Pokroky na poli smluvního fetišismu


Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.

Alegorie s autobusem


Představte si, že s partou kamarádů nasednete na autobus to Brna, ale někde u Humpolce vám dojde, že jste chtěli jet do Chebu. Co uděláte? Podle mě existují jen dvě možnosti: a) přesvědčíte kamarády, že autobus otočíte (pokud je váš) nebo unesete (pokud je linkový) a pojedete do Chebu, b) vystoupíte. Pokud vám nevyjde a) a neuděláte b), musíte se smířit s tím, že dojedete do Brna. A pak je tu varianta c), kterou vymyslel polský ústavní soud: zůstanete v autobuse do Brna, ale prohlásíte, že na vaší sedačce je Cheb.

Já jsem opravdu ten poslední, kdo by Polákům říkal, jestli mají či nemají být v EU, ale jsem zároveň ten první, kdo by po nich chtěl, aby si vybrali, jestli budou uvnitř, nebo venku. Ale pokud se rozhodnout být uvnitř, tak z podstaty věcí musí respektovat pravidla spolku, v němž chtějí být. Nelze přijít hrát fotbal, ale pak házet míč do koše a prohlásit se za vítěze v basketbalu, protože moje pravidla jsou nadřazena pravidlům hry. Nelze někde být i nebýt zároveň. Reálně to nejde vůbec a ideálně to znamená, že tam prostě nejsem. A to platí nejenom pro Poláky, ale i jejich české blížence. Nelze přistoupit na to, že někdo může být členem EU a zároveň nerespektovat její pravidla. Buď musíme trvat na jejich dodržování (tedy jejich nadřazenosti místními), nebo na vystoupení z EU. Protože jinak nám hrozí, že sice budeme všichni sedět v autobuse do Brna, ale každý pojedeme někam úplně jinam.

Who Destroyed the USSR?


I’m too lazy to translate, so just excerpt from Gorbachev blames communist hardliners & nationalists for Soviet collapse, most others blame him, but USSR was doomed from start:

Gorbachev is right to remind people of the situation when he took power in 1985. The Soviet model had reached the limits of its potential. Central state planning was incapable of responding effectively to the demands of a modern, high-tech economy. Social problems such as absenteeism, alcoholism and crime were on the rise. There was a growing sense that something had to be done.

What sunk the union was the August 1991 coup. The members of the Emergency Committee that tried to overthrow Gorbachev are thus partially responsible for the fact that Russia, Ukraine and other ex-Soviet states are now separate countries.

But while the hardliners made this possible, Yeltsin and his supporters were only too happy to exploit the opportunity. From early 1990 onwards, they played the ‘Russia card’ against the central leadership. Because Gorbachev controlled federal-level institutions, they set about capturing control of Russian institutions, demanded the transfer of power from the federal level to the Russian level and, in March 1991, issued a Declaration of Sovereignty of the Russian Federation.

This fatally undermined the union. It could tolerate the Baltic states separating, but it couldn’t survive Russia separating. Once the country’s liberals, to suit their political ambitions, decided to adopt the slogan “Russia for the Russians”, the USSR was doomed.

So, why did the USSR collapse? Because Gorbachev unleashed a process he couldn’t control and never understood. Because hardliners tried to stop him. And because liberals decided it suited their purposes to smash the union and have an independent Russia.

Manifest nevoliče


„Jděte k volbám. Je jedno, koho budete volit, hlavně jděte volit.“ Takové apely teď na mě útočí ze všech stran, od politiků přes celebrity po obskurní existence na sociálních sítích. Jenže mně není jedno, koho budu volit. Mě nestačí volit proti něčemu, v případě těchto voleb pak dokonce prostě proti někomu, já chci volit pro něco. A pokud to něco v nabídce není, pak je logické k volbám prostě nejít. To mám snad volit někoho, koho nechci a komu nevěřím, jenom proto, aby nevyhrál někdo, koho si přeji jen o trochu méně? Čeho tím dosáhnu kromě toho, že budu spoluzodpovědný za další rozklad společnosti? Volit menší zlo dává smysl jedině, pokud není jiná možnost, ale dokud je tu třetí možnost nevolit, pak je třeba nevolit, protože zlo je pořád zlo. Že se tak připravím o možnost ovlivnit, jak bude Česká republika vypadat? Tu možnost stejně nemám, protože v nabídce není nic, co bych doopravdy chtěl, takže i když za mě rozhodnou jiní, výsledek bude úplně stejný, jako když budu volit sám; jen svědomí budu mít o něco čistší. Mě totiž nestačí, že si mohu vybrat z desítek značek a obalů se stejným obsahem, mě záleží právě na tom obsahu.

Možná, že kdybych si přečetl volební programy, tak bych o nějakém nakonec usoudil, že je v něm víc dobrého, než špatného, ale to jsem tentokrát neudělal a dělat ani nehodlám, protože volební program nelze oddělit od těch, kteří jej budou prosazovat, a politici mě jeden jako druhý přesvědčili, že nikdo z nich nebude schopen ani ochoten ten program realizovat, protože ani jeden z nich nepřišel s pozitivní vizí co a proč by být mělo. Místo toho je veřejný prostor zaplněn zcela uniformním sdělením toho, co a proč by být nemělo. Všichni jsou proti Babišovi, jen Babiš je proti všem. A i když souhlasím s tím, co a proč by být nemělo, nestačí mi to, pokud není jasně řečeno, co bude, až nebude Babiš. Možná to někde ve svých programech strany mají, ale pokud to politici nedokáží ani před volbami ani říct, proč mám věřit tomu, že to po volbách zrealizují?

Nemám nic proti volbám (i když souhlasím s anarchistickým bonmotem, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, což ostatně ani není bonmot, protože tak je to dokonce napsáno přímo v ústavě), ale trvám na tom, že nevolit je naprosto legitimní postoj v situaci, kdy nemůžu s čistým svědomím dát hlas nikomu. Volby jsou příliš vážná věc na to, aby člověk volil lehkovážně kohokoliv jenom proto, aby volil. Naše demokracie se dopracovala do stavu, kdy je to jen povrchní, falešná a bulvární hra, a takové hry já se účastnit nechci. Chcete, abych šel k volbám? Tak mě přesvědčte. Ale argumenty a programem, ne citovým vydíráním. Ale protože vy o můj hlas zjevně nestojíte, já nevidím důvod, proč vám ho dávat.

Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem


Démonizaci maďarského premiéra Viktora Orbána jsem nikdy nebral příliš vážně, považuje ji za folklór liberální propagandy. Stačil ovšem jeden rozhovor, ve kterém dostal Orbán příležitost se projevit, abych dal liberálům za pravdu. Byl to rozhovor s bývalým šéfredaktorem Lidových noviny Ištvánem Léko, a u toho začnu.

Pokračovat ve čtení „Šílený rozhovor mizerného novináře s nebezpečným politikem“

Tři poznámky k fiskálnímu systému


Pár výpisů z rozhovoru s Filipem Pertoldem:

Danění práce

Znamená to, že daníme práci dominantně zdravotním a sociálním pojištěním. Což má neblahý dopad na nízkopříjmové skupiny – na tohle nelze uplatnit žádnou slevu na poplatníka, jako tomu je u daní z příjmu fyzických osob. Jedná se o lineární sazbu, opět zastropovanou nahoře pro vysokopříjmové skupiny. Zatěžuje každou korunu stejně a kvůli tomu se nízkopříjmové výdělky zatěžují hrozně moc. Stačí si spočítat odvody na minimální mzdě. A s tím se nikdo neodvažuje hýbat a hýbe se pouze s daní z příjmu, ale opět: ty platí bohatší a jim se tím zase ulevuje. Chudým, kteří platí dominantně odvody, se neulevuje nikdy. 

Snížení sazby daně z příjmu fyzických osob znamená, že zdaňujeme nízkopříjmovou práci na zaměstnaneckém kontraktu, což ale často lidi z nižších vrstev žene do alternativních forem práce a smluv, které jsou zdaněné méně a neplatí se z nich odvody. To pak ale vede k tomu, že tito lidé nejsou chráněni zákoníkem práce, jsou prekarizovaní a vytlačováni na okraj.

Zrušení superhrubé mzdy

Zrušení zdanění superhrubé mzdy se odehrálo uprostřed tvrdého lockdownu, lidi neměli ani šanci peníze utratit. Zároveň byla tato změna přímo zaměřená na bohatší vrstvy, které to vůbec nepotřebovaly (…) nechápe, proč se lidem během pandemie jednoduše neposlaly třeba šeky, nějaká jednorázová pomoc. Protože během epidemie někteří lidé potřebují rychle pomoc. Zároveň má každá vláda v takové situaci velmi málo informací o tom, co za lidi to je. (…) I proto se v takových chvílích uplatňuje princip plošné, jednorázové a rychlé pomoci. To se do ekonomiky stejně rychle a stejně jednorázově vrátí. Z tohoto hlediska nedávalo zrušení zdanění superhrubé mzdy žádný smysl.

Šetření

Co se pak týká šetření, je to velký problém, a speciálně u nás. To jsme si zažili například za Kalouska. Ne že by nebylo kde šetřit, ono je kde – například v oblasti byznysu, který český stát v porovnání s dalšími zeměmi OECD extrémně dotuje. Jenže to se snadno řekne, ale mnohem hůř prosazuje, protože byznys si své zájmy vždy ohlídá.

Nový zdravotnický tunel pro Velkého bratra na obzoru?


A to jste věděli, že byl nedávno přijat zákon č. 325/2021 Sb. o elektronizaci zdravotnictví? Já to zjistil náhodou, když jsme pročítal nově vydané předpisy, což občas dělávám, abych viděl, co si na nás zase vymysleli, a utvrdil se v přesvědčení, že politici jsou blbci a já bych to dělal 100x lépe. Dost mě při tom překvapilo, že jsem nezaregistroval žádnou veřejnou debatu, řev opozice ani propírání v médiích, protože tenhle zákon zavádí monstrózní informační systém o zdravotním stavu občanů. Už jenom jeho vytvoření bude stát reálně desítky miliónů korun, ale vzhledem k tomu, že jde o státní zakázku a víme, jak v tom IT firmy umí chodit, tak spíše stovky miliónů; a pokud to bude dělat IBM, tak miliardy. A to nemluvím o tom „Velkém bratrovi“, který takto vznikne. Osobně s ním zase až tak velký problém nemám, ale vím, že jiní ano, a přitom i oni mlčeli.

P.S. Pokud si ten ten zákon přečtete a budete se ptát, k čemu je vlastně dobrý, když v informačním systému, který podle něj vznikne, bude jen seznam pacientů, ale žádná data o jejich zdraví, tak to řeší zákon č. 326/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronizaci zdravotnictví. Pokud máte někdo hypotézu, proč to není v jednom zákoně, ale ve dvou (pokud není někde ještě nějaký třetí, čtvrtý… vyhláška…), tak sem s ní. Mě nic jiného než nekompetence a/nebo nějaká forma právnického puritánství, nenapadá.

Záhady pobrexitové Británie


Jak jste asi zaregistrovali, v Británii mají v poslední době velké problémy se zásobováním, protože chybějí řidiči nákladních automobilů (v počtu asi 100 000). Tohle ještě žádná záhada není, naprostou většinu těchto profesí vykonávali gastarbeiteři z jiných zemí EU, kteří po Brexitu z britského pracovního trhu zmizeli. Záhada pro mě ale je, jak to, že to trh už dávno nevyřešil? Velká Británie je, když nepočítám Rusko a východoevropské kolonie, ta nejméně socialistická země Evropy. Člověku, který třicet let neposlouchá nic jiného, než jak jedině trh dokáže vše nejlépe vyřešit, to pak logicky začne vrtat hlavou. A stejně tak mu začne vrtat hlavou, jak může mít nedostatek pracovní síly takový dopad, když práce není podstatná a to jediné, na čem záleží, je vlastnictví, potažmo kapitál? Je možné, že by trh sám o sobě na všechno nestačil, že by nedokázal zvýšit ceny za práci řidičů tak, aby se buď zvýšila nabídka, nebo snížila poptávka? Je možné, že by práce nebyla tak bezvýznamná, jak nám tvrdí, ale záleželo na ní víc, než na rentě? Jak říkám, samá záhada.

Afghánské lekce


Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

  1. Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
  2. Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
  3. Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
  4. Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
  5. Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západ, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
  6. K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západ politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánsitánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat? Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni co zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné. kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.