Skeptická


Zooastrovci bloudí
křesťan si neví rady,
mýlí se muslimové i židé se všemi
kdož věří, dohromady:
jen dvě sekty jsou na zemi –
bez víry
racionalisté
a bez rozumu
lidé víry čisté.

 

Abú’l-Alá‘ al-Ma’arrí (973-1057)

Reklamy

Pár slov k tzv. nenávisti


Ještě podivnější jsou lidé postižení nenávistí k vlastní civilizaci.

Konkrétně tohle naspal Douglas Murray, ale nebyl ani první, ani jediný, variací na toto téma je celá plejáda. Například „sebenenávidějící se Žid“, což je nálepka používaná v Izraeli k umlčení židovských kritiků Státu Izrael, které nelze dost dobře umlčet obligátní nálepkou „antisemita“.

A já mám s těmihle nálepkami určenými k umlčení kritiky zevnitř docela problém, protože mám obecně problém s konceptem co je moje, to je správné. Tím spíše, je-li to moje jenom proto, že jsem do toho byl vržen, ale sám jsem se o to nijak nepřičinil. Vadí mi, když mě někdo nutí fandit Spartě jenom proto, že jsem se narodil v Praze.

Copak pochybovat, ptát se, hledat cesty ke zlepšení je nenávist?

Pokud je opakem nenávisti láska – a na tom myslím panuje natolik široká shoda, že není důvod o tom diskutovat – pak domyšleno do důsledků Murray říká, že milovat znamená odvrhnout rozum i svědomí. Jenže takové milování není láska, ale chtíč. A je celkem jedno, jde-li o vlast, civilizaci či ženu.

Pochybnost není projev nenávisti, ale odpovědnosti. Pokud někdo pochybuje o tom, co a jak dělá, nebo co a jak je činěno v jeho jménu a s jeho souhlasem, pak neprojevuje nenávist, ale naopak odpovědnost. A klidně i tu lásku, má-li tedy smysl mluvit o lásce v souvislosti se vztahováním se k civilizaci.

Ale ani ti, kteří nekriticky bazírují na tom, že co oni činí, dobře a spravedlivě činí, protože tak činí oni, ať již v malém jako jednotlivci, nebo ve velkém jako civilizace, neprojevují nenávist – ti projevují jenom hloupost. Nebezpečnou hloupost. I když kus nenávist ke každému, kdo není jako oni, v tom bude jistě také. Ale nakonec nenávist jen forma hlouposti?

Takže až vám bude někdo nadávat, že nenávidíte sami sebe a svoji civilizaci, berte to tak, že je to hlupák, který vás chválí.

Američané válku ve Vietnamu prohráli


Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je  zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat  jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

 

Nejnovější variace na asociální reformu důchodů


Tak se nám pan premiér zasnil a vysnil důchodovou reformu z pera pana Rusnoka. Takže už asi tušíte, komu taková reforma půjde k duhu a kdo ji zaplatí. Jestli jsem to pochopil správně (věřte novinářům), tak aktuální reforma má (opět) stát na těchto třech pilířích: individuální úspory, rovný důchod a úlevy pro rodiče (nebo také tresty pro bezdětné, podle toho, jak se na to chcete dívat).

Continue reading „Nejnovější variace na asociální reformu důchodů“ →

Sázka na jistotu


Pokud nejste vyloženě hazardní hráči, můžete si vsadit na jistotu. Třeba na Americkou intervenci ve Venezuele. To je téměř jisté, ostatně USA už v tom mají dlouhou a bohatou tradici, v Americe snad s výjimkou Kanady není země, ve které by USA neintervenovaly. Ale pořád je to jen téměř jisté. Pokud ale chcete absolutní jistotu, můžete si vsadit na to, že až ta intervence začne, bude se její zdůvodnění – z nějakého mě nepochopitelného důvodu mají Američané potřebu své avantýry zdůvodňovat – hemžit frázemi jako „blaho venezuelského lidu“, „podpora demokracie“, „ochrana svobody“, „ochrana lidských práv“ etc. A stejně jisté je, že ti samí lidé, kteří neustále nasazují na Rusko za anexi Krymu a nikdy neprokázané angažmá na Ukrajině, a kteří kvůli tomu nálepkují Rusko jako nebezpečného agresora, budou USA hájit stejně vášnivě, jako pranýřují Rusko. Možná, že k té intervenci nakonec nedojde, nebo tu špinavou práci za USA udělá někdo jiný (momentálně to vypadá na Kolumbii nebo Českou republiku), ale jestli k ní bude, tak to bude přesně tak, jak jsem právě napsal. Vsadíte se?

Kde jste všichni?


Jestli vám tento příspěvek po přečtení přijde kňouravý a loudivý, tak vám to rozhodně vymlouvat nebudu. V poslední době totiž pozoruji, že návštěvnost tohoto blogu povážlivě klesá a jak jistě uznáte sami, psát blog, který nikdo nečte, nedává tak úplně smysl. Mám samozřejmě nějaká čísla, ale z těch vyčtu jen ten pokles návštěvnosti, o možných příčinách v nich nevidím nic. Tak proč se nezeptat těch, kteří to musí vědět nejlépe – vás? Už nepíšu to, co chcete číst? Píšu pořád dokola to samé? Špatně se to čte? Má to co do činění s nedávnou změnou vzhledu? Nebo jsou za tím změny v algoritmech internetových molochů? Přiznávám sám sobě, že je v těch otázkách kus zhrzené ješitnosti, ale zajímá mě to i z čistě akademického hlediska. A nejsou to jen počty čtenářů, ale i jejich skladba. Kolik jmen zmizelo z diskusí! A často to byli lidé, jichž jsem si vážil a kteří přidávali k tomu, co jsem napsal já, vlastní postřehy, které kolikrát převyšovaly to mé. A těžko se váš mohu zeptat jinak, než takhle a tady, protože v reálném světě se nepotkáváme. Takže asi tak.

Rozum především


Nedávno skončilo takové to období, kdy v televizi nedávají nic jiného, než pohádky (pro detailisty: pořady s princeznami nebo čerty). A jak toho bylo hodně, nešlo přehlédnout jeden společný aspekt: snad v každé pohádce zazní nějaká variace na radu: „Až se budeš muset rozhodnout, nepoužívej rozum, ale srdce.“ Jako kdyby rozumem nešlo udělat správné rozhodnutí. A tohle valí dětem do hlavy 24/7 skoro měsíc. Jak se ale má tedy hrdina rozhodovat, když ne rozumem? Citem? Iracionálně? Či snad impulsivně?

Jak by asi pohádky vypadaly, kdyby se hrdinové tou dobrou radou skutečně řídili? Bajaja by utekl posraný strachy dřív, než by draka vůbec spatřil, Popelka by macechu i své nevlastní sestry umlátila pohrabáčem, princ by Růženku nejprve znásilnil (pokud by ji vůbec líbal) a Honza by dědečka u cesty zmlátil a okradl. Tohle se ovšem v pohádkách neděje. Proč ne? Podle mě je to proto, že se všichni ti Honzové, princové a Bajajové navzdory všem těm moudrým radám ve skutečnosti rozhodují rozumem.

Rozum totiž není jen asociální ekonomický kalkul. Rozum je orientace v situaci, hodnocení variant a informací, rozume je ale i vědomí vlastních limitů. Použít sociální či emocionální inteligenci není nerozumné, vsadit na intuici pokud poznám, že nemám pro daný problém dostatek informací a zkušeností není nerozumné. Nerozumné je něco dělat a nevědět co a proč. Volba nestandardní strategie v nestandardní situaci nerozumná není, nerozumné je tupé opakování naučených postupů v naprosto nevhodných situacích jenom proto, že tak se to dělá vždycky. Ani ten soucit není nerozumný, jen je to rozum, který se nevejde do schématu má dáti-dal.

Podle mě je chyba učit děti od mala, že hlava je v rozporu se srdcem a že rozum lidi jenom plete. Důsledky tohoto konceptu můžeme vidět dnes a denně všude kolem sebe: v zákonech, v parlamentech, v řízení firem, v mezilidských vztazích. Část populace si zakládá na tom, že je blbá jak štoky, druhá část si zakládá na tom, že je bezohledná a bezcitná, ale pro všechny je rozum v rozporu s citem. A to je chyba. Rozum je to, co dělá člověka člověkem. Neměli bychom odmítat rozum jenom proto, že velmi inteligentní bývají bezcitní a vypočítaví.

Až budete v koncích, zapomeňte na srdce zblblé adrenalinem a vezměte rozum do hrsti, i kdyby to mělo znamenat, že půjdete hlavou proti zdi, protože vám něco navzdory všem faktům říká, že ta zeď je jenom iluze. Jenom rozumný člověk si totiž dokáže uvědomit, že věci nemusí být takové, jak se zdají být, jenom rozumný člověk si umí být vědom svých omezení. Rozdělit se o poslední skývu chleba je rozumné, i když to uděláte ze soucitu. Nerozumné je vyhodit ji s tím, že Pánbůh dá. Ale to se v pohádkách neděje. V pohádkách je totiž ve skutečnosti víc rozumu, než si pohádkáři pod vlivem náboženství uvědomovali. My už bychom ale snad tohle jho na krku vláčet nemuseli, a už vůbec bychom ho neměli věšet na krk našim dětem. Bez rozumu je budoucnost jen sázka do loterie.

Vesty rudé od krve


Už řadu týdnů – nevím přesně kolik a nechce se mi to ani zjišťovat, protože na přesném počtu stejně nezáleží, ať tak či tak je to dost na to, aby bylo zjevné, že nejde o chvilkové hnutí mysli – probíhají ve Francii protesty tzv. Žlutých vest (které tak pojmenovalo samo sebe podle svých „uniforem“, za které si zvolilo to, co měl každý po ruce – žlutou reflexní vestu). Už řadu týdnů proti těmto protestům francouzská policie tvrdě zasahuje, už řadu týdnů jsou ulice francouzských měst plné slzného plynu, proudů z vodních děl, požárů a – krve. Mezi zraněními, která si demonstranti ze střetů s policií odnášejí, nejsou nijak výjimečné ani vyťaté oči, o zlámaných nosech nemluvě.

Přesto mediální obraz těchto protestů vypadá, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. Větší pozornost je věnována hrstce demonstrantů na Rudém náměstí, než tisícům v ulicích jedné z metropolí EU. A když už na ně dojde řeč, tak je čeká jen bagatelizace a diskreditace. Prý jsou to protidemokratické živly (sic!) zaplacené Putinem (sic! sic!).  O příčinách protestů se mlčí, o hloubce frustrace části francouzské – a tedy evropské(!) –  populace nepadne ani slovo. Možnost, že by ti lidé protestovali z vlastního racionálního rozhodnutí, protože je tíží reálné problémy, se nepřipouští. Situaci ve Venezuele komentuje EU hned a ostře, k tomu, co se děje v jejím vlastním domě, mlčí.

Tak dlouho politické a mediální elity Evropy ignorovaly obavy a problémy Britů, až si Britové vybrali Brexit. Teď ignorují obavy a problémy Francouzů. Kam si myslí, že to asi povede? Jak dlouho si myslí, že mohou EU udržet pohromadě výmluvami na Rusko? Jestli někdo ohrožuje další existenci EU, tak to není ani Putin, ani evropští populisté – jsou to od běžného života odtržené a do sebe zahleděné evropské elity, kterým jsou starosti a obavy obyčejných lidí s odpuštěním u prdele, a které nezajímá nic jiného, než jak si udržet svůj mocenský a především diskurzivní monopol. Jsou to politici a intelektuálové, kteří evidentní nespokojenost vlastních občanů ignorují a bagatelizují, kdo je nahání do náručí populistů a nacionalistů.

Nic neškodí EU tak, jako mlčení kolem Žlutých vest, mlčení k tomu, kolik z nich se už zbarvilo krví do ruda, tiché přitakávání policejnímu násilí proti těm, kterým nerozumím a se kterými nesouhlasím, nic neohrožuje jednotu EU tak, jako pohrdání obyčejnými lidmi, kteří nechtějí nic víc, než to, co jim ti, kteří je nyní bijí, vždycky slibovali a čím se vždy zaklínali a pořád zaklínají – lidská a občanská práva a svobody a mezi nimi to nejzákladnější: pocit kontroly nad vlastním životem.

Ve Francii už týdny krvácí víc, než pár demonstrantů z periférie, ve Francii za tichého přihlížení ostatních krvácí celá Evropa. Pod pendreky francouzské policii a za výmluvného mlčení jindy tak angažovaných „držitelů klíčů“ z tzv. seriózních médií pomalu ale jistě mizí budoucnost Evropy.  Je to věru smutný pohled na evropské elity, které umí dobře poradit kde komu, jen se svým vlastním světem si nevědí a tak nalhávají sobě i všem ostatním, že se nic neděje, vše je v pořádku a situace je nadmíru výborná.

Jenže ona není.

Pravé demokratické hodnoty


Mrzne. Není to žádný extrémní mráz, jak tvrdí v televizi, je to obyčejný zimní mráz, ale přesto v něm umírají lidé. Lidé bez domova. A je to právě o to horší, že nejde o žádný extrémní výkyv počasí, který by nás snad mohl zaskočit. Jen za posledních pár dní jich bylo pět. Pět lidí mrzlo v prosperující zemi, ve které se podle elit žije údajně nejlépe, jak se když žilo. Jenže elity umrzlí lidé netrápí. Ani žádní jiní lidé. Elity nezajímají lidé, elity nezajímá chudoba uprostřed dostatku. Elity zajímá majetek. Včera, když umírali lidé zimou, řešili elity jen a pouze zdanění církevních restitucí a jak je nemravné a že je to políček do tváře spravedlnosti. Tohle je pro elity důležité, ne lidé. Když umírají lidé zimou, není pro naše demokratické elity nemravné, dokonce je to podle nich snad spravedlivé. Rozhodně to ale není tak důležité, aby se to řešilo. Zdanění nemravně a nedemokraticky protlačených církevních restitucí vyznačujících se závažnými právními a ekonomickými vadami, jež dosahují takové výše, že by se by to bohatě stačilo nejenom k nasycení a ubytování všech potřebných, ale i k opravě všech zanedbaných mostů, je pro naše demokratické elity důležitější. Naše demokratické elity se nebudou špinit s chudými lidmi, ale budou se do krve bít za bohaté preláty. Ať ty jejich nevymáchané huby stokrát úlisně zpívají o svobodě, demokracii a lidských právech, po činech se nakonec vždycky ukáže, že ty pravé demokratické hodnoty jsou někde úplně jinde.