U voleb


Zatím jsem to znal jenom z televize, ale naživo je to mnohem horší – celebrita u voleb. Na první pohled to vypadá, že bude letos účast 100%, jak je volební místnost narvaná, ale pak se ukáže, že volič je jen jeden a ti ostatní jsou jeho suita, fotografové a novináři. Důstojné to moc není, ale celebrita je celebrita. A volební komise složená ze samých vyšňořených mladých žen, ale to mohla být náhoda, vzhledem k tomu, že byly oblečené spíš jako na pohřeb, než jako na svatbu. Ale proč tolik vzruchu kolem toho, že někdo s ksichtem z televize a jménem z novin přišel volit? Volební právo máme u nás rovné a u uren jsme si přece rovni! Tak proč to u některých jedinců vypadá, jako kdyby na jejich hlase záleželo víc? Proč se z volebního aktu, který má být tajný, dělá u vybraných jedinců věc teatrálně veřejná? Pokud se u voleb dělá rozdíl mezi Klausem a klaunem, tak je naše demokracie ještě těžce pubertální.

Reklamy

Máme namleto


Abych se mohl u voleb rozhodnout kvalifikovaně, shlédl jsem včerejší tzv. „Superdebatu“ na ČT. Fráze „mlít hovna“ v ní došla svého naplnění.

Kalousek (TOP09) mlel ty svoje hovna a byl u toho jednou vtipný. Fiala (ODS) mlel ty svoje hovna a byl u toho jednou chytrý. Zaorálek (ČSSD) ta svoje hovna přímo řval, až přeřval sám sebe a těch pár dobrých věcí, které řekl; styl dobrý možná tak na náměstí, ale ne do televize. Bělobrádek (KDU-ČSL) mlel jako Lidovec, pro každého něco a nikomu nic. Okamura (SPD) mlel hovna jako z jiného světa. Babiš (ANO) nemlel, protože průjem se mlít nedá, zato se v tom s gustem válel. Filip (KSČM)… co ten vlastně mlel? Bez Gottwalda to prostě není ono, to snad i ten Husák měl větší charisma a tah na branku. Farský (STAN) snad jako jediný nemlel hovna, ale to určitě jenom proto, že se nedostal ke slovu, kdyby dostal prostor, namlel by toho také určitě dost. Bartoš (Piráti) sice nemlel hovna, ale zato posral, co mohl. Jediný, kdo opravdu nemlel hovna, ale mluvil k věci a bylo z jeho řeči jasné, jaké postoje jeho strana zastává a jaký má zhruba program, byl mladý Stropnický (Zelení).

Kdybych byl impulzivní typ, tak po včerejšku rozhodně volím Zelené, ale protože impulzivní nejsem, pojedu podle plánu a budu hlasovat pro Piráty (máte to, chlapci, bianco na čtyři roky a jestli to poserete jako Zelení za Bursíka, tak to bylo naposledy); jestli je Matěj opravdu gay, pak volám „Více gayů v politice!“ a i pro ty kvóty na teplé předsedy bych byl. V žádném případě bych naopak nehlasoval pro ANO a včerejší debata mne v tom jenom utvrdila. To bych snad tu pazouru radši i zlomil. I tu TOP09 bych volil s menším odporem než ANO, ač s nimi sice v ničem nesouhlasím, alespoň je s čím nesouhlasit. Amébovitá mesianistická ukřivděnost Babiše je skutečné zlo.

Mimochodem, z deseti pozvaných bylo deset mužů, ovšem to, co předvedli, dokazuje, že politika v Česku není záležitost mužská, ale machistická. A podle toho to vypadá. Neargumentuje se, ale bojuje. Pánové se předvádí jako kohouti, jako kdyby se voliči rozhodovali podle peří, a ne podle programu. Což, bohužel, bude pravdě asi blíž, než bylo zdrávo. Takže vzhůru k urnám a vyberte si někoho sympatického nebo sympaticky obskurního, protože kvalifikovaně na základě programu se rozhodnout nemůžete, ani kdybyste chtěli.

Do voleb


Tak zítra to vypukne a v sobotu je po všem. A víte co? Nějak mě to letos nechává chladným. Předvolební debaty jsem odignoroval, ani to volební programy jsem nečetl. Já vím, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, ale přesto jsem ještě nikdy neměl tak intenzivní pocit, že o nic nejde a nic se nezmění, jako letos. Snad je to tím, že z politiky úplně zmizela jakákoliv témata, problémy a řešení. Jediné, co zůstává, jen na čím dál tím křečovitější antikomunismus. Jenže zatímco nás tzv. demokratičtí politici strašili komunisty, vyrostl jim za zády Babiš a přerostl jim přes hlavu. Tak teď zkoušejí strašit i Babišem, ale moc jim to nejde, protože i proti němu používají argument, že byl v KSČ. Jako by na tom u kapitalisty v kapitalismu záleželo.

Celý příspěvek

Pro perníček


Cesta do práce je v předvolebních časech lemována verbíři politických stran. Těm z TOP09 jsem se ještě ubránil a jejich letáček-oblbováček nezdvořile odmítl, ANO mne ovšem dostalo. Zatímco já čekal koblihu, oni se vytasili s perníčkem a než jsem se zorientoval, už jsem měl perníček v ruce i s oblbováčkem. A dar jídla, jak známo, zavazuje. Říkal to nejenom dr. Sheldon Cooper, ale i ten pán, co nás před lety školil obchodní dovednosti. Ten doslova říkal, že chcete-li si někoho ochočit, musíte mu nabídnout cetku a teplý nápoj. Objekt si vezme, pocítí závazek a už je váš. Co si teď počnu? Jak z toho ven? Nechce-li být považován za mravně okoralého, budu muset ANO volit, vždyť perníček, to je nějaký závazek! Ale moment… no jistě… ještě mi dali ten oblbováček, podívám se do něj a – úplně mě zblbnul. A blbci přeci ANO nevolí, no ne? A potom – nedali mi teplý nápoj. Jsem definitivně zbaven všech svých závazků, řeknu ANO ne a ani trochu přitom neokorám. Takhle investice Argoreftu nevyšla, byl to promarněný perníček.

Poznámky k moderní ekonomice


Nárůst bezplatných služeb, které přinesl internet, sice snižuje ceny, a tedy hrubý domácí produkt, ale zároveň zvyšuje blahobyt. Podobný efekt může mí tzv. síťová ekonomika internetových platforem, která efektivněji propojuje poskytovatele služeb s jejich příjemci, a vytváří tak hodnoty, které nejsme schopni pořádně měřit.

(Maria Staszkiewicz: Krásné nové peníze)

Poprava jednoho mýtu


Ze Zídkovy recenze knihy W. Jakshe Zmizelé vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí:

Soubor reportáží, které Wenzel Jaksch publikoval v letech 1924-1928 v ústředním listě německé sociální demokracie Sozialdemokrat, by si měli přečíst všichni, kdo se dodnes drží mýtu o ekonomické a sociální vyspělosti meziválečného Československa. (…) objel české Sudety opravdu důkladně (…) A všude nacházel z dnešního pohledu jen těžko představitelnou bídu tamního německého obyvatelstva: početné rodiny živořící ve vlhkých chatrčích, podvyživené dělníky otročící za několik korun denní mzdy a zadlužené u lichvářů, děti, které nemohou chodit do školy, protože musí se sourozenci dělit o dřeváky či jedinou košili.

Pak následuje několik příkladů té bídy (které chci věřit by nikoho nepotěšily, ale v dnešní době slávy sociálních sadistů si nejsem tak úplně jistý) a konstatování, že to do značné míry byl i důsledek národností politiky buržoazního československého státu. Každopádně to však byla jedna z hlavních příčin popularity nacistů v Sudetech.

Jedině loajální je způsobilý


Představte si hypotetickou situaci: na invalidním vozíku sedí starý muž v rozpuku senility a před plným sálem se z kusu papíru pokouší něco číst. Obtížně artikuluje, občas něco nesrozumitelně vykřikne, slintá a u toho jak bernardýn a před chvílí se pomočil. A teď hádanka: je takový muž způsobilý k výkonu funkce českého prezidenta? Ale pozor, je to chyták.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Víte? Jestli ne, já vám to prozradím: záleží na tom, co čte, kdo to napsal a co tam napsal. Jestli je to něco ostentativně a vášnivě protiruského, jestli to bylo napsáno ve Washingtonu, nebo alespoň v Bruselu, tak způsobilý je. Pokud v tom ale zazní jediný tón pochopení pro ruské zájmy, jediný náznak toho, že by bylo rozumné mít s Ruskem přátelské vztahy, tak způsobilý není. Vůbec to nesouvisí s fyzickou a mentální kondicí dotyčného, jen s jeho loajalitou k tzv. Západu. Nekritickou loajalitou, dlužno dodat.

Ano, prezident Zeman očividně tělesně chátrá, a podle mých zdrojů chátrá i duševně a na to konto by možná opravdu mohl „být prohlášen za neschopného výkonu funkce“ jak navrhuje senátor Dienstbier, ale v žádném případě jeho případná nezpůsobilost pro výkon funkce nesouvisí s tím, že nedrží „generální linii strany a vlády“ ve vztahu k Rusku. že poukazuje na to, že „císař je nahý“, tedy že Krym je ruský a je to „faith accompli“ a že protiruské sankce by měly být zrušeny už jenom proto, že nefungují.

Za důvod nezpůsobilosti k výkonu funkce by se Zemanovy výroky týkající se Ruska daly považovat pouze v případě, že by mluvil o tom, jak se těší, až si zajde s Leninem na pirožky. A i potom pouze proto, že Lenin je už 95 let po smrti.

Jiný názor totiž není neschopnost!

Nordwand


Komorní drama čtyř mužů a severní stěny alpského vrcholu Eiger, to je Nordwand (2008, ČSFD), film natočený podle skutečných událostí, který nemohu než vřele doporučit. A natočený je velice přesvědčivě, takže i když to není ani dokument, ani dokumentární rekonstrukce, je snadné uvěřit, že přesně tak to bylo, i když určitá míra autorské licence nepochybně přítomna je. Kromě zobrazení epické snahy o zdolání zmíněné severní stěny Eigeru snímek zachycuje i dobový (30. léta 20. století) kontext a snahu nacistického režimu marketingově se na výkonech německých horolezců přiživit (z horolezců usilujících o vrchol jsou dva Němci a dva Rakušané); kdo ale četl například Pád nebes od R. Messnera (ani nevíte, že vám dlužím recenzi, že?), tak ví, že dobývání – takhle vojenská terminologie je pro horolezectví bohužel typická – alpských vrcholů bylo odjakživa nejenom velice riskantní, ale zároveň velice prestižní záležitostí nejenom v Německu, ale i v Itálii či Británii (sic!).

Těžiště Nordwandu je ovšem v zachycení cesty na vrchol – cesty, která nedojde k cíli a z níž se ani jeden z těch, kteří se na ni vydali, nevrátí, přičemž ten poslední zemře tak spektakulárním způsobem, že by to spisovali či scénáristovi nikdo nechtěl věřit, přesto je historická skutečnost: vyčerpáním, visíc na konci lana pár metrů od svých zachránců. Zkáza ambiciózní výpravy je zachycena velmi realisticky až naturalisticky – obličeje a ruce horolezců, kteří víceméně nedobrovolně stráví na stěně několik dní, jsou postupně devastovány větrem a mrazem, muži přicházejí o hlas, o elán, o rozum a nakonec i o život. Žádné barvotiskové hrdinství se nekoná, jen pud zebezáchovy.

Je fascinující. s jakým vybavením, zejména ve srovnání s dneškem, se tehdy horolezci na alpské vrcholy pouštěli: žádné funkční oblečení, žádný gore-tex, žádná dynamická lana, žádný titan, žádná jumary – všechno vlna, ocel, konopí, všechno nasákavé a těžké. A i s takovým vybavením dokázali lézt, i s tím dokázali bivakovat na skalní římse zajištěni jen pár skobami. A hlavně nikde žádná fixní lana, žádná cesta zajištěná odspoda až k místu, kde se aktuálně nachází, ale jen na dvě lana a pár skob, vždy za sebou rozebrat a postavit další kus. Proto také alpinismus, alespoň ve svých počátcích, nebyl a nemohl být individuální záležitostí, ale byl týmovým podnikem. Ne ve smyslu bílý gentleman a armáda domorodců, která ho vynese na vrchol, ale dva muži, kteří se jistí navzájem a na vrchol dojdou buď spolu, nebo vůbec, izolovaní a odkázaní sami na sebe.

Nebo, jako v tomto případě, čtyři muži, protože dvě výpravy – německá a rakouská – se dohnali s spojili. Štěstí jim to ale nepřineslo, protože jeden z nich se zraní a nedokáže dojít na vrchol, takže se ostatní rozhodnou, že se s ním vrátí. Problém je ovšem v tom, že s cestou zpět se nepočítalo, měli vylézt na vrchol a vrátit se druhou stranou, a proto, stejně jako kvůli omezenému množství lan, která byli schopni nést, za sebou rozebrali klíčový traverz, což se ukáže jako osudové rozhodnutí, protože se přes kritické místo nedokáží vrátit. Jak to dopadne, už víte.

Já mám pro hory slabost, ale pevně věřím, že Nordwand se bude líbit i lidem, kterým hory zase až tak moc neříkají, jen se při jeho sledování musejí vyhnout otázce: Proč tak nesmyslně riskují? Riskují podobně, jako třeba Kolumbovi mořeplavci. A pokud riskují jen svůj život, budiž jim to přáno. Ať je o čem vyprávět.

Moje řeč


Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:

Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?

K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?

Ad argumentum ad hominem


Argumentace „ad hominem“ – tedy popírání řečeného osobními kvalitami mluvčího – je pravděpodobně nejznámějším z tzv. diskusních faulů. Vděčí za to jistě i diskusním trollům, kteří si na jejím základě vytvořili velmi efektivní taktiku, jak diskusi rozvrátit a vyvolat falešný první dojem, že mají kvalitativně navrch (kvantitativně mívají navrch zpravidla vždy). Princip je prostý: troll tak dlouho provokuje, až se někdo neudrží a odkáže ho do patřičných mezí (tj,. nazve jej blbcem a pošle ho do prdele). V tom okamžiku troll čiperně vyskočí a začne velmi hlasitě poukazovat na to, že dotyčný argumentuje ad hominem, protože mu došly jiné argumenty, a že je to důkaz toho, že troll má pravdu. Nemá. Celý trik je totiž postaven na tom, že troll argumentaci ke své osobě vztáhne na diskutované téma, přestože se ve skutečnosti v tomto případě neargumentuje k tématu, ale ke konkrétnímu mluvčímu. Je to nuance na první pohled špatně patrná, zato zcela zásadní. Je to rozdíl mezi: „Jste blbec“ a „Nejste blbec, protože o vás blbec řekl, že jste blbec.“ Když je někdo blbec a kurví diskusi, tak mu to klidně řekněte, do té prdele ho pošlete a neskákejte mu na to, že faulujete. Fauluje totiž on.