Podepisuji


Stále se rozrůstající skupina českých intelektuálů zveřejnila následující prohlášení, které mně sice k podpisu nedali, ale já nemohu jinak, než ho vzít za své a svůj podpis k němu připojit. Je tristně příznačné, že informaci o něm jsem našel jen na DR a A2larmu, ale už ne v médiích, která zasahují větší díl české populace. Ale co se divím? To není obyčejné prohlášení, to je plnokrevný politický program, na kterém se dá postavit politická strana, která by můj – a jistě nejen můj – hlas měla jistý. A je to program, který žádá tak radikální revizi současného společenského uspořádání včetně zpochybnění mnoha fundamentálních dogmat kapitalismu, že se ho držitelé moci musí bát a štítit. Instinktivně, protože některé body musí být zcela mimo jejich chápání.

Pokračovat ve čtení „Podepisuji“

Chudoba je příčina, nikoliv následek


Mít na účtu málo vyčerpává hlavu – a vyčerpaná hlava nevydělává. (…) [chudí] Musí mít přehled, kdy odcházejí jednotlivé platby z účtu, kolik stojí opravy spotřebičů a na kolik by vyšlo jejich nahrazení novými. Žijí v konstantním stresu, aby se pračka či auto nerozsypaly, protože nemají na jejich okamžitou náhradu. Pokud je tedy nechtějí koupit na úvěr, kterých už splácejí několik. Neustále přemýšlejí nad problémy, které nemizí a ze kterých může dlouhodobá nemoc či ztráta zaměstnání udělat existenční ohrožení. Jejich mysl vyčerpávají úkoly, které lidé s nadprůměrným výdělkem berou jako rutinu.

Podle rozšířeného přesvědčení si chudí své útrapy zaslouží, protože se rozhodují krátkozrace, jsou netrpěliví či hloupí. Mullainathan a Shafir ale kauzalitu obrátili. V sérii článků a v knize Scarcity: Why Having Too Little Means So Much (Nedostatek: proč mít málo znamená tolik) ukazují, že chudoba a konstantní stres vedou k horšímu rozhodování.

Můj známý, úspěšný a bohatý manažer, jednou nesouhlasně vyprskl, jaká je tahle teorie blbost. Jestli někdo žije ve stresu, jsou to lidé vzdělanější a bohatší. Sám pracuje na několika náročných obchodech měsíčně, musí vést nesourodé týmy, má tvrdé termíny, pracuje o víkendech. Nadto by měl vést společenský život odpovídající jeho postavení, navštěvovat soirée obchodních partnerů a divadelní premiéry… Není sporu, že jeho život stresující je. Má nad ním i malými jednotlivostmi však kontrolu a okamžitě může zvolit jinou životní cestu. Přejít na méně exponovanou pozici a přestat se stýkat s lidmi, kteří mu počítají návštěvy filharmonie. Chudí se zato nemohou rozhodnout, že přestanou řešit doplatek na léky či hlídání pro své děti.

Chudoba debilizuje

Pro ty, co pořád nechápou, k čemu je karanténa dobrá


Důležité jsou přitom selekční tlaky, které vybírají mutace, jež se ujmou a rozšíří se a vytlačí mutace jiné. V případě, že aktivně vyhledáváme a izolujeme jedince s těžkým průběhem nemoci, spontánně selektujeme ve prospěch mutantů, kteří si svého hostitele šetří. Děláme to i tím, že jsme si nasadili roušky a nestýkáme se ve větších počtech. Penalizujeme tím varianty viru, které jsou na svého hostitele zlé.

prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc.

Buď práci čest


Po letech fetišizace práce přišly roky její bagatelizace. Dnes jako kdyby práce byla až to poslední, co zbývá jako zdroj obživy těm nejméně schopným. Pracují jen ztroskotanci, úspěšní podnikají. A ti, co podnikají, milostivě dávají práci zoufalcům, kteří musí pracovat a kteří by jim za to měli být vděční a ne si vymýšlet takové nesmysly jako je dovolená, nemocenská, osmihodinová pracovní doba či mzda. Tak zní dnešní dominantní narativ, ale je to lež jako věž, která má legitimovat vykořisťování a pacifikovat kdysi proletariát, dnes prekariát.

Pravda je totiž taková, že hodnoty vznikají pouze a jedině prací a pouze a jedině prací se udržují. Prací, nikoliv vlastnictvím. Ovšem, i organizace, řízení či obchod jsou práce, stejně jako věda nebo umění. Práce duševní je rovna práci fyzické a práce fyzická té duševní. Práce je práce. Ale vlastnictví práce není. Ani fyzikálně, ani sociálně, ani ekonomicky. I podnikatel zaslouží uznání, ale za to, že firmu řídí (a pohrdání, když ji neřídí nebo řídí špatně), nikoliv za to, že ji vlastní.

A je tu ještě jedna pravda o práci, ta nejpodvratnější: práce se nedává, práce se kupuje. Pokud „dostanete“ práci, tak ji ve skutečnosti prodáváte tomu, kdo ji od vás kupuje a platí vám za ni ve formě mzdy. Nezaměstnává vás pro vaše krásné oči, ale proto, že vaši práci potřebuje. A potřebuje ji tak moc, že je ochoten za ni platit. Samozřejmě na tom není samo o sobě nic špatného, na dělbě práce naše společnost stojí, jen je dobré to mít na paměti vždy, když vám bude někdo povídat něco o tom, že vám dává práci, a požadovat od vás výměnou vděčnost, loajalitu a zavřené oči i ústa.

Deziluze z vlastní bubliny


Vždycky jsem si myslel, že moji sociální bublinu – tu reálnou, ne místní virtuální – tvoří samí vzdělaní a inteligentní lidé. Mám je sice pořád rád, ale už si to o nich nemyslím. Během koronavirové krize vzal tento názor na mé bližní za své, když jsem pozoroval, kolik z nich není schopno pochopit mechanismy kapénkové infekce, domyslet efekt rozložení zátěže v čase, kolik z nich má pocit, že si na ně stát zasedl a vede proti nim jakýsi soukromý džihád s cílem je osobně poškodit, a jak obecně nejsou schopni se adaptovat na změněnou situaci, cokoliv na svém chování změnit a zarputile se drží svých mentálních i behaviorálních stereotypů. Trochu z toho na mě jdou chmury co se týče budoucnosti, ve které na nás čekají onačejší výzvy vyžadující mnohem zásadnější změny, omezení a odříkání, než je epidemie a karanténa.

Úspěch, který netěší


Všechno zatím ukazuje na to, že COVID-19 jsme jako národ zvládli více než dobře: mrtvých je málo a největší ztráty, když nepočítám zanícené mindráky, jsou hospodářské, což je sice nepříjemné, ale jsme dost bohatý národ na to, abychom to ustáli. Alespoň tedy první vlnu jsme zvládli, přičemž nás, už vzhledem k tomu, jak upadá kázeň a ostražitost (flákání nošení roušek, dodržování odstupů etc.), velmi pravděpodobně ještě nejméně jedna čeká. Ale získali jsme čas a zkušenosti. Víme, co nám chybí, kde máme rezervy, co funguje a co už méně a na tu druhou se můžeme připravit jak materiálně (zásoby ochranných pomůcek), tak organizačně (režim v nemocnicích, komunikace, koordinace, řízení státu) i morálně (kázeň v dodržování pravidel, respekt jeden k druhému). Moc tomu nevěřím, že to uděláme, ale ta možnost tady je.

Na každý pád jsme dopadli lépe, než mnoho jiných (vrozený odpor k chvástavosti mi brání napsat že většina, i když podle všech čísel to tak je). Možná nás to bude stát o trochu víc, ale poměr cena/výkon je myslím více, než uspokojivý. A přesto se žádná radost nekoná. Nikde, ani na sociálních sítích, ani v médiích, nevidí žádnou radost, žádnou pýchu, žádné uspokojení z dobře vykonané práce. Neříkám, že bychom si teď měli ustlat na vavřínech, ale trochu si zvednout sebevědomí a říct si, že to všechno mělo smysl, bychom snad mohli. A měli. Nemyslíte?

Nebo to všechno žádný smysl nemělo? Místo radosti z dobře vykonané práce vidím všude jen vztek nad tím, co nebylo zrovna ideální. Jako kdyby vedle toho špatného na tom dobrém vůbec nezáleželo. A bohužel to vypadá, že to je jen kvůli tomu, kdo zrovna sedí v premiérském křesle. Když je to Babiš, nesmí se nic podařit. Jenže i když vláda udělala hodně chyb, nezorala úplně všechno a ani mnohem lepší výkon by o mnoho lepší výsledky nepřinesl. Tak jsou dobré. Nelze tvrdit, že nás vláda spasila, ale nezle tvrdit ani to, že nás zničila. Byli a jsme v tom společně a tak bychom to měli i brát: ocenit úspěch a poučit se z chyb, a ne hledat jen chyby a ignorovat kvůli nim to, co se povedlo.

Za sebe to řeknu takhle: Nebudu posílat panu Babišovi děkovné dopisy, protože to není žádný hrdina bez bázně a hany, který nás zachránil, ale nebudu mu posílat ani ty výhružné. A nenechám si ani radost z toho, že je vše na dobré cestě, zkazit tím, že je premiérem zrovna on. A už vůbec nebudu požadovat, aby se při druhé vlně dělalo všechno úplně jinak. Jsem rád, jak to zatím(!) dopadlo, jsem rád, že vláda dokázala dělat i odvážná a nepopulární opatření a doufám, že až přijde druhá vlna, tak ať už bude premiérem kdokoliv, nebude se bát konat, i kdyby u toho měl dělat chyby, a nenechá národ napospas epidemii jenom proto, že si nebude chtít nikoho rozházet.

Přes veškerou špatnou zkušenost totiž pořád věřím tomu, že dokážeme poznat, kdy si můžeme dovolit luxus tzv. svobody a kdy musíme zatnout zuby a snést takové či onaké omezení v zájmu svém i ostatních.

Považuji prozatímní stav boje s epidemií za úspěch, který mne těší, zvlášť když vidím, kolik lidí dokázalo nekecat a makat, a upřímně nechápu ty, kteří si toto potěšení nechávají kazit malichernou politikou.

Za vším špatným hledej ekonoma


Kdybychom bývali navrhli naše zdravotnické a produkční systémy tak, aby byly schopné vypořádat se s touto nevyhnutelnou událostí, měli bychom: 1. zvýšenou kapacitu zdravotnických systémů, (…); 2. připravené zásoby (…); 3. robustní ekonomiku s krátkými dodavatelskými řetězci (…); 4. bezplatné systémy monitorování zdraví, které zajistí, že během pandemie můžeme snadno identifikovat nositele nemocí; 5. rozšířené monetární systémy, aby v případě pandemie zafinancovaly běžné výdaje převážné části populace.

My jsme ale udělali naprostý opak, a tak máme: 1. zdravotní systémy s omezenou schopností vypořádat se se standardními epizodickými problémy; 2. ekonomický systém, v němž je výroba soustředěna do zemí s nízkými mzdami (…); 3. soukromý sektor, jemuž jsme dovolili dosáhnout nejvyšší úrovně zadlužení podniků a domácností v historii (…).

Proč? Především proto, že politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy

Důvodem je, že když už politici studují, pak nestudují epidemiologii, inženýrství nebo matematiku. A pokud na univerzitě vystudují nějakou analytickou disciplínu, je to skoro vždycky ekonomie

Kvůli ekonomickému zázemí nejsou politici a byrokraté schopni plně porozumět takovéto krizi a zároveň nekriticky přijímají rady ekonomů. Proto zavedli politiky, jež snížily naši schopnost vyrovnat se s pandemií, vytvořili systémy produkce a distribuce, které drasticky zesílily její škodlivé dopady.

Steve Keen: Koronavirus nekompromisně odhaluje omyly v základech neoklasické ekonomie a globalizace

Nad rozsudkem městského soudu


Už od včerejška se tu hádáme (viz rekapitulace twitterového flamu níže) o rozhodnutí městského soudu v Praze, který zrušil některá opatření Ministerstva zdravotnictví mající za účel zvládnutí epidemie COVID-19. Já nad tím kroutím hlavou, jako nad absurdní sabotáží snahy o zvládnutí epidemie, moji oponenti to slaví jako triumf demokracie a právního státu. Takže abychom se nehádali o tom, co jedna paní povídala, i kdyby ta paní byla tisková mluvčí toho soudu, našel jsem a přečetl příslušný rozsudek.

Předně musím zopakovat, že nejsem právník. Ani tak vzděláním, jako myšlením. Čili naprosto chápu, čím, jak a proč soud argumentuje, ale přijde mi to místy až absurdní a odtržené od reality. Zejména ta absolutní přednost formy před obsahem, kterou se právnické myšlení vyznačuje. A také předesílám, že až na drobné výjimky nebudu z rozsudku přímo citovat, protože bych ho musel přepsat skoro celý, a většina z toho, nad čím mi zůstává rozum stát, není otázka jedné věty nebo odstavce, ale celkového vyznění.

Inkriminovaný rozsudek má dvě dominantní části: v první se soud vypořádává s přípustností žaloby jako takové, ve druhé pak s věcnou přípustností Ministerstva zdravotnictví napadané rozhodnutí vydat.

Číst první část pro mne bylo utrpením. Ne kvůli množství citací, odkazů, čísel a datumů, ale kvůli tomu, jak při tom trpěla moje víra v nezávislé soudy, právní stát (neplést se spravedlností) a spravedlnost (neplést s právem). Celá tato část na mne působila dojmem, že soud mocí mermo chce žalobu projednat a tak hledá rozličné kličky a skulinky, jak ji připustit. Ba co hůř, měl jsem dojem, jako kdyby soud předem chtěl vydat rozsudek, který vydal, a u kamaráda si objednal žalobu, o které by mohl rozhodnout, přičemž mu řekl, že už nějak vymyslí, jak to udělat, aby jí mohl vyhovět. Jak byla dříve obhajoba součástí obžaloby, tak tady jsem měl dojem, že soud je žalující stranou. Ukotvení soudu v hodnotovém rámci liberalismu je tu evidentní a hraničí až s aktivismem.

Druhá část, ve které soud argumentuje, proč napadená opatření zrušil, resp. proč Ministerstvu zdravotnictví nepříslušelo je vůbec vydat a měla je vydávat vláda, je zcela odlišná. Soud zde argumentuje věcně, konzistentně a v zásadě mě přesvědčil, že rozhodl věcně správně. Vidím tu ale jiný problém: v klíčových bodech (zejména 147, 148 a 149) není citován ani jeden zákon, ani jeden paragraf a argumentace staví čistě na právní teorii a filosofii práva. Věrné a stručné shrnutí nabízí příslušná tisková zpráva.

To samo o sobě není špatně, jen mám problém pak na základě takto postavené argumentace přijmout závěr, že vláda – což je populární mylná interpretace, protože jde o Ministerstvo zdravotnictví – jednala protizákonně. Naopak, soud jasně deklaruje (a tady už budu přímo citovat bod 161: „Soud je srozuměn se skutečností, že rovněž pro odpůrce a výkonnou moc obecně byla nastalá situace výjimečnou, a to též z hlediska práva, neboť v minulosti nečelil takovému nebezpečí ohrožujícímu zdraví obyvatel. Proto také (a i s ohledem na absenci jakékoli relevantní judikatury) mohl být odpůrce přesvědčen o správnosti svého postupu.“ Soud tedy jasně odmítá úmysl vlády, resp. Ministerstva, někomu škodit nebo obcházet zákon, což je druhá populární mylná interpretace.

A pak mám tedy trochu problém s tím, že takto pojaté právo je nedostupné a nesrozumitelné pro laika, který si sice může stokrát přečíst zákon, ale stejně není schopen domyslet, co to pro něj vlastně znamená, protože slova v zákonech nestačí a jsou k nim nutná ještě za z právnických učebnic, které Ústava jako součást právního řádu nezmiňuje, ale soudy je tak evidentně berou. Co nevadí třeba u medicíny, protože nikdo po laikovi nechce, aby si operoval slepé střevo, je velký problém u práva, jehož dodržování se čeká i od laika.

Soudu v důsledku – a sám to jasně deklaruje v bodě 164 („Soud nakonec uvádí, že napadená opatření obecné povahy zrušil ke dni 27. 4. 2020. Vláda bude mít do této doby možnost vydat krizová opatření zákonným způsobem, tj. formou opatření přijatých vládou a nikoli odpůrcem. Takto soud postupoval s ohledem na fakt, že si je vědom účelu, pro který byla přijata předmětná omezení základních práv a svobod.“) – nejde o zrušení opatření a uvolnění režimu, ale pouze o narovnání formální stránky přijetí příslušných opatření ideálnějším (ve smyslu ideálů právní teorie) způsobem.

Další populárně mylnou interpretací je podle mého soudu názor, že městský soud svým rozsudkem otevřel dveře k žalobám o náhradu škody. To však soud vůbec neřešil, naopak v bodě 138 jasně říká: „Z těchto důvodů soud nedospěl k závěru, že by bylo možno napadené právní akty prohlásit za nicotné.“ Tady, pravda, už mohu narážet na meze své právní erudice, ale podle mě to znamená, že v době mezi vyhlášením opatření a zrušujícím rozsudkem nelze na opatření hledět jako na nezákonná a tedy zakládající nárok na náhradu škody (jiná věc je, že poněkud paradoxně tento nárok explicitně zakládá Krizový zákony, který teď musí vláda použít).

Ani oponenti práva vlády přijímat omezení pro celý stát (viz můj nedávný text Záhada zamčené republiky) nenajdou v tomto rozsudku zastání, protože soud opět jasně v bodě 153 říká, že: „Tato
formulace nikterak nevylučuje, že vymezeným územím může být celá Česká republika, naopak a contrario z § 14 odst. 4 písm. h) vyplývá, že zákonodárce předjímal, že takto vláda může omezit svobodu pohybu na celém území státu.“

Podrženo sečteno, nemám osobně ani tak problém z rozsudkem Městského soudu, se kterým nakonec do značné míry souhlasím, jako s jeho (dez)interpretací širokou veřejností. Soud neřekl, že vláda nesmí řídit stát, že nesmí ukládat povinnosti a omezovat svobody, neřekl, že odteď může každý vše, řekl jen a pouze tolik, že když už vláda vyhlásí stav nouze, musí se – i na symbolický důkaz toho, že stát funguje a má situaci pod kontrolou – řídit zákony pro krizové řízení a postupovat formálně úzkostlivě čistě. Radost s justicí posvěcené protibabišovské revoluce a zelené pro dojení státu na žalobách o náhradu škody tak podle mě není vůbec na místě a do značné míry se míjí s tím, co soud judikoval, byť sám soud by s takovým vývojem podle všeho problém neměl.

Pokračovat ve čtení „Nad rozsudkem městského soudu“

Zhýčkaní proti zhýčkaným


Já vím, že nošení roušky je nepříjemné a obtěžující. Nejenom, že se v tom špatně dýchá (a jak porostou teploty, bude se dýchat ještě hůř), ale člověk na to musí pořád myslet. Uvědomuji si i to, že pro mnoho lidí je to nepochopitelné, protože chrání před něčím, co není vidět (kdyby to přenášeli komáři, lidí zpochybňujících užitečnost moskytiér by bylo určitě nejméně o řád méně, než těch, kteří zpochybňují užitečnost roušek), a uvědomuji si i to, že efekt je vlastně neviditelný, protože rozlišit situaci, kdy se epidemie nešíří, protože roušky výborně fungují, od situace, kdy jsou roušky zbytečné, protože se epidemie nešíří, na úrovni každodenní zkušenosti prostě nejde. Stejně tak chápu, že pro mnoho lidí jsou zavřené hranice natolik symbolicky a emocionálně dominantní, že přehluší vše ostatní.

To vše si uvědomuji, ale přesto mě lidé, kteří nechtějí nosit roušky ani dodržovat ostatní karanténní opatření a hranice by otevřeli bez ohledu na rizika, iritují. Iritují mě tím, jak nejsou ochotni či dokonce vůbec schopni snést dočasně trochu toho nepohodlí. Protože to, o čem se tady bavíme, nejsou žádná existenciální omezení, ale jen nepříjemnosti, zejména ve srovnání s tím, co horšího by nás mohlo potkat. Pořád ještě na nás nikdo nestřílí a nehází nám bomby na hlavu. Pořád ještě máme co jíst i pít a kam složit hlavu. Jenže jsme zhýčkaní a je nám zatěžko i to málo, co se po nás žádá teď. Nikdo se nechce omezovat, nikdo nechce slevovat ze svých standardů, a už vůbec ne proto, aby „jenom“ dělal něco pro druhé. Jako by si nikdo neuvědomoval, že jsme tu jen a pouze díky tomu, že naši předci dokázali zatnout zuby a obětovat se.

Pokud nezvládáme a nechceme zvládat tak jednoduché věci jako nosit roušky a nechodit do hospody, co budeme dělat, až bude skutečně zle a realita nám sáhne ne na pohodlí, ale na existenci? Třeba až se prostě neurodí, protože bude sucho. A to není žádný hypotetický scénář z daleké budoucnosti, ale realita dneška. Už letos hrozí kvůli suchu výrazný propad výnosů. Klimatické změny nejsou totiž žádný výmysl, ale vytěsněná realita. A stejně jako nezmizí virus jenom proto, že na něj nebudeme věřit, nezmizí ani klimatické změny a s nimi spojené hrozby jenom proto, že je budeme bagatelizovat.

Nebo až někdo, komu už nezbylo nic, než tanky, nám v zoufalství na těch tancích přijdete vzít i skrovné zbytky toho, co ještě budeme mít my? Nebo když ty tanky pošle někdo, kdo bude chtít „vrtět psem“, odvést pozornost a nasměrovat hněv lidí od sebe a své odpovědnosti na jiné zoufalce, kteří sice za nic nemohou, ale mají tu šikovnou vlastnost, že se snadno identifikují a lze z nich dobře kreslit nepřátele?

Epidemie COVID-19 je zkouška, ve které zatím selháváme, protože jsme si příliš zvykli na to, že můžeme mít vše a nikdo a nic nám v tom nesmí bránit. De iure nesmí, jenže tady nejsme v ideálním světě práva, ale v reálném světě fyzické reality. Ještě nám, s výjimkou nakažených a ohrožených, a to nejsme zdaleka všichni, nejde o existenci, zatím nám jde jenom o pohodlí. A stejně to nezvládáme a ještě se tím pyšně chlubíme. Opravdu nechci vidět, co se stane, až nás dožene sucho, neúroda a hlad nebo některá z dalších morových ran, co jsme si je na sebe upletli. Moc nevěřím tomu, že čím větší bude stres, tím lepší bude výkon. S dodržováním karantény máme problém už po měsíci. Jak chceme zvládnou větší výzvy, které se potáhnou celá léta?

Záhada zamčené republiky


Už před pár dny jsem o tom diskutoval na Twitteru, teď vyšlo v podstatě to samé i na serveru Českého rozhlasu. Stručně řečeno, přední ústavní právníky Kysela tvrdí, že zákon nezná možnost uzavřít hranice směrem ven, a další mu přizvukují, že nic takového v ústavě není. Ponechme teď stranou, jestli je takové opatření (dlouhodobě) nutné, ponechme stranou i to, zda bylo platně vyhlášeno, protože to je otázka trochu jiná (na kterou by se nicméně dal dle mého soudu přiměřeně aplikovat princip krajní nouze) a zaměřme se na to, zda je možné.

Já totiž tvrdím, že takové omezení možné je, neboť Listina základních práv a svobod, takto součást ústavního pořádku, explicitně umožňuje práva a svobody omezit, a to na základě čl. 4, odst. 2: „Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.“ a dále čl. 14, odst. 3: „Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.“ Ústavní zákon 110/1998 sb. o bezpečnosti České republiky pak dále v čl. 2 dvě říká: „(1) Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav. (2) Nouzový stav a stav ohrožení státu se vyhlašuje pro omezené nebo pro celé území státu, válečný stav se vyhlašuje pro celé území státu.“ a v čl. 6, odst. (1): „Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.“

Nemohu si pomoci, ale já tam nikde nevidím nic o tom, že by omezení nešlo vyhlásit na celé území státu, což je argumenty pana Kysely a jeho kolegů, naopak tam čtu explicitní pravý opak. Podmínka omezeného území platí jen pro omezení z důvody ochrany přírody. Určitým územím z čl. 6 totiž může být podle čl. 2 i celé území státu.

Uvažujte dále se mnou: svoboda pohybu a pobytu je jednou ze svobod garantovaných Listinou práv a svobod, která ale zároveň připouští její omezení z důvodů ochrany zdraví, což je přesně současná situace. Opuštění republiky je pak jen speciálním případem svobody pohybu a pobytu (pokud se na tomto neshodneme, je jakákoliv další diskuse zbytečná, ale nedovedu si představit konstrukci, podle které by opuštění jakéhokoliv místa, tedy i republiky, nesouviselo s pohybem a místem pobytu). Ergo „uzamčení republiky“ je opatření sice krajní, ale zcela v souladu s Listinou, potažmo Ústavou.

Je možné, že pan Kysela byl u toho, když se ústava sepisovala a ví, co do ní autoři napsat chtěli a jak to, co tam napsali, mysleli. Já u toho nebyl a tak jsem odkázaný jen na to, co do ní skutečně napsali. A to je podle mě jednoznačné, jak jsem už popsal výše. A nikdo mi zatím uspokojivě nedokázal, že se mýlím, že význam citovaných pasáží je zcela jiný, a nepředložil jiné argumenty, než svůj po výtce sentimentální nesouhlas s uzavřením hranic a překvapení nad tím, že Ústava vládě umožňuje něco, co on by jí nikdy neumožnil. V méně sofistikované, ale zřejmě o to upřímnější podobě, pak ve formě odmítnutí uzavření hranic, protože byly uzavřené za komunistů.

Zkuste mi tedy, bez komunistů a spekulací o tom, jak to asi otcové Ústavy mysleli, vysvětlit, jak a proč to, co je v Listině a Zákoně napsáno, neznamená to, co je tam napsáno, ale něco tak trochu úplně jiného. A neodvolávejte se při tom na autoritu pana Kysely a dalších právníků, kteří u mě právě pro toto ignorování zjevného a vymýšlení skrytého, autoritu ztrácejí.

Nejde o to, aby byly uzavřené hranice, jde mi to, jestli je vůbec v silách běžného občana zákon chápat a řídit se jím, nebo jestli je pro něj zákon stejně nedostupný, jako ve středověku Bible, a stejně jako ve středověku musel mít zprostředkování kněze, který věděl, co v Bibli sice nebylo napsáno, ale určitě to tak bylo myšleno, musí mít dnes zprostředkování právníka, soudce či politika, který ví, co zákona míní bez ohledu na to, co zákona říká, protože je nadán jakousi zvláštní milostí, v tomto případě zřejmě milostí té jediné a pravé svobody a demokracie.