Slovo do pranice

Konečně někdo, do se jen neohlíží do minulosti, ale napadlo ho podívat se také do buducnosti. Jevgenij Morozov a jeho text Digitální veřejná infrastruktura: sociálnědemokratický projekt pro 21. století:

Ve výsledku totiž neoliberalismus stojí na potlačování jakékoliv formy koordinace, která není založená na trhu, tedy například na principech solidarity a rovnosti. Stručně řečeno, neoliberální projekt usiluje o zúžení pestrého repertoáru různých forem hospodářské a společenské organizace na jedinou: na konkurenci. (…) Neoliberálům se podařilo zúžit naši představivost. Přesvědčili nás o tom, že veškeré problémy se vyřeší zvětšováním konkurence.
Očekává se, že všechny problémy vyřeší Amazon, Facebook a Google nebo alespoň start-upy. Prakticky se nedostává prostoru pro představy o alternativních uspořádáních digitálního prostoru, jež by mohly mít pod kontrolou odbory, družstva pracujících nebo obce.
Snad ani nenajdeme lepší argument dokazující plýtvání v kapitalismu, než je soudobý závod o umělou inteligenci. Když se množství firem dělajících totéž zvýší z deseti na sto, situace se nijak nezlepší. (…) Naopak je potřeba centralizovaný přístup, ve kterém se umělá inteligence pojme jako infrastruktura.
Sociální stát jsme postavili na velmi důležitém předpokladu: některé služby jsou tak zásadní k tomu, aby lidé a společnost jako celek prosperovali, že je nutné je dekomodifikovat. (…) Stoupenci demokratické levice proto už nemohou zlehčovat, jak důležité je získat nad digitální infrastrukturou veřejnou kontrolu.
Nevykládejte si to špatně, nejsem proti regulacím. Dnes však nedokáží zajistit ani přetrvání úspěchů, kterých sociální demokracie dosáhla už v minulém století — zejména proto, že současná politická i intelektuální rovnováha sil má k převaze idejí solidarity a rovnosti velmi daleko.
Plánem nemůže být jen to, že velké firmy se rozpustí a nahradí se mnoha menšími. Tak by mohl vypadat cíl liberálů nebo středopravicových stran, ne však sociální demokracie. (…) Cílem musí být vznik „něčeho úplně jiného“. Ale tak či onak to nebude možné bez zlomení moci Googlu a Facebooku.
Za druhé musíme podstoupit ambiciózní intelektuální dobrodružství, v němž znovu promyslíme, co by mohla znamenat sociální demokracie ve 21. století. Dosud se to žádné ze sociálnědemokratických stran v Evropě, severní ani Latinské Americe dostatečně dobře nepovedlo.

Kdo chce Prymulu bít, hospodu si najde

Předesílám, že jsem přesvědčen o tom, že zvládnutí epidemie by nemělo stát a padat s jedním úředníkem, takže je mi nakonec jedno, jestli se ministr zdravotnictví bude jmenovat Petr nebo Pavel, Adam nebo Roman nebo třeba Kryšpín. Už mi ale jedno není, proč a jak v té funkci někdo skončí, tím spíš, když ten někdo je evidentně odborník na svém místě a skončí takovým fofrem, že by Usain Bolt mohl závidět, za okolností všeobecně podezřelých.

Že je Prymula blbec, protože se nechal vyfotit bez roušky, jejíž nošení sám nařídil, v čase a místě, kde by podle jeho vlastních nařízení neměl nikdo být, je bez debaty. A tuplovaný, že se za to nedokázal omluvit. Ale nemohu si pomoci, kdyby za to dostal pokutu, bylo by to myslím výchovnější, než odvolání, protože pokutu může a v takové situaci by navíc i měl dostat každý, zatímco z funkce ministra mohl být odvolán jen on. A jestli si někdo myslí, že se tím nějak zásadně spraví důvěra veřejnosti ve vládu, tak já si to nemyslím.

Ta rychlost, s jakou ho Andrej Babiš, který má jinak na všechno dost času, a ve spoustě kauz, ve kterých jde o životní prostředí nebo dotace Agrofertu, nekoná vůbec, odvolala, přesvědčivě nepůsobí. A jestli byl tak rychlý kvůli PR, tedy primárně z populistických důvodů. tím hůř. Důvěryhodně nepůsobí ani jak, jak rychle a ochotně rezignoval zkušený skandalista Faltýnek, který tam s Prymulou byl. Pochybnosti vyvolává i to, že se vůbec nemluví o těch dalších dvou (nejdřív byl jeden, teď už prý dva), kteří na té schůzce byli s nimi, a nikdo radši nešťourá do toho, o čem tam mluvili.

A pak je tu ta šťastná náhoda, že jeden bulvár a právě ten a nikdo jiný, byl ve správný čas na správném místo. Náhoda, nebo dostal echo? Či snad úkol? Nebo sledují takhle každého ministra, co kdyby?

Každopádně mi přijde zvláštní, když na odvolání ministra stačí jediná fotka, na které se neděje nic horšího, než že na dvou metrech kde nemohl potkat nikoho déle než na pár vteřin, neměl roušku. A jako důkaz porušení zákazu provozu restaurací úplně stačí, že vychází ze dveří s nápisem Restaurace, aniž by se kdokoliv namáhal najít alespoň kuchaře nebo číšníka, který by pod příslibem anonymity a za drobný úplatek (to je přece běžná bulvární praxe, nebo ne?) potvrdil, že jim vařil a obsluhoval je.

Všechny tyhle náhody a nejasnosti mě znepokojují rozhodně víc, než nějaká nenasazená rouška, protože kdyby se Babiš nechtěl Prymuly zbavit, tak by se ho určitě pokusil podržet a nehodil ho tak rychle a ochotně přes palubu. Smrtí to na sto honů politiku, zákulisními machinacemi a pochybnými kšefty. tedy něčím, co je nepřijatelné i za normální okolností, ale v krizi by mělo jít úplně stranou. A tohle pozadí by mě zajímalo rozhodně víc, než kde byl Prymula a co tam dělal. Jenže díky rychlému a razantnímu konci Prymuly se na to už nikdo ptát nebude. Takže už se asi nikdy nedozvíme, jestli šlo přímo Prymulu osobně a o to dostat ho ze hry, nebo jestli posloužil jen jako pes k vrtění. Jediné, čím si můžeme být téměř jisti, že nešlo o roušku, i když veřejnosti se to tak prodává a veřejnost to tak chce vidět, paradoxně zejména ta její část, která je k vládě nejvíce kritická.

P.S. Co by se asi stalo, kdyby tu roušku měl? Bylo by všechno v pořádku a nic by se nedělo, nebo by kauza byla tak jako tak. jenom jinak?

Šmejdi mohou slavit

Nevím, jestli je ještě vzpomínáte na příběh senilního strýčka, ale ten příběh má pokračování. Pokračování stejně očekávatelné, jako nepřijatelné: státní zastupitelství se rozhodlo, že ani nepodá žalobu, protože prý důkazní nouze. In dubio pro reo v akci – stát musí především chránit pachatele před sebou a až pak společnost před pachatelem; o spravedlnosti pro oběť nemluvím, ta už ani neví, že ji někdo okradl. Kdyby takto rozhodl soud, asi by mi to vadilo méně, než když se věc k soudu vůbec nedostane. Jenže to se asi nedostane nikdy žádná, protože si nedovedu představit, že by v analogické situaci mohla být důkazní situace silnější, než když se pachatel přiznal (sic!) a ženě se podařilo zajistit důkazy, které by osamocená oběť nikdy zajistit nedokázala. Nedá se z toho učinit jiný závěr, než že stát zcela rezignoval na ochranu těch nejslabších a nejzranitelnějších, starých a nemocných. Přitom pachatelem není žádná známá firma z lepší společnosti s pretoriánskou gardou elitních právníků v zádech, ale banda lumpíků okresního významu. Ale ani na ty si stát netroufne. Spravedlnost pro starého nemocného muže mu za to nestojí. Policie se může snažit, jak chce, ale když nechce státní zastupitelství, tak přes to vlak nejede. A šmejdi mají návod, jak být v bezpečí: stačí si vybrat starou a zmatenou oběť, která se není schopna bránit.

Potřebujeme roboty

Dlouhodobě zastávám názor, že mezi nejvíce nedoceněné profese patří zdravotní sestry, obzvláště ve srovnání s právníky, ekonomy, exekutory a soukromými zubaři. Lékař vám spraví tělo, ale mysl vám před rozvratem zachrání jedině sestra, která o vás potom pečuje. Péče, ten projev lidské sounáležitosti a zájmu o druhého, je právě to, co dělá člověka člověkem a činí rozdíl mezi tělem a masem. A tyto nepostradatelné sestry, které teď pracují v „covidáriích“, to mají ještě těžší, než obvykle. Kvůli každé prkotině, kvůli každému kontaktu s nemocným, se musí pracně oblékat do ochranných oděvů, ze kterých se pak zase pracně svlékají, což je nepochybně musí stát spousty fyzických i psychických sil. Ale je to rozumné, plýtvat jejich vzácnými, omezenými a pro zajištění psychické kondice pacientů nezbytnými silami na takové činnosti, jako je dolévání čaje a vylévání mísy? Nemohly by tyto technické obslužné činnosti zastat roboti? Příslušná technologie už je k dispozici. A myslím, že i pro pacienta by bylo lepší, když mu čaj obrate dolije robot, který je k dispozici okamžitě (a navíc není živý, takže se nemůže nakazit a šířit infekci dál), než když musí čekat na sestru, která se kvůli tomu musí dlouho a složitě oblékat do vrstev ochranných obleků, které pak zase složitě vysvléká. Proč nešetřit čas a síly sester pro činnosti, které roboti tak dobře nezastanou, a rutinní dřinu nesvěřit právě robotům? Myslím, že kdyby se chtělo, tak by to šlo. Dnes už ano.

Dvojsečná zbraň prohlédnuté manipulace

Dostal jsem (díky, Hanku) odkaz na text Deset strategií manipulace vědomí lidstva podle žijícího klasika sémantiky Noama Chomského. Těch deset strategií sem vypisují pouze názvem pro připomenutí, k definici odkazuji na původní článek.

1. Odvedení pozornosti
2. Problém – reakce – řešení
3. Posloupnost
4. Odklad provedení
5. Infantilizace lidí
6. Důraz na emoce
7. Debilizace obyvatelstva
8. Propagace módy průměrnosti
9. Pěstování pocitu viny
10. Vynikající znalost lidské povahy

Když jsem to četl, napadly mě dvě věci:

I. Že už jsem něco podobného někde četl – v Protokolech sionských mudrců. Znamená to něco? Asi jen tolik, že důstojníci carské Ochranky, kteří Protokoly psali, nebyli žádní blbci, a že lidské myšlení a metody jeho manipulace jsou navzdory vědeckotechnickému pokroky už dlouho stejné. Rozhodně to neznamená, že by Protokoly byly autentické nebo že by Chomský byl Velký Iluminovaný Žid.

II. Že znalost těchto postupů ani zdaleka nezaručuje odolnost proti manipulaci, protože známky jejich použití lze najít snad v každém veřejném projevu, v každé zprávě, v každé události. A prostou negací všeho a apriorním popřením se člověk pravdy nedobere a manipulaci se nevyhne, jen bude zmanipulován jinak a jinam, a to za vydatné pomoci sebe samého. Nějak mě nenapadá, jak z toho ven, protože každá rada, jak se manipulaci vyhnout, může být sama manipulací. Věřit všemu je hloupost, nevěřit ničemu také. Asi nezbude než se smířit s tím, že svět je složitý a nelze je poznat v absolutně objektivním celku, smířit se s tím, že jako lidé jsme nedokonalí a manipulovatelní. Že můžeme mít pravdu, i když ostatní říkají něco jiného, ale že to není zaručený způsob, jak poznat, že ji máme.

1488

Zpráva z tisku:

Specializovaný soud ve slovenském Pezinku odsoudil předsedu Lidové strany Naše Slovensko (LSNS) Mariana Kotlebu na čtyři roky a čtyři měsíce za propagaci nacismu. Toho se měl podle soudu dopustit jako předseda Banskobystrického kraje rozdáváním šeků v hodnotě 1488 eur sociálně slabším rodinám.
https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/kotleba-dostal-za-propagaci-fasismu-ctyri-roky-natvrdo-40339035

A nyní hlas lidu, hlas boží:

kdyby někomu třeba přišla složenka na 1488 Kč tak to neplaťte a rovnou volejte slovenský fízly
Už podal někdo trestní oznámení ? Jazykový kurz za 1488 Kč, to by na Slovensku neprošlo.
Za 40 let komunistické vlády se nestalo ani jednou, že by byl někdo poslán do vězení za použití politicky nekorektní číslovky.
Když zavřeli na Slovensku Kotlebu za 1488, tak navrhuji žalovat Google, protože DNS servery mají IP 8.8.8.8. To je 2x Heil Hitler.
O Kotlebu bych neopřel ani kolo. Nicméně poslat ho za tohle do vězení, za číslo 1488, je totální úlet.
A cislo 1488 opravdu nic nedokazuje. Treva mam yolik penez prave ted v penezence. Zavrou me za to?
Kdyby bylo číslo 1488 trestné, muselo by se to zveřejnit ve Sbírce a ne to ad-hoc používat k šikanování slušných lidí.
O Kotlebovi si mohu myslet cokoliv, ale rozhodně bych nechtěl žít v zemi, kde člověk dostane více než čtyři roky vězení za to, že napsal nějakou cifru na šek. Podobným způsobem se dá dostat do basy (zbavit se ho) takřka každý.

Závěr učiněný veřejností je jasný: 1488 je zcela nevinné číslo, za jehož použití nemůže být nikdo odsouzen, slovenská justice se totálně zbláznila, Kotleba se stal obětí justičního zločinu a spravedlnost dostala na prdel.

Já to vidím přesně naopak. Spravedlnost má být slepá, nikoliv blbá. Je dobře, že Kotlebovi neprošlo dělat ze všech blbce a smát se jim to obličeje. 1488 je samozřejmě jen jedno z mnoha čísel a skutečně může být zcela nevinné – třeba jako přeplatek z vyúčtování ze plyn nebo jako součet tří položek na faktuře. Nikdo ale nikomu neposílá 1488 peněz jen tak, to je v rozporu z přirozenou lidskou potřebnou mít vše ucelené a kulaté. Pokud někdo někomu pošle 1488 bez předchozího výpočtu, tak tím prostě něco sděluje.

Je to úplně stejné, jako kdyby americký nacionalista poslal někomu 2001 dolarů, ruský nacionalista 1812 rublů, český antikomunista 1968 a český havlista 1989 korun nebo německý royalista 1871 marek. Pokud neznamená nic Kotlebových 1488 na šeku, pak neznamená nic ani Jágrových 68 na dresu. Ale všichni víme, že těch 68 něco znamená a co to znamená. A stejně tak něco znamená i Kotlebových 1488, i když třeba všichni nevíme co.

1488 je nevinné bezvýznamné číslo jen mimo kontext. Ale to je i hákový kříž. Zatímco hákový kříž na hinduistickém chrámu je zcela nevinný, hákový kříž na židovské synagoze je vina sama. A tak je to i s 1488 a mnoha dalšími čísly. Sama o sobě nic neznamenají, ale v určitém kontextu mohou mít zcela zásadní symbolický význam. A Kotleba takový kontext představuje.

V zásadě je mi úplně jedno, jestli Kotleba půjde, nebo nepůjde sedět, na jeho detenci žádný zájem nemám. Zato mám eminentní zájem na tom, aby nikdo, ani soud, nebyl povinen nechat ze sebe dělat blbce. Takže pochvala a poděkování soudu na Slovensko a prostředníček všem těm, kteří se připadají jako velcí zastánci svobody a spravedlnosti, když se nad jeho rozsudkem pohoršují ale ve skutečnosti se zastávají jen práva šmejdů dělat ze všech blbce. Nebo si připravují půdu pro vlastní beztrestnost. Aby totiž mohl být Kotleba nevinný, musela být splněna jedna podmínka, jejíž splnění ovšem znamená totální likvidaci společnosti: ani slova ani čísla nic neznamenají, žádné významy nejsou sdílené a cokoliv může znamenat zároveň všechno i nic.

Kapacita zdravotního systému

Znáte to, prokrastinace je potvora. Já jsem teď prokrastinoval s tabulkou kapacity zdravotního systému zveřejněnou na covidovém webu ministerstva zdravotnictví. Ale nějak jsem ta čísla neuměl uchopit, tak jsem k nim doplnil počty obyvatel krajů z Wikipedie a spočítal, kolik obyvatel připadá na jedno lůžko. Výsledek máte tady obrázku, protože jsem líný to vkládat jakoukoliv sofistikovanější formou:

Popravdě, bez dalšího z toho moc moudrý nejsem a nejspíš nebude nikdo, ale jedno pravidlo zde vidím: zatímco nejlepší poměry jsou v Praze, nejhorší ve Středočeském kraji. To podle mě znamená, že až přijde do ještě užších, Středočeši obsadí pražská lůžka, takže Pražáci rozhodně nemají vyhráno.

A až ta covidová krize pomine, bylo by možná od věci začít řešit, proč středočeské zdravotnictví nemá adekvátní kapacity. Praha nemůže na svých bedrech nést celou republiku. Už jenom proto, že kdyby klopýtla, potlučou se všichni.

Potřebujeme změnu paradigmatu

Vždycky jsme měl podezření, že Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity, je chytrá ženská. Asi proto jí nikdo neposlouchá. Nemá totiž žádnou úctu před tabu našich časů. Zato ví co je třeba změnit a jak. Až budeme mít jako společnost méně Klausů a více Nerudových, budeme mít naději. Posuďte sami.

Jediné daně, které si můžeme dovolit zvyšovat, jsou ty ekologické. Zdanění práce v tuto chvíli je už tak vysoké, že to vytváří bariéry na trhu práce. Musíme se přesunout od zdanění práce ke zdanění kapitálu a majetku. Jsme zemí, která má toto zdanění neuvěřitelně nízké. Je také potřeba ukázat na daně z příjmů korporací, protože u velkých nadnárodních společností mluvíme o změně paradigmatu, mluvíme o tom, že by se mohlo zdaňovat něco jiného, než zisk.
Od druhé světové války aplikujeme v ekonomice model ekonomického růstu. Všechno podřizujeme maximálnímu ekonomickému zisku. Ukazatel HDP ale není jediný správný ukazatel pro měření blahobytu společnosti. Můžete mít pětiprocentní růst HDP každý rok i v situaci, kdy obyvatelé nemají přístup k pitné vodě.
Bavíme se o změně společenského zřízení — že bychom od kapitalismu měli přejít ke stakeholder kapitalismu, ve kterém společnosti nesledují jen maximalizaci zisku, ale taky další společenské cíle.
My ekonomové strašně málo zdůrazňujeme sociální prvek v ekonomii. Stát nemůže dělat pouze efektivní věci. Z povahy věci bude v některých oblastech vždycky neefektivní. Příkladem mohou být ochrana klimatu a sociální služby.
Trh to nevyřeší, protože se jedná o tržní selhání. To, že by trh vyřešil něco sám, jsme si mysleli u zdaňování korporací. A výsledek? Závod ke dnu.
https://denikreferendum.cz/clanek/31759-rozhovor-s-danusi-nerudovou-lidi-uz-vic-danit-nelze-korporace-ano

Kapitalismus to dělá horší

Pandemie COVID-19 je bez debat velice vážná zdravotní krize. A mohla by zdravotní krizí i zůstat, nebýt kategorického imperativu kapitalismu vydělávej, nebo zemři, který z krize zdravotní dělá krizi existenční. Na každou epidemii infekční nemoci spolehlivě zabírá přerušení šíření skrze přerušení sociálních kontaktů. Jenže to v kapitalismu nejde. V kapitalismu nejde vypnout a zůstat doma. V kapitalismu musí každý pořád vydělávat, aby mohl zaplatit náklady na své živobytí. Kapitalismus nikomu nic neodpustí, ani v krizi. Nájmy, úroky, zisky – to všechno se musí v kapitalismu platit bez ohledu na zdravotní či přímo životní rizika. Kdo zvolní, kdo zůstane doma, toho kapitalismus potrestá. Zodpovědnost vůči spoluobčanům kapitalismus neocení, bez ohledu na to, že bez ní žádný kapitalismus ani být nemusí, protože kde nejsou lidé, není ani kapitalismus.

Kapitalismus je ještě jakž takž dobrý systém do tučných let, kdy všechno funguje, všeho je dost, je kde brát na zisky a odshora dolů prokape dostatek bohatství na to, aby si většina mohla alespoň trochu nabrat, trochu, kterou jim kapitalismus sice hned zase vezme a začne ji tlačit nahoru, ale dovolí jim za ni existovat. Když ale přijde krize a s ní léta hubená, kapitál se svých zisků nevzdá, i když na ně není kde brát. Už není, co by prokapávalo, ale kapitál na svých úrocích, nájmech a ziscích trvá a saje a saje, až ty nejslabší vysaje úplně. Lidi to intuitivně vědí (intuitivně, protože jsou kapitalisty ovládanými médii pečlivě vzděláváni tak, aby si to neuvědomovali rozumově a nezačali o nevyhnutelnosti a neměnnosti kapitalismu pochybovat) a pud sebezáchovy jim velí ten okamžik oddálit co nejvíce, proto riskují a ohrožují sebe i své okolí, protože kapitál si žádá své výpalné a oni na něj musí nějak vydělat.

Kdyby se podařilo alespoň po dobu zdravotní krize kapitalismus suspendovat, ne odsunout na později, ale skutečně vypnout, určitě by se zdravotní krize dala zvládnout lépe. Kdyby se lidé nemuseli bát, že když zůstanou doma, zničí jim to život, snad bych jich doma zůstalo víc a šíření viru by se zpomalilo. Kdyby v krizi systém lidi finančně nevysával a nestresoval, ale naopak jim třeba v podobě nepodmíněného základního příjmu dal existenční bezpečí, zvládnutí zdravotní krize by to jistě přispělo a riziko existenční krize oddálilo. Je opravdu tak nesmyslná představa, že kdyby se hospodský nemusel bát, že nebude mít co jíst a přijde na něj exekutor, že by hospodu prostě neotevřel? Jenže když platit musí, protože kapitalismus si to žádá, jinak ho zničí, co má dělat? Riskuje. Otevře. Je to jeho osobní selhání, nebo selhání systému, který ho k tomu nutí?

Zdravotní krize je dost velký problém sám o sobě, tak proč k ní přidávat ještě krizi existenční? Protože kapitalismus je tabu a je lepší mít zhroucený zdravotní systém a stovky a tisíce mrtvých, než připustit, že kapitalismus není jedná možnost a že společnost může fungovat i jinak a že je to pro zvládání krizí někdy dokonce nezbytné?

Máme problém, velký problém, a ten problém si děláme ještě horší, když bazírujeme na systému, který nutí společnost dělat pravý opak toho, co je pro vyřešení problému nezbytné. Ale máme také možnost volby. Volby mezi mezi ziskem a člověkem, volby mezi kapitalismem a existencí. Volby, které v důsledku klimatický změn, robotizace etc. už stejně nikdy neutečeme.

Smíšené pocity

Už dlouho jsem nebyl na Pražském hradě. Tak dlouho, že syn ho ještě nikdy neviděl jinak, než z dálky. Dřív, to jsem tam chodil někdy i každý den. Ne na Hrad, ale přes Hrad, cestou z Pohořelce na Klárov. Pražský hrad byl přirozenou součástí města, ve kterém jsem žil. Pak přišly změny. Hrad tam byl pořád, ale to, co mne odrazovalo, začalo převažovat nad tím, co mne lákalo: davy turistů, vstupné, bezpečnostní rámy u vstupu… Pražský hrad se pro mě stal cystou uprostřed rodného města, ve kterém jsem si stále více připadal jako nevítaný vetřelec, který jenom zabírá místo někomu, na kom by se dalo vydělávat.

Pokračovat ve čtení →