Tagged: detektivka

A. C. Doyle: Údolí strachu


Údolí strachu patří mezi romány se slovutným Sherlockem Holmesem. Nejsa holmesolog, nedokážu posoudit, jestli na úrovni Psa baskervisllkého nebo některé z těch převyprávěných povídek, které jsem četl jako malý, jediné, co říct dokážu, že ve srovnání s věkem deseti let už mne Sherlock Holmes tak neuchvacuje. Možná je to čtenářskou zkušeností, možná tím, že tehdy to bylo převyprávěné, zatímco toto je originál; zase je ale dobře vidět, kam se detektivka literárně posunula.

Celý příspěvek

Reklamy

Imogen Robertsonová: Anatomie vraždy


Anatomie vraždy je soudobá detektivka zasazená do Londýna 18. století, ve které hrají hlavní role opera, špionáž a emancipovaná žena. Anatomie vraždy je detektivka čtivá a napínavá, zároveň z ní ale čiší řemeslnost takovým způsobem, že součástí mého čtenářského zážitku byla i anatomie liberálních postupů, kdy jsem vedle vyšetřování vraždy se zájmem – kolikrát větším – sledoval, jaké literární triky a postupy, které se takto snad musí učit na všelijakých těch kurzech tvůrčího psaní, autorka používá.

Ta zmiňovaná emancipovaná hlavní hrdinka je sice emancipovaná sympaticky, ale setkává se na svou dobu s až podezřele vstřícným přijetím všech vrstev společnosti. Vyloženě zde chybí konflikt, který by tehdy musel být nevyhnutelný.

Dlouho jsem měl též problém nějak skousnout tu posedlost špióny, zejména v kontrastu s všeobecnou bídou většiny Londýňanů, která, na rozdíl od francouzských a amerických (zrovna zuří americká válka o nezávislost) nikoho netrápí; revolucionář ani jeden, zato patrioty by mohly dláždit náměstí. Nicméně pak jsem si uvědomil, jak to dnes my máme se špióny ruskými a pochopil jsem.

 

Modré stíny


Na další z detektivních počinů ČT (poslední dobou je chrlí nějak ve velkém) Modré stíny jsem se původně ani nechtěl dívat s tím, že to bude určitě blbost, ale pak jsem narazil hned na dvě recenze, které o nich psaly v dobrém až výtečném, a tak jsem si řekl, že jim dám šanci. Popravdě řečeno, vyložená blbost to nebyla, přesto ale byla moje intuice blíž tomu, co jsem nakonec viděl, než ony recenze (škoda, že už nevím, které to byly, link by se teď hodil).

Celý příspěvek

Temný případ S2


Druhá řada Temného případu má s tou první společný jen název (značku!?) a část realizačního týmu, ovšem tu, již není vidět. Příběh, lokace, osoby a obsazení i styl vyprávění (konvenčně lineární a ne tak náročný na diváka) jsou jiné. Vlastně ještě něco je společné: v roli sice pasivní, ale o to významnější, figuruje opět „ta jiná Amerika“, zapomenutá, zbědovaná, vydrancovaná a znásilněná vlastními elitami, jen to tentokrát není luisianský venkov, ale smyšlené kalifornské město Vinci (inspirované ovšem skutečným Vernonem).

Celý příspěvek

Temný případ


Poslední dobou jsem neustále narážel na pochvalné zmínky o americkém detektivním seriálu Temný případ (True Detective), a tak když jsem na Hbogu narazil přímo na něj, neváhal jsem jal se dívati. Ano, je to opravdu velmi vydařený seriál, v něčem podobný dánskému Zločinu (snad způsobem práce s divákem, neumím to přesně popsat), ale to absolutorium, kterého se mu dostává, svědčí spíš o velkých rezervách žánru, než o kvalitách samotného Temného případu. To ale neznamená, že by je neměl, jen se sem tam nějaké to klišé mihne.

Celý příspěvek

Atentát


Ještě na nově dávají na Nově Atentát? A jak to dopadlo? Já jsem se na něj totiž dívat začal, zkraje se mi dokonce docela zamlouval a způsob napojení na Expozituru, na niž volně navazuje, jsem dokonce oceňoval jako nápaditý, ale pak to nějak začalo drhnout, ze zábavy se stala nuda a z nudy utrpení a když jsem pak jeden díl neviděl a zjistil, že mi to vůbec nechybí, tak už jsem se nesháněl ani po dalších.  Jak psal Wu o otravných knihách, tak tohle je to samé. Následuje tedy recenze na seriál, který jsem nedokoukal a o kterém ani nevím, jestli už skončil.

Celý příspěvek

Labyrint


Nebýt Wuova doporučení, asi bych se na nový detektivní seriál České televize Labyrint nikdy dívat nezačal, protože anotace zmiňující „sadistického pachatele vyznačujícího se krutou obřadností a obraz Hieronyma Bosche Poslední soud“ v kombinaci s mnohokrát potvrzenou nedůvěrou ve schopnosti české produkce by mne ke sledování nezlákala. A po pravdě, jen stěží si lze představit větší žánrové klišé, než sériového vraha inspirovaného Apokalypsou. Jenže obsah je jedna věc a forma druhá, a ta je u Labyrintu vysoce nadstandardní. Něco natočeného s takovou bravurou jsem upřímně již dlouho neviděl.

Celý příspěvek

Kriminálka pro zábavu, poučení a dobré vychování


Kriminálky a detektivky jsou svým způsobem archetypální příběhy a souboji dobra se zlem. V poslední době, zejména v souvislosti s nástupem televizních kriminálek Kriminálka (doplň libovolné větší město) však lze pozorovat trend, kdy je detektivní práce kriminalisty v terénu stále více nahrazována technikou a zpravodajskou analýzou informací sesbíraných ze všech možných databází, od registru obyvatel přes registr vozidel, katastr a provozní systémy telekomunikačních operátorů až po bankovní účty a kreditní karty, to vše on-line.

Možná se to tak opravdu dělá, ale z hlediska narace je to poněkud kontraproduktivní, protože vysedávání u počítače nedává prostor pro akci, napětí a dobrodružství. Tak proč tento aspekt tvůrci stále více akcentují? Možná je za tím funkce didaktická: je to způsob, jak imprintovat populaci ty „správné“ vzorce chování, v tomto případě vědomí neustálého a totálního dohledu policie. Je to způsob, jak říct: nepokoušejte se o neposlušnost, víme o vás všechno a nikde se před námi neschováte. I když v těch příbězích jde většinou o delikty čistě kriminální, je jasné, že stejně efektivně si policie poradí s každým. Ony ty příběhy totiž nesou ještě jedno indoktrinační poselství: policie a tajné služby nás chrání před nepřáteli, jen díky nim jsme v bezpečí a kdo by pochyboval o jejich metodách, nebo se ptal kdo je nepřítel a proč jím je, tak ten je sám nepřítel. Nebo minimálně podezřelý.

Zločin


Na seriály většinou nekoukám, a na ty vysílané po desáté večer už teprve ne, ale u dánského seriálu Zločin jsem na doporučení v komentářích k recenzi Nesbøva Sněhuláka učinil výjimku a dobře jsem udělal. Zločin je detektivní seriál, ovšem jde v něm o zločin jediný – vraždu mladé dívky. To, co by jiní tvůrci zvládli odvyprávět během dvou hodit, se v Zločinu odehrává na ploše dvaceti dílů, což ovšem neznamená, že by byl Zločin nudný či zdlouhavý. Zločin je napínavý, jen není akční.

Celý příspěvek