Jak se dělá inkognito


Jednou z věcí, která mě na počinu Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce zaujala, je že na místech, kde pro své reportáže čerpala, pracovala utajeně. Ale jak utajeně? To ještě nikde nevysvětlila, nebo mě to alespoň minulo. Jak je možné nechat se někde zaměstnat utajeně, když se řádné zaměstnání neobejde bez takových náležitostí, jako je zápočtový list, placení zdravotního a sociálního pojištění, či podpis růžového formuláře pro berňák? Přitom státem dodanou falešnou identitu, jakou mávají policejní agenti či chránění svědci, k dispozici zcela jistě neměla. V zásadě mě tak napadají jen dvě možnosti: za prvé práce načerno, což je vzhledem k povaze dotyčných provozů docela dobře možné, ale bylo by to samo o sobě natolik nosné téma, že by bylo s podivem, že na něj zatím vůbec nepřišla řeč. Za druhé Uhlová netajila svoji identitu, ale jenom důvod, proč se nechává zaměstnat. Vzhledem k tomu, že mimo anarchistické kroužky a hloučky levicových intelektuálů její jméno ani tvář málokomu něco řeknou, mohlo by to docela dobře fungovat. Nejlépe kdyby to Uhlová sama vysvětlila, do té doby sázím na druhou možnost.

Advertisements

Škoda Favorit a socialistická zaostalost


Výročí třiceti let uvedení automobilu škoda Favorit na trh (co pamatuji, tak i tehdy to byla velká sláva) přineslo řadu článků, z nichž mnoho se nese v duchu, který dalo do titulku Aktuálně: „Auto, které přesvědčilo Volkswagen, aby koupil Škodu,“ a obsahem, kterým zazněl v reportáži ČT: „Po revoluci bylo auto dost životaschopné na to, aby automobilku koupil zahraniční investor, stejně jako řadu subdodavatelů.“ Situaci nezachránil ani Český rozhlas s titulkem: „Favorit před 30 lety překonal socialistickou zaostalost.“ Jakou situaci? Konec mýtu o nevyhnutelné impotenci a zaostalosti socialistického hospodářství. Socialistické hospodářství mělo svá specifika a své nedostatky, ale jak dokazuje příběh Favoritu, mělo i potenciál, a to jak produkční, tak i spotřební. Jinými slovy, kapitalismus nás nespasil, kapitalismus jen navázal na to, co tu bylo před ním, a využil (Volkswagen) či přímo zneužil (Kožený, Babiš, Bakala, Kelner) toho. Kde nic není, ani čert nebere, ale kapitalismus toho v socialistickém Československu pobral víc, než dost.

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Celý příspěvek

Jan Masaryk musí být zavražděn


Osobně si myslím, že správná odpověď na otázku, zda byl Jan Masaryk na jaře 1948 zavražděn, spáchal sebevraždu nebo zemřel v důsledky nehody, by dnes už nic nezměnila, stejně jako velmi pravděpodobně nic nezměnila ani v tom roce 1948. Přesto se tato otázka, jeví alespoň pro čas společnosti, jako stále živá. Jenže když teď prezident Zeman prohlásil, že se v listopadu při návštěvě Moskvy přimluv, aby Rusové otevřeli archivy, ukázalo se, že o odpovědi vlastně nikdo nestojí. Zeman ještě ani neodletěl a odpůrci Zemana, Rusů a komunistů (tahle absurdní ignorantská kombinace postojů je pro tyto lidi typická) mají jasno v tom, že v buď nic nepřiveze (Rusové tají důkazy o vraždě) nebo přiveze falešné důkazy o sebevraždě, protože Rusové budou chtít zamaskovat vraždu. Jinými slovy apriori prohlašují, že pokud se jim nebude odpověď líbit, budou ji ignorovat a její pravdivostí se vůbec zabývat nebudou. Proč? Protože v jejich světě musí být Masaryk zavražděn ruskými agenty či jejich domácí komplici, aby nebylo narušeno archetypální schéma západ = dobro, východ = zlo, bez kterého by se jejich svět zhroutil. Šedesát devět let od události a dvacet osm let od převratu část české společnosti pořád žije minulostí, pro minulost a v minulosti.

Atlasova vzpoura


Když ona ta anotace k tomuto dvoudílnému filmu zněla celkem nevinně, až lákavě. Tak jsem si ho pustil. První část byla ještě celkem v pohodě, i když asi na dvou místech se mi v hlavě rozblikal varovný signál, při druhé už ale svítil naplno a většinu času i dost hlasitě řinčel. Ano, tenhle film je adaptací stejnojmenného „románu“ Ayn Randové. Už vám svítá? Mě to trvalo dost dlouho a byl jsem za to po zásluze potrestán. To není film, to je kázání v duchu ideálů této vyšinuté dámy, které i liberalismus přišel příliš socialistický, takže si vymyslela objektivismus. Filmařské lapsy, jako že v druhé části hrají úplně jiní lidé, než v první, nebo že druhý díl končí jako kdyby měl být ještě třetí, který ale neexistuje, takže vlastně nevím, jak to skončilo, pokud to tedy vůbec mělo nějak skončit a nešlo jenom o platformu k útokům na stát a společnost, tak tyhle věci, které by jinak byly zcela zásadní, se vedle té gradující polopatické nalejvárny jeví jako podružné.

Co se nám tedy tvůrci pokoušejí sdělit? Zhruba něco v tom smyslu, že hodnoty vznikají vlastnictvím, že nejvíce a nejtvrději pracují podnikatelé, kterým všichni ostatní jenom kradou, co oni vytvořili, že schopní lidé nemají žádnou společenskou odpovědnost. Zcela příznačné jsou scény, kdy lidé na ulici volají, že mají hlad, ale hrdinové filmu je zcela ignorují, nestojí jim ani za to, aby na ně poslali ochranku. Všechno, co se pokazí, se pokazí kvůli státním zásahům, přitom ale není řečeno jaké ty zásahy jsou a jakým způsobem a proč škodí; stát je v tomto pojetí v podstatě spiknutí méně schopných proti schopným.

Někdo se na takový film jistě s chudí podívá (měl bych i soukromý tip kdo), najde v něm uspokojení a pro tu zjevenou „pravdu“ mu odpustí všechny řemeslné chyby, ale já ne. Tohle bych těžkou kousal, i kdyby to bylo od Felliniho (který by ovšem nikdy nic takového nenatočil), v tomto pojetí jsem však vyloženě trpěl. Po zásluze, měl jsem to vypnout hned, jak jsem začal tušit, odkud vítr fouká. Alespoň vidíte, jak je důležitý všeobecný kulturní přehled a základní povědomí i o tom, co je zcela mimo váš zájem. Kdybych si spojil Atlasovu vzpouru s Atlasovou vzpourou robnou, vydělal bych na tom hned několikrát.

Plíživá změna ekonomického paradigmatu


Jak píše „disidentská“ ekonomka Ilona Švihlíková v článku Nenápadně probíhá revoluce v ekonomickém myšlení, i centrální bankéři už začínají být pro regulaci a proti škrtům a začínají brát na milost fiskální politiku vedle monetární. Mě ovšem zaujalo to, co jde po fundamentu:

Varoval před rostoucí koncentrací bohatství, klesajícím podílem hodnoty, která připadá pracovníkům (viz dále), což oslabuje agregátní poptávku a snižuje potenciál. Nu, pro znalce Keynese to žádný šok není, pravda. Ale pro (dříve?) dominující neoliberální proud je tohle rána na solar plexus.

Padaly zajímavé otázky. Například co s rostoucí nerovností? Což je nadále takové echo Davosu, o němž jsme informovali např. zde. Je vidět, že elity jsou takříkajíc „znepokojeny.“ Zazněl dokonce i fakt, se kterým se Mezinárodní organizace práce dobývá do veřejné debaty už mnoho let: klesající podíl práce na národním produktu (a rostoucí podíl kapitálu). Tohle už ukazuje, že „jde do tuhého“, protože tohle už není zcela běžná agenda. To jsou otázky, které jdou k srdci toho, jak funguje současný socio-ekonomický systém.

A jako objev se prezentuje to, co už jsem četla jako studentka v legendární Samuelsonově učebnici – přínosy volného obchodu jsou obvykle malé a roztříštěné, zatímco ty negativní dopady jsou koncentrované.

A jaký je vlastně důvod takový změny? Realita. Ti příčetnější mainstreamoví ekonomové začínají brát na vědomí „lidé prostě nefungují, jak by podle klasické teorie měli„. Jestli ze sebe ekonomie setřese nános normativní ideologie, třeba z ní opět začne být užitečná věda.

Chudí bohatí


Zajímavý text nazvaný What the Rich Won’t Tell You vyšel v New Your Times. Řeč je v něm o bohatých Američanech, ale do značné míry se dá myslím vztáhnout i na bohaté – či zbohatlé – Čechy. A co že to bohatí neřeknou? Neřeknou, že jsou bohatí a jak jsou bohatí a své bohatství dokonce tají, třeba i tak, že odstraňují cenovky, aby personál v domácnosti (dříve by se řeklo služebnictvo) nevěděl, za kolik nakupují (což on ale samozřejmě ví, takže jde o rituál bez reálného efektu). Přitom se sami za bohaté nepovažují a mluví o sobě jako „normálních lidech“ a „střední třídě“, protože se srovnávají s těmi ještě bohatšími, své nerovnosti a svých privilegií jsou si však vědomi, a i proto o svém bohatství mlčí. Aby bylo jasno, o jak bohatých lidech je řeč, tak jsou to ti, kteří mají majetek v řádech desítek miliónů dolarů a roční příjmy na rodinu ve vyšších statisících až milionech.

We often imagine that the wealthy are unconflicted about their advantages and in fact eager to display them. Since Thorstein Veblen coined the term “conspicuous consumption” more than a century ago, the rich have typically been represented as competing for status by showing off their wealth. Our current president is the conspicuous consumer in chief, the epitome of the rich person who displays his wealth in the glitziest way possible.

Yet we believe that wealthy people seek visibility because those we see are, by definition, visible. In contrast, the people I spoke with expressed a deep ambivalence about identifying as affluent. Rather than brag about their money or show it off, they kept quiet about their advantages.

To hide the price tags is not to hide the privilege; the nanny is no doubt aware of the class gap whether or not she knows the price of her employer’s bread. Instead, such moves help wealthy people manage their discomfort with inequality, which in turn makes that inequality impossible to talk honestly about — or to change.

My interviewees never talked about themselves as “rich” or “upper class,” often preferring terms like “comfortable” or “fortunate.” Some even identified as “middle class” or “in the middle,” typically comparing themselves with the super-wealthy, who are especially prominent in New York City, rather than to those with less.

When I used the word “affluent” in an email to a stay-at-home mom with a $2.5 million household income, a house in the Hamptons and a child in private school, she almost canceled the interview, she told me later. Real affluence, she said, belonged to her friends who traveled on a private plane.

At the same time, the rise of finance and related fields means that many of the wealthiest are the “working rich,” not the “leisure class” Veblen described. The quasi-aristocracy of the WASP upper class has been replaced by a “meritocracy” of a more varied elite. Wealthy people must appear to be worthy of their privilege for that privilege to be seen as legitimate.

Another woman told me about a child she knew of whose father had taken the family on a $10,000 vacation; afterward the child had said, “It was great, but next time we fly private like everyone else.”

These efforts respond to widespread judgments of the individual behaviors of wealthy people as morally meritorious or not. Yet what’s crucial to see is that such judgments distract us from any possibility of thinking about redistribution. When we evaluate people’s moral worth on the basis of where and how they live and work, we reinforce the idea that what matters is what people do, not what they have. With every such judgment, we reproduce a system in which being astronomically wealthy is acceptable as long as wealthy people are morally good.

 

Z dějin třídního boje


1916-1927: The execution of Sacco and Vanzetti:

Severe poverty in the post-war years meant that many workers were dissatisfied with the status quo. The authorities were terrified that workers might follow the example of the Russian Revolution, and were doing everything in their power to portray communism and anarchism as ‚un-American‘, and to frighten workers way from ‚red‘ propaganda.

Sacco and Vanzetti, along with other comrades, immediately called a public meeting in Boston to protest. While out building support for this meeting they were arrested on suspicion of „dangerous radical activities“. They soon found themselves charged with a payroll robbery which had taken place the previous April in which 2 security guards had been killed.

The judge in the case, Judge Webster Thayer, said of Vanzetti: „This man, although he may not have actually committed the crime attributed to him, is nevertheless morally culpable, because he is the enemy of our existing institutions.“ The foreman of the jury, a retired policeman, said in response to a friend of his who ventured the opinion that Sacco and Vanzetti might be innocent „Damn them. They ought to hang anyway.“

 

Za veřejný prostor tak nějak čistější


Stalo se nedávno v Brně….

Pod obrazy propojených rukou lidí všech národů však – oproti schválenému návrhu – přidali věnování „Na památku umělce a komunisty Diega Rivery (1886 – 1957) A.K. 2017 V.A.“, které muselo být nedlouho po zahájení přehlídky v důsledku stížností obyvatel odstraněno.

Dost pochybuji o tom, že by obyvatelům Brna vadil rozpor se schváleným návrhem, neb se lze s úspěchem domnívat, že o jeho existenci, natožpak obsahu, vůbec nic netušili. Stejně tak pochybuji o tom, že by jim vadila zmínka o Diego Riverovy, neb i v tomto případě se lze s domnívat, že povědomí Brňáků o mexických malířích je velmi chabé. A protože hypotéza, že by Brňáci byli alergičtí na rok 1886 je přiražená za vlasy a jako taková se jeví neudržitelná, nezbývá než uzavřít, že jim vadilo to slovo – komunista. Problém je v tom, že významný mexický malíř Rivera byl komunista. Má být proto zapomenut, nebo se má o něm lhát a tvářit se, že komunista nebyl? Tak to je jen taková letmá poznámka k nejnovějším ikonoklastickým trendům.

P.S. Pokud se o Riverovy chcete dozvědět více, pusťte si vynikající film Frida. Oni totiž byli s Fridou Kahlo manželé.

Prosím přiměřeně


Máme tu 21.srpen a s ním výročí invaze spřátelených zemí do Československa roku 1968, již tradičně nazývané „sovětská“, nověji „ruská“, aby ta pachuť zůstala, ačkoliv se jí aktivně zúčastnili i Poláci, Maďaři, Bulhaři a Němci (ti byli obzvláště aktivní, dnešní terminologií vyložení jestřábi). Obligátní dvě minuty nenávisti k Rusku a Rusům se dnes změní na dvacetičtyřhodinovku, ne-li týdenní maraton. Potřeba některý jedinců nenávidět Rusko a Rusy je přímo fyzická a srpnová invaze, zredukovaná na sovětskou, potažmo ruskou roli, a následná okupace představují pro tuto nenávist vítanou živnou půdu. Jenže, přátelé, nemohu si pomoci, ale intenzita alergie na Rusy je zcela nepřiměřená tomu, co v roce 1968 provedli. Není nejmenší důvod je za to chválit, byla to tehdy od sovětského vedení kolosální politický chyba a nepěkný podraz na spojence, ani je omlouvat, ale ve srovnání jinými nepříjemnostmi, které nás ve dvacátém století potkaly, se zase zase až tak moc nestalo. Mrtvých v souvislosti s invazí v roce 1968 se po nejnovějším navýšení uvádí 137. Jediný spojenecký nálet na Prahu v roce 1945, navíc omyl, má na kontě obětí 701, další, tentokrát plánovaný 235. O následcích německé okupace a Protektorátu, jdoucích do stovek tisíc nemluvě. Přitom Američanům jsme nikdy nic ani nezazlívali a Němcům jsem odpustili, a pokud ne přímo odpustili, tak s nimi alespoň umíme a chceme vycházet a dědictví Protektorátu není v česko-německých vztazích každodenní agendou. Proč to samé nejde s Rusy? Proč nedokážeme odpustit i jim, proč nedokážeme vycházet i s nimi? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si Indové dennodenně připomínali britskou okupaci, nebo že by Vietnamci byli fanaticky na kordy s USA, přitom v obou případech by byly důvody řádově pádnější, než u české averze k Rusům. Česká reakce na Rusy, opřená o okupaci z roku 1968, která zcela přebila mnohem významnější osvobození v roce 1945, je zcela nepřiměřená a nedospělá. A český národ už by sakra dospět potřeboval.