Tagged: společnost

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.

Reklamy

Vlastnictví není přirozené


V jinak pohříchu poněkud zmateném textu A. Votruby Podstata vlastnictví je kolektivní je zajímavá úvodní pasáž:

Vlastnické právo není dáno člověku přírodou. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by mít vlastnické právo člověka žádnou přednost před vlastnickým právem dalších živých bytostí. Přesto člověk nikdy nepociťoval nic nemorálního v tom vyhnat zvíře z jeho brlohu, vzít si med lesních včel apod. Pravda je tedy jiná: O vlastnickém právu má smysl uvažovat pouze mezi bytostmi, mezi nimiž už existuje společenský vztah. Vlastnické právo není nějakou biologickou, nebo metafyzickou kategorií, jak se nám snaží sugerovat Lockova teorie, ale záležitostí sociální. Krátce řečeno: Nejprve vznikla společnost, teprve potom vlastnické právo.

Tahle pravda, jakkoliv je v zásadě banální, je jednou z nejskrývanějších pravd o našem světě. Ideologie liberalismu, která dnešnímu světu dominuje, dělá všechno proto, aby ji zakryla, utajila, postavila mimo zorné pole politického myšlení. I dnes je nerozporovaným axiomem liberalismu, že vlastnictví předcházelo společnost.

Povšimněme si, že z Hobbsova modelu vyplývá úplně jiný názor na podstatu vlastnického práva. V přirozeném stavu nic takového neexistuje. Věci může užívat ten, kdo uhájí jejich držbu v permanentní válce. Nehraje při tom roli, jestli je vyrobil, nebo uloupil. Vlastnické právo, jakož i celá morálka, vzniká teprve se vznikem státu.

Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Konec sdílené ekonomiky


Čas od času – či spíše stále častěji – přijde někdo, kdo pěje chvály na firmy typu Uber a Airbnb s tím, že přinášejí novou kvalitu do ekonomiky, decentralizaci, sdílení a více svobody a příležitostí (dobře) si vydělat a že právě takové firmy mohou řešit problém zaměstnanosti. Jistě, že i takového firmy mohou přispět ke zvýšení kvality života svých zákazníků, ale z podstaty kapitalistického podnikání nemohou řešit, natožpak vyřešit, problém zaměstnanosti. Jejich byznys je založený na externalizaci rizik a nákladů na jejich subkontraktory, sdílení pro ně ní výrazem společenské a ekologické odpovědnosti, ale způsobem, jak snížit (a externalizovat) počáteční investice. Jejich cílem nikdy nebylo zaměstnávat lidi, ale vydělávat, k čemuž „zaměstnávání“ slouží jen jako prostředek, nutné zlo do doby, než to půjde jinak. Důkaz? Uber nakoupí 24 tisíc autonomních aut od Volva, ušetří na řidičích. Nenechme se zmást tím, že v absolutních číslech to zatím nejspíš není příliš významné. Jde o trend, o princip, který byl popsán výše. Snad se ani nedá říct, že by to byl problém sám o sobě, je to prostě vývoj. Problém je, když někdo čeká od firem jako je Uber cokoliv jiného. Spoléhat se na kapitalisty a čekat od kapitalismu spasení je hloupé a krátkozraké. Teď je to možné vidět takřka v přímém přenosu. Otázka je, kolik z těch, kteří to uvidí, vůbec dokáže pochopit, na co se to vlastně kouká.

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Celý příspěvek

Moje řeč


Kde se bere nostalgie po minulém režimu? Či lépe řečeno: odkud pramení skepse k tomu současnému? Stručně řečeno: ze zkušenosti a ze srovnání. Velmi dobře to zformuloval Štěpán Kotrba:

Podstatné je to slovo společně. Ti lidé budovali infrastrukturu komunit, které tvořily společnost. (…) Tato obrovská síla a pracovní nadšení trvající čtyřicet let daly lidem přesvědčení, že je to jejich země, jejich vlast. Že to, co dělají, dělají pro sebe. Pro děti. Pro vnuky. Aby se měli líp než děda. Dnes už ta vlast není naše. Patří vlastníkům půdy, nemovitostí, vlastníkům fabrik a statků. (…) A proto je Česko pro mě adresa trvalého bydliště, daňový domicil, ale už ne vlast, za kterou bych byl ochoten bojovat, krvácet či umírat. Protože stát se nestará o seniory, nemohoucí a slabé tak, jak by měl a jak od něj ti senioři očekávali celý život. (…) Toto odcizení státu od občanů je příčinou nostalgického vzpomínání i idealizování předchozího režimu.

Nyní počítejte se mnou: Nyní je 28 let od roku 1989. Čili bychom měli mít odpracováno tolik co předchozí, komunisty řízený režim udělal od roku 1948 do roku 1976. (…) Kolik jsme toho stihli vybudovat za posledních 28 let „svobody“ bez komunistů? Kolik kilometrů silnic, železnic, kolik nádraží a letišť? Kolik kilometrů metra, tunelů a kolik elektráren? Kolik přehrad? Kolik nových škol a školek? Kolik nemocnic?

K čemu je vám svoboda slova, když nadávky na vládu a poslance nikdo neposlouchá? K čemu jsou vám vaše lidská práva, chcípáte-li pod mostem s neléčeným bércovým vředem?

Inlinové kontrakty Uberu


Četl jsem kdysi jednu sci-fi povídku, ve které třetí či čtvrtou světovou válku vyhrála česká armáda. Tehdy totiž byly zbraně natolik sofistikované, že zabíjeli pouze vojáky a ne civilisty. A česká armáda přišla na to, jak toho využít: pokud na českého vojáka letěla kulka, armáda ho prostě propustila. V tu ránu z něj byl civilista a kulka ho nezasáhla. Hned poté jej opět přijala a voják bojoval dál. Vteřinu voják, vteřinu civilista, střídalo se to rychle podle potřeby. A pokud mne paměť neklame, tak ten tento mechanismus měl název inline kontrakt.

Tohle bylo sci-fi, ale firmy jako v poslední době tolik skloňovaný Uber, fungují na velice podobném principu, jen v opačném gardu: zaměstnance přijmou, jen když pro něj mají práci, a pak ho hned propustí. Prostě neplnohodnotné úvazky a externalizace nákladů dotažené do dokonalosti. Zaměstnanci – de facto i de iure ovšem subkontraktoři – si na své náklady pořizují vše vlastní, nesou většinu komerčního rizika, a firma jim zaplatí jen tehdy, pokud má jistotu, že na nich vydělá.

Aby to vypadalo dobře a lákavě – i když spoustě lidí takový mechanismus přijde sexy i bez toho – říká se tomu sdílená ekonomika, což je ovšem zavádějící, protože ve skutečnosti se o inovaci kapitalistického vykořisťování. Tam, kde dochází k těžbě renty – a to v případě Uberu jednoznačně dochází, navíc je to primární smysl jeho existence – nemůže být o nějakém sdílení řeč. Podstatou sdílení je totiž eliminace kapitalistického obchodního modelu, nikoliv jeho intenzifikace, jako v tomu právě v případě Uberu.

Ekonomika i společnost se mění, ale problémy, které tyto změny přinášejí, platformy typu Uber neřeší, jen je transformují na nové, na které společnost pro jejich novost není citlivá a jako problémy je nevnímá. V aktuálním sporu mezi taxikáři a uberáři tak nejde o spor mezi těmi, kteří problémy vytváří a těmi, kteří je řeší, ale o boj o dominanci mezi problémem starým a novým.

Jako společnost nás pak čeká – a to nevyhnutelně, volbu máme pouze v tom, jak brzy se tomu začneme věnovat – odpověď na otázku, jestli princip inlinových kontraktů přijmeme, nebo odmítneme. A pokud ha přijmeme, tak zda se všemi negativními dopady prekarizace, která se na něj váže, nebo se pokusíme je vyřešit další inovací, například nějakou variantou nepodmíněného základního příjmu.

 

Vyšetřování skončilo, zapomeňte


Vzpomínáte na akci Fénix? S velkým humbukem tehdy policie oznámila rozprášení údajné levicové teroristické buňky, podle policejních komuniké těsně před útokem na vojenský vlak, to vše jenom proto, aby to teď skončilo naprostou blamáží, protože soud všechny obžalované zprostil obvinění, především proto, že nelze zjistit, co byla vlastní iniciativa obžalovaných a co práce policejních agentů-provokatérů. Je to pár dní – a je ticho po pěšině. Zkusili jsme – nevyšlo to. Žádné pohoršení nad policejní zvůlí se nekoná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Pokud se něco takového stane nějakému podnikateli – i velmi kontroverznímu – je z toho hned aféra. Ale jak jde o levicové aktivisty, aféra se nekoná. Stejně to byli nějaké divné (slušný člověk jim nerozumí) a nebezpečné (mají jiný vztah k autoritě vlastnictví, než slušný člověk) šmažky (oblíbený stereotyp bagatelizující a deklasující levicový aktivismus), tak co by ještě chtěli? Tyhle „smažky“ budou dost možná chtít po stát odškodné, které dost možná dostanou, ta správná otázka ale zní, co by měla chtít společnost? Má chtít, aby se na tento renonc cudně zapomnělo, nebo má chtít, aby policie přestala na společenskou objednávku vyrábět delikvenci tam, kde není, ale kde by podle dominantního pravicového narativu být měla? Nadšené znepokojení ministra Stropnického, když mu jiný anarchista podpálil terasu, je v tomto směru zcela příznačné. Bylo by velmi špatné, kdyby tenhle Fénix povstal z  popela. To se ale zcela jistě stane, pokud teď nezazní jasné a ve společnosti široce rozkročené: „Ne policejním provokacím a kriminalizaci levicových postojů.“

Obligátní pay gap i ve sportu


Dnes se běžel 121. ročník běžeckého závodu Běchovice-Praha (název je mimochodem pěkná ukázka konzervatismu, protože Běchovice jsou dávno součástí Prahy, které končí daleko daleko za nimi). Klobouk dolů před všemi, co vyběhli, a dvakrát před těmi, co doběhli. Mě by to spolehlivě zabilo.

IMG_20170924_120335.jpg

Ale jak jsem si tak četl propozice, tak vidím, že závod je zároveň Mistrovstvím ČR v silničním běhu na 10 km a že borci v mistrovských kategoriích mají nárok na tzv. price money: první muž 10.000,- a první žena 8000,- Ale proč ten rozdíl a je náhoda, že je zrovna těch cca 20%, které představují pay gap mezi muži a ženami v celé společnosti? Vždyť tady není mezi výkonem muže a ženy žádný rozdíl –  všichni uběhnou stejnou vzdálenost a první je prostě první. Lišit se může čas, ale takový rozdíl je vzhledem k tomu, že se jedná o samostatné kategorie, irelevantní, navíc finanční odměna není závislá na absolutním čase, ale jen na pořadí. Paradoxně, kdyby první žena v cíli byla rychlejší, než první muž, bude její odměna nižší! Tady prostě žádný (pseudo)racionální důvod pro rozdílnou odměnu mezi muži a ženami není, ten rozdíl přesto existuje. Proč? Ze setrvačnosti? Je to také svého druhu konzervatismus?

Saša nakládá


Minulý týden – a pokračuje to stále! – rozčeřila český rybník Saša Uhlová se svým projektem Hrdinové kapitalistické práce (aluze na pozapomenutého Hrdinu socialistické práce je tu zjevná). A je jasné, že takové téma já nemohu přejít mlčky, byť asi nic nového nedodám, protože už se vyjádřili skoro všichni. Mnozí (Fiala, Simkanič) velmi dobře, jiní (Kroupa), jak už to tak bývá, na facku.

Celý příspěvek