Zprávy z voleb


Takže máme za sebou další volby, můžeme si tudíž říct, co jsme se díky nim dozvěděli. Tak předně, dopadly i beze mě. Je to osvobozující vědět, že na člověku nezáleží, že je jen jeden z mnoha a že se něco obejde bez něj. Sláva, budoucnost Evropy už neleží na mých bedrech.

Zpráva která potěší, byť není důvod ji přeceňovat, je konec pana Štětiny v Evropském parlamentu. Jestli to ovšem bude znamenat i jeho konec v politice, nebo nám bude o to víc otravovat vzduch v Praze, o co méně bude v Bruselu, to se teprve ukáže.

Zpráva, která nepotěší, a ani ji nejde dost dobře přecenit, je debakl ČSSD, která skončila bez mandátu před branami Evropského parlamentu, kterými naopak s jedním mandátem prošla i ta ostrakizovaná KSČM. Všechny ostatní mandáty se staly kořistí pravice. (Ano, pravice. To, že někdo není otevřený fašista nebo libertarián ještě neznamenám, že není pravičák. Pozná se to totiž především podle toho, jak moc jde po krku lidem a jak snaživě umetá cestičku kapitálu.) Až si jeden říká, jestli i ta KSČM není navzdory své občasné levicové rétorice zakuklená pravice? Každopádně, pokud je toto předzvěst výsledků parlamentních voleb – a jsou všechny důvody se domnívat, že ano, protože evropská témata v kampani téměř nefigurovala – čekají nás krušné časy. Přesto pořád zůstává otázka, jestli svým debaklem ČSSD jen zaplatila za kurvení se s ANO ve vládě, jak si myslí Jakub Patočka, nebo jestli je to projev hlubších a komplexnějších změn v české politice, což je výklad, ke kterému se co rozený pesimista kloním já. ČSSD je sice škoda, ale nevidím nic a nikoho, na koho by se mohla vymlouvat.

Absurdita evropských voleb je dobře vidět na tom, jak voliči protlačili do EP Alexandra Vondru, tedy člověka zásadně antievropského, který nikdy nechtěl nic jiného, než slabou Evropu sloužící silným USA. Ale takových kuriozit by se našlo všude po Evropě plno.

Zcela zásadní zprávou, ovšem lokálního významu, která se do výsledků evropských voleb pouze promítla, je neoddiskutovatelný úspěch Babišova ANO. Toto je reálný obraz jeho podpory, ne plná náměstí žádající jeho odchod. Plná náměstí sice vypadají impozantně, ale jsou na nich zřejmě všichni, kteří Babiše nechtějí, zatímco ti, kteří ho chtějí – nebo jim alespoň nevadí, což bude asi častější případ – se scházejí u voleb. A tam se jich opět sešlo víc, než dost. Je evidentní, že i kdyby Babiš náměstí vyslyšel a rezignoval, vrátí se po příštích volbách hlavním vchodem.

A pak je tu zpráva významu celoevropského, která ovšem příliš optimistická není: před veškerou snahu elit předstírat, že je to naopak, se žádná společná Evropa zatím nekoná. Nikde v Evropě nefigurují společná evropská témata, všude se hraje na národní notu. Opravte mě, pokud se mýlím, ale nikde v Evropě jsem nezaregistroval jedinou skutečně evropskou stranu, tedy stranu, která by pod stejným názvem a se stejným programem kandidovala v celé Evropě. Za takovou nelze považovat ani Piráty, byť ty stejný název i blízký program mají, protože i oni jsou pořád jen jednotlivé národní strany.

Evropané by se měli konečně rozhoupat a buď se vrátit do 19. století k národním státům, nebo udělat krok do století 21. k jednomu suverénnímu státu, ale tohle plácání se někde mezi je k ničemu. Stejně, jako by si měli ujasnit, jestli se chtějí vzdát všech civilizačních výhod, kterým se těší, a lézt kapitálu do zadku, nebo jestli chtějí zůstat výspou civilizace, která drží kapitál na uzdě a nutí ho sloužit lidem, místo aby nutila lidi sloužit kapitálu. O ničem z toho ale tyhle volby opět nebyly. Tak snad příště.

P.S. Jistě můžete žehrat na mizernou účast voličů, ale uvědomte si, že ta je přímo úměrná tomu, jak moc si voliči myslí, že o něčem rozhodují. ať tím, jaký mají vliv, nebo tím, jestli se vůbec o něčem rozhoduje.

Reklamy

Americká demokracie


USA se s oblibou pasují do role arbitra demokracie a po celém světě poučují, jak má demokracie vypadat, a osobují si jednostranné právo rozhodovat o tom, kde které volby byly demokratické, a které ne. Jenže samy USA mají v tomto směru máslo na hlavě a ani volby v USA nebývají nejsou bez poskvrnky. Největší rozdíl proti těm pranýřovaným je v tom, že v USA není omezováno volební právo pasivní, ale volební právo aktivní. Rozšířené jsou zejména tyto triky:

  1. Promazávání volebních seznamů s odůvodněním, že jsou v nich chyby, což v kombinaci s tím, že v USA volební seznamy nevytvářejí úřady, ale voliči se do nich musí méně či více (to častěji) složitě registrovat vede k tomu, že typicky nevolí lidé, kteří mají dost starostí sami se sebou, tedy chudí a černí (což je většinou jedno a totéž).
  2. Rušení volebních místností v chudinských čtvrtích, takže roste pravděpodobnost, že to po několika hodinách čekání chudší voliči vzdají a neodvolí.
  3. Cílené utváření volebních obvodů tak, aby v kombinace s většinovým volebním systém zajistili vítězství tomu, kdo kreslil hranice, i když má nižší podporu; existuje proto dokonce termín „gerrymandering“.
  4. Odebírání volebního práva odsouzeným, které jim ovšem po vykonání trestu není automaticky vraceno (jako například ve Francii), ale musejí o jeho vrácení složitě žádat s nejistým výsledkem; to je problém zejména s ohledem na velké počty odsouzených za bagatelní trestné činy, za které jsou masově trestáni opět především chudí a barevní (viz též problematika soukromých věznic a poptávky po bezproblémových lehce zvladatelných vězních).

(Zdroj: seriózní tisk)

Podraz na voliče


To si takhle přečtete volební programy, rozhodnete se, co byste chtěli a co byste naopak nechtěli, a pak podle toho volíte. Asi nejste jediní, protože vaši favorité ve volbách celkem zabodují. A co se stane pak? Pak vstoupí do koalice. A vy najednou koukáte, že co jste chtěli mít nebudete, zato budete mít, co jste nechtěli. A aby té srandy nebylo málo, tak se v té koalici spáří strany, které si před volbami nemohli přijít na jméno a jedna druhou líčili jako existenciální hrozbu pro společnost. Můžete tomu říkat umění kompromisu, nebo dokonce umění konsensu, ale já tomu říkám podraz na voliče. Jako kdybyste si v hospodě objednali malý rum, oni vám donesli velké pivo a tvářili by se, že je všechno v pořádku, protože můžete platit v hotovosti. Jak se má volič zodpovědně rozhodovat, když s volebním programem, tedy smlouvou s voličem sui generis, nakládají strany takto volně, a ukazuje se, že je do značné míry nezávazný? Jsou jenom dvě možnosti, a ani jedna z nich není pro demokracii příznivá: buď občané na volby rezignují, nebo se nebudou rozhodovat racionálně, ale emocionálně, podle sympatií nebo podle toho, kdo jim dá víc předvolebního guláše.

Paňáca show


Včerejší poslední předvolební debata na ČT mne utvrdila v názoru, že politici již zcela rezignovali na práci s voličem a spoléhají na všechno možné, jen na program a agitaci. Ti paňácové, co tam včera stáli, byli k nerozeznání. Všichni za se sebou podle všeho měli kurz herce Donutila „Zeptejte se, na co chcete, já na co chci odpovím“, premiér Babiš pak ještě nástavbu „Vy lžete“. Sem tam nějaká osobní urážka, ale programové jiskření žádné. Vizuálně jeden jako druhý, oblek a kravata, vymykal se jedině Pirát Bartoš, ale ne svými dready, nýbrž tím, jak pohublý a unavený vypadal. Naopak předseda Filip zářil jako majolenka a spolu s předsedou Fialou byli jediní, kteří vystupovali věcně a solidně (sic!). Babiš pořád mával nějakými grafy, Okamura utvrzoval přesvědčené, Bělobrádek se hádal s moderátorkou a Pospíšil dokazoval, jak moc je mimo. Ale nic, podle čeho by se volič mohl kvalifikovaně rozhodnout, neřekl a nepřevedl ani jeden. Jediné, co všichni do jednoho demonstrovali, byla neschopnost myslet mimo zajeté koleje a dívat se na problémy z jiného úhlu. Všichni se shodnou, že čerpat dotace musí být pro obce snazší (a jediný Filip má i konkrétní a rozumný plán, jak to zařídit, ne jen vágní proklamace o digitalizaci, jako ostatní), a nikdo se nepozastaví nad tím, jestli to něco by se vůbec mělo dotovat a jestli ten pes není náhodou zakopaný někde trochu jinde? Inu, demokracie je to přímo ukázkově kapitalistická: značek (stran) je na trhu bambilión, ale reálné se jejich produkty liší minimálně a pokud chcete něco jen trochu jiného, tak to v nabídce prostě není.

Losováním k demokracii


Pro nahrazení voleb losováním pléduje Jan Bíba:

Předně, losování dává stejnou šanci každému. Vyjadřuje tak mnohem lépe ideál demokratické rovnosti než volby, jelikož lidé nemají stejnou šanci být zvoleni, ale mají stejnou šanci být vylosováni. Losování na rozdíl od voleb také zajišťuje poměrné zastoupení. (…) Pokud je ve společnosti je 50 procent žen, ve vylosovaném tělese by jejich počet víceméně odpovídal realitě – losování je proto účinnější než kvóty. Dále, výsledek losování na rozdíl od voleb neovlivňují žádné předsudky, fake news, koncentrace mediálního vlastnictví a ani marketingové a PR agentury. A nakonec, vylosovaná osoba by za svůj výběr nevděčila žádným prostředkům na volební kampaň, žádnému oligarchovi, žádným předsudkům, rasismu, sexismu a podobně.

Klasický argument proti losování zní, že losování svěří moc do rukou nekompetentních. Jenže to je nutné odmítnout ze tří důvodů: jednak tento argument jde proti demokracii samotné, neboť předpokládá, že vládnout může jen menšina, která „ví, co je dobré“. A pokud jistý úřad či pozice, které jsou předmětem losování, vyžadují zvláštní odborné kompetence, je možné zahrnout do osudí pouze ty, kteří tyto kompetence mají. A nakonec, je omyl tvrdit, že vítězové voleb jsou kompetentní k vládnutí, protože jedinou kompetenci, kterou dosud prokázali, je schopnost vyhrát volby.

Nedává to dokonalý smysl? Proč se tedy losování neujalo? Protože ohrožuje oligarchické struktury, klientelistické sítě? Protože omezuje možnosti manipulovat voliči prostřednictvím marketingu a neurolingvistického programování? Protože eliminuje výhodu kapitálu? To všechno jsou přece důvody pro, nikoliv proti!

Zbývá tak jen poslední otázka: jaký přívlastek by taková demokracie dostala? Hazardní, nebo stochastická?

Vliv Ruska volby v USA


Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.

Donald Trump nastavuje zrcadlo


Těžko hledat otřepanější klišé, než je „nastavování zrcadla“, ale jsou situace, kdy se nic výstižnější nenabízí. Například figura amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, který není  zajímavý ani tak sám o sobě, jako reakcí společnosti, tím, jaké obavy, tužby a naděje do něj lidé projikují, či společenská nálada, již katalyzuje. K tomu několik porůznu sebraných postřehů:

Continue reading „Donald Trump nastavuje zrcadlo“

Doporučená četba


Dnes bych vám rád doporučil dva články, které si zaslouží více pozornosti, než  je letmá zmínka Twitteru. Prvním je článek Jak se přednáší o Ukrajině… o tom, jak Petra Procházková se svojí Pravdou narazila na opravdovou pravdu a jak ji rozhodní, když s ní někdo nesouhlasí a ještě drze argumentuje. Druhý článek s názvem Jak fungují české mediální agentury pro průzkum veřejného mínění? je o tom, jak české mediální agentury veřejné mínění aktivně vytvářejí (momentálně pracují na vyrobě pod podpory pro zrušení přímé volby prezidenta, aby bylo možno eliminovat Zemana, který je nepohodlný jak Bruselu, tak Washingtonu).