Za vším špatným hledej ekonoma


Kdybychom bývali navrhli naše zdravotnické a produkční systémy tak, aby byly schopné vypořádat se s touto nevyhnutelnou událostí, měli bychom: 1. zvýšenou kapacitu zdravotnických systémů, (…); 2. připravené zásoby (…); 3. robustní ekonomiku s krátkými dodavatelskými řetězci (…); 4. bezplatné systémy monitorování zdraví, které zajistí, že během pandemie můžeme snadno identifikovat nositele nemocí; 5. rozšířené monetární systémy, aby v případě pandemie zafinancovaly běžné výdaje převážné části populace.

My jsme ale udělali naprostý opak, a tak máme: 1. zdravotní systémy s omezenou schopností vypořádat se se standardními epizodickými problémy; 2. ekonomický systém, v němž je výroba soustředěna do zemí s nízkými mzdami (…); 3. soukromý sektor, jemuž jsme dovolili dosáhnout nejvyšší úrovně zadlužení podniků a domácností v historii (…).

Proč? Především proto, že politici a byrokraté se řídí převážně radami ekonomů. Když už poslouchají zdravotníky, stejně je to v kontextu stanoveném ekonomy

Důvodem je, že když už politici studují, pak nestudují epidemiologii, inženýrství nebo matematiku. A pokud na univerzitě vystudují nějakou analytickou disciplínu, je to skoro vždycky ekonomie

Kvůli ekonomickému zázemí nejsou politici a byrokraté schopni plně porozumět takovéto krizi a zároveň nekriticky přijímají rady ekonomů. Proto zavedli politiky, jež snížily naši schopnost vyrovnat se s pandemií, vytvořili systémy produkce a distribuce, které drasticky zesílily její škodlivé dopady.

Steve Keen: Koronavirus nekompromisně odhaluje omyly v základech neoklasické ekonomie a globalizace

Past chudoby


Na iDnes vyšel zajímavý (protože ideologicky nepředpojatý, což je dnes v Čechách vzácné) rozhovor se sociologem Danielem Prokopem o roli vzdělávacího systému v reprodukci nerovnosti. Je to sice čtení neradostné, nikoliv však beznadějné, protože když víme, že něco děláme špatně, můžeme se zamyslet nad tím, jak to dělat lépe.

Pokračovat ve čtení „Past chudoby“

Škola, základ odstupu od života


Z referátu T. Matějčkové o myšlenkách rakouského filozofa Konrada Liessmanna, který polemizuje s konceptem „vzdělanostní společnosti“, která se podle něj vyznačuje pohrdavým přístupem ke skutečnému vzdělání a preferuje výcvik v praktických dovednostech:

Právě škola či vzdělání zažehává reflexi, schopnost kritického odstupu od daného stavu společnosti a posléze i svobodu. Paradoxně právě společnosti vědění nemá pro podobné pojetí vzdělání nejmenší porozumění: vědění platí za hodné výuky pouze tehdy, tepe-li v rytmu doby, a následně považujeme za vzdělání jen takovou výuku, která v učebnách simuluje reálný život, či praxi. Vše ostatní je nepotřebný balast. Normou, jíž se mají podřídit vzdělávací instituce, je chování dětí v jejich volném čase. Naprosto tedy není zohledněno, že je škola – ať základní, střední či vysoká – svébytným prostorem, který má na svěřence vznášet nároky, se kterými se jinde nesetkávají. (…) Neužitečnosti v osnovách nabývají v tomto kontextu nový význam. Žáci a studenti se nemají ve škole učit životu, který nacvičují mimo učebny. Ve škole se mají učit, jak se ze života stáhnout, jak se mu odcizit. Tím překonávají svou omezenost, v níž je chce duch doby uzavřít, neboli se vzdělávají.

Důsledkem potom je, že: „Z takového člověka nezbude nic než uzlíček nervů, který bude hnán od jedné rekvalifikace k druhé.“

Takové to bezplatné školství


Začal školní rok a ještě dřív, než stačí děti donést první známky a poznámky, už nosí hromadu žádostí o peníze. To jsou sešity, pastelky, učebnice, SRPŠ (nebo jak se tomu dnes říká) a stokorunka se přitulí ke stokorunce a najednou to může být pro leckoho pěkný průvan v peněžence (na který jako supi čekají lichváři, dnešním ptydepe poskytovatelé nebankovních půjček). Jenže jak jdou tyto požadavky na spoluúčast rodičů dohromady s deklarovaným bezplatným vzděláváním? Chápu, že rodiče musí platit obědy a kroužky a další volitelné aktivity (i když zrovna u toho jídla by možná nebylo od věci, kdyby se děti ve škole naučily, že existuje i jiná strava, než sladký tučný náhražkový krmný odpad, ale to je zase jiný příběh), ale co pomůcky a hlavně učebnice? K čemu je bezplatné vzdělávání, kterého se dítě nebude moci účastnit, protože nebude mít pomůcky? Mají rodiče povinnost koupit vše, co si škola poručí? Kde je potom bezplatnost. Může škola odmítnout vzdělávat žáka, který není k výuce materiální způsobilý? Ale školní docházka je přece povinná. Potom by ale měla být skutečně bezplatná. A dobrovolnou ji udělat nelze, už jenom kvůli matičce Marušce Terezičce. Takže asi zůstane současný paskvil bezplatného dopláceného školství, který vede tak akorát k tomu, že se mezi dětmi – budoucími občany prohlubuje a fixuje nerovnost podmínění sociálním statusem jejich rodičů, protože přístup ke vzdělání (a to není jen penzum znalostí) nemají všechny děti stejný.

TGM o železnici


Moderní železnice vychovaly národy snad stejně jako školy. Ta exaktnost působí na lidi. To je ohromný pokrok, když se lidi naučí čas měřit. Čas jsou peníze. Přestává pohodlí. Kde jsou železnice, lid daleko přesněji myslí.

Jiří Svoboda o úpadku vzdělání


Fenomenální filipiku dr. Vlacha proti úpadku řemesel už asi nikdo nepřekoná, jenže to byl humoristický román, zatímco to, o čem hovoří režisér a někdejší předseda KSČM Jiří Svoboda v rozhovoru pro Aktuálně.cz (1. díl, 2. díl – oba velmi zajímavé a stojící za přečtení) je realita a Svoboda to říká rázně a dobře:

Pokračovat ve čtení „Jiří Svoboda o úpadku vzdělání“

A za domácí úkol vymyslíte kolo


Dnes vyšel na Novinkách strašidelný článek „Matematiku neučte, ať ji děti tvoří, hlásají inovátoři“ propagující „progresivní metody“ ve výuce matematiky, které až příliš připomínají „konceptualizaci inovativních řešení komplexních problémů“ devastující matematické kompetence kanadské mládeže, jak o tom před časem psal Miloš Kaláb na Britských listech.

Pokračovat ve čtení „A za domácí úkol vymyslíte kolo“

Zabyl jsem krásnou spolujeskyni, aneb paní učitelka ji má velkou


Humbuk kolem státních maturit z českého jazyka poněkud utichl, ale tím spíše je třeba mít se na pozoru a sledovat, co se bude dít dál. Jak totiž ve své polemice píše Jiří Kostečka, vedoucí jednoho z hodnotitelských týmů, za útoky na státní maturity jsou podle všeho úplně jiné zájmy, než starost o spravedlivé a objektivní hodnocení písemných prací z českého jazyka.

Pokračovat ve čtení „Zabyl jsem krásnou spolujeskyni, aneb paní učitelka ji má velkou“