Včera mě na ČT Art překvapil americký film s prostým názvem Rudí (1981), životopisné drama o Jacku Reedovi, americkém komunistickém novináři a autorovi klasického díla Deset dní, které otřásly světem o bolševické revoluci v Rusku.
Překvapil mě svojí délkou, protože v roce 1981, kdy vznikl, nebyly tříhodinové opusy vůbec běžné. Překvapil mě svojí kvalitou, protože tak brilantní hereckého výkony už jsem dlouho neviděl. Překvapil mě svojí formou, kdy se dramatizace střídala s prostřihy na „mluvící hlavy“, u nichž sice nebyla jména, takže nevím, kdo přesně to byl (možná je tehdejší americké publikum znalo od vidění), ale bylo jasné, že jsou to lidé, kteří Jacka a jeho ženu Louisu Bryantovou pamatovali (tou dobou ještě mohli žít a věk by na to měli), nebo je alespoň mají představovat. Překvapil mě precizností, s jakou dbal na historickou přesnost, třeba fyzickou podobnu reálných postav s jejich ztvárněním, nebo takový detail, že ve scéně z jakési konference v Rusku (nepostřehl jsem, jestli to byla Moskva nebo Petrohrad), kde se sešli delegáti z celého světa, zazní jedna věta česky, navíc zcela relevantní k probíranému tématu, přitom vyřčená někým, kdo vůbec nebyl v záběru. Překvapil mě tím, jak nákladný film, který Rusko a komunismus ani v náznaku nedémonizuje, ale naopak připomíná pozapomenutou historii dělnického hnutí v USA, mohl v USA v době vrcholící studené války vzniknout, vlastně mě překvapil už tím, že něco takového v USA vůbec vzniklo. Překvapil mě tím, jak otevřeně v něm zazněla kritika kapitalismu a ideály komunismu, i tím, že v něm zazní Internacionála. Překvapil mě i tím, jak zvučná hollywoodská jména se na jeho vzniku podílela, od režiséra a představitele Reeda Warrena Beattyho přes Gene Hackmana, Diane Keattonovou a Jacka Nickolsona až po Jana Třísku v roli revolucionáře Radeka. A překvapilo mě, že to žádný z herců nesabotoval, ale naopak hráli jako o život, stejně jako mě překvapilo, že z účinkování v takovém díle neměl žádný z nich kádrový škraloup, jaký si svého času u nás vysloužil Brabec za mjr. Zemana. A nakonec mě překvapilo, že něco takového Česká televize v dnešních časech zostřeného protikomunistického a protiruského boje odvysílala. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že jsem o něm až do včerejška nevěděl.
Snímek Rudí je specifický tím, že ukazuje, ale nehodnotní. Sice neidealizuje a neoslavuje, ale ani nestraší a neodsuzuje a komunismus a ruskou revoluci nekritizuje, neshazuje, nehaní a nikomu nevysvětluje, že to bylo všechno špatně a co si o tom má správně myslet. Jen ukazuje. Ukazuje, proč byly ideály komunismu tak lákavé, ukazuje naději, kterou bolševická revoluce dala dělnickému hnutí, ale ukazuje i to, jak se poměrně záhy utopila v nekončených diskusích a jak se z revoluce zdola stala uzurpace moci zdola, ukazuje deziluzi a nekompatibilitu ruského a amerického myšlení, ukazuje, jak tříštění sil zadusilo komunistické hnutí v USA i to, jak tomu zadušení pomáhala policie, státní aparát i švindly a podrazy méně radikálních frakcí amerických socialistů. A ukazuje také to, jak moc se vládnoucí třída v USA bála ztráty moci, kterou by s sebou úspěch komunistického hnutí nutně nesl, jak proti komunismu bojovala jak na domácí frontě, tak vojenskými intervencemi v Rusku. Ale co především: ukazuje něco, co bylo z větší části zapomenuto, pokud zapomenuto přímo být nemělo – socialistické a komunistické hnutí v USA, tedy něco, o čem nejenom průměrný Američan, ale ani průměrný Čech zřejmě netuší, že vůbec existovalo a žilo, nejen živořilo někde na okraji.
Co Rudí sice přímo neukazují, ale pozorný divák to postřehne, jsou kořeny desítky let trvajícího nepřátelství až nenávisti Západu k Rusku: Nejde jen o realizaci konkurenčního civilizačního modelu, který v případě rozšíření přímo ohrožoval moc, majetky a privilegia vládnoucí třídy, jde o stále nezpracovaný mindrák z toho, že bolševici dali přednost ruským životům před těmi britskými a americkými a uzavřeli Brestlitevský mír, čímž uvolnili Německu ruce k pokračování války na západě.
Co naopak Rudí v žádné případě neukazují, je „objektivní portrét člověka, jehož idealismus byl silnější než zdravý rozum,“ jak tvrdí oficiální text distributora. Nic takového prostě ve filmu není a je otázka, proč distributor něco takového napsal. Jestli to bylo proto, že ve filmu o amerických komunistech něco takového být prostě musí a tak si neuvědomil, že to tam není, nebo jestli tím cíleně něco, co tam podle něj být musí, doplňoval.
Rudí nejsou snadná podívaná. Jsou dlouzí a ukazují něco, co mnoho lidí nebude chtít vidět, a když už, tak ne takhle. Ale jsou filmem, který, alespoň pro mě, „polidštil“ Ameriku, přinejmenším tu z časů Velké války, a ukázal ji jako zemi, kde fašismus nebyl vždy samozřejmým hegemonem. A možná není ani dnes, možná pořád existuje i jiná Amerika, než je Amerika korporací, válek, zbraní, násilí a vykořisťování, jen my ji nevidíme, dílem proto, že nám ji nikdo nechce ukázat, dílem proto, že ji už ani vidět neumíme.
P.S. V filmu říkají Reedovi Jack, Wikipedie pak uvádí křestní jméno John a Jack jako přezdívku.
P.P.S. Kdyby nám tenhle film pouštěli na základní škole místo té nudné monochromatické hagiografie V.I.Lenina, udělali by pro záchranu mezinárodního komunismu mnohem více. Jenže oni si museli vybrat něco sovětského, zoufale kontraproduktivního, čím nám dokázali jedině to, že už jsou na odchodu a o komunismus jim už dávno nejde.
Tribun 