Tak to je on, zahrádkářský zákon


Ve Sbírce zákonů vyšel pod číslem 221/2021 Zákon o podpoře zahrádkářské činnosti (zahrádkářský zákon). To je ten zákon, jehož projednání bylo svého času podle Babiše důležitější, než koronavirus. Ten zákon sám o sobě neobsahuje nic zásadně alarmujícího, naopak budí sympatie svojí stručností. Co ale sympatie nebudí a alarmující je, to je jeho existence jako taková. Proboha proč? Proč mají mít zahrádkáři vlastní zákon? To nestačí, že ho mají myslivci, to musí mít každá zájmový skupina vlastní zákon? Budou ho mít i včelaři? (I když zrovna ti, respektive včely jako takové, by si ho zasloužili.) Budou ho mít radioamatéři? Budou ho mít skauti? Budou ho mít rekreační běžci? A proč hospodští? Chození do hospody je přece teprve česká tradice! Nebo snad už všichni mají a zahrádkáři byli poslední, kdo ho neměli? Pak se má v českém právním řádu někdo vyznat, když máme separátní zákon úplně na všechno. Jestli jsem někdy říkal, že církve jsou srovnatelné se zahrádkáři, myslel jsem to tak, že se mají církvím privilegia sebrat, a ne je přidat zahrádkárům. Ale zase, na druhou stanu, berme to tak, že jsme vlastně šťastný národ, když je náš nejpalčivější problém výše pachtovného pro zahrádkáře.

Náš zákazník, náš pán


Náš zákazník, náš pán. Znáte přeci tohle krásně starosvětské motto, které tolikrát zdobilo každý druhý kvelb v filmech natočených nebo zasazených do První republiky, a které mělo v moderní době symbolizovat kvalitativní rozdíl mezi neochotným komunálním podnikem socialismu a přeochotným živnostníkem kapitalismu. Náš zákazník, náš pán, pořád se zaklínají obchodníci, živnostníci a podnikatelé. A vy jim to věříte, protože jim to chcete věřit, chcete věřit tomu, že podnikatelé mají zájem o vaši zakázku a že udělají vše pro to, aby vám vyhověli. A tak nějak počítáte s tím, že si za to nechají zaplatit.

A těch pár, co zareagovalo, přijeli se podívat a vzali si zadání? To samé! Konec komunikace, už se neozvali. Ani neposlali nabídku, ani nevycouvali, prostě nic. Ani na urgence nereagovali! Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Tohle chování řeznického psa se se zásadou náš zákazník náš pán přece neslučuje. Nechci snad tolik, když chci, aby mi podnikatelé odpovídali na maily a pokud nemají o zakázku zájem, tak ji korektně ukončili a dali mi vědět? Nebo ano?

Já jim chci zaplatit! To o moje peníze nestojí? Tak ať si řeknou o víc, když je jim to málo, ale ať nemlčí. Jenže to je právě to, co oni dělají – odmlčí se. To čekají, že se budu doprošovat? Ale to já nebudu. Nebudu vnucovat svoje peníze někomu, kdo o ně zjevně nestojí. Vždyť bych se ani nemohl spolehnout na to, že práci odvede kvalitně, když o ní nejen že nemá zájem, ale není schopen nebo ochoten ani rozumně komunikovat.

Náš zákazník, náš pán? Leda hovno, přátelé, leda hovno. Já nemám problém akceptovat, že někdo nemá o zakázku zájem z důvodů, které mi nakonec ani nemusí vysvětlovat, ale nedokáži akceptovat absenci fundamentálních pravidel mezilidské komunikace – pozdravit, poprosit, poděkovat, omluvit se, odpovědět na pozdrav.

A pokud mi chcete tvrdit, že je to tak zcela v pořádku, protože na trhu je převis poptávky nad nabídkou, tak vám řeknu jediné: „Běžte do prdele s trhem. Slušné chování musí být automatické a na trhu nezávislé. Slušné chování musí být něco, co se nekupuje, ani neprodává, ale co určuje, jak obchod probíhá.“

Náš zákazník, náš pán? Pozor na to, je to past.

Inventura očkovacího průkazu


Vytáhl jsem svůj starý očkovací průkaz a vzal to od začátku (to nejsou názvy kapitol, ale potvrzená absolvovaná očkování):

  • Pravé neštovice
  • Záškrt, tetanus a dávivý kašel
  • Dětská obrna
  • Tyfus a paratyfy
  • Spalničky
  • Tuberkolóza
  • Menigokok
  • Klíšťová encefalitida
  • Žloutenka
  • Žlutá zimnice (tu jsem tam sice nenašel, ale do Nepálu byla povinná)
  • a možná ještě něco, co jsem nerozklíčoval, nebo se to schovává v nějaké kombinaci

Žádná z těch nemocí mi nikdy nechyběla a rozhodně si nemyslím, že by ta očkování byla zbytečná, protože jsem nic z toho nechytil. Naopak si myslím, že právě očkování vděčím za to, že jsem nic z toho nechytil. A nevybavuji si ani žádné vedlejší účinky, které by stály za zapamatování. Ani já, ani nikdo z mých známých a známých jejich známých a to jsme většinu z těch vakcín dostávali v době, kdy nebyly na zdaleka takové technické úrovni, jako dnes. Dvoudenní bolest ruky nebo ženin zadek nateklý tak, že musela týden chodit do práce na ostro, za závažné komplikace nepovažuji.

Takže mi řekněte jediný rozumný důvod, proč bych se teď neměl nechat očkovat proti covidu? Notabene vakcínou, která je technicky o dvě třídy výš, než většina z toho, čím už jsme očkovaný byl. Ale budete to mít těžké, protože já všehna ta očkování považuji za privilegium, nikoliv za perzkuci.

Komerční vs. všeobecné zdravotní pojištění


Ve snaze přesvědčit mě, pokud bych neplatil daně, tak si za ušetřené peníze koupím všeho víc, lepšího a levnějšího, mí oponenti opakovaně tvrdili, že i tuzemskými zdravotními pojišťovnami nabízené komerční zdravotní pojištění je levnější a přitom lepší, než to povinné všeobecné. Na opakované dotazy, zda je srovnatelný i rozsah krytí etc. jsem samozřejmě žádnou odpověď nedostal.

Tak jsem se na to podíval sám. Nejedná se o žádnou zevrubnou rešerši, ale spíš letmý a povrchní pohled, neboť se ukázalo, že potřebné informace se špatně shánějí, ale snad nebude úplně marný.

Tak za prvé je tu otázka ceny. A ta je nezodpověditelná. Stejně jako ostatní pojišťovny nemají ani zdravotní pojišťovny veřejně přístupný ceník, ale cenu sdělí oplátkou za poskytnutí osobních údajů. Jedinou výjimkou se ukázala být Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra zde, kde vychází měsíční pojistné opravdu nižší.

To je ovšem zcela očekávatelně vykoupeno omezeným pojistným krytím. Nejenom již zmiňovaná ZPMV, ale i Uniqa či VZP mají plně omezené limity, které jsou, co jsem našel, do 2 mil. Kč. resp. jejich ekvivalentu v EUR. Limity jsou přitom něco, co zákon 48/1998 Sb. o veřejném zdravotním pojištění nezná. A ještě jednu věc, kterou pojistné podmínky komerčního pojištění (např. rovněž již zmiňovaná Uniqa) běžně obsahují, zákon o veřejném zdravotním pojištění: možnost výpovědi ze strany pojišťovny, většinou tři měsíce po škodní události (rozuměj nemoci, či úrazu). A samozřejmě u komerčního pojištění není na uzavření smlouvy právní nárok.

Závěr si udělejte každý vlastní, ale já si nemohu pomoci, mě to všeobecné zdravotní pojištění přijde výhodnější. Ne kvůli ceně, která umí být dost vysoká (však to také není pojištění v pravém slova smyslu, ale parafiskál), ale kvůli v podstatě neomezenému krytí, nároku na vznik pojištění a nemožnosti pojišťovny jej jednostranně vypovědět. Ale samozřejmě je na každém, jestli raději teď „ušetří“ několik (desítek) tisíc ročně, které si odloží pro případ, že ho postihne vážný úraz nebo nemoc (a bude doufat, že se tak stane až za hodně dlouhou dobu, až bude mít našetřeno), nebo dá přednost jistotě zdravotní péče a svobodě nevytvářet si mohutné záložní fondy pro případ úrazu či nemoci.

P.S. Jsem si vědom toho, že jde o komerční pojištění cizinců, ale nedělám si iluze, že kdyby šlo o čisté komerční pojištění i pro rezidenty ala USA, že by byly podmínky nějak zásadně přiznivější.

Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR


Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení „Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR“

Jak jsem se nenakazil


Protože uběhlo již téměř čtrnáct dní od posledního případu, kdy jsem se choval hloupě a nezodpovědně (a téměř tři týdny od toho předposledního) a já i rodina jsme stále zdrávi necovidováni, mohu myslím s vysokou mírou jistoty prohlásit, že jsem se nenakazil (ťuky ťuk, dřevo pojď mi hop). Tedy abych byl úplně přesný, tehdy jsem se nenakazil, protože bohužel nelze vyloučit, že jsem se nakazil někdy jindy někde jinde a nemám žádnou jistotu, že nemoc nepropukne zítra. Holt dneska člověk neví dne ani hodiny.

Pokud jsem se tedy nenakazil, ač jsem se choval rizikově (do blbců mi nadávat nemusíte, už jsem si vynadal sám), jak je to možné a co z toho plyne?

a) Měl jsem štěstí. To je sice legitimní možnost, ale nedá se s ní příliš pracovat a hlavně se na ni nedá spoléhat. Sázka na štěstí není spolehlivé řešení ne pro všechny, ale pro nikoho.

b) Žádná epidemie covidu ve skutečnosti neexistuje a žádné nebezpeční nehrozí. Tato možnost je sice obecně velmi oblíbená, ale jaksi není úplně v souladu s realitou, respektive předpokládá masivní konspiraci, na které se podílejí nejen politici, ale především lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, příbuzní zemřelých i sami zemřelí, takže s v součtu několik desítek tisíc, možná až stovky tisíc osob. Pokud si mám vybrat mezi lékařem, kterému v nemocnici denně pod rukama umírají lidé na údajně neexitující nemoc, a chlápkem, který na ni nevěří, protože se nechce omezovat v pochlastávání a jeho osobní „svoboda“ (rozuměj pohodlí) je pro něj víc, než životy druhých, což by si, pokud by připustil existenci epidemie, sám před sebou už tak snadno neobhájil, tak si rozhodně vybere toho doktora, bez ohledu na to, že na rozdíl od toho chlápka nemá ani za mák zdravého selského rozumu.

c) Skutečně rizikové chování je ještě výrazně rizikovější, než bylo to mé.

d) Roušky (v mém případě respirátor), řádně dezinfikované ruce a rozestupy jsou jako profylaxe vysoce efektivní.

Pokud jsou správné hypotézy c) a d), což je vzhledem k tomu, že a) je nepoužitelná a b) nesmyslná, velmi pravděpodobné, a dám je dohromady, protože jsou rub a líc téže mince, pak musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit, jaké skopičiny musejí lidé vyvádět, že se epidemii nedaří zvládnout. A to je děsivé, protože pokud platí c) a d), tak je zvládnutí epidemie velmi snadné a velmi levné a stačí k němu jen trochu rozumu a kázně. Jinými slovy, za ten průser, ve kterém jsme, si můžeme jen a pouze sami a vláda je při vší své neschopnosti víceméně z obliga, protože za to, jestli dodržuje základní jednoduchá pravidla, která, jak je vidět na mém příkladu, odpustí i řadu chyb, je zodpovědný každý sám za sebe. Pokud se nemýlím, tak epidemii covidu můžeme krásně zvládnout sami i bez vlády – nebo jsme alespoň mohli, teď je už je možná pozdě – stačí jen málo: rozum, kázeň, zodpovědnost. A to je problém, protože naše společnost má hodnotový žebříček nastavený přesně opačně: na svobodu sobeckého individua.

Bývali Čechové statní jonáci


Bývali Čechové statní jonáci. Bývaly doby, kdy Čechové strádali a trpěli a bojovali a všechno to překonali. Bývaly doby, kdy Čechy nezlomily ani morové epidemie, války, hladomory, katolizace, rekatolizace, germanizace, okupace, kolektivizace, doby, kdy to šlo až do těch hrdel a statků, ale Češi byli statní jonáci a všechno to zvládli. Byli, už nejsou. Dneska se Čech hroutí, když nemůže večer do hospody, a z představy, že by v létě nemohl letadlem k moři, dostává záchvaty paniky. Co byla včera drobná nepříjemnost je dnes nepřekonatelný problém. Dřív jsme zvládali i smrt, dnes nezvládáme ani život. Bývali Čechové statní jonáci, ale dnes jsou jen rozmazlení mamánci bez kázně a odpovědnosti. Dycky covid!!!

Obchod na korze


Konečně jsem si doplnil vzdělání a shlédl Obchod na korze, československý film ověnčený Oscarem, o kterém jsem zatím věděl jen tolik, že má zvláštní název a zvláštní je i tím, že má dva režiséry, Kadára a Klose. Když film začal, byl jsem trochu rozpačitý a říkal si, že to bude další černobílá artovka postavená na tom, že se v ní nic neděje, o nic nejde a všichni hrají, jako že nehrají. Chyba lávky! Obchod na korze je totiž výborně vygradovaný a počáteční rozpaky se rychle změní v přikování k obrazovce. A z divného názvu se stane geniální zkratka celého děje, protože Obchod na korze je o obchodu na korze. O galanterii staré Židovky na korze (které připomíná spíš větší náves) volakého slovenského městečka za časů ľuďáckého Slovenského štátu, kdy začínají deportace Židů a arizátorem obchodu staré Lautmanky je z protekce ustanoven malý slovenský člověk Brtko.

Malý ve smyslu, že nemá žádné ambice a válku a arizaci nevidí jako příležitost jak zbohatnout, tak „malý“, že svoji funkci arizátora nechápe jako imunitu pro trochu té šikanózní zábavy na účet staré paní, ale poctivě se snaží jí s vedením obchodu pomáhat, a když začnou deportace, tak ji i chránit. Co vám budu povídat, semele ho to na prach, šťastný konec se nekoná. A to je asi hlavní poselství Obchodu na korze: zůstat slušný v neslušné době je životu nebezpečné, ale když jste v jádru slušný člověk, tak si stejně nemůžete pomoct a oportunistická svině se z vás nestane, i když vám to žena dobře radí.

Divácky nejnáročnější je na Obchodu na korze zvuk. Jednak podle všeho snímaný rovnou „na place“ bez postprodukce, nebo v průběhu času hodně pokažený, každopádně často poněkud nezřetelný, jednak jazyk. Už relativně čistá slovenština Brtka je občas oříšek, natožpak řeč, jíž mluví Lautmanka, kterou se mi ani nepodařilo identifikovat. Možná nějaká forma jidiš, ale někdy je to čistá slovenština, jindy zase jako kdyby mluvila maďarsky a jindy taková ta šišlavá němčina…

Čeho si já osobně na Obchodu na korze cením asi nejvíce, že není jen další film Židech, i když v něm Židé shodou historických okolností dávají největší smysl, ale prostě o lidech, které si pro jejich kolektivní identitu někdo vybral, aby se jim pomstil za svůj zpackaný život. Obchod na korze by stejně dobře fungoval i kdyby Lautmanka byla v jiném čase a na jiném místě Arménka, Indiánka, Irka…

Filmový jazyk Obchodu na korze je vlastně až komorní, mnoho se nestane a postav je poskrovnu (figur právě naopak, ale jsou to bezejmenní kolemjdoucí) a vypráví bez dramatických efektů a zvratů poklidným lineárním tempem, přesto je strhující a vypráví příběh, který má cenu vyprávět a připomínat stále dokola. A proto si Obchod na korze svoje místo v historii kinematografie rozhodně zaslouží, bez ohledu na Oscara.

Kohoutí politika


Nechci ani sobě ani vám nalhávat, že žily byly kdysi staré zlaté časy, kdy politici dělali politiku pro lidi. Politika se vždy dělá na lidech. Trvám ale na tom, že dříve, a není to zase až tak dávno, politici alespoň předstírali, že jim na lidech záleží. Teď už se ani předstírat nenamáhají. Ale co je naprostý paradox, oni už nepředstírají ani to, že by jim šlo o hodnoty nebo a principy, ba dokonce ani to, že by jim šlo o moc – dnes dávají zcela nepokrytě najevo, že jim jde jen o to zničit krtka. Pardon, samozřejmě, že ne krtka, ale konkurenci. Naprosté rozdrcení a znemožnění politické konkurence je důležitější, než podíl na moci nebo dokonce prosazení svého programu. Kompromis nepřipadá v úvahu a koncensus je vstupenka na popraviště. Zatím jen symbolické, ale to se zdá být jen otázka času. Prosadit svůj program by bylo hezké, ale v žádném případě za tu cenu, že by se jedni dohodli s druhými a dokonce jim v něčem dali za pravdu, či – ó ty hrůzo – ustoupili, i kdyby to měl být ústup do vlastních programových pozic. Dohoda je slabost, ustupuje jen zbabělec a vítězství, které není doprovázeno zničením protivníka, nestojí za nic. I prohra je lepší, pokud při ní přijde konkurence k úhoně.

Politici jsou dnes horší, než hejno kohoutů na jednom smetišti. K naší smůle to smetiště není smetiště, ale Česká republika (takže smetiště na kvadrát) a tím, kdo patologickou potřebou politiků drtit konkurenci nejvíce trpí, jsou její občané. Bohužel to asi jinak nešlo. Třicet let adorace ostrých loktů, triumfu bezohledného individua nad druhými a vnímání všech ostatních jako nebezpečné a nežádoucí konkurence, kterou je třeba zničit, jinak ona zničí mne, prostě jinak skončit nemohlo. A tak se teď musíme dívat, jak pod námi kohoutící politici podřezávají větev, každý svojí pilkou ze svém kousku větvičky, protože když se větev uřízne, tak s ní konkurence přece musí spadnout, a to je důležitější, než jestli spadnu také. Je to absurdní, ale když zničit, tak zničit, krtka i kohouta, Petra i Pavla, hlavně že bude po mém. Hlavně se v žádném případě a za žádnou cenu nedohodnout s ostatními kohouty s pilkou, že by bylo lepší tu větev vůbec neřezat. Jako kdyby život neměl žádnou cenu, pokud nejsem jediný, kdo přežije.

Já to vidím tak, že kohouti patří na hnůj, do kurníku, do pohádky o Mrazíkovi, na pekáč nebo do vína, ale v žádném případě do politiky. Vidíte to také tak?

Kdo koho vlastně koupil?


Odpočineme si od politiky u ekonomiky (takže vlastně neodpočineme). Asi jste zaregistrovali zprávu, že Česká zbrojovka kupuje americký Colt. LN k tomu napsaly: „Česká zbrojovka Group (CZG) kupuje podle právě podepsané dohody Colt za 220 milionů dolarů (zhruba 4,7 miliardy korun) v hotovosti a dále za 1 098 620 nově vydaných kmenových akcií CZG.“ Přiznám se bez mučení, akciové trhy a akciové společnosti nejsou tak úplně moje doména, takže mi to třeba někdo vysvětlíte jinak, ale pokud platí, že akcie je vlastnický podíl, tak pokud Colt získá akcie Zbrojovky, pak Colt příslušnou část Zbrojovky vlastní, nebo ne? Takže kdo koho vlastně kupuje? Asi se do toho kapitalismu vážně nehodím, ale tyhle hrátky, kdy se společnosti vlastní do kruhu navzájem, až nakonec vlastní samy sebe, mi prostě hlava nějak nebere.