Nové dno


Že politika – a politikou myslím nejenom činnost parlamentu a vlády, ale zájem o veřejné záležitosti obecně – nemá dno asi nikoho nepřekvapí, vždyť její hlubiny jsou přímo úměrné výšinám lidské stupidity. Přesto některé milníky na cestě ke dnu stojí za zmínku, tak jako výčitky na adresu pirátských poslanců, že šli oslavit konec 2. světové války na ruské velvyslanectví. A kde jej tedy měli slavit? Na německém velvyslanectví? To zatím ještě nejde, i když jak Wehrmach ubránil Evropu před ruskými rudými hordami se tam už dost možná brzy slavit bude. Alespoň těm, kteří teď peskují Piráty, by to tak nepochybně vyhovovalo, protože ti by uvítali i to, kdyby nacistické Německo válku vyhrálo, hlavně že by nevyhrál Sovětský svaz. Jít slavit Den vítězství na ruské velvyslanectví je nejenom odmítnutí nových politicky korektních dějin Druhé světové války, je to i uznání obětí a úsilí, které SSSR do porážky Třetí říše a osvobození Evropy obecně a českých zemí zvlášť, vložil. Vyčítat někomu, že se připomínky těch slavných a z pohledu naší současné existence zcela zásadních (protože bez porážky Německa by nebyla nejenom žádná Česká republika, ale nejspíše ani žádný český národ) událostí účastnil je totéž, jako těmi obětmi a tím úsilím ostentativně pohrdat, je to sprosté, je to nemravné, je to totéž jako říkat: „Mrtvý Rus – dobrý Rus.“ Já chápu, že má někdo výhrady k současné ruské politice, ale současnost přece nemůže nic změnit na minulosti. To je ale přesně to, o co se někteří pokouší a co představuje nový rekord v politicky motivované ubohosti. Znevažování podílu Ruska na porážce nacismu je perfidní a jediná adekvátní odpověď na otázku: „Proč šli Piráti na ruské velvyslanectví?“ je pár přes držku. Ne, proč tam byli Piráti, ale proč nebyli ostatní, je ta jediná otázka, která měla padnout a kterou samozřejmě nikdo nepoložil, protože lepší lidé neznají stud.

Reklamy

Gurmánský antikomunismus


Historik Jean-Jacques Marie považuje za doložený fakt, že kozáci na straně bělogvardějců s oblibou připravovali tzv. komunistickou polévku, která spočívala v tom, že se do vařící kádě uprostřed vesnice naházeli živí zajatí komunisté a následně byli ostatní zajatci nuceni, aby tento vývar z uvařených lidí snědli. Nejde o to pouze zabít své nepřítele, ale také je veřejně ponížit a předvést ostatním jako válečnou kořist. (zdroj)

Tohle snad komentář ani nepotřebuje. Další ilustrace toho, kam vede fanatický exaltovaný antikomunismus a jak to dopadá, když účel světí prostředky. I když v případě kozáků šlo prostě jen o to, žer mohli, že je za to nikdo nepotrestal, ba možná dokonce pochválil. A možná by pochválil i dnes. Tak nezbývá, než doufat, že něco takového je už za hranici, které je pro všelijaké demokraty a liberály nepřekročitelná., že tohle je něco, co by slušný, vzdělaný, inteligentní, mravný a vůbec lepší člověk, za které se antikomunisté rádi považují, neomlouval a nebagatelizoval.

P.S. Dneska, jak rostou stesky to po nedostatku antikomunismu a nadávky na „rehabilitaci“ Marxe, je připomínka jedné z forem razantního antikomunismu více než aktuální.

Zjevení Karla Marxe na České televizi


Film Mladý Karel Marx (ČSFD), který včera uvedla ČT2, je pozoruhodný hned ze dvou důvodů. Jednak sám o sobě jako film, k čemuž se ještě vrátím, jednak – a to především – tím, že ho Česká televize vůbec uvedla, a navíc v prime-timu. Leta letoucí ČT surfuje na vlně antikomunismu a cokoliv, co zavání levičáctvím, do ní má vstup zakázán, a najednou uvede film, který je věnován autorovi Komunistického manifestu a Marxe i Englese líčí jako celkem sympatické chlapíky, tedy v příkrém rozporu s jejich vydáváním za zločince a mravní zpustlíky, jak velí demokraticky-normalizační kánon dneška. A kdyby jenom to, ale ve filmu zazní i jejich myšlenky, tedy komunistické myšlenky, kritika buržoazie a soukromého vlastnictví, odůvodněná kritika, dlužno dodat, a to vše bez jakékoliv korekce ze strany ČT, bez relativizace a bagatelizace. Čekal jsem, že k tomu ČT připojí nějaký pacifikační doprovodný pořad, jako když před časem reprízovala Třicet případů majora Zemana, čekal jsem dvě minuty antikomunistické propagandy na každou minutu Mladého Karla Marxe, a ono nic. Na poměry ČT neuvěřitelné, učiněné zjevení.

No a samotný film? Ten také nebyl špatný. Až na jednu zcela zbytečnou scénu mladého Marxe souložícího s mladou paní Marxovou nemám nic zásadního, co bych filmu vytkl. Možná, že kdybych znal životopis Marxe a Englese lépe, našel bych chyb, zjednodušení a autorských licencí více, ale protože životopisy velikánů dělnického hnutí mne ve škole už minuly, nevím, co by mohlo být po věcné stránce špatně, a ta formální mi přijde velice solidní, a to včetně výpravy, Ale beru to samozřejmě tak, že je to jenom film, svého druhu bulvár a karikatura, dílo, které nemůže Marxe a jeho monumentální dílo postihnout v celé jeho šíři a hloubce. Ale to nevadí, už jenom to, že díky tomuto filmu se mohou lidé snadnou a přístupnou formou dozvědět, že existoval nějaký Marx, co psal a proč to psal, zasluhuje uznání. A ztvárnění také, takže za mě 85% a běžte se bodnout.

Nepřátelská zóna


Potřeba nenáročné zábavy na páteční večer mě přivedla až k válečnému filmu Nepřátelská zóna (ČSDF) ze současného Afghánistánu inspirovanému skutečnými událostmi, které potkaly okupační jednotky ISAF. Po stránce příběhu vlastně banalita, vše nakonec dobře dopadne, žádný hodný voják NATO nezemře, profesionálů jak nasráno a i ten vrtulníček nakonec zachrání. Tak proč o tom píši? Protože ten film není americký, ale španělský a je to ku prospěchu věci. Po technické stránce si s hollywoodskou propagandistickou tvorbou vůbec nezadá, jeden podstatný rozdíl tu ale je, a to je právě ten agitační aspekt: na rozdíl od amerických spektáklů plných patriotického patosu a obhajoby až oslavy příslušného vojenského dobrodružství, Španělé tohle vůbec neřeší. Za celou dobu nepadne ani slovo povinnosti, o svobodě, demokracii a obraně „naši“ hodnot. Španělé vůbec neřeší, proč tam jsou a jestli jsou tam správně, tedy něco, co Američané v takovém filmu mít musí, i kdyby odpověď měla nakonec zní „pro peníze“  a „ne“, prostě tam jsou a dělají co umí, přežili a splnili rozkazy. Ve výsledku je ten film určitě lepší, než kolik naznačují % na ČSFD a rozdíl proti sestřelenému černému jestřábu rozhodně není 24%.

Americký imperialismus žije


Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou  A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.

 

Na okraj jednoho sjezdu


Včera měla KSČM sjezd. Možná ho má ještě dneska, občas tyhle dýchánky bývají dvoudenní, nevím, to hlavní pozdvižení na vsi bylo včera. Antikomunisté se mocně pohoršovali hned po dvou liniích: že strana s přívlastkem „komunistická“ v názvu vůbec smí nějaký sjezd mít, a že na ten sjezd přijel pronést zdravici prezident republiky Zeman, čímž stranu legitimoval a sebe ještě více zdiskreditoval. Jenže KSČM je strana nejenom legální, ale i legitimní a prezident Zeman tak jenom udělal konec té trapné hře na to, že s komunisty se nemluví, protože komunisté jsou už desítky let zcela normalizovanou a integrální stranou našeho (pseudo)demokratického zřízení. Mluvili s nimi vždycky všichni a oni vždycky mluvili se všemi tak, že nebýt toho přívlastku komunistická, nikdo by nepoznal, že ta strana není socdem. Chápu, že se antikomunistům existence komunistické strany nelíbí, ale chlapci a děvčata z lepších rodin by měli konečně pochopit, že jedinou příčinou toho, že KSČM stále existuje, jsou oni sami, respektive to, že jejich jedinou politikou je antikomunismus, kvůli kterému bagatelizují (nemůžou za to komunisti, není to problém) a neřeší (nic jiného, než existence komunistů, není problém) skutečné problémy, jako jsou sociální a ekonomické nespravedlnosti, které jsou a historicky vždy byly katalyzátorem vzniku komunistických stran (hlavně těch skutečných, které byly komunisté ne jenom podle názvu). Vadí vám komunisté? Udělejte vše pro to, aby jejich existence nedávala smysl. Zákazy nic nevyřeší, jen problém zametou na čas pod koberec. A protože tohle „demokraté“ zjevně nechápou a hlavně nechtějí, protože by se museli zříct svých privilegií a svého monopolu na moc a na pravdu, budou tady komunisté v té či oné podobně s námi tak dlouho, dokud tu s námi bude kapitalismus a průmyslová civilizace.

Nejen komunisté vyvlastňovali


Kosmopolitní charakter těch divadel přetrvával, byť byla přinejmenším v Československu ve dvacátých letech odebírána původním majitelům a předávána do „českých rukou“. Stalo se tak i (…) rodině Tichých. Jakožto národnostně indiferentním, a tedy údajně nepřátelským živlům jim bylo divadlo po vleklém soudím sporu ve dvacátých letech odebráno a předáno novému majiteli.

(in Filip Herza: Divadla rozmanitostí, DaS 4-2018)

Pozemková reforma je známá, ale vyvlastňování z národnostních důvodů za První republiky? Zatím jsem ho měl vždy spojené s prezidentskými dekrety po roce 1945.  Jak je vidět, vyvlastňování není jen doménou režimů, které si máme hnusit, ale i těch, které nám mají imponovat. Ach ovšem, namítnete, že toto vyvlastnění nebylo plošné, nýbrž prošlo přes soud a původní majitelé měli možnost se bránit, ale je to opravdu takový rozdíl? Určitě byl soud nové republiky, jejíž existence ještě nebyla samozřejmá, zcela nezávislý a nezaujatý? A kdyby znárodnění po roce 1948 neproběhlo jen ze zákona, ale prošlo přes soud  – a přes ten by zcela jistě prošlo, jak naznačují politické procesy let padesátých – bylo by snad nezpochybnitelné? A není nakonec eticky mnohem spornější, když vyvlastněný majetek získá nový soukromý majitel, než když se stane majetkem společným, národním, veřejným?

 

Jak jsem si neužil film


Tak jsem si pustil Smrtihlava (v originále  The Man with the Iron Heart), další ze zpracování atentátu na Heydricha, se kterými se v posledních pár letech roztrhl pytel, a řeknu vám rovnou, že jsem byl zklamán. A přitom jde o film natočený podle famózní knihy Laurenta Bineta HHhH. Kvalita předlohy ale film nezachránila. Já vím, není to dokument, ale dramatizace, takže by člověk měl být shovívavý, jenže když se Heydrich hned na začátku představí jako hajdrič, tak už to nešlo a těch detailů, které mi celý film kazily, přibývalo. Ach ten pověstní první dojem… Tak třeba, v roce 1942 žádné Československo neexistovalo. Nebo proč SS ve filmu nosí uniformy Wehrmachtu? A proč Praha nebyla Praze ani trochu podobná, proč se nikdo neobtěžoval natočit nebo koupit alespoň jeden záběr Karlova mostu nebo Hradčan? A klíčové scény, jako žádost odboje o zvážení atentátu, protože pomsta bude strašná, nebo závěrečný boj v kostele, jsou vyloženě odfláknuté a bez znalosti historie musí být naprosto nesrozumitelné a marginální. A nebo je to naopak vědomí historické reality, co kazí divácký zážitek?

Podobenství


Hádáte se na ulici se ženou. Je to ošklivá hádka, dokonce jste jí vlepili facku. Jde kolem dvoumetrový metrákový vazoun s bejzbolkou a partou kámošů. Zbijí vás. Vaši ženu znásilní. Sousedovi zapálí auto. Vyrabují všechny obchody v ulici a zdupou všechny záhonky. Proč? Protože ženy se přece nebijí a oni tu facku nemohou tolerovat. Kolem je hafo zevlounů, kteří nadšeně tleskají a volají: „Sláva.“ Ale proč volají? Protože ženy se nebijí? Protože je to vzrůšo, dívat se jak hoří auta a teče krev? Protože by si také rádi bouchli? Nebi se jenom bojí, aby také nedostali, když nebudou dostatečně nadšeně souhlasit? A přitom jste ženu možná ani neuhodili, možná jste se s ní dokonce vůbec nehádali. Jen jste prostě byli zrovna na ulici, když šla kolem banda rváčů, která hledala záminku ke „spravedlivé odplatě“. Ale protože dvoumetrový metrákový vazoun z bejzbolkou má vždycky pravdu, tak jste se s ní hádali a praštili jí. Pořád to sice nevysvětluje tu rozmlácenou ulici, ale kdo by se na to dvoumetrového metrákového vazouna z bejzbolkou ptal? Policajti se ho bojí, soudce má koupené a od vězení klíč.

Chcete válku?


Chcete válku? Ne? A vy? A vy? A vy tam vzadu, chcete válku? Také ne? Kdo tady chcete válku? Nikdo? Znáte vůbec někoho, kdo chce válku? Myslím osobně, ne jako účet na sociální síti nebo podpis v novinách. Že neznáte? Já také ne. Takhle to vypadá, že válku nikdo nechce, a přesto k ní celý svět směřuje. Znamená to snad, že nás, co nechceme válku, je reálně menšina a někde existuje většina, která po válce touží, se kterou se ale mentálně i fyzicky zcela míjíme? Nebo je válečných štváčů menšina, hrstka psychopatických jedinců, kteří jsou ale víc vidět a slyšet, protože jsou vlezlí a agresivní a usurpují si právo mluvit i za nás, prostě proto, protože jsou to psychopati? Nevím, jak to zjistit, ale pevně věřím, že přesně tak to je, že normálních, mentálně i morálně normálních lidí, kteří nechtějí válku, je většina a válčit chce jen defektní menšina tvorů, kteří jsou lidmi jen podle anatomie. Co to ale znamená, pokud jich je menšina? To znamená, že reálnou moc máme my, že oni bez nás nic neudělají, že oni ke svojí válce potřebují nás. Mohou stokrát dávat rozkazy, když my je neposlechneme, žádná válka nebude. Stačí odepřít poslušnost, odmítnout loajalitu a svět bude mít naději. A také by se to mělo těm válečným štváčům říct. Měli by dostat jasný vzkaz: „Nechceme vaši válku. Nebudeme pro vás zabíjet a nebudeme pro vás umírat.“ A ten vzkaz by měl zaznít tak hlasitě, aby ho slyšeli až v Londýně a Washingtonu, tak zřetelně, aby mu rozuměli i v Paříži a Rijádu. Dostanou elity ten vzkaz včas? A dostanou ho vůbec? Nebo se, stejně jako v roce 1914, necháme zblbnou kecy o národu, cti a povinnosti, žvásty o svobodě, demokracii a lidských právech? Lidé jsou blbí, zlí a nepoučitelní a já mám strach, že animální cit opět zvítězí nad humánním rozumem a válka bude. Ne proto, že by byla nevyhnutelná, ale právě proto, že je úplně hloupá a zbytečná. Ale pokud se tak stane, tak to bude zřejmě definitivně naposledy.