Přizdisráči


Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.

Celý příspěvek →

Reklamy

Co se děje ve Venezuele


Na svůj dotaz

jsem dostal jedinou kloudnou odpověď od Morybunda, a protože napsal něco, co si jinde nepřečtete, ale napsal to doprostřed flamu, rozhodl jsem se to vytáhnout:

Dobrý den,
na twitteru jste položil do pléna otázku „Co se dnes děje ve Venezuele?“. Omlouvám se, že se na ni pokusím odpovědět zde, poněvadž twitterový účet nevlastním a myslím, že tam je snad i nějak omezen počet znaků, takže se příliš rozepisovat nelze. Začal bych asi tím, že je skutečně nutno se na celou věc podívat bez klišé o socialismu. Tato klišé jsou totiž pouze jedním z nástrojů neoliberální pravicové propagandy, ovládající téměř celý svět. Dobře to popsal v jedné své úvaze Andre Vltchek na příkladu ČLR – když se tam něco podaří (přehrada Tři soutěsky, lunární vozítko, železnice do Lhasy…), tak je to jedině proto, že opustili „zatuchlý socialismus“ a vydali se cestou „volnotržního kapitalismu“, když se něco nepodaří, tak se to nepodařilo v komunistické Číně…

Diskreditace všeho levicového po celém světě je v běhu již desítky let a ze strany neoliberálů jde o věc pochopitelnou, leč notně průhlednou, vyčpělou a hloupou. A tak i v případě Venezuely musí být každý článek (který navíc nikdo není schopen napsat o vlastní invenci a podložit jej fakty z vlastního studia zdrojů, ale pouze otrockými překlady korporátních výstupů největších tiskových agentur) začínat slovy „v socialistické Venezuele“ a končit „také nedostatek toaletního papíru“, aby si každý p.t. občan správně dovodil kýženou rovnici, že cokoliv nalevo=socialismus=hlad, bída a neštovice. Venezuela je požehnáním pro globální kapitalismus, který v ní má opět svůj příklad „nehodný následování“ pro všechny, kteří by se snad opovážili jít vlastní cestou.

Konkrétní fakta bez frází o socialismu jsou asi taková, že ROPA. Ta tvoří více než 90% exportu a při dnešních tržních cenách tak zkrátka nejsou peníze. Diverzifikace průmyslu na jiné exportní komodity (v případě Ven. třeba hliník) byla započata, ale skrze výše popsané zatím nedokončena. Dá se říci, že s dramatickým propadem cen ropy před pár lety se zastavilo téměř vše – především budování dopravní infrastruktury, která byla pro další rozvoj ekonomiky klíčová. Nebyly zkrátka peníze. Do toho, proč si to nepřiznat, vstupuje také neschopnost a korupce – nicméně, proč si to opět nepřiznat, ta tam byla i před Chávezem a Madurem. Třaskavá směs „mismanagementu“, nízkých cen ropy, neutuchajících snah opozice o „změnu“ (všemi prostředky) a zahraničních sankcí je příčinou současného neutěšeného stavu věcí. Podle všemožných průzkumů (které jsou, pravda, problematické), je však obyvatelstvo kritické jak k vládě, tak k opozici zhruba stejnou měrou. Opozice si nabíhá také tím, že se obrací ke Spoj. státům ve stylu Zvacího dopisu, což i zavilý antimadurista považuje za nepřípustné. Vláda je také pod tlakem početných skupin „grassroots socialistů“, kteří naopak požadují daleko radikálnější přístup k řešení krize. Ti stojí neochvějně především za odkazem Cháveze a jsou k vládě a systému kritičtí zleva. Hodně lidí z Venezuely emigruje z ekonomických pohnutek do okolních zemí – stejně jako za Cháveze do Venezuely emigrovaly miliony Kolumbijců. V okolních státech však nezřídka čelí opovržení – co naplat, když vládu ve většině okolních zemí dočasně převzali pravicoví populisté a ti hrají na nacionální strunu. Řešením vlády na tuto situaci je v současnosti probíhající denominace Bolívaru a jeho navázání na kryptoměnu Petro, která je kryta ropným bohatstvím a Petro Oro, která je kryta zlatem. Jedno Petro=60 dolarů=3600 nových Bolívarů. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně sofistikovaný, dlouho připravovaný a nákladný systém, někteří analytici předpokládají, že Venezuele v tomto pomáhalo Rusko. Cílem je obejití zahraničních sankcí a oslabení, či zničení černého trhu s dolarem, který nabyl neuvěřitelných rozměrů (také díky vlivnému protirežimnímu webu sídlícímu v USA, který denně určoval nesmyslně nadsazené směnné kurzy, které pak prodejci ve Venezuele automaticky používali). Různých pokusů o ekonomické oživení tam už bylo několik, ale vždy mi připadaly takové „ad hoc“ a šité horkou jehlou, tento pokus s Petrem snad bude úspěšnější.

Závěrem snad jen tolik, že ve Venezuele to dnes opravdu není jednoduché, ale označit to jako vinu socialismu je stejné sofisma jako „Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy? Tedy máš rohy!“ . Příčiny krize jsou vícevrstvé, částečně domácího, částečně zahraničního původu. Řešení musí být systémové a nebude hotové za týden. Patrně bude muset dojít i ke změnám na nejvyšších postech a je otázka, jak to dotčení budou přijímat. Doušku o „vidíte, to je socialismus v praxi“ snad nejlépe popírá realita, kdy mnozí Venezeulané, kteří nemohou současnému vedení státu přijít na jméno, při vyslovení jména Chávez jihnou a vzpomínají na „staré dobré časy“. A Chávez, jak všichni dobře víme i díky masmediální masáži, byl přeci socialista jako řemen.

 

Co se týče přežití


Z doporučeného a doporučeníhodného textu Přežití nejbohatších vyjímáme:

Na začátku 90. let digitální budoucnost působila jako otevřená našim invencím. Technologie byla hřištěm kontrakultury, která viděla příležitost vytvořit více inkluzivní, rozprostřenou a pro-human budoucnost. Jenže zájmy byznysu viděly jen nový potenciál pro stejné staré vytěžování a technologové byly sváděni akciovými trhy.  (…) Technologie se namísto příběhu kolektivního rozkvětu stala věcí osobního přežití. Poukazovat na to zároveň znamenalo zapsat se jako nepřítel trhu nebo anti-technologický mrzout.

Vytěsnění chudoby a nákazy mimo naše zorné pole nezmizí, když si na hlavu nasadíme brýle pro virtuální realitu a ponoříme se do alternativní reality. Čím déle budeme ignorovat sociální, ekonomické a environmentální ozvěny, tím větší problémem budou. To na druhou stranu motivuje ještě větší stahování se, izolacionismus a apokalyptickou fantazii – ještě zoufaleji vymyšlené technologie a byznysplány. (…) Čím jsme oddanější tomuto pohledu na svět, tím více vidíme lidské bytosti jako problém a technologii jako řešení.

Věděli, že pro jejich ochranu budou zapotřebí ozbrojení strážci, aby je ochránili před zuřivými davy. Jenže jak jim zaplatí, když peníze budou bezcenné? Co strážcům zabrání v tom, aby si vybrali svého vlastního vůdce? (…) Když se hedgeoví investoři Ruskoffa zeptali na nejlepší způsob, jak získat autoritu nad jejich strážci po „události“, odpověděl jim, že nejlepší bude se k nim chovat velice dobře už teď. Měli by se k nim chovat, jako by to byli členové jejich rodiny, a čím více dokáží rozšířit tento étos začlenění do zbytku své byzynsové praxe, řízení dodavatelského řetězce, snahy o udržitelnost a distribuci bohatství, tím menší bude šance, že dojde k „události“.  (…)  Byli ohromeni jeho optimismem, ale vážně ho nebrali. Nezajímalo je, jak se vyhnout kalamitě; byli přesvědčeni, že jsme zašli příliš daleko. Přes všechno jejich bohatství a moc nevěřili, že mohou ovlivnit budoucnost.

Lobotomie Atentátem


O seriálu Atentát jsem zde již psal, že jsem ho ani nedokoukal. Tak teď jsem ho dokoukal. To jsem si dal. Stupidita tohoto díla totiž rostla exponenciálně a zatímco první díly ještě šly, tak závěr byl pro mě přímo fyzické utrpení, až takové, že jsem ho vlastně ani tentokrát nedokoukal úplně a poslední scénu jsem si musel nechat převyprávět. To prostě nešlo snést. No uznejte sami: postavy bez se vysvětlení začnou chovat v přímém rozporu s tím, jak si počínaly doposud, mrtví ožívají, špičkoví agenti se chovají s takovou mírou amatérismu, která by byla nepředstavitelná i na skautském táboře, novodobý Rasputin začaruje nejprve mobilní síť a potom vlak a nakonec se kdovíproč samovznítí. Skutečnost, že jde o prvoplánovou a amatérsky podanou protiruskou agitku (tím něčím, na co má fingovaný atentát upozornit, je vysoce postavený ruský agent na Pražském hradě, jak se nakonec ukáže – pozor spoiler, ale pro vaše dobro, abyste se na to nemuseli dívat – tak vysoce postavený, že výš už to ani nejde), je vedle všech těch ostatních lapsů podružná. A vůbec to nevypadá, že by to byla ze strany tvůrců hra, snaha o multižánrovost (detektivka, investigativní reportáž a mysteriozní projekt v jednom, ale postupně), či promyšlená provokace, ještě tak testování hranic, co ještě divák a produkce skousnou, ale to je neomlouvá, jen dokresluje jejich aroganci. Podle těch protiruských ostnů musel tohle psát někdo z pražské kavárny, ale v té kavárně před tím pil něco úplně jiného než kávu, pil to dlouho a pil toho hodně. Neberu nikomu právo na fikci, ale ani fikce nesmí být blábol. A když se pokouším o surrealismus, tak to musím sakra umět. A produkce mě musí hlídat. Jinak vznikají atentáty na příčetnost p.t. obecenstva.

Na obranu Matěje Stropnického


Soudě podle komentářů, které se vyrojily po zprávě o tom, že si Matěj Stropnický koupil zámek, musí být Matěj po otci Rus, a dost možná parchant samotného Putina, protože nikdo jiný by nedokázal tak dokonale zmanipulovat ceny nemovitostí, aby si za peníze své matky z prodeje jejího bytu v Praze mohl koupit zámek na Kladně. Tedy pak je tady ještě ta možnost, totiž že absurdně vysoké ceny nemovitostí v Praze nejsou ani tak důsledkem nízké nabídky způsobené přílišnou regulací výstavby a malou vstřícností k developerům, jako důsledkem vysoké poptávky způsobené tím, že zbytek České republiky je už tak vydrancovaný, že nemůže nabídnout dostatečnou kvalitu života a kdo může, utíká do Prahy. A je velkou otázkou, zda by české stavebnictví i v případě. když by byly zrušeny veškeré stavební předpisy, mělo dostatečné kapacity a kompetence (mrakodrapy u nás nikdo stavět neumí) na to, aby dokázalo vychrlit na trh tolik bytů, aby cena významně klesla. Nehledě k tomu, že v Praze už mnoho veřejné zeleně, která leží „ladem“ a bylo by ji možno zastavět, nezbývá. A pak je tu i otázka toho, v jakém stavu onen zámek je, zda se nejedná o ruinu zdevastovanou předchozím „nejlepším a nejlépe pečujícím“ (čti soukromým) vlastníkem, kterou chce Matěj zrenovovat, za což bychom mu měli být vděční, a to i kdyby tu renovaci financoval z dotací (jako že asi bude).

Neúroda


V novinách článek o tom, že úroda obilí je letos celosvětově o 10%-15% nižší, v některých oblastech ještě víc, a že proto obilí a produkty z něj (včetně masa, protože obilí se používá do krmných směsí, kterými bude zřejmě nutno kompenzovat rovněž nižší výnosy píce – v případě sena se dá v našich podmínkách hovořit až o 50% propadu) budou dražší. A to je vše, celý článek je jen o ceně, jako kdyby zemědělská produkce a na ní navázaná potravinářská výroba nebyly zcela zásadním faktorem pro přežití lidí. Ani slovo o tom, jestli kvůli tomu tomu hrozí hlad nebo dokonce hladomor, ani slovo o tom, jaké jsou zásoby z minula, ani slovo o tom, jestli je produkce obilovin tak na hraně spotřeby, že nás propad o 10%-15% ohrožuje, ani slovo o tom, jestli jsou pro případ nutnosti připravena opatření na ochranu před vývozem obilí do bohatších zemí. Přitom tady jde možná o život. Nebo také ne, ale to se ze standardního novinového článku člověk nedozví. Podstatná totiž není cena, protože peněz se nikdo nenají, podstatná je reálná materiální situace. Cena se dá řešit přídělovým systémem, ale musí být co přidělovat. Ekonomismus je luxus do dobrých časů, pokud hrozí krize, musí jít cena stranou. Tak snad reálná krize ještě nehrozí, když hlavním tématem článku o neúrodě je cena.

Válka je tabu


Pustil jsem si válečný film Hacksaw Ridge, v české distribuci a absurdním dovětkem Zrození hrdiny. Film je podle skutečných událostí a ukazuje příběh vojáka, který se přihlásil do armády, aby mohl sloužit své vlasti, ale důsledně odmítal nosit zbraň, takže dělal zdravotníka a po bojišti se pohyboval neozbrojen. Na místě Hacksaw Ridge kdesi na Okinawě pak sám vynesl z mlýnku na maso 75 svých spolubojovníků. Prostě borec.

A že ten nesmyslný mlýnek na maso je ztvárněn velmi naturalisticky. Vlastně ideální předpoklady pro natočení protiválečného filmu, jenže právě to Hacksaw Ridge v žádném případě není! Nikdy nikdo v celém filmu nezpochybní válku jako takovou, a to ani hlavní hrdina, který sice odmítá sám střílet, ale jinak se proti válečné mašinérii nebouří. Nikdo se za celý film nezeptá, jaký má smysl zabíjet se daleko od domova, který nikdo neohrožuje, s lidmi, se kterými si až do okamžiku, než se potkali ba bojišti, nic neudělali. Nikdo neřekne švejkovské: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!?“ Vždyť ani hlavní hrdina není dáván za vzor hodný následování (proto také považuji ten český distribuční dovětek za absurdní), ale je představen spíše jako kuriozita, kterou lze nakonec tolerovat, protože nenarušuje a nezpochybňuje válečné nadšení.

Já vím, že i Američané umí točit protiválečné filmy, ale žádný takový z poslední doby si nevybavuji, zato filmů, které válku obhajují a oslavují hrdiny vzniká pořád dost a dost. A když už přímo neoslavují, tak alespoň nekritizují, tak jako Hacksaw Ridge. A to už chce kus umění – a pořádnou porci otrlosti a drzosti – ukazovat pořád dokola utrhané ruce a nohy vyhřezlá střeva a ani na okamžik nezapochybovat. Nemusí to být nutně spiknutí, možná je to jen tvůrčí konformita, ale militarizace západní společnosti je stále intenzivnější.

Determinováni kontextem


Cituji z Čím míň toho je, tím víc je to vidět:

Realitu dokážeme hodnotit jenom v kontextu – ať už jde o barvu koleček, výraz tváří anebo stav celého světa. (…) Posuzování reality je silně ovlivněné kontextem. V davu samých „přednasraných“ se nám i nezúčastněná tvář bude jevit příjemně. V prostředí univerzálních etických přešlapů se pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li se vše kolem nás, začneme se vztekat nad problémy, které jsme dříve považovali za nepodstatné a banální.

Neboli, jak to chápu já, tak žádné absolutní pravdy neexistují, hodnocení všeho je relativní a všichni jsme determinováni kontextem. A svobodná vůle?  Ale jistě – v mezích kontextu. Aktuální jevy, jejichž hodnocení je určováno právě tímto efektem, si jistě každý hravě dosadí sám. Co z toho plyne? Nic s tím nenaděláme, takhle prostě lidský mozek funguje. Nemá smysl pokoušet se to přetlačit, je ale třeba mít to na paměti, když člověk soudí a odsuzuje. Jediné, co pomůže, je pochybnost. Nic nemusí být takové, jak to vypadá, ani když to vidíme na vlastní oči.

Co se to tu děje?


Dostal jsem od čtenáře tip na postarší článek z Britských listů (které sám už nesleduji), který končí podle mě brilantní pointou:

Tak se, milí žáci, před našima očima rodí systém, který je opakem sociálního státu 20. století. Není ani liberální a ani socialistický, zato si z obou bere to nejhorší. Je to systém, ve kterém se společenské rozdíly prohlubují, a zároveň se zmenšují svobody jednotlivců. Je to systém, ve kterém už jednotlivec neví, kde končí stát a začíná firma nebo kde končí svoboda rozhodování a začíná manipulace. Pro tento systém ještě nemáme jméno.

I když, nemáme jméno… na první pohled to vypadá jako starý známý fašismus. Ale jen na první pohled, tak abychom se nenechali zmást. Kvalita té nové hydry bude nepochybně jiná, už jenom kvůli pokrokům techniky.