Osvěžující rouhání


Papouškovat autority je snadné a bezpečné, to dovede každý. Je to ale k ničemu, nikam nás to neposouvá, a pokud to znamená jen zas a znova opakovat chyby, je to vyloženě nebezpečné, ne-li přímo zločinné, pokud se to dělá záměrně. Tím více ale potřebujeme někoho, kdo umí myslet „out of the box“, a nejenom umí, ale má pak i odvahu s tím, co si myslí, vyjít na veřejnost. Tak jako Kate Raworthová. Dovedu si živě představit, jací lidé budou mít problém odkazované či níže citované vůbec dočíst do konce (zatímco jim nebude dělat nejmenší problém vymyslet tisíc a jeden způsob, jak Kate ve jménu „svobody“ umlčet), ale tím víc je třeba, aby v tom Kate nebyla sama.

Dovolte mi nejprve vysvětlit, proč jsou vůbec zákony a regulace potřeba. Ve své podstatě jde v ekonomii především o zákony. A nemám na mysli ony takzvané „ekonomické zákony“, které si neoklasičtí ekonomové vymysleli, aby se mohli tvářit, že je ekonomie věda postavená na stejně solidním základě, jako newtonovská fyzika. Zákon nabídky a poptávky, zákon trhu, zákon klesajících výnosů: nic z toho doopravdy neexistuje jako obecný, daný princip, jímž by se fungování ekonomiky řídilo. Jen se tou terminologií vytváří zdání jakoby vědecké exaktnosti.

[Ekonomický systém]  Musí být ale také distributivní, čili fungovat tak, aby dynamika trhů nekoncentrovala statky a příjmy v rukou úzké menšiny, jednoho procenta nejbohatších – jak je tomu teď – ale smysluplně je distribuovala mezi všechny lidi. Takže vrátím-li se k vaší otázce: jak se k takovému uspořádání dostat? Regulací struktury ekonomiky. Neoklasičtí a neoliberální ekonomové se příliš soustředí na cenové mechanismy. Kupříkladu zdanit či jinak zpoplatnit fosilní paliva je určitě dobrý nápad, ale nestačí to. (…) Nestačí chtít po firmě, aby se nějak přizpůsobila té či oné dani či jinému cenovému signálu. Ne, je třeba ji přimět, aby přehodnotila samo jádro svého ekonomického modelu. Kupříkladu rozhodneme-li se, podobně jako to teď udělala Evropská unie, zakázat od roku 2025 jednorázové plasty či igelitové sáčky, jde o jasnou regulaci, která zasáhne samo jádro byznysu s plasty či obaly. Hráčům na trhu tak nebude stačit jen začít jinak počítat náklady – budou muset přepracovat svou nabídku výrobků a reorganizovat dodavatelské řetězce. Zákony a regulace tak v dlouhodobém výhledu dovedou změnit mnohem víc, než pouhé cenové mechanismy.

Finanční systémy i peníze jako takové jsou struktura – a jisté mocenské zájmy se dnes snaží udržet stávající podobu této struktury, protože představuje zdroj snadného zisku pro privilegovanou menšinu nejbohatších.

Je jasné, že země jako Zambie, Nepál či Bangladéš zoufale chtějí růst, aby naplnily potřeby svých obyvatel. Ale podíváme-li se na země jako Nizozemsko či Belgie, které mají enormní příjmy a stále chtějí mít jen víc a víc? To jen ilustruje, jak absurdní naše posedlost růstem je: bez ohledu na to, jak bohatá ta která země už je, můžete se vsadit, že její politici věří, že lékem na všechny její problémy je další růst.

chci být ale nerozumná – být rozumná dnes znamená být takzvaně „racionální“. „Ale prosím tě, moje milá, buď rozumná, přestaň snít.“ My ale musíme snít, jinak nás vždycky nacpou zpět do krabice toho, co je přijatelné si myslet a říkat. Je na čase se proti tomu vzbouřit a být „nerozumní“.

Reklamy

Konec sdílené ekonomiky


Čas od času – či spíše stále častěji – přijde někdo, kdo pěje chvály na firmy typu Uber a Airbnb s tím, že přinášejí novou kvalitu do ekonomiky, decentralizaci, sdílení a více svobody a příležitostí (dobře) si vydělat a že právě takové firmy mohou řešit problém zaměstnanosti. Jistě, že i takového firmy mohou přispět ke zvýšení kvality života svých zákazníků, ale z podstaty kapitalistického podnikání nemohou řešit, natožpak vyřešit, problém zaměstnanosti. Jejich byznys je založený na externalizaci rizik a nákladů na jejich subkontraktory, sdílení pro ně ní výrazem společenské a ekologické odpovědnosti, ale způsobem, jak snížit (a externalizovat) počáteční investice. Jejich cílem nikdy nebylo zaměstnávat lidi, ale vydělávat, k čemuž „zaměstnávání“ slouží jen jako prostředek, nutné zlo do doby, než to půjde jinak. Důkaz? Uber nakoupí 24 tisíc autonomních aut od Volva, ušetří na řidičích. Nenechme se zmást tím, že v absolutních číslech to zatím nejspíš není příliš významné. Jde o trend, o princip, který byl popsán výše. Snad se ani nedá říct, že by to byl problém sám o sobě, je to prostě vývoj. Problém je, když někdo čeká od firem jako je Uber cokoliv jiného. Spoléhat se na kapitalisty a čekat od kapitalismu spasení je hloupé a krátkozraké. Teď je to možné vidět takřka v přímém přenosu. Otázka je, kolik z těch, kteří to uvidí, vůbec dokáže pochopit, na co se to vlastně kouká.

Poznámky k moderní ekonomice


Nárůst bezplatných služeb, které přinesl internet, sice snižuje ceny, a tedy hrubý domácí produkt, ale zároveň zvyšuje blahobyt. Podobný efekt může mí tzv. síťová ekonomika internetových platforem, která efektivněji propojuje poskytovatele služeb s jejich příjemci, a vytváří tak hodnoty, které nejsme schopni pořádně měřit.

(Maria Staszkiewicz: Krásné nové peníze)

Inlinové kontrakty Uberu


Četl jsem kdysi jednu sci-fi povídku, ve které třetí či čtvrtou světovou válku vyhrála česká armáda. Tehdy totiž byly zbraně natolik sofistikované, že zabíjeli pouze vojáky a ne civilisty. A česká armáda přišla na to, jak toho využít: pokud na českého vojáka letěla kulka, armáda ho prostě propustila. V tu ránu z něj byl civilista a kulka ho nezasáhla. Hned poté jej opět přijala a voják bojoval dál. Vteřinu voják, vteřinu civilista, střídalo se to rychle podle potřeby. A pokud mne paměť neklame, tak ten tento mechanismus měl název inline kontrakt.

Tohle bylo sci-fi, ale firmy jako v poslední době tolik skloňovaný Uber, fungují na velice podobném principu, jen v opačném gardu: zaměstnance přijmou, jen když pro něj mají práci, a pak ho hned propustí. Prostě neplnohodnotné úvazky a externalizace nákladů dotažené do dokonalosti. Zaměstnanci – de facto i de iure ovšem subkontraktoři – si na své náklady pořizují vše vlastní, nesou většinu komerčního rizika, a firma jim zaplatí jen tehdy, pokud má jistotu, že na nich vydělá.

Aby to vypadalo dobře a lákavě – i když spoustě lidí takový mechanismus přijde sexy i bez toho – říká se tomu sdílená ekonomika, což je ovšem zavádějící, protože ve skutečnosti se o inovaci kapitalistického vykořisťování. Tam, kde dochází k těžbě renty – a to v případě Uberu jednoznačně dochází, navíc je to primární smysl jeho existence – nemůže být o nějakém sdílení řeč. Podstatou sdílení je totiž eliminace kapitalistického obchodního modelu, nikoliv jeho intenzifikace, jako v tomu právě v případě Uberu.

Ekonomika i společnost se mění, ale problémy, které tyto změny přinášejí, platformy typu Uber neřeší, jen je transformují na nové, na které společnost pro jejich novost není citlivá a jako problémy je nevnímá. V aktuálním sporu mezi taxikáři a uberáři tak nejde o spor mezi těmi, kteří problémy vytváří a těmi, kteří je řeší, ale o boj o dominanci mezi problémem starým a novým.

Jako společnost nás pak čeká – a to nevyhnutelně, volbu máme pouze v tom, jak brzy se tomu začneme věnovat – odpověď na otázku, jestli princip inlinových kontraktů přijmeme, nebo odmítneme. A pokud ha přijmeme, tak zda se všemi negativními dopady prekarizace, která se na něj váže, nebo se pokusíme je vyřešit další inovací, například nějakou variantou nepodmíněného základního příjmu.

 

Plíživá změna ekonomického paradigmatu


Jak píše „disidentská“ ekonomka Ilona Švihlíková v článku Nenápadně probíhá revoluce v ekonomickém myšlení, i centrální bankéři už začínají být pro regulaci a proti škrtům a začínají brát na milost fiskální politiku vedle monetární. Mě ovšem zaujalo to, co jde po fundamentu:

Varoval před rostoucí koncentrací bohatství, klesajícím podílem hodnoty, která připadá pracovníkům (viz dále), což oslabuje agregátní poptávku a snižuje potenciál. Nu, pro znalce Keynese to žádný šok není, pravda. Ale pro (dříve?) dominující neoliberální proud je tohle rána na solar plexus.

Padaly zajímavé otázky. Například co s rostoucí nerovností? Což je nadále takové echo Davosu, o němž jsme informovali např. zde. Je vidět, že elity jsou takříkajíc „znepokojeny.“ Zazněl dokonce i fakt, se kterým se Mezinárodní organizace práce dobývá do veřejné debaty už mnoho let: klesající podíl práce na národním produktu (a rostoucí podíl kapitálu). Tohle už ukazuje, že „jde do tuhého“, protože tohle už není zcela běžná agenda. To jsou otázky, které jdou k srdci toho, jak funguje současný socio-ekonomický systém.

A jako objev se prezentuje to, co už jsem četla jako studentka v legendární Samuelsonově učebnici – přínosy volného obchodu jsou obvykle malé a roztříštěné, zatímco ty negativní dopady jsou koncentrované.

A jaký je vlastně důvod takový změny? Realita. Ti příčetnější mainstreamoví ekonomové začínají brát na vědomí „lidé prostě nefungují, jak by podle klasické teorie měli„. Jestli ze sebe ekonomie setřese nános normativní ideologie, třeba z ní opět začne být užitečná věda.

Demagogie bojovníků s dojmy


Už jsem myslel, že se nejnovější „Štěchiádě“ vyhnu, když vypukla zrovna v době, kdy jsem měl problémy s blogem, ale asi ne, neb se pořád vrací, jako teď v článku Štěch rozšířil řady dojmologů. Nechejte už proboha OSVČ na pokoji.

Tak se prý Štěch zásadně mýlí, když říká:

[OSVČ] platí pouze jednu třetinu pojištění zdravotního a sociálního

neb:

OSVČ odvádí na sociálním pojištění v průměru v porovnání se zaměstnanci méně o 53 %. Stejným způsobem se porovnávaly i zdravotní odvody, kde OSVČ platí v průměru méně než zaměstnanec o 41 %

Ano, 53% opravdu není 66%, jak by odpovídalo Štechově třetině, ale také to není 5%, aby na tom nezáleželo, jak se snaží článek sugerovat. OSVČ skutečně platí na odvodech méně, než zaměstnanci, a ten rozdíl je významný. Pro principiální diskusi jsou konkrétní čísla, notabene s přesností na 1%, nezlobte se na mě, víceméně nepodstatná.

Dosti demagogický je podle mě i závěr článku, kde autor tvrdí:

Pokud chce nyní firma najít pracovníka, musí mu nabídnout vyšší plat. A čím více roste poptávka po zaměstnancích, tím více rostou mzdy. Kdyby se tak Štěchův plán realizoval a skutečně by se řada OSVČ nechala zaměstnat, jen by se zvyšovala nabídka zaměstnanců a tlak na růst mezd by opět klesl.

Aby toto byla pravda, muselo by na jedné straně platit, že firma, která nesežene zaměstnance, zakázku živnostníkovi nedá a raději nechá práci neudělanou, a na druhé straně že živnostníci mají většinově nouzi o zakázky a volné kapacity, takže jejich zaměstnáním by se tyto kapacity alokovaly. Pokud ale ekonomika roste a poptávka po práci není uspokojena, potom přechod mezi zaměstnancem a OSVČ nemůže mít na cenu práce zásadní vliv a jediné, co by se změnilo, by byla struktura nákladů a odvodů.

Zpátečníci na svá místa


O designovaném ministru financí (vida, jak ta výměna nakonec byla snadná) Ivanu Pilném jsem nikdy neslyšel, takže o to větší šok pro mne bylo první seznámí s jeho názory prostřednictvím komentáře Martina Fendrycha k Pilného rozhovoru pro Právo. ANO, bude líp. Až důchody skončí, senioři budou makat, sekat v parku trávu, ho nazval Fendrych a skvěle tím vystihl podstatu, k níž se vyjádřil velmi skepticky. Ten Fendrych, který je jinak na vše, co zavání sociální spravedlností alergický jak vegan na vajíčka. Jenže Pilného asociální názory byly zřejmě už moc i na něj.

Continue reading „Zpátečníci na svá místa“

Bohatým jdou daně k duhu


Oblíbený mučednický mýtus bohatších lidí, živený zejména liberály všech druhů a barev, říká, že stát a daně ničí bohatším lidem prosperitu a kdyby jich nebylo, tak by ti bohatší měli všeho více za méně a v lepší kvalitě, protože by si to kupovali přímo za vlastní na volném trhu. Jak ovšem D. Prokop v článku Úvod do praktické sociologie: Rub a líc progresivní daně (to je ten článek, který jsem si přečetl až na Sealovo doporučení, ale dobře jsem udělal a vy byste měli také), tak realita je poněkud odlišná a složitější:

Druhým argumentem je fakt, že pokud se omezíme na pracující populaci, které se daně týkají, jsou to často bohatší lidé, kdo nepřímo více těží z fungování státu. Chudší pracující sice dostávají některé přídavky, ale jejich objem není nijak závratný. Bohatší lidé kupují více zboží, jehož pohyb i cena závisejí na veřejné infrastruktuře. Jsou častěji klienty finančních a dalších služeb, jejichž férové fungování je závislé i na státním dohledu a regulaci těchto prostředí. Více využívají služby v oblastech kultury nebo sportu, které stát podporuje. A zejména těží z veřejného vysokoškolského vzdělávání. Jedinec s ním dosáhne vyššího platu, z daní ho však platíme všichni.

Dvě poznámky ke střední třídě


Na iDnes vyšel před časem nezvykle kvalitní článek na téma střední třídy Je lékař s platem 70 tisíc střední třída? Experti nejsou zajedno který doporučuji přečíst celý, zejména různé definice střední třídy, mě z něj nejvíce zaujaly následují postřehy:

Střední třída ovšem není tak příjmově daleko, aby mohla žít z kapitálu jako vyšší vrstva. Podobně jako nižší vrstva je odkázána na příjmy z práce.

Vymezení střední třídy se navíc mění i z historického pohledu. Teoreticky by se měla „nafukovat“, protože nižší třída, kam obvykle patřili zejména manuálně pracující dělníci, se alespoň na Západě s přechodem k nové struktuře společnosti ztenčuje. Jenže americký marxistický ekonom Harry Braverman už před čtyřmi desítkami let dospěl k tomu, že všechno může být naopak. Většina rutinních úřednických zaměstnání snížila svou kvalifikační úroveň natolik, že se téměř neliší od manuální práce. Podle něj nastává opačný proces – „proletarizace“.

Soukromník a kvalita


Jen drobná poznámka na okraj teze, že se soukromým vlastnictvím jde ruku v ruce vyšší kvalita. Většinu autobusový linek MHD v Praze provozuje městem vlastněný Dopravní podnik, tedy ač akciovka, přesto podnik nikoliv soukromý. Některý linky ovšem provozují ryzí soukromníci. Hádejte, na které lince je nedodržování jízdních řádů standard a hrubé chování řidičů, kteří navíc zhusta na konečné kouří ve voze, prémie? U soukromníka. Bezprostřední odpovědnost za to, jak se chovají, sice nesou řidiči a nikoliv majitel firmy, nicméně je to kultura firma, kdo toto jejich chování utváří. A je to jasný důkaz toho, že se soukromým vlastnictvím vyšší kvalita služeb automaticky nepřichází. Logicky, protože cílem soukromého vlastníka je vydělávat, nikoliv vozit lidi. Důraz na kvalitu služeb na úkor zisku je luxus, který si soukromník, na rozdíl od veřejného, nemůže dovolit.