Národní hrdost k pronajmutí


Když se tak dívám, jak na slavnostním zahájení zimních olympijských her defilují zástupci zemí, ve kterých se zimní sporty provozovat nedají, nemohu si pomoci, ale přijde mi, že je něco špatně. Na jednu stranu je hezké, jak tak všichni jdou pospolu, dokáži spolu komunikovat i jinak než bombami a sankcemi a dokonce si navzájem vypomáhají, aby tam vůbec mohli být, na druhou stranu potom ale nechápu, proč to bazírování na národních výpravách, když země a národnost vlastně nehraje už žádnou roli. Zemi XY reprezentuje človíček YZ, který v ní nežije, netrénuje a má s ní společného jedině to, že se v ní narodil jeho pradědeček. Jenže pak jsou tu i případy, kdy pradědeček YZ o zemi XY nikdy ani neslyšel, neslyšel o ní nikdy ani nikdo z jeho rodiny a dotyčný je bělejší, než ten sníh, na kterém závodí, ačkoliv v zemi, již reprezentuje, nikdy žádní běloši nežili a nežije v ní ani on, protože žije a trénuje jinde. Jenže doma není tak dobrý, aby se na olympiádu kvalifikoval, tak vyhandluje občanství země za své schopnosti a tradá, jede se na olympiádu. A mě to prostě přijde divné. Zase další komoditizace, další území dobyté komercionalizací. Nebylo by lepší už tu hru na národy vzdát, nebo je přejmenovat na Gladiátorské hry, když myšlenka olympismu přežívá už jen na kapačkách sentimentu? Nebo alespoň zavést jiná kvalifikační kritéria, než je obrázek na sešitku zvaném pas?

Reklamy

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.

Proč nevyhrála slušnost


Proč nevyhrála slušnost?

Krátka odpověď: protože vůbec nebyla ve hře.

Dlouhá odpověď: protože pouhá absence vulgarismů ještě není slušnost a volební kampaň nejsou jen kandidáti, ale i jejich podporovatelé. Nestačí vynechávat v řeči vulgarismy, aby byl člověk slušný, takhle chápou slušnost jen maloměšťáci. Slušnost, to je především úcta k druhým. Ke všem druhým, i k těm nesympatickým, i k těm, kterým nerozumíme. Slušnost je úcta k odlišné životní zkušenosti a k odlišným prioritám. A nic takového v kampani nebylo, a ze všeho nejméně na straně těch, kteří se návratem ke slušnosti nejvíce zaklínali. Těm totiž nebylo zároveň žinantní psát a mluvit o idiotech a ovarech, smát se tělesným handicapům, přát si něčí (víme čí) brzkou smrt, chlubit se svojí vzdělaností a příslušností k centru a posmívat se těm, kteří mají formální vzdělání nižší a ať již volbou či osudem je jejich domovem periferie. A to není slušné, stejně jako vydávat svoje názory za pravdu a výsledek lepšího vzdělání, lepšího intelektu a lepší morálky. Toho všeho ale byla předvolební kampaň plná, tak plná, že v ní pro slušnost nezbylo místo.

A stejně tak, žiji-li v demokracii a prohlašuji-li se za demokrata, je vrcholem neslušnosti odmítat výsledky voleb, prohlašovat, že kandidát, kterého jsem nevolil, není můj prezident, a plédovat za omezení volebního práva pro ty, kdo volili jinak, nebo jim alespoň nadávat a posmívat se jim, že blbí a navedení zároveň. Je-li po mém, není to demokracie, ale diktatura. Demokracie nastává až s úctou takovým výsledkům voleb, které nejsou podle mého gusta.

I kdyby se nakrásně stal novým prezidentem Drahoš, národ by byl pořád rozdělený a slušnost aby hledal s lupou v kupce sena. Jen by to navenek vypadalo decentněji. Ale jaký to má smysl, žít v přetvářce? Sprosťáci budou mít za prezidenta sprosťáka právě proto, že jsou sami sprosťáci. Čím dřív to pochopí, tím lépe pro všechny.

Jdeme do finále…. a nastává loučení?


Máme za sebou poslední přímý střet finalistů „miss prezident“. I když střet… byla to spíše přátelská výměna názorů, což kvituji s povděkem, protože nejsem žádný liberál, abych si liboval v konkurenčním boji. Především se ale ukázalo, jak zásadní vliv má koncepce takové diskuse. Na rozdíl od dryáčnického pojetí TV Prima předvedla včera ČT jak to může a má vypadat. A ono to jde. Na rozdíl od Tarase si nemyslím, že by moderátorka někomu z těch dvou stranila, i když s ním plně souhlasím v tom, že se řešily spíš podružnosti a na opravdu závažná témata nedošlo. ČT i moderátorka Witowská si ovšem tentokrát zaslouží pochvalu. Pro kultivaci veřejného prostoru včera udělaly víc, než všichni svatí bojovníci proti „kremlobotům“ dohromady.

Co jsme se ale dozvěděli o kandidátech? O Zemanovi že se umí jak ovládat, tak omluvit, a že je to svým způsobem politický génius, protože se mu podařilo Drahošovi do značné míry vnutit vlastní témata. A také to, že fyzických sil už opravdu mnoho nemá. Jak na Nově a ještě na Primě působil celkem svěže, na ČT už bylo vidět, že je po tom týdnu už hodně unavený. Moudře se rozhodl nezapojovat se do volební kampaně.

O Drahošovi že se učí a zlepšuje. Byl rozhodně lepší, než na Primě, i když stále ještě ne dost dobrý. Například se vůbec nedokázal adaptovat na změněný Zemanův styl, takže ten agresivnější, který v kontextu debaty nesmyslně napadá svého soupeře, byl nakonec on. Nicméně pominu-li Drahošovy stupidní (sic!) názory na Rusko a NATO (v tom si ale se stupiditou Zemanových názorů na exekuce, sociální dávky či ochranu životního prostředí příliš nezadá), zdá se, že pokud vyhraje, zase až takový průser to nebude, i když by bylo lepší, kdyby vyhrál až příště a zatím se připravoval.

Hlavně se ale ukazuje, že vášně a hysterie, která zachvátila především Drahošovi fanoušky (tady je ten termín víc než na místě, protože jejich pojetí voleb je pojetí v duchu Sparta versus Slávia) je úplně zbytečné, neadekvátní a škodlivé. Problém evidentně není ani tak Drahoš, jako jeho klaka. Snad jim dojde, že ať už vyhraje ten, či onen, budou tu všichni muset žít pohromadě dál i s těmi, kteří volili toho druhého. Mají na to ještě pár hodin. Jinak jim totiž zbývají jen dvě možnosti: emigrace, nebo gulagy.

Drahoš Drahošovi Drahošem


Když už jsem si včera nedokázal odpustit ten „prezidentský duel“ v televizi, neodpustím si ani dnes pár poznámek. 1. Prima zkazila, co mohla. Její pojetí debaty jako estrádního derby se skandováním fanoušků (sic‘) bylo rušivé, kolikrát nebylo kandidátům rozumět, nebylo vůbec poznat, jestli se nechají domluvit, či si skáčou do řeči. Navíc vedle moderátora Voříška už ani ten Soukup nevypadá jako takový tragéd. 2. Zeman umí mluvit. I když říká nesmysly, umí je podat. A musím zopakovat, co už jsem napsal: Zeman není žádná troska. Fyzicky i mentálně je zcela způsobilý k výkonu dalšího termínu. Čili není ani zdaleka tím mužem, kterého nám líčí jeho odpůrci. Dlužno přiznat, že jsou v tom velmi efektivní, nicméně v přímé konfrontaci s realitou se jejich líčení jeví jako lživá propaganda. 3. Drahoš se snažil, ale jak se ukázalo, svým největším soupeřem byl nakonec on sám. Jeho projev nebyl plynulý, snad do každé své repliky se zabrušoval, jak to jen šlo, charisma veškeré žádné. Při nejlepší vůli nejsem schopen říct, jaké názory vlastně Drahoš zastává.  A byl od svých poradců zjevně velmi dobře připraven! Jako by sám přistoupil na to, že vlastně nemusí nic předvést, protože stačí, že není Zeman. Rozhodně se nedá říct, že by si Zeman namazal Drahoše na chleba, jak se říká, přesto ale Drahoš namazaný byl, protože se na něj namazal sám. Pokud tyhle volby vyhraje, nebude to rozhodně kvůli kouzlu osobnosti nebo přesvědčivé argumentaci. Bude jen a čistě proto, že není inženýr Zeman. Ale jestli to panu profesorovi stačí…

Vlastnictví není přirozené


V jinak pohříchu poněkud zmateném textu A. Votruby Podstata vlastnictví je kolektivní je zajímavá úvodní pasáž:

Vlastnické právo není dáno člověku přírodou. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by mít vlastnické právo člověka žádnou přednost před vlastnickým právem dalších živých bytostí. Přesto člověk nikdy nepociťoval nic nemorálního v tom vyhnat zvíře z jeho brlohu, vzít si med lesních včel apod. Pravda je tedy jiná: O vlastnickém právu má smysl uvažovat pouze mezi bytostmi, mezi nimiž už existuje společenský vztah. Vlastnické právo není nějakou biologickou, nebo metafyzickou kategorií, jak se nám snaží sugerovat Lockova teorie, ale záležitostí sociální. Krátce řečeno: Nejprve vznikla společnost, teprve potom vlastnické právo.

Tahle pravda, jakkoliv je v zásadě banální, je jednou z nejskrývanějších pravd o našem světě. Ideologie liberalismu, která dnešnímu světu dominuje, dělá všechno proto, aby ji zakryla, utajila, postavila mimo zorné pole politického myšlení. I dnes je nerozporovaným axiomem liberalismu, že vlastnictví předcházelo společnost.

Povšimněme si, že z Hobbsova modelu vyplývá úplně jiný názor na podstatu vlastnického práva. V přirozeném stavu nic takového neexistuje. Věci může užívat ten, kdo uhájí jejich držbu v permanentní válce. Nehraje při tom roli, jestli je vyrobil, nebo uloupil. Vlastnické právo, jakož i celá morálka, vzniká teprve se vznikem státu.

Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Seru na volby


Už mě nebaví ty vyděračské apely, abych šel volit, jedno koho, hlavně abych volil. Proč, když si nedokážu vybrat, když žádný z kandidátů není na výši mých nároků? Když v takové situaci půjdu volit jenom proto, abych volil, tak i kdyby vyhrál ten, pro kterého jsem hlasoval já, stejně to bude někdo, koho jsem nechtěl. No a co? V demokracii už to tak bývá, že je nakonec zvolen někdo jiný, než koho člověk volil, a když už vyhraje, tak se stejně musí o moc s někým dělit. Skutečný demokrat se totiž nepozná podle, že brání soukromé vlastnictví, ale právě podle toho, že přijímá výsledky voleb. A když si nevyberu sám, tak přijmu toho, koho mi vyberou spoluobčané. Vždycky se snažím volit pozitivně, tedy pro něco nebo pro někoho, a nikoliv negativně, tedy proti někomu nebo něčemu. Jedinou výjimku jsem udělal při minulé prezidentské volbě, kdy jsem volil Zemana, abych pomohl zastavit hrůzu jménem Schwarzenberg a jak to dopadlo víme všichni – ukázalo se, že toto prostě není dobrá strategie. A protože tentokrát jsem si nevybral nikoho, koho bych s čistým svědomím mohl volit pozitivně, rozhodl jsem se že, že s čistým svědomím nebudu volit vůbec. Tentokrát se nenechám zmanipulovat. Tentokrát se nestanu spoluviníkem toho, co přijde. Jak v druhém kole, to ještě uvidím, jestli mne některý z kvalifikantů ještě přesvědčí. Pokud ano, hlas mu dám, ale rozhodně ho nebudu volit jenom proto, abych volil proti jeho sokovi. Volební právo se to jmenuje právě proto, že to je právo, nikoliv povinnost. Kdyby to byla povinnost, jmenovalo by se to volební povinnost.

Závěrečná inventura prezidentských kandidátů


Jak říkávaly naše prababičky: „Odříkaných voleb největší krajíc,“ a tak jsem, veden jen těmi nejčistšími státotvornými úmysly, včera shlédl poslední „debatu“ prezidentských kandidátů. Tu „debatu“ bohužel musím dát do uvozovek, protože se vlastně o ničem nedebatovalo, jen se tak kavárensky plkalo, přesněji moravcovalo. Formát debaty zvolený moderátorem Moravcem byl, mírně řečeno, nešťastný. Na plnou hubu bych pak řekl, že zoufalý.  (A jestli to byl nápad některého z jeho šéfů, tak se mu stejně neomluvím, měl se bránit.) Rozdělovat kandidáty do skupinek, takže se někteří vyjadřují k jednomu okruhu témat a druzí k druhému? Nechat je ptát se sebe navzájem, takže někteří se pak skoro nedostanou ke slovu? Míchat do toho manžely, milenky a děti? Jestli se někdo rozhoduje podle velikosti košíčku podprsenky paní Horáčkové nebo Hilšerové, je to samozřejmě jeho právo (a vzhledem k plytkosti debaty relevantnější argument, než se na první pohled zdá), ale pro takového má být jiný pořad a jiný žánr. A půl minuty na jakékoliv sdělení které má hlavu a patu a není to jen výkřik typu: „Haló, já jsem tady,“ je také trapně málo.

Ze strany ČT debata tedy absolutně nezvládnutá a v prostor, který kandidátům zůstal, se nestalo ani nebylo řečeno nic, co by mohlo o příklonu k tomu či onomu rozhodnout. Že se nepoprali je v pořádku, v tomto smyslu je nuda na místě, ale že se mezi nimi skoro nedal najít rozdíl, to už je trochu problém. Kdybyste mě zabili, tak vám neřeknu, čím se ten který profiluje, čím se liší, čím byl výrazný. A nejspíš nebudu jediný.

Třeba takový Topolánek. Pravda. umí sem tam udělat vtip, umí vystupovat, ale je to pořád macho Topolánek.

Drahoš? Kdybych se nepodíval na program, tak ani nevím, že tam byl. Ten člověk umí být fenomenálně nekontroverzní a nezajímavý.

Nejvýraznější byl asi Horáček, bohužel ale v negativním slova smyslu, protože svým verbálním projevem zcela zničil veškeré dobré mínění, které jsem si o něm udělal na základě jeho projevů písemných. Jeho projev působil vykalkulovaně a nacvičeně, ovšem narychlo před začátkem.

Hynek je muž jednoho bonmotu.

Hannig má jasno, ale neumí to sdělit a není to evidentně kavárenský typ.

Fisher vystupuje kultivovaně, ale kličkuje jak lidovec a odpověď z něj nevypáčil ani tandem Moravec-Kulhánek.

Nebýt toho, že si Hilšer trpaslíka se Zemanem pod čepicí, tak pět minut po skončení nikdo neví, že tam byl.

Nakonec z celé té party působil nejlépe asi Kulhánek, jenže tohle není volba miss, ale prezidenta.

Suma sumárum, poslední předvolební debata v podání ČT je ztráta času pro voliče i pro kandidátu, někomu, kdo se rozhodovat kvalifikovaně, musela být úplně k ničemu. Snad proto kandidáti vyzývali k volbě srdcem, protože pro volit hlavou není podle čeho. Klidně tam ten Zeman mohl jít, i kdyby se nemluvilo o ničem jiném, než o něm, marnější už to být nemohlo.

Právo mlčet


Poslední hitem v hejtování prezidenta Zemana je obviňování ze zbabělosti, protože se neúčastní kandidátských debat. Může to tak být, ale také nemusí. Třeba jenom nechce debatu zničit, protože ví, že kdyby přišel, ostatní kandidáti se na něj vrhnou jako vosy na bonbón a jediným a hlavním tématem diskuse se stane on a na žádná věcná témata nedojde. Třeba ze sebe jenom nechce dělat hokyni na trhu, třeba se jen nechce předvádět jako cvičená opice. A nebo si prostě vybral jen jinou strategii. Účastnit se předvolebních debat je právo, nikoliv povinnost, stejně jako nemá žádná firma povinnost zadávat reklamu na své produkty. To, že prezident Zeman odmítá účast v debatách není žádný prohřešek, ale jen další informace pro voliče. Stejně chybí jen těm, kteří by ho nikdy nevolili a jeho názory je ve skutečnosti nezajímají, jeho voliči mají naopak jasno i bez hádek před kamerou.

Celý příspěvek