Krize identity „slušného člověka“


Každá identita bez nepřítele chřadne a uvadá. Péče o ni je tak vždy zároveň péčí o obraz našeho nepřítele – o onu demarkační linii, na kterou je potřeba postavit plot, jenž jasně odlišuje, kde se nachází naše-správné a kde už je ono cizí-špatné.

Sami sebe tedy nechápeme jenom skrze to, čím jsme, ale také skrze to, čím nejsme. Nepřítel je naším vnějškem.

Říct o někom, že je fašista, komunista nebo neomarxista, znamená především varovat před nebezpečím, které představuje. Slova tu nemají jen popisovat realitu, ale utvářet ji.

Na pozadí prošedivělého a přestárlého komunismu je to právě „nový levičák“, kdo nastupuje na místo nepřítele, který vymezuje identitu vykleštěné pravice. Jakožto kulturní (neo)marxista představuje skutečného židobolševika pro 21. století: je jednotný, spiknutý, u moci a je všude. Představuje rakovinu našeho normálního světa, do kterého jako čaroděj přivolává démony z jiných dimenzí: cizince, muslimy, cikány, homosexuály, feministky. Je často překvapivé, jak se jednotícím prvkem těchto jinak nesourodých a exotických bytostí často stává jejich údajně nespoutaná sexualita,

Sexualita potlačená šosáckou konzervativní morálkou a seberealizace potlačená námezdní prací vytváří autoritářskou životní formu, která volá po univerzální sebedisciplinaci všech. Toto potlačování sebe sama – v posteli i na pracovišti – tvoří osu slušného člověka, který si o všech svých různorodých nepřátelích myslí pořád to samé: jsou to nemakačenka, kteří žijí z našich peněz svým nezřízeným erotickým životem.

(Kulturní neomarxismus jako nový nepřítel)

Pravičák je celosvětová diagnóza


Při cestách internetem jsem narazil na příběh jedné americké matky postiženého chlapce, která zveřejnila účet za jeho léčení, aby ukázala, jak důležité je veřejné zdravotní pojištění:

Please pay this amount: : $500. I burst out laughing with the sheer relief of it all. Thank goodness for insurance. I pulled up my calculator and started adding numbers (…) I got to the end I smiled wryly. $231,115, give or take a dollar or two. The price of a four-chambered heart.

I snapped a picture of the bill and opened Twitter on my phone, absentmindedly imagining that someone might be interested in knowing why we medical mamas care so much about laws that ensure our access to affordable health care, why Obamacare has been a lifeline to our children, banning lifetime limits and ensuring that no one would deny them coverage simply because they’d been born with preexisting conditions like heterotaxy.

Celý příspěvek →

Jak rozumět násilí na demonstracích


Demonstrace v Hamburku proti papalášskému sjezdu G20 opět strhli pozornost k tématu nepokojných až násilných demonstrací (a odvedli ji od problematičnosti kapitalismu a globalizace, ale to je zase jiný příběh). Napsáno toho bylo na to konto aktuálně celkem dost, zde je malý výběr.

Celý příspěvek →

Případ s burkou


Včera přišla tato zpráva:

Zahalování obličeje není základní lidské právo, rozhodl soud ve Štrasburku. Otázka, zda je celoobličejový závoj v belgickém veřejném prostoru přijatelný, je otázkou rozhodnutí (belgické) společnosti.

A já se přiznám, že jsem z toho poněkud zmatený. Co je tedy základní lidské právo, když ne chodit si oblékaný tak, jak chci? Podle mě je základní lidské právo mj. právě to, že mne nikdo nemůže nutit chodit zahalený, ale stejně tak mě nikdo nesmí nutit odhalovat to, co nechci. To si soudci neuvědomují, jakou Pandořinu skříňku takovým verdiktem otvírají? Pokud si společnost může určit, že zahalování je nepřijatelné, může si stejně dobře určit, že je povinné. Dokážu pochopit postoj, že si společnost může určovat pravidla a individuální práva v obecném zájmu omezovat, ale to je něco jiného, než volbu oblečení z těch práv rovnou vyjmout. Co bude vyjmuto příště?

Oběti mučení


Moji pacienti volali o pomoc jediným způsobem, kterého v té chvíli byli schopni. I přes všechno, co jsem do té doby četla o mučení, jsem nepoznala jeho následky na lidech, které jsem vyšetřovala.

I když se píše rok 2017, v řadě zemí po celém světě dochází k mučení lidí. Přesto však není odborná lékařská veřejnost ve velké míře schopna mezi svými pacienty identifikovat oběti mučení. Univerzitní osnovy se problematikou mučení rovněž nezabývají. A společnost obecně má představu o mučení jen z filmů a televizních seriálů, ve kterých je často toto jednání zobrazováno jako legitimní nástroj k vynucení informací i přesto, že studie prokázaly, že je pro získávání spolehlivých informací velice neefektivní.

Mučení dost často nezanechává žádné zjevné jizvy na těle, ale uvnitř takového těla se nachází zlomený člověk, jehož duše je poznamenaná spoustou ran.

(Všechno, co nechcete vědět o mučení)

 

Zakopaný pes globalizace


Karol Modzelewský v rozhovoru pro A2:

Globalizace do značné míry připravila národní státy o důležité nástroje kontroly nad ekonomikou, jenže občanská společnost, která si osvojila demokratické principy, existuje na úrovni národních států, a nikoli na úrovni globální. Následkem toho všude sílí pocit, že demokratické mechanismy nedávají občanům šanci ovlivňovat podmínky svých každodenních životů, a rozčarování z neoliberalismu nakonec diskredituje i samotný liberalismus.

A ještě jeden zásadní postřeh:

Solidaritu jsem ostatně odedávna považoval za antitezi atomizace, o kterou se opírala diktatura.

Ohlédnutí


I když jsem týden nic nenapsal, nebyl jsem na pustém ostrově a tak jsem sledoval, co se šustí. Bohužel, žádné dobré zprávy. Vlastně žádné zprávy, všude jen bulvár a propaganda. Tak nějak mi v hlavně utkvěly následující momenty, které prostě tou černou křídou do komína zmínit musím:

Celý příspěvek →

Ve stínu


K Českými lvy ověnčenému (snad devět kousků, ale na těchto provinčních cenách pramálo záleží) českému kriminálnímu thrilleru (se zařazením mám trochu problém) Ve stínu, situovanému do roku 1953 jen pár poznámek: Předně, ten film není vůbec špatný a špatný není proto, že se nesnaží o lacinou protikomunistickou agitku, ale prostě jen využívá dobové reálie. Tady je to StB a ruský poradce, ale jindy a jinde by to mohla být CIA a vlivný senátor či podnikatel a příběh by pořád fungoval.

Celý příspěvek →

Pouze pro chudé


Jeden by čekal, že v roce 2017 v Evropě nápisy jako: „Pouze pro bílé“, „Pouze pro barevné“ nebo „Pouze pro bohaté“ už existovat nebudou. A také že neexistují, napsané to nikde není, jen je to realita, jak dokládá Fenomén „poor door”. V Británii má řada bytových domů speciální vchody pro chudé:

kdy jsou obyvatelé „cenově dostupných“ bytů nuceni používat oddělený postranní vchod umístěný hned vedle popelnic, nemají k dispozici výtah ani parkování a dokonce mají zakázáno vstupovat na zahradu, která k domu náleží. Jejich dětem se tak denně přes okenní tabulku naskýtá pohled, jak movitější rezidenti v zeleni venčí psy; ony samy si zde však pohrát nesmí (…) rezidenčních objektů, kde jsou nemajetní prostorově odděleni od majetných, neustále přibývá (…) uspořádáno tak, aby dvě kategorie obyvatel domu vůbec nepřišly do vzájemného kontaktu

Spolu, ale odděleně, což bylo mimochodem heslo jihoafrického apartheidu. Tak ne přátelé, tohle opravdu není žádný pokrok, to je regres jako sviňa. Tohle je v Británii, ale je opravdu vyloučené, aby to brzy bylo i u nás? Zvlášť když je to něco tak úžasně antimultikulti? Můžete se stokrát chlácholit nadějí, že vy budete vždycky chodit hlavním vchodem, zatímco ten vedlejší bude pro imigranty, cikány a nezaměstnané, ale pravděpodobnost, že to budete vy, kdo jím bude chodit, je mnohem větší, prostě proto, že v segregované společnosti se na dno padá mnohem snáze a rychleji. Jak že to říkal ten Vaculík? Komunismus je pryč a místo něj tu máme příčiny, z nich vznikl.