The Matrix Resurrections


  • The Matrix (1999) – WOW!
  • Matrix Reloaded (2003) – Let’s go.
  • Matrix Revolutions (2003) – What?
  • The Matrix Resurrections (2021) – Why?

Takhle nějak by mohla vypadat velmi stručná recenze na film The Matrix Resurrections, novinku z loňského roku, prý dlouho očekávanou. Recenze zase až ne tak stručná ovšem nebude o nic delší. Smysl existence filmu The Matrix Resurrections mi zkrátka a dobře poněkud unikl. Zkraje to vypadalo, že zpochybní předchozí trilogii, postaví ji na hlavu a zpřehází (pořád by sice zůstala otázka proč?, ale alespoň by existence čtvrtého dílu dostala smysl), ale to se nakonec nekonalo a z Matrixu se nestala počítačová hra, ale zůstal realitou. Realitou, která se v The Matrix Resurrections tak trochu opakuje a tak trochu pokračuje (to by jistě ocenil jistý Herakleitos) a tak trochu mění (to když stroje a lidé spolupracují (někteří)), ale pořád je to Matrix.

Kdyby byl The Matrix Resurrections samostatný film, asi by fungoval docela dobře, jenže to on není. Možná mi jen něco uniklo, nějaký detail nebo aluze, ale nejzřetelnější sdělení The Matrix Resurrections je pro mě to, že tvůrci chtěli ještě naposledy něco vymáčknout z úspěšné značky. A levně, proto nezanedbatelnou část filmu tvoří Ctrl+C/Ctrl+V z předchozích tří dílů.

Možná je to i proto, že z tvůrčího tandemu bratří/sester Wachovských zůstala jen single osoba Wachovski(ý/á).

Zkrátka a dobře, The Matrix Resurrections je pro mě zklamání, které bohužel není s poslední době zdaleka první. Jak stárnu, tak se buď stávám náročnějším, nebo natvrdlejším. Nebo se v poslední době točí víc filmů jen pro to, aby se točilo. Každopádně jsem vás varoval.

Duna (2021)


Nejen válkou živ je člověk, a proto přišel čas na recenzi nové filmové Duny z roku 2021 a srovnání se starou z roku 1984. Což o to, podívaná je to hezká, jen té staré jako kdyby z oka vypadla, tak je jí vizuálně podobná, včetně fyziognomie herců. Samozřejmě, že to může být společnou knižní předlohou, ale na můj vkus je ta vizuální stránka podobná až příliš a v rozporu s hodnocením na ČSFD (82% pro vz. 2021 vs. 62% pro vz. 1984) mě ta stará Lynchova přijde lepší, byť není technicky tak dokonalá. Její expresivnost mě ale oslovila víc, než impresivnost té nové (shodou okolností totiž tu starou nedáno reprízovali na ČT).

Ve prospěch staré hovoří i to, že je uzavřená, dořečená, na rozdíl od nové, kterou čeká ještě jeden díl. Minimálně jeden, protože víme, jak jsou dnes filmaři (nebo spíš producenti?) vysazení na několikadílné ságy složené z více než dvouhodinových opusů (kategorie celovečerních filmů pomalu vymírá a nahrazuji ji kategorie filmů celonočních).

Těžko říct, jestli se oba tvůrci, Lynch i Villeneuve, tak moc pietně drželi předlohy, nebo se jen Villeneuve nechal Lynchem inspirovat, případně mu „skládal poctu“, ale ta dvě pojetí jsou si tak podobná, až se to nové stává poněkud nadbytečné. Štědrý rozpočet umožňuje sice dosáhnout formální dokonalosti, ale ani 100% forma 100% film nedělá.

Upřímně, až přijde do kin pokračování, nevím nevím, jestli na něj vůbec půjdu.

Jak jsem se mýlil v geopolitice


Nač chodit kolem horké kaše. Když jsem tu psal, proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu, tak jsem se mýlil. Hodně a ošklivě mýlil. Asi to Rusové nečetli, nebo co, ale zaútočili. Přitom ty důvody, které jsem uváděl, jsou podle mě stále platné. Takže se Rusové chovají buď zcela iracionálně, nebo je za tím nějaká racionalita, kterou nedokážu pochopit. A snad ani nechci. Co může být racionálního na tom poštvat proti sobě celý svět? Co může být racionálního na tom udělat ze sebe před celým světem lháře? Jediné, čeho dosáhnou je, že naženou Američanům do náruče i ty, kteří do ní zatím nechtěli. Jenže teď už je to jedno. Pokud má být Rusko stejný šmejd, jako USA, to už si radši vyberu USA, tam mají alespoň Hollywood. Z mé strany už to není zklamání, ale vyložené nasrání. Nasrání, že zase budou trpět obyčejní lidé, zatímco panstvo si bude mastit kapsy. Nasrání a strach, protože tohle absurdní svinstvo může dopadnou hůř, než špatně, zejména pokud se do něj zapojí stejně agresivní pitomci z naší strany. A že už se ozývají a že je teď bude ještě těžší držet na uzdě. Možná, říkám možná, že kdyby USA tak snadno neprošla invaze do Iráku a do Afghánistánu, tak by teď Rusové třeba nebyli tak drzí, jenže pozdě bycha honit. Děje se, co se děje, dobrého v tom není nic a nezbývá, než doufat, že to skončí stejně rychle, jako to začalo, že se to nerozšíří, že Rusové dostanou rozum, že se zastaví, že se stáhnou… klidně i proto, že to ruské vedení neustojí doma. Tak nějak začínám být stále více přesvědčený o tom, že by Rusku opravdu prospěla změna režimu, protože všechno je lepší, než válka. Válka je vůl. Vždycky byla a vždycky bude.

Dějiny přepisují vítězové


Hezká ukázka toho, jak fakta jsou až druhořadá, protože prim hraje rámování, je v rozhovoru s V. Boháčem o aktuální situaci na Ukrajině:

 Dobrý příklad, který mě docela pobavil, je, že v centru Kyjeva na Arsenalu – což je bývalá továrna na zbraně, kde v roce 1917 došlo k dělnickému povstání, které Symon Petljura rozstřílel – tak dřív tam byla vzpomínka na tři sta dělníků, kteří povstali, a v roce 2019 byl nápis změněn, a tak už to není na památku dělníků, ale je tam nápis, že to byli moskevští bolševičtí agenti, které Petrljura hrdinně rozstřílel a „Sláva Ukrajině“

Musíte uznat, že Ukrajinci to ruské propagandě hodně, ale opravdu hodně ulehčují. A že je nakonec celkem jedno, co se kdy, kde, komu a jak stalo, protože podstatný je ten, kdo o tom vypráví. Filosof by se dnes nejspíš vyjádřil v tom smyslu, že ví, že nic nevědět nemůže, pokud u toho přímo nebyl, a že i když už tam byl, tak jeho vědění nakonec není podstatné.

Jak to bylo se slibem, který údajně nikdy nebyl


Těmi, kteří stojí neochvějně za americkou zahraniční politikou a expanzí NATO na východ k ruským hranicím jsem byl opakovaně důrazně umlčován, že žádný slib, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, nikdy neexistoval a Rusko hysterčí (a já lžu), když se mu to nelíbí. A jako důkaz mi byl opakovaně předkládán článek na pro-NATO webu. Naštěstí neexistují jen pro-NATO weby v češtině, ale jsou zde i jiné zdroje, které na celý problém vrhají poněkud jiné světlo. Jako například německý Der Spiegel a jeho článek Is Vladimir Putin Right? ze kterého cituji:

But the recollections of those involved aren’t always consistent. Roland Dumas, who served as the French foreign minister in 1990, would later say that a pledge was made that NATO troops would not advance closer to the territory of the former Soviet Union. But the U.S. secretary of state at the time, James Baker, has denied that any such promise was ever made – a claim that some of his own diplomats, however, have contradicted. Jack Matlock, who was the U.S. ambassador to Moscow at the time, has said that „categorical assurances“ were given to the Soviet Union that NATO would not expand eastward.

Luckily, there are plenty of documents available from the various countries that took part in the talks, including memos from conversations, negotiation transcripts and reports. According to those documents, the U.S., the UK and Germany signaled to the Kremlin that a NATO membership of countries like Poland, Hungary and the Czech Republic was out of the question. In March 1991, British Prime Minister John Major promised during a visit to Moscow that „nothing of the sort will happen.“

In a Jan. 31, 1990, speech, he [Hans-Dietrich Genscher] proposed that NATO issue a statement saying: „Whatever happens to the Warsaw Pact, there will be no expansion of NATO territory to the east and closer to the borders of the Soviet Union.“ Genscher’s speech was well received by the allied governments in Britain, the U.S., France and Italy.

In early February, Genscher and Baker presented the idea in Moscow independently of one another. The German foreign minister assured the Kremlin that: „For us, it is a certainty that NATO will not expand to the east. And that applies generally,“ clearly meaning beyond just East Germany.

Given the documents available, some even speculate that the West intentionally misled the Soviets from the very beginning. A few weeks after his trip to the Kremlin, in any case, Baker expressly told Genscher that some Eastern European countries were eager to join NATO

Ale jistě, můžete se točit na tom, že: „There is, of course, no legally binding agreement between the two sides from the period following the fall of the Berlin Wall.“ nebo na tom, že se šlo o sliby jednotlivých států a jejich představitelů, nikoliv NATO jako takového, nebo na tom, že situace se změnila, nic to ale nezmění na tom, že: Years later, Genscher said that the expansion was just fine from a formally legal point of view. But it was impossible to deny, he said, that it was counter to the spirit of the understandings reached in 1990.

Devadesátky


Tak jsem dokoukal Devadesátky, něco jako prequel k Případům 1. oddělení, a podle statistik, kterými se pochlubila ČT, jsem nebyl zdaleka sám, kdo se na ně díval. Ovšem nadšení většiny, odrážející se i v hodnocení na ČSFD, zdaleka nesdílím. Pokud za něco Devadesátky zaslouží absolutorium, tak je to smysl pro autentické reálie jdoucí až do takových detailů, jako je počáteční „B“ na SPZ policejních vozidel. Ale třeba scénář už je výrazně slabší a celá šestidílná série, která začíná ve velkém stylu, postupně ztrácí dech spolu s tím, jak se začíná omezovat na kauzu Orlických vrahů. Tři případy na šest dílů, kdy dva skončí podivně v půlce a jeden zabere tři díly, nepředstavují tvar, který by zrovna držel pohromadě. Ale budiž. Natočené to nakonec není úplně špatně a opět je třeba ocenit snahu ukázat policejní práci realisticky, včetně různých nedokonalostí, chyb a předsudků.

Jenže forma je jedna věc a obsah druhá. A já osobně jsem od projektu, který se jmenuje Devadesátky a má být postaven na skutečných případech, čekal retrospektivní katarzi, zhodnocení divokých devadesátých let bez zátěže povinně růžových brýlí diktovaných převratovým étosem, ještě nedávno povinných, od nichž bychom se snad ale mohli pomalu začít osvobozovat. Nedočkal jsem se. Devadesátky jako by nějak podivně visely ve vzduchoprázdnu, na nic nenavazují a k ničemu nevedou. Možná, že taková byla samotná ústřední kauza Orlických vrahů, ale v tom případě by se určitě dalo najít spousty jiných kauz, možná s menším počtem mrtvých, ale zato s větším dopadem na naši současnost. Bohužel, Devadesátky se mostu mezi starým a novým režimem, který skutečné devadesátky představovaly, úspěšné vyhýbají a vytvářejí tak dojem, jako kdyby tu žádná kriminální a personální kontinuita nebyla. Nevidíme tak, jak se po převratu nové elity rekrutovaly z řad veksláků, šmelinářů a nomenklaturních kádrů, které byly v KSČ nikoliv kvůli ideálům komunismu, ale kvůli ideálům osobního prospěchu, a nevidíme ani, jak v devadesátkách dnešní ctihodní a úspěšní podnikatelé podkládali základy svého dnešního postavení „poctivou a tvrdou prací“ mafiánských bossů a tunelářů.

Ale nejspíš to asi nebude záměr, spíš logický důsledek toho, že autorem scénáře je bývalý šéf pražské „mordparty“ J. Mareš, přímý účastník vyšetřování, které Devadesátky zobrazují. A když nic jiného, nebyly všechny případy na jedno brdo jako v konvenční komerční tvorbě.

Proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu


Čas na sepsání úvahy o tom, proč Rusko nezaútočí ne Ukrajinu, se krátí, protože k útoku má dojít příští středu. Alespoň to tedy říkají USA, kteří jsou ovšem jediní, kdo o ruském plánu zaútočit na Ukrajinu mluví jako o hotové věci.

Zatím ale k žádnému útoku nedošlo a ani takový útok nedává smysl. Je samozřejmě logické, že případný vstup Ukrajiny do NATO je pro Rusko nepřijatelný a Rusové se právem cítí podvedeni, protože jim bylo slíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, přitom přesně to dělá a ještě jakýkoliv takový slib vehementně popírá. (Kdysi jsem četl vyjádření jakéhosi amerického diplomata, který u příslušných jednání údajně byl, že slib sice padl, ale USA byly od začátku rozhodnuté, že ho nedodrží, protože slib daný nepříteli nic neznamená.) Válka by tento problém sice vyřešila, ale za jakou cenu? Na silové řešení je vždycky času dost a Ukrajina zatím v NATO není. Tedy snad není, vycházím z toho, že minimálně v Čechách by se něco takového dávno rozkecalo. Je to rozhodně silnější předpoklad, než že se členské státy NATO budou řídit Severoatlantickou smlouvou, protože její porušování je na denním pořádku, což říkám jako někdo, kdo ji četl celou, čímž se nejspíš liším od většiny českých expertů na zahraniční politiku, kteří z ní znají pouze článek 5, který navíc ani neumějí interpretovat.

Ale zpět k věci. Rusko na Ukrajinu nezaútočí, protože by tím nic nezískalo, i když je pravda, že ztratit už mnoho nemá co. Nicméně, než přejdu k podrobnějším úvahám, musím pro poctivost předeslat, že třeba Američané útokem na Irák také „nic“ nezískali. „Nic“ dávám do uvozovek, protože možná získali něco, z čeho jako „blbý komunista“ nemám pojem. (Iráčané ovšem získali nic bez uvozovek, což je nejspíš odměna, která čeká i Ukrajince.)

Proč by ale Rusko začínalo velkou konvenční válku? Současná ruská vojenská doktrína je, pokud vím, založená na asymetrickém konfliktu. Masivní nasazení vojsk a okupace jsou ve vztahu k USA – a o USA zde jde především, Ukrajina je pouze nástrojem jejich zahraniční politiky – zcela symetrickou odpovědí. Mnohem větší smysl dává vmanévrovat USA do další blamáže (kterou budou Američané samozřejmě vydávat za svoje velké vítězství) tím, že se žádný útok konat nebude. Až tohle zopakují třikrát čtyřikrát, americká „varování“ značně ztratí na důvěryhodnosti.

Ale řekněme, že Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí. Co tím získá? Značné území, ale copak není samo velké dost? Navíc území, které bude muset spravovat a které bude osídlené značně nepřátelským obyvatelstvem, které se bude těšit absolutní morální i materiální podpoře NATO. To by snad dávalo smysl, kdyby Ukrajina disponovala nějakými pro Rusko životně důležitými zdroji nerostného bohatství, ale ta, pokud vím, nic takového nemá. Přitom by Rusko riskovalo, že se jeho vojenská mašinérie zadrhne a pověst mocné armády, se kterou není radno si zahrávat, utrpí šrámy. A to vše v situaci, kdy ani nadšení samotných Rusů pro válku, která nepřinese nic, než náklady, ztráty na životech a další komplikace, nebude zřejmě valné. To, co dávalo smysl při anexi Krymu nebo při angažmá v Sýrii při likvidaci Islámského státu teď příliš smyslu mít nebude.

A další věc, možná nikoliv nejmenší, Rusové nebudou chtít přijít o evropské trhy pro svůj plyn a ropu. Čína, jakkoliv po surovinách hladová, je nahradit nedokáže, už jenom proto. A Rusové musí moc dobře vědět, že Evropané budou raději loajálně mrznout a hladovět, jenom aby Rusko „potrestali“. O dalších sankcích omezujících ruské možnosti obchodovat s kýmkoliv na světě, omezení svobody pohybu a pobytu pro ruské občany a pravděpodobné konfiskace ruských aktiv mimo samotné Rusko, ani nemluvě.

Podle mého názoru Rusko získá víc tím, že na Ukrajinu nezaútočí (minimálně z USA udělá před celým světem hysterické lháře), než by mohlo získat tím, že zaútočí. Pokud má v evropských zemí ještě nějaké přátele, ti budou v případě útoku naprosto zdiskreditováni, budou umlčeni, možná i internováni, a už Rusku nikdy v ničem nepomohou. Pokud Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí, nažene celou Evropu do náruče USA a jen tím upevní jejich panství nad starým kontinentem. Naopak nezaútočí-li, může tím prohloubit drobné rozpory mezi Američany, kteří nejdou pro ránu nikdy daleko, a Evropany, kteří mají k válkám přeci jenom poněkud rezervovanější postoj.

Teď už nezbývá než čekat, jak to dopadne, a doufat, že to dopadne dobře.

The power of literacy


A mind trained with the written word is different from a mind without it. The organization of thought required for reading is very different from that in an oral environment.

Literacy changes the way people think, or rather it opens up a new manner of thinking. It doesn’t necessarily supplant the discursive oral communication (elite Ancient Greek society, existing on the bleeding edge of the novel technology of writing, considered both oral and written language, in their proper uses, to be learned forms of culture). However, literate cultures have different qualities from illiterate ones. 

Complex mathematics do not arise in oral cultures. This is not to say oral cultures cannot do math — you can find oral cultures comfortable with surprisingly high multiplication baked into their number systems. However, no purely oral culture has developed algebra or complex geometry.

Literacy is not just a communicative tool, although it is that too. Literacy causes a shift in how people think. It enables and enforces certain kinds of structured thought and is a step away from the gestalt, ad hoc compositional thought of discursive or oral communication. 

https://thesenecaeffect.blogspot.com/2021/11/the-age-of-illiteracy-what-is-exactly.html

Američané v Kapitolu


Abych konečně pochopil, co že se toho 6. ledna 2021 ve Washingtonu D.C., USA, vlastně stalo (stručně: dav Trumpových příznivců zaútočil na Kapitol a na chvíli ho obsadil, více viz wiki), pustil jsem si na HBO GO dokument Čtyři hodiny v Kapitolu, na jehož základě jsem usoudil, že se toho zase tak moc nestalo, ale Američani z toho mají trauma. Ale popořadě…

Pokračovat ve čtení „Američané v Kapitolu“