č. 7 Andrej Babiš

Předseda nejsilnější (pseudo)opoziční strany a bývalý premiér, který tak dlouho opakoval, že na prezidenta kandidovat nechce, až do toho vlaku na poslední chvíli naskočil a hned jako žhavý kandidát. Mnohem žhavější, než si je většina, která kontroluje obsah v médiích a na sociálních sítích, ochotna připustit, protože jeho voliči se rekrutují z řad těch, které oni naprosto ignorují a když už je vezmou na vědomí, tak jen proto, aby se nad ně mohli povyšovat a posmívat se jim. Babiše budou volit ti, co jsou establishmentem odstrčení a nemají zastání. A to navzdory tomu, že jen málokdo je v naší kapitalistické zemi víc establishment, než právě kapitalista Babiš. Jenže Babiš alespoň předstírá, že bere jejich starosti vážně a nevysmívá se jim.

A proto může Babiš ještě překvapit, protože mnoho jeho voličů v průzkumech ze strachu pravděpodobně lže, protože ta vulgární nenávist, která se na Babiše a jeho voliče snáší ze strany samozvaných „lepších“ lidí (prý vzdělanějších a kultivovanějších nositelů vyšších hodnot) určitě dělá své. Pokud ovšem vyhraje, což není zdaleka nemožné, bude to problém, protože Babiš je politik, který rozděluje společnost, a ta část, která ho nesnáší (a nesnáší ho snad ještě víc, než Zemana), se projevuje hodně agresivně a je otázka, zda nepřejde od slov k činům. I kdyby jen všichni hromadně emigrovali, jak slibují/vyhrožují, bude to pro stát problém.

Přitom Babiš je podle mého názoru v tom rozdělování společnosti víceméně nevinně, nedělá nic zvláštního, co by nedělali jiní, to jen část společnosti se rozhodla, že zrovna on bude ten úhelný kámen, na němž se podle ní bude lámat kdo přijatelný a kdo podřadný. Ne, že by byl Babiš nějaké neviňátko, je to samozřejmě pěkný zmetek, stejně jako všichni popřevratoví zbohatlíci. Je pravda, že Babiš se navíc jeví jako srab a podrazák, který úspěchy připisuje pouze sobě a neúspěchy hází ne všechny ostatní (podobnost s vládní mantrou za vše může Babiš a Putin je v tomto případě pouze náhodná), ale to je možná jen tím, že je více na očích, že se na rozdíl od ostatních oligarchů nestraní světel lamp. Ani tím, že svoji kariéru nastartoval již za minulého režimu, se od kolegů oligarchů i kolegů kandidátů nijak neliší. Přesto je to právě on, kdo rozděluje společnost. Zde je moje hypotéza, proč tomu tak je: na rozdíl od všech ostatních oligarchů, kteří se drží stranou a „jen“ tahají za špagátky sponzorských darů a kontaktů, takže umožňují předstírat, že ač žijeme v kapitalismu, moc nemají kapitalisté, ale lid, Babiš toto hru tím, že reálnou moc kapitalisty otevřeně propojuje se symbolickou mocí politika, kazí. Svět chce být klamán, ale Babiš neklame.

Pro mě osobně Babiš není ideální kandidát, vlastně mi přijde velmi nevhodný, ale pořád mi přijde lepší, než Pavel nebo Nerudová, a to z jednoho prostého důvodu: je to oportunista bez ideálů. A jsme k idealistickým aktivistům, zejména rekrutují-li se z tzv. slušných lidí, demokratů a liberálů, skeptický, protože jak ukazuje zkušenost, lidé, kteří věří ve vyšší hodnoty, ztrácejí zábrany a jsou schopni čehokoliv, protože jsou přece slušní a proto vše, co dělají musí být slušné také.

A že je Babiš trestně stíhaný a brzy možný i odsouzený? Nevadí, to patří přece k české tradici, že prezident musí sedět. A popravdě řečeno, představa absurdní frašky, kdy Babiš uděluje milost sám sobě, je v tom dnešním marasmu natolik lákavé povyražení, že bych ho volil snad jen proto, abych to mohl vidět. Koneckonců, horší než ti, co tam byli, nebo co by tam být mohli, být nemůže.

č. 8 Karel Diviš

Diviš mě zaujal především tím, že jsem o něm nikdy před tím neslyšel. Ostatní kandidáti jsou buď zkušení političtí matadoři nebo se již pohybovali ve veřejných funkcích nebo se svojí kandidaturou alespoň veřejně koketovali, ale Diviš nic a najednou byl tady. Bez silné mediální podpory, bez zjevné klientelistické sítě, bez početného fanklubu fanatických podporovatelů dokázal zorganizovat sběr podpisů takovým způsobem, že při přezkumu u NSS zesměšnil Ministerstvo vnitra a obstál, na rozdíl od ezoangažovaného také podnikatele Janečka. A to není úplně málo.

V debatách se Diviš jeví jako umírněný, středový, konzervativní, žádná změna by s ním nepřišla (kromě změny stylu a personálu, samozřejmě), ale kdyby nastala ta nepravděpodobná situace, že by vyhrál, asi by mi to nevadilo. A to je něco, co o mnohých jiných říct nemůžu.

Bohužel toto ale nemohu říct mnoho ani o jeho názorech, těch pár vět, co tu a tam utrousí (není to jeho vina, v televizi prostě víc místa nedostane) k utvoření si komplexní představy nestačí. Vlastně i tím je pro mě zajímavý, jak je pro mě těžké udělat si na něj názor. Ale možná, že právě někoho takového na Hradě potřebujeme, někoho nevyhraněného, neaktivistického kdo bude prostě jen plnit svoje úřední povinnosti a „jmenuje“ nebude chápat jako „rozhoduje“.

č. 9 Marek Hilšer

Hilšer, stejně jako Fischer, neúspěšně kandidoval již v minulých volbách, a je pro mě tak trochu záhadou, proč to zkouší znova, když mu musí být jasné, že opět neuspěje. Nejmenší rozpočet, nejmenší fanklub a druhá kandidátská liga, takže se o prostor v médiích musí dělit s pěti dalšími, čili ani jako způsob, jak propagovat své názory, se jeho kandidatura brát nedá.

Přitom když jsem ho nedávno slyšel mluvit v televizi, tak je mi záhadou, že už není vláčen virtuálními stokami s cejchem komunisty na čele, protože to, co říkal, rozhodně nebyl žádný ancap. Ale asi to byla jen shoda okolností, protože kdyby byl levicový politik, tak už bych to dávno věděl. Nebo i pravicový, ale výrazný. Hilšer je ale většinu času zalezlý v Senátu, o jeho činnosti se nic neví, a pak se zjeví před volbami a pustí se do křížku s těžkými váhami, které ve srovnání s ním možná neudělali pro společnost vůbec nic, ale umějí to prodat.

Možná největší problém kandidátů, jako je Hilšer, je ale formát televizních debat, kterých je několik málo krátce před volbami a sejde se v nich až moc kandidátů na to, aby každý z nich mohl mít prostor, který by dával smysl a umožňoval skutečnou diskusi a prezentaci názorů. Na druhou stranu ale chápu, že TV nebudou dávat příliš prostoru něčemu, co lidi dlouhodobě nezajímá a nezabaví. Nevím, jak z toho ven. Demokracie si žádá poučené voliče, ale volič se těžko poučí, když politické diskuse často připomínají dryáčnické hádky katových pacholků o to, kdo koho pověsí na nejbližší kandelábr. Chtělo by to nějak kultivovat, ale jak, když zároveň chcete lidi na jednu stranu aktivizovat pro sebe a přitom paralyzovat jejich aktivitu proti sobě? To asi moc jinak, než vyvoláváním strachu, hledáním nepřítele, štvaním proti němu a bulvárním klouzáním po povrchu nejde. Zrovna Hilšer se mi zdá být dobrým příkladem toho, že politik, který tento model nepřijme nebo neumí provozovat, nemá v současné politice mnoho šancí.

Tento díl bude dlouhý až nejdelší a výživný až nejvýživnější, protože do něj řízením osudu (čti losu) padli dva ze tří největších favoritů.

č. 4 Petr Pavel

Kandidát zajímavější víc tím, co se kolem něj děje a odhaluje, než tím, jaký sám o sobě je, protože co si budeme nalhávat, Petr Pavel je především mediálním a marketingovým produktem, který se přesně trefil po poptávky. Ani podnikatel ani politik, ale voják ve výslužbě tak oslovuje ty, kteří se podnikateli a politiky cítí zklamáni a podvedeni. Alespoň tedy myslím, mě totiž neoslovuje. A jestli, tak jedině v negativním slova smyslu, protože mě děsí. Nemohu si pomoci, ale volební slogan vzývající „řád“ prezentovaný vojákem mi zavání řádem kasárenským. A Petr Pavel je stále voják tělem i duší a ani se nesnaží předstírat cokoliv jiného, ostatně jeho kampaň je na „generálovi“ založená: lidé podle ní nemají volit občana Pavla, ale generála Pavla.

Že je Pavel svým myšlením stále voják dokazuje snad pokaždé, když otevře ústa. A to není dobré, protože voják je zvyklý nejen poroučet, ale hlavně poslouchat. Koho bude poslouchat Pavel se ovšem můžeme jen dohadovat a seznam jeho sponzorů asi nebude v tomto směru vyčerpávající. Jedno je ale jisté: až za ním někdo z těch, kteří ho do funkce dostanou (což, přiznejme si, je poměrně pravděpodobné) přijde a řekne mu: „Udělej“, Pavel ho poslechne a nepřijde mu na tom nic divného. A že ten někdo nebudou jeho voliči, ale sponzoři a organizátoři v pozadí, je snad více, než jasné. A to nemluvím o tom, že celá jeho profesní kariéra byla založená na tom, že problémy řešil silou.

Na Pavlovi je asi nejzajímavější to, jak efektivně může fungovat převlékání kabátů, pokud je dostatečně okaté a patetické. Nevadí, že je to bývalý kariérní důstojník ČSLA, člen KSČ, za minulého režimu rozvědčík etc. etc., stačilo, aby oblékl uniformu NATO a vše je smyto, zapomenuto a odpuštěno. Alespoň tedy v jeho případě, jiným ani obrácení kabátu a plná a velmi angažovaná integrace do kapitalismu nepomohla. Aby bylo jasno, že dobře sloužil za minulého režimu a ještě lépe za současného by mi nevadilo, kdyby zůstal vojákem, protože voják má sloužit, to je jeho práce. U politika už mi to vadí, ale ze všeho nejvíce mi vadí ten dvojí metr, kdy u Pavla nevadí, co je u jiného zásadní problém, tedy jeho komunistická minulost.

Bohužel, přesně to, co mně na Pavlovi vadí, mase mých spoluobčanů imponuje, takže se dost možná dočkáme vojáka na ústavním postu nejvyšším. Trochu ironické, vzpomenete-li si, jak jedním z požadavků Listopadu 1989 byla civilní kontrola armády a ministrem obrany najednou nesměl být voják. Tehdy jsem s tím nesouhlasil, postupem času jsem však tento princip přijal za svůj a teď si s ním naopak připadám div ne jako disident.

Panel je miláček médií č. 1, který je opakovaně prezentován jako jeden z mála, který má šanci na postup do druhého kola, což mu nepochybně nahání body, protože hodně voličů se tím nechá ovlivnit a bude volit někoho, kdo máš šanci na postup jenom proto, aby „neplýtvali hlasem“. Těžko říct proč a zda je to vědomé, ale média pro Pavla pracují zcela evidentně.

č. 5 Tomáš Zima

Pokud si dobře pamatuji, byl Zima jeden z prvních lidí, který svoji kandidaturu veřejně připustil, takže se o něm nějaký čas docela mluvilo a psalo, bohužel dávno nejen před vypuknutím předvolební kampaně, ale i před oficiálním vyhlášením voleb, a teď už je kolem něj víceméně ticho po pěšině. Přiznám se, že jsem sám o hlasu pro tohoto bývalého rektora Univerzity Karlovy uvažoval, ovšem nikoliv kvůli jeho názorům, ale pro svoji slabost pro akademickou sféru. Nicméně když nikdo jiný, tak prof. Fiala, toho času předseda vlády, mne z důvěry v akademiky definitivně vyléčil. Akademické zázemní zkrátka není zárukou lidských kvalit a i se třemi tituly před, dvěma za jménem a citačním indexem vysokým jak Petřínská rozhledna může být člověk šmejd.

Program pana Zimy je sbírka banálních konstatování bez velké vize ukotvená někde v politickém středu a snaze nikoho neodradit, což ale nakonec nemusí být vůbec na závadu, alespoň ve srovnání s jinými kandidáty, kteří se tváří, že spasí malý český svět, Zima sám sebe prezentuje jako konsenzuálního kandidáta. Ať už je to proto, že takový skutečně je, nebo je to jen dobře zvládnutý marketing, je tahle jeho prezentace decela uvěřitelná.

Kdyby se Zima stal novým prezidentem – jakože se jím nestane, to už si jisté kruhy^*) ohlídají – tak by mě to zase až tak moc nevadilo, což se o některých jiných rozhodně říct nedá.

^*) Jaké jsou to kruhy nevím, ale nějaké to být musejí, protože je vyloučeno, aby si Pavel a Nerudová získali tak mocnou mediální podporu sami, to není v silách jednoho člověka ani časově, ani finančně, ani organizačně.

č. 6 Danuše Nerudová

Představa ženy v úřadě prezidenta mi není nesympatická, ale nesmí stačit, že je to žena. Přesně k tomu ale Nerudová směřuje. Řeknu to poněkud vulgárně, ale výstižnější to podle mě napsat nejde: to jediné, čím se Nerudová liší od svých mužských konkurentů, je to, co má mezi nohama. Jinak je jen další nerozeznatelná kandidátka „Pražské kavárny“, snad jenom otevřeněji prokorporátní a pohrdající lidmi, kterým nerozumí (a ani rozumět nechce), protože se s jejich socio-ekonomickou realitou zcela míjí. A od té doby, co nedávno vyšlo najevo, že tato bývalá rektorka Mendelovy univerzity provozovala v Brně doktorskou obdobu magisterských titulů z plzeňských práv je ještě polistopadově konformnější, než se zdálo.

Stačí pohled na její otevřený účet a na to, kdo a jaké částky (jednoznačně nejvyšší z celého pelotonu) jí tam posílá a není těžké se dovtípit, čí zájmy především bude hájit. A co teprve její manžel v pozadí, takto spolumajitel jedné z největších právnických firem v Česku, která v posledních letech nechyběla snad u žádného šméčka, a tuplem pak u takového, kde se škodilo životnímu prostředí,

Na druhou stranu je třeba uznat, že její podpora zejména mezi mladými voliči je autentická. Má to ale prosté vysvětlení (teď to beru podle své dcery, abyste mě neosočovali, že si vymýšlím): mladí lidé k tomu přistupují čistě esteticky. O politiku se nezajímají, nějaké názory, hodnoty, postoje jsou jim víceméně ukradené a jediné, co je pro ně podstatné je, že Nerudová je fešná ženská a že bude z estetického hlediska reprezentovat lépe, než Zeman na vozíku, a nevadí ani kdyby nebyla nic jiného, než ramínko na šaty.

Kdosi Nerudouvou nazval „českou Čaputovou“ a celkem to myslím vystihl. Zdánlivě jiná a nová, ve skutečnosti zcela stejná, pevně integrovaná a status quo absolutně neohrožující. Na Nerudové je dobře vidět, jak povrchní a vyprázdněná může politika být a přitom se těšit nadšení a podpoře, když se šikovně prodá.

Nerudová je miláček médií č. 2 a i to (ne-li především to) jí dává dobrou šanci na nejen na postup do druhého kola, ale i na celkové vítězství. Protože co si budeme nalhávat, pro ty, kterým stačí, že není ani Babiš ani Zeman, je kandidátka přímo ideální a pro nás ostatní v nabídce nikdo není.

Seznam kandidátů na prezidenta je díky Nejvyššímu správnímu soudu konečný (díky bez ironie, minimálně tentokrát soudci rozhodli dobře a poctivě si to i se svým aparátem odpracovali, když kandidátní listiny překontrolovali pečlivěji, než Ministerstvo vnitra i než volební štáby), volební čísla jsou vylosována a tak se můžeme na tu sebranku podívat. Kandidátů zůstalo devět a tak si je můžu podle vylosovaných kandidátních čísel elegantně rozdělit do tří dílů po třech, aby byly jednotlivé blogy jednak kratší a jednak jich bylo víc, což by mělo můj poněkud zanedbaný blog oživit.

č. 1 Pavel Fischer

Jeden z těch, které bych s trochou nadsázky mohl zařadit do škatulky nevím, neznám, neviděl jsem. Bez nadsázky pak musím uznat, že jméno i tvář znám, ale o jeho názorech nemám valné ponětí. Asi proto, že tam, co se pohybuji já, názory někoho, jako je Fischer, nezajímají. Na základě toho, co o ně vím, bych ho charakterizoval jako kandidáta „Pražské kavárny“, jednoho z mnoha a jednoho z těch, kteří jsou reálně bez velké šance na úspěch.

Kandidátem „Pražské kavárny“ pak míním konzervativního kandidáta v tom smyslu, že chce za každou cenu udržet politický a ekonomický status quo, prozápadního v tom smyslu, že se ostentativně distancuje od všeho východního a nekriticky adoruje západ, který už dobrých třicet let neexistuje (pokud takový vůbec kdy existoval), rusofóbního, antikomunistického a v důsledku toho i antiekologického a asociální, protože veškeré požadavky na revizi kapitalismu jsou pro něj totéž, co touha po komunismu. Nedílnou součástí hodnotového systému takového kandidáta je kult osobnosti Václava Havla. A samozřejmě je takový kandidát elitářský a pohrdá nižšími společenskými třídami, na jejichž více či méně přímém vykořisťování (sic!) je ovšem existenčně i statusově závislý, což ovšem není schopen ani pochopit, natožpak připustit, a bídu uprostřed dostatku považuje za nutnou jako motivaci k práci a spravedlivou jako trest za osobní selhání. Tuto velmi obecnou a v mnoha nuancích jistě nepřesnou definici kandidáta „Pražské kavárny“ si zapamatujte, budu se na ni ještě odkazovat.

Specifikem kandidáta Fischera je snad jen afinita k církvi. Pro absolutní no-go, ale obávám se, že jenom pro mě. Přesto bez šance.

Pokud jsem se snad v něčem výše uvedeném zásadně mýlil, jistě mne rádi a ochotně opravíte, ale jsem ji téměř jistý, že to nebude nutné. Jen pro upřesnění, a to i do budoucna, dodávám, že pod „mýlil jsem se“ rozumím třeba to, že Fischer je ve skutečnosti trockista nebo fašista, nebo že má minimálně jistý postup do druhého kola, a ne že máte jiný názor na to, jestli by byl dobrý prezident.

č. 2 Jaroslav Bašta

Jméno Jaroslava Bašty sice není neznámé, fajnšmekři si jistě vzpomenou i na to, že býval ministrem bez portfeje, a opravdoví labužníci pak i na to, že byl chartista a angažoval se v Polistopadových tajných službách, ale nic z toho ještě nedává jeho kandidatuře smysl. Tím spíš, že ho nominovala SPD, která je sice parlamentní stranou, ale dost pochybuji o tom, že zrovna Jaroslav Bašta je prototypem politika, s nímž by se volič SPD dokázal ztotožnit (to už by u nich měl podle mě větší šanci třeba takový Pavel). Ani jako vehikl, který má dostat do veřejného prostoru ideje SPD, Bašta vzhledem ke svým vyjadřovacím schopnostem nemůže posloužit. Bašta už je starý, ale dojmem moudrého starce nepůsobí, nemá osobnost, která by mohla vykompenzovat jeho věk a podle všeho ne zrovna 100% tělesné zdraví. Samozřejmě bez šance.

č. 3 Josef Středula

Formálně jediný kandidát, který hodnotově stojí jinde, než zbytek pelotonu, to jest alespoň trochu nalevo. Ovšem není to žádný radikál ani revolucionář, nýbrž – nomen omen – kandidát patřící na politický střet, jenž současný systém nejen příliš neohrožuje, ale dokonce ani moc nekritizuje. Přesto, a to nejspíš hlavně proto, že se jedná o předsedu odborů, je pravici trnem v oku a při zaslechnutí jeho jména propadá panice a vyšiluje kvůli střetu zájmů, když jako vrchní odborář kandiduje na prezidenta. (Že kandidatura podnikatelů pravici nevadí a střet zájmů v ní nevidí netřeba jistě dodávat.)

Středula jistě není ideální kandidát a mám k němu celou řadu výhrad, zejména co se jeho názorů na zahraniční politiku týče, ale pořád mi vadí asi ze všech nejméně a dokonce se s ním v mnoha věcech shodnu, takže pokud k volbám vůbec půjdu, budu volit jeho. A to přesto, že jsem začal pochybovat o tom, jestli svoji kandidaturu vůbec myslí vážně, protože po něm není ani vidu, ani slechu. To ovšem není ani po většině kandidátů s výjimkou Nerudové, Pavla a Babiše, takže je to možná jen prostý důsledek toho, že je mainstreamovými médii ignorován, stejně jako většina kandidátů s výjimkou tří výše jmenovaných, kterým média kdo ví proč (asi peníze a s nimi spojené zájmy, co jiného) dopřávají prostoru měrou vydatnou.

Jestli mi něco na Středulovi opravdu, ale opravdu nevadí, tak to, že má drahé hodinky, protože na rozdíl od pravičáků nejsem přesvědčen o tom, že autentický levicový kandidát musí být tak chudý, že nemá ani na lístek na autobus, aby mohl dojet na Kavčí hory do televizní debaty, a vůbec byl i jinak pro svoji chudobu neškodný. To už mi víc vadí jistá pachuť (zdravím do té staré židovské anekdoty), která zůstala po přečtení svědectví lidí, kteří s ním údajně osobně jednali a on se jim na těch jednáních jevil jako vypočítavý hajzlík. Jenže co s tím? Ani Ježíš Kristus nebyl dokonalý, protože měnil vodu na víno a ne na pivo, takže bych mu to šanci dal. Horší než ten, který tam je teď, i než ten, který tam bude potom, pokud to nebude právě Středula, rozhodně nebude. Reálně asi bez šance, ale když nic jiného, dodává těm volbám iluzi reálně volit mezi něčím a něčím jiným.