Afghánské lekce


Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

  1. Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
  2. Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
  3. Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
  4. Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
  5. Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západ, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
  6. K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západ politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánsitánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat? Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni co zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné. kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.

Z dějin imperialistické internacionály


Cituji u článku Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?: „Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.“

Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Zažít svůj vlastní Babylon


Určitě znáte ten biblický příběh o tom, jak si lidé chtěli postavit v Babylonu věž a Bohu se nějak nezdála, tak jim zmátl jazyky a oni už se nedokazali na ničem domluvit, v důsledku čehož věž nedostavěli. Když si odmyslíme pohádkovou nadstavbu ješitného a panovačného Boha, zůstane historická zpráva o tom, že když lidé ztratí schopnost spolu mluvit a domluvit se, tak ztratí i schopnost organizace a koordinace. Stalo se to před tisíci let (a nejpíš nikoliv poprvé), stalo se to od té doby jistě jěště mnohokrát (jen někomu, kdo nepsal Bibli, takže o tom nevíme) a děje se to zase. Nám, tady a teď. Používáme sice stejná slov a stejnou gramatiku, ale začínáme se zásadně rozcházet v tom, jaká mají za slova význam. Neshodneme se na tom, co je to pravda, neshodneme se na tom, co je to svoboda, neshodneme se na tom, kde je vlevo a kde je v pravo. Sdílený komunikační kód se rozpadá a promluvy jednotlivých lidí jsou jen solipcistní změti slov bez relevance pro kohokoliv jiného, protože ač jsou stejná slova, významy se liší. Každý mluvíme jen sám k sobě, maximálně ke své „bublině“, ale jinak si nerozumíme. Situace je o to horší, že si to ani neuvědumujeme, protože slova-znaky používáme stejná. A to je u tak komplexního systému, jakým je západní technická civilizace zásadní problém, protože my spolu musíme mluvit, musíme se domlouvat a musíme se koordinovat. Pokud s tím něco neuděláme a nenajdeme znova společnou řeč – a to neznamená iniformitu myšlení, ale naopak schopnost sdílet pestrost svých myšlenek – tak po nás zůstane ne rozestavěná věž, ale zhroucená civilizace a s ní hekatomby mrtvých a zbídačených. My už nebudeme mít možnost v poklidu se rozejíst do světa každý se svým jazykem, nebude kam. Nás čeká tak akorát deathmatch izolovaných individí neschopných domluvit se ani na tom, kdy a kde si rozbijí hubu.

Štěstí v neštěstí


Když vám tornádo sebere střechu nad hlavou, tak to žádné štěstí není, ale i v tomhle neštěstí můžete mít štěstí alespoň v tom, že jste první. Dokud je taková katastrofa výjimečná, nezvyklá a emoce vzbuzující, máte šanci, že vám spousta lidí přijde na pomoc, přiloží ruku k dílu nebo vám alespoň pošlou peníze. Až budou takové katastrofy tříkrát do roka a postiženy nebudou jednotky, ale desítky obcí, tak se žádné pomoci nejspíš nedočkáte. Nejenom proto, že lidé už budou otupělí, ale především proto, že už nebude kde brát. Nebudou se k vám moci sjet hasiči z celé republiky, protože budou potřeba jinde. Cizí lidé vám nepřijdou na pomoc, protože budou mít dost starostí sami se sebou a peníze vám nepošlou, protože už žádné mít nebudou.

Můžeme si všichni lhát do kapsy, že to tornádo na Moravě byl jen exces, který se nebude opakovat, jenže když k tomu přidáte třeba vlnu veder v Kanadě ve stejný čas, tak to až příliš koresponduje s předpověďmi vědců o tom, jak se projeví globální oteplování a jaké bude mít na nás dopady. A je teď úplně jedno, jestli je antropogenního původu, nebo zcela přirozené, prostě nás zasáhne. Stále častěji a stále intenzivněji a další postižení již tolik štěstí v neštěstí, jako ti první, mít nebudou.

Budou mít naopak velkou smůlu, protože systém podpory založený na dobrovolnosti, soucitu a charitě jim v podmínkách vyčerpaných zdrojů nebude schopen nijak pomoci. Ani peníze od státu nic nevyřeší, pokud za ně nebude co koupit. Aby další postižení klimatickými haváriemi nemuseli spoléhat na štěstí v neštěstí, měli bychom jako společnost urychleně začít s přípravami. Například si vybudovat schopnost rychle obnovit domy, třebas prefabrikované nebo s pomocí speciálních 3D tiskáren. Předělat systém sociální podpory tak, aby ubylo administrativy a nutnosti žádat, dokladovat a prokazovat, což je bez dokladů, zničených živlem, a nefunkčních telekomunikací problém. Vytvořit si schopnost rychle obnovit dodávky elektřiny a zajištění internetového připojení, atd. atp. Cokoliv, hlavně něco. Připravit se, přizpůsobit se. Jsme lidé a schopnost využvat techniku je naše největší evoluční výhoda. Zatím jsme ji využívali především k sebedestrukci, ted je nejvyšší čas začít ji využívat k přežití.

Poslední mluvčí zástupů


Prezident Zeman zase plácnul nějakou svoji obligátní zlou kravinu a internety explodovaly v reakci tak vulgární a nenávisté, že to hravně překonalo i Zemanův původní blábol. Jenže nakydat taková kvanta bláta na Zemana, který se v něm jen porochňá, absolutně nic neřeší. Už jenom proto, že Zeman není poslední konzervativní dinosaurus, jen poslední, který má přístup do médií. Jenže tam někde venku, bez internetu a bez přístupu do médií, žijí spousty lidí, kterým prezident Zeman mluví z duše. Spousy, které ti, kteří tak okázale pohrdají Zemanem, stejně okázale ignorují. To, že nejsou vidět a neumí se zviditlenit ale ještě neznamená, že neexistují, že nemají volební právo a že je správné, ba přímo pokrokové, je odepsat. Je správné chtít rovnost pro LBQT a další jiné lidi, ale těžko jim ji vybojujete tím, že budete ty, kteří jim ji z nějakého důvodu nechtějí dopřát, veřejně označovat za druhořadé a zaostalé, co vám ani zdaleka nejsou rovni. Až příští prezidentské volby vyhraje nějaký Zeman 2, nebude to ani tak důkaz mentální a morální zaostalosti lidí žijícících mimo pražské kavárny, jako důkaz stupidní a arogantní komunikační strategie těch, kteří to snad i myslí dobře, ale nedokáží si odpustit morální kýč dojímání se nad vlastní nadřazeností. Vytěsňovat velkou část populace z účasti na formování veřejného života a ignorovat jejich strachy a problémy je ta nejspolehlivější cesta, jak udělat všechno ještě horší.

Vysokoprahový klub vládců Prahy


Určitě znáte pojem nízkoprahový klub – to je takové místo, kam může přijít každý a jediná podmínka vstupu je, aby přijít chtěl (a možná ještě aby byl jakž takž čistý a střízlivý). Tak já jsem teď poznal jeden vysokoprahový, kam sice nemá nikdo zakázaný vstup, ale zároveň není téměř nikdo reálně schopen do něj vstoupit. Ten klub se schází na adrese Aktuálně pořizované změny územního plánu, tváří se velmi transparentně a velmi otevřeně, ale implicitní kvalifikační předpoklady na každého jsou tak vysoké, že je prakticky nedostupný. Problém je v tom, že to není klub milovníků kvalitních destilátů, ale klub, ve kterém se rozhoduje o budoucnosti Prahy a kvalitě života Pražanů. Každý se může podívat, co se chystá, ale aniž bych chtěl své spoluobčany podceňovat, myslím, že jen málokdo je schopen z toho kvanta materiálů psaných hutným úředním jazykem cokoliv vyčíst. Už jenom to, že dotčená území nejsou určena ulicemi, tedy něčím, co zná každý a snadno z toho získá představu, jakého území se příslušná změna týká, ale parcelními čísly. Změny samotné pak bývají popsány změnou hermenutických kódů využití území. Jasně, že se každý může naučit tomu rozumět, ale může si to každý dovolit? Může si každý dovolit trávit čas studiem nechanismů územního řízení a plánování a následným studiem stovek a tisíců stran dokumentů, které se vzájemně mění a doplňují a v důsledku lhůt, odvolání, vyjádření a doplňování se každá změna nachází v jiné fázi a jiném čase? Příslušní úředníci se v tom samozřejmě vyznají, je to jejich práce, kterou dělají na plný úvazek. Developeři na to mají také celá specializovaná oddělení. Ale co občan, který se chce zajímat, ale má vedle toho ještě svoji práci obživnou a x dalších povinností? Formálně transparentní proces územních změn je veřejností reálně zcela nekontrolovatelný. Já chápu, že dokumentace, podle které se rozhoduje, musí být precisní a technická, ale proč nemůže být ke každé změně připojeno stručné shrnutí pro laika, něco jako: Vykácíme a vybetonujeme… necháme postavit další a další byty (škola ani školka se stavět nebude)…, přivedeme další tisíce a tisíce automobilů… zrušíme park a postavíme parkoviště… musíme nechat developera vydělat, proto bude vaše nemovitost neprodejná, v lepším případě za třetinovou cenu? Jenže taková jedoduchá možnost podílet se na územním plánování by smrděla přímou demokracií a přímá demokracie je něco, čím si kapitalismus kazit nechceme. Nebo se mýlím?

Tak to je on, zahrádkářský zákon


Ve Sbírce zákonů vyšel pod číslem 221/2021 Zákon o podpoře zahrádkářské činnosti (zahrádkářský zákon). To je ten zákon, jehož projednání bylo svého času podle Babiše důležitější, než koronavirus. Ten zákon sám o sobě neobsahuje nic zásadně alarmujícího, naopak budí sympatie svojí stručností. Co ale sympatie nebudí a alarmující je, to je jeho existence jako taková. Proboha proč? Proč mají mít zahrádkáři vlastní zákon? To nestačí, že ho mají myslivci, to musí mít každá zájmový skupina vlastní zákon? Budou ho mít i včelaři? (I když zrovna ti, respektive včely jako takové, by si ho zasloužili.) Budou ho mít radioamatéři? Budou ho mít skauti? Budou ho mít rekreační běžci? A proč hospodští? Chození do hospody je přece teprve česká tradice! Nebo snad už všichni mají a zahrádkáři byli poslední, kdo ho neměli? Pak se má v českém právním řádu někdo vyznat, když máme separátní zákon úplně na všechno. Jestli jsem někdy říkal, že církve jsou srovnatelné se zahrádkáři, myslel jsem to tak, že se mají církvím privilegia sebrat, a ne je přidat zahrádkárům. Ale zase, na druhou stanu, berme to tak, že jsme vlastně šťastný národ, když je náš nejpalčivější problém výše pachtovného pro zahrádkáře.

Náš zákazník, náš pán


Náš zákazník, náš pán. Znáte přeci tohle krásně starosvětské motto, které tolikrát zdobilo každý druhý kvelb v filmech natočených nebo zasazených do První republiky, a které mělo v moderní době symbolizovat kvalitativní rozdíl mezi neochotným komunálním podnikem socialismu a přeochotným živnostníkem kapitalismu. Náš zákazník, náš pán, pořád se zaklínají obchodníci, živnostníci a podnikatelé. A vy jim to věříte, protože jim to chcete věřit, chcete věřit tomu, že podnikatelé mají zájem o vaši zakázku a že udělají vše pro to, aby vám vyhověli. A tak nějak počítáte s tím, že si za to nechají zaplatit.

A těch pár, co zareagovalo, přijeli se podívat a vzali si zadání? To samé! Konec komunikace, už se neozvali. Ani neposlali nabídku, ani nevycouvali, prostě nic. Ani na urgence nereagovali! Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Tohle chování řeznického psa se se zásadou náš zákazník náš pán přece neslučuje. Nechci snad tolik, když chci, aby mi podnikatelé odpovídali na maily a pokud nemají o zakázku zájem, tak ji korektně ukončili a dali mi vědět? Nebo ano?

Já jim chci zaplatit! To o moje peníze nestojí? Tak ať si řeknou o víc, když je jim to málo, ale ať nemlčí. Jenže to je právě to, co oni dělají – odmlčí se. To čekají, že se budu doprošovat? Ale to já nebudu. Nebudu vnucovat svoje peníze někomu, kdo o ně zjevně nestojí. Vždyť bych se ani nemohl spolehnout na to, že práci odvede kvalitně, když o ní nejen že nemá zájem, ale není schopen nebo ochoten ani rozumně komunikovat.

Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Já nemám problém akceptovat, že někdo nemá o zakázku zájem z důvodů, které mi nakonec ani nemusí vysvětlovat, ale nedokáži akceptovat absenci fundamentálních pravidel mezilidské komunikace – pozdravit, poprosit, poděkovat, omluvit se, odpovědět na pozdrav.

A pokud mi chcete tvrdit, že je to tak zcela v pořádku, protože na trhu je převis poptávky nad nabídkou, tak vám řeknu jediné: „Běžte do prdele s trhem. Slušné chování musí být automatické a na trhu nezávislé. Slušné chování musí být něco, co se nekupuje, ani neprodává, ale co určuje, jak obchod probíhá.“

Náš zákazník, náš pán? Pozor na to, je to past.

Inventura očkovacího průkazu


Vytáhl jsem svůj starý očkovací průkaz a vzal to od začátku (to nejsou názvy kapitol, ale potvrzená absolvovaná očkování):

  • Pravé neštovice
  • Záškrt, tetanus a dávivý kašel
  • Dětská obrna
  • Tyfus a paratyfy
  • Spalničky
  • Tuberkolóza
  • Menigokok
  • Klíšťová encefalitida
  • Žloutenka
  • Žlutá zimnice (tu jsem tam sice nenašel, ale do Nepálu byla povinná)
  • a možná ještě něco, co jsem nerozklíčoval, nebo se to schovává v nějaké kombinaci

Žádná z těch nemocí mi nikdy nechyběla a rozhodně si nemyslím, že by ta očkování byla zbytečná, protože jsem nic z toho nechytil. Naopak si myslím, že právě očkování vděčím za to, že jsem nic z toho nechytil. A nevybavuji si ani žádné vedlejší účinky, které by stály za zapamatování. Ani já, ani nikdo z mých známých a známých jejich známých a to jsme většinu z těch vakcín dostávali v době, kdy nebyly na zdaleka takové technické úrovni, jako dnes. Dvoudenní bolest ruky nebo ženin zadek nateklý tak, že musela týden chodit do práce na ostro, za závažné komplikace nepovažuji.

Takže mi řekněte jediný rozumný důvod, proč bych se teď neměl nechat očkovat proti covidu? Notabene vakcínou, která je technicky o dvě třídy výš, než většina z toho, čím už jsme očkovaný byl. Ale budete to mít těžké, protože já všehna ta očkování považuji za privilegium, nikoliv za perzkuci.

Komerční vs. všeobecné zdravotní pojištění


Ve snaze přesvědčit mě, pokud bych neplatil daně, tak si za ušetřené peníze koupím všeho víc, lepšího a levnějšího, mí oponenti opakovaně tvrdili, že i tuzemskými zdravotními pojišťovnami nabízené komerční zdravotní pojištění je levnější a přitom lepší, než to povinné všeobecné. Na opakované dotazy, zda je srovnatelný i rozsah krytí etc. jsem samozřejmě žádnou odpověď nedostal.

Tak jsem se na to podíval sám. Nejedná se o žádnou zevrubnou rešerši, ale spíš letmý a povrchní pohled, neboť se ukázalo, že potřebné informace se špatně shánějí, ale snad nebude úplně marný.

Tak za prvé je tu otázka ceny. A ta je nezodpověditelná. Stejně jako ostatní pojišťovny nemají ani zdravotní pojišťovny veřejně přístupný ceník, ale cenu sdělí oplátkou za poskytnutí osobních údajů. Jedinou výjimkou se ukázala být Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra zde, kde vychází měsíční pojistné opravdu nižší.

To je ovšem zcela očekávatelně vykoupeno omezeným pojistným krytím. Nejenom již zmiňovaná ZPMV, ale i Uniqa či VZP mají plně omezené limity, které jsou, co jsem našel, do 2 mil. Kč. resp. jejich ekvivalentu v EUR. Limity jsou přitom něco, co zákon 48/1998 Sb. o veřejném zdravotním pojištění nezná. A ještě jednu věc, kterou pojistné podmínky komerčního pojištění (např. rovněž již zmiňovaná Uniqa) běžně obsahují, zákon o veřejném zdravotním pojištění: možnost výpovědi ze strany pojišťovny, většinou tři měsíce po škodní události (rozuměj nemoci, či úrazu). A samozřejmě u komerčního pojištění není na uzavření smlouvy právní nárok.

Závěr si udělejte každý vlastní, ale já si nemohu pomoci, mě to všeobecné zdravotní pojištění přijde výhodnější. Ne kvůli ceně, která umí být dost vysoká (však to také není pojištění v pravém slova smyslu, ale parafiskál), ale kvůli v podstatě neomezenému krytí, nároku na vznik pojištění a nemožnosti pojišťovny jej jednostranně vypovědět. Ale samozřejmě je na každém, jestli raději teď „ušetří“ několik (desítek) tisíc ročně, které si odloží pro případ, že ho postihne vážný úraz nebo nemoc (a bude doufat, že se tak stane až za hodně dlouhou dobu, až bude mít našetřeno), nebo dá přednost jistotě zdravotní péče a svobodě nevytvářet si mohutné záložní fondy pro případ úrazu či nemoci.

P.S. Jsem si vědom toho, že jde o komerční pojištění cizinců, ale nedělám si iluze, že kdyby šlo o čisté komerční pojištění i pro rezidenty ala USA, že by byly podmínky nějak zásadně přiznivější.