Z pokladů malých muzeí


Docela rád chodím do malých městských muzeí. Vždycky se tam najde nějaká lokální drobnost, která hezky dokreslí ty velké dějiny, které jsou v muzeích národních a školních osnovách. Dějiny každodennosti se tomu myslím říká učeně. Tentokrát jsem byl v muzeu v Milevsku (to město by jinak stálo za samostatný text jako učebnicový příklad místa, kde chcípl pes, v tomto případě spíše kde byl zabit pes) a vyfotil tři exponáty (na mobil, promiňte proto prosím zhoršenou kvalitu) na kterých jsem zvýraznil to, co mě na nich zaujalo.

Pokračovat ve čtení „Z pokladů malých muzeí“

 Zanechte naděje, kdo vstupujete


„Zanechte naděje, kdo vstupujete,“ stojí psáno nad branou pekla, alespoň dle básníka Danteho. Stejně dobře by to ale mohlo stát i nad vchodem do domova důchodců. A nad vchod do Alzheimer centra nic vhodnějšího snad ani neexistuje. Byl jsem teď v jednom takovém na návštěvě a jsem z toho v šoku ještě teď. Stokrát o tom může člověk číst, ale dokud to nevidí na vlastní oči, nemá ani potuchy, o čem to vlastně čte. Ta koncentrace apatie, bezmoci a bezčasí je děsivá. Ti nejčilejší z klientů připomínají zombie, ti méně čilí mrtvoly. Přitom materiálně je o ně podle všeho postaráno dobře, personál je milý a pozorný, jen z těch lidí nezbylo nic než těla, která duch dávno opustil. Těla, která jsou v takovém bezčasí, že by mě nepřekvapilo ani kdyby zemřela ještě dnes, ani kdyby žila ještě roky. Ani nevím, proč to píšu, snad abych se z toho zážitku vypsal, protože stěžovat si vlastně není na co, tohle se současným asociálním režimem příliš nesouvisí (snad jen nepřímo, až likvidace sociálních a pečovatelských služeb přivodí devastaci těch, kteří se pokusí – pokud nebudou státem donuceni – se o své bezmocné příbuzné postarat sami, tak je taková péče časově i psychicky náročná) a nevidím ani nic, co by se s tím dalo dělat. Léky ne to nejsou a dotyční, kteří absolutně pozbyli veškerý náhled na svoji nemoc, nejspíš ani netrpí, utrpení je to „jen“ pro jejich okolí, takže jakékoliv úvahy o euthanasii jsou zcela mimo mísu. Člověk musí nutně obdivovat personál domova, že to zvládá. A nutně se musí zamyslet nad tím, jestli pro něj samotného existuje nějaká naděje? Každopádně v domově nejen, že už žádná není, takový domov dokáže vysát i tu, kterou jste si s sebou přinesli. Až někdy do takového zařízení půjdete, raději zanechte svoji naději přede dveřmi, ať o ni nepřijdete.

Nedívej se na české komedie, nebo se z toho ztratíš smysl pro humor


Porušil jsem svoji zásadu nedívat se na české filmy, a už vůbec ne na ty označené jako „komedie“, a hned byl z toho tak silný zážitek, že se z něj musím vypsat.

Inkriminovaný snímek se jmenoval Stůj, nebo se netrefím a nastolil kardinální otázku: Jak je možné, že někdo něco takového zaplatil a celá plejáda tvůrců, od herců po kameramana, byla ochotna na něčem takovém participovat a podepsat se pod to? Protože něco tak nevtipného jsem snad v životě neviděl. Ale tenhle blábol se scénářem slabým tak, že by to mělo vstoupit do učebnic jako odstrašující příklad, by nezachránila ani rekvalifikace z komedie na… na co vlastně? Takový žánr snad ani neexistuje. Leda by měla vlastní žánr šišlavá němčina.

Inu, byl to smutný pohled na to, jak až dokáží herecké legendy klesnout, když se jim zaplatí. S jiným scénářem a jinými kostýmy by se tahle „komedie“ dala snad považovat za úlitbu režimu a její protagonisté za svého druhu oběti, jenže scénář byl, jaký byl, a protagonisté tak jsou spíš pachatelé.

P.S. Pro poctivost přiznávám, že jednou jsem se uchechtl.

Univerzální recenze všeho


Následující text je úryvek s recenze jedné knihy, už ani nevím jaké. Přišlo mi ale, že se autorovi té recenze, nejspíš zcela neúmyslně, ale o to pregnatněji, podařilo vystihnout víc, než jednu konkrétní knihu, totiž celou naši společnost. Posuďte sami:

Taková pakáž žijící za vsí je každému lhostejná, dobrá leda k tomu, aby bylo nad koho se povyšovat a kým pohrdat. Žijí si ve svém světě, s vlastními pravidly a je lepší si je držet od těla. Ovšem buďte si jistí, že kdyby zítra byla válka, někdo z nich by se
musel okamžitě navléct do uniformy a
byl by odvezen do cizího kraje, kde by
měl bojovat za stát, jehož péči do té doby
nijak nepocítil.

The Matrix Resurrections


  • The Matrix (1999) – WOW!
  • Matrix Reloaded (2003) – Let’s go.
  • Matrix Revolutions (2003) – What?
  • The Matrix Resurrections (2021) – Why?

Takhle nějak by mohla vypadat velmi stručná recenze na film The Matrix Resurrections, novinku z loňského roku, prý dlouho očekávanou. Recenze zase až ne tak stručná ovšem nebude o nic delší. Smysl existence filmu The Matrix Resurrections mi zkrátka a dobře poněkud unikl. Zkraje to vypadalo, že zpochybní předchozí trilogii, postaví ji na hlavu a zpřehází (pořád by sice zůstala otázka proč?, ale alespoň by existence čtvrtého dílu dostala smysl), ale to se nakonec nekonalo a z Matrixu se nestala počítačová hra, ale zůstal realitou. Realitou, která se v The Matrix Resurrections tak trochu opakuje a tak trochu pokračuje (to by jistě ocenil jistý Herakleitos) a tak trochu mění (to když stroje a lidé spolupracují (někteří)), ale pořád je to Matrix.

Kdyby byl The Matrix Resurrections samostatný film, asi by fungoval docela dobře, jenže to on není. Možná mi jen něco uniklo, nějaký detail nebo aluze, ale nejzřetelnější sdělení The Matrix Resurrections je pro mě to, že tvůrci chtěli ještě naposledy něco vymáčknout z úspěšné značky. A levně, proto nezanedbatelnou část filmu tvoří Ctrl+C/Ctrl+V z předchozích tří dílů.

Možná je to i proto, že z tvůrčího tandemu bratří/sester Wachovských zůstala jen single osoba Wachovski(ý/á).

Zkrátka a dobře, The Matrix Resurrections je pro mě zklamání, které bohužel není s poslední době zdaleka první. Jak stárnu, tak se buď stávám náročnějším, nebo natvrdlejším. Nebo se v poslední době točí víc filmů jen pro to, aby se točilo. Každopádně jsem vás varoval.

Duna (2021)


Nejen válkou živ je člověk, a proto přišel čas na recenzi nové filmové Duny z roku 2021 a srovnání se starou z roku 1984. Což o to, podívaná je to hezká, jen té staré jako kdyby z oka vypadla, tak je jí vizuálně podobná, včetně fyziognomie herců. Samozřejmě, že to může být společnou knižní předlohou, ale na můj vkus je ta vizuální stránka podobná až příliš a v rozporu s hodnocením na ČSFD (82% pro vz. 2021 vs. 62% pro vz. 1984) mě ta stará Lynchova přijde lepší, byť není technicky tak dokonalá. Její expresivnost mě ale oslovila víc, než impresivnost té nové (shodou okolností totiž tu starou nedáno reprízovali na ČT).

Ve prospěch staré hovoří i to, že je uzavřená, dořečená, na rozdíl od nové, kterou čeká ještě jeden díl. Minimálně jeden, protože víme, jak jsou dnes filmaři (nebo spíš producenti?) vysazení na několikadílné ságy složené z více než dvouhodinových opusů (kategorie celovečerních filmů pomalu vymírá a nahrazuji ji kategorie filmů celonočních).

Těžko říct, jestli se oba tvůrci, Lynch i Villeneuve, tak moc pietně drželi předlohy, nebo se jen Villeneuve nechal Lynchem inspirovat, případně mu „skládal poctu“, ale ta dvě pojetí jsou si tak podobná, až se to nové stává poněkud nadbytečné. Štědrý rozpočet umožňuje sice dosáhnout formální dokonalosti, ale ani 100% forma 100% film nedělá.

Upřímně, až přijde do kin pokračování, nevím nevím, jestli na něj vůbec půjdu.

Jak jsem se mýlil v geopolitice


Nač chodit kolem horké kaše. Když jsem tu psal, proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu, tak jsem se mýlil. Hodně a ošklivě mýlil. Asi to Rusové nečetli, nebo co, ale zaútočili. Přitom ty důvody, které jsem uváděl, jsou podle mě stále platné. Takže se Rusové chovají buď zcela iracionálně, nebo je za tím nějaká racionalita, kterou nedokážu pochopit. A snad ani nechci. Co může být racionálního na tom poštvat proti sobě celý svět? Co může být racionálního na tom udělat ze sebe před celým světem lháře? Jediné, čeho dosáhnou je, že naženou Američanům do náruče i ty, kteří do ní zatím nechtěli. Jenže teď už je to jedno. Pokud má být Rusko stejný šmejd, jako USA, to už si radši vyberu USA, tam mají alespoň Hollywood. Z mé strany už to není zklamání, ale vyložené nasrání. Nasrání, že zase budou trpět obyčejní lidé, zatímco panstvo si bude mastit kapsy. Nasrání a strach, protože tohle absurdní svinstvo může dopadnou hůř, než špatně, zejména pokud se do něj zapojí stejně agresivní pitomci z naší strany. A že už se ozývají a že je teď bude ještě těžší držet na uzdě. Možná, říkám možná, že kdyby USA tak snadno neprošla invaze do Iráku a do Afghánistánu, tak by teď Rusové třeba nebyli tak drzí, jenže pozdě bycha honit. Děje se, co se děje, dobrého v tom není nic a nezbývá, než doufat, že to skončí stejně rychle, jako to začalo, že se to nerozšíří, že Rusové dostanou rozum, že se zastaví, že se stáhnou… klidně i proto, že to ruské vedení neustojí doma. Tak nějak začínám být stále více přesvědčený o tom, že by Rusku opravdu prospěla změna režimu, protože všechno je lepší, než válka. Válka je vůl. Vždycky byla a vždycky bude.

Dějiny přepisují vítězové


Hezká ukázka toho, jak fakta jsou až druhořadá, protože prim hraje rámování, je v rozhovoru s V. Boháčem o aktuální situaci na Ukrajině:

 Dobrý příklad, který mě docela pobavil, je, že v centru Kyjeva na Arsenalu – což je bývalá továrna na zbraně, kde v roce 1917 došlo k dělnickému povstání, které Symon Petljura rozstřílel – tak dřív tam byla vzpomínka na tři sta dělníků, kteří povstali, a v roce 2019 byl nápis změněn, a tak už to není na památku dělníků, ale je tam nápis, že to byli moskevští bolševičtí agenti, které Petrljura hrdinně rozstřílel a „Sláva Ukrajině“

Musíte uznat, že Ukrajinci to ruské propagandě hodně, ale opravdu hodně ulehčují. A že je nakonec celkem jedno, co se kdy, kde, komu a jak stalo, protože podstatný je ten, kdo o tom vypráví. Filosof by se dnes nejspíš vyjádřil v tom smyslu, že ví, že nic nevědět nemůže, pokud u toho přímo nebyl, a že i když už tam byl, tak jeho vědění nakonec není podstatné.

Jak to bylo se slibem, který údajně nikdy nebyl


Těmi, kteří stojí neochvějně za americkou zahraniční politikou a expanzí NATO na východ k ruským hranicím jsem byl opakovaně důrazně umlčován, že žádný slib, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, nikdy neexistoval a Rusko hysterčí (a já lžu), když se mu to nelíbí. A jako důkaz mi byl opakovaně předkládán článek na pro-NATO webu. Naštěstí neexistují jen pro-NATO weby v češtině, ale jsou zde i jiné zdroje, které na celý problém vrhají poněkud jiné světlo. Jako například německý Der Spiegel a jeho článek Is Vladimir Putin Right? ze kterého cituji:

But the recollections of those involved aren’t always consistent. Roland Dumas, who served as the French foreign minister in 1990, would later say that a pledge was made that NATO troops would not advance closer to the territory of the former Soviet Union. But the U.S. secretary of state at the time, James Baker, has denied that any such promise was ever made – a claim that some of his own diplomats, however, have contradicted. Jack Matlock, who was the U.S. ambassador to Moscow at the time, has said that „categorical assurances“ were given to the Soviet Union that NATO would not expand eastward.

Luckily, there are plenty of documents available from the various countries that took part in the talks, including memos from conversations, negotiation transcripts and reports. According to those documents, the U.S., the UK and Germany signaled to the Kremlin that a NATO membership of countries like Poland, Hungary and the Czech Republic was out of the question. In March 1991, British Prime Minister John Major promised during a visit to Moscow that „nothing of the sort will happen.“

In a Jan. 31, 1990, speech, he [Hans-Dietrich Genscher] proposed that NATO issue a statement saying: „Whatever happens to the Warsaw Pact, there will be no expansion of NATO territory to the east and closer to the borders of the Soviet Union.“ Genscher’s speech was well received by the allied governments in Britain, the U.S., France and Italy.

In early February, Genscher and Baker presented the idea in Moscow independently of one another. The German foreign minister assured the Kremlin that: „For us, it is a certainty that NATO will not expand to the east. And that applies generally,“ clearly meaning beyond just East Germany.

Given the documents available, some even speculate that the West intentionally misled the Soviets from the very beginning. A few weeks after his trip to the Kremlin, in any case, Baker expressly told Genscher that some Eastern European countries were eager to join NATO

Ale jistě, můžete se točit na tom, že: „There is, of course, no legally binding agreement between the two sides from the period following the fall of the Berlin Wall.“ nebo na tom, že se šlo o sliby jednotlivých států a jejich představitelů, nikoliv NATO jako takového, nebo na tom, že situace se změnila, nic to ale nezmění na tom, že: Years later, Genscher said that the expansion was just fine from a formally legal point of view. But it was impossible to deny, he said, that it was counter to the spirit of the understandings reached in 1990.