Nejnovější variace na asociální reformu důchodů


Tak se nám pan premiér zasnil a vysnil důchodovou reformu z pera pana Rusnoka. Takže už asi tušíte, komu taková reforma půjde k duhu a kdo ji zaplatí. Jestli jsem to pochopil správně (věřte novinářům), tak aktuální reforma má (opět) stát na těchto třech pilířích: individuální úspory, rovný důchod a úlevy pro rodiče (nebo také tresty pro bezdětné, podle toho, jak se na to chcete dívat).

Continue reading „Nejnovější variace na asociální reformu důchodů“

Reklamy

Pravé demokratické hodnoty


Mrzne. Není to žádný extrémní mráz, jak tvrdí v televizi, je to obyčejný zimní mráz, ale přesto v něm umírají lidé. Lidé bez domova. A je to právě o to horší, že nejde o žádný extrémní výkyv počasí, který by nás snad mohl zaskočit. Jen za posledních pár dní jich bylo pět. Pět lidí mrzlo v prosperující zemi, ve které se podle elit žije údajně nejlépe, jak se když žilo. Jenže elity umrzlí lidé netrápí. Ani žádní jiní lidé. Elity nezajímají lidé, elity nezajímá chudoba uprostřed dostatku. Elity zajímá majetek. Včera, když umírali lidé zimou, řešili elity jen a pouze zdanění církevních restitucí a jak je nemravné a že je to políček do tváře spravedlnosti. Tohle je pro elity důležité, ne lidé. Když umírají lidé zimou, není pro naše demokratické elity nemravné, dokonce je to podle nich snad spravedlivé. Rozhodně to ale není tak důležité, aby se to řešilo. Zdanění nemravně a nedemokraticky protlačených církevních restitucí vyznačujících se závažnými právními a ekonomickými vadami, jež dosahují takové výše, že by se by to bohatě stačilo nejenom k nasycení a ubytování všech potřebných, ale i k opravě všech zanedbaných mostů, je pro naše demokratické elity důležitější. Naše demokratické elity se nebudou špinit s chudými lidmi, ale budou se do krve bít za bohaté preláty. Ať ty jejich nevymáchané huby stokrát úlisně zpívají o svobodě, demokracii a lidských právech, po činech se nakonec vždycky ukáže, že ty pravé demokratické hodnoty jsou někde úplně jinde.

Dnes se urodilo


Podporuji finančně dva vlastizrádné štvavé plátky – Deník referendum a A2larm. Někdy si říkám, jestli to má vůbec smysl, ale někdy si říkám, že to má sakra smysl. Jako třeba dnes, kdy oba přinesly velice zajímavé texty. O něco lepší (= třaskavější) A2larm, který je v poslední době přeci jenom o něco málo lepší (=radikálnější?),  než DR. Posuďte sami a zamyslete se nad tím, kde jinde byste si něco podobného mohli přečíst. Myslím, že v žádném ze seriózních a módních deníků, co jich dnes na pravici je.

[A2] Žana Coneva: Ceny paliv vyvolávají protesty i v Bulharsku

Sociolog Čavdar Najdenov to shrnul následovně: „Když v Bulharsku nemáš auto a benzín, nemáš ani práci.“ Železniční doprava je neuvěřitelně zastaralá a podfinancovaná, což obvykle bývá příprava na privatizaci.

 

[DR] Petr Bittner: „Oni to tak chtěj“ a jiné projevy tradiční české lhostejnosti

Problém bezdomovectví takto média často redukují na citace člověka, který si svůj životní úděl v nejhorších představitelných podmínkách racionalizoval do podoby „neměnil bych“ a „tady můžu chlastat“. Přispívají tím k utužování předsudků o bezdomovectví jako „životním stylu“, přestože jde o problém hluboce systémový. (…) Všechny dosud uplatňované metody jako prostupné bydlení vychází z nezpochybnitelného základu, že bydlení samo o sobě je zásluha, že si na ně člověk musí vydělat. Všechny tyto přístupy ignorují fakt, že bydlení je především nutnou podmínkou, aby se člověk v téhle společnosti vůbec mohl začít o něco zasluhovat.

 

[A2] Zdeněk Rous: Václavák obsadili feťáci a černoši z Nigérie!

Podle zástupce organizace Sananim, která pomáhá drogově závislým, ve skutečnosti počet uživatelů, kteří si na Václavské náměstí přicházejí kupovat drogy, klesá. Pohybuje se jich zde až o polovinu méně než před 12 lety. Ti, kteří zde zůstali, ale zestárli, zhoršil se jejich zdravotní stav a jsou častěji bez přístřeší – došlo tedy k jejich zviditelnění.

 

[A2] Václav Drozd: Migranti jsou dokonalý terč pro projekci pocitů strachu a zklamání

 Obyvatelé vnímají migranty velmi negativně a nejvíce odmítají migraci v zemích, kde je narušená tkáň společnosti. Tyto společnosti jsou charakteristické velmi nízkou úrovní důvěry, lidé se v nich cítí ohrožení, vidí budoucnost nejistě a trpí celou řadou frustrací. Narušená tkáň společnosti také znamená velmi nízkou úroveň vzájemné solidarity.

[DR ]Ivan Štampach: Paradoxní důvody ruské hybridní války

Co vedlo Rusko k tomu, že opustilo spíše prozápadní orientaci, již mu můžeme připsat v létech 1991-1999, a že jeho politika je radikálně imperiální? (…) Orgány nadnárodní anonymní moci kapitálu, světové a evropské finanční instituce nadiktovaly Rusku změny podle Washingtonského konsenzu: překotnou privatizaci, deregulaci nákladů na bydlení, zhoršení dostupnosti zdravotní péče, omezení státních výdajů včetně sociálních, vzdělávacích a kulturních, jakož i dramatické zdanění, takřečenou „fiskální disciplínu“. To vedlo k prudkému růstu cen a zhoršení už i tak špatného životního standardu. (…) Nutno připustit, že významný podíl na vítězství této nebezpečné politiky [současné ruské] má Západ sám tím, jak bezcitně prosazoval v devadesátých letech „trh bez přívlastků“ a odvrátil vznikající sympatie obyvatelstva od sekulárních, demokratických a liberálních principů.

 

Jak zachránit svět


Ne, já nevím, jak zachránit svět. Vědí to ale jiní a pro mě je čest, že mohu přispět alespoň tím, že jejich nápady sepíši do stručného, a po hříchu nutně neúplného, přehledu. Co je tedy možné a nutné udělat pro záchranu světa? Svět spasí, nebo jej alespoň před pádem do propasti pomůže ochránit, kupříkladu toto:

  • Nechat chudé děti hladovět.
  • Neomezovat spotřebu fosilních paliv.
  • Zakázat islám a homosexualitu. To pro začátek, později zahájit aktivní profylaktická opatření (prostě ty šmejdy postřílet).
  • Nepřijímat uprchlíky a vůbec nepomáhat lidem v nouzi.
  • Neomezovat těžbu (ani uhlí, ani dřeva, ani ropy, prostě ničeho), odlesňování, spotřebu vody etc.
  • Vždy dát přednost nižším okamžitým nákladům před dlouhodobým přínosem.
  • Neregulovat, deregulovat; globální kapitál především.
  • Zakázat komunismus, marxismus, marxleninismus, neomarxismus a pro jistotu i klasicismus.
  • Zdi, ploty, pasti, kulomety, svěcená voda.
  • Nebýt změkčilý, nenechat se zmást soucitem. Soucit je zrada, žádní bližní neexistují, jen nepřátelé, nájezdníci a kořist.
  • Neobtěžovat ty šťastnější nešťastnými příběhy a ty bohatší chudobou. Ani svojí, ani cizí.
  • Rozpustit EU, rozpustit OSN, rozpustit parlamenty, moc předat armádě.
  • Trestat potulku, žebrotu, hodně dětí, málo dětí.
  • Rasová a třídní segregace.
  • Neutrácet státní rozpočty za sociální, zdravotní a vesmírné programy, ušetřené peníze dát na armádu a snižování daní pro bohaté.
  • Snižovat daně
  • Rušit zákony, ty na „ochranu“ spotřebitelů a „ochranu“ přírody především.
  • Netřídit odpad, používat v maximální možné míře jednorázové obaly, nejlépe igelitové pytlíky.
  • Zredukovat stát na armáda a represivní aparát.
  • Nepodporovat chudé, hnědé, blbé, beznohé i jiné.
  • Podporovat nerovnost, vymýtit z právních řádů veškerá sociální práva. (Alespoň ta, když to s lidskými a občanskými nepůjde).
  • Nekecat, nemyslet jednat. (A jednat znamená zabíjet.)
  • Nepřipustit rovnost, prosazovat nerovnost.
  • Nezachraňovat chudé lidi a vyvržené velryby.

Nutně jsem mnohé vynechal a mnohé trestuhodně zjednodušil, proto vlastní nápady, postřehy a upřesnění směle pište do komentářů, protože vám jistě osud světa není lhostejný. Pamatujte, že jen málo problémů nelze vyřešit násilím a krutostí. A já nepochybuji o tom, že společně recept na záchranu starého dobrého světa dáme dohromady. Jen si tedy nejsem už tolik jistý tím, že ten krásný starý svět za tu záchranu stojí.

Za kapitalismus proti kapitalismu


Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?

K rozdílům mezi Západem a Východem


Krzysztof Zanussi, polský režisér:

Je to jiná kultura, jiná společnost. Byzantská, zatímco my jsme Římané. Platónská, zatímco my jsme aristotelští. Mnoho z prvků které tvořily fenomén homo sovieticus, náleží ke staré ruské tradici a také k ortodoxní tradici. Mimo jiné je to podezřívavý přístup k novinkám. Západní svět, zejména ten anglosaský, má sklon přeceňovat věci, které jsou nové. Když se podíváte na zboží v supermarketech všude jsou ta velká tři písmena – NEW, která říkají, že to starší bylo méně dobré, i když je to často naopak. Východ naopak přijímá pokrok velmi váhavě, protože oni jsou ti strážci ortodoxie. Berou to tak, že mají povinnost chránit tradici, jinak dojde k jejímu pokřivení. A vzhledem k množství herezí které, se v dějinách východního křesťanství vyskytly, zejména mezi Řeky, víme že měli pravdu. Oni skutečně museli bránit podstatu křesťanského odkazu. Na Západě s prostomyslnými Barbary to bylo jednodušší, co se jim řeklo, to přijali. A hereze nebyly zase tak časté. Jinými slovy jsme to my, kdo patří k té méně duševně aktivní části evropské tradice.

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.

Lesní socialismus


Když se budete bavit s liberálem, anarchokapitalistou nebo dokonce s objektivistou, budou vás vehementně přesvědčovat, že konkurence je fundamentální a univerzální princip života, že silní přežívají a slabí hynou, vždy a všude. Blbost. Možná to tak funguje mezi vrcholovými predátory nebo elitními obchodníky (což je víceméně jedno a totéž), ale rozhodně to není univerzální princip. Například les takhle nefunguje. Les totiž není jen skrumáž izolovaných jedinců (stromů), kteří se snaží odstavit ostatní od vody, půdy a Slunce, až by ideálně zůstali široko daleko sami – jak by ho svrchu jmenování rádi viděli, protože tak chtějí vidět i lidskou společnost – les je pravý opak. Les je systém. Les je společenství. Stromy v lese nejsou izolované, ale jsou navzájem propojené podhoubím (mykorhiza se tomu říká), které stromům slouží jako komunikační síť a jehož fungování poznávají vědci v plné šíří až v poslední době. Stromy si přes houbová vlákna vyměňují nejenom jako informace (například specifické molekuly produkované imunitním systémem při napadení škůdci, které aktivují obrannou reakci ještě nenapadených jedinců a zvyšují tak jejich šanci na úspěšné zdolání infekce), ale i produkty metabolismu a vzájemně se tak vyživují. Kdo má, pomáhá tomu, kdo zrovna nemá, a to i napříč druhy. Stálezelené na jaře pomáhají těm opadavým nastartovat vegetační cyklus, listnaté pak na oplátku přispívají semenáčkům jehličnanů. Kdyby totiž platila poučka o konkurenci, neměli by semenáčky v konkurenci nejenom dospělých jedinců svého druhu, ale i bylinného patra, téměř žádnou šanci přežit. Prosperují právě proto, že se s nimi přes síť houbových vláken dělí o potřebné zdroje ti jedinci, kteří počáteční úskalí růstu již překonali. Je to zkrátka takový lesní socialismus. A les je jeden z nejrozšířenějších a nejstabilnějších biotopů na planetě. A co je dobré pro les, je dobré i pro člověka, protože lidé, stejně jako stromy, nejsou izolovaní, ale provázané v široké síti vztahů a interakcí. Skeptiku viz práci Suzanne Simardové.

Přizdisráči


Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.

Continue reading „Přizdisráči“

Co se týče přežití


Z doporučeného a doporučeníhodného textu Přežití nejbohatších vyjímáme:

Na začátku 90. let digitální budoucnost působila jako otevřená našim invencím. Technologie byla hřištěm kontrakultury, která viděla příležitost vytvořit více inkluzivní, rozprostřenou a pro-human budoucnost. Jenže zájmy byznysu viděly jen nový potenciál pro stejné staré vytěžování a technologové byly sváděni akciovými trhy.  (…) Technologie se namísto příběhu kolektivního rozkvětu stala věcí osobního přežití. Poukazovat na to zároveň znamenalo zapsat se jako nepřítel trhu nebo anti-technologický mrzout.

Vytěsnění chudoby a nákazy mimo naše zorné pole nezmizí, když si na hlavu nasadíme brýle pro virtuální realitu a ponoříme se do alternativní reality. Čím déle budeme ignorovat sociální, ekonomické a environmentální ozvěny, tím větší problémem budou. To na druhou stranu motivuje ještě větší stahování se, izolacionismus a apokalyptickou fantazii – ještě zoufaleji vymyšlené technologie a byznysplány. (…) Čím jsme oddanější tomuto pohledu na svět, tím více vidíme lidské bytosti jako problém a technologii jako řešení.

Věděli, že pro jejich ochranu budou zapotřebí ozbrojení strážci, aby je ochránili před zuřivými davy. Jenže jak jim zaplatí, když peníze budou bezcenné? Co strážcům zabrání v tom, aby si vybrali svého vlastního vůdce? (…) Když se hedgeoví investoři Ruskoffa zeptali na nejlepší způsob, jak získat autoritu nad jejich strážci po „události“, odpověděl jim, že nejlepší bude se k nim chovat velice dobře už teď. Měli by se k nim chovat, jako by to byli členové jejich rodiny, a čím více dokáží rozšířit tento étos začlenění do zbytku své byzynsové praxe, řízení dodavatelského řetězce, snahy o udržitelnost a distribuci bohatství, tím menší bude šance, že dojde k „události“.  (…)  Byli ohromeni jeho optimismem, ale vážně ho nebrali. Nezajímalo je, jak se vyhnout kalamitě; byli přesvědčeni, že jsme zašli příliš daleko. Přes všechno jejich bohatství a moc nevěřili, že mohou ovlivnit budoucnost.