Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?


Dnes má prý vláda projednávat přistoupení ČR k tzv. Istanbulské úmluvě a na to konto se včera opět ozvaly hlasy razantně požadující její co nejrozhodnější odmítnutí. I usoudil jsem, že nejlepší bude si tu úmluvu přečíst sám a udělat si o ní vlastní obrázek. Přečetl jsem text zveřejněný na iDnes a mohu k němu říct jediné: nenašel jsem v něm nic, co by mi vadilo a co by mě iritovalo, a už vůbec ne nic, čím bych se cítil ohrožen. Vlastně jsem v něm nenašel nic, co by mohlo v 21. století vadit komukoliv, kdo žije a dál chce žít v rozvinuté demokratické zemi.

Co se samotného přistoupení ČR k Instanbulské úmluvě týká, tak jde podle mého názoru jen o formalitu a symbolické gesto, protože vše, co Instabulská úmluva po svých signatářích žádá, už ČR více či méně splňuje. To je alespoň můj názor právního laika, specialista by možná nějaké diskrepance našel.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí Istanbulské úmluvy?“

Dočetná II


Peču na to dělat pro každý zajímavější text, který přečtu, samostatný post. Pro ty nejzajímavější, nebo pro ty, u kterých očekávám diskusi, je samozřejmě budu dělat i dál, ale ty ostatní, které stojí za poznamenání, budu sepisovat po vícero kouscích do jednoho postu, když jich dočtu dostatek. A že teď dočítám docela dost.

Pokračovat ve čtení „Dočetná II“

Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita


Výpisky z rozhovoru s Clivem Spashem, které jsou sice spíše přepisem, ale co mám dělat, když ten člověk mluví k věci a dotýká se tolika fundamentálních problémů a přitom je nahlíží z úhlu, který jde dnes stejně vzácný, jako nutný?

Varování: Následující řádky mohou přivodit vážné zdravotní problémy liberálům, ekonomistům, absolventům Vysoké školy života a dalším vyznavačům růstu, uhlí, betonu, oceli a expanze.

Pokračovat ve čtení „Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita“

Proč a jak se přepisují dějiny


Když jsem psal své zamyšlení Byl jsem u toho, když se psaly dějiny o překrucování a falšování dějin Druhé světové války, nikdy by mne nenapadlo, že se na to samé téma a lépe vyjádří i bývalý prezident V. Klaus (ano ten, se kterým se jinak neshodnu ani na tom, kolik je hodin) se svým bývalým kancléřem J. Weigelem. A to dokonce tak, že bych neměl problém se pod jeho text podepsat krví. Zjevně čím méně mluví Klaus o ekonomii či klimatologii, tím lépe mu to myslí. Proto text nazvaný Kdo vlastně vyhrál světovou válku? drze přejímám s jedinou úpravou: vyretušoval jsem větu, která jej zbytečně devalvuje a sráží na úroveň ahistorického kladiva na současné politické problémy, které tak správně exprezident revizionistům (sic!) vyčítá.

P.S. Možná jsem už jen paranoidní, ale přijde mi, že tento Klausův text prošel bez větší pozornosti, zatímco každého jeho sebemenšího a sebebanálnějšího prdu byly doposavad všechna média plná.

Pokračovat ve čtení „Proč a jak se přepisují dějiny“

A tohle podepisuji také


Po 11 bodech je tu další text Za Prahu udržitelnou a sousedskou, pod který bych se opět klidně podepsal. Kdyby to tedy bylo možné, a množina signatářů nebyla již podle všeho uzavřena (výtah):

Do Prahy přijelo minulý rok přibližně osm milionů turistů. Čísla zveřejněná Českým statistickým úřadem ale ukazují návštěvnost pouze v oficiálních ubytovacích zařízeních. Není možné do nich započítat krátkodobé ubytovací kapacity. Celkové číslo je tak pravděpodobně zhruba o třetinu vyšší. Třikrát větší Berlín má dnes méně turistů než naše hlavní město. Pro řadové obyvatele, kteří v Praze bydlí, žijí a utváří ji, představuje turismus závažný problém.

Nekontrolovaný byznys mění charakter Prahy. Vytlačuje místní obyvatele a nahrazuje lokální atmosféru založenou na komunitním životě a sousedství bezduchým „disneylandem“, finančně nedostupným bydlením a byznysovými projekty, ze kterých má užitek jen úzká skupina lidí. Ubývá služeb, které jsou pro normální život zásadní, a přibývá těch, které slouží jen turistickým účelům.

Proto požadujeme zahájení veřejné debaty (například formou veřejných diskusí nebo kulatých stolů) nad těmito body:

  • Omezení tzv. krátkodobých pronájmů pouze na sdílení bytů
    Pod rouškou „sdílení“ a „pronajímání“ se provozují ubytovací služby ve čtrnácti tisících bytech, které často po desítkách patří velkým poskytovatelům a které z osmdesáti procent tvoří celé byty nabízené jako hotelové pokoje. (…) Sdílet by mělo být možné pouze jeden vlastní byt, ve kterém majitel skutečně bydlí.
  • Důraz na dostupné a kvalitní bydlení
    Výstavba bytů v posledních letech roste, ale luxusní a investiční byty větší dostupnost bydlení nezajišťují. Naopak často přispívají k gentrifikaci, zvyšování cen bydlení v okolí a vymísťování nízkopříjmových skupin obyvatel. 
  • Nerozšiřování letiště
     Rozšíření počítá s tím, že by letiště do roku 2028 mělo zdvojnásobit své kapacity: v roce 2019 odbavilo necelých sedmnáct milionů pasažérů, dostavba má umožnit odbavení třicet milionů osob ročně. Investice je v rozporu s ekologickými limity planety i s platným hodnocením vlivu záměru na životní prostředí.
  • Podporu lokálním podnikům a službám, které pečují o běžný život obyvatel
    Obyčejné obchody mizí, zato cannabisové lízátko za padesát korun nebo „staročeský“ trdelník se dají koupit na každém rohu. Matrjošky, falešný křišťál nebo thajské masáže však Prahu ani Českou republiku nereprezentují a město zahlcují vizuálním smogem. I turistická nabídka může být vkusná, ekologická a kvalitní.
  • Větší péči o veřejný prostor
    Rozšiřujme parky a zeleň, zklidňujme ulice a zobytňujme veřejný prostor. Lidé se v něm musí cítit bezpečně a v přístupu k němu překonávat co nejméně bariér – fyzických i ekonomických. Prostupnost pro pěší a cyklisty místo pohozených sdílených koloběžek. Nové parky v prolukách místo ubývajícího prostoru pro relaxační aktivity.
  • Větší zapojování občanů do rozhodování o rozvoji Prahy
    I když se jich volení zástupci zeptají, nakonec rozhodují potřeby developerů a logika co největšího zisku. Ta však nereaguje na dvě největší krize: bytovou a ekologickou.
  • Péči o kulturní dědictví respektující názory a cítění obyvatel, pro které je město domovem
  • Zdravé životní prostředí, redukce tepelného ostrova a intenzity automobilového provozu
    U velkých stavebních zásahů ve vnitřním městě bychom měli důsledně požadovat, aby ponechávaly dostatečnou plochu zeleni korigující městský tepelný ostrov, nebyly předimenzované a nevedly ke zhoršování kvality ovzduší generováním nadměrného počtu cest autem.

Afinita chudých k autoritám


Opět cituji svého oblíbeného Petra Houdka, tentokráte z článku Blázni, hodiny a nedůvěra:

V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené.

Přičemž tedy nijak nezastírám, že z mého pohledu se jedná o poznatek kontraintuitivní, vždy jsem měl – i pod dojmem zobrazení např. jihoamerických favel v populární kultuře, protiromských stereotypů či klišé o no-go zónách – dojem, že spíše pravý opak je pravdou, jenže to je dojem založený na povrchním náhledu, hlubší poznání může být přesně opačné. Navíc je tu otázka, nakolik jsou konflikty mezi lidmi z ghett a autoritami, resp. většinovou spolčeností, provokovány těmi z ghetta, či zda k nim naopak nedochází navzdory jejich snahám nevybočovat. A pak je tu rovněž otázka, jak vlastně jsou definováni chudí, jestli „jen“ jako prekarizovaní, nebo už jako vyloučení a deklasovaní. Nicméně je to další střípek do mozaiky poznání, že chudoba není příčina, ale následek, že chudí jsou oběťmi toho, co je jim vyčítáno a že společnost nejde léčit tím, že chudí budou omezováni na lidských a občanských právech.

Neskromné přání


Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Podepisuji


Stále se rozrůstající skupina českých intelektuálů zveřejnila následující prohlášení, které mně sice k podpisu nedali, ale já nemohu jinak, než ho vzít za své a svůj podpis k němu připojit. Je tristně příznačné, že informaci o něm jsem našel jen na DR a A2larmu, ale už ne v médiích, která zasahují větší díl české populace. Ale co se divím? To není obyčejné prohlášení, to je plnokrevný politický program, na kterém se dá postavit politická strana, která by můj – a jistě nejen můj – hlas měla jistý. A je to program, který žádá tak radikální revizi současného společenského uspořádání včetně zpochybnění mnoha fundamentálních dogmat kapitalismu, že se ho držitelé moci musí bát a štítit. Instinktivně, protože některé body musí být zcela mimo jejich chápání.

Pokračovat ve čtení „Podepisuji“