Pár slov Jiřího Pelána


O nenahraditelnosti literatury

Ale začal jsem sledovat i televizní seriálovou adaptaci románu a najednou z toho vylezlo, že pokud jdete jenom po příběhu, zbude z toho strašně málo. Zajímavost textu je tu dána podtexty a také stylistickou bravurou. 

O diskusích

Kdo chce diskutovat je nepřijatelný Je to stará struktura neboť člověk Nové doby nastane se nazpaměť. (…) Od jisté doby se tam četl pouze moudra, která slyším ze všech stran, pouze inteligentněji komentovaná. (…) K diskusi je rozhodně dost materiálu, ale k žádné diskuzi už léta nedochází, ani ze strany učitelů ani ze strany studentů. (…) Ochota klást si otázky a nepřijímat mlčky příkazy jakoby se vypařila.

O akademickém provozu

Opatřili jsme si novou latinu – je jí angličtina. Tenhle koncept má však i svou odvrácenou stranu, a tou je v rámci této široké platformy stále menší zájem o domácích kulturu. A to není náhodné, to je zakódována už v samotné koncepci. Chcete-li mluvit anglicky na světovém fóru, nemůžete si vybírat lokální témata, musíte být více teoretičtí, napojit se na meteorologie, jež jsou v současnosti v kurzu, a nejlepší bude, když budete provádět nějakou globální metakritik. 

O proměně dramatu

Každopádně je to velká proměna paradigmatu. Všimněte si, že do první poloviny 20. století jste pro každé století našla v Literárních dějinách kapitolu, která se jmenovala Drama, protože drama bylo vedle lyriky a epiky třetí velkým žánr. Tuhle kapitolu ale už pro dnešek v kompendiích nenajdete, z literárního prostoru divadlo odchází. Je tu velký důraz na performance a na vizualitu, ne na literárnost textu. Důležitý je režisér, ne autor. 

Dočetná I


Peču na to dělat pro každý zajímavější text, který přečtu, samostatný post. Pro ty nejzajímavější, nebo pro ty, u kterých očekávám diskusi, je samozřejmě budu dělat i dál, ale ty ostatní, které stojí za poznamenání, budu sepisovat po vícero kouscích do jednoho postu, když jich dočtu dostatek. A že teď dočítám docela dost.

Pokračovat ve čtení „Dočetná I“

Proč je Babiš na pozici a opozice – v opozici


Premiér Babiš je – s notnou dávkou eufemismu řečeno – velice kontroverzní figura. Prostě hajzlík. Bezskrupulózní oligarcha s agresivnímu obchodními praktikami, toho času jisticí trhy pro své firmy přisáté na státní rozpočet z premiérské sesle a nacházející se v hlubokém a permanentním střetu zájmů. A přesto má svých třicet procent voličské podpory jistých a opozice, která to kritizuje, paběrkuje v o řád nižších číslech. Proč? Důvodů je několik, ale nahrubo shrnuto do jednoho bodu je odpověď až trapně jednoduchá: protože pro mnoho lidí je to pořád nejlepší volba.

Pokud bych důvody rozebrat podrobněji, tak nemůžu začít nikde jinde než u toho, že opozice, která na současnou situaci právem žehrá, hledá chyby všude jinde, než u sebe. Za Babišovu dominanci mohou komunisti (ne Filipovi, ale ještě Jakešovi) – protože ti mohou vždycky za vše – prezident, Rusové, Číňané a v neposlední řadě – hloupí voliči. Těžko říct, proč si opozice myslí, že získá voliče tím, že je bude urážet a posmívat se jim, ale přesně to dělá. A pak se diví. A tomu se zase divím já.

Druhý, zcela zásadní důvod je ten, kdo opozici tvoří – ODS a TOP09, tedy strany, které už u moci byly a s jejichž vládou mají lidé zkušenosti, které nechtějí opakovat. Opozice to neuslyší ráda, vlastně to tady neuslyší vůbec, ale i kdyby slyšela., tak to stejně nepochopí, ale pro nemálo občanů je Babiš prostě menší zlo, než Topolánek a Kalousek, resp. Kalousek a Fiala. Hodně tím, že odejde Babiš, nic nezíská, ale může hodně ztratit. Zkušenost s dnešní opozicí u moci je pořád čerstvá a bolavá.

S tím souvisí třetí důvod: opozice se ani nepokouší předstírat, že ji problémy lidí zajímají a chce je řešit. Ty reálné a přízemní problémy, jako jsou mizerné mzdy a exekuce, které lidi skutečně pálí. Nějaký střet zájmů a šmelení s dotacemi je pro většinu lidí příliš vzdálené a abstraktní a i kdyby se ho nakrásně podařilo odstranit, tak to na životy lidí nebude mít žádný dopad. Mnoha lidem nevadí, že Babiš krade, protože kradou všichni, takže jim vyhovuje, že krade někde daleko a ne přímo v jejich peněženkách, jako to dělala dnešní opozice. Je to sice krátkozraké, ale když třicet let poslouchají, že mají myslet především na sebe a ke společnosti žádnou odpovědnost nemají, divíte se jim? Lidi trápí úplně jiné problémy, než čistota demokratických mechanismů.

Dnešní opozice je v pozici sytého, který nechápavě kroutí hlavou nad tím, že hladový nesdílí jeho pohoršení ze špatně vychlazeného šampaňského, a neumí si to vysvětlit jinak, než že ten hladový musí být nějaký blbec. Jenže on není, jen si nemůže dovolit ten luxus řešit problémy nadstavby, protože ho pálí problémy základny.

A to všechno dohromady je důvod, proč je opozice pořád v opozici a Babiš má své jisté, i když všichni vědí, co je zač, a symbolické pohlavky mu posílají už i z Evropského parlamentu. Babiš totiž není příčina, ale následek. Babiš je u moci jenom proto, že u ní kdysi byla dnešní opozice. Až opozice dokáže přesvědčit voliče, že jim na nich záleží, a to nejen před volbami, ale i po nich, až opozice přestane být arogantní, pak se za Babišem zavře voda. Ale to pravicová opozice nikdy nedokáže, protože potom by to nebyla pravice.

Jinými slovy: Babiše drží u moci opozice. A bude ho tam držet tak dlouho, dokud bude stejně ostentativně elitářsky arogantní, jako je teď. A to bude ještě dlouho, protože jen jedna věc se ekluje opozici víc, než Babiš – socialismus. Jenže co platné, na kapitalistu nic jiného, než socialismu neplatí.

Vinnetou


Ještě včera bych nečekal, že budu psát recenzi na více než půl století starý film (originální německé zpracování z roku 1963), navíc na film, který jsem jako kluk sice hltal, ale to především z nedostatku nabídky srovnatelného žánru, a který mi později, když se nabídka rozšířila, přišel už trochu banální. No a dneska je to tady. Syn totiž projevil přáni Vinnetua vidět, neb v něm jakási rodinná historka zanechala dojem, že to je nejdrsnější střílečka všech dob a on si musí dokázat, že už je na takový filmy dost velký. Tak jsem mu ho pustil a koukal jsem se s ním. A že jsem koukal! Koukal jsem, jak ten film pořád výborně funguje. Ani dnes, v časech řádově širší nabídky a o dva řády lepších technických možností, se Vinnetou neztratí. Pořád má spád, příběh, napětí… a je to drsná střílečka. A vidět ho poprvé, určitě bych si nemyslel, že patří do starého železa mezi „filmy pro pamětníky“, co jsou zajímavé už víc jako dokument doby, než jako film. Kvalita Vinnetoua vynikne i ve srovnání s dalšími filmy své doby, které jsem kdysi rovněž hltal, jako jsou všichni ti Belmondové a Delonové, ale které mne dnes už tolik nezaujmou, a některé i vyloženě odpuzují nejenom samozřejmostí, s jakou v nich všichni kouří kdykoliv a kdekoliv, ale především samozřejmostí, s jakou v nich machističtí hrdinové bijí ženské postavy. Ne, že by Vinnetou nebyl jeden velký stereotyp a klišé, ale jsou to přesně ta univerzální klišé lidstva, která stále drží při životě a síle příběhy staré stovky i tisíce let – dobrodružství, přátelství, odvaha, spravedlnost. Už je to tak, Vinnetou překvapil.

Rasa je sociální konstrukt


Když vám někdo napíše, že rasy neexistují, řeknete si nejspíš, že to bude nějaká intelektuálská hovadina, protože máloco je tak evidentní, jako že černoši jsou černí a běloši bílí (a rudoši prý rudí, ale mně přišli vždy prostě snědí). Jenže ono se ukazuje, hovadina je spíš věřit na rasy a na to, že je člověk svojí rasou determinován nejenom vizuálně, ale i intelektuálně a morálně. Barva kůže je prostě něco tak nápadného a reflexivně snadno uchopitelného, že se málokdo pokusí podívat se na problém hlouběji.

A když už se to pokusí uchopit vědecky a vědecky dokázat, že existuje na první pohled snadno rozpoznatelný a neopravitelný lidský odpad, může se stát, že zjistí pravý opak. Je-li to vědec poctivý, tak s tím přesto půjde ven a není jeho chybou, že o výsledky jeho výzkumu, které předsudky nepotvrzují, ač právě to si od nich zadavatel sliboval, není mezi veřejností valný zájem.

Přes sto let starý příběh, který je pořád trapně aktuální, se stal asi takhle:

Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).

Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.

Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. 

Tak existují rasy, nebo neexistují? Ono je to vlastně jedno. Problém není v tom, jestli rasy existují, ale v tom, jestli nezměnitelně a nevyhnutelně předurčují člověka. Když to nebudou rasy, najdou si lidé něco jiného, od jazyka přes pohlaví po společenskou třídu. Zoufalá potřeba nevyhnutelné nerovnosti si vždycky najde cestu. Rasismus ve všech svých podobách je totiž otázkou subjektu, nikoliv objektu, stejně jako jakékoli jiné osobní selhání.

Nazdar subjekti!

Manifest radikála


Někdejší předseda Zelených Matěj Stropnický se nyní se stranou rozešel a učinil tak formou manifestu, který nelze nazvat jinak, než manifest radiála. Je to na dnešní zkrotlé časy sympatický počin hraničící s odvahou šílence (což si sám uvědomuje, když na konci píše: „Překonat nedůvěru a strpět posměch bude těžké a pravděpodobnější je, že se mi to nepovede. Že se u toho umažu, je zároveň jisté. Proto ale opouštím salon a odcházím do hampejzů. Nyní jsem tedy prokletý.“), který ovšem právě proto klade jednu dost zásadní otázku: Je to opravdu manifest radikála? Nejsme jenom už tak zhýčkaní, zlenivělí a systémem zpacifikovaní, že nám to jako radikální připadá, přitom je to ve skutečnosti krotké a konformní? Každopádně má hoch pravdu: Nic se nezmění, dokud pro nás bude zachování systému důležitější, než jeho změna. Nic se nezmění, dokud alespoň někteří z nás nevystoupí z konformní zóny a nezačnou myslet v intencích liberální demokracie nemyslitelné. První krok by mohl vypadat třeba právě takhle. I když od autora je to možná jen svého druhu narcistní póza, někdo by ho mohl a měl vzít za slovo.

Odcházím, protože jsem poznal na vlastní kůži a v mnoha opakujících se situacích limity liberálního prostředí i to, že jsou zelení jeho pevnou součástí.

Nejsem liberál, ani levicový liberál. Liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase.

Jenomže já současný světový, ale i český, a dokonce třeba i jen žižkovský pořádek považuji za natolik nespravedlivý a utlačivý, že ho nedokážu a ani nechci hájit proti hněvu lidí ani v podobě obrany demokracie. Nespokojenost je tak velká a zároveň tak nenapravitelná, že lidé své elity jen vyměňují, aniž se cokoli podstatného mění.

Zjistil jsem ale, že většina hnutí nemá tentýž cíl. Že je ochotno se spokojit s mnohem menším málem. A pozvolna mi docházelo, že aby dosáhlo aspoň toho mála, musí se opírat o podporu té části veřejnosti, které ve skutečnosti o velké změny nejde, které vyhovují majetkové i příjmové nerovnosti, a která je součástí a nejpevnější oporou systému, o jehož odstranění nepřestávám usilovat. 

S liberály jsem poznal, že je možné řešit dílčí problémy, s podmínkou nedotknutelnosti problému základního.

Proto hledám spojence jiné, takové, kteří logiku systému popírají, kteří jej negují, protože se na nich systém živí, z nich roste a tvoří své rozpory včetně ničení planety; hledám takové spojence, kteří nespravedlnost systému zakoušejí svými životy.

Nechci už stát na straně mocenských, finančních, majetkových a intelektuálních elit ani s odůvodněním, že udělám všechno pro to, aby záchrana planety — před nimi samými — dále nezhoršila životní podmínky ostatních. A není to malověrnost — nechci se na tom podvodu podílet.

K revizionismu potřetí


Už jsem tu psal sám za sebe i citoval Klause, zdaleka nejlépe ale nakonec napsal Lukáš Rychetský v eseji Beze studu. Kulturní rasismus a česká válka o výklad dějin. Takového texty jsou o to naléhavější a potřebnější, že lidé jako Štětina beze studu a bez pokárání začínají tvrdit, že třeba vypálení Lidic by zločin komunistů, i když jediní komunisté, kteří tam tehdy byli, byli ti, co stáli před popravčí četou u zdi Horákova statku. Současná vlna revizionismu není náhodná, o to více je třeba chápat kdo a proč má na ní zájem.

Pokračovat ve čtení „K revizionismu potřetí“

Uspořádání diskuse


Jak teď trochu ožily diskuse, tak se vrátil starý známý problém: mít diskuse ve vláknech, kdy je jasné, kdo na koho reaguje, ale z textu komentáře se záhy stane úzká nudle (viz Fig. 1), nebo vlákna zrušit, takže návaznost není zřejmá, ale zase se na to dá dívat a číst (viz Fig. 2)? Protože diskuse je tu hlavně pro vás, nechám rozhodnutí na vás a tu je anketa:

Fig. 1

Fig. 2

Some lives matter more


Sotva hnutí s heslem black lives matter dosáhlo takové intenzity, že už ho nebylo možné ignorovat, objevilo se nové heslo all lives matter, se kterým přišli ti, kterým na černých životech nikdy nezáleželo, ale teď se začali bát o ty své. Nenechte se mýlit, i když to tak na první pohled vypadá, all lives matter po rovnosti nevolá. Lidé, kteří se jím zaštiťují, totiž mlčeli, když na černých životech nezáleželo, a mlčeli by i dál, i kdyby se černí neozvali. Teď se ozvali a ozvali se hodně hlasitě a bílí se začali bát o ty své. All lives matter není nic jiného, než sugerování, že žádný rasismus neexistuje, bílí čelí stejné diskriminaci jako černí a není žádný důvod řešit nějaké specifické černé problémy, protože jsou jen problémy všeobecně lidské. Najednou.

Jenže black lives matter totiž zní přesně takhle. Není tam žádné just nebo only. Není tam ani to and, které tam ale každý musí slyšet. Black lives matter neříká, že jen na černých záleží, black lives matter říká, že i na černých záleží, že i na černých musí už konečně začít záležet. To je rozdíl proti all lives matter, které říká, že dokud nezáleží na bílých, nezálež na žádných.

All lives matter hlásají nejvíce ti samí lidé, kterým je život druhých jinak zcela ukradený, zejména jsou-li ti druzí nějak jiní, divní, stigmatizovaní nebo nepohodlí. All lives matter hlásají nejvíce ti, kteří otevřeně říkají, že na životě recidivisty či toxikomana vůbec nezáleží. Komu na životě záleží, ať je to život kohokoliv, ten nyní říká prostě black lives matter, protože to all se pro něj rozumí samo sebou a chce zdůraznit, že do all patří i black. Protože white tam bylo vždycky. Spousta bílých si ale toto své privilegium neuvědomuje a cítí se ohrožena, když o něj má přijít, i když ve skutečnosti o nic nepřichází a černí jen mají dostat to, co bílí mají již dávno. Bez black lives matter žádné all lives matter nikdy nebude. Kdo se dnes dovolává all lives matter, ten vlastně říká, že ten jeho život matter more.

Čučkaři jdou do boje, aneb muž s ricinem v kufříku nesmí projet


Už jsem o tom napsal dva tweety (možná i tři) a teď o tom jdu psát noticku na blog, protože mi to hlava pořád nějak nebere a nepovedlo se mi z toho ani vyspat, tak se z toho zkusím vypsat. Nejde o nic jiného, než o skandál s ruským agentem, který měl přicestovat do ČR s úkolem zlikvidovat vybrané komunální politiky (měli to být ti, kteří se programově projevují jako militantní rusofóbové, což je doufám definice, na níž se shodnu i s těmi, kteří takové chování považují za vrchol demokratické kultury a fundament svobody a pevné geopolitické orientace), za kterýmžto účelem si přivezl v kufříku jed ricin.

Skandál to skutečně je, jen poněkud jiný – nic z toho se nestalo. Dotyčný přijel dávno před tím, než pánové Novotný, Kolář a spol se svojí narcistní nenávistí k Rusku ovládli diskuse i náměstí, a kufřík měl prázdný. Přesto se z toho hybridní hrozbě BIS-Respekt podařilo vytvořit kauzu, na jejímž základě byli nyní dva ruští diplomaté vyhoštěni. Nic se nestalo, ale stát, zareagoval, jako kdyby se to stalo. Přitom zcela bez následků prošlo zjevné selhání tajné služby, která buď naletěla na dezinformaci (či dokonce pouhý žert), nebo kauzu přímo vykonstruovala. BIS selhala buď v tom, že informace nezvládla vyhodnotit, nebo v tom, že nezvládna svoji protiruskou hru, která se jim sesypala jako domeček z karet. A to nemluvím o zapojení Respektu, který buď BIS de-facto úkoloval, nebo který BIS naopak použila jako svůj nástroj k rozšíření své fabulace, což je oboje daleko za hranou demokracie a žurnalistiky.

Takže česká vláda potrestala Rusko, které Rusko se ničím neprovinilo. Napsal jsem to už asi popáté, ale pořád v tom nenacházím žádnou logiku. Leda by vláda prostě chtěla – nebo měla, bůhví, jaké notičky přišly z Washingtonu – vyhostit dva ruské diplomaty bez ohledu na důvody. Pak ale nebylo třeba tu hru na muže s ricinem v kufříku vůbec hrát. A když už, tak ji měli hrát pořádně. Takhle je totiž jediný výsledek ten, že až nás zase bude vláda nebo BIS strašit Ruskem, nikdo jí nebude věřit. Opravuji: nikdo by ji neměl věřit. Ale ono se samozřejmě najde dost těch, kteří lačně a ochotně věří jakékoliv špíně o Rusku. K čemuž ale zase žádnou BIS ani její (dez)informace nepotřebují.

Čili ať to počítám, jak to počítám, nejvíc na celé té monstrózní blamáži BIS a českého státu nakonec vydělalo – Rusko. To snad musí vidět každý, i ten, co je zaslepený nenávistí ke všemu ruskému.

To jsem toho zase napsal. Úplně jsem se vypsal. Ale vůbec mi to nepomohlo. Pořád mi to hlava nebere. Kdo se snažil o co, jak toho chtěl dosáhnout a čeho nakonec (ne)dosáhl pořád netuším. Jediný způsob, jak se z této absurdity nezbláznit, je brát ji jako svého druhu experiment, ve kterém někdo zkouší, jak moc poslušná česká vláda je a co všechno je česká společnost ještě schopná a ochotná sežrat i s navijákem. V případě některých jedinců i s chutí.

A pak je tu ještě logický závěr, že BIS by měla být zrušena. Buď proto, že je neschopná, nebo proto, že je všeho schopná. A Koudelka s Kundrou by měli být vyhoštěni na uzavřené oddělení, což se ovšem nestane. Nic z toho se nestane. Kundra dostane novinářskou cenu, Koudelka další frčku a my všichni další nášup hybridní hrozby ze strany čučkařů bojujících.