Irčan

Řeknu vám to bez obalu: nenechte se zmást tím, že to režíroval Scorsese a hrají v tom De Niro a Al Pacino, Irčan (2019) za ty více než tři hodiny vašeho života nestojí. Kritici příběh nájemného zabijáka Franka Sheerana (skutečné postavy) možná uznávají, ale podle mě je to jen intelektuální póza. Ano, natočený je Irčan dobře, ale ten samý příběh, jen s jinými postavami, už jsem viděl stejně dobře natočený někým jiným (jen si teď za boha nemůžu vzpomenout, kým a jak se jmenoval), přičemž na výrazně menší ploše toho dokázal říct mnohem více. Tu hodinu navíc Irčan vůbec nevyužije k tomu, aby řekl něco nového, jen se opakuje.

Přitom by měl o čem vyprávět. Třeba kdo to vlastně byl ten Sheeran, alias Irčan. Byl to mafiánský boss, nebo jen pohůnek? Byl v odborech vedených Jimmy Hoffou (také skutečná postava) jenom zašitý, nebo svoji pobočku opravdu řídil? A jaké byly vlastně vztahy odborů a mafie? To je to v USA opravdu tak důvěrně a všeobecně známá historie, že nestojí za slovo navíc? Nebo kdo byli ti „Oni Nahoře“, které poslouchá i Sheeranův mafiánský šéf? Vláda, bankéři a průmyslníci, nebo další mafiáni, jenom větší a zlejší? Nebo proč vlastně Sheeran tak poslušně a bez emocí na rozkaz zabíjí i své známé a přátele? Byl takový vždy, nebo to z něj udělala až válka a služba v armádě? Mnohé Irčan naznačí, ale máloco dořekne. Dokonce ani to, proč se mu říká Irčan.

Nakonec jsem dospěl k závěru, že Irčan vůbec není film určený pro diváky. Scorsese ho natočil sám pro sebe. Je to bilanční snímek starého muže, který se snaží vypořádat s tím, že nic z toho, co dělal, nemělo valný smysl, na nic z toho není pyšný, ale také ničeho nelituje. Ne proto, že by si nepamatoval, ale proto, že tváří v tvář smrti už to pro něj nic neznamená. Ani čas pro něj nic neznamená. Má ho spoustu. Může vzpomínat a vyprávět. Dlouho vyprávět. Nemusí se ohlížet na to, jestli o jeho vzpomínky někdo stojí, stejně jako se nehodlá omlouvat za něco, co se stalo tak dávno, že už ani neví, jestli se to vůbec stalo jemu, byl přitom, nebo to jen slyšel. Alkoholik by se vyzpovídal do láhve, filmař na plátno. A jako takový je Irčan naprosto perfektní. Tak dobrý, až ztrácí smysl, aby se na něj díval ještě někdo jiný, než parta starých mužů, která ho stvořila.

Na závěr ještě poznámka k českému překladu: I když se velká část filmu točí kolem spolupráce mafie a odborů, slovo odbory ve filmu nezazní myslím ani jednou a jen jednou jedinkrát padne „odborář“. Místo toho překladatel zvolil doslovný, ale významově zcela impotentní výraz „svaz“. Komu nedojde, že se jedná o odbory, ten tři hodiny kouká na úplně jiný film.

Triumf liberalismu

Jako by přes všechny řeči o liberalismu a sdílení ekonomiky i hodnot sílila obava z navázání osobního kontaktu. (…) shrnul politolog Patrik Deneem: „Dopracovali jsme se do stavu osvobozených bytostí, kterou jsou si navzájem neustálou hrozbou.„
Zbyněk Petráček, LN 30.11.2019

Také vás tyhle detaily tak dráždí?

Ani nevím proč, ale díval jsem se včera v televizi na Schindlerův seznam. Já vím, že to není dokument, ale přesto mě nebetyčně dráždí, když tam pořád někdo mluví o Československu, které tehdy neexistovalo. Nebo že Němci omylem poslali vlak s vězni místo do Brněnce do Osvětimi. Němci. Omylem. (Ve skutečnosti tam opravdu odjel, ale zcela plánovaně a byla to jen přestupní stanice.) Nebo když ten vlak přijede do Březinky a titulek tvrdí Osvětim. Nebo když 8. května 1945 SS-mani pokojně a pokorně čekají na příchod Rudé armády (která sice opravdu přišla 8., ale ať mi nikdo netvrdí, že tam na ni ty SS-mani čekali, když na ni nečekal ani samotný Schindler). Nebo když závěrečné titulky tvrdí, že byl Schindlerovi v Izraeli udělen titul „spravedlivý“, když se ten titul jmenuje „Spravedlivý mezi národy“. A to jsou jenom věci, kterých jsem si všiml na první pohled. Jak má pak člověk brát vážně to ostatní? Jak říkám, chápu, že to není dokument, ale tyhle minely rozhodně nespadají do kategorie autorská licence, protože pro příběh nejsou nutné, ty spadají spíše do kategorie šlendrián. Taková lhostejnost k detailům mě irituje. Vás ne? Nechci si ani představovat, jak musí trpět člověk, který dané problematice opravdu rozumí.

Sobotní oddechovka

Při brouzdání po netu (obzvláště opovrženíhodná forma prokrastinace) jsem narazil na tento soubor žertovných slovníkových definic (lepší název žánru vítán), který mne zaujal natolik, že jsem se rozhodl se o něj s vámi podělit formou tohoto „výběru z hroznů“ (copyright sem – copyright tam). Některé jsou přesně tak povrchní, jak se na první pohled zdají být, ale v některých je víc, než by se na první pohled mohlo zdát:

Pokračovat ve čtení →

Perličky z české legislativy II – Zákon pečující

Vyšla novela [1] zákona o lesích [2], která do §19 zavádí odstavec 2 následujícího znění (zvýraznění vlastní):

(2) Při vstupu do lesa podle odstavce 1 je každý povinen přizpůsobit své jednání stavu přírodního prostředí v lese a zvýšenému nebezpečí, které je se vstupem do lesa spojeno, a dbát své osobní bezpečnosti nebo bezpečnosti osob svěřených. Uvedená povinnost platí i při pohybu na účelových komunikacích v lese, vyznačených stezkách, pěšinách a trasách, odpočinkových místech a tábořištích. Vlastník lesa neodpovídá za škody na majetku, zdraví nebo životě vzniklé při využití práva podle odstavce 1, ledaže by škodu způsobil úmyslně.“.

Po věcné stránce samozřejmě nemám námitek, v lese by se měl člověk chovat opatrně a přiměřeně stavu prostředí i svým schopnostem, a nejenom v lese. Jenom nechápu, proč to musí být napsané v zákoně? Copak tohle někomu nedojde samo s sebou? To budeme mít zákon i na to, že když se mi chce čůrat, tak mám jít na záchod a pak po sobě spláchnout? A když už to v tom zákoně je, jaké z toho plynou sankce? Jestli je to jen deklaratorní, tak je to ještě více na palici, zejména s ohledem na odstavec 1, který zní (zvýraznění vlastní):

(1) Každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců.

Není snad celý nový odstavec 2 obsažen ve slovech na vlastní nebezpečí z dávno existujícího odstavce 1? Opravte mne, jestli se mýlím, ale podle mě je. Celý odstavec 2 je redundantní a over-paternalistický. A zcela jistě není v našem prvním řádu ani první, ani poslední svého druhu. Méně odstavců 2 a více důvěry v rozum a příčetnost občanů i úředníků chtělo by se zvolat, kdyby byla naděje, že někdo poslouchá.

Toman

Celkem se zájmem jsem se tuto a minulou neděli podíval na naší vaší ČT na televizní verzi filmu Toman, slovy distributorské anotace: „příběh rozporuplné osoby Zdeňka Tomana, šéfa naší zahraniční rozvědky, který významně ovlivnil vývoj v poválečném Československu, bezskrupulózního obchodníka s obrovskou mocí a zásadním úkolem. Sehnat peníze, které komunistům vyhrají volby. A Toman peníze sehnat uměl. Pro sebe, pro rodinu i pro stranu. Šmelina, vydírání, kasírování válečných zločinců i jejich obětí. Neštítil se ničeho. Cena, kterou za svou kariéru zaplatil on i jeho blízcí, byla pak vysoká. Film odkrývá období tzv. třetí republiky, temné roky 1945 – 48, a příběh člověka, o kterém se nikdy nemluvilo.“

Anotace je poměrně výstižná, takže se zaměřím jen na to, co mě zaujalo. Nejprve pochvala: dobrá kamera, dobrá výprava, vesměs solidní herecké výkony (nejslabší party předvedly role prvoplánových záporáků), zajímavé téma. A teď výhrady: zbytečně rozvleklé, některé scény byly zcela zbytečné a s vyprávěným příběhem neměly žádnou zvláštní souvislost a nikam ho neposouvaly. Zejména to bestiální násilí vyšetřovatelů (jakých? z jakého útvaru? kdo je poslal?, měli jen zastrašit?) nebo epizoda kolem smrti Jana Masaryka. Ze všeho nejvíc to na mě působila jako snaha za každou cenu využít platformu příběhu z let těsně po válce až k Vítězném únoru k přihřívání antikomunistické polívčičky, což je ovšem něco, co z filmu samotného nijak zvlášť nevyplývá a bez externí znalosti kontextu nemůže fungovat. Zbytečně to tak kazí jinak celkem povedený snímek. Zajímavé je, že jako nejkladnější postava nakonec vyjde samotný Toman, zatímco všichni okolo, včetně Masaryka či Američanů příliš sympatií nevzbuzují. Trochu mě mátlo neustálé označování všech postav štítky se jménem a funkcí či vztahem k ústřední postavě, což vyvolává dojem až dokumentárně-dramatického pojetí. Co je ale historická realita a co fikce nemá divák z filmu šanci zjistit. Z mého pohledu zůstaly trestuhodně nevyužity některé motivy, zejména ty kolem vzniku státu Izrael, či úrovně zásobování v ČSR versus v Británii. Rozhodně bych dal přednost hlubší historické exkurzi tímto směrem před etudou na téma hnusná padesátá léta (která navíc ve filmu ještě ani nezačala).

Toman sice nevyužil veškerý potenciál, který látka skýtala, ale v kontextu české filmové a televizní tvorby rozhodně patří k tomu lepšímu, podobně jako starší snímek Ve stínu. Možná je to tím, že 50. léta 20. století nabízejí dostatek nosných námětů a přitom už je možné k nim zaujmout i jiný přístup, než čistě pietní či propagandistický.

Malá česká kulturní revoluce

Václav Klaus syn není můj hrdina, stejně jako jím nebyl Václav Klaus otec. Kdyby tady s námi nebyl, bylo by tu blbce méně. Ale když už tu s námi je, tak bychom se k němu měli chovat tak, abychom nebyli za ještě větší blbce, než je on. Jelikož na Národní třídu by mě 17. listopadu ani párem volů nedostal, co přesně se tam včera stalo nevím, ale říká se, že tam dav hrubě nadával právě právě Václavu Klausovi mladšímu a vše musela snášet i jeho malá dcera, kterou vzal s sebou, když se šel klanět revoluci. Ale ono je nakonec úplně jedno, co se stalo, protože mnohem podstatnějším se ukázalo být to, jaké reakce incident vyvolal. Od bagatelizace až po nadšené schvalování! Prý si za to může sám, protože říká a dělá něco, co by říkat a dělat neměl, a ulice má prý právo (sic!) mu dát co proto. Však to znáte ze soudniček, znásilněná si za to také může sama, neměla mít díru mezi nohama. I ten černoch je vinen, že se narodil černý, tak proč by měl být ušetřen nějaký Klaus? Dav spravedlivých musí očistit národ. Internet se zaplnil pochopením pro agresi vůči jinému. I to, že měl s sebou dceru je prý jen a pouze jeho chyba a je na tom prý nejlépe vidět, jaký je to šmejd. Neměl ji brát s sebou, mělo mu být jasné, že jeho přítomnost na pietním místě si vyžádá nekompromisní zásah občanské policie. A na tom se shodli lidé, kteří sami sebe považují za svědomí národa. Přitom ještě den před tím byli rodiče, kteří vzali své děti na Letnou chváleni, jak je vedou k tomu správnému občanskému postoji. Zloba, nenávist a agrese se pomalu ale jistě vymykají jakékoliv kontrole. Účel již opět světí prostředky a vše je povoleno, pokud je to pro dobrou věc. Ale pro kterou? Nenapadá mě žádná, kterou by uměl zajistit jen soudce Lynč. Tady nejde jen o nějakého Klause (čert ho vem), tady o to, že čím dál tím víc našich spoluobčanů se necítí vázáno jakýmikoliv pravidly a je stále silněji přesvědčeno, že má právo ba povinnost sáhnout po násilí. Taková malá česká kulturní revoluce.

Dobře připravený převrat

Již od ledna tu následující citace čeká na nejlepší příležitost ke zveřejnění a ta příležitost přišla právě teď. Lidé už toho možná měli dost, ale byl tu někdo, kdo byl připraven, aby spontánní vystoupení lidu podchytil, využil a nasměroval.

Máme doklady, že na začátku roku ´89 Pavel Tigrid, jeden z nejvýznamnějších představitelů československého exilu, navíc s úzkými kontakty na americké tajné služby, vydal ve svém časopise Svědectví článek na podporu prezidentské kandidatury [Václava] Havla, kterého i jinak propagoval. Jednalo se patrně o reakci na zprávy, že prezident Husák je na tom zdravotně špatně (…) Tigrid se proto snažil převzít iniciativu a dokonce nechal vyrobit takové odznáčky s nápisem „Havel for President“, které následně distribuoval.

(Mgr. Michal Macháček, Ph.D., historik)

Opomíjené aspekty konce komunistického experimentu

Výběr z recenze Ondřeje Bělíčka na knihu britských historiků 1989: A Global History of Eastern Europe:

Kořeny dramatických událostí roku 1989 nachází už v souvislosti s finanční krizí sedmdesátých let. Zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. Brettonwoodského ekonomického systému započal širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Právě zde se podle Jamese Marka začíná drolit solidární projekt alternativního ekonomického modelu socialistických zemí východní Evropy se zeměmi třetího světa v Africe, Asii, na blízkém Východě, ale i v Latinské Americe. (…) Tlak západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, vedl socialistické země k tvrdšímu vymáhání dluhů od spřátelených mimoevropských zemí. V této době například zcela utichlo volání socialistických zemí po úplném odpuštění dluhu africkým zemím. Těsnější spolupráce s těmito institucemi byla pro zástupce socialistických zemí „školou kapitalismu“, která je vedla ke snaze aplikovat určité aspekty tržního hospodářství v rámci centralizovaného ekonomického modelu. (…) Proces pádu komunistického režimu rozhodně nepostupoval samovolně pod tíhou hospodářských problémů socialistického bloku, jak by se mohlo zdát. Postupné opuštění socialistického modelu a integrace s globálním kapitalismem bylo z velké části rozhodnutí elit, jež považovaly socialistický projekt za vyčerpaný. (…) Jak poměrně podrobně ukazuje ve své knize, šířící se myšlenky neoliberalismu se mezi ekonomy socialistických zemí setkávaly s takřka fanatickým obdivem. Vzorem pro ně však nebyly země Západu, jak by se mohlo zdát, ale spíš Pinochetovo Chile nebo vojenský režim v Jižní Koreji.

Opoziční skupiny, které se ocitly u vyjednávacího procesu s komunistickou mocí, se však přílišné demokratizace společnosti obávaly. Existovala oprávněná obava před nekontrolovaným vynořením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Systém západní parlamentní demokracie byl způsob, jak tyto spodní proudy společnosti kontrolovat a omezovat nepřiměřené nároky na demokracii.

Zatímco Evropa slavila znovusjednocení Západu s Východem, některé části světa, zejména Afrika a třetí svět, sledovaly tento proces se znepokojením. Africké země se obávaly návratu koloniální Evropy, která začne znovu plundrovat její kontinent, a také rasismu. (…) Křesťanství jako základní hodnota Evropy bývala vždy spojována především s disidentskými skupinami, které křesťanství považovaly za součást boje proti bezbožnému komunismu. Jak ukazují nedávné historické výzkumy, řada národoveckých komunistů se dávno před rokem 1989 obracela zpět ke křesťanským tradicím. Tento obrat často souvisel i s odklonem od solidarity s arabskými zeměmi. Islám po roce 1989 nahradil komunismus coby „největší hrozby pro Evropu“. (…) Bílá, křesťanská a sjednocená Evropa představovala pro země Třetího světa, zejména pak africké a arabské, novou hrozbu.

Zápisky frustrovaného cestujícího

Než budu pokračovat v „oslavách“ 30 let „svobody“, musím si vyřídit jednu komunální záležitost. Jak už jsem zmiňoval včera na Twitteru, jel jsem čtyřikrát vlakem a z toho třikrát měl vlak zpoždění. Je to super obzvláště když na ten zpožděný navazuje další, který vám tím pádem ujede. Z hodiny čistého času na cestu jsou tak rázem tři. Ztratíte dvě hodiny života, které vám nikdo nevrátí. Jen se dozvíte, že „vlak je opožděn z důvodu předjíždění vlaku rychlíkem“. Proč ale má mít kvůli zpoždění rychlíku zpoždění i příměstská doprava? Proč má mít rychlík přednost? Proč kvůli desítkám lidí v rychlíku, kteří stejně přijedou pozdě, musí přijet pozdě i stovky lidí, kteří jedou do práce či do školy? A že má ten rychlík zpoždění je jisté, protože kdyby ho neměl, do grafikonu by se vešel.

Ale to nejsou jen vlaky, veřejná doprava v Praze v poslední době vůbec povážlivě vázne a je čím dál tím víc nespolehlivá. Jediné, co ještě jakž takž funguje, pokud zrovna nikdo neskočí nebo nespadne pod vlak, je metro. Jenže na to metro se musíte nějak dostat a tady začíná problém, protože tramvaje a autobusy se do ulic kvůli automobilům už prostě fyzicky nevejdou. Ostatně, brzy se do ulic nevejdou už ani ta auta. Výsledek je ten, že veřejná doprava přestává být atraktivní, a často i použitelná. A to je špatně. Hodně špatně. Funkční veřejná doprava je nezbytný předpoklad funkčního města. Jenže je to zároveň antagonista privilegované individuální automobilové dopravy.

Osobně bych tento empirický důkaz toho, jak individualismus škodí společnosti (a tím i ostatním individuím) ochotně oželel, jen kdybych si na půlhodinovou cestu nemusel dělat dvouhodinovou rezervu. Ale chápu, že fungující MHD by byl socialismus a socialismus my v Praze nechceme. Tedy vlastně nechápu.