Tagged: náboženství

Utrpení starého konzervativce


Nemohu úplně vyloučit, že se nebudu opakovat, ale to, co dnes píši, mne napadne pokaždé, když čtu něco od katolicky orientovaných konzervativců, mezi než řadím třeba Romana Jocha, a vlastně pouze Romana Jocha, protože nikoho jiného s podobnými názory neznám. Či spíše neznal, teď jsem objevil ještě Michala Semína. Víc jich ale opravdu neznám, těžko říct, zda proto, že jsou takto smýšlející lidé taková rarita, nebo proto, že nejsou pro běžný mediální provoz zajímaví a nedostávají prostor, podobně jako socialisté (neplést s členy ČSSD) a další levicově orientovaní autoři.

Celý příspěvek

Reklamy

Spiritualita smíchu


Religionista Radek Chlup v ĎaS 10/2016 věnovanému komice ve středověku:

Smích v sobě má něco nezdolného, uchvacuje nás a zmítá s námi. Při výbuchu smíchu člověk zakouší svou bezmoc ve vztahu k síle, jež je výrazně mocnější, než on. Díky tomu nám vtip dokáže zprostředkovat zkušenost něčeho, co nás přesahuje a zmocňuje se nás. Proto mi vtip připadá jako zajímavá forma religionistu. Některé formy elitní náboženské zkušenosti jsou jen obtížně přístupné, ale vtip zažil každý, a tak je možné skrze něj náboženskou zkušenost zprostředkovat.

Plíživá rekatolizace


Všímám si toho již delší dobu, ale ještě jsem nepostřehl, že by se nad tím někdo pozastavoval, nebo proti tomu dokonce protestoval – českým veřejným prostorem obchází strašidlo plíživé rekatolizace. A nechodí jen tak na špacír, ale pilně se činí. Katolická církev je ve veřejném prostoru stále více přítomna. Představitelé kléru nechybí u žádné významnější státní záležitosti, u těch armádních jsou pak téměř povinní.

V rozhlase, televizi i dalších médiích, nejvíce ale v televizi, jsou náboženství a církve, opět s jasnou převahou té katolické, stále častěji přítomny jako samozřejmá a přirozená součást lidských životů; kritika se nevyskytuje. Tady zpráva o těžce pracujícím faráři (sic!), tam nový kostel, tady modlení, tuhle bohoslužba, o perfidních církevních restitucích ani slovo, zato řada více či méně nápadných náznaků, že bychom si měli církví vážit a že jsme jako společnost nějací divní, když jenom cca třetina populace věří v boha (přičemž jsou důsledně započítávání i všichni satanisté, new-age pomatenci a vegetariáni, aby číslo bylo co nejvyšší a nějaká forma spirituality byla přiřknuta co největšímu počtu lidí.

Vrcholem všeho je pak indoktrinace dětí v dětských (sic!) pořadech, která kulminuje v pohádkách, kde se aktéři modlí jenom pro modlení samo, zcela bez jakékoliv vazby na děj.

Jsem jediný, kdo to vidí? Jsem jediný, komu to vadí?

Selhání evropských intelektuálů


Jenže osvícenská Evropa se od dnešní lišila ještě v dalším podstatném bodu. Nebyla věinově sekulární a ateistická. Evropští sekulární enci byli i díky polemikám radikálů s církvemi navyklí polemice s boženstvím. Nebáli se vyslovit zor na nepřípustnost té či oné doktríny a uměli argumentovat. Dnes jako bychom stáli před falešnou volbou, zda jakýmkoli muslimům vše věřit, nebo vše odmítat. Schopnost polemizovat vsak vyžaduje jistou schopnost rozlišovat. Dnešní evropští intelektuálové již tuto schopnost polemizovat s boženstvím nemajía to je jednou z příčin naší neschopnosti polemizovat s islámem.

(Ivo Cerman: Je možné tolerovat islám? in DaS 3/2016)

Bůh se na lidi rozhněval a stvořil křesťany


Já jsem včera na ten španělský historický film Agora o pozdně antické filozofce (sic!) Hypatii neměl koukat, teď ho nemůžu dostat z hlavy. Ta tupost, omezenost a agresivita raných křesťanů, jejich nenávist, bigotnost, fanatismus, všechno to, k čemu my se teď hlásíme a co nám má sloužit jako záštita proti údajně agresivnímu islámu, mi bude ještě dlouho strašit v hlavně. Protože tihle magoři, tahle tupá a agresivní hovada, to byli autentičtí nereformovaní křesťané, kteří si s takovým Islámským státem v ničem nezadají. Po humanismu, odpuštění, milosrdenství nikde ani stopy. Tak v čem má být křesťanství jiné, dokonce snad lepší, než islám? V tom, že se k němu hlásíme, že je, na rozdíl od islámu, naše? To nestačí. Možná, že křesťanství nemá jen jednu tvář, ale má-li jich více, pak jedna z nich je určitě tvář totalitního indolentního kultu, který si neváží nikoho a ničeho a ze všeho nejméně rozumu a člověka. Brr… Ach ovšem, já vím, že to je jen film, jenže ten film je v souladu s historickými knihami i křesťanskými legendami, jen to, co je v knihách odbyto jedním odstavcem, je zde rozvinuto, a co je v legendách oslavováno, je zde ukázáno syrové a bez příkras. Jediná naděje na život v míru spočívá v – a v tomhle má Lopatnikov zatracenou pravdu – zřeknutí se náboženství. Všech náboženství. Ale nestačí je jen pasivně ignorovat, je nutné proti nim aktivně bojovat. My Češi bychom mohli začít tím, že si nenecháme místo našeho laxního pseudoateismu vnutit laxní pseudokřesťanství, protože s laxností i povrchností může být jednoho dne konec a my se změníme ve vraždící monstra pyšná na svoji křesťanskou slušnost – vrátíme se ke kořenům.

Privilegovaní křesťané


Tak jsem se dočetl, že Jihlavští lékaři odmítli vyšetřit křesťanské uprchlíky z Iráku a musím říct, že mě to docela nadzdvihlo ze židle. Proč je v tom titulku napsáno křesťanské? Copak na tom záleží? Je snad jejich právo na lékařské vyšetřené nějak ovlivněno tím, že jsou křesťané, je snad proto silnější, nebo proto vůbec existuje? No a pak jsem ten článek otevřel a z obrázku na se na mě směje usměvavá a upravená rodinka, všichni čistí, oblečené, žena dokonce nalíčená. Nic proti těm lidem nemám, nevadí mi, že tu teď budou s námi žít, jenom jsem si vzpomněl na to, jak byla bosým a otrhaným uprchlíkům, kteří přišli pěšky přes Balkán, odmítána pomoc s odůvodněním, že když mají mobilní telefon, tak žádnou pomoc nepotřebují. Ale to byli muslimové. Tihle křesťané, kteří nedávno přiletěli, vypadají, že materiální pomoc potřebují ještě méně, ale ti ji dostanou. A já se nemohu zbavit nepříjemného dojmu, že to nesouvisí ani tak s tím, jak moc ji potřebují, jako s tím, že jsou to křesťané. A z toho plyne nepříjemná otázka, pomohla by jim Česká republika, kdyby byli třeba ateisté?

Křesťanství do Evropy nepatří


Jan Reichstäter v polemice s Cyrilem Höschlem:

Často se v tomto ohledu coby problémové zdůrazňují především fundamentalistické prvky tradičního islámského práva. Tyto archaické elementy nicméně netvoří úhelný kámen identity a životního stylu moderních muslimů. Pokud bychom navíc uplatňovali logiku této rétoriky do důsledků, potom do Evropy nepatří ani zmíněné židovství nebo křesťanství. Zejména biblické knihy Leviticus nebo Žalmy obsahují podezřelá nařízení a výzvy, které by před současnými paragrafy rozhodně neobstály.

Křesťanské hodnoty slovem a písmem


Přes článek Petra Tomka Náboženství jako reálná hrozba sekularismu a humanismu – co říká zkušenost ze Slovenska věnovaný nedávnému pokusu slovenských poslanců zavést na Slovensku křesťanskou verzi práva šaría a trestat odnětím svobody ženy, které podstoupili interrupci nebo umělé oplodnění (sic!), jsem se dostal na stránku shrnující argumenty tzv. Hnutí pro život ČR, což je česká buňka téhož memplexu, kterým se řídili oni slovenští poslanci. I když samotný web Hnutí pro život ČR nikam neodkazuje, trocha hledání po internetu odhalí, že mezi českými křesťany není neznámé a byť se možná nejedná o křesťanský mainstream, na indexu také není a označení křesťanské je v jeho případě zcela na místě.

Celý příspěvek

Ktož jsú boží bojovníci


Následující slova pronesl Ch. Günther na adresu protagonistů islámského státu:

Myslím, že sami sebe chápou jako asketické elitní bojovníky a domnívají se, že všechno, co dělají, dělají ve jménu nějakého vyššího dobra. Říkají: Bůh nám přikázal založit Islámský stát a ustavit jeho zákony a řád na zemi. Naše činy nelze posuzovat lidskými měřítky. Děláme vše, co je možné, abychom splnili povinnost vůči Bohu.

Ono se ale bohužel ukazuje, že se nejedná o nějaký specifický rys fanatiků z Islámského státu, ale že jde o obecný rys lidské povahy. Je jedno, jestli je tím bohem Alláh, Hospodin nebo Volný Trh, je jedno, jestli dotyční šíří islám, demokracii nebo jiné vynikající hodnoty, dříve nebo později skončí u toho, že oni mohou vše, protože jejich poslání není z tohoto světa a jejich činy nelze posuzovat lidskými měřítky. Přitom opak je pravdou: jejich činy je nutno posuzovat pouze lidskými měřítky! Neexistuje žádná bůh, který by z lidí sňal odpovědnost za jejich činy, není žádný účel, který by posvětil jakýkoliv prostředek, není žádný vyšší princip mravní, který by mravným učinil cokoliv, co je vykonáno v jeho jménu. Máme-li se z bludného kruhu svatých válek někdy vymanit, musíme z našich životů škrtnout veškerou metafyziku a nechat si jen to lidské, materialistické.

Cherchez la fanatique


Arabista Miloš Mendel v zajímavém rozhovoru pro Aktuálně.cz:

Otázka: Vidíte základní chybu v tom, že Spojené státy v roce 2003 napadly Irák a svrhly Saddáma Husajna?

Odpověď:Ano, byla to obrovská strategická chyba, vycházející z ideových základů křesťanského fundamentalismu v onom biblickém pásu (biblical belt) na americkém Jihu a Středozápadě, jímž se zhruba od roku 1997 inspirovalo konzervativní křídlo Republikánské strany. Se svými americkými i dalšími kolegy jsme si na jaře roku 2003 stále mysleli, že ten radikálně náboženský diskurs kolem příprav útoku na Irák je jen jakési ideologické mlžení, že jde ve skutečnosti o promyšlený geopolitický záměr ovládnout území ve strategicky důležité oblasti světa. Ale šlo především o mesianistickou snahu rozvrátit staré uspořádání a na stříbrném podnosu přinést Iráčanům svobodu a demokracii.

Pozn. 1: Jaký je rozdíl mezi fanatikem islámským a křesťanským? Proč jednoho tolerujeme, ne-li přímo oslavujeme, a druhého zatracujeme?

Pozn. 2: Pamatuji si jakýsi dokument o 1. válce v Iráku (též 1. válce v Zálivu), ve kterém tehdejší velitel vojsk americké koalice vyprávěl, jak přesvědčoval – a nakonec úspěšně přesvědčil – amerického prezidenta G. Bushe staršího, aby netáhl dál na Bagdád a nesvrhával Saddáma. Argumentoval tím, že vojensky by to sice bylo snadné, protože irácká armáda je zlomená, ale znamenalo by to, že dalších dvacet třicet let, ne-li déle, budou USA muset Irák okupovat a provozovat irácký stát, nechtějí-li v oblasti opravdu velké problémy.