Osvěžující rouhání


Papouškovat autority je snadné a bezpečné, to dovede každý. Je to ale k ničemu, nikam nás to neposouvá, a pokud to znamená jen zas a znova opakovat chyby, je to vyloženě nebezpečné, ne-li přímo zločinné, pokud se to dělá záměrně. Tím více ale potřebujeme někoho, kdo umí myslet „out of the box“, a nejenom umí, ale má pak i odvahu s tím, co si myslí, vyjít na veřejnost. Tak jako Kate Raworthová. Dovedu si živě představit, jací lidé budou mít problém odkazované či níže citované vůbec dočíst do konce (zatímco jim nebude dělat nejmenší problém vymyslet tisíc a jeden způsob, jak Kate ve jménu „svobody“ umlčet), ale tím víc je třeba, aby v tom Kate nebyla sama.

Dovolte mi nejprve vysvětlit, proč jsou vůbec zákony a regulace potřeba. Ve své podstatě jde v ekonomii především o zákony. A nemám na mysli ony takzvané „ekonomické zákony“, které si neoklasičtí ekonomové vymysleli, aby se mohli tvářit, že je ekonomie věda postavená na stejně solidním základě, jako newtonovská fyzika. Zákon nabídky a poptávky, zákon trhu, zákon klesajících výnosů: nic z toho doopravdy neexistuje jako obecný, daný princip, jímž by se fungování ekonomiky řídilo. Jen se tou terminologií vytváří zdání jakoby vědecké exaktnosti.

[Ekonomický systém]  Musí být ale také distributivní, čili fungovat tak, aby dynamika trhů nekoncentrovala statky a příjmy v rukou úzké menšiny, jednoho procenta nejbohatších – jak je tomu teď – ale smysluplně je distribuovala mezi všechny lidi. Takže vrátím-li se k vaší otázce: jak se k takovému uspořádání dostat? Regulací struktury ekonomiky. Neoklasičtí a neoliberální ekonomové se příliš soustředí na cenové mechanismy. Kupříkladu zdanit či jinak zpoplatnit fosilní paliva je určitě dobrý nápad, ale nestačí to. (…) Nestačí chtít po firmě, aby se nějak přizpůsobila té či oné dani či jinému cenovému signálu. Ne, je třeba ji přimět, aby přehodnotila samo jádro svého ekonomického modelu. Kupříkladu rozhodneme-li se, podobně jako to teď udělala Evropská unie, zakázat od roku 2025 jednorázové plasty či igelitové sáčky, jde o jasnou regulaci, která zasáhne samo jádro byznysu s plasty či obaly. Hráčům na trhu tak nebude stačit jen začít jinak počítat náklady – budou muset přepracovat svou nabídku výrobků a reorganizovat dodavatelské řetězce. Zákony a regulace tak v dlouhodobém výhledu dovedou změnit mnohem víc, než pouhé cenové mechanismy.

Finanční systémy i peníze jako takové jsou struktura – a jisté mocenské zájmy se dnes snaží udržet stávající podobu této struktury, protože představuje zdroj snadného zisku pro privilegovanou menšinu nejbohatších.

Je jasné, že země jako Zambie, Nepál či Bangladéš zoufale chtějí růst, aby naplnily potřeby svých obyvatel. Ale podíváme-li se na země jako Nizozemsko či Belgie, které mají enormní příjmy a stále chtějí mít jen víc a víc? To jen ilustruje, jak absurdní naše posedlost růstem je: bez ohledu na to, jak bohatá ta která země už je, můžete se vsadit, že její politici věří, že lékem na všechny její problémy je další růst.

chci být ale nerozumná – být rozumná dnes znamená být takzvaně „racionální“. „Ale prosím tě, moje milá, buď rozumná, přestaň snít.“ My ale musíme snít, jinak nás vždycky nacpou zpět do krabice toho, co je přijatelné si myslet a říkat. Je na čase se proti tomu vzbouřit a být „nerozumní“.

Reklamy

Šmejdi – příběh ze života


Budu vám vyprávět příběh, který už jste v takové či onaké variantě slyšeli mockrát, příběh o starém pánovi a bandě šmejdů, příběh, na jehož konci má starý pán nůž na krku a je chudší o těch pár desítek tisíc, o které je banda šmejdů bohatší.

Jeden příbuzný žije sám. Žena mu zemřela, děti neměli. Jak je starý, tak je zmatený, zapomíná a… asi si to umíte představit a pokud ne, buďte rádi. Tak tohoto starého pána navštívila jakási partička. Jak a kdy ho kontaktovali si už přesně nepamatuje, všechno mu tak nějak splývá. Tato partička, vybavena zákusky (sic!) se mu představila jako exekutoři, kteří zabavili jistému povinnému byt, z jehož prodeje by měl ten náš příbuzný nárok na 90.000,-, ale aby je mohl získat, musí exekutorům nejprve půjčit 360.000,- na financování jeho prodeje (sic! sic!). Starý pán jim na to skočil. Půl dne ho zpracovávali – starý pán byl rád, že si si s ním někdo povídá a že může získat peníze – půl dne ho vozili po Praze (kudy přesně neví), aby si zařídil půjčku těch 360.000,- (sic!), které samozřejmě neměl. Nikde, kde jsou kamery, s ním nechodili, jen za něj vyřídili telefonát s úvěrovou společností, kde mu dohodli půjčku, a před kterou se jeden z nich vydával za synovce starého pána, což starý pán odkýval, i když žádného synovce nemá. Půjčku těch 360.000,- se snad podařilo zastavit, jisté by to mělo být v pondělí (každopádně včera ještě nebyla ani schválena, natožpak vyplacena a úvěrová společnost několikrát potvrdila, že ji zrušila). Následovalo trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu podvodu, které starému pánovi sice už moc nepomůže, ale snad by mohlo pomoci jiným starým lidem, pokud se podaří tu bandu zastavit a rozprášit. Tohle totiž evidentně nebyl žádný ad hoc pokus, ale promyšlený postup organizované skupiny. A nebýt šťastné náhody, že se žena u starého pána, který jinak nikam nechodí, stavila zrovna když se vracel z výletu se šmejdy, přišlo jí to divné a začala v tom vrtat, tak by starý pán dost možná zapomněl, že si vůbec půjčil a co s těmi penězi udělal, tedy že je předal neznámým lidem (sic!), a až by začaly chodit první splátky a upomínky, už by se nedalo nic dělat a on by dost možná ani nebyl schopen říct, kdy si půjčil a proč.

Říkáte si konec dobrý, všechno dobré? Leda hovno.

Jak jsme totiž zjistili, tak ho takhle banda navštívila už den předem a přinutila (pod jakou záminkou nevíme, už si to nepamatuje) ho vzít si půjčku 165.000,- u České spořitelny, kde má pán účet, ten peníze hned v hotovosti vybral (za poplatek 500,-) a v autě předal těm lidem. O téhle půjčce už ani nevěděl, splývala mu a s tou druhou, a podle všechno pořád nechápe, že bance dluží takovou sumu.

Rychle a snadno vydělané peníze, co říkáte? A bylo by jich ještě víc, nebýt shody náhod. Rychle, snadno a poměrně bezpečně, protože starý pán by nebyl vůbec schopný se bránit, už jenom proto, že vůbec netušil, že by se bránit měl, protože ho nějací šmejdi okrádají.

Tak takhle se to dělá. Jsou to šmejdi. A nechci v komentářích číst nic o tom, že si za to starý pán může sám, protože byl málo opatrný, smluvní volnost, osobní odpovědnost a bla bla bla. Starý pán je oběť a celý příběh je jak z učebnice. Možná by si zasloužil trochu popularizace, aby mohl sloužit jako varování pro budoucí oběti a jejich rodiny. I když je otázka, co člověk zmůže tváří v tvář stařecké demenci. Svého příbuzného jsme dávno před incidentem opakovaně a důrazně nabádali, aby si nikoho nepouštěl do bytu, s nikým nedělal obchody, vždy nejdříve volal nám a poradil se a hlavně si proboha nikdy nepůjčoval. Bohužel to nestačilo a hlídat ho 24×7 dost dobře nemůžeme. Je to k vzteku i k pláči zároveň. A to má starý pán ještě štěstí, že má nás a že my o něj máme zájem, protože desítky nebo stovky seniorů, kterým právě praví exekutoři zabavují domy a byty, aniž by chápali, co a proč se děje, tolik štěstí neměli.

Tak snad starého pána bude těšit alespoň to, že komunisti nejsou ve vládě a se máme nejlépe, jak jsem kdy měli a mít mohli. Může se tím těšit, až se bude dívat na prázdný talíř, protože momentálně nemá ani na chleba (na účtu mu zbylo 300,- (sic!)), natožpak na nájem.

P.S. Musím ocenit práci policie, která věc vůbec nebrala na lehkou váhu, věnovala se nám a hned začala jednat, zajišťovat důkazy a vůbec dělat to, co by člověk od policie čekal. Uvidíme, třeba to k něčemu bude.

P.P.S. Musím ocenit i přístup úvěrové firmy, která se k tomu zatím staví vstřícně a chápavě. Možná se zítra ukáže, že to až tak růžové není, ale zatím se zdá, že podvodníci udělali chybu, že si vybrali poměrně seriózní firmu.

P.P.P.S. Možná si řeknete, že kdyby se nedaly úvěry sjednávat po telefonu, že by podobných podvodů ubylo, a mě to také napadlo jako první, ale s chladnou hlavou musím uznat, že nebýt možnosti řešit věci za našeho příbuzného po telefonu jen po jeho odkývání, že je to on a jinak komunikujeme my, tak bychom spoustu věcí, které si on sám už nedokáže vyřídit, k jeho škodě nevyřídili ani my.

Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách


Dostal jsem lístky (které jsem si nakonec musel stejně zaplatit) na představení divadla ABC Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, a tak jsem prostě šel. To podotýkám proto, že sám od sebe bych na něco se s takovým názvem nikdy nešel, neb bych očekával pokus o komedii založenou na genderových stereotypech, případně něco rádoby vtipně vztahově osvětového „ze života“. S tou osvětou bych se mýlil, o to větší pravdu bych měl ale s těmi stereotypy. Mít pravdu ovšem ne vždy znamená správně se rozhodnout, protože nejít na tuto komedii by byla chyba.

Continue reading „Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“

Temný případ S3


Když už jsem recenzoval první i druhou řadu, přidám recenzi i té třetí, možná nejoriginálnější. I tentokrát se děj odehrává v odstrčené Americe chudých, tentokrát kdesi v Arkansasu. Už to ale není jedno vyšetřování, ale hned tři vyšetřování jednoho případu v odstupu několika desítek let, respektive vyšetřování, jeho revize stejným týmem po letech, když se objeví nové důkazy, a snaha stejných policistů, teď starců dávno v důchodu, o konečné nalezení pravdy po dalších dvaceti letech, když se o případ začnou zajímat novináři. Vyprávění, i když není lineární a všechny časové roviny se prolínají, ale není žádný lartpourlartismus, kdy by tvůrčím záměrem bylo diváka zmást, zde je všechno krásně přehledné, a to i díky výrazné změně vzhledu hlavních postav v důsledků stárnutí (hluboce smekám před maskéry).

V třetí řadě Temného případu je kriminální zápletka ještě více než v těch předchozích jen platformou pro samotný příběh hlavních postav, jejich vývoj, konflikty i katarze. Dokonce se nakonec ukáže, že původní zločin nebyl zase až tak temný a monstrózní, jak se od začátku jeví, a že konspirace, která se jako jeho logická součást – i v důsledku organického odkazu na první řadu – přímo nabízí, se nekoná. Ano, dojde k několika vraždám, jejich cílem je zabránit odhalení pravdy, ale není vůbec jasné, co bylo na prapůvodní události, o níž lze prohlásit, že byla víc nehodou, než zločinem, tak nebezpečného, že bylo třeba kvůli jejímu utajení zabíjet?

Třetí řada Temného případu je opět mistrovsky řemeslně zpracovaná, navíc je ale originální, rafinovaná, nikoliv však vyumělkovaná a popírá řadu žánrových klišé. Svým způsobem nabízí i nenásilní filosofický přesah, když nastoluje otázku predestinace situace, když ukazuje, jak jediný chybějící detail může zásadně změnit pohled na situace, nebo jak se odstupem času to, co bylo prve samozřejmé, může najednou podstatně jinak. Práce detektiva není jednoduchá a detektiv může být stokrát poctivý a nadšený, chyby i kompromisy stejně nakonec udělá každý.

Pod falešnou vlajku


Netrvalo to dlouho – a určitě to začalo o dost dřív, než se do dostalo ke mně – a internetem se šíří podezření hraničící s jistotou, že teroristický útok v novozélandském Christchurchi byl útok pod falešnou vlajkou. Tedy něco na způsob přepadení vysílačky v Gliwici, incidentu v Tonkinském zálivu nebo operace Gladio. Tedy něco, o čem víme, že jsou toho vlády schopny a že to dělají.

Continue reading „Pod falešnou vlajku“

Co nás zničí


Podle toho, co slyším v televizi a čtu v nejenom v novinách, ale čím dál častěji i na sociálních sítích, je naše civilizace (rozuměj západní civilizace bílého muže) v kritickém ohrožení, přičemž zničit ji hrozí především: uprchlíci (před válkou a zejména před chudobou), mísení kultur a ras, emancipace žen, dekriminalizace homosexuality (o manželství osob stejného pohlaví nemluvě), třiceti pěti hodinový pracovní týden, školní obědy zdarma, sociální jistoty či ochrana přírody obecně a omezená spotřeba zvláště (viz též seznam rad, jak zachránit svět).

Já si ale na základě čerstvé osobní zkušenosti myslím, že to, co nás jednou
skutečně zničí, bude – nedůvěra. Vzájemná nedůvěra a podezřívavost, kdy jakoukoliv vstřícnost od druhého chápeme apriori jako past a za cokoliv, co pro nás druhý nezištně (protože „zisk“ v podobě radosti, že mohl pomoci, nebo že prostě jen nebyl sám, nechápeme a neuznáváme), už nedokážeme být ani vděční, protože pořád čekáme, kdy a v jaké podobě přijde „účet“. A když žádný nepřichází, místo úlevy nastoupí strach, co je špatně a kdy to přijde?

Už nedokážeme věřit jeden druhému nezištnost, už nedokážeme brát jeden druhého jako dva lidi, kteří si navzájem pomáhají, protože člověk je tvor společenský, který sám bez druhých nedokáže nic, a jehož lidskost se konstruuje právě a jedině ve vzájemné interakci rovného s rovným. Místo toho jsme se naučili sebe i ostatní reflektovat jen jako lovce a jeho kořist. Když nevyděláváme my na druhém, musí zákonitě vydělávat druhý na nás. A pokud není na první pohled zjevné jak, není to proto, že by se na nás vydělat nesnažil, ale proto, že je tak rafinovaný, že to nedokážeme odhalit. Lovec a kořist. Zdroj a jeho utilizace.

A protože nikdo nechceme být kořist, jsme neustále ve střehu. Nikomu nevěříme, každého podezříváme. Odmítáme pomáhat druhým a odmítáme nechat si od druhých pomoci, protože nejsou žádní druzí. Jsou jen ti, na kterých chceme sami vydělat (protože musíme, nechceme-li sami zahynout), a ti, kteří chtějí vydělat na nás. Kooperace je vytlačována konkurencí. Přestáváme být společností lidí a stáváme se masou člověků.

Bohužel, je to svým perverzním způsobem racionální, protože systém, ve kterém žijeme, je nastaven tak, že právě ten, kdo sám dokáže nejlépe nedůvěřovat a nejlépe zneužívat zbytky důvěry druhých, je nejvíce odměněn. Penězi, i prestiží. Tak jsme ho nastavili. Je to naše volba. Naše hloupá volba. Hloupá, ale snadná, protože z krátkodobé perspektivy se to vyplácí. Ale my jsme lidé, ne jepice. Nežijeme den, nebo týden, svá mláďata neodstavujeme po roce, ale po desítkách let. Žijeme v dlouhodobém horizontu, ale plánujeme v krátkodobém.

A tak se nedůvěrou, kterou nás chrání před tím, aby na nás druzí vydělávali, připravujeme o to jediné, co nám dlouhodobě umožňuje přežívat: spojenectví s ostatními lidmi, důvěru, přátelství a spolupráci. Jako jednotlivci jsme slabí a bezbranní, prosperovat dokážeme jedině jako společnost. I ti zdánlivě nejsilnější a nejsamostatnější jedinci přežívají a prosperují jenom proto, že existuje společnost, která jejich prosperitu zajistí, i kdyby jenom tím, že na ní mohou parazitovat.

Nezničí nás snaha o pokrok, i když znamená riziko chyb a omylů, zničí nás ztráta schopnosti důvěřovat si a s tím ruku v ruce jdoucí nutkání jít si navzájem po krtku. Ta neustálá ostražitost, ta permanentní „bojová pohotovost“, kterou si vynucuje nedůvěra a náhrada paradigmatu spolupráce paradigmatem konkurence, nás stojí tolik času a energie, že nám už nezbývá na řešení toho, co nás skutečně ohrožuje, ať už jsou to války, chudoba, epidemie, stoupající rezistence na antibiotika, klimatické změny, znečištění životního prostředí či vymírání hmyzu a s ním ruku v ruce jdoucí riziko katastrofálních neúrod.

Začíná to tím, že si principiálně nedůvěřujeme, abychom na sobě mohli lépe vydělávat, a skončí to tím, že nezbude nikdo, kdo by vydělával, ani nikdo, na kom by vydělávat mohl, jak málo nás zbude, pokud vůbec někdo zbude. Ty skutečně vážné problémy, které nás ohrožují, totiž dokážeme řešit jedině společně. K tomu je ale potřeba důvěra, bez důvěry zůstaneme sami, i když nás jsou miliardy.

Perličky z české legislativy I – seznam bezpečných zemí


Budiž tato noticka prvním počinem nového nepravidelného cyklu Perličky z české legislativy, který brán poctivě by vydal na samostatný blog a zaměstnal na plný úvazek středně velkou redakci.

Dnes je na paškále vyhláška č. 68/2019 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, stanovující tzv. seznam bezpečných zemí, tj. zemí, z nichž pocházející žadatelé o azyl jsou automaticky odmítnuti.

Co je na tom seznamu tak kuriózního? Za prvé délka, či přesněji krátkost. Jen dvacet čtyři zemí ze sto devadesáti tří členských států OSN je podle úředníků českého ministerstva vnitra bezpečných. Jinými slovy, planeta Země je podle našich úředníků v zásadě velmi nebezpečné místo. (Podperlička: V seznamu bezpečných zemí nejsou jmenovány státy EU, ovšem v zákoně jsem nic o tom, že by byly automaticky považovány za bezpečné, nenašel, našel jsem jen, že žádost o azyl občana státu EU je nepřípustná [je u toho tedy ještě nějaká podmínka, u níž ovšem není jasné, zda se vztahuje k té žádosti, nebo k tomu členskému státu. Inu, česká legislativa.])

No a za druhé, nikoliv však nakonec, je kuriózní obsah. Tak jsou za bezpečnou zemi považovány například USA nebo Indie, ale už ne Brazílie nebo Japonsko. je tam Ghana, ale už ne Egypt. Island, ale ne Izrael. A samozřejmě chybí Rusko nebo Čína. A jako třešnička na dortu Ukrajina. Rozvrácená zbídačená Ukrajina se zcela nefunkčním státním aparátem, která má k právnímu státu dál, než Zimbabwe, země přímo řízená oligarchy a tajnými službami, ve které jsou politicky motivované – a tudíž nejenom nikdy nevyšetřené, ale ani nevyšetřované – vraždy zcela běžné, a to včetně vražd jinak protežovaných novinářů a opozičních politiků. Tak takhle Ukrajina, ze které po Západem sponzorované demokratizaci utíká, kdo může, je podle českého ministerstva vnitra bezpečnou zemí. Ovšem pozor, „s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů“. Jak jinak.

Čert vezmi realitu, tenhle seznam diktovala politika a zapisovala loajalita. Nevím, jak vy, ale já bych raději žil ve spoustě zemí, které na seznamu bezpečných zemí nejsou, a naopak v žádném případě nechtěl žít v některé z těch údajně bezpečných. Český stát má velmi osobitý – ba perverzní – smysl pro bezpečí.

Most!?


Dokoukal jsem Most! Ano, díval jsem se. Dívali se všichni, tak jsem se díval také, abych o nic nepřišel. Proč předstírat, že jsem se nedival? Stejně by to každý chápal jen jako lacinou pózu. Díval jsem a nemůžu říct, že by se mi Most! vůbec nelíbil. Svým způsobem se mi i docela líbil. A nejspíš by se mi líbil mnohem víc, kdybych z toho hypu kolem neměl pocit, že si mi líbit musí.

Continue reading „Most!?“

Skeptická


Zoroastrovci bloudí
křesťan si neví rady,
mýlí se muslimové i židé se všemi
kdož věří, dohromady:
jen dvě sekty jsou na zemi –
bez víry
racionalisté
a bez rozumu
lidé víry čisté.

 

Abú’l-Alá‘ al-Ma’arrí (973-1057)

Pár slov k tzv. nenávisti


Ještě podivnější jsou lidé postižení nenávistí k vlastní civilizaci.

Konkrétně tohle naspal Douglas Murray, ale nebyl ani první, ani jediný, variací na toto téma je celá plejáda. Například „sebenenávidějící se Žid“, což je nálepka používaná v Izraeli k umlčení židovských kritiků Státu Izrael, které nelze dost dobře umlčet obligátní nálepkou „antisemita“.

A já mám s těmihle nálepkami určenými k umlčení kritiky zevnitř docela problém, protože mám obecně problém s konceptem co je moje, to je správné. Tím spíše, je-li to moje jenom proto, že jsem do toho byl vržen, ale sám jsem se o to nijak nepřičinil. Vadí mi, když mě někdo nutí fandit Spartě jenom proto, že jsem se narodil v Praze.

Copak pochybovat, ptát se, hledat cesty ke zlepšení je nenávist?

Pokud je opakem nenávisti láska – a na tom myslím panuje natolik široká shoda, že není důvod o tom diskutovat – pak domyšleno do důsledků Murray říká, že milovat znamená odvrhnout rozum i svědomí. Jenže takové milování není láska, ale chtíč. A je celkem jedno, jde-li o vlast, civilizaci či ženu.

Pochybnost není projev nenávisti, ale odpovědnosti. Pokud někdo pochybuje o tom, co a jak dělá, nebo co a jak je činěno v jeho jménu a s jeho souhlasem, pak neprojevuje nenávist, ale naopak odpovědnost. A klidně i tu lásku, má-li tedy smysl mluvit o lásce v souvislosti se vztahováním se k civilizaci.

Ale ani ti, kteří nekriticky bazírují na tom, že co oni činí, dobře a spravedlivě činí, protože tak činí oni, ať již v malém jako jednotlivci, nebo ve velkém jako civilizace, neprojevují nenávist – ti projevují jenom hloupost. Nebezpečnou hloupost. I když kus nenávist ke každému, kdo není jako oni, v tom bude jistě také. Ale nakonec nenávist jen forma hlouposti?

Takže až vám bude někdo nadávat, že nenávidíte sami sebe a svoji civilizaci, berte to tak, že je to hlupák, který vás chválí.