Štítek: propaganda

Dvojsečná zbraň prohlédnuté manipulace


Dostal jsem (díky, Hanku) odkaz na text Deset strategií manipulace vědomí lidstva podle žijícího klasika sémantiky Noama Chomského. Těch deset strategií sem vypisují pouze názvem pro připomenutí, k definici odkazuji na původní článek.

1. Odvedení pozornosti
2. Problém – reakce – řešení
3. Posloupnost
4. Odklad provedení
5. Infantilizace lidí
6. Důraz na emoce
7. Debilizace obyvatelstva
8. Propagace módy průměrnosti
9. Pěstování pocitu viny
10. Vynikající znalost lidské povahy

Když jsem to četl, napadly mě dvě věci:

I. Že už jsem něco podobného někde četl – v Protokolech sionských mudrců. Znamená to něco? Asi jen tolik, že důstojníci carské Ochranky, kteří Protokoly psali, nebyli žádní blbci, a že lidské myšlení a metody jeho manipulace jsou navzdory vědeckotechnickému pokroky už dlouho stejné. Rozhodně to neznamená, že by Protokoly byly autentické nebo že by Chomský byl Velký Iluminovaný Žid.

II. Že znalost těchto postupů ani zdaleka nezaručuje odolnost proti manipulaci, protože známky jejich použití lze najít snad v každém veřejném projevu, v každé zprávě, v každé události. A prostou negací všeho a apriorním popřením se člověk pravdy nedobere a manipulaci se nevyhne, jen bude zmanipulován jinak a jinam, a to za vydatné pomoci sebe samého. Nějak mě nenapadá, jak z toho ven, protože každá rada, jak se manipulaci vyhnout, může být sama manipulací. Věřit všemu je hloupost, nevěřit ničemu také. Asi nezbude než se smířit s tím, že svět je složitý a nelze je poznat v absolutně objektivním celku, smířit se s tím, že jako lidé jsme nedokonalí a manipulovatelní. Že můžeme mít pravdu, i když ostatní říkají něco jiného, ale že to není zaručený způsob, jak poznat, že ji máme.

K revizionismu potřetí


Už jsem tu psal sám za sebe i citoval Klause, zdaleka nejlépe ale nakonec napsal Lukáš Rychetský v eseji Beze studu. Kulturní rasismus a česká válka o výklad dějin. Takového texty jsou o to naléhavější a potřebnější, že lidé jako Štětina beze studu a bez pokárání začínají tvrdit, že třeba vypálení Lidic by zločin komunistů, i když jediní komunisté, kteří tam tehdy byli, byli ti, co stáli před popravčí četou u zdi Horákova statku. Současná vlna revizionismu není náhodná, o to více je třeba chápat kdo a proč má na ní zájem.

Pokračovat ve čtení „K revizionismu potřetí“ →

Proč a jak se přepisují dějiny


Když jsem psal své zamyšlení Byl jsem u toho, když se psaly dějiny o překrucování a falšování dějin Druhé světové války, nikdy by mne nenapadlo, že se na to samé téma a lépe vyjádří i bývalý prezident V. Klaus (ano ten, se kterým se jinak neshodnu ani na tom, kolik je hodin) se svým bývalým kancléřem J. Weigelem. A to dokonce tak, že bych neměl problém se pod jeho text podepsat krví. Zjevně čím méně mluví Klaus o ekonomii či klimatologii, tím lépe mu to myslí. Proto text nazvaný Kdo vlastně vyhrál světovou válku? drze přejímám s jedinou úpravou: vyretušoval jsem větu, která jej zbytečně devalvuje a sráží na úroveň ahistorického kladiva na současné politické problémy, které tak správně exprezident revizionistům (sic!) vyčítá.

P.S. Možná jsem už jen paranoidní, ale přijde mi, že tento Klausův text prošel bez větší pozornosti, zatímco každého jeho sebemenšího a sebebanálnějšího prdu byly doposavad všechna média plná.

Pokračovat ve čtení „Proč a jak se přepisují dějiny“ →

Lež se oficiálně stala pravdou


Včera napíšu o tom, že sleduji, jak se přepisují dějiny 2. světové války, a dneska se dočtu, že už byly oficiálně přepsány:

… bulharské ministerstvo zahraničí spolu s USA a dalšími devíti východoevropskými státy (včetně ČR) podepsalo 8. května deklaraci odsuzující pokusy o přepisování dějin. Konstatuje, že Rudá armáda nepřinesla východní Evropě svobodu, ale další totalitu, tentokrát sovětský komunismus.

LN: Sofie: Starosta chce odstranit pomník po vzoru Koněva

Už je to tak, porážka nacismu nic neznamená, mezi vyhlazovacími tábory, popravami, nucenými pracemi na straně jedné a frontami na banány, výjezdními doložkami a znárodňováním na straně druhé není rozdíl. Kdyby Rudá armáda nepřišla, východ Evropy by to nejspíš vůbec nepoznal.

Takto naformulováno se to nedá chápat jinak, než že třeba v našem případě se Rudá armáda v roce 1945 nestáhla a komunisté nevyhráli ve volbách, ve kterých lidé vůbec nezohlednili zkušenost Mnichova a Protektorátu.

Zůstává záhada, proč lidé rudoarmějce v květu 1945 tak nadšeně vítali? Ale ta se dá snadno vyřešit tím, že se na kytice šeříků prostě vymažou z paměti. Nebo se rudé hvězdy přemalují na bílé. Dnešní technika skýtá netušené možnosti „opravy“ historických dokumentů.

Už je to zkrátka tak, že nová Evropa potřebuje nové dějiny. Nejlépe nějaké orwellovské, kde pravda je překrucování, překrucování narovnávání a svoboda otroctví.

Už je to oficiální a zákony na ochranu nové lepší pravdy před ideozločinci a jinými zrádci jsou připravené, stačí je použít. A že se určitě nějaký ten odvážný strážce lepší pravdy v taláru, nezkažený zastaralým sovětským pojetím dějin, najde.

Jen to mi vrtá hlavou, jestli se USA a Velká Británie od toho zlého ošklivého špinavého Sovětského svazu také trochu neumazali, když s ním byli ve spolku proti Třetí říši? A proč s ním vůbec do toho spolku lezli, když byl stejný nebo ještě horší, než ona? Že by to tehdy nevěděli a zjistili jsme to z pohodlí a bezpeční míru a 80 let distance až my dnes? Ale co už. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a já si vůbec nejsem jistý, že chci právě tohle vědět. Trochu té naivní víry v pravdu si musím nechat, abych to v tomhle prolhaném světě dokázal nějak doklepat.

A pro mě zůstává pravdou, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila a co se stalo v roce 1968 s tím vůbec nesouvisí, stejně jako to, že přes všechny chyby bylo těch 40 let komunistické totality 100x lepší, než nacistická okupace, o čemž svědčí už jenom to, kolik nás tu pořád je a v jaké jsme materiální i morální kondici.

Co se děje ve Venezuele


Na svůj dotaz

jsem dostal jedinou kloudnou odpověď od Morybunda, a protože napsal něco, co si jinde nepřečtete, ale napsal to doprostřed flamu, rozhodl jsem se to vytáhnout:

Dobrý den,
na twitteru jste položil do pléna otázku „Co se dnes děje ve Venezuele?“. Omlouvám se, že se na ni pokusím odpovědět zde, poněvadž twitterový účet nevlastním a myslím, že tam je snad i nějak omezen počet znaků, takže se příliš rozepisovat nelze. Začal bych asi tím, že je skutečně nutno se na celou věc podívat bez klišé o socialismu. Tato klišé jsou totiž pouze jedním z nástrojů neoliberální pravicové propagandy, ovládající téměř celý svět. Dobře to popsal v jedné své úvaze Andre Vltchek na příkladu ČLR – když se tam něco podaří (přehrada Tři soutěsky, lunární vozítko, železnice do Lhasy…), tak je to jedině proto, že opustili „zatuchlý socialismus“ a vydali se cestou „volnotržního kapitalismu“, když se něco nepodaří, tak se to nepodařilo v komunistické Číně…

Diskreditace všeho levicového po celém světě je v běhu již desítky let a ze strany neoliberálů jde o věc pochopitelnou, leč notně průhlednou, vyčpělou a hloupou. A tak i v případě Venezuely musí být každý článek (který navíc nikdo není schopen napsat o vlastní invenci a podložit jej fakty z vlastního studia zdrojů, ale pouze otrockými překlady korporátních výstupů největších tiskových agentur) začínat slovy „v socialistické Venezuele“ a končit „také nedostatek toaletního papíru“, aby si každý p.t. občan správně dovodil kýženou rovnici, že cokoliv nalevo=socialismus=hlad, bída a neštovice. Venezuela je požehnáním pro globální kapitalismus, který v ní má opět svůj příklad „nehodný následování“ pro všechny, kteří by se snad opovážili jít vlastní cestou.

Konkrétní fakta bez frází o socialismu jsou asi taková, že ROPA. Ta tvoří více než 90% exportu a při dnešních tržních cenách tak zkrátka nejsou peníze. Diverzifikace průmyslu na jiné exportní komodity (v případě Ven. třeba hliník) byla započata, ale skrze výše popsané zatím nedokončena. Dá se říci, že s dramatickým propadem cen ropy před pár lety se zastavilo téměř vše – především budování dopravní infrastruktury, která byla pro další rozvoj ekonomiky klíčová. Nebyly zkrátka peníze. Do toho, proč si to nepřiznat, vstupuje také neschopnost a korupce – nicméně, proč si to opět nepřiznat, ta tam byla i před Chávezem a Madurem. Třaskavá směs „mismanagementu“, nízkých cen ropy, neutuchajících snah opozice o „změnu“ (všemi prostředky) a zahraničních sankcí je příčinou současného neutěšeného stavu věcí. Podle všemožných průzkumů (které jsou, pravda, problematické), je však obyvatelstvo kritické jak k vládě, tak k opozici zhruba stejnou měrou. Opozice si nabíhá také tím, že se obrací ke Spoj. státům ve stylu Zvacího dopisu, což i zavilý antimadurista považuje za nepřípustné. Vláda je také pod tlakem početných skupin „grassroots socialistů“, kteří naopak požadují daleko radikálnější přístup k řešení krize. Ti stojí neochvějně především za odkazem Cháveze a jsou k vládě a systému kritičtí zleva. Hodně lidí z Venezuely emigruje z ekonomických pohnutek do okolních zemí – stejně jako za Cháveze do Venezuely emigrovaly miliony Kolumbijců. V okolních státech však nezřídka čelí opovržení – co naplat, když vládu ve většině okolních zemí dočasně převzali pravicoví populisté a ti hrají na nacionální strunu. Řešením vlády na tuto situaci je v současnosti probíhající denominace Bolívaru a jeho navázání na kryptoměnu Petro, která je kryta ropným bohatstvím a Petro Oro, která je kryta zlatem. Jedno Petro=60 dolarů=3600 nových Bolívarů. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně sofistikovaný, dlouho připravovaný a nákladný systém, někteří analytici předpokládají, že Venezuele v tomto pomáhalo Rusko. Cílem je obejití zahraničních sankcí a oslabení, či zničení černého trhu s dolarem, který nabyl neuvěřitelných rozměrů (také díky vlivnému protirežimnímu webu sídlícímu v USA, který denně určoval nesmyslně nadsazené směnné kurzy, které pak prodejci ve Venezuele automaticky používali). Různých pokusů o ekonomické oživení tam už bylo několik, ale vždy mi připadaly takové „ad hoc“ a šité horkou jehlou, tento pokus s Petrem snad bude úspěšnější.

Závěrem snad jen tolik, že ve Venezuele to dnes opravdu není jednoduché, ale označit to jako vinu socialismu je stejné sofisma jako „Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy? Tedy máš rohy!“ . Příčiny krize jsou vícevrstvé, částečně domácího, částečně zahraničního původu. Řešení musí být systémové a nebude hotové za týden. Patrně bude muset dojít i ke změnám na nejvyšších postech a je otázka, jak to dotčení budou přijímat. Doušku o „vidíte, to je socialismus v praxi“ snad nejlépe popírá realita, kdy mnozí Venezeulané, kteří nemohou současnému vedení státu přijít na jméno, při vyslovení jména Chávez jihnou a vzpomínají na „staré dobré časy“. A Chávez, jak všichni dobře víme i díky masmediální masáži, byl přeci socialista jako řemen.

 

Důležité zprávy ukrývejte pečlivě


Sobotní Lidové noviny. Na první straně vývar z tygrů a uprchlíci. Na druhé straně vývar z tygrů a tygří produkty, na třetí straně vývar z tygrů a jak je to možné. Hlavní rozhovor čísla na předposlední straně je na téma – vývar z tygrů. Nic proti tygrům, jednou jsou to zvířata chráněná, nikoliv jateční, takže je to téma, ale ten prostor je zcela neadekvátní významu, jaký tato kauza má, jakkoliv je emocionálně nosná, protože kočičky. Mnohem zásadnější jsou ale informace o plánech USA na další válku, tentokráte konečně (!) v Íránu, které se ovšem krčí na straně šest. A netvrďte mi, že výběr strany, na které je ten který text zařazen, je zcela bez významu, že tím redakce nic nesleduje, že tím nedává najevo, jaký význam tomu kterému textu přikládá a že tím alespoň částečně neřídí, kolik čtenářů si ten který text přečte.

Co že se to tedy na té straně šest v textu Břetislava Turečka píše, že to musí být alespoň schované, když už to z nějakého důvodu (nejspíš okurková sezóna a málo obsahu) vyšlo?

Američané šikují svět proti Íránu

Spojené státy podporované Izraelem a Saúdskou Arábií pracují na podvracení teheránského režimu.

(…) rezonuje stále silněji i v médiích. Někteří komentátoři píší o „fanatickém režimu ajatoláhů“, ačkoliv bezpečnostní experti se až nápadně shodují na tom, že na počínání íránského establishmentu není nic fanatického a že má-li něco vyvolávat obavy, pak je to naopak jeho chladná racionalita.

Svržení íránského režimu by pak podle zastánců tvrdé linie vedlo „ku prospěchu samotné země i ke zklidnění ve světě“. S prakticky totožnými sliby řada amerických mediálních a politických činitelů lobbovala před lety i za svržení Saddáma Husajna. A podobně, jako se na počátku minulé dekády hledají stahovala smyčka kolem Iráku, i nyní USA hledají spojence v Íránu, kteří by tažení proti teheránským mocenským elitám dodali punc domácí reformy.

(…)

Při vzpomínce na to, jak USA „zklidňovali“ Vietnam, Irák, Libyi či Afghánistán se já tedy rozhodně klidnější necítím. A při vědomí, že to plánují ve spolku se Saúdskou Arábii, tedy nejtužší současnou diktaturou vyrůstající wahhábismu, tedy nejrigidnější, nejtemnější a nejpuritánštější formy islámu, jsem klidný ještě méně.

Mimochodem, tím domácím íránským spojencem, čili pátou kolonou, má být organizace Lidoví mudžáhidové (MEK) sídlící v Paříži, již se ještě nedávno hlásila k marxismu a figurovala na seznamu teroristických organizací EU i USA a již má v samotném Íránu mizivou podporu.

Zpráva o další chystané válce, o další plánované várce válečných zločinů, z nichž budeme v důsledku svého spojenectví s notorickým agresorem zodpovědní i my, je při vší úctě k tygrům mnohem důležitější, než černý obchod s tygřími mláďaty odchovanými v zajetí. Ta neúcta k tygrům je totiž jen logickým důsledkem neúcty k lidem, kterou si ovšem nechceme přiznat, abychom ji nemuseli pojmenovat pravým jménem – imperialismus.

Proto chodí chlapi do válek


Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. (…) jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti.

 

První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.

(Z Tři sestry postmoderních válek, rozhovoru se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem)

Tribunův komentář jednou větou: Chlapi chodí do válek, protože jsou zblblí, uhranutí, svým způsobem zdrogovaní; nic vznešeného ani svobodného na tom není.

 

 

Velká odkopávaná


Křížové tažení proti tzv. fake-news a dezinformacím je v plném proudu. Či spíše bylo. Alespoň tedy doufám, že bylo. Proč? Protože se mému smyslu pro spravedlnost příčí, aby činy – zejména jedná-li se o činy mediálně a politicky exponovaných a protežovaných osob – zůstávaly bez následků. A intenzivní exploatace dezinformační fake-news o vraždě ruského novináře Babčenka na Ukrajině právě takový čin je. Čin, na kterém participovaly všechny mediální elity České republiky, všichni ti prominentní rusobijci Mitrofanové, Romancovové a Jandové, čeští televizáci, liberálové etc. etc.,  kteří se zároveň angažují v boji proti fake-news.

Neměl bych jim za zlé, že na habaďůru ukrajinské tajné služby naletěli, ale to, že na nic nečekali, nic si neověřovali a hned začali tuto dezinformaci šířit dál a nabalovat na ni další vrstvy, jako přímou odpovědnost České republiky či prezidenta Zemana. Ale ještě víc jim vyčítám to, že teď dělají, jako by se nic nestalo, jako by se jich to netýkalo. Přitom pokud Rusko opravdu vede onu jakousi hybridní válku s pomocí fake-news a dezinformací, tak jsou to právě tito svatí bojovníci proti fake-news, dezinformacím a ruskému vlivu, kteří pro vítězství Ruska v této údajné válce udělali víc, než všichni Rusové dohromady.

Boj proti fake-news a dezinformací jej totiž po této spektakulární blamáži křižáků z pražských úřadů a kaváren definitivně zdiskreditován takovým způsobem, že víc už to snad ani nejde. Samozřejmě, že potrefení exponenti budou svoji „práci“ bez sebemenší stopy reflexe dělat dál, jenom se teď ve velkém stylu odkopali a každý se mohl v přímém přenosu přesvědčit, že jim nikdy nešlo o boj proti dezinformacím, ale o vytlačení cizí propagandy tou svojí. Tedy alespoň doufám, že to každý vidí, i když nepochybuji o tom, že hodně lidí bude radši dělat slepého, než aby čelili realitě, ve které je císař jak ten palec nahý. Škody, které protiruské hysterky, ukrajinské i české, nadělali na pověsti nezávislé a objektivní žurnalistiky jsou ohromné. Jestli tohle chtěli, nebo jestli jim nedošlo, že to jinak než takhle skončit nemůže, pak musí být buď do jednoho blbí jako štoudve, nebo Putinova pátá kolona.

Chtěná nebo nechtěná, je to propaganda


O víkendu se přes naše území zase budou producírovat američtí kovbojové, aby trochu zachřestili zbraněmi a ukázali, komu to tady patří. V nejmenované televizi (to nejsou ani ohledy, ani alibismus, prostě si nejsem jistý, která to byla, i když myslím, že Nova) o tom byla reportáž. I když reportáž… samotné věcné sdělení zabralo asi deset vteřin, zbytek do dvou tří minut naplnili nadšené až extatické reakce fanoušků USA a podporovatelů amerického imperialismu (terminus technicus) a jejich prohlášení jako: „Čekal jsem na to celý život“ nebo „Jsou to naši hoši“ (možná tam bylo kluci, už nevím). Ani náznak možné kontroverze, ani náznak, že existuje i nesouhlas a že jiní občané naopak s takovou demonstrací moci, či americkou přítomností v Evropě jako takovou, nesouhlasí. Kdyby to byla jen zpráva o tom, že tudy konvoj opět projede, bylo by to v pořádku, ale vzhledem k tomu, že prostor k vyjádření dostali pouze fanoušci, stala se z reportáže propaganda, která prezentuje americké harašení zbraněmi jako něco normální, žádoucího a obecně přijímaného. A je úplně jedno, jestli se tak stalo na politickou objednávku, či na základě osobních preferencí autora reportáže, výsledkem je proamerická propaganda. Kontroverze kolem demonstrativních průjezdů a militaristických manifestací jsou totiž dobře známé a spor a radar v Brdech je ještě v živé paměti.