Před politikou se neschováš


Původně jsem chtěl tento obrázek jen hodit na Twitter s komentářem na způsob: Nejsou tu žádní lidé, proto tu není politika a proto je tu hezky. Jenže než jsem to udělal (vida, jak se občas hodí chvíli počkat, než člověk něco napíše), tak jsem si uvědomil, že lidé tu sice vidět nejsou, ale politika ano. Je totiž právě politika, co rozhoduje o tom, jestli tu bude pustina nebo pastvina, jestli tu povede turistická cesta nebo tu bude ostnatý drát s pověšenou cedulkou: „Soukromý pozemek, vstup zakázán, střílíme bez varování,“ jestli tu budou zákopy, vyhlazovací tábor nebo developerský projekt, je to politika, co rozhoduje o tom, jestli tu vůbec něco bude, je to politika, co stojí mezi námi a tím, aby tu byla poušť, a je to politika, co o tu poušť, byť nepřímo, usiluje. Před politikou není úniku, ani pro toho, kdo se o politiku nezajímá, protože politika se vždy tak či onak zajímá o něj.

Já je relativní


Napsal Petr Komers ve svém sloupku v LN:

Třebaže i vietnamština má zájmeno „já” v našem smyslu, používá se méně než všechna ta rodinná terminologie. Jen málokdy tak člověk o sobě hovoří v 1. osobě, jak to chápeme my. Vždy jste totiž někým pouze skrze vztah k tomu druhému: jednou strýčkem či tetou, jindy bratrem, sestrou. Psychologicky vzato je to obrovský ústup od individualistického vnímání sebe sama: jedinec je někým jen díky ostatním. Na což si do sebe zahleděný Evropan těžko zvyká.

Já bych byl ovšem s tím hodnocením ve vztahu k Evropanům, potažmo Anglosasům, ještě radikálnější. Za prvé to není ústup, evropské pojetí individua nebylo Asiatům nikdy vlastní. A za druhé: Evropan by to viděl tak, že druzí jsou někým pouze ve vztahu ke mě, druzí existují jen tehdy, vezmu-li je na vědomí já, a jen tak, jak já je pojmu.

Jak je vidno, Naše subjektivní pojetí „já“ není antropologická konstanta, jak si my Evropané myslíme a také se podle toho chováme, ale mohou existovat – a jak vidno existují! – i jiná pojetí, Už jenom vzít to na vědomí bude pro „standardního Evropana“ poměrně složité, natožpak připustit, že toto jiné pojetí je přinejmenším stejně dobré a stejně legitimní, jako to jeho. Přitom je to dost možná tak, se tato pojetí nevylučují, ale doplňují, a jen dohromady tvoří skutečné nedeformované já.

Kdo chtěl vědět, mohl, kdo měl vědět měl, nechtěl


Pár postřehů ze staršího rozhovoru s politologem Janem Charvátem, který vyšel pod všeříkajícím názvem Nespokojené jsme dlouho přehlíželi. Teď se divíme, že se radikalizují. To lidé v sobotu na Václaváku opravdu nespadli z nebe.

To, co dělají proruští trollové, je, že frustraci lidí usměrňují, ale nejsou schopni ji vytvořit. Kdyby přišli do společnosti spokojených lidí, tak v ní nebudou úspěšní.

Když v 90. letech vznikala média, tak se zformoval velmi specifický pohled, který měl velmi jasno v tom smyslu, že tady je zlo, což je komunismus, a dobro v podobě demokracie a liberálního kapitalismu. Pokud jste tehdy říkal, že všechno neběží správně, tak to pro tento pohled automaticky znamenalo, že jste komunista. 

Jako společnost teď zápasíme s tím, že dvacet let od revoluce jsme říkali, že je naprosto fér, aby každý měl svůj vlastní názor. Jenže vlastně jsme tím mysleli, aby všichni měli stejný názor jako my. A až v posledních deseti nebo patnácti letech zjišťujeme, že lidé mají opravdu různé názory a že nám to vlastně vadí.

Musíme si připustit, že politika je řemeslo, jenže s tím máme už od první republiky problém. Pro nás je politika boj dobra se zlem. Velmi často symbolický boj. A pak jsme zaskočení tím, že existuje politika ve smyslu toho, kolik bude stát mléko a rohlíky. A ještě více jsme zaskočení, že řadu lidí zajímá více mléko a rohlíky než ideály, pod kterými si neumí nic představit, protože se jich nedotýkají. 

Aktivista je pro spoustu lidí sprosté slovo. A výsledkem je, že nikdo jiný se za vás nepere. (…) Protože se u nás od 90. let vžilo, že aktivismus a občanská společnost jsou divné. Václav Klaus mluvil o nikým nevolené občanské společnosti. Řekli jsme si, že veřejný prostor mají obsadit jenom politické strany. Vy jako člověk se nemáte vyjadřovat veřejně, pokud to neděláte přes politickou stranu. 

Jako kachna na rybníce


Nevím, jak vy, ale já si v poslední době připadám jako kachna na rybníce. Kachna, která ví, že začala lovecká sezóna. Kachna, která už vidí lovce a je jí jasné, odkud a čím se bude střílet. Kachna, která nejen že ví, že by měla něco udělat, nebo se to alespoň pokusit, ale má i poměrně jasnou představu, co by to měla být. A přesto dál sedí a nedělá nic. Ne snad, že by byla pohledem na lovce paralyzovaná, ani to není proto, že by všechny možné únikové strategie byly mimo její možnosti a schopnosti. Ona je spíš rezignovaná. Nějak přestala věřit tomu, že má smysl se o cokoliv pokoušet, že je kam utéct, že ještě někde existuje rybník, který by nepatřil nějakému loveckému spolku a nebyl obležený lovci nadrženými na to ulovit si nějakou tu kachnu, i kdyby to měla být ta poslední kachna na světě a bez ohledu na to, že mají doma kachen plný mrazák. Tak přesně takhle nějak se v poslední době cítím. Nějak jsem ztratil víru ve schopnost kachen uhrát to s lovci alespoň na remízu a spoléhám spíš na to, že lovci se postřílejí navzájem. Děj se vůle boží. Vždyť nakonec nedělat nic je poslední bašta svobody.

Z pokladů malých muzeí


Docela rád chodím do malých městských muzeí. Vždycky se tam najde nějaká lokální drobnost, která hezky dokreslí ty velké dějiny, které jsou v muzeích národních a školních osnovách. Dějiny každodennosti se tomu myslím říká učeně. Tentokrát jsem byl v muzeu v Milevsku (to město by jinak stálo za samostatný text jako učebnicový příklad místa, kde chcípl pes, v tomto případě spíše kde byl zabit pes) a vyfotil tři exponáty (na mobil, promiňte proto prosím zhoršenou kvalitu) na kterých jsem zvýraznil to, co mě na nich zaujalo.

Pokračovat ve čtení „Z pokladů malých muzeí“ →

 Zanechte naděje, kdo vstupujete


„Zanechte naděje, kdo vstupujete,“ stojí psáno nad branou pekla, alespoň dle básníka Danteho. Stejně dobře by to ale mohlo stát i nad vchodem do domova důchodců. A nad vchod do Alzheimer centra nic vhodnějšího snad ani neexistuje. Byl jsem teď v jednom takovém na návštěvě a jsem z toho v šoku ještě teď. Stokrát o tom může člověk číst, ale dokud to nevidí na vlastní oči, nemá ani potuchy, o čem to vlastně čte. Ta koncentrace apatie, bezmoci a bezčasí je děsivá. Ti nejčilejší z klientů připomínají zombie, ti méně čilí mrtvoly. Přitom materiálně je o ně podle všeho postaráno dobře, personál je milý a pozorný, jen z těch lidí nezbylo nic než těla, která duch dávno opustil. Těla, která jsou v takovém bezčasí, že by mě nepřekvapilo ani kdyby zemřela ještě dnes, ani kdyby žila ještě roky. Ani nevím, proč to píšu, snad abych se z toho zážitku vypsal, protože stěžovat si vlastně není na co, tohle se současným asociálním režimem příliš nesouvisí (snad jen nepřímo, až likvidace sociálních a pečovatelských služeb přivodí devastaci těch, kteří se pokusí – pokud nebudou státem donuceni – se o své bezmocné příbuzné postarat sami, tak je taková péče časově i psychicky náročná) a nevidím ani nic, co by se s tím dalo dělat. Léky ne to nejsou a dotyční, kteří absolutně pozbyli veškerý náhled na svoji nemoc, nejspíš ani netrpí, utrpení je to „jen“ pro jejich okolí, takže jakékoliv úvahy o euthanasii jsou zcela mimo mísu. Člověk musí nutně obdivovat personál domova, že to zvládá. A nutně se musí zamyslet nad tím, jestli pro něj samotného existuje nějaká naděje? Každopádně v domově nejen, že už žádná není, takový domov dokáže vysát i tu, kterou jste si s sebou přinesli. Až někdy do takového zařízení půjdete, raději zanechte svoji naději přede dveřmi, ať o ni nepřijdete.

Nedívej se na české komedie, nebo se z toho ztratíš smysl pro humor


Porušil jsem svoji zásadu nedívat se na české filmy, a už vůbec ne na ty označené jako „komedie“, a hned byl z toho tak silný zážitek, že se z něj musím vypsat.

Inkriminovaný snímek se jmenoval Stůj, nebo se netrefím a nastolil kardinální otázku: Jak je možné, že někdo něco takového zaplatil a celá plejáda tvůrců, od herců po kameramana, byla ochotna na něčem takovém participovat a podepsat se pod to? Protože něco tak nevtipného jsem snad v životě neviděl. Ale tenhle blábol se scénářem slabým tak, že by to mělo vstoupit do učebnic jako odstrašující příklad, by nezachránila ani rekvalifikace z komedie na… na co vlastně? Takový žánr snad ani neexistuje. Leda by měla vlastní žánr šišlavá němčina.

Inu, byl to smutný pohled na to, jak až dokáží herecké legendy klesnout, když se jim zaplatí. S jiným scénářem a jinými kostýmy by se tahle „komedie“ dala snad považovat za úlitbu režimu a její protagonisté za svého druhu oběti, jenže scénář byl, jaký byl, a protagonisté tak jsou spíš pachatelé.

P.S. Pro poctivost přiznávám, že jednou jsem se uchechtl.

Univerzální recenze všeho


Následující text je úryvek s recenze jedné knihy, už ani nevím jaké. Přišlo mi ale, že se autorovi té recenze, nejspíš zcela neúmyslně, ale o to pregnatněji, podařilo vystihnout víc, než jednu konkrétní knihu, totiž celou naši společnost. Posuďte sami:

Taková pakáž žijící za vsí je každému lhostejná, dobrá leda k tomu, aby bylo nad koho se povyšovat a kým pohrdat. Žijí si ve svém světě, s vlastními pravidly a je lepší si je držet od těla. Ovšem buďte si jistí, že kdyby zítra byla válka, někdo z nich by se
musel okamžitě navléct do uniformy a
byl by odvezen do cizího kraje, kde by
měl bojovat za stát, jehož péči do té doby
nijak nepocítil.

The Matrix Resurrections


  • The Matrix (1999) – WOW!
  • Matrix Reloaded (2003) – Let’s go.
  • Matrix Revolutions (2003) – What?
  • The Matrix Resurrections (2021) – Why?

Takhle nějak by mohla vypadat velmi stručná recenze na film The Matrix Resurrections, novinku z loňského roku, prý dlouho očekávanou. Recenze zase až ne tak stručná ovšem nebude o nic delší. Smysl existence filmu The Matrix Resurrections mi zkrátka a dobře poněkud unikl. Zkraje to vypadalo, že zpochybní předchozí trilogii, postaví ji na hlavu a zpřehází (pořád by sice zůstala otázka proč?, ale alespoň by existence čtvrtého dílu dostala smysl), ale to se nakonec nekonalo a z Matrixu se nestala počítačová hra, ale zůstal realitou. Realitou, která se v The Matrix Resurrections tak trochu opakuje a tak trochu pokračuje (to by jistě ocenil jistý Herakleitos) a tak trochu mění (to když stroje a lidé spolupracují (někteří)), ale pořád je to Matrix.

Kdyby byl The Matrix Resurrections samostatný film, asi by fungoval docela dobře, jenže to on není. Možná mi jen něco uniklo, nějaký detail nebo aluze, ale nejzřetelnější sdělení The Matrix Resurrections je pro mě to, že tvůrci chtěli ještě naposledy něco vymáčknout z úspěšné značky. A levně, proto nezanedbatelnou část filmu tvoří Ctrl+C/Ctrl+V z předchozích tří dílů.

Možná je to i proto, že z tvůrčího tandemu bratří/sester Wachovských zůstala jen single osoba Wachovski(ý/á).

Zkrátka a dobře, The Matrix Resurrections je pro mě zklamání, které bohužel není s poslední době zdaleka první. Jak stárnu, tak se buď stávám náročnějším, nebo natvrdlejším. Nebo se v poslední době točí víc filmů jen pro to, aby se točilo. Každopádně jsem vás varoval.