Tagged: společnost

Proto chodí chlapi do válek


Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. (…) jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti.

 

První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.

(Z Tři sestry postmoderních válek, rozhovoru se sociálním antropologem Radanem Haluzíkem)

Tribunův komentář jednou větou: Chlapi chodí do válek, protože jsou zblblí, uhranutí, svým způsobem zdrogovaní; nic vznešeného ani svobodného na tom není.

 

 

Reklamy

Letité české mindráky


V sobotních LN dostal podnikatel (zřejmě zásadní kvalifikace pro publikování v novinách) Sekyra prostor o otištění své poněkud konfúzní a eklektické eseje Návraty české otázky, ve které z důvodů, které nejsou zcela zjevné, přičemž jako nejpravděpodobnější se jeví, že zase budou nějaké volby, semlel Masaryka, Patočku i Havla. Nicméně jeden odstavec je velmi poučný a aktuální, neb ukazuje, jak letité a hluboce zakořeněné jsou české mindráky ze Západu, které jsou i dnes hnacím motorem té části české společnosti, která sama sebe považuje za intelektuální a morální elitu:

Pekař (…) uznal, že husitství je“nejvýznamnějším příspěvkem k budování „evropské osvěty“, na rozdíl od Palackého však připomněl, že jde o podíl v „myšlenkové a mravní snaze, již k nám vnesla cizina,“ neboť „autonomie českého vývoje je omezena“ evropským duchovním vývojem, který je „nejdůležitějším faktorem našich dějin a hlavním tvůrcem našeho osudu“

Rovněž Patočka si později všiml, že „Západ má sklon vidět u nás jen odvozeniny a napodobeniny.“ (…) Z toho vyplývá, že pokud usilujeme o tvořivou kontribuci k vývoji Západu, musíme být „západnější než Západ sám“.

Kolik malosti ve slovech mužů, kteří jsou automaticky řazeni mezi intelektuální a mravní velikány, kolik škemravé devótnosti. Vždyť co jiného je zde v podstatě navrhováno, než sofistikovanější forma tzv. kargokultu? Bohužel, jak již bylo řečeno, tato potřeba být papežštější, než papež, je pro nezanedbatelnou část českých (samozvaných) elit natolik určující, až se stává totalitární karikaturou jakýchkoliv pokrokových snah a zcela paralyzuje a sabotuje veškeré alternativní možnosti a směry. Přesně v duchu hesla: „Raději se mýlit s Německem, než mít pravdu s Ruskem. Již 100 let.“

Ochrana zdrojů


Už tak zajímavý článek z časopisu Vesmír Antropologie bolesti má nečekanou pointu:

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Občan Windsor se žení


To víte, že Henry Charles Albert David Windsor, známější jako princ Harry, se žení. Musíte to vědět, před tou informací není úniku. Na Nově nemluví už týden o něčem jiném a prý plánují i přímý přenos (sic!) a dnes se přidal dokonce i jinak celkem solidní Český rozhlas, o ostatních „seriózních“ médiích nemluvě. Pomalu už víme i to, jakou značku vložek bude jeho nastávající mít, pokud bude mít zrovna menstruaci, ale proč to víme, to se nedozvíme.

Co ale máme my Češi společného s britskou královskou rodinou, abychom byli z ní vydestilovaným bulvárem zavaleni v takové míře? Intenzita a způsob, jakým média o blížící se svatbě v britské královské rodině „informují“, by byla nemístní i v Británii, neb i princ má právo na soukromí, natožpak takový, který je až šesté v následnické řadě, natožpak v Česku. Ne, že by ta svatba vůbec nestála za zmínku, a možná i zevrubnější rozbor, protože se jedná o sňatek morganatický, ale co je moc, to je moc. Navíc o politických konsekvencích, které z toho, že jde o sňatek morganatický, nutně plynou (i kdyby to nic neznamenalo, tak je to zpráva, protože protože toto nic by byla změna proti tradici), se nedozvíme nic.

Tak čeho jsme to svědky? Zábavy pro plebs, aby plesal a nedumal? To je ale špatně. Taková bulvární exploatace je špatně, ať se jedná o prince Harryho nebo občana Windsora, ať je to princ, nebo chuďas, pořád je to člověk s právem na soukromí a důstojnost. A stejně špatné je i to vymývání mozků bulvárem, kterému jsme vystaveni. Tím spíše, děje-li tak v zemi, jíž se daná událost nijak netýká, a navíc republice!

Celá tahle kýčovitá idealizace monarchie je špatně. Ať je Harry, jaký chce, není to princ na bílém koni a Meghan není Popelka. Právě tak ale nejpozději v den svatby bude vypadat. O principiální nerovnosti aristokracie a zbytku společnosti nepadne ani slovo, zato kulturní nobilitace celebrit pojede na plné pecky. A to je řeč o českých médiích. Co se musí dít v těch britských, to už musí hraničit s lobotomií. Hodně štěstí, málo pláče, do roka dva kudrnáče.

Na okraj jednoho sjezdu


Včera měla KSČM sjezd. Možná ho má ještě dneska, občas tyhle dýchánky bývají dvoudenní, nevím, to hlavní pozdvižení na vsi bylo včera. Antikomunisté se mocně pohoršovali hned po dvou liniích: že strana s přívlastkem „komunistická“ v názvu vůbec smí nějaký sjezd mít, a že na ten sjezd přijel pronést zdravici prezident republiky Zeman, čímž stranu legitimoval a sebe ještě více zdiskreditoval. Jenže KSČM je strana nejenom legální, ale i legitimní a prezident Zeman tak jenom udělal konec té trapné hře na to, že s komunisty se nemluví, protože komunisté jsou už desítky let zcela normalizovanou a integrální stranou našeho (pseudo)demokratického zřízení. Mluvili s nimi vždycky všichni a oni vždycky mluvili se všemi tak, že nebýt toho přívlastku komunistická, nikdo by nepoznal, že ta strana není socdem. Chápu, že se antikomunistům existence komunistické strany nelíbí, ale chlapci a děvčata z lepších rodin by měli konečně pochopit, že jedinou příčinou toho, že KSČM stále existuje, jsou oni sami, respektive to, že jejich jedinou politikou je antikomunismus, kvůli kterému bagatelizují (nemůžou za to komunisti, není to problém) a neřeší (nic jiného, než existence komunistů, není problém) skutečné problémy, jako jsou sociální a ekonomické nespravedlnosti, které jsou a historicky vždy byly katalyzátorem vzniku komunistických stran (hlavně těch skutečných, které byly komunisté ne jenom podle názvu). Vadí vám komunisté? Udělejte vše pro to, aby jejich existence nedávala smysl. Zákazy nic nevyřeší, jen problém zametou na čas pod koberec. A protože tohle „demokraté“ zjevně nechápou a hlavně nechtějí, protože by se museli zříct svých privilegií a svého monopolu na moc a na pravdu, budou tady komunisté v té či oné podobně s námi tak dlouho, dokud tu s námi bude kapitalismus a průmyslová civilizace.

Dobře skryto průhledností


Panuje všeobecné přesvědčení, že lékem na korupci a pletichy ve veřejné a státní správně je transparentnost, tedy že bude vše veřejné a na všechno a na všechny bude vidět. To je ovšem iluze. Transparentnost může naopak vše jen víc zamlžit, přitom ale dodat punc otevřenosti, tedy v důsledku nic nevyřešit a přitom vytvářet iluzi řešení. Příkladem budiž územní plánování v Praze. Vše – alespoň nakolik to mohu posoudit – je zveřejněno zde. To všechno jsou desítky stran hutné právnické a úřednické mluvy kombinované se stovkami stran odborných posudků. Kdo může tohle přečíst, pochopit a navíc v reálném čase tak, aby stihl lhůty pro podání námitek, pokud narazí na známky pletich či korupce? Jsem pevně přesvědčen, že nikdo, dokonce ani ten, kdo zná všechny procesy, všechny kódy (třeba využití plochy) a tomu, co čte, rozumí, protože je toho prostě moc. Bez týmu odborníků, kteří by si ovšem dokázali zjednat přístup i právnickými kličkami, je celá transparentnost v této oblasti k ničemu. Běžný občan – a běžným občanem rozumím průměrně inteligentního zaměstnaného člověka – jen stěží může cokoliv kontrolovat, i kdyby chtěl. Kvalitativně i kvantitativně je toho prostě víc, než je kapacita běžného občana. Celá slavná transparentnost tak jen pomáhá legitimovat až obstrukčně složité procesy v oblasti, která je vzhledem k kořistnickým zájmům developerů a cenám pozemků a nemovitostí v Praze korupcí a pletichami vysloveně těhotná. Transparentnost sama o sobě je k ničemu, pokud to, co odkrývá, není samo o sobě jednoduché a srozumitelné. V opačném případě je to jen fíkový list.

Losováním k demokracii


Pro nahrazení voleb losováním pléduje Jan Bíba:

Předně, losování dává stejnou šanci každému. Vyjadřuje tak mnohem lépe ideál demokratické rovnosti než volby, jelikož lidé nemají stejnou šanci být zvoleni, ale mají stejnou šanci být vylosováni. Losování na rozdíl od voleb také zajišťuje poměrné zastoupení. (…) Pokud je ve společnosti je 50 procent žen, ve vylosovaném tělese by jejich počet víceméně odpovídal realitě – losování je proto účinnější než kvóty. Dále, výsledek losování na rozdíl od voleb neovlivňují žádné předsudky, fake news, koncentrace mediálního vlastnictví a ani marketingové a PR agentury. A nakonec, vylosovaná osoba by za svůj výběr nevděčila žádným prostředkům na volební kampaň, žádnému oligarchovi, žádným předsudkům, rasismu, sexismu a podobně.

Klasický argument proti losování zní, že losování svěří moc do rukou nekompetentních. Jenže to je nutné odmítnout ze tří důvodů: jednak tento argument jde proti demokracii samotné, neboť předpokládá, že vládnout může jen menšina, která „ví, co je dobré“. A pokud jistý úřad či pozice, které jsou předmětem losování, vyžadují zvláštní odborné kompetence, je možné zahrnout do osudí pouze ty, kteří tyto kompetence mají. A nakonec, je omyl tvrdit, že vítězové voleb jsou kompetentní k vládnutí, protože jedinou kompetenci, kterou dosud prokázali, je schopnost vyhrát volby.

Nedává to dokonalý smysl? Proč se tedy losování neujalo? Protože ohrožuje oligarchické struktury, klientelistické sítě? Protože omezuje možnosti manipulovat voliči prostřednictvím marketingu a neurolingvistického programování? Protože eliminuje výhodu kapitálu? To všechno jsou přece důvody pro, nikoliv proti!

Zbývá tak jen poslední otázka: jaký přívlastek by taková demokracie dostala? Hazardní, nebo stochastická?

Nervíky na pochodu


Říkejme jim třeba pražská kavárna, demokraté nebo městští liberální voliči, prostě ti, kteří pořád mluví o svobodě a demokracii, ale jejich postoji jsou ve skutečnosti rusofobie, atlantismus, antikomunismus a s ním ruku v ruce jdoucí vzývání kapitalismu, to vše většinou přepjaté jak zákon káže. Tak ti teď zažívají těžké období – hroutí se jim totiž svět. To, co mělo být věčné a neměnné, se pomalu ale jistě mění a oni ztrácejí svůj politický monopol. Rusko stále existuje, USA se stále nestaly jediným globálním hegemonem a volby nedopadají ani zdaleka tak, jak by si oni přáli. Na Hradě Zeman, v parlamentu Babiš a v čele výboru pro kontrolu GIBS komunista Ondráček.

Jak v takové situaci zareaguje slušný, vzdělaný a inteligentní demokrat? Arogancí, agresí (zatím naštěstí jen verbální) a nenávistí. Nikdy nebyl veřejný prostor tak plný „debilů“ a „sviní“, jako od té doby, co nezanedbatelná část voličů odmítla jejich priority. Nemohu si pomoci, ale nevidím z jejich strany ani náznak reflexe, ani sebemenší snahu pochopit, proč jejich priority, hodnoty a koncepty ztrácejí atraktivitu, zato návrhy na omezení volebního práva pro, kteří nevolí stejně, jako oni, se to jen hemží.

Že je to konec polistopadového režimu? Dost možná. No a co? Časy se mění, lidé se mění, podmínky se mění, zkušenosti se mění. A proto se mění i politika. Nikdy nebyla žádná garance, že teď už bude navždy u moci jen jeden druh lidí, to jen hlupáci uvěřili v konec dějin. A i proto dějiny neskončily, ale právě zrovna teď dělají další krůček, protože ti, kteří v jejich konec věřili, zapomněli, že nejsou na světě sami. Mění se společnost a mění se i politika. To je demokracie. Jenom v totalitě se nic nemění, jenom v totalitě je možné politický monopol. Pokud si chce někdo v demokracii udržet politickou dominanci, nemůže se spoléhat na zastrašování, vydírání ani represivní aparát (který ostatně nedokáže zachránit ani tu totalitu, jak by demokratům mohl potvrdit třeba právě ten Ondráček, kdyby se ho demokraté neštítili).

Až se demokraté vzpamatují, až začnou znova přemýšlet, třeba jim dojde, že se nic neděje bez důvodu, že se sice mohou stokrát chlácholit tím, že ostatní jsou jen zmanipulovaná hlupáci, ale na faktu, že lidé volí racionálně, i když volí jinak, to nic nemění. Pokud polistopadový režim končí, není to proto, že by lidé zapomínali, nebo že by byli líní, hloupí, závistiví či jinak vadní – je to jen a pouze kvůli tomu, jakou zkušenost s tím polistopadovým režimem udělali. Zvážili, co jim dal a co jim vzal a vyšlo ji, že jim víc vzal, než dal.

V zájmu nás nejen nás všech, ale i té zprofanované demokracie, nezbývá než doufat, že se ty nervíky na pochodu z hroutícího se světa pražské kavárně brzy uklidní, agresivní nenávistná rétorika pomine, že demokraté místo nadávek začnou argumentovat a hledat jiné cesty k prosazení svých priorit, než jsou zákazy a příkazy, že konečně pochopí, že jim republika nepatří, ale že ji sdílejí se spoustou dalších lidí, které musejí brát vážně a se kterými se musejí dohodnout, pokud chtějí být skutečnými demokraty, a ne jen militantními antikomunisty.

Opravdu doufám, že demokraté udrží nervíky na uzdě, protože takhle dusno už v téhle zemi dlouho nebylo.

Krutá a zbytečná chudoba


Česká republika, Evropa, nejbohatší region světa na počátku 21. století. A přesto jsou zde ke slyšení příběhy, jako ty z reportáže o lidech žijících pod hranicí chudoby, kterou zveřejnil server SeznamZprávy.cz. I kdyby ty tři příběhy byly všecky, které by ke slyšení byly, je to o tři víc, než je nezbytně nutné a slušné. Ale ony nejsou, to jen tito lidé a jejich trápení nikoho nezajímají, protože kazí povinný narativ o dobrém demokratickém dnes a zlém totalitním kdysi. Chudáci, socky, lidé, které nikdo nechce vidět a nikomu na nich nezáleží, protože to jediné, na čem záleží – přesněji má záležet – je, že už nejsou u moci komunisti. Nejsou. Zato jsou tu místo nich podmínky, které je k moci vynesly, abych parafrázoval spisovatele Vaculíka.

Celý příspěvek

Liberalismus nefunguje. Proto


Já vím, že pro úzkou skupinu těch, v jejichž prospěch byl liberalismus navržen, funguje víc, než dobře, jenže tato skupinka je omezená jak počtem, tak místem, tak časem. Jinými slovy, liberalismus funguje tady a teď pro hrstku vyvolených, dlouhodobě a pro všechny ale nefunguje. Nefunguje, protože fungovat nemůže. A proč nemůže fungovat? Na to nejlépe – aniž by to všem chápali – odpovídají samotní liberálové (poslouží nám opět citace z již jednou citovaného článku Když jdou libertariáni přes mrtvoly [pro jednoduchost budu brát liberalismus a libertariánství jako jedno, vzájemné nuance jsou zde nepodstatné]):

Bohatí by se měli jen dobrovolně rozhodnout, zda-li uznají za vhodné, jestli někomu pomohou, či ne. Jejich přirozená lidskost je prý povede k tomu, aby se s chudými dělili o své bohatství.

Teoreticky je to pěkná myšlenka, prakticky je to ovšem hloupá výmluva. Tato teorie totiž – a zde opět použiji vlastní slova liberálů, když kritizují „socialismus“ – naráží na lidskou přirozenost, protože k tomu, aby člověk zbohatl, potřebuje takové morálně-volní vlastnosti, které jsou s jakýmkoliv altruismem v rozporu. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří se s ostatními dělí – a nejenom o své peníze, ale hlavně o svoji práci a o svůj čas. Tito lidé nebohatnou, protože na to nemají čas a když už něco vydělají, tak se o to hned rozdělí. Bohatne ten, kdo se nedělí, a bohatne právě proto, že se nedělí. A proto také nemůže liberalismus fungovat ku prospěchu všech. Řešením ovšem není to, že nikdo nebude bohatý. Potřebujeme i lidi, kteří umějí bohatnout, jen nesmí zůstat na jejich rozmaru, zda se o své bohatství podělí, ale dělit se prostě musí. Přerozdělování není krádež. Ale, morální kýč stranou, není to ani jejich morální povinnost. Morálka je o správně volbě, ale tito lidé nesmějí mít možnost volby, společnost nemůže být závislá na jejich emocích. Přerozdělování je povinnost racionální, je to civilizační nutnost. A protože liberalismus takové poznání neumožňuje, tak prostě nefunguje.