Freddie


Když jsme šli v sobotu večer se ženou do Divadla Radka Brzobohatého na kus s názvem Freddie, vlastně jsem vůbec netušil, na co to jdeme, protože lístky jsme dostali darem a nějak mne nenapadlo si to zjišťovat. Jen jsem z toho názvu tak nějak pochopilo, že to bude cosi o zpěvákovi skupiny Queen Freddiem Mercurym. Ovšem zatímco já jsem čekal činoherní dramatizaci jeho života (a trochu se obával, aby nebyla jen bulvárně parazitická), žena pro změnu čekala koncert revival skupiny Queenie, jejíž jméno na vstupenkách postřehla. Spletli jsme se oba, byl to muzikál.  Long story short: jestli budete mít příležitost, tak na Freddiho jděte. Jak muzikály nemusím, tak tenhle mne uchvátil. Tak bravurní kus jsem v divadle už dlouho neviděl.

Celý příspěvek →

Reklamy

Lesní socialismus


Když se budete bavit s liberálem, anarchokapitalistou nebo dokonce s objektivistou, budou vás vehementně přesvědčovat, že konkurence je fundamentální a univerzální princip života, že silní přežívají a slabí hynou, vždy a všude. Blbost. Možná to tak funguje mezi vrcholovými predátory nebo elitními obchodníky (což je víceméně jedno a totéž), ale rozhodně to není univerzální princip. Například les takhle nefunguje. Les totiž není jen skrumáž izolovaných jedinců (stromů), kteří se snaží odstavit ostatní od vody, půdy a Slunce, až by ideálně zůstali široko daleko sami – jak by ho svrchu jmenování rádi viděli, protože tak chtějí vidět i lidskou společnost – les je pravý opak. Les je systém. Les je společenství. Stromy v lese nejsou izolované, ale jsou navzájem propojené podhoubím (mykorhiza se tomu říká), které stromům slouží jako komunikační síť a jehož fungování poznávají vědci v plné šíří až v poslední době. Stromy si přes houbová vlákna vyměňují nejenom jako informace (například specifické molekuly produkované imunitním systémem při napadení škůdci, které aktivují obrannou reakci ještě nenapadených jedinců a zvyšují tak jejich šanci na úspěšné zdolání infekce), ale i produkty metabolismu a vzájemně se tak vyživují. Kdo má, pomáhá tomu, kdo zrovna nemá, a to i napříč druhy. Stálezelené na jaře pomáhají těm opadavým nastartovat vegetační cyklus, listnaté pak na oplátku přispívají semenáčkům jehličnanů. Kdyby totiž platila poučka o konkurenci, neměli by semenáčky v konkurenci nejenom dospělých jedinců svého druhu, ale i bylinného patra, téměř žádnou šanci přežit. Prosperují právě proto, že se s nimi přes síť houbových vláken dělí o potřebné zdroje ti jedinci, kteří počáteční úskalí růstu již překonali. Je to zkrátka takový lesní socialismus. A les je jeden z nejrozšířenějších a nejstabilnějších biotopů na planetě. A co je dobré pro les, je dobré i pro člověka, protože lidé, stejně jako stromy, nejsou izolovaní, ale provázané v široké síti vztahů a interakcí. Skeptiku viz práci Suzanne Simardové.

Podraz na voliče


To si takhle přečtete volební programy, rozhodnete se, co byste chtěli a co byste naopak nechtěli, a pak podle toho volíte. Asi nejste jediní, protože vaši favorité ve volbách celkem zabodují. A co se stane pak? Pak vstoupí do koalice. A vy najednou koukáte, že co jste chtěli mít nebudete, zato budete mít, co jste nechtěli. A aby té srandy nebylo málo, tak se v té koalici spáří strany, které si před volbami nemohli přijít na jméno a jedna druhou líčili jako existenciální hrozbu pro společnost. Můžete tomu říkat umění kompromisu, nebo dokonce umění konsensu, ale já tomu říkám podraz na voliče. Jako kdybyste si v hospodě objednali malý rum, oni vám donesli velké pivo a tvářili by se, že je všechno v pořádku, protože můžete platit v hotovosti. Jak se má volič zodpovědně rozhodovat, když s volebním programem, tedy smlouvou s voličem sui generis, nakládají strany takto volně, a ukazuje se, že je do značné míry nezávazný? Jsou jenom dvě možnosti, a ani jedna z nich není pro demokracii příznivá: buď občané na volby rezignují, nebo se nebudou rozhodovat racionálně, ale emocionálně, podle sympatií nebo podle toho, kdo jim dá víc předvolebního guláše.

Paňáca show


Včerejší poslední předvolební debata na ČT mne utvrdila v názoru, že politici již zcela rezignovali na práci s voličem a spoléhají na všechno možné, jen na program a agitaci. Ti paňácové, co tam včera stáli, byli k nerozeznání. Všichni za se sebou podle všeho měli kurz herce Donutila „Zeptejte se, na co chcete, já na co chci odpovím“, premiér Babiš pak ještě nástavbu „Vy lžete“. Sem tam nějaká osobní urážka, ale programové jiskření žádné. Vizuálně jeden jako druhý, oblek a kravata, vymykal se jedině Pirát Bartoš, ale ne svými dready, nýbrž tím, jak pohublý a unavený vypadal. Naopak předseda Filip zářil jako majolenka a spolu s předsedou Fialou byli jediní, kteří vystupovali věcně a solidně (sic!). Babiš pořád mával nějakými grafy, Okamura utvrzoval přesvědčené, Bělobrádek se hádal s moderátorkou a Pospíšil dokazoval, jak moc je mimo. Ale nic, podle čeho by se volič mohl kvalifikovaně rozhodnout, neřekl a nepřevedl ani jeden. Jediné, co všichni do jednoho demonstrovali, byla neschopnost myslet mimo zajeté koleje a dívat se na problémy z jiného úhlu. Všichni se shodnou, že čerpat dotace musí být pro obce snazší (a jediný Filip má i konkrétní a rozumný plán, jak to zařídit, ne jen vágní proklamace o digitalizaci, jako ostatní), a nikdo se nepozastaví nad tím, jestli to něco by se vůbec mělo dotovat a jestli ten pes není náhodou zakopaný někde trochu jinde? Inu, demokracie je to přímo ukázkově kapitalistická: značek (stran) je na trhu bambilión, ale reálné se jejich produkty liší minimálně a pokud chcete něco jen trochu jiného, tak to v nabídce prostě není.

Mnichov 1938


Hezké kulaté výročí si říká o zamyšlení (uznávám, trochu opožděné, ale chvíli trvalo, než jsem si ho sesumíroval, a ještě déle, než jsem ho sepsal) a i když vím, že riskuji definitivní ztrátu čtenářů, jejichž řady už tak dost prořídly poté, co se ukázalo, že nechci potápět lodě s uprchlíky ve Středozemním moři, tak si to zamyšlení neodpustím.

Celý příspěvek →

Příkaz


Řidiči z přízně přišel Příkaz (tak se to skutečně jmenuje) z vidlákova z rozšířenou působností T., ve kterým byl uznán vinným z porušení zákona a „odsouzen“ k zaplacení pokuty Kč tisíců pět a ztrátě řidičského průkazu na 6 měsíců. Odevzdat řidičský průkaz musí druhý den po nabytí právní moci a zaplatit do třiceti dní. Co se dá dělat, když je dotyčný blbý, tak je blbý a bude platit. Meritorně není o čem. Něco jiného jsou ale různé „formality“ kolem, které vypovídají o vztahu státu a občana víc, než absolutní výše trestu. Mám na mysli například to, že v těch třech hustě popsaných stranách formátu A4 úřad nenašel místo na jednoduchou větičku kterou by sdělil, kdy nabývá Příkaz právní moci, například že to je den následující po dni doručení. Nebo proč nenapíše jasně, kam má být zadržený řidičský průkaz odevzdán? Z formulace „na místně příslušnou evidenci řidičů“ není jasné, zda je míněna místní příslušnost občana, nebo úřadu, který se za místně příslušný, pravda, ve vztahu k místu přestupku, svrchu označil. Nebo proč na zaplacení, což lze vyřešit jednoduše příkazem k úhradě přes internet, dává třicet dní, ale na odevzdání řidičského průkazu, což je logisticky a organizačně o hodně náročnější, nenechává lhůtu žádnou? A konečně, proč má být řidičský průkaz odevzdán druhý den, když do osmi dnů lze podat odpor, kterým se Příkaz ruší? Ať úřady regulují a trestají, od toho tu jsou, ale nemohly by to dělat nějak vstřícně, s ohledem na to, že naprostá většina potrestaných má mizivé či žádné právnické vzdělání a nuance přestupkového zákona neovládá, protože přestupování zákona není jejím denním chlebem?

P.S. Nedalo mi to a ještě jsem hledal a zjistil, že „Základní požadavkem stanovený zákonem pro to, aby rozhodnutí mohlo nabýt právní moci, je jeho doručení všem osobám, kterým měl být doručen a nemožnost jej napadnout řádným opravným prostředkem.“ (zdroj). To by tedy znamenalo, že právní moci Příkaz nabývá v čase D+8, čili termíny nejsou zase až tak šibeniční. Ale stejně, proč to nemůže úřad do toho příkazu jasně napsat, aby nad tím občan nemusel dumat? Tím spíše občan procesním právem nepolíbený.

Misijní imperialismus


Když jsem četl článek USA vyhlašují světovou náboženskou válku, otevírala se mi kudla v kapse, co si to ti Američané zase dovolují. Považte sami:

V říjnu 2018 uběhne 20 let od přijetí neobyčejného zákona – „Zákona o mezinárodní svobodě náboženského vyznání“ (H.R.2431) v Kongresu USA. Jeho neobyčejnost spočívá v tom, že se v souvislosti s ním jedna země vyhlásila za „nejsvobodnější“ a na tomto základě si sama přivlastnila právo na vměšování do vnitřních věcí jiných států. Přitom si za základ vzala nejsakrálnější – náboženský faktor. Logika (lze-li to nazvat logikou) autorů zákona H.R.243 byla následující: Jestliže na území USA existují náboženské obce všech světových náboženství, pak má Washington právo vystupovat v roli jejich „ochránce“ v ostatních zemích. (…) Přisvojili si právo vyhlásit válku v případě, že „se dojde k závěru o pronásledování určité náboženské skupiny ve kterékoli zemi“.

I když ve svém věku a při své sečtělosti už vím, že neexistuje špatnost, které by se USA štítily, stejně mi to nedalo, protože tohle už by bylo opravdu „zu viel“, a ten americký zákon jsem si našel v originále. (Malá poznámka na okraj: jestli jsem někdy nadával na užvaněnost a nesrozumitelnost českých zákonů, tak se jim teď zpětně omlouvám, protože ve srovnání s těmi americkými jsou stručné a srozumitelné.) Jeho preambule říká v podstatě totéž:

To express United States foreign policy with respect to, and to strengthen United States advocacy on behalf of, individuals persecuted in foreign countries on account of religion; to authorize United States actions in response to violations of religious freedom in foreign countries; to establish an Ambassador at Large for International Religious Freedom within the Department of State, a Commission on International Religious Freedom, and a Special Adviser on International Religious Freedom within the National Security Council; and for other purposes.

Jen o té válce jsem v něm nenašel ani slovo. Pravda, nepřečetl jsem torturu celou slovo od slova, uchýlil jsem se k vyhledávání takových klíčových slov jako „war“, „military“, „army“, „force“, a „power“, včetně krále eufemismů „defense“, ale nenašel jsem v tomto smyslu nic (pokud se tedy v právnických textech pro válku nepoužívá nějaká mně neznámý exotický či archaický termín). Také jsem možná hledal jen ve špatné verzi a válčení zavedla až některá novela, protože neumím poznat, jakou verzi jsem to vlastně četl. Ale přeci jenom, jistou drobnou naději, že i kovbojové mají zábrany, to skýtá.

Ovšem aby toho optimismu nebylo příliš, ta škála opatření, kterou tento americký zákon předpokládá, je poměrně široká, vesměs se ale jedná o různé sankce, embarga a další formy politické a ekonomické šikany. Ale i bez války – kterou ostatně USA stejně nevyhlašují, ale rovnou bombardují – je takový zákon flagrantní ukázkou principu exteritoriality, kterou USA uplatňují na celý svět. Pokud jste si snad dosud nepřipouštěli, že zahraniční politika USA je politika imperialistická, tady to máte černé na bílem. A není to imperialismus jen tak obyčejný, tohle je imperialismus misijní. V podstatě džihád.

A jestliže platí, že Bůh chrání USA, musím se ptát: Kdo ochrání nás ostatní před USA i před Bohem?

Malý mobilizační experiment


Na dnešek připadá 80. výročí vyhlášení všeobecné mobilizace, což byla odpověď ČSR na územní nároky Třetí říše. Nechme teď stranou otázku, jestli jsme měli či neměli bojovat, a zaměřme se pouze na mobilizaci samotnou. Podle všech dostupných informací byla zmobilizovaná armáda materiálně i morálně extrémně bojeschopná. Zdůrazňuji morálně, protože vojáci byli motivovaní a odhodlaní, připraveni bránit svoji republiku před agresorem.

To bylo záři 1938.

Střih.

Je září 2018 a vy si zkuste představit mobilizaci v září 2018. Asi se shodneme, že materiálně i organizačně by to byla katastrofa, protože nikdo s branné povinnosti podléhajících občanů nemá ani ponětí, kde by se měl hlásit, a armáda pro ně nemá ani výzbroj ani výstroj, ani ubytovací kapacity, nic. A teď ten mentální experiment: Jaká by asi byla morálka v září 2018 zmobilizovaných? Byli by odhodlaní? Byli by motivovaní? Obětovali by se pro druhé, nebo by se snažili ze služby tak či onak zběhnout? Považovali by vůbec republiku, která je povolala do zbraně, za svoji, nebo k ní měli podobný vztah, jako o dvacet let dříve jejich předchůdci k Rakousko-Uherskému císařství? Našel by se dnes vůbec někdo, kdo by chtěl za republiku bojovat z idealismu? A bylo by dnes vůbec spravedlivé někomu vyčítat, že za zprivatizovanou kolonii nadnárodního kapitálu bojovat nechce? Přemýšlejte….

Přizdisráči


Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.

Celý příspěvek →

Co se děje ve Venezuele


Na svůj dotaz

jsem dostal jedinou kloudnou odpověď od Morybunda, a protože napsal něco, co si jinde nepřečtete, ale napsal to doprostřed flamu, rozhodl jsem se to vytáhnout:

Dobrý den,
na twitteru jste položil do pléna otázku „Co se dnes děje ve Venezuele?“. Omlouvám se, že se na ni pokusím odpovědět zde, poněvadž twitterový účet nevlastním a myslím, že tam je snad i nějak omezen počet znaků, takže se příliš rozepisovat nelze. Začal bych asi tím, že je skutečně nutno se na celou věc podívat bez klišé o socialismu. Tato klišé jsou totiž pouze jedním z nástrojů neoliberální pravicové propagandy, ovládající téměř celý svět. Dobře to popsal v jedné své úvaze Andre Vltchek na příkladu ČLR – když se tam něco podaří (přehrada Tři soutěsky, lunární vozítko, železnice do Lhasy…), tak je to jedině proto, že opustili „zatuchlý socialismus“ a vydali se cestou „volnotržního kapitalismu“, když se něco nepodaří, tak se to nepodařilo v komunistické Číně…

Diskreditace všeho levicového po celém světě je v běhu již desítky let a ze strany neoliberálů jde o věc pochopitelnou, leč notně průhlednou, vyčpělou a hloupou. A tak i v případě Venezuely musí být každý článek (který navíc nikdo není schopen napsat o vlastní invenci a podložit jej fakty z vlastního studia zdrojů, ale pouze otrockými překlady korporátních výstupů největších tiskových agentur) začínat slovy „v socialistické Venezuele“ a končit „také nedostatek toaletního papíru“, aby si každý p.t. občan správně dovodil kýženou rovnici, že cokoliv nalevo=socialismus=hlad, bída a neštovice. Venezuela je požehnáním pro globální kapitalismus, který v ní má opět svůj příklad „nehodný následování“ pro všechny, kteří by se snad opovážili jít vlastní cestou.

Konkrétní fakta bez frází o socialismu jsou asi taková, že ROPA. Ta tvoří více než 90% exportu a při dnešních tržních cenách tak zkrátka nejsou peníze. Diverzifikace průmyslu na jiné exportní komodity (v případě Ven. třeba hliník) byla započata, ale skrze výše popsané zatím nedokončena. Dá se říci, že s dramatickým propadem cen ropy před pár lety se zastavilo téměř vše – především budování dopravní infrastruktury, která byla pro další rozvoj ekonomiky klíčová. Nebyly zkrátka peníze. Do toho, proč si to nepřiznat, vstupuje také neschopnost a korupce – nicméně, proč si to opět nepřiznat, ta tam byla i před Chávezem a Madurem. Třaskavá směs „mismanagementu“, nízkých cen ropy, neutuchajících snah opozice o „změnu“ (všemi prostředky) a zahraničních sankcí je příčinou současného neutěšeného stavu věcí. Podle všemožných průzkumů (které jsou, pravda, problematické), je však obyvatelstvo kritické jak k vládě, tak k opozici zhruba stejnou měrou. Opozice si nabíhá také tím, že se obrací ke Spoj. státům ve stylu Zvacího dopisu, což i zavilý antimadurista považuje za nepřípustné. Vláda je také pod tlakem početných skupin „grassroots socialistů“, kteří naopak požadují daleko radikálnější přístup k řešení krize. Ti stojí neochvějně především za odkazem Cháveze a jsou k vládě a systému kritičtí zleva. Hodně lidí z Venezuely emigruje z ekonomických pohnutek do okolních zemí – stejně jako za Cháveze do Venezuely emigrovaly miliony Kolumbijců. V okolních státech však nezřídka čelí opovržení – co naplat, když vládu ve většině okolních zemí dočasně převzali pravicoví populisté a ti hrají na nacionální strunu. Řešením vlády na tuto situaci je v současnosti probíhající denominace Bolívaru a jeho navázání na kryptoměnu Petro, která je kryta ropným bohatstvím a Petro Oro, která je kryta zlatem. Jedno Petro=60 dolarů=3600 nových Bolívarů. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně sofistikovaný, dlouho připravovaný a nákladný systém, někteří analytici předpokládají, že Venezuele v tomto pomáhalo Rusko. Cílem je obejití zahraničních sankcí a oslabení, či zničení černého trhu s dolarem, který nabyl neuvěřitelných rozměrů (také díky vlivnému protirežimnímu webu sídlícímu v USA, který denně určoval nesmyslně nadsazené směnné kurzy, které pak prodejci ve Venezuele automaticky používali). Různých pokusů o ekonomické oživení tam už bylo několik, ale vždy mi připadaly takové „ad hoc“ a šité horkou jehlou, tento pokus s Petrem snad bude úspěšnější.

Závěrem snad jen tolik, že ve Venezuele to dnes opravdu není jednoduché, ale označit to jako vinu socialismu je stejné sofisma jako „Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy? Tedy máš rohy!“ . Příčiny krize jsou vícevrstvé, částečně domácího, částečně zahraničního původu. Řešení musí být systémové a nebude hotové za týden. Patrně bude muset dojít i ke změnám na nejvyšších postech a je otázka, jak to dotčení budou přijímat. Doušku o „vidíte, to je socialismus v praxi“ snad nejlépe popírá realita, kdy mnozí Venezeulané, kteří nemohou současnému vedení státu přijít na jméno, při vyslovení jména Chávez jihnou a vzpomínají na „staré dobré časy“. A Chávez, jak všichni dobře víme i díky masmediální masáži, byl přeci socialista jako řemen.