Jsem optimista, pesimistů přibývá


Kojot se sice v poslední době poněkud odmlčel, ale když už promluví, jak je to, jak když práskne bičem, tak jako v Všichni tady chcípneme (z které ze slušnosti jen cituji, i když jsem měl sto chutí to převzít celé, jak mi mluví z duše):

Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdoğany, Netanjahuy, Orbányči Babiše. (…) Elita nejbohatších už dnes řeší přežití svých rodin na bezpečných místech v případě kolapsu, ti možná přežijí, jejich užiteční idioti, kteří dnes vyřvávají cosi o „gretenismu“ samozřejmě nikoli, protože je to z hlediska elit stejná lůza, jako kdokoli jiný. Cikán z ghetta nebo úspěšný realitní agent, všechno stejná lůza z pohledu miliardáře. (…) Tak nějak tušíte, že to dost možná může být pravda, ale jako člověk, kterému oznámili, že je v posledním stádiu rakoviny, tomu prostě odmítáte uvěřit. Klimatická změna se neděje, doktoři se spletli, nakonec se najde zázračný lék a Země je placatá. (…) Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.

Ale i když mi mluví z duše, v jednom bodě se lišíme. Tím, jak přibývá pesimistů, já se stávám optimistou. Oni to totiž nejsou pesimisté, ale realisté. A čím víc bude lidí, kteří si uvědomují, že máme vážně velký problém a čas na řešení se krátí, tím větší je šance, že se s tím podaří něco udělat. Možná jsem jen naivní (ostatně naivita je, jak známo, vlastní sestra optimismu), ale nedovedu si představit, že by ta rostoucí masa lidí, která vidí problém a chce změnu, neměla mít žádný vliv. I na ty elity, které jsou na přízni mas životně závislé. Jen tedy doufám, že ta masa není jen lokální v rámci mé okrajové kulturně-sociální bubliny. Jestli ano, tak tady všichni chcípneme. Ne jeden po druhé, až přijde náš čas, jak to vždycky bylo, a doufejme, že ještě dlouho bude, ale všichni naráz jako druh.

Reklamy

Naschvály starého muže


Jsem asi ten poslední, kdo by chtěl vidět prezidenta jako pasivní a poslušný automat na změny ve vládě, ale všechno má své meze. Neberu Zemanovi právo nejmenovat Šmardu ministrem, ale pokud ho jmenovat nechtěl, měl to říct už dávno, a ne „náhle“ zjistit, že je nekompetentní v den, kdy měl být jmenován. Je to pořád ten stejný Šmarda jako před měsícem (nebo už dvěma? nebo dokonce třemi!?) a jestli nebyl kompetentní včera, nebyl kompetentní ano předevčírem. Co to vůbec je, ta kompetence ministra? Ministr je primárně politická figura, jeho kompetence je jeho nominace. Kdo je nominován, ten je politicky kompetentní. Odborně kompetentní musejí být ministerští úřednici.

Jedna věc je být neústupný, druhá dělat naschvály. A ať se na mě pan prezident nezlobí, tohle nic jiného než naschvál není. Nenapadá mne jiné vysvětlení pro takový postup, než trollení (sic!) ČSSD a Pražské kavárny (TM), nebo snaha ČSSD zlikvidovat, protože co ta teď může dělat? Buď sklapne podpatky a dodá jiného kandidáta na ministra (které Zeman z gustem po půl roce opět nejmenuje), nebo bouchne do stolu a odejde z vlády, což je jen a pouze dále uškodí. Že by ten starý muž opravdu žil už jenom pomstou za jeden dávný podraz, když se nestal kvůli ČSSD nestal prezidentem? Nevadí mi, že prezident není devótní směrem na západ, ani mi nevadí, že není pateticky nepřátelský směrem na východ. Ale takovéhle naschvály mi vadí. Dobří politici umí dělat kompromisy a umějí ustoupit, prosazovat si svoji přes mrtvoly jsou způsoby špatných manažerů.

Na margo bestiálního útoku temných sil na pevnost světla v Černínském paláci


Tak nám prý na ministerstvo zahraničí zaútočili hackeři a prý byli z Ruska. Popravdě, bylo by to jen logické, kdyby byli Rusové, protože za prvé z těch, kteří umí podobný útok provést, jsou jediní, kterým česká nenaservíruje své tajné informace na zlatém podnose, a za druhé se Česká republika otevřeně a pyšně deklaruje jako nepřítel Ruska, takže si o podobný útok jenom říká. Pokud vlastně nic zajímavého. Co ale zajímavé je, že s tou zprávou přišel NÚKIB, čili Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, tedy instituce, která by sice měla být schopná (a není asi důvod o tom pochybovat) takový útok detekovat a eliminovat, ale už ne tak přesně a jistě lokalizovat. Podle toho, kam až moje znalosti IT sahají (což je samozřejmě do značné míry omezené), by totiž takové lokalizace neměl být schopen nikdo. To prostě nejde. Maximum možného při součinnosti – tj. laxnosti či amatérismu – druhé strany je vystopovat komunikaci až někam do kanceláří GRU v Moskvě, ale to je jen indicie, nikoliv důkaz, že za útokem stojí ruský stát. Pořád to může být někdo, kdo pracuje na vlastní triko, někdo kdo hacknul počítače GRU, někdo uprostřed, kdo má pod kontrolou klíčovou část infrastruktury a může komunikaci falšovat etc. Vlastně si dovedu představit jen tři scénáře, které by tak autoritativní obvinění, které zaznělo, umožňovaly: 1. útočník použil specializovaný software, který mu sama oběť nebo někdo s ní spřízněný dodal (v tomto případě nejspíše Izraelci, kteří tyhle věcí umí a dobře umí); 2. informace byly získány jiným způsobem, jako je konvenční rozvědka; 3. útočník sám chtěl být z toho či onoho důvodu odhalen.

Nápadný půvab regulace


V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací. Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.

Jo Nesbø: Levhart


Levhart je další případ samorostlého norského alkoholika Harryho Holeho, který časově bezprostředně navazuje na Sněhuláka. Sněhuláka už si moc nepamatuji, ale myslím, že nebyl tak překombinovaný, jako Levhart. Levhart, to je festival vice či méně logických zvratů, „okořeněný“ několika nadbytečnými či nevyužitými dějovými liniemi. Tím nechci říct, že je to špatná kniha, jen je výsostně žánrová – tedy severská detektivka. A to je vlastně všechno, co se o dá o ději i formě sdělit, aniž by člověk prozrazoval příliš. Je tam spousta mrtvých, všechno je nakonec úplně jinak a hlavní hrdina je, na rozdíl od Netopýra, už jen instrument, značka, která prodává.

Pro mě byl tak Levhart zajímavý především tím, že už jsem ho četl. Na každé stránce jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem tuhle knihu již četl, ale nikdy jsem nevěděl, co bude dál. Úplně se mi po prvním přečtení vykouřila z hlavy. Jen v úplném závěru jsem si matně něco málo vybavil. Také zajímavý čtenářský zážitek, číst jednu knihu dvakrát poprvé.

P.S. Pokud jste někdo četl a máte tip, proč se kniha jmenuje Levhart, sem s ním. Mě to přijde, jako by Nesbø náhodně vybíral slova pícháním prstem do slovníku a hledáním prvního, které bude mít dostatečně správný zvuk.

Cena za kapitalismus


Opakování je matka moudrosti. Tentokrát nám to bude opakovat Lukáš Ulrych v článku Superbohatí a cena za extrémní majetkovou nerovnost. Snad po 101. zmoudří i někdo z těch, kteří se moudrosti děsí jak čert kříže.

Cena v podnikavosti

(…) mají kapitalisté – jakožto podnikatelé – v kapitalistické společnosti zásadní společenskou funkci, a tou je tvůrčí rozšiřování produktivních společenských kapacit. V důsledku toho roste bohatství společnosti. Tuto společenskou roli však kapitalisté plní čím dál tím méně. Superbohatí dnes totiž častěji získávají příjem z renty. A proto jsou méně podnikateli a namísto toho, aby vytvářeli něco nového, podrobují své kontrole již existující zdroje (znalosti, pozemky, peníze) a vylučují z nich ostatní. V této souvislosti Mezinárodní měnový fond přišel se zjištěním, že suberbohatí na celém světě přestávají reinvestovat zisky svých společností do jejich rozvoje, ale místo toho je hromadí v hotovosti nebo s nimi spekulují na burzách. Superboháči přestávají plnit společenskou roli produktivních podnikatelů a stávají se z nich gambleři světové spekulační hry s cennými papíry

Cena v prosperitě

Růst nerovnosti ve skutečnosti ekonomický růst podvazuje a dokonce i snižuje. Následkem zvýšení příjmů nejbohatších 20 procent obyvatel o jedno procento HDP bylo snižování ekonomického růstu o 0,08 procenta, zatímco pokud se příjem nejchudších dvaceti procent obyvatel zvýší o pouhé jedno procento HDP, zvýší se růst o 0,38 procenta. Bohatství tak nepřekapává shora dolů, ale plyne zespodu nahoru. Pokud politici a ekonomové tak ochotně podporovali bohaté, aby ještě více zbohatli ve jménu obecného blaha, je nyní načase ve jménu téhož obecného blaha světové bohatství přerozdělit. Existence extrémní nerovnosti, chudoba a nízké mzdy nejsou dílem náhody či přirozeného běhu věcí, ale věcí politické volby a priorit mocných.

Cena v demokracii

Právě demokracie představuje největší ohrožení majetku nejbohatších, jelikož nad nimi neustále visí Damoklův meč vyššího zdanění, kterému nejbohatší se aktivně brání. Není proto divu, že pokud hrozilo ohrožení jejich majetku, ochotně pomáhali k moci antidemokratickým silám.  (…) Po druhé světové válce se obranná strategie nejbohatších změnila. Místo aby se zasazovali o svržení demokracie, politiky si jednoduše začali kupovat. Využívají zásadního problému současné demokracie, tedy faktu, že peníze lze transformovat na politický vliv (…) Vede to k oligarchizaci politiky, kdy začíná být čím dál tím více jedno, koho si zvolíte, protože ekonomický vliv nejbohatších zajistí, že agenda ohrožující jejich zájmy neprojde.  (…) Současná extrémní nerovnost ovšem koncentruje nezměrné bohatství a z něho vycházející politickou moc do rukou velmi malého počtu lidí.

Město robotů


Nechali jsme naším mladým udyndat na návštěvu „výstavy“ (nějak mi u takového podniku výstava bez uvozovek nejde do klávesnice) Město robotů. Moje předsudečná skepse bohužel došla naplnění. Byl jsem zklamaný a byl bych zklamaný, i kdyby vstupné bylo zadarmo, natožpak za ty peníze 499,- Kč (sic!) vstupného. Nejenom, že polovina vůbec nebyla o robotech, ale i virtuální realitě, navíc běžně komerčně dostupné (Microsoft, Sony), ale ani ta druhá nebyla o robotech. Tedy alespoň pokud pro vás synonymem robota není C-3PO. Naprostá většina exponátů jsou totiž jen více či méně podařené androidní hračky, které neumí nic víc, než se různě pohybovat a více či méně komunikovat na úrovni Siri nebo Alexy. Ne, že by androidi neměli své místo například v sociálních službách, ale k tomu se tihle ještě nepropracovali. Dokáží předstírat zájem, dokáže vám zatancovat, ale kafe vám neuvaří a prdel vám neutřou. Tohle pro mě nejsou roboti. Pro mě je robot stroj, který něco dělá lépe, než člověk, ne stroj, který člověka nedokonale napodobuje. A když se člověk začne ptát na technické detaily, ukáže se, že brigádníci a brigádnice umí exponáty sice ovládat, ale o jejich konstrukci neví vůbec nic.

Konec jednoho snu


Ať jsme šli kamkoliv, lidé namísto toho, aby říkali: „No dobrá, vy Američané jste to dokázali,“ všude volali: „Dokázali jsme to! My lidstvo, my lidská rasa, my lidé jsme to dokázali.“

Michael Collins, pilot velitelského modulu Apolla 11

Michael Collins ale není zdaleka jediný z těch, kdo se na přistání na Měsíci podíleli, který mluví podobně. Hodně z těch, kteří vzpomínají, vzpomínají na to, jak to tehdy lidé na celém světě vnímali jako svůj úspěch, jako úspěch lidstva. I sami Američané to tak vnímali. Ať už to začalo jakkoliv, ať už to na začátku byla jen další z bitev Studené války, nebo nebyla, mnozí z těch, kteří u toho byli, mluví tak, že to nakonec vnímali jako svůj díl práce na počinu celého lidstva. Amstrongovo: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ bylo sice pečlivě promyšlené, ale přesto zcela upřímné a zcela v duchu doby.

Bylo to krásné a je to pryč. Nepochybně dříve či později nějací lidé na Měsíci opět přistanou, pokud ne rovnou na Marsu, ale až tam přistanou, tak už to nebudeme my lidé, ale budou to Boeing, SpaceX, Virgin Galactic. A nepoletí tam proto, že je to obtížné, ale proto, že už je to tak snadné, aby se na tom dalo vydělat. Nepoletí tam, aby objevovali, ale aby těžili. Nepoletí tam, kde by to mohlo být zajímavé, ale tam, kde to bude nejlukrativnější. Nepoletí tam pro naše naděje, ale pro svoje kapsy.

Kosmonautika totiž se za poslední roky hodně změnila, když se v ní začal intenzivně angažovat soukromý kapitál, který ucítil dividendy stejně, jako žralok cítí krev. Pro někoho tak konečně dostala smysl, protože podle něj mají právo na existenci jen takové podniky, které jsou soukromé a ziskové, pro jiného je tato kapitalistická normalizace začátkem konce snu lidstva o vesmíru, začátkem nového kolonialismu.

Ze společného se stalo soukromé. Vesmír už nikdy nebude pro všechny. Ani ve snu.

Černou Bondovou na vás


V nové Bondovce prý bude hrát hlavní roli černoška. Sociální sítě si to přebrali jako že další James Bond bude černá žena a propadli panice, jaké perverzní ničení tradičních hodnot zase neomarxisté (tak se dnes říká satanistům) chystají. Co na tom, že James Bond je fiktivní postava, prostě to musí být bílý macho, jinak bude konec světa. Bez ohledu na to, že ho na ženu nikdo předělávat nechce, jen už nemá být agent 007, protože bude v důchodu. Podobné zděšení nastalo, když se ukázalo, že v jednom finském filmu hrál maršála Mannerheima černoch. A přece všichni vědí, že Finové jsou bílí. Zajímavé přitom je, že tahle panika vypukla, pokud si dobře pamatuji, někdy loni, i když ten film (Suomen Marsalkka) je již z roku 2012. Razantního odmítnutí se dostalo i oné britské scénáristce, která navrhla, že když nový seriál Černobyl stejně není autentický dokument, klidně v něm mohli hrát i černoši, i když v SSSR tehdy žádní (přesněji skoro žádní, zdokumentovaný je konkrétně jeden) nežili. Ten odpor k obsazování černochů má v případě rolí, které odpovídají konkrétním historickým postavám, nebo situacím, zdánlivě svoji logiku, i když motivací je nepochybně mnohem spíše nenávist k černochům, než láska k historické pravdě. A přesně tady je zakopaný pes, protože pokud se budeme přísně držet historické autenticity, tak budeme černochy pořád zobrazovat jako otroky a bělochy jako otrokáře a nebude v tom ani stín pochybnosti, protože o správnosti takového uspořádání ještě před pár desítkami let nepochyboval skoro nikdo, a mnozí nepochybují dodnes. A rasové stereotypy se tím budou jenom utvrzovat. Takže pokud chceme rasové stereotypy rozbít a naučit bílé muže vnímat černé ženy jako rovnocenné bytosti, je zcela na místě jim je v ukazovat v rolích, v nichž sice tradičně nebyly, ale dnes mají plné právo být. Že jo sociální inženýrství? Jasně, že je. Každá civilizace je produktem sociální inženýrství, a v té naší má sociální inženýrství dokonce biblickou tradici. Nebo co jiného, než sociální inženýrství par excellence bylo, když Mojžíš vláčel Židy čtyřicet let po poušti a čekal, až staří vymřou a zůstanou jen mladí, co nic jiného nepoznali?

Mars čeká


Že před padesáti lety na Měsíci nikdo nepřistál a všechno to bylo jen zinscenované je jedna z nejznámějších konspiračních teorií. A také z nejzáhadnějších, protože vnitřně nejrozpornějších. Co by předstíráním přistání na Měsíci získali Američané je nabíledni, ale co by tím, že s nimi tu hru budou hrát, získali Sověti? Prý to bylo výměnou za něco, ale za co, to už konspirátoři neřeknou. A vezmu-li v úvahu, že se Sovětský svaz se za jásotu a přispění USA nakonec rozpadl, nenapadá mě opravdu nic, čím by mohli tehdy Američané Sověty uplatit. Co by muselo být, že by to ani v tom zmatku po rozpadu SSSR nikdo nevynesl?

Jak vůbec je možné, že nikdo z těch tisíců lidí, kteří by se na té konspiraci museli podílet, už jenom tím, že tvrdí, že se podíleli na letu na Měsíc, za celých těch padesát nepromluvil? Ať už z touhy po slávě, ze špatného svědomí nebo proto, že je prostě senilní? Vždyť těm lidem je už přes osmdesát! Proč by tu hru na přistání na Měsíci, které nebylo, pořád všichni tak vážně a důsledně hráli, když účelu bylo dávno dosaženo a případné prozrazení by dnes už nic neznamenalo a nezměnilo? Američané bez problémů ustáli mnohem větší skandály, při kterých umírali lidé po tisících, tak by jim jedno falešné přistání na Měsíci mohlo jen těžko ublížit. Vesmír už dneska nikoho nenadchne, Kubrick, Clarke a 2001 Vesmírná odysea jsou minulost.

Jak Američanům většinou nevěřím ani nos mezi očima, tak v tom, že na Měsíci přistáli, jim věřím. Už jenom proto, že o tom mluví úplně jinak, než o svých jiných „úspěších“ při šíření „svobody“ a „demokracie“. A je tu i jeden podstatný rozdíl oproti dnešku: nadšení 60. let 20. století do letů do vesmíru, které my dnes už nemáme. Není nic divného na tom, že Američané dokázali přistát na Měsíci v roce 1969, protože tehdy měli chuť, elán a odvahu. Divné by bylo, kdyby to dokázali dnes, když se duch doby posunul od objevování k obchodování.

Věřím – protože musím věřit, či nevěřit, jelikož osobně si to nemám jak ověřit – že Američané v roce 1969 na Měsíci přistáli. A přiznávám, že věřím i proto, že věřit chci, protože je to něco dobrého, krásného a nadějného, něco takového, co nám dnes jako lidstvu tak moc chybí. Největší záhadou tak pro mě zůstává, proč je pro některé lidi tak důležité, aby přistání na Měsíci byl podvod? Proč dávají přednost víře v malost, podlost a neschopnost člověka před vírou ve velikost a dovednost lidstva?

Další na řadě je Mars. Ne proto, že by to už bylo snadné, nebo bezpečné, ale právě proto, že to takové není. Stejně jako na Měsíc tam poletí lidé, kteří rozhodně nebudou typickými zástupci lidstva, ale stejně jako na Měsíc tam my ostatní poletíme ve svých snech a nadějích s nimi. Tak konec výmluv, Mars čeká.