Triumf liberalismu


Jako by přes všechny řeči o liberalismu a sdílení ekonomiky i hodnot sílila obava z navázání osobního kontaktu. (…) shrnul politolog Patrik Deneem: „Dopracovali jsme se do stavu osvobozených bytostí, kterou jsou si navzájem neustálou hrozbou.

Zbyněk Petráček, LN 30.11.2019

Opomíjené aspekty konce komunistického experimentu


Výběr z recenze Ondřeje Bělíčka na knihu britských historiků 1989: A Global History of Eastern Europe:

Kořeny dramatických událostí roku 1989 nachází už v souvislosti s finanční krizí sedmdesátých let. Zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. Brettonwoodského ekonomického systému započal širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Právě zde se podle Jamese Marka začíná drolit solidární projekt alternativního ekonomického modelu socialistických zemí východní Evropy se zeměmi třetího světa v Africe, Asii, na blízkém Východě, ale i v Latinské Americe. (…) Tlak západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, vedl socialistické země k tvrdšímu vymáhání dluhů od spřátelených mimoevropských zemí. V této době například zcela utichlo volání socialistických zemí po úplném odpuštění dluhu africkým zemím. Těsnější spolupráce s těmito institucemi byla pro zástupce socialistických zemí „školou kapitalismu“, která je vedla ke snaze aplikovat určité aspekty tržního hospodářství v rámci centralizovaného ekonomického modelu. (…) Proces pádu komunistického režimu rozhodně nepostupoval samovolně pod tíhou hospodářských problémů socialistického bloku, jak by se mohlo zdát. Postupné opuštění socialistického modelu a integrace s globálním kapitalismem bylo z velké části rozhodnutí elit, jež považovaly socialistický projekt za vyčerpaný. (…) Jak poměrně podrobně ukazuje ve své knize, šířící se myšlenky neoliberalismu se mezi ekonomy socialistických zemí setkávaly s takřka fanatickým obdivem. Vzorem pro ně však nebyly země Západu, jak by se mohlo zdát, ale spíš Pinochetovo Chile nebo vojenský režim v Jižní Koreji.

Opoziční skupiny, které se ocitly u vyjednávacího procesu s komunistickou mocí, se však přílišné demokratizace společnosti obávaly. Existovala oprávněná obava před nekontrolovaným vynořením negativních sentimentů v podobě nacionalismu, populismu a násilí. Systém západní parlamentní demokracie byl způsob, jak tyto spodní proudy společnosti kontrolovat a omezovat nepřiměřené nároky na demokracii

Zatímco Evropa slavila znovusjednocení Západu s Východem, některé části světa, zejména Afrika a třetí svět, sledovaly tento proces se znepokojením. Africké země se obávaly návratu koloniální Evropy, která začne znovu plundrovat její kontinent, a také rasismu. (…) Křesťanství jako základní hodnota Evropy bývala vždy spojována především s disidentskými skupinami, které křesťanství považovaly za součást boje proti bezbožnému komunismu. Jak ukazují nedávné historické výzkumy, řada národoveckých komunistů se dávno před rokem 1989 obracela zpět ke křesťanským tradicím. Tento obrat často souvisel i s odklonem od solidarity s arabskými zeměmi. Islám po roce 1989 nahradil komunismus coby „největší hrozby pro Evropu“. (…) Bílá, křesťanská a sjednocená Evropa představovala pro země Třetího světa, zejména pak africké a arabské, novou hrozbu.

Rozdělená společnost


Dnes a denně, zas a znova si část společnosti stěžuje na to, že je česká společnost jako celek rozdělená. Je přitom evidentní, že je toto rozdělení podle stěžovatelů zásadně špatně, už méně zřetelné ale je, jak je vlastně rozdělena, proč je to podle nich špatně a jak by to mělo být správně. Nezbývá, než se pokusit na tyto otázky odpovědět sám.

Tak především, za všechny ty teď už roky, kdy stesky na rozdělenou společnost čtu a poslouchám, nikdy jsem nepostřehl, že by tyto stížnosti mířily na ekonomické, sociální či etnické bariéry, které by společnost rozdělovaly. Stížnosti nemíří na to, že by se stěžovatelé s někým potkávat nemohli, oni si stěžují, že s někým potkávat musí – s lidmi, kteří jsou jiní, s lidmi kteří mají jiné názory, jiné preference, jiné sympatie a jinak volí. Zatím to nikdo z nich neřekl na plná ústa, ale nabízí se logická úvaha, že ti, kteří na rozdělenou společnost žehrají, by zřejmě nejraději měli společnost sjednocenou. Sjednocenou pod jednou stranou, jednou vládou a jedním praporem – tím jejich.

Je to o to absurdnější, že na rozdělenou společnost nejvíce nadávají ti, kteří se zároveň nejhlasitěji hlásí k odkazu tzv. Sametové revoluce. A jak já si ji pamatuji, tak jedním z nejhlasitěji a nejzřetelněji artikulovaných požadavků tehdy nebyla restaurace kapitalismu (po té otevřeně nevolal nikdo), ale požadavek plurality, požadavek konce vlády jedné jediné strany s jednou jedinou ideologií a nastolení takových poměrů, kdy nebude existence různých názorů a postojů nejenom trestná, ale ani divná.

Teď tu pluralitu máme – a je to špatně. Ti samí lidé, kteří těžce nesli, když museli mlčet sami, teď těžce nesou, když nemusí mlčet druzí. Jestli někdo rozděluje společnost, tak jsou to právě oni se svými požadavky na dělení občanů na správně (jako oni) a špatně (jinak, než oni) smýšlející, a ne prezident Zeman, kterého z toho systematicky obviňují. Prezident nenutí jednoho, aby stát tady, druhého, aby stál tamhle, a oba, aby se navzájem nenáviděli a nadávali si. Že je prezidentem zrovna Zeman není příčinou, ale projevem toho tzv. rozdělení, ve skutečnosti přirozené pestrosti.

Osobně si myslím, že je lepší „rozdělená“ společnost, ve které vedle sebe koexistuje celá plejáda názorů, než „sjednocená“, ve které je připuštěn jen jeden jediný „správný“ názor, a která zkolabuje v okamžiku, kdy kontrola ochabne a přijde nevyhnutelná konfrontace s názorem odlišným. I já vidím, že je naše společnost nemocná, což se projevuje stále vyhrocenějšími mezilidskými vztahy, ale nesouhlasím ani s tím, že je nemocná proto, že je rozdělená, ani s tím, že je rozdělená proto, že je nemocná. Je nemocná proto, že se není schopna vypořádat s něčím tak přirozeným a jádru zdravým, jako je koexistence různých názorů, priorit, zkušeností a řešení. A těžko společnost uzdravíme tím, že se pokusíme jednu její nezanedbatelnou část amputovat. Tím totiž nezískáme jednu zdravou společnost, ale dvě nemocné, teď už definitivně rozdělené. A právě proto bych byl velmi, rád, kdyby se ji nepokoušeli „léčit“ ti, kterým se nejvíce zdá nemocná.

Správně špatně


Byl tu teď takový průzkum, jestli bylo za socialismu lít, a světe div se – nemálo lidí odpovědělo, že ano. První, co mě napadlo, bylo že vám ta propaganda moc nefunguje. Třicet let tlučete lidem do hlavy, že za socialismu bylo tak špatně, že líp bylo i za Protektorátu i za Třicetileté války, a teď tohle. Druhé, co mne napadalo, že se vám ta revoluce moc nepovedla. A čekal jsem posměšky a invektivy na adresu pamětníků, kteří si špatně pamatují, protože mileniál z pražské kavárny ví samozřejmě mnohem lépe, než horník z Ostravy, jak se tomu horníkovi žije teď a jak se mu žilo před tím. Posměšky a invektivy se kupodivu nedostavily, a k mému ještě většímu překvapení i lidé, pro které je Sametová revoluce stejný vrchol dějin, jako druhý příchod Krista, připustili, že deziluze části populace je adekvátní reakcí a signálem, že ne každý byl vítěz a hodně lidí revoluce prostě hodila přes palubu. (Vzhledem k tomu, jak prosperují privatizační šmejdi, v tomto případě spíš než svoje děti požrala revoluce svoje rodiče.)

A za třetí mi došlo, že takhle je to správně, že je to přesně tak, jak to má být. Budujeme totiž kapitalismus a jedním z kategorických imperativů kapitalismu je „urvi, co můžeš“. Étos kapitalismu leží v konkurenci a úspěchu. Kdyby uspěli všichni, nebyl by to kapitalismus, ale socialismus. Že všichni neuspěli není důkazem neúspěchu revoluce, ale jejího úspěchu: podařilo se vybudovat společnost, kde si lidé nejsou rovni, společnost, kde jedni vítězí na úkor druhých. Kdyby nebylo poražených, nebylo by ani vítězů. Chceme-li tedy mít vítěze – a to chceme, když chceme kapitalismu – musíme mít i poražené.

Správné množství poražených – takové, aby by byli dost vidět a vítězové i „vítězové“ (tj. těsně neporažení či ještě ne poražení) viděli, že jsou vítězi (a byli vděční režimu za to, že je nechal zvítězit), ale přitom takové, aby nepředstavovali rozhodující sílu a nemohli otočit kormidlem dějin pryč od privatizace, liberalizace, deregulace a závodům ke dnu po zádech druhých. Zkrátka všechno je, jak má být. Už jenom proto, že v kapitalismu neexistují žádné objektivní příčiny neúspěchu, žádné objektivní limity a handicapy, ale jen a pouze osobní selhání a neschopnost, takže se žádný slušný (čili kapitalismus vzývající) člověk těmi poraženými vůbec nemusí trápit. Trápit by se měl jedině tím, jestli on sám dost maká, aby ho trh nechal nejenom přežít, ale ještě mu vyplatil prémii.

Revoluce zvítězila a data to dokazují – máme přesně takovou společnost, jakou jsme chtěli. Rozdělenou.

Vyhynutí z vyděšení


Víte, jak se říká, že nejhorší smrt je z vyděšení? Tak starší bílí muži musí být na pokraji vyhynutí. protože ti jsou vyděšení úplně ze všeho. Jsou vyděšení, že by ve vrcholných politických a manažerských funkcích měly figurovat ženy, jsou vyděšení, že homosexuálové by měli mít stejná práva jako heterosexuálové, včetně uzavírání manželství, jsou vyděšení, že by byty měly sloužit k bydlení a ne jako spekulativní investice nebo zdroj zisku z krátkodobých pronájmů, jsou vyděšení, že by mohla skončit preference individuální automobilové dopravy, a když už jsme u těch aut, jsou vyděšení, že by je místo spalovacího motoru měla pohánět elektřina, jsou vyděšení, že když čím dál tím víc práce zastanou roboti, že nebudou muset všichni pracovat, jsou vyděšení, že by měli potkávat lidi jiné barvy pleti a jiné kultury, jsou vyděšení, že by se měli s někým dělit, jsou vyděšení, že by měli být šetrní k přírodě, jsou vyděšení z šestnáctileté holky a z toho, že ji někdo poslouchá, a že ten někdo je mladý, který tady bude, až oni tady nebudou. Jsou vyděšení ze ztráty mocenského, morálního a diskurzivního monopolu. Ale asi nejvíc jsou vyděšení z lidí, kteří nejsou vyděšení z toho samého, z čeho oni, a co hůř, děsí se něčeho úplně jiného. A jsou vyděšení z toho, že takoví lidé nejsou zavření v ústavech nebo táborech, ale mohou svoje názory zveřejňovat a dokonce je pouštějí do rozhlasu a televize. A já? Já jsem vyděšený z vyděšených starších bílých mužů. Něco mi totiž říká, že před jejich snahou zachránit svůj svět mě ani můj věk, ani pohlaví ani barva pleti neochrání. Jediná naděje je, že na to svoje vyděšení zemřou. I když… jsou to muži a jsou starší, možná bude stačit počkat, statistika je neúprosná. Jen doufám, že těch deset dvacet let budeme mít.

Nápadný půvab regulace


V časopise Vesmír vyšel článek Vojtěcha Koteckého s titulem Nenápadný půvab kapitalismu a podtitulem Kterak podniky začínají chránit přírodu, výrobek po výrobku, který obsah článku perfektně vystihuje. Čtenáři se tu totiž předestírá kapitalismus, který v sobě našel společenskou a environmentální odpovědnost:

Firmy pozvolna začaly uvažovat o něčem, čemu říkají společenská licence k podnikání. Sice mají formální kontrakty, práva a svobody, ale kromě toho považují za vitálně důležitou také svoji neformální legitimitu: důvěru u milionů sousedů, spotřebitelů a občanů.

A jak se manažeři učí oceňovat reputační a environmentální rizika a účtovat o nich, přestává být kapitalismus příčinou problému, ale stává se jeho řešením. Navíc zcela v intencích tržního paradigmatu:

Korporátní svět máločemu věnuje takovou pozornost jako managementu rizik. Jakékoli zadrhnutí může stát stovky milionů – stačí výkyvy směnných kurzů, pomalejší dodávky surovin nebo nespokojení zaměstnanci. Proto firmy promyšleně mapují a odstraňují průšvihy, které by na ně mohly vybafnout za rohem. Během posledních dvou dekád se ale chápání rizik rozšířilo. Manažeři se začínají ptát, jestli obchodní model postavený na velké environmentální stopě a slabých sociálních standardech někde nezačne drhnout. Nemůže se třeba brazilský stát dříve či později rozhodnout, že další odlesňování už nedovolí? Řada firem je hodně nervózních z množství vody, kterou k výrobě svého zboží používají – poteče pořád stejně spolehlivě? Důlní podniky se hrozí přerušení těžby kvůli konfliktům se sousedními obcemi. (…) Šéfové si dělají starosti, s čím se potkají příště. Podniky postupně usuzují, že bude lepší podobné pasti – ať už regulatorní, materiální, nebo reputační – ve svých dodavatelských řetězcích preventivně najít a vypořádat se s nimi. (…) Nebezpečím jsou totiž náklady času. Přebudovat dodavatelské řetězce trvá léta. Pro podniky je proto levnější se připravit, než aby musely krize hasit na poslední chvíli. Jenomže se nedá předpovědět, z čeho se stane nepřijatelné riziko. Proto některé korporace usoudily, že radši preventivně ze svého obchodního modelu pozvolna odstraní zbytečné environmentální a sociální šlápoty.

Co si přát víc? Můžeme si nechat kapitalismus a ještě navíc získáme budoucnost. Vtip je v tom, že to, co nám dává naději, není kapitalismus, ale jeho regulace. Kapitalismus, to je absence regulace. Všechno to, o čem píše Kotecký, je totiž regulace, ať již v podobě zákonů, nebo spotřebitelského aktivismu, třeba právě ve vysoce organizované podobně, kterou představují neziskovky:

Klíčovým impulsem však bylo, když se na práci s velkými podniky soustředily renomované neziskové organizace. Našly v nich silnou a citlivou páku uprostřed spotřebního řetězce. Na světě je sedm miliard konzumentů a zhruba půldruhé miliardy zemědělců, rybářů nebo lesníků; ale kolem 70 procent obchodu s klíčovými komoditami kontroluje pouhých pět stovek korporací. Promyšlená práce s vybranými koncerny proto může posunout nejen praktiky jedné konkrétní firmy, ale dá se použít také jako instrument k cílené proměně celých trhů.

To, o čem píše Kotecký, není nenápadný půvab kapitalismu. Je to naopak nápadný půvab regulace. Ale protože jde především o výsledek, nechme liberály, ať dál věří na vykoupení člověka skrze kapitalismu, ať si dál myslí, že kapitalismus je nositelem pokroku a ne že pokrok se děje kapitalismu navzdory a jenom tehdy a tam, kde se daří kapitalismus regulovat. hlavní je že, se věci mění. My ostatní si z toho odneseme to poučení, že kapitalismus musí být na uzdě, že že firmy lze do značné míry kontrolovat skrze své spotřebitelské chování a preference. A že tlak musí být permanentní. Jak totiž ukazuje vývoj v Brazílii jen krátce po zvolení pravičáka Bolsonara prezidentem, kapitalismus je kapitalismus a rozhodně nedodržuje vysoké sociální a environmentální standardy sám od sebe ze své vlastní dobroty a uvědomělosti.

Černou Bondovou na vás


V nové Bondovce prý bude hrát hlavní roli černoška. Sociální sítě si to přebrali jako že další James Bond bude černá žena a propadli panice, jaké perverzní ničení tradičních hodnot zase neomarxisté (tak se dnes říká satanistům) chystají. Co na tom, že James Bond je fiktivní postava, prostě to musí být bílý macho, jinak bude konec světa. Bez ohledu na to, že ho na ženu nikdo předělávat nechce, jen už nemá být agent 007, protože bude v důchodu. Podobné zděšení nastalo, když se ukázalo, že v jednom finském filmu hrál maršála Mannerheima černoch. A přece všichni vědí, že Finové jsou bílí. Zajímavé přitom je, že tahle panika vypukla, pokud si dobře pamatuji, někdy loni, i když ten film (Suomen Marsalkka) je již z roku 2012. Razantního odmítnutí se dostalo i oné britské scénáristce, která navrhla, že když nový seriál Černobyl stejně není autentický dokument, klidně v něm mohli hrát i černoši, i když v SSSR tehdy žádní (přesněji skoro žádní, zdokumentovaný je konkrétně jeden) nežili. Ten odpor k obsazování černochů má v případě rolí, které odpovídají konkrétním historickým postavám, nebo situacím, zdánlivě svoji logiku, i když motivací je nepochybně mnohem spíše nenávist k černochům, než láska k historické pravdě. A přesně tady je zakopaný pes, protože pokud se budeme přísně držet historické autenticity, tak budeme černochy pořád zobrazovat jako otroky a bělochy jako otrokáře a nebude v tom ani stín pochybnosti, protože o správnosti takového uspořádání ještě před pár desítkami let nepochyboval skoro nikdo, a mnozí nepochybují dodnes. A rasové stereotypy se tím budou jenom utvrzovat. Takže pokud chceme rasové stereotypy rozbít a naučit bílé muže vnímat černé ženy jako rovnocenné bytosti, je zcela na místě jim je v ukazovat v rolích, v nichž sice tradičně nebyly, ale dnes mají plné právo být. Že jo sociální inženýrství? Jasně, že je. Každá civilizace je produktem sociální inženýrství, a v té naší má sociální inženýrství dokonce biblickou tradici. Nebo co jiného, než sociální inženýrství par excellence bylo, když Mojžíš vláčel Židy čtyřicet let po poušti a čekal, až staří vymřou a zůstanou jen mladí, co nic jiného nepoznali?

Mars čeká


Že před padesáti lety na Měsíci nikdo nepřistál a všechno to bylo jen zinscenované je jedna z nejznámějších konspiračních teorií. A také z nejzáhadnějších, protože vnitřně nejrozpornějších. Co by předstíráním přistání na Měsíci získali Američané je nabíledni, ale co by tím, že s nimi tu hru budou hrát, získali Sověti? Prý to bylo výměnou za něco, ale za co, to už konspirátoři neřeknou. A vezmu-li v úvahu, že se Sovětský svaz se za jásotu a přispění USA nakonec rozpadl, nenapadá mě opravdu nic, čím by mohli tehdy Američané Sověty uplatit. Co by muselo být, že by to ani v tom zmatku po rozpadu SSSR nikdo nevynesl?

Jak vůbec je možné, že nikdo z těch tisíců lidí, kteří by se na té konspiraci museli podílet, už jenom tím, že tvrdí, že se podíleli na letu na Měsíc, za celých těch padesát nepromluvil? Ať už z touhy po slávě, ze špatného svědomí nebo proto, že je prostě senilní? Vždyť těm lidem je už přes osmdesát! Proč by tu hru na přistání na Měsíci, které nebylo, pořád všichni tak vážně a důsledně hráli, když účelu bylo dávno dosaženo a případné prozrazení by dnes už nic neznamenalo a nezměnilo? Američané bez problémů ustáli mnohem větší skandály, při kterých umírali lidé po tisících, tak by jim jedno falešné přistání na Měsíci mohlo jen těžko ublížit. Vesmír už dneska nikoho nenadchne, Kubrick, Clarke a 2001 Vesmírná odysea jsou minulost.

Jak Američanům většinou nevěřím ani nos mezi očima, tak v tom, že na Měsíci přistáli, jim věřím. Už jenom proto, že o tom mluví úplně jinak, než o svých jiných „úspěších“ při šíření „svobody“ a „demokracie“. A je tu i jeden podstatný rozdíl oproti dnešku: nadšení 60. let 20. století do letů do vesmíru, které my dnes už nemáme. Není nic divného na tom, že Američané dokázali přistát na Měsíci v roce 1969, protože tehdy měli chuť, elán a odvahu. Divné by bylo, kdyby to dokázali dnes, když se duch doby posunul od objevování k obchodování.

Věřím – protože musím věřit, či nevěřit, jelikož osobně si to nemám jak ověřit – že Američané v roce 1969 na Měsíci přistáli. A přiznávám, že věřím i proto, že věřit chci, protože je to něco dobrého, krásného a nadějného, něco takového, co nám dnes jako lidstvu tak moc chybí. Největší záhadou tak pro mě zůstává, proč je pro některé lidi tak důležité, aby přistání na Měsíci byl podvod? Proč dávají přednost víře v malost, podlost a neschopnost člověka před vírou ve velikost a dovednost lidstva?

Další na řadě je Mars. Ne proto, že by to už bylo snadné, nebo bezpečné, ale právě proto, že to takové není. Stejně jako na Měsíc tam poletí lidé, kteří rozhodně nebudou typickými zástupci lidstva, ale stejně jako na Měsíc tam my ostatní poletíme ve svých snech a nadějích s nimi. Tak konec výmluv, Mars čeká.

Preference šmejdů


Na blog Petra Houdka Pokusy na lidech a společnosti většinou jen odkazuji, tentokrát ale prostě citovat musím. Tak tedy, byl jednou jeden experiment…

Úloha staví člověka v roli rádce před dilema: být čestný a vydělat stejně jako spoluhráč? Nebo se zneužitím situace obohatit na jeho úkor a přijít si tak na dvojnásobek? (…) Je pochmurným zjištěním, že většina rádců se chopí příležitosti a spoluhráče podvede. Paradoxně, i když o zjevném konfliktu zájmů rádce hráči vědí, většina mu věří – a tedy spláče nad prodělkem. (…) Zpět k headhunterům – poté, co viděli rádce, měli určit, nakolik se hodí do různých povolání a pozic. Ač je podle univerzálních předpokladů nečestné či podvodné chování odsouzeníhodné – a snižuje hodnotu člověka na trhu práce – ukázalo se, že nejde všude o imperativ: podvádějící hráči byli disproporčně preferováni nad upřímnými pro práci v investičním bankovnictví, v reklamním a PR sektoru či na různých obchodních pozicích. (…) Ukazují, že postačuje, aby o určitých profesích panoval byť jen stereotyp, že v nich uspějí bezcharakterní „střelci“. Bez ohledu na to, zda je to pravda, pak dochází k selekci právě těch lidí, kteří stereotyp naplňují – čímž se nakonec stane realitou.

Pár slov o morálce


Vyslechl jsem nedávno rozhovor dvou mužů diskutujících o přednášce dr. Koukolíka o morálním rozhodování, který byl pro diskuse o této oblasti naprosto typický: skončil konstatováním, že dotyčný z modelového příkladu se rozhodl nemorálně, a tedy špatně. Je to notorická chyba, kterou by pánové neudělali, kdyby dávali při přednášce pozor. (Abych jim nekřivdil, možná pozor dávali, jen to obrněni myšlenkovými stereotypy tak úplně nepobrali.) Ta chyba spočívá ve ztotožňování morálního rozhodnutí se správným rozhodnutím. Tak to ale není, rozhodovat se morálně neznamená rozhodovat se automaticky správně, rozhodovat se morálně znamená rozhodovat se v rámci daného morálního systému, a ne například podle porovnávání nákladů a výnosů, což je pro změnu rozhodování ekonomické. Nehledě k tomu, že existují různé morální systémy a co je správné podle jednoho nemusí být správné podle jiného. Chtít po lidech, aby se rozhodovali morálně s tím, že se díky morálce rozhodnou správně, je krátkozraký a nebezpečný omyl. Jedině vhodná morálka totiž dokáže například jako správné rozhodnutí přijmou válku i v situaci, kdy je takové rozhodnutí podle všech ostatních rozhodovacích systémů naprostý nesmysl.