Určitě znáte ten biblický příběh o tom, jak si lidé chtěli postavit v Babylonu věž a Bohu se nějak nezdála, tak jim zmátl jazyky a oni už se nedokazali na ničem domluvit, v důsledku čehož věž nedostavěli. Když si odmyslíme pohádkovou nadstavbu ješitného a panovačného Boha, zůstane historická zpráva o tom, že když lidé ztratí schopnost spolu mluvit a domluvit se, tak ztratí i schopnost organizace a koordinace. Stalo se to před tisíci let (a nejpíš nikoliv poprvé), stalo se to od té doby jistě jěště mnohokrát (jen někomu, kdo nepsal Bibli, takže o tom nevíme) a děje se to zase. Nám, tady a teď. Používáme sice stejná slov a stejnou gramatiku, ale začínáme se zásadně rozcházet v tom, jaká mají za slova význam. Neshodneme se na tom, co je to pravda, neshodneme se na tom, co je to svoboda, neshodneme se na tom, kde je vlevo a kde je v pravo. Sdílený komunikační kód se rozpadá a promluvy jednotlivých lidí jsou jen solipcistní změti slov bez relevance pro kohokoliv jiného, protože ač jsou stejná slova, významy se liší. Každý mluvíme jen sám k sobě, maximálně ke své „bublině“, ale jinak si nerozumíme. Situace je o to horší, že si to ani neuvědumujeme, protože slova-znaky používáme stejná. A to je u tak komplexního systému, jakým je západní technická civilizace zásadní problém, protože my spolu musíme mluvit, musíme se domlouvat a musíme se koordinovat. Pokud s tím něco neuděláme a nenajdeme znova společnou řeč – a to neznamená iniformitu myšlení, ale naopak schopnost sdílet pestrost svých myšlenek – tak po nás zůstane ne rozestavěná věž, ale zhroucená civilizace a s ní hekatomby mrtvých a zbídačených. My už nebudeme mít možnost v poklidu se rozejíst do světa každý se svým jazykem, nebude kam. Nás čeká tak akorát deathmatch izolovaných individí neschopných domluvit se ani na tom, kdy a kde si rozbijí hubu.
Štěstí v neštěstí
Když vám tornádo sebere střechu nad hlavou, tak to žádné štěstí není, ale i v tomhle neštěstí můžete mít štěstí alespoň v tom, že jste první. Dokud je taková katastrofa výjimečná, nezvyklá a emoce vzbuzující, máte šanci, že vám spousta lidí přijde na pomoc, přiloží ruku k dílu nebo vám alespoň pošlou peníze. Až budou takové katastrofy tříkrát do roka a postiženy nebudou jednotky, ale desítky obcí, tak se žádné pomoci nejspíš nedočkáte. Nejenom proto, že lidé už budou otupělí, ale především proto, že už nebude kde brát. Nebudou se k vám moci sjet hasiči z celé republiky, protože budou potřeba jinde. Cizí lidé vám nepřijdou na pomoc, protože budou mít dost starostí sami se sebou a peníze vám nepošlou, protože už žádné mít nebudou.
Můžeme si všichni lhát do kapsy, že to tornádo na Moravě byl jen exces, který se nebude opakovat, jenže když k tomu přidáte třeba vlnu veder v Kanadě ve stejný čas, tak to až příliš koresponduje s předpověďmi vědců o tom, jak se projeví globální oteplování a jaké bude mít na nás dopady. A je teď úplně jedno, jestli je antropogenního původu, nebo zcela přirozené, prostě nás zasáhne. Stále častěji a stále intenzivněji a další postižení již tolik štěstí v neštěstí, jako ti první, mít nebudou.
Budou mít naopak velkou smůlu, protože systém podpory založený na dobrovolnosti, soucitu a charitě jim v podmínkách vyčerpaných zdrojů nebude schopen nijak pomoci. Ani peníze od státu nic nevyřeší, pokud za ně nebude co koupit. Aby další postižení klimatickými haváriemi nemuseli spoléhat na štěstí v neštěstí, měli bychom jako společnost urychleně začít s přípravami. Například si vybudovat schopnost rychle obnovit domy, třebas prefabrikované nebo s pomocí speciálních 3D tiskáren. Předělat systém sociální podpory tak, aby ubylo administrativy a nutnosti žádat, dokladovat a prokazovat, což je bez dokladů, zničených živlem, a nefunkčních telekomunikací problém. Vytvořit si schopnost rychle obnovit dodávky elektřiny a zajištění internetového připojení, atd. atp. Cokoliv, hlavně něco. Připravit se, přizpůsobit se. Jsme lidé a schopnost využvat techniku je naše největší evoluční výhoda. Zatím jsme ji využívali především k sebedestrukci, ted je nejvyšší čas začít ji využívat k přežití.
Poslední mluvčí zástupů
Prezident Zeman zase plácnul nějakou svoji obligátní zlou kravinu a internety explodovaly v reakci tak vulgární a nenávisté, že to hravně překonalo i Zemanův původní blábol. Jenže nakydat taková kvanta bláta na Zemana, který se v něm jen porochňá, absolutně nic neřeší. Už jenom proto, že Zeman není poslední konzervativní dinosaurus, jen poslední, který má přístup do médií. Jenže tam někde venku, bez internetu a bez přístupu do médií, žijí spousty lidí, kterým prezident Zeman mluví z duše. Spousy, které ti, kteří tak okázale pohrdají Zemanem, stejně okázale ignorují. To, že nejsou vidět a neumí se zviditlenit ale ještě neznamená, že neexistují, že nemají volební právo a že je správné, ba přímo pokrokové, je odepsat. Je správné chtít rovnost pro LBQT a další jiné lidi, ale těžko jim ji vybojujete tím, že budete ty, kteří jim ji z nějakého důvodu nechtějí dopřát, veřejně označovat za druhořadé a zaostalé, co vám ani zdaleka nejsou rovni. Až příští prezidentské volby vyhraje nějaký Zeman 2, nebude to ani tak důkaz mentální a morální zaostalosti lidí žijícících mimo pražské kavárny, jako důkaz stupidní a arogantní komunikační strategie těch, kteří to snad i myslí dobře, ale nedokáží si odpustit morální kýč dojímání se nad vlastní nadřazeností. Vytěsňovat velkou část populace z účasti na formování veřejného života a ignorovat jejich strachy a problémy je ta nejspolehlivější cesta, jak udělat všechno ještě horší.
Vysokoprahový klub vládců Prahy
Určitě znáte pojem nízkoprahový klub – to je takové místo, kam může přijít každý a jediná podmínka vstupu je, aby přijít chtěl (a možná ještě aby byl jakž takž čistý a střízlivý). Tak já jsem teď poznal jeden vysokoprahový, kam sice nemá nikdo zakázaný vstup, ale zároveň není téměř nikdo reálně schopen do něj vstoupit. Ten klub se schází na adrese Aktuálně pořizované změny územního plánu, tváří se velmi transparentně a velmi otevřeně, ale implicitní kvalifikační předpoklady na každého jsou tak vysoké, že je prakticky nedostupný. Problém je v tom, že to není klub milovníků kvalitních destilátů, ale klub, ve kterém se rozhoduje o budoucnosti Prahy a kvalitě života Pražanů. Každý se může podívat, co se chystá, ale aniž bych chtěl své spoluobčany podceňovat, myslím, že jen málokdo je schopen z toho kvanta materiálů psaných hutným úředním jazykem cokoliv vyčíst. Už jenom to, že dotčená území nejsou určena ulicemi, tedy něčím, co zná každý a snadno z toho získá představu, jakého území se příslušná změna týká, ale parcelními čísly. Změny samotné pak bývají popsány změnou hermenutických kódů využití území. Jasně, že se každý může naučit tomu rozumět, ale může si to každý dovolit? Může si každý dovolit trávit čas studiem nechanismů územního řízení a plánování a následným studiem stovek a tisíců stran dokumentů, které se vzájemně mění a doplňují a v důsledku lhůt, odvolání, vyjádření a doplňování se každá změna nachází v jiné fázi a jiném čase? Příslušní úředníci se v tom samozřejmě vyznají, je to jejich práce, kterou dělají na plný úvazek. Developeři na to mají také celá specializovaná oddělení. Ale co občan, který se chce zajímat, ale má vedle toho ještě svoji práci obživnou a x dalších povinností? Formálně transparentní proces územních změn je veřejností reálně zcela nekontrolovatelný. Já chápu, že dokumentace, podle které se rozhoduje, musí být precisní a technická, ale proč nemůže být ke každé změně připojeno stručné shrnutí pro laika, něco jako: Vykácíme a vybetonujeme… necháme postavit další a další byty (škola ani školka se stavět nebude)…, přivedeme další tisíce a tisíce automobilů… zrušíme park a postavíme parkoviště… musíme nechat developera vydělat, proto bude vaše nemovitost neprodejná, v lepším případě za třetinovou cenu? Jenže taková jedoduchá možnost podílet se na územním plánování by smrděla přímou demokracií a přímá demokracie je něco, čím si kapitalismus kazit nechceme. Nebo se mýlím?
Tak to je on, zahrádkářský zákon
Ve Sbírce zákonů vyšel pod číslem 221/2021 Zákon o podpoře zahrádkářské činnosti (zahrádkářský zákon). To je ten zákon, jehož projednání bylo svého času podle Babiše důležitější, než koronavirus. Ten zákon sám o sobě neobsahuje nic zásadně alarmujícího, naopak budí sympatie svojí stručností. Co ale sympatie nebudí a alarmující je, to je jeho existence jako taková. Proboha proč? Proč mají mít zahrádkáři vlastní zákon? To nestačí, že ho mají myslivci, to musí mít každá zájmový skupina vlastní zákon? Budou ho mít i včelaři? (I když zrovna ti, respektive včely jako takové, by si ho zasloužili.) Budou ho mít radioamatéři? Budou ho mít skauti? Budou ho mít rekreační běžci? A proč hospodští? Chození do hospody je přece teprve česká tradice! Nebo snad už všichni mají a zahrádkáři byli poslední, kdo ho neměli? Pak se má v českém právním řádu někdo vyznat, když máme separátní zákon úplně na všechno. Jestli jsem někdy říkal, že církve jsou srovnatelné se zahrádkáři, myslel jsem to tak, že se mají církvím privilegia sebrat, a ne je přidat zahrádkárům. Ale zase, na druhou stanu, berme to tak, že jsme vlastně šťastný národ, když je náš nejpalčivější problém výše pachtovného pro zahrádkáře.
Náš zákazník, náš pán
Náš zákazník, náš pán. Znáte přeci tohle krásně starosvětské motto, které tolikrát zdobilo každý druhý kvelb v filmech natočených nebo zasazených do První republiky, a které mělo v moderní době symbolizovat kvalitativní rozdíl mezi neochotným komunálním podnikem socialismu a přeochotným živnostníkem kapitalismu. Náš zákazník, náš pán, pořád se zaklínají obchodníci, živnostníci a podnikatelé. A vy jim to věříte, protože jim to chcete věřit, chcete věřit tomu, že podnikatelé mají zájem o vaši zakázku a že udělají vše pro to, aby vám vyhověli. A tak nějak počítáte s tím, že si za to nechají zaplatit.
A těch pár, co zareagovalo, přijeli se podívat a vzali si zadání? To samé! Konec komunikace, už se neozvali. Ani neposlali nabídku, ani nevycouvali, prostě nic. Ani na urgence nereagovali! Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Tohle chování řeznického psa se se zásadou náš zákazník náš pán přece neslučuje. Nechci snad tolik, když chci, aby mi podnikatelé odpovídali na maily a pokud nemají o zakázku zájem, tak ji korektně ukončili a dali mi vědět? Nebo ano?
Já jim chci zaplatit! To o moje peníze nestojí? Tak ať si řeknou o víc, když je jim to málo, ale ať nemlčí. Jenže to je právě to, co oni dělají – odmlčí se. To čekají, že se budu doprošovat? Ale to já nebudu. Nebudu vnucovat svoje peníze někomu, kdo o ně zjevně nestojí. Vždyť bych se ani nemohl spolehnout na to, že práci odvede kvalitně, když o ní nejen že nemá zájem, ale není schopen nebo ochoten ani rozumně komunikovat.
Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Já nemám problém akceptovat, že někdo nemá o zakázku zájem z důvodů, které mi nakonec ani nemusí vysvětlovat, ale nedokáži akceptovat absenci fundamentálních pravidel mezilidské komunikace – pozdravit, poprosit, poděkovat, omluvit se, odpovědět na pozdrav.
A pokud mi chcete tvrdit, že je to tak zcela v pořádku, protože na trhu je převis poptávky nad nabídkou, tak vám řeknu jediné: „Běžte do prdele s trhem. Slušné chování musí být automatické a na trhu nezávislé. Slušné chování musí být něco, co se nekupuje, ani neprodává, ale co určuje, jak obchod probíhá.“
Náš zákazník, náš pán? Pozor na to, je to past.
Inventura očkovacího průkazu
Vytáhl jsem svůj starý očkovací průkaz a vzal to od začátku (to nejsou názvy kapitol, ale potvrzená absolvovaná očkování):
- Pravé neštovice
- Záškrt, tetanus a dávivý kašel
- Dětská obrna
- Tyfus a paratyfy
- Spalničky
- Tuberkolóza
- Menigokok
- Klíšťová encefalitida
- Žloutenka
- Žlutá zimnice (tu jsem tam sice nenašel, ale do Nepálu byla povinná)
- a možná ještě něco, co jsem nerozklíčoval, nebo se to schovává v nějaké kombinaci
Žádná z těch nemocí mi nikdy nechyběla a rozhodně si nemyslím, že by ta očkování byla zbytečná, protože jsem nic z toho nechytil. Naopak si myslím, že právě očkování vděčím za to, že jsem nic z toho nechytil. A nevybavuji si ani žádné vedlejší účinky, které by stály za zapamatování. Ani já, ani nikdo z mých známých a známých jejich známých a to jsme většinu z těch vakcín dostávali v době, kdy nebyly na zdaleka takové technické úrovni, jako dnes. Dvoudenní bolest ruky nebo ženin zadek nateklý tak, že musela týden chodit do práce na ostro, za závažné komplikace nepovažuji.
Takže mi řekněte jediný rozumný důvod, proč bych se teď neměl nechat očkovat proti covidu? Notabene vakcínou, která je technicky o dvě třídy výš, než většina z toho, čím už jsme očkovaný byl. Ale budete to mít těžké, protože já všehna ta očkování považuji za privilegium, nikoliv za perzkuci.
Komerční vs. všeobecné zdravotní pojištění
Ve snaze přesvědčit mě, pokud bych neplatil daně, tak si za ušetřené peníze koupím všeho víc, lepšího a levnějšího, mí oponenti opakovaně tvrdili, že i tuzemskými zdravotními pojišťovnami nabízené komerční zdravotní pojištění je levnější a přitom lepší, než to povinné všeobecné. Na opakované dotazy, zda je srovnatelný i rozsah krytí etc. jsem samozřejmě žádnou odpověď nedostal.
Tak jsem se na to podíval sám. Nejedná se o žádnou zevrubnou rešerši, ale spíš letmý a povrchní pohled, neboť se ukázalo, že potřebné informace se špatně shánějí, ale snad nebude úplně marný.
Tak za prvé je tu otázka ceny. A ta je nezodpověditelná. Stejně jako ostatní pojišťovny nemají ani zdravotní pojišťovny veřejně přístupný ceník, ale cenu sdělí oplátkou za poskytnutí osobních údajů. Jedinou výjimkou se ukázala být Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra zde, kde vychází měsíční pojistné opravdu nižší.
To je ovšem zcela očekávatelně vykoupeno omezeným pojistným krytím. Nejenom již zmiňovaná ZPMV, ale i Uniqa či VZP mají plně omezené limity, které jsou, co jsem našel, do 2 mil. Kč. resp. jejich ekvivalentu v EUR. Limity jsou přitom něco, co zákon 48/1998 Sb. o veřejném zdravotním pojištění nezná. A ještě jednu věc, kterou pojistné podmínky komerčního pojištění (např. rovněž již zmiňovaná Uniqa) běžně obsahují, zákon o veřejném zdravotním pojištění: možnost výpovědi ze strany pojišťovny, většinou tři měsíce po škodní události (rozuměj nemoci, či úrazu). A samozřejmě u komerčního pojištění není na uzavření smlouvy právní nárok.
Závěr si udělejte každý vlastní, ale já si nemohu pomoci, mě to všeobecné zdravotní pojištění přijde výhodnější. Ne kvůli ceně, která umí být dost vysoká (však to také není pojištění v pravém slova smyslu, ale parafiskál), ale kvůli v podstatě neomezenému krytí, nároku na vznik pojištění a nemožnosti pojišťovny jej jednostranně vypovědět. Ale samozřejmě je na každém, jestli raději teď „ušetří“ několik (desítek) tisíc ročně, které si odloží pro případ, že ho postihne vážný úraz nebo nemoc (a bude doufat, že se tak stane až za hodně dlouhou dobu, až bude mít našetřeno), nebo dá přednost jistotě zdravotní péče a svobodě nevytvářet si mohutné záložní fondy pro případ úrazu či nemoci.
P.S. Jsem si vědom toho, že jde o komerční pojištění cizinců, ale nedělám si iluze, že kdyby šlo o čisté komerční pojištění i pro rezidenty ala USA, že by byly podmínky nějak zásadně přiznivější.
Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR
Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.
Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)
Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“Jak jsem se nenakazil
Protože uběhlo již téměř čtrnáct dní od posledního případu, kdy jsem se choval hloupě a nezodpovědně (a téměř tři týdny od toho předposledního) a já i rodina jsme stále zdrávi necovidováni, mohu myslím s vysokou mírou jistoty prohlásit, že jsem se nenakazil (ťuky ťuk, dřevo pojď mi hop). Tedy abych byl úplně přesný, tehdy jsem se nenakazil, protože bohužel nelze vyloučit, že jsem se nakazil někdy jindy někde jinde a nemám žádnou jistotu, že nemoc nepropukne zítra. Holt dneska člověk neví dne ani hodiny.
Pokud jsem se tedy nenakazil, ač jsem se choval rizikově (do blbců mi nadávat nemusíte, už jsem si vynadal sám), jak je to možné a co z toho plyne?
a) Měl jsem štěstí. To je sice legitimní možnost, ale nedá se s ní příliš pracovat a hlavně se na ni nedá spoléhat. Sázka na štěstí není spolehlivé řešení ne pro všechny, ale pro nikoho.
b) Žádná epidemie covidu ve skutečnosti neexistuje a žádné nebezpeční nehrozí. Tato možnost je sice obecně velmi oblíbená, ale jaksi není úplně v souladu s realitou, respektive předpokládá masivní konspiraci, na které se podílejí nejen politici, ale především lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, příbuzní zemřelých i sami zemřelí, takže s v součtu několik desítek tisíc, možná až stovky tisíc osob. Pokud si mám vybrat mezi lékařem, kterému v nemocnici denně pod rukama umírají lidé na údajně neexitující nemoc, a chlápkem, který na ni nevěří, protože se nechce omezovat v pochlastávání a jeho osobní „svoboda“ (rozuměj pohodlí) je pro něj víc, než životy druhých, což by si, pokud by připustil existenci epidemie, sám před sebou už tak snadno neobhájil, tak si rozhodně vybere toho doktora, bez ohledu na to, že na rozdíl od toho chlápka nemá ani za mák zdravého selského rozumu.
c) Skutečně rizikové chování je ještě výrazně rizikovější, než bylo to mé.
d) Roušky (v mém případě respirátor), řádně dezinfikované ruce a rozestupy jsou jako profylaxe vysoce efektivní.
Pokud jsou správné hypotézy c) a d), což je vzhledem k tomu, že a) je nepoužitelná a b) nesmyslná, velmi pravděpodobné, a dám je dohromady, protože jsou rub a líc téže mince, pak musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit, jaké skopičiny musejí lidé vyvádět, že se epidemii nedaří zvládnout. A to je děsivé, protože pokud platí c) a d), tak je zvládnutí epidemie velmi snadné a velmi levné a stačí k němu jen trochu rozumu a kázně. Jinými slovy, za ten průser, ve kterém jsme, si můžeme jen a pouze sami a vláda je při vší své neschopnosti víceméně z obliga, protože za to, jestli dodržuje základní jednoduchá pravidla, která, jak je vidět na mém příkladu, odpustí i řadu chyb, je zodpovědný každý sám za sebe. Pokud se nemýlím, tak epidemii covidu můžeme krásně zvládnout sami i bez vlády – nebo jsme alespoň mohli, teď je už je možná pozdě – stačí jen málo: rozum, kázeň, zodpovědnost. A to je problém, protože naše společnost má hodnotový žebříček nastavený přesně opačně: na svobodu sobeckého individua.
