Kdo jste vy, co vám nevadí, že v některých rodinách nemají ani na školní obědy pro děti, ale zdvihne vás ze židle, že by těm dětem měl ty obědy platit stát? Kdo jste? Jak byste se sami charakterizovali? Kam byste zařadili sami sebe na politické mapě? Já si myslím, že vím, co jste zač, ale chci vám dát šanci mne přesvědčit, že se mýlím. Teď máte příležitost, pak vám řeknu já, co si o vás myslím.
V rozhovoru pro LN řekl Radoslaw Sikorski (pokud vám toto jméno nic neříká, tak je to bývalý polský ministr zahraničí, tedy člověk, který může být všechno možné,. jen ne neinformovaný):
Rusko prolomilo tabu nejprve v Gruzii, pak na Ukrajině, kdy silou změnilo pozemní hranici.
Poznámka 1: Pozemní hranici změnily silou například i USA v Kosovu. Pan exministr tedy buď v lepším případě lže, nebo v tom horším vůbec nevidí analogii mezi těmito dvěma situacemi, a použití síly považuje za tabu pouze pro Rusko, ale použije-li ji NATO, problém v tom nevidí. O faktické změně hranic takové Sýrie ani nemluvě. A co si budeme povídat, ruská „okupace“ (ve skutečnosti anexe) Krymu je ve srovnání s okupací Afghánistánu či Iráku, kterou má na svědomí NATO, učiněná selanka.
Poznámka 2: Hranici se mění stále. Například rozšíření EU či NATO nebylo nic jiného, než změna jejich hranic. Kdyby tedy Ukrajina místo u přijetí do NATO požádala o přijetí do Ruské federace, mělo by to být vzhledem k nesilové povaze takového aktu, analogické k rozšiřování NATO, pro EU/NATO zcela přijatelné a nekonfliktní. Kdo tomu věří, ať tam věří. Nebo scénář nenásilného vystoupení některého státu z NATO. Síla, kterou by NATO v ten okamžik použilo, by byla enormní, byť by pravděpodobně nešlo o hrubou vojenskou sílu, ale o soft-power propagandy, vydírání a korupce elit.
Závěr: EU/NATO elity jsou buď extrémně pokrytecké, nebo absolutně neschopné sebereflexe, velmi pravděpodobně obojí.
Z článku Jana Schneidera Kerčský incident, Husův odkaz a Krym:
Vysvětlením je zřejmě to, že neschvalují Chruščovovu anexi Krymu z roku 1954. Je třeba zdůraznit, že odpůrci současného stavu, kdy je Krym součástí Ruska, jsou tedy nutně zastánci Chruščovovy anexe, tedy typického projevu sovětského režimu, pro který jinak nemají než slova odsouzení.
V případě Krymu je zamlčováno referendum z 20. ledna 1991, zda má být obnovena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Šlo tehdy o administrativní „povýšení“ Krymu z „oblasti“ na „autonomní republiku“. Zúčastnilo se 81 procent oprávněných voličů, 94 procent z nich řeklo, že ano. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR příslušný zákon schválil a Krym se s účinností od 19. června 1991 stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny.
Dne 21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.
Referendum z 16. března 2014 bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché. V roce 2010 byla totiž uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností až do roku 2042. Milan Syruček (Rusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Praha 2015) uvádí, že Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.
Vzal jsem rodinku do kina na novou českou filmovou pohádku*) Čertí brko. Nebo rodinka vzala mě? Ale to je celkem jedno, prostě jsme šli společně. A zatímco rodinka byla spokojená, až nadšená, já odcházel poněkud v rozpacích. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, v kontextu české produkce se jedná o dílo téměř nadstandardní, má to hlavu a patu a nikdo se nepitvoří, jen jsem měl celou dobu dva neodbytné pocity: že všechno už jsem někde viděl (od S čerty nejsou žerty po Teorii velkého třesku – to ve scéně, kde čerti skandují: „Čerti! Čerti!“ a já viděl Berta, jak huláká: „Šutry! Šutry“) a že tvůrci neměli až do konce jasno v tom, jaký film vlastně chtějí natočit (bude do komedie? parodie? moralita? zpěvohra? má to být pro děti, nebo pro dospělé?).
Ty citace, inspirace a výpůjčky by tolik nevadili, kdyby byl výsledek originálnější. Přitom nepůsobí ani jako vykrádačka, ani jako snaha levně zrecyklovat osvědčené, spíš tak nějak nedotaženě, snad jako kdyby toho původně natočili mnohem víc a pak stříhali a stříhali, až nastříhali, co nastříhali. Nebo ta zpěvná čísla, které jsou ve filmu asi tři a první se objeví až někdy po třetině, možná v polovině. Proč tam vůbec jsou? Nestačila by ústřední melodie a zpěv až se závěrečnými titulky? Ale když už tam jsou – a proč ne, je to osvědčený způsob – proč jich není více?
Ale co mi vyloženě vadilo, to byly prvoplánové moralizující promluvy ve smyslu: „Nevěřte nikomu, kdo říká, že to s vámi myslí dobře. Jestli si nenecháte peklo na zemi, nebudete nikdy šťastní a svobodní.“ (Nebo tak nějak.) Šlo to říct jinak, ale nemuselo to tam být vůbec, protože to byl beztak jen další neorganický prvek, který ani neposouval děj, ani nebyl vizuálně zajímavý. A na druhou stranu zůstala nevyužita spousta zajímavých motivů, ze kterých se dalo vytěžit mnohem víc, když už byly nakousnuty.
Pro děti Čertí brko asi špatné nebude, protože nad tím nebudou přemýšlet tak, jako já, ale pro mě tam toho rušivého a nepochopitelného bylo víc, než by mi bylo milo.
*) V Česku je kdo ví proč zvyk říkat pohádka všemu, kde se objeví princezna (ta v Čertím brku nebyla, což je malé plus) nebo čerti, jako kdyby pohádka byla totéž, co fikce. Myslím, že pohádka je žánr mnohem hlubší a temnější, než se u nás zvrhla.
Něco si tady odložím z textu Tomáše Schejbala Klima versus impérium, neb byla věčná škoda, kdyby to zapadlo:
Naomi Kleinová před několika lety pochopila souvislost globálního oteplování s kapitalismem a také nutnost skloubit boj za klimatickou spravedlnost s tou sociální.
Obloukem přes Negriho a Hardtovu analýzu světového systému, popsaného roku 2000 v jejich knize Impérium, se pak dostáváme k otázce, proč nás kapitalismus škrtí všemi svými chapadly, ke kterým nepatří zdaleka jen klimatický rozvrat, ale také dluhy, nerovnosti, chudoba, války, rasismus a v poslední době vzestup fašismu.
Protivníkem lidstva a veškerého života na planetě je globální kapitál, deteritorializovaný suverén emancipovaný od národních států a představovaný třídou diskrétních elit, žijících v soukromých ohrazených komunitách v bezpečí před problémy, které mají na svědomí. Tyto socioekonomické struktury utvořené v éře globalizace během posledních několika desetiletí však stojí na bází imperialismu 20. století, který rozdělil svět na cizopasná civilizační centra a chudé zemědělské periferie.
Lidové vrstvy západních zemí, jejichž stále rostoucí blahobyt byl vykoupen bídou zbytku světa, si nakonec nechaly rozmluvit své revoluční představy o proměně společnosti k obrazu svému. Reformní liberálové a umírnění socialisté nakonec přiměli lidi spokojit se s odstraněním chudoby u nich doma, aniž by došlo k překonání její příčiny.
Klimatické hnutí se svým bojem proti fosilnímu kapitálu snaží předejít scénáři etnicko-kulturního konfliktu, který by v případě zvýšení mořské hladiny znamenal zostřený boj o zmenšený prostor. Tak jako se imperiální politici 19. století snažili předejít sociálním konfliktům jejich transformací v rasismus, těžko očekávat od energetické lobby humánnější politiku, neboť pro ni bude výhodnější klimatické hnutí násilně potlačit fašistickými metodami a úzkosti vystrašeného obyvatelstva směřovat proti nově příchozím. Univerzální emancipační příběh by se i proto měl i nadále věnovat všem problémům, kterým v současnosti čelíme.
Text končí větou: „Autor je leninista“. Evidentně potřebujeme leninisty k tomu, aby pojmenovali problémy, na které demokraté svojí submisivitou vůči kapitálu zadělali.
Update 22.11.2018: Zdrojový článek už není pod uvedeným odkazem dostupný, po jeho osudu reakce pátrá.
USA se s oblibou pasují do role arbitra demokracie a po celém světě poučují, jak má demokracie vypadat, a osobují si jednostranné právo rozhodovat o tom, kde které volby byly demokratické, a které ne. Jenže samy USA mají v tomto směru máslo na hlavě a ani volby v USA nebývají nejsou bez poskvrnky. Největší rozdíl proti těm pranýřovaným je v tom, že v USA není omezováno volební právo pasivní, ale volební právo aktivní. Rozšířené jsou zejména tyto triky:
(Zdroj: seriózní tisk)
Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?
Když už tu máme kauzu Babiš sr. vs. Babiš jr., bylo by možná dobré využít ji i něčemu jinému, než k pokusu o puč, a sice k osvětě o duševních nemocech. Pokud je totiž Babiš jr. skutečně duševně nemocný, je docela dobře možné, že říká pravdu, že byl unesen, i v případě, že unese nebyl. Duševně zdraví lidé mají tendenci si myslet, že když duševně nemocnému ukáží jeho blud, duševně nemocný nahlédne svůj omyl a přijme za svou „objektivní pravdu“ zdravých. Jenže takhle to nefunguje. Žádná objektivní pravda neexistuje, je jen ta subjektivní, kterou tvoří náš mozek. Pokud si nemocný mozek Babiše jr. myslí, že byl Babiš jr. unese, pak je to pro Babiše jr. realita. A i když se tak či onak podaří prokázat, že unesen nebyl, ještě to neznamená, že Babiš jr. lhal. Tento paradox by si podle mého soudu zasloužil více pozornosti a měly by se mu věnovat větší kapacity, než je laický bloger. Pochopit tohle – pokud to tak skutečně je! – je totiž podle mého soudu pro fungování společnosti mnohem důležitější, než intriky (kolem) Babiše sr.
Sleduji nejnovější pozdvižení kolem Babiše už od rána a přiznám se bez mučení, že jsem do teď nepochopil, v čem je problém. Co tak zásadně nového, co tak zásadně jiného se objevilo, že je Babiš ještě horší, než jsme čekali, a že by měl odstoupit ještě naléhavěji, než kdykoliv předtím? Že jsou v Čapím hnízdě namočené jeho děti? To se vědělo. Že jsou ty děti duševně nemocné? To se sice nevědělo (alespoň tedy já jsem to nevěděl a za mě to tak mohlo i zůstat), ale jak to souvisí? Že se kvůli své (údajné?) nemoci vyhýbají výslechu? Takhle to přece zkoušejí všichni, to je trik, který se učí v základním kurzu lepších lidí. Že ty děti něco podepsali a nevěděli co? U těchto lidí jsou čachry s majetkem tak běžné, že není divu, že neřeší, co zrovna podepisují. Problém by snad byl jedině, kdyby Babiš jr. nebyl vůbec schopen posoudit,, co podepisuje, ale i na to by musel mít apriorní potvrzení soudu, že je nesvéprávný; a on jako nesvéprávný nepůsobí, jen trochu pomalý, ale to mohou klidně dělat nějaké prášky. Nebo je největší problém v tom, že je Babiš jr. na Krymu a dovezl ho tam muž s rusky znějícím jménem? To by primitivismu „pražské kavárny“ odpovídalo asi nejspíše, jenže pokud to nebyl regulérní únos – a to podle všechno nebyl – tak je to jen výkřik do tmy. Tak o co tady jde? A myslím to zcela vážně. Babiše, jako ostatně všechny kapitalisty sice nemusím, ale kvůli tomu přece ještě nepřestanu přemýšlet. když někdo začne volat, že na něj našel konečně ten pravý klacek. A já ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak ten rozdílový moment, který odůvodňoval to pozdvižení, nenacházím. Z mého pohledu je nejproblematičtější nakonec ta „investigativní“ reportáž Kubíka a Slonkové, pořízená údajně kamerou skrytou v brýlích (což chápu jako zneužití psychicky nemocného člověka) a plná manipulativních otázek a podsunutých odpovědí. Popravdě, po tom, co jsem viděl, se tomu Srbovi ani nedivím, že chtěl Slonkovou nechat zabít, a Zemanovi musí, co se českých novinářů týče, dát zcela za pravdu. Jestli takhle kauza někoho zdiskreditovala, tak jsou to novináři, ale mimo kroužek pražských elitářů Babišovi jenom nažene body. Já se v tom prostě nevyznám. Já se v tom neorientuji. Já potřebuji poradit. Jestli tomu někdo rozumíte, zkuste mi to vysvětlit. Hlavně ten rozdílový moment. Beru libovolnou konspirační teorii, pokud bude mít hlavu a patu, jenom mi, prosím vás, nevěšte na nos žádné bulíky o demokracii, tak paranoidní zase nejsem.
Krzysztof Zanussi, polský režisér:
Je to jiná kultura, jiná společnost. Byzantská, zatímco my jsme Římané. Platónská, zatímco my jsme aristotelští. Mnoho z prvků které tvořily fenomén homo sovieticus, náleží ke staré ruské tradici a také k ortodoxní tradici. Mimo jiné je to podezřívavý přístup k novinkám. Západní svět, zejména ten anglosaský, má sklon přeceňovat věci, které jsou nové. Když se podíváte na zboží v supermarketech všude jsou ta velká tři písmena – NEW, která říkají, že to starší bylo méně dobré, i když je to často naopak. Východ naopak přijímá pokrok velmi váhavě, protože oni jsou ti strážci ortodoxie. Berou to tak, že mají povinnost chránit tradici, jinak dojde k jejímu pokřivení. A vzhledem k množství herezí které, se v dějinách východního křesťanství vyskytly, zejména mezi Řeky, víme že měli pravdu. Oni skutečně museli bránit podstatu křesťanského odkazu. Na Západě s prostomyslnými Barbary to bylo jednodušší, co se jim řeklo, to přijali. A hereze nebyly zase tak časté. Jinými slovy jsme to my, kdo patří k té méně duševně aktivní části evropské tradice.
