Alegorie s autobusem


Představte si, že s partou kamarádů nasednete na autobus to Brna, ale někde u Humpolce vám dojde, že jste chtěli jet do Chebu. Co uděláte? Podle mě existují jen dvě možnosti: a) přesvědčíte kamarády, že autobus otočíte (pokud je váš) nebo unesete (pokud je linkový) a pojedete do Chebu, b) vystoupíte. Pokud vám nevyjde a) a neuděláte b), musíte se smířit s tím, že dojedete do Brna. A pak je tu varianta c), kterou vymyslel polský ústavní soud: zůstanete v autobuse do Brna, ale prohlásíte, že na vaší sedačce je Cheb.

Já jsem opravdu ten poslední, kdo by Polákům říkal, jestli mají či nemají být v EU, ale jsem zároveň ten první, kdo by po nich chtěl, aby si vybrali, jestli budou uvnitř, nebo venku. Ale pokud se rozhodnout být uvnitř, tak z podstaty věcí musí respektovat pravidla spolku, v němž chtějí být. Nelze přijít hrát fotbal, ale pak házet míč do koše a prohlásit se za vítěze v basketbalu, protože moje pravidla jsou nadřazena pravidlům hry. Nelze někde být i nebýt zároveň. Reálně to nejde vůbec a ideálně to znamená, že tam prostě nejsem. A to platí nejenom pro Poláky, ale i jejich české blížence. Nelze přistoupit na to, že někdo může být členem EU a zároveň nerespektovat její pravidla. Buď musíme trvat na jejich dodržování (tedy jejich nadřazenosti místními), nebo na vystoupení z EU. Protože jinak nám hrozí, že sice budeme všichni sedět v autobuse do Brna, ale každý pojedeme někam úplně jinam.

Vesty rudé od krve


Už řadu týdnů – nevím přesně kolik a nechce se mi to ani zjišťovat, protože na přesném počtu stejně nezáleží, ať tak či tak je to dost na to, aby bylo zjevné, že nejde o chvilkové hnutí mysli – probíhají ve Francii protesty tzv. Žlutých vest (které tak pojmenovalo samo sebe podle svých „uniforem“, za které si zvolilo to, co měl každý po ruce – žlutou reflexní vestu). Už řadu týdnů proti těmto protestům francouzská policie tvrdě zasahuje, už řadu týdnů jsou ulice francouzských měst plné slzného plynu, proudů z vodních děl, požárů a – krve. Mezi zraněními, která si demonstranti ze střetů s policií odnášejí, nejsou nijak výjimečné ani vyťaté oči, o zlámaných nosech nemluvě.

Přesto mediální obraz těchto protestů vypadá, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. Větší pozornost je věnována hrstce demonstrantů na Rudém náměstí, než tisícům v ulicích jedné z metropolí EU. A když už na ně dojde řeč, tak je čeká jen bagatelizace a diskreditace. Prý jsou to protidemokratické živly (sic!) zaplacené Putinem (sic! sic!).  O příčinách protestů se mlčí, o hloubce frustrace části francouzské – a tedy evropské(!) –  populace nepadne ani slovo. Možnost, že by ti lidé protestovali z vlastního racionálního rozhodnutí, protože je tíží reálné problémy, se nepřipouští. Situaci ve Venezuele komentuje EU hned a ostře, k tomu, co se děje v jejím vlastním domě, mlčí.

Tak dlouho politické a mediální elity Evropy ignorovaly obavy a problémy Britů, až si Britové vybrali Brexit. Teď ignorují obavy a problémy Francouzů. Kam si myslí, že to asi povede? Jak dlouho si myslí, že mohou EU udržet pohromadě výmluvami na Rusko? Jestli někdo ohrožuje další existenci EU, tak to není ani Putin, ani evropští populisté – jsou to od běžného života odtržené a do sebe zahleděné evropské elity, kterým jsou starosti a obavy obyčejných lidí s odpuštěním u prdele, a které nezajímá nic jiného, než jak si udržet svůj mocenský a především diskurzivní monopol. Jsou to politici a intelektuálové, kteří evidentní nespokojenost vlastních občanů ignorují a bagatelizují, kdo je nahání do náručí populistů a nacionalistů.

Nic neškodí EU tak, jako mlčení kolem Žlutých vest, mlčení k tomu, kolik z nich se už zbarvilo krví do ruda, tiché přitakávání policejnímu násilí proti těm, kterým nerozumím a se kterými nesouhlasím, nic neohrožuje jednotu EU tak, jako pohrdání obyčejnými lidmi, kteří nechtějí nic víc, než to, co jim ti, kteří je nyní bijí, vždycky slibovali a čím se vždy zaklínali a pořád zaklínají – lidská a občanská práva a svobody a mezi nimi to nejzákladnější: pocit kontroly nad vlastním životem.

Ve Francii už týdny krvácí víc, než pár demonstrantů z periférie, ve Francii za tichého přihlížení ostatních krvácí celá Evropa. Pod pendreky francouzské policii a za výmluvného mlčení jindy tak angažovaných „držitelů klíčů“ z tzv. seriózních médií pomalu ale jistě mizí budoucnost Evropy.  Je to věru smutný pohled na evropské elity, které umí dobře poradit kde komu, jen se svým vlastním světem si nevědí a tak nalhávají sobě i všem ostatním, že se nic neděje, vše je v pořádku a situace je nadmíru výborná.

Jenže ona není.

Je to vlak


Jak jsem tu nedávno vyjadřoval obavy, aby spekulace o krachu TTIP nebyly spíš než světlo na konci tunelu světla korporátního rychlíku, tak tisková zpráva Pirátské strany TTIP se neprojedná, ale nahradí ji CETA varuje, že to skutečně vlak je, a pěkně pod parou:

I když k podpisu smlouvy TTIP nedojde, mohou být „dohody“ prosazeny jinak. Nedávno Evropským parlamentem hladce prošla smlouva CETA, která mimo jiné obsahuje téměř vše, co bylo v zamítnuté smlouvě ACTA. (…) Smlouva CETA podobně jako TTIP obsahuje „dohadovací doložku“, pomocí které lze do smlouvy bez dalších ratifikací přidávat další pasáže, dost možná i všechna ujednání, která se chystala v rámci TTIP.

Evropská armáda kontra NATO


Když před časem premiér Sobotka nesměle nadhodil, že by mělo být zřízena celoevropská armáda, dostalo se mu místo uznání, že s tím konečně někdo přišel, razantního odmítnutí hned ze dvou stran. Na té jedné to byli ti, kteří jakékoliv posilování EU vidí neradi, místo integrace by raději dezintegraci a takový atribut státnosti, jakým je armáda, je pro ně noční můrou. Ale snad ještě hlasitěji se ozývali ti, pro které společná evropská armáda představuje nežádoucí konkurenci NATO, přesněji řečeno by ho z pohledu Evropy učinila nadbytečným, až zbytečným. A to je zase noční můra pro ty, kteří NATO vnímají jako skvělou záminku a efektivní kanál k vojenské přítomnosti USA v Evropě, a pro které je roztříštěnost evropských sil rovněž vynikajícím prostředkem zajišťování americké dominance. (Z toho mimochodem jasně plyne i skutečný účel NATO, který s jakoukoliv obranou Evropy má jen velmi málo společného.) Zatímco ti první chtějí alespoň pořád Evropu, byť jinou, ti druzí chtějí jen americký satelit. Přitom emancipace od NATO a společná evropská jsou nejlogičtějším a nejefektivnějším krokem k zajištění evropské bezpečnosti a samostatnosti.

Evropa nechce být dospělá


Takhle se nechal na adresu Donalda Trumpa a jeho zahraničně-politické vize slyšet německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier: „Politika strachu a izolace povede k menší, nikoli větší bezpečnosti, a bude nebezpečná nejen pro Spojené státy, ale i pro Evropu a zbytek světa.“ Místo toho, aby řekl, že Evropa umí být sama sebou a je připravená zaujmout Američany uvolněné místo, tak div ne neškemrá o jejich kuratelu. Kde je nějaká evropská vize, nějaké evropské sebevědomí? S takovouhle se bude proti -exitům těžko argumentovat.

Euxitus


Již zítra budou Britové hlasovat v referendu o vystoupení z EU, neboli o takzvaném Brexitu. A nadržení nacionalisté z celé Evropy už podle vzoru Brexitu tvoří značky pro svůj vlastní exit, jako třeba Czexit (známý Grexit je přeci jenom něco  jiného, tam chtěli Řeky vyštípat ostatní). Jenže spíš než o jednotlivých národních exitech by bylo na místo hovořit o Euxitusu – umírání EU. Už jenom proto, že i kdyby k Brexitu nakonec nedošlo, Euxitus je už zřejmě nevratný.

Pokračovat ve čtení „Euxitus“

Nevytírá si námi Turecko tak trochu?


Premiér B. Sobotka poskytl sobotním LN obsáhlý (dvě strany) rozhovor. Česká obec vlastenecká ho nejspíš „ukřižuje“ za větu: „Jsem přesvědčen, že levicové lídry za deset dvacet let najdeme spíše mezi dobrovolníky, kteří v létě odjeli na Balkán a pomáhali uprchlíkům,“ já však považuji za závažnější jiné premiérovo sdělení:

Jednoduché řešení nemá ani migrační krize. (…) Turecko nereaguje dostatečně razantně. (…) Abychom měli Turecko, které bude kooperovat, protože bude mít šanci na strategické partnerství s Evropou a na sblížení. Ne Turecko vůči Evropě odtažité – vývoj v posledních letech k tomu vedl, Turecko se vzdalovalo a k ničemu dobrému to nevedlo, jak teď vidíme.

Pokračovat ve čtení „Nevytírá si námi Turecko tak trochu?“

Evropa bez Evropy


Zaujala v eseji Stanislava Vozky Zachránci civilizace jedna pasáž, vlastně která je v jejím kontextu vlastně zcela okrajová, mě však přijde signifikantní pro jistý druh zmatenosti, která v diskusích o Evropě panuje (a poslední dobou řekl bych sílí):

Dovede si vůbec někdo představit, jak do Řecka nebo Itálie proti vůli jejich občanů a vlád vjíždějí obrněné transportéry Frontexu? Jak jsou vítány střelbou paramilitárních skupin (armády by patrně nezasáhly) místních vlastenců? Chápe ten, kdo podpořil onu zhůvěřilost v domnění, že se to jeho nedotkne, co činí? Že si říká o to, aby se příště, pokud to někdo v Berlíně a Bruselu uzná za vhodné, stal se cílem okupačních jednotek EU on a jeho země?

Pokračovat ve čtení „Evropa bez Evropy“