Tagged: škola

Děti, škola, rodiče


Blíží se konec školního roku, s ním vysvědčení a s vysvědčením dobré rady odborníků, jak s oznámkovanou ratolestí jednat. Prý nebít, ale chválit, protože „zejména u dětí na prvním stupni základní školy nesou za jejich výsledky ve škole odpovědnost právě rodiče, kteří často nemají čas ani chuť se potomkům dostatečně věnovat.“ Tak to alespoň píší zde.

Aniž bych chtěl zlehčovat rodičovskou odpovědnost, považuji za nutné připomenout, že ve škole tráví dítko více času, než s rodiči, navíc v mnohem lepší mentální kondici. Kdo se někdy zkoušel učit s dítětem v šest večer, když je on i nezvedenec unavený, dá mi jistě za pravdu, že je to krajně neefektivní. Roli a zodpovědnost školy prostě nelze podceňovat a házet vše na rodiče.

Celý příspěvek

Reklamy

Spor o inkluzi se sporem o smysl školství


V poslední době se objevila dvě aktivizační témata, která hýbou českou společností: uprchlická krize a inkluzivní vzdělávání. Není to náhoda, že jsou to právě tato dvě, protože obě mají něco společného: víru v segregaci, přesvědčení, že černoch patří do džungle, muslim do pouště, cikán do kriminálu, bezdomovec pod most a handicapovaný do ústavu, zkrátka že zdravé a silné nemá být kontaminováno a konfrontováno nemocným a slabým. Tedy v případě školství, že děti s různými dysfunkcemi a mentálním poruchami nepatří do běžné třídy, což je nejčastěji zdůvodňováno tím, že za prvé budou zdravé děti zdržovat a za druhé se jim budou zdravé děti smát.

Celý příspěvek

Benefity soukromých škol


Schůze SRPŠ (nebo jak se tomu dnes nadává), řeší se kouří žáků před školou. Reakce ředitele je předvídatelná – nemůže s tím nic dělat. Přesněji řečeno ani nesmí, protože jeho pravomoci končí na prahu školy a pokud by chtěl na děti výchovně působit i mimu školu, koleduje si o pracovní návštěvu školní inspekce. Pak ovšem následuje vysvětlení, že většina kuřáků (s kouřením je samozřejmě spojeno odhazování vajglů všude možně, jen ne do koše) jsou studenti blízké soukromé školy, s jejíž ředitelkou to náš pan ředitel projednával. A odpověď paní ředitelky soukromé školy: Ti studenti platí, a proto s nimi tohle vůbec řešit nebudu. S nevyřčeným kdo platí, ten poroučí. Tak tohle je zatím asi jediný benefit soukromého školství v Česku. Jak společenský přínosný posuďte sami.

Kdo se bojí pyje?


Jak se tak s dcerou učím vyjmenovaná slova po „p“, tak koukám, že v učebnici nejsou všechna, že jedno chybí. Je tu pytel, pysk i pýřit se, ale pyj chybí! Udělal jsem si letmou rešerši na internetu a s čestnou výjimkou Wikipedie, Pravidel a Základní školy Bohuslavice nad Ohří jako kdyby vyjmenované slovo pyj vůbec neexistovalo. Uznávám, že to možná není nejpoužívanější slovo, ale to není ani čepýření, tak proč chybí zrovna pyj? Protože to je označení pro mužský úd? Ve třetí třídě by děti snad už měly vědět, že holčičky nejsou jako chlapečkové a pohlaví se liší pohlavím. A pokud to nevědí, tak je nejvyšší čas to napravit, a ne před dětmi existenci pyje skrývat. Už jenom proto, aby si nezaneřádili slovník všemi těmi pimprlíky, famfulíky, frantíky a šulínky. Vlasům se také říká vlasy a kolenům kolena, tak proč dělat s pyjem takové štráchy? Beztak je to otázka pár let či spíše měsíců, než svůj slovník obohatí o všechny ty p..i, č….y, k….y, v….y a další z nepřeberné plejády vulgarismů, které si čeština pro označování pohlaví dílem vypěstovala a dílem povypůjčovala. Je to jen spekulace, ale možná, že kdyby děti znaly pyj, nepotřebovaly by č….a? Především ale, pokud je utajování pyje skutečně motivováno jeho úzkou vazbou na sexuální život, tak se jedná o absurdní pokrytectví, protože děti jsou vulgární explicitní sexualitě – pokud se v souvislosti s komerční exploatací sexuality dá o sexualitě ještě vůbec hovořit – vystaveni dnes a denně nejenom v televizi a tisku, ale ve veřejném prostoru obecně, kde se to pohlavními styky a zejména nahým ženským tělem zneužitým v reklamě (viz anticena Sexistické prasátečko) jenom hemží. Přestaňme se pyje bát a vraťme mu místo mezi vyjmenovanými slovy, které mu po právu náleží! Už jenom kvůli vlastní důstojnosti. Děti potřebují vědět, jak říkat tomu, co mají mezi nohama, aniž by se u toho styděly, chichotaly, nebo se naopak cítili jako děsní borci.

Zmatek otce pedagoga


Už tu několikrát byla řeč o škole. A já si čím dál tím častěji kladu otázku, kde končí odpovědnost školy a začíná odpovědnost rodičů za vzdělání děti? Uznávám, že jako rodič se té odpovědnosti nemohu úplně zříct, ale v sedm večer, když přijdu z práce a dítě je zralé tak akorát do postele, prostě nemohu vyrovnat, natožpak nahradit, školu, ve které je dítě šest hodin, navíc vyspalé a svěží. Čí je tedy chyba, když dítě nestačí? Říct, že školy, je alibismus, ale rodič objektivně nemá ty možnosti, co škola, a nemůže dohnat to, co škola nezvládne. Nevím, školy nemám, ale nepřijde mi rozumné veškerý čas, který s dítětem mohu strávit, věnovat učení, navíc v době, když už je dítě objektivně dávno za zenitem svého denního studijního potenciálu. Jak z toho ven, jak se s dítětem učit, něco ho naučit a přitom ho totálně nezhnusit? Snížit nároky, protože už není kde brát, nebo zvýšit učební dávky a pokusit se to zlomit silou? Evidentně je něco špatně, ale co? Je to chyba v systému, v konkrétní škole, v dítěti, ve mě? Dělám jen něco špatně, nebo mám jen přehnané nároky? Má být člověk co se vzdělávání dětí týče spíše fatalista, nebo aktivista?

Takové to bezplatné školství


Začal školní rok a ještě dřív, než stačí děti donést první známky a poznámky, už nosí hromadu žádostí o peníze. To jsou sešity, pastelky, učebnice, SRPŠ (nebo jak se tomu dnes říká) a stokorunka se přitulí ke stokorunce a najednou to může být pro leckoho pěkný průvan v peněžence (na který jako supi čekají lichváři, dnešním ptydepe poskytovatelé nebankovních půjček). Jenže jak jdou tyto požadavky na spoluúčast rodičů dohromady s deklarovaným bezplatným vzděláváním? Chápu, že rodiče musí platit obědy a kroužky a další volitelné aktivity (i když zrovna u toho jídla by možná nebylo od věci, kdyby se děti ve škole naučily, že existuje i jiná strava, než sladký tučný náhražkový krmný odpad, ale to je zase jiný příběh), ale co pomůcky a hlavně učebnice? K čemu je bezplatné vzdělávání, kterého se dítě nebude moci účastnit, protože nebude mít pomůcky? Mají rodiče povinnost koupit vše, co si škola poručí? Kde je potom bezplatnost. Může škola odmítnout vzdělávat žáka, který není k výuce materiální způsobilý? Ale školní docházka je přece povinná. Potom by ale měla být skutečně bezplatná. A dobrovolnou ji udělat nelze, už jenom kvůli matičce Marušce Terezičce. Takže asi zůstane současný paskvil bezplatného dopláceného školství, který vede tak akorát k tomu, že se mezi dětmi – budoucími občany prohlubuje a fixuje nerovnost podmínění sociálním statusem jejich rodičů, protože přístup ke vzdělání (a to není jen penzum znalostí) nemají všechny děti stejný.