Američané válku ve Vietnamu prohráli


Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je  zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat  jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

 

Reklamy

Sázka na jistotu


Pokud nejste vyloženě hazardní hráči, můžete si vsadit na jistotu. Třeba na Americkou intervenci ve Venezuele. To je téměř jisté, ostatně USA už v tom mají dlouhou a bohatou tradici, v Americe snad s výjimkou Kanady není země, ve které by USA neintervenovaly. Ale pořád je to jen téměř jisté. Pokud ale chcete absolutní jistotu, můžete si vsadit na to, že až ta intervence začne, bude se její zdůvodnění – z nějakého mě nepochopitelného důvodu mají Američané potřebu své avantýry zdůvodňovat – hemžit frázemi jako „blaho venezuelského lidu“, „podpora demokracie“, „ochrana svobody“, „ochrana lidských práv“ etc. A stejně jisté je, že ti samí lidé, kteří neustále nasazují na Rusko za anexi Krymu a nikdy neprokázané angažmá na Ukrajině, a kteří kvůli tomu nálepkují Rusko jako nebezpečného agresora, budou USA hájit stejně vášnivě, jako pranýřují Rusko. Možná, že k té intervenci nakonec nedojde, nebo tu špinavou práci za USA udělá někdo jiný (momentálně to vypadá na Kolumbii nebo Českou republiku), ale jestli k ní bude, tak to bude přesně tak, jak jsem právě napsal. Vsadíte se?

Agresor altruista


Zní to jako špatný vtip, jako zpupnost nejhrubšího zrna, jako naprostá ztráta soudnosti. Zní to takto a řekl to prezident USA při nedávné inspekci amerických okupačních sil v Iráku:

Amerika by neměla bojovat za každý národ na této zemi, aniž by za to byla odměněna. Pokud chtějí, abychom bojovali, musí zaplatit.

Takže aby bylo jasno, ty nevzdělané stádo tupých vidláků z východu, nebohá Amerika nese na svých bedrech břímě světa. Hrozně ráda by mír, ale musí válčit po celém světě za ostatní, a ještě to všechno sama platí. Ale dělá to jen proto, že chápe svou povinnost a odpovědnost, sama žádné zájmy za svými hranicemi nemá, a pokud má, tak je v žádném případě neprosazuje (a nikdy neprosazovala) vojensky. Opravdu nevím, co si svět bez dobrodiní americké agrese počne. Jediná možnost je začít si za to požehnaní platit, protože USA už nikoho zadarmo bombardovat nebudou. Chceš státní převrat? Zaplať! Chceš být bombardován? Zaplať! Chceš okupaci? Zaplať! Chceš mrtvé civilisty, vypálené školy, sankce, embarga, zničená města? Zaplať! Amerika už to pro tebe zadarmo neudělá.

Snad by takové „státnické“ prohlášení nebyl ani takový problém, kdyby to byl jen další z blábolů šmelináře, kterému se udělal prezident. Bohužel je to podle všeho v USA široce rozšířený blud, nevyhnutelný následek postižení mesianistickým mindrákem. Je-li příznakem šílenství ztráta soudnosti a kontaktu s realitu, pak jsou Američané evidentně kolektivně těžce duševně nemocní. A to už problém je, tím spíš, že takhle banda šílenců je těžce ozbrojená vším, co moderní civilizace nabízí, od jaderných zbraní přes mafiánské metody po akciové trhy.

Demokrati všech zemí, třeba se spojte a na hlavu se stavte, ale tuhle absurditu, která by nebyla vtipná ani na Silvestra, už ničím netrumfnete. A nejenom do konce roku. Válka je mír, mír je válka. Orwell se může jít zahrabat.

Americká demokracie


USA se s oblibou pasují do role arbitra demokracie a po celém světě poučují, jak má demokracie vypadat, a osobují si jednostranné právo rozhodovat o tom, kde které volby byly demokratické, a které ne. Jenže samy USA mají v tomto směru máslo na hlavě a ani volby v USA nebývají nejsou bez poskvrnky. Největší rozdíl proti těm pranýřovaným je v tom, že v USA není omezováno volební právo pasivní, ale volební právo aktivní. Rozšířené jsou zejména tyto triky:

  1. Promazávání volebních seznamů s odůvodněním, že jsou v nich chyby, což v kombinaci s tím, že v USA volební seznamy nevytvářejí úřady, ale voliči se do nich musí méně či více (to častěji) složitě registrovat vede k tomu, že typicky nevolí lidé, kteří mají dost starostí sami se sebou, tedy chudí a černí (což je většinou jedno a totéž).
  2. Rušení volebních místností v chudinských čtvrtích, takže roste pravděpodobnost, že to po několika hodinách čekání chudší voliči vzdají a neodvolí.
  3. Cílené utváření volebních obvodů tak, aby v kombinace s většinovým volebním systém zajistili vítězství tomu, kdo kreslil hranice, i když má nižší podporu; existuje proto dokonce termín „gerrymandering“.
  4. Odebírání volebního práva odsouzeným, které jim ovšem po vykonání trestu není automaticky vraceno (jako například ve Francii), ale musejí o jeho vrácení složitě žádat s nejistým výsledkem; to je problém zejména s ohledem na velké počty odsouzených za bagatelní trestné činy, za které jsou masově trestáni opět především chudí a barevní (viz též problematika soukromých věznic a poptávky po bezproblémových lehce zvladatelných vězních).

(Zdroj: seriózní tisk)

Misijní imperialismus


Když jsem četl článek USA vyhlašují světovou náboženskou válku, otevírala se mi kudla v kapse, co si to ti Američané zase dovolují. Považte sami:

V říjnu 2018 uběhne 20 let od přijetí neobyčejného zákona – „Zákona o mezinárodní svobodě náboženského vyznání“ (H.R.2431) v Kongresu USA. Jeho neobyčejnost spočívá v tom, že se v souvislosti s ním jedna země vyhlásila za „nejsvobodnější“ a na tomto základě si sama přivlastnila právo na vměšování do vnitřních věcí jiných států. Přitom si za základ vzala nejsakrálnější – náboženský faktor. Logika (lze-li to nazvat logikou) autorů zákona H.R.243 byla následující: Jestliže na území USA existují náboženské obce všech světových náboženství, pak má Washington právo vystupovat v roli jejich „ochránce“ v ostatních zemích. (…) Přisvojili si právo vyhlásit válku v případě, že „se dojde k závěru o pronásledování určité náboženské skupiny ve kterékoli zemi“.

I když ve svém věku a při své sečtělosti už vím, že neexistuje špatnost, které by se USA štítily, stejně mi to nedalo, protože tohle už by bylo opravdu „zu viel“, a ten americký zákon jsem si našel v originále. (Malá poznámka na okraj: jestli jsem někdy nadával na užvaněnost a nesrozumitelnost českých zákonů, tak se jim teď zpětně omlouvám, protože ve srovnání s těmi americkými jsou stručné a srozumitelné.) Jeho preambule říká v podstatě totéž:

To express United States foreign policy with respect to, and to strengthen United States advocacy on behalf of, individuals persecuted in foreign countries on account of religion; to authorize United States actions in response to violations of religious freedom in foreign countries; to establish an Ambassador at Large for International Religious Freedom within the Department of State, a Commission on International Religious Freedom, and a Special Adviser on International Religious Freedom within the National Security Council; and for other purposes.

Jen o té válce jsem v něm nenašel ani slovo. Pravda, nepřečetl jsem torturu celou slovo od slova, uchýlil jsem se k vyhledávání takových klíčových slov jako „war“, „military“, „army“, „force“, a „power“, včetně krále eufemismů „defense“, ale nenašel jsem v tomto smyslu nic (pokud se tedy v právnických textech pro válku nepoužívá nějaká mně neznámý exotický či archaický termín). Také jsem možná hledal jen ve špatné verzi a válčení zavedla až některá novela, protože neumím poznat, jakou verzi jsem to vlastně četl. Ale přeci jenom, jistou drobnou naději, že i kovbojové mají zábrany, to skýtá.

Ovšem aby toho optimismu nebylo příliš, ta škála opatření, kterou tento americký zákon předpokládá, je poměrně široká, vesměs se ale jedná o různé sankce, embarga a další formy politické a ekonomické šikany. Ale i bez války – kterou ostatně USA stejně nevyhlašují, ale rovnou bombardují – je takový zákon flagrantní ukázkou principu exteritoriality, kterou USA uplatňují na celý svět. Pokud jste si snad dosud nepřipouštěli, že zahraniční politika USA je politika imperialistická, tady to máte černé na bílem. A není to imperialismus jen tak obyčejný, tohle je imperialismus misijní. V podstatě džihád.

A jestliže platí, že Bůh chrání USA, musím se ptát: Kdo ochrání nás ostatní před USA i před Bohem?

Důležité zprávy ukrývejte pečlivě


Sobotní Lidové noviny. Na první straně vývar z tygrů a uprchlíci. Na druhé straně vývar z tygrů a tygří produkty, na třetí straně vývar z tygrů a jak je to možné. Hlavní rozhovor čísla na předposlední straně je na téma – vývar z tygrů. Nic proti tygrům, jednou jsou to zvířata chráněná, nikoliv jateční, takže je to téma, ale ten prostor je zcela neadekvátní významu, jaký tato kauza má, jakkoliv je emocionálně nosná, protože kočičky. Mnohem zásadnější jsou ale informace o plánech USA na další válku, tentokráte konečně (!) v Íránu, které se ovšem krčí na straně šest. A netvrďte mi, že výběr strany, na které je ten který text zařazen, je zcela bez významu, že tím redakce nic nesleduje, že tím nedává najevo, jaký význam tomu kterému textu přikládá a že tím alespoň částečně neřídí, kolik čtenářů si ten který text přečte.

Co že se to tedy na té straně šest v textu Břetislava Turečka píše, že to musí být alespoň schované, když už to z nějakého důvodu (nejspíš okurková sezóna a málo obsahu) vyšlo?

Američané šikují svět proti Íránu

Spojené státy podporované Izraelem a Saúdskou Arábií pracují na podvracení teheránského režimu.

(…) rezonuje stále silněji i v médiích. Někteří komentátoři píší o „fanatickém režimu ajatoláhů“, ačkoliv bezpečnostní experti se až nápadně shodují na tom, že na počínání íránského establishmentu není nic fanatického a že má-li něco vyvolávat obavy, pak je to naopak jeho chladná racionalita.

Svržení íránského režimu by pak podle zastánců tvrdé linie vedlo „ku prospěchu samotné země i ke zklidnění ve světě“. S prakticky totožnými sliby řada amerických mediálních a politických činitelů lobbovala před lety i za svržení Saddáma Husajna. A podobně, jako se na počátku minulé dekády hledají stahovala smyčka kolem Iráku, i nyní USA hledají spojence v Íránu, kteří by tažení proti teheránským mocenským elitám dodali punc domácí reformy.

(…)

Při vzpomínce na to, jak USA „zklidňovali“ Vietnam, Irák, Libyi či Afghánistán se já tedy rozhodně klidnější necítím. A při vědomí, že to plánují ve spolku se Saúdskou Arábii, tedy nejtužší současnou diktaturou vyrůstající wahhábismu, tedy nejrigidnější, nejtemnější a nejpuritánštější formy islámu, jsem klidný ještě méně.

Mimochodem, tím domácím íránským spojencem, čili pátou kolonou, má být organizace Lidoví mudžáhidové (MEK) sídlící v Paříži, již se ještě nedávno hlásila k marxismu a figurovala na seznamu teroristických organizací EU i USA a již má v samotném Íránu mizivou podporu.

Zpráva o další chystané válce, o další plánované várce válečných zločinů, z nichž budeme v důsledku svého spojenectví s notorickým agresorem zodpovědní i my, je při vší úctě k tygrům mnohem důležitější, než černý obchod s tygřími mláďaty odchovanými v zajetí. Ta neúcta k tygrům je totiž jen logickým důsledkem neúcty k lidem, kterou si ovšem nechceme přiznat, abychom ji nemuseli pojmenovat pravým jménem – imperialismus.

Americký imperialismus žije


Nenechte si namluvit, že fráze „americký imperialismus“ je veteš z komunistické propagandy. Je to naopak obrat, který lépe než co jiného vystihuje podstatu americké zahraniční politiky, která je praktickou aplikací maximy pruského generála von Clausewitze o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Nejspíš právě proto se dnes pojem imperialismus v souvislosti s americkou zahraniční politikou skoro nepoužívá, aby naše pochopení toho, co a proč Američané dělají, bylo ztíženo a aby podstata toho všeho tolik nebila do očí.

Americký imperialismus existuje a není to nic tajného, žádné kabinetní spiknutí. Američtí intelektuálové o tom, proč a jak by měly USA vládnout světu sepisují knihy, které jsou běžně k dostání, jejich autoři se stávají řediteli sekcí a odborů na amerických ministerstvech a to, co do těch knih napsali, tam uvádějí v život.

Takže jak zhruba vypadá současný americký imperialismus? Předně, USA chtějí vládnout světu. Oni sami tomu eufemicky říkají „národní zájmy a prosperita“, ale o nic jiného nejde. Za tím účelem chtějí – stejně jako ne zase až tak dávno Británie – kontrolovat světové oceány. A USA jsou přesvědčeny, že světové oceány kontroluje ten, kdo kontroluje Eurasii. A Eurasii kontroluje ten, kdo ovládá pás zemí od střední a východní Evropy přes Blízký východ až k východnímu pobřeží Asie, tzv. „Rimland“. Už to vidíte? Vidíte, kde je Rusko? A kde jsou vojenské základny NATO? Kde mají USA své satelity, eufemicky nazývané „spojenci“?

A jak vypadá aktuálně „Osa zla“? Jsou to Rusko, Čína a Írán, tedy země, které USA nazývají „revizionistické mocnosti“. Revizionistické proto, protože by rády revizi současného světového pořádku, revizi hegemonie USA a revizi svého párijského postavení. A to je přesně to, co USA, které světovému pořádku momentálně dominují, nechtějí. Takže teď další zásadní aspekt amerického imperialismu: USA velice nerady vidí, když se zlepšují vztahy mezi jejich „spojenci“ a některým z tzv. revizionistických států. Štvaní proti Rusku, kterého jsou plná česká média a kampaň proti prezidentu Zemanovi, který se právě o zlepšování vztahů s Ruskem a Čínou snaží, v tomto světle hned vypadají jinak a spekulace o tom, že „spontánní“ projevy občanské neposlušnosti proti Zemanovi organizuje ambasáda USA už nevypadají tak přitažené za vlasy, že?

A jak jsem na to všechno přišel? Nepřišel, ale přečetl v textu Neklidné hranice americké politiky, který sepsal Zdeněk Beránek, zástupce velvyslance České republiky v USA, a ve kterém se zaobírá knihou  A. W. Mitchella a J. J. Grygiela The Unquiet Frontier : Rising Rivals, Vulnerable Allies, and the Crisis of American Power (k dostání za cca 500, Kč zde). Mimochodem, ten Beránek na české ambasádě ve Washingtonu evidentně dobře hájí americké zájmy. I tak vypadá imperialismus.

 

Podobenství


Hádáte se na ulici se ženou. Je to ošklivá hádka, dokonce jste jí vlepili facku. Jde kolem dvoumetrový metrákový vazoun s bejzbolkou a partou kámošů. Zbijí vás. Vaši ženu znásilní. Sousedovi zapálí auto. Vyrabují všechny obchody v ulici a zdupou všechny záhonky. Proč? Protože ženy se přece nebijí a oni tu facku nemohou tolerovat. Kolem je hafo zevlounů, kteří nadšeně tleskají a volají: „Sláva.“ Ale proč volají? Protože ženy se nebijí? Protože je to vzrůšo, dívat se jak hoří auta a teče krev? Protože by si také rádi bouchli? Nebi se jenom bojí, aby také nedostali, když nebudou dostatečně nadšeně souhlasit? A přitom jste ženu možná ani neuhodili, možná jste se s ní dokonce vůbec nehádali. Jen jste prostě byli zrovna na ulici, když šla kolem banda rváčů, která hledala záminku ke „spravedlivé odplatě“. Ale protože dvoumetrový metrákový vazoun z bejzbolkou má vždycky pravdu, tak jste se s ní hádali a praštili jí. Pořád to sice nevysvětluje tu rozmlácenou ulici, ale kdo by se na to dvoumetrového metrákového vazouna z bejzbolkou ptal? Policajti se ho bojí, soudce má koupené a od vězení klíč.

Chcete válku?


Chcete válku? Ne? A vy? A vy? A vy tam vzadu, chcete válku? Také ne? Kdo tady chcete válku? Nikdo? Znáte vůbec někoho, kdo chce válku? Myslím osobně, ne jako účet na sociální síti nebo podpis v novinách. Že neznáte? Já také ne. Takhle to vypadá, že válku nikdo nechce, a přesto k ní celý svět směřuje. Znamená to snad, že nás, co nechceme válku, je reálně menšina a někde existuje většina, která po válce touží, se kterou se ale mentálně i fyzicky zcela míjíme? Nebo je válečných štváčů menšina, hrstka psychopatických jedinců, kteří jsou ale víc vidět a slyšet, protože jsou vlezlí a agresivní a usurpují si právo mluvit i za nás, prostě proto, protože jsou to psychopati? Nevím, jak to zjistit, ale pevně věřím, že přesně tak to je, že normálních, mentálně i morálně normálních lidí, kteří nechtějí válku, je většina a válčit chce jen defektní menšina tvorů, kteří jsou lidmi jen podle anatomie. Co to ale znamená, pokud jich je menšina? To znamená, že reálnou moc máme my, že oni bez nás nic neudělají, že oni ke svojí válce potřebují nás. Mohou stokrát dávat rozkazy, když my je neposlechneme, žádná válka nebude. Stačí odepřít poslušnost, odmítnout loajalitu a svět bude mít naději. A také by se to mělo těm válečným štváčům říct. Měli by dostat jasný vzkaz: „Nechceme vaši válku. Nebudeme pro vás zabíjet a nebudeme pro vás umírat.“ A ten vzkaz by měl zaznít tak hlasitě, aby ho slyšeli až v Londýně a Washingtonu, tak zřetelně, aby mu rozuměli i v Paříži a Rijádu. Dostanou elity ten vzkaz včas? A dostanou ho vůbec? Nebo se, stejně jako v roce 1914, necháme zblbnou kecy o národu, cti a povinnosti, žvásty o svobodě, demokracii a lidských právech? Lidé jsou blbí, zlí a nepoučitelní a já mám strach, že animální cit opět zvítězí nad humánním rozumem a válka bude. Ne proto, že by byla nevyhnutelná, ale právě proto, že je úplně hloupá a zbytečná. Ale pokud se tak stane, tak to bude zřejmě definitivně naposledy.

Teror, který nepohorší II


Masakr korejských komunistů na ostrově Čedžu, o kterém včera psal Český rozhlas, se v mnohém podobá masakru komunistů v Indonésii. Společným jmenovatelem této zostřené formy antikomunismu – který nepochybně mnohým „demokratům“ imponoval tehdy a mnohým imponuje i nyní – je aktivní podpora USA. To jenom až zase budou USA někoho obviňovat z porušování lidských práv:

Pro mnohé Jihokorejce je dodnes obtížné mluvit o masakru, který se udál před 70 lety na ostrově Čedžu. Krvavé potlačení komunistických příznivců ze strany Soulu, jež mělo roku 1948 za následek desetitisíce obětí, lidé nazývají pouze jako „událost z 3. dubna“.

Zásah jihokorejské armády proti levicovým povstalcům, kteří měli ideově blízko k režimu ze severu Korejského poloostrova, stál život více než 30 tisíc lidí a byl jedním z prvních velkých masakrů po druhé světové válce.

Událost byla po desetiletí tabu, protože většina viníků pocházela z vlastních řad – z jihokorejské armády. Ti navíc měli podporu ze strany velení amerických jednotek, které se na území pozdější Jižní Koreje nacházely od konce druhé světové války.

Jižní Korea v současné době umožňuje novinářům přístup na zelené pláně, kde vojáci oběsili celé rodiny. Na místě jsou také hroby dětí.

Tato 79letá žena přitom dobře ví, co to znamená mlčet. Byla svědkem toho, když vojáci tehdy na louce u jedné vesnice postříleli její příbuzné. Při střelbě zemřelo 398 osob. Po desetiletí nepromluvila ze strachu, že by ji mohli označit za komunistku.

Po konci japonské okupace Korejského poloostrova v roce 1945 našly na ostrově Čedžu útočiště levicové skupiny, které se zasazovaly o jednotnou Koreu. To se ale nelíbilo tehdy nejsilnějšímu muži jihu Korejského poloostrova I Sung-manovi – v českém prostředí známém i jako Li Syn-man – který s pomocí americké vojenské vlády v průběhu roku 1948 šplhal na vrchol mocenské hierarchie.

Osmdesát procent obětí má na svědomí jihokorejská armáda. Soulu k vítězství nad rebely mnohokrát gratulovala americká vojenská správa země.

A pak se mi divte, že nemám pro antikomunismus pochopení.