Není úniku


Ve svém „Vánoční poselství“ se prezident Zeman přímo ukázkově přilísal k tomu nejhnědějšímu a nejzpátečnějšímu, co česká politika nabízí, když rázně odmítl Green Deal, tedy plán EU (zatím pohříchu vágní a nezávazný) na ekologickou reformu energetiky a ústup od fosilních paliv. On, který si vždy tolik zakládal na svém intelektu, tím spáchal hned dva těžké a nebezpečné intelektuální zločiny:

Za prvé, ať už z neznalosti nebo z intelektuální lenosti, zopakoval a svojí autoritou podpořil zcela lživý narativ o tom, že za stoupajícími cenami energií stojí regulace trhu zavedená EU, zejména emisní povolenky, přestože příčina je ve skutečnosti přesně opačná a důvodem je deregulace a neuvážený přechod na spotové ceny v době, kdy byly shodou okolností krátkodobě nižší, než dlouhodobé kontrakty nasmlouvané s Ruskem. Evropa tehdy „moudře“ donutila Rusko prodávat za nižší tržní ceny a teď je hrozně zaskočená, že Rusko trvá na tržních cenách i poté, co výrazně stouply.

Druhý a těžší ze Zemanových intelektuálních zločinů spočívá v tom, že lže (sic!) veřejnosti o tom, jaké jsou příčiny energetické „krize“ (zatím se opravdu o krizi hovořit nedá, jakkoliv se její nástup nevyhnutelně blíží) a jak se jí dá čelit, když za viníka opět označil EU a Green Deal a v zásadě tvrdí, že k vyřešení problému s cenou a dostupností energií stačí Green Deal odmítnout. Jenže tak to není. Bez ohledu na to, bude-li Green Deal přijat nebo odmítnut, na nás negativní důsledky konce fosilní bonanzy prostě dopadnou. Odmítnutí Green Dealu je pouze o pár let odvrátí, ale za tu cenu, že na nás pak odpadnou o to tvrději a naše schopnost adaptace bude výrazně nižší.

Před realitou prostě není úniku. Můžeme před ní ještě nějaký čas zavírat oči a lhát si do kapsy, ale ani volný trh realitu nezmění, jen nám pomůže zastírat vlastní odpovědnost. Nakonec ale stejně budeme muset platit. V penězích i životní úrovni. Na tom nic změnit nemůžeme. Jediné, co můžeme, je připravit se. Rozložit náklady v čase. Začít si zvykat. A čím dřív s tím začneme, tím méně pak budeme trpět. Bohužel, naši vládnoucí elitu z větší části tvoří lidé jako Zeman – lidé minulosti; lidé děsící se změny; lidé, kteří se radši dnes přecpou k prasknutí, jen aby za týden pomřeli hlady, protože představa, že by měli už navždy jíst střídmě, je pro ně svatokrádežná; lidé, kteří ochotně obětují druhé, protože si příliš zvykli na to, že jejich účty vždy zaplatí někdo jiný; lidé, kteří nejsou schopni pochopit, že Země je kulatá, tedy omezená a konečná, a že na konečné a omezené planetě není žádný neomezený a nekonečný růst, zejména vyžaduje-li reálné vstupy, možný.

Potřebujeme změnu paradigmatu


Vždycky jsme měl podezření, že Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity, je chytrá ženská. Asi proto jí nikdo neposlouchá. Nemá totiž žádnou úctu před tabu našich časů. Zato ví co je třeba změnit a jak. Až budeme mít jako společnost méně Klausů a více Nerudových, budeme mít naději. Posuďte sami.

Jediné daně, které si můžeme dovolit zvyšovat, jsou ty ekologické. Zdanění práce v tuto chvíli je už tak vysoké, že to vytváří bariéry na trhu práce. Musíme se přesunout od zdanění práce ke zdanění kapitálu a majetku. Jsme zemí, která má toto zdanění neuvěřitelně nízké. Je také potřeba ukázat na daně z příjmů korporací, protože u velkých nadnárodních společností mluvíme o změně paradigmatu, mluvíme o tom, že by se mohlo zdaňovat něco jiného, než zisk.

Od druhé světové války aplikujeme v ekonomice model ekonomického růstu. Všechno podřizujeme maximálnímu ekonomickému zisku. Ukazatel HDP ale není jediný správný ukazatel pro měření blahobytu společnosti. Můžete mít pětiprocentní růst HDP každý rok i v situaci, kdy obyvatelé nemají přístup k pitné vodě. 

Bavíme se o změně společenského zřízení — že bychom od kapitalismu měli přejít ke stakeholder kapitalismu, ve kterém společnosti nesledují jen maximalizaci zisku, ale taky další společenské cíle.

My ekonomové strašně málo zdůrazňujeme sociální prvek v ekonomii. Stát nemůže dělat pouze efektivní věci. Z povahy věci bude v některých oblastech vždycky neefektivní. Příkladem mohou být ochrana klimatu a sociální služby. 

Trh to nevyřeší, protože se jedná o tržní selhání. To, že by trh vyřešil něco sám, jsme si mysleli u zdaňování korporací. A výsledek? Závod ke dnu

https://denikreferendum.cz/clanek/31759-rozhovor-s-danusi-nerudovou-lidi-uz-vic-danit-nelze-korporace-ano

Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita


Výpisky z rozhovoru s Clivem Spashem, které jsou sice spíše přepisem, ale co mám dělat, když ten člověk mluví k věci a dotýká se tolika fundamentálních problémů a přitom je nahlíží z úhlu, který jde dnes stejně vzácný, jako nutný?

Varování: Následující řádky mohou přivodit vážné zdravotní problémy liberálům, ekonomistům, absolventům Vysoké školy života a dalším vyznavačům růstu, uhlí, betonu, oceli a expanze.

Pokračovat ve čtení „Ekonomie, ekologie, kapitalismus, realita“

Když korporace fandí elektromobilitě


Jestli jsem to správně pochopil, tak elektromobilita je ekonomický, energetický a ekologický (sic!) neomarxistický nesmysl, který nás všechny zabije, pokud se mu neubráníme individuální automobilovou dopravou a co největší spotřebou fosilních paliv. Jenže ono je tu jedno velké ALE – a to je chování velkých korporací, které jdou elektromobilitě naproti. To nejsou žádní živnostníčci, kteří musí skákat, jak panstvo píská – tohle je to panstvo, které píská. Kdyby byla elektromobilita takový ekonomický a energetický nesmysl (ekologii korporace nikdy moc neřešili), tak by si automobilky určitě dokázali prolobbovat, že nic takového nebude.

Ano, máte pravdu, někde tu ten chcíplý pes zakopaný být musí, protože korporacím nikdy nešlo o lepší svět, ale jen o zisk. Nějaký ten háček to jistě bude a dost možná to bude jen z bláta fosilních korporací do louže korporací elektrických, ale to ještě není důvod za každou cenu v tom blátě zůstávat. Když vylezeme z bláta, je pořád šance, že se louži vyhneme, zatímco když v tom blátě zůstaneme, máme sice jistotu, že nešlápneme do louže, ale také jistotu, že jsme v blátě. Ergo dává smysl podporovat elektromobilitu navzdory veškeré nutné skepsi vůči korporacím také, protože jedna změna otevírá dveře druhé.

Klimaprůser


Když se podíváte na klimatické prognózy staré deset nebo dvacet let, vynecháte ty extrémní a budete se soustředit na hlavní proud, zjistíte, že změny tehdy nebyly zcela doceněny. Jsou větší, než se předpovídalo. Ve své době byly přitom považované za alarmistické. Oteplení, extrémy, síla větru, nerovnoměrnost srážek, vysychání, to všechno je větší, než se předpokládalo.

(Václav Cílek pro LN)

On to ovšem není jen průser s klimatickými změnami, on je to obecně průser s lidskou mentalitou, která má tendenci podceňovat vše, co by jinak vyžadoval nějakou reakci, změnu, omezení. A to je něco jiného, než neschopnost dohlédnout všech konců a chápat problém, který svým rozsahem řádově překračuje horizont běžné lidské zkušenosti. Schopnost lidstva řešit problémy v zárodku je mizivá. My lidé umíme požáry jakž takž hasit, když musíme, protože už hoří, ale nedokážeme jim předcházet.

Marxismus pro ekology


Při analýze současných ekologických problémů se lze těžko vyhnout otázce, zda a jak to celé souvisí s podstatou vládnoucího ekonomického modelu. Marxismus nám pak může být dobrým pomocníkem (a zlým pánem) už proto, že k označení onoho systému nepoužívá eufemismy typu „tržní hospodářství“, ale mluví vždy, důsledně a někdy až otravně o kapitalismu, kapitalismu, kapitalismu.

Kapitalismus není jen ekonomický model; je to systém „politické ekonomie“. To znamená, že jeho existence a fungování není neutrálním projevem nějakých nadčasových ekonomických zákonů, ale výrazem určitého mocenského uspořádání, nadvlády, kterou někteří lidé nastolili nad jinými lidmi

Postupem doby se klíčovým projevem ekologické nerovnosti stává distribuce negativních vedlejších dopadů průmyslové výroby.

Zatímco neoklasičtí autoři, z nichž vychází dnešní ekonomický mainstream, nahlížejí kapitalismus zejména jako systém směny, marxisté jej vidí v prvé řadě jako systém produkce. (tedy ideální svoboda vs. reálné řízení a nucení, pozn. T.)

Pro environmentální problematiku z této perspektivy především vyplývá, že strategie zaměřená na chování konzumentů, na to, aby nakupovali zodpovědně, nemůže vést k velkému úspěchu. Problém je ve způsobu produkce, poháněném investicemi, které se vždy přelévají tam, kde je nejslibnější perspektiva zisků.

Ekologická krize není projevem nějakého osudového rozporu mezi kulturou a přírodou, ale „jen“ krizí jedné „sociálně-ekonomické formace“.

(zdroj: Martin Škabraha: Marx to říkal)

Odvrácená strana vlekařského štěstí


Vlekaři se už dávno stali stálicí televizního zpravodajství a přes zimní sezónu fungují co barometr národního štěstí – mrze, vlekaři zasněžují a národ se raduje. Národ se raduje a vůbec nepřemýšlí nad tím, co takhle zpráva znamená. Třeba takovou samozřejmost, že existují sjezdovky, ty jizvy v krajině. Nebudu vám lhát, že jsem v životě nestál na lyžích, ale také odmítám považovat za hrdinu někoho, kdo pro kšeft znásilnil další kopec. Jenže sjezdovka pro lyžování nestačí, je potřeba ještě sníh. Ale co když nesněží, protože je sucho a málo srážek? Tak se sníh vyrobí! Ale z čeho se vyrobí? Přece z vody. A kde se ta voda vezme, když je sucho a nesněží? Logicky buď ze zásob, nebo z vodovodu, nebo potoků, řek či jiné formy tekoucí vody. Nepřijde vám to trochu absurdní, nebo přímo perverzní, řešit nedostatek sněhu v důsledku sucha tím, že spotřebuji zásoby vody, které bych měl připravené pro případ sucha? A že letos sucho je, o tom se snad nebude přít ani ten nejfanatičtější popírač klimatických změn. Nebude voda spotřebovaná v zimě na výrobu umělého sněhu v létě někde chybět? Platí vlekaři vůbec za tu vodu, kterou spotřebují? A kolik té vody vlastně potřebují? O tom se ale vůbec nemluví. Jako kdyby se ten umělý sníh bral odnikud.

Až se sucho zeptá


Po všech těch kvótách pro ženy, právech homosexuálů, špatně placených bankéřích, zákazech podávání alkoholu ve Sněmovně a ňadrech provinčních hvězdiček dnes Aktuálně upozornilo na skutečný problémvytrácející se schopnost české krajiny zadržovat vodu, která ústí v povodně (menší problém)  na straně jedná a sucha (větší problém) na straně druhé. Problém o to vážnější, že jej nikdo neřeší navzdory tomu, že voda je strategický zdroj, jehož význam bude s největší pravděpodobností v budoucnu narůstat. Bylo by prozíravé již dnes začít na zvýšení retenční schopnosti krajiny pracovat, abychom předešli očekávatelným problémům v budoucnosti. Až voda nebude, žádný trh nám ji nezajistí, o dostatek vody v budoucnosti se musíme postarat tady a teď. A jak se zdá, náklady by ani nebyli nijak enormní, mnohem větším problémem bude překonat lenost a nerozhodnost a začít v předstihu řešit problém, který aktuálně neexistuje, ale až nastane, bude neřešitelný. Jenže to také předpokládá mít koncepci, plán a cíl, jímž není nic jiného, než veřejný zájem, tedy pravý opak protežovaného zájmu soukromého, znamená to dělat něco pro všechny bez ohledu na to, jestli na tom (na řešení, nikoliv realizaci) někdo vydělá. Je otázka, jestli toho liberalismem zpitomělá společnost bude schopna, ale pokud ne, tak veškeré další problémy už bude řešit někdo jiný.