Na pravdě nezáleží


Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci. Myšleno samozřejmě íránská vláda, ne nějací povstali. Jako na potvoru se to stalo zrovna v době, když byl v Íránu na návštěvě japonský premiér a jeden z těch tankerů byl japonský. Politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází jednou za… pokaždé, když si někdo přeje eskalaci situace. Ale kdo by to jen mohl být? Na tomhle smetišti jsou momentálně jen dva kohouti – USA a Írán. A je to ten americký, který již dlouho tomu íránskému vyhrožuje. A protože americký kohout je známý tím, že nejde pro ránu daleko (a ta rána mívá podobnu bombardování, ochuzeného uranu, války a statisíců mrtvých), nějak mi nejde do hlavy, co by takovým útokem získal Írán. Co by získaly USA je nabíledni – záminku k intervenci. Ale Írán?

Jenže ono je to nakonec jedno, co se přesně stalo a kdo to byl. Pokud se rozhodnou zaútočit na Írán, tak to rozhodně nebude kvůli dvěma napadeným tankerům, to bude jen záminka, kterou USA vůbec nepotřebují. O nějakou pravdu tady vůbec nejde. Přesněji řečeno nejde o pravdu, co se stalo, ale o pravdu, co USA chtějí, jací lidé jim vládnou a jaké metody používají. Na pravdě o inkriminovaném incidentu nesejde. I kdyby to byli Íránci, kterým nějak záhadně přeskočilo, část lidí stejně USA nikdy po zkušenosti s lodí Lusitania či Tonkinským zálivem věřit nebude, část lidí bude naopak vždycky stát neochvějně za USA a žádná lež a žádný zločin na tom nic nezmění, protože právě ta agresivita, arogance a nevázanost žádnými pravidly – jedním slovem imperialismus – je to, co jim na USA imponuje.

Hus to myslel dobře, ale byl naivní. My už víme dost na to, abychom si mohli otevřeně přiznat, že na pravdě nezáleží. A v byznysu a politice – což je v demokracii vlastně totéž – už vůbec ne.

Reklamy

Preference šmejdů


Na blog Petra Houdka Pokusy na lidech a společnosti většinou jen odkazuji, tentokrát ale prostě citovat musím. Tak tedy, byl jednou jeden experiment…

Úloha staví člověka v roli rádce před dilema: být čestný a vydělat stejně jako spoluhráč? Nebo se zneužitím situace obohatit na jeho úkor a přijít si tak na dvojnásobek? (…) Je pochmurným zjištěním, že většina rádců se chopí příležitosti a spoluhráče podvede. Paradoxně, i když o zjevném konfliktu zájmů rádce hráči vědí, většina mu věří – a tedy spláče nad prodělkem. (…) Zpět k headhunterům – poté, co viděli rádce, měli určit, nakolik se hodí do různých povolání a pozic. Ač je podle univerzálních předpokladů nečestné či podvodné chování odsouzeníhodné – a snižuje hodnotu člověka na trhu práce – ukázalo se, že nejde všude o imperativ: podvádějící hráči byli disproporčně preferováni nad upřímnými pro práci v investičním bankovnictví, v reklamním a PR sektoru či na různých obchodních pozicích. (…) Ukazují, že postačuje, aby o určitých profesích panoval byť jen stereotyp, že v nich uspějí bezcharakterní „střelci“. Bez ohledu na to, zda je to pravda, pak dochází k selekci právě těch lidí, kteří stereotyp naplňují – čímž se nakonec stane realitou.

Klimatický Černobyl


Všichni viděli Černobyl a kdo ho neviděl, ten ho ještě uvidí. Ale i kdyby ho neviděl, tak určitě stejně pochopí. Já si přesto Černobyl vypůjčím jako názornou ilustraci toho, že jsou na světě dva druhy lidí: jedni, kteří problém ani nevidí, ale vědí, že někde být musí, a druzí, kteří ho mohou stokrát vidět, ale stejně nepochopí, že je to problém. Vzpomeňte si na scénu těsto po explozi: obsluha elektrárny se rozdělila dvě skupiny (na tři, když budeme počítat mrtvé, ale ty teď nechme stranou) – jedna, která pochopila, že se děje něco špatného s reaktorem, a druhá, ani ne tak větší, jako s větším vlivem, která tvrdila, že nic zase až tak vážného neděje a ty první označovala za hysteriky a panikáře. Úplně stejně, jsou dvě skupiny lidí dnes: jedna, která říká, že se problematicky mění klima, že změny jsou nevratné a že nás ohrožují, a druhá, která problém bagatelizuje a ty první označuje za hysteriky a panikáře. V Černobylu už víme, jak to dopadlo a ty z druhé skupiny máme oprávněně za nebezpečné blbce, jejichž blbost hraničí se zločinem. U změn klimatu máme zatím za blbce ty první, protože je to teď a tady pohodlnější a levnější. Jenže stejně jako nešlo vypnout reaktor, nejde „vypnout“ ani klimatické změny. Kdyby tehdy v Černobylu bouchl jenom samovar, byli by dnes ti, kteří jsou za blbce, za hrdiny. Jenže samovar to nebyl a kdyby tehdy „hysterčilo“ a „panikařilo“ víc lidí na správných místech, mohly být následky mírnější. A kdyby to samovar přece byl, tak by nestalo nic horšího, než že by to stálo trochu práce a peněz. Stále to ale mnohem víc peněz a spoustu životů,. protože „rozumní“ měli navrch. Se změnami klimatu je to némlich to samé. Jestli to skutečně zase až takový problém není, bude nás to stát jenom peníze. Jestli jo to opravdu takový problém, jak se ukazuje, a my ho podceníme, bude stát životy. Možná všechny.

Černobyl


Každý koukal Černobyl, i já jsem koukal na Černobyl, seriál z produkce HBO (viz též ČSFD). Ovšem nebyl bych to já, kdybych neviděl něco úplně jiného, než viděli všichni ostatní. Takže zatímco všichni ostatní (všichni = všichni ti, jejichž reakce jsem zaregistroval, abyste mě nechytali za slovíčko) viděli kýžený obraz typicky ruské neschopnosti, zaostalosti a lhostejnosti k pravdě i lidským životům (vrcholící výkřikem „Ještě někdo chce po shlédnutí Černobylu, aby u nás Rusové stavěli jaderný reaktor?“), já jsem viděl, jak se Rusové s enormním úsilím a nasazením snažili vyřešit – a nakonec vyřešili! – monstrózní problém, který zkraje podcenili (ale i kdyby nepodcenili, nebylo nic, co mohli udělat, aby následky byly výrazně mírnější), problém, který způsobili konkrétní lidé jednáním, na kterém nebylo nic specificky ruského.

Primární příčinou jaderného havárie v totiž Černobylu nebyly chyby v konstrukci reaktoru RBMK a jejich utajování, jak se snaží explicitně sugerovat Černobyl, ale kombinace ambicí, arogance, manažerského selhání a nekompetence, umocněná tlakem na plnění plánu (KPI, jak říkáme dnes). Je snad něco z toho typicky ruské? Je něco z toho typicky socialistické? Opravdu se nikdo z nás s ničím takovým, jen s méně nápadnými následky, nikdy na kapitalistickém západě nesetkal? A co teprve důvod pro zvolenou konstrukci reaktoru, že je to levné. Je snad něco výsostněji kapitalistického, než tlak na snižování nákladů i za cenu zvyšování rizik? Obviňovat z černobylské katastrofy ruskou mentalitu a sovětský systém je hloupé a nebezpečné nalhávání si, že u nás nic takového stát nemůže. Protože ono může, viz padající letadla od boeingů či zřícený most v Janově. Má-li být Černobyl něčeho mementem, pak mementem toho, že technika je dobrý sluha, ale zlý pán, a že i mírové a civilní technologie se v rukou ambiciózních psychopatických manažerů stávají zbraní hromadného ničení. I kdyby to měly být „jen“ finanční deriváty.

A liknavá reakce a neochota evakuovat Pripjať? Po bitvě je každý generál, jenže evakuace celého města, to je hodně nákladný a razantní zásah do životů lidí. Tak proč se do něj pouště kvůli požáru v elektrárně, byť je jaderná? Výbuch reaktoru byl totiž něco tak nemyslitelného, že trvalo dlouho, než si lidé připustili, že se skutečně stalo to, co se stát nemohlo. V naprosté většině případů se nic nejí tak horké, jak se to uvaří, bohužel, Černobyl byla jedna z těch vzácných výjimek, kdy realita byla o řád teplejší, teoretická příprava.

Za sebe mohu jen zopakovat to, co jsem říkal již mnohokrát: Havárie v Černobylu není argumentem proti jaderné energetice, ale pro nic. I v případě konstrukčně špatného reaktoru RBMK trvalo mnoho hodin soustředěného úsilí obsluhy a ignorování předpisů, než se podařilo reaktor destabilizovat tak, aby se změnil v jadernou bombu a vybuchl. Stejně může obsluha kdekoliv na světě způsobit havárii v jakémkoliv průmyslovém odvětví. Kvůli havárii v Bhópálu také nechceme utlumit chemický průmysl, přitom její příčiny jsou – či naopak nejsou – úplně stejně systémové, jako v případě Černobylu.

Ale zpět k seriálu. Černobyl je opět po řemeslně-formální stránce perfektně zvládnutý a co se týká vizuální stránky, tak ta je prostě úchvatná (atmosféra, barvy, rekvizity), a to včetně takového detailu, že všechny nápisy jsou v azbuce. K dokonalosti chybí už jen to, aby postavy mluvily rusky. Asi nejkontroverznější moment, kterým je zcela fiktivní postava běloruské jaderné fyzičky Chomjukové (ostatní postavy jsou autentické a to do té míry, že jsou fyzicky podobné svým reálným předobrazům!), je přitom na konci vysvětlena tak, že je zcela přijatelná. A zde je vhodný okamžik zdůraznit to, čeho si sice někteří všimli, ale mnohým, jako by to nedocházelo: Černobyl není dokument, ani dokumentární rekonstrukce, Černobyl je dramatizace.

Pětidílná dramatizace, jejíž první čtyři díly jsou vynikající, pátý však o poznání slabší, a to proto, že je nejzpolitizovanější. Jednání postav najednou přestává být přesvědčivé, nastupuje patos (ovšem amerického, nikoliv ruského typu), soudní proces s obviněnými pracovníky elektrárny působí nevěrohodně (nejsem žádný harcovník po soudech, ale takhle si soud nepředstavuji, ani kdyby to měl být politický monstrproces v sovětském Rusku) a konečné poselství, že kruciální příčinou, která za katastrofou stojí, a kterou se stát snaží ututlat, je lež o reaktorech RBMK, aby prestiž sovětského jaderného průmyslu, je možná v souladu s realitou, ale v rozporu se vším, co se v seriálu stalo a bylo řečeno před tím. Tím neříkám, že by sovětský systém neměl také dost svého másla na hlavě, ty reaktory skutečně mohly být opravené již dávno, a věřím i autentičnosti toho, že „to nemusíte vědět, stačí, že to víme my, prostě poslouchejte“, takže spousta lidí při odstraňování následků pracovala naslepo. Ale i kdyby to všechno byla pravda, tato politická část je stylově natolik jiná, že se ke zbytku tak úplně hodí a zbytečně ho degraduje. Přitom si ale nemyslím, že by se ze strany tvůrců jednalo o politický aktivismus, spíš to na mě působí dojmem, že chtěli dílo nějak uzavřít tak, aby byly příčiny výbuchu vysvětlené a dílo aby bylo pro západního diváka srozumitelné, tj. dodat figury a motivy, které zná ze západní tvorby.

SS-mani svobody a demokracie


Až vám bude zase někdo tvrdit, že „u Kábulu se bobuje za Prahu“, nebo že Západ v Afghánistánu, Iráku a všude jinde brání naší civilizaci a naše hodnoty, dejte mu přečíst tento rozhovor s bývalým americkým vojákem a dnes doktorandem historie, aby pochopil – bude-li toho tedy vůbec schopen a bude-li k tomu ochoten – kdo, jak a proč u toho Kábulu za ty naše západní hodnoty bojuje. Někomu to možná bude imponovat, pro mě je ale tohle hodně smutná a ostudná zpráva o těch našich hodnotách. O našich, i když v ní americký voják mluví a americké kultuře a americké armádě, protože co naplat, USA jsou hegemonem Západu a naše nekritické přijímání všeho, co dělají, i toho, jak to dělají, z nás dělá nezpochybnitelné podílníky na tom všem. Přesněji řečeno – spoluviníky.

Začíná to už ve výcvikových táborech…

Vojenské prostředí představuje nejstarší a svébytnou kulturu beztrestnosti a jako takové ho obklopuje mlčení. Tahle beztrestnost se stala součástí armádního genotypu. A netýká se to jen jednotek Navy SEAL, ale vojenského prostředí vůbec, včetně agresivní zahraniční politiky i státu ve státě, jakým je americký vojenský průmysl. Je to svět, který uniká pokusům o kontrolu a který nad sebou nemá žádnou vládu. Vysoko postavení lidé tu nahromadili tolik moci, že je nikdo nebude volat k zodpovědnosti za jejich činy. (…) Stěžovat si na kohokoli se nevyplácí. Úsilí, které bys do toho zápasu musel vložit, jednoduše nestojí za to. Byrokracie a právní tahanice by tě pohltily na mnoho let, vypovídání by bylo nesnesitelné, ničilo by ti to psychiku, všichni by se tě zřekli. A ty jsi součástí skupiny a chceš přežít. Takže mlčky souhlasíš s dalším a dalším porušováním svých práv a osobních hranic. Je to pořád horší. Jsi jako žába, která se dlouho vařila v hrnci, a válka je jen poslední etapa tohoto procesu. Na bitevní pole přicházíš už dokonale vycvičený – což je pravděpodobně největší tajemství současné armády – k nedostatku disciplíny. Té morální. Nemáš skrupule, už jsi dávno zvyklý fungovat v prostředí nemorálního a trestuhodného jednání.

… pokračuje to na „bitevním poli“…

A víte, jak jsme říkali těm pachatelům? Kovbojové. Kovbojská kultura a kontext válek kovbojů s Indiány nám leccos prozrazují o té části amerického vědomí, která se skrývá pod skořápkou „válek o nezávislost a demokracii“. (…) Užívání slova „kovbojové“ při popisu jednotek Navy SEAL se zdá vhodné z několika důvodů. Ihned to přivolá obraz Divokého západu jako prostoru chaosu, násilí a bezpráví, který leží někde na periferii amerického imperialismu. (…) Pravda o chování Američanů k původním obyvatelům amerického impéria je v oficiálním diskursu odsunuta stranou a nahrazena tématem humanitárních intervencí, exportu demokracie a podobně. V jistém smyslu jsou války v Afghánistánu a Iráku opět posouváním amerických hranic. Není náhoda, že tamní oddíly říkají, že jsou „in country“, tedy „u sebe“, „v zemi“. To je obrat, který pochází ještě z dob války ve Vietnamu, ale jak upozorňuje historička Roxanne Dunbar-Ortiz, užíval se už dříve a je to vlastně zkrácená podoba výroku „Jsem v zemi Indiánů“. (…) Protože tento dvojí standart existoval na americkém pohraničí vždy. Na úrovni rétoriky a ideologie jsou hranice místem, kam Američané rozšiřují pole svobody, demokracie a vlády práva. Ve skutečnosti je to ale naopak – jde o nebezpečný prostor, kde panuje výjimečný stav, kde se znevažují lidská práva a normy a kde neplatí demokratické záruky. V tomto smyslu se od koloniálních dob nezměnilo nic. Týká se to jak Dakoty v 19. století, tak afghánské provincie Hílmand v 21. století nebo v současnosti předměstí Washingtonu a Baltimoru zaplavených policajty. Armáda normalizuje chování, které je z pohledu většiny lidí abnormální. A tyto excesy se plíživě stávají normou, integrální součástí každodennosti. Začíná to už ve vojenském výcvikovém středisku.

… a má to svoje hluboké příčiny.

Nejčastěji slyšíme, že se to dělá pro vaši bezpečnost. Sem tam se sice stane něco dramatického, ale někdo nás musí bránit, a my zase musíme bránit své obránce…

Ale co když o bezpečnost nejde? Možná tu hrají roli jiné motivy? Kapitalismus si žádá akumulaci kapitálu: abys mohl rozšiřovat trh, musíš pro něj nejdřív udělat místo, a to vyžaduje pravidelné a strukturované násilí. Politolog Cedric Robinson navíc mluvil o rasovém kapitalismu. Kapitalismus podle něj nebyl žádnou revolucí a rozhodně neukončil bývalý feudální řád. Naopak, vyrostl z něj, a to na rasismem prosáklé půdě západní kultury. Kapitalismus a rasismus tudíž postupovaly ruku v ruce a vznikl rasový kapitalismus – systém prosycený diskriminací, násilím, policejní kontrolou, regulací nadměrné populace, nevolnictvím a někdy – jako v tomto případě – válečnými zločiny.

Politici a vojáci z povolání často říkají, že to, co se děje v rekrutských táborech a na frontě, je nutné a že je to dočasný ústupek, výjimečný stav, opak toho, co je skutečná Amerika – můj pohled je ale přesně opačný. Militární kultura odráží jádro problému současné americké demokracie a společnosti.


Už chápete, proč jsem tento text nazval, jak jsem ho nazval? Protože není nejmenší důvod dělat rozdíly mezi vojáky Třetí říše a té dnešní americké. Pokud máme pochopení pro ty americké, měli bychom chápat i ty nacistické, protože i ti se nevzali odnikud, ale produktem propagandy a intenzivního výcviku. A naopak, pokud odsuzujeme válečné zločiny SS-manů, měli bychom stejně odsuzovat i válečné zločiny amerických mariňáků a nenechat se přitom zaslepit vlajkou nebo zmást tím, že jedni prohráli, zatímco ty druhé to teprve čeká.

Zprávy z voleb


Takže máme za sebou další volby, můžeme si tudíž říct, co jsme se díky nim dozvěděli. Tak předně, dopadly i beze mě. Je to osvobozující vědět, že na člověku nezáleží, že je jen jeden z mnoha a že se něco obejde bez něj. Sláva, budoucnost Evropy už neleží na mých bedrech.

Zpráva která potěší, byť není důvod ji přeceňovat, je konec pana Štětiny v Evropském parlamentu. Jestli to ovšem bude znamenat i jeho konec v politice, nebo nám bude o to víc otravovat vzduch v Praze, o co méně bude v Bruselu, to se teprve ukáže.

Zpráva, která nepotěší, a ani ji nejde dost dobře přecenit, je debakl ČSSD, která skončila bez mandátu před branami Evropského parlamentu, kterými naopak s jedním mandátem prošla i ta ostrakizovaná KSČM. Všechny ostatní mandáty se staly kořistí pravice. (Ano, pravice. To, že někdo není otevřený fašista nebo libertarián ještě neznamenám, že není pravičák. Pozná se to totiž především podle toho, jak moc jde po krku lidem a jak snaživě umetá cestičku kapitálu.) Až si jeden říká, jestli i ta KSČM není navzdory své občasné levicové rétorice zakuklená pravice? Každopádně, pokud je toto předzvěst výsledků parlamentních voleb – a jsou všechny důvody se domnívat, že ano, protože evropská témata v kampani téměř nefigurovala – čekají nás krušné časy. Přesto pořád zůstává otázka, jestli svým debaklem ČSSD jen zaplatila za kurvení se s ANO ve vládě, jak si myslí Jakub Patočka, nebo jestli je to projev hlubších a komplexnějších změn v české politice, což je výklad, ke kterému se co rozený pesimista kloním já. ČSSD je sice škoda, ale nevidím nic a nikoho, na koho by se mohla vymlouvat.

Absurdita evropských voleb je dobře vidět na tom, jak voliči protlačili do EP Alexandra Vondru, tedy člověka zásadně antievropského, který nikdy nechtěl nic jiného, než slabou Evropu sloužící silným USA. Ale takových kuriozit by se našlo všude po Evropě plno.

Zcela zásadní zprávou, ovšem lokálního významu, která se do výsledků evropských voleb pouze promítla, je neoddiskutovatelný úspěch Babišova ANO. Toto je reálný obraz jeho podpory, ne plná náměstí žádající jeho odchod. Plná náměstí sice vypadají impozantně, ale jsou na nich zřejmě všichni, kteří Babiše nechtějí, zatímco ti, kteří ho chtějí – nebo jim alespoň nevadí, což bude asi častější případ – se scházejí u voleb. A tam se jich opět sešlo víc, než dost. Je evidentní, že i kdyby Babiš náměstí vyslyšel a rezignoval, vrátí se po příštích volbách hlavním vchodem.

A pak je tu zpráva významu celoevropského, která ovšem příliš optimistická není: před veškerou snahu elit předstírat, že je to naopak, se žádná společná Evropa zatím nekoná. Nikde v Evropě nefigurují společná evropská témata, všude se hraje na národní notu. Opravte mě, pokud se mýlím, ale nikde v Evropě jsem nezaregistroval jedinou skutečně evropskou stranu, tedy stranu, která by pod stejným názvem a se stejným programem kandidovala v celé Evropě. Za takovou nelze považovat ani Piráty, byť ty stejný název i blízký program mají, protože i oni jsou pořád jen jednotlivé národní strany.

Evropané by se měli konečně rozhoupat a buď se vrátit do 19. století k národním státům, nebo udělat krok do století 21. k jednomu suverénnímu státu, ale tohle plácání se někde mezi je k ničemu. Stejně, jako by si měli ujasnit, jestli se chtějí vzdát všech civilizačních výhod, kterým se těší, a lézt kapitálu do zadku, nebo jestli chtějí zůstat výspou civilizace, která drží kapitál na uzdě a nutí ho sloužit lidem, místo aby nutila lidi sloužit kapitálu. O ničem z toho ale tyhle volby opět nebyly. Tak snad příště.

P.S. Jistě můžete žehrat na mizernou účast voličů, ale uvědomte si, že ta je přímo úměrná tomu, jak moc si voliči myslí, že o něčem rozhodují. ať tím, jaký mají vliv, nebo tím, jestli se vůbec o něčem rozhoduje.

Pár slov o morálce


Vyslechl jsem nedávno rozhovor dvou mužů diskutujících o přednášce dr. Koukolíka o morálním rozhodování, který byl pro diskuse o této oblasti naprosto typický: skončil konstatováním, že dotyčný z modelového příkladu se rozhodl nemorálně, a tedy špatně. Je to notorická chyba, kterou by pánové neudělali, kdyby dávali při přednášce pozor. (Abych jim nekřivdil, možná pozor dávali, jen to obrněni myšlenkovými stereotypy tak úplně nepobrali.) Ta chyba spočívá ve ztotožňování morálního rozhodnutí se správným rozhodnutím. Tak to ale není, rozhodovat se morálně neznamená rozhodovat se automaticky správně, rozhodovat se morálně znamená rozhodovat se v rámci daného morálního systému, a ne například podle porovnávání nákladů a výnosů, což je pro změnu rozhodování ekonomické. Nehledě k tomu, že existují různé morální systémy a co je správné podle jednoho nemusí být správné podle jiného. Chtít po lidech, aby se rozhodovali morálně s tím, že se díky morálce rozhodnou správně, je krátkozraký a nebezpečný omyl. Jedině vhodná morálka totiž dokáže například jako správné rozhodnutí přijmou válku i v situaci, kdy je takové rozhodnutí podle všech ostatních rozhodovacích systémů naprostý nesmysl.

Jak bohatí prospívají společnosti


Návyková látka OxyContin způsobila v USA opiátovou epidemii a vydělala rodině Sacklerových miliardy dolarů. Přesto se o jejich členech hovoří především jako o milovnících umění. (…) Podle posledních dat CDC zemře denně na území USA kolem 130 lidí předávkování opiáty, což je dokonce více, než počet úmrtí způsobených střelnými zbraněmi (108 lidí denně). V současnosti jde doslova o epidemii, jíž způsobila společnost Purdue Pharma a Sacklerovi. (…) Jejich prodejci tvrdili, že se jedná o převratný lék – rychle uleví od bolesti, úleva trvá až dvanáct hodin a není návykový. Pilulky se začaly předepisovat téměř jako aspirin i na ty nejbanálnější bolesti a Sacklerovi vydělávali miliardy. Když se pak po jedenácti letech ukázalo, že o svém produktu lhali, a OxyContin je vysoce návykový, měla rodina již jmění ve výši 10 miliard dolarů.

Martin Hampejs: Mecenáši zbohatli na závislostech; Lidové noviny 27.4.2019

Křesťanství pro ateisty


Takto v jednom rozhovoru definoval křesťanství Jan Dus z Lékařů bez hranice:

Křesťanství podle mě prospělo lidstvu trojím: milosrdenstvím, odpuštěním a prací. Křesťanství pochopilo smysl milosrdenství: o nemocné ebolou je třeba se postarat. Prostě proto, že ti lidé trpí. Tečka. Na odpuštění dnes hodně zapomínáme. A přitom každý z nás potřebuje dostat šanci začít znovu. Ne jen jednou, ne jen sedmkrát… To, co mne na misích nejvíc bere, je pohled na lidi, kteří nedostali šanci. Nikdy. Žádnou. Já jsem těch příležitostí dostal kvanta. Každý z nás. A práce? V řadě kultur je práce ponížením, nezbytností chudých. Já si práce vážím. Je to paráda, že můžeme svýma rukama a hlavou měnit svět kolem sebe.

Myslím, že církevní otcové by ho za takovou definici nepochválili. Žádný Bůh, žádná Trojice, žádné stvoření, žádné spasení… jen lidé a svět, v němž žijí a jenž podle své vůle mění. Ale mě se to právě proto líbí. Líbí se mi taková definice, protože si vystačí se světem a s lidmi a obejde se bez zázraků a transcendencí. Je v tom pokora i naděje, je v tom i víra – ale v víra v člověka, ne v Boha. Jestli je toto křesťanství, ať si je. Jestli je toto křesťanství, pak jak jsem ateista, tak budu klidně a hrdě křesťan. Bez ohledu na to, že taková definice je pro mě především prostě materialistická etika. Ale právě proto je mi sympatická, že nepotřebuje ani Boha, ani stvoření, ani zázraky, ani vykoupení, ani církev, ale vystačí si s tím, co je výsostně lidské: odpuštění, soucit, pokora a práce.

Kdyby bylo na světě víc křesťanů podle Duse a méně podle Duky, hned byl nám bylo lépe. Zatím je to bohužel přesně naopak. Přitom, je na takovéto etice něco špatně? Má nějakou zásadní chybu, kromě toho, že nelegitimuje moc, bohatství a nerovnost vůbec? Já myslím, že nic. Že tady máme dobrý návod, jak spravit svět, který náboženství robilo. Jen si musíme přiznat, že žijeme tady a teď a že je to jen a jen na nás, jak budeme žít a jak budeme svět, o nějž jsme se nijak nezasloužili, ale který je naším jediným domovem, spravovat. Určitě nic nezkazíme, když to zkusíme podle křesťanství pana Duse. I my ateisté a materialisté.

Hermelín jako esence kapitalismu


Snědl jsem hermelín. To vám samozřejmě nesděluji proto, abyste věděli, že jsem měl hlad a už ho nemám, ani proto, abych se chlubil, že konzumují mléčné výrobky. Sděluji vám to proto, abych si postěžoval, že vlastně nevím, co jsem jedl. Na hrabičce sice bylo napsáno Sedlčanský, jenže továrna v Sedlčanech je zavřená. Kdo a kde ten hermelín tedy vyrobil? Nelze říct. Na krabičce je uveden pouze prodávající, nějak forma s hogo-fogo zapáďáckým jménem z Prahy 4, kde také žádná mlékárna není. Mě ale nezajímá překupník, mě zajímá, kdo to vyrobil, protože výrobce určuje kvalitu, nikoliv obchodník. Do toho ale podle prodávajícího zákazníkovi zjevně nic není. Zákazník se má spokojit se značkou a kupovat Sedlčanský hermelín klidně z Polska. Já ale nejsem poslušný zákazník, mě značka nezajímá, mě zajímá výrobce. Podle výrobce mohu poznat, jak daleko ten hermelín do obchodu vezli, podle výrobce mohu soudit, v jakých podmínkách asi pracují jeho dělníci a jaké asi tak mohly být další externality. A nejspíš právě proto na krabičce není výrobce, ale prodávající, aby se nic z toho poznat nedalo. A tak jsem snědl anonymní hermelín bez příběhu, bez kontextu a bez zodpovědnosti. Ten jediný, který mi kapitalismus dokáže nabídnout, stejný, jako kapitalismus sám – značkový a povrchní.