Komerční vs. všeobecné zdravotní pojištění

Ve snaze přesvědčit mě, pokud bych neplatil daně, tak si za ušetřené peníze koupím všeho víc, lepšího a levnějšího, mí oponenti opakovaně tvrdili, že i tuzemskými zdravotními pojišťovnami nabízené komerční zdravotní pojištění je levnější a přitom lepší, než to povinné všeobecné. Na opakované dotazy, zda je srovnatelný i rozsah krytí etc. jsem samozřejmě žádnou odpověď nedostal.

Tak jsem se na to podíval sám. Nejedná se o žádnou zevrubnou rešerši, ale spíš letmý a povrchní pohled, neboť se ukázalo, že potřebné informace se špatně shánějí, ale snad nebude úplně marný.

Tak za prvé je tu otázka ceny. A ta je nezodpověditelná. Stejně jako ostatní pojišťovny nemají ani zdravotní pojišťovny veřejně přístupný ceník, ale cenu sdělí oplátkou za poskytnutí osobních údajů. Jedinou výjimkou se ukázala být Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra zde, kde vychází měsíční pojistné opravdu nižší.

To je ovšem zcela očekávatelně vykoupeno omezeným pojistným krytím. Nejenom již zmiňovaná ZPMV, ale i Uniqa či VZP mají plně omezené limity, které jsou, co jsem našel, do 2 mil. Kč. resp. jejich ekvivalentu v EUR. Limity jsou přitom něco, co zákon 48/1998 Sb. o veřejném zdravotním pojištění nezná. A ještě jednu věc, kterou pojistné podmínky komerčního pojištění (např. rovněž již zmiňovaná Uniqa) běžně obsahují, zákon o veřejném zdravotním pojištění: možnost výpovědi ze strany pojišťovny, většinou tři měsíce po škodní události (rozuměj nemoci, či úrazu). A samozřejmě u komerčního pojištění není na uzavření smlouvy právní nárok.

Závěr si udělejte každý vlastní, ale já si nemohu pomoci, mě to všeobecné zdravotní pojištění přijde výhodnější. Ne kvůli ceně, která umí být dost vysoká (však to také není pojištění v pravém slova smyslu, ale parafiskál), ale kvůli v podstatě neomezenému krytí, nároku na vznik pojištění a nemožnosti pojišťovny jej jednostranně vypovědět. Ale samozřejmě je na každém, jestli raději teď „ušetří“ několik (desítek) tisíc ročně, které si odloží pro případ, že ho postihne vážný úraz nebo nemoc (a bude doufat, že se tak stane až za hodně dlouhou dobu, až bude mít našetřeno), nebo dá přednost jistotě zdravotní péče a svobodě nevytvářet si mohutné záložní fondy pro případ úrazu či nemoci.

P.S. Jsem si vědom toho, že jde o komerční pojištění cizinců, ale nedělám si iluze, že kdyby šlo o čisté komerční pojištění i pro rezidenty ala USA, že by byly podmínky nějak zásadně přiznivější.

Jak si Západ pořídil NSR proti SSSR

Pozn.: Jak jsme měli včera ty oslavy výročí vstupu do NATO a s tím spojené možnosti (a povinnosti) podílet se na válečných zločinech, a hodně z vás mě při té příležitosti přesvědčovalo, že NATO ne největší výdobytek od vynálezu elektrického křesla, tak jsem si vzpomněl, že jsem si kdysi pořídil tento výtah z jednoho článku, a přišlo mi to jako dobrá příležitost ho konečně zveřejnit.

Výtah z článku Kdo skutečně vztyčil Berlínskou zeď?. Otázka zni, když si odmyslíme hodnotící soudy, jsou tam někde faktické chyby? Nevím, jak vám, ale mě to takhle dává mnohem větší smysl, než je ten oficiální západní narativ, který má blíž ke katechismu, než k dějepisu. (Kecám, vím.)

Pokračovat ve čtení →

Jak jsem se nenakazil

Protože uběhlo již téměř čtrnáct dní od posledního případu, kdy jsem se choval hloupě a nezodpovědně (a téměř tři týdny od toho předposledního) a já i rodina jsme stále zdrávi necovidováni, mohu myslím s vysokou mírou jistoty prohlásit, že jsem se nenakazil (ťuky ťuk, dřevo pojď mi hop). Tedy abych byl úplně přesný, tehdy jsem se nenakazil, protože bohužel nelze vyloučit, že jsem se nakazil někdy jindy někde jinde a nemám žádnou jistotu, že nemoc nepropukne zítra. Holt dneska člověk neví dne ani hodiny.

Pokud jsem se tedy nenakazil, ač jsem se choval rizikově (do blbců mi nadávat nemusíte, už jsem si vynadal sám), jak je to možné a co z toho plyne?

a) Měl jsem štěstí. To je sice legitimní možnost, ale nedá se s ní příliš pracovat a hlavně se na ni nedá spoléhat. Sázka na štěstí není spolehlivé řešení ne pro všechny, ale pro nikoho.

b) Žádná epidemie covidu ve skutečnosti neexistuje a žádné nebezpeční nehrozí. Tato možnost je sice obecně velmi oblíbená, ale jaksi není úplně v souladu s realitou, respektive předpokládá masivní konspiraci, na které se podílejí nejen politici, ale především lékaři, zdravotní sestry, sanitáři, příbuzní zemřelých i sami zemřelí, takže s v součtu několik desítek tisíc, možná až stovky tisíc osob. Pokud si mám vybrat mezi lékařem, kterému v nemocnici denně pod rukama umírají lidé na údajně neexitující nemoc, a chlápkem, který na ni nevěří, protože se nechce omezovat v pochlastávání a jeho osobní „svoboda“ (rozuměj pohodlí) je pro něj víc, než životy druhých, což by si, pokud by připustil existenci epidemie, sám před sebou už tak snadno neobhájil, tak si rozhodně vybere toho doktora, bez ohledu na to, že na rozdíl od toho chlápka nemá ani za mák zdravého selského rozumu.

c) Skutečně rizikové chování je ještě výrazně rizikovější, než bylo to mé.

d) Roušky (v mém případě respirátor), řádně dezinfikované ruce a rozestupy jsou jako profylaxe vysoce efektivní.

Pokud jsou správné hypotézy c) a d), což je vzhledem k tomu, že a) je nepoužitelná a b) nesmyslná, velmi pravděpodobné, a dám je dohromady, protože jsou rub a líc téže mince, pak musím konstatovat, že si vůbec nedovedu představit, jaké skopičiny musejí lidé vyvádět, že se epidemii nedaří zvládnout. A to je děsivé, protože pokud platí c) a d), tak je zvládnutí epidemie velmi snadné a velmi levné a stačí k němu jen trochu rozumu a kázně. Jinými slovy, za ten průser, ve kterém jsme, si můžeme jen a pouze sami a vláda je při vší své neschopnosti víceméně z obliga, protože za to, jestli dodržuje základní jednoduchá pravidla, která, jak je vidět na mém příkladu, odpustí i řadu chyb, je zodpovědný každý sám za sebe. Pokud se nemýlím, tak epidemii covidu můžeme krásně zvládnout sami i bez vlády – nebo jsme alespoň mohli, teď je už je možná pozdě – stačí jen málo: rozum, kázeň, zodpovědnost. A to je problém, protože naše společnost má hodnotový žebříček nastavený přesně opačně: na svobodu sobeckého individua.

Bývali Čechové statní jonáci

Bývali Čechové statní jonáci. Bývaly doby, kdy Čechové strádali a trpěli a bojovali a všechno to překonali. Bývaly doby, kdy Čechy nezlomily ani morové epidemie, války, hladomory, katolizace, rekatolizace, germanizace, okupace, kolektivizace, doby, kdy to šlo až do těch hrdel a statků, ale Češi byli statní jonáci a všechno to zvládli. Byli, už nejsou. Dneska se Čech hroutí, když nemůže večer do hospody, a z představy, že by v létě nemohl letadlem k moři, dostává záchvaty paniky. Co byla včera drobná nepříjemnost je dnes nepřekonatelný problém. Dřív jsme zvládali i smrt, dnes nezvládáme ani život. Bývali Čechové statní jonáci, ale dnes jsou jen rozmazlení mamánci bez kázně a odpovědnosti. Dycky covid!!!

Obchod na korze

Konečně jsem si doplnil vzdělání a shlédl Obchod na korze, československý film ověnčený Oscarem, o kterém jsem zatím věděl jen tolik, že má zvláštní název a zvláštní je i tím, že má dva režiséry, Kadára a Klose. Když film začal, byl jsem trochu rozpačitý a říkal si, že to bude další černobílá artovka postavená na tom, že se v ní nic neděje, o nic nejde a všichni hrají, jako že nehrají. Chyba lávky! Obchod na korze je totiž výborně vygradovaný a počáteční rozpaky se rychle změní v přikování k obrazovce. A z divného názvu se stane geniální zkratka celého děje, protože Obchod na korze je o obchodu na korze. O galanterii staré Židovky na korze (které připomíná spíš větší náves) volakého slovenského městečka za časů ľuďáckého Slovenského štátu, kdy začínají deportace Židů a arizátorem obchodu staré Lautmanky je z protekce ustanoven malý slovenský člověk Brtko.

Malý ve smyslu, že nemá žádné ambice a válku a arizaci nevidí jako příležitost jak zbohatnout, tak „malý“, že svoji funkci arizátora nechápe jako imunitu pro trochu té šikanózní zábavy na účet staré paní, ale poctivě se snaží jí s vedením obchodu pomáhat, a když začnou deportace, tak ji i chránit. Co vám budu povídat, semele ho to na prach, šťastný konec se nekoná. A to je asi hlavní poselství Obchodu na korze: zůstat slušný v neslušné době je životu nebezpečné, ale když jste v jádru slušný člověk, tak si stejně nemůžete pomoct a oportunistická svině se z vás nestane, i když vám to žena dobře radí.

Divácky nejnáročnější je na Obchodu na korze zvuk. Jednak podle všeho snímaný rovnou „na place“ bez postprodukce, nebo v průběhu času hodně pokažený, každopádně často poněkud nezřetelný, jednak jazyk. Už relativně čistá slovenština Brtka je občas oříšek, natožpak řeč, jíž mluví Lautmanka, kterou se mi ani nepodařilo identifikovat. Možná nějaká forma jidiš, ale někdy je to čistá slovenština, jindy zase jako kdyby mluvila maďarsky a jindy taková ta šišlavá němčina…

Čeho si já osobně na Obchodu na korze cením asi nejvíce, že není jen další film Židech, i když v něm Židé shodou historických okolností dávají největší smysl, ale prostě o lidech, které si pro jejich kolektivní identitu někdo vybral, aby se jim pomstil za svůj zpackaný život. Obchod na korze by stejně dobře fungoval i kdyby Lautmanka byla v jiném čase a na jiném místě Arménka, Indiánka, Irka…

Filmový jazyk Obchodu na korze je vlastně až komorní, mnoho se nestane a postav je poskrovnu (figur právě naopak, ale jsou to bezejmenní kolemjdoucí) a vypráví bez dramatických efektů a zvratů poklidným lineárním tempem, přesto je strhující a vypráví příběh, který má cenu vyprávět a připomínat stále dokola. A proto si Obchod na korze svoje místo v historii kinematografie rozhodně zaslouží, bez ohledu na Oscara.

Kohoutí politika

Nechci ani sobě ani vám nalhávat, že žily byly kdysi staré zlaté časy, kdy politici dělali politiku pro lidi. Politika se vždy dělá na lidech. Trvám ale na tom, že dříve, a není to zase až tak dávno, politici alespoň předstírali, že jim na lidech záleží. Teď už se ani předstírat nenamáhají. Ale co je naprostý paradox, oni už nepředstírají ani to, že by jim šlo o hodnoty nebo a principy, ba dokonce ani to, že by jim šlo o moc – dnes dávají zcela nepokrytě najevo, že jim jde jen o to zničit krtka. Pardon, samozřejmě, že ne krtka, ale konkurenci. Naprosté rozdrcení a znemožnění politické konkurence je důležitější, než podíl na moci nebo dokonce prosazení svého programu. Kompromis nepřipadá v úvahu a koncensus je vstupenka na popraviště. Zatím jen symbolické, ale to se zdá být jen otázka času. Prosadit svůj program by bylo hezké, ale v žádném případě za tu cenu, že by se jedni dohodli s druhými a dokonce jim v něčem dali za pravdu, či – ó ty hrůzo – ustoupili, i kdyby to měl být ústup do vlastních programových pozic. Dohoda je slabost, ustupuje jen zbabělec a vítězství, které není doprovázeno zničením protivníka, nestojí za nic. I prohra je lepší, pokud při ní přijde konkurence k úhoně.

Politici jsou dnes horší, než hejno kohoutů na jednom smetišti. K naší smůle to smetiště není smetiště, ale Česká republika (takže smetiště na kvadrát) a tím, kdo patologickou potřebou politiků drtit konkurenci nejvíce trpí, jsou její občané. Bohužel to asi jinak nešlo. Třicet let adorace ostrých loktů, triumfu bezohledného individua nad druhými a vnímání všech ostatních jako nebezpečné a nežádoucí konkurence, kterou je třeba zničit, jinak ona zničí mne, prostě jinak skončit nemohlo. A tak se teď musíme dívat, jak pod námi kohoutící politici podřezávají větev, každý svojí pilkou ze svém kousku větvičky, protože když se větev uřízne, tak s ní konkurence přece musí spadnout, a to je důležitější, než jestli spadnu také. Je to absurdní, ale když zničit, tak zničit, krtka i kohouta, Petra i Pavla, hlavně že bude po mém. Hlavně se v žádném případě a za žádnou cenu nedohodnout s ostatními kohouty s pilkou, že by bylo lepší tu větev vůbec neřezat. Jako kdyby život neměl žádnou cenu, pokud nejsem jediný, kdo přežije.

Já to vidím tak, že kohouti patří na hnůj, do kurníku, do pohádky o Mrazíkovi, na pekáč nebo do vína, ale v žádném případě do politiky. Vidíte to také tak?

Kdo koho vlastně koupil?

Odpočineme si od politiky u ekonomiky (takže vlastně neodpočineme). Asi jste zaregistrovali zprávu, že Česká zbrojovka kupuje americký Colt. LN k tomu napsaly: „Česká zbrojovka Group (CZG) kupuje podle právě podepsané dohody Colt za 220 milionů dolarů (zhruba 4,7 miliardy korun) v hotovosti a dále za 1 098 620 nově vydaných kmenových akcií CZG.“ Přiznám se bez mučení, akciové trhy a akciové společnosti nejsou tak úplně moje doména, takže mi to třeba někdo vysvětlíte jinak, ale pokud platí, že akcie je vlastnický podíl, tak pokud Colt získá akcie Zbrojovky, pak Colt příslušnou část Zbrojovky vlastní, nebo ne? Takže kdo koho vlastně kupuje? Asi se do toho kapitalismu vážně nehodím, ale tyhle hrátky, kdy se společnosti vlastní do kruhu navzájem, až nakonec vlastní samy sebe, mi prostě hlava nějak nebere.

Nouze stavu nouze

Jsem asi ten poslední, kdo nevěří na pandemii covidu a místo toho věří na spiknutí elit s cílem ukrást lidem svobodu, jsem asi ten poslední, kdo zprávy kolabujících nemocnicích považuje za dezinformace, jsem asi ten poslední, kdo věří na promořování místo očkování a jsem určitě ten poslední, kdo myslí, že covid je jen chřipečka. Zato jsem rozhodně první mezi těmi, kteří nepochybují o nutnosti protiepidemických opatření a s nimi souvisejících omezení a nařízení.

Nicméně mám silné pochybnosti o tom, že nejlepším řešením problému jménem „pandemie covid-19“ je permanentní nouzový stav. Nouzový stav byl samozřejmě adekvátní reakcí před rokem, kdy úder pandemie nastolil zcela novou, mimořádnou a v zásadě neznámou situaci a bylo třeba na ni reagovat. Jenže po roce už nejde o nic mimořádného ani neznámého. Už víme, s kým máme tu čest i jak mu čelit, už nejsou potřeba mimořádné pravomoci pro operativní řízení, protože z pandemie se stal de facto nový normál, a tak by i řízení společnosti mělo být normální. Ne normální jako před pandemií, ale normální jako v pandemií.

Měli jsme rok na to, abychom přijali „lex covid“, zákonný rámec pro zvládnutí epidemie bez nutnosti nouzového stavu. Řešení je pořád stejné: ruce, roušky, rozestupy a očkování. Už víme co a jak máme dělat a nijak dramaticky se to nemění. Nepotřebujeme nouzový stav, abychom ve čtvrtek mohli operativně zkoušet pravý opak toho, co jsme zkoušeli v pondělí, protože víme, že od pondělí do neděle musíme dělat to samé: ruce, roušky, rozestupy a očkování. A to může a měl by řešit speciální zákon pro speciální příležitost, jehož platnost je podmíněna trváním pandemie.

Se správným zákonem nepotřebujeme nouzový stav ani proto, abychom mohli nutit lidi (ne)dělat to, co rozumný člověk (ne)dělá i bez nouzového stavu. To, že takový zákon ani po roce nemáme, nesvědčí ani tak o diktátorských choutkách našich politiků, jako o jejich totální neschopnosti a bezkoncepčnosti.

Časová omezenost nouzového stavu a nutnost jej neustále obnovovat, je po roce boje s pandemií, který zdaleka není u konce, kontraproduktivní, protože může u občanů vyvolávat dojem, že se problém může rychle vyřešit, že už za měsíc to může být zásadně lepší, že stačí nouzový stav neprodloužit a bude to lepší. Jenže ono nebude.

Přestaňme si nouzovým stavem nalhávat, že pandemie brzy skončí, zrušme nouzový stav, protože situace s pandemií už dávní není ani nová, ani mimořádná, a řešme problém cestou standardních, byť ad hoc, zákonů.

Proč vláda epidemii nezvládá

Proč vláda nezvládá epidemii?

Krátká odpověď: Protože je to vláda podnikatelů.

Delší odpověď: Protože je to vláda podnikatelů, která řídí stát jako firmu.

Dlouhá odpověď: Protože je to vláda podnikatelů a epidemie je problém, který nejde vyřešit ani úplatky, ani právníky, ani účetními triky, ani zapojením bílých koní, ani převedením dluhů na eseróčko a jeho následným krachem, ani krácením daní, ani offshoringem, ani propouštěním, ani švarcystémem, ani marketingem, ani rebrandingem, ani zničením konkurence, ani… ani… ani.. prostě ničím z toho, co podnikatelé pro řešení problémů v podnikání běžně využívají a co ovládají. Epidemie je problém, který je společný všem a nejde ho vyřešit tím, že se přehraje na někoho jiného. Jenže to je právě ten způsob, jakým jsou podnikatelé po generace naučení problémy řešit. Epidemie je globální systémový problém, ale podnikatelé jsou zvyklí řešit jen lokální problémy svého byznysu a z toho, co jejich byznys přesahuje, nemají pojem. Někdo, kdo je celý život zvyklý expandovat na úkor druhých, nemůže úspěšně vyřešit problém, který nelze vyřešit jinak, než kontrakcí v zájmu druhých. Dokud nám budou vládnout podnikatelé, kteří řídí stát jako firmu, tak se budeme v epidemii plácat jako nudle v bandě. Stát není firma. Stát potřebuje úplně jiný způsob řízení i v normální situaci, natožpak v krizi. Dokud se nezmění vláda – a nestačí pouze personálně, musí to být změna principiální – tak nám ani testování, ani trasování ani očkování stačit nemusí.

Úřední hodiny v dobách internetu

Vyšel nový zákon 35/2021 Sb. o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů, sám o sobě dobrý a potřebný, ovšem vybavený „geniálním“ §7:

Územní samosprávný celek umožní v úředních hodinách bezplatně nahlížet do Sbírky právních předpisů v elektronické podobě.

To se za to jako mimo úřední hodiny bude platit, nebo budou ten server vypínat?

No dobře, vzhledem k §1 odst. (3) (Sbírka právních předpisů je bezplatně a neomezeně veřejně přístupná způsobem umožňujícím dálkový přístup.) to asi má znamenat, že kdo nemá internet, může se v úředních hodinách přijít podívat na úřad, takže tento post je nakonec vlastně o ničem, ale prostě mi to nedalo. Tohle je nakonec jen komár, ze kterého udělala velblouda moje nepozornost (ten §1 jsem si pořádně přečetl až poté, co jsem nad §7 chvíli nevěřícně kroutil hlavou), ale to nic nemění na mém přesvědčení, že zákony se u nás píší dosti podivně, jako kdyby je psali jen právníci a politici a nikdo nepočítal s tím, že je bude číst někdo jiný, než úřednící.