Üryvek z eseje Ivo Šebestíka Výrazný rozdíl mezi vzděláním a souborem dovedností:
Svrchovanost je mnohem více než jen suverenita, je celkovým postojem k životu, který je v současné době v podstatě luxusní výsadou omezeného počtu lidí. Jednat svrchovaně totiž znamená jednat bez ohledu na to, jestli takové chování přinese zisk nebo nikoliv. Tento nezájem o praktický dopad či účelové využití může být někdy pouhým hazardem, rozmařilostí nebo i hloupostí.
V těchto případech pochopitelně nelze mluvit o svrchovanosti. Ta nastává tehdy, když je výrazem svobody člověka, a to dokonce takové svobody, ve které nehraje zásadní roli akumulace čehokoliv materiálního. Akumulace majetku a svrchovaná svoboda člověka jsou pojmy, které se, bohužel, navzájem tak trochu popírají.
Skutečně silný a permanentní pocit existenční nejistoty totiž lidem přinesl teprve kapitalismus. Teprve on spojil existenci člověka s penězi a kapitálem v téměř absolutní formě. Teprve v kapitalismu platí zcela, že existence člověka nacházejícího se bez nějakého materiálního zabezpečení je zcela vyloučená. Předcházející systémy ponechávaly člověku alespoň částečný a minimální prostor pro život mimo peněžní a zbožní vztahy.
Růst osobnosti „jen tak“, pro vnitřní uspokojení z růstu sebe sama, z naplněného bytí, z poznávání, z bohatství myšlenek, ze schopnosti myslet a tvořit, to vše začíná budit dojem marného plýtvání. Vzdělání směřující k rozšíření obzoru a prohloubení myšlení, nemající bezprostřední účel v uplatnění na trzích společnosti, je vzděláním svrchovaným.
Člověk nemusí, ba ani nemá vyrůstat vnitřně, bohatnout svým věděním, myšlením, moudrostí a schopností vidět a znát souvislosti. O tyto vlastnosti nemají společenské trhy a trhy práce zájem. Je redukován na nástroj nebo na zboží na trhu. Jako takový se má uplatnit a má se vyplatit.
Tribun 
Právě naopak – teprve kapitalismus dal lidem svobodu, nezávislost na libovůli mocných a možnost rozhodovat se svým majetkem ve svůj prospěch bez rizika znárodnění pro „vyšší účely“. Povinnost pracovat ve státem schválených podnicích padla s koncem totality. Každý, kdo se za socialismu pokusil žít alternativně, byl systémem uvězněn nebo pronásledován, jako například ti, kteří se rozhodli sloužit Bohu. Teprve kapitalismus přinesl lidem svobodu žít si po svém – jako poustevníci, nebo prostě jen alternativním životním stylem, který není čistě orientovaný na zisk – viz dokument Stále spolu. Vždyť i dnešní problémy s Romy jsou způsobené tím, že komunisté zdevastovali pro ně typický kočovný způsob života.
A takhle kapitalismu vymývá mozky a kastruje lidského ducha…
Zdravím zase po dlouhé době a hned takový hezký článek.
Osobně tomu říkám „pinožení se“ a pinožíme se občas všichni, licitujíce o drobné výhody (daně, dotace, granty a dávky) a přitom nám uniká širší celek.
Nemyslím si, že pro svrchovanost je podstatný feudalismus nebo majetek; v jisté míře svrchovanost zažívá tulák, který prochází zemí, v podobné míře ji zažívám sám, když vím, že se uživím v libovolném systému a režimu, protože umím pár věcí, za které lidé zaplatí vždycky a většinou (vyjma totální války nebo nivelizace společnosti severokorejského střihu) i dobře. Často dělám věci, které nepřinášejí zisk na úkor věcí, které zisk přinášejí a dělám to rád. Lpím na majetku jistě víc než ten tulák, možná obdobně jako feudál na svém sídle. Mám ho méně (právě proto, že příliš nepečuju o jeho růst a zvelebování), ale mám i větší nejistotu, že ho ztratím? Pochybuji a vlastně o tom ani moc nepřemýšlím.
On ani ten feudál nebyl ve skutečnosti svobodný, lenní pánové podléhali panovníkovi v mnoha ohledech a často je na bojiště nevedla touha hájit čest, ale nutnost.
Suverenita/svrchovanost je spíš stav mysli. Kdyby se z dob feudálních dochovaly informace o životě a prožitcích děveček a podruhů, viděl by to i autor možná obráceně; dnešní společnost ponechává pro neproduktivní život podstatně více prostoru, než společnost feudální, která každého tlačila alespoň k obstarání sama sebe. Jinak většinou umřel.
S čím ale souhlasím naprosto, je prodej „skills“ (víc se mi líbí synomum „výcvik“) místo vzdělání. Jenže autor se mýlí v jedné podstatné věci. Opravdového vzdělání, ve smyslu promýšlení a vytváření nových vazeb mezi fakty, je mentálně schopno nevelké procento populace (a tohle procento je stále stejné, zatímco masifikace studia je v posledním půlstoletí bezprecedentní). Škola, která chce pojmout třetinu populačního ročníku, nevyhnutelně musí nabízet hlavně výcvik.
To ovšem reagujete na celý Šebestíkův esej, nikoliv jenom na tu mou vybranou část. To nutně nemusí být špatně, ale jestli to bude číst ještě někdo jiný kromě nás dvou, tak to pro něj bude matoucí.
Tím ovšem popíráte celý smysl té Šebestíkovy úvahy, protože dáváte dohromady „svrchovanost“ s trhem. Možná jste tak dobře prodejný, pak ale nejste svrchovaný v Šebestíkově smyslu.
To se mýlíte, protože feudální – čili agrární – společnost například neprodukovala přes celou zimu, kromě toho ve středověku nejméně třetinu roku tvořily náboženské svátky, což tehdy znamenalo přísný zákaz pracovat.
Řekl bych, že jde o zmatení pojmů. Pro autora článku je svobodný ten, kdo je závislý na milodarech od druhých, protože pak má „svobodu“ nepracovat pro druhé. Pro ostatní představuje pojem svoboda stav, kdy jedinec není závislý na nikom druhém než na sobě a kdy mu nejsou odpírána přirozená práva vlastnictví a podnikání.
Za socialismu jsme byli uvězněni mezi ostnatými dráty a měli jsme povinnost pracovat za zlomek toho, co za svou práci dostávali jiní na druhé straně plotu. Žili jsme jako zvířata v cirkuse, kteří musejí dělat, co se jim řekne, a mají za to jistotu žvance. To zvěř ve volné přírodě se musí starat sama o sebe a zejména musí spolupracovat s ostatními v rámci tlupy, pokud chce přežít.
Kdo je pak svobodnější? Zvíře v cirkuse, které má své jistoty, nebo to žijící ve volné přírodě?
V kapitalismu vás nikdo nebude redukovat na nástroj nebo zboží trhu. Pokud máte svou farmu a jste soběstačný, můžete zapomenout na okolní svět a spálit všechny peníze. Pokud však chcete zboží, které vlastní někdo druhý, máte dvě možnosti. Buď mu jeho zboží ukrást – cesta socialismu – nebo s ním zboží dobrovolně směnit za něco jiného – cesta kapitalismu.
Někdo tu nepochybně zmatený je, ale jste to vy. Vůbec jste nepochopil, co Šebestík píše; ale žádný div u člověka, který si plete kapitalismus se svobodou a demokracií. Tím neříkám, že s ním musíte souhlasit, ale vaše argumentace se s tou jeho úplně míjí. Například vy mluvíte o svobodě, zatímco Šebestík o svrchovanosti a svobodu, pokus se nepletu, nezmínil ani jednou.
Už jenom taková blbost, jako „přirozená práva vlastnictví a podnikání“ – tato práva dává smysl pouze v intencích vlastnické kupecko-průmyslové civilizace, která sama o sobě není přirozená, protože musí být poměrně nákladně (a to i ve svobodě a krvi) konstruována a obnovována.
Teď jste ukázal, že nerozumíte pojmu kapitalismus. Kapitalismus totiž nepřináší lidem pocit existenční nejistoty, ani neredukuje člověka na nástroj nebo zboží na trhu. Kapitalismus dává lidem pasivní práva, tedy možnost obchodovat, možnost podnikat, možnost vlastnit. To jsou přirozená práva a jejich přirozenost není dána civilizací, ale jsou důsledkem principu, že všichni lidé jsou si rovni. Tedy pokud nikdo neupírá druhým práva, která si hájí pro sebe, pak z toho logicky vyplývá, že nikdo nesmí nikomu nic ukrást ani druhého omezovat.
A opět – kapitalismus není o povinnosti a nutnosti obchodovat a pracovat pro druhé. Pouze o možnosti toto beztrestně dělat. V kapitalistickém státě si můžete založit vlastní socialistickou vesnici – tak jako Kibucy v Izraeli – a nikomu to nebude vadit. V socialismu soukromý podnik beztrestně provozovat nejde.
Vy pro změnu neustále ukazujete, že si plete pojmy „rozumět“ a „souhlasit“. To za prvé. Za druhé evidentně o kapitalismu nic nevíte a plete si ho s tím barvotiskově růžovým ideálem z propagačních brožurek. Samozřejmě, že ideální kapitalismus je skvělý, stejně jako ideální komunismus, od které se v tom ideálu zase až tak moc neliší. Jenže žádný ideální kapitalismus neexistuje, existuje jen ten reálný s nezaměstnaností, nedostupnou zdravotní péčí, dětskou prací, vykořisťováním, externalitami a principiální nerovností mezi vlastníky a nevlastníky. Právě ta možnost beztrestně a neomezeně podnikat a obchodovat s podmínkami existence jiných lidí je, co dělá kapitalismus problematickým a antihumanistickým.
Materiálně deprivovaný jsem se cítil za komunismu. Všechna srovnání životní úrovně a kvality života (ano, to v čem bezprecedentně vítězí právě dnešní forma kapitalismu, už jednou jsem vám tu dělal rozbor kvality života lidí a je tam, kde je kapitalismus západního, liberálního střihu, žádný socialismus nikdy a nikde ani zlomku tohoto nedosáhl) hovoří o tom, že západní liberální kapitalismus zaručuje největší hmotný a sociální blahobyt, jaky kdy na této planetě byl kdy změřen a zaznamenán od vyhynutí dinosaurů. Statistiky a sociolocká empirie mluví jasnou řečí čísel. Vaše floskule jsou jen opakování manter dávno vyčpělé ideologie, která právě v soutěži o alokaci bohatství pro své občany definitivně prohrála s kapitalismem.
Ehm, a kde je řeč o materiální deprivaci? Tady vůbec neběží o to, že můžete žít jen proto, abyste jedl, ale o to, zda dokážete jíst jen tolik, abyste žil svobodně (skutečně svobodně, ne podle toho vašeho perfidního pojetí svobody) a svrchovaně. Vy jste pro kapitalismus ideální materiál, vděčný, nadšený, nepochybující… až ty vaše výlevy působí dojmem Stockholmského syndromu.
P.S. Chybí vám tam závorka.
Šebestíkova úvaha mi připadá velice chytrá a výstižná; zejména ta diferenciace mezi prodejem pragmatických (za první republiky reálných) dovedností a „klasickým“ vzděláním – tedy vědomí souvislostí, vztahů, atd. dotvořených možná dokonce do celého systému schopností s vazbou na suverenitu osobnosti. V primitivně přehledných časech totality mi bylo do jisté míry závidět kolegovi a příteli, jenž kromě osvojeného „klasického“ vzdělání měl rovněž oporu v absolvování velmi praktické průmyslové školy. Nikdy se tím oborem neživil, ale vždy mohl suverenitu své osobnosti vedle „klasického“ vzdělání, o němž píše Šebestík, opřít i o suverenitu sociální nezávislosti – když nejhůř, pravíval, toho políra mohu dělat vždycky. Skončil jako vysokoškolský profesor a dodnes je čelným údem všelikých důležitých společenskovědeckých sdružení.
Se Šebestíkovým esejem souzním i proto, že potvrzuje i pozoruhodný fenomén – že totiž absolventi škol, poskytujících alespoň částečně formu klasického vzdělání, se daleko snáze uplatňují na pracovním trhu – vědomí celku a získané schopnosti (řekněme zastarale) strukturálního myšlení, jim umožňují totiž vcelku snadnou orientaci a osvojení oněch pragmatických dovedností.
Čím si jist nejsem – zda suverenita vzdělance je v soudobé podobě společnosti dostatečně a dlohodobě udržitelná – kéž by byla! Viz o oddíl níže popsaný příběh pana Vorotnika a jeho Kozy v Čechách; osobní suverenitu obou budeme stěží popírat – stejně ovšem nemůžeme popřít jejich (zdvořile řečeno) vyhraněné podivínství.
A tom, že Šebestík míří přímo k jádru pudla svědčí i to, jak málo lidí je schopno jeho esej vůbec pochopit.
K tomu Vorotkinovi, ona svrchovanost podle mě znamená i smířenost s materiálním nedostatkem. A to si nejsem jist, že u Vorotkina platí.
To jistě, Tribune, jak nám o panu Vorotnikovi povyprávěl pan Týc. Ale k té suverénní osobnosti – kromě dávných historických veličin, jichž bychom oba mohli postavit asi celou řadu – ono to dnes (jakož i tenkrát) bude asi záležet i na osobnostním založení individua – jak odolné je proti celospolečenskému tlaku redukujícímu úspěch na zisk (viz komentáře ostatně výše ) a jak si váží vlastního hodnotového systému. Potomek, jenž se mj. stal magistrem veškerého novinářství, což je ve zdejší Almě mater obor hodně „dovednostní“ a málo vzdělanostní, záhy pochopil, že trávit vzácné chvíle života na tiskových konferencích lokálních satrapů není to pravé ořechové, a zcestovav svět, zachoval se, jak se právě uvědomuji, jako suverénní osobnost: našel si v souladu se svým zaměřením práci méně svítivou i placenou, zato osobně více uspokojující – díky Šebestíkovi a vám si snad začnu toho pacholka i vážit. ;-)
Ale dovednostní „hrbatost“, jakou pozoruji často ve svém pracovním okolí, ta je skutečně morem dnešních nesuverénních. Materiální a společensko-výkonnostní tlak dělá své.
No vidíte, XY, Šebestáka čtu docela rád, ale tahle esej mě nijak zvášť neoslovila. Dílem proto, že přeměna VŠ diplomů na zboží už dávno proběhla, a taky proto, že v těch částech o feudalismu a svrchovanosti mi připadá hodně romantizující. Vzpomněl jsem si ale na jeden Zemanův bonmot, ve kterém tvrdil, že v ČR studuje tak moc kulturních antropologů, že většinou končí na úřadech práce. A ukazálo se, že tomu tak není, protože s dovednostmi z tohoto oboru (kam bych na prvním místě řadil způsob myšlení), se dá velice dobře uplatnit na trhu práce (a to nejenom v nějakých zprofanovaných „nevládkách“, ale i přímo ve státní správě a korporátní sféře). Méně idealistickou esej na podobné téma sepsal před časem prof. Keller, takže se dá brát i jako pandán k tomu, co teď publikoval Šebestík: https://www.novinky.cz/kultura/salon/270820-jan-keller-sluzba-k-nezaplaceni.html
Jistěže máte pravdu, Seale, že tenhle Šebestíkův text má své předchůdce; Keller k nim zajisté patří, ostatně jeho sociologické analýzy společnosti i vzdělanosti v čase tržních mechanismů považuji za neméně objevné. Já jsem si to uvědomil poprvé už někdy na konci 90. let, když jsem patřil na žebříčky uplatnitelnosti absolventů vysokých škol na pracovním trhu. Tehdy na tom byli snad nejhůře absolventi techniky, zatímco „filosofové“ se uplatňovali velice dobře. Maje v příbuzenstvu jednoho doktora nukleární fyziky ze Sorbonny, dobře vím, s jakými potížemi hledal v této zemi uplatnění; venku to bylo z rodinných důvodů nemožné, ač zájem o něho byl. Ale k tomu Šebestíkovi – je dobře, že ten text napsal, protože ve všeobecném zapomínání je nutné některé věci znovu a znovu připomínat. Co se pak pana prezidenta týče, myslím, že velmi výstižně to shrnul jinak prapodivný politický turista a nyní sólista a přítel Ruska pan Vyvadil, když se nechal slyšet v dialogu se Zuzanou Tvarůžkovou: „Miloš Zeman už toho napovídal…“
Je ostatně zajímavé, jak mechanismus přímé volby hlavy státu generuje do finále figury, jimž tzv. „normální člověk“ nemůže dát hlas, ani kdyby chtěl. Nejen u nás. Ale to už je jiné téma.