A co děti, budou mít co žrát?


Když se v 80. letech probouzelo ekologické uvědomění, promítalo se i slov písní, tak jako v případě známého refrénu: „Co děti, mají si kde hrát?“ Tenhle problém nakonec až tolik neeskaloval a děti si mají kde hrát. Možná ale nebudou mít co žrát, protože se na nás valí problém větší – sucho. Problém umocněný tím, že je zatím stále nahlížen ekonomistickou optikou, takže se jeví více jako otázka nákladů, ztrát a účetních bilancí, než jako otázka fundamentálně-existenciální. Názorně to předvedli v rozhovoru v sobotních LN, který byl problematice sucha věnován, ministr životního prostředí Brabec a zpovídající redaktorka. Když došla řeč na dopady sucha ne zemědělce, tak ministr vůbec nezmínil produkční funkci agrokomplexu, tedy zajištění potravin, ale vypíchl pouze miliardové ztráty a vícenáklady, které sucho pro zemědělství znamená. Jako kdyby to byl největší problém, který by se nakonec dal vyřešit s dostatkem alternativních zdrojů peněz, ať již z daní, nebo z dotací; jako kdyby zemědělská produkce byla funkcí ceny, a nikoliv půdy, vody, osiva, škůdců a počasí. A redaktorka ho při tom samozřejmě nechá a nezeptá se ho, co tedy budeme žrát, když se neurodí (a neurodí-li se u nás, velmi pravděpodobně se neurodí i jinde v Evropě), nepřipomeneme mu, že peníze jíst nemůžeme, byť tuto banální pravdu, v naší civilizaci ovšem systematicky vytěsňovanou, znali již severoameričtí Indiáni.

Reklamy

Izrael není v právu


Několik vět z textu Zdeňka Jehličky Hamás v českých hlavách, který si v mainstreamu nikdy nepřečtete, protože masakry Palestinců izraelskou armádou ani neomlouvá, ani neoslavuje, ale nazývá pravým jménem:

Hranice Gazy sice Palestinci pociťují každodenně přímo fyzicky, oficiálně však sotva existují. Izrael usilující o co největší zábor Palestiny totiž svoje hranice nevyhlásil, a tak je ani nemá. Nemá je na Západním břehu Jordánu, kde se segregační zeď zakusuje hluboko za pomyslnou hraniční zelenou linii, nemá je ani v Jeruzalémě, jehož východní část protiprávně anektoval, a pevnou hranici nemá ani s pásmem Gazy. Systém vojenských kontrolních stanovišť (checkpointů) rozesetých po Západním břehu Jordánu nelze za hranice považovat už jen proto, že jsou účelově zřizovány ke kontrole palestinských obcí a k ochraně zdejších nelegálních izraelských osad.

V izraelském odvolání se na válečný stav se však skrývá problém. Za těchto okolností by musel i sám Izrael uznat palestinský odpor za legitimní, neboť je nelogické ohánět se válkou, a označovat přitom nepřítele stojícího proti útočícím vojákům za teroristu. Nehledě na to, že Palestincům umožňuje právo na odpor proti okupaci samotné mezinárodní právo, konkrétně rezoluce VS OSN č. 3013 z roku 1973. Vyhlášení válečného stavu by však pro Izrael znamenalo i souzení podle válečného práva.

Tvrdí-li totiž Izrael, že Gaza je nezávislá a bez jeho přímé kontroly, musí zároveň Palestincům v Gaze přiznat právo na obranu svého území před nepřátelskou střelbou, a to včetně práva bránit svoji pomyslnou hranicí. A pokud už Izrael přizná, že přes vojenské stažení Gazu i nadále kontroluje (a podle Haagské konvence „účinná kontrola“ představuje formu okupace), musí dle mezinárodního práva přiznat okupovaným Palestincům právo na odpor. Obyvatelé Gazy tak mají v obou případech legitimní právo napadnout vojenské síly nepřítel.

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Občan Windsor se žení


To víte, že Henry Charles Albert David Windsor, známější jako princ Harry, se žení. Musíte to vědět, před tou informací není úniku. Na Nově nemluví už týden o něčem jiném a prý plánují i přímý přenos (sic!) a dnes se přidal dokonce i jinak celkem solidní Český rozhlas, o ostatních „seriózních“ médiích nemluvě. Pomalu už víme i to, jakou značku vložek bude jeho nastávající mít, pokud bude mít zrovna menstruaci, ale proč to víme, to se nedozvíme.

Co ale máme my Češi společného s britskou královskou rodinou, abychom byli z ní vydestilovaným bulvárem zavaleni v takové míře? Intenzita a způsob, jakým média o blížící se svatbě v britské královské rodině „informují“, by byla nemístní i v Británii, neb i princ má právo na soukromí, natožpak takový, který je až šesté v následnické řadě, natožpak v Česku. Ne, že by ta svatba vůbec nestála za zmínku, a možná i zevrubnější rozbor, protože se jedná o sňatek morganatický, ale co je moc, to je moc. Navíc o politických konsekvencích, které z toho, že jde o sňatek morganatický, nutně plynou (i kdyby to nic neznamenalo, tak je to zpráva, protože protože toto nic by byla změna proti tradici), se nedozvíme nic.

Tak čeho jsme to svědky? Zábavy pro plebs, aby plesal a nedumal? To je ale špatně. Taková bulvární exploatace je špatně, ať se jedná o prince Harryho nebo občana Windsora, ať je to princ, nebo chuďas, pořád je to člověk s právem na soukromí a důstojnost. A stejně špatné je i to vymývání mozků bulvárem, kterému jsme vystaveni. Tím spíše, děje-li tak v zemi, jíž se daná událost nijak netýká, a navíc republice!

Celá tahle kýčovitá idealizace monarchie je špatně. Ať je Harry, jaký chce, není to princ na bílém koni a Meghan není Popelka. Právě tak ale nejpozději v den svatby bude vypadat. O principiální nerovnosti aristokracie a zbytku společnosti nepadne ani slovo, zato kulturní nobilitace celebrit pojede na plné pecky. A to je řeč o českých médiích. Co se musí dít v těch britských, to už musí hraničit s lobotomií. Hodně štěstí, málo pláče, do roka dva kudrnáče.

Nové dno


Že politika – a politikou myslím nejenom činnost parlamentu a vlády, ale zájem o veřejné záležitosti obecně – nemá dno asi nikoho nepřekvapí, vždyť její hlubiny jsou přímo úměrné výšinám lidské stupidity. Přesto některé milníky na cestě ke dnu stojí za zmínku, tak jako výčitky na adresu pirátských poslanců, že šli oslavit konec 2. světové války na ruské velvyslanectví. A kde jej tedy měli slavit? Na německém velvyslanectví? To zatím ještě nejde, i když jak Wehrmach ubránil Evropu před ruskými rudými hordami se tam už dost možná brzy slavit bude. Alespoň těm, kteří teď peskují Piráty, by to tak nepochybně vyhovovalo, protože ti by uvítali i to, kdyby nacistické Německo válku vyhrálo, hlavně že by nevyhrál Sovětský svaz. Jít slavit Den vítězství na ruské velvyslanectví je nejenom odmítnutí nových politicky korektních dějin Druhé světové války, je to i uznání obětí a úsilí, které SSSR do porážky Třetí říše a osvobození Evropy obecně a českých zemí zvlášť, vložil. Vyčítat někomu, že se připomínky těch slavných a z pohledu naší současné existence zcela zásadních (protože bez porážky Německa by nebyla nejenom žádná Česká republika, ale nejspíše ani žádný český národ) událostí účastnil je totéž, jako těmi obětmi a tím úsilím ostentativně pohrdat, je to sprosté, je to nemravné, je to totéž jako říkat: „Mrtvý Rus – dobrý Rus.“ Já chápu, že má někdo výhrady k současné ruské politice, ale současnost přece nemůže nic změnit na minulosti. To je ale přesně to, o co se někteří pokouší a co představuje nový rekord v politicky motivované ubohosti. Znevažování podílu Ruska na porážce nacismu je perfidní a jediná adekvátní odpověď na otázku: „Proč šli Piráti na ruské velvyslanectví?“ je pár přes držku. Ne, proč tam byli Piráti, ale proč nebyli ostatní, je ta jediná otázka, která měla padnout a kterou samozřejmě nikdo nepoložil, protože lepší lidé neznají stud.

Gurmánský antikomunismus


Historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist. (zdroj)

Tohle snad komentář ani nepotřebuje. Další ilustrace toho, kam vede fanatický exaltovaný antikomunismus a jak to dopadá, když účel světí prostředky. I když v případě kozáků šlo prostě jen o to, žer mohli, že je za to nikdo nepotrestal, ba možná dokonce pochválil. A možná by pochválil i dnes. Tak nezbývá, než doufat, že něco takového je už za hranici, které je pro všelijaké demokraty a liberály nepřekročitelná., že tohle je něco, co by slušný, vzdělaný, inteligentní, mravný a vůbec lepší člověk, za které se antikomunisté rádi považují, neomlouval a nebagatelizoval.

P.S. Dneska, jak rostou stesky to po nedostatku antikomunismu a nadávky na „rehabilitaci“ Marxe, je připomínka jedné z forem razantního antikomunismu více než aktuální.

Zjevení Karla Marxe na České televizi


Film Mladý Karel Marx (ČSFD), který včera uvedla ČT2, je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Jednak sám o sobě jako film, k čemuž se ještě vrátím, jednak – a to především – tím, že ho Česká televize vůbec uvedla, a navíc v prime-timu. Leta letoucí ČT surfuje na vlně antikomunismu a cokoliv, co zavání levičáctvím, do ní má vstup zakázán, a najednou uvede film, který je věnován autorovi Komunistického manifestu a Marxe i Englese líčí jako celkem sympatické chlapíky, tedy v příkrém rozporu s jejich vydáváním za zločince a mravní zpustlíky, jak velí demokraticky-normalizační kánon dneška. A kdyby jenom to, ale ve filmu zazní i jejich myšlenky, tedy komunistické myšlenky, kritika buržoazie a soukromého vlastnictví, odůvodněná kritika, dlužno dodat, a to vše bez jakékoliv korekce ze strany ČT, bez relativizace a bagatelizace. Čekal jsem, že k tomu ČT připojí nějaký pacifikační doprovodný pořad, jako když před časem reprízovala Třicet případů majora Zemana, čekal jsem dvě minuty antikomunistické propagandy na každou minutu Mladého Karla Marxe, a ono nic. Na poměry ČT neuvěřitelné, učiněné zjevení.

No a samotný film? Ten také nebyl špatný. Až na jednu zcela zbytečnou scénu mladého Marxe souložícího s mladou paní Marxovou nemám nic zásadního, co bych filmu vytkl. Možná, že kdybych znal životopis Marxe a Englese lépe, našel bych chyb, zjednodušení a autorských licencí více, ale protože životopisy velikánů dělnického hnutí mne ve škole už minuly, nevím, co by mohlo být po věcné stránce špatně, a ta formální mi přijde velice solidní, a to včetně výpravy, Ale beru to samozřejmě tak, že je to jenom film, svého druhu bulvár a karikatura, dílo, které nemůže Marxe a jeho monumentální dílo postihnout v celé jeho šíři a hloubce. Ale to nevadí, už jenom to, že díky tomuto filmu se mohou lidé snadnou a přístupnou formou dozvědět, že existoval nějaký Marx, co psal a proč to psal, zasluhuje uznání. A ztvárnění také, takže za mě 85% a běžte se bodnout.

Nepřátelská zóna


Potřeba nenáročné zábavy na páteční večer mě přivedla až k válečnému filmu Nepřátelská zóna (ČSDF) ze současného Afghánistánu inspirovanému skutečnými událostmi, které potkaly okupační jednotky ISAF. Po stránce příběhu vlastně banalita, vše nakonec dobře dopadne, žádný hodný voják NATO nezemře, profesionálů jak nasráno a i ten vrtulníček nakonec zachrání. Tak proč o tom píši? Protože ten film není americký, ale španělský a je to ku prospěchu věci. Po technické stránce si s hollywoodskou propagandistickou tvorbou vůbec nezadá, jeden podstatný rozdíl tu ale je, a to je právě ten agitační aspekt: na rozdíl od amerických spektáklů plných patriotického patosu a obhajoby až oslavy příslušného vojenského dobrodružství, Španělé tohle vůbec neřeší. Za celou dobu nepadne ani slovo povinnosti, o svobodě, demokracii a obraně „naši“ hodnot. Španělé vůbec neřeší, proč tam jsou a jestli jsou tam správně, tedy něco, co Američané v takovém filmu mít musí, i kdyby odpověď měla nakonec zní „pro peníze“  a „ne“, prostě tam jsou a dělají co umí, přežili a splnili rozkazy. Ve výsledku je ten film určitě lepší, než kolik naznačují % na ČSFD a rozdíl proti sestřelenému černému jestřábu rozhodně není 24%.

Americký imperialismus žije


Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou  A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.

 

Na okraj jednoho sjezdu


Včera měla KSČM sjezd. Možná ho má ještě dneska, občas tyhle dýchánky bývají dvoudenní, nevím, to hlavní pozdvižení na vsi bylo včera. Antikomunisté se mocně pohoršovali hned po dvou liniích: že strana s přívlastkem „komunistická“ v názvu vůbec smí nějaký sjezd mít, a že na ten sjezd přijel pronést zdravici prezident republiky Zeman, čímž stranu legitimoval a sebe ještě více zdiskreditoval. Jenže KSČM je strana nejenom legální, ale i legitimní a prezident Zeman tak jenom udělal konec té trapné hře na to, že s komunisty se nemluví, protože komunisté jsou už desítky let zcela normalizovanou a integrální stranou našeho (pseudo)demokratického zřízení. Mluvili s nimi vždycky všichni a oni vždycky mluvili se všemi tak, že nebýt toho přívlastku komunistická, nikdo by nepoznal, že ta strana není socdem. Chápu, že se antikomunistům existence komunistické strany nelíbí, ale chlapci a děvčata z lepších rodin by měli konečně pochopit, že jedinou příčinou toho, že KSČM stále existuje, jsou oni sami, respektive to, že jejich jedinou politikou je antikomunismus, kvůli kterému bagatelizují (nemůžou za to komunisti, není to problém) a neřeší (nic jiného, než existence komunistů, není problém) skutečné problémy, jako jsou sociální a ekonomické nespravedlnosti, které jsou a historicky vždy byly katalyzátorem vzniku komunistických stran (hlavně těch skutečných, které byly komunisté ne jenom podle názvu). Vadí vám komunisté? Udělejte vše pro to, aby jejich existence nedávala smysl. Zákazy nic nevyřeší, jen problém zametou na čas pod koberec. A protože tohle „demokraté“ zjevně nechápou a hlavně nechtějí, protože by se museli zříct svých privilegií a svého monopolu na moc a na pravdu, budou tady komunisté v té či oné podobně s námi tak dlouho, dokud tu s námi bude kapitalismus a průmyslová civilizace.