Konspirační teorie pro jogíny i pro maminy

Marie Heřmanová v rozhovoru pro rozhlas o šíření konspiračních teorií na Instagramu:

Americký výzkumník Marc-André Argentino tomu říká „pastel QAnon“. Jde o typicky instagramové posty v pastelových barvách, které zároveň ale šíří hashtagy a narativy spojené s hnutím. To propojení je zajímavé, protože na Instagramu se pohybuje docela velká skupina lidí, kteří se věnují třeba józe, wellness nebo zdravému životnímu stylu. V této cílové skupině je QAnon poměrně hodně úspěšný. Což zase na první pohled může vypadat nelogicky, ale různé výzkumy a studie ukazují, proč určité aspekty tohoto způsobu přemýšlení, který může i trochu přesahovat do nějaké new age spirituality, s konspiračními teoriemi souzní. Jedná se totiž také o způsob přemýšlení zaměřený na kontrolu nad vlastním životem. Dochází v něm taky k probuzení, prozření té vyšší pravdy, k nedůvěře v ty velké tradiční instituce.

Příběh, na kterém Q postavil svůj původní narativ, stojí na pašování dětí. To silně rezonuje třeba mezi matkami malých dětí, mama bloggerkami, což je velmi silná skupina na Instagramu.

Konspirace prostě naplňují nějakou potřebu, která ve společnosti existuje a odpovídají na tu nejistotu způsobem, jakým nic jiného odpovědět nedokázalo. Musí zmizet příčiny té nejistoty. Neříkám, že zmizí pandemie covidu, to se nestane. Ale ta příčina může být i extrémní nedůvěra lidí, že to někdo dokáže vyřešit.

Z moci soukromé zavřeno

Pokus o dobytí amerického Kapitolu trumpisty, altrightisty, qannonisty a jinou patologickou sedlinou 6.1.2021 skončil po pár hodinách, pěti mrtvých a spoustě rozbitého skla tím, že se na nevýhře Donalda Trumpa v prezidentských volbách nic nezměnilo. Nejhmatatelnější výsledek tohoto povstání ve sklenici piva tak nakonec bylo zablokování skoro všech účtů stále ještě pár dní úřadujícího amerického prezidenta na sociálních sítích, jeho první jednoznačná deklarace, že úřad Bidenovi předá, a zděšení Američanů z toho, jak chutná jejich vlastní medicína. Tedy ne že by si to oni sami většinově uvědomovali, ale zbytek světě vidí jasně, že útok na Kapitol se odehrál přesně v intencích barevných revolucí a dalších USA podporovaných hnutí požadujících z ulice revizi výsledků voleb, a to včetně organizace protestů na sociálních sítích. A tím se dostáváme k jádru pudla…

Tou sociální sítí, na které se útočníci zorganizovali, byl totiž Parlel, síť, o níž jsem doteď ani nevěděl, že vůbec existovala. Ten minulý čas je zcela na místě, protože už reálně neexistuje. Efektivně ji zlikvidovaly velké internetové korporace, když Google její aplikaci odstranil ze svého aplikačního storu a následně jí Amazon vypnul servery. Potrefené husy samozřejmě hned začaly kejhat o omezování svobody slova, aniž by si uvědomili, že obě soukromé firmy jen uplatnily svoje právo dělat si se svým majetkem, co je napadne, tedy právo, které ti samí lidé jinak považují za absolutně nejsvatější. Tak třeba teď alespoň části z nich dojde, jak je nedotknutelnost soukromého vlastnictví problematická, zejména jde o vlastnictví infrastruktury.

Sice bych nejspíš měl být rád, že fašistům (minimálně na část z nich toho dnes již poněkud zprofanované označení sedí jako prdel na hrnec) konečně někdo šlápnul na krk sebral jim možnost snadné organizace a propagace, ale nejsem. Nejsem, protože mi v hlavně na pozadí pořád zní Niemöller se svým: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Dnes sice umlčeli bílou lůzou, ale zítra mohou korporace takto umlčet ekologické aktivisty či bojovníky za sociální spravedlnost, práva žen, rovnost homosexuálů a vlastně každého, o kom usoudí, že jim kazí nebo by mohl kazit kšefty. Na každého se dá totiž aplikovat ta část smluvních podmínek těchto korporací o „nečinění zlého“, o níž jsem si až doteď myslel, že je tam kvůli tomu, aby firmy mohly zasáhnout proti těm, kteří využívají jejich infrastrukturu k ofenzivím útokům na další služby či infrastrukturu, jako jsou útoky typu DoS či provozování phishingových serverů, botnetů etc. Firmy se ale zjevně nežinýrují vztáhnout tato ustanovení i na služby, které na nikoho neútočí, ale jen zprostředkovávají závadný obsah.

Samozřejmě, že Parler se může zařídit podle dobré rady, kterou měla pravice zatím vždy připravenou pro levici, když ji vyháněla z médií: založte si vlastní a pište si tam. A Parler s tím podle vlastních slov také hned začal. Jenže i když si Parler nakoupí vlastní servery, jakou má záruku, že mu je opět pod záminkou porušení bodu smluvních podmínek o „nečinění zla“ nevypne majitel hostingového centra, kam je Parlel umístí? Dobře, servery si můžou šéfové Parleru dát do svých garáží, ale kde mají jistotu, že jim majitel drátů pod stejnou záminkou neodstřihne internetové připojení? Nebo elektrárna elektřinu pro pohon serverů? I kdyby si pořídili skoro všechno vlastní, jednu věc vlastní nikdy mít nemohou: internet. Pořád bude něco, co jim může někdo pod záminkou porušení smluvních podmínek upřít a znemožnit jim tak fungování.

A není jen internet. Představte si, že vám operátor zruší SIM, protože jste telefonovali někomu, kdo je nějakém blacklistu.

Kde je hranice mezi tím, co si soukromý vlastník ještě dovolit může, a co už nesmí, i když jde o jeho majetek? Otázka stejně stará, jako dělnické hnutí samo. Za sebe to vidím tak, že provozovatel webu nebo sociální sítě, kterou provozuje pod svojí značkou, jako je třeba Twitter, může příspěvky i účty mazat (byť by toto své právo měl využívat velmi střídmě a uvážlivě), ale majitel hostingu nemůže vypnout server, které někdo provozuje pod svojí značkou, stejně jako majitel přenosové infrastruktury nemůže odmítnout spojení, která na závadový server vedou, jenom proto, dotyčný provozuje něco, co se majitelům infrastruktury nelíbí. Alespoň ne bez soudního příkazu.

Jako společnost na jednu stranu potřebujeme mít možnost regulovat aktivity, které nás ohrožují (obchod s drogami, dětskou pornografii a krácení daní také regulujeme a vyjma kriminálníků a hrstky zákonně zlých myslitelů na tom nikomu nic špatného nevidí), na druhou stranu potřebujeme ochranu před svévolí a aktivismem korporací, aby nemohly vypnout každého, kdo se jim znelíbí, třeba tím, že bude kritizovat pracovní podmínky v některé z jejich divizí. (Ano, na tebe myslím, Amazone.) Toto vybalancovat bude těžké, ale měli bychom na tom začít usilovně pracovat. A zcela přitom ignorovat koncept nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, protože je-li někdo tak velký a silný, že má moc nad ostatními, musí být regulován, stejně jako musí být regulována možnost imunizovat podněcování násilí a nenávisti odvoláváním se na svobodu slova.

Přemýšlím o tom, tak jako by o tom měl přemýšlet snad každý, ale zatím jsem nevymyslel nic víc, než co jsem vám teď předložil. Ale jak říkají Číňané: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Tak bychom měli vyrazit. Máme před sebou jedno z nejdůležitějších dilemat, která musíme rozhodnout, dilema, které je ve své podstatě velmi staré a stále nevyřešené, a které se teď jen připomíná v nové formě, umocněné technologickým pokrokem: Jedinec, nebo společnost? Veřejné, nebo soukromé? Právo, nebo povinnost?

Hlavně nenechme se zaslepit tím, že velké soukromé korporace pro jednou stojí zdánlivě na té správné straně.

Dva papežové

Dnes vám budu vyprávět o nejzvláštnějším filmu, který jsem za poslední roky viděl, o filmu, kde není ani sex, ani akce, ani násilí a vlastně ani děj, o filmu, ve kterém nejsou žádní mladí a krásní lidé, o filmu, který je celý o tom, že si spolu povídají dva starci. Ten film se jmenuje Dva papežové, ti dva starci jsou Benedikt XVI. a František a povídají si o životě, o víře, o církvi a o tom, jak se vystřídají na svatopetrském stolci. A víte co? Ono to perfektně funguje. I když se ve Dvou papežích vlastně nic nestane, ty dvě hodiny, kdy se člověk dívá na dva starce, jak někde sedí a mluví (občasné změny lokací nejsou vlastně podstatné a ze všeho nejvíce působí dojmem, že tvůrci chtěli divákům ukázat co nejvíce papežských nemovitostí a historických památek), se divák vůbec nenudí; možná na to musí být v jádru intelektuál, ale i takoví mezi námi jsou.

Prý jsou Dva papežové natočení podle skutečných událostí. No nevím, nedokáži si představit, že by se Joseph Ratzinger (aka Benedikt XVI.) dokázal s někým spřátelit a otevřít se mu, ale třeba jen všechny ty roky klamal tělem. Nicméně kultivovaná výměna názorů mezi jím a Jorge Bergoliem (aka František) je prostě pastva pro duši. Asi proto, že takové filmy „o ničem“ jsou dnes už vzácné. O to víc filmařského a dramatického umu museli tvůrci prokázat, protože film kde, jsou dva vysocí církevní hodnostáři nelze „urvat“ sexem a násilím, jak se to běžně dělá u konvenční produkce.

Vlastně jediná „slabá“ stránka Dvou papežů – a těžko říct, zda záměrná, nebo bezděčná – je polidštění a rehabilitace církve v očích diváka, protože instituce, ve které působí tak skvělí muži, přece nemůže být špatná. Otázka je, jak skvělí jsou ti muži ve skutečnosti, ale ve filmu jsou vykresleni s až nábožným obdivem.

Přesto se mně, jak jsem antiklerikál, Dva papežové velice líbili a mohu je doporučit každému, kdo si chce odpočinout od střelného prachu, krve a spermatu a nakrmit svoji duši i trochu jinou stravou. Nic horšího, než že budete mít chvíli nutkání zajít do kostela, vám nehrozí. O přímé spoluvině církve za vše špatné, čím náš svět oplývá, bude třeba natočit zase jiný film.

Papírový dům

Tuhle větu už jste ode mě při hodnocení filmů a seriálů četli mnohokrát: „Není to špatný seriál, ale…“ Tak teď ji musím zopakovat, protože nic výstižnějšího mne nenapadá: Papírový dům není špatný seriál, ale…

…ale uškodila mu v mých očích slavná pověst, která ho předchází. Na Papírový dům (na ČSDF aktuálně 89%) jsem přečetl tolik ód, že jsem čekal mnohem víc, možná tolik, kolik nemůže nabídnout žádný seriál. Ale popořádku: sledovat partu perfektně připravených lupičů realizujících brilantní plán (kam se hrabou Dannyho parťáci se svými 80%) na „ukradení“ miliardy eur je zábava. Ale byla by to mnohem větší zábava, kdyby to tvůrci nebrali tak vážně a nepokoušeli se o psychologické sondy, politické pamflety a využili jen nezbytně nutný prostor a děj zbytečně nerozplizávali.

O „krádeži“ v uvozovkách mluvím proto, že „lupiči“ nevykradli banku ani neokradli žádného mogula, ale obsadili Královskou mincovnu v Madridu, což je taková španělská Státní tiskárna cenin, zkrátka dům s papíry, dům na papíry, dům papírů, Papírový dům. Zajali při tom desítky rukojmích a peníze si začali prostě tisknout. Na to si vzali červené overaly a ikonické masky Dalího (které pak pro zmatení policie rozdali i všem rukojmím), čímž vytvořili nový ikonický vizuální styl podobný masce z V jako Vendeta, a dost možná to není podobnost čistě náhodná, ale vědomá citace a rozvinutí.

A protože vlastně nikoho neokrádají, ale jen si tisknou peníze jako to dělají bankéři, jak se také postava Profesora, vůdce bandy (spolku? buňky?), explicitně vyjádří, získají na svoji stranu sympatie veřejnosti. Tak alespoň praví recenze a několik opět explicitních zmínek přímo v seriálu. A na mě to nějak nefunguje. Taková sdělení musí vyplynout z děje, a ne že je někdo divákovy explicitně naservíruje pro případ, že by si nevšiml.

Vy to možná máte jinak, ale já, když se divám na film či seriál o geniální loupeži, tak se chci bavit perfektní akcí, a ne se dívat na to, jak se klíčové postavy pod tíhou situace psychicky hroutí, dělají chyby a přijímají hloupá a nesmyslná rozhodnutí, jakkoliv je takový vývoj pravděpodobně mnohem realističtější. A perfektní výkony chci vidět i od policie, chci vidět souboj mozků, a ne geniální mozek proti zmatkující polici, která řeší víc sama sebe, než situaci s rukojmími, a buď se úplně bojí zasáhnout, to zejména když nic neriskuje, nebo naopak zasahuje s razancí až neadekvátní, která se stejně míjí účinkem. A také se nechci dívat na to, jak tvůrci zachraňují děj a další pokračování různými šťastnými náhodami a jako esy z rukávu vytaženými novými postavami. Používat deus ex machina si mohl dovolit Sofokles, ale moderní tvůrci už by to měli umět bez něj.

A víte, co mi ještě chybělo? Jasné vysvětlení, proč to Profesor vůbec dělá, protože k tomu, aby naplánoval a připravil takovou akci, musel mít k dispozici takové zdroje, že kdyby je neutratil za operaci v Královské mincovně, nemusel si žádné další pořizovat. Že by se tím prostě bavil nejde dohromady s profilem jeho postavy, stejně jako pomsta za otce-bankovního lupiče, jak Papírový dům říká. Podle objemu prostředků, které musel na operaci vynaložit, se totiž profesor očividně dostal bankám a kapitalismu na kobylku už dávno před tím. Ať si ostatní recenzenti říkají, co chtějí, ale žádnou skutečnou kritiku kapitalistického systému Papírový dům neukazuje, jen pár plytkých floskulí. V tomto směru je mnohem pádnější již zmiňovaná V jako Vendeta.

Zatím jsem z Papírového domu viděl jen první dvě řady, a do recenze jsem se pustil proto, že podle všeho tvoří zavřený celek a další pokračování bude jen nastavování a vytěžování úspěšného produktu. Jestli se budu dívat i na ty zbývající sám ještě nevím, ale vy si ty první dvě klidně pusťte, zase tak špatný seriál Papírový dům není, nejvíc ho kazí recenze a očekávání a v dnešní době vám může být k užitku, když budeme vědět, kdo je to Profesor, Tokio, Rio, Moskva, Alberto a nadržená emancipovaná inspektorka.

Barokní srdce Evropy

Už je to skoro rok, co ČT začala vysílat seriál Barokní srdce Evropy věnovaný barokní architektuře a barokní komponované krajině, ale já ho přes všechny peripetie zvládal dokoukat až teď. Přitom jsem se na něj tolik těšil. Baroko mám celkem rád (rozhodně radši, než třeba klasicismus), ale i kdybych neměl, tak je baroko v českých městech a české krajině (sic!) nepřehlédnutelné a nelze ho ignorovat. Jenže já se nejenom těšil, já jsem čekal i následovníka legendárních Deseti století architektury. A to Barokní srdce Evropy bohužel není. Barokní srdce Evropy není pojaté edukativně, ale… no… barokně. Barokní srdce Evropy je barokně opulentní a barokně dojímavé, ale nejsem si vůbec jistý, že bych se z něj o baroku něco podstatného dozvěděl, kdybych se na něj nedíval vyzbrojen předchozími znalostmi. Snad ještě víc mi vadil místy až devótní postoj Barokního srdce Evropy ke šlechtě a kléru. Nic z toho ale nemůže nic změnit na faktu, že Barokní srdce Evropy je nasnímané geniálně. Vlastně barokně kongeniálně. Ty časosběrné záběry a průletové pohledy snímané z dronu jsou prostě fantastické a stojí za to je vidět.

Pro ilustraci zámek Karlova koruna z mého archivu, protože Kuks jsem nenašel.

Slovo do pranice

Konečně někdo, do se jen neohlíží do minulosti, ale napadlo ho podívat se také do buducnosti. Jevgenij Morozov a jeho text Digitální veřejná infrastruktura: sociálnědemokratický projekt pro 21. století:

Ve výsledku totiž neoliberalismus stojí na potlačování jakékoliv formy koordinace, která není založená na trhu, tedy například na principech solidarity a rovnosti. Stručně řečeno, neoliberální projekt usiluje o zúžení pestrého repertoáru různých forem hospodářské a společenské organizace na jedinou: na konkurenci. (…) Neoliberálům se podařilo zúžit naši představivost. Přesvědčili nás o tom, že veškeré problémy se vyřeší zvětšováním konkurence.
Očekává se, že všechny problémy vyřeší Amazon, Facebook a Google nebo alespoň start-upy. Prakticky se nedostává prostoru pro představy o alternativních uspořádáních digitálního prostoru, jež by mohly mít pod kontrolou odbory, družstva pracujících nebo obce.
Snad ani nenajdeme lepší argument dokazující plýtvání v kapitalismu, než je soudobý závod o umělou inteligenci. Když se množství firem dělajících totéž zvýší z deseti na sto, situace se nijak nezlepší. (…) Naopak je potřeba centralizovaný přístup, ve kterém se umělá inteligence pojme jako infrastruktura.
Sociální stát jsme postavili na velmi důležitém předpokladu: některé služby jsou tak zásadní k tomu, aby lidé a společnost jako celek prosperovali, že je nutné je dekomodifikovat. (…) Stoupenci demokratické levice proto už nemohou zlehčovat, jak důležité je získat nad digitální infrastrukturou veřejnou kontrolu.
Nevykládejte si to špatně, nejsem proti regulacím. Dnes však nedokáží zajistit ani přetrvání úspěchů, kterých sociální demokracie dosáhla už v minulém století — zejména proto, že současná politická i intelektuální rovnováha sil má k převaze idejí solidarity a rovnosti velmi daleko.
Plánem nemůže být jen to, že velké firmy se rozpustí a nahradí se mnoha menšími. Tak by mohl vypadat cíl liberálů nebo středopravicových stran, ne však sociální demokracie. (…) Cílem musí být vznik „něčeho úplně jiného“. Ale tak či onak to nebude možné bez zlomení moci Googlu a Facebooku.
Za druhé musíme podstoupit ambiciózní intelektuální dobrodružství, v němž znovu promyslíme, co by mohla znamenat sociální demokracie ve 21. století. Dosud se to žádné ze sociálnědemokratických stran v Evropě, severní ani Latinské Americe dostatečně dobře nepovedlo.

Kdo chce Prymulu bít, hospodu si najde

Předesílám, že jsem přesvědčen o tom, že zvládnutí epidemie by nemělo stát a padat s jedním úředníkem, takže je mi nakonec jedno, jestli se ministr zdravotnictví bude jmenovat Petr nebo Pavel, Adam nebo Roman nebo třeba Kryšpín. Už mi ale jedno není, proč a jak v té funkci někdo skončí, tím spíš, když ten někdo je evidentně odborník na svém místě a skončí takovým fofrem, že by Usain Bolt mohl závidět, za okolností všeobecně podezřelých.

Že je Prymula blbec, protože se nechal vyfotit bez roušky, jejíž nošení sám nařídil, v čase a místě, kde by podle jeho vlastních nařízení neměl nikdo být, je bez debaty. A tuplovaný, že se za to nedokázal omluvit. Ale nemohu si pomoci, kdyby za to dostal pokutu, bylo by to myslím výchovnější, než odvolání, protože pokutu může a v takové situaci by navíc i měl dostat každý, zatímco z funkce ministra mohl být odvolán jen on. A jestli si někdo myslí, že se tím nějak zásadně spraví důvěra veřejnosti ve vládu, tak já si to nemyslím.

Ta rychlost, s jakou ho Andrej Babiš, který má jinak na všechno dost času, a ve spoustě kauz, ve kterých jde o životní prostředí nebo dotace Agrofertu, nekoná vůbec, odvolala, přesvědčivě nepůsobí. A jestli byl tak rychlý kvůli PR, tedy primárně z populistických důvodů. tím hůř. Důvěryhodně nepůsobí ani jak, jak rychle a ochotně rezignoval zkušený skandalista Faltýnek, který tam s Prymulou byl. Pochybnosti vyvolává i to, že se vůbec nemluví o těch dalších dvou (nejdřív byl jeden, teď už prý dva), kteří na té schůzce byli s nimi, a nikdo radši nešťourá do toho, o čem tam mluvili.

A pak je tu ta šťastná náhoda, že jeden bulvár a právě ten a nikdo jiný, byl ve správný čas na správném místo. Náhoda, nebo dostal echo? Či snad úkol? Nebo sledují takhle každého ministra, co kdyby?

Každopádně mi přijde zvláštní, když na odvolání ministra stačí jediná fotka, na které se neděje nic horšího, než že na dvou metrech kde nemohl potkat nikoho déle než na pár vteřin, neměl roušku. A jako důkaz porušení zákazu provozu restaurací úplně stačí, že vychází ze dveří s nápisem Restaurace, aniž by se kdokoliv namáhal najít alespoň kuchaře nebo číšníka, který by pod příslibem anonymity a za drobný úplatek (to je přece běžná bulvární praxe, nebo ne?) potvrdil, že jim vařil a obsluhoval je.

Všechny tyhle náhody a nejasnosti mě znepokojují rozhodně víc, než nějaká nenasazená rouška, protože kdyby se Babiš nechtěl Prymuly zbavit, tak by se ho určitě pokusil podržet a nehodil ho tak rychle a ochotně přes palubu. Smrtí to na sto honů politiku, zákulisními machinacemi a pochybnými kšefty. tedy něčím, co je nepřijatelné i za normální okolností, ale v krizi by mělo jít úplně stranou. A tohle pozadí by mě zajímalo rozhodně víc, než kde byl Prymula a co tam dělal. Jenže díky rychlému a razantnímu konci Prymuly se na to už nikdo ptát nebude. Takže už se asi nikdy nedozvíme, jestli šlo přímo Prymulu osobně a o to dostat ho ze hry, nebo jestli posloužil jen jako pes k vrtění. Jediné, čím si můžeme být téměř jisti, že nešlo o roušku, i když veřejnosti se to tak prodává a veřejnost to tak chce vidět, paradoxně zejména ta její část, která je k vládě nejvíce kritická.

P.S. Co by se asi stalo, kdyby tu roušku měl? Bylo by všechno v pořádku a nic by se nedělo, nebo by kauza byla tak jako tak. jenom jinak?

Šmejdi mohou slavit

Nevím, jestli je ještě vzpomínáte na příběh senilního strýčka, ale ten příběh má pokračování. Pokračování stejně očekávatelné, jako nepřijatelné: státní zastupitelství se rozhodlo, že ani nepodá žalobu, protože prý důkazní nouze. In dubio pro reo v akci – stát musí především chránit pachatele před sebou a až pak společnost před pachatelem; o spravedlnosti pro oběť nemluvím, ta už ani neví, že ji někdo okradl. Kdyby takto rozhodl soud, asi by mi to vadilo méně, než když se věc k soudu vůbec nedostane. Jenže to se asi nedostane nikdy žádná, protože si nedovedu představit, že by v analogické situaci mohla být důkazní situace silnější, než když se pachatel přiznal (sic!) a ženě se podařilo zajistit důkazy, které by osamocená oběť nikdy zajistit nedokázala. Nedá se z toho učinit jiný závěr, než že stát zcela rezignoval na ochranu těch nejslabších a nejzranitelnějších, starých a nemocných. Přitom pachatelem není žádná známá firma z lepší společnosti s pretoriánskou gardou elitních právníků v zádech, ale banda lumpíků okresního významu. Ale ani na ty si stát netroufne. Spravedlnost pro starého nemocného muže mu za to nestojí. Policie se může snažit, jak chce, ale když nechce státní zastupitelství, tak přes to vlak nejede. A šmejdi mají návod, jak být v bezpečí: stačí si vybrat starou a zmatenou oběť, která se není schopna bránit.

Potřebujeme roboty

Dlouhodobě zastávám názor, že mezi nejvíce nedoceněné profese patří zdravotní sestry, obzvláště ve srovnání s právníky, ekonomy, exekutory a soukromými zubaři. Lékař vám spraví tělo, ale mysl vám před rozvratem zachrání jedině sestra, která o vás potom pečuje. Péče, ten projev lidské sounáležitosti a zájmu o druhého, je právě to, co dělá člověka člověkem a činí rozdíl mezi tělem a masem. A tyto nepostradatelné sestry, které teď pracují v „covidáriích“, to mají ještě těžší, než obvykle. Kvůli každé prkotině, kvůli každému kontaktu s nemocným, se musí pracně oblékat do ochranných oděvů, ze kterých se pak zase pracně svlékají, což je nepochybně musí stát spousty fyzických i psychických sil. Ale je to rozumné, plýtvat jejich vzácnými, omezenými a pro zajištění psychické kondice pacientů nezbytnými silami na takové činnosti, jako je dolévání čaje a vylévání mísy? Nemohly by tyto technické obslužné činnosti zastat roboti? Příslušná technologie už je k dispozici. A myslím, že i pro pacienta by bylo lepší, když mu čaj obrate dolije robot, který je k dispozici okamžitě (a navíc není živý, takže se nemůže nakazit a šířit infekci dál), než když musí čekat na sestru, která se kvůli tomu musí dlouho a složitě oblékat do vrstev ochranných obleků, které pak zase složitě vysvléká. Proč nešetřit čas a síly sester pro činnosti, které roboti tak dobře nezastanou, a rutinní dřinu nesvěřit právě robotům? Myslím, že kdyby se chtělo, tak by to šlo. Dnes už ano.

Dvojsečná zbraň prohlédnuté manipulace

Dostal jsem (díky, Hanku) odkaz na text Deset strategií manipulace vědomí lidstva podle žijícího klasika sémantiky Noama Chomského. Těch deset strategií sem vypisují pouze názvem pro připomenutí, k definici odkazuji na původní článek.

1. Odvedení pozornosti
2. Problém – reakce – řešení
3. Posloupnost
4. Odklad provedení
5. Infantilizace lidí
6. Důraz na emoce
7. Debilizace obyvatelstva
8. Propagace módy průměrnosti
9. Pěstování pocitu viny
10. Vynikající znalost lidské povahy

Když jsem to četl, napadly mě dvě věci:

I. Že už jsem něco podobného někde četl – v Protokolech sionských mudrců. Znamená to něco? Asi jen tolik, že důstojníci carské Ochranky, kteří Protokoly psali, nebyli žádní blbci, a že lidské myšlení a metody jeho manipulace jsou navzdory vědeckotechnickému pokroky už dlouho stejné. Rozhodně to neznamená, že by Protokoly byly autentické nebo že by Chomský byl Velký Iluminovaný Žid.

II. Že znalost těchto postupů ani zdaleka nezaručuje odolnost proti manipulaci, protože známky jejich použití lze najít snad v každém veřejném projevu, v každé zprávě, v každé události. A prostou negací všeho a apriorním popřením se člověk pravdy nedobere a manipulaci se nevyhne, jen bude zmanipulován jinak a jinam, a to za vydatné pomoci sebe samého. Nějak mě nenapadá, jak z toho ven, protože každá rada, jak se manipulaci vyhnout, může být sama manipulací. Věřit všemu je hloupost, nevěřit ničemu také. Asi nezbude než se smířit s tím, že svět je složitý a nelze je poznat v absolutně objektivním celku, smířit se s tím, že jako lidé jsme nedokonalí a manipulovatelní. Že můžeme mít pravdu, i když ostatní říkají něco jiného, ale že to není zaručený způsob, jak poznat, že ji máme.