Strážci revoluce z Brna


Vím, že není nic staršího, než včerejší zprávy, a přesto hodlám psát o něčem, co není dokonce ani včerejší. Jenže to příliš tlačí a musí to ven. Nejde o nic jiného, než o rozhodnutí Ústavního soudu zamítnout dodatečné zdanění církevních restitucí (Ježíši, jak mě to slovo „restituce“ nejde přes pusu, protože evokuje dojem něčeho správného, což tohle svinstvo v mých očích rozhodně není). Ale není to vztek, co mě tlačí, na to už jsem příliš smířený a poučeny, je to spíš smutek. Smutek, že Ústavní soud nesebral odvahu a nepřekročil svůj vlastní stín, ale definitivně se etabloval jako pevný pilíř režimu, i smutek nad tím, jak v konečném důsledku absurdně – i když juristicky nepochybně brilantně, tak jako ostatně vždy – ústavní soudci své rozhodnutí zdůvodnili.

Bohužel se nedá hovořit o překvapení, protože jde spíše o potvrzení toho, že i nezávislost soudců má své meze dané vládnoucí ideologií. Prostě tak, jako za minulého režimu by žádný soud nezpochybnil znárodnění, tak dnes žádný nezpochybní restituce. A jakkoliv antikomunisté toto rozhodnutí oslavují jako nápravu spravedlnosti, nejde o nic jiného, než o svého druhu pomstu za režim minulý, eminentní politikum, symbolické gesto potvrzující vítězství Sametové revoluce, spravedlnosti navzdory. Aby se totiž dalo o spravedlnosti v tomto kontextu alespoň přemýšlet, nesmělo by být „vracení“ (protože ve skutečnosti v mnoha případech jde o darování) majetku paušální a podle diktátu církev, ale případ od případu a s ohledem na dopady, jaké to bude mít tady a teď. Ale víme všichni, že přinejmenším do příští revoluce to je pláč nad rozlitým mlékem.

Co mi ale vadí nejvíc a vlastně to není ani tak věc meritorní, jako principiální, to je zdůvodnění, které ústavní soudci použili: dodatečný zdaněním prý bylo porušeno ústavou zaručené legitimní očekávání. Proč mi to vadí? Za prvé proto, že domyšleno do důsledků to znamená, že můžeme klidně zrušit parlament, protože ten nemůže nic měnit, jelikož každá změna porušuje něčí legitimní očekávání, že nebudou dotčeny jeho sobecké zájmy.

A s tím úzce souvisí za druhé, totiž že církve, resp. politikum církevních restitucí, získali to privilegium, že jejich legitimní očekávání dostalo přednost před jinými legitimními očekáváními, například před legitimní očekáváním občanů, že o tak zásadních věcech, jako se zcizení a privatizace nezanedbatelné části veřejného majetku, se bude rozhodovat v referendu, a pokud ne v referendu, tak v parlamentu, ale způsobem korektním a transparentním, což v žádném případě nebyl případ církevních restitucí.

Ale toto pořadí priorit samozřejmě není ani náhodné, ani běžné – je revoluční. To, co byla dřív preference dělníků, to je dnes preference buržoazie a kléru. Nezáleží na tom, že je třicet let od převratu, revoluce ještě definitivně nezvítězila a tak je potřeba ji pohlídat a podpořit. Obzvláště v době, kdy jsou si revolucionáři stále méně jisti tím, že je o jejich revoluci všeobecný zájem. Strážci revoluce z Brna tak přišli v pravý čas s jasným vzkazem: revoluce není mrtvá, revoluce žije, a my budeme bdít, aby nikdy nezemřela.

Reklamy

Nereportáž z demonstrace


Jak můj aktivismus v posledních letech upadá, tak na včerejší demonstraci proti turecké agresi a na podporu Kurdů obecně a Rojavy zvláště jsem prostě jít musel. Už dlouho jsem neměl tak nutkavý pocit marné morální povinnosti. Takže jsem dorazil s mírným předstihem a ke svému překvapení zjistil, že nepočetné policejní síly mají s účastníky téměř paritu. Mělo mi dojít, že když něco organizují anarchisté, tak přesnost a důslednost nebude priorita. Nakonec se nás ale na Klárově sešly dle mého odhadu dobré tři čtyři stovky, kteréžto číslo posléze potvrdila i média. K svému překvapení jsem ale zjistil, že nikoho z přítomných neznám. Pár let zpátky jsem na setkáních podobně smýšlejících protistátních živlů poznával alespoň obličeje, když už jsem neznal jména, ale včera už ani ty. Přitom určitě musím hodně z přítomných znát jako jména z internetu. Můj celkový dojem – nutně poznamenaný tím, že jsem se odpojil již na Klárově k Černíku jsem nešel – je ovšem o poznání rozpačitější, než jaký mají autoři reportáží na Alarmu nebo Referendu. Přitom vůbec smysl demonstrace nezpochybňuji, bylo správné, že byla a byla nutná, jen mi to přišlo, že potřeba rychlé akce poněkud převážila nad přípravou, takže bylo sice jasné, proč tam jsme, ale už méně co a od koho vlastně chceme. Tak snad příště, protože nějaké příště určitě bude. Třeba před tureckým velvyslanectvím. Nebo před americkým. Nebo před legací NATO, pokud tedy něco takového existuje samostatně mimo Generální štáb.

P.S. Fotky nejsou a nebudou. Jednak jsem neměl foťák, jednak bylo málo světla, ale především jsem usoudil, že houf lidí na Klárově už jsme všichni viděli tolikrát, že bude lepší to přenechat profesionálům.

Ať žije Rojava!

Hanba NATO!

Parazité slávy


V blízkosti úspěšných a všeobecně populárních se vždycky najde lidí, kteří se v odlesku jejich slávy rádi přihřejí – ať již nekritickým obdivem, nebo jízlivým odsudkem.

Marta Švagrová

Šmíra


Stalo se, co stát se muselo – zemřel Karel Gott, fenomenální populární zpěvák, jehož blíže představovat netřeba. A jeho mrtvola ještě ani pořádně nevychladla, když přispěchali šmíráci, aby se na ní přiživili. Jako první politici, kteří bryskně přišli s nápadem uspořádat mu státní pohřeb a vyhlásit státní smutek. Ale prosím vás, jaký byl Karel Gott stát? Je v pořádku, že stát nepředstírá, že neví, kdo to byl, a nechápe jeho význam pro velkou část společnosti, ale státní pohřeb populárního umělce přeci jenom trochu zavání populismem. A nápad pořádat to v katedrále sv. Víta etc. a opět tak spojovat stát a církev, od které by se měla sekulární republika naopak co nejvíce distancovat, je už vyloženě pitomý.

A pak je tu ještě jedna skupina šmíráků, která mlčela, dokud byl Gott živ, ale sotva zemřel, začala mu vyčítat neodpustitelné poklesky, jichž se dopustil za minulého režimu, a nejraději by ho pohřbila bez obřadu za hřbitovní zdí, kdyby se tento obyčej ještě udržoval. Asi nemám ten správný smysl pro spravedlnost a heroické sebeobětování se na oltář vznešených ideálů, ale dost dobře nechápu, co mu tito často bývalí kariérní členové KSČ vlastně vyčítají? Že podepsal Antichartu? Co měl dělat jiného? Odmlčet se a přestat zpívat? Komu by tím prospěl? Svojí prací dělal život lepší pro tolik dalších lidí. Kolik lidí svým uměním potěšili všichni ti hrdinové z undergroundu? Že by mu vyčítali právě tohle, že učinil normalizaci snesitelnější? Byl to umělec, ne filosof. A není chyba umělců, že si z nich lidé dělají morální autority a očekávají od nich víc, než umění.

Nebo jeho prostřednictvím útočí na všechny lékaře, umělce, právníky a inženýry, kteří za normalizace také pracovali, dobře pracovali a drželi národ nad vodou, místo aby se něj vykašlali a ztrestali ho za konformitu tím, že se nechají zavřít, nebo emigrují? Ale kolik z těch, kteří jsou dnes, když už žádná rizika nehrozí, tak zásadoví, bylo stejně zásadových před čtyřiceti lety? Pokud tedy byly vůbec na světě?

Jenže Gott nebyl úspěšný jen za normalizace. Byl úspěšný i před ní a byl úspěšný i po ní. Byl úspěšný i v novém režimu. Byl úspěšný i v cizině, nejenom na východě, ale i na západě, kam prsty normalizace nesahaly. Za svůj úspěch Karel Gott nevděčil kolaboraci s režimem, jak se dnes snaží někteří naznačovat. Nevyšplhal se po zádech svých perzekvovaných kolegů a neupadl v zasloužené zapomnění, když se jeho konkurence vrátila. Svůj úspěch si Karel Gott odpracoval a (ne)lísání se k jakémukoliv režimu nebylo to jediné, na čem stála jeho kariéra. Na rozdíl od jeho posmrtných kritiků. Že by to nakonec bylo tohle, co mu šmíra nemůže odpustit?

Když korporace fandí elektromobilitě


Jestli jsem to správně pochopil, tak elektromobilita je ekonomický, energetický a ekologický (sic!) neomarxistický nesmysl, který nás všechny zabije, pokud se mu neubráníme individuální automobilovou dopravou a co největší spotřebou fosilních paliv. Jenže ono je tu jedno velké ALE – a to je chování velkých korporací, které jdou elektromobilitě naproti. To nejsou žádní živnostníčci, kteří musí skákat, jak panstvo píská – tohle je to panstvo, které píská. Kdyby byla elektromobilita takový ekonomický a energetický nesmysl (ekologii korporace nikdy moc neřešili), tak by si automobilky určitě dokázali prolobbovat, že nic takového nebude.

Ano, máte pravdu, někde tu ten chcíplý pes zakopaný být musí, protože korporacím nikdy nešlo o lepší svět, ale jen o zisk. Nějaký ten háček to jistě bude a dost možná to bude jen z bláta fosilních korporací do louže korporací elektrických, ale to ještě není důvod za každou cenu v tom blátě zůstávat. Když vylezeme z bláta, je pořád šance, že se louži vyhneme, zatímco když v tom blátě zůstaneme, máme sice jistotu, že nešlápneme do louže, ale také jistotu, že jsme v blátě. Ergo dává smysl podporovat elektromobilitu navzdory veškeré nutné skepsi vůči korporacím také, protože jedna změna otevírá dveře druhé.

Vyhynutí z vyděšení


Víte, jak se říká, že nejhorší smrt je z vyděšení? Tak starší bílí muži musí být na pokraji vyhynutí. protože ti jsou vyděšení úplně ze všeho. Jsou vyděšení, že by ve vrcholných politických a manažerských funkcích měly figurovat ženy, jsou vyděšení, že homosexuálové by měli mít stejná práva jako heterosexuálové, včetně uzavírání manželství, jsou vyděšení, že by byty měly sloužit k bydlení a ne jako spekulativní investice nebo zdroj zisku z krátkodobých pronájmů, jsou vyděšení, že by mohla skončit preference individuální automobilové dopravy, a když už jsme u těch aut, jsou vyděšení, že by je místo spalovacího motoru měla pohánět elektřina, jsou vyděšení, že když čím dál tím víc práce zastanou roboti, že nebudou muset všichni pracovat, jsou vyděšení, že by měli potkávat lidi jiné barvy pleti a jiné kultury, jsou vyděšení, že by se měli s někým dělit, jsou vyděšení, že by měli být šetrní k přírodě, jsou vyděšení z šestnáctileté holky a z toho, že ji někdo poslouchá, a že ten někdo je mladý, který tady bude, až oni tady nebudou. Jsou vyděšení ze ztráty mocenského, morálního a diskurzivního monopolu. Ale asi nejvíc jsou vyděšení z lidí, kteří nejsou vyděšení z toho samého, z čeho oni, a co hůř, děsí se něčeho úplně jiného. A jsou vyděšení z toho, že takoví lidé nejsou zavření v ústavech nebo táborech, ale mohou svoje názory zveřejňovat a dokonce je pouštějí do rozhlasu a televize. A já? Já jsem vyděšený z vyděšených starších bílých mužů. Něco mi totiž říká, že před jejich snahou zachránit svůj svět mě ani můj věk, ani pohlaví ani barva pleti neochrání. Jediná naděje je, že na to svoje vyděšení zemřou. I když… jsou to muži a jsou starší, možná bude stačit počkat, statistika je neúprosná. Jen doufám, že těch deset dvacet let budeme mít.

Rodinné tajemství nacismu


V reakci na Budoucnost českého antikomunismu mi od čtenáře přišel odkaz na esej Pavla Barši (mimochodem, zřejmě posledního českého intelektuála hodného toho označení) Slepá ulička antitotalitarismu. Je to esej velmi hutná a výživná, takže se z ní nakrmíme několikrát. Tentokrát o – dnes poměrně úspěšně vytěsněním – pochopení Evropy pro nacismus.

Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou. 

Když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.

Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.

Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.

Konec čapích nadějí


Poslání premiéra – a také, ne-li především, oligarchy – Babiše před soud v kauze Čapí hnízdo byla jistou částí české společnosti (nepřesně a zkratkovitě si ji onálepkujme jako „Pražskou kavárnu“ nebo „Chvilkaře“) poslední šance, jak ho porazit alespoň justičně, když politicky na to nemají. Pro případ, že bude obžalován, se už nepochybně připravovaly oslavy nezávislosti státního zastupitelství. Jenže státní zastupitelství rozhodlo, že trestní stíhání zastavuje. Ani Andrej Babiš, ani nikdo jiný v kauze Čapí hnízdo před soud nepůjde. A pro zmiňovanou část české společnosti je jednoznačný důkaz toho, že to samé státní zastupitelství nezávislé není. Jaksi jim při tom uniká, že nezávislost nespočívá ve výsledku rozhodování, ale v jeho procesu.

Jenže ono jim toho uniká více. Například si vůbec nepřipouštějí, že zastavení kauzy Čapí hnízdo vůbec nemusí být důsledkem toho, že Babiš je premiér, Benešová ministryně spravedlnosti a Zeman prezident, ale prostě toho, že státní zástupci po zvážení shromážděných důkazů usoudili, že toto důkazní břemeno zkrátka neunesou, a proti armádě elitních právníků a řádově větším lidskými i finančními zdroji, které by na ně Babiš poslal, už vůbec ne.

Jinými slovy, že důvod zastavení trestného stíhání, do kterého některé vkládali tolik nadějí, vůbec nemusí být ve zbabělosti a závislosti státních zástupců, jak to bude jistě prezentováno, už jenom proto, aby se ve veřejném prostoru neobjevovalo jiné možné vysvětlení: důvode není ten, že Babiš je premiér, ale že je to oligarcha; důvod není v tom, že by státní zastupitelství nebylo nezávislé, ale v tom, že český právní řád je záměrně nastaven tak, aby lidem jako je Babiš v nepřekážel.

Nadějím, že bude možné přibrzdit Babiše beze změny společenských poměrů je konec. Pokud má být Babiš uvázán na řetěz – a nejenom Babiš, ale i Bakala, Kellner, Koláček a jak se všichni ti oligarchové, o nichž většinu času není vůbec slyšet, ačkoliv mají reálně mnohem větší moc, než všichni ministři a státní zástupci dohromady, protože mají peníze – bude zkrátka nutné učinit podstatné systémové změny. Snad to teď, když už není možné doufat v trestní stíhání, které mohlo podstatu problému ještě nějaký čas maskovat, bude jasné.

Alespoň se ukáže, jestli „Chvilkařům“ z „Pražské kavárny“ jde jen o Babiše osobně, nebo o oligarchii obecně.

Poznámky k oligarchii


Vypsány odsud:

Byznys je součástí jejich politického poselství, na které přilákali voliče. Což je hrozné. Každý byznys je totiž v podstatě diktatura. Firma není demokratická, ale autoritářská instituce. Když oligarchové tvrdí, že chtějí řídit stát jako firmu, ve skutečnosti to znamená: nechceme slyšet žádnou kritiku. Chceme jednat rychle a bez překážek.

K tomu, aby se dostali k moci, nepotřebují vojáky, mučírny ani násilí. Prostě vládnou pomocí peněz.

Proletáři všech zemí světa se nikdy nespojili. Národní hranice a kulturní nebo rasové rozdíly se ukázaly jako mocnější politický faktor. A proč? Kapitál a peníze se ve světě můžou libovolně přesouvat z místa na místo. Jenže lidé ne. Lidé spolu místo toho soupeří o přízeň kapitálu, bojují o to, kdo udělá stejnou práci za míň peněz a podobně.

Kapitalismus nejdřív zničí sám sebe. Ale jinak, než si myslel Karl Marx. Marx se spletl, když věřil, že lidé získají kritické vědomí a změní systém k lepšímu. Když se podíváte do historie, zjistíte, že každá civilizace nejdřív zničila samu sebe a zkolabovala za cenu obrovských ztrát. Až pak se něco změnilo. To se v lidských dějinách bohužel neustále opakuje.

Pravicoví populisté lidem prodávají sobectví, takže to mají snazší. 

Jeffrey A. Winrters