Když už tu máme kauzu Babiš sr. vs. Babiš jr., bylo by možná dobré využít ji i něčemu jinému, než k pokusu o puč, a sice k osvětě o duševních nemocech. Pokud je totiž Babiš jr. skutečně duševně nemocný, je docela dobře možné, že říká pravdu, že byl unesen, i v případě, že unese nebyl. Duševně zdraví lidé mají tendenci si myslet, že když duševně nemocnému ukáží jeho blud, duševně nemocný nahlédne svůj omyl a přijme za svou „objektivní pravdu“ zdravých. Jenže takhle to nefunguje. Žádná objektivní pravda neexistuje, je jen ta subjektivní, kterou tvoří náš mozek. Pokud si nemocný mozek Babiše jr. myslí, že byl Babiš jr. unese, pak je to pro Babiše jr. realita. A i když se tak či onak podaří prokázat, že unesen nebyl, ještě to neznamená, že Babiš jr. lhal. Tento paradox by si podle mého soudu zasloužil více pozornosti a měly by se mu věnovat větší kapacity, než je laický bloger. Pochopit tohle – pokud to tak skutečně je! – je totiž podle mého soudu pro fungování společnosti mnohem důležitější, než intriky (kolem) Babiše sr.

Sleduji nejnovější pozdvižení kolem Babiše už od rána a přiznám se bez mučení, že jsem do teď nepochopil, v čem je problém. Co tak zásadně nového, co tak zásadně jiného se objevilo, že je Babiš ještě horší, než jsme čekali, a že by měl odstoupit ještě naléhavěji, než kdykoliv předtím? Že jsou v Čapím hnízdě namočené jeho děti? To se vědělo. Že jsou ty děti duševně nemocné? To se sice nevědělo (alespoň tedy já jsem to nevěděl a za mě to tak mohlo i zůstat), ale jak to souvisí? Že se kvůli své (údajné?) nemoci vyhýbají výslechu? Takhle to přece zkoušejí všichni, to je trik, který se učí v základním kurzu lepších lidí. Že ty děti něco podepsali a nevěděli co? U těchto lidí jsou čachry s majetkem tak běžné, že není divu, že neřeší, co zrovna podepisují. Problém by snad byl jedině, kdyby Babiš jr. nebyl vůbec schopen posoudit,, co podepisuje, ale i na to by musel mít apriorní potvrzení soudu, že je nesvéprávný; a on jako nesvéprávný nepůsobí, jen trochu pomalý, ale to mohou klidně dělat nějaké prášky. Nebo je největší problém v tom, že je Babiš jr. na Krymu a dovezl ho tam muž s rusky znějícím jménem? To by primitivismu „pražské kavárny“ odpovídalo asi nejspíše, jenže pokud to nebyl regulérní únos – a to podle všechno nebyl – tak je to jen výkřik do tmy. Tak o co tady jde? A myslím to zcela vážně. Babiše, jako ostatně všechny kapitalisty sice nemusím, ale kvůli tomu přece ještě nepřestanu přemýšlet. když někdo začne volat, že na něj našel konečně ten pravý klacek. A já ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak ten rozdílový moment, který odůvodňoval to pozdvižení, nenacházím. Z mého pohledu je nejproblematičtější nakonec ta „investigativní“ reportáž Kubíka a Slonkové, pořízená údajně kamerou skrytou v brýlích (což chápu jako zneužití psychicky nemocného člověka) a plná manipulativních otázek a podsunutých odpovědí. Popravdě, po tom, co jsem viděl, se tomu Srbovi ani nedivím, že chtěl Slonkovou nechat zabít, a Zemanovi musí, co se českých novinářů týče, dát zcela za pravdu. Jestli takhle kauza někoho zdiskreditovala, tak jsou to novináři, ale mimo kroužek pražských elitářů Babišovi jenom nažene body. Já se v tom prostě nevyznám. Já se v tom neorientuji. Já potřebuji poradit. Jestli tomu někdo rozumíte, zkuste mi to vysvětlit. Hlavně ten rozdílový moment. Beru libovolnou konspirační teorii, pokud bude mít hlavu a patu, jenom mi, prosím vás, nevěšte na nos žádné bulíky o demokracii, tak paranoidní zase nejsem.

Hraní počítačových her se kdysi říkalo kultura kriplů, a i když se v herním průmyslu točila spousta peněz, byl z pohledu mainstreamu něco jako obchod z drogami, kde se také točí spousta peněz, ale lidé, kteří se v něm pohybují jsou divní a závadoví. A i když se pořád vedou spory o to, jestli „střílečky“ iniciují a rozvíjejí agresivitu, kultura kriplů si pomalu ale jistě cestu do mainstreamu nachází a už se v něm etablovala natolik, že má i vlastní žánr – eSports (či e-sports či jak chcete), což není nic jiného, než hraní počítačových her výkonově, dnes již namnoze i profesionálně, a před publikem. Proč o tom píši? Včera jsem se v televizi díval na přímý přesnost závodů F1. Pokud vám to přijde divné, protože víte, že velké ceny se jezdí zásadně v neděli, tak vězte, že to byl právě e-sportový závod. Ovšem se všemi náležitostmi závodu normální, včetně předzávodního studia, rozhovorů s jezdci etc. A komentáři ho komentovali úplně stejně, jako by komentovali závod reálný, vlastně ne úplně stejně, ale s mnohem větším vzrušením, než normální závod, protože tenhle počítačový byl mnohem vyrovnanější a měl větší spád. A z mého pohledu diváka se špatným zrakem nabídl podívanou rovnocennou ke skutečným závodům. Že jde o obraz renderovaný v reálném čase počítačem bylo patrné jen z toho, že celý závod byl jakoby v mlze, z podivně se chovajících částic prachu (tady má počítačová grafika ještě rezervy) a z podivného a hektické přeblikávání záběrů v některých okamžicích. Jak vidno, e-sporty se vyvinuly v plnohodnotnou mainstreamovou zábavu se vším všudy. A s velkým potenciálem, řekl bych, protože budoucí borci již nebudou omezeni planetou Zemí či fyzikálními zákony.

Písničkář Jaromír Nohavica by měl od ruského prezidenta dostat tzv. Puškinovu medaili, a to za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur. Pokud ji tedy přijme, protože já na jeho místě bych se docela bál. Tedy ani ne tak přijmout, jako se s ní vrátit do České republiky, taková vlna virtuálního lynče se po oznámení té zprávy na českém internetu zvedla. Přijmout ruskou medaili a ještě z rukou Putina? Fuj, fuj, fuj, ostuda! Správně by měl udělat gesto a medaili odmítnout, protože gesta dělají člověka. Tak se to dnes přece dělá. Ale co čekat od „estébáka“? Nějak všem těm arbitrům lynčům uniká, že Nohavica je umělec, písničkář, že to, co dělá, dělá proto, aby to lidé slyšeli, ne proto, aby se to uvědoměle krčilo někde v šuplíku, zakázané nebo nechtěné. Nohavica si možná zadal s StB, ale komu by tím prospěl, kdyby odvážně mlčel? Nohavica si možná zadá s Putinem, ale bude to snad mít nějaký vliv na jeho tvorbu? Vypadnou slova z jeho veršů a přehází se noty v jeho hudbě, když tu medaili přijme? Nebo by se snad stala jeho hudba lepší, kdyby ji odmítl? Ne, nic z toho se nezmění, jeho umění bude stále stejně dobré (nebo špatné), bez ohledu na to, jak moc ho budou kádrovat ti, kteří nesnášejí, když se někdo jiný neštítí toho, čeho se štítí oni. Kádrovat a nadávat, to je to jediné, co umějí ti, kteří jinak neumějí nic. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili, protože něco dokázal a dokázal se s tím prosadit i za hranicemi, kde po těch uvědomělých, co mu nadávají, ani pes neštěkne. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili a nemusí ji ostentativně odmítat jenom proto, aby dokázal alespoň něco politického, když už nesvedl nic pořádného uměleckého. Nohavica si může dovolit něco, co jeho kádrováci nemohou. Až se nabízí myšlenka, že mu to závidí a proto ho nenávidí. Obecně lze říct, že kádrování umělců, kteří nejsou dostatečně politicky angažovaní tím správným směrem, ať už je to Nohavica nebo David, je ubohé. Moje rada Jarkovi je tedy prostá: Jeď to té Moskvy, vezmi si tu medaili, přivez ji domů a na ty kádrovácké psy se vykašli, stejně se jim nezavděčíš, protože Hutka nikdy nebudeš.

Když bývalý ministr zahraničí Zaorálek v reakci na smrt dalšího českého vojáka v Afghánistánu navrhl, že by se měl český expediční kontingent z Afghánistánu stáhnout, začala učiněná štvanice, že Zaorálek je zbabělec a že takové politiky nepotřebujeme. Ale co je zbabělého na tom připustit chybu a chtít ji napravit? Pokud je toto zbabělost, znamená to, že hrdinové jsou ti, kteří umanutě opakují stále dokola stejné chyby? V tom případě máme příliš mnoho hrdinů a zoufale se nám nedostává zbabělců. A my potřebujeme více zbabělců, kteří budou pochybovat a ptát se a hledat alternativní koncepty a strategie. Nejenom v zahraniční politice, ale i v té ekonomické a sociální. Být hrdinou je dnes snadné, těžké je být zbabělcem. A společnost, v níž je těžké být zbabělcem a snadné být hrdinou, má problém. Problém s orientací, problém s hodnotami, problém s prioritami, problém nazývat věci pravými jmény. Závěr je nevyhnutelný: potřebujeme více zbabělců dřív, než nás hrdinové přivedou do neštěstí.