A tohle podepisuji také


Po 11 bodech je tu další text Za Prahu udržitelnou a sousedskou, pod který bych se opět klidně podepsal. Kdyby to tedy bylo možné, a množina signatářů nebyla již podle všeho uzavřena (výtah):

Do Prahy přijelo minulý rok přibližně osm milionů turistů. Čísla zveřejněná Českým statistickým úřadem ale ukazují návštěvnost pouze v oficiálních ubytovacích zařízeních. Není možné do nich započítat krátkodobé ubytovací kapacity. Celkové číslo je tak pravděpodobně zhruba o třetinu vyšší. Třikrát větší Berlín má dnes méně turistů než naše hlavní město. Pro řadové obyvatele, kteří v Praze bydlí, žijí a utváří ji, představuje turismus závažný problém.

Nekontrolovaný byznys mění charakter Prahy. Vytlačuje místní obyvatele a nahrazuje lokální atmosféru založenou na komunitním životě a sousedství bezduchým „disneylandem“, finančně nedostupným bydlením a byznysovými projekty, ze kterých má užitek jen úzká skupina lidí. Ubývá služeb, které jsou pro normální život zásadní, a přibývá těch, které slouží jen turistickým účelům.

Proto požadujeme zahájení veřejné debaty (například formou veřejných diskusí nebo kulatých stolů) nad těmito body:

  • Omezení tzv. krátkodobých pronájmů pouze na sdílení bytů
    Pod rouškou „sdílení“ a „pronajímání“ se provozují ubytovací služby ve čtrnácti tisících bytech, které často po desítkách patří velkým poskytovatelům a které z osmdesáti procent tvoří celé byty nabízené jako hotelové pokoje. (…) Sdílet by mělo být možné pouze jeden vlastní byt, ve kterém majitel skutečně bydlí.
  • Důraz na dostupné a kvalitní bydlení
    Výstavba bytů v posledních letech roste, ale luxusní a investiční byty větší dostupnost bydlení nezajišťují. Naopak často přispívají k gentrifikaci, zvyšování cen bydlení v okolí a vymísťování nízkopříjmových skupin obyvatel. 
  • Nerozšiřování letiště
     Rozšíření počítá s tím, že by letiště do roku 2028 mělo zdvojnásobit své kapacity: v roce 2019 odbavilo necelých sedmnáct milionů pasažérů, dostavba má umožnit odbavení třicet milionů osob ročně. Investice je v rozporu s ekologickými limity planety i s platným hodnocením vlivu záměru na životní prostředí.
  • Podporu lokálním podnikům a službám, které pečují o běžný život obyvatel
    Obyčejné obchody mizí, zato cannabisové lízátko za padesát korun nebo „staročeský“ trdelník se dají koupit na každém rohu. Matrjošky, falešný křišťál nebo thajské masáže však Prahu ani Českou republiku nereprezentují a město zahlcují vizuálním smogem. I turistická nabídka může být vkusná, ekologická a kvalitní.
  • Větší péči o veřejný prostor
    Rozšiřujme parky a zeleň, zklidňujme ulice a zobytňujme veřejný prostor. Lidé se v něm musí cítit bezpečně a v přístupu k němu překonávat co nejméně bariér – fyzických i ekonomických. Prostupnost pro pěší a cyklisty místo pohozených sdílených koloběžek. Nové parky v prolukách místo ubývajícího prostoru pro relaxační aktivity.
  • Větší zapojování občanů do rozhodování o rozvoji Prahy
    I když se jich volení zástupci zeptají, nakonec rozhodují potřeby developerů a logika co největšího zisku. Ta však nereaguje na dvě největší krize: bytovou a ekologickou.
  • Péči o kulturní dědictví respektující názory a cítění obyvatel, pro které je město domovem
  • Zdravé životní prostředí, redukce tepelného ostrova a intenzity automobilového provozu
    U velkých stavebních zásahů ve vnitřním městě bychom měli důsledně požadovat, aby ponechávaly dostatečnou plochu zeleni korigující městský tepelný ostrov, nebyly předimenzované a nevedly ke zhoršování kvality ovzduší generováním nadměrného počtu cest autem.

Afinita chudých k autoritám


Opět cituji svého oblíbeného Petra Houdka, tentokráte z článku Blázni, hodiny a nedůvěra:

V domácnostech chudých, neúplných či jinak znevýhodněných panuje spíše autoritativní výchova. Každý větší přešlap – ať již škoda na cizím majetku, či nelibost autorit – může být pro rodinu existenciální hrozbou. V chudých domácnostech tedy panuje sešněrovaná kultura a silný apel na konformní jednání. Děti jsou učeny, aby se neodlišovaly, poslouchaly a byly upravené.

Přičemž tedy nijak nezastírám, že z mého pohledu se jedná o poznatek kontraintuitivní, vždy jsem měl – i pod dojmem zobrazení např. jihoamerických favel v populární kultuře, protiromských stereotypů či klišé o no-go zónách – dojem, že spíše pravý opak je pravdou, jenže to je dojem založený na povrchním náhledu, hlubší poznání může být přesně opačné. Navíc je tu otázka, nakolik jsou konflikty mezi lidmi z ghett a autoritami, resp. většinovou spolčeností, provokovány těmi z ghetta, či zda k nim naopak nedochází navzdory jejich snahám nevybočovat. A pak je tu rovněž otázka, jak vlastně jsou definováni chudí, jestli „jen“ jako prekarizovaní, nebo už jako vyloučení a deklasovaní. Nicméně je to další střípek do mozaiky poznání, že chudoba není příčina, ale následek, že chudí jsou oběťmi toho, co je jim vyčítáno a že společnost nejde léčit tím, že chudí budou omezováni na lidských a občanských právech.

Neskromné přání


Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít. Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství. Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.

P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.

Podepisuji


Stále se rozrůstající skupina českých intelektuálů zveřejnila následující prohlášení, které mně sice k podpisu nedali, ale já nemohu jinak, než ho vzít za své a svůj podpis k němu připojit. Je tristně příznačné, že informaci o něm jsem našel jen na DR a A2larmu, ale už ne v médiích, která zasahují větší díl české populace. Ale co se divím? To není obyčejné prohlášení, to je plnokrevný politický program, na kterém se dá postavit politická strana, která by můj – a jistě nejen můj – hlas měla jistý. A je to program, který žádá tak radikální revizi současného společenského uspořádání včetně zpochybnění mnoha fundamentálních dogmat kapitalismu, že se ho držitelé moci musí bát a štítit. Instinktivně, protože některé body musí být zcela mimo jejich chápání.

Pokračovat ve čtení „Podepisuji“

Buď práci čest


Po letech fetišizace práce přišly roky její bagatelizace. Dnes jako kdyby práce byla až to poslední, co zbývá jako zdroj obživy těm nejméně schopným. Pracují jen ztroskotanci, úspěšní podnikají. A ti, co podnikají, milostivě dávají práci zoufalcům, kteří musí pracovat a kteří by jim za to měli být vděční a ne si vymýšlet takové nesmysly jako je dovolená, nemocenská, osmihodinová pracovní doba či mzda. Tak zní dnešní dominantní narativ, ale je to lež jako věž, která má legitimovat vykořisťování a pacifikovat kdysi proletariát, dnes prekariát.

Pravda je totiž taková, že hodnoty vznikají pouze a jedině prací a pouze a jedině prací se udržují. Prací, nikoliv vlastnictvím. Ovšem, i organizace, řízení či obchod jsou práce, stejně jako věda nebo umění. Práce duševní je rovna práci fyzické a práce fyzická té duševní. Práce je práce. Ale vlastnictví práce není. Ani fyzikálně, ani sociálně, ani ekonomicky. I podnikatel zaslouží uznání, ale za to, že firmu řídí (a pohrdání, když ji neřídí nebo řídí špatně), nikoliv za to, že ji vlastní.

A je tu ještě jedna pravda o práci, ta nejpodvratnější: práce se nedává, práce se kupuje. Pokud „dostanete“ práci, tak ji ve skutečnosti prodáváte tomu, kdo ji od vás kupuje a platí vám za ni ve formě mzdy. Nezaměstnává vás pro vaše krásné oči, ale proto, že vaši práci potřebuje. A potřebuje ji tak moc, že je ochoten za ni platit. Samozřejmě na tom není samo o sobě nic špatného, na dělbě práce naše společnost stojí, jen je dobré to mít na paměti vždy, když vám bude někdo povídat něco o tom, že vám dává práci, a požadovat od vás výměnou vděčnost, loajalitu a zavřené oči i ústa.

Za vším špatným hledej ekonoma


Kdybychom bývali navrhli naše zdravotnické a produkční systémy tak, aby byly schopné vypořádat se s touto nevyhnutelnou událostí, měli bychom: 1. zvýšenou kapacitu zdravotnických systémů, (…); 2. připravené zásoby (…); 3. robustní ekonomiku s krátkými dodavatelskými řetězci (…); 4. bezplatné systémy monitorování zdraví, které zajistí, že během pandemie můžeme snadno identifikovat nositele nemocí; 5. rozšířené monetární systémy, aby v případě pandemie zafinancovaly běžné výdaje převážné části populace.

My jsme ale udělali naprostý opak, a tak máme: 1. zdravotní systémy s omezenou schopností vypořádat se se standardními epizodickými problémy; 2. ekonomický systém, v němž je výroba soustředěna do zemí s nízkými mzdami (…); 3. soukromý sektor, jemuž jsme dovolili dosáhnout nejvyšší úrovně zadlužení podniků a domácností v historii (…).

Proč? Především proto, že politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy

Důvodem je, že když už politici studují, pak nestudují epidemiologii, inženýrství nebo matematiku. A pokud na univerzitě vystudují nějakou analytickou disciplínu, je to skoro vždycky ekonomie

Kvůli ekonomickému zázemí nejsou politici a byrokraté schopni plně porozumět takovéto krizi a zároveň nekriticky přijímají rady ekonomů. Proto zavedli politiky, jež snížily naši schopnost vyrovnat se s pandemií, vytvořili systémy produkce a distribuce, které drasticky zesílily její škodlivé dopady.

Steve Keen: Koronavirus nekompromisně odhaluje omyly v základech neoklasické ekonomie a globalizace

Zhýčkaní proti zhýčkaným


Já vím, že nošení roušky je nepříjemné a obtěžující. Nejenom, že se v tom špatně dýchá (a jak porostou teploty, bude se dýchat ještě hůř), ale člověk na to musí pořád myslet. Uvědomuji si i to, že pro mnoho lidí je to nepochopitelné, protože chrání před něčím, co není vidět (kdyby to přenášeli komáři, lidí zpochybňujících užitečnost moskytiér by bylo určitě nejméně o řád méně, než těch, kteří zpochybňují užitečnost roušek), a uvědomuji si i to, že efekt je vlastně neviditelný, protože rozlišit situaci, kdy se epidemie nešíří, protože roušky výborně fungují, od situace, kdy jsou roušky zbytečné, protože se epidemie nešíří, na úrovni každodenní zkušenosti prostě nejde. Stejně tak chápu, že pro mnoho lidí jsou zavřené hranice natolik symbolicky a emocionálně dominantní, že přehluší vše ostatní.

To vše si uvědomuji, ale přesto mě lidé, kteří nechtějí nosit roušky ani dodržovat ostatní karanténní opatření a hranice by otevřeli bez ohledu na rizika, iritují. Iritují mě tím, jak nejsou ochotni či dokonce vůbec schopni snést dočasně trochu toho nepohodlí. Protože to, o čem se tady bavíme, nejsou žádná existenciální omezení, ale jen nepříjemnosti, zejména ve srovnání s tím, co horšího by nás mohlo potkat. Pořád ještě na nás nikdo nestřílí a nehází nám bomby na hlavu. Pořád ještě máme co jíst i pít a kam složit hlavu. Jenže jsme zhýčkaní a je nám zatěžko i to málo, co se po nás žádá teď. Nikdo se nechce omezovat, nikdo nechce slevovat ze svých standardů, a už vůbec ne proto, aby „jenom“ dělal něco pro druhé. Jako by si nikdo neuvědomoval, že jsme tu jen a pouze díky tomu, že naši předci dokázali zatnout zuby a obětovat se.

Pokud nezvládáme a nechceme zvládat tak jednoduché věci jako nosit roušky a nechodit do hospody, co budeme dělat, až bude skutečně zle a realita nám sáhne ne na pohodlí, ale na existenci? Třeba až se prostě neurodí, protože bude sucho. A to není žádný hypotetický scénář z daleké budoucnosti, ale realita dneška. Už letos hrozí kvůli suchu výrazný propad výnosů. Klimatické změny nejsou totiž žádný výmysl, ale vytěsněná realita. A stejně jako nezmizí virus jenom proto, že na něj nebudeme věřit, nezmizí ani klimatické změny a s nimi spojené hrozby jenom proto, že je budeme bagatelizovat.

Nebo až někdo, komu už nezbylo nic, než tanky, nám v zoufalství na těch tancích přijdete vzít i skrovné zbytky toho, co ještě budeme mít my? Nebo když ty tanky pošle někdo, kdo bude chtít „vrtět psem“, odvést pozornost a nasměrovat hněv lidí od sebe a své odpovědnosti na jiné zoufalce, kteří sice za nic nemohou, ale mají tu šikovnou vlastnost, že se snadno identifikují a lze z nich dobře kreslit nepřátele?

Epidemie COVID-19 je zkouška, ve které zatím selháváme, protože jsme si příliš zvykli na to, že můžeme mít vše a nikdo a nic nám v tom nesmí bránit. De iure nesmí, jenže tady nejsme v ideálním světě práva, ale v reálném světě fyzické reality. Ještě nám, s výjimkou nakažených a ohrožených, a to nejsme zdaleka všichni, nejde o existenci, zatím nám jde jenom o pohodlí. A stejně to nezvládáme a ještě se tím pyšně chlubíme. Opravdu nechci vidět, co se stane, až nás dožene sucho, neúroda a hlad nebo některá z dalších morových ran, co jsme si je na sebe upletli. Moc nevěřím tomu, že čím větší bude stres, tím lepší bude výkon. S dodržováním karantény máme problém už po měsíci. Jak chceme zvládnou větší výzvy, které se potáhnou celá léta?

[Aktualizováno] Poznej autora citátu


Poznáte autora následujícího citátu? Řešení zítra touto dobou. Odpovědi prosím do komentářů, hlavní cennou pro vítěze je pochvalný tweet.

V dobrém mě překvapilo, že se projevila ukázněnost a disciplinovanost, což není naše typická vlastnost. Samozřejmě, někdo může mít výtky k nějakému kroku, ale musíme si uvědomit, že vždycky obstojí těleso, které je organizované a drží určitou disciplínu, než rozhádaný dav. Tento moment se nám podařilo krásně překonat. A ukázalo se, že lidé na výzvu, kdy je potřeba držet pospolu a být druhému ku pomoci, jsou schopni reagovat kladně. A to je nádherné. Varoval bych jenom před tím, abychom si v momentě, kdy nám bude lépe, začali mezi sebou vyřizovat účty, kdo měl co udělat lépe. To platí především pro politiky a intelektuální elitu. Jistě, ledasco jsme mohli udělat lépe, ale uvědomme si. že jsme také čelili důsledkům naší dvacetileté pýchy, kdy jsme se domnívali, že co si nevyrobíme si můžeme jednoduše koupit za peníze. Ukázalo se, že tak jednoduché to není.

Aktualizace 9.4.2020: Jak správně poznal Kamil (viz komentáře), který šel ovšem evidentně na jisto, jedná se o aktuální výrok Dominika kardinála Duky v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny, Tedy o výrok toho nejnepravděpodobnějšího muže, kterého bych já citoval, protože s ním souhlasím. Jenže on celý ten rozhovor je překvapivě příčetný a mohu ho jen doporučit, pokud se k němu někde dostanete. Že by panu kardinálovi svědčila karanténa?

V krizi poznáš kréténa


Kreténa samozřejmě poznáme všichni, vždy a spolehlivě: jsou to ti druzí. Ale to jsou většinou jen kreténi z pohodlnosti, protože ruku na srdce, v časech dobrých, když vládne klid, mír a prosperita, se jako kreténi chováme někdy všichni. Je to luxus, který si můžeme dovolit. Jsme prostě takoví kreténi leví. A pak jsou lidé, kteří se chovají jako kreténi i v časech zlých, a to jsou kreténi praví. Teď, když máme epidemii, stav nouze, karanténu a s tím související tisíc a jeden problém, se to ukazuje obzvláště zřetelně. Jak se říká, že teprve krize odhaluje charaktery, tak je to sice klišé, ale sedí jako prdel na hrnec. S nástupem „zlých“ časů (ty uvozovky jsou sakra na místě, protože by mohlo být ještě tisíckrát hůř, například by místo virů mohly poletovat kulky) se lidé rozdělili zhruba na dvě skupiny: Ta první přestala kecat a začala makat, adaptovala se na změněnou situaci, přehodnotila priority, dokázala se vzdát nejen stereotypů v chování i myšlení, ale i svého pohodlí, pomáhá druhým a chová se odpovědně. Ta druhá jsou kreténi. Myslí i chovají se pořád stejně, rozhodně odmítají udělat cokoliv pro druhé, i kdyby to mělo být blbé nošení roušky, svého pohodlí se odmítají vzdát a i tváří v tvář smrti pořád žvaní něco o svobodě, kterou si ovšem pletou právě s tím pohodlím. Počítají, kolik by se dalo vydělat/ušetřit, kdyby se lidé nechali umírat a ztěžují si, že se lidský život přeceňuje. Samozřejmě všemu rozumí a všechno kritizují, nikdo nic nedělá správně, oni by všechno dělali lépe, a pomalu jediný, kdo podle nich nedělá chyby, je vláda, protože v jejím případě je to fundamentální neschopnost kombinovaná s velmi rafinovaným zlým úmyslem. Přitom jsou to i oni, koho ta první skupina chrání o komu pomáhá prostě tím, že drží společnost v chodu. A byl bych ale velmi překvapen, kdyby až se to přežene a vrátí se lepší časy, nebyli právě tihle kreténi, kteří sami nic neobětovali, první co budou stát ve frontě na státní podporu a budou u toho nejhlasitěji řvát něco o škodách, které jim musí stát, potažmo společnost. nahradit. Těžko říct, kde se berou. Je to výchovou? Je to v genech? Je to něco ve vzduchu nebo ve vodě? Jedno je ale jisté: bez ohledu na to, že sami svoje chování považují za přirozené, zdravé a ve společnosti dominantní, je jich evidentně menšina. Otravná parazitická menšina, ale pořád menšina.

Vždycky bude něco chybět


Současná epidemie COVID-19 je asi největší krizí, které musí naše společnost čelit nejméně od invaze v roce 1968 a možná i od války. Především tím, že zasahuje celé území státu, čímž se zásadně liší od povodní i vichřic, které nám dávali v poslední době nejvíce zabrat. Takže buďme spravedliví, vyčítat vládě každou chybičku není úplně fér. Nebyla připravena vláda, ale nebyl připraven ani nikdo jiný. Na druhou stranu je nepopiratelný fakt, že by vláda by při zvládání epidemie mohla dělat tisíc a jednu věc lépe a že o problémech v Číně a Itálii se vědělo dost dlouho na to, aby se s nákupem roušek, respirátorů a dalšího vybavení mohlo začít včas. Nebo s přípravou na jejich výrobu. Tohle byla chyba, ne to, že sklady státních hmotných rezerv nebyly už dávno plné ochranných pomůcek na zvládání celostátní epidemie. Nikdy nelze být předem připraven úplně na všechno. Nepochybuji ovšem o tom, že až takhle krize skončí, sklady se rouškami a respirátory naplní. Jenže příští epidemie může mít úplně jinou povahu. Třeba nebude přenosná z člověka na člověka, ale budou ji roznášet komáři. Má proto stát nakoupit sta tisíce hektolitrů repelentu? A pak přijde místo komárů sucho a zástupy generálů po bitvě budou vědět, že sklady měly být plné brambor a pitné vody místo zbytečného repelentu. Co tím chci říct? Že chyba nebyly ani tak prázdné sklady, jako naše závislost na těch skladech, která nám má kompenzovat neschopnost změnit své chování, jak sociální, tak ekonomické, a adaptovat se na změněné podmínky. Lepší než plné sklady roušek je schopnost začít je urychleně vyrábět. To ovšem předpokládá jednu zásadní změnu paradigmatu: přestat vnímat ekonomické jednotky jako samostatné aktéry maximalizující svůj zisk, které jsou se svým okolím propojeny pouze tržní výměnou, ale jakou integrální součásti společenského systému, jejichž primární odpovědností je uspokojování potřeb společnosti a až pak, nejsou-li jiné priority, přinášet zisk svým majitelům. Do té doby budeme závislí na tom, že budeme mít plné sklady a v nich shodou okolností právě to, co zrovna nejvíce potřebujeme.