Pouhá formalita


Snímek režiséra Giuseppe Tornatoreho Pouhá formalita z roku 1994 je filmový klenot, o jehož existence jsem neměl ani ponětí. Přinejmenším po formální stránce je zcela brilantní – na minimálním prostoru s minimem prostředků se tu odehrává strhující komorní drama mezi slavným spisovatelem Onoffem (Gérard Depardieu, který zde hraje asi nejlépe, jak jsem ho kdy viděl hrát) a komisařem (Roman Polanski, ano, ten režisér a jak se ukazuje i obstojný herec), jehož jméno za celou dobu nepadne (nechává si ovšem říkat Leonardo da Vinci), jenž je Onoffovým velkým fanouškem schopným citovat celé pasáže z jeho děl, ale zároveň ho podezřívá z vraždy, k níž došlo poblíž Onoffovy usedlosti kdesi na francouzském či italském venkově.

Na rozpadající se zapadlé policejní stanici se pak komisař snaží ze spisovatele vymámit přiznání, co dělal předešlý den, spisovatel ovšem neustále mění výpovědi či tvrdí, že si nic nepamatuje. Nic víc se ve filmu neděje, akce veškerá žádná, přesto je napínavý a bez problémů udrží pozornost diváka, který si může lámat hlavu, jestli je Onoff tak rafinovaný a vodí komisaře za nos, skutečně trpí ztrátou paměti, nebo je to regulérní blázen.

A pak film skončí. Náhle, překvapivě, vlastně bez výsledku, Onoff se ani nepřiznal, ani nebyl propuštěn, ale nezdá se, že by to byl jeden z těch konců typu nějak to jednou skončit musí, na to ví režisér evidentně příliš dobře, co dělá, takže jde spíš o hru s divákem a pro diváka, jestli na to přijde. Přiznám se bez mučení, že já na to nepřišel. Nakonec jsem ve snaze nalézt vysvětlení přečetl skoro celou diskusi na ČSFD (jiné místo, kde by to někdo řešil tak vážně a intenzivně jsem nenašel), ale ani to mi moc nepomohlo, jen v jednom komentáři – pozor, možná následuje vyzrazení pointy – jsem narazil na zmínku o očistci a v kombinaci s některými detaily, jako že při odchodu Onoffa z komisařství sedí na místě, kde v noci seděl on, další chlápek, který dostal úplně stejnou modrou deku a teplé mléko a který „to ještě neví“, veškeré protokoly jsou prázdné a v jedné scéně střelí Onoff, který se ten den výjimečně vykoupal a oholil, sám sebe, pročež jsem usoudil, že tím zavražděným je Onoff sám, že spáchal sebevraždu, že komisař není tak úplně komisař a celý film je uměleckým uchopením toho, proč to spisovatel udělal a jak se s tím vyrovnává, jako kdyby ještě trochu žil (nebo jeho „nesmrtelná duše“) a sám sobě musel přiznat, co a proč udělal, ovšem bez hodnocení a souzení. Podstatné se přitom jeví, že jde zrovna o spisovatele, který právě dopsal svoji poslední knihu, kterou považuje za nejlepší a už nechce nikdy nic napsat ani poslouchat, že by něco napsat měl.

Ta pointa je, pravda, trochu divná, ale ten film je výborný a zážitek byl o to lepší, že jsem o něm nikdy dříve neslyšel, takže jsem neměl žádná očekávání.

Jak jsem si neposlechl Babiš a zanevřel na politiku


Omylem (no dobře, byla to lenost) jsem se včera ocitl před obrazovkou s pořadem TV Nova Letní interview. Už z upoutávek jsem měl vážnou pochybnost o smyslu a úrovni tohoto pořadu, protože moderátorku s tak bídným vyjadřováním a zoufalou dikcí (kde jsou ty doby, kdy moderátoři v médiích museli umět vyslovovat) jsem snad ještě neviděl. No a já padl zrovna na Babiše. Vydržel jsem asi pět minut pak udělal to, co jsem měl udělat už dávno – vypnul TV. Jestli se o někom dá říct, že „mele hovna“, tak je to Babiš. To, co říkal, prostě nemělo ani hlavu ani patu, jen chrlil floskule o tom, jak on to s lidem (nebo lidmi?) jako jediný myslí dobře a všichni ostatní proti němu intrikují. Ne, že by se obsahově nějak zásadně lišil od Kalouska, Klause a dalších podobných výtečníků, ale po formální stránce je Babiš o dvě tří třídy níž. Ať říká, co říká, vždycky řekne vše a nikdy nic. A moderátorka mu k tomu ještě podkuřuje způsobem, vedle kterého působí i Drtinová jako profesionálka. A dost se bojím, že to s jinými „politickými vůdci“ (ano, tak jim říká) bude lepší. Tohle, že má být politika? Na základě tohohle se někdo má a může rozhodovat, koho volit? Tak to potěš koště. A protože nic lepšího se asi tuto sezónu čekat nedá, vážně uvažuji o tom, že jestli půjdu na podzim k volbám, tak si ten volební lístek, který do urny hodím, prostě vylosuji. Sice z omezené množiny, abych neriskoval, že mi padne „topka“ nebo klérofašisti, ale vylosuji.

Rasově čistým záchodkům věrni zůstaneme


Je až absurdní, co všechno nechají vystíhování Evropánci cloumat svým majestátem. Třeba veřejné záchodky v Německu, o jejichž výstavbě informují pod poplašným titulkem Postavíme „multi-kulti“ toalety, aby se zde migranti cítili jako doma. V bulvárně-okurkovém textíku není samozřejmě o migrantech ani slovo, zato se tam píše: „…  jedna z toalet bude speciální, bude multi-kulti. Žádná mísa,  žádné toaletní sedátko, žádný toaletní papír (…) blíže tomu, co je v islámských zemích běžné.“ Anonymní překladatel nejenom že zjevně nikdy neslyšel o tzv. tureckému záchodě, ale ani nečetl žádnou studii o tom, že jsou to právě tyto tzv. turecké záchody, a nikoliv evropské klozety, které lépe odpovídají lidské anatomii a jsou z hlediska své hlavní funkce, tj. podpory vyměšování, vhodnější (což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti). Některé studie dokonce hovoří o tom, že Evropané jsou jako populace významně neurotičtí a to právě proto, že se v životě dobře nevyserou. Jenže co naplat, že jsou tzv. turecké záchody lepší, když jsou „muslimské“, takže před nimi musíme Evropu bránit. (Docela by mě zajímalo, jestli existuje signifikantní rozdíl a civilizační a kulturní hierarchie mezi evropským žido-křesťanským lejnem a lejnem muslimských, ale upřímně, asi by to byla debata dost o hovně.) Teď už jen zbývá, abychom z Evropy dostali i jiné muslimské zlořády, jako jsou arabské číslice (původně indické, čili árijské (sic!), ale bohužel Araby pošpiněné), algebra, alkohol a koneckonců i ten Aristoteles, který byl sice Řek, ale bez Arabů by pro nás dnes neexistoval.

Nepřečteš dvakrát stejnou knihu


Při stěhování části knihovny tam a zase zpátky mi rukama znova prošel Odlesk boží slávy a když mi ho tak osud přihrál, tak jsem ho s chutí přečetl znova. Z té původní recenze to není patrné (vlastně vyznívá přesně opačně), ale pamatuji si, jak jsem z něj byl při prvním čtení jsem trochu rozpačitý, jak mi střídání času a roubování jednoho příběhu na dvě časové roviny přišlo poněkud vyumělkované; v recenzi jsem se to tehdy ovšem nejspíš styděl přiznat.

Jenže když jsem teď knihu četl podruhé, tak jsem si to, co mne prve dráždilo, vyloženě užíval. Stejný kniha, nejenom doslova a do písmene, ale i do posledního flíčku a ohnutého listu, stejný příběh, stejný překlad, stejný čtenář – a přesto tak odlišný čtenářský zážitek. Čili je-li stejná kniha, musel se změnit čtenář. Buď jsem za ta léta slevil ze svých nároků, nebo – a k této variantě se nejenom z ješitných důvodů přikláním – jsem si rozšířil obzory a mohl si tak knihu lépe vychutnat.

Lidé, čtěte! Čtěte a nebojte se přečíst jednu a tu samou knihu dvakrát, protože vás možná čeká něco nového, co vám při prvním čtení nebylo dostupné.

Feminismus, který žádný feminismus není


Jen jedna ze řady silných tezí Apoleny Rychlíkové z textu Rodičovství v pozdním kapitalismu:

Ani víc než sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby nemáme odvahu realizovat takový systém, který by lidem práci ubíral, ne přidával a zároveň by mohli ze svých výplat normálně žít. Tlak, který dnes zažívá většina mužů, strach ze ztráty zaměstnání, obavy, že nedostojí svému „úkolu“ a selžou, jsou obrovské. Dá se to srovnat s vyčerpáním a frustrací, které s sebou často nese práce matky na plný úvazek. Představa, že to mužům vyhovuje, je mylná. Nést na svých bedrech většinu finanční odpovědnosti a téměř nevídat vlastní děti není nic příjemného, stejně jako automatická výhradní péče matky.

Možná je můj předpoklad, že průměrný selsky rozumný Čech nejenom tento citát, ale celý text zařadí do škatulky feminismus a šmahem smete se stolu, mylný. Spíš se ale bojím, že ne. Přitom je-li toto feminismus, pak je nám feminismu třeba jako praseti drbání. Jenže já na tomhle nic feministického nevidím, pro jsou takovéto myšlenky jen výrazem elementární příčetnosti a orientace v našem světě.

Co se (ne)děje ve Venezuele


Ve Venezuele se něco děje, není to nic pěkného a situace eskaluje. To je ale asi tak všechno, na čem se shodneme, protože mediální pokrytí je jako obvykle povrchní, zkratkovité a tendenční a naprostá většina zpráv o Venezuele se nese v duchu ideologické zkratky, o nevyhnutelném krachu socialismu. Fundovaný rozbor situace, dynamiky venezuelské společnosti, příčin a následků se (bohužel jako obvykle) nekoná. Dílem proto, že to složité a nejsou lidi (a s rušením „zbytečných“ humanitních oborů jich bude nadále ubývat), kteří by toho byli schopni, dílem jistě i proto, že ona floskule o „krachu socialismu“ je tak lákavá.

Celý příspěvek →

Vrozené limity ekonomické teorie


S nevelkou nadsázkou lze říct, že dnešní ekonomie se formovala v 18. a 19. století, kde trochu ustrnula. Nejde jen o to, že dnešní společnost je složitější, propojenější a komplexnější, ale potíž je třeba i v tom, že ekonomické teorie byly výrazně eurocentrické. Tehdejší ekonomické myšlení vůbec nebralo v úvahu, že v jiných částech světa nemusejí platit stejné hodnoty a předpoklady. Ekonomie například počítá s tím, že všichni (firmy, rodiny i jednotlivci) programově maximalizují svůj zisk. (…) si lidé pomáhají bez nároku na zisk. (…) Tuto „nepeněžní ekonomiku“ ekonomie nedokáže uchopit.

(Petr Kain, Přichází nový ekonomický systém, LN)

Jeden svět kapitalistům nestačí


Z textu Už nežijeme ve společném světě Lukáše Likavčana:

S likvidací sociálního státu a deregulací trhu v západních zemích na konci sedmdesátých let se jejich elity v podstatě rozhodly opustit myšlenku sdíleného světa, ve kterém se můžeme všichni společně zachránit (…) environmentální degradace a klimatická změna nedopadá na všechny lidi stejně. Dostáváme se tak ke kategorii environmentální a klimatické spravedlnosti, která je pevně propletena s nerovností ekonomickou, sociální, genderovou nebo etnickou. (…) Lidé, kteří dnes drží v rukou politickou a ekonomickou moc, na nás zapomněli. Musíme se zachránit sami, což v tomto případě znamená zbavit se extraktivní logiky pozdního kapitalismu. (…) Takový úkol si v první řadě vyžaduje jednotlivce vybavené silnou zkušeností odporu, připravené čelit nespravedlnostem přehřívající se planety a schopné představit si novou postkapitalistickou budoucnost.

Moloch ÚSTR


ÚSTR, neboli Úřad pro studium totalitních režimů (formálně je to sice ústav, ale fakticky se jedná o úřad) je instituce perverzní již svým statusem a způsobem vzniku (podřízena politikům se zákonem předepsaným výsledkem „bádání“, trafika pro politruky typu Žáčka či Hermana). Přesto – či spíše právě proto – má zcela mimořádné a disproporční postavení. Více již Petr Zídek v LN 29.7.2017:

V kontextu českého historického výzkumu je ÚSTR mamutí institucí. Spolu s Archivem bezpečnostních složek má větší rozpočet než Historický ústav, Ústav pro soudobé dějiny a Masarykův ústav a Archiv akademie věd dohromady (171 oproti 153 milionům Kč) a zaměstnává o sto lidí více (274 oproti 171 v akademických ústavech). Na rozdíl od akademických ústavů má ÚSTR jistotu svého financování v podobě vlastní rozpočtové kapitoly, jejíž krácení by asi bylo politicky obtížnější než prosazování úsporných škrtů v Akademii věd nebo Grantové agentuře. Mohlo by tak jít o „lídra“na pomyslném trhu výzkumu o soudobých dějinách.

Přitom je to instituce, která nemá téměř žádný publikační výstup (ne žádný kvalitní, ale prostě žádný) a pro společnost má nulovou přidanou hodnotu (snad jedině s výjimkou zaměstnávání doktorandů, jejichž prací ale plýtvá na zákonem předepsané pletení bičů z hoven pro hony na komunistické čarodějnice). Co dodat? Jako obvykle je výše příjmů nepřímo úměrná společenské prospěšnosti. ÚSTR zrušit a jeho „poslání“, tj. bádání na poli moderních dějin, přenechat standardním akademickým institucím (pro liberály grantovému trhu). ÚSTR je svým založením a postavením příliš velký moloch na to, aby nemohl být škodlivý.

Prasečák


Tuto úvahu na téma prasečák na místě bývalého romského tábora v Letech u Písku jsem si původně sesumíroval v hlavně v reakci na tento tweet

a následné vysvětlení: „Teď pointa. Napřed fakta: u Bystřice(BN) stál za války pracovní tábor pro nežidovské míšence. Dnes po jeho okraji  vede E55, většina plochy jsou domy a pole. Bylo zde kolem 1500 osob (např. spisovatel Karel Nový), také pár Romů. Zemřeli jen 4 vězni. A teď otázky: když zbouráme prasečák a nepřeložíme E55, ukážeme tím (dle vzoru Lety), že položidé nejsou rovni jiným obětem nacismu? Nebo to tolik nevadí, když tábor byl RELATIVNĚ humánní? Já opravdu nevím. Reakce a zamyšlení (i bez reakce) vítány.“ Měl jsem ale dovolenou, tak jsem ji v té hlavně nechal.

Včera ale vlastník prasečáku souhlasil, že prasečák odprodá vládě (která jej velmi pravděpodobně zavře a zbourá) a dnes se na to konto objevil článek s titulkem Naprosté vítězství cikánů – vláda chce vykoupit vepřín v Letech (záměrně nelinkuji, abych tomu šálku žluče nedělal reklamu, koho zajímá, najde ho tom, kde jsou selsky rozumně politicky nekorektní a nemají rádi Židy (mj.); pikantní ovšem je, jak je ten titulek věcně zcela špatně). A už to muselo ven.

I já jsem klik na „Ne“, ani mě by nevadilo, kdyby v Letech vedla dálnice a nepožadoval bych její zbourání. To bylo instinktivní rozhodnutí, které jsem po vysvětlení začal promýšlet – a opět skončil u nevadilo. Důvody jsou dva: technický a symbolický.

Technický důvod je jasný: zbourat nebo přeložit prasečák je jednodušší, než zbourat nebo přeložit dálnici, i dopady jsou řádově menší (pokud vůbec nějaké) a protože nejsem fundamentalista, tak bych na základě poměru „cena/výkon“ dálnici nechal. Ostatně, není snad jediné naše město, které by nestálo na kostech těch, kteří v něm žili (a trpěli!) v minulosti.

Pak je tu ovšem zcela zásadní rovina symbolická. Prase je v naší kultuře prostě nadávka, zvíře nečisté, a existence prasečáku na místě romského (cikánského) tábora je silným symbolem podřadného postavení Romů v naší společnosti. Zachovat prasečák znamená toto podřadné postavení potvrdit, zlikvidovat ho znamená podřadné postavení Romů zpochybnit a naznačit, že jsou stejně hodnotní lidé, jako my, a jejich perzekuce je stejně nemravná, jako kdyby byl perzekvován kdokoliv jiný. Tuto symbolickou hodnotu dálnice nemá, nikdo není méně člověkem proto, že přes jeho pomyslné kosti vede hodnotově neutrální dálnice a nezíská více lidskosti, pokud by ji někdo zboural. V případě prasečáku je to ale očividně přesně naopak, viz citovaný titulek (který v českém chucpenetu dozajista nebude výjimkou potvrzující pravidlo o slušných Češích).

Proto je prasečák v letech tak důležitý. Ne kvůli produkci masa, ne kvůli těm pár pracovním místům, které jsou na něj navázány, ale jako symbol konzervativních hodnot, symbol vzpoury proti „politické korektnosti“ a „neomarxismu“. Zbořit prasečák v Letech znamená nabořit svět zamindrákovaných českých nácíčků. A ti to dobře vědí a proto tak kvičí.

Nebýt této symbolické hodnoty, nebo kdyby to nebyl ausgerechnet zrovna prasečák, mohl by podnik zůstat stát, takhle ale bude skutečným vítězstvím, pokud bude zbourán. Nebude to ale vítězství Romů, nebo dokonce Cikánů – bude to vítězství nás všech. Ve světě, kde je přijatelné, ba přímo žádoucí, aby prasečák dělal z koncentráčníků symbolicky prasata, totiž čeká nějaký ten koncentrák na každého, jen v něm Češi nebudou dělat bachaře, ale mukly.