Je čas na skutečnou odvahu


Leta letoucí čtu o tom, jak politikům chybí odvaha přijímat nepopulární rozhodnutí. A leta letoucí se tím myslí „odvaha“ nadbíhat bohatým a mocným a šlapat po krku chudým a slabým, „odvaha“ snižovat daně a likvidovat sociální stát. A i když se po této „odvaze“ stále volá, politikům nikdy nechyběla. Čas na tu skutečnou odvahu přijmout nepopulární opatření přichází teď tváří v tváří explodujícím počtům nakažených covidem 19, se kterým jde ruku v ruce kolaps zdravotnictví, který nemůže mít jiný důsledek, než zbytečnou smrt desítek, stovek či tisíců nevinných, kteří sice nechytili covid, protože se očkovali a dodržovali režimová opatření, ale měli tu smůlu, že pro ně nebylo místo v nemocnicích zaplněných „coviďáky“ v důsledku „odvahy“ hlupáků nenechat se očkovat a nenosit respirátory. Kdy, když ne teď, je čas na opravdovou odvahu politiků přijmou skutečně nepopulární rozhodnutí a nařídit lockwdown, povinné očkování, či „alespoň“ vymáhání již platných opatření? Jenže se bojím, že tuhle odvahu žádný politik nemá, protože to znamení jít jak proti agresivnímu davu bezohledných hlupáků na ulici, tak proti kapitalistickým elitám, svým sponzorům, odmítajících kvůli zisku omezit provoz svých podniků. A už vůbec žádný politik dnes – obzvláště dnes – nebude mít odvahu lidem říct, že jejich individuální práva končí tam, kde začínají práva všech ostatních a zájem společnosti. V časech krize společnost nejvíce potřebuje prvotřídní vůdce, ale ta naše bohužel disponuje jen druhořadými úředníky. Takže je sice nejvšší čas na odvahu, ale tu nikdo nemá a z ideologických důvodů ani mít nechce.

Soumrak bílého muže


Titulek „Střední třída na odstřel“ sliboval zajímavou esej a protože jsem chybně vyhodnotil jméno autora Jiřího Weigela (nedošlo mi, že je to ten Weigel od toho Klause), tak jsem se do něj pustil. Text ovšem jako kdyby Romanu Jochovi z klávesnice vypadl, takže jsem si jen přečetl další do slov přetavený mindrák ze ztráty monopolu bílého heterosexuálního muže vlastnícího majetek na drancování a vykořisťování všeho a všech, potencovaný panikou z toho, že by třeba měl trochu změnit své zvyky. A to byl pan Weigl vlastně ještě celkem uměřený ve srovnání se s ním souznícími, kteří otevřeně hlásají nutnost tuto svoji perverzní výsadu bránit se zbraní v ruce. Bílý muž kdysi táhl, ale teď už jen brzdí a jeho neschopnost a neochota přizpůsobit se změněným podmínkám a zoufalé lpění na tom, co fungovalo kdysi (i když ani tehdy to nebylo správné, ale alespoň to fungovalo), ale teď začíná být silně kontraproduktivní, je skutečnou příčinou jeho ústupu ze scény. Nikoliv jakési spiknutí neomarxistů a progresivistů, jak neustále sám sebe i všechny ostatní přesvědčuje. Bílý muž táhl, jen dokud byl sám progresivní. Teď už jen brzdí. Odstřel střední třídy v tom vidí jen vyděšený Klausův think-tank.

Proč někteří lidé odmítají očkování? – vysvětlení


Očkování nepochybně zachránila mnoho milionů životů. Přesto již od samotného vzniku očkování na konci 18. století existuje proti této metodě silný odpor části veřejnosti, včetně některých vzdělaných a vlivných osobností. (…) klíčem je strach a úzkost, především pokud jde o strach ze smrti (…) lidská psychika, díky svým velkolepým výkonům, neustále vystavena nutnosti čelit realitě smrti, kterou si v koutku duše uvědomujeme. Je to ale velmi náročné a řada lidí se proto podvědomě uchyluje k různým formám odmítání či popírání. (…) Řada psychologických studií ukazuje, že byť jen nenápadné zmínky o smrti vedou u řady lidí k zuřivé obraně vlastních náboženských a kulturních postojů či „svobod“. Rovněž se stávají agresivními vůči těm, kteří zastávají jiné názory. (…) Podle psychologů tedy nejde o nějakou zlou vůli, snahu škodit nebo třeba nebetyčnou hloupost. Ve skutečnosti je viníkem strach, tedy strach ze smrti. Dotyční lidé si strach kompenzují přesvědčením, že jim se to stát nemůže, to ti ostatní se nakazí nebo dokonce zemřou. 

Proč někteří lidé odmítají očkování?  

Příběh o české samozřejmosti


Nastoupil pán do vlaku, samozřejmě bez roušky. Samozřejmě si ji nenasadil. Samozřejmě mu nikdo z ostatních cestujících nic neřekl. Samozřejmě mu nic neřekl ani průvodčí, který mu kontroloval jízdenku. Samozřejmě se to opakovalo s jiným pánem v autobuse a dalším v tramvaji. Samozřejmě jim muselo dojít, že by roušku mít měli, když ji měli všichni ostatní, ale samozřejmě si ji prostě nenasadili a samozřejmě jim to prošlo, protože se samozřejmě nikdy nikdo neodvážil jim cokoliv říct. Samozřejmě ani já ne, protože proč vyvolávat konflikty se zjevným arogantním kreténem? Je to samozřejmé: Jsme národ samozřejmě bezohledný a samozřejmě zbabělý.

Pokroky na poli smluvního fetišismu


Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.

Manifest nevoliče


„Jděte k volbám. Je jedno, koho budete volit, hlavně jděte volit.“ Takové apely teď na mě útočí ze všech stran, od politiků přes celebrity po obskurní existence na sociálních sítích. Jenže mně není jedno, koho budu volit. Mě nestačí volit proti něčemu, v případě těchto voleb pak dokonce prostě proti někomu, já chci volit pro něco. A pokud to něco v nabídce není, pak je logické k volbám prostě nejít. To mám snad volit někoho, koho nechci a komu nevěřím, jenom proto, aby nevyhrál někdo, koho si přeji jen o trochu méně? Čeho tím dosáhnu kromě toho, že budu spoluzodpovědný za další rozklad společnosti? Volit menší zlo dává smysl jedině, pokud není jiná možnost, ale dokud je tu třetí možnost nevolit, pak je třeba nevolit, protože zlo je pořád zlo. Že se tak připravím o možnost ovlivnit, jak bude Česká republika vypadat? Tu možnost stejně nemám, protože v nabídce není nic, co bych doopravdy chtěl, takže i když za mě rozhodnou jiní, výsledek bude úplně stejný, jako když budu volit sám; jen svědomí budu mít o něco čistší. Mě totiž nestačí, že si mohu vybrat z desítek značek a obalů se stejným obsahem, mě záleží právě na tom obsahu.

Možná, že kdybych si přečetl volební programy, tak bych o nějakém nakonec usoudil, že je v něm víc dobrého, než špatného, ale to jsem tentokrát neudělal a dělat ani nehodlám, protože volební program nelze oddělit od těch, kteří jej budou prosazovat, a politici mě jeden jako druhý přesvědčili, že nikdo z nich nebude schopen ani ochoten ten program realizovat, protože ani jeden z nich nepřišel s pozitivní vizí co a proč by být mělo. Místo toho je veřejný prostor zaplněn zcela uniformním sdělením toho, co a proč by být nemělo. Všichni jsou proti Babišovi, jen Babiš je proti všem. A i když souhlasím s tím, co a proč by být nemělo, nestačí mi to, pokud není jasně řečeno, co bude, až nebude Babiš. Možná to někde ve svých programech strany mají, ale pokud to politici nedokáží ani před volbami ani říct, proč mám věřit tomu, že to po volbách zrealizují?

Nemám nic proti volbám (i když souhlasím s anarchistickým bonmotem, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, což ostatně ani není bonmot, protože tak je to dokonce napsáno přímo v ústavě), ale trvám na tom, že nevolit je naprosto legitimní postoj v situaci, kdy nemůžu s čistým svědomím dát hlas nikomu. Volby jsou příliš vážná věc na to, aby člověk volil lehkovážně kohokoliv jenom proto, aby volil. Naše demokracie se dopracovala do stavu, kdy je to jen povrchní, falešná a bulvární hra, a takové hry já se účastnit nechci. Chcete, abych šel k volbám? Tak mě přesvědčte. Ale argumenty a programem, ne citovým vydíráním. Ale protože vy o můj hlas zjevně nestojíte, já nevidím důvod, proč vám ho dávat.

Štěstí v neštěstí


Když vám tornádo sebere střechu nad hlavou, tak to žádné štěstí není, ale i v tomhle neštěstí můžete mít štěstí alespoň v tom, že jste první. Dokud je taková katastrofa výjimečná, nezvyklá a emoce vzbuzující, máte šanci, že vám spousta lidí přijde na pomoc, přiloží ruku k dílu nebo vám alespoň pošlou peníze. Až budou takové katastrofy tříkrát do roka a postiženy nebudou jednotky, ale desítky obcí, tak se žádné pomoci nejspíš nedočkáte. Nejenom proto, že lidé už budou otupělí, ale především proto, že už nebude kde brát. Nebudou se k vám moci sjet hasiči z celé republiky, protože budou potřeba jinde. Cizí lidé vám nepřijdou na pomoc, protože budou mít dost starostí sami se sebou a peníze vám nepošlou, protože už žádné mít nebudou.

Můžeme si všichni lhát do kapsy, že to tornádo na Moravě byl jen exces, který se nebude opakovat, jenže když k tomu přidáte třeba vlnu veder v Kanadě ve stejný čas, tak to až příliš koresponduje s předpověďmi vědců o tom, jak se projeví globální oteplování a jaké bude mít na nás dopady. A je teď úplně jedno, jestli je antropogenního původu, nebo zcela přirozené, prostě nás zasáhne. Stále častěji a stále intenzivněji a další postižení již tolik štěstí v neštěstí, jako ti první, mít nebudou.

Budou mít naopak velkou smůlu, protože systém podpory založený na dobrovolnosti, soucitu a charitě jim v podmínkách vyčerpaných zdrojů nebude schopen nijak pomoci. Ani peníze od státu nic nevyřeší, pokud za ně nebude co koupit. Aby další postižení klimatickými haváriemi nemuseli spoléhat na štěstí v neštěstí, měli bychom jako společnost urychleně začít s přípravami. Například si vybudovat schopnost rychle obnovit domy, třebas prefabrikované nebo s pomocí speciálních 3D tiskáren. Předělat systém sociální podpory tak, aby ubylo administrativy a nutnosti žádat, dokladovat a prokazovat, což je bez dokladů, zničených živlem, a nefunkčních telekomunikací problém. Vytvořit si schopnost rychle obnovit dodávky elektřiny a zajištění internetového připojení, atd. atp. Cokoliv, hlavně něco. Připravit se, přizpůsobit se. Jsme lidé a schopnost využvat techniku je naše největší evoluční výhoda. Zatím jsme ji využívali především k sebedestrukci, ted je nejvyšší čas začít ji využívat k přežití.

Poslední mluvčí zástupů


Prezident Zeman zase plácnul nějakou svoji obligátní zlou kravinu a internety explodovaly v reakci tak vulgární a nenávisté, že to hravně překonalo i Zemanův původní blábol. Jenže nakydat taková kvanta bláta na Zemana, který se v něm jen porochňá, absolutně nic neřeší. Už jenom proto, že Zeman není poslední konzervativní dinosaurus, jen poslední, který má přístup do médií. Jenže tam někde venku, bez internetu a bez přístupu do médií, žijí spousty lidí, kterým prezident Zeman mluví z duše. Spousy, které ti, kteří tak okázale pohrdají Zemanem, stejně okázale ignorují. To, že nejsou vidět a neumí se zviditlenit ale ještě neznamená, že neexistují, že nemají volební právo a že je správné, ba přímo pokrokové, je odepsat. Je správné chtít rovnost pro LBQT a další jiné lidi, ale těžko jim ji vybojujete tím, že budete ty, kteří jim ji z nějakého důvodu nechtějí dopřát, veřejně označovat za druhořadé a zaostalé, co vám ani zdaleka nejsou rovni. Až příští prezidentské volby vyhraje nějaký Zeman 2, nebude to ani tak důkaz mentální a morální zaostalosti lidí žijícících mimo pražské kavárny, jako důkaz stupidní a arogantní komunikační strategie těch, kteří to snad i myslí dobře, ale nedokáží si odpustit morální kýč dojímání se nad vlastní nadřazeností. Vytěsňovat velkou část populace z účasti na formování veřejného života a ignorovat jejich strachy a problémy je ta nejspolehlivější cesta, jak udělat všechno ještě horší.

Kohoutí politika


Nechci ani sobě ani vám nalhávat, že žily byly kdysi staré zlaté časy, kdy politici dělali politiku pro lidi. Politika se vždy dělá na lidech. Trvám ale na tom, že dříve, a není to zase až tak dávno, politici alespoň předstírali, že jim na lidech záleží. Teď už se ani předstírat nenamáhají. Ale co je naprostý paradox, oni už nepředstírají ani to, že by jim šlo o hodnoty nebo a principy, ba dokonce ani to, že by jim šlo o moc – dnes dávají zcela nepokrytě najevo, že jim jde jen o to zničit krtka. Pardon, samozřejmě, že ne krtka, ale konkurenci. Naprosté rozdrcení a znemožnění politické konkurence je důležitější, než podíl na moci nebo dokonce prosazení svého programu. Kompromis nepřipadá v úvahu a koncensus je vstupenka na popraviště. Zatím jen symbolické, ale to se zdá být jen otázka času. Prosadit svůj program by bylo hezké, ale v žádném případě za tu cenu, že by se jedni dohodli s druhými a dokonce jim v něčem dali za pravdu, či – ó ty hrůzo – ustoupili, i kdyby to měl být ústup do vlastních programových pozic. Dohoda je slabost, ustupuje jen zbabělec a vítězství, které není doprovázeno zničením protivníka, nestojí za nic. I prohra je lepší, pokud při ní přijde konkurence k úhoně.

Politici jsou dnes horší, než hejno kohoutů na jednom smetišti. K naší smůle to smetiště není smetiště, ale Česká republika (takže smetiště na kvadrát) a tím, kdo patologickou potřebou politiků drtit konkurenci nejvíce trpí, jsou její občané. Bohužel to asi jinak nešlo. Třicet let adorace ostrých loktů, triumfu bezohledného individua nad druhými a vnímání všech ostatních jako nebezpečné a nežádoucí konkurence, kterou je třeba zničit, jinak ona zničí mne, prostě jinak skončit nemohlo. A tak se teď musíme dívat, jak pod námi kohoutící politici podřezávají větev, každý svojí pilkou ze svém kousku větvičky, protože když se větev uřízne, tak s ní konkurence přece musí spadnout, a to je důležitější, než jestli spadnu také. Je to absurdní, ale když zničit, tak zničit, krtka i kohouta, Petra i Pavla, hlavně že bude po mém. Hlavně se v žádném případě a za žádnou cenu nedohodnout s ostatními kohouty s pilkou, že by bylo lepší tu větev vůbec neřezat. Jako kdyby život neměl žádnou cenu, pokud nejsem jediný, kdo přežije.

Já to vidím tak, že kohouti patří na hnůj, do kurníku, do pohádky o Mrazíkovi, na pekáč nebo do vína, ale v žádném případě do politiky. Vidíte to také tak?

Inženýrské argumenty pro základní příjem


Se svolením autora přináším překlad článku An Engineering Argument for Basic Income, který mne zaujal až tak, že jsem ho prostě přeložit musel. Odpusťte prosím překladu jeho nedokonalost, překládat je těžší, než rozumět. Protože jde o překlad, jsou reálie sice americké, ale podle mých znalostí více či méně platné i pro českou situaci.


Inženýrské argumenty pro základní příjem

Využití principů odolnosti proti selhání pro kritické systémy podpory života

Scott Santens

Původně jsem na šel studovat na Colorado School of Mines abych se stal inženýrem. Sice jsem za dva roky zběhl studovat psychologii, ale přemýšlet o světě jako inženýr jsem už nikdy nepřestal a stále na věci nahlížím ze stejné perspektivy jako tehdy, když jsem chtěl být inženýrem: na čem jedině záleží je realita, co funguje a co ne. Mám rád matematiku a vědu, ale co skutečně zbožňuji je to, jak inženýři matematiku a vědu používají k tomu, aby věci vylepšili. Být inženýr znamená být realista. Dávat přednost praxi před teorií. Chápat, že mapa není krajina.

Existuje jedno pravidlo, které všichni inženýři znají, pravidlo, známé i jako Murphyho zákon: Cokoliv se může pokazit se také pokazí. Když to máte na paměti, je vám jasné, že se selháním musíte při návrhu čehokoliv počítat. Nechceme, aby se věci pokazily, ale víme, že se pokazí, počítáme s tím a přemýšlíme o tom, jak bychom měli zareagovat, až se pokazí.

Pokračovat ve čtení „Inženýrské argumenty pro základní příjem“