Zvýrazněno

Inženýrské argumenty pro základní příjem


Se svolením autora přináším překlad článku An Engineering Argument for Basic Income, který mne zaujal až tak, že jsem ho prostě přeložit musel. Odpusťte prosím překladu jeho nedokonalost, překládat je těžší, než rozumět. Protože jde o překlad, jsou reálie sice americké, ale podle mých znalostí více či méně platné i pro českou situaci.


Inženýrské argumenty pro základní příjem

Využití principů odolnosti proti selhání pro kritické systémy podpory života

Scott Santens

Původně jsem na šel studovat na Colorado School of Mines abych se stal inženýrem. Sice jsem za dva roky zběhl studovat psychologii, ale přemýšlet o světě jako inženýr jsem už nikdy nepřestal a stále na věci nahlížím ze stejné perspektivy jako tehdy, když jsem chtěl být inženýrem: na čem jedině záleží je realita, co funguje a co ne. Mám rád matematiku a vědu, ale co skutečně zbožňuji je to, jak inženýři matematiku a vědu používají k tomu, aby věci vylepšili. Být inženýr znamená být realista. Dávat přednost praxi před teorií. Chápat, že mapa není krajina.

Existuje jedno pravidlo, které všichni inženýři znají, pravidlo, známé i jako Murphyho zákon: Cokoliv se může pokazit se také pokazí. Když to máte na paměti, je vám jasné, že se selháním musíte při návrhu čehokoliv počítat. Nechceme, aby se věci pokazily, ale víme, že se pokazí, počítáme s tím a přemýšlíme o tom, jak bychom měli zareagovat, až se pokazí.

Pokračovat ve čtení „Inženýrské argumenty pro základní příjem“

Bývali Čechové statní jonáci


Bývali Čechové statní jonáci. Bývaly doby, kdy Čechové strádali a trpěli a bojovali a všechno to překonali. Bývaly doby, kdy Čechy nezlomily ani morové epidemie, války, hladomory, katolizace, rekatolizace, germanizace, okupace, kolektivizace, doby, kdy to šlo až do těch hrdel a statků, ale Češi byli statní jonáci a všechno to zvládli. Byli, už nejsou. Dneska se Čech hroutí, když nemůže večer do hospody, a z představy, že by v létě nemohl letadlem k moři, dostává záchvaty paniky. Co byla včera drobná nepříjemnost je dnes nepřekonatelný problém. Dřív jsme zvládali i smrt, dnes nezvládáme ani život. Bývali Čechové statní jonáci, ale dnes jsou jen rozmazlení mamánci bez kázně a odpovědnosti. Dycky covid!!!

Obchod na korze


Konečně jsem si doplnil vzdělání a shlédl Obchod na korze, československý film ověnčený Oscarem, o kterém jsem zatím věděl jen tolik, že má zvláštní název a zvláštní je i tím, že má dva režiséry, Kadára a Klose. Když film začal, byl jsem trochu rozpačitý a říkal si, že to bude další černobílá artovka postavená na tom, že se v ní nic neděje, o nic nejde a všichni hrají, jako že nehrají. Chyba lávky! Obchod na korze je totiž výborně vygradovaný a počáteční rozpaky se rychle změní v přikování k obrazovce. A z divného názvu se stane geniální zkratka celého děje, protože Obchod na korze je o obchodu na korze. O galanterii staré Židovky na korze (které připomíná spíš větší náves) volakého slovenského městečka za časů ľuďáckého Slovenského štátu, kdy začínají deportace Židů a arizátorem obchodu staré Lautmanky je z protekce ustanoven malý slovenský člověk Brtko.

Malý ve smyslu, že nemá žádné ambice a válku a arizaci nevidí jako příležitost jak zbohatnout, tak „malý“, že svoji funkci arizátora nechápe jako imunitu pro trochu té šikanózní zábavy na účet staré paní, ale poctivě se snaží jí s vedením obchodu pomáhat, a když začnou deportace, tak ji i chránit. Co vám budu povídat, semele ho to na prach, šťastný konec se nekoná. A to je asi hlavní poselství Obchodu na korze: zůstat slušný v neslušné době je životu nebezpečné, ale když jste v jádru slušný člověk, tak si stejně nemůžete pomoct a oportunistická svině se z vás nestane, i když vám to žena dobře radí.

Divácky nejnáročnější je na Obchodu na korze zvuk. Jednak podle všeho snímaný rovnou „na place“ bez postprodukce, nebo v průběhu času hodně pokažený, každopádně často poněkud nezřetelný, jednak jazyk. Už relativně čistá slovenština Brtka je občas oříšek, natožpak řeč, jíž mluví Lautmanka, kterou se mi ani nepodařilo identifikovat. Možná nějaká forma jidiš, ale někdy je to čistá slovenština, jindy zase jako kdyby mluvila maďarsky a jindy taková ta šišlavá němčina…

Čeho si já osobně na Obchodu na korze cením asi nejvíce, že není jen další film Židech, i když v něm Židé shodou historických okolností dávají největší smysl, ale prostě o lidech, které si pro jejich kolektivní identitu někdo vybral, aby se jim pomstil za svůj zpackaný život. Obchod na korze by stejně dobře fungoval i kdyby Lautmanka byla v jiném čase a na jiném místě Arménka, Indiánka, Irka…

Filmový jazyk Obchodu na korze je vlastně až komorní, mnoho se nestane a postav je poskrovnu (figur právě naopak, ale jsou to bezejmenní kolemjdoucí) a vypráví bez dramatických efektů a zvratů poklidným lineárním tempem, přesto je strhující a vypráví příběh, který má cenu vyprávět a připomínat stále dokola. A proto si Obchod na korze svoje místo v historii kinematografie rozhodně zaslouží, bez ohledu na Oscara.

Kohoutí politika


Nechci ani sobě ani vám nalhávat, že žily byly kdysi staré zlaté časy, kdy politici dělali politiku pro lidi. Politika se vždy dělá na lidech. Trvám ale na tom, že dříve, a není to zase až tak dávno, politici alespoň předstírali, že jim na lidech záleží. Teď už se ani předstírat nenamáhají. Ale co je naprostý paradox, oni už nepředstírají ani to, že by jim šlo o hodnoty nebo a principy, ba dokonce ani to, že by jim šlo o moc – dnes dávají zcela nepokrytě najevo, že jim jde jen o to zničit krtka. Pardon, samozřejmě, že ne krtka, ale konkurenci. Naprosté rozdrcení a znemožnění politické konkurence je důležitější, než podíl na moci nebo dokonce prosazení svého programu. Kompromis nepřipadá v úvahu a koncensus je vstupenka na popraviště. Zatím jen symbolické, ale to se zdá být jen otázka času. Prosadit svůj program by bylo hezké, ale v žádném případě za tu cenu, že by se jedni dohodli s druhými a dokonce jim v něčem dali za pravdu, či – ó ty hrůzo – ustoupili, i kdyby to měl být ústup do vlastních programových pozic. Dohoda je slabost, ustupuje jen zbabělec a vítězství, které není doprovázeno zničením protivníka, nestojí za nic. I prohra je lepší, pokud při ní přijde konkurence k úhoně.

Politici jsou dnes horší, než hejno kohoutů na jednom smetišti. K naší smůle to smetiště není smetiště, ale Česká republika (takže smetiště na kvadrát) a tím, kdo patologickou potřebou politiků drtit konkurenci nejvíce trpí, jsou její občané. Bohužel to asi jinak nešlo. Třicet let adorace ostrých loktů, triumfu bezohledného individua nad druhými a vnímání všech ostatních jako nebezpečné a nežádoucí konkurence, kterou je třeba zničit, jinak ona zničí mne, prostě jinak skončit nemohlo. A tak se teď musíme dívat, jak pod námi kohoutící politici podřezávají větev, každý svojí pilkou ze svém kousku větvičky, protože když se větev uřízne, tak s ní konkurence přece musí spadnout, a to je důležitější, než jestli spadnu také. Je to absurdní, ale když zničit, tak zničit, krtka i kohouta, Petra i Pavla, hlavně že bude po mém. Hlavně se v žádném případě a za žádnou cenu nedohodnout s ostatními kohouty s pilkou, že by bylo lepší tu větev vůbec neřezat. Jako kdyby život neměl žádnou cenu, pokud nejsem jediný, kdo přežije.

Já to vidím tak, že kohouti patří na hnůj, do kurníku, do pohádky o Mrazíkovi, na pekáč nebo do vína, ale v žádném případě do politiky. Vidíte to také tak?

Kdo koho vlastně koupil?


Odpočineme si od politiky u ekonomiky (takže vlastně neodpočineme). Asi jste zaregistrovali zprávu, že Česká zbrojovka kupuje americký Colt. LN k tomu napsaly: „Česká zbrojovka Group (CZG) kupuje podle právě podepsané dohody Colt za 220 milionů dolarů (zhruba 4,7 miliardy korun) v hotovosti a dále za 1 098 620 nově vydaných kmenových akcií CZG.“ Přiznám se bez mučení, akciové trhy a akciové společnosti nejsou tak úplně moje doména, takže mi to třeba někdo vysvětlíte jinak, ale pokud platí, že akcie je vlastnický podíl, tak pokud Colt získá akcie Zbrojovky, pak Colt příslušnou část Zbrojovky vlastní, nebo ne? Takže kdo koho vlastně kupuje? Asi se do toho kapitalismu vážně nehodím, ale tyhle hrátky, kdy se společnosti vlastní do kruhu navzájem, až nakonec vlastní samy sebe, mi prostě hlava nějak nebere.

Nouze stavu nouze


Jsem asi ten poslední, kdo nevěří na pandemii covidu a místo toho věří na spiknutí elit s cílem ukrást lidem svobodu, jsem asi ten poslední, kdo zprávy kolabujících nemocnicích považuje za dezinformace, jsem asi ten poslední, kdo věří na promořování místo očkování a jsem určitě ten poslední, kdo myslí, že covid je jen chřipečka. Zato jsem rozhodně první mezi těmi, kteří nepochybují o nutnosti protiepidemických opatření a s nimi souvisejících omezení a nařízení.

Nicméně mám silné pochybnosti o tom, že nejlepším řešením problému jménem „pandemie covid-19“ je permanentní nouzový stav. Nouzový stav byl samozřejmě adekvátní reakcí před rokem, kdy úder pandemie nastolil zcela novou, mimořádnou a v zásadě neznámou situaci a bylo třeba na ni reagovat. Jenže po roce už nejde o nic mimořádného ani neznámého. Už víme, s kým máme tu čest i jak mu čelit, už nejsou potřeba mimořádné pravomoci pro operativní řízení, protože z pandemie se stal de facto nový normál, a tak by i řízení společnosti mělo být normální. Ne normální jako před pandemií, ale normální jako v pandemií.

Měli jsme rok na to, abychom přijali „lex covid“, zákonný rámec pro zvládnutí epidemie bez nutnosti nouzového stavu. Řešení je pořád stejné: ruce, roušky, rozestupy a očkování. Už víme co a jak máme dělat a nijak dramaticky se to nemění. Nepotřebujeme nouzový stav, abychom ve čtvrtek mohli operativně zkoušet pravý opak toho, co jsme zkoušeli v pondělí, protože víme, že od pondělí do neděle musíme dělat to samé: ruce, roušky, rozestupy a očkování. A to může a měl by řešit speciální zákon pro speciální příležitost, jehož platnost je podmíněna trváním pandemie.

Se správným zákonem nepotřebujeme nouzový stav ani proto, abychom mohli nutit lidi (ne)dělat to, co rozumný člověk (ne)dělá i bez nouzového stavu. To, že takový zákon ani po roce nemáme, nesvědčí ani tak o diktátorských choutkách našich politiků, jako o jejich totální neschopnosti a bezkoncepčnosti.

Časová omezenost nouzového stavu a nutnost jej neustále obnovovat, je po roce boje s pandemií, který zdaleka není u konce, kontraproduktivní, protože může u občanů vyvolávat dojem, že se problém může rychle vyřešit, že už za měsíc to může být zásadně lepší, že stačí nouzový stav neprodloužit a bude to lepší. Jenže ono nebude.

Přestaňme si nouzovým stavem nalhávat, že pandemie brzy skončí, zrušme nouzový stav, protože situace s pandemií už dávní není ani nová, ani mimořádná, a řešme problém cestou standardních, byť ad hoc, zákonů.

Proč vláda epidemii nezvládá


Proč vláda nezvládá epidemii?

Krátká odpověď: Protože je to vláda podnikatelů.

Delší odpověď: Protože je to vláda podnikatelů, která řídí stát jako firmu.

Dlouhá odpověď: Protože je to vláda podnikatelů a epidemie je problém, který nejde vyřešit ani úplatky, ani právníky, ani účetními triky, ani zapojením bílých koní, ani převedením dluhů na eseróčko a jeho následným krachem, ani krácením daní, ani offshoringem, ani propouštěním, ani švarcystémem, ani marketingem, ani rebrandingem, ani zničením konkurence, ani… ani… ani.. prostě ničím z toho, co podnikatelé pro řešení problémů v podnikání běžně využívají a co ovládají. Epidemie je problém, který je společný všem a nejde ho vyřešit tím, že se přehraje na někoho jiného. Jenže to je právě ten způsob, jakým jsou podnikatelé po generace naučení problémy řešit. Epidemie je globální systémový problém, ale podnikatelé jsou zvyklí řešit jen lokální problémy svého byznysu a z toho, co jejich byznys přesahuje, nemají pojem. Někdo, kdo je celý život zvyklý expandovat na úkor druhých, nemůže úspěšně vyřešit problém, který nelze vyřešit jinak, než kontrakcí v zájmu druhých. Dokud nám budou vládnout podnikatelé, kteří řídí stát jako firmu, tak se budeme v epidemii plácat jako nudle v bandě. Stát není firma. Stát potřebuje úplně jiný způsob řízení i v normální situaci, natožpak v krizi. Dokud se nezmění vláda – a nestačí pouze personálně, musí to být změna principiální – tak nám ani testování, ani trasování ani očkování stačit nemusí.

Úřední hodiny v dobách internetu


Vyšel nový zákon 35/2021 Sb. o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů, sám o sobě dobrý a potřebný, ovšem vybavený „geniálním“ §7:

Územní samosprávný celek umožní v úředních hodinách bezplatně nahlížet do Sbírky právních předpisů v elektronické podobě.

To se za to jako mimo úřední hodiny bude platit, nebo budou ten server vypínat?

No dobře, vzhledem k §1 odst. (3) (Sbírka právních předpisů je bezplatně a neomezeně veřejně přístupná způsobem umožňujícím dálkový přístup.) to asi má znamenat, že kdo nemá internet, může se v úředních hodinách přijít podívat na úřad, takže tento post je nakonec vlastně o ničem, ale prostě mi to nedalo. Tohle je nakonec jen komár, ze kterého udělala velblouda moje nepozornost (ten §1 jsem si pořádně přečetl až poté, co jsem nad §7 chvíli nevěřícně kroutil hlavou), ale to nic nemění na mém přesvědčení, že zákony se u nás píší dosti podivně, jako kdyby je psali jen právníci a politici a nikdo nepočítal s tím, že je bude číst někdo jiný, než úřednící.

A máme zaracha


No dobrá, možná jsme ho měli i dřív a já si toho nějak nevšiml, ale kvůli tomu humbuku kolem (ne)uzavření hranic jsem si čerstvé Usnesení vlády České republiky č. 79 o přijetí krizového opatření, kterým se omezuje volný pohyb osob, přečetl podrobněji a ejhle: v bodě II.7 vláda sice uděluje výjimku pro cesty za účelem pobytu v přírodě nebo parcích a sportování na venkovních sportovištích, jenže v nikde celém opatření není ani zmínka o tom, že by se člověk přírodě, parku či sportovišti mohl zdržovat, naopak se několikrát opakuje, že vláda zakazuje volný pohyb osob na území celé České republiky, nebo že nařizuje omezit pohyb na veřejně přístupných místech na dobu nezbytně nutnou a pobývat v místě svého bydliště s výjimkou případů uvedených v bodech I. a II. Jenže ty výjimky se týkají cest, nikoliv pobytu.

Nevím, jak vám, ale mě z toho tak nějak logicky plyne, že do přírody sice můžu jít, ale nesmím v ní být. To je přeci ten správný právnický výklad. Nebo minimálně výklad, kterým mě nějaký úředník může zvalchovat. Sice si dovedu představit i výklad takový, že člověk může vykonávat činnost, za jejímž účelem je ze zákazu udělena výjimka, ale takový výklad by byl zase v rozporu s tradicí výkladu například Listiny práv a svobod, ze které také například co se týče práva na zdraví, život či bydlení neplyne prakticky vůbec nic.

Pseudorovností k větší diskriminaci


Zpráva z tisku:

Hned svůj první oficiální pracovní den Joe Biden jako jeden z nejmocnějších mužů planety využil k podepsání nového „antidiskriminačního opatření“, které by mělo například umožnit transgender sportovcům, kteří se narodili jako muži, soutěžit ve svém sportu se ženami v rámci školních a univerzitních soutěží a naopak. Podle zprávy, se kterou přišel server Business Insider, by žáci v areálech vzdělávacích institucí měli mít na výběr také v tom, jestli budou využívat chlapeckou, či dívčí toaletu.

Biden už stihl naštvat feministky: rovnoprávností s transgender sportovci, po které ale netouží

I když to není žádná revoluce, ale návrat ke stavu před Trumpem, už slyším to řvaní o levičáckých progresivistech, kteří sociálním inženýrstvím znásilňují svět. A proto bych rád vysvětlil, že tohle není žádné levičáctví, ale úplně stejné pravičáctví stejnosti, které tak trefně už dávno definoval Anatol France ve své slavné glose o tom, že zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje chudým, stejně jako bohatým, spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba. Tedy „rovnost“ předpokládající ideální stejnost subjektů tam, kde reálně žádná není.

Vezměme si ty sportovce. Stokrát se mužské tělo může cítit mentálně jako žena, ale pořád je to mužské tělo. A v soutěží s ženským tělem bude mít vždy navrch. Možná jednou, až se bude soutěžit v disciplínách, které nejsou fyzicky orientované, tak to jedno bude (pak ale zase nebude mít smysl mít zvlášť kategorii mužů a zvlášť kategorii žen), ale mentálně jsou všechny (alespoň mě známé) sportovní disciplíny koncipovány tak, že mužské tělo s mužskými hormony, mužským metabolismem a mužskou muskulaturou v nich bude mí navrch. Co se asi stane, když budou moci v ženských kategoriích nastupovat i mužská těla na základně subjektivního prohlášení, že se cítí být ženou? Podle mě to nemůže skončit jinak, než že se ambiciózní muži, kteří prohrávají se svými mužskými kolegy, prohlásí za ženu a půjdou porážet ženy. Nebo to skončí tak, že ambiciózní trenéři a manažeři budou do svých ženských sportovních týmů najímat muže, kteří o sobě za příplatek budou tvrdit, že se cítí být ženou. Skutečné ženy tak nebudou schopni mužům konkurovat a to, co mělo diskriminaci eliminovat, ji naopak ještě prohloubí. Rovnost mužů a žen, trans- i cis- totiž neznamená, že jsou všichni stejní a stačí jim jedna sportovní kategorie. Rovnost znamená, že nikdo není z provozování žádného sportu kvůli svému genderu vyloučen, ne že všechny gendery soutěží na jedné hromadě, takže někteří jedinci mají garantovaný úspěch a jiní neúspěch.

Podobně ty toalety. Ještě si dovedu si představit, že se zruší dělení na pánské a dámské a budeme všichni chodit společně na jedny. Ostatně doma to tak máme všichni (nebo alespoň drtivá většina z nás) a funguje to celkem dobře. Co si ale představit nedovedu, že dělení na pánské a dámské zůstane, ale muži budou moci na základě subjektivního se prohlášení za ženu chodit na ty ženské. Protože co si budeme nalhávat, někteří muži jsou prasata a pyšni na své nadsamčí mužství, budou prohlašujíce se za ženy chodit na dámy očumovat a očuchávat. A pokud reálně existuje větší počet sexuálních predátorů mezi muži (myšleno těch fyzického typu), dává smysl, aby se ženy měly garantováno, že ve sprchách a na záchodě před nimi budou v bezpečí.

Nerozlišovat mezi muži a ženami si budeme moci dovolit, až mezi muži a ženami nebudou žádné rozdílí. Do té doby je v zájmu rovnosti třeba na ty rozdíly brát zřetel, a ne je pod praporem antidiskriminace popírat.