Dočetná I

Peču na to dělat pro každý zajímavější text, který přečtu, samostatný post. Pro ty nejzajímavější, nebo pro ty, u kterých očekávám diskusi, je samozřejmě budu dělat i dál, ale ty ostatní, které stojí za poznamenání, budu sepisovat po vícero kouscích do jednoho postu, když jich dočtu dostatek. A že teď dočítám docela dost.

Pandemie v Latinské Americe zviditelňuje dramatické nerovnosti

Virus se do Latinské Ameriky dostal především prostřednictvím turistů z Evropy a z USA a také bohatých občanů zdejších zemí. Nyní ale postihuje především chudé oblasti velkých měst, kde lidé nemají tolik možností se před nemocí ochránit.

(…) v oblastech, kde žije vyšší třída. V těchto oblastech se podařilo dostat nákazu pod kontrolu: zdejší obyvatelé si mohli dovolit pracovat z domova, nebo žít z našetřených peněz. V chudých čtvrtích panují podmínky, které jsou pro šíření nemoci ideální: v malých domácnostech žije mnoho členů rodiny, řada z nich si nemůže dovolit dodržovat karanténu a nepracovat.

Nemoc se projevuje ve velmi sociálně stratifikované podobě. Myslím, že je to velmi dramatická vizualizace historického stavu“


Českým politikům daňové ráje stále nevadí. Kdo chce problém skutečně řešit?

Daňové ráje nevznikly samy od sebe. Je to vysoce sofistikovaný a mnoha lety vybroušený postup, kterým si mocní a bohatí zajišťují to, aby na rozdíl od obyčejných lidí nemuseli platit daně a aby jejich dobře skryté peníze mohly sloužit k prosazování jejich zájmů bez jakékoli veřejné kontroly. (…) Vlastnictví médií oligarchy tak má další důsledek. Kromě toho, že se novináři těžko budou zabývat hříchy „svého“ oligarchy, vypadávají tak z mediálního zájmu i celá témata. (…) Jenže jak už naznačila Evropská komise, bez změny pravidel volného pohybu kapitálu uvnitř společenství s tím nic neuděláme. (…) v daňových rájích se skrývá až 32 tisíc miliard amerických dolarů. Kdybychom na tyto peníze uvalili řekněme třicetiprocentní daň, mohla by každá žena, každý muž i každé dítě na této planetě dostávat milých sto eur měsíčně.


Lékařům potlesk, miliardářům miliardy a dětem spálenou zemi

V České republice se v důsledku krize hroutí živnostníci a malé firmy, ale naše vláda přemýšlí, jak zachránit aerolinky, které vlastní z poloviny Čína a z té druhé miliardář a přítel premiéra.

Nápad zachránit zrovna leteckou společnost zapadá do politiky malé země, která si libuje ve velkých věcech. Myslet ve velkém a největším je základem politiky již od roku 1948, kdy odstartovala éra rozorávání mezí, stavění oceláren a budování velkých družstev. Tato éra už nikdy neskončila. Jen dnes nemáme podniky státní, ale soukromé. S vrstvou miliardářů, která žije ze státních dotací. A když se soukromému náhodou nedaří, stát přijde a pomůže vám – pokud jste dost velcí

Malé farmy pečující o svá pole a krajinu s péčí dobrého hospodáře? Jsme snad Rakousko? Český venkov si rozparcelovaly obří agroholdingy, válcující nekonečné lány polí těžkou technikou a pesticidy více, než tomu bylo za minulého režimu.

Když se u nás řeší sucho, přeskočí se všechny ty drobnosti, jako je zadržování vody v krajině, které je sice násobně účinnější než cokoli jiného, ale bylo by kvůli nim potřeba rozdělovat pole, budovat remízky – a ty jak známo nelze postavit z oceli a betonu. Přehrady sice budou prázdné, ale zato obrovské, a tomu čeští politici rozumějí.

Z této perspektivy už je jasnější, proč našim vůdcům leží v žaludku Zelená dohoda pro Evropu, ve které se to hemží slovy jako udržitelný nebo obnovitelný, ale chybí v ní slova jako železobeton, reaktor, brutální, letiště nebo dálnice. Neodpovídá představě světa technokratů, ve které platí, že čím větší, tím lepší, a že každé řešení musí být ideálně gigantické a betonové. Svět živnostníků, drobných farmářů a malých firem je pro ně nesrozumitelný jako mraveniště před deštěm. Proč nemůže existovat místo tisíců mravenců jeden obří mravenec?


Vydělal jste hodně peněz, moc vám za ně děkujeme

Pravidla, podle kterých se dělí zisky mezi vlastníky, stát a zaměstnance, určovali po desítky let ti první. Dokázali vyvinout tlak na parlamenty i vlády, postupně docílili dramatického snížení daňových kvót až na neudržitelnou, nespravedlivou a veřejné služby ohrožující úroveň a nadto ještě nacházeli způsoby, jak se jim vyhnout.

Pak jsou tu státy, jejichž většina je vysoce zadlužená. Nedokáží uspokojivě řešit tíživé problémy dneška a stále více a více podléhají tlaku velkých korporací. Pod tímto tlakem omezují regulace, zajišťují přesuny financí z veřejných rozpočtů do soukromých rukou a dotují velké a mocné firmy, dostávají-li se do potíží.

A nakonec zaměstnanci. Neviditelní, nahraditelní a zpravidla přezíraní. Jako voliči zvládnutelní sadou marketingových triků a nesplnitelných slibů, při chybějící otevřené a poctivé veřejné diskusi o současnosti a budoucnosti.

Zkušenost ze současné pandemie koronaviru představuje jedinečnou příležitost tyto poměry změnit. Na mnoha konkrétních příkladech ukázala, kdo jsou ti, bez nichž se na světě neobejde vůbec nic, protože právě oni každodenně zajišťují sebezáchovné činnosti všech lidských společností. Popeláři jsou důležitější než auditoři, lékaři a zdravotní sestry nepostradatelnější než fotbalisté, prodavačky potřebnější než kapitáloví makléři. No snad se mi tu někdo neurazí.

Protože přebohatý pán zaznamenal, že se kvůli pandemii dostali mnozí z jednoho miliónu jeho zaměstnanců do potíží, rozhodl se to řešit. Je to muž činu, a tak pro ně vyhlásil veřejnou sbírku. (…) Jeho peníze jistě mají jiný účel než pomoci v nouzi těm, kteří mu je vydělali. Statisíce špatně živených nevolníků, prohrávajících dostihy v aréně trhu práce, kterým jako jediné východisko zůstalo pracovat ve skladech Amazonu. 

Většina jeho zaměstnanců je chudých, a to velmi. Proč by jinak pracovali ve firmě, která málo platí, měří čas strávený na záchodě, odměřuje mýdlo, jako by bylo ze zlata, a každý měsíc zvyšuje výkonové nároky na své zaměstnance podle zvyšujícího se průměru těch nejvýkonnějších?

Ale také můžeme ještě chvíli čekat a nedělat nic. A třeba se nadále navzájem balamutit různými výroky o závisti nebo o nerespektování posvátnosti soukromého vlastnictví. Anebo o tom, že daně jsou krádež a že teprve bez nich nastává skutečná svoboda.

Že má ale být zdaněno dramaticky více než v současnosti, je samozřejmé, vždyť na pustém ostrově ještě nikdo nikdy nezbohatnul. Proto se znatelná část bohatství má vracet společnosti, aby se mohla rozvíjet a napomáhat k důstojnému životu, vzdělání, zdraví a osobnímu rozvoji všech. A aby také mohla zvládat nečekané krize, jejichž zmírňování stojí hodně peněz.


O vnějším a vnitřním: Den Afriky a „naši lidé“

(…) vlastenectví posílené historickou zkušeností ohrožení kulturní a v druhé světové válce i pouhé fyzické existence nás jako Čechy do určité míry zaslepuje vůči zkušenosti druhých, jiných; v posledku všech, kteří se od pomyslného vysněného národního „my“ liší

právě v důsledku výše popsaného nastavení naší kolektivní zkušenosti, máme tendenci až příliš mnoho věcí přehlížet; neuvědomovat si, jak moc jsme součástí jednoho světa, v němž se jen máloco děje izolovaně a na němž závisíme a vždycky budeme, ať chceme nebo ne. 

Mezi beneficienty koloniálního systému jsme ale zprostředkovaně jednoznačně patřili. Proud koloniálního zboží, ale i dalších koloniálních artefaktů, obrazů a idejí neznal hranice. 

Naše ekonomická, průmyslová i politická diplomacie byla už za první republiky značná a v době studené války ještě zintenzivnila. A není řeč jen o obřím vývozu zbraní a vyzbrojování, tréninku a financování protikoloniálních sil. 

 v některých obdobích a některých zemích Afriky naše průmyslové a zemědělské aktivity co do počtu vysílaných expertů dokonce předčily ty bývalých koloniálních mocností. 

V další rovině pak můžeme přemýšlet třeba nad tím, jak o Africe a Afričanech mluvíme a jestli se jenom nevozíme na stereotypech, které nás sice možná v našem okolí na chvíli udělají vtipnými, ale vlastně hlavně udržují při životě všechen ten latentní malý hnusný rasismus.

Velmi problematický je však třeba také onen odlidšťující „strategický“ a „bezpečnostní“ jazyk, kterým představitelé státu a různých jeho institucí o Africe, Afričanech a Afričankách v posledních letech mluví. Má své neuvědomělé precedenty v jazyce „rasové hygieny“ století minulého.

každopádně není důvodem začít lamentovat nad tím, že nám už nezbývá na další charitu (…) Taková reakce je spíš jen účinkem dalšího našeho falešného obrazu. Naprosté většině obyvatel Afriky je nějaká naše pomoc celkem ukradená.

6 komentářů: „Dočetná I

    1. Však mě také prsty svrběly, ale nakonec jsem si řekl ne, protože je to „jen“ předmluva. A navíc jsem skoro všech už napsal sám, i když ne tak šikovně, to uznávám.

      1. Myslím že už je opravdu čas na to aby se levice nějak transparentně rozlišila na frakce, které by srozumitelně definovaly své cíle a postoje pod vlastní značkou, protože se média snaží seč mohou aby v tom lidem nadělala co největší maglajs. Ono takové to spontánní přihazování rozdílných polínek pod jeden kotlík vede k riziku že se buď uhasí plamen, nebo se obsah kotlíku spálí, ale ve výsledku zůstanou o hladu všichni.
        Kam patří bojovník proti kapitalismu který je proti přijímání uprchlíků z odlišné kultury? A je levičák ten kdo uprchlíky vítá ale jinak považuje kapitalismus za nejlepší z možných systémů? Je více levicový ten kdo chce sochy bourat a nebo ten kdo je chce nechat stát? Je vůbec někdo z nich levicový když se u těch soch potkají kvůli rasismu? Jsou levicoví bojovníci za práva homosexuálů i v případě že jde o příslušníky majetné elity která se o své bohatství nehodlá dělit? Jsou feministky prosazující zavedení práva šaria do justičního systému levicové? Ale vždyť kdykoli tihle lidé někde demonstrují ať už v klidu a nebo přitom rozbíjí výlohy a zapalují auta – vždy čteme v médiích o demonstrující levici, protože za levicový je považován každý odpor proti kterékoli špatnosti systému. Potíž je ale v tom, že sami odpůrci jsou schopni se mezi sebou servat za tu či onu konkrétní špatnost – dokazujíce si tím navzájem kdo je ten opravdový levičák.

        1. Není to jednoduché, že? Otázka je, jestli má smysl se to vůbec pokoušet rozplést a zjednodušit, jestli takové zjednodušování není nakonec stranou „rozděl“ principu „rozděl a panuj“.

        2. No… není to jednoduché.
          Ale tak už to bývá a člověk si většinou při rozhodování s tímhle konstatováním nevystačí.
          Zkusím si pomoci podobenstvím.

          Ta současná situace okolo levice mi přijde asi taková jako když se sejde večer pár lidí v kempu o ohýnku, hodí spolu řeč, shodnou se na tom že cestování je prima a že zítra vyrazí spolu. Ráno si sbalí věci, dojdou k bráně, vyjdou ven a …. najednou zjistí že každý automaticky vykročil jiným směrem.
          A najednou začne dohadování:
          Co je? Deme ne?
          No já myslel že chcete vidět ten hrad, tak deme.
          Ale já včera přece říkal že si chci zaplavat.
          Ale lidi! Vždyť jsme se dohodli že nasbíráme nějaké houby.
          No počkejte! A co bude s tou hospodou jak jsme se včera shodli?
          Dyť ste říkali že vás zajímá místní historie – tak skanzen je tímhle směrem.
          Ale neblbněte shodli jsme se přece že…..
          No tak to já s váma teda nejdu když…
          A….
          Co….
          No teda…

          No a takhle se dohadují dodnes překáží procházejícím, chytají je za ruku se slovy: „No tak pane/paní řekněte jim že…“, s postupem času převládají emoce, vzájemě se nálepkují, někdo už i zapomíná co vlastně chtěl protože je důležitější to co mu jiný před chvílí řekl….

          Jenže kdyby si večer u toho táboráčku vyjasnili své priority, tak by se jim třeba podařilo skloubit společnou trasu tak aby na ní každý našel to oč mu jde a co vlastně je nějak přitažlivé i pro ostatní, akorát že, holt, něco bude dřív a něco později, ale na tom vlastně ani tak moc nesejde – hlavně když to bude, protože, konec konců, cesta je cíl a dokážou po ní kráčet společně.
          Tedy to večerní třídění priorit, při kterém by každý ze svého pohledu „vyložil karty na stůl“ a došlo by možná i k dohadování, by sice bylo přechodným rozdělením a u ohýnku by nevládla taková nepřetržitá shoda a pohoda nad krásami cestování, ale umožnilo by jim to ráno vyrazit společným směrem – tedy uskutečnit to na čem se večer dohodli.

          1. To je ta zásadovost: s nudistou na hrad nikdy nepůjdu, i když to není adamita a na hradech se nesvléká, protože kdysi u rybníka se svlékl a já si nechci zadat.

Napište si co kdo chcete, já co chci smažu

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s