Modernizované dějiny


Je libo malou ochutnávku toho, jak budou vypadat učebnice dějepisu poté, co v souladu s pokyny BIS nahradí „sovětskou interpretaci dějin“ interpretace moderní, nesovětská? Například začátek 1. světové války by podle prof. Pavla Kaliny z ČVUT mohl vypadat nějak tahle (cituji ze statě Moderní člověk v aleji sfing):

Kupka prostě vstoupil do cizinecké legie, aby Francii, která po léta financovala vyzbrojování obrovské ruské armády, pomohl obsadit Alsasko. Bylo to přitom především despotické Rusko, které svou mobilizací rozpoutalo globální konflikt.

Pokud si myslíte, že jsem záměrně vynechal zmínky o Rakousku a především Německu, tak vás mohu ujistit, že nevynechal, že tam opravdu nebyly. Jediná další zmínka byla o té Francii. A ani zbytek textu nenechává čtenáře na pochybách, že z jakých ideových pozic pan profesor vidí svět a že ho vidí jinak, než (zatím!) většina ostatních. Pan profesor má teď ovšem naději, že svět bude z moci úřední opraven.

Reklamy

Za dinosaury ve Vysočanech


Jestli máte děti, tak máte buď fanoušky dinosaurů, nebo štěstí. Já mám fanoušky. I rozhodl jsem se jako správný demaskulizovaný otec, že je vezmu na show Putování s dinosaury do sportovní haly v pražských Vysočanech (oficiální název si dohledejte, mě je eklhaft ho psát). No co vám budu, pohyblivé realistické modely dinosaurů v životní velikosti jsou impozantní, i když se hýbou asi o něco pomaleji, než skuteční dinosauři, ale to se dá snad i pochopit, všude kolem je plno diváků a kdyby se taková obluda rozvášnila, následky by nemusely být dobrá reklama. A dobrou reklamu show neudělám ani já, protože toho nepovedeného bylo víc, než povedeného.

Například potenciál pro osvětu zůstal téměř nevyužit, ale to bych ještě skousl. Co už jsem ale opravdu nedával bylo libreto. Lajdácký a těžkopádný překlad z angličtiny, který místy ani nedával smysl – takový „reprodukční vzhled“ mě bude strašit ještě dlouho – a k tomu neuvěřitelné afektovaný moderátor, který byl sice Čech, ale nějak mu neřekli, že hraje v Čechách pro Čechy, takže se choval, jako kdyby hrál na americkém zapadákově pro vidláky co nikdy nebyly dál, než na benzínce ve vedlejší vesnici (možná ze mě mluví předsudky, ale nenapadá mne žádná jiná cílová skupina, jíž by mohl být takový projev určen).

A to jsem ještě nemluvil o ponižující a přitom zcela neúčinné osobní kontrole u vstupu (hlava na hlavě a fronta jak na banány) a naprosto nepochopitelné až arogantní neochotě či neschopnosti otevřít víc než jeden z několika desítek východů při odchodu, takže další hlava na hlavě a fronta jak na banány. Za ty peníze bych tedy čekal trochu slušnější zacházení. Když ono o ty peníze šlo asi až v první řadě, lidi tam byli jen pro to, aby je přinesli.

Ale děti si nestěžovaly. A to je nakonec to hlavní.

Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Bohemian Rhapsody


Tak jsem se konečně dostal do kina*) na Bohemian Rhapsody (ČSFD aktuálně 92%), na kterou jsem byl zvědavý jednak kvůli srovnání s muzikálem Freddie, který zpracovává stejnou látku velice podobným způsobem, jednak proto, že to je po mnoha letech první film, který pověst předchází. Nevím, jestli těch 92% není trochu přehnané, ale film je to skutečně výborný, zejména střih a zvuk jsou vynikající (zdůrazňuji zvuk, hudba skupiny Queen je kapitola sama pro sebe). Vyprávění je jednoduché a lineární, ale to vůbec není na závadu, vyumělkovaných podivnosti je na světě víc než dost a sice jednoduchý, ale právě proto srozumitelný a přístupný příběh, který si vychutnají široké masy diváků i bez jakékoliv apriorní znalosti historie (důkazem budiž moje dcera až do shlédnutí filmu nemající o existenci skupiny Queen valného tušení), je přesně to, co filmové produkci posledních let chybí, protože jednoduchost a přímočarost „akčňáků“ je přeci jenom něco jiného. Bohemian Rhapsody je velice dobře natočená nenáročná oddychová záležitost se správně dávkovanou sentimentality. A jak tedy Bohemian Rhapsody vychází ze srovnání s muzikálem Freedie? Jako mnohem mírnější a k divákovi i ústřední postavě Freddieho Mercuryho ohleduplnější.  Muzikál Freddie je totiž mnohem syrovější, konflikty jsou v něm vyhrocenější, bulvár špinavější a Freddie rozervanější, divočejší a k sobě i okolí bezohlednější. Bohemian Rhapsody je umělecky slabší – pořád ale víc než dobrá – zato divácky přístupnější. Vyberte si.

*) Kino Atlas, které mohu jen a pouze doporučit, ceny mírné, sezení pohodlné, bar po ruce.

Čas banány trhl, aneb do nového roku s novým úsměvem


Nevím, jak vás, ale mě už vzhled blogu s banány trochu nudil, i když já na něj takhle vlastně stejně nekoukám. Navíc nedával bez vysvětlení valný smysl (a pro většinu lidí by zřejmě nedával ani po vysvětlení). Také jsem si říkal, že bych vám měl nedostatek kvalitního obsahu kompenzovat alespoň kvalitním vzhledem, a proto jsem se rozhodl pro změnu. Alespoň se ukáže, kdo z vás je konzervativec (bude nadávat) a kdo progresivista (bude tleskat). Úplně nevím, jestli mě zajímá, jak se vám to líbí, to ostatně nejlépe poznám na návštěvnosti, ale kdyby jste narazili na nějaký problémy technického rázu, jako že text nejde přečíst, blog se špatně zobrazuje na mobilu etc., tak dejte vědět. Mějte ale na paměti, že cesty zpět ke starému vzhledu již není. Vpřed, zpátky ni kouk!

Agresor altruista


Zní to jako špatný vtip, jako zpupnost nejhrubšího zrna, jako naprostá ztráta soudnosti. Zní to takto a řekl to prezident USA při nedávné inspekci amerických okupačních sil v Iráku:

Amerika by neměla bojovat za každý národ na této zemi, aniž by za to byla odměněna. Pokud chtějí, abychom bojovali, musí zaplatit.

Takže aby bylo jasno, ty nevzdělané stádo tupých vidláků z východu, nebohá Amerika nese na svých bedrech břímě světa. Hrozně ráda by mír, ale musí válčit po celém světě za ostatní, a ještě to všechno sama platí. Ale dělá to jen proto, že chápe svou povinnost a odpovědnost, sama žádné zájmy za svými hranicemi nemá, a pokud má, tak je v žádném případě neprosazuje (a nikdy neprosazovala) vojensky. Opravdu nevím, co si svět bez dobrodiní americké agrese počne. Jediná možnost je začít si za to požehnaní platit, protože USA už nikoho zadarmo bombardovat nebudou. Chceš státní převrat? Zaplať! Chceš být bombardován? Zaplať! Chceš okupaci? Zaplať! Chceš mrtvé civilisty, vypálené školy, sankce, embarga, zničená města? Zaplať! Amerika už to pro tebe zadarmo neudělá.

Snad by takové „státnické“ prohlášení nebyl ani takový problém, kdyby to byl jen další z blábolů šmelináře, kterému se udělal prezident. Bohužel je to podle všeho v USA široce rozšířený blud, nevyhnutelný následek postižení mesianistickým mindrákem. Je-li příznakem šílenství ztráta soudnosti a kontaktu s realitu, pak jsou Američané evidentně kolektivně těžce duševně nemocní. A to už problém je, tím spíš, že takhle banda šílenců je těžce ozbrojená vším, co moderní civilizace nabízí, od jaderných zbraní přes mafiánské metody po akciové trhy.

Demokrati všech zemí, třeba se spojte a na hlavu se stavte, ale tuhle absurditu, která by nebyla vtipná ani na Silvestra, už ničím netrumfnete. A nejenom do konce roku. Válka je mír, mír je válka. Orwell se může jít zahrabat.

Aféra Huawei – o čem se nemluví


Aféra, jejíž podstatou je nařčení čínské firmy Huawei z toho, že její produkty jsou bezpečnostní riziko, stále plní první stránky novin. A tam to stále vypadá, že hlavní a jediný problém je v tom, že že jde o firmu čínskou. Vůbec se nemluví o tom, jestli by reakce byly stejné, kdyby šlo o firmu německou, britskou nebo americkou, nebo jestli by v takovém případě byly po politicích požadovány důkazy a bylo jim vyčítání špinění dobrého jména firmy místo výčitek, že se za něj omlouvají? No schválně, zkuste si představit, že je podobně nařčen takový Apple. Nemluví se o tom, jestli by se problém nevyřešil tím, že kontrolu na Huawei převzaly západní korporace. Nemluví se o tom, že problémem je závislost západních společností na technologiích obecně, bez ohledu na to, jestli je produkují čínské nebo americké firmy. Nemluví se o tom, že právě tohle je globalizace. Především se ale vůbec nemluví o tom, že nejde o žádnou čínskou intriku, ale nutný a nevyhnutelný důsledek kapitalismu s jeho minimalizací nákladů a maximalizací zisku. To nebyli Číňané, kdo by nám ukradl naše vyspělé technologie, ale byli jsme to my, kdo jim je předal, aby je vyráběli levněji. A že kdyby to nebyla čínská firma, byla by to jiná korporace, na které budeme závislí. Zdůrazňování čínského aspektu je jen způsob, jak odvést pozornost od podstaty problému, kterou je externalizace nákladů, honba za ziskem, a neřešená závislost na technologiích a surovinách, které sami nedokážeme produkovat v potřebném množství a kvalitě. A protože do tohohle kyselého jablka se nikomu kousat nechce, hraje se na notu nepřátelství, konkurence a národní bezpečnosti. Jenže pokud nechceme zpátky na stromy, ještě dlouho budeme používat čínské technologie, které budou maximálně přebalené (a náležitě podražené) na západní značku. Číňany už neporazíme, pořád se s nimi ale můžeme spojit. V globalizovaném světě nic jiného stejně nedává smysl.

Klíč k určování neonacisťátek


Píše v LN r. Schuster o brožurce, již byla v poslední době distribuována do německých školek a která má učitelům pomoci identifikovat děti z neonacistických rodin. A protože není ani Silvestr, ani Apríl, tak je třeba brát to vážně, takže cituji:

Dalším signálem, že s dítětem není něco v pořádku, údajně může být, pokud například holčička nosí jen sukně, má upletené copánky a rodiče ji vedou k tomu, aby pomáhala v domácnosti a věnovala se ručním pracím.

Sice to není oficiální státní příručka, ale jen brožurka vydaná v malém nákladu jakousi neziskovkou, ale stejně, vypadá to, že Němcům už slušně hrabe. Vyhledávat závadové rodiny… a co pak? Někam hlásit? Nebo ty děti rovnou odebírat a dávat někam na převýchovu? A jaká se dá asi na něco podobného čekat jiná reakce, než analogická magořina od někoho z AfD kruhů? Bude pro změnu vydána příručka pro identifikaci malých komunisťátek? To je prý největší slabina té příručky k určování neonacistických rodin, že v ní chybí kapitola o vyhledávání závadových rodin z opačné strany politického spektra. No nevím, ale řekl bych, že přesně takhle vypadá ono příslovečné přilévání oleje do ohně. Neonacismus přeci nelze eliminovat převýchovou, ale pouze a jedině takovým nastavením společnosti, aby ztratil veškerou atraktivitu. S tím se jistě může začít už ve školce, ale rozhodně ne tak, že budou vyhledávány podezřelé děti a rodiny, protože přesně takový přístup obzvláště čpí právě (neo)nacismem.

Buďte hodní na pošťáky


Nebudu nalhávat ani sobě ani vám, že státní podnik Česká pošta funguje bez chyby. Obzvláště oblíbená poštovní taškařice „Oznámeno, adresát nezastižen,“ mne dovede zvednout ze židle. Také nerad chodím na poštu, protože tam jsou rok od roku větší fronty , to nepamatuji, že by za komunistů bylo tak strašné (pravděpodobně tehdy bylo více pošťáků a méně pošty, nebo spíš se toho muselo méně podepisovat a doporučené dopisy se nechávaly třeba u sousedů). Takže když jsem šel dnes na poštu, šel jsem tam s tím, že si počkám, zejména teď před Vánocemi. Prostě jsem se předem nastavil mentálně jinak a najednou mi těch třicet minut čekání přišlo jako celkem rychlé (normálně s křikem opouštím jakoukoliv frontu po dvaceti minutách). A mohlo to být i dřív, kdyby z osmi přepážek nebyly otevřeny jen tři (pak chvíli jen dvě a pak zase tří). Chápu lidi, kterým to vadí, a které po 45 minutách čekání popadne amok; a když vidím, že někteří až po těch 45 minutách zjistí, že čekali marně, tak se docela divím, že vraždy na poštách nejsou častější. Ale přesto chci říct jedno: Lidi, ti pošťáci za to nemůžou. To nejsou ty ženské za přepážkou, kdo vymyslel snižování stavů a doplňkový prodej, to jsou jejich šéfové a šéfové těch šéfů. Ta ženská za tou přepážkou sedí možná už osmou hodinu a už osmou hodinu poslouchá, jak na ní někdo řve a nadává jí za něco, co nemůže ovlivnit. Jasně, je na ráně, ale být na ráně neznamená ani být zodpovědný, ani mít pravomoc cokoliv rozhodovat měnit. Naopak, zodpovědnost i pravomoc mají většinou ti, kteří jsou schovaní v horních patrech kanceláří za polstrovanými dveřmi, sekretářkou a falangou právníků. Ano, chtějte efektivní a fungující poštu, ano, řvěte, ale na ty správné lidi na těch správných místech – na manažery a politiky. A chtějte po nich kvalitní veřejnou službu místo té kvazikorporátní, která možná vyhovuje soukromým firmám, kterým pošta supluje pobočkovou síť, ale ubírá kapacity nutné pro kvalitní poštovní služby, chtěje poštu-úřad místo pošty-kšeftu. Jen to nechtějte po přepracovaných a špatně placených ženských na přepážkách. Ruku na srdce, kdo z vás by si tam za ty peníze šel sednout?

Opomíjené konsekvence Mnichova


Mnichovské řešení, při němž byl SSSR zcela ignorován, však představovalo zásadní úder Litvinovově politice kolektivní bezpečnosti a zřejmě též důležitý milník na cestě k uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939.

(Vít Smetana: Deset tezí o Mnichovu, DaS 10/2018)