Saúdská Arábie je prominentní spojenec USA v Perském zálivu a tím volky nevolky i spojenec náš. Tento náš spojenec vede válku v Jemenu a vede ji krutě. Dají je na rožeň a bijí kabely. Stovky lidí v Jemenu mučí v tajných věznicích.
Příslušníci sil USA se na výsleších podílejí tak, že pošlou arabským spojencům otázky na zadrženého a ti jim obratem poskytují videozáznamy z výslechu nebo přepisy. Američané odmítají, že by v jejich přítomnosti byl někdo v rozporu s mezinárodním právem mučen. „Vždy dodržujeme nejvyšší standardy osobního a profesionálního chování,“ řekla mluvčí Pentagonu Dana Whiteová.
Můžeme se stokrát tvářit, že se nás to netýká, že to není naše odpovědnost, ale jednou je to náš spojenec, takže to co dělá on, děláme z morálního hlediska i my. Ale kdyby šlo „jen“ o morálku. Jde i o elementární příčetnost, protože právě takhle stvoří Američané v kobkách abú-Ghraibu Islámský stát – mučením, krutostmi, dehumanizací. Bojím se domyslet, co stvoří s pomocí Saúdů v Jemenu, ale jsem jsem si jistý, že to nic pěkného nebude. A bude to – opět! – naše odpovědnost. Čím kdo zachází, tím také schází a my velice pravděpodobně zajdeme na americké standardy osobního a profesionálního chování. Na esesácké standardy z nacistických lágrů, které jsou v důsledku našeho servilního „spojenectví“ s USA i našimi standardy.
Tribun 
Zkouška – tady nikdo nekomentuje?
Už to tak vypadá, že jste první.
Víte, ze sledování detailů konfliktů toho světa, jsem pochopil jedno: Že takové příšerné věci nejsou zdaleka žádnou vzpomínkou na minulost, ale že jsou běžnou součástí přítomnosti. Nemusíme k tomu běhat až do dalekého Jemenu – děje se to zcela rutinně ve východní Evropě – třeba na ukrajinských bojištích. Stačí se jen podívat na všeliké videovýpovědi zajímavých zajatců obou stran, kteří vážným hlasem říkají hrozné věci o úkolech, které dostali od svých nadřízených. Přitom se stačí podívat na jejich obličeje, které hrají všemi barvami a nejrůznějšími otoky, aby člověk pochopil, že hodnota takových výpovědí nemá cenu ani toho času, který strávíte sledováním těch záběrů. Kdyby je před kamerou ještě svlékli, asi by to bylo ještě jasnější. A už vůbec si nedělejme iluze o výslechových metodách na Blízkém Východě či někde v Africe. Sadisté jsou dnes zjevně velice žádaným zbožím zpravodajských služeb, a je lhostejné, pod jakým praporem jsou zaměstnáni. Však od toho jsou tady masmediální ideologové, aby tyhle hrůzy dali do správného ideologického rámce. Nikdo pak není imunní vůči ideologickému hodnocení, ani třeba nobelistka paní Světlana Alexijevičová ve své obhajobě jazykových nařízení na Ukrajině:
„- Říkáte, že když se před 100 lety (podle vás) vynucovala ruská kultura, bylo to špatné, a když se dnes vynucuje ukrajinská kultura, je to dobré.
– Ale ona se nevynucuje. Ten stát chce do Evropy. Nechce žít s vámi.
– A proto se musí zrušit ruština?
– Ne. Ale na nějaký čas může, aby se upevnil (sjednotil) národ. Prosím, mluvte si rusky, ale všechny vzdělávací instituce budou v ukrajinštině.
– To znamená, že je možné zakazovat jazyk, v němž lidé myslí?
– Ano. Vždycky to tak bylo. Vy jste to také dělali.“
https://strana.ua/articles/analysis/77482-stolknovenie-mirov.html
Jistě, je to daleko od mučení, ale princip je stále tentýž: Vy to také děláte. Naše názory jsou lepší než ty vaše. Naše zabíjení je lepší než to vaše. Naše mučení není mučení, zato vaše mučení – to je mučení.
PS: Opravdu si myslíme, že společnost, v níž vládnou takové názory jako na Ukrajině, je společnost evropská? Asi si vezmu aspirin.
Už víte, proč tu nebyly žádné komentáře? Cokoliv se dodá, tak ten pocit zmaru ještě zhorší.
Nedlouho po otevření hranic cestovala v polovině 90. let vídeňská zpravodajka Českého rozhlasu Marie Woodhamsová z Čech do Horních Rakous směrem na Linec přes Dolní Dvořiště. Rakouští orgáni – přestože jim bylo jasné, že jde o novinářku, navíc osobu s trvalým bydlištěm v Rakousku – ji podrobili dosti nechutné vstupní proceduře, o čemž ona posléze v Radiožurnálu odvysílala reportáž. Zřejmě nadosmrti si budu pamatovat „argument“ jednoho rakouského pohraničního policajta: „Vy jste nás na čáře buzerovali 40 let, tak my teď máme dalších 40 let na to, abychom vám to oplatili.“
Patří Rakousko do Evropy?
Hanku, při vší úctě ke gottwaldovské zpravodajce Marušce Řičánkové, provdané Woodhamsové, uběhlo od té události téměř čtvrtstoletí. Nepamatuji se, že by Rakousko (ani za vládní účasti slavného Jörga Haidera) přijalo nějaký buzerační zákon o dění na hranicích a tahle přechodná iniciativa rakouského vnitra dávno upadla v zapomnění a nikdy nezískala zákonnou oporu. Shodou okolností jsem ze služebních důvodů na podzim 96. roku překračoval mnohokrát na otočku hranice do Rakouska v Mikulově, maje cosi na práci ve Vídni. Takové, jako jsem byl já (a Woodhamsová), sledovali rakouští grenzwachtři s obzvláštním podezřením – ono se tam od nás tehdy nahrnulo množství všelikých „podnikatelů“ (od dodavatelů prostitutek až po černé obchodníky na tržištích, o zlodějích nemluvě) – ale osobně jsem nikdy neměl na čáře nejmenší potíže. Možná stačila ta ostuda s Woodhamsovou.
Pokud se političtí představitelé zemí, jejichž obyvatelstvo je tvořeno značným procentem ruské (ale i jakékoli jiné) menšiny, rozhodnou ZÁKONNOU CESTOU „cementirovat narod“ tak jako na Ukrajině či v Pobaltí, koledují si o malér: Útokem na menšinová jazyková práva (což je např. rozhodnutí zrušit ruské školství) automaticky ženou menšinu do opozice – a to tím silnější, čím je jazykový útlak větší. No, asi mají pocit, že je z Kyjeva do Doněcka daleko a že Rusko je až za oceánem. Nerad bych se rozepisoval o dalších položkách evropských hodnot, prosazovaných tajnými věznicemi ukrajinských bezpečnostních služeb, kdež se národní jednota a evropské hodnoty betonují metodami, o nichž je řeč v Tribunově výchozím článku. Ale třeba k těm demokratickým položkám našeho života opravdu patří pocit urážky vyžadující policejní zásah, když vás někde v samošce zkasíruje dejme tomu nějaká Slovenka, která se na rozdíl od velkého Andreje nestydí promlouvat čistou slovenštinou. Co já vím, dnes je možné úplně všechno. :-)
Mimochodem – Rakušané ani za našich totalitních časů na české menšinové školství nikdy nesáhli, dobře si vědomi, že důležitý je loyální občan, třeba vzdělaný českou menšinovou školou…
V Horním Rakousku byla zřejmě jiná situace. Pět let profesního a osobního života (1995-9) jsem strávil v Loučovicích (pod Lipnem, u Vyššího Brodu). Při pracovních cestách na Slovensko jsme brzy zjistili, že nejrychlejší cesta do Bratislavy je po rakouských dálnicích a hranice jsme překračovali buď na Studánkách nebo v Dolním Dvořišti. A při jednom návratu se stalo, že rakouské pohraniční orgány 8 hodin zdržovaly služební vůz s ředitelem loučovické papírny ve Weigetschlagu, v podstatě 1/4 hodiny od domova, pod záminkou, že je auto kradené…
Později jsem spolupracoval s jednou hornorakouskou firmou v údolí řeky Steyr. Můj obchodnický protějšek byl zajímavý člověk, rodilý sudetský Němec z Frýdlantu a světoběžník (mj. strávil část mládí v USA, odkud se vrátil, když mu v 60. letech hrozilo, že bude muset narukovat do Vietnamu). Když jsem s ním probíral tyhle občas dost háklivé mezinárodně-historické vztahy, vypadlo z něj něco, co jsem nečekal: Podle jeho názoru značná část dozorců v koncentrácích pocházela právě z Horního Rakouska (často to byli starší fotři, kteří nedobrovolně narukovali a pro službu na frontě se nehodili…) a ve srovnání s jinými prý patřili k těm nejhorším…
Ta firma působila v Rakousku i v Německu a srovnání přístupu a vztahů německých a rakouských kolegů k nám Čechům vycházelo jednoznačně lépe pro Němce, a z nich ještě nejlépe pro ty z katolické jižní části Německa, tj. pro Bavoráky a lidi z Bádenska-Württemberska. Rakušáci (snad s výjimkou kosmopolitních Vídeňáků) námi Čechy spíš opovrhovali a odmítali jednat s firemním plebsem od určité služební úrovně níž, Němci ze severu (včetně bývalé NDR) byli často nepřístupní suchaři, zatímco s lidmi z jihu Německa se spolupracovalo nejlíp a byla s nimi občas i docela sranda.
Ale třeba to všechno byla náhoda. Obecně nemám pocit, že existuje něco jako národní charakter. Asi jde spíš o kulturní a sociální prostředí.
Hanku, to všechno může být a jistě je pravda, co píšete, včetně těch (horno)rakouských dozorců v lágrech. Problém je jinde: Jedna věc jsou skupinové resentimenty a zvláštnosti ve vztahu k hospodářsky slabším cizincům, druhá věc jsou politicky motivované odnárodňovací ZÁKONY proti menšinám, omezující i jejich elementární politická práva. Být Rusem v Pobaltí není žádná selanka (ostatně ani v Kazachstánu, pokud vím); podobný model se vytváří právě teď na Ukrajině. Dávat odvěkému nepříteli, jejž mám na hranici, do ruky takový klacek v podobě frustrovaných vlastních občanů (když už si nepřipomínáme tyhlety evropské hodnoty jako jsou národnostní tolerance a jednota v mnohosti) je krátkozraká blbost, která se pachatelům dříve nebo později krutě vymstí.
Já vím, že jsem už zase utekl od tématu.
Ona není sranda ani být (neprivilegovaným) Rusem v Rusku. Stoneův rozhovor s Putinem mě donutil vzít si znovu do ruky jeho životopis od Veroniky Sušové-Salmien. (ISBN 9788087423684.) Následující odstavec parafrázuji odtamtud.
Podobně jako v USA lze i v Rusku ze sociologického hlediska rozlišit nejméně 4 skupiny obyvatel. Ta velkoměstská střední třída vzhlížející k Západu představuje nanejvýš 30% obyvatelstva (udává se 20-30% podle toho, jak velká města se do toho počítají), dalších řekněme 25-35% jsou obyvatelé středních a malých měst závislých nejčastěji na jednom průmyslovém zaměstnavateli (a pámbu s nimi, když zkrachuje), až 40% jsou venkované z upadajících a doslova fyzicky chátrajících obrovských zemědělských nebo obecně neprůmyslových oblastí (většina Sibiře, Kavkaz, severozápadní a jižní Rusko…) a zhruba 5% jsou problémové oblasti typu Burjatska, Altaje nebo Kalmycka zcela závislé na přerozdělování prostředků z centra. I v té poslední skupině, obývající území správních subjektů vytvořených kdysi pro zavření protestujících úst původních etnik resp. jako výkladní skříně rádoby pokrokové sovětské národnostní politiky, však početně převažují etničtí Rusové.
Vládnoucí vrstvy Ruska jako země s ekonomikou postavenou na těžbě surovin objektivně až tak moc nepotřebují rozvíjet lidský potenciál většiny ruské populace. Pro zajištění těžby a exportu a pro zabezpečení státu jim stačí nanejvýš 10% populace. K těm zbývajícím 90%, včetně etnických Rusů, kteří měli tu smůlu a nedokázali se správně narodit, se putinovská věrchuška chová skoro stejně neurvale jako kdysi ta carská.
Ruští oligarchové za Jelcina se ve vztahu k vlastnímu občanstvu jakéhokoli etnika projevovali ve srovnání s těmi dnešními ukrajinskými jako hovada úplně stejného kalibru. Rozdíl je jen v tom, že na Ukrajině zkrátka osobnost Putinova kalibru neexistuje; a i kdyby byla, chyběly by jí ty obrovské zdroje, kterých Putin po zpacifikování ruských oligarchů může podle potřeby využívat k tomu, aby občas „pustil chlup“ pro uklidnění případných vášní dolního lidu.
K souhlasu s vámi i parafrázovanou autorkou připojím osobní názor a dvě poznámky: Ruský autoritativní režim není nic, oč bych stál, ale je to dnes asi jediný způsob, jak zvládat tuhle ohromnou a rozpornou zemi. Což nakonec musí posoudit a posuzují ruští občané.
K té ekonomice postavené na surovinových zdrojích: Je celkem pozoruhodné, jak rychle dokázali s příchodem sankcí a pádem cen uhlovodíků pozvednout úroveň zemědělské produkce a stát se významnými obilnými exportéry; dříve nebo později je to čeká i v jiných oblastech – zejména průmyslové výroby.
K tomu vztahu Ruska k vlastním občanům – v roce 2000 – tedy ještě za Jelcina – mi vyprávěla v Paříži žijící česká spisovatelka (a ve volných chvílích také soudní tlumočnice z ruštiny) o osudech svých ruských klientů, žádajících ve Francii o azyl. Byli to většinou ruští obyvatelé z bývalých svazových republik. Vyhazováni ze svých dosavadních domovů většinovým obyvatelstvem a zákonodárstvím nově vzniklých samostatných států, stávali nekonečné fronty před ruskými zastupitelskými úřady, aby mohli vrátit do Ruska. Jenže to o ně nestálo a nepřijímalo je – ať už z ekonomických nebo politických důvodů, to jí jasné nebylo. Nicméně videomateriály z oněch „óčeredí“ a jednání na konzulátech či ambasádách, které si ti nešťastníci vozili s sebou, se před francouzskými soudy stávaly zásadním argumentem pro udělení azylu ve Francii. V Paříži se živili všelijak, mj. i jako naháněči nahatých revuí na bulváru Clichy.