Lobotomie Atentátem


O seriálu Atentát jsem zde již psal, že jsem ho ani nedokoukal. Tak teď jsem ho dokoukal. To jsem si dal. Stupidita tohoto díla totiž rostla exponenciálně a zatímco první díly ještě šly, tak závěr byl pro mě přímo fyzické utrpení, až takové, že jsem ho vlastně ani tentokrát nedokoukal úplně a poslední scénu jsem si musel nechat převyprávět. To prostě nešlo snést. No uznejte sami: postavy bez se vysvětlení začnou chovat v přímém rozporu s tím, jak si počínaly doposud, mrtví ožívají, špičkoví agenti se chovají s takovou mírou amatérismu, která by byla nepředstavitelná i na skautském táboře, novodobý Rasputin začaruje nejprve mobilní síť a potom vlak a nakonec se kdovíproč samovznítí. Skutečnost, že jde o prvoplánovou a amatérsky podanou protiruskou agitku (tím něčím, na co má fingovaný atentát upozornit, je vysoce postavený ruský agent na Pražském hradě, jak se nakonec ukáže – pozor spoiler, ale pro vaše dobro, abyste se na to nemuseli dívat – tak vysoce postavený, že výš už to ani nejde), je vedle všech těch ostatních lapsů podružná. A vůbec to nevypadá, že by to byla ze strany tvůrců hra, snaha o multižánrovost (detektivka, investigativní reportáž a mysteriozní projekt v jednom, ale postupně), či promyšlená provokace, ještě tak testování hranic, co ještě divák a produkce skousnou, ale to je neomlouvá, jen dokresluje jejich aroganci. Podle těch protiruských ostnů musel tohle psát někdo z pražské kavárny, ale v té kavárně před tím pil něco úplně jiného než kávu, pil to dlouho a pil toho hodně. Neberu nikomu právo na fikci, ale ani fikce nesmí být blábol. A když se pokouším o surrealismus, tak to musím sakra umět. A produkce mě musí hlídat. Jinak vznikají atentáty na příčetnost p.t. obecenstva.

Reklamy

Na obranu Matěje Stropnického


Soudě podle komentářů, které se vyrojily po zprávě o tom, že si Matěj Stropnický koupil zámek, musí být Matěj po otci Rus, a dost možná parchant samotného Putina, protože nikdo jiný by nedokázal tak dokonale zmanipulovat ceny nemovitostí, aby si za peníze své matky z prodeje jejího bytu v Praze mohl koupit zámek na Kladně. Tedy pak je tady ještě ta možnost, totiž že absurdně vysoké ceny nemovitostí v Praze nejsou ani tak důsledkem nízké nabídky způsobené přílišnou regulací výstavby a malou vstřícností k developerům, jako důsledkem vysoké poptávky způsobené tím, že zbytek České republiky je už tak vydrancovaný, že nemůže nabídnout dostatečnou kvalitu života a kdo může, utíká do Prahy. A je velkou otázkou, zda by české stavebnictví i v případě. když by byly zrušeny veškeré stavební předpisy, mělo dostatečné kapacity a kompetence (mrakodrapy u nás nikdo stavět neumí) na to, aby dokázalo vychrlit na trh tolik bytů, aby cena významně klesla. Nehledě k tomu, že v Praze už mnoho veřejné zeleně, která leží „ladem“ a bylo by ji možno zastavět, nezbývá. A pak je tu i otázka toho, v jakém stavu onen zámek je, zda se nejedná o ruinu zdevastovanou předchozím „nejlepším a nejlépe pečujícím“ (čti soukromým) vlastníkem, kterou chce Matěj zrenovovat, za což bychom mu měli být vděční, a to i kdyby tu renovaci financoval z dotací (jako že asi bude).

Neúroda


V novinách článek o tom, že úroda obilí je letos celosvětově o 10%-15% nižší, v některých oblastech ještě víc, a že proto obilí a produkty z něj (včetně masa, protože obilí se používá do krmných směsí, kterými bude zřejmě nutno kompenzovat rovněž nižší výnosy píce – v případě sena se dá v našich podmínkách hovořit až o 50% propadu) budou dražší. A to je vše, celý článek je jen o ceně, jako kdyby zemědělská produkce a na ní navázaná potravinářská výroba nebyly zcela zásadním faktorem pro přežití lidí. Ani slovo o tom, jestli kvůli tomu tomu hrozí hlad nebo dokonce hladomor, ani slovo o tom, jaké jsou zásoby z minula, ani slovo o tom, jestli je produkce obilovin tak na hraně spotřeby, že nás propad o 10%-15% ohrožuje, ani slovo o tom, jestli jsou pro případ nutnosti připravena opatření na ochranu před vývozem obilí do bohatších zemí. Přitom tady jde možná o život. Nebo také ne, ale to se ze standardního novinového článku člověk nedozví. Podstatná totiž není cena, protože peněz se nikdo nenají, podstatná je reálná materiální situace. Cena se dá řešit přídělovým systémem, ale musí být co přidělovat. Ekonomismus je luxus do dobrých časů, pokud hrozí krize, musí jít cena stranou. Tak snad reálná krize ještě nehrozí, když hlavním tématem článku o neúrodě je cena.

Válka je tabu


Pustil jsem si válečný film Hacksaw Ridge, v české distribuci a absurdním dovětkem Zrození hrdiny. Film je podle skutečných událostí a ukazuje příběh vojáka, který se přihlásil do armády, aby mohl sloužit své vlasti, ale důsledně odmítal nosit zbraň, takže dělal zdravotníka a po bojišti se pohyboval neozbrojen. Na místě Hacksaw Ridge kdesi na Okinawě pak sám vynesl z mlýnku na maso 75 svých spolubojovníků. Prostě borec.

A že ten nesmyslný mlýnek na maso je ztvárněn velmi naturalisticky. Vlastně ideální předpoklady pro natočení protiválečného filmu, jenže právě to Hacksaw Ridge v žádném případě není! Nikdy nikdo v celém filmu nezpochybní válku jako takovou, a to ani hlavní hrdina, který sice odmítá sám střílet, ale jinak se proti válečné mašinérii nebouří. Nikdo se za celý film nezeptá, jaký má smysl zabíjet se daleko od domova, který nikdo neohrožuje, s lidmi, se kterými si až do okamžiku, než se potkali ba bojišti, nic neudělali. Nikdo neřekne švejkovské: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!?“ Vždyť ani hlavní hrdina není dáván za vzor hodný následování (proto také považuji ten český distribuční dovětek za absurdní), ale je představen spíše jako kuriozita, kterou lze nakonec tolerovat, protože nenarušuje a nezpochybňuje válečné nadšení.

Já vím, že i Američané umí točit protiválečné filmy, ale žádný takový z poslední doby si nevybavuji, zato filmů, které válku obhajují a oslavují hrdiny vzniká pořád dost a dost. A když už přímo neoslavují, tak alespoň nekritizují, tak jako Hacksaw Ridge. A to už chce kus umění – a pořádnou porci otrlosti a drzosti – ukazovat pořád dokola utrhané ruce a nohy vyhřezlá střeva a ani na okamžik nezapochybovat. Nemusí to být nutně spiknutí, možná je to jen tvůrčí konformita, ale militarizace západní společnosti je stále intenzivnější.

Determinováni kontextem


Cituji z Čím míň toho je, tím víc je to vidět:

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa. (…) Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální.

Neboli, jak to chápu já, tak žádné absolutní pravdy neexistují, hodnocení všeho je relativní a všichni jsme determinováni kontextem. A svobodná vůle?  Ale jistě – v mezích kontextu. Aktuální jevy, jejichž hodnocení je určováno právě tímto efektem, si jistě každý hravě dosadí sám. Co z toho plyne? Nic s tím nenaděláme, takhle prostě lidský mozek funguje. Nemá smysl pokoušet se to přetlačit, je ale třeba mít to na paměti, když člověk soudí a odsuzuje. Jediné, co pomůže, je pochybnost. Nic nemusí být takové, jak to vypadá, ani když to vidíme na vlastní oči.

Co se to tu děje?


Dostal jsem od čtenáře tip na postarší článek z Britských listů (které sám už nesleduji), který končí podle mě brilantní pointou:

Tak se, milí žáci, před našima očima rodí systém, který je opakem sociálního státu 20. století. Není ani liberální a ani socialistický, zato si z obou bere to nejhorší. Je to systém, ve kterém se společenské rozdíly prohlubují, a zároveň se zmenšují svobody jednotlivců. Je to systém, ve kterém už jednotlivec neví, kde končí stát a začíná firma nebo kde končí svoboda rozhodování a začíná manipulace. Pro tento systém ještě nemáme jméno.

I když, nemáme jméno… na první pohled to vypadá jako starý známý fašismus. Ale jen na první pohled, tak abychom se nenechali zmást. Kvalita té nové hydry bude nepochybně jiná, už jenom kvůli pokrokům techniky.

Mississippi stále hoří


Když jsem Hořící Mississippi viděl před lety, bral jsem ten film jako varovný dokument o době, kdy být rasista byla nezbytná kvalifikační podmínka pro vstup do slušné společnosti a Američané byli tak vystíhovaní z černochů, teploušů a komunistů, že neexistoval zločin, který by nešel posvětit bojem proti některému z těchto zel zloucích. Když jsem Hořící Mississippi viděl teď znova, byl jsem zaskočen tím, jak je ten film stále aktuální a jak je rétorika Ku-klux-klanu povědomá. Snad jen místo komunistů jsou dnes neomarxisté, jinak se nezměnilo vůbec nic, pořád stejné zděšení z toho, že by si lidé mohli být rovni, stejná panika z mísení ras, stejná varování před zánikem naší kultury. Vlastně ale nevím, jak je to teď v USA, já tyhle řeči znám od nás, z Evropy.. Tady u nás Mississippi evidentně stále hoří. Ještě sice nehoří ani kříže, ani domy, ani lidé, zatím hoří „jen“ srdce patriotů, ale právě od těch srdcí planoucích strachem a nenávistí může snadno chytit vše ostatní.

Literární soutěž pro atlantisty


Věříte ve vedoucí úlohu USA ve světě a že je třeba ji všemožně podporovat? Věříte v NATO a jeho posun od teritoriální obrany k misijní činnosti? Pak právě pro vás jsem se rozhodl vyhlásit malou literární soutěž: Napište krátkou esej, ve které skeptika jako jsem já přesvědčíte, že angažmá AČR v Afghánistánu je správné a že ztráta tří (za všechny ty roky dávno „vyhrané“ války již patnácti) vojáků je za to toto angažmá cena více než dobrá. Ale pozor, je tu jedna podmínka: nikde v celém textu se nesmí objevit slova jako „svoboda“, „demokracie“, „hodnoty“ a „terorismus“, a to ani jejich synonyma; za slova jako „čest“, „odvaha“ a „povinnost“ pak budou strženy body. Jinými slovy, napište něco, co jsem ještě nečetl a co nebudu v nejbližších dnech číst ještě stokrát.

Právo na vodu


V uplynulém týdnu vyvolala pobouření zpráva, že lidé i firmy se budou muset dělit o své studny nebo rybníky s celou obcí. Jak k tomu chudák kdo má přijde, že by se měl dělit s někým, kdo nemá? Ta zpráva je zajímavá hned ze dvou důvodů:

Tím prvním je přístup úředníků, kteří jakýkoliv problém chtějí hned řešit novým ad hoc zákonem, aniž by hledali způsob, jak využít zákony stávají, v tomto případě zákony o krizovém řízení, bezpečnosti státu etc, které všechny znají povinnost právnických i fyzických osob v případě vyhlášeného stavu nebezpečí, nouze či ohrožení – a fatální sucho takovým stavem, stejně jako povodeň či požár, jistě je – poskytnout prostředky (věcné či práci) k řešení situace. A soudě podle paniky, již propukla kolem toho, že by lidem měla přibýt nová zákonná povinnost, to nedochází ani veřejnosti, a to ani té jinak poměrně poučené.

Tím druhým a mnohem podstatnějším důvodem je však názorná ukázka toho, jak lidé přemýšlí: u nikoho z těch, co reagovali, jsem totiž nezaznamenal ani stín pochybností, že to budou oni, kdo bude tu vodu mít a komu ji budou chtít stát a sousedé „ukrást“. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být oni, kdo zůstane bez vody a existenčně závislý na sousedovi, který vodu má. Nikdo z nich nenapsal, že pokud by o vodu měl přijít on, tiše a pokorně zahyne i se svou rodinou, hlavně když „majetek“ souseda zůstane nedotčený. A nikdo také nepsal nic o tom, jestli se bude s uspokojením dívat na to, jak kousek od „jeho“ vody umírají druzí žízní, nebo jestli se někam schová, aby se na ty trapné scény, které budou jeho méněcenní sousedé nejspíš předvádět, nemusel dívat. Nikdo se také nezamyslel nad tím, jak bude chtít tu „svoji“ vodu bránit proti lidem, kteří nemohou nic ztratit, jenom získat, a jestli je tak zásadový, že se už z principu o vodu i všechno ostatní raději rozdělí se žoldáky, které si bude muset najmout na její hlídání, než se sousedy. A to nemluvím o tom, že pokud by k takové situaci došlo, tak by nastal stav tzv. krajní nouze, kdy trestnost činů jinak trestných zaniká, takže žádná krádež by se nekonala, ani kdyby si sousedi pro tu vodu i přes nesouhlas „majitele“ přišli.

Lidé si podle všeho zkrátka nedokáží představit situaci skutečné nouze,, kdy by voda či jiný fundamentální předpoklad přežití chyběla reálně, a ne jen ekonomicky, stejně jako si nedokáží představit sami sebe jako ty méně šťastné a závislé na lidskosti svých bližních. Přitom skutečnost, že vám vyschne studna, nijak nesouvisí s tím, jestli jste se dobře učili a kolik vyděláváte. Zatím byl vody dostatek a nebylo třeba to řešit, ale to se může změnit (a nejspíš už se to i mění) a jako společnost bychom proto měli začít promýšlet a připravovat takový přístup k vodě, jaký máme ke vzduchu. Rozhodně ne naopak!.

Důležité zprávy ukrývejte pečlivě


Sobotní Lidové noviny. Na první straně vývar z tygrů a uprchlíci. Na druhé straně vývar z tygrů a tygří produkty, na třetí straně vývar z tygrů a jak je to možné. Hlavní rozhovor čísla na předposlední straně je na téma – vývar z tygrů. Nic proti tygrům, jednou jsou to zvířata chráněná, nikoliv jateční, takže je to téma, ale ten prostor je zcela neadekvátní významu, jaký tato kauza má, jakkoliv je emocionálně nosná, protože kočičky. Mnohem zásadnější jsou ale informace o plánech USA na další válku, tentokráte konečně (!) v Íránu, které se ovšem krčí na straně šest. A netvrďte mi, že výběr strany, na které je ten který text zařazen, je zcela bez významu, že tím redakce nic nesleduje, že tím nedává najevo, jaký význam tomu kterému textu přikládá a že tím alespoň částečně neřídí, kolik čtenářů si ten který text přečte.

Co že se to tedy na té straně šest v textu Břetislava Turečka píše, že to musí být alespoň schované, když už to z nějakého důvodu (nejspíš okurková sezóna a málo obsahu) vyšlo?

Američané šikují svět proti Íránu

Spojené státy podporované Izraelem a Saúdskou Arábií pracují na podvracení teheránského režimu.

(…) rezonuje stále silněji i v médiích. Někteří komentátoři píší o „fanatickém režimu ajatoláhů“, ačkoliv bezpečnostní experti se až nápadně shodují na tom, že na počínání íránského establishmentu není nic fanatického a že má-li něco vyvolávat obavy, pak je to naopak jeho chladná racionalita.

Svržení íránského režimu by pak podle zastánců tvrdé linie vedlo „ku prospěchu samotné země i ke zklidnění ve světě“. S prakticky totožnými sliby řada amerických mediálních a politických činitelů lobbovala před lety i za svržení Saddáma Husajna. A podobně, jako se na počátku minulé dekády hledají stahovala smyčka kolem Iráku, i nyní USA hledají spojence v Íránu, kteří by tažení proti teheránským mocenským elitám dodali punc domácí reformy.

(…)

Při vzpomínce na to, jak USA „zklidňovali“ Vietnam, Irák, Libyi či Afghánistán se já tedy rozhodně klidnější necítím. A při vědomí, že to plánují ve spolku se Saúdskou Arábii, tedy nejtužší současnou diktaturou vyrůstající wahhábismu, tedy nejrigidnější, nejtemnější a nejpuritánštější formy islámu, jsem klidný ještě méně.

Mimochodem, tím domácím íránským spojencem, čili pátou kolonou, má být organizace Lidoví mudžáhidové (MEK) sídlící v Paříži, již se ještě nedávno hlásila k marxismu a figurovala na seznamu teroristických organizací EU i USA a již má v samotném Íránu mizivou podporu.

Zpráva o další chystané válce, o další plánované várce válečných zločinů, z nichž budeme v důsledku svého spojenectví s notorickým agresorem zodpovědní i my, je při vší úctě k tygrům mnohem důležitější, než černý obchod s tygřími mláďaty odchovanými v zajetí. Ta neúcta k tygrům je totiž jen logickým důsledkem neúcty k lidem, kterou si ovšem nechceme přiznat, abychom ji nemuseli pojmenovat pravým jménem – imperialismus.