Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Reklamy

Seru na volby


Už mě nebaví ty vyděračské apely, abych šel volit, jedno koho, hlavně abych volil. Proč, když si nedokážu vybrat, když žádný z kandidátů není na výši mých nároků? Když v takové situaci půjdu volit jenom proto, abych volil, tak i kdyby vyhrál ten, pro kterého jsem hlasoval já, stejně to bude někdo, koho jsem nechtěl. No a co? V demokracii už to tak bývá, že je nakonec zvolen někdo jiný, než koho člověk volil, a když už vyhraje, tak se stejně musí o moc s někým dělit. Skutečný demokrat se totiž nepozná podle, že brání soukromé vlastnictví, ale právě podle toho, že přijímá výsledky voleb. A když si nevyberu sám, tak přijmu toho, koho mi vyberou spoluobčané. Vždycky se snažím volit pozitivně, tedy pro něco nebo pro někoho, a nikoliv negativně, tedy proti někomu nebo něčemu. Jedinou výjimku jsem udělal při minulé prezidentské volbě, kdy jsem volil Zemana, abych pomohl zastavit hrůzu jménem Schwarzenberg a jak to dopadlo víme všichni – ukázalo se, že toto prostě není dobrá strategie. A protože tentokrát jsem si nevybral nikoho, koho bych s čistým svědomím mohl volit pozitivně, rozhodl jsem se že, že s čistým svědomím nebudu volit vůbec. Tentokrát se nenechám zmanipulovat. Tentokrát se nestanu spoluviníkem toho, co přijde. Jak v druhém kole, to ještě uvidím, jestli mne některý z kvalifikantů ještě přesvědčí. Pokud ano, hlas mu dám, ale rozhodně ho nebudu volit jenom proto, abych volil proti jeho sokovi. Volební právo se to jmenuje právě proto, že to je právo, nikoliv povinnost. Kdyby to byla povinnost, jmenovalo by se to volební povinnost.

Závěrečná inventura prezidentských kandidátů


Jak říkávaly naše prababičky: „Odříkaných voleb největší krajíc,“ a tak jsem, veden jen těmi nejčistšími státotvornými úmysly, včera shlédl poslední „debatu“ prezidentských kandidátů. Tu „debatu“ bohužel musím dát do uvozovek, protože se vlastně o ničem nedebatovalo, jen se tak kavárensky plkalo, přesněji moravcovalo. Formát debaty zvolený moderátorem Moravcem byl, mírně řečeno, nešťastný. Na plnou hubu bych pak řekl, že zoufalý.  (A jestli to byl nápad některého z jeho šéfů, tak se mu stejně neomluvím, měl se bránit.) Rozdělovat kandidáty do skupinek, takže se někteří vyjadřují k jednomu okruhu témat a druzí k druhému? Nechat je ptát se sebe navzájem, takže někteří se pak skoro nedostanou ke slovu? Míchat do toho manžely, milenky a děti? Jestli se někdo rozhoduje podle velikosti košíčku podprsenky paní Horáčkové nebo Hilšerové, je to samozřejmě jeho právo (a vzhledem k plytkosti debaty relevantnější argument, než se na první pohled zdá), ale pro takového má být jiný pořad a jiný žánr. A půl minuty na jakékoliv sdělení které má hlavu a patu a není to jen výkřik typu: „Haló, já jsem tady,“ je také trapně málo.

Ze strany ČT debata tedy absolutně nezvládnutá a v prostor, který kandidátům zůstal, se nestalo ani nebylo řečeno nic, co by mohlo o příklonu k tomu či onomu rozhodnout. Že se nepoprali je v pořádku, v tomto smyslu je nuda na místě, ale že se mezi nimi skoro nedal najít rozdíl, to už je trochu problém. Kdybyste mě zabili, tak vám neřeknu, čím se ten který profiluje, čím se liší, čím byl výrazný. A nejspíš nebudu jediný.

Třeba takový Topolánek. Pravda. umí sem tam udělat vtip, umí vystupovat, ale je to pořád macho Topolánek.

Drahoš? Kdybych se nepodíval na program, tak ani nevím, že tam byl. Ten člověk umí být fenomenálně nekontroverzní a nezajímavý.

Nejvýraznější byl asi Horáček, bohužel ale v negativním slova smyslu, protože svým verbálním projevem zcela zničil veškeré dobré mínění, které jsem si o něm udělal na základě jeho projevů písemných. Jeho projev působil vykalkulovaně a nacvičeně, ovšem narychlo před začátkem.

Hynek je muž jednoho bonmotu.

Hannig má jasno, ale neumí to sdělit a není to evidentně kavárenský typ.

Fisher vystupuje kultivovaně, ale kličkuje jak lidovec a odpověď z něj nevypáčil ani tandem Moravec-Kulhánek.

Nebýt toho, že si Hilšer trpaslíka se Zemanem pod čepicí, tak pět minut po skončení nikdo neví, že tam byl.

Nakonec z celé té party působil nejlépe asi Kulhánek, jenže tohle není volba miss, ale prezidenta.

Suma sumárum, poslední předvolební debata v podání ČT je ztráta času pro voliče i pro kandidátu, někomu, kdo se rozhodovat kvalifikovaně, musela být úplně k ničemu. Snad proto kandidáti vyzývali k volbě srdcem, protože pro volit hlavou není podle čeho. Klidně tam ten Zeman mohl jít, i kdyby se nemluvilo o ničem jiném, než o něm, marnější už to být nemohlo.

Právo mlčet


Poslední hitem v hejtování prezidenta Zemana je obviňování ze zbabělosti, protože se neúčastní kandidátských debat. Může to tak být, ale také nemusí. Třeba jenom nechce debatu zničit, protože ví, že kdyby přišel, ostatní kandidáti se na něj vrhnou jako vosy na bonbón a jediným a hlavním tématem diskuse se stane on a na žádná věcná témata nedojde. Třeba ze sebe jenom nechce dělat hokyni na trhu, třeba se jen nechce předvádět jako cvičená opice. A nebo si prostě vybral jen jinou strategii. Účastnit se předvolebních debat je právo, nikoliv povinnost, stejně jako nemá žádná firma povinnost zadávat reklamu na své produkty. To, že prezident Zeman odmítá účast v debatách není žádný prohřešek, ale jen další informace pro voliče. Stejně chybí jen těm, kteří by ho nikdy nevolili a jeho názory je ve skutečnosti nezajímají, jeho voliči mají naopak jasno i bez hádek před kamerou.

Celý příspěvek

Máme se dobře, jen špatným způsobem


Proč nezakončit rok 2017 s trochou optimismu? Ano, máme se dobře. Máme se velice dobře, lépe, než naprostá většina lidí na této naší společné a jediné planetě, v tomto jediném domově, který máme jako lidstvo k dispozici. Máme se dobře, tak co by na tom mohlo být špatně? Špatně je to, že nám to stačí, že se nechceme mít lépe, že jsme si nechali vsugerovat, že naše současná situace je vrcholem možného, že lépe být nemůže, že za ni máme být vděční a na nic si nestěžovat; že se máme spokojit s tím, že spousty jiných jsou na tom hůř a neusilovat o změnu. Ale kdo jiný by se o tu změnu měl pokusit, když ne my, co máme dostatek zdrojů na to, abychom si to mohli dovolit? Chtít to po těch, kteří žijí ze dne na den, z ruky do úst, je pokrytectví, alibismus a cynismus. Oni tu možnost nemají, my ano. Usilovat o lepší svět je zodpovědnost nás, co k tomu máme prostředky, jak materiální, tak intelektuální. Rezignovat na toto úsilí jenom proto, že se máme dobře, je zločin proti lidskosti. Už jenom proto, že po rezignaci bude následovat stagnace a po stagnaci regres. Pokud si myslíme, že zachráníme alespoň sebe, když se podvolíme současnému řádu světa, je to fatální omyl – sebe nezachráníme, jen protáhneme vlastní agónii, ve které nám jedinou útěchou bude sledovat, jak trpí ti, které jsme hodili přes palubu. Pokud nás tedy nestáhnou s sebou v zoufalé snaze přežít. Že to moc optimisticky nezní? Ale zní, jen je třeba to vidět ze správného úhlu: ještě máme dost sil, ještě máme dost prostředků, pořád ještě ze sebe můžeme tu apatii setřást a začít něco dělat. Můžeme skoncovat s vděčností za drobky s panských stolů. Stačí chtít. A nebát se. Nebát se myslet. Nebát se myslet jiný svět, svět bez nerovnosti, svět bez smluv na ochranu investic, svět bez rezervních měn krytých jadernými zbraněmi, svět bez úroků z fiat měn, svět bez kapitalistů a bez kapitalismu. Protože to, že se máme dobře, není zásluha kapitalismu. Ten může vše, co máme, zničit, ale nikdy nám to nemůže zaručit. To, co máme, nám nedarovali kapitalisté, ale všechno jsme to sami vybudovali vlastní prací, včetně práce duševní a práce minulé. Kapitalismus nemá ani za mák podílu na tom, že žijeme vy výhodných klimatických podmínkách v úrodné krajině, ani na rozmanitých historických okolnostech, jejichž plody sklízíme. Nenechme si namluvit, že jedině v kapitalismu je naděje, že jakákoliv změna bude k horšímu, že k němu máme nějaké závazky a povinnosti, protože nás vyrval ze spárů totality. Nevyrval, jen rudou nahradil hnědou a železo sametem. Vezměme kapitalisty za jejich vlastní slova o svobodě a mysleme skutečně svobodně, mimo triumfující paradigma. Nenechme se paralyzovat legendami o svobodě, demokracii, prosperitě a prokapávání bohatství. Udělejme to, dokud je čas. Odmítněme ideál konce dějin. Úroky, víza, deriváty, patenty a autorská práva nejsou žádné přírodní zákony. Sami jsme si je vymysleli, sami je můžeme změnit. Máme se dobře, ale můžeme se mít ještě lépe. Lepší svět pro nás nemusí být automaticky horší svět pro ostatní, ba právě na opak, stačí změnit paradigma. Není v tom snad dost optimismu pro všechny?

Chcípni, žebroto


Vždycky, když už si začnu myslet, že je hysterie kolem uprchlíků za námi, začne nové kolo. A nemyslím teď nedávný incident z Brna, ve kterém figuruje pár vypečených cizinců, ale výroky, jako je ten Pečinkův:

Tady se úplně přestalo rozlišovat mezi uprchlíky, tedy lidmi, kteří prchají, před nějakou politickou zvůlí, a ekonomickými migranty.

Chtěl tím snad Pečinka říct, že víc trpí ten, kdo nemůže tisknou protivládní pamflety, než ten, kdo nemůže nakrmit děti? Nebo tím snad chtěl říct, že bída je úděl, který musí člověk snášet a nesmí se mu protivit? Pokud nechtěl, tak to ale řekl. A pokud chtěl, měl by se stydět. A já se trochu bojím, že chtěl, protože mezi tzv. lepšími lidmi se stále drží –  pokud ne přímo šíří – protokapitalistická protestantská víra, že bída je spravedlivý trest za nemravný život. že příčiny bídy nejsou objektivní, ale subjektivní. A od takového myšlení je k přesvědčení, že pomoc člověku, který utíká před bídou, je vlastně nemravná, už jen krůček. A potom, akceptovat bídu jako zlo znamená připustit, že kapitalismus, pro nějž je bída přirozeným projevem tržních vztahů, je ve své podstatě vadný. A protože kapitalismus je tabu, budeme dál lidi selektovat jak na rampě v Osvětimi – ti vlevo ještě mohou chvíli žít, pokud si to zaslouží, ti vpravo musí pro vyšší princip mravní zemřít. A je celkem jedno. jestli je tím principem rasa, národ, nebo trh, smrt je smrt, bolest je bolest a hlad je hlad. To jen vzdělaní a kultivovaní myslitelé z blahobytné Evropy si myslí, že víc bolí, když jsou ústa zavřená, než když do nich není co dát. Chcete dopřát lidem svobodu? Dopřejte jim nejprve život.

Poctivě cinknutá hra


Tak tohle je včerejší zpráva. Čekal bych, že to bude zpráva dne, že to bude bomba, že hlídací psi demokracie budou štěkat jako pominutí a udělají skandál. Kdepak skandál, ticho po pěšině, jen noticka na okraj, že prezidentské volby jedou dál, ale skutečnost, že většina kandidátů, včetně mediálně stále viditelnějšího Topolánka, kandiduje protiprávně, se tiše přejde. Je cosi shnilého ve státě českém, a není to přímá volba prezidenta, je naše právní vědomí a náš právní řád, kdy to první, ač ví, že byl porušen zákon, dělá jako by se nic nestalo, protože to druhé formálně nedovoluje soudu zrušit neplatnou kandidaturu, ač o ní ví. Takže si zahrajeme hru sice cinknutou, ale cinknutou poctivě. Nebo jen musíme počkat, až jestli nevyhraje některý z kandidátů s právní vadou, abychom ho pak mohli žalovat a volby třeba i zrušit a opakovat? Vždyť to stojí jen čas, nervy a peníze… Těšit mne může snad jedině to, že jsem měl pravdu. Jenže netěší.

Opravdu máme na víc


Kandidát Horáček táhne do boje o Pražský hrad s heslem: „Máme na víc“. Zlatá slova, do kamene tesat. Opravdu máme na víc, než být montovnou, kolonií, pomocnými sbory v cizích válkách, kanónenfutrem v první linii, opravdu máme na víc, než vděčně přijímat drobky z panského stolu. A máme i na víc, než na prezidenta, který je schopen říct: „Hm, dvacet tisíc hrubého, to není tak špatné.“ Chápu, že zbohatlík jako Horáček, pro kterého jistě není problém utratit dvacet tisíc za jedinou večeři (neříkám, že to dělá, ani že by to dělat neměl, pokud na to má), nemá ani ponětí, co to znamená vyjít s necelými šestnácti tisíci čistého, ze kterých je nutné zaplatit byt, energie, stravu i ošacení, a to i několikrát, pokud živíte jedno dvě děti a jste na to sami. Ale rád bych, aby měl alespoň tolik soudnosti, aby takové sprosťárny neříkal. Máme na víc a víc si i zasloužíme.

Proletariát, kolektivismus


Ještě dva postřehy z již citované eseje M. Škabrahy:

V principu však kolektivismus není řešením socialistickým, nýbrž fašistickým; socialistické je chápat člověka jako bytost v síti vztahů.
Proletariát není jen jiný název pro dělnickou třídu. Proletariát má především představovat tu část společnosti, na kterou nejvíce dopadá systémové vykořisťování; je to takové specifické místo v sociální struktuře, z něhož je možné pravdivě, bez ideologických falší nahlédnout temnou a krvavou podstatu celého uspořádání.