Mars čeká


Že před padesáti lety na Měsíci nikdo nepřistál a všechno to bylo jen zinscenované je jedna z nejznámějších konspiračních teorií. A také z nejzáhadnějších, protože vnitřně nejrozpornějších. Co by předstíráním přistání na Měsíci získali Američané je nabíledni, ale co by tím, že s nimi tu hru budou hrát, získali Sověti? Prý to bylo výměnou za něco, ale za co, to už konspirátoři neřeknou. A vezmu-li v úvahu, že se Sovětský svaz se za jásotu a přispění USA nakonec rozpadl, nenapadá mě opravdu nic, čím by mohli tehdy Američané Sověty uplatit. Co by muselo být, že by to ani v tom zmatku po rozpadu SSSR nikdo nevynesl?

Jak vůbec je možné, že nikdo z těch tisíců lidí, kteří by se na té konspiraci museli podílet, už jenom tím, že tvrdí, že se podíleli na letu na Měsíc, za celých těch padesát nepromluvil? Ať už z touhy po slávě, ze špatného svědomí nebo proto, že je prostě senilní? Vždyť těm lidem je už přes osmdesát! Proč by tu hru na přistání na Měsíci, které nebylo, pořád všichni tak vážně a důsledně hráli, když účelu bylo dávno dosaženo a případné prozrazení by dnes už nic neznamenalo a nezměnilo? Američané bez problémů ustáli mnohem větší skandály, při kterých umírali lidé po tisících, tak by jim jedno falešné přistání na Měsíci mohlo jen těžko ublížit. Vesmír už dneska nikoho nenadchne, Kubrick, Clarke a 2001 Vesmírná odysea jsou minulost.

Jak Američanům většinou nevěřím ani nos mezi očima, tak v tom, že na Měsíci přistáli, jim věřím. Už jenom proto, že o tom mluví úplně jinak, než o svých jiných „úspěších“ při šíření „svobody“ a „demokracie“. A je tu i jeden podstatný rozdíl oproti dnešku: nadšení 60. let 20. století do letů do vesmíru, které my dnes už nemáme. Není nic divného na tom, že Američané dokázali přistát na Měsíci v roce 1969, protože tehdy měli chuť, elán a odvahu. Divné by bylo, kdyby to dokázali dnes, když se duch doby posunul od objevování k obchodování.

Věřím – protože musím věřit, či nevěřit, jelikož osobně si to nemám jak ověřit – že Američané v roce 1969 na Měsíci přistáli. A přiznávám, že věřím i proto, že věřit chci, protože je to něco dobrého, krásného a nadějného, něco takového, co nám dnes jako lidstvu tak moc chybí. Největší záhadou tak pro mě zůstává, proč je pro některé lidi tak důležité, aby přistání na Měsíci byl podvod? Proč dávají přednost víře v malost, podlost a neschopnost člověka před vírou ve velikost a dovednost lidstva?

Další na řadě je Mars. Ne proto, že by to už bylo snadné, nebo bezpečné, ale právě proto, že to takové není. Stejně jako na Měsíc tam poletí lidé, kteří rozhodně nebudou typickými zástupci lidstva, ale stejně jako na Měsíc tam my ostatní poletíme ve svých snech a nadějích s nimi. Tak konec výmluv, Mars čeká.

Reklamy

Zneuctěný Měsíc


V souvislosti s 50. výročím přistání Apolla 11 na Měsíci se vyrojila velká spousta článků a komentářů, od oslavných přes osvětové po konspiračně-teoretické. A potom komentář prominentního komentátora Lidových novin Petráčka. Chudák starý pán má svojí nenávistí k Rusku už tak rozežraný mozek, že zplodil komentář, ve kterém přistání na Měsíci zredukoval na triumf USA a debakl SSSR. Nic pro něj není důležitější, než že „hodní naši“ (USA) porazili ty „zlé cizí“ (SSSR), což tak podle vlastních slov vnímal již v roce 1969. Neil Amstrong, Edwin Aldrin i Michael Collins byli sice všichni vojáci, ale neexistují žádné náznaky toho, že by svoji cestu na Měsíc vnímali jako vojenskou misi. Na rozdíl od komentátora Petráčka, který jestli byl hodně daleko, tak v New Yorku. Člověk se při čtení toho jeho komentáře nemůže ubránit dojmu, že kdyby to tenkrát dopadlo opačně a na Měsíci místo USA přistál jako první SSSR, nic by to nejenom neznamenalo, ale bylo by zbytečné, ne-li rovnou nemravné. Takových peněz a pro nic, Ale takový náhled si ani Měsíc, ani američtí astronauti, ani nikdo z těch, kdo na tom úžasném vzepětí pracovali, a už vůbec ne nikdo z těch statisíců lidí na Zemi, kteří to tehdy s bázní a pýchou sledovali v přímém přenosu, nezaslouží. Ano, samozřejmě, že šlo o prestiž USA, a ze začátku pouze o ni. Ale na konci už šlo o prestiž celého lidstva. A pořád o ni jde. A pak přijde nějaký Petráček a řekne: „Hurá, Sparta porazila Slávii“ a ze splněného snu lidstva udělá historku okresního formátu. Jsem sám, komu to přijde přízemní a neuctivé? Bohužel, kvůli tomuhle Petráčkovskému přístupu, který lety do vesmíru nechápe jako pokrok lidstva, ale vítězství klubu, zachází vesmírný program na úbytě. Protože proč posílat astronauty na Mars, když Rusko mohou stejně dobře ponížit i nějací úředníci tady na Zemi?

Riziko vesmírných letů


Ze 135 letů raketoplánu skončily dva katastrofou, z nichž si každý vyžádala sedm životů. Pokud bychom přijali takový poměr selhání u komerčních dopravních letadel, na která v této zemi spoléháme, tolerovali bychom více než 500 havárií každý den.

NG 7/2019

Raketoplány už sice nelétají a nové stroje na tom možná budou o něco lépe (ostatně tuším, že ruské rakety i jsou, alespoň ty, které létají s posádkami), ale pro běžné použití bez nádechu dobrodružné cesty do neznáme by se spolehlivost musela zvýšit o několik řádů. Vesmír asi ještě dlouho zůstane doménou odvážných, ovšem jedině pokud společnost bude ochotna se s nimi o to riziko podělit alespoň tím, že jej bude akceptovat, a je držet u země jenom proto, že by se jim mohlo něco stát.

Free Solo


Free Solo (USA, 2018) je dokumentární film o výstupu horolezce Alexe Honnolda na El Captain metodou free solo, tedy sám a bez jištění. El Captain je téměř kilometr vysoká kolmá a hladká skladní stěna v Yosemitech a Alex Honnold je magor. Magor, nikoliv idiot, takže se na tuhle nemožnou záležitost přes rok poctivě připravuje s parťákem a jištěný, cestu sleze stokrát, každý pohyb si tisíckrát vyzkouší, tisíckrát spadne, než najde ten správný pohyb, který si zapíše do paměti i do deníku, takže nakonec v jeho poddání není riziko zase o tolik větší, než jde člověk v Praze po ulici, jen případná nehoda je definitivně a nevyhnutelně fatální. A Alex to ví.

Abyste získali zcela neadekvátní představu, o čem je řeč, udělám výjimku a připojím pár obrázků.

El Captain v celé své kráse
Alex na cestě vzhůru…
… kdo nemá závrať, ať udělá čárku.

Podobné jsem viděl i já před tím, než jsem viděl film. Když to pak ale člověk vidí v pohybu a na velkém plátně, je to něco úplně jiného. Při prvních záběrech jsem jako správný akrofob zcela vážně zvažoval, jestli se mám posrat, poblít, rovnou omdlít, nebo alespoň odejít z kina, ale nakonec jsem do nějak ustál. Vidět Alexe v pohybu, jak se stovky metrů nad zemí pohybuje mezi chyty, v jejichž existenci by normální člověk neuvěřil, ani kdyby mu ně položili ruku, jak jsou nepatrné, to je zážitek. A právě proto chce tenhle film kino, a ne televizi. V televizi to bude tak 1/3 zážitku.

A film je to parádní. Na to, že vlastně nemá děj a opakuje se v něm pořád dokola to samé, udrží diváka v napětí celou hodinu a půl stopáže. Ano, mohl by být o hodinu kratší a pořád by to stálo za to, ale i v téhle délce funguje výborně. A fascinující je i technicky. Záběry Alexe na stěně jsou neskutečné. Jestli jsem to správně pochopil, štáb nakonec natáčel z dronů a stacionárních minikamer podél cesty, protože nechtěli Alexe rozptylovat svojí přítomností, takže i po technické stránce je to úctyhodný výkon.

Když člověk vidí tu nadlidskou vůli a schopnost koncentrace, kterou Alex předvádí, tak ho musí obdivovat. Ne jako Alexe, ale jako člověka. Když jsem ho na té stěn viděl, tak jsem si říkal, jak je možné, že druh, který dokáže tohle, není schopen doletět ani na Mars? A také jsem si uvědomil, jak perverzní přístup máme jako civilizace k hazardování se životem. Alex, který riskuje jen svůj život, a to ještě nikoliv bez rozmyslu a přitom tak, že posouvá meze lidských možností i snů, se musí pořád obhajovat, pořád musí sobě i okolí zdůvodňovat, proč to dělá, a nikdo ani jednou neřekne, že by byl hrdina. Srovnejte to oslavováním poslušných biorobotů v uniformách, které lidské životy ničí a berou po tisících.

Alex je borec, a i když se dřív nebo později nejspíš zabije, nebude jeho smrt marná, nebude to plýtvání, nebude to rouhání, na rozdíl od tisíců jiných smrtí, které oslavujeme. Alex je sice magor a žít s ním nemůže být snadné (pokud je to dlouhodobě vůbec možné), ale jako lidstvo můžeme být rádi, že Alexe máme. Tihle zpocení a udýchaní magoři v lezečkách a s rukama po lokty od magnézia dělají svět rozhodně lepší, než vymydlení a upravení magoři z klimatizovaných kanceláří.

Alexova schopnost koncentrace, plánoví a fyzická i psychická zdatnost mě budou ještě dlouho strašit ve snech jako němá výčitka toho, jak dalece zaostávám za svými vlastními možnostmi.

Dunkerk


Dunkerk (2017, ČSFD), film o evakuaci britských expedičních jednotek z Dunkerku na začátku 2. světové války, mě nadchl i zklamal zároveň. Nadchl mnoha originálními vypravěčskými postupy, které výborně fungují, zklamal tím, že se přes počáteční naději, že tentokrát to půjde bez něj, nakonec nedokázal obejít bez obligátního hrdinsko-vlasteneckého patosu.

Přitom první zhruba třetina je naprosto úžasná, konečně film, který válku neidealizuje, ale ukazuje ji jako hnusnou záležitost, která ničí lidi nejenom fyzicky, ale i mentálně, místo hrdinů ukazuje vyděšené vojáky, kteří se snaží přežít, jak umějí, místo geniality vojevůdců a perfektní organizace jen chaos a zmatek. Tak uvěřitelný obraz války jsem již dlouho neviděl. Přitom to vše Dunkerk dokáže ukázat bez potoků krve, utrhaných údů a střev namotaných po všem, co zrovna nehoří, na rozdíl třeba od Pacifiku či Hacksaw Ridge, které přes veškerou explicitnost – nebo právě pro ni? – nejsou ani zdaleka tak výmluvné, jako Dunkerk. Zároveň není Dunkerk ani tak beznadějný, jako Apokalypsa, nebo Četa a nebere vám poslední zbytky víry v rozum a lidskost.

Dunkerk je totiž geniálně minimalistický. Hudba není hudba, ale spíš jen zvuky, které rytmem připomínají srdeční tep, postavy jsou velice skoupé na slovo a mluví minimálně, u některých z ústředních postav nepadne vůbec jejich jméno, nepřítel se objeví, pokud nepočítáme letadla, jen jako stín na poslední tři vteřiny, jinak ho ani nezahlédneme. K formální stránce mám jedinou výhradu, a to je zcela zbytečně nelineární vyprávění, které sice nemate, ale ani nic nepřidává.

A pak je tu ten zatracený vlastenecko-hrdinský patos, který graduje spolu s filmem a úplně ho zabíjí, protože ze silného protiválečného filmu dělá banální uslzenou agitku. Naštěstí nestihne Dunkerk zničit úplně, ale stejně je to škoda, protože hodně kazí dojem z monumentálně mlčenlivého snímku. Naštěstí je Dunkerk tak dobrý film, že to unese, takže až budete mít tu možnost, pusťte si ho. Kdyby jen pro jeho formální originalitu, která perfektně funguje.

Otázka ústavně-kompetenční


Jak tak tahanice o rošádu Staněk-Šmarda (Hamáček chce, Zeman nechce, Babišovi je to jedno a kavárna z toho šílí, protože Babiš navrhl, ale Zeman neodvolal) kulminují, stále častěji a intenzivněji přemýšlím o tom, proč v odvolávání a jmenování ministrů prezident vůbec figuruje, pokud nemá mít žádnou autonomii a má být jen pasivním a poslušným vykonavatelem premiérových zadání? Proč si tedy ministry nejmenuje a neodvolává přímo premiér? Jak jde taková pasivní role dohromady s tím, že prezident je hlavou státu? Jenže na druhou stranu, jak jde prezidentova autonomie – pokud přistoupíme na to, že kombinace hlava státu + jmenuje/odvolává znamená, že podle svého vlastního uvážení – dohromady s tím, že za vláda je věc premiéra, který se zodpovídá poslanecké sněmovně? A co si budeme namlouvat, neodvolat či nejmenovat je také forma zasahování.

Můžeme to „vyřešit“ buď tím, že to prohlásíme za díru v ústavě, a pokud jsme „kavárník“, můžeme přidat, že byla do ní byla zavlečena přímou volbou, což ovšem nebyla. Vztah této konstelace a přímé volby je pouze v tom, že bez přímé volby – a je otázka, zda taková nebyla intence „otců ústavy“ – se dalo očekávat, že prezident bude jen loutkou parlamentních elit, takže by k podobnému konfliktu nikdy nedošlo. A ruku na srdce, Zeman byl ovšem zvolen právě proto, aby monopol parlamentních elit narušil. Proto ho jeho voliči na Hrad vyslali (i když oni by takto možná neformulovali, ale kdybyste jim to takto řekli, určitě by souhlasili) a Zeman svými „obstrukcemi“ nedělá nic jiného, než plní svůj volební program.

Je tedy v ústavě chyba, ať již v definici kompetencí, nebo v přímé volbě prezidenta? No není. Chyba není v ústavě, ale v lidech, kteří ji vykládají k obrazu svému. Uvědomte si, že vláda žádá povinně o důvěru jen jednou a pokud by prezident poslušně a promptně odvolával a jmenoval ministry, jak si premiér zamane, tak dokud by nepodal demisi sám premiér, mohla by nám velice brzy vládnou úplně jiná vláda, než jaká získala důvěru. Zdánlivě nejasná dikce ústavy a zapojení prezidenta tak lze chápat i jako další z prvků brzd a rovnováh, které nutí premiéra, aby ministry měnil uvážlivě s ohledem na to, že o nich musí přesvědčit dalšího ústavního činitele. Samozřejmě, že podobně by mohl fungovat i předseda sněmovny, ale prezident je přeci jenom logičtější, a to tím více, že je volen přímo.

Jinými slovy, žádná ústavní krize se nekoná a systém funguje tak, jak má. Krizi v tom vidí jenom ti, pro které je konsensus totéž, co kapitulace, a všechno nejraději řeší na sílu.

Ostatně, představte si následující situaci: prezidentem je Drahoš a premiér chce ministrem kultury jmenovat Filipa. Pořád byste chtěli, aby prezident musel konat hned a bezodkladně, nebo by jeho obstrukce v takovém případě byly povinností a důsledným dodržováním ústavy?

Ztraceni v Mnichově


Nedbal jsem varování recenzí kritických a zmámen v hlavně zasutými recenzemi pochvalnými pustil jsem si Ztraceni v Mnichově (v Mnichově roku 1938 a Mnichovského diktátu, či Mnichovské zrady). Tak dbejte mého varování alespoň vy, protože tenhle film za ten čas, který u něj strávíte, nestojí. Těžko říct, co tímto prvoplánově umělecky komplikovaným počinem chtěli tvůrci vlastně říct, jestli to měla být jen taková šaráda, provokace, „otevírání tématu“ Mnichova nebo co vlastně. Evidentně nejsem „cílovka“ a podle hodnocení na ČSFD ovšem nebudu zdaleka jediný. Ztraceni v Mnichově přitom natočil Petr Zelenka, který točil i velmi podařený Rok ďábla, a je vidět, že některé motivy a postupy se opakují. Podruhé bohužel jako fraška. Mnichov si film rozhodně zaslouží, rozhodně snese i kontroverzní pojetí a rozhodně na něj pořád čeká. Možná, že si tvůrci Ztraceni v Mnichově mysleli, že právě takový film natáčejí právě oni, a je možné, že někoho by prezentované teze o Mnichovu šokovali, či dokonce pohoršovali, ne tak mě. Čili forma i obsah za mě snesitelné a dokoukatelné, ale slabé a rozhodně to nemusím vidět podruhé. To si radši potřetí pustím již zmiňovaný Rok ďábla.

V pasti antropogenismu


Představte si takovou situaci: Hoří dům. Přijedou hasiči. Hasiči by samozřejmě uměli ten dům uhasit, uměli by před požárem ochránit sousední domy, uměli by zachránit ohrožené osoby, vědí, co musí udělat, co, kde, jak a koho omezit. Nic z toho ale neudělají, místo toho začnou řešit, jestli dům hoří z přirozených příčin (zapálil ho třeba blesk), nebo je původ požáru antropogenní (zapálil ho žhář, nebo alespoň majitel, který usnul se žvárem v hubě). A pokud se neprokáže antropogenní původ, tak zase odjedou. Hasiči totiž přirozeně vzniklé požáry nehasí. Že je to blbost? Jasně, že je to blbost a vidí to každý. Ale že se stejně hloupě chováme ve vztahu ke klimatickým změnám už každý nevidí. Přitom co jiného je věčná debata o tom, jestli jsou klimatické změny způsobené člověkem? Protože proč by na tom mělo záležet, když ne proto, aby v případě, že člověkem způsobené nejsou, byla záminka k tomu nedělat nic? Jako kdyby člověk nemohl řešit problém, který nezpůsobil. Jako kdyby povodně byly méně mokré, sucho méně suché a mrtví méně mrtví, pokud klimatické změny nezpůsobil člověk. Ale přece stejně jako dům hoří stejně, ať už požár vznikl jakkoliv, jsou i dopady klimatických změn stejné, ať je už jsou příčiny vyhnutelně antropogenní, nebo nevyhnutelně přírodní. Debata o příčinách globálního oteplování nemá smysl. Smysl má jedině debata o tom, jak jej řešit. A nakopání do zadele každého, kdo se pokusí tvrdit, že oheň zapálený bleskem nepálí. Jestli se z té pasti antropogenního původu rychle nevymaníme, tak v ní zahyneme.

Bílý černoch v Americe


Vzpomíná, jak přijel do Spojených států z Velké Británie, kde během dospívání musel neustále poslouchat, že vlastně není žádný pořádný Angličan, protože jeho příjmení není anglické a má tmavší barvu pleti. Jakmile ale přijel do nové země, ostatní je začali řadit mezi bělochy. (…) Alespoň symbolicky však s Afroameričany nese část jejich břemene. Naučil se od nich, že být Afroameričanem v New Yorku „znamená nikdy neběhat po ulici a nikdy nedržet nic v ruce, protože by si policisté mohli myslet, že se jedná o zbraň“ – jinak vás policista na základě několikavteřinového vizuálního vyhodnocení může na místě zastřelit.

Nicholas Mirzoeff

Prosba na @milionchvilek


Prosím vás, když se vám podařilo zmobilizovat tolik lidí, neplýtvejte tím úžasným potenciálem na lakování kapitalismu na růžovo, nedemonstrujte jen proti něčemu nebo někomu, ale demonstrujte za něco. Ne za demokracii, protože demokracie je luxus, který si můžeme dovolit, až vyřešíme problémy, které nás přímo ohrožují na životě. Demonstrujte za to, abychom si ten luxus mohli dovolit. Demonstrujte za ochranu životního prostředí, za adaptaci na klimatické změny, za sociální spravedlnost. Máme spoustu mnohem vážnějších problémů, než je nějaký Babiš, což je mimochodem problém, který se nevyřeší tím, že odejde ze Strakovy akademie a přestane na něj být vidět. Ať jste to původně mysleli jakkoliv, to, co teď máte v rukou, není ani hra ani recese, je to vážná věc a velká odpovědnost. Tak si ujasněte priority, ujasněte si, jestli se chcete těm méně šťastným a úspěšným, kteří tam s vámi nebudou, protože řeší úplně jiné problém, tak reálné, že jim ty vaše přijdou jako starosti rozmazlených fracků, smát do očí, nebo jestli něco nabídnete i jim. Rozhodněte se, jestli budete řešit kapitalistu Babiše, nebo kapitalismus jako takový. Ano, až tak jednoduché to je. Prosím vás, když už jste se vykročili, pokus se překročit svůj vlastní stín a udělat krok směrem od požadavků na změny kosmetické k požadování změn skutečných, systémových. Vím, že tohle jste nikdy nechtěli, ale stejně tak vím, že to je to jediné, co má smysl. Když už jste to zorganizovali, tak tomu dejte smysl.