Tagged: společnost

Na okraj jednoho sjezdu


Včera měla KSČM sjezd. Možná ho má ještě dneska, občas tyhle dýchánky bývají dvoudenní, nevím, to hlavní pozdvižení na vsi bylo včera. Antikomunisté se mocně pohoršovali hned po dvou liniích: že strana s přívlastkem „komunistická“ v názvu vůbec smí nějaký sjezd mít, a že na ten sjezd přijel pronést zdravici prezident republiky Zeman, čímž stranu legitimoval a sebe ještě více zdiskreditoval. Jenže KSČM je strana nejenom legální, ale i legitimní a prezident Zeman tak jenom udělal konec té trapné hře na to, že s komunisty se nemluví, protože komunisté jsou už desítky let zcela normalizovanou a integrální stranou našeho (pseudo)demokratického zřízení. Mluvili s nimi vždycky všichni a oni vždycky mluvili se všemi tak, že nebýt toho přívlastku komunistická, nikdo by nepoznal, že ta strana není socdem. Chápu, že se antikomunistům existence komunistické strany nelíbí, ale chlapci a děvčata z lepších rodin by měli konečně pochopit, že jedinou příčinou toho, že KSČM stále existuje, jsou oni sami, respektive to, že jejich jedinou politikou je antikomunismus, kvůli kterému bagatelizují (nemůžou za to komunisti, není to problém) a neřeší (nic jiného, než existence komunistů, není problém) skutečné problémy, jako jsou sociální a ekonomické nespravedlnosti, které jsou a historicky vždy byly katalyzátorem vzniku komunistických stran (hlavně těch skutečných, které byly komunisté ne jenom podle názvu). Vadí vám komunisté? Udělejte vše pro to, aby jejich existence nedávala smysl. Zákazy nic nevyřeší, jen problém zametou na čas pod koberec. A protože tohle „demokraté“ zjevně nechápou a hlavně nechtějí, protože by se museli zříct svých privilegií a svého monopolu na moc a na pravdu, budou tady komunisté v té či oné podobně s námi tak dlouho, dokud tu s námi bude kapitalismus a průmyslová civilizace.

Reklamy

Dobře skryto průhledností


Panuje všeobecné přesvědčení, že lékem na korupci a pletichy ve veřejné a státní správně je transparentnost, tedy že bude vše veřejné a na všechno a na všechny bude vidět. To je ovšem iluze. Transparentnost může naopak vše jen víc zamlžit, přitom ale dodat punc otevřenosti, tedy v důsledku nic nevyřešit a přitom vytvářet iluzi řešení. Příkladem budiž územní plánování v Praze. Vše – alespoň nakolik to mohu posoudit – je zveřejněno zde. To všechno jsou desítky stran hutné právnické a úřednické mluvy kombinované se stovkami stran odborných posudků. Kdo může tohle přečíst, pochopit a navíc v reálném čase tak, aby stihl lhůty pro podání námitek, pokud narazí na známky pletich či korupce? Jsem pevně přesvědčen, že nikdo, dokonce ani ten, kdo zná všechny procesy, všechny kódy (třeba využití plochy) a tomu, co čte, rozumí, protože je toho prostě moc. Bez týmu odborníků, kteří by si ovšem dokázali zjednat přístup i právnickými kličkami, je celá transparentnost v této oblasti k ničemu. Běžný občan – a běžným občanem rozumím průměrně inteligentního zaměstnaného člověka – jen stěží může cokoliv kontrolovat, i kdyby chtěl. Kvalitativně i kvantitativně je toho prostě víc, než je kapacita běžného občana. Celá slavná transparentnost tak jen pomáhá legitimovat až obstrukčně složité procesy v oblasti, která je vzhledem k kořistnickým zájmům developerů a cenám pozemků a nemovitostí v Praze korupcí a pletichami vysloveně těhotná. Transparentnost sama o sobě je k ničemu, pokud to, co odkrývá, není samo o sobě jednoduché a srozumitelné. V opačném případě je to jen fíkový list.

Losováním k demokracii


Pro nahrazení voleb losováním pléduje Jan Bíba:

Předně, losování dává stejnou šanci každému. Vyjadřuje tak mnohem lépe ideál demokratické rovnosti než volby, jelikož lidé nemají stejnou šanci být zvoleni, ale mají stejnou šanci být vylosováni. Losování na rozdíl od voleb také zajišťuje poměrné zastoupení. (…) Pokud je ve společnosti je 50 procent žen, ve vylosovaném tělese by jejich počet víceméně odpovídal realitě – losování je proto účinnější než kvóty. Dále, výsledek losování na rozdíl od voleb neovlivňují žádné předsudky, fake news, koncentrace mediálního vlastnictví a ani marketingové a PR agentury. A nakonec, vylosovaná osoba by za svůj výběr nevděčila žádným prostředkům na volební kampaň, žádnému oligarchovi, žádným předsudkům, rasismu, sexismu a podobně.

Klasický argument proti losování zní, že losování svěří moc do rukou nekompetentních. Jenže to je nutné odmítnout ze tří důvodů: jednak tento argument jde proti demokracii samotné, neboť předpokládá, že vládnout může jen menšina, která „ví, co je dobré“. A pokud jistý úřad či pozice, které jsou předmětem losování, vyžadují zvláštní odborné kompetence, je možné zahrnout do osudí pouze ty, kteří tyto kompetence mají. A nakonec, je omyl tvrdit, že vítězové voleb jsou kompetentní k vládnutí, protože jedinou kompetenci, kterou dosud prokázali, je schopnost vyhrát volby.

Nedává to dokonalý smysl? Proč se tedy losování neujalo? Protože ohrožuje oligarchické struktury, klientelistické sítě? Protože omezuje možnosti manipulovat voliči prostřednictvím marketingu a neurolingvistického programování? Protože eliminuje výhodu kapitálu? To všechno jsou přece důvody pro, nikoliv proti!

Zbývá tak jen poslední otázka: jaký přívlastek by taková demokracie dostala? Hazardní, nebo stochastická?

Nervíky na pochodu


Říkejme jim třeba pražská kavárna, demokraté nebo městští liberální voliči, prostě ti, kteří pořád mluví o svobodě a demokracii, ale jejich postoji jsou ve skutečnosti rusofobie, atlantismus, antikomunismus a s ním ruku v ruce jdoucí vzývání kapitalismu, to vše většinou přepjaté jak zákon káže. Tak ti teď zažívají těžké období – hroutí se jim totiž svět. To, co mělo být věčné a neměnné, se pomalu ale jistě mění a oni ztrácejí svůj politický monopol. Rusko stále existuje, USA se stále nestaly jediným globálním hegemonem a volby nedopadají ani zdaleka tak, jak by si oni přáli. Na Hradě Zeman, v parlamentu Babiš a v čele výboru pro kontrolu GIBS komunista Ondráček.

Jak v takové situaci zareaguje slušný, vzdělaný a inteligentní demokrat? Arogancí, agresí (zatím naštěstí jen verbální) a nenávistí. Nikdy nebyl veřejný prostor tak plný „debilů“ a „sviní“, jako od té doby, co nezanedbatelná část voličů odmítla jejich priority. Nemohu si pomoci, ale nevidím z jejich strany ani náznak reflexe, ani sebemenší snahu pochopit, proč jejich priority, hodnoty a koncepty ztrácejí atraktivitu, zato návrhy na omezení volebního práva pro, kteří nevolí stejně, jako oni, se to jen hemží.

Že je to konec polistopadového režimu? Dost možná. No a co? Časy se mění, lidé se mění, podmínky se mění, zkušenosti se mění. A proto se mění i politika. Nikdy nebyla žádná garance, že teď už bude navždy u moci jen jeden druh lidí, to jen hlupáci uvěřili v konec dějin. A i proto dějiny neskončily, ale právě zrovna teď dělají další krůček, protože ti, kteří v jejich konec věřili, zapomněli, že nejsou na světě sami. Mění se společnost a mění se i politika. To je demokracie. Jenom v totalitě se nic nemění, jenom v totalitě je možné politický monopol. Pokud si chce někdo v demokracii udržet politickou dominanci, nemůže se spoléhat na zastrašování, vydírání ani represivní aparát (který ostatně nedokáže zachránit ani tu totalitu, jak by demokratům mohl potvrdit třeba právě ten Ondráček, kdyby se ho demokraté neštítili).

Až se demokraté vzpamatují, až začnou znova přemýšlet, třeba jim dojde, že se nic neděje bez důvodu, že se sice mohou stokrát chlácholit tím, že ostatní jsou jen zmanipulovaná hlupáci, ale na faktu, že lidé volí racionálně, i když volí jinak, to nic nemění. Pokud polistopadový režim končí, není to proto, že by lidé zapomínali, nebo že by byli líní, hloupí, závistiví či jinak vadní – je to jen a pouze kvůli tomu, jakou zkušenost s tím polistopadovým režimem udělali. Zvážili, co jim dal a co jim vzal a vyšlo ji, že jim víc vzal, než dal.

V zájmu nás nejen nás všech, ale i té zprofanované demokracie, nezbývá než doufat, že se ty nervíky na pochodu z hroutícího se světa pražské kavárně brzy uklidní, agresivní nenávistná rétorika pomine, že demokraté místo nadávek začnou argumentovat a hledat jiné cesty k prosazení svých priorit, než jsou zákazy a příkazy, že konečně pochopí, že jim republika nepatří, ale že ji sdílejí se spoustou dalších lidí, které musejí brát vážně a se kterými se musejí dohodnout, pokud chtějí být skutečnými demokraty, a ne jen militantními antikomunisty.

Opravdu doufám, že demokraté udrží nervíky na uzdě, protože takhle dusno už v téhle zemi dlouho nebylo.

Krutá a zbytečná chudoba


Česká republika, Evropa, nejbohatší region světa na počátku 21. století. A přesto jsou zde ke slyšení příběhy, jako ty z reportáže o lidech žijících pod hranicí chudoby, kterou zveřejnil server SeznamZprávy.cz. I kdyby ty tři příběhy byly všecky, které by ke slyšení byly, je to o tři víc, než je nezbytně nutné a slušné. Ale ony nejsou, to jen tito lidé a jejich trápení nikoho nezajímají, protože kazí povinný narativ o dobrém demokratickém dnes a zlém totalitním kdysi. Chudáci, socky, lidé, které nikdo nechce vidět a nikomu na nich nezáleží, protože to jediné, na čem záleží – přesněji má záležet – je, že už nejsou u moci komunisti. Nejsou. Zato jsou tu místo nich podmínky, které je k moci vynesly, abych parafrázoval spisovatele Vaculíka.

Celý příspěvek

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.

Vlastnictví není přirozené


V jinak pohříchu poněkud zmateném textu A. Votruby Podstata vlastnictví je kolektivní je zajímavá úvodní pasáž:

Vlastnické právo není dáno člověku přírodou. Pokud by tomu tak bylo, nemohlo by mít vlastnické právo člověka žádnou přednost před vlastnickým právem dalších živých bytostí. Přesto člověk nikdy nepociťoval nic nemorálního v tom vyhnat zvíře z jeho brlohu, vzít si med lesních včel apod. Pravda je tedy jiná: O vlastnickém právu má smysl uvažovat pouze mezi bytostmi, mezi nimiž už existuje společenský vztah. Vlastnické právo není nějakou biologickou, nebo metafyzickou kategorií, jak se nám snaží sugerovat Lockova teorie, ale záležitostí sociální. Krátce řečeno: Nejprve vznikla společnost, teprve potom vlastnické právo.

Tahle pravda, jakkoliv je v zásadě banální, je jednou z nejskrývanějších pravd o našem světě. Ideologie liberalismu, která dnešnímu světu dominuje, dělá všechno proto, aby ji zakryla, utajila, postavila mimo zorné pole politického myšlení. I dnes je nerozporovaným axiomem liberalismu, že vlastnictví předcházelo společnost.

Povšimněme si, že z Hobbsova modelu vyplývá úplně jiný názor na podstatu vlastnického práva. V přirozeném stavu nic takového neexistuje. Věci může užívat ten, kdo uhájí jejich držbu v permanentní válce. Nehraje při tom roli, jestli je vyrobil, nebo uloupil. Vlastnické právo, jakož i celá morálka, vzniká teprve se vznikem státu.

Kde se bere popularita libertariánství


Z článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly, prvního ze série textů o anarchokapitalistické, neoliberální a libertariánské teorii a praxi.

V americkém prostředí se v posledních desetiletích investovalo obrovské množství prostředků do budování libertariánské teorie a institucionálního zázemí. Nepřekvapí, že především z prostředků nadací amerických miliardářů. Nejvýznamnější mezi nimi jsou nadace ropných magnátů bratří Kochů, nadace Richarda Mellona Scaifea (příslušníka rodinného klanu bankovního impéria vybudovaného Thomasem Mellonem) nebo zbrojařského magnáta Johna M. Olina. Jejich příspěvky do libertariánského hnutí poprvé prudce vzrostly v reakci na hnutí za lidská práva, práva minorit a pracujících, jimiž se bohaté elity začaly cítit ohroženy. Další silným impulzem pak bylo zvolení Obamy a jeho snahy regulovat ropný průmysl a zvýšit dostupnost zdravotní péče. Požadavky na zvyšování mezd, na ochranu života a zdraví pracovníků nebo životního prostředí představuje bezprostřední útok na výši zisků bohaté elity. Významná část superbohatých se proto rozhodla investovat do rozvoje teorií, které mají těmto tendencím čelit a vytvořit obraz světa, kde jsou veškeré regulace podnikání zbytečné. Byli si vědomi toho, že jakýkoli systém nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nemá určitý stupeň důvěry širokých vrstev, a začali se organizovat v „bitvě idejí“.

(…)

Kochové v jedné ze strategií, jak se vyhnout placení dědických daní, založili trust, který musel po dobu dvaceti let věnovat peníze na veřejně prospěšné projekty. Aby byli schopni rozhodovat o rozdělení těchto peněz, vytvořili síť neziskových organizací, think-tanků a vzdělávacích institucí, nad nimiž měli kontrolu a do kterých peníze určené na veřejně prospěšné aktivity posílali. (…) Nemuseli zaplatit žádnou daň a ušetřené peníze ještě vložili do kampaně, která propagovala zrušení daní jako celku. Takto financované think-tanky budou později tvořit páteř libertariánského hnutí, ale budou také využívány k potřebám širokého dezinformačního hnutí, které má za úkol bránit regulacím trhu.

Ale i zbytek toho textu je velice výživný, ovšem pouze pro silné žaludky. Ovšem jestli vás zajímá, jak vypadá skutečná svoboda, ne ta z libertariánských pohádek, ale ta z reálného světa podle libertariánů, věnujte mu čas, i když vás tam nic nepřekvapí, alespoň pokud nejste úplně blbí a slepí.

 

 

Konec sdílené ekonomiky


Čas od času – či spíše stále častěji – přijde někdo, kdo pěje chvály na firmy typu Uber a Airbnb s tím, že přinášejí novou kvalitu do ekonomiky, decentralizaci, sdílení a více svobody a příležitostí (dobře) si vydělat a že právě takové firmy mohou řešit problém zaměstnanosti. Jistě, že i takového firmy mohou přispět ke zvýšení kvality života svých zákazníků, ale z podstaty kapitalistického podnikání nemohou řešit, natožpak vyřešit, problém zaměstnanosti. Jejich byznys je založený na externalizaci rizik a nákladů na jejich subkontraktory, sdílení pro ně ní výrazem společenské a ekologické odpovědnosti, ale způsobem, jak snížit (a externalizovat) počáteční investice. Jejich cílem nikdy nebylo zaměstnávat lidi, ale vydělávat, k čemuž „zaměstnávání“ slouží jen jako prostředek, nutné zlo do doby, než to půjde jinak. Důkaz? Uber nakoupí 24 tisíc autonomních aut od Volva, ušetří na řidičích. Nenechme se zmást tím, že v absolutních číslech to zatím nejspíš není příliš významné. Jde o trend, o princip, který byl popsán výše. Snad se ani nedá říct, že by to byl problém sám o sobě, je to prostě vývoj. Problém je, když někdo čeká od firem jako je Uber cokoliv jiného. Spoléhat se na kapitalisty a čekat od kapitalismu spasení je hloupé a krátkozraké. Teď je to možné vidět takřka v přímém přenosu. Otázka je, kolik z těch, kteří to uvidí, vůbec dokáže pochopit, na co se to vlastně kouká.

Kult výkonu, fetiš zaměstnanosti


Svět se mění. Lidé ho mění a vždycky měnit chtěli. Měli pro to i takové heslo: „Dřinu strojům!“ Po desítkách a stovkách let snažení se teď toto heslo přiblížilo svému naplnění, ale lidé se neradují, lidé jsou zmatení a vyděšení a nevědí, jak v tom novém světě, o který usilovali, vlastně mají žít. Ze symbolu naděje se stal symbol strachu. Když dřinu převezmou stroje, co pak bude s lidmi, jejichž práce již nebude potřeba?

Svět se mění, ale nemění se lidé, lidská mentalita je stále v zajetí maximy: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Ve srovnání s časy minulým dnes stačí práce hrstky, aby uživila všechny, ale lidské myšlení s tím nedokáže vypořádat a pořád trvá na tom, že člověk musí pracovat, aby byl plnohodnotným a plnoprávným členem společnosti. (Tento požadavek ovšem je a vždycky byl kladen jen na lidi nemajetné, po vlastnických elitách práci nikdo nikdy nevyžadoval.) Kdo nepracuje, ať nejí. Přitom minimálně záleží na tom, jakou práci člověk dělá a jak je ta práce užitečná. Společensky je mnohem přijatelnější, aby člověk nosil v pondělí dlažební kostky tam a v úterý zpět, než aby si dva dny hrál, tančil, zpíval, odpočíval. Jsme vrženi – přesněji řečeno vrháme se, protože je to naše vlastní aktivita, naše vlastní posedlost, žádná vis maior – do paradoxní situace, kdy spolu s tím, jak klesá reálná potřeba lidské práce, roste tlak na pracovní nasazení. Více pracovat, více vydělat, více se zasloužit.

Jako společnost se nesnažíme adaptovat na měnící se svět. ale čím díl tím zarputileji lpíme na starých mentálních a sociálních vzorcích. Vznikají tak rozpory, frustrace, neurózy a konflikty, jichž si všímají autoři, z jejichž textů jsem sestavil následující výbor:

Celý příspěvek