Situace kolem Náhorního Karabachu


Možná je to jen můj předsudek vůči českým médiím, ale nevybavuji se, že bych v nich někde viděl tak kvalitní rozbor situace kolem Náhorního Karabachu (pokud to nevíte, protože u nás se řeší hlavně hašteření vlády s opozicí, tak Arménie s Ázerbajdžánem už jsou zase na horké nože), jako napsal pro RT prof. Paul Robinson (Renewed Azerbaijan/Armenia conflict a new threat to Russia’s delicate balancing act with key player Turkey). Nemám ani čas ani chuť to překládat, tak alespoň stručný výtah:

Kořen problémů lze hledat v tom, že po revoluci v roce 1917 dostala řada národů v tehdejším Rusku autonomii, ovšem zatímco některé dostaly vlastní sovětské republiky, jiné jen autonomní oblasti. Po rozpadu SSSR se plnohodnotné republiky vydaly cestou samostatnosti a sebeurčení, což chtěly i mnohé národy v autonomních oblastech bez vlastní republiky, ale to už byl problém, protože nové státy se nechtěly dělit. A to je i případ Náhorního Karabachu, Armény obývané enklávy v Ázerbajdžánu.

První válka o Náhorní Karabach tak vypukla hned po rozpadu SSSR v 90. letech 20. století (přesný rok jsem nenašel, situace prostě nějaký čas eskalovala, než explodovala). Tehdy vyhrála Arménie a Náhorní Karabach získal „nezávislost“ (nikdo ho neuznával a byl zcela závislý na Arménii). Ázerbajdžán se s porážkou ovšem nikdy nesmířil.

Pak byl 30 let relativní klid, až teď boje opět prudce eskalují (hlášeny jsou desítky mrtvých, Arménie mobilizuje). Co se změnilo? Ázerbajdžán zbohatl na fosilních palivech a přečíslil Arménii i v počtu obyvatelstva v poměru 10 mil. ku 3 mil. Plus se emancipuje i významný Ázerbajdžánský spojenec Turecko. Ázerbajdžán tudíž ucítil příležitost jak materiální tak morální přepsat dějiny.

Role Turecka je zcela zásadní, protože předurčuje i postoj Ruska. Rusko deklarovalo neutralitu a vyzvalo k deeskalaci, tedy de facto k zachování status quo, což je výhodné pro ruského spojence Arménii. Rusko má ovšem omezený manévrovací prostor, protože už vede s Tureckem nejméně dvě proxy války nižší intenzity v Sýrii a Libyi, zároveň ale potřebuje Turecko jako svého obchodního partnera, přitom ale nepotřebuje, ale Turecko oslabovalo jeho vliv na Kavkaze.

Klíč ke (de)eskalaci tak zřejmě drží Turecko, protože Rusko do otevřeného střetu s ním nyní nepůjde. Bude tedy zajímavé, za co Turecko s Ruskem uplatnění svého vlivu na Ázerbajdžán vyhandluje. Pokud nic handlovat nebude, znamená to, že Turecko se cítí stále silnější a otevřeně se hlásí k imperiální roli minimálně na lokální scéně. Což by mohl být pro Evropu, která s ním sousedí, dost problém.

Škoda dobrého námětu


Snímek Tenkrát v ráji (CŠFD) je filmovým zpracování závěru života známého horolezce Josefa Smítky, který se za Druhé světové války schovával před Němci v hruboskalském skalním městě. Nevalné hodnocení, které snímek má na ČSFD, je v tomto případě bohužel zcela na místě. Bohužel, protože námět mi přijde velice zajímavý a nosný a tvůrci se podle všeho poctivě snažili z něj vytěžit maximum, ale neuspěli. Ještě by se dalo odpustit, že to nesedí časově, že film je zasazen zhruba o dva roky dříve a hlavní hrdina se v něm nachomýtne k událostem, které už nemohl zažít, protože již byl po smrti. Co už se ale odpustit nedá, že děj v některých okamžicích nedává smysl a scény, které by vysvětlily, co se „na plátně“ stalo, ani nepředcházejí ani nenásledují. Asi nejkřiklavější je to v okamžiku, kdy hlavního hrdinu ve skalách potká nějaký Rus, který ho začne léčit z nemoci, již si v zimě ve skalách uhnal. Kde se tam ten Rus vzal a proč tam je? A v jakém rozbombardovaném městě se to ke konci hlavní hrdina prochází? Kdo zná trochu historii, tomu tyto scény, resp. absence jejich vysvětlení, musí nutně vadit, zejména jde-li o snímek, který je inspirován skutečnými událostmi. Ani krásné exteriéry ani podařený soundtrack od Radůzy nedokáží vykompenzovat to, co scénárista (strihař/režisér) nezvládli a Tenkrát v ráji nezachrání.

Promořování je až poslední možnost


Přes veškerou osvětu je promořování stále velmi populární strategií boje s epidemií COVID-19. Spíš než hlubší znalosti z oborů imunologie, epidemiologie a virologie ovšem za touto popularitou stojí fakt, že promořování neklade na lidi žádné nároky, nechce po nich žádnou kázeň ani odříkání ani odpovědnost. A pak nejspíš i zcela iracionální víra, že ať bude procento nakažených, vážně postižených a mrtvých jakékoliv, mě a mojí rodiny se to nedotkne, ale budou vždy jiní, druzí, cizí.

Cožpak o to, promořování je jedna z možných strategií, ale měla by to být až poslední možnost v situaci, kdy nic jiného nezbývá. Lidem ve středověku nic jiného nezbývalo, a proto se při morových ranách promořovali. Sice si tato strategie vyžádala ztrátu 30% populace, ale nakonec nějak fungovala, čehož jsme přímým důkazem. Ztráty způsobené COVID-19 by zřejmě byly nižší, ale pořád by to byly stovky, či spíše tisíce. Zbytečné stovky a tisíce, protože my dnes máme, na rozdíl od našich předků, i jiné možnosti. Máme vědu a techniku, která nám umožňuje problém „urvat“ silou: nemusíme riskovat smrt a dlouhodobé následky tisíců či desetitisíců, stačí v karanténním režimu přečkat mezidobí do doby, než budeme mít vakcínu. My tu možnost máme.

Proti tuberkolóze, tetanu, spalničkám, černému kašli či neštovicím se také nepromořujeme, ale očkujeme. Na promořování je vždy času dost, když selže všechno ostatní. V případě COVID-19 ale zatím neselhalo nic jiného, než kázeň a odpovědnost občanů. Zvolit si promořování v situaci, kdy máme k dispozici dostatečné vědecké a technické kapacity, znamená rezignovat na podstatu naší civilizace, na veškerý pokrok, a vrátit se zpět k pověrám, zaříkání a modlitbám. Možná, že nám nakonec nic jiného nezbyde, ale ten konec se ještě ani nepřiblížil. Tak ho zbytečně nepřivolávejme promořováním a odmítáním roušek, rozestupů a hygieny.

Vláda měla. Ale mohla?


Kritika vlády za nezvládnutí druhé vlny epidemie COVID-19 (poněkud absurdní v situaci, kdy lidé programově odmítají dodržovat i ta nejméně restriktivní opatření a záměrně se chovají rizikově) se mj. týká nedostatečné kapacity testovaní a neschopnosti hygienických stanic efektivně trasovat (ponechme teď stranou, že trasovat plné stadiony a koncerty na náměstí, tedy záměrně komunitní šíření hraničící možná i s trestním zákoníkem a zcela jistě s elementární příčetností, ani dost dobře nejde) a že vláda měla kapacity hygienických stanic i jejich technické vybavení navýšit.

Ano, měla. Ale mohla?

Ptám zcela vážně a bez špetky sarkasmu: Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítá, že neudělal? Mohla přijmou desítky nebo možná stovky nových úředníků bez úpravy tabulkových míst a příslušných rozpočtů? Mohla za tři měsíce reálně nakoupit počítače a telekomunikační linky v situaci, kdy na všechno musí být výběrové řízení, který se musí vypsat, pak vypořádat námitky neúspěšných účastníků a to všechno v zákonných lhůtách? Možná by mohla, pokud by stále trval stav nouze. Ale ten, pokud si dobře pamatuji, chtěla opozice i veřejnost co nejdříve zrušit. Kdyby vláda přes léto skutečně udělala všechno to, co mohla a měla (ponechme teď stranou, že nejspíš ani nechtěla), nekřičela by pak opozice pro změnu něco o rozkrádání, obcházení zákonů etc.? Ale to nechme stranou a vraťme se zpět k jádru pudla:

Mohla vláda legálně udělat cokoliv z toho, co jí opozice vyčítám, že neudělala?

Aby bylo jasno, nehájím vládu, ale žaluji na společenskou objednávku a podle ní nastavený systém, ve kterém je stát co nejmenší s co nejméně pravomocemi a svázaný maximem zákonů, které dávají úředníkům minimální či vůbec žádný prostor jednat kreativně a flexibilně i krizové situaci, která byla evidentně mimo představivost zákonodárce.

Tureckýma očima


Seriál Vzestup Osmanské říše je sice formálně produkce americké, ale podle jmen realizačního štábu bych řekl, že reálně spíše turecké. Dává to ostatně i smysl, protože jeho námětem je obléhání a dobytí Konstantinopole sultánem Mehmedem II. v roce 1453. Žánrově jde o dokument, přesněji o to, čemu se říká docudrama – inscenované filmové scény prokládané „mluvícími hlavami“ (nebo možná lépe „mluvící hlavy“ prokládané dotáčenými scénami). Ty dotáčené scény jsou v duchu „quality TV“ velmi kvalitní, nicméně na to, abych sám chtěl Vzestup Osmanské říše vidět ještě jednou to nestačí a ani vám ho doporučovat nebudu (ale ani vás od něj nebudu odrazovat). Důvodem, proč o něm píši, je několik drobných detailů, které podle mě úzce souvisí s tím, že realizační tým byl turecký, a hezky ukazují některé drobné nuance tureckého vidění světa, které jsou dnes o to aktuálnější, oč více se Turecko pod Erdoğanovým vedením odklání od sekulární státu Atatürkova k islamistické republice s velmocenskými ambicemi.

První nápadnou věcí, byť v zásadě apolitickou, je téměř naprostá absence erotických scén. Pamatuji si jen jednu velmi decentní. A vůbec to není na škodu! Naopak to ukazuje, že i bez explicitně sexuálních scén lze natočit dobrý film a inflace sexu v dílech západní provenience ukazuje spíš než na otevřenost Západu na lenost a bezradnost západních tvůrců.

Pak jsou tu ovšem aspekty, který již apolitické nejsou. především zjevná hrdá kontinuita, s níž dnešní Turci vnímají někdejší Osmanskou říši; přitom bez špetky nostalgie, jako kdyby šlo o živou přítomnost. Něčím to připomíná vztah Čechů k husitství, ale s tím rozdílem, že zatímco Češi dnes nahlížejí na husitství jako to jsme byli my, Turci se na Osmanskou říši dívají jako to jsme my.

Další zajímavým detailem je, jak Turci vůbec nerozlišují mezi evropskými národy. Obyvatelé Konstantinopole jsou pro ně prostě Římané (v evropském kontextu jsem se s takovým označením nikdy nesetkal) nebo Evropané. Jestli jsou císařem Konstantinem najatí žoldnéři z Janova a toužebně očekávané posily (které nikdy nedorazí) z Benátek je Turkům jedno, pro ně jsou to prostě Evropané. Dovedu si ovšem živě představit, že v evropském pojetí by to byl naprosto zásadní rozdíl.

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, je to líčení nepřítele, tedy posledního císaře Konstantina a Východořímské říše, které je zcela prosto jakékoliv nenávisti, která je tak typická pro evropské pojetí nepřátelství, a sám Konstantin je líčen s úctou a respektem. Zcela přitom chybí náboženský aspekt, který byl tak typický pro křížové výpravy. Turci, respektive Osmané, nejsou vedeni bohem uloženou povinností dobýt Konstantinopol z rukou nevěřících, ale jejich motivace je ryze imperiální, Velkoturecká. Žádný svatý boj proti říši zla, ale prostě naplnění osudu a splnění snu, o němž snilo a pokusilo se jej naplnit několik Mehmedových předchůdců – získat Konstantinopol a založit velkou říši.

Tak to líčí seriál. Jaká je historická přesnost jsem neřešil a neřeším. Mám jisté pochybnosti o tom, že po dobytí Konstantinopole následovala pro její obyvatele taková selanka, jak naznačuje Vzestup Osmanské říše. Ono stejně podle všeho nejde ani tak o minulost, jako o přítomnost, jíž má takto prezentovaná minulost sloužit.

Za Jiřím Menzelem


Když včera přišla zpráva, že zemřel režisér Jiří Menzel, napsal jsem, že zemřel jediný Čech, který uměl točit filmy, které má smysl vidět opakovaně. Ale tento muž si zaslouží víc než jednu větu, protože to jeden z mála českých režisérů (a filmařů vůbec), které znám jménem a umím je správně přiřadit k jejich dílům. Dál už si vzpomenu jen na Formana a Vláčila a teprve když se hodně zamyslím, vybaví se mi Svoboda, Klein, Troška. Ze mladších pak snad jedině Strach (nebo Stach?), a to ještě jedině proto, že jsem o něm nedávno někde četl, ale co natočil už vám neřeknu.

Zato Menzelových filmů dovedu vyjmenovat hned několik: Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti, Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Vesničko má středisková i ty Ostře sledované vlaky, za které dostal Oskara a které mě osobně nijak zvlášť neoslovily. Všechno jsou to filmy úsměvné, milé a laskavé – pokud vám to stačí. Pokud ne, najdete v nich pod povrchem běsy. A to je přesně to, čeho si na Menzelovi asi vážím nejvíce: že nemoralizuje a nenutí nikoho, aby se nořil pod povrch, hledal a hloubal. I takovému má co nabídnout, ale i k tomu, komu stačí klouzat po povrchu, má Menzel úctu a nabízí mu kvalitní podívanou. Jak sám řekl: „Točím lehce o vážných věcech.“

A to je další důvod, proč jsem si ho jako tvůrce vážil: nebyl to žádný rozjitřený umělec plný emocí a krásných lidiček, žádné obcování s múzami a tajemné inspirace. Menzel vždy velmi dobře věděl, co točí, jak to točí a proč to točí. Jeho filmy jsem dílem rozumu. Rozumu, nikoliv chladného kupeckého kalkulu. A jako jediný dokázal zfilmovat Hrabala.

Režisér Jiří Menzel odešel, ale jeho filmy tu zůstávají a troufám si tvrdit, že tu zůstanou navždy a z obecné kultury už nikdy nezmizí, alespoň dokud se nějak zásadně nezmění lidé. A to asi nehrozí, protože lidé jsou už tisíce let v zásadě pořád stejní.

Jak úřady šikanují slušné podnikatele


Do Prahy se nastěhovala společnost EUROBILLBOARD původem z Českých Budějovic z Fischer holdingu, která pod zástěrkou (ne)propojeného pavouka (ne)dohledatelných firem pronajímá billboardy umístěné na cizích pozemcích bez jakéhokoliv souhlasu vlastníka. Jejich právníky dokonale zpracovaný zamlžený systém, kdy pronajimatel je jiný než provozovatel, a ten jiný než vlastník, zneužívá proces správního řízení. Když náhodou odstranění skutečně hrozí, firma billboard o pár metrů posune a jede se nanovo. 

https://www.facebook.com/mcpraha14/posts/2033214636809965

Ale hlavně že bude pořád někdo tvrdit, že je u nás svoboda podnikání omezována a rdoušena. Tohle je jen další z důkazů, že „svoboda“ podnikání musí být omezování a jedině přísná a důsledná regulace může zajistit svobodu i pro jiné, než agresivní parazity a predátory.

Co když je v Bělorusku všechno trochu jinak?


Západní tisk vyzdvihuje Světlanu Tichanovskou jako vítěze běloruských prezidentských voleb a obviňuje odcházejícího prezidenta Alexandra Lukašenka z násilí, protěžování příbuzných a volebních manipulací. Analýza této země však ukazuje, že politika jejího prezidenta odpovídá přáním jejích občanů. Za tímto vymyšleným sporem se skrývá přízrak ukrajinského Euromajdanu a vyprovokovaná roztržka s Ruskem. Jedním z cílů převratu na Majdanu (Ukrajina 2013-2014) bylo přerušení hedvábné stezky v Evropě. Čína reagovala změnou trasy a průchodem přes Bělorusko. Od té doby se Minsk pokoušel chránit před stejnou destabilizací tím, že prováděl vyváženější politiku vůči Západu, účastnil se vojenských manévrů s Moskvou a souhlasil s dodávkami zbraní Daeši (IS), proti kterému bojovala Moskva v Sýrii.

I když je docela možné, že volby byly zmanipulovány ve prospěch úřadujícího prezidenta, je vysoce nepravděpodobné, že by se Světlana Tichanovská přiblížila většině, protože to, co reprezentuje, je drtivé většině Bělorusů cizí. Asi posledních třicet let se v zemi vede debata o její evropské identitě. Je kulturně blízká proamerické západní Evropě, nebo patří do slovanské proruské Evropy? Odpověď bezpochyby zní, že Bělorusové jsou kulturně ruští. (…) Na rozdíl od Ukrajiny, která je rozdělena do dvou kulturně odlišných zón (proněmecký západ a proruský východ), si Bělorusko v zásadě myslí, že je ruské, i když politicky nezávislé na Moskvě.

Jak již bylo řečeno, Bělorusové mohou mít námitky vůči prezidentu Lukašenkovi, ale nikoliv proti jeho politice. Všichni znalci země, ať už mezi jeho příznivci, či oponenty, připouštějí, že jeho politika je v souladu se zájmy Bělorusů. 

Na rozdíl od ukrajinského Euromajdanu však po Evropské unii není ani stopy. Nejpravděpodobnější tedy je, že Washington organizuje regionální aktéry (Polsku, Ukrajinu, Litvu) proti slovanskému světu.

http://messin.cz/?p=1840

Majetnický efekt


Z Houdkovy studnice, tentokrát z článku Té lípy se nevzdám:

Jedna náhodně vybraná skupina studentů dostala vkusný hrneček s univerzitním logem a druhá nic. Majitelé hrnku měli následně uvést nejnižší cenu, kterou jsou ochotni přijmout, aby se ho zbavili. Průměrně chtěli aspoň 140 korun. Kupující naopak uváděli nejvyšší cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. V průměru to bylo 60 korun. K překvapení ekonomů změnilo majitele jen pár kousků. Buď extrémní náhodou dostali hrnky samí hrníčkofetišisté, nebo samotný vznik vlastnictví vedl k přeceňování jeho hodnoty. (…) Prostě uvedli, kolik peněz kompenzuje nezískání hrnečku. Průměrný výsledek byl 60 korun. Stejná hodnota, jakou nabízeli kupující, a výrazně méně, než chtěli skuteční majitelé. (…) Projevil se majetnický efekt: lidé mají silnější motivaci nechat si věc, kterou vlastní, než získat identický předmět, který nevlastní.

Majetnický efekt je důsledkem kombinace řady mechanismů lidské mysli. O vlastněných věcech míváme víc informací, zatímco o nevlastněných víme méně a nejistota snižuje jejich vnímanou hodnotu. Zároveň se věci, které vlastníme, stanou snadno součástí našich vzpomínek i identit, a proto je začneme přeceňovat. Patrně nejsilnější psychologická síla za majetnickým efektem je vyhýbání se pocitu ztráty. (…) Majetnický efekt je zrádný. Vede k přeceňování toho, co máme, a podceňování či ignorování všeho, co bychom mohli mít místo toho.