Příběh pobytu ruského umělce (říkejme mu tak, když si sám tak chce říkat) Vorotkina a torza jeho skupiny (teď už vlastně rodiny) Vojna v Čechách je směšný, trapný i poučný zároveň. Pan Vorotkin byl v Praze nedávno zatčen, ovšem jak se ukázalo, nebylo to kvůli tomu, že na něj byl v Rusku vydán mezinárodní zatykač, ale proto, že kradl v obchodě. A nekradl proto, že by byl na útěku a neměl pro sebe a pro děti co do úst, ale kradl z principu (jak sám říká, „osvobozoval zboží od jeho ceny“). V Čechách také nebyl tou dobou první den a neutekl sem z Ruska, ale přicestoval z Vídně po té, co před tím cestoval po Evropě.
Nebýt toho extempore z krádeží, mohl si i nadále žít na morální i finanční kredit Romana Týce ze zprofanované české umělecké (říkejme jim tak, když si tak sami chtějí říkat) skupiny Ztohoven. A možná i přes to, kdyby nedal ten rozhovor do novin, ve kterém nejenom že nenadává na Rusko a na Putina, ale dokonce kritizuje Evropu a hlavně Česko. A to už Roman Týc nerozdýchal.
Pak se píše, že zklamaní a znechucení Češi se odvrací od ruského disidenta, ale já být Vorotkinem, tak se jako umělec zklamaně a zhnuseně odvrátím od Čechů, které nezajímá jiného než to, jestli s nimi plivu na Rusko a na Putina.
Celé to na mne působí dojmem, že dokud si Roman Týc, ale nejenom on, myslel, že Vorotkin je disident (a co by také jiného mohl být, že, když na něj byl v Rusku vydán zatykač, protože, jak velí světonázorová zkratka, v zemích jako Rusko, SSSR či ČSSR neexistuje kriminalita, ale pouze perzekvovaná opozice), udělal by pro něj první poslední a bylo mu úplně jedno, jaký je to vlastně člověk, ale v okamžiku, kdy se ukázalo, že to není kritik ruského režimu, ale provokatér. mystifikátor a vyžírka z přesvědčení, neudělá pro něj už vůbec nic a je úplně jedno, jaký je to člověk, i když se přes noc vůbec nezměnil.
Roman Týc si zkrátka naběhl na vidle přesvědčení, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, přičemž to nepřátelství s nepřítelem vyhodnotil velmi zkratkovitě, až instinktivně. Možná, že kdyby se Roman Týc nenechal unést svojí rusofobií, mohl si ušetřit ostudu. Možná. Možná ale také, že člověku, který Vorotkinovy názory označí za „krajně levicové“, zřejmě proto, že vše, co se mu nelíbí a s čím nesouhlasí, je pro něj levicové, není pomoci.
Tribun 
Celá Voina je ukázkový příklad. Zdaleka ne každý, kdo to o sobě tvrdí, k levici i náleží. (O pohotovosti hlídacích čivav, jorkšírů a dalších urážek psího druhu snad ani není potřeba se dále šířit.)
Co myslíte, bude člověk co ukradne v sámošce tatranku a zároveň bude politický vězeň /krádež do 5000kč není trestný čin, za který se zatýká, ale přestupek za který se dává pokuta, tedy alespoň u nás/ být z podstaty síly a dopadu lidského osudu daného člověka více zloděj nebo více politický vězeň? Co myslíte, bude člověk, co porazí člověka na přechodu jako nebožtík Ransdorf více mrzačitelem lidí a pomocníkem bankovních podvodníků anebo brilantním filosofem a historikem, což je jeho kvalifikace prokázaná desítky let?
Je jedno, jestli je ten pán poněkud vyšinutý nebo ne, podstata věci je, jestli mezinárodní zatykač za „hanobení národa, cara a vládce“ či jak je ten zákon „na ochranu republiky“ v Rusku specifikován, tak jestli tento berete jako důvod aby šel do Gulagu, pardon do „pracovní kolonie“ nebo ne. Protože jestli byste s takovýmto zákonem souhlasil, měl byste si být vědom, že Vy tady děláte ve své podstatě totéž co on v Rusku a mělo by tedy být zcela v souladu s Vaším přesvědčením, když by Vám někdo z vlády vypnul blog nebo snad za aktivní vystupování proti našemu členství v NATO a adoraci Ruska řekl – rozvracíte republiku – půjdete sedět. Osobně Vám přeji svobodu rozvracet až do úplného vysílení ale je pak nekonzistentní přát Vašim ideovým nepřátelům to, co byste sám na sobě cítil jako totalitní perzekuci:-)
Pokud vím, tak pana Vorotkina hned po zadržení pustili, neb jak sám říkáte trestný čin nespáchal, a o jeho vydání do Ruska se možná rozhoduje, ale zcela jistě nerozhodlo, a vlastně o to v této kauze jde jen okrajově. Pláčete opět pěkně, ale opět na špatném hrobě. Snad kdybyste si přečetl alespoň to, co jsem odkazoval…
Podle mne Roman Týc nepodlehl rusofobii /rusofobové jsou podle mne nedůvěřiví ke všem Rusům, ať už povídají co chtějí/, ale nechal se obalamutit „disidentovými“ řečičkami, zřejmě silnou zbraní dotyčného, který je zvyklý měnit image jako ponožky podle toho, od koho je rozhodnutý vydyndat účast a pomoc. V tomto případě zafungoval převlek příslušníka undergroundu.
Týc a jeho přátelé mají za sebou něco, co by se skutečnému rusofobovi nestalo.
Opravdu myslíte, že Týc nebyl zaslepený svojí nenávistí k Rusku a Putinovi v kombinaci s aurou disidenta?
No, třeba mu zlý Putin poslal ve panu Vorotnikovovi svého agenta, určeného k diskreditaci disidentů… ;-)
Ale vážně, chudák pan Týc si naběhl, pomáhaje z křesťanské či jiné lásky potřebnému a pronásledovánému, z něhož se holt vyklubal vyčuraný parazit.
Ale umělec to nesporně je, přinejmenším v přežívání na účet druhých.
Vorotkin, samozřejmě, už bych dostal přes mordu, kdybych takhle zmrvil světoznámé jméno před jeho nositelem.
Týc k tomu říká tohle: „Je z toho ponaučení? Určitě jich je mnoho, ale v tuto chvíli převládá zklamání, a to především na lidské úrovni a potom možná i na té společenskopolitické rovině…“ Vídím to taky tak, že Ztohoven se s tou rodinou solidarizovali především proto, že v nich viděli pronásledované „akční umělce“. Kdyby tím hlavním důvodem byl politický motiv, tak by jim nejspíš udělali výstavu, anebo jejich exil nějak jinak medializovali. Dneska jsou Ztohoven na tapětě hlavně kvůli hradním trenkám, takže se už nepřipomíná, že na Hradě kdysi udělali z Havlova svítícího srdce otazník, anebo to, jak upravili pamětní desku k 17. listopadu 1989 na Národní. Všechno se to přitom vejde do té Týcovy sebedefinice krajního liberála a voluntaristy, kterou se současně odstřihuje od toho, aby Ztohoven nebyli označováni za součást anarchistické scény.
Seale, malá poznámka z přízemně praktického hlediska – akční umělci mohou dělat jen velice obtížně nějaké výstavy, protože oborem jejich umění je právě ta akce. Tu lze nanejvýš zaznamenat a vystavit záznam, ale to už je jen druhotný odvar. Jádro kumštu je v okamžité konfrontaci veřejnosti a přizvaných hostí s neobvyklou situací, což záznam neumožňuje (resp. toliko zprostředkovaně). Častokrát spíše zanechá trapný dojem.
Viz z domácích zdrojů fotografie dosti zralé nahé dámy, ana močí do popelnice s nápisem bioodpad. Komentář umělkyně:
„Tříděný odpad
performance na festivalu Malamut v Ostravě, 2006
Materiálová studie standardně oděné ženy. Nahota je logickým závěrem odkládání a ekologického třídění svršků a doplňků.
Svlékala jsem ze sebe běžným, neexhibičním způsobem postupně jednotlivé části oblečení, obuvi a šperků. Posoudila jsem je z hlediska materiálů a podle toho vytřídila do příslušných popelnic (zbrusu nových, pozn. XY) na textil, plasty a sklo. Na závěr jsem se nahá do popelnice s označením bio vymočila.“
(Lenka Kloudová: Nahé situace)
Pokud jsem si všiml, pan Týc konstatuje, že pracovní aktivity hosté Ztohoven (Vorotnik – Sokolova) „z ideových důvodů“ odmítli. Těžká věc, že…
XY, Vojna už jednu výstavu před pár lety v Praze měla. Samozřejmě, že šlo o fotky, které vystavovala galerie Artwall. Asi jsem ustrnul někde na úrovni dadaismu, protože se světem dnešních akčních umělců, kteří taky chtějí provokovat jasně nalinkovaný svět P. T. jměšťanstva, se dokonale míjím. Jestli se ale teď z hlavy nepletu, Vorotnikov ty svoje performance označoval za politické umění s tím, že jinou podobu skutečné umění nemůže ani mít. Na Bavorově blogu visí k celé kauze komentář z tištěných Lidovek, který sice jakoby jde hloubky, ale zase jenom rámci střetu Vorotnikov x Týc. Ta rodina se třemi dětmi přitom měla ještě ostřejší střety již předtím ve Švýcarsku a v Benátkách. Asi nejzajímavější článek, který jsem k tomu témtu četl, je proto tady: http://www.svoboda.org/a/27984207.html
Zdroj komentovat nebudu, ale k autorovi toho článku bych rád podotkl, že mj. vydal Váchalův Krvavý román přeložený do ruštiny.
Seale, jenom stručně, prchám v dál – připadá mi, že se celá ta performační umělecké scéna dostala na světlo boží dílem společenského konsezu, že něco takového bude považováno za umění, ač je tu těžce rozmytá hranice mezi tvorbou a exhibicí, dílem proto, že ve standardní estetické teorii platí, že výtvory nemající žádnou jinou praktickou funkci, jsou z podstaty věci estetické. Za odkaz děkuji, zatím jsem se k němu nedostal.
S tím Váchalem je to ale zajímavé, neboť předpokládá jisté „kulturní“ zázemí, spočívající ve znalosti žánru „krváku“. Zkušenost s ruskou recepcí Limonádového Joea byla v tom směru poučná: Ten film v Rusku propadl, protože se diváci domnívali, že je to klasická kovbojka – a tudíž byli zklamáni, že žánr je sice dodržen, ale dějové zvraty (např. užití limonády jako živé vody) jim byly nesrozumitelné. Aby se Váchalovi v Rusku nepřihodilo totéž – že to totiž není žádný pravý „krvák“, ale jeho pastiš, ne-li parodie.
Jsem zmaten vp. Tribun. Domnival jsem se, ze cloveka, ktery pohrda penezi a osvobozuje zbozi od jeho ceny budete obdivovat. A vy ho zatim pouzivate jako hul, jiz v Putinove zoldu bijete rusofobni psy!
Vidíte, jak je ten svět složitější.
No, chudák pan Týc, tak si naběhl. Myslím, že ještě lepší rozhovor s panem Vorotkinem a jeho paní pořídila kupodivu do Lidovek paní Procházková, zdá se, že tihle exoti udolali i její v Čečně zakalenou uvědomělost. Smiřme se s tím, že poslední zemí, v níž ještě může pan Vorotkin svobodně „realizovat“svou výjimečnost a svobodu, je holt to Rusko, k němuž ostatně tíhne jako každý Rus (přečti si každý opus pana Limonova Já Edáček z časů, kdy provozoval v USA živnost politického uprchlíka – „duchovně“ je to v podstatě jako přes kopírák). Neméně půvabné byly i výroky paní Vorotkinové – je-li Vorotkinová – takto kandidátky fyzikálních věd, nazývané i nazývající se hrdě Koza. Vzpomínala, kterak pobývala s panem Vorotkinem a nějakým tím robátkem v létě v Sevastopolu(?) na Krymu na náměstí – a dobří lidé jim ráno donášeli čerstvé mléko a pečivo. V té hnusné Evropě (tuším v Benátkách nebo kde) to nikoho ani nenapadlo; nedovedeme se tu tak dokonale osvobodit od moci peněz. A rozhodně oba postrádají v Evropě svobodu. V jakémsi českém bytě, jenž jim byl gratis nabídnut došlo k nějakému nedorozumění, když majitel nemovitosti žádal, aby mu jejich dítka nemalovala křídami na dvoře po zdi. „Ale k čemu jsou křídy?“ tázala se naléhavě Koza, jež připustila, že její první dojem z příštího manžela (druha?) byl, že je to namyšlený blb. Ale pak podlehla kouzlu jeho osobnosti a zjevně mu porozuměla.
No, dříve nebo později se Vorotkinovi nepochybně do Ruska vrátí, až se trochu pozapomene ne na ten obří penis, jenž se zjevil namalovaný na vozovce petrohradského zvedacího mostu před okny ouřadu zvaného FSB (sic!), ale na hledání kuličky pod zaparkovanými policejními auty, které bylo v rámci performance převrhnout, aby se zjistilo, zda pod nimi ta kulička není. Mezitím budou mít s minimálními náklady procestovanou celou Evropu a třeba zasednou i v ruském parlamentu, jako se to na čas podařilo panu Limonovovi. Myslím, že to není špatný výkon a doufám, že pana Vorotkina s rodinou rozhodně Putinovi nevydáme, jak už předběžně slíbil pan ministr Pelikán… :-))
Ostatně pan Stropnický junior už veřejně a kategoricky vyslovil stejnou žádost. Třeba si je vezmou zelení pod svá ochranná křídla. Nebo že by je usadil rovnou otci do rodiny?
Zelení hledají reinkarnaci Havla? I když tohle bych viděl spíš na reinkarnací Knížáka, kdyby tedy ještě nežil.
Nevím, co hledají tč. zelení, z časů šéfování a vládního účinkování páně Bursíkova si pamatuji toliko jednu jejich poslankyni z Kutné Hory, manželku jakéhosi ruského malířského živnostníka, jenž vyráběl příšerné portréty mocných. Pamatuji si ji proto, že se nějak nedostavila k jakémusi fatálnímu hlasování, k čemuž její hlas výrazně pochyběl.
Co se pak vámi jmenovaných předních osobností našeho uměleckého a politického světa týče, dovoluji si podotknout, že oba kumštýři skutečně byli, ten slovesný je nesporný, jak dokládá jeho rané dramatické dílo, ten výtvarný je asi diskutabilnější a s panem Vorotnikem ho spojuje přinejmenším stejná míra vůle k provokaci a neméně stejná míra nekriticky sebestředného narcisismu. Což je v Česku, připadá mi, předpokladem úspěšné politické kariéry.
Krásný víkend!
Je vždy komické, jak SIGNIFIKANTNÍ jsou jednotlivá vlákna konektivity mezi ideovými náboji – na jedné straně nenávisti – na straně druhé – liberalních hodnot. Jednou, a nebude to tak dlouho trvat – spočinou v náruči a následně na barikádě – Zemanovci, Konvičkovci, Okamurovci, část KSČM (Skálovci), část ČSSD (Foldynovci) s konzervativci typu Klausovců, Národních socialistů (nedávno jsem slyšel v debatě o Rusku a uprchlících jejích činovníka pana Ježka a myslel jsem že mluví Vandas a jeho Dělnická strana ) pak pár libertariánů od Macha a ukončíme to echt nefalšovaných náckem Bartošem – a na straně druhé sociální demokraté střihu Erazima Koháka, vydal nedávno výživný rozhovor na mém oblíbeném Deníku Referendum, komunista Dolejši, Zelení Stropnickýho, Zelení Bursíka a Piráty (Ivan Bartoš se svým rozhledem a mládím o pár hlav přesahuje hne hnědnoucí, někdejší „rudé“ profesory Kellera a jeho Vratimovský spol.) intelektuálská, TOP 09 a celá Pražská kavárna s osobnostmi levicové intelektuálské scény jako Patočka, Bělohradský, Pehe, Lukáš Jelínek, a té pravicové jako je akademická scéna s prof. Zlatuškou, Putnou, Sokolem a pravicovými intelektuály jako je Jan Urban, Petr Matějů nebo Ivan Gabal.
Rozhovor s Erazimem Kohákem – Erazim Kohák: Uprchlíci? Konečně máme příležitost něco splatit
http://denikreferendum.cz/clanek/21250-erazim-kohak-uprchlici-konecne-mame-prilezitost-neco-splatit
To je skoro celá společnost, chybí je libertariáni-individuálové, kteří stojí osamoceni mimo, ale cítí se být morálně a intelektuálně nadřazeni. U nás, v Německu, v USA…
„Náš národ přežil jenom proto, že nás naši sousedé byli ochotni po celé naše dějiny přijímat s otevřenou náručí, počínaje Prusy v 17. století, o minulém století netřeba mluvit. Jsme mnoho, mnoho dlužní svým sousedům i dalším lidem, kteří nás přijímali.“ (Erazim Kohák ve vámi odkazovaném článku.)
Aha, takže jakýsi Bohuslav Balbín téměř dva roky sepisoval Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého prostě proto, že se zrovna zvířecky nudil a neměl na práci nic důležitějšího. Josef II. pak zjevně nařídil němčinu jako povinný vyučovací jazyk na všech vyšších (než triviální) škol, aby adekvátně vyjádřil míru otevřenosti své náruče českému národu.
Je jistě nespravedlivé přirovnavat šejdíře tohoto kalibru k postavě ruského literárního velikána, ale první, co mě napadlo u lidského zklamání pana Týce, byla podobnost s rozčarováním liberálních intelektuálů, které nastalo, když Solženicyn naplno odhalil svou tvář stoupence krajně nacionalistického pravoslaví, přesvědčeného o zcela mimořádné úloze ruského národa v dějinách lidstva.
Není to zas nějaká babišovina? To by tam už rovnou mohli napsat, že císařpán je nahý.