Rédl


Můj despekt k původní české audiovizuální tvorbě vede k tomu, že se snad na žádný český seriál nedívám při premiéře, ale až s odstupem času z archivu, když na základě ohlasů těch odvážnějších usoudím, že by to mohlo stát za to. Nejinak tomu bylo i se seriálem České televize Rédl, ke kterému jsem navíc cítil o to větší skepsi, že v něm mělo jít o Rusko a StB a co jsem tak zachytil některé recenze, tak měl končit moralizujícím poselstvím o tom, že staré struktury stále existují a vládnou. Jestli to v Rédlovi někdo viděl, protože to viděl chtěl, prosím, ale já to neviděl. Co jsem viděl já byl velmi dobře natočený, a co do námětu a zpracování velmi originální seriál.

Předně je třeba vyzvednou režii Jana Hřebejka (ano, toho angažovaného pitomce), který od blábolivě-diletantského Místa zločinu Plzeň ušel opravdu dlouho cestu správným směrem. Rédl má hlavu a patu, postavy jsou dobře vyprofilované, jejich jednání dává smysl, celá série, jakkoliv mohla být o něco kratší, má napětí i spád, a občasné renoncy jdou podle mě vrub finálnímu střihu. Největší slabinou příběhu nakonec zůstává homosexualita ústřední postavy, která působí poněkud samoúčelně, či přímo genderově angažovaně, protože z pohledu příběhu nemá žádný valný význam, nikom ho neposouvá a nejsou s ní svázány žádné zásadní peripetie a komplikace.

Čím je tedy Rédl tak originální? (Pokud se nechcete o záplete dočíst příliš mnoho, tak tady číst přestaňte, i když hlavní kontury příběhu jsou celkem jasné hned zkraje prvního dílu a těžiště Rédla leží v něčem jiném, než je odhalování neznámého.) Především tím, že nemá happyend. Žádná katarze se nekoná, zůstane jen spousta mrtvých – včetně samosté ústřední postavy por. Rédla – pachuť a spokojení šíbři, kteří si to dobře ošéfovali. Nedá se ovšem napsat, že by dobro prohrálo a zlo zvítězilo, protože v celém díle není vlastně jediná kladná postava. A to ani samotný Rédl, se kterým jsem alespoň já sympatizovat nedokázal. Sice chce přijít na kloub tomu, proč musel umřít jeden mladý kluk a kam až sahají chapadla chobotnice obchodníků se zbraněmi, ale chová se tak, že si sympatie nezíská. I to, co by v jiném podání mohlo působit jako sympatická revolta, u Rédla působí jako nesolidnost, nezodpovědnost a arogance.

Originální je i Rédlova profese, protože to není ani detektiv, ani policajt, ani novinář, jak už to tak v podobných dílech bývá, ale vojenský prokurátor, což je funkce dnes již neexistují, Rédl se ovšem odehrává během pár dní na konci roku 1992, těsně před rozpadem Československa, kdy vojenští prokurátoři i soudci ještě existovali. Že je Rédl vojenský prokurátor ovšem není samoúčelné, protože je to chytrý způsob, jak může být ve styku s gen. Ferencem, významným představitelem mocenských struktur minulého režimu, toho času ve vyšetřovací vazbě, jehož reálným předobrazem byl podle všeho generál StB Lorenc.

A konečně nápaditá je i zápletka, která se točí kolem sofistikovaných krádeží zbraní a munice z ruských vojenských transportů, kterými se vracela ruská vojska z NDR přes ČSFR zpět do Ruska tím způsobem, že v Čierne nad Tisou prostě z každého vlaku zůstalo pár vagónů, které cíleně nebyly v evidenci. Vše vymyslel a zorganizoval (bývalý?) pracovník jednoho z PZO Milec. (Podobnost se současným panem premiérem je jistě jen náhodná, někde by se ale nějaký ten ctihodný milionář, jehož podobnost už náhodná nebude, jistě našel.) A možná i leckteré další figury by se daly ztotožnit, tak uvěřitelný syžet je. A přitom rozhodně nejde o žádnou protiruskou či antikomunistickou agitku, to jen doba, do které je zasazen, byla pro podobná alotria jako stvořená.

A jak v tom všem figuruje StB? Tak, že právě bývalí estébáci jsou ti šíbři, kteří se na obchod s ruskými zbraněmi bez skrupulí napojí, i když by ho mohli snadno zarazit, protože část z nich pořád pracuje v tajných službách i v novém režimu. Jestli tedy plyne z Rédla nějaké ponaučení, tak snad jedině to, že když ze dne na den vyhodíte všehoschopné i prostě schopné agenty, tak se vám to vrátí, protože když jsou mladí, ambiciózní a nic jiného, než špinavou práci neumí, tak je začnou dělat proti vám, i když jinak by ji rádi dělali i pro vás.

Za zmínku stojí i Ondřej Sokol v titulní roli, který v Rédlovi není ten vyhořelý moderátor komerční televize, a i když jeho postava životní energií právě nesrší, je komplexní a přesvědčivá.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste opravu přečetli recenzi, ve které jsem pochválil Českou televizi za dílo, ve kterém exponenti minulého režimu nejsou hodní kluci. Ale co mám dělat, když Rédl je fakt dobrá práce?

Reklamy

A. C. Doyle: Údolí strachu


Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.

Continue reading „A. C. Doyle: Údolí strachu“

Imogen Robertsonová: Anatomie vraždy


Anatomie vraždy je soudobá detektivka zasazená do Londýna 18. století, ve které hrají hlavní role opera, špionáž a emancipovaná žena. Anatomie vraždy je detektivka čtivá a napínavá, zároveň z ní ale čiší řemeslnost takovým způsobem, že součástí mého čtenářského zážitku byla i anatomie liberálních postupů, kdy jsem vedle vyšetřování vraždy se zájmem – kolikrát větším – sledoval, jaké literární triky a postupy, které se takto snad musí učit na všelijakých těch kurzech tvůrčího psaní, autorka používá.

Ta zmiňovaná emancipovaná hlavní hrdinka je sice emancipovaná sympaticky, ale setkává se na svou dobu s až podezřele vstřícným přijetím všech vrstev společnosti. Vyloženě zde chybí konflikt, který by tehdy musel být nevyhnutelný.

Dlouho jsem měl též problém nějak skousnout tu posedlost špióny, zejména v kontrastu s všeobecnou bídou většiny Londýňanů, která, na rozdíl od francouzských a amerických (zrovna zuří americká válka o nezávislost) nikoho netrápí; revolucionář ani jeden, zato patrioty by mohly dláždit náměstí. Nicméně pak jsem si uvědomil, jak to dnes my máme se špióny ruskými a pochopil jsem.

 

Modré stíny


Na další z detektivních počinů ČT (poslední dobou je chrlí nějak ve velkém) Modré stíny jsem se původně ani nechtěl dívat s tím, že to bude určitě blbost, ale pak jsem narazil hned na dvě recenze, které o nich psaly v dobrém až výtečném, a tak jsem si řekl, že jim dám šanci. Popravdě řečeno, vyložená blbost to nebyla, přesto ale byla moje intuice blíž tomu, co jsem nakonec viděl, než ony recenze (škoda, že už nevím, které to byly, link by se teď hodil).

Continue reading „Modré stíny“

Temný případ S2


Druhá řada Temného případu má s tou první společný jen název (značku!?) a část realizačního týmu, ovšem tu, již není vidět. Příběh, lokace, osoby a obsazení i styl vyprávění (konvenčně lineární a ne tak náročný na diváka) jsou jiné. Vlastně ještě něco je společné: v roli sice pasivní, ale o to významnější, figuruje opět „ta jiná Amerika“, zapomenutá, zbědovaná, vydrancovaná a znásilněná vlastními elitami, jen to tentokrát není luisianský venkov, ale smyšlené kalifornské město Vinci (inspirované ovšem skutečným Vernonem).

Continue reading „Temný případ S2“

Temný případ


Poslední dobou jsem neustále narážel na pochvalné zmínky o americkém detektivním seriálu Temný případ (True Detective), a tak když jsem na Hbogu narazil přímo na něj, neváhal jsem jal se dívati. Ano, je to opravdu velmi vydařený seriál, v něčem podobný dánskému Zločinu (snad způsobem práce s divákem, neumím to přesně popsat), ale to absolutorium, kterého se mu dostává, svědčí spíš o velkých rezervách žánru, než o kvalitách samotného Temného případu. To ale neznamená, že by je neměl, jen se sem tam nějaké to klišé mihne.

Continue reading „Temný případ“

Atentát


Ještě na nově dávají na Nově Atentát? A jak to dopadlo? Já jsem se na něj totiž dívat začal, zkraje se mi dokonce docela zamlouval a způsob napojení na Expozituru, na niž volně navazuje, jsem dokonce oceňoval jako nápaditý, ale pak to nějak začalo drhnout, ze zábavy se stala nuda a z nudy utrpení a když jsem pak jeden díl neviděl a zjistil, že mi to vůbec nechybí, tak už jsem se nesháněl ani po dalších.  Jak psal Wu o otravných knihách, tak tohle je to samé. Následuje tedy recenze na seriál, který jsem nedokoukal a o kterém ani nevím, jestli už skončil.

Continue reading „Atentát“

Labyrint


Nebýt Wuova doporučení, asi bych se na nový detektivní seriál České televize Labyrint nikdy dívat nezačal, protože anotace zmiňující „sadistického pachatele vyznačujícího se krutou obřadností a obraz Hieronyma Bosche Poslední soud“ v kombinaci s mnohokrát potvrzenou nedůvěrou ve schopnosti české produkce by mne ke sledování nezlákala. A po pravdě, jen stěží si lze představit větší žánrové klišé, než sériového vraha inspirovaného Apokalypsou. Jenže obsah je jedna věc a forma druhá, a ta je u Labyrintu vysoce nadstandardní. Něco natočeného s takovou bravurou jsem upřímně již dlouho neviděl.

Continue reading „Labyrint“

Kriminálka pro zábavu, poučení a dobré vychování


Kriminálky a detektivky jsou svým způsobem archetypální příběhy a souboji dobra se zlem. V poslední době, zejména v souvislosti s nástupem televizních kriminálek Kriminálka (doplň libovolné větší město) však lze pozorovat trend, kdy je detektivní práce kriminalisty v terénu stále více nahrazována technikou a zpravodajskou analýzou informací sesbíraných ze všech možných databází, od registru obyvatel přes registr vozidel, katastr a provozní systémy telekomunikačních operátorů až po bankovní účty a kreditní karty, to vše on-line.

Možná se to tak opravdu dělá, ale z hlediska narace je to poněkud kontraproduktivní, protože vysedávání u počítače nedává prostor pro akci, napětí a dobrodružství. Tak proč tento aspekt tvůrci stále více akcentují? Možná je za tím funkce didaktická: je to způsob, jak imprintovat populaci ty „správné“ vzorce chování, v tomto případě vědomí neustálého a totálního dohledu policie. Je to způsob, jak říct: nepokoušejte se o neposlušnost, víme o vás všechno a nikde se před námi neschováte. I když v těch příbězích jde většinou o delikty čistě kriminální, je jasné, že stejně efektivně si policie poradí s každým. Ony ty příběhy totiž nesou ještě jedno indoktrinační poselství: policie a tajné služby nás chrání před nepřáteli, jen díky nim jsme v bezpečí a kdo by pochyboval o jejich metodách, nebo se ptal kdo je nepřítel a proč jím je, tak ten je sám nepřítel. Nebo minimálně podezřelý.

Zločin


Na seriály většinou nekoukám, a na ty vysílané po desáté večer už teprve ne, ale u dánského seriálu Zločin jsem na doporučení v komentářích k recenzi Nesbøva Sněhuláka učinil výjimku a dobře jsem udělal. Zločin je detektivní seriál, ovšem jde v něm o zločin jediný – vraždu mladé dívky. To, co by jiní tvůrci zvládli odvyprávět během dvou hodit, se v Zločinu odehrává na ploše dvaceti dílů, což ovšem neznamená, že by byl Zločin nudný či zdlouhavý. Zločin je napínavý, jen není akční.

Continue reading „Zločin“