Tagged: film

Ve stínu


K Českými lvy ověnčenému (snad devět kousků, ale na těchto provinčních cenách pramálo záleží) českému kriminálnímu thrilleru (se zařazením mám trochu problém) Ve stínu, situovanému do roku 1953 jen pár poznámek: Předně, ten film není vůbec špatný a špatný není proto, že se nesnaží o lacinou protikomunistickou agitku, ale prostě jen využívá dobové reálie. Tady je to StB a ruský poradce, ale jindy a jinde by to mohla být CIA a vlivný senátor či podnikatel a příběh by pořád fungoval.

Celý příspěvek

Král Artuš: Legenda o meči


Natočit tenhle film určitě nebylo ani snadné, ani levné, protože speciálních efektů je v něm kupa, bohužel to ale bylo trochu zbytečné, ať si rating na ČSFD co chce říká. Legenda o králi Artušovi již byla zpracována mockrát a jistě ještě mockrát bude, toto zpracování mi k ní ale prostě nesedí. Přitom příběh samotný, nakolik si artušovskou legendu matně vybavuji, nijak znásilněný nebyl, ale ta vizuální a narativní modernizace, ten fantazy akčňán (víc akčňák, než fantazy) mi k němu prostě nějak nepasuje. Vadilo mi, že některé scény vypadají jako z Pána prstenů (i když by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se Tolkien inspiroval i Artušem), vadilo mi, že král Artuš je skoro pořád takový čisťounký a nakrátko střižený, což mi k raně středověké Anglii (nebo kdy se to vlastně odehrává) nesedí, stejně jako černoch v jedné z hlavních rolí. A prosím vás, co je to za příběh o Artušovi, když v něm není kouzelník Merlin? O tom je ale jen zmínka a místo něj je tam jakási čarodějka, jejíž jméno ani nezazní. Přitom scény, ve kterých čaruje, patří k těm nejlepším. Podařená je i hudba. A vlastně i vyprávění je dobře zvládnuté, divák nemá problém orientovat se v tom kdo je kdo a proč dělá, to co dělá. A přesto to není film, který bych chtěl vidět znova.  Asi stárnu.

Alois Nebel – film


Zřejmě jako jeden z posledních jsem viděl filmové zpracování komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 o jesenickém ajznboňákovi Aloisu Nebelovi a musím bohužel konstatovat, že jak je knižní předloha vynikající, tak film žádný zázrak není. Natočit v dnešní době něco animovaného a zároveň černobílého chce sice tvůrčí kuráž, ale samo o sobě to nestačí. A filmu nejenom že chybí stylovost a syrovost knihy, ale sám o sobě je stylově nevyrovnaný, takže některé pasáže jsou kreslené až moc a jiné zase až moc připomínají běžný černobílý film. Film také není přesným převodem knihy, některé dějové linky z knihy chybějí a jiné jsou přepracované, což samo o sobě není na škodu, co ale škodí, že ve filmu nejsou dopovězeny a divák, který nečetl knihu, musí podle mého názoru docela tápat kdo je kdo a proč dělá to, co dělá, což je v knize řečeno ne snad polopaticky, ale zřetelně; možná ale je to dáno jen znalostí knihy a kdo ji nezná, pro toho film funguje lépe. Za mě ovšem film ani zdaleka nevyužil potenciál látky i formy a já se příště raději vrátím ke knize.

Poslední tango v Paříži


Snímek Poslední tango v Paříži je jeden z těch, které pověst předchází, takže jsem věděl, že existuje, že by to měl být dobrý film, že v něm hraje Marlon Brando a že ve vrcholné scéně promaže své milence řiť máslem. Marlon Brando v něm skutečně hraje a ta scéna s máslem je tam také, ale v celkem decentní podobě a nebýt toho spojleru, asi bych si ani pořádně neuvědomil, oč v ní jde. A rozhodně to není vrchol filmu, protože ten pak ještě dobrou polovinu graduje. Ale co k němu říct víc? Očividně je to jeden z těch starších francouzsko-italských uměleckých filmů, které se snaží něco říct, ale v případě Posledního tanga v Paříži mi poněkud unikalo, co vlastně. Snad je to studie sebezničující posedlosti člověka, který se ztratil v životě a neví, jak dál, v tomto případě muže, který se po sebevraždě ženy utápí ve vztahu s neznámou ženou (podstatou jejich náhodně – ale jde skutečně o náhodu? – navázaného vztahu je právě to, že neznají ani svá jména) a raději se od ní nechá zabít, jak je nakonec dotěrný a nesnesitelný, než by se jí vzdal. Něčím mi Tango v tomto směru připomínalo Velkou žranici, která mi ovšem přišla víc vyšinutá a proto snad i naléhavější a sdělnější. Asi nejsem dost intelektuál, ale Poslední tango v Paříži pro mne není nejlepší film, jaký jsem kdy viděl. Ale kdo ví, třeba, jestli ještě někdy uvidím, v něm najdu něco, co jsem napoprvé přehlédl.

Marťan


Film Marťan má podle mě geniální námět s velkým potenciálem – astronaut shodou okolností zapomenutý na Marsu se snaží přežít do příletu další výpravy – ale pohříchu hollywoodské zpracování, takže potenciál zůstal nevyužit a místo monodramatu je divákovi naservírováno konvenční heroické melodrama, kdy se vzdělaní, vycvičená a orientovaní lidé chovají jako blbci a pro záchranu jednoho riskují životy dalších pěti, kosmickou loď a reputaci celé NASA.

Celý příspěvek

Interstellar


První dvě třetiny jsem byl z filmu Interstellar vysloveně nadšený. Tak ambiciózní sci-fi jsem totiž už dlouho neviděl. Vyprávění konzistentní a uvěřitelné, dobře zahrané a precizně natočené, pomalé, vlastně se skoro obejde bez akčních scén, nikoliv ale rozvleklé. Bohužel, ke konci se Interstellar stal obětí notorické nemoci všech filmařů a spisovatelů – nutnosti příběh někdy nějak ukončit. Začnou tak vypadávat některé souvislosti a to, na co člověk od začátku čeká, že bude nakonec vysvětleno, zůstane nedořečeno. A to nemluvím  o tom, že fyzik nebo astronom u takového filmu musí trpět jako zvíře (asi podobně, jako lékař u filmu z nemocničního prostředí), což je ale nezbytná daň za přístupnost a atraktivitu pro širší publikum, než Stephen Hawking a Sheldon Cooper.

Vzhledem k tomu, že v příběhu nejde o nic menšího, než o vyhynutí lidstva., je třeba ocenit, že se tvůrci obešli bez náboženství a bez velkých otázek života a tak vůbec; ne, že by nebyly přítomny absolutně, ale nejsou dominantní a dají se ignorovat. Za zmínku stojí poselství, že člověk buď už odrostl, nebo ještě nedorostl, uvědomění si instinktu zachování druhu, ale když dojde na lámání chleba, tak sobectví zvítězí na rozumem a nad sebeobětováním (takže žádní barvotiskoví hrdinové, další plus), na kterou sice také dojde, ale až v okamžiku, když není jiné cesty a je pozdě vývoj událostí rozumem korigovat; nakonec se tedy ukáže, že to tak stejně bylo nejlepší, protože jinak by se nestalo, co se stát muselo, aby to dobře dopadlo (že by osud?!). Další inspirací k zamyšlení je vztah člověka k technovědě, protože to buď byla technika, kdo lidstvo přivedl do existenčních problémů, nebo k ní alespoň lidstvo ztratilo důvěru a začalo ji považovat za nebezpečný luxus, ale nakonec je to právě věda a technika, provozovaná tajně navzdory veřejnému mínění, co lidstvo zachrání.

Prozření na závěr: singularita je nový deus ex machina.

Na hraně zítřka


Sci-fi Na hraně zítřka (ČSFD) je jedním z mála filmů, které bych bez mrknutí oka doporučil každému. Marně přemýšlím, co bych mu vytkl, a nakonec největší lapsus, který mě napadá, je že z uzavřené vojenské základy, ze které se nesmí ani zatelefonovat, lze odletět v invazním člunu. Jinak ale neskřípe takřka nic. Výprava perfektní (nic nevypadá lacině a asi ani nebylo), vyprávění má spád, udrží pozornost, nic neruší ani neuráží, žádná nudná místa, snímek není natahován ke třem hodinám, ale je dlouhý právě tak akorát a když skončí, tak může jít divák domů s čistou hlavou a nemusí mít pocit, že nic nepochopil, nebo že si z něj tvůrci dělají srandu.

Zápletka následuje, takže do ještě neviděl, vidět chce a chce být navíc překvapen, skončí se čtením tady, ostatní mohou pokračovat.

Celý příspěvek

Zulu


Drsná kriminálka z Kapského města Zulu mě až zaskočila svojí – drsností a syrovostí. I když totéž, či ještě horší věci, byly ukázány i v jiných filmech, v těch ostatní jsem je vždy bral s rezervou jako autorskou licenci, u Zulu na mě ale působily až děsivě autenticky. Tím neříkám, že nebyly smyšlené, nebo dokonce přehnané, ale že byly uvěřitelné. Možná i kvůli tomu, že děj Zulu se odehrává v Jižní Africe, což je ve srovnání s (klišé) New Yorkem nebo Las Angeles prostředí neznámé, které snese všechno.

Celý příspěvek