Tagged: společnost

Za kapitalismus proti kapitalismu


Sobotní pozdvižení na vsi pražské kvůli Andreji Babišovi nepostrádalo notné prvky absurdity. Už jenom to, že na svátek restaurace kapitalismu ti samí lidé, kteří kapitalismus oslavují, protestují proti kapitalistovi. Slaví společenskou změnu, jejíž podstatou nebylo nic jiného, než rozvázat lidem jako je Babiš ruce, a zároveň požadují hlavu toho, kdo využil všechny možnosti, které ta změna přinesla. Jenže to nějak nechtějí vidět, jako kdyby s odchodem Babiše odešly všechny ty móresy a praktiky bohatých – těch čerstvě zbohatlých zejména – a mocných. Nebo nakonec nejde vůbec o čachry a triky magnátů, ale o to, že s Babišem vylezly na světlo boží a nutí i ty, kteří si chtějí kapitalismus idealizovat, vidět jeho odvrácenou tvář? Copak jsou Bakala nebo Kellner lepší jenom proto, že nejsou tak vidět? Copak mají menší reálnou moc, než Babiš, jenom proto, nesedí ve vládě? Problém není s Babišem není osobní, ale systémový. Protestovat proti Babišovi a zároveň neproblematizovat systém jako takový, to už není ani pokrytectví, to je vyložená hloupost. Pokud se nezmění systém, tak co se změní, až Babiš odejde? Obal, značka, PR, kulisy. Ale uvnitř to bude pořád kapitalismus, ten samý kapitalismus, který vyprodukoval Babiše a který Babiš reprezentuje. Jen to nebude tak bít do očí. Stačí to?

Reklamy

K rozdílům mezi Západem a Východem


Krzysztof Zanussi, polský režisér:

Je to jiná kultura, jiná společnost. Byzantská, zatímco my jsme Římané. Platónská, zatímco my jsme aristotelští. Mnoho z prvků které tvořily fenomén homo sovieticus, náleží ke staré ruské tradici a také k ortodoxní tradici. Mimo jiné je to podezřívavý přístup k novinkám. Západní svět, zejména ten anglosaský, má sklon přeceňovat věci, které jsou nové. Když se podíváte na zboží v supermarketech všude jsou ta velká tři písmena – NEW, která říkají, že to starší bylo méně dobré, i když je to často naopak. Východ naopak přijímá pokrok velmi váhavě, protože oni jsou ti strážci ortodoxie. Berou to tak, že mají povinnost chránit tradici, jinak dojde k jejímu pokřivení. A vzhledem k množství herezí které, se v dějinách východního křesťanství vyskytly, zejména mezi Řeky, víme že měli pravdu. Oni skutečně museli bránit podstatu křesťanského odkazu. Na Západě s prostomyslnými Barbary to bylo jednodušší, co se jim řeklo, to přijali. A hereze nebyly zase tak časté. Jinými slovy jsme to my, kdo patří k té méně duševně aktivní části evropské tradice.

Paměť je věc ošemetná


Poznámky inspirované novinovým rozhovorem s Elizabeth Loftusovou.

Myslíte si, že stokrát opakovaná lež se nemůže stát pravdou, že jednou vidět je lepší, než dvakrát přečíst, nebo že pamětníci a očití svědci jsou nejlepším zdrojem? Pak jste naivní. Lidská paměť není neměnným záznamem objektivní skutečnosti, paměť se mění, lze ji měnit cíleně a člověk si někdy vzpomíná i na to, co se nestalo. A to i v případě zdravých lidí, kteří netrpí žádnou z forem poruchy paměti či demence. A není to chyba, je to vlastnost, takto lidská paměť prostě funguje.

Paměť se neustále se mění, přepisuje, přizpůsobuje se aktuální situaci. I když jsme nějakou událost osobně zažili, jsme postupem času konfrontováni s jinými lidmi a jejich vzpomínkami, s fabulacemi v novinách, čteme knihy, sledujeme dokumenty a obecně přicházíme do styku informacemi (i dezinformacemi) o této události, a to všechno má vliv na naši paměť, která se upravuje, aby byla v souladu s momentální zkušeností, s tím co, se nám momentálně jeví jako realita, a s tím, čemu jsme se rozhodli důvěřovat.

Paměť neuchovává objektivní záznam reality, ale otisk subjektivní reflexe. Pokud si například shodou okolností či záměrnou manipulací myslíme, že jsme byli svědky nějaké události, která se ve skutečnosti nestala (smluvení herci například začnou jednat, jako kdyby se střílelo, i když nikdo nevystřelil), v naší paměti je tato událost přesto reálná a dokonce si vykonstruujeme i potřebné detaily.

Představte si že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti. Pokud otázku položím dobře, začnete přemýšlet o značce kabátu, na kterou se ptám, a hnědou barvu si váš mozek uloží jako nesporný fakt. I když byl ve skutečnosti zelený. Zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, a budete se namáhat vzpomínám, jaká vlastně byla, já vám podsunu informaci o hnědé barvě.

Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Tak je nostalgie spojována s minulostí, když ale člověk „vzpomíná“ na to, že kdysi bylo lépe, vypovídá to ve skutečnosti o tom, že mu něco podstatného chybí tady a teď.

Lesní socialismus


Když se budete bavit s liberálem, anarchokapitalistou nebo dokonce s objektivistou, budou vás vehementně přesvědčovat, že konkurence je fundamentální a univerzální princip života, že silní přežívají a slabí hynou, vždy a všude. Blbost. Možná to tak funguje mezi vrcholovými predátory nebo elitními obchodníky (což je víceméně jedno a totéž), ale rozhodně to není univerzální princip. Například les takhle nefunguje. Les totiž není jen skrumáž izolovaných jedinců (stromů), kteří se snaží odstavit ostatní od vody, půdy a Slunce, až by ideálně zůstali široko daleko sami – jak by ho svrchu jmenování rádi viděli, protože tak chtějí vidět i lidskou společnost – les je pravý opak. Les je systém. Les je společenství. Stromy v lese nejsou izolované, ale jsou navzájem propojené podhoubím (mykorhiza se tomu říká), které stromům slouží jako komunikační síť a jehož fungování poznávají vědci v plné šíří až v poslední době. Stromy si přes houbová vlákna vyměňují nejenom jako informace (například specifické molekuly produkované imunitním systémem při napadení škůdci, které aktivují obrannou reakci ještě nenapadených jedinců a zvyšují tak jejich šanci na úspěšné zdolání infekce), ale i produkty metabolismu a vzájemně se tak vyživují. Kdo má, pomáhá tomu, kdo zrovna nemá, a to i napříč druhy. Stálezelené na jaře pomáhají těm opadavým nastartovat vegetační cyklus, listnaté pak na oplátku přispívají semenáčkům jehličnanů. Kdyby totiž platila poučka o konkurenci, neměli by semenáčky v konkurenci nejenom dospělých jedinců svého druhu, ale i bylinného patra, téměř žádnou šanci přežit. Prosperují právě proto, že se s nimi přes síť houbových vláken dělí o potřebné zdroje ti jedinci, kteří počáteční úskalí růstu již překonali. Je to zkrátka takový lesní socialismus. A les je jeden z nejrozšířenějších a nejstabilnějších biotopů na planetě. A co je dobré pro les, je dobré i pro člověka, protože lidé, stejně jako stromy, nejsou izolovaní, ale provázané v široké síti vztahů a interakcí. Skeptiku viz práci Suzanne Simardové.

Přizdisráči


Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.

Celý příspěvek

Co se týče přežití


Z doporučeného a doporučeníhodného textu Přežití nejbohatších vyjímáme:

Na začátku 90. let digitální budoucnost působila jako otevřená našim invencím. Technologie byla hřištěm kontrakultury, která viděla příležitost vytvořit více inkluzivní, rozprostřenou a pro-human budoucnost. Jenže zájmy byznysu viděly jen nový potenciál pro stejné staré vytěžování a technologové byly sváděni akciovými trhy.  (…) Technologie se namísto příběhu kolektivního rozkvětu stala věcí osobního přežití. Poukazovat na to zároveň znamenalo zapsat se jako nepřítel trhu nebo anti-technologický mrzout.

Vytěsnění chudoby a nákazy mimo naše zorné pole nezmizí, když si na hlavu nasadíme brýle pro virtuální realitu a ponoříme se do alternativní reality. Čím déle budeme ignorovat sociální, ekonomické a environmentální ozvěny, tím větší problémem budou. To na druhou stranu motivuje ještě větší stahování se, izolacionismus a apokalyptickou fantazii – ještě zoufaleji vymyšlené technologie a byznysplány. (…) Čím jsme oddanější tomuto pohledu na svět, tím více vidíme lidské bytosti jako problém a technologii jako řešení.

Věděli, že pro jejich ochranu budou zapotřebí ozbrojení strážci, aby je ochránili před zuřivými davy. Jenže jak jim zaplatí, když peníze budou bezcenné? Co strážcům zabrání v tom, aby si vybrali svého vlastního vůdce? (…) Když se hedgeoví investoři Ruskoffa zeptali na nejlepší způsob, jak získat autoritu nad jejich strážci po „události“, odpověděl jim, že nejlepší bude se k nim chovat velice dobře už teď. Měli by se k nim chovat, jako by to byli členové jejich rodiny, a čím více dokáží rozšířit tento étos začlenění do zbytku své byzynsové praxe, řízení dodavatelského řetězce, snahy o udržitelnost a distribuci bohatství, tím menší bude šance, že dojde k „události“.  (…)  Byli ohromeni jeho optimismem, ale vážně ho nebrali. Nezajímalo je, jak se vyhnout kalamitě; byli přesvědčeni, že jsme zašli příliš daleko. Přes všechno jejich bohatství a moc nevěřili, že mohou ovlivnit budoucnost.

Co se to tu děje?


Dostal jsem od čtenáře tip na postarší článek z Britských listů (které sám už nesleduji), který končí podle mě brilantní pointou:

Tak se, milí žáci, před našima očima rodí systém, který je opakem sociálního státu 20. století. Není ani liberální a ani socialistický, zato si z obou bere to nejhorší. Je to systém, ve kterém se společenské rozdíly prohlubují, a zároveň se zmenšují svobody jednotlivců. Je to systém, ve kterém už jednotlivec neví, kde končí stát a začíná firma nebo kde končí svoboda rozhodování a začíná manipulace. Pro tento systém ještě nemáme jméno.

I když, nemáme jméno… na první pohled to vypadá jako starý známý fašismus. Ale jen na první pohled, tak abychom se nenechali zmást. Kvalita té nové hydry bude nepochybně jiná, už jenom kvůli pokrokům techniky.

Právo na vodu


V uplynulém týdnu vyvolala pobouření zpráva, že lidé i firmy se budou muset dělit o své studny nebo rybníky s celou obcí. Jak k tomu chudák kdo má přijde, že by se měl dělit s někým, kdo nemá? Ta zpráva je zajímavá hned ze dvou důvodů:

Tím prvním je přístup úředníků, kteří jakýkoliv problém chtějí hned řešit novým ad hoc zákonem, aniž by hledali způsob, jak využít zákony stávají, v tomto případě zákony o krizovém řízení, bezpečnosti státu etc, které všechny znají povinnost právnických i fyzických osob v případě vyhlášeného stavu nebezpečí, nouze či ohrožení – a fatální sucho takovým stavem, stejně jako povodeň či požár, jistě je – poskytnout prostředky (věcné či práci) k řešení situace. A soudě podle paniky, již propukla kolem toho, že by lidem měla přibýt nová zákonná povinnost, to nedochází ani veřejnosti, a to ani té jinak poměrně poučené.

Tím druhým a mnohem podstatnějším důvodem je však názorná ukázka toho, jak lidé přemýšlí: u nikoho z těch, co reagovali, jsem totiž nezaznamenal ani stín pochybností, že to budou oni, kdo bude tu vodu mít a komu ji budou chtít stát a sousedé „ukrást“. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by to mohli být oni, kdo zůstane bez vody a existenčně závislý na sousedovi, který vodu má. Nikdo z nich nenapsal, že pokud by o vodu měl přijít on, tiše a pokorně zahyne i se svou rodinou, hlavně když „majetek“ souseda zůstane nedotčený. A nikdo také nepsal nic o tom, jestli se bude s uspokojením dívat na to, jak kousek od „jeho“ vody umírají druzí žízní, nebo jestli se někam schová, aby se na ty trapné scény, které budou jeho méněcenní sousedé nejspíš předvádět, nemusel dívat. Nikdo se také nezamyslel nad tím, jak bude chtít tu „svoji“ vodu bránit proti lidem, kteří nemohou nic ztratit, jenom získat, a jestli je tak zásadový, že se už z principu o vodu i všechno ostatní raději rozdělí se žoldáky, které si bude muset najmout na její hlídání, než se sousedy. A to nemluvím o tom, že pokud by k takové situaci došlo, tak by nastal stav tzv. krajní nouze, kdy trestnost činů jinak trestných zaniká, takže žádná krádež by se nekonala, ani kdyby si sousedi pro tu vodu i přes nesouhlas „majitele“ přišli.

Lidé si podle všeho zkrátka nedokáží představit situaci skutečné nouze,, kdy by voda či jiný fundamentální předpoklad přežití chyběla reálně, a ne jen ekonomicky, stejně jako si nedokáží představit sami sebe jako ty méně šťastné a závislé na lidskosti svých bližních. Přitom skutečnost, že vám vyschne studna, nijak nesouvisí s tím, jestli jste se dobře učili a kolik vyděláváte. Zatím byl vody dostatek a nebylo třeba to řešit, ale to se může změnit (a nejspíš už se to i mění) a jako společnost bychom proto měli začít promýšlet a připravovat takový přístup k vodě, jaký máme ke vzduchu. Rozhodně ne naopak!.

Klimaprůser


Když se podíváte na klimatické prognózy staré deset nebo dvacet let, vynecháte ty extrémní a budete se soustředit na hlavní proud, zjistíte, že změny tehdy nebyly zcela doceněny. Jsou větší, než se předpovídalo. Ve své době byly přitom považované za alarmistické. Oteplení, extrémy, síla větru, nerovnoměrnost srážek, vysychání, to všechno je větší, než se předpokládalo.

(Václav Cílek pro LN)

On to ovšem není jen průser s klimatickými změnami, on je to obecně průser s lidskou mentalitou, která má tendenci podceňovat vše, co by jinak vyžadoval nějakou reakci, změnu, omezení. A to je něco jiného, než neschopnost dohlédnout všech konců a chápat problém, který svým rozsahem řádově překračuje horizont běžné lidské zkušenosti. Schopnost lidstva řešit problémy v zárodku je mizivá. My lidé umíme požáry jakž takž hasit, když musíme, protože už hoří, ale nedokážeme jim předcházet.

Proto chodí chlapi do válek


Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. (…) jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti.

 

První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.

(Z Tři sestry postmoderních válek, rozhovoru se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem)

Tribunův komentář jednou větou: Chlapi chodí do válek, protože jsou zblblí, uhranutí, svým způsobem zdrogovaní; nic vznešeného ani svobodného na tom není.