Konec sdílené ekonomiky


Čas od času – či spíše stále častěji – přijde někdo, kdo pěje chvály na firmy typu Uber a Airbnb s tím, že přinášejí novou kvalitu do ekonomiky, decentralizaci, sdílení a více svobody a příležitostí (dobře) si vydělat a že právě takové firmy mohou řešit problém zaměstnanosti. Jistě, že i takového firmy mohou přispět ke zvýšení kvality života svých zákazníků, ale z podstaty kapitalistického podnikání nemohou řešit, natožpak vyřešit, problém zaměstnanosti. Jejich byznys je založený na externalizaci rizik a nákladů na jejich subkontraktory, sdílení pro ně ní výrazem společenské a ekologické odpovědnosti, ale způsobem, jak snížit (a externalizovat) počáteční investice. Jejich cílem nikdy nebylo zaměstnávat lidi, ale vydělávat, k čemuž „zaměstnávání“ slouží jen jako prostředek, nutné zlo do doby, než to půjde jinak. Důkaz? Uber nakoupí 24 tisíc autonomních aut od Volva, ušetří na řidičích. Nenechme se zmást tím, že v absolutních číslech to zatím nejspíš není příliš významné. Jde o trend, o princip, který byl popsán výše. Snad se ani nedá říct, že by to byl problém sám o sobě, je to prostě vývoj. Problém je, když někdo čeká od firem jako je Uber cokoliv jiného. Spoléhat se na kapitalisty a čekat od kapitalismu spasení je hloupé a krátkozraké. Teď je to možné vidět takřka v přímém přenosu. Otázka je, kolik z těch, kteří to uvidí, vůbec dokáže pochopit, na co se to vlastně kouká.

Reklamy

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Celý příspěvek

Všeobecná nekompetentnost


Jak informuje např. Český rozhlas zde, někteří s kandidátů na prezidenta, konkrétně ti, kteří se místo sbírání podpisů od občanů spolehli na podporu zákonodárců, možná nebudou k volbě připuštěni, a budou-li, může být zpochybněna volba jako taková, protože někteří z oněch zákonodárců podpořili více kandidátů současně. Podle ministerstva vnitra je to tak v pořádku, protože kdyby se to nesmělo, tak by nezbedný zákonodárce mohl sabotovat volby tím, že by cíleně podpořil více kandidátů. Právníci, zejména ti s přídomkem ústavní, naopak tvrdí, že to je v rozporu se zákonem. Co tedy říká zákon 275/2012 Sb., konkrétně jeho §21?

(1) Kandidátní listinu může podat nejméně dvacet poslanců (dále jen „navrhující poslanci“) nebo nejméně deset senátorů (dále jen „navrhující senátoři“), anebo občan, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky (dále jen „navrhující občan“).

(2) Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu. Kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině.

V tomto případě musím dát za pravdu právníkům proti politikům a úředníkům, protože zákona skutečně mluví jasně. Alespoň tedy pro toho, kdo umí číst. Zákonodárci totiž nepodepisují petici na podporu kandidátní listiny, ale podávají kandidátní listinu přímo a platí pro ně v tomto smyslu stejné omezení plynoucí z odst. (2), jako pro každého jiného občana. Ergo logika, že občan také může podepsat petice více kandidátů, neplatí. Kandidátní listina, nebo petice na její podporu, to je prostě rozdíl.

Co z toho plyne? Že zákonodárci nečtou, a to ani zákony? Že jim nerozumí? Že nerozumí tomu, co schvalují? Že politici obecně nerozumím vlastním zákonům, viz fraška Hlavatý?  Že jsou politici všeobecně nekompetentní? A nebo že politici zákony prostě ignorují? Jedna odpověď „lepší“, než druhá a fakt, že někteří kandidáti budou poškozeni a volič bude mít zúžený výběr (jako kdyby široký sortiment automaticky zaručoval kvalitu), z nich není zdaleka nejznepokojivější.

P.S. Podle §26 se situace dá pořád řešit a dala by se i klukovinách zákonodárcům (těch údajně dospělých a moudrých), kterým chtělo Ministerstvo vnitra předejít a zadělalo tak na ještě větší problémy.

Proč lidé více soucítí se psy, než s jinými lidmi?


Už mnohokrát jsem si říkal, jak je to možné, že opuštění psy a kočky dokáží vzedmout takové vlny solidarity a zajistit (si) peníze i ve společnosti, ve které jde de facto o luxus, protože v ní materiálně, sociálně a emocionálně strádá i mnoho dětí i dospělých? Jak to, že lidé tak špatně snáší ubližování zvířatům, ale ubližování lidem jim nevadí? Evidentně nejsem jediný, všimli si toho i vědci a udělali výzkumy, z nichž vyplývá následující (zdroj):

V očích většiny lidí jsou psi zranitelní na stejné úrovni jako lidské děti, ne-li výše. S logikou to často nemá co dělat. Máme pocit, že se psi nemohou sami ochránit. (…) Psi obvykle bezvýhradně poslouchají své lidské pány, což lidem samozřejmě imponuje a mají pak tendenci psy považovat za zranitelné. Mnoho plemen psů jsme si také podvědomě vyšlechtili tak, že připomínají lidské děti, jak vzhledem, tak i chováním. A jak se poslední dobou ukazuje ve výzkumu, psi nás dovedou svými výrazy a chováním dost úspěšně manipulovat.

Pro začátek dobré, ale pořád to nevysvětluje, jak to, že někteří lidé dokáží mít soucit se psy, ale k lidem slabým, zranitelným a závislým, ba i přímo poslušným – a to včetně dětí! –  se dokáží chovat velmi krutě, a to kolikrát i programově.

Queen


Včerejší show hudební skupiny Queen (již myslím není třena představovat) byla první svého druhu, kterou jsem viděl, tak nemohu srovnávat, jen hodnotit. Předně – v tomto případě nelze hovořit o koncertu, ale je třeba hovořit právě o show, protože hudba tvoří maximálně tak 60% diváckého (sic!) zážitku, zbytek připadá na světelné efekty, projekce, dramaturgii, ale i atmosféru v hale. A show to byla náramná, i díky kvalitní osvětlovací a projekční technice s dostatečně dimenzovaným výkonem. Pro mě, zvyklého zatím jen na zapadákové koncerty punkových „garážových“ partiček, byla zážitkem i dramaturgie koncertu, to jak umělci pracovali a komunikovali s publikem, jak na sebe skladby navazovaly, odkazovaly a prolínaly se. Hudební stránku věci bohužel neposoudím jinak, než na binární škále líbilo-nelíbilo, kde bez váhání volím líbilo. Přeci jenom, nejsem zase takový fanoušek Queenů, abych měl naposloucháno a poznal každou nuanci a jinak zahranou notu, přesto bych ale řekl, že co se týče aranžmá a zvuku, kapela nestojí na místě, ale některé věci hraje jinak, třeba i se zvukem, který zní velmi elektronicky. Co mne trochu zaskočilo bylo obsazení, sestávající vlastně jen ze dvou muzikantů Maye a Taylora a zpěváka Lamberta, budeme-li počítat tuto náhradu za dávno mrtvého Mercuryho (který byl ovšem celou dobu v odkazech přítomen), zbytek produkce zastali upozadění námezdní muzikanti. Měl jsem proto chvíli nepříjemný pocit, že jsem vlastně nebyl na představení skupiny Queen, ale značky Queen. Možná to tak ale mají i jiné kapely. To plánuji zjistit, neb pod vlivem tohoto veskrze pozitivního zážitku jsem se rozhodl, že ještě někdy na jinou podobou show půjdu.

Teror, který nepohoršuje


Situace

Ani zveřejnění třiceti tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší z americké ambasády v Jakartě nepomohlo zatím v Indonésii prolomit tabu ohledně masového vraždění levičáků v letech 1965 a 1966 – na počátku autoritářské vlády generála Suharta.

Dále dokumenty dokládají, že obětí masakrů – z nichž většina byli členové Komunistické strany Indonésie (PKI) – bylo skutečně několik set tisíc, že byly pobíjeny systematicky a že armádě asistovali horliví muslimští radikálové.

Oficiální verze stále zní, že PKI připravovala převrat, jemuž Suharto zabránil, a že vláda samotného Suharta byla pro Indonésii požehnáním.

Kontext

Indonéská armáda začala se systematickým zabíjením levičáků na začátku října 1965 po dosud nevyjasněné vraždě šesti generálů, jež měla být podle oficiálního výkladu dílem komunistů a počátkem komunistického puče. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států, mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou.

Jednotky generála Suharta, islamisté a antikomunističtí radikálové začali na každý pád v říjnu 1965 s postupnou likvidací celého indonéského levicového hnutí, přičemž nejkrvavěji se postupovalo právě vůči PKI. Masakry pokračovaly řadu měsíců. Dle různých odhadů bylo zabito půl milionu až 1,5 milionu komunistů a mnoho dalších levicově smýšlejících lidí, nezřídka v rámci lynčování či jinak brutálními způsoby. Přibližně dva miliony lidí byly uvězněny.

Generál Suharto vládl Indonésii tvrdou rukou jednatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám.

Role USA

Co se však v posledních letech mění a stále více vyjasňuje je podle znalců role USA. Ty vnímaly původní Sukarnův režim s velkými obavami. Suhartův režim posléze naopak podporovaly.

Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.

Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná.

Mnozí historikové soudí, že USA byly ve skutečnosti zapojeny do masakrů ještě aktivněji. Příslušný výzkum však dosud blokují uzavřené archivy amerického ministerstva obrany a archivy rozvědky. Ví se například, že zástupci CIA předávali Suhartovým lidem seznamy („kill-listy“) komunistů a vysílačky pro snazší koordinaci razií, není však dosud úplně jasné v jakém rozsahu. Ví se též, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajovány.

(zdroj: Tabu ohledně masakrů levičáků v Indonésii přetrvávají, vyjasňuje se ale role USA)

Dobrá rada pro levici


Tak přeci jenom ještě jedna douška k volbám, tentokrát od Kateřiny Smejkalové:

Musí být znovu zřetelné, že protivníkem prekarizovaných lidí z českým maloměst není syrský uprchlík, ale zaměstnavatel porušující zákoník práce a zároveň odmítající zvýšení pracovní mzdy nebo exekutor bránící kvůli svým ziskům současný systém exekucí.

Tečka


Zatím asi nejlepší komentářkomentář k výsledkům voleb napsal M. Balaštík a já myslím, že s tím bychom mohli s pohoršováním se nad jejich výsledky skončit, protože k tomu není moc, co dodat:

(…) přese všechen nesouhlas se nestalo nic jiného než to, co je v demokracii obvyklé: vyhrála strana, která dostala nejvíc hlasů. Důvod k hysterii, emigraci ani nenávisti vůči těm, kdo jí dali hlas, to není. Pokud se cítíme být součástí státního společenství, kde vládne demokracie a hodnota člověka není odvislá od jeho názorů, příjmů, společenského postavení nebo inteligence, nemáme jinou možnost než to přijmout jako fakt. V opačném případě musíme otevřeně připustit (…) že demokracie není vhodný způsob řízení dnešní společnosti a začít se poohlížet po jiném.

Není nic jednoduššího, než přistoupit na to, že za stěnami naší bubliny je jiný svět, se kterým se nedokážeme domluvit, který má jiné hodnoty, jiné autority a taky jiné dějiny a jinou představu o budoucnosti. A že nás tím ohrožuje.  Je to z hlediska myšlení pohodlné a z hlediska sebeprožívání svůdné (…) Utvrzujeme-li se vzájemně jeden před druhým o své oddanosti demokracii, evropským hodnotám či Václavu Havlovi, vysmíváme-li se hlouposti a lžím Andreje Babiše či Tomia Okamury, nejde o žádnou hlubokou myšlenkovou aktivitu ani se tím nestáváme lepšími. Jde pouze o rituální tance, které nás mají stmelit. A v tom je další nebezpečí: Tím, že si přivlastňujeme určité hodnoty a činíme je předmětem nekritického kultu provázeného zvláštními rituály a vlastním jazykem, uzavíráme k nim přístup těm, kteří jsou mimo bublinu nebo nejsou ochotní přistoupit na to, že jde o nezpochybnitelné fetiše.

Po volbách


Takže tu kratší a napínavější část máme za sebou, hlasy jsou sečteny a mandáty rozděleny. Teď začne nudné povolební vyjednávání, korumpování a vydírání ve snaze sestavit vládu nebo alespoň získat důvěru ve Sněmovně, začne dělání kompromisů, rezignace na programy, oslabování silných slov a skloňování „státnického postoje“ ve všech pádech. Příležitostí ke komentářům a prognózám tak bude ještě víc, než dost.

Co ale lze bez debaty konstatovat již teď, to je triumf ANO, neoddiskutovatelný úspěch Pirátů a SPD (o níž jsem až včerejška netušil, že existuje, a myslel si, že je to pořád Úsvit – vidíte, i já mám svoji bublinu), pro mě nepochopitelné (a nepříjemné) zmrtvýchvstání ODS, nezničitelnost KDU-ČSL, existenční závislost TOP09 na jediném městě, totiž Praze, marginálnost STAN (kterým jsem nakonec docela fandil) a především naprostý debakl KSČM a ČSSD.

Zejména té ČSSD je škoda, protože to byla jediná klasická levicová strana neskanzenového typu, jenže ta je teď na nejméně jedno volební období odepsaná, protože zůstalo příliš málo kapustičky pro příliš mnoho slymáčků, takže se dá očekávat intenzivní hledání viníků (pokud možno těch nezúčastněných) a dlouhý a zavilý vnitrostranický boj o poslední zbytky prebend.

K ANO není moc co dodat, všechno je jak na talíři. Výsledek očekávatelný a nepochopitelný snad jen v pražské kavárenské bublině. To, co městské elity irituje nejvíce, to zbytek republiky neřeší, a když, tak to interpretuje přesně opačně. To ale není chyba toho zbytku republiky, to je chyba těch elit, které neumí své postoje vysvětlit a prodat, což je jen logický důsledek jejich arogance. Výsledek voleb není selhání občanů ani známka zaostalosti a demence většiny Čechů, jak bude jistě ještě mnohokrát prezentováno, zejména ze strany těch, které sami sebe za elitu považují, ale jen a pouze nezájmu minority z centra a situaci majority na periférii a neschopnosti a neochoty chápat a brát vážně jejich problémy a obavy. To samé pak platí o SPD. Ta strana by nikdy nezískala ani mandát, kdyby těm lidem, co ji volili, jiní místo urážek a posměšků naslouchali a alespoň předstírali zájem.

Řeknu to ještě jinak: to, že voliči rozhodli jinak, než by si stávající elity přály, není defekt demokracie, ani její deficit, ale její imanentní vlastnost. Jestli chcete víc, musíte být příště přesvědčivější a situačně adekvátnější, protože takové či onaké omezování volebního práva více demokracie nezajistí. Jestli se bojíte lidu, tak si nehrajte s ním na demokracii. A když už si hrajete, tak hrajte podle pravidel.

Nakonec ještě pár slov k Pirátům, protože jsem je, stejně jako před čtyřmi lety, volil, a teď mám obavy, aby nedopadli stejně jako Zelení, když se za Bursíka poprvé dostali do parlamentu, hned vlezli do vlády a prošustrovali tam, co se dalo. Pro hodnocení Pirátů ale budou klíčové až další volby – pokud v nich propadnou, pak se ukáže, že letos posbíraly jen protestní hlasy a hlasy z hecu. Pokud ale obhájí plus minus stejný výsledek, bude možno vyvodit, že jejich letošní zisk stojí na programu, prioritách a reálné korespondenci prioritami a postoji voličů. Což je něco, co mohou nejvíce ovlivnit sami tím, jak se budou teď ve sněmovně chovat, jak budou hlasovat a jak odolají pokušení vlády. I já se ale musím nechat překvapit, protože, to přiznávám, i pro mě jsou trochu nečitelní. Jedno vím ale jistě: horší než ti, co tam byli doteď, nebo tam teď přijdou, určitě nebudou.