Pravda i lež


Když už tu máme kauzu Babiš sr. vs. Babiš jr., bylo by možná dobré využít ji i něčemu jinému, než k pokusu o puč, a sice k osvětě o duševních nemocech. Pokud je totiž Babiš jr. skutečně duševně nemocný, je docela dobře možné, že říká pravdu, že byl unesen, i v případě, že unese nebyl. Duševně zdraví lidé mají tendenci si myslet, že když duševně nemocnému ukáží jeho blud, duševně nemocný nahlédne svůj omyl a přijme za svou „objektivní pravdu“ zdravých. Jenže takhle to nefunguje. Žádná objektivní pravda neexistuje, je jen ta subjektivní, kterou tvoří náš mozek. Pokud si nemocný mozek Babiše jr. myslí, že byl Babiš jr. unese, pak je to pro Babiše jr. realita. A i když se tak či onak podaří prokázat, že unesen nebyl, ještě to neznamená, že Babiš jr. lhal. Tento paradox by si podle mého soudu zasloužil více pozornosti a měly by se mu věnovat větší kapacity, než je laický bloger. Pochopit tohle – pokud to tak skutečně je! – je totiž podle mého soudu pro fungování společnosti mnohem důležitější, než intriky (kolem) Babiše sr.

Reklamy

Já se v tom nevyznám, já se v tom neorientuji


Sleduji nejnovější pozdvižení kolem Babiše už od rána a přiznám se bez mučení, že jsem do teď nepochopil, v čem je problém. Co tak zásadně nového, co tak zásadně jiného se objevilo, že je Babiš ještě horší, než jsme čekali, a že by měl odstoupit ještě naléhavěji, než kdykoliv předtím? Že jsou v Čapím hnízdě namočené jeho děti? To se vědělo. Že jsou ty děti duševně nemocné? To se sice nevědělo (alespoň tedy já jsem to nevěděl a za mě to tak mohlo i zůstat), ale jak to souvisí? Že se kvůli své (údajné?) nemoci vyhýbají výslechu? Takhle to přece zkoušejí všichni, to je trik, který se učí v základním kurzu lepších lidí. Že ty děti něco podepsali a nevěděli co? U těchto lidí jsou čachry s majetkem tak běžné, že není divu, že neřeší, co zrovna podepisují. Problém by snad byl jedině, kdyby Babiš jr. nebyl vůbec schopen posoudit,, co podepisuje, ale i na to by musel mít apriorní potvrzení soudu, že je nesvéprávný; a on jako nesvéprávný nepůsobí, jen trochu pomalý, ale to mohou klidně dělat nějaké prášky. Nebo je největší problém v tom, že je Babiš jr. na Krymu a dovezl ho tam muž s rusky znějícím jménem? To by primitivismu „pražské kavárny“ odpovídalo asi nejspíše, jenže pokud to nebyl regulérní únos – a to podle všechno nebyl – tak je to jen výkřik do tmy. Tak o co tady jde? A myslím to zcela vážně. Babiše, jako ostatně všechny kapitalisty sice nemusím, ale kvůli tomu přece ještě nepřestanu přemýšlet. když někdo začne volat, že na něj našel konečně ten pravý klacek. A já ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak ten rozdílový moment, který odůvodňoval to pozdvižení, nenacházím. Z mého pohledu je nejproblematičtější nakonec ta „investigativní“ reportáž Kubíka a Slonkové, pořízená údajně kamerou skrytou v brýlích (což chápu jako zneužití psychicky nemocného člověka) a plná manipulativních otázek a podsunutých odpovědí. Popravdě, po tom, co jsem viděl, se tomu Srbovi ani nedivím, že chtěl Slonkovou nechat zabít, a Zemanovi musí, co se českých novinářů týče, dát zcela za pravdu. Jestli takhle kauza někoho zdiskreditovala, tak jsou to novináři, ale mimo kroužek pražských elitářů Babišovi jenom nažene body. Já se v tom prostě nevyznám. Já se v tom neorientuji. Já potřebuji poradit. Jestli tomu někdo rozumíte, zkuste mi to vysvětlit. Hlavně ten rozdílový moment. Beru libovolnou konspirační teorii, pokud bude mít hlavu a patu, jenom mi, prosím vás, nevěšte na nos žádné bulíky o demokracii, tak paranoidní zase nejsem.

K rozdílům mezi Západem a Východem


Krzysztof Zanussi, polský režisér:

Je to jiná kultura, jiná společnost. Byzantská, zatímco my jsme Římané. Platónská, zatímco my jsme aristotelští. Mnoho z prvků které tvořily fenomén homo sovieticus, náleží ke staré ruské tradici a také k ortodoxní tradici. Mimo jiné je to podezřívavý přístup k novinkám. Západní svět, zejména ten anglosaský, má sklon přeceňovat věci, které jsou nové. Když se podíváte na zboží v supermarketech všude jsou ta velká tři písmena – NEW, která říkají, že to starší bylo méně dobré, i když je to často naopak. Východ naopak přijímá pokrok velmi váhavě, protože oni jsou ti strážci ortodoxie. Berou to tak, že mají povinnost chránit tradici, jinak dojde k jejímu pokřivení. A vzhledem k množství herezí které, se v dějinách východního křesťanství vyskytly, zejména mezi Řeky, víme že měli pravdu. Oni skutečně museli bránit podstatu křesťanského odkazu. Na Západě s prostomyslnými Barbary to bylo jednodušší, co se jim řeklo, to přijali. A hereze nebyly zase tak časté. Jinými slovy jsme to my, kdo patří k té méně duševně aktivní části evropské tradice.

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.

Evoluce kultury kriplů


Hraní počítačových her se kdysi říkalo kultura kriplů, a i když se v herním průmyslu točila spousta peněz, byl z pohledu mainstreamu něco jako obchod z drogami, kde se také točí spousta peněz, ale lidé, kteří se v něm pohybují jsou divní a závadoví. A i když se pořád vedou spory o to, jestli „střílečky“ iniciují a rozvíjejí agresivitu, kultura kriplů si pomalu ale jistě cestu do mainstreamu nachází a už se v něm etablovala natolik, že má i vlastní žánr – eSports (či e-sports či jak chcete), což není nic jiného, než hraní počítačových her výkonově, dnes již namnoze i profesionálně, a před publikem. Proč o tom píši? Včera jsem se v televizi díval na přímý přesnost závodů F1. Pokud vám to přijde divné, protože víte, že velké ceny se jezdí zásadně v neděli, tak vězte, že to byl právě e-sportový závod. Ovšem se všemi náležitostmi závodu normální, včetně předzávodního studia, rozhovorů s jezdci etc. A komentáři ho komentovali úplně stejně, jako by komentovali závod reálný, vlastně ne úplně stejně, ale s mnohem větším vzrušením, než normální závod, protože tenhle počítačový byl mnohem vyrovnanější a měl větší spád. A z mého pohledu diváka se špatným zrakem nabídl podívanou rovnocennou ke skutečným závodům. Že jde o obraz renderovaný v reálném čase počítačem bylo patrné jen z toho, že celý závod byl jakoby v mlze, z podivně se chovajících částic prachu (tady má počítačová grafika ještě rezervy) a z podivného a hektické přeblikávání záběrů v některých okamžicích. Jak vidno, e-sporty se vyvinuly v plnohodnotnou mainstreamovou zábavu se vším všudy. A s velkým potenciálem, řekl bych, protože budoucí borci již nebudou omezeni planetou Zemí či fyzikálními zákony.

Slavíte si? Tak si slavte!


Dnes slavíme 100. výročí vzniku Československa. Kdo to neví, ten je nejspíš mrtvý, protože těm oslavám se nedá uniknout. Jsou všude, v celém veřejném prostoru. Jsou všude a jsou až vlezlé a mně nejenom proto připadají poněkud nemístné. Už jenom to, že Česká republika slaví 100. výročí vzniku Československa – státu, který už dvacet pět let neexistuje a který jsme sami aktivně demontovali. A teď děláme, jako kdyby se nic nestalo a pořád jsme byli ten stát, který před 100 lety povstal na troskách Rakousko-Uherska. Proč jsme se tedy v roce 1992 víc nesnažili Československo zachovat, když nám na něm dnes tak záleží? Ještě větší problém mám ale s tím, že se pokrytecky slaví vznik republiky ve státě, který již dávno rozhodně není „věcí veřejnou“. Česká republika je republikou jen podle jména, není to „věc veřejná“ všech svých občanů, ale soukromá věc jen některých z nich, jako jsou Babiš, Bakala, Kelner, Koláček, Valenta, etc. etc., kteří navíc namnoze mají i občanství jiných států, aby se jim odtud lépe utíkalo. A také soukromá věc zahraničních investorů a nadnárodního kapitálu. Pro naprostou většinu českých občanů je stát více drábem, než matkou. Okázalé vlastenčení to možná na chvíli přehluší, přes záplavu vlajek to mnozí ani nepostřehnou, ale je to tak. Jako kdyby pro republiku stačilo jméno, vlajka a trochu toho území. Ale kde jsou lidi? Kde je lidská vzájemnost? Kde je něco společného, sdíleného, něco, za bychom bojovali a o co bychom se dělili, něco, co by bylo víc, než jen povrchní klubistické fanouškovství? Bohužel, stádnost není státnost. Vždyť i ten jazyk sdílíme už spíše z lenosti naučit se jiný, než z lásky k němu samému a k lidem, kteří jím shodou okolností také hovoří. Celé dny, týdny a roky se patláme jen v minulosti. I v tento sváteční den, kdy by bylo tak příhodné mluvit o tom, zda chceme dalších 100 let a jaké by ty další roky měly být, se pořád dokola řeší jen minulost. To není oslava, to je funus nadějí, že vůbec nějak budoucnost máme. Upřímně řečeno, jsem z toho docela skleslý. Uvědomuji si zcela jasně, že ještě před pár lety bych to vnímal docela jinak a oslavy 100 let Československa bych vítal s hrdostí. Ale to bylo vy dobách, kdy Československo ještě existovalo a kdy pořád žila naděje, že republika v jeho oficiálním názvu bude něco víc, než označení formu ve stylu „akciová společnost“. V dobách, kdy jsem mohl stát, jehož jsem dnes občanem (sice dobrovolně, ale víceméně z lenosti), považovat za svůj. Ale proč oslavovat stát, který mi byl zkonfiskován a následně i se mnou zprivatizován, takže už ho za svůj mohu považovat jen stěží? Žádný stát přece nemá hodnotu sám o sobě, ale jen jako institucionalizované lidské společenství. A to české se rozpadá a nemalý díl viny na tom má právě i pojetí současného českého státu. A my oslavujeme stát, jako kdyby na lidech nezáleželo. Takže jestli chcete slavit, slavte, ale beze mě. Já mám na stát větší nároky, než aby měl vlajku, hymnu, území a represivní aparát, který bude bránit zisky těch, kteří na něm a lidech, kteří v něm žijí, vydělávají.

Neštvěte umělce


Písničkář Jaromír Nohavica by měl od ruského prezidenta dostat tzv. Puškinovu medaili, a to za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur. Pokud ji tedy přijme, protože já na jeho místě bych se docela bál. Tedy ani ne tak přijmout, jako se s ní vrátit do České republiky, taková vlna virtuálního lynče se po oznámení té zprávy na českém internetu zvedla. Přijmout ruskou medaili a ještě z rukou Putina? Fuj, fuj, fuj, ostuda! Správně by měl udělat gesto a medaili odmítnout, protože gesta dělají člověka. Tak se to dnes přece dělá. Ale co čekat od „estébáka“? Nějak všem těm arbitrům lynčům uniká, že Nohavica je umělec, písničkář, že to, co dělá, dělá proto, aby to lidé slyšeli, ne proto, aby se to uvědoměle krčilo někde v šuplíku, zakázané nebo nechtěné. Nohavica si možná zadal s StB, ale komu by tím prospěl, kdyby odvážně mlčel? Nohavica si možná zadá s Putinem, ale bude to snad mít nějaký vliv na jeho tvorbu? Vypadnou slova z jeho veršů a přehází se noty v jeho hudbě, když tu medaili přijme? Nebo by se snad stala jeho hudba lepší, kdyby ji odmítl? Ne, nic z toho se nezmění, jeho umění bude stále stejně dobré (nebo špatné), bez ohledu na to, jak moc ho budou kádrovat ti, kteří nesnášejí, když se někdo jiný neštítí toho, čeho se štítí oni. Kádrovat a nadávat, to je to jediné, co umějí ti, kteří jinak neumějí nic. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili, protože něco dokázal a dokázal se s tím prosadit i za hranicemi, kde po těch uvědomělých, co mu nadávají, ani pes neštěkne. Nohavica si může dovolit přijmout ruskou medaili a nemusí ji ostentativně odmítat jenom proto, aby dokázal alespoň něco politického, když už nesvedl nic pořádného uměleckého. Nohavica si může dovolit něco, co jeho kádrováci nemohou. Až se nabízí myšlenka, že mu to závidí a proto ho nenávidí. Obecně lze říct, že kádrování umělců, kteří nejsou dostatečně politicky angažovaní tím správným směrem, ať už je to Nohavica nebo David, je ubohé. Moje rada Jarkovi je tedy prostá: Jeď to té Moskvy, vezmi si tu medaili, přivez ji domů a na ty kádrovácké psy se vykašli, stejně se jim nezavděčíš, protože Hutka nikdy nebudeš.

Chvála zbabělosti


Když bývalý ministr zahraničí Zaorálek v reakci na smrt dalšího českého vojáka v Afghánistánu navrhl, že by se měl český expediční kontingent z Afghánistánu stáhnout, začala učiněná štvanice, že Zaorálek je zbabělec a že takové politiky nepotřebujeme. Ale co je zbabělého na tom připustit chybu a chtít ji napravit? Pokud je toto zbabělost, znamená to, že hrdinové jsou ti, kteří umanutě opakují stále dokola stejné chyby? V tom případě máme příliš mnoho hrdinů a zoufale se nám nedostává zbabělců. A my potřebujeme více zbabělců, kteří budou pochybovat a ptát se a hledat alternativní koncepty a strategie. Nejenom v zahraniční politice, ale i v té ekonomické a sociální. Být hrdinou je dnes snadné, těžké je být zbabělcem. A společnost, v níž je těžké být zbabělcem a snadné být hrdinou, má problém. Problém s orientací, problém s hodnotami, problém s prioritami, problém nazývat věci pravými jmény. Závěr je nevyhnutelný: potřebujeme více zbabělců dřív, než nás hrdinové přivedou do neštěstí.

Když ptáčka lapají, divně mu zpívají


IMG_20181022_075014 (2)

Tyhle bilboardy jsem viděl už loni a letos kolem nich chodím zase. A zase mi to vrtá hlavou, proč někdo při shánění zaměstnanců inzeruje, kolik si u nich můžete vydělat za 2 měsíce, když mzda se v Čechách standardně uvádí za měsíc? Ani v zemích, kde se běžně používají jiné srovnávací termíny, jsem se nikdy nesetkal s tím, že by zaměstnavatel uváděl, kolik si u něho můžete vydělat za dva týdny nebo za dva roky. Tak proč to zkouší Amazon u nás? Protože 26 925,- už nevypadá vůbec tak lákavě, a už vůbec ve srovnání s průměrnou mzdou 31 851,-? Vždyť je to méně i než medián, který je aktuálně 27 236,- (oboje zdroj ČSÚ). Tohle je ale hodně podivná náborová taktika. Pokud se tedy nejedná přímo o podraz na cílovou skupinu, což jsou pro Amazon zejména lidé prostí a nevzdělaní (mám z dobrého zdroje, jaký typ lidí ve skladech Amazonu pracuje). Ale třeba právě takhle vypadá ten konec levné práce, když firma raději vymýšlí triky, než by férově řekla, kolik platí za měsíc, protože ví, že s tak mizernou mzdou není konkurenceschopná. (Ale jo, chápu, že to je asi PR ekvivalent fráze „cena již od“, který znamená, že ty peníze dostanete, když vydržíte dva měsíce plnit nějaké podmínky. Jenže neznamená to pak, že reálná mzda bude ve většině případů ještě nižší?)

Terminologické okénko


Moc bych za to nedal, že už jsem se tu na toto téma již vyjadřoval, ale než abych to hledal, raději to napíši znova, protože opakování je matka moudrosti a tohle podle všeho opakovat potřebuje. Jde o termíny jako okupace, vražda, terorismus či žoldák, které opět přišly na přetřes v souvislosti s percepcí nedávné smrti tří českých vojáků v Afghánistánu, následnou odplatou 601. sks a neprodleně navazujícím, i když nesouvisejícím, dalším útokem na české vojáky v Afghánistánu.

Celý příspěvek