Ještě podivnější jsou lidé postižení nenávistí k vlastní civilizaci.

Konkrétně tohle naspal Douglas Murray, ale nebyl ani první, ani jediný, variací na toto téma je celá plejáda. Například „sebenenávidějící se Žid“, což je nálepka používaná v Izraeli k umlčení židovských kritiků Státu Izrael, které nelze dost dobře umlčet obligátní nálepkou „antisemita“.

A já mám s těmihle nálepkami určenými k umlčení kritiky zevnitř docela problém, protože mám obecně problém s konceptem co je moje, to je správné. Tím spíše, je-li to moje jenom proto, že jsem do toho byl vržen, ale sám jsem se o to nijak nepřičinil. Vadí mi, když mě někdo nutí fandit Spartě jenom proto, že jsem se narodil v Praze.

Copak pochybovat, ptát se, hledat cesty ke zlepšení je nenávist?

Pokud je opakem nenávisti láska – a na tom myslím panuje natolik široká shoda, že není důvod o tom diskutovat – pak domyšleno do důsledků Murray říká, že milovat znamená odvrhnout rozum i svědomí. Jenže takové milování není láska, ale chtíč. A je celkem jedno, jde-li o vlast, civilizaci či ženu.

Pochybnost není projev nenávisti, ale odpovědnosti. Pokud někdo pochybuje o tom, co a jak dělá, nebo co a jak je činěno v jeho jménu a s jeho souhlasem, pak neprojevuje nenávist, ale naopak odpovědnost. A klidně i tu lásku, má-li tedy smysl mluvit o lásce v souvislosti se vztahováním se k civilizaci.

Ale ani ti, kteří nekriticky bazírují na tom, že co oni činí, dobře a spravedlivě činí, protože tak činí oni, ať již v malém jako jednotlivci, nebo ve velkém jako civilizace, neprojevují nenávist – ti projevují jenom hloupost. Nebezpečnou hloupost. I když kus nenávist ke každému, kdo není jako oni, v tom bude jistě také. Ale nakonec nenávist jen forma hlouposti?

Takže až vám bude někdo nadávat, že nenávidíte sami sebe a svoji civilizaci, berte to tak, že je to hlupák, který vás chválí.

Nedávno skončilo takové to období, kdy v televizi nedávají nic jiného, než pohádky (pro detailisty: pořady s princeznami nebo čerty). A jak toho bylo hodně, nešlo přehlédnout jeden společný aspekt: snad v každé pohádce zazní nějaká variace na radu: „Až se budeš muset rozhodnout, nepoužívej rozum, ale srdce.“ Jako kdyby rozumem nešlo udělat správné rozhodnutí. A tohle valí dětem do hlavy 24/7 skoro měsíc. Jak se ale má tedy hrdina rozhodovat, když ne rozumem? Citem? Iracionálně? Či snad impulsivně?

Jak by asi pohádky vypadaly, kdyby se hrdinové tou dobrou radou skutečně řídili? Bajaja by utekl posraný strachy dřív, než by draka vůbec spatřil, Popelka by macechu i své nevlastní sestry umlátila pohrabáčem, princ by Růženku nejprve znásilnil (pokud by ji vůbec líbal) a Honza by dědečka u cesty zmlátil a okradl. Tohle se ovšem v pohádkách neděje. Proč ne? Podle mě je to proto, že se všichni ti Honzové, princové a Bajajové navzdory všem těm moudrým radám ve skutečnosti rozhodují rozumem.

Rozum totiž není jen asociální ekonomický kalkul. Rozum je orientace v situaci, hodnocení variant a informací, rozume je ale i vědomí vlastních limitů. Použít sociální či emocionální inteligenci není nerozumné, vsadit na intuici pokud poznám, že nemám pro daný problém dostatek informací a zkušeností není nerozumné. Nerozumné je něco dělat a nevědět co a proč. Volba nestandardní strategie v nestandardní situaci nerozumná není, nerozumné je tupé opakování naučených postupů v naprosto nevhodných situacích jenom proto, že tak se to dělá vždycky. Ani ten soucit není nerozumný, jen je to rozum, který se nevejde do schématu má dáti-dal.

Podle mě je chyba učit děti od mala, že hlava je v rozporu se srdcem a že rozum lidi jenom plete. Důsledky tohoto konceptu můžeme vidět dnes a denně všude kolem sebe: v zákonech, v parlamentech, v řízení firem, v mezilidských vztazích. Část populace si zakládá na tom, že je blbá jak štoky, druhá část si zakládá na tom, že je bezohledná a bezcitná, ale pro všechny je rozum v rozporu s citem. A to je chyba. Rozum je to, co dělá člověka člověkem. Neměli bychom odmítat rozum jenom proto, že velmi inteligentní bývají bezcitní a vypočítaví.

Až budete v koncích, zapomeňte na srdce zblblé adrenalinem a vezměte rozum do hrsti, i kdyby to mělo znamenat, že půjdete hlavou proti zdi, protože vám něco navzdory všem faktům říká, že ta zeď je jenom iluze. Jenom rozumný člověk si totiž dokáže uvědomit, že věci nemusí být takové, jak se zdají být, jenom rozumný člověk si umí být vědom svých omezení. Rozdělit se o poslední skývu chleba je rozumné, i když to uděláte ze soucitu. Nerozumné je vyhodit ji s tím, že Pánbůh dá. Ale to se v pohádkách neděje. V pohádkách je totiž ve skutečnosti víc rozumu, než si pohádkáři pod vlivem náboženství uvědomovali. My už bychom ale snad tohle jho na krku vláčet nemuseli, a už vůbec bychom ho neměli věšet na krk našim dětem. Bez rozumu je budoucnost jen sázka do loterie.