Pravice objevuje půvaby mandatorních výdajů


Ještě nedávno byly pro pravici mandatorní výdaje fuj zlo. Vyhozené peníze, úplatky voličům, populismus a mít na něco nátok bylo nemravné a kazilo to charakter. Pak stačila taková drobnost, jako že vláda vyhlásila nové nouzové opatření v boji proti epidemii COVID-19 na základě zákona o ochraně zdraví a ne zákona o krizovém řízení a rázem je všechno jinak, protože nějaký chytrý právník vyšťoural, že v tom novém zákoně není nic o nároku na náhradu škody, což v tom starém bylo. A začaly se dít věci. Jak jde o nároky podnikatelů, přestaly být mandatorní, neboli nárokové, výdaje najednou eklhaft. A včerejší bojovníci za malý chudý stát se dnes ptají, jak k tomu podnikatelé přijdou, že nebudou mít nárok na náhradu škody? A vláda ne najednou fuj zlá a nemravná ne proto, že někomu platí, ale proto, že někomu platit nechce.

Přitom je to celé na hlavu postavené. Už jenom představa, že by stát mohl a měl nést odpovědnost za něco, co nezpůsobil a mohl ovlivnit jen minimálně. V každé pojistné smlouvě, všude je nějaká klausule vis maior, jen pro stát by najednou neměla platit? Tak si to alespoň představují ti, kteří stát jinak odmítají a daně platit nechtějí. Najednou je jim stát ale dobrý a čekají, že ten samý stát bude platit jim – a ještě to považují za svůj nárok. Kde by na to ten stát asi vzal? Zvýšením daní? To je přece pro pravici tabu, nehledě k tomu, že kde nic není, ani čert nebere, a tady teď bude hodně málo. Takže si má stát půjčit? To je přece pro pravici také tabu. Stejně jako tisk nekrytých peněz. Zdá se ovšem, že nic z toho by najednou nemusel být problém. To, co je podle pravice nepřípustné, když jde to to zajistit zdravotnictví a školství jako široce dostupnou veřejnou službu, či důstojný život pro všechny, je najednou přijatelné a nutné, když jde o záchranu byznysu. A měl by na to být nárok a kdo ho neuznává, je… co vlastně? Komunista? Estébák? To jsem nějak nepostřehl.

Aby bylo jasno, nemám nic proti státní pomoci podnikatelům, zejména těm malým, jen mi vadí, že by na to měli mít nárok, jako kdyby to byl stát, kdo tuhle situaci způsobil. Ale ještě více mi vadí, že se za nároky podnikatelů teď nejvíce berou ti, kteří zatím vždy nároky jiných, zejména když šlo o nároky na zdravotní péči či bydlení, rozhodně odmítali. Jestli chtějí tenhle nárok mít, musí na oplátku uznat nároky druhých. A měli by uznat i to, že pokud má být stát v podobně krizových situacích, v jaké se právě nacházíme, schopen adekvátně reagovat a kompenzovat existenční problémy, které standardní tržní ekonomika v takových krizích nevyhnutelně přináší, musí k tomu mít i zdroje, které ale nikdy mít nemůže, pokud většina v zemi vytvořené nadhodnoty odplyne podle paradigmatu nadřazenosti vlastnického práva do soukromých rukou, kde bude nedotknutelná.

V krizi poznáš kréténa


Kreténa samozřejmě poznáme všichni, vždy a spolehlivě: jsou to ti druzí. Ale to jsou většinou jen kreténi z pohodlnosti, protože ruku na srdce, v časech dobrých, když vládne klid, mír a prosperita, se jako kreténi chováme někdy všichni. Je to luxus, který si můžeme dovolit. Jsme prostě takoví kreténi leví. A pak jsou lidé, kteří se chovají jako kreténi i v časech zlých, a to jsou kreténi praví. Teď, když máme epidemii, stav nouze, karanténu a s tím související tisíc a jeden problém, se to ukazuje obzvláště zřetelně. Jak se říká, že teprve krize odhaluje charaktery, tak je to sice klišé, ale sedí jako prdel na hrnec. S nástupem „zlých“ časů (ty uvozovky jsou sakra na místě, protože by mohlo být ještě tisíckrát hůř, například by místo virů mohly poletovat kulky) se lidé rozdělili zhruba na dvě skupiny: Ta první přestala kecat a začala makat, adaptovala se na změněnou situaci, přehodnotila priority, dokázala se vzdát nejen stereotypů v chování i myšlení, ale i svého pohodlí, pomáhá druhým a chová se odpovědně. Ta druhá jsou kreténi. Myslí i chovají se pořád stejně, rozhodně odmítají udělat cokoliv pro druhé, i kdyby to mělo být blbé nošení roušky, svého pohodlí se odmítají vzdát a i tváří v tvář smrti pořád žvaní něco o svobodě, kterou si ovšem pletou právě s tím pohodlím. Počítají, kolik by se dalo vydělat/ušetřit, kdyby se lidé nechali umírat a ztěžují si, že se lidský život přeceňuje. Samozřejmě všemu rozumí a všechno kritizují, nikdo nic nedělá správně, oni by všechno dělali lépe, a pomalu jediný, kdo podle nich nedělá chyby, je vláda, protože v jejím případě je to fundamentální neschopnost kombinovaná s velmi rafinovaným zlým úmyslem. Přitom jsou to i oni, koho ta první skupina chrání o komu pomáhá prostě tím, že drží společnost v chodu. A byl bych ale velmi překvapen, kdyby až se to přežene a vrátí se lepší časy, nebyli právě tihle kreténi, kteří sami nic neobětovali, první co budou stát ve frontě na státní podporu a budou u toho nejhlasitěji řvát něco o škodách, které jim musí stát, potažmo společnost. nahradit. Těžko říct, kde se berou. Je to výchovou? Je to v genech? Je to něco ve vzduchu nebo ve vodě? Jedno je ale jisté: bez ohledu na to, že sami svoje chování považují za přirozené, zdravé a ve společnosti dominantní, je jich evidentně menšina. Otravná parazitická menšina, ale pořád menšina.

Otázka na ty zásadové


Noste roušky, nevycházejte ven, pokud nutně nemusíte, vyhýbejte se ostatním. Až tak jednoduché to je. Pár jednoduchých zásad, o nichž bych si myslel, že je každý dokáže pochopit a i když jsou nepříjemné, tak i dodržovat. Bohužel, opak je zjevnou pravdou. Lidí, kteří je buď nechápou, nebo nedokáží, nebo dokonce nechtějí dodržovat, je stále víc, než dost (čest a sláva té zbývající většině). Co ti, kteří se předvádějí na ulicích bez roušky, vlastně manifestují? Hloupost? Zpupnost? Zločin? Kdyby šlo jen o to, že se mohou nakazit sami, vezmi to nešť, každý svého štěstí strůjcem, jenže oni mohou především nakazit druhé, protože rouška chrání zejména okolí před tím, kdo ji nosí, ne toho, kdo ji nosí, před okolím.Člověk, který se promenáduje bez roušky, ohrožuje ostatní, lhostejno, zda z arogance, nebo z nedbalosti. Přesto jsem na sociálních sítích zaregistroval jen minimum kritiky takového počínání, zato spoustu preventivního (sic!) nadávání do práskačů a udavačů těm, kteří by snad takové počínání chtěli ohlásit na policii. Na lidi, pro které ten, kdo ohrožuje ostatní porušením karanténních pravidel, stojí výše než ten, kdo chce takovému počínání zamezit, bych měl jednu otázku: Když uvidíte přepadení, chlapa, co pobíhá po ulici s nožem, nebo šílence, který se řítí po městě 220 km/h, také odvrátíte zrak a budete mlčet, protože nejste práskači? Tady totiž nejde o to udat souseda za načerno vypálenou samohonku, aby měl problémy a vám spadl do klína jeho kšeft, tady jde o to udat souseda, který chodí kouřit do stohu. To to opravdu nedokážete rozlišit? To je pro vás opravdu zásadu „státu se nepomáhá“ důležitější, než zdraví? To si opravdu myslíte, že bez policie, armády a hasičů, bez omezení pohybu a nařízeného nošení roušek, tedy bez státu, státního násilí a státního represivního aparátu, bychom na tom teď byli všichni nesrovnatelně lépe?

Vždycky bude něco chybět


Současná epidemie COVID-19 je asi největší krizí, které musí naše společnost čelit nejméně od invaze v roce 1968 a možná i od války. Především tím, že zasahuje celé území státu, čímž se zásadně liší od povodní i vichřic, které nám dávali v poslední době nejvíce zabrat. Takže buďme spravedliví, vyčítat vládě každou chybičku není úplně fér. Nebyla připravena vláda, ale nebyl připraven ani nikdo jiný. Na druhou stranu je nepopiratelný fakt, že by vláda by při zvládání epidemie mohla dělat tisíc a jednu věc lépe a že o problémech v Číně a Itálii se vědělo dost dlouho na to, aby se s nákupem roušek, respirátorů a dalšího vybavení mohlo začít včas. Nebo s přípravou na jejich výrobu. Tohle byla chyba, ne to, že sklady státních hmotných rezerv nebyly už dávno plné ochranných pomůcek na zvládání celostátní epidemie. Nikdy nelze být předem připraven úplně na všechno. Nepochybuji ovšem o tom, že až takhle krize skončí, sklady se rouškami a respirátory naplní. Jenže příští epidemie může mít úplně jinou povahu. Třeba nebude přenosná z člověka na člověka, ale budou ji roznášet komáři. Má proto stát nakoupit sta tisíce hektolitrů repelentu? A pak přijde místo komárů sucho a zástupy generálů po bitvě budou vědět, že sklady měly být plné brambor a pitné vody místo zbytečného repelentu. Co tím chci říct? Že chyba nebyly ani tak prázdné sklady, jako naše závislost na těch skladech, která nám má kompenzovat neschopnost změnit své chování, jak sociální, tak ekonomické, a adaptovat se na změněné podmínky. Lepší než plné sklady roušek je schopnost začít je urychleně vyrábět. To ovšem předpokládá jednu zásadní změnu paradigmatu: přestat vnímat ekonomické jednotky jako samostatné aktéry maximalizující svůj zisk, které jsou se svým okolím propojeny pouze tržní výměnou, ale jakou integrální součásti společenského systému, jejichž primární odpovědností je uspokojování potřeb společnosti a až pak, nejsou-li jiné priority, přinášet zisk svým majitelům. Do té doby budeme závislí na tom, že budeme mít plné sklady a v nich shodou okolností právě to, co zrovna nejvíce potřebujeme.

Romantika zimní Prahy


Pokud žádnou zimu ani romantiku nevidíte, vězte, že já také ne. Přitom pamatuji jak sníh, tak romantiku, ale poslední dobou je sněhu čím dál méně (letos nebyl už vůbec žádný) a romantiky také, tu postupně vytlačují turisté a komerce. Možná, že někdo umí ještě vyfotit Prahu tak, aby v sobě měla něco tajemného, ale já už to nesvedu. Město, ve kterém jsem se narodil, a které ještě před pár desítkami let dýchalo tajemnem, je mrtvé. Stal se z něj Disneyland pro turisty, zbyly z něj jen nablýskané kulisy. I když většina domů stále stojí tam, kde vždy stávala, a většina ulic se jmenuje tak, jak se vždy jmenovala, je to už jiné město. O poznání bohatší a o poznání chladnější. Lidský rozměr se vytrácí. Já se v Praze narodil a žiji v ní celý život, přesto se v ní čím dál tím víc cítím jako cizinec a centru se už vyloženě vyhýbám. A nejsou to jen davy turistů a hospody, kam se člověk bojí vstoupit, aby mu nedávali najevo nelibost nad tím, že není movitý turista, kterého by mohli oškubat, je to i – a možná především – uzavřený Pražský hrad a vstupné tam, kam jsem dřív chodil volně, jako je sv. Vít nebo Zlatá ulička. Ta fotka to vlastně vystihuje velice věrně: je banální, nezajímavá, prázdná, zbytečná. Nalijme si čistého vína: současná Praha má asi takový genius loci, jako montovaná tovární hala někde u výpadovky. A stejně tak i funguje, stejně tak se k ní lidé chovají. Mnoho z nich v přesvědčení, že tak to je správné, tak to má být. Vítejte v Praze, výkladní skříni devastační prosperity.

Coronavirus ante portas


Tak coronavirus je už v Itálii. On je tedy i ve Španělsku, Německu nebo Francii, ale jenom Itálie kvůli němu uzavřelo několik obcí do karantény. A je-li v Itálii, může se snadno dostat i do Česka. Měli bychom se bát? Přiznávám, že jako laik mám trochu problém s tím, že na jedné straně lékaři tvrdí, že COVID-19 (tak se ten prevít jmenuje) je jen horší chřipka a že za stejnou dobu, za kterou na něj v Itálii zemřeli tři lidé, jich na sezónní chřipku zemřelo přes dvě stě, a na druhé straně vlády vyhlašují karantény, uzavírají města a vůbec přijímají poměrně razantní opatření. To mi nějak nejde dohromady. Nicméně jsem optimista a věřím, že při úrovni a dostupnosti našeho zdravotnictví a solidní kondici většiny populace pro nás COVID-19 nepředstavuje až takové nebezpečí a morová rána jako ze středověku nás nečeká.

Čeká nás ale něco jiného, co nám může dát také pěkně zabrat, totiž mimořádná opatření, na která není naše společnost podle mého názoru mentálně připravená. Když si vzpomenu, jaký nepředstavitelný problém pro spoustu lidí znamenalo, že by ve svátky měly být zavřené obchody a oni si nemohli nakoupit, nedovedu si představit, že bude kvůli karanténě zavřeno ne dva dny, ale dva týdny. Dokáží se dnes lidé vůbec zásobit tak, aby přežili výpadek zásobování? Má vůbec stát pro případ karantény připraveny nejen materiální zásoby, ale i operační plány na zásobování obyvatelstva v situace, kdy bude běžný trh vyřazen ze hry? A budou se lidé schopni popasovat s regulací cen či dokonce zavedením přídělového systému? Jsou Češi schopni se v případě nutnosti uskrovnit a omezit, nebo i v karanténě pojedou to svoje já, já, já, jenom já, já nic nemusím, nikdo mi nic nesmí nařizovat a budou nařízená opatření ignorovat? Chaos, panika, agresivita, sobectví, keťasení a další formy šmejdství – to všechno může nadělat víc škod a utrpení, než ten prevít COVID-19.

A to jsou jen bezprostřední dopady, ale čekat se dají i dlouhodobé související s propadem ekonomiky. Případná epidemie a s ní související opatření mohou zasadit těžkou ránou ekonomice, a to včetně krachů firem, kolapsů důchodových fondů, nárůstů nezaměstnanosti, zvýšení neschopnosti splácet dluhy etc. a to vše může na občany dopadnou i s odstupem řady let. Budeme pasivně přijímat nárůst exekucí, chudoby, bezdomovectví a dalších logických důsledků standardních tržních mechanismů i v situaci, kdy byl trh zcela ovládán vis maior epidemie? Neměli bychom už teď přemýšlet nad tím, jaký postoj zaujmeme k člověku, který sice přežil epidemii, nebo se dokonce z nákazy za nemalého úsilí lékařů vyléčil, ale teď je bez práce, bez domova a bez důchodu, protože pokles trhu?

Nepochybuji o tom, že z medicínského hlediska COVID-19 zvládneme, už si ale nejsem tak jistý, že jsme na něj připraveni i politicky, ekonomicky a sociálně.

Pár slov o tradiční rodině


Před časem jsem četl následující slova, která mne zaujala, a tak jsem si je zapsal:

Jak vznikl mýtus o ideální rodině a kdo a proč ho v nás stále živí? (…) Copak narození dítěte z gamet, z vajíčka a spermie, které pocházejí z muže a ženy, ze samce a samice, je mýtus? To, že se ještě žádné dítě nenarodilo ze dvou vajíček, dvou spermií, nebo ze vzduchu, je mýtus?

Vztah matky a dítěte se totiž brzy obohacuje o rodící se uvědomovaný vztah s otcem, který je v separačním procesu dítěte od matky „kontinuálním porodníkem“ a mostem do světa. Dyadický vztah se mění v triadický a každý v tomto trojúhelníku má vývojové úkoly. Vzniká organismus na vyšší úrovni, který se vyvíjí jako celek, podobně jako jednotlivý organismus. Nejde jej krájet na části bez následků.

(Ludmila Trapková: Rodina? Co tím máte na mysli?)

Nevím, jak vy, ale já v těchto slovech nevidím nic, s čím by se nedalo souhlasit. A přesto je to svým způsobem celé špatně. Třeba ten údajný mýtus o ideální rodině. Tak za prvé, že se dítě rodí ženě z embrya, které vzniklo spojením vajíčka a spermie, nikdo nikdy nezpochybňoval. Pokud to autorka myslela jako kritiku genderu a feminismu (to takhle s odstupem času nedokážu posoudit), tak je podle mého názoru mimo, protože biologické pohlaví a jeho funkce při rozmnožování opět nikdo nikdy nezpochybňoval. To, co feministky a genderoví aktivisté zpochybňují, jsou fixní sociální role jdoucí za rámec biologie, tedy např. názor, že když dva homosexuálové nemohou mít společné biologické dítě, nemohou spolu vychovávat ani dítě nebiologické a tvořit rodinu sociálně.

Popravdě řečeno, ideální nukleární rodina je skutečně novodobý mýtus, protože historicky děti vždy vychovávala širší rodina či komunita a rodiče se o ně příliš nestarali a nevázali se na ně, což bylo ostatně vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti logické. Ideální rodina možná není vyloženě mýtus, ale rozhodně to není žádná staletími osvědčená hodnota, za což ostatně můžeme být vděční.

A podobně nezastupitelnost dvou rodičů při vývoji dítěte asi nikdo nezpochybňuje, co už ale zpochybnit lze je nutnost, aby ti dva byli biologický muž a biologická žena, či dokonce biologický otec a biologická matka. Určitě to není na škodu, pokud tomu tak je, ale různé sociálně-reálné role a vztahy jsou důležitější, než ideální biologické. Určitě je pro dítě lepší, když vyrůstá s otcem a matkou, ale je jeden z nich patologická osobnost, bude dítěti určitě lépe bez něj. Mít jen matku není žádný med, ale pořád lepší, než mít ideální rodinu s maminkou i tatínkem, který je denně v lihu a maminku obden mlátí. A pořád je lepší mít dva tatínky, než maminku, která o dítě nestojí a dává mu to najevo.

Naše biologie a anatomie samozřejmě určuje mnohé a žádná svobodná vůle a deregulace s tím nic nenadělá, zároveň ale neurčuje vše a my bychom se měli naučit rozlišovat, co je biologické a co je sociální, co nepřetlačíme na straně jedné a co nemá smysl vynucovat na straně druhé.

Sdílený byt


Víkendový protest připomněl kontroverze ohledně tzv. sdílení bytů přes platformu Airbnb. Proč jsem zdůraznil sdílení? Protože ve většině případů o žádné sdílení nejde a byt není sdílený jenom proto, že je obchod, jehož je předmětem, uzavřen na portálu, který sdílení umožňuje a snad na něm kdysi i začínal. Takže jak to s tím sdílením bytů a navazujícími regulacemi a povinnostmi vlastně je?

Pokud bydlím sám ve velkém bytě, kam se ještě někdo vejde, můžu byt sdílet s někým dalším, s kým se podělím o místo a o náklady. Ať již formou klasického podnájmu, nebo krátkodobě přes nějaký portál. To není třeba nijak zvlášť regulovat ani danit.

Pokud jedu na čtrnáct dní na dovolenou, můžu na těch čtrnáct dní byt někomu přenechat, alespoň bude využití a někdo mi zalije květiny. To není třeba nijak zvlášť regulovat, ani danit.

V obou uvedených případech se totiž dělím o byt, ve kterém žiji, tj. užívám ho pro vlastní potřebu. Pokud ovšem nesdílím byt, ve kterém žiji, ale pronajímám pět dalších bytů, které vlastním, tak už to není sdílení, ale podnikání, která může a musí být regulováno a daněno.

Pod zmínkami o protestu a morální podpoře pražského primátora, které se protestujícím dostalo. se ovšem okamžitě vyrojilo strašení komunismem, který by prý regulace tohoto byznysu znamenala, a šermování „úctou k soukromému vlastnictví“. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví ovšem končí tam, kde začíná veřejný zájem, což je myšlenka zcela samozřejmá v Německu či Rakousku, ale div ne kacířská v Česku. Nicméně i bez toho lze nároky „airbnbařů“ na nedotknutelnost odmítnout a zcela si přitom vystačíme s onou „úctou k soukromému vlastnictví“. V soukromém vlastnictví totiž není jen pronajímaný byt, ale ale i ostatní byty v domě. A vlastníci ostatních bytů mají též nárok na „úctu ke svému soukromému vlastnictví“, která není o nic menší jenom proto, že oni na svém bytě nevydělávají, ale žijí v něm.

Nenapadá mne nic, co by se dalo k tématu dodat a co by mohlo jakkoliv zpochybnit možnost a nutnost „sdílení“ bytů přes Airbnb regulovat a danit.

Renesance fašismu


V Krystalu už však autor míří ukazovákem přímo na nás: „Žije mezi námi málo šelem / Nepřítomnost dravců nás zahřála / Nepřítomnost prolité krve nás zchladila / a tak degenerujeme vlažní / Hygiena šelem je to, co nám schází.“ To jsou velmi trefné verše o rozbředlosti naší zdegenerované, od samého léčení nemocné společnosti, které vládne podivná korektnost a kde se ze všech sil snažíme, aby vyhrávali slabší a prohrávali silnější. Hlavně všechno civilizovaně pokřivit tak. aby byly rovné šance.

Toto není manifest české obce fašistické, ani citát z obskurního blogu či dílo anonymního hrdiny z hlubin internetu – toto je citát z recenze (sic!) Ondřeje Horáka na básnickou (sic!) sbírku Bohdana Chlíbce v Lidových novinách (sic!) z minulé soboty. Jistě, že jsem všiml již dříve, jak si ostatně museli všimnout snad všichni, kdo nejsou slepí, zejména v souvislosti revizionistickým (sic!) přístupem k 2. světové válce a s tím, jak se pomalu, ale jistě proměňují role viníků a obětí, že imunitní reakce společnosti na fašismus slábne, ale takto otevřené a jasné vzývání fašistického ducha v médiu hlavního proudu, to je pro mne novinka. Strašidelná novinka.

Politologický purista se se mnou možná bude hádat, že toto žádný fašismus není, protože to nevykazuje ten či onen znak, nebo ta či ona nuance není přesná, ale pro mne je fašismus právě toto uctívání síly a pohrdání slabostí. Co může být více fašistické, než odmítání rovnosti mezi lidmi? V čem se lépe odráží ideová blízkost dnešních fašistů a jeho otců-zakladateli, než ve varování před celospolečenskou degenerací zapříčiněnou jedem liberalismu, tolerance a změkčilosti?

Podstata tohoto sdělení renomovaného novináře a kritika je úplně stejná, jako to, co světu sdělují současní vydavatelé Hitlerových spisů a klasických děl německého vulgárního antisemitismu, jak je perfektně vystihla šifra FRZ v článku na A2Larmu:

Takřka všechny Kamasovy výroky se točí kolem tématu úpadku západní civilizace, který je způsobem oslabováním „bílého národa“ a volá po nástupu „silných jedinců“, kteří „se zbraní v ruce, v mrazu a fujavici nasazují na úpatí Krušných hor vlastní život na obranu vlasti proti nájezdům z Německa se rozprchnuvších hord negrů a Levantinců“. Erik Sedláček i Pavel Kamas se trvale staví do role ulačovaných a perzekuovaných bojovníků za pravdu.

Možná jsem naivní, ale ještě před pár lety by volání po fyzické likvidaci jiných, či sice vlastních, ale slabých a nemocných, prošlo bez povšimnutí, protože by nikoho neoslovovalo. Dnes se šíří po internetu jako lavina a počty těch, kteří se od něj distancují, jsou srovnatelné s počty těch, kteří na něm nic špatného nevidí, pokud na něj přímo nepřísahají. Nejsem ale zase tak naivní, abych si myslel, že je to jen módní výstřelek nebo chyba algoritmů Facebooku. Je to evidentní trend a pokud neroste počet zjevných i latentních fašistů, rozhodně roste jejich podíl na obsahu médií a sociálních sítí. Co by před pár lety schovávali a spiklenecky šifrovali, to dnes říkají otevřeně.

Zatímco se liberálové vyčerpávají v urputných bojích proti dávno poraženému komunismus, fašisté nabírají síly a sebevědomí. Žádný div, když nápad na progresivní zdanění nebo regulaci Airbnb vyvolá větší odpor, než názor, že by si lidé neměli být rovni. Nechci tvrdit, že nebýt antikomunismus, neměl by fašismus šanci, ale trvám na tom, že zaslepený antikomunismus stojí síly, které pak chybí v boji proti fašismu. Tedy za předpokladu, že fašismus je stále pro většinu elit nepřijatelný. A to je něco, čím si už vůbec nejsem jistý, zejména vidím-li, jak si padají do náruče redaktor Lidových novin s notorickým náckem z Guidemedia. Tím hůř, pokud se ti dva v životě nepotkali.

Trochu se bojím, že přibývá lidí, kterým fašismus přestává být proti mysli a vidí v něm když ne řešení, tak alespoň inspiraci. Proč? Ze stejných důvodů, které stály za jeho rozkvětem v 1. pol. 20. století: strach, nejistota a deziluze dole, garance privilegií nahoře a beztrestnost násilí na všech úrovních.

Pokud bych měl parafrázovat výrok Ludvíka Vaculíka o tom, že komunismus padl a místo něj tu máme zpět příčiny, z nich vznikl, tak fašismus povstal, protože tu zpět máme příčiny, z nichž vnikl. Máme je zpět, protože jsme to dovolili. Máme je zpět, protože někteří to tak chtěli a ti, co to nechtěli, byli umlčeni. Byli umlčeni, protože nelze bojovat proti fašismus a nezadat si s komunismem. Fašismus vystrkuje růžky, protože není efektivnější antikomunismus, než fašismus. Snad liberálním elitám včas dojde, že se pokoušejí hasit oheň benzínem.

Fašismus, ten primitivní kult smrti, síly a nerovnosti vstává z popela. Snad se ho podaří zadupat včas zpátky dřív, protože jestli ne… víme, jak to dopadlo posledně. Problém je v tom, že fašismus, na rozdíl od svých antagonistů, nejenom že nemá problém s etnickými, národními, sociálními či ekonomickými privilegii, on je přímo podporuje. Proto je plně kompatibilní s kapitalismem, nedotknutelností soukromého, protežováním bohatých a disciplinací chudých. A proto bychom neměli fašismus podceňovat. A proto také, chceme-li se ubránit fašismu, nestačí mít se na pozoru jenom před fašisty, je nutné mít se na pozoru i před liberály. Jejich implicitní spojenectví při obraně kapitalismu se totiž může snadno změnit v explicitní.

Vliv situace na organismus


Především je naprosto nezbytné, aby medicína už konečně přestala vnímat člověka jako oživený rozumný stroj, standardně nastavený biologický preparát a konečně pokorně přijala za svou tu nepopíratelnou pravdu a skutečnost, že emoce jsou tělesné stavy, které nastavují lidský organismus do zásadně odlišných biologických poloh. Že smutný člověk je něco zcela jiného než veselý člověk a zcela jinak, než ti dva, bude fyziologicky nastaven zklamaný vzteklík. 

Emoce nejsou efemérní motýlci, emoce jsou neurochemické děje řídící chod těla.

Už před půlstoletím se objevily první práce poukazující na to, že dominantní vůdci šimpanzí tlupy mají jako hlavní řídící neurotransmiter noradrenalin, zatímco „proletariát“ je ovládán kortikoidy, že tedy jiné sociální postavení má za následek naprosto jiné fyziologické poměry, že z principu organismus ředitele podniku je jiný než organismus vrátného tamtéž. Dnes řada studií ukazuje, jak tyhle skutečnosti působí epigenetické změny.

http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=34085