Já je relativní

Napsal Petr Komers ve svém sloupku v LN:

Třebaže i vietnamština má zájmeno „já” v našem smyslu, používá se méně než všechna ta rodinná terminologie. Jen málokdy tak člověk o sobě hovoří v 1. osobě, jak to chápeme my. Vždy jste totiž někým pouze skrze vztah k tomu druhému: jednou strýčkem či tetou, jindy bratrem, sestrou. Psychologicky vzato je to obrovský ústup od individualistického vnímání sebe sama: jedinec je někým jen díky ostatním. Na což si do sebe zahleděný Evropan těžko zvyká.

Já bych byl ovšem s tím hodnocením ve vztahu k Evropanům, potažmo Anglosasům, ještě radikálnější. Za prvé to není ústup, evropské pojetí individua nebylo Asiatům nikdy vlastní. A za druhé: Evropan by to viděl tak, že druzí jsou někým pouze ve vztahu ke mě, druzí existují jen tehdy, vezmu-li je na vědomí já, a jen tak, jak já je pojmu.

Jak je vidno, Naše subjektivní pojetí „já“ není antropologická konstanta, jak si my Evropané myslíme a také se podle toho chováme, ale mohou existovat – a jak vidno existují! – i jiná pojetí, Už jenom vzít to na vědomí bude pro „standardního Evropana“ poměrně složité, natožpak připustit, že toto jiné pojetí je přinejmenším stejně dobré a stejně legitimní, jako to jeho. Přitom je to dost možná tak, se tato pojetí nevylučují, ale doplňují, a jen dohromady tvoří skutečné nedeformované já.

Kdo chtěl vědět, mohl, kdo měl vědět měl, nechtěl

Pár postřehů ze staršího rozhovoru s politologem Janem Charvátem, který vyšel pod všeříkajícím názvem Nespokojené jsme dlouho přehlíželi. Teď se divíme, že se radikalizují. To lidé v sobotu na Václaváku opravdu nespadli z nebe.

To, co dělají proruští trollové, je, že frustraci lidí usměrňují, ale nejsou schopni ji vytvořit. Kdyby přišli do společnosti spokojených lidí, tak v ní nebudou úspěšní.

Když v 90. letech vznikala média, tak se zformoval velmi specifický pohled, který měl velmi jasno v tom smyslu, že tady je zlo, což je komunismus, a dobro v podobě demokracie a liberálního kapitalismu. Pokud jste tehdy říkal, že všechno neběží správně, tak to pro tento pohled automaticky znamenalo, že jste komunista.

Jako společnost teď zápasíme s tím, že dvacet let od revoluce jsme říkali, že je naprosto fér, aby každý měl svůj vlastní názor. Jenže vlastně jsme tím mysleli, aby všichni měli stejný názor jako my. A až v posledních deseti nebo patnácti letech zjišťujeme, že lidé mají opravdu různé názory a že nám to vlastně vadí.

Musíme si připustit, že politika je řemeslo, jenže s tím máme už od první republiky problém. Pro nás je politika boj dobra se zlem. Velmi často symbolický boj. A pak jsme zaskočení tím, že existuje politika ve smyslu toho, kolik bude stát mléko a rohlíky. A ještě více jsme zaskočení, že řadu lidí zajímá více mléko a rohlíky než ideály, pod kterými si neumí nic představit, protože se jich nedotýkají.

Aktivista je pro spoustu lidí sprosté slovo. A výsledkem je, že nikdo jiný se za vás nepere. (…) Protože se u nás od 90. let vžilo, že aktivismus a občanská společnost jsou divné. Václav Klaus mluvil o nikým nevolené občanské společnosti. Řekli jsme si, že veřejný prostor mají obsadit jenom politické strany. Vy jako člověk se nemáte vyjadřovat veřejně, pokud to neděláte přes politickou stranu.

Univerzální recenze všeho

Následující text je úryvek s recenze jedné knihy, už ani nevím jaké. Přišlo mi ale, že se autorovi té recenze, nejspíš zcela neúmyslně, ale o to pregnatněji, podařilo vystihnout víc, než jednu konkrétní knihu, totiž celou naši společnost. Posuďte sami:

Taková pakáž žijící za vsí je každému lhostejná, dobrá leda k tomu, aby bylo nad koho se povyšovat a kým pohrdat. Žijí si ve svém světě, s vlastními pravidly a je lepší si je držet od těla. Ovšem buďte si jistí, že kdyby zítra byla válka, někdo z nich by se
musel okamžitě navléct do uniformy a
byl by odvezen do cizího kraje, kde by
měl bojovat za stát, jehož péči do té doby
nijak nepocítil.

Je čas na skutečnou odvahu

Leta letoucí čtu o tom, jak politikům chybí odvaha přijímat nepopulární rozhodnutí. A leta letoucí se tím myslí „odvaha“ nadbíhat bohatým a mocným a šlapat po krku chudým a slabým, „odvaha“ snižovat daně a likvidovat sociální stát. A i když se po této „odvaze“ stále volá, politikům nikdy nechyběla. Čas na tu skutečnou odvahu přijmout nepopulární opatření přichází teď tváří v tváří explodujícím počtům nakažených covidem 19, se kterým jde ruku v ruce kolaps zdravotnictví, který nemůže mít jiný důsledek, než zbytečnou smrt desítek, stovek či tisíců nevinných, kteří sice nechytili covid, protože se očkovali a dodržovali režimová opatření, ale měli tu smůlu, že pro ně nebylo místo v nemocnicích zaplněných „coviďáky“ v důsledku „odvahy“ hlupáků nenechat se očkovat a nenosit respirátory. Kdy, když ne teď, je čas na opravdovou odvahu politiků přijmou skutečně nepopulární rozhodnutí a nařídit lockwdown, povinné očkování, či „alespoň“ vymáhání již platných opatření? Jenže se bojím, že tuhle odvahu žádný politik nemá, protože to znamení jít jak proti agresivnímu davu bezohledných hlupáků na ulici, tak proti kapitalistickým elitám, svým sponzorům, odmítajících kvůli zisku omezit provoz svých podniků. A už vůbec žádný politik dnes – obzvláště dnes – nebude mít odvahu lidem říct, že jejich individuální práva končí tam, kde začínají práva všech ostatních a zájem společnosti. V časech krize společnost nejvíce potřebuje prvotřídní vůdce, ale ta naše bohužel disponuje jen druhořadými úředníky. Takže je sice nejvšší čas na odvahu, ale tu nikdo nemá a z ideologických důvodů ani mít nechce.

Soumrak bílého muže

Titulek „Střední třída na odstřel“ sliboval zajímavou esej a protože jsem chybně vyhodnotil jméno autora Jiřího Weigela (nedošlo mi, že je to ten Weigel od toho Klause), tak jsem se do něj pustil. Text ovšem jako kdyby Romanu Jochovi z klávesnice vypadl, takže jsem si jen přečetl další do slov přetavený mindrák ze ztráty monopolu bílého heterosexuálního muže vlastnícího majetek na drancování a vykořisťování všeho a všech, potencovaný panikou z toho, že by třeba měl trochu změnit své zvyky. A to byl pan Weigl vlastně ještě celkem uměřený ve srovnání se s ním souznícími, kteří otevřeně hlásají nutnost tuto svoji perverzní výsadu bránit se zbraní v ruce. Bílý muž kdysi táhl, ale teď už jen brzdí a jeho neschopnost a neochota přizpůsobit se změněným podmínkám a zoufalé lpění na tom, co fungovalo kdysi (i když ani tehdy to nebylo správné, ale alespoň to fungovalo), ale teď začíná být silně kontraproduktivní, je skutečnou příčinou jeho ústupu ze scény. Nikoliv jakési spiknutí neomarxistů a progresivistů, jak neustále sám sebe i všechny ostatní přesvědčuje. Bílý muž táhl, jen dokud byl sám progresivní. Teď už jen brzdí. Odstřel střední třídy v tom vidí jen vyděšený Klausův think-tank.

Proč někteří lidé odmítají očkování? – vysvětlení

Očkování nepochybně zachránila mnoho milionů životů. Přesto již od samotného vzniku očkování na konci 18. století existuje proti této metodě silný odpor části veřejnosti, včetně některých vzdělaných a vlivných osobností. (…) klíčem je strach a úzkost, především pokud jde o strach ze smrti (…) lidská psychika, díky svým velkolepým výkonům, neustále vystavena nutnosti čelit realitě smrti, kterou si v koutku duše uvědomujeme. Je to ale velmi náročné a řada lidí se proto podvědomě uchyluje k různým formám odmítání či popírání. (…) Řada psychologických studií ukazuje, že byť jen nenápadné zmínky o smrti vedou u řady lidí k zuřivé obraně vlastních náboženských a kulturních postojů či „svobod“. Rovněž se stávají agresivními vůči těm, kteří zastávají jiné názory. (…) Podle psychologů tedy nejde o nějakou zlou vůli, snahu škodit nebo třeba nebetyčnou hloupost. Ve skutečnosti je viníkem strach, tedy strach ze smrti. Dotyční lidé si strach kompenzují přesvědčením, že jim se to stát nemůže, to ti ostatní se nakazí nebo dokonce zemřou.
Proč někteří lidé odmítají očkování?

Příběh o české samozřejmosti

Nastoupil pán do vlaku, samozřejmě bez roušky. Samozřejmě si ji nenasadil. Samozřejmě mu nikdo z ostatních cestujících nic neřekl. Samozřejmě mu nic neřekl ani průvodčí, který mu kontroloval jízdenku. Samozřejmě se to opakovalo s jiným pánem v autobuse a dalším v tramvaji. Samozřejmě jim muselo dojít, že by roušku mít měli, když ji měli všichni ostatní, ale samozřejmě si ji prostě nenasadili a samozřejmě jim to prošlo, protože se samozřejmě nikdy nikdo neodvážil jim cokoliv říct. Samozřejmě ani já ne, protože proč vyvolávat konflikty se zjevným arogantním kreténem? Je to samozřejmé: Jsme národ samozřejmě bezohledný a samozřejmě zbabělý.

Pokroky na poli smluvního fetišismu

Smluvní fetišismus, tedy světonázor pro nějž je typické, že celá společnost (přestože nic takového jako společnost podle něj v zásadě neexistuje; a nebo právě proto) může být uspořádána nejlépe na základě dvojstranných smluv bez jakéhokoliv omezení toho kdo, jaké a za jakých podmínek na sebe může brát závazky, zaznamenal podle významný úspěch v §42a zákona 363/2021 sb. o sociálně-právní ochraně dětí:

O poskytování ochrany a pomoci dítěti v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc uzavírá dítě s osobou provozující zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc smlouvu o poskytování ochrany a pomoci, která vyžaduje písemnou formu a obsahuje tyto náležitosti.

Nevím, jak vám, ale mě to přijde naprosto perverzní. Jak může být dítě schopnost uzavřít a posoudit takovouto smlouvu? Nota bene dítě v nouzi, které má nejspíše úplně jiné starosti. Navíc je to s největším pravděpodobností dítě k takovému úkonu zcela nezralé a nezpůsobilé! A co chce zákonodárce vůbec říct tím, že musí být uzavřena smlouva? Že dítěti, které smlouvu neuzavře, se pomoci a ochrany nedostane? Nebo že každému dítěti se dostane jiné kvality okamžité pomoci a za jiných podmínek podle vyjednávacích schopností jednoho každého dítěte? Protože přesně to uzavírání smlouvy předjímá. Jinak totiž smlouva – tedy individualizovaná metatransakce dvou kontraktorů (ta odlidštěná terminologie je zcela příznačná) – nedává smysl a postačovala by jednotná pravidla daná zákonem. Nehledě k tomu, že uzavírání smlouvy s sebou z podstaty věci nese vyjednávání o jejím obsahu, jenže není snad vyjednávání, které si žádá čas (a možnost volby!) v příkrém rozporu s okamžitou pomocí?

A to vůbec nemluvím o tom, že dítě žádnou smlouvu uzavírat nemůže, že to za něj musí udělat zákonný zástupce, což, jak se dá předpokládat, bude v situaci, kdy dítě potřebuje okamžitou pomoc, setsakramentská komplikace.

Vy si myslete, co chcete, já si myslím, že zákonodárce s liberalismem vymytým mozkem se definitivně zbláznil.

Manifest nevoliče

„Jděte k volbám. Je jedno, koho budete volit, hlavně jděte volit.“ Takové apely teď na mě útočí ze všech stran, od politiků přes celebrity po obskurní existence na sociálních sítích. Jenže mně není jedno, koho budu volit. Mě nestačí volit proti něčemu, v případě těchto voleb pak dokonce prostě proti někomu, já chci volit pro něco. A pokud to něco v nabídce není, pak je logické k volbám prostě nejít. To mám snad volit někoho, koho nechci a komu nevěřím, jenom proto, aby nevyhrál někdo, koho si přeji jen o trochu méně? Čeho tím dosáhnu kromě toho, že budu spoluzodpovědný za další rozklad společnosti? Volit menší zlo dává smysl jedině, pokud není jiná možnost, ale dokud je tu třetí možnost nevolit, pak je třeba nevolit, protože zlo je pořád zlo. Že se tak připravím o možnost ovlivnit, jak bude Česká republika vypadat? Tu možnost stejně nemám, protože v nabídce není nic, co bych doopravdy chtěl, takže i když za mě rozhodnou jiní, výsledek bude úplně stejný, jako když budu volit sám; jen svědomí budu mít o něco čistší. Mě totiž nestačí, že si mohu vybrat z desítek značek a obalů se stejným obsahem, mě záleží právě na tom obsahu.

Možná, že kdybych si přečetl volební programy, tak bych o nějakém nakonec usoudil, že je v něm víc dobrého, než špatného, ale to jsem tentokrát neudělal a dělat ani nehodlám, protože volební program nelze oddělit od těch, kteří jej budou prosazovat, a politici mě jeden jako druhý přesvědčili, že nikdo z nich nebude schopen ani ochoten ten program realizovat, protože ani jeden z nich nepřišel s pozitivní vizí co a proč by být mělo. Místo toho je veřejný prostor zaplněn zcela uniformním sdělením toho, co a proč by být nemělo. Všichni jsou proti Babišovi, jen Babiš je proti všem. A i když souhlasím s tím, co a proč by být nemělo, nestačí mi to, pokud není jasně řečeno, co bude, až nebude Babiš. Možná to někde ve svých programech strany mají, ale pokud to politici nedokáží ani před volbami ani říct, proč mám věřit tomu, že to po volbách zrealizují?

Nemám nic proti volbám (i když souhlasím s anarchistickým bonmotem, že kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali, což ostatně ani není bonmot, protože tak je to dokonce napsáno přímo v ústavě), ale trvám na tom, že nevolit je naprosto legitimní postoj v situaci, kdy nemůžu s čistým svědomím dát hlas nikomu. Volby jsou příliš vážná věc na to, aby člověk volil lehkovážně kohokoliv jenom proto, aby volil. Naše demokracie se dopracovala do stavu, kdy je to jen povrchní, falešná a bulvární hra, a takové hry já se účastnit nechci. Chcete, abych šel k volbám? Tak mě přesvědčte. Ale argumenty a programem, ne citovým vydíráním. Ale protože vy o můj hlas zjevně nestojíte, já nevidím důvod, proč vám ho dávat.

Štěstí v neštěstí

Když vám tornádo sebere střechu nad hlavou, tak to žádné štěstí není, ale i v tomhle neštěstí můžete mít štěstí alespoň v tom, že jste první. Dokud je taková katastrofa výjimečná, nezvyklá a emoce vzbuzující, máte šanci, že vám spousta lidí přijde na pomoc, přiloží ruku k dílu nebo vám alespoň pošlou peníze. Až budou takové katastrofy tříkrát do roka a postiženy nebudou jednotky, ale desítky obcí, tak se žádné pomoci nejspíš nedočkáte. Nejenom proto, že lidé už budou otupělí, ale především proto, že už nebude kde brát. Nebudou se k vám moci sjet hasiči z celé republiky, protože budou potřeba jinde. Cizí lidé vám nepřijdou na pomoc, protože budou mít dost starostí sami se sebou a peníze vám nepošlou, protože už žádné mít nebudou.

Můžeme si všichni lhát do kapsy, že to tornádo na Moravě byl jen exces, který se nebude opakovat, jenže když k tomu přidáte třeba vlnu veder v Kanadě ve stejný čas, tak to až příliš koresponduje s předpověďmi vědců o tom, jak se projeví globální oteplování a jaké bude mít na nás dopady. A je teď úplně jedno, jestli je antropogenního původu, nebo zcela přirozené, prostě nás zasáhne. Stále častěji a stále intenzivněji a další postižení již tolik štěstí v neštěstí, jako ti první, mít nebudou.

Budou mít naopak velkou smůlu, protože systém podpory založený na dobrovolnosti, soucitu a charitě jim v podmínkách vyčerpaných zdrojů nebude schopen nijak pomoci. Ani peníze od státu nic nevyřeší, pokud za ně nebude co koupit. Aby další postižení klimatickými haváriemi nemuseli spoléhat na štěstí v neštěstí, měli bychom jako společnost urychleně začít s přípravami. Například si vybudovat schopnost rychle obnovit domy, třebas prefabrikované nebo s pomocí speciálních 3D tiskáren. Předělat systém sociální podpory tak, aby ubylo administrativy a nutnosti žádat, dokladovat a prokazovat, což je bez dokladů, zničených živlem, a nefunkčních telekomunikací problém. Vytvořit si schopnost rychle obnovit dodávky elektřiny a zajištění internetového připojení, atd. atp. Cokoliv, hlavně něco. Připravit se, přizpůsobit se. Jsme lidé a schopnost využvat techniku je naše největší evoluční výhoda. Zatím jsme ji využívali především k sebedestrukci, ted je nejvyšší čas začít ji využívat k přežití.