Slovanská duše


Pokud bych měl hovořit o mentalitě, vidím jeden zásadní rozdíl, který nás i vás odlišuje například od Germánů – slovanský duch. A to znamená, že u nás pocit spravedlnosti dominuje nad zákonem. A v německé duši zákon vždy dominuje nad spravedlností.

(Sergej Baburin)

Reklamy

Klimaprůser


Když se podíváte na klimatické prognózy staré deset nebo dvacet let, vynecháte ty extrémní a budete se soustředit na hlavní proud, zjistíte, že změny tehdy nebyly zcela doceněny. Jsou větší, než se předpovídalo. Ve své době byly přitom považované za alarmistické. Oteplení, extrémy, síla větru, nerovnoměrnost srážek, vysychání, to všechno je větší, než se předpokládalo.

(Václav Cílek pro LN)

On to ovšem není jen průser s klimatickými změnami, on je to obecně průser s lidskou mentalitou, která má tendenci podceňovat vše, co by jinak vyžadoval nějakou reakci, změnu, omezení. A to je něco jiného, než neschopnost dohlédnout všech konců a chápat problém, který svým rozsahem řádově překračuje horizont běžné lidské zkušenosti. Schopnost lidstva řešit problémy v zárodku je mizivá. My lidé umíme požáry jakž takž hasit, když musíme, protože už hoří, ale nedokážeme jim předcházet.

Představuje si to jako Merkelová válku


Pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.

To se prý u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků nechala slyšet německá kancléřka Merkelová v narážce na poválečný odsun Němců ze střední Evropy.

Část českých politiků se proti tomu ihned ohradila. To byli ti, kteří vzápětí dostali nálepku „nacionalisté“. Jiná část české (sic!) veřejnosti se za kancléřku postavila, že prý byl výrok vytržen z kontextu. To byli ti, kteří se považují za mravní a intelektuální elitu národa a v politice mají momentálně zastoupení spíše marginální, o to více jsou ale vidět v médiích a na sociálních sítích.

Celý příspěvek

Bude bum?


Mistrovství světa v kopané v Rusku včera začalo a ještě nic nebouchlo ani nikdo nestřílel. Kéž by to tak zůstalo. Ale skutečně se žádní teroristé o nic nepokusí? Taková příležitost! Navíc zrovna v Rusku už k několika spektakulárním teroristickým útokům došlo, někteří „bojovníci za svobodu“ z Kavkazu se neštítí ničeho, co může Moskvě uštědřil „lekci“, a teď navíc mají ty nejznámější firmy z IS důvod mít na Rusy pifku jako nikdo jiný, protože to byl právě vstup Ruska do války v Sýrii, co významně přispělo k porážce Islámského státu, pokud o ní přímo nerozhodlo. To jsou okolnosti, řekněme, objektivní, na kterých by měla zavládnout všeobecná shoda. Pak jsou zde ovšem ještě okolnosti jiné, nazvěme je třeba subjektivní, či konspirační, a sice stupňující se nepřátelství Západu k Rusku a snaha Rusku škodit na všech frontách. A co více by poškodilo důvěryhodnost Rusko, než „neschopnost“ překazit teroristický útok na nejsledovanější sportovní šampionát na Zemi? Co by lépe podpořilo stereotyp o zemi v rozkladu s neschopnou vládou, který umí jen šikanovat „nezávislé“ novináře, ale s teroristy si poradit nedokáže? Odolá Západ tomuto pokušení? A nemusí jít hned o aktivní podporu takovému útoku, ať již materiální, či organizační, úplně stačí nic neudělat a Rusům nic neříct v případě, že se západní tajné služby o plánování takového útoku dozví. Odolá Západ tomuto pokušení? Protože spoléhat na to, že Západ by nikdy nic takového neudělal, a už vůbec ne, když by tím ohrozil bezpečí svých občanů, je liché. Západ už mnohokrát prokázal, že se žádné špinavosti neštítí, když je účel dostatečně „svatý“, a že své občany na oltář vítězství obětuje bez mrknutí oka. To všechno je ale ve stínu a nám – nám, protože teroristický útok na tak eminentně apolitickou a humanistickou (navázaný hyperbyznys teď nechávám stranou) událost, jakou je mistrovství světa v jakémkoliv sportu, by byl útokem na nás všechny – nezbývá, než doufat ve schopnost Ruska, neschopnost teroristů a příčetnost Západu. Ať se stane, co se stane, nebuďme překvapeni. Doufejme v nejlepší, ale nepodceňujme nejhorší.

Proto chodí chlapi do válek


Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. (…) jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti.

 

První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.

(Z Tři sestry postmoderních válek, rozhovoru se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem)

Tribunův komentář jednou větou: Chlapi chodí do válek, protože jsou zblblí, uhranutí, svým způsobem zdrogovaní; nic vznešeného ani svobodného na tom není.

 

 

Letité české mindráky


V sobotních LN dostal podnikatel (zřejmě zásadní kvalifikace pro publikování v novinách) Sekyra prostor o otištění své poněkud konfúzní a eklektické eseje Návraty české otázky, ve které z důvodů, které nejsou zcela zjevné, přičemž jako nejpravděpodobnější se jeví, že zase budou nějaké volby, semlel Masaryka, Patočku i Havla. Nicméně jeden odstavec je velmi poučný a aktuální, neb ukazuje, jak letité a hluboce zakořeněné jsou české mindráky ze Západu, které jsou i dnes hnacím motorem té části české společnosti, která sama sebe považuje za intelektuální a morální elitu:

Pekař (…) uznal, že husitství je“nejvýznamnějším příspěvkem k budování „evropské osvěty“, na rozdíl od Palackého však připomněl, že jde o podíl v „myšlenkové a mravní snaze, již k nám vnesla cizina,“ neboť „autonomie českého vývoje je omezena“ evropským duchovním vývojem, který je „nejdůležitějším faktorem našich dějin a hlavním tvůrcem našeho osudu“

Rovněž Patočka si později všiml, že „Západ má sklon vidět u nás jen odvozeniny a napodobeniny.“ (…) Z toho vyplývá, že pokud usilujeme o tvořivou kontribuci k vývoji Západu, musíme být „západnější než Západ sám“.

Kolik malosti ve slovech mužů, kteří jsou automaticky řazeni mezi intelektuální a mravní velikány, kolik škemravé devótnosti. Vždyť co jiného je zde v podstatě navrhováno, než sofistikovanější forma tzv. kargokultu? Bohužel, jak již bylo řečeno, tato potřeba být papežštější, než papež, je pro nezanedbatelnou část českých (samozvaných) elit natolik určující, až se stává totalitární karikaturou jakýchkoliv pokrokových snah a zcela paralyzuje a sabotuje veškeré alternativní možnosti a směry. Přesně v duchu hesla: „Raději se mýlit s Německem, než mít pravdu s Ruskem. Již 100 let.“

Bolševismus, stalinismus, ruská revoluce a velký teror


Z  rozhovoru s „americkou historičkou a odbornicí na dějiny Sovětského svazu Wendy Z. Goldman o revoluci, teroru a mechanismech represe a strachu“:

Pokud se dále podíváme na kampaně proti vreditelstvu či záměrným sabotážím, zjistíme, že sice začaly shora, dělníci se na nich však výrazně podíleli tím, že obviňovali nadřízené z poškozování, zvláště v případech, kdy byla porušována bezpečnostní opatření nebo šlo o špatné bydlení či stravování. Dělníci vyslovovali své stížnosti jazykem teroru, protože chápali, že to k jejich pracovním podmínkám přitáhne pozornost; věděli, že pokud si budou pouze stěžovat, nic se nezmění.

Města se plnila miliony lidí přicházejících z venkova, došlo k obrovské krizi bydlení. Společnost procházela hlubokými sociálními otřesy. (…) A pak tu je třetí aspekt: Hitler se připravoval na válku. V roce 1937 bylo již Španělsko fašistické a bylo zřejmé, že sovětský socialistický experiment byl ohrožen a že Západ Sovětskému svazu nijak nepomůže – stejně jako nepomohl Československu. (…) Všechny tyto vnitřní i vnější okolnosti vyvolaly v sovětském vedení strach či dokonce paranoiu, že země je obklopena a prostoupena nepřáteli a že profylaktická očista je nezbytná k tomu, aby byla připravena na válku.

Zprvu bolševici působili skrze sověty. O převzetí moci začali usilovat, až když byli přesvědčeni, že většina sovětů tento krok podporuje. Na krátkou dobu se bolševici dělili o moc s esery, ale ti opustili vládu po brestlitevské smlouvě v březnu 1918, protože s ní nesouhlasili. To, že bolševici zůstali jako jediná strana u moci, nebyl záměr, ale důsledek okolností. Revolucionáři byli vystaveni obrovskému dilematu: máme společenskou podporu nezbytnou k tomu, abychom provedli socialistickou revoluci v primárně rolnické zemi? Menševici odpověděli, že nikoliv, a že bychom tedy měli jít domů, sednout si na židli, číst si noviny a nechat kapitalismu volný průběh.

Velký teror totiž začal nenápadně, jako protiteroristická kampaň. Jak se ale z protiteroristické kampaně stane teror proti celé populaci? Když vláda zatýká lidi a vynucuje z nich přiznání, někteří se přiznají k něčemu, co není pravda; pak se začne zdát, že se jedná o daleko širší spiknutí, je zatýkáno ještě více lidí, kteří se doznávají, a tak dále.

Velká odkopávaná


Křížové tažení proti tzv. fake-news a dezinformacím je v plném proudu. Či spíše bylo. Alespoň tedy doufám, že bylo. Proč? Protože se mému smyslu pro spravedlnost příčí, aby činy – zejména jedná-li se o činy mediálně a politicky exponovaných a protežovaných osob – zůstávaly bez následků. A intenzivní exploatace dezinformační fake-news o vraždě ruského novináře Babčenka na Ukrajině právě takový čin je. Čin, na kterém participovaly všechny mediální elity České republiky, všichni ti prominentní rusobijci Mitrofanové, Romancovové a Jandové, čeští televizáci, liberálové etc. etc.,  kteří se zároveň angažují v boji proti fake-news.

Neměl bych jim za zlé, že na habaďůru ukrajinské tajné služby naletěli, ale to, že na nic nečekali, nic si neověřovali a hned začali tuto dezinformaci šířit dál a nabalovat na ni další vrstvy, jako přímou odpovědnost České republiky či prezidenta Zemana. Ale ještě víc jim vyčítám to, že teď dělají, jako by se nic nestalo, jako by se jich to netýkalo. Přitom pokud Rusko opravdu vede onu jakousi hybridní válku s pomocí fake-news a dezinformací, tak jsou to právě tito svatí bojovníci proti fake-news, dezinformacím a ruskému vlivu, kteří pro vítězství Ruska v této údajné válce udělali víc, než všichni Rusové dohromady.

Boj proti fake-news a dezinformací jej totiž po této spektakulární blamáži křižáků z pražských úřadů a kaváren definitivně zdiskreditován takovým způsobem, že víc už to snad ani nejde. Samozřejmě, že potrefení exponenti budou svoji „práci“ bez sebemenší stopy reflexe dělat dál, jenom se teď ve velkém stylu odkopali a každý se mohl v přímém přenosu přesvědčit, že jim nikdy nešlo o boj proti dezinformacím, ale o vytlačení cizí propagandy tou svojí. Tedy alespoň doufám, že to každý vidí, i když nepochybuji o tom, že hodně lidí bude radši dělat slepého, než aby čelili realitě, ve které je císař jak ten palec nahý. Škody, které protiruské hysterky, ukrajinské i české, nadělali na pověsti nezávislé a objektivní žurnalistiky jsou ohromné. Jestli tohle chtěli, nebo jestli jim nedošlo, že to jinak než takhle skončit nemůže, pak musí být buď do jednoho blbí jako štoudve, nebo Putinova pátá kolona.

A co děti, budou mít co žrát?


Když se v 80. letech probouzelo ekologické uvědomění, promítalo se i slov písní, tak jako v případě známého refrénu: „Co děti, mají si kde hrát?“ Tenhle problém nakonec až tolik neeskaloval a děti si mají kde hrát. Možná ale nebudou mít co žrát, protože se na nás valí problém větší – sucho. Problém umocněný tím, že je zatím stále nahlížen ekonomistickou optikou, takže se jeví více jako otázka nákladů, ztrát a účetních bilancí, než jako otázka fundamentálně-existenciální. Názorně to předvedli v rozhovoru v sobotních LN, který byl problematice sucha věnován, ministr životního prostředí Brabec a zpovídající redaktorka. Když došla řeč na dopady sucha ne zemědělce, tak ministr vůbec nezmínil produkční funkci agrokomplexu, tedy zajištění potravin, ale vypíchl pouze miliardové ztráty a vícenáklady, které sucho pro zemědělství znamená. Jako kdyby to byl největší problém, který by se nakonec dal vyřešit s dostatkem alternativních zdrojů peněz, ať již z daní, nebo z dotací; jako kdyby zemědělská produkce byla funkcí ceny, a nikoliv půdy, vody, osiva, škůdců a počasí. A redaktorka ho při tom samozřejmě nechá a nezeptá se ho, co tedy budeme žrát, když se neurodí (a neurodí-li se u nás, velmi pravděpodobně se neurodí i jinde v Evropě), nepřipomeneme mu, že peníze jíst nemůžeme, byť tuto banální pravdu, v naší civilizaci ovšem systematicky vytěsňovanou, znali již severoameričtí Indiáni.