoji pritomnost na tomto svete uzil v maximalni mozne mire, a je me dosti ukrad … pardon, socialne spravedlive prerozdelene, jestli se vam takovyto zivotni pristup libi, nebo nelibi.

                • Tribun

                  O tom vy ovšem nerozhodujete, stejně jako nerozhodujete o tom, jak funguje gravitace.

                • jeste ascialnejsi grupa

                  o tom, jaky je smysl moji vlastni existence samozrejme rozhoduji … stejne, jako vy rozhodujete o smyslu te vasi.

                • hank

                  Kurt Vonnegut jr. na to má jiný názor: Smysl lidské existence je pomáhat přežít na světě ostatním lidem. (Viz jeho esej Absťák, překlad v Literárních novinách 23/2004, str. 7.)

    • Nerevar

      Ale nás, „prměrných joudů“ je na světě zdaleka nejvíce. Hádejte, kdo se – v zájmu Maminky Země – bude muset uskromňovat až k nebytí?

          • hank

            Zdaleka ne. To je naopak jedna z nejdůležitějších otázek, na které je potřeba odpovídat už teď. A ty odpovědi rozhodnou o způsobu života, ne-li přežití příštích dvou generací.

      • mistral

        Čína to zvládla s přehledem, černoušci v africe nezvládnou sami nikdy nic, proto je třeba pro černoušky v jejich vlastním zájmu „bratrská intervence“. Termín v uvozovkách není nějaká legrace, ale terminus technicus. Tuto intervenci je třeba vykonat v rámci OSN s hlavními hráči, tj, Čína, Rusko, USA a hypoteticky EU.

  2. tresen

    Představit si „postkapitalistickou budoucnost“ se snažili scénáristi postapokalyptických filmů. Většinou tam o přežití bojují skupinky, pokoušející se o zárodečnou pospolitost, s nelítostnými hordami, vedenými většinou charismatickými zlosyny.

    • hank

      Jako v těch filmech to samozřejmě nefunguje. „Svět“ = společnost, jestliže jí je souzeno, aby se rozložila, se bude rozkládat z hlediska délky jednoho lidského života postupně a pomalu, to už tu všechno v dějinách bylo. I ty nejdramatičtější společenské kolapsy, které se v učebnicích dějepisu vejdou na půl stránky, trvaly přinejmenším desítky, často i stovky let.

    • Tribun

      Postapokalyptická budoucnost ovšem není postkapitalistická, nýbrž představuje vrcholný kapitalismus v terminální fázi. Pokud tedy ne kapitalismus puritánsky obrozený. Postkapitalismus je třeba hledat v utopiích.

        • hank

          Třeba u anarchistů nebo u jiných obvyklých podezřelých. Např. španělská a latinskoamerická literatura je takových utopií plná. (Jeden příklad za všechny – kostarický národohospodář a chvíli dokonce i ministr Albert Martén, viz tady http://outsidermedia.cz/kostarika-martenuv-solidarismus-a-pokus-o-ustavni-reformu-v-roce-1976/). Občas něco vyjde i česky: https://knihy.abz.cz/prodej/vzkriseni-utopie. V tomto smyslu je možno za utopie označit i práce Ilony Švihlíkové, Miluš Kotišové nebo Nadi Johanisové.

          Švihlíková vidí tady
          https://www.levneucebnice.cz/p/prelom-od-velke-recese-k-velke-transformaci/?gclid=EAIaIQobChMItc-sh_-91QIVT54bCh3dQAYxEAQYAiABEgLrlfD_BwE
          dva možné postkapitalistické scénáře: Buď nějakou feudálně oligarchickou šílenost drženou při životě násilím – v podstatě pokračování všech současných negativních trendů vyhrocených až do krajnosti, nebo ekonomickou demokracii s rozhodujícím podílem družstevního a komunitního vlastnictví a rozhodování a se zcela nově definovanou rolí peněz.

          • mistral

            Při všech sympatiích k Iloně (neví, že ji oslovuji křestním jménem) je tam stále důraz na „zlaté české ručiřky“, tj. koncept václava klause, který neexistoval, neexistuje, a existovat nebude. Samozřejmě VK je natolik chytrý, že nikdy toto nepředpokládal.

            Kdo trochu přemýšlí o ekonomice. ten se orientuje na problematiku přírodních zdrojů a neřeší kraviny typu holičství soukromé/státní.

          • tresen

            To jo. Jenže já jsem myslela film a beletrii.
            Nebo nějaká role-play game, nebyla by?
            Co si vzpomínám, většinou se v tom ideálním světě něco pokazí.
            Možná by se dalo uvažovat o konspiraci. Jako že ilumináti prostřednictvím ochočených tvůrců varují před sociálními inženýry.

            • Morybundus

              Dovolím si něco k těm utopiím/dystopiím, neboť přemítání o kultuře, coby obrazu politiky, patří k mým oblíbeným „volnočasovým aktivitám“ :)

              Současná US mainstreamová filmová produkce-zábava, nebo už příprava na věci příští?

              Sklony k dystopismu – svět se nevyvine lepší, ale horší. Zpravidla jej ovládnou korporace, nebo zničí hamižná část lidstva (o tomto fenoménu se několikrát zmínila i Švihlíková, která rovněž pozoruje v soudobé filmové tvorbě příklon k tomu, že filmaři jsou si daleko častěji schopni připustit konec světa než konec kapitalismu).
              Především ve vědecko-fantastických filmech je zřejmá neschopnost přenést se přes současná paradigmata (nejčastěji pokračování budoucnosti v určité formě kapitalismu/oligarchie, nikoliv jiné ekonomicko-sociální doktríny).
              Kult násilí a subordinace spojený s velebením útočné role armády a armádního způsobu uvažování (nemyslet-jednat, poslouchat).
              Představa Spojených států jako jediné velmoci, která zpravidla přežije katastrofu, případně se po katastrofě ujme (dobrovolně?) role garanta světového míru (jasná paralela s 90. léty jejichž návrat je tak „tajně“ vzýván).
              Obdiv k Římské říši a její „demokracii elit“ podepřené obecným militarismem za jejíž dědice se Američané rádi považují (imperiální ambice).
              Obdiv k moderním technologiím, které ale zpravidla neslouží všem, nýbrž elitním vrstvám (klasicky různé léčebné stroje mající udržovat stálou mladost a fyzickou kondici, které jsou ovšem dostupné jen elitám  – např. filmy Ostrov, Vyměřený čas, Elysium).
              Posilování obav z imaginárního nepřítele nebo prostě „cizího elementu“/cizince, který chce zničit americký způsob života. Vnitřní nepřítel zpravidla neexistuje (absence kritiky do vlastních řad), nebo je to osamělý jedinec s psychopatickými sklony (v jinak bezchybné společnosti).
              Zaměření na mladou generaci jako uchovatele stau quo a její indoktrinace myšlenkovými stereotypy a volními vlastnostmi vhodnými pro život v kapitalismu (nezdravá soutěživost, egoismus skrytý za vyjímečnost).
              Důraz na překonávání se v rámci dosažení co nejlepšch výsledků především pro sebe sama, nikoliv pro větší celek.
              Obzvláště filmy pro mladé formovatelné mozky obsahují velmi solidní porci leckdy až ultrapravicového podtextu majícího připravit mladého člověka jednak na život v sociálně-darwinistickém kapitalismu a především jej zbavit veškerých iluzí a touhy po alternativách.

              • hank

                Ve filmové tvorbě nevidím až tak záměrnou indoktrinaci (nebo to aspoň dle mého soudu není to hlavní, co vede při psaní ruku scénáristům) jako spíš snahu o kšeft za každou cenu, a co funguje líp než stavět příběhy na sexu a strachu…

                Závažnější je, že podobně uvažují píšící autoři sci-fi se sklony k obecnějším úvahám, a to i ti, které lze těžko podezírat z prvoplánové chamtivosti nebo ideologické zaujatosti, jako byl třeba Arthur C. Clarke. ACC měl to štěstí/tu smůlu, že řada jeho nápadů se realizovala ještě za jeho života, a jedno z jeho posledních děl, konkrétně Desátý stupeň, odehrávající se v 1. polovině 21. století, už reaguje na trendy, které se s plnou silou začaly prosazovat v současnosti. Konkrétně politické ovládnutí planety (čínskými) megakorporacemi, které nepokrytě dosazují vlády po celém světě, rozpad USA a v jedné z jejich částí vznik totalitárního černošsko-muslimského státu, sebevražedný jaderný útok Izraele à la Masada (vlastně podobenství se židovskými válkami v 1. století) v jednom z konfliktů na Středním východě s desítkami miliónů obětí (přežít nám není souzeno, tak své nepřátele aspoň vezmeme s sebou, pokud možno všechny…) a dlouhodobými následky pro podnebí v celém světě apod. tvoří rámec příběhu, kde v hlavní dějové linii sice jde o něco jiného, ale právě podrobnostem toho rámce se dnešní vývoj začíná nebezpečně podobat. Příběh končí spíš pesimisticky: Jeden z hlavních hrdinů se rozhodne zkusit restartovat lidskou společnost založením kolonie několika tisíců pečlivě vybraných mladých dobrovolníků na odvrácené straně Měsíce… A vy tady na Zemi, když jste tak idiotsky nepoučitelní, tak se tu třeba navzájem sežerte.

                Myslím si, že ACC byl jeden z těch, kdo – jak se vznešeně říká – uměli „držet prst na tepu doby“. Rád bych se mýlil, ale jestli jsem ho pochopil správně, tak možná ještě dojdu k poznání, že jsem měl velké štěstí, že jsem se narodil ve správnou dobu do nejlepšího dosažitelného světa v jeho správné části a správným rodičům, že jsem strávil život celkem snesitelným a občas i dost příjemným způsobem a že z něj odejdu ve chvíli, kdy už lidstvo jeho vlastní vinou nic pěkného nečeká…

              • Tribun

                Představa Spojených států jako jediné velmoci, která zpravidla přežije katastrofu, případně se po katastrofě ujme (dobrovolně?) role garanta světového míru (jasná paralela s 90. léty jejichž návrat je tak “tajně” vzýván).

                Osobně pozoruji něco trochu jiného: naprostý nezájem o svět mimo USA. I kdyby USA nezůstaly jediné, ba možná byly jediné postižené, okolní svět byl a je bezvýznamný.

                Zaměření na mladou generaci jako uchovatele stau quo a její indoktrinace myšlenkovými stereotypy a volními vlastnostmi vhodnými pro život v kapitalismu (nezdravá soutěživost, egoismus skrytý za vyjímečnost).

                Ta indoktrinacu tu je, ale implicitní. S výjimkou počinů, na nichž se přímo podílí Pentagon, nemám pocit, že bylo šlo o programovou propagand, mnohem spíše jde o prostou reprodukci vlastních postojů, protože tvůrci sami ani jinak myslet neumí.

                • hank

                  „…mnohem spíše jde o prostou reprodukci vlastních postojů, protože tvůrci sami ani jinak myslet neumí…“

                  Copak tvůrci, ti by asi dokázali leccos, o čemž svědčí různé sympatické a myšlenkově originální počiny lidí nesvázaných s Hollywoodem nebo velkými TV a internetovými společnostmi. Jenže tvůrci píšou to, co jim předepíšou dramaturgové a producenti, a ti se zase řídí zájmem těch, kdo to všechno platí. A ten zájem je jednoznačně zištný.

  3. Ota

    Tribuně, se vám divim :-). Když vidíte že socialismus prohrál, nikdo po něm neteksní, a kapitalismus roste každý den s nákupní a hedonistickou touhou proletářů vyrovnat se lifestylovym vzorcům co vidí s 20ti letym zpožděním ze seriálu typu Beverly Hills.

    Nikdo žádnou revoluci nechce, max. na divokém východě tu hnědou proti uprchlíkům, které nikdo naživo ještě nevidel a najednou si začínají uvědomovat lide krásu českého jazyka, protože se ročníky našich rodicu, kteří jsou v tomto převážně aktivní, jiný než max ten rusky nenaučili. Ovšem bylo by iluzorní hledat nějaké socialistické soudruhy na Východě. Tam je totiž takový kapitalismus jako remen, že by Mises s Friedmanem snad i slzu uronili. Putin, Si nebo Orbán jsou příklady kdy si lide i tzv levicoví zvolí Putinovu rovnou dan 13% a nechají převézt sve důchodové ucty na zbrojeni, protože lepší než Tagliolini ai funghi e panna s parmazánem a dobre Chianti k tomu, lepsi je přeci zase zpět nabýt svojí národní hrdost s pocitem „aby se nás ostatní zase bali“

    S těmito dvema archetypy lidi, Tribuně, nic nenadelate. Ti první si na konzumní neoliberalismus nenechají sáhnout, na západní kvalitu a hightech finesy a svobodu pohybu (jezdit po svete s platebni kartou je tak pohodlne) a ti druzí co chtějí nacionalismus a žít heroismem a trpitelskym ethosem minulosti, ti také ne. Leda byste jim tem socialismus nabalickoval jako socialismus nacionalni.

    • Tribun

      Zrovna včera vyšel v Lidovkách článek o renesanci marxismu, která je reakcí na empirii selhání kapitalismu (kumulace moci, eroze demokratických mechanismů, rostoucí nerovnost). Samozřejmě že u nás, u nás se pořád věří, ale na Západě, kde už se začíná opět myslet.

      • Ota

        To je chválihodné, jak jsem psal v minule, jako Jirotkova agentura „uvádění románových příběhů na pravou míru“ je marxismus ideální materiál. Spolu se Zemanovou parafrází jeho knihy „Jak jsem se mýlil v ekonomii:“. Vše je vyvráceno a hlavně výsledek postaven na pravý opak, ne že kapitál se bez lidské práce neodejde, ale právě naopak, lidská práce se neobejde bez kapitálu a jeho hledání inovativních přístupů, práce privilegovaných využívá svého monopolu znalostí na vydírání investorů (zaměstnavatelů) na vykořisťování naopak jich – požadují své přeplácení přesně v opačném gardu – ne, že za branou stojí další stovka lidí co vás až vás vyrazím,vás ihned nahradí, ale mám v nepřijatých hovorech na iPhonu stovku nepřijatých hovorů od headhunterů, když mi nepřidáte o 50% ze dne den, okamžitě odejdu nebo půjdu marodit a ty nové JavaScriptové funkce otestuji už s novým zaměstnavatelem na jejich konkurenční platformě nebo poslední, Marxova dynamika společenských dějů – není určováno ani základnou jako tím stěžejním, ale spíše „emocionálně-fetišistickou“ nadstavbou, která naopak iracionálně popírá fakta „základny“. Klasický příklad je tzv. „uprchlická krize“. Prý díky nim stát zkrachuje a my půjdeme o žebrácké holi. Německo které jim altruisticky otevřelo nárůst, nejenže nezkrachovalo, ale na jejich příchodu vydělalo a ještě mírně zbohatlo.

        Příkladů by se našlo nesčetně v tom, že nakonec explicitní materialismus (ten přízemní konzumní) není tím, co dnes činí Západ a jeho společenské zřízení založené na liberalismu – tak dominantní. Je to individualismus (který vůbec nemusí být konzumeristický, ale je to kontradikce ke kolektivnímu pojetí života na čele s hodnotami určujícími autoritou – státem – který jsme nuceni poslouchat a podřídit se mu ve svých individuálních životech, tohle zlomilo vaz a zlomí každému kolektivisticky založenému systému, nejen úcta k majetku a touze navzájem soutěžit a odlišovat se, lidé by i skousli větší míru rovnostářství v přístupu a při způsobu získávání majetku, ale nikdy by neskousli kolektivismus, který by dusil jejich individualismus a bez toho společenské vlastnictví a jakousi sounáležitost a větší míru rovnostářství, nikdy nevybudujete.).

        Ano, lidé po 2.sv. válce byli ochotni leccos z osobních svobod a osobních ambicí obětovat, aby se to už nikdy neopakovalo a abychom měli přívětivý a sociálně spravedlivější stát. To ale dnes, Tribune, neplatí ani náhodou. Ten kdo by hlásal kolektivismus bude v stát na náměstí sám. V žádný kolektiv ho obklopovat nebude. Nikdo se k němu nepřidá. Nikdo se dnes k NIKOMU nechce přidávat, naopak chce se spíš oddělovat, žít více sám, počet lidí v jedné domácnosti se snížil za 20 let o 34%. Proč myslíte? Není to jen tím, že lidé mají méně dětí a nežijí s prarodiči, ale předebším ONI NECHTĚJÍ ŽÍT UŽ ANI SPOLU VE DVOU!

        To je smrt kolektivismu. Biologická a především citová. To nejde nahradit ničím syntetickým. Ani entusiasmem ani vůlí ani silou idejí.

    • Morybundus

      Víte, ono si jde dát wagyu „medium-rare“ i v nekapitalistickém systému. A nemusí to být hned KLDR, abyste mě nechytal za slovíčko. Spravdelnost neznamená, že všichni budeme mít dohromady nic, ale to, že jeden nebude mít tolik, co nikdy nespotřebuje a má to „jen proto, aby měl“. Dny a týdny debat nad tím, jak vše řeší volný trh a že čím svobodnější trh, tím svobodnější lidé, se dají docela dobře přeskočit faktem, že na planetě s omezenými zdroji nemůže zkrátka každý být milionář, i kdyby se snažil sebevíc. S vědomím této konečnosti jsou pak veškeré teorie o nekonečném růstu a „sebezodpovědnosti“ liché.
      Prekariát se chce vyrovnat hollywoodským vzorům proto, že je mu to uměle cpáno do hlavy už od okamžiku zrození. Není to o přirozenosti, ale o tom, kdo má lepší PR. Zatímco socialismus nenabízí nic moc extra obal, ale kvalitní obsah, kapitalismus nabízí překrásně zabalené ho-no. A protože hold na tom světě nejsou všichni jako Hawking, hezké obaly (zatím) ještě stále vítězí nad kvalitními obsahy. Nevyhnutelnost omezené planety však časem ukáže, kdo měl pravdu.

      • Tribun

        První kardinální otázka zní, zda je milionář více člověkem, než ten, kdo nemá nic, nebo jsou si oba co do svého lidství rovni. Druhá kardinální otázka zní, zda je bohatství tabu, resp. zda legitimuje samo sebe, či je-li přípustné ptát se po jeho původu a bude-li ten shledán nemravným, tak jej zpochybnit?

        • Nerevar

          Pokud není rovnou neslušné, je přinejmenším podezřelé se ptát. Stejně jako se ptát dámy na její věk.

      • hank

        Morybundus: „…socialismus nenabízí nic moc extra obal, ale kvalitní obsah…“

        Do toho obsahu neodkecatelně patří i takové věci jako GULAG, což bohužel znevěrohodňuje kvalitní části toho obsahu i v hlavách lidí, kteří by je jinak přijali. Otázka je, jestli se SSSR svého času musel stát největším vězeňským lágrem pro nevinné na světě zákonitě, tj. jestli ten vývoj byl tomu prvnímu pokusu o socialismus (dr. Josef Heller by řekl „protosocialismu“) přímo vrozený (intelektuál by řekl „imanentní“) nebo jestli to byla nezamýšlená úchylka. Z hlediska těch nevinných mrtvých nebyl mezi (například) americkým obchodem s otroky, irským hladomorem, Osvětimí a Kolymou zase až takový rozdíl, nehledě na rádoby ideály, kterými se oba systémy v různých dobách zaklínaly.

        A nebylo by dobře přehlížet ani tu skutečnost, že kapitalismus i socialismus jsou jako dvě strany jedné mince, která se jmenuje průmyslová společnost. Cíl byl v době budování průmyslu tam i tam tentýž, společenské i historické souvislosti a okolnosti jiné. Pozemské zdroje (přírodní i lidské) nevykořisťuje až na krev jen kapitalismus. Rozdíl byl v tom, že kapitalismus ty nejhorší excesy vykořisťování dokázal vymístit do kolonií a tam je schovat před zraky médií a většiny obyvatelstva, takže v koloniálních metropolích (a později v zemích tzv. 1. světa) na ně většinou nebylo vidět. Počestní občané 1. světa si tak mohli v době existence socialismu lhát do kapsy, hrát si na nositele vyspělé civilizace, bytostné humanisty, demokraty a ochránce životního prostředí, protože doma – zvlášť v 70. a 80. letech po deindustrializaci takových oblastí jako bylo třeba Porýní nebo severní Anglie – nic takového neměli. Na druhé straně v zemích tábora míru a socialismu jsme nic jako zámořské kolonie neměli, a tak jsme si potřebu našeho rostoucího průmyslu vykořisťovat zdroje museli saturovat vlastními silami, na vlastních lidech a přírodě. Oblasti globálně nejhnusnějších ekologických katastrof jsou dodnes na území bývalého SSSR, a není to zdaleka jen Černobyl. (Za mnohé příklady jen ty dva nehnusnější: Aralské jezero a Čeljabinsk-65.) Mám za to, že i v ČS(S)R bylo možno socialismus budovat bez takových excesů jako jsou (například) dodnes rizikové (i když už přes 20 let uzavřené) průmyslové skládky Buštěhrad a Chabařovice, jako byly svého času některé chemičky (Neratovice, Lovosice) nebo sírové zimní mlhy v pánevních oblastech.

        Asi nejblíž pravdě byl ten starý vtip z období reálného socialismu: V kapitalismu člověk vykořisťuje člověka, zatímco v socialismu je tomu právě naopak.

        • Nerevar

          K tomu GULAGu: vyhlazování celých národů bylo efektivnější v kapitalismu nebo v socialismu? A dělo se něco takového za (stalinského) socialismu aspoň ve stadiu pokusů? (Pindy o „holodomoru“ fakt neberu, zatím patří spíš do kategorie pohádek, než se prokáže opak.)

          • hank

            Směšujete dvě věci. GULAG nebyl genocida. Srovnatelné s GULAGem byly snad jen polpotovské lágry v Kambodži, přičemž Pol Potova maoistická ideologie měla s tou stalinskou leccos společného. (O stavu v současné KLDR se za jejími hranicemi skoro nic neví, takže je těžké se k tomu vyjadřovat.)

            Pokud jde vztah Rusů k neruským národům za stalinismu, tak třeba takoví krymští Tataři by k tomu taky asi mohli leccos podotknout. Ale do genocidy turecko-arménského nebo rwandského typu měl asi dost daleko.

        • Tribun

          Gulagy ovšem nejsou nic specificky sovětského či socialistického, na čem by se mohl lámat chleba. Gulagy jsou prostě takové univerzálně lidské svinstvo.

            • Tribun

              Jenom v britské historii by se jich našlo víc, než dost. Jistě, nebylo to totéž, ale to není nikdy nic. Jde o to, že jedni lidé zavírají jiné lidé do lágrů, že jsou toho schopni, ne o záminku. Skoro bych se vsadil, že po 2. světové válce v Latinské Americe či Africe (možná i v Indočíně) by se takových příkladů také našla spousta, jen nikoho nezajímají, protože nevadí, přesněji nemají vadit.

              • hank

                Kromě jiných bodů, ke kterým zatím nemám řádně promyšlenou argumentaci (a až budu mít, nejspíš se sem nevejde), jde o dvě věci, které jsou jak houska na krámě: Jednak o míru, do které byla společnost zasažena, a jednak o pokrytectví zastírající skutečný stav, rozsah a důsledky událostí a dějů. Nikdy a nikde od zrušení nevolnictví nedržela žádná vláda ve vězení a na nucených pracích takovou část obyvatelstva vlastní země, významnou část z nich bez právního důvodu, bez aspoň formálního rozsudku, na základě porušování svých vlastních, jakkoli nespravedlivých, ale existujících zákonů, na základě něčí libovůle. A žádná vláda zaklínající se právy a životní úrovní pracujícího lidu nespoléhala do takové míry na otrockou nucenou práci, bez které by některá hospodářská odvětví v sovětských podmínkách buď vůbec nevznikla nebo by nemohla fungovat. Srovnatelný s tím je snad jen čínský maoismus, zvlášť jeho polpotovská varianta.

                Nicméně důležité nejsou úmysly, ale výsledky. Přímým důsledkem sovětského uspořádání společnosti po roce 1924 byla dehumanizace údajných nepřátel lidu, vedoucí přímo k miliónům mrtvých příslušníků téhož lidu, přičemž podíl těch „nepřátel“ představoval význačnou část procent populace. GULAGem prošlo v letech 1929 – 1953 snad až 18 miliónů lidí (toto číslo se ± shoduje s údajem uváděným v 50. letech samotným Chruščovem), dalších zhruba 6 miliónů lidí byli „zvláštní vyhnanci“ mimo systém GULAGů a někteří sem započítávají i cca 4 milióny válečných zajatců. Z těch 18 miliónů lidí v lágrech je nějak (s často diskutabilní mírou přesnosti a spolehlivosti) zdokumentováno zhruba 2.8 miliónů mrtvých. Obětí politických poprav bez soudu mohl být snad až milión lidí. (Opravdu bylo v SSSR tolik „nepřátel lidu“?) A „kolaterální ztráty“ (např. ty, kdo zemřeli při transportech do lágrů, oběti nelidských poměrů ve vyhnanství nebo tolik diskutované oběti hladu) nespočítá už asi nikdo.

                Nevím, proč bych si ten systém měl nekriticky idealizovat. Jen proto, že jsem ho zažil na vlastní kůži v mladém věku a že se mi v něm žilo pohodlně? (To se mi teď žije taky, což si uvědomuji zvlášť ve srovnání s některými zeměmi, které jsem viděl i jinak než z nóbl hotelů ve velkých městech…) Jediný rozumný způsob, jak se s tím dá naložit, je zkoumat, a) co z těch dějinných procesů a událostí je vlastní člověku jako přírodnímu výtvoru, b) co bylo vestavěno přímo do základů projektu toho systému jako „konstrukční chyba“ a tudíž to zákonitě nemohlo dopadnout jinak, c) co bylo zmetkem odfláknuté realizace teoreticky dobrého úmyslu. Při úvahách o variantách budoucnosti by bylo tragické vracet se k tomu, co evidentně selhalo, jinak než jako ke zdroji varující zkušenosti. Jestliže cokoli z výše uvedeného patří sub a) nebo b), návrat by i za jiných společenských podmínek (např. bez tlaku konkurujícího systému) musel zákonitě znovu selhat. Což si btw uvědomují i někteří staří čeští komunisté, jako třeba jinde zmíněný Josef Heller, který se např. s Ilonou Švihlíkovou kupodivu v lecčem názorově shoduje.

                Jistě se shodneme na tom, že kapitalismus selhává taky, jak můžeme dnes a denně vidět v přímém přenosu. Ale řešení toho selhání nespočívá v návratu k „protosocialismu“. (Když už cituju Hellera, vypůjčím si jeho pojem.)

                Ještě poznámku: Čísla jsou jsou od Anne Applebaumové (GULAG, česky 2004, ISBN 978-80-7306-152-4). Myslím, že fundovanější zdroj faktů o GULAGu získaný vědeckými postupy se v češtině najít nedá.

      • jeste asocialnejsi grupa

        predpokladam, ze ten kvalitni obsah socialismu byl myslen pouze jako nemistny pokus o vtip … kvality socialismu me zrejme navzdy zustanou utajeny.

  4. hank

    A ještě jednou k věci – proč návrat zpět není a nemůže být řešením:
    https://www.novinky.cz/kultura/salon/445721-vaclav-belohradsky-moc-v-beztridni-spolecnosti-uplynulo-sedesat-let-od-vydani-nove-tridy-milovana-djilase.html

    (Recenzovanou knihu Milovana Djilase k své škodě neznám, takže mou dědkovskou ješitnost silně přikrmilo zjištění, že jsem vlastní hlavou dospěl k podobným závěrům jako před 60 lety ten prototyp všech revizionistů nenáviděný stalinisty všeho druhu…)

Komentovat můžeš, ale nikdo to nemusí číst

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s