Napadlo mě to, když jsem četl o panu Valentovi, který v Uherském Hradišti kandiduje do Senátu, ačkoliv žije v Monaku. Zákon to paradoxně nezakazuje (přitom volit pan Valenta jako občan Monaka nemůže (!)) a zjevně to nevadí ani voličům, takže je všechno v nejlepším pořádku. Nebo ne?
Štítek: volby
ANO, proč ne?
V právě skončených komunálních volbách opět bodovalo hnutí ANO (oficiálně ANO 2011) agromagnáta a ministra financí Andreje Babiše a profesionální komentátoři začali hned komentovat, jak k tomu ten svět přijde, že má takové úspěchy hnutí bez programu a jasného ideového zakotvení a že to bude nejspíš chyba ve voličích. Etablované politické strany, zejména ty, které sami masám ordinují konkurenci až za hrob úplně na všechno, se pro změnu pohoršují, jak k tomu přijdou, že je válcuje nekalá konkurence, a že to bude nejspíš chyba ve voličích.
Nejjalovější kampaň všech dob
No dobře, tak jsem si trochu zapřeháněl, určitě přijde ještě nějaké jalovější, ale z těch předvolebních kampaní, které pamatuji, je ta před letošními komunálními volbami opravdu ta nejjalovější. V letošní kampani strany a kandidáti nejenom že nenabízejí nic, co by lákalo toho či onoho volit, ono v ní není ani nic co by jednoho namíchlo tak, že by dotyčné v žádném případě nevolil. Všichni kandidáti jsou letos zaměnitelní asi jako europiva, všechny stranické prezentace jsou na jedno brdo. Všichni mají v popředí pretendenta na lokálního satrapu, kterého zezadu podporuje jeho stranický šéf, všichni okupují veřejný prostor obřími přenosnými hranatými falusy (které ještě minule neměl nikdo) a všichni nabízejí, že budou uklízet. A také dokonalosti dotáhli mantru o tom, že na komunální úrovni jde klasické dělení na levici a pravici stranou, když levice nabízí kriminalizaci bezdomovectví a pravice regulaci developerů. Kde jsou ty časy, kdy kmotříčci lapaným ptáčkům alespoň pěkně zpívali. Dnes jsou jaloví a bezradní a vůbec nemám dojem, že by to byl nějaký rafinovaný způsob, jak obloudit voliče. Spíš to vypadá, že tohle je to jediné, v čem nelžou.
A co umí váš kandidát?
Jmenuje se Petr Hannig, má titul magistra, zaštiťuje se zdravým rozumem a chtěl by do Senátu. Má totiž zaručený recept na neduhy dneška: velký bič a malý dvorek (nejspíš kasárenský). Voliče láká na „zrušení zákona o nepřiměřené obraně“. Ano, přesně tak to na letáčku stojí. Kdyby kandidoval na předsedu zahrádkářů, prosím, kdyby kandidoval na starostu Horní Dolní, také by se to dalo tolerovat, ale kandidát na senátora by snad mohl vědět, že žádný zákon o nepřiměřené obraně neexistuje (a nikdy neexistoval) a že jediné, co existuje, jsou příslušná ustanovení Trestního zákona o nutné obraně, konkrétně §29 zákona č. 40/2009 Sb. Jenže to evidentně neví, přitom o tom chce rozhodovat a nabízí to jako svoji konkurenční výhodu proti ostatním kandidátům. Co potom s takovými senátory? A že se takoví určitě najdou, i díky voličům, kteří chtějí, aniž by věděli a zajímali se.
Jedna pozapomenutá špatná zpráva z voleb
Vedle nepřehlédnutelného signálu, že voliči se už štítí vlády víc, než komunistů (což je špatná zpráva hlavně pro vládu v širším slova smyslu, tj. nejenom pro politiky, ale i pro byznys a mafie na ně napojené, a potom pro internetové elitáře), přicházejí z voleb i zprávy sice méně nápadné, ale minimálně stejně závažné, jako je například neúspěch Ludvíka Hovorky v první kole senátních voleb. Proč je to špatná zpráva? Protože Ludvík Hovorka je jeden z mála politiků (ne-li jediný), který soustavně, rázně a hlasitě bojuje za zachování funkčního a dostupného zdravotnictví a proti jeho privatizaci. Pokud neuspěl, může to znamenat buď, že voliči veřejné zdravotnictví nechtějí (což se po letech intenzivní a systematické neoliberální propagandy nedá vyloučit), anebo že se nezajímají, že nemají o politice a o tom, co se děje, co kdo chce a co kdo dělá ani „ánung“.
Hlas lidu, hlas boží
Výsledky krajských a prvního kola senátních voleb se nedají interpretovat jinak, než jako debakl vládnoucí pravice a rehabilitace komunistů.
Kdyby voliči – a tedy občané (!) – vládě, její politice a jejím reformám věřili, tak by přece chtěli, aby se stejně vládlo i v krajích. Výsledek krajských voleb ovšem jednoznačně ukazuje, že to je přesně to, co voliči nechtějí ani omylem.
Ještě výmluvnější je posilování KSČM, jejíž kandidát postoupil v senátních volbách do druhého kola i v Praze, která byla doposavad pevnou baštou pravice, a dokonce z prvního místa! A to znamená jediné – strašení komunisty již nezabírá a pravice, pokud chce komunisty porazit v řádné volební soutěži (sic!), musí nabídnout vlastní pozitivní program, který bude pro voliče atraktivní.
Nejzajímavější ovšem bude, jak se k výsledkům voleb na hlavu poražené pravice postaví – přijme pokorně výsledky voleb jako výsledek své ceny na politickém trhu, nebo začne osočovat voliče z hlouposti a nesvéprávnosti? Trochu se bojím, že spíše to druhé a že pravice skončí u obligátní heroické ublíženosti, kdy se bude chvástat i chlácholit tím, že to je důsledek nutných a správných reforem, které hloupí, komunisty zkažení a populisty svedení voliči nepochopili. Na to se dá říct jediné: lidé vědí, jak se jim žije a osobní prožitek se těžko přebíjí ideologickými floskulemi vykřikovanými ze slonovinové věže moci a peněz.
Krajské volby jsou de facto referendem o vládě
Zatímco opozice prezentuje krajské volby coby referendum o vládě, jako kdyby měl jejich výsledek nějaký vliv na složení poslanecké sněmovny, potažmo vlády, vláda je naopak bagatelizuje a jakoukoliv souvislost krajských voleb s centrální politikou odmítá. Pravdu má v tomto případě ovšem opozice, protože i když ne z technického, tak z politického hlediska krajské volby referendem o vládě jsou, a to z jednoho prostého důvodu: pokud by občané byli s vládou spojeni, důvěřovali jí a podporovali ji, potom by logicky chtěli, aby se podle stejných principů a na základě stejných hodnot vládlo i v krajích. Pokud to nechtějí, je to jednoznačný signál o tom, co si voliči o vládě myslí.
Tribun 