Pár postřehů ze staršího rozhovoru s politologem Janem Charvátem, který vyšel pod všeříkajícím názvem Nespokojené jsme dlouho přehlíželi. Teď se divíme, že se radikalizují. To lidé v sobotu na Václaváku opravdu nespadli z nebe.
To, co dělají proruští trollové, je, že frustraci lidí usměrňují, ale nejsou schopni ji vytvořit. Kdyby přišli do společnosti spokojených lidí, tak v ní nebudou úspěšní.
Když v 90. letech vznikala média, tak se zformoval velmi specifický pohled, který měl velmi jasno v tom smyslu, že tady je zlo, což je komunismus, a dobro v podobě demokracie a liberálního kapitalismu. Pokud jste tehdy říkal, že všechno neběží správně, tak to pro tento pohled automaticky znamenalo, že jste komunista.
Jako společnost teď zápasíme s tím, že dvacet let od revoluce jsme říkali, že je naprosto fér, aby každý měl svůj vlastní názor. Jenže vlastně jsme tím mysleli, aby všichni měli stejný názor jako my. A až v posledních deseti nebo patnácti letech zjišťujeme, že lidé mají opravdu různé názory a že nám to vlastně vadí.
Musíme si připustit, že politika je řemeslo, jenže s tím máme už od první republiky problém. Pro nás je politika boj dobra se zlem. Velmi často symbolický boj. A pak jsme zaskočení tím, že existuje politika ve smyslu toho, kolik bude stát mléko a rohlíky. A ještě více jsme zaskočení, že řadu lidí zajímá více mléko a rohlíky než ideály, pod kterými si neumí nic představit, protože se jich nedotýkají.
Aktivista je pro spoustu lidí sprosté slovo. A výsledkem je, že nikdo jiný se za vás nepere. (…) Protože se u nás od 90. let vžilo, že aktivismus a občanská společnost jsou divné. Václav Klaus mluvil o nikým nevolené občanské společnosti. Řekli jsme si, že veřejný prostor mají obsadit jenom politické strany. Vy jako člověk se nemáte vyjadřovat veřejně, pokud to neděláte přes politickou stranu.
Tribun 