Tagged: USA

Chudí bohatí


Zajímavý text nazvaný What the Rich Won’t Tell You vyšel v New Your Times. Řeč je v něm o bohatých Američanech, ale do značné míry se dá myslím vztáhnout i na bohaté – či zbohatlé – Čechy. A co že to bohatí neřeknou? Neřeknou, že jsou bohatí a jak jsou bohatí a své bohatství dokonce tají, třeba i tak, že odstraňují cenovky, aby personál v domácnosti (dříve by se řeklo služebnictvo) nevěděl, za kolik nakupují (což on ale samozřejmě ví, takže jde o rituál bez reálného efektu). Přitom se sami za bohaté nepovažují a mluví o sobě jako „normálních lidech“ a „střední třídě“, protože se srovnávají s těmi ještě bohatšími, své nerovnosti a svých privilegií jsou si však vědomi, a i proto o svém bohatství mlčí. Aby bylo jasno, o jak bohatých lidech je řeč, tak jsou to ti, kteří mají majetek v řádech desítek miliónů dolarů a roční příjmy na rodinu ve vyšších statisících až milionech.

We often imagine that the wealthy are unconflicted about their advantages and in fact eager to display them. Since Thorstein Veblen coined the term “conspicuous consumption” more than a century ago, the rich have typically been represented as competing for status by showing off their wealth. Our current president is the conspicuous consumer in chief, the epitome of the rich person who displays his wealth in the glitziest way possible.

Yet we believe that wealthy people seek visibility because those we see are, by definition, visible. In contrast, the people I spoke with expressed a deep ambivalence about identifying as affluent. Rather than brag about their money or show it off, they kept quiet about their advantages.

To hide the price tags is not to hide the privilege; the nanny is no doubt aware of the class gap whether or not she knows the price of her employer’s bread. Instead, such moves help wealthy people manage their discomfort with inequality, which in turn makes that inequality impossible to talk honestly about — or to change.

My interviewees never talked about themselves as “rich” or “upper class,” often preferring terms like “comfortable” or “fortunate.” Some even identified as “middle class” or “in the middle,” typically comparing themselves with the super-wealthy, who are especially prominent in New York City, rather than to those with less.

When I used the word “affluent” in an email to a stay-at-home mom with a $2.5 million household income, a house in the Hamptons and a child in private school, she almost canceled the interview, she told me later. Real affluence, she said, belonged to her friends who traveled on a private plane.

At the same time, the rise of finance and related fields means that many of the wealthiest are the “working rich,” not the “leisure class” Veblen described. The quasi-aristocracy of the WASP upper class has been replaced by a “meritocracy” of a more varied elite. Wealthy people must appear to be worthy of their privilege for that privilege to be seen as legitimate.

Another woman told me about a child she knew of whose father had taken the family on a $10,000 vacation; afterward the child had said, “It was great, but next time we fly private like everyone else.”

These efforts respond to widespread judgments of the individual behaviors of wealthy people as morally meritorious or not. Yet what’s crucial to see is that such judgments distract us from any possibility of thinking about redistribution. When we evaluate people’s moral worth on the basis of where and how they live and work, we reinforce the idea that what matters is what people do, not what they have. With every such judgment, we reproduce a system in which being astronomically wealthy is acceptable as long as wealthy people are morally good.

 

Advertisements

Pravičák je celosvětová diagnóza


Při cestách internetem jsem narazil na příběh jedné americké matky postiženého chlapce, která zveřejnila účet za jeho léčení, aby ukázala, jak důležité je veřejné zdravotní pojištění:

Please pay this amount: : $500. I burst out laughing with the sheer relief of it all. Thank goodness for insurance. I pulled up my calculator and started adding numbers (…) I got to the end I smiled wryly. $231,115, give or take a dollar or two. The price of a four-chambered heart.

I snapped a picture of the bill and opened Twitter on my phone, absentmindedly imagining that someone might be interested in knowing why we medical mamas care so much about laws that ensure our access to affordable health care, why Obamacare has been a lifeline to our children, banning lifetime limits and ensuring that no one would deny them coverage simply because they’d been born with preexisting conditions like heterotaxy.

Celý příspěvek

Nejvyšší standardy osobního a profesionálního chování


Saúdská Arábie je prominentní spojenec USA v Perském zálivu a tím volky nevolky i spojenec náš. Tento náš spojenec vede válku v Jemenu a vede ji krutě. Dají je na rožeň a bijí kabely. Stovky lidí v Jemenu mučí v tajných věznicích.

Příslušníci sil USA se na výsleších podílejí tak, že pošlou arabským spojencům otázky na zadrženého a ti jim obratem poskytují videozáznamy z výslechu nebo přepisy. Američané odmítají, že by v jejich přítomnosti byl někdo v rozporu s mezinárodním právem mučen. „Vždy dodržujeme nejvyšší standardy osobního a profesionálního chování,“ řekla mluvčí Pentagonu Dana Whiteová.

Můžeme se stokrát tvářit, že se nás to netýká, že to není naše odpovědnost, ale jednou je to náš spojenec, takže to co dělá on, děláme z morálního hlediska i my. Ale kdyby šlo „jen“ o morálku. Jde i o elementární příčetnost, protože právě takhle stvoří Američané v kobkách abú-Ghraibu Islámský stát – mučením, krutostmi, dehumanizací. Bojím se domyslet, co stvoří s pomocí Saúdů v Jemenu, ale jsem jsem si jistý, že to nic pěkného nebude. A bude to – opět! – naše odpovědnost. Čím kdo zachází, tím také schází a my velice pravděpodobně zajdeme na americké standardy osobního a profesionálního chování. Na esesácké standardy z nacistických lágrů, které jsou v důsledku našeho servilního „spojenectví“ s USA i našimi standardy.

 

Americké tradice


Příběh o tom, jak bratři Allen Dulles (ředitel CIA) a John Foster Dulles (ministr zahraničí) zkoušeli změnit svět je i příběhem o podstatě USA a syndromu vyvoleného národa:

Bratři Dullesové skvěle vystihují podstatu Ameriky. Konkrétně víru, že USA jsou „vyvolený národ“, který rozumí okolnímu světu lépe než tento svět sám. Jejich rodinné zázemí bylo silně ovlivněné náboženstvím a dovedlo je k přesvědčení, že svět je striktně rozdělený mezi dobro a zlo. A že jejich povinností je zlo potírat. Souznělo to s misionářskou tradicí, která je v USA hodně silná. Bratři Dullesové viděli USA jako zemi, která svádí boj na život a na smrt s komunismem. A věřili, že v téhle válce jsou dovolené všechny prostředky. (…) Dullesové chápali nezávislou zahraniční politiku zemí takzvaného třetího světa jako vyhlášení války. A proto rozpoutali tajnou světovou válku s cílem svrhávat vlády v Guatemale, Íránu, Indonésii a podobně.

John Foster Dulles udržoval dobré vztahy s nacistickou vládou ve třicátých letech. V té době pracoval v největší americké právní firmě Sullivan & Cromwell, kde se soustředil na mezinárodní právo, zbohatl a posílil svoji moc. A právě v této firmě pomohl nacistům najít v USA zdroje peněz, ze kterých mohli financovat svoji politiku, banky a továrny. Foster Dulles totiž viděl v Hitlerovi hráz proti komunismu.

(zdroj Bratři, kteří změnili svět)

 

Jen mrtví se dočkají konce války


Ať už jste doufali, že s nástupem Donalda Trumpa USA změní, nebo jste se toho naopak obávali, můžete zůstat v klidu. USA se nemění, USA jsou stále stejně panovačné, pokrytecké a agresivní impérium, jakým vždycky byly. Dokázaly to právě teď vojenským útokem na Sýrii pod záminkou chemického útoku syrského režimu proti civilistům v Idlibu.

Celý příspěvek

A najednou to jde


Nově instalovaný řádně zvolený americký prezident Trump vydal jakýsi dekret proti migraci, na kterém ještě ani pořádně nestačil oschnout inkoust a už mu ho kterýsi americký soud pozastavil (a výhledově asi i zruší). A najednou to jde. Proč to nemohlo jít dříve, když američtí prezidenti nařizovali invaze, okupace, násilné intervence nebo mučení? Ta rychlost a důslednost v případě de facto prkotiny, která se týká jen lidí, kteří vědí, že do USA chtějí a že nejsou američtí občané, a laxnost v případě fatálních zásahů do životů nevinných a nezúčastněných o americké společnosti mnohé vypovídá. Ale třeba, když to jde teď, půjde to i příště.

Velké červené tlačítko


Kdybychom žili v dokonalém světě – a nemusel by být vlastně ani dokonalý, úplně by stačil příčetný – tak by americký prezident před tím, než zmáčkne to příslovečné velké červené tlačítko v jaderném kufříku, musel mít povinnost vykonat něco, čím se k tomu kvalifikuje. Ne vyhrát volby, ale třeba zabít toho mariňáka, který ten kufřík nosí, říct třikrát za sebou tři sta tři a třicet tři stříbrných stříkaček, nebo cokoliv jiného, čím by dokázal, že je hoden zničit svět, nebo co by ho alespoň zdrželo. A samozřejmě nejenom americký prezident, ale i všichni ostatní prezidenti, generálové a výkonní praporčíci, co ji po světě běhá.

Bohužel, náš svět není nejenom dokonalý, ale ani příčetný, takže americkému prezidentovi ke zničení světa (nenechte se zmást tím, že tomu bude spolu s dalšími hlupáky říkat záchrana) stačí jen ty volby a tlačítko. Soudím tak alespoň podle toho, že v americkém Kongresu čerstvě leží návrh zákona, podle kterého by nově prezident USA musel mít ke zmáčknutí velkého červeného tlačítka souhlas Kongresu v podobě vyhlášení války (tedy z pohledu současné praxe americké zahraniční politiky – a válka je, jak víme od Prušáků, pokračování politiky jinými prostředky – něčeho archaického a překonaného).

Čili zatím ho mít nemusí. A vzato do důsledků, obejde se bez něj i potom, protože důležité je to tlačítko, ne ten souhlas. Ale alespoň formálně vzato by svět s takovým zákonem byl o něco příčetnější, než je ten současný, kde má jeden člověk takovou moc ničit, aniž by měl možnost a povinnost stavět.

3… 2… 1… Trump!


Tak to začalo. Donald Trump se stal 45. pátým prezidentem USA. Nikdo ho nezastřelil, nikdo ho nezastavil. Nechali ho kandidovat, nechali ho zvítězit, nechali ho inaugurovat.

A chléb je přesto stále stejně drahý, tráva stejně zelená a venku pořád mrzne, jako kdyby se nic nestalo.

Protože se zase až tak moc nestalo.

Celý příspěvek

Zhrzená rusofóbie


Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se  v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.

Vliv Ruska volby v USA


Zdá se stále zřejmější, že zásadní roli v amerických prezidentských volbách sehraje Rusko. Nikoliv ovšem nějakým přímým zapojením, ze kterého je neustále obviňováno (už jenom proto, že Trump má dost peněz i příznivců i bez Ruska a co je zač Clintonová se ví i bez ukradených emailů), ale prostě tím, že je. Američané totiž potřebují nepřítele, aby mohl dál žít svůj americký sen. aby nadále mohli udržovat mýtus o své vyvolenosti, nadřazenosti a o misijní (sic!) povaze svých ozbrojených sil. A Rusko je optimální nepřítel, protože jsou na něj jsou Američané naučeni. Šedesát let jsou Američané strašeni Ruskem, šedesát let jsou učeni Ruskem pohrdat, bát se ho a nenávidět a proto by bylo vyložené plýtvání teď Rusko do volební kampaně nezapojit. Kdo lépe zahraje „Ruskou kartu“, kdo lépe Američany Ruskem postraší, kdo jim dá větší naději na svatou válku amerického Dobra s ruský Zlem, ten bude bodovat. A Rusko s tím nic nenadělá. Nikdo s tím nic nenadělá. Celý svět je rukojmím americké nevzdělanosti, komplexu vyvolenosti a mindráku demokratické avantgardy.