Proč Rusko nezaútočí na Ukrajinu

Čas na sepsání úvahy o tom, proč Rusko nezaútočí ne Ukrajinu, se krátí, protože k útoku má dojít příští středu. Alespoň to tedy říkají USA, kteří jsou ovšem jediní, kdo o ruském plánu zaútočit na Ukrajinu mluví jako o hotové věci.

Zatím ale k žádnému útoku nedošlo a ani takový útok nedává smysl. Je samozřejmě logické, že případný vstup Ukrajiny do NATO je pro Rusko nepřijatelný a Rusové se právem cítí podvedeni, protože jim bylo slíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, přitom přesně to dělá a ještě jakýkoliv takový slib vehementně popírá. (Kdysi jsem četl vyjádření jakéhosi amerického diplomata, který u příslušných jednání údajně byl, že slib sice padl, ale USA byly od začátku rozhodnuté, že ho nedodrží, protože slib daný nepříteli nic neznamená.) Válka by tento problém sice vyřešila, ale za jakou cenu? Na silové řešení je vždycky času dost a Ukrajina zatím v NATO není. Tedy snad není, vycházím z toho, že minimálně v Čechách by se něco takového dávno rozkecalo. Je to rozhodně silnější předpoklad, než že se členské státy NATO budou řídit Severoatlantickou smlouvou, protože její porušování je na denním pořádku, což říkám jako někdo, kdo ji četl celou, čímž se nejspíš liším od většiny českých expertů na zahraniční politiku, kteří z ní znají pouze článek 5, který navíc ani neumějí interpretovat.

Ale zpět k věci. Rusko na Ukrajinu nezaútočí, protože by tím nic nezískalo, i když je pravda, že ztratit už mnoho nemá co. Nicméně, než přejdu k podrobnějším úvahám, musím pro poctivost předeslat, že třeba Američané útokem na Irák také „nic“ nezískali. „Nic“ dávám do uvozovek, protože možná získali něco, z čeho jako „blbý komunista“ nemám pojem. (Iráčané ovšem získali nic bez uvozovek, což je nejspíš odměna, která čeká i Ukrajince.)

Proč by ale Rusko začínalo velkou konvenční válku? Současná ruská vojenská doktrína je, pokud vím, založená na asymetrickém konfliktu. Masivní nasazení vojsk a okupace jsou ve vztahu k USA – a o USA zde jde především, Ukrajina je pouze nástrojem jejich zahraniční politiky – zcela symetrickou odpovědí. Mnohem větší smysl dává vmanévrovat USA do další blamáže (kterou budou Američané samozřejmě vydávat za svoje velké vítězství) tím, že se žádný útok konat nebude. Až tohle zopakují třikrát čtyřikrát, americká „varování“ značně ztratí na důvěryhodnosti.

Ale řekněme, že Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí. Co tím získá? Značné území, ale copak není samo velké dost? Navíc území, které bude muset spravovat a které bude osídlené značně nepřátelským obyvatelstvem, které se bude těšit absolutní morální i materiální podpoře NATO. To by snad dávalo smysl, kdyby Ukrajina disponovala nějakými pro Rusko životně důležitými zdroji nerostného bohatství, ale ta, pokud vím, nic takového nemá. Přitom by Rusko riskovalo, že se jeho vojenská mašinérie zadrhne a pověst mocné armády, se kterou není radno si zahrávat, utrpí šrámy. A to vše v situaci, kdy ani nadšení samotných Rusů pro válku, která nepřinese nic, než náklady, ztráty na životech a další komplikace, nebude zřejmě valné. To, co dávalo smysl při anexi Krymu nebo při angažmá v Sýrii při likvidaci Islámského státu teď příliš smyslu mít nebude.

A další věc, možná nikoliv nejmenší, Rusové nebudou chtít přijít o evropské trhy pro svůj plyn a ropu. Čína, jakkoliv po surovinách hladová, je nahradit nedokáže, už jenom proto. A Rusové musí moc dobře vědět, že Evropané budou raději loajálně mrznout a hladovět, jenom aby Rusko „potrestali“. O dalších sankcích omezujících ruské možnosti obchodovat s kýmkoliv na světě, omezení svobody pohybu a pobytu pro ruské občany a pravděpodobné konfiskace ruských aktiv mimo samotné Rusko, ani nemluvě.

Podle mého názoru Rusko získá víc tím, že na Ukrajinu nezaútočí (minimálně z USA udělá před celým světem hysterické lháře), než by mohlo získat tím, že zaútočí. Pokud má v evropských zemí ještě nějaké přátele, ti budou v případě útoku naprosto zdiskreditováni, budou umlčeni, možná i internováni, a už Rusku nikdy v ničem nepomohou. Pokud Rusko na Ukrajinu skutečně zaútočí, nažene celou Evropu do náruče USA a jen tím upevní jejich panství nad starým kontinentem. Naopak nezaútočí-li, může tím prohloubit drobné rozpory mezi Američany, kteří nejdou pro ránu nikdy daleko, a Evropany, kteří mají k válkám přeci jenom poněkud rezervovanější postoj.

Teď už nezbývá než čekat, jak to dopadne, a doufat, že to dopadne dobře.

Američané v Kapitolu

Abych konečně pochopil, co že se toho 6. ledna 2021 ve Washingtonu D.C., USA, vlastně stalo (stručně: dav Trumpových příznivců zaútočil na Kapitol a na chvíli ho obsadil, více viz wiki), pustil jsem si na HBO GO dokument Čtyři hodiny v Kapitolu, na jehož základě jsem usoudil, že se toho zase tak moc nestalo, ale Američani z toho mají trauma. Ale popořadě…

Pokračovat ve čtení →

Pseudorovností k větší diskriminaci

Zpráva z tisku:

Hned svůj první oficiální pracovní den Joe Biden jako jeden z nejmocnějších mužů planety využil k podepsání nového „antidiskriminačního opatření“, které by mělo například umožnit transgender sportovcům, kteří se narodili jako muži, soutěžit ve svém sportu se ženami v rámci školních a univerzitních soutěží a naopak. Podle zprávy, se kterou přišel server Business Insider, by žáci v areálech vzdělávacích institucí měli mít na výběr také v tom, jestli budou využívat chlapeckou, či dívčí toaletu.
Biden už stihl naštvat feministky: rovnoprávností s transgender sportovci, po které ale netouží

I když to není žádná revoluce, ale návrat ke stavu před Trumpem, už slyším to řvaní o levičáckých progresivistech, kteří sociálním inženýrstvím znásilňují svět. A proto bych rád vysvětlil, že tohle není žádné levičáctví, ale úplně stejné pravičáctví stejnosti, které tak trefně už dávno definoval Anatol France ve své slavné glose o tom, že zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje chudým, stejně jako bohatým, spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba. Tedy „rovnost“ předpokládající ideální stejnost subjektů tam, kde reálně žádná není.

Vezměme si ty sportovce. Stokrát se mužské tělo může cítit mentálně jako žena, ale pořád je to mužské tělo. A v soutěží s ženským tělem bude mít vždy navrch. Možná jednou, až se bude soutěžit v disciplínách, které nejsou fyzicky orientované, tak to jedno bude (pak ale zase nebude mít smysl mít zvlášť kategorii mužů a zvlášť kategorii žen), ale mentálně jsou všechny (alespoň mě známé) sportovní disciplíny koncipovány tak, že mužské tělo s mužskými hormony, mužským metabolismem a mužskou muskulaturou v nich bude mí navrch. Co se asi stane, když budou moci v ženských kategoriích nastupovat i mužská těla na základně subjektivního prohlášení, že se cítí být ženou? Podle mě to nemůže skončit jinak, než že se ambiciózní muži, kteří prohrávají se svými mužskými kolegy, prohlásí za ženu a půjdou porážet ženy. Nebo to skončí tak, že ambiciózní trenéři a manažeři budou do svých ženských sportovních týmů najímat muže, kteří o sobě za příplatek budou tvrdit, že se cítí být ženou. Skutečné ženy tak nebudou schopni mužům konkurovat a to, co mělo diskriminaci eliminovat, ji naopak ještě prohloubí. Rovnost mužů a žen, trans- i cis- totiž neznamená, že jsou všichni stejní a stačí jim jedna sportovní kategorie. Rovnost znamená, že nikdo není z provozování žádného sportu kvůli svému genderu vyloučen, ne že všechny gendery soutěží na jedné hromadě, takže někteří jedinci mají garantovaný úspěch a jiní neúspěch.

Podobně ty toalety. Ještě si dovedu si představit, že se zruší dělení na pánské a dámské a budeme všichni chodit společně na jedny. Ostatně doma to tak máme všichni (nebo alespoň drtivá většina z nás) a funguje to celkem dobře. Co si ale představit nedovedu, že dělení na pánské a dámské zůstane, ale muži budou moci na základě subjektivního se prohlášení za ženu chodit na ty ženské. Protože co si budeme nalhávat, někteří muži jsou prasata a pyšni na své nadsamčí mužství, budou prohlašujíce se za ženy chodit na dámy očumovat a očuchávat. A pokud reálně existuje větší počet sexuálních predátorů mezi muži (myšleno těch fyzického typu), dává smysl, aby se ženy měly garantováno, že ve sprchách a na záchodě před nimi budou v bezpečí.

Nerozlišovat mezi muži a ženami si budeme moci dovolit, až mezi muži a ženami nebudou žádné rozdílí. Do té doby je v zájmu rovnosti třeba na ty rozdíly brát zřetel, a ne je pod praporem antidiskriminace popírat.

Nahý císař dostal naloženo

Pokud chcete alespoň trochu pochopit, co a proč se teď děje v USA, pusťte si tento podcast Českého rozhlasu, uvedený s titulem Paradoxně můžeme být Trumpovi vděčni, že ukázal Ameriku, jaká je a podtitulem Rebelie je jediný nástroj, který afroamerická menšina má, všechny ostatní forma protestu selhaly, což je mimochodem jeden z těch vzácných případů, kdy titul i podtitul věrně vystihují obsah. Je to na dnešní klipovité poměry docela dlouhé (půl hodiny) a náročné, protože narušující stereotypy, povídání, ale vyplatí se. Petr Boháč v něm skvěle vysvětluje, jaká a proč je současná realita USA, realita, kterou nám zde většinou nikdo neukáže a když už, tak ji vidět nechceme.

A já se musím zas a znova ptát: Jak může tak kulturně a civilizačně zaostalá země, v níž jsou bída a porušování lidských práv na denním pořádku, mít tu drzost a pasovat se na globálního ochránce lidských práv a vojensky i politicky intervenovat po celém světě pod záminkou šíření svobody a demokracie? A jak my můžeme být tak hloupí, že ji v tom nejenom politicky, finančně i vojensky podporujeme, ale že ji posloucháme a uctíváme? Snad ta hořící americká města spálí i naše hajlující pracky.

Na pravdě nezáleží

Tak tu máme další incident v Perském zálivu. Někdo napadl dva tankery a USA mají okamžitě jasno, že to byli Íránci. Myšleno samozřejmě íránská vláda, ne nějací povstali. Jako na potvoru se to stalo zrovna v době, když byl v Íránu na návštěvě japonský premiér a jeden z těch tankerů byl japonský. Politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází jednou za… pokaždé, když si někdo přeje eskalaci situace. Ale kdo by to jen mohl být? Na tomhle smetišti jsou momentálně jen dva kohouti – USA a Írán. A je to ten americký, který již dlouho tomu íránskému vyhrožuje. A protože americký kohout je známý tím, že nejde pro ránu daleko (a ta rána mívá podobnu bombardování, ochuzeného uranu, války a statisíců mrtvých), nějak mi nejde do hlavy, co by takovým útokem získal Írán. Co by získaly USA je nabíledni – záminku k intervenci. Ale Írán?

Jenže ono je to nakonec jedno, co se přesně stalo a kdo to byl. Pokud se rozhodnou zaútočit na Írán, tak to rozhodně nebude kvůli dvěma napadeným tankerům, to bude jen záminka, kterou USA vůbec nepotřebují. O nějakou pravdu tady vůbec nejde. Přesněji řečeno nejde o pravdu, co se stalo, ale o pravdu, co USA chtějí, jací lidé jim vládnou a jaké metody používají. Na pravdě o inkriminovaném incidentu nesejde. I kdyby to byli Íránci, kterým nějak záhadně přeskočilo, část lidí stejně USA nikdy po zkušenosti s lodí Lusitania či Tonkinským zálivem věřit nebude, část lidí bude naopak vždycky stát neochvějně za USA a žádná lež a žádný zločin na tom nic nezmění, protože právě ta agresivita, arogance a nevázanost žádnými pravidly – jedním slovem imperialismus – je to, co jim na USA imponuje.

Hus to myslel dobře, ale byl naivní. My už víme dost na to, abychom si mohli otevřeně přiznat, že na pravdě nezáleží. A v byznysu a politice – což je v demokracii vlastně totéž – už vůbec ne.

SS-mani svobody a demokracie

Až vám bude zase někdo tvrdit, že „u Kábulu se bobuje za Prahu“, nebo že Západ v Afghánistánu, Iráku a všude jinde brání naší civilizaci a naše hodnoty, dejte mu přečíst tento rozhovor s bývalým americkým vojákem a dnes doktorandem historie, aby pochopil – bude-li toho tedy vůbec schopen a bude-li k tomu ochoten – kdo, jak a proč u toho Kábulu za ty naše západní hodnoty bojuje. Někomu to možná bude imponovat, pro mě je ale tohle hodně smutná a ostudná zpráva o těch našich hodnotách. O našich, i když v ní americký voják mluví a americké kultuře a americké armádě, protože co naplat, USA jsou hegemonem Západu a naše nekritické přijímání všeho, co dělají, i toho, jak to dělají, z nás dělá nezpochybnitelné podílníky na tom všem. Přesněji řečeno – spoluviníky.

Začíná to už ve výcvikových táborech…

Vojenské prostředí představuje nejstarší a svébytnou kulturu beztrestnosti a jako takové ho obklopuje mlčení. Tahle beztrestnost se stala součástí armádního genotypu. A netýká se to jen jednotek Navy SEAL, ale vojenského prostředí vůbec, včetně agresivní zahraniční politiky i státu ve státě, jakým je americký vojenský průmysl. Je to svět, který uniká pokusům o kontrolu a který nad sebou nemá žádnou vládu. Vysoko postavení lidé tu nahromadili tolik moci, že je nikdo nebude volat k zodpovědnosti za jejich činy. (…) Stěžovat si na kohokoli se nevyplácí. Úsilí, které bys do toho zápasu musel vložit, jednoduše nestojí za to. Byrokracie a právní tahanice by tě pohltily na mnoho let, vypovídání by bylo nesnesitelné, ničilo by ti to psychiku, všichni by se tě zřekli. A ty jsi součástí skupiny a chceš přežít. Takže mlčky souhlasíš s dalším a dalším porušováním svých práv a osobních hranic. Je to pořád horší. Jsi jako žába, která se dlouho vařila v hrnci, a válka je jen poslední etapa tohoto procesu. Na bitevní pole přicházíš už dokonale vycvičený – což je pravděpodobně největší tajemství současné armády – k nedostatku disciplíny. Té morální. Nemáš skrupule, už jsi dávno zvyklý fungovat v prostředí nemorálního a trestuhodného jednání.

… pokračuje to na „bitevním poli“…

A víte, jak jsme říkali těm pachatelům? Kovbojové. Kovbojská kultura a kontext válek kovbojů s Indiány nám leccos prozrazují o té části amerického vědomí, která se skrývá pod skořápkou „válek o nezávislost a demokracii“. (…) Užívání slova „kovbojové“ při popisu jednotek Navy SEAL se zdá vhodné z několika důvodů. Ihned to přivolá obraz Divokého západu jako prostoru chaosu, násilí a bezpráví, který leží někde na periferii amerického imperialismu. (…) Pravda o chování Američanů k původním obyvatelům amerického impéria je v oficiálním diskursu odsunuta stranou a nahrazena tématem humanitárních intervencí, exportu demokracie a podobně. V jistém smyslu jsou války v Afghánistánu a Iráku opět posouváním amerických hranic. Není náhoda, že tamní oddíly říkají, že jsou „in country“, tedy „u sebe“, „v zemi“. To je obrat, který pochází ještě z dob války ve Vietnamu, ale jak upozorňuje historička Roxanne Dunbar-Ortiz, užíval se už dříve a je to vlastně zkrácená podoba výroku „Jsem v zemi Indiánů“. (…) Protože tento dvojí standart existoval na americkém pohraničí vždy. Na úrovni rétoriky a ideologie jsou hranice místem, kam Američané rozšiřují pole svobody, demokracie a vlády práva. Ve skutečnosti je to ale naopak – jde o nebezpečný prostor, kde panuje výjimečný stav, kde se znevažují lidská práva a normy a kde neplatí demokratické záruky. V tomto smyslu se od koloniálních dob nezměnilo nic. Týká se to jak Dakoty v 19. století, tak afghánské provincie Hílmand v 21. století nebo v současnosti předměstí Washingtonu a Baltimoru zaplavených policajty. Armáda normalizuje chování, které je z pohledu většiny lidí abnormální. A tyto excesy se plíživě stávají normou, integrální součástí každodennosti. Začíná to už ve vojenském výcvikovém středisku.

… a má to svoje hluboké příčiny.

Nejčastěji slyšíme, že se to dělá pro vaši bezpečnost. Sem tam se sice stane něco dramatického, ale někdo nás musí bránit, a my zase musíme bránit své obránce…
Ale co když o bezpečnost nejde? Možná tu hrají roli jiné motivy? Kapitalismus si žádá akumulaci kapitálu: abys mohl rozšiřovat trh, musíš pro něj nejdřív udělat místo, a to vyžaduje pravidelné a strukturované násilí. Politolog Cedric Robinson navíc mluvil o rasovém kapitalismu. Kapitalismus podle něj nebyl žádnou revolucí a rozhodně neukončil bývalý feudální řád. Naopak, vyrostl z něj, a to na rasismem prosáklé půdě západní kultury. Kapitalismus a rasismus tudíž postupovaly ruku v ruce a vznikl rasový kapitalismus – systém prosycený diskriminací, násilím, policejní kontrolou, regulací nadměrné populace, nevolnictvím a někdy – jako v tomto případě – válečnými zločiny.
Politici a vojáci z povolání často říkají, že to, co se děje v rekrutských táborech a na frontě, je nutné a že je to dočasný ústupek, výjimečný stav, opak toho, co je skutečná Amerika – můj pohled je ale přesně opačný. Militární kultura odráží jádro problému současné americké demokracie a společnosti.

Už chápete, proč jsem tento text nazval, jak jsem ho nazval? Protože není nejmenší důvod dělat rozdíly mezi vojáky Třetí říše a té dnešní americké. Pokud máme pochopení pro ty americké, měli bychom chápat i ty nacistické, protože i ti se nevzali odnikud, ale produktem propagandy a intenzivního výcviku. A naopak, pokud odsuzujeme válečné zločiny SS-manů, měli bychom stejně odsuzovat i válečné zločiny amerických mariňáků a nenechat se přitom zaslepit vlajkou nebo zmást tím, že jedni prohráli, zatímco ty druhé to teprve čeká.

Američané válku ve Vietnamu prohráli

Tvrzení, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Už mnohokrát jsem se setkal s mýtem, nikoliv nepodobným tomu, který byl tolik oblíbený ve Výmarské republice, že Američané válku ve Vietnamu neprohráli, ale že je k ústupu donutili zrádci a zbabělci doma, kteří nechtěli pokračovat ve spravedlivém boji za správnou věc.

Jak ovšem ukazuje Erik Siegel ve svém referátu o dokumentární sérii Kena Bursta The Vietnam War, Američané válku ve Vietnamu prohráli i vojensky, protože nedokázali naplnit své strategické cíle. Cílem USA ve vietnamské válce totiž nebylo obsazení území – Američané těžce dobyté pozice často po pár dnech opouštěli jenom proto, aby je za pár týdnů znova dobývali – ale vyčerpání nepřítele. Americká strategie byla založena na tom, že způsobí Severnímu Vietnamu ztráty takového rozsahu, že se stáhne a na své strategické cíle rezignuje on. Tato strategie ale USA nevyšla. Přestože ztráty způsobené nepříteli byly skutečně masivní – jenom mrtvých v celé válce byly 3 milióny, i když ne všichni jdou přímo na konto Američanů, na které je zato třeba přičíst tisíce postižených dětí, které se v důsledku použití chemických zbraní Američany rodí ve Vietnamu dodnes – vůli Severovietnamců k boji nezlomili. A to je to, co rozhoduje válku, nikoliv absolutní počty padlých. Proto Američané ve Vietnamu regulérně vojensky prohráli.

A o co v té hloupé, zbytečné a kruté válce, kterou jsou dodnes mnozí schopni oslavovat a její hrůzy omlouvat jenom proto, že jí propaganda dala nálepku boje proti komunismu, vlastně šlo?

Osud samotného Jižního Vietnamu, který vedl zkorumpovaný, nepopulární a místy velmi represivní režim, byl až druhořadý, hlavním motivem od počátku až téměř do hořkého konce bylo „odvrátit ponížení“, ať už národní nebo osobní politické.

Tedy důvody extrémně hloupé a nicotné. Jako ostatně téměř vždy.

Sázka na jistotu

Pokud nejste vyloženě hazardní hráči, můžete si vsadit na jistotu. Třeba na Americkou intervenci ve Venezuele. To je téměř jisté, ostatně USA už v tom mají dlouhou a bohatou tradici, v Americe snad s výjimkou Kanady není země, ve které by USA neintervenovaly. Ale pořád je to jen téměř jisté. Pokud ale chcete absolutní jistotu, můžete si vsadit na to, že až ta intervence začne, bude se její zdůvodnění – z nějakého mě nepochopitelného důvodu mají Američané potřebu své avantýry zdůvodňovat – hemžit frázemi jako „blaho venezuelského lidu“, „podpora demokracie“, „ochrana svobody“, „ochrana lidských práv“ etc. A stejně jisté je, že ti samí lidé, kteří neustále nasazují na Rusko za anexi Krymu a nikdy neprokázané angažmá na Ukrajině, a kteří kvůli tomu nálepkují Rusko jako nebezpečného agresora, budou USA hájit stejně vášnivě, jako pranýřují Rusko. Možná, že k té intervenci nakonec nedojde, nebo tu špinavou práci za USA udělá někdo jiný (momentálně to vypadá na Kolumbii nebo Českou republiku), ale jestli k ní bude, tak to bude přesně tak, jak jsem právě napsal. Vsadíte se?

Agresor altruista

Zní to jako špatný vtip, jako zpupnost nejhrubšího zrna, jako naprostá ztráta soudnosti. Zní to takto a řekl to prezident USA při nedávné inspekci amerických okupačních sil v Iráku:

Amerika by neměla bojovat za každý národ na této zemi, aniž by za to byla odměněna. Pokud chtějí, abychom bojovali, musí zaplatit.

Takže aby bylo jasno, ty nevzdělané stádo tupých vidláků z východu, nebohá Amerika nese na svých bedrech břímě světa. Hrozně ráda by mír, ale musí válčit po celém světě za ostatní, a ještě to všechno sama platí. Ale dělá to jen proto, že chápe svou povinnost a odpovědnost, sama žádné zájmy za svými hranicemi nemá, a pokud má, tak je v žádném případě neprosazuje (a nikdy neprosazovala) vojensky. Opravdu nevím, co si svět bez dobrodiní americké agrese počne. Jediná možnost je začít si za to požehnaní platit, protože USA už nikoho zadarmo bombardovat nebudou. Chceš státní převrat? Zaplať! Chceš být bombardován? Zaplať! Chceš okupaci? Zaplať! Chceš mrtvé civilisty, vypálené školy, sankce, embarga, zničená města? Zaplať! Amerika už to pro tebe zadarmo neudělá.

Snad by takové „státnické“ prohlášení nebyl ani takový problém, kdyby to byl jen další z blábolů šmelináře, kterému se udělal prezident. Bohužel je to podle všeho v USA široce rozšířený blud, nevyhnutelný následek postižení mesianistickým mindrákem. Je-li příznakem šílenství ztráta soudnosti a kontaktu s realitu, pak jsou Američané evidentně kolektivně těžce duševně nemocní. A to už problém je, tím spíš, že takhle banda šílenců je těžce ozbrojená vším, co moderní civilizace nabízí, od jaderných zbraní přes mafiánské metody po akciové trhy.

Demokrati všech zemí, třeba se spojte a na hlavu se stavte, ale tuhle absurditu, která by nebyla vtipná ani na Silvestra, už ničím netrumfnete. A nejenom do konce roku. Válka je mír, mír je válka. Orwell se může jít zahrabat.

Americká demokracie

USA se s oblibou pasují do role arbitra demokracie a po celém světě poučují, jak má demokracie vypadat, a osobují si jednostranné právo rozhodovat o tom, kde které volby byly demokratické, a které ne. Jenže samy USA mají v tomto směru máslo na hlavě a ani volby v USA nebývají nejsou bez poskvrnky. Největší rozdíl proti těm pranýřovaným je v tom, že v USA není omezováno volební právo pasivní, ale volební právo aktivní. Rozšířené jsou zejména tyto triky:

Promazávání volebních seznamů s odůvodněním, že jsou v nich chyby, což v kombinaci s tím, že v USA volební seznamy nevytvářejí úřady, ale voliči se do nich musí méně či více (to častěji) složitě registrovat vede k tomu, že typicky nevolí lidé, kteří mají dost starostí sami se sebou, tedy chudí a černí (což je většinou jedno a totéž).
Rušení volebních místností v chudinských čtvrtích, takže roste pravděpodobnost, že to po několika hodinách čekání chudší voliči vzdají a neodvolí.
Cílené utváření volebních obvodů tak, aby v kombinace s většinovým volebním systém zajistili vítězství tomu, kdo kreslil hranice, i když má nižší podporu; existuje proto dokonce termín „gerrymandering“.
Odebírání volebního práva odsouzeným, které jim ovšem po vykonání trestu není automaticky vraceno (jako například ve Francii), ale musejí o jeho vrácení složitě žádat s nejistým výsledkem; to je problém zejména s ohledem na velké počty odsouzených za bagatelní trestné činy, za které jsou masově trestáni opět především chudí a barevní (viz též problematika soukromých věznic a poptávky po bezproblémových lehce zvladatelných vězních).

(Zdroj: seriózní tisk)